Na území dnešní Ugandy existovalo v minulosti několik domorodých království, z nichž nejvýznamnější bylo království Buganda. Teprve koncem 19.století byly tyto nesourodé útvary začleněny do jednoho celku pod vlajkou britského koloniálního panství.
Po získání nezávislosti v roce 1962 se prezidentem státu stal bugandský král Mutesa II. Jeho ministerský předseda Milton Obote však v roce 1966 krále svrhl a sám převzal všechny státní funkce. Tím začala v Ugandě éra diktátorských režimů.
Když se počátkem roku 1971 Obote vydal na cestu do zahraničí, provedl státní převrat generál Idi Amin Dada, což lidé zpočátku přivítali. Idi Amin se ale projevil jako paranoidní šílenec, který ze strachu zabíjel všechny kolem sebe. Během jeho tyranské vlády bylo zavražděno 300.000 lidí a jeho postava se stala rovněž předlohou pro film Poslední skotský král (Forest Whitaker dostal za roli Idiho Amina Oskara).
V roce 1979 Aminův režim díky pomoci Tanzánie padl a k moci se dostal opět Milton Otobe. Ani druhé období jeho vlády ale nebylo úspěšné a nepokoje nakonec přerostly v dlouholetou občanskou válku, která trvala až do konce osmdesátých let. V jejím průběhu se také zformovala skupina povstalců, vedená Yowerim Musevenim, který se stal v roce 1986 novým prezidentem a je jím dodnes.
I když prezident má v Ugandě stále velké pravomoci, je situaci v zemi v současné době poměrně stabilní. Výjimku tvoří severní oblasti, kde donedávna působily partyzánské oddíly Josepha Konyho, nazývající se Boží armáda odporu (Lord's Resistance Army).
Partyzáni sem pronikali z jižního Súdánu a unášeli chlapce z místních vesnic, které potom vycvičili a posílali zpátky vraždit svoje příbuzné. Tyto děti jsou nyní v hrozném psychickém stavu a nemají prakticky žádnou budoucnost - do svých domovů se vrátit nemůžou, protože by je vesničané poznali a zlynčovali.
V Ugandě jsou tři oblasti, kde lze pozorovat šimpanze (Kibale Forest, Kyambura Gorge, Kanyio Pabidi). Jednou z nich je panenská džungle Kanyio Pabidi, která je součástí pralesní rezervace Budongo.
Rezervace Budongo (Budongo Forest Reserve) byla vyhlášena v roce 1932. Slovem "budongo" se v místním jazyce bunyoro označuje úrodná půda. Historicky byl prales chráněn králem království Bunyoro a pouze s jeho povolením zde mohli lovit místní pohlaváři.
Do pralesa se vydáváme ve dvou skupinách po 6 lidech. Více není povoleno a pobyt v blízkosti šimpanzů je striktně omezen na 1 hodinu. Samozřejmě pokud je vůbec najdeme. V opačném případě se žádná náhrada nevrací.
V džungli Kanyio Pabidi žije celkem 150 šimpanzů. Opice se živí červenými plody, podobnými kávovníku. Žlutá semínka již prošla trávicím ústrojím, proto jsou uspořádaná v úhledných hromádkách. Našli jsme také hnízdo, které ráno šimpanzi opustili. Opice jsou však dnes nezvykle klidné a nevydávají žádné zvuky, podle kterých bychom je mohli najít. Bloudíme proto stále v kruhu...
Teprve po necelých dvou hodinách jsme zaslechli první skřeky, kterými se šimpanzi svolávají k večeři. Vycházejí navíc z místa, odkud jsme se právě vrátili. Zřejmě byli pořád někde okolo a celou dobu se nám smáli ze křoví.
Pro naši zkušenou stopařku už potom naštěstí nebyl problém skupinu opic dohledat. První výprava za šimpanzi se vydařila...
NP Murchison Falls leží na severním konci západní větve Velké příkopové propadliny (zvané též Albertův rift) a pojmenován je podle vodopádů, které vytváří Viktoriin Nil, když padá z jejího okraje.
Nil protéká parkem od východu k západu a ústí do severního cípu Albertova jezera, odkud pak vytéká severním směrem jako Albertův Nil. Krátce předtím se 50 metrů široká řeka vtěsnává do pouhých 5 metrů široké soutěsky, kde se s burácením vrhá do hloubky 40 metrů.
Murchisonovy vodopády objevil Samuel Baker v roce 1864. Přesněji řečeno - on je neobjevil, domorodci je znali už dávno a říkali jim Kabelega. Samuel Baker je přejmenoval a popsal jejich krásu, díky čemuž se již brzy staly oblíbeným výletním místem anglických kolonizátorů.
Sestoupili jsme dolů až k patě vodopádů. Vpravo vidíme Hlavní vodopád, vlevo je Vodopád Nezávislosti (Independence Fall). Zpěněná voda sahá do vzdálenosti několika set metrů...
Dnešní nocleh máme v jedné z nejluxusnějších ugandských lodžií. Paraa Safari Lodge leží ovšem na druhém břehu Nilu, takže se tam musíme dostat loďkou a naše džípy trajektem. Už teď plujeme kolem stáda buvolů a hrochů. Ostatně slovo "paraa" v místním nářečí doslova znamená "místo, kde žijí hroši".
Murchison Falls je nejstarším a největším ugandským národním parkem Uganda má celkem 10 NP. Murchison Falls má rozlohu téměř 3.900 km2 a byl vyhlášen v roce 1952. Už od roku 1926 zde ale existovala chráněná rezervace, kterou navštívila spousta známých osobností - Winston Churchill, Theodore Rosevelt, král Edward VII., královna-matka. Ernest Hemingway se svou manželkou tady utrpěli cestou na lov leteckou nehodu.
Vegetace parku je rozmanitá - od listnatých lesů na severu až po bažinaté oblasti na dně údolí. Rozlehlé plochy pokrývá stromová savana s vysokými travinami, v nichž se skrývá malá antilopa oribi.
Nejrozšířenější ugandskou antilopou je voduška kob. Označení "voduška" ovšem není zcela správné, tato antilopa je spíše příbuzná impale, která se hojně vyskytuje v Keni nebo Tanzánii. Kob je ugandská specialita, která se dostala až do státního znaku.
Nejvíce zvířat se nachází v deltě Viktoriina Nilu. Průvodce z předchozího džípu nám dokonce tvrdí, že před chvílí zahlédli lvici. Potravy by tady tato šelma měla dostatek, teď bude ale spíš odpočívat někde pod stromem.
Delta je také samozřejmě domovem malých i velkých vodních ptáků. Kromě čápů, volavek, vlh a ibisů potkáváme na břehu jezera také tři tančící jeřáby. Jeřáb královský se svou typickou chocholkou je vyobrazen na ugandské vlajce.
Prase bradavičnaté bývá velice plaché a většinou jen uvidíte, jak zvednutý ocásek prchá trávou. Tady se na něm dokonce projíždí vlha nubická.
Další stádo vodušek kob, tentokrát je to velká dámská jízda. Rozeznáme je lehce - rohy mají totiž pouze samci, samičky nikdy. Mladí samci se občas sdružují do partiček, starší žijí většinou samotářsky.
Dalším zástupcem antilopí říše je lesoň pestrý, který na nás smutně kouká ze křoví. Je to vzácný úlovek, protože většinou zůstává věrný svému jménu a ukrývá se v keřích (v angličtině "bushbuck", tedy křovinová antilopa).
Zastavujeme se u Albertova jezera, což je jediné místo, kde můžeme na chvíli vystoupit z auta. Pozorujeme volavky a místní rybáře.
Kousek od rybářů se ve vodě povaluje stádo hrochů a na břehu se prochází dvě vodušky. Tentokrát jsou to opravdu samice vodušky velké.
Černá žirafa není žádný zvláštní druh, to je starý osamělý samec.
V dálce vidíme naše první slony. Pevně věříme, že nebudou taky poslední...
Dopoledne jsme absolvovali pozemní safari v džípech, odpoledne se vydáváme na plavbu po Nilu, která nás zavede až pod Murchisonovy vodopády. Pozorujeme hrochy, slony, buvoly, prasata bradavičnatá, krokodýly a řadu vodních ptáků - volavky, kormorány, husice, orla-rybáře.
Hroši se sdružují do skupin a odpočívají v nízké vodě poblíž břehu. Hroch totiž málokdy plave, většinou běhá po dně. Velkou část dne tráví ve vodě, aby si chránil svou jemnou kůži. Pod hladinou vydrží asi 6 minut, pak se musí vynořit a nadechnout.
Ptačí útes je zcela provrtán hnízdy rybaříků.
Krokodýli ožírají mrtvého hrocha.
Plavba vrcholí ve vodní tříšti pod Murchisonovými vodopády, kde se kormidelník pokouší na chvíli udržet loď u skalního ostrova uprostřed proudu...
Dnes absolvujeme dlouhý přesun do Fort Portalu. Jedeme tzv. západní cestou, která je dlouhá 346 kilometrů a nebývá vždy průjezdná.
V Ugandě jsme sice krátce po období dešťů, v současné době je však nezvyklé sucho (za celou dobu pobytu nám vlastně pršelo jenom jednou). I tak nám kodrcání vyschlými koryty trvalo dobrých 13 hodin.
Výhodou ugandských přesunů je naštěstí to, že je stále na co se dívat. Kolem silnice neustále chodí lidé - černoši tlačí do kopce kola s nákladem banánů nebo kanystry s vodou, černošky nosí totéž na hlavách. Dokonce každý malý klučina si nese aspoň malý kanystřík. K tomu přidejme velká termitiště a stáda místního skotu s neuvěřitelně dlouhými rohy (tzv. Ankole-Watusi).
Butiaba je rybářská vesnice na břehu Albertova jezera. Dříve to byl největší ugandský přístav. Už koncem 19.století krátce po objevení Albertova jezera sem začali jezdit Angličané na dovolenou a zdejší plavby na parnících byly velice oblíbené. Ernest Hemingway tady relaxoval po letecké nehodě u Marchisonových vodopádů a v roce 1951 se na jezeře a v jeho okolí natáčel film Africká královna s Humphrey Bogartem a Katharine Hepburnovou. Po vyhnání Angličanů ze země však veškerou bývalou slávu připomíná pouze vrak nedokončené lodi...
Po krátké zastávce již stoupáme od Albertova jezera vzhůru na hranu Velké příkopové propadliny.
Ráno se nejprve zastavujeme na tržnici, protože se prakticky celý den budeme pohybovat mimo civilizaci a dostaneme se nejblíž k hranicím Konga. Nakoupili jsme avokádo, rajčata, vajíčka, banány, ananas a maracuju (česky mučenka, resp. pašijové ovoce).
NP Semliki se nachází přibližně 50 kilometrů západně od Fort Portalu a samotná cesta k němu je zážitek. Hluboce zaříznutá údolí představují přechod nekonečné východoafrické savany do tropického deštného pralesa, deroucího se z Konga od řeky Ituri.
Národní park má rozlohu pouhých 221 km2, což znamená, že je jedním z nejmenších v Ugandě. Je však jedinečný svou odlišnou vegatací, protože leží v izolované oblasti za pohořím Ruwenzori na dně Albertova příkopu.
Na západě jej ohraničuje řeka Semliki, která tvoří zároveň hranici s Demokratickou republikou Kongo. Mohutně zalesněná džungle tak představuje nejvýchodnější výběžek konžského pralesa a obsahuje spoustu rostlinných a živočišných druhů, patřících spíše do střední než do východní Afriky. Samotná řeka Semliki je vlastně miniaturní variantou Konga.
Zatímco většina afrických pralesů se změnila vlivem suchého podnebí na konci poslední doby ledové (cca 18-12 tisíc let př.n.l.), prales Semliki se díky vlhkosti a vysoké teplotě zachoval v původní nezměněné podobě. Zdejší vegetace se tak vyvíjela kontinuálně více než 25 tisíc let.
Olejová palma pochází původem z Konga, rychle se však rozšiřuje díky opicím, které jedí její plody a semena pak vykadí na jiném místě.
Železný strom je největším stromem v parku. Svoje pojmenování dostal proto, že má nesmírně tvrdé dřevo.
V národním parku Semliki žije celkem 350 druhů ptáků, 310 motýlů, 50 plazů, 90 můr a 120 savců včetně 10 primátů. Ve větvích stromů jsme zahlédli paviány, kočkodany a guarézu pláštíkovou.
Celá oblast Ruwenzori je seismického původu, proto není překvapením, že se na jejím okraji vyskytují horké prameny. Jejich pojmenování - mužské a ženské prameny - pochází od původních obyvatel tohoto kraje.
Domorodci kmene Bamaga prováděli u pramenů své rituály, při nichž komunikovali s dušemi předků. Údajně při tom také obětovali své děti - u mužského pramene chlapečky, u ženského holčičky.
Mužský pramen je teplejší - má 106oC a jednou ročně se u něj schází potomci původních domorodců. V současné době tady ovšem obětují kozly a u ženských pramenů slepice. Uvařené maso potom snědí.
Ženské prameny mají teplotu 102oC a časem se trochu stěhují. Veškeré obětované maso vaří domorodci právě tady. My jsme teploty pramene využili k tomu, abychom si uvařili svoje vejce.
Ve vesnici na okraji parku Semliki žijí Pygmejové, kteří sem přišli z Konga. Tito trpasličí lidé byli v minulosti výbornými lovci a Britové si je při svých loveckých výpravách rádi najímali jako stopaře. Ty doby jsou ovšem už dávno pryč. V současné době se Pygmejové jen stěží přizpůsobují dnešnímu životu a jejich začlenění do ugandské společnosti není také zcela vyjasněno.
V okolí Fort Portalu se nachází rozlehlé čajové plantáže.
Uganda vlastně není jednotným státem. Na jejím území existovalo v minulosti několik domorodých království, která byla začleněna do jednoho státu až s příchodem kolonialistů. Jedná se tedy do značné míry o umělý útvar a po éře diktátorských režimů se nyní mohou lidé ke svému původu zase hlásit. Jednotlivá království formálně vlastní půdu a mají vliv při jejím rozdělování.
Fort Portal býval centrem království Toro. Královský rod Toro vybudoval v roce 1962 nový královský palác, jehož stavbu financoval libyjský vůdce Muammar Kadáfí. Palác se nachází na vršku Kabarole, podle něhož byla v minulosti pojmenována celá provincie.
Poslední Omukama usedl na trůn v roce 1995 ve věku tří let a stal se tak nejmladším vládnoucím monarchou na světě. Dnes studuje na škole v Kampale.
Pohoří Ruwenzori, táhnoucí se podél západních hranic Ugandy, bývá nazýváno "země mlh" (ruwenzori znamená "kolébka deště"). Někteří historikové jej také ztotožňují s bájnými Měsíčními horami, o kterých se ve svých spisech zmiňuje Ptolemaios.
Pohoří se často vynořuje z mraků jen v lednu a únoru, což bylo důvodem, proč některé velké africké expedice kolem něj pouze prošly. Teprve v roce 1889 spatřili první běloši jeho zasněžené vrcholy.
Potrubí, označující rovník, se už vlastně nachází na území NP Queen Elizabeth. Tentokrát jej překračujeme ze severu na jih a poprvé tak máme možnost stát jednou nohou na severní a druhou na jižní polokouli.
NP Queen Elizabeth má rozlohu 1.978 km2 a byl založen v roce 1952. Původně se jmenoval Kazinga National Park, u příležitosti návštěvy královny Alžběty II. v roce 1954 byl přejmenován na její počest.
Queen Elizabeth se prostírá při úpatí majestátního pohoří Ruwenzori a sahá až k hranicím Konga. Se svými travnatými savanami, jezery, papyrovými močály a deštnými pralesy je to jeden z nejbohatších a nejpestřejších parků v Africe.
Národní park se rozkládá v nadmořské výšce od 910 do 1390 metrů a zabírá výhodnou polohu na dně příkopového údolí mezi jezerem Edward a jezerem Jiří. Žije v něm na 95 druhů savců a bylo zaznamenáno přes 600 druhů ptáků.
Na severozápadě parku Queen Elizabeth se nachází kráterová vysočina s přibližně 30 krátery, které vznikly před 20 milióny lety. Většina z nich je pokryta travnatou savanou, některé jsou zčásti zaplněny vodou.
Centrum parku se nachází na pahorkatém poloostrově Mweya při západním konci kanálu Kazinga, který spojuje Edwardovo jezero (Lake Edward) na západě s Jiříkovým jezerem (Lake George) na východě.
Kanál Kazinga (Kazinga Channel) je dlouhý 32 kilometrů a místy hluboký 6-8 metrů. Na jeho březích nalezneme rozmanitý svět ptactva a vodu milujících tvorů - hroši, buvoli, krokodýli, jenom slonů je prý v národním parku na 3000. Lodní safari na kanálu Kazinga patří určitě k těm nejzajímavějším v Ugandě.
Hned zkraje plujeme kolem útesu, v němž si vybudovali svá hnízda rybaříci. Občas na nás z jejich děr vykoukne také plivající kobra.
Z dalších vodních ptáků potkáváme samozřejmě volavky, pelikány, kormorány, čejky a nilské husice. Kromě tradiční bílé volavky je tady hodně rozšířená taky volavka obrovská (v angličtině se jmenuje volavka Goliáš).
Buvol kaferský (v angličtině African Buffalo) žije ve stádech, která mají 20, ale taky třeba 2000 kusů. Na rozdíl od jiných zvířat není vázán na konkrétní prostředí, takže ho můžeme potkat prakticky kdekoliv - v lese, na pusté savaně nebo u vody.
Menší černý pták s bílou škraboškou a červeným zobákem je zoboun africký (african skimmer). Bílý čáp se žlutým zobákem, přilepeným na červené tváři, je nesyt africký.
Slon je mírumilovné zvíře. Nebezpeční jsou pouze osamělí samci, zvlášť, když se vzruší.
Pták klubák má rád společnost větších zvířat.
Antilopa sitatunga vypadá jako lesoň s dlouhýma nohama. Tahle se nám sem zřejmě zatoulala z reklamy na Karlovy Vary.
Rybářská vesnice Kazinga se nachází při samotném ústí kanálu do Edwardova jezera. Přímo na kanále je rybolov zakázán, rybáři proto vyráží za svými úlovky na jezero.
Na výběžku za vesnicí je přímo ptačí ráj - kormoráni, pelikáni, husice, nesyti, čápové marabu. Šikovné oko najde ještě v dálce na stromě orla, číhající na rybičku.
Hned po vylodění sedáme do džípů a vydáváme se na podvečerní safari podél severního břehu kanálu Kazinga. Potkáváme bradavičnatá prasata a brzy nám kráčí přes cestu stádo slonů. Vyplašili jsme dokonce jednoho zatoulaného hrocha a párek velkých pralesních prasat. Byli ale tak rychlí, že se nám je zachytit nepodařilo.
Většinu porostu na severní straně kanálu Kazinga tvoří pryšcový les, v němž se ukrývají vodušky.
Na mohutných pryšcích svícnových sedí orlové. Správný český název je orel jasnohlasý, jinak je však v celém světě znám jako fisheagle, tedy orel-rybář.
Dnes nás čeká další přesun. Jeho značná část bude ale probíhat stále v NP Queen Elizabeth, takže doufáme, že si zvířátek ještě užijeme.
Během ranního safari na severním břehu kanálu Kazinga jsme potkali opět vodušky jelenovité, prasata bradavičnatá a stáda slonů.
V parku Queen Elizabeth jsou povoleny také vesnice. Už jsme viděli rybářskou vesnici Kazinga, u Katwe na Edwardově jezeře se z kráterového jezera těžila sůl (nyní je továrna uzavřena), obyvatelé vesnice Katunguru, nalézající se u jediného mostu přes kanál Kazinga, také žijí z rybolovu.
Zatímco na severní straně kanálu Kazinga rostou především mohutné pryšce svícnové, jižní břeh lemuje zvláštní fíkovníkový les, z něhož občas vykoukne guaréza nebo jiný kočkodan.
Oblast na samém jihu národního parku se nazývá Ishasa a tvoří ji otevřená travnatá savana, sem tam porostlá akáciemi. Do této části jsme se vypravili pozorovat vzácné stromové lvy.
Viděli jsme stáda kobů a buvolů, nějaké osamělé vodušky a pár buvolců modrých, na žádné lvy jsme však nenarazili - a to jsme objezdili snad všechny stromy, které na savaně rostou a kde by se jim určitě mohlo líbit. Podle správce parku tady na lva nenarazil nikdo už nejméně tři dny...
Městečko Kihiihi, ležící přesně uprostřed cesty mezi národními parky Queen Elizabeth a Bwindi, je proslulé svými dřevěnými koloběžkami. Ty ovšem neslouží pouze k zábavě, místní obchodníci na nich vozí veškeré zboží.
Na okraji NP Bwindi se nachází vesnice Buhoma, kam jsme vezli humanitární pomoc. Jelikož charitativní organizace mají kvůli vysokým cenám leteckých společností problémy s přepravou, každý z nás měl na sebe napsanou 20kilovou bednu, plnou šatstva, botů, tašek a školních pomůcek.
Škola v Buhomě vznikla před pár lety za české pomoci a původně byla určena pro sirotky z Bwindi. Jedním ze zakladatelů sdružení Bwindi Orphans je naše průvodkyně Kateřina Andrlová, která se v Ugandě zabývá dětskou adopcí.
Do školy začaly postupně chodit také další děti z okolí a nakonec byla "povýšena" na místní základní školu (Buhoma Community Primary School). Dnes ji navštěvuje 380 dětí, z čehož je 180 sponzorovaných. Česká organizace přispívá na 70 dětí včetně jejich celodenní stravy.
Za vystoupení pěveckého a tanečního kroužku jsme děti obdarovali nějakými sladkostmi, což muselo být ovšem přísně organizováno, aby je o ně jejich silnější spolužáci nepřipravili. Na naši radu, že bychom mohli vše předat řediteli, jsme se dozvěděli, že to už by se k dětem dostal opravdu jen pouhý zlomek dárků. S rozdělováním humanitární pomoci to asi bude podobné...
Stanový tábor Lake Kitandara, kde teď budeme dvě noci spát, byl otevřen v roce 1994 a k dnešku má 20 stanů, zasazených do příkré stráně. Příbytky jsou to sice moderní a prostorné, nicméně jsme se museli připravit na to, že budeme nějakou dobu bez elektřiny a mít dopředu nabité náhradní baterie do foťáků a do kamery, aby nám technika v rozhodujících chvílích na výpravě za horskými gorilami nevypověděla službu...
Největší atrakcí NP Bwindi jsou horské gorily, se kterými se nikde jinde na světě setkat nemůžete. Jelikož gorily nepřežijí v zajetí, lze je pozorovat jen v jejich přirozeném prostředí.
Ještě v dobách, kdy těmito končinami projížděli Hanzelka se Zikmundem, jich zde žilo údajně 100.000. Naprostou většinu však v následujících letech vyhubili pytláci. Dnešní populace čítá asi 700 kusů - 380 goril žije v pohoří Virunga na hranicích Rwandy, Ugandy a Konga, a 320 právě v pralese Bwindi.
Jedna gorilí rodina má průměrně 5 až 20 členů a denně ji může navštívit pouze 8 turistů. Povolení (tzv. permit) stojí momentálně 500 USD na osobu a zajišťuje se přibližně půl roku dopředu.
V národním parku Bwindi se nyní chodí ke 4 rodinám, což znamená 32 lidí každý den. Dvě gorilí rodiny jsou blízko a na trek k nim se vychází prakticky přímo ze stanového tábora, zatímco další dvě (kam jsme byli zařazeni i my) teď přešly do východní části parku, takže jsme museli vyrazit již brzy ráno a ještě se přemístit džípy na asi 50 kilometrů vzdálenou základnu Ruhija.
Cesta lesem zpočátku nebyla příliš náročná, i když pěšinky pralesem vedly stále nahoru a dolů. Dobrodružství začalo asi po 1 a půl hodině, když jsme se spojili s našimi domorodými stopaři, kteří se vydali již ráno lokalizovat opice a teď nám mačetou prosekávali cestu mezi hustými kořeny a liánami.
Před posledním úsekem jsme už museli ponechat veškeré své věci nosičům a dál se vydat pouze s foťákem nebo kamerou. Nejvíce nám scházely hůlky, s jejichž pomocí jsme se předtím udržovali na strmém svahu. Jejich přítomnost v našich rukách by ale gorily nemusely správně pochopit.
Tento problém jsme měli také po celou dobu pozorování. Udržet se na příkrém srázu nebylo jednoduché samo o sobě - pevně zaklínit vykloubená chodidla, jednou rukou se chytit nějakého keře nebo kořenu a druhou fotografovat. Při jakémkoliv útoku by člověk neměl nejmenší šanci uhýbat.
Opice jsou dneska naštěstí úplně klidné a za naši námahu se nám dokonale odměnily. Podle nařízení se nesmíte přiblížit více než na 6 metrů, což ovšem naše gorily zdaleka nerespektovaly a několikrát se pokusily dokonce o přímý kontakt - chňapnout někoho za nohu nebo odstrčit "překážku" v cestě, což vzhledem k terénu znamenalo kotrmelce poloviny zúčastněných.
Naše rodina se jmenuje Bitukura a má celkem 13 členů - 1 vůdčího silverbacka, 1 blackbacka jako zástupce, 3 dospělé samice a 8 mladých a dětí, přičemž 3 silverbaci a 1 blackback jsou už také celkem dospělí. Slovem "silverback" se označuje samec se stříbrným pruhem na zádech, který je předurčen k tomu, aby vedl rodinu. Právě mladí silverbaci byli ti, co si s námi chtěli nejvíc hrát...
Všechno ale má svůj konec. Pobyt u horských goril je striktně omezen na 1 hodinu od okamžiku, co je poprvé spatříte - a to i v případě, že by se vám celou tu dobu schovávaly v keřích nebo mezi liánami, což se nám naštěstí na rozdíl od jiných skupin nestalo.
Nelitovali jsme proto ani dlouhé cesty zpátky do stanového tábora. Teprve na zpáteční cestě jsme se také mohli konečně pokochat pohledem na malebné vesničky mezi čajovými a banánovými plantážemi.
Itinerář treku za horskými gorilami:
* 6,00 - odjezd ze stanového tábora
* 8,40 - odchod ze základny Ruhija
* 10,00 - našli jsme gorily
* 11,00 - zpáteční cesta
* 13,00 - návrat na základnu Ruhija
* 15,30 - návrat do stanového tábora
Ráno si ještě jednou zopakujeme včerejší cestu podhůřím Bwindi až na základnu Ruhija, kde je brána do národního parku.
NP Bwindi byl založen v roce 1991 a jeho přesný název je Bwindi Imepenetrable NP, což doslova znamená "neproniknutelný". Podobný význam má slovo "bwindi" také v místním jazyce Lukiga a nejlépe vyjadřuje hustotu zdejšího pralesa.
Národní park se rozkládá v jihozápadní části Albertova riftu na samém okraji západní větve příkopového údolí. Nadmořská výška sahá od 1160 až do 2607 metrů. I když má rozlohu pouhých 321 km2, oplývá biologickou pestrostí rozdílných ekosystémů:
* 200 zapsaných druhů stromů,
* přes 350 druhů ptáků,
* přes 200 druhů motýlů,
* 14 zapsaných druhů hadů,
* 27 druhů žab,
* 6 druhů chameleonů,
* 14 druhů ještěrek,
* přes 120 druhů savců vč. 11 primátů (kterým kraluje 326 horských goril).
Guaréza pláštíková je vlastně příbuzná kočkodana, je to však mnohem elegantnější opice. Díky své černé škrabošce a plášti, který jí splývá po bílých zádech a ramenou, připomíná ze všeho nejvíc Zorra Mstitele, skákajícího ze stromu na strom.
Od brány Ndego vidíme nejlíp ostrou hranici neproniknutelného pralesa Bwindi.
Krátce poté se nám také odkryje pohled na jeden z vulkánů pohoří Virunga. Sopečné pohoří Virunga je součástí řetězce hor na západním okraji Velké příkopové propadliny, které vznikly v důsledku pohybu zemských desek.
Virunga se rozkládá na hranici tří států - Ugandy, Rwandy a Demokratické republiky Kongo - a svůj domov zde má více než polovina všech horských goril. Nejblíže nám je vulkán Muhavura (4127 m n.m.).
Nejjižnějšímu cípu Ugandy, sevřenému mezi Rwandu a Kongo, se říká "africké Švýcarsko". Je tady úrodná půda, pěkné domečky nemají už střechu z rákosu, ale z vlnitého plechu. Po několika prokodrcaných dnech vyschlými rigoly najíždíme taky konečně na upravenou asfaltku, což je příjemná změna.
Na první pohled je to tedy celkem bohatý kraj. Důvodem, proč se sem nestěhuje více černochů, je to, že je tady pro ně trochu zima.
Další příčinou, proč se tomuto kraji říká "africké Švýcarsko", jsou zdejší hory a jezera. Příkopová jezera na okraji Velké propadliny jsou dokonce nejhlubší na zeměkouli.
Příkladem je jezero Bunyonyi, které dosahuje hloubky 900 metrů. Jezero je dlouhé a členité a v současné době se využívá především k rekreaci. Mezi ostrovy se lidé dopravují na úzkých vydlabaných kánoích z eukalyptu.
V místním baru jsme ochutnali čirokové pivo, nakonec jsme se ale rádi vrátili k osvědčenému Nilu nebo Pilsneru.
V dálce za jezerem Bunyonyi se zvedá řetězec vulkánů pohoří Virunga. Kromě Mahavury tentokrát vidíme i Sabinyo, kterému se přezdívá "starcovy zuby" - jednak kvůli jeho vzhledu a také proto, že je ze všech sopek nejstarší.
Centrem oblasti je Kabale, nejvýše položené město v Ugandě. Jelikož je to ale především významný dopravní uzel, tak tady mnoho folklóru nenajdeme - jedinými "památkami" jsou mešita a kostel, kde se konají gospelové mše.
Vrátili jsme se zpátky do NP Queen Elizabeth. Důvodem této dvoudenní zajížďky je druhý trek za šimpanzi. Vzhledem k tomu, že se jej může zúčastnit každé ráno a odpoledne pouze 8 osob, nedostali jsme permity na dřívější dobu a i tak se ještě musíme rozdělit na dva dny.
Rokle Kyambura (Kyambura Gorge, na místě uváděná jako Chambura) je dlouhá 16 kilometrů a odděluje park Queen Elizabeth od Chamburské rezervace.
Rokle se sice nachází v parku, svým způsobem však vypadá, jakoby do něj nepatřila. Na rozdíl od okolní savany má totiž typický pralesní porost.
Prostředí pralesa je také samozřejmě domovem jiných živočichů a v této celkem nevelké oblasti se vyskytuje 5 druhů primátů. Spatřili jsme guarézu pláštíkovou a červenoocashého kočkodana, naším hlavním cílem však jsou šimpanzi.
V rokli Kyambura žije izolovaná skupina 20 opic (3 samci, 6 matek, 11 dorostenců), která se pohybuje po obou stranách řeky.
Řeka se jmenuje také Chambura, v jazyce domorodců to znamená "něco hledat, ale nenajít". Podle našeho průvodce nemá tento název nic společného se stopováním šimpanzů, o čemž nás ovšem nepřesvědčil - i když jsme se víc než tři hodiny šplhali po svazích rokle nahoru a dolů a několikrát překračovali po úzkých dřevěných lávkách řeku, plnou hrochů, nenašli jsme tentokrát, s prominutím, ani to hovno!
Krátce po návratu do lodžie se spustil neuvěřitelný liják. Přes oponu deště nebylo možno dohlédnout ani na dno údolí. Jak přišel, tak taky za chvíli zmizel...
Využíváme toho, že druhá skupina má dnes na programu trek za šimpanzi, a vydáváme se znovu na kanál Kazinga. Tentokrát je to ranní safari a na mnohem menší loďce, takže se ke zvířatům dostáváme ještě mnohem blíž než minule...
Rybaříci sedí na stromě, ta zavěšená hnízda ale nejsou jejich. Rybařík jižní (pied kingfisher) si vyvrtává díry ve srázech na břehu. Živí se výhradně malými rybami a na stromě zřejmě číhá na svou oběť.
Fish-eagle neboli orel jasnohlasý. Jsou tam dokonce dva - ten druhý se skovává na větvi uprostřed koruny stromu a právě snídá ulovenou rybičku.
Hroch je velice líný a málokdy plave, raději kluše po dně řeky. Hroch obojživelný dosahuje váhy až 3 tuny a je to třetí největší zvíře na světě (první je samozřejmě slon, na druhém místě je nosorožec).
Ostnák africký (african jacana) je zajímavý tím, že má mimořádně ploché nohy, díky čemuž může chodit po listech leknínů, takže to vypadá, že běhá po vodě.
Nejčastějšími ptáky na kanálu jsou kromě husic nilských volavky. Viděli jsme volavku bílou, stříbřitou i popelavou. Nejfotogeničtější je volavka obrovská, které místní říkají Goliáš (Goliath heron).
Dopluli jsme až k ústí kanálu Kazinga do Edwardova jezera, kde se nachází rybářská vesnice. Jak je vidět, po ránu mají rybáři mnohem více práce, takže si nás ani nevšímají. Nevadí jim ale ani hroši blízko u břehu.
Hroch je sice vegetarián a jeho oči nad hladinou vypadají celkem mírumilovně, je to ale nejnebezpečnější zvíře a ročně mu padne za oběť víc turistů a domorodců než všem šelmám a jedovatým hadům dohromady. Důvodem je to, že se lehce naštve a útočí prakticky bez varování. Stačí třeba, když do hrocha, lebedícího si pod vodu, lehce vrazíte svojí loďkou.
Za vesnicí následuje ptačí ostroh, plný kormoránů, pelikánů a různých druhů čápů. Jak je vidět, ani přítomnost krokodýlů či hrochů jim nevadí. Zřejmě vědí, že to jsou vegetariáni a vzájemně si neškodí.
Opět tady máme orla-rybáře, tentokrát dokonce pěkný páreček - vlevo je samec, vpravo samice. Samice je o něco barevnější a má hnědou zástěru.
Kladivouš africký (hammerkop) dostal svoje pojmenování proto, že jeho hlava se zploštělým zobákem připomíná ševcovské kladivo.
Jelikož jsme už na Edwardově jezeře, vyskytuje se tady mnohem méně hrochů. V kanále je míň vody a břehy nejsou tak strmé, takže zůstávají raději tam.
Na závěr se nám podařilo spatřit také slony. Nejdou ale až k vodě, protože je na ně ještě zima.
P.S. Druhá skupina, která vyrazila za šimpanzi dnes ráno, měla mnohem více štěstí. Opice našli už po půl hodině a ani nemuseli procházet tak náročným terénem jako my.
Odpoledne se vydáváme na zpáteční cestu do hlavního města Kampaly. Je sice delší než obvykle, ale je částečně asfaltovaná, což se bohužel občas neukazuje jako moc velká výhoda, zejména v místech, kde probíhají cestářské práce.
Na rovník dojíždíme krátce před tím, než nastane úplná tma. Slunce tady zapadá velice rychle a kromě pár fotek stíháme na poslední chvíli provést experiment, dokazující, že se vodní vír na různých polokoulích točí opačným směrem - na severu je to po směru hodinových ručiček, zatímco na jihu proti. Naskýtá se samozřejmě otázka, jak je tomu přesně na rovníku? Tam vír nevzniká vůbec a čím dál od něj je rychlejší.
Jinja leží 80 kilometrů východně od Kampaly poblíž pramenů Nilu (celá cesta je tentokrát asfaltová, dokonce i náš dezorientovaný řidič ožil).
Nil vytéká z Viktoriina jezera, v místě jeho výtoku byl původně 10 metrů vysoký vodopád a po mostě bylo možno přejít až k ostrovu uprostřed řeky. Po postavení přehrady se však hladina vody zvedla, takže nyní si musíme najmout loďku.
Nil je dlouhý 6700 kilometrů a této vodě potrvá 90 dnů, než doteče do Středozemního moře.
Během plavby pozorujeme ptáky na Bílém Nilu. Řadu z nich už známe z ugandských rezervací. Novinkou je pro nás varan. Varan nilský je největší africký ještěr, dosahuje délky až 2 metry.
Zejozob africký je černý čáp, kterému poněkud nedoléhá zobák. Proto se mu v angličtině říká "čáp s otevřeným zobákem". Obrozenecké slovo "zejozob" zřejmě znamená, že mu "zeje zobák", ze jo?
Prameny Nilu objevil John Hanning Speke dne 28.července 1862 a hned svůj objev publikoval. Královská vědecká společnost v Londýně ovšem nepovažovala jeho důkazy za postačující a vyslala sem svou vlastní expedici. Ta sice označila Spekovy závěry za unáhlené, nicméně správné.
Vrtalo nám hlavou, proč není za zdrojnici označena některá z řek, vtékajících do jezera. Dostalo se nám ale vysvětlení, že žádná z nich neprotéká Viktoriiným jezerem proudem, proto jsou za prameny nejdelšího afrického toku považovány bubliny u ostrova, kde z něj vytéká Bílý Nil.
Loďka nám také posloužila k tomu, abychom se dostali ke Spekeho památníku, vztyčeném na druhém břehu řeky. Vzhledem k tomu, že nikdo s naší odbočkou nepočítal, nestihli tam v tu chvíli ani postavit žádného pokladníka.
Pro upřesnění: Nil má dvě větve. Modrý Nil vytéká z jezera Tana v Etiopii a s Bílým Nilem se spojuje u Chartúmu. Bílý Nil, který právě pozorujeme, je ovšem delší.
Na pravém břehu stojí pomník Gándhího. Mahátma Gándhí považoval Nil za symbol Afriky a spojení všech afrických národů. Proto byla také po jeho smrti u pramenů řeky rozprášena část jeho popela.
Prvními nilskými vodopády jsou dnes Bujagali. Zdejšími peřejemi začíná také oblíbený rafting na Bílém Nilu. My sledujeme společně s ugandskými školáky několik kajakářů a plavce na kanystru. Po stavbě další elektrárny i vodopády Bujagali zmizí...
Hlavní město Ugandy je vlastně jedno velké špinavé tržiště. O tom svědčí mimo jiné stovky čápů marabu, kteří působí na první pohled malebně - než si člověk uvědomí, že jsou to vlastně mrchožrouti a žijí převážně na smetištích. Na stromě před moderním nákupním centrem Lugoga Mall sedí dokonce hejno supů.
Nejvýznamnější památkou Kampaly jsou královské hrobky na hoře Kasubi (Kasubi Tombs). Jedná se vlastně o královský palác království Buganda, což bylo největší a nejvlivnější ze všech království, začleněných do nově vzniklé britské kolonie. Z jeho názvu vychází pojmenování země a bugandský král se také stal prvním prezidentem nezávislé Ugandy.
Do areálu vstupujeme skrze strážní domek, hlídaný dvěma starými strážci. Je to celoživotní funkce, ve které se střídají zástupci jednotlivých kmenů.
Královský palác dal postavit v roce 1882 Mutesa I., první bugandský král, který se setkal s Evropany. Centrem paláce je budova s kopulovitou rákosovou střechou, která sloužila jako jeho příbytek. Menší domky, lemující kruhové nádvoří, byly určeny pro královy manželky (Mutesa I. měl 84 manželek). Na prostranství stojí královský oheň.
Stavba směřuje na západ, protože tam bylo království Bunyoro, což byli největší rivalové Bugandy. Kruhy pod střechou symbolizují 52 bugandských klanů.
Po smrti krále si každý nový vládce stavěl nový palác a z královského paláce Mutesy I. se stalo památné místo, kam byly ukládány rakve jeho následovníků. Dodnes jsou zde čtyři - Mutesa I., Mwanga, David Chwa a Edward Mutesa II. Vedle rakví můžeme spatřit odznaky moci - bubny, oštěpy, žezla, štíty a nože. Vycpaný levhart byl oblíbeným zvířetem krále Mutesy I.
Království Buganda mělo celkem 35 králů, zde jsou uloženi čtyři. Poslední z nich Mutesa II. se stal v roce 1962 prezidentem nezávislé Ugandy, o čtyři roky později ho však svrhl ministerský předseda Milton Obote, který provedl znárodnění majetku a zakázal království. Král Mutesa II. zemřel v Londýně a jeho ostatky sem dal převézt Idi Amin.
K určitému uvolnění a úlitbám diktátorů ve vztahu k původním králům tedy v minulosti občas docházelo, není tomu ale dlouho, co se lidé mohou opět plně hlásit ke svému království.
Současný bugandský král Ronald Mutebi, který je synem Mutesy II., se zatím na politice nepodílí. V roce 1993 byl korunován na 36.kabaku (kabaka je titul krále v království Buganda).
Ženy, které zde vidíme, pochází údajně z linie královských manželek a stále nosí tradiční šaty s vyvýšenými rameny.
Kampala byla vystavěna na sedmi pahorcích. Jelikož každý z nich byl v minulosti sídlem určité komunity, stojí na každém nějaký svatostánek - kostel, katedrála, mešita nebo fotbalový stadión.
Hinduistické chrámy a indický palác se nachází ve čtvrti Mengo.
Kampala je hlavním městem Ugandy od roku 1962. V koloniálním období jím bylo Entebbe, kde sídlí dosud stále řada ministerstev a státní administrativy.
Centrum moderního města se rozkládá pod kopcem Nakasero, kde jsou vládní budovy, kongresová centra, luxusní hotely a prezidentský palác. Řada ministerstev sídlí v budovách, lemujících Parlamentní ulici.
Základní kámen budov Parlamentu položil v prosinci 1956 britský guvernér Ugandy. Budova potom sloužila jak v dobách demokraticky zvoleného parlamentu, tak pro setkání stranických pohlavárů v období diktátorských režimů.
Nad vchodem vidíme znak země. S oběma zvířata jsme se setkali v ugandských národních parcích - vlevo je voduška kob, vpravo jeřáb královský.
Bílý dům (White House) byl dokončen počátkem sedmdesátých let a dodnes je to sídlo kampalské radnice. Katolický kostel pochází z roku 1930.
Parlamentní ulice končí u Národního divadla, za nímž se rozkládá rozlehlá umělecká vesnička (African Crafts Village). Musíme uznat, že na rozdíl od podobných tržnic v jiných zemích, zaměřených pouze na oblbnutí turistů bezcennými tretkami, tady je možno koupit řadu originálních domorodých masek a zajímavých malířských pláten.
Konečný stav tachometru našeho džípu je 2664 km, zbývá nám už jenom 100 kilometrů na letiště do Entebbe.
Poslední krátkou zastávku děláme na pláži u Viktoriina jezera, největší vodní plochy v Africe a druhé největší zásobárně vody na světě.