Taipei
(Čtvrtek, 27.října 2011)
Po dvanácti hodinách letu jsme přistáli na Taiwanu. Ostrov zabírá přibližně polovinu rozlohy České republiky, na této ploše však žije téměř 25 milionů obyvatel.
Jako první připluli na ostrov Portugalci, kteří jej pojmenovali Ilha Formosa (Krásný ostrov). V letech 1895-1945 patřil Taiwan Japonsku, po válce se stal na základě požadavku Čankajška čínskou provincií a na jeho další historii měly vliv především události, k nimž došlo mezitím v pevninské Číně.
Roku 1912 padlo čínské císařství a v Nankingu byla vyhlášena Čínská republika. V roce 1927 se však od vládnoucí Národní strany (Kuomintang), řízené generálem Cankajškem, oddělila Komunistická strana, vedená Mao Ce-tungem.
V roce 1949 vyhlásil Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku a Čankajšek prchá po prohrané občanské válce na Taiwan. V první vlně ho následuje 1,5 milionů pevninských Číňanů, v následujících letech pak další miliony.
Vlajka Taiwanu je složena ze dvou částí. Červená barva reprezentuje Ćínu, modré slunce je symbolem Kuomintangu.
Palácové muzeum (National Palace Museum) leží severně od centra Taipeie. V rozlehlé budově jsou umístěny poklady z pekingského Zakázaného města, které s sebou na Taiwan přivezl Čankajšek v roce 1949.
Zakázané město bylo ještě nějakou dobu po pádu císařství rezidencí, v roce 1920 bylo otevřeno veřejnosti. Poté však následovala občanská válka, přerušená japonskou invazí. Během protijaponské války byly památky zabaleny a uloženy ve vlaku, který kvůli ochraně před okupanty jezdil po celé Číně.
Po válce vlak zaparkoval v Nankingu, na rozbalování však nebyl čas. V roce 1949 proto mohl odvézt Čankajšek všechny památky do exilu na Taiwan.
Nutno říci, že bez umístění v původním prostředí ztrácí řada artefaktů svůj význam. Udivuje spíš jejich počet - v Palácovém muzeu je uloženo téměř 700.000 exponátů, vystavuje se jich ovšem pouze 15.000. Exponáty se každé tři měsíce mění, takže to trvá 12 let, než se tentýž objeví znovu.
Taipei má oficiálně 4 miliony obyvatel a jelikož ostrov leží v teplém oceánu, tvoří zdejší typickou kulisu vysoké teploty a mraky. Dnes máme ale štěstí, obloha je nezvykle čistá a můžeme si bez problémů prohlédnout urbanizovanou čtvrť, rozkládající se v blízkosti Radnice.
Taipei je hlavním městem Taiwanu teprve od roku 1949, předtím to byla malá vesnice. Protože se nachází v tektonicky aktivní oblasti, nestaví se zde vysoké budovy. Výjimkou jsou pouze dvě stavby.
Jednou z nich je Taipei 101, do loňského roku nejvyšší budova na světě.
Stojednička je vysoká 509 metrů a slavnostně otevřena byla na Silvestra roku 2004. Stavba má tvar bambusového stvolu a technika ohýbání bambusu ve větru posloužila rovněž při jejím originálním projektu.
Výtahem jsme vyjeli do 89.metra, kde se ve výšce 382 metrů nachází prosklená vyhlídka. Tuto výšku zdolá za 37 vteřin, takže se jedná zároveň o nejrychlejší výtah na světě - dosahuje rychlosti 1010 metrů za min (což je přes 60 km/hod).
Díky jasnému počasí je dnes otevřena také venkovní observatoř, což se prý moc často nestává. Nachází se ve výšce 390 metrů na úrovni 91.patra a je to druhá nejvyšší vyhlídka na světě (ta první je na „otvíráku“ v Šanghaji).
Srdcem budovy je koule, která vyvažuje výchylky při otřesech a zemětřeseních. Koule má průměr 5,5 metru a váží 660 tun.
Zvenku zdobí Taipei 101 mraky štěstí. Čtverečky v kružnici mají tvar starých čínských mincí. Osm částí budovy představuje osm bronzových misek, symbol tibetského buddhismu.
Čankajškův památník stojí na Náměstí Svobody (dříve Čankajškovo), které je replikou několika pekingských staveb. Brána míru, obvodní zdi a samotný památník připomínají Chrám nebes. Dvě nové budovy v tradičním stylu vznikly po vzoru císařských paláců Zakázaného města - vlevo je Státní koncertní síň, vpravo Státní divadlo.
Rovněž schodiště je kopií podobných struktur ze Zakázaného města. Snad jen stylizovaný znak Kuomintangu na originále nenajdeme,
Samotný památník byl vytvořen v roce 1975, pouhé 4 měsíce po Čankajškově smrti. Každý den vzdávají vojáci hold jeho soše při secvičeném střídání stráží.
Pro zajímavost - mauzoleum Mao Ce-tunga, který zemřel rok po něm, muselo být z prestižních důvodů postaveno rychleji, proto vzniklo za 100 dní.
Jinak se ovšem názory na kontroverzní osobnost Čankajška v posledních letech hodně změnily. Nyní je považován spíš za totalitního vládce a jeho jméno se postupně odstraňuje z názvů ulic a parků.
Čankajškův hotel, postavený v roce 1952 v čínském stylu, byl přejmenován na Grand Hotel, a taky uprostřed Jieshou Parku stála původně jeho socha. Čankajškova podobizna zatím zůstává na mincích a stodolarové bankovce.
Prezidentský palác je typickou ukázkou japonského koloniálního stylu. Před válkou byl sídlem japonského guvernéra a až do stavby Čankajškova památníku to byla nejvyšší budova ve městě.
Překvapil nás ovšem památník v přilehlém parku, který je věnován obětem bílého terroru, neslavného období novodobých taiwanských dějin.
Během honu na komunistické špióny v padesátých letech byla zabita spousta nevinných lidí a terorizováno mnoho rodin, jak o tom vypráví například film Princ slz (Lei Wangzi, resp. Prince Of Tears, 2009). Ještě před 4 roky to bylo tabuizované téma.
Chrám Xingtian (Xingtian Gong) byl založen v roce 1967. Nejedná se tedy o žádnou významnou památku, navštívili jsme jej proto, že je stále živý.
Jedná se o taoistický klášter, schází se zde ale přívrženci různých náboženství, kteří se přichází pomodlit ke generálovi Kuan Yu a zeptat se ho na důležité otázky své budoucnosti. Otázky musí být kladeny tak, aby mohl odpovědět pouze ano nebo ne.
Jídlo na stole nejsou obětiny, věřící si ho sem chodí požehnat a po modlitbě jej sní.
Po bohoslužbě následuje vykuřování. Mnišky v modrých hábitech si poslechnou přání příchozího a očadí ho vonnými tyčinkami.
Alishan
(Pátek, 28.října 2011)
Dnešní název ostrova vychází z jazyka domorodých kmenů - Taiwan doslova znamená „terasy v zátoce“. Takto se jim totiž jevily tři pásy horských masivů při pohledu od moře.
Číňané projevili o ostrov zájem kupodivu až počátkem 13.století, kdy sem utíkali před vpádem Mongolů. Kolonizace proběhla v 17.století a v roce 1895 připadl Taiwan Japonsku v rámci válečných reparací.
V roce 1945 byl ostrov po porážce Japonska vrácen Číně a v roce 1949 na něj uprchl Čankajšek, následován miliony svých přívrženců. Většinu populace Taiwanu proto nyní tvoří Číňané.
Původní obyvatelé, aboriginiové, patří pravděpodobně mezi mikronéské národy, což dokazují jejich jazyky. Dnes žijí většinou v horách a nazývají se Taošané, tedy horalé.
Centrální vrchovina je také naším dnešním cílem. U města Chiayi jsme odbočili z dálnice na horskou silnici, která je lemována spoustou chrámů. Jedním z nich je chrám Xiang-fu, stojící poblíž vesnice Chung-fo.
Pohoří Alishan leží prakticky na obratníku Raka a je často zaplavováno monzuny. Jako prevence před sesuvem půdy byla vybudována řada odvodňovacích kanálů. Ani ty ovšem nestačí. Také nás zdržela oprava silnice po nedávném sesunu.
Jelikož doprava v národním parku je regulovaná, musíme nechat náš van dole na parkovišti a kufry přeložit do místního minibusu. Po příjezdu do Alishan Gou Hotelu nám už proto zbývá čas pouze na menší procházku k blízkým jezerům.
Jezera leží ve výšce 2100 metrů n.m. Podle legendy jsou pojmenována po sestrách, které se zamilovaly do stejného mládence. Ani jedna z nich nechtěla svou sestru zradit, ale zároveň se ani nechtěla vzdát mladíka. Tak obě skočily do jezera.
Nejdřív procházíme kolem Jezera mladší sestry (Mei Mei Chai), za ním následuje Jezero starší sestry s altánkem (Tie Tie Chai).
Alishan
(Sobota, 29.října 2011)
Ráno vstáváme brzy, abychom stihli obřad vítání slunce na hoře Chu-shan. Místní poutníci stoupají pěšky, my využíváme další zdejší raritu - úzkokolejnou lesní železnici (Alishan Forest Railway).
Trať bývá často zasypána padajícími stromy a před třemi měsíci byl její provoz úplně zastaven, takže jsme se původně připravovali rovněž na pěší výstup. Dozvídáme se ale, že teď už zase dva dny jezdí a vyveze nás až těsně pod vrchol Slavnostní hory, kde už čekají davy poutníků a turistů.
Chu-shan je vysoký 2489 metrů a slunce vychází v 6,23 hod přesně nad Jadeitovou horou, nejvyšším vrcholem Taiwanu.
Po pozdní snídani se vydáváme na trek do pohoří Alishan. Míjíme opět jezera sester, cestičku za nimi lemují stromy podivných tvarů a názvů - Tři bratři, Zlaté prase, Drak a Fénix, Lesní srdce, Staré razítko. Jedině pojmenování Magnoliová zahrada nám připadá v tomto ročním období poněkud nepatřičné.
Přicházíme k chrámu Shou Cheng a přes visutý most se dostáváme k vesnické svatyni Tse Yung. Podobných zastaveníček je ve zdejších horách několik a procházka mezi nimi je pro místní poutníky něco jako „křížová cesta“.
Největším přírodním pokladem Alishanu jsou ovšem obří stromy (Alishan Giant Trees). Stará železnice sem už nejezdí a jelikož si Číňané na lesní procházky příliš nepotrpí, procházíme se zahradou tisíciletých cypřišů úplně sami. Stromy dosahují výšky téměř 50 metrů, nejstaršímu z nich je 1900 let.
V parku nad zahradou stojí Tisíciletý cypřiš, který má 2000 let, Památník dr. Kawaia a Pagoda tří duchů.
Nejobdivovanější je Posvátný strom, starý 2300 let. Má obvod kmene 12,3 metrů a výšku 45 metrů. Není to ovšem už ten původní, kterému bylo 3000 let (obvod 23 m, výška 50 m). Ten zemřel v roce 1990 a z bezpečnostních důvodů musel být roku 1997 poražen.
Lesní železnice:
- 5,00 - odjezd ze stanice Alishan (2216m)
- 5,50 - příjezd stanice Chu-shan (2451 m)
- 6,23 - východ slunce
Yushan
(Sobota, 29.října 2011)
Naše další cesta vede serpentinami národního parku Yushan, pojmenovaného podle nejvyšší hory Taiwanu. Krajina má alpinský ráz, rostou tu hlavně jehličnany a střídají se čtyři roční období.
Yushan, známější spíš jako Jadeitová hora, měří 3952 metrů a je to nejvyšší hora celé jihovýchodní Asie.
Jezero Slunce a Měsíce
(Sobota, 29.října 2011)
Jezero Slunce a Měsíce (Riyue Tan) je největší vodní plochou na Taiwanu. Leží v nadmořské výšce 762 metrů a jeho název se těžko překládá.
Slunce a měsíc představují v čínské mytologii vyváženost světla a stínu. Spojení slunce-měsíc tedy berou jako jedno slovo. Ve znacích je „slunce-měsíc“ zároveň symbolem pro slovo „jasný“.
Hotel Ching Sheng stojí hned vedle chrámu Wen Wu, nejkrásnějšího kláštera na jezeře. Chrám byl přestavěn ve 20.století a další patra se stále staví ve stráni. Od břehu jezera k němu stoupá 365 schodů.
Říká se mu taky Chrám literatury a války, spodní část je zasvěcena generálovi Kuan Kungovi, zvanému mistr meče, horní Konfuciovi, mistrovi pera.
Většinu návštěvníků tvoří mladí lidé, kteří si sem přicházejí zajistit splnění svých přání. Věštby se provádí tradičním způsobem pomocí kamenů, dřevěných destiček nebo karet.
Novinkou pro nás byl věštební automat. Nevypadnou vám z něj ani peníze ani káva, ale papírek s věštbou. Naštěstí nám vyšlo, že se v pořádku vrátíme z naší cesty dom.
Plavba po jezeře začíná ve vesnici Itathao, kde žijí Atalayové, příslušníci jednoho ze zdejších horských etnik.
Na plovoucích ostrovech pěstují rostliny, které slouží jako potrava pro ryby. Kromě nich brázdí hladinu zvláštní plošiny, podobné vorům, které mají pod sebou upevněny husté sítě. Do nich rybáři nasazují malé rybky, které „pasou“ na jezeře.
Dominantu jižního břehu jezera tvoří pagoda Cih-en, která je součástí Horního chrámu (Syuanzang). První zastávku máme u mola, kde vystupují poutníci, kteří míří k Dolnímu chrámu (Syuanguang).
Dále plujeme kolem ostrova Lalu a končíme ve vesnicí Shueishe, plné rybích restaurací.
Jezero Slunce a Měsíce
Neděle, 30.října 2011
Pagodu Cih-en (Ts-en-ta) dal postavit Čankajšek v roce 1971 na počest své matky. Stojí na 954 metrů vysoké hoře a samotná pagoda má výšku 46 metrů, což dává dohromady magické číslo 1000.
Čísla na schodech udávají počet metrů k pagodě. Začínáme na čísle 570.
V nedalekém regionálním městě Puli se nachází geografický střed ostrova.
Centrální hřeben
(Neděle, 30.října 2011)
Cesta od jezera Slunce a Měsíce k soutěsce Taroko vede přes Centrální hřeben (Central Mountain Range).
Poblíž Ren Ai stojí památník domorodých obyvatel, což jsou v tomto horském kraji Thaové, představující podskupinu Atalayů.
Oblasti nad jezerem Wan Tan se říká Taiwanské Alpy, jednak kvůli zdejší přírodě, jednak kvůli hotelům, připomínajícím evropské zámky.
Nutno podotknout, že jsou hojně navštěvované. Číňané, potažmo Taiwanci, si na takovéto zdobné náhražky hodně potrpí a návštěvu podobného lunaparku považují za srovnatelnou s originální památkou. Jeden milionář sem dokonce nechal kvůli svatbě své dcery přivézt z Francie celý zámek na Loiře.
Nejvyšší bod při přejezdu hřebene představuje průsmyk Hehuan, ležící ve výšce 3275 metrů pod stejnojmennou horou. Je to nejvyšší průsmyk na Taiwanu a zároveň začátek NP Taroko. Na to, že je Taiwan ostrov, jsou tady hory docela vysoké.
Tianxiang
(Neděle, 30.října 2011)
Městečko Tianxiang leží na soutoku řek Dasha a Tachi Jili, které zde vytváří řeku Liwu, vtékající do soutěsky Taroko. Zdejší oblast je přírodním domovem kmene Tabido.
Chrám Xiangde (Xiangdesi) je pojmenován po mnichovi, který se modlil za bezpečí dělníků při stavbě silnice soutěskou.
Hotel Silks Place je opravdu luxusní. Bazén je napájen vodou z horkých pramenů a večer si můžeme u ohníčku poslechnout pár aboriginských písní.
Taroko
Pondělí, 31.října 2011
Soutěska Taroko je dlouhá 20 kilometrů, hluboká 600 metrů a dlouho byla absolutně nepřístupná. Teprve při stavbě vojenské silnice v padesátých letech se taky zjistilo, že je celá mramorová. Taiwanská vláda byla naštěstí natolik rozumná, že těžbu mramoru přímo v soutěsce zakázala.
Horská silnice byla dokončena v roce 1960. Stavěla se 4 roky a zahynulo při ní 212 dělníků. Práce byla velmi složitá, skály se musely odpalovat dynamitem tak, že pracovník slezl po laně, zastrčil dynamitové patrony a musel zase rychle vyšplhat nahoru.
Zastavujeme se u říčních teras Heliu (Heliu River Terrace), odkud se vydáváme na procházku ke staré cestě. Těsně před zábradlím, obepínajícím skalní ochoz, se ale musíme zastavit, neboť hrozí jeho zřícení.
Soutěskou protéká řeka Liwu. Nejhezčí pohled na bílé mramorové stěny se naskýtá z mostu Cihmu.
Silnice vede spoustou tunelů a serpentin na hraně. Nové tunely se stále budují a na určitých místech je vidět, jak se cesta více napřimuje. Tunel devíti zatáček je dlouhý 1220 metrů.
Z místa, zvaného Vlaštovčí jeskyně, jsme se chtěli vydat na trek do soutěsky. Kvůli padajícím kamenům je zde ale takováto procházka povolena pouze s helmami. Musíme tedy nejdřív dojet ke vstupní bráně, kde helmy zdarma vyfasujeme.
Zpáteční cestu nám ovšem mezitím zahradili cestáři, kteří opravují nový tunel a odstraňují kameny ze silnice. Protože bychom museli dlouho čekat, helmy raději vracíme a pokračujeme dál v cestě soutěskou.
Jedním z nejmalebnějších míst je Věčný pramen, kde proud vody doslova protéká chrámem. Vodopád, který zde byl odnepaměti, byl jednoho dne zavalen sesuvem. Voda si přesto opět našla svou cestu. Proto se mu říká Věčný pramen a byla zde postavena svatyně na počest obětí při stavbě horské silnice.
Kousek odsud již soutěska Taroko končí - řeka Liwu se vlévá do moře a na silnici navazuje pobřežní dálnice. Naskýtají se nám z ní sice nádherné výhledy na prudce se svažující mořské břehy, většinu času však bohužel trávíme v zácpě v tunelu.
Na východním pobřeží Taiwanu se nachází také několik továren na těžbu mramoru a velkých přístavů. Z vyhlídky Nanfang’ao vidíme rybářský přístav Naipi a velký obchodní přístav Suao.
Yehliu
(Pondělí, 31.října 2011)
Geopark Yehliu leží na severním pobřeží ostrova, poblíž přístavu Keelung. Slaný mořský vítr tady vybrousil pískovcové skály do neuvěřitelných tvarů, připomínajících různé rostliny a mytologická zvířata - Svíčka, Zázvor, Houba, Fosilie, Slon, Vílí střevíčky, Zeměkoule, Tofu nebo Mořský pták.
Nejobdivovanější je Královnina hlava a protože se Taiwanci stejně jako ostatní asijské národy rádi fotografují, je opravdu těžké se k ní dostat.
Jelikož mořská voda a vítr stále působí, je pravděpodobné, že brzy se tvary zdejších samorostů změní. Pro tento případ je v blízkém parku umístěna replika, označená Královnina hlava II.
Taipei
(Pondělí, 31.října 2011)
Navečer jsme se vrátili zpátky do Taipeie. Buddhistický chrám Lungshan je nejstarší ve městě. Založil jej v roce 1726 císař Yung Le a odpovídá stylu tohoto období, i když byl několikrát přestavován. Naposled po zničení americkou bombou za druhé světové války.
Název Lungshan doslova znamená „dračí hora“. Chrám je malý, ale pro Taiwance nejvýznamnější. Říká se, že kdo kontroluje zdejší komunitu, ovládá taiwanskou politiku.
Chrám je otevřen od 5,00 do 22,00 hodin a po celou dobu je tady spousta věřících. Je zasvěcen bohyni Kuan Yin, ale najdeme zde taky prvky jiných náboženství.
Příjemným zpestřením je pro našince návštěva pivovaru Taiwan Beer. Zdejší bar je jediným místem v Taipei, kde si můžete dát čepované pivo.
Noční trh na ulici Huaxi se nachází poblíž chrámu Lungshan. Otevírá ale až v 19,00 hodin, takže se sem vydáváme teprve po večeři v místním pivovaru.
Ne, že by tady nebylo nic k jídlu - noční trh je vyhlášeným kulinářským místem. Některé speciality ale opravdu nejsou určeny pro našince. O Číňanech je známo, že dokážou připravit všechno, co se hýbe.
Nejatraktivnější je tzv. hadí alej, kde vám připraví hady na různé způsoby, a to včetně těch nejjedovatějších. Výmluvné je například pojmenování Hada 100 kroků.
Co se týče toho, jestli máme obyvatele Taiwanu nazývat Číňany nebo Taiwanci, oni sami v tom nemají jasno. Oficiální název státu je dodnes Čínská republika.
Ještě v padesátých letech mohl Čankajšek věřit tomu, že se jednou vrátí na pevninu. V roce 1971 však Taiwan ztratil své křeslo v OSN ve prospěch Čínské lidové republiky a v dnešní době, kdy čínské finance vládnou světu, je nepravděpodobné, že by Taiwan někdo podpořil.
Obyvatelé ostrova proto hledají novou identitu. Pokud si ovšem začnou říkat Taiwanci, tak tím zároveň popřou svou čínskou minulost…
