Prohlídku Chartúmu začínáme v Etnografickém muzeu. Původními obyvateli Súdánu jsou Nubijci, které bezpečně poznáte díky jejich vysoké postavě a tmavě černé pleti. Slovo Súdán taky sice doslova znamená "země černochů", tento název je však čistě arabský a používá se teprve od 7.století.
V současné době vyznává 70% obyvatel Súdánu islám, na jihu však stále žijí africké kmeny, praktikující animistická náboženství, což je také jeden ze zdrojů napětí v Darfuru.
V roce 2011 se má konat referendum o odtržení jižního Súdánu. Vzhledem k tomu, že tam ale kromě partyzánských oddílů neexistují žádné politické organizace a vzdělanost lidí je na nízké úrovni, je další existence tohoto území hodně sporná.
Egypťané jezdívali do Súdánu především pro zlato. Proto také pojmenovali území podle tohoto vzácného kovu - nub je "zlato" a Nubie "země zlata". O tom, že se tady s tímto artiklem stále čile obchoduje, svědčí také to, že největší část chartúmského súku je vyhrazena právě zlatníkům.
Současný Chartúm má 5 miliónů obyvatel a připomíná spíš obrovskou vesnici. Vedle nízkých hliněných baráčků ale teď vyrůstá také řada moderních a architektonicky zajímavých staveb. Typickým příkladem je komplex Burj al-Fatah, překřtěný díky svému tvaru na "vajíčko". Stejně jako nový most přes Modrý Nil byl postaven za peníze libyjského vůdce Kadáfího.
Prakticky jediným dochovaným koloniálním hotelem na Nilském nábřeží (Sharia al-Nil) je Grand Holiday Villa. V této budově z počátku 19.století měl své kanceláře britský objevitel Thomas Cook a bydlela tady řada významných osobností, včetně královny Viktorie a Winstona Churchilla.
Chartúm byl založen v roce 1825 jako vojenský tábor. Jeho jméno znamená "sloní chobot" a dostal jej zřejmě kvůli tomu, že leží přímo na soutoku Modrého a Bílého Nilu, který sloní chobot svým způsobem připomíná.
Na plavbu k místu soutoku se vydáváme z přístaviště na Modrém Nilu. Přesněji řečeno, plujeme jedním z ramen Modrého Nilu, které obtéká ostrov Tuti.
Překvapilo nás, jak často jsme v Súdánu slyšeli češtinu. Už na letišti v Istanbulu jsme se seznámili s obchodníkem, který u nás vystudoval strojařinu. Podle jeho slov dokonce existuje Spolek súdánských studentů v Československu, který má přes 500 členů.
Na loďce se taky jinak než česky nemluvilo. Kromě nás tady byli už jen členové české archeologické expedice, kteří právě dostali glejt na provádění vykopávek a zítra odjíždí přibližně 100 km severně od Chartúmu do oblasti Naga. Zatímco v Egyptě se pohybuje v tuto chvíli na 1000 archeologických misí, na súdánských nalezištích je to pouze 40.
Nil má dva prameny - Bílý Nil vytéká z Viktoriina jezera v Ugandě, Modrý Nil pramení v jezeře Tana na etiopské vysočině. Modrý Nil je o něco tmavší, protože s sebou přináší nánosy bahna.
Přímo v místě soutoku stojí Mešita dvou Nilů (el-Nilein). Její výzdoba je modrobílá - stejně jako oba Nily.
Dějiny Súdánu jsou těsně svázány s historií Egypta. Řada historiků dokonce ještě nedávno považovala nubijskou kulturu pouze za odnož egyptské. Nubijská říše přitom existovala již od 3.tisíciletí př.n.l., tedy stejně dlouho jako egyptská, a zabírala území mezi 1. a 6.nilským kataraktem.
V 8.století př.n.l. byla hlavním městem Kušítského království Napata a v roce 730 př.n.l. dokonce král Pije dobyl Théby a založil 25.dynastii. Dynastie černých faraónů vládla Egyptu téměř 100 let, vrchol nastal za vlády krále Taharky.
Ve 3.století př.n.l. bylo hlavní město přeneseno do Meroe a Kušítská říše existovala až do 4.století n.l., což je déle než Egypt.
S historií Súdánu se můžeme v kostce seznámit na malbách ve vstupní hale Národního muzea, kde je také vystaven originální reliéf z Meroe. Královna sedí na trůnu a chrání ji lev, představující kušítského boha Apedemaka. Vlevo stojí princ a bohyně Isis, vpravo jsou znázorněna další egyptská božstva a přinášení obětin.
Súdánské Národní muzeum bylo postaveno v šedesátých letech kvůli památkám na břehu Nilu, které měly být zaplaveny při stavbě Asuánské přehrady. O přenesení egyptského chrámu Abú Simbel za pomoci UNESCO se toho napsalo dost, o tom, že se v tu dobu zachraňovaly také chrámy na súdánské straně ví už málokdo.
Kanál symbolizuje Nil, kolem něj jsou postaveny tři celé zachráněné chrámy a nejdůležitější artefakty z několika dalších.
Chrám Aksha pochází z vesnice Haifa a postavil jej Ramesse II. v letech 1290-1224 př.n.l. Reliéfy zobrazují faraónovy válečné zajatce, v hieroglyfech jsou dokonce napsány názvy zemí, odkud pocházejí.
Egypťané říkali Nubijcům "lidé s luky" díky jejich bojovnosti. Název území bylo proto později změněn na Kush, což znamená prakticky totéž.
Faraóni Staré říše (2900 - 2181 př.n.l.) podnikali do Nubie válečné výpravy pouze za účelem získání otroků a zlata, o zemi jako takovou se nezajímali.
Kušítská království se nejvíce rozvíjela, když byl jejich soused oslabený. Například v době, kdy byl Egypt pod nadvládou Hyksósů, prosperovalo v okolí 3.kataraktu kušítské město Kerma.
Faraóni Nové říše (1567 - 1060 př.n.l.), kteří vládli z Théb, už měli o Kušítskou říši větší zájem. Thutmose I. dobyl Kermu a Thutmose III. pronikl až k 5.kataraktu. Fresky v chrámu královny Hatšepsut v Údolí králů popisují výpravu do země Kuš a důkazem této cesty jsou právě chrámy u Asuánské přehrady, které tvořily hranici mezi Egyptem a Nubií.
Chrám Buhen dala postavit královna Hatšepsut v letech 1473-1458 př.n.l., nejčastějším motivem je tady samozřejmě bohyně Hathor. Obrazy jsou tvořeny kombinací dvou stylů - vyřezávané a malované.
Pod následující stříškou najdeme bránu jednoho z dalších chrámů a vůbec nejstarší reliéf, pocházející ze 4.tisíciletí př.n.l. Vzhledem ke svému stáří není tak výrazný, nakonec ale rozeznáváme válečné zajatce na lodích, kteří mají svázané ruce za zády.
Chrám Semna pochází z období vlády Thutmose III. a byl součástí řetězce pevností druhého kataraktu. Pevnosti byly postaveny už za předchozích vládců, Thutmose III. se ale dostal mnohem dál - vybudoval Amonův chrám u paty posvátné hory Jebel Barkal, v hlavním kušítském městě Napata zavedl úřad vicekrále a místní náčelníci od té doby posílali své děti na faraónův dvůr.
Nilské kameny sloužily k měření záplav. Podle výšky vody se určovaly daně.
Chrám Kumma se stavěl v letech 1473-1400 př.n.l. a podíleli se na něm postupně královna Hatšepsut, Thutmose III. a Amenofis II. Peršani navíc později přidali symboly zoroasterismu, takže nad vchodem můžeme spatřit Ahuramazdu.
S koncem egyptské Nové říše se osamostatnila také nubijská království. K největšímu rozmachu Kušítské říše dochází v polovině 8.století př.n.l.
V roce 780 př.n.l. král Alara sjednotil Horní Nubii, jeho následovník Kašata expandoval do Dolní Nubie a v roce 730 př.n.l. král Pije (Pianchi) dokonce dobyl Théby a založil v Egyptě 25.dynastii, tzv. dynastii černých faraónů, která vládla 100 let.
Největším z černých faraónů byl Taharka ((690-664 př.n.l.), za jehož vlády se říše prostírala od Libye až po Palestinu. Teprve Asyřané jej vytlačili z Egypta zpátky do Napaty, což byl sice konec 25.egyptské dynastie, nebyl to ale ještě zdaleka konec Kušítské říše.
Před budovou muzea stojí dvě obrovské granitové sochy strážců chrámu z kušítského období, schodiště zdobí mramorové sochy beranů s figurkou Taharky mezi předníma nohama.
Dolnímu patru muzea dominuje obrovská Taharkova socha, po stranách stojí dvě granitové stély z období jeho panování. Granitové sochy a sarkofágy pochází především z oblasti Jebel Barkal.
V roce 270 př.n.l. přesunul král Arkamani hlavní město Kušítské říše z Napaty do Meroe, čímž se začala vyvíjet zcela svébytná kultura - egyptské hieroglyfy byly nahrazeny merojskou kurzívou, hlavního boha Amona vystřídal Apedemak.
Zatímco Egypt ovládli Římané v 1.století př.n.l., Kušítská říše odolávala ještě více než 300 let. Její konec nastal počátkem 4.století, příčiny ale nejsou zcela jasné. Nubie byla potom rozdělena do několika království, která se postupně začala přiklánět ke křesťanství.
V horním patře Národního muzea jsou shromážděny křesťanské fresky z kostelů, zaplavených rovněž Násirovou přehradou.
Pod kopulí na trávníku nejsou záchody, jak jsme si původně mysleli, ale byly sem přeneseny kamenné reliéfy ze zaplaveného podzemního chrámu.
Cesta z Chartúmu do Karimy je dlouhá 450 km, přičemž více než 300 km tvoří žhavá poušť, sem tam porostlá akáciemi. Teprve, když se opět přiblížíme k Nilu, objevují se první vesnice.
Sympatická správcová Laura nás přivítal v resortu Nubian Rest House. Kromě Chartúmu totiž neexistuje v celé zemi žádný hotel, takže jedinou možností, kde přespat, jsou dvě zařízení, vybudovaná italskou cestovní kanceláří v Karimě a Meroe.
Nubian Rest House, ležící přímo u paty Jebel Barkal, dala postavit v roce 2000 italská pionýrka Elena Valdata. Jsme sice vděčni i za tento styl ubytování, bohužel se ukazuje, že architekt do té doby viděl orientální stavby pouze na fotografiích. Apartmány mají tvar tureckých lázní, kopule dokonale zadržují teplo a pokoje jsou prakticky nevětratelné. Teploty se i v noci pohybují kolem 40oC a voda teče jenom teplá a ještě teplejší. Jako nejlepší řešení se jeví přespat venku na betonové terase, zastřešené miliónem hvězd...
Jebel Barkal doslova znamená "posvátná hora". U paty tohoto masivu červeného pískovce se kdysi rozkládalo hlavní město Kušítské říše Napata a duchovním centrem pak zůstalo i po přestěhování metropole do Meroe.
Magickou sílu místa ale pocítil už egyptský faraón Thutmose III., který sem dorazil v polovině 15.století př.n.l. Když spatřil 200 metrů dlouhou a 90 metrů vysokou horu, rozhodl se právě tady postavit chrám, zasvěcený nejvyššímu bohovi Amonovi. Samostatná skála navíc vypadala jako kobra a její vršek se leskl jako zlato.
Kušité se jakožto strážci Amonova chrámu považovali za ochránce egyptských tradic a náboženství a když se dostali k moci, tak jej rozšířili.
První úpravy provedl faraón Pije, nejrozsáhlejší přístavby jsou dílem Taharky. Taharka kromě toho postavil vedle malý Amonův chrám a uvnitř hory svatyni, zasvěcenou jeho ženě Mút. Taharka také přidal zlatý nápis přímo na špičce 70 metrů vysoké skály, takže se pak už opravdu leskla jako "zlatá kopra".
Velký Amonův chrám je dlouhý 120 metrů a podle egyptského vzoru jej tvoří tři nádvoří. Před hlavní branou se nacházelo místo pro očistu.
Hlavní třída, přivádějící poutníky ke chrámu, byla lemována řadou beranů. Amon byl v Nubii zobrazován jako skopec a řada granitových soch pokračovala až k Nilu. Zachovaly se poslední čtyři.
První nádvoří bylo určeno pro veřejnost, za druhou bránu měli povolen vstup pouze kněží a příslušníci vyšší společnosti. Na konci se nachází místnost, v níž byla postavena socha Amona. Tam už měl přístup pouze faraón a nejvyšší kněz.
Velký granitový kámen byl přivezen z oblasti 2.kataraktu, Zachovaly se na něm celkem zachovalé hieroglyfy.
Poblíž se nachází malý Amonův chrám, který postavil v 7.století př.n.l. faraón Taharka. Zdi zdobí reliéfy, v zadní místnosti dosud stojí granitový podstavec na sochu Amona.
Chrám bohyně Mút je rovněž dílem Taharky. Mút byla manželkou Amona a jelikož se jedná o ženskou bohyni, mají hlavice sloupů podobu Hathor, bohyně úrody.
Samotný chrám je ovšem vytesán ve skále. Hlavní reliéf znázorňuje bohyni Mút, nad níž drží ochrannou ruku bůh Bes, ochránce žen. Kobra symbolizuje zdejší skálu. Vpravo od ní je Taharka, obětující Amonovi.
Královské pohřebiště v Napatě tvoří asi 20 pyramid, Je to nejmenší ze tří nekropolí, nacházejících se v okolí - nejstarší je El Kurru, následuje Nuri a Napata.
Na rozdíl od zbývajících dvou tady nejsou známa jména králů. Podle nalezených předmětů určili historikové pouze jejich období.
Překvapením bylo, že některé hrobky pocházejí z doby, kdy už hlavní město říše bylo v Meroe. Proč jsou tedy někteří vladaři pohřbeni zde?
Na to existují tři vysvětlení. Jelikož Napata byla stále duchovním centrem Kušítské říše a králové byli korunováni tady, chtěli zde být někteří z nich také pohřbeni. Podle druhé hypotézy byla královská rodina v určitou dobu rozdělena a vládla ze dvou míst.
Nejvíce historiků se ovšem přiklání k třetí teorii. Nejvyšší moc v kušítském státě měli kněží a jestliže se jim některý král zprotivil, mohli ho dokonce vyzvat k sebevraždě. Sebevraždu provedl král v Amonově chrámu, proto byl pohřben tady. Takto to fungovalo až do 2.století n.l.
V malém muzeu na nalezišti můžeme mimo jiné spatřit jednu z mumií a velký granitový kámen s hieroglyfy.
V poledne se vydáváme na trh do Karimy. Brzy se zde objevuje samozvaný správce, který nám zakazuje focení. Jako důvod uvádí to, že bychom potom fotografie uveřejnili v západních časopisech a psali o tom, jak je Súdán špinavá země.
Z dalšího filmování tedy nic nebude, přineslo nám to ale jinou zkušenost. Když jsme potom popíjeli u jednoho ze stánku vynikající čaj s kardamonem a kafé se zázvorem, přišlo se nám několik lidí za chování fundamentalistů omluvit. Starý obchodník říká, že většina lidí je přesvědčena o tom, že jejich postoj zemi neprospěje.
Abychom poznali všechny rozmary pouštního počasí, přihnala se po obědě písečná bouře. Vzedmuté mraky písku zakryly masiv Jebel Barkalu víc než zpoloviny. Následoval liják, který nás pak provázel celou cestu do El Kurru.
El Kurru je nejstarší královské pohřebiště. Jsou tady pohřbeni všichni králové dynastie černých faraónů kromě Taharky, který přestěhoval nekropoli do Nuri na protějším břehu Nilu.
Taharkův následovník Tanutamani se sem však vrátil. Důvodem může být to, že se chtěl distancovat od politiky svého strýčka, který přenechal Egypt v rukou Asyřanů. Žádný z dalších faraónů už nevládl společně Egyptu i Nubii.
Tanutamani (Tanwetamani) zemřel v roce 653 př.n.l. a jeho hrobka patří mezi nejzachovalejší. Sestupujeme do ní po 33 schodech.
Předsíň zdobí pohřební průvod, Ochranné bohyně Isis a Nepthys doprovází krále na jeho poslední cestě. Král je zobrazen s temně rudou kůží a na hlavě má kušítskou korunu s dvojitou královskou kobrou, tzv. ureus.
Rovněž styl maleb ve druhé komoře je egyptský, doplněn hieroglyfickými texty. Strop představuje hvězdou oblohu.
Na čelní stěně pod stropem je znázorněn poslední soud. Bohyně Mút se supí hlavou pozoruje, jak se váží srdce faraóna.
Největší pyramida na nekropoli patří Pijovi, zakladateli dynastie černých faraónů. Základna má rozměry 12 x 12 metrů, sklon je 68o. Kolem pyramidy jsou rozmístěny hroby jeho manželek a koňů. Ty měl snad ještě radši.
Druhá přístupná hrobka patří královně Kalhatě. Kalhata (Qalhata) byla matkou Tanutamaniho. Rovněž tato hrobka je dvoukomorová, v hlavní místnosti zůstal dokonce podstavec na sarkofág.
Malby zachycují královninu cestu do posmrtného života. Zabalená mumie představuje odchod do záhrobí, podložka pod ní je zakončena lví hlavou.
Na čelní stěně je zobrazena loď, která ji odváží do podsvětí. Schází zde ovšem poslední soud, protože královna nebyla faraónem.
El Kurru leží 12 kilometrů od Karimy a nedaleko odsud se nachází také zvláštní geologická zajímavost - fosilní oblast, zvaná Kamenný les.
Před 1/2 milionem roků byly všude kolem lesy a vlastně jsou tady dodnes. Jenže stromy mezitím zkameněly. Zkamenělé dřevo je těžší než samotný kámen a na kmenech lze pozorovat neuvěřitelné detaily - suky, červotoče, letokruhy.
Nil je dlouhý téměř 7000 km, z toho 3500 km protéká Súdánem. Na Nilu je celkem šest kataraktů, které byly významnými zeměpisnými a hraničními body už v době Egypťanů, Číslují se proto proti proudu: 1-2 jsou v Egyptě, 3-6 v Súdánu. První dva jsou ovšem už dávno pod Asuánskou přehradou a podobný osud čeká v nejbližší době také 4.katarakt, v jehož blízkosti vzniklo kušítské hlavní město Napata,
Kameny znamenají začátek 4.kataraktu. Katarakt označuje peřeje, resp. jinak nebezpečné místo, kterým se nedá proplout. Jinými slovy - i faraón tady musel jít pěšky.
Dnes jej zaplavuje přehrada Merowe, jejíž naplňování bylo zahájeno v dubnu roku 2008. Po dokončení bude jezero 150 km dlouhé a 3 km široké a pojme pětinu ročního průtoku Nilu. Plavba mezi kameny a prudkými proudy není už tedy dnes tak nebezpečná, i tak ale stále vyžaduje zkušeného lodivoda.
Zastavujeme se ve vesnici na ostrově uprostřed kataraktu, kde se život zatím po staletí nezměnil. Když potřebují přistavět novou cimru nebo stáj, nakreslí její obrys klackem do písku a cihly uplácají z místního bahna a vysuší na slunci.
Vesničané chovají kozy a krávy. Trávu na krmení pěstují na malých políčkách za barákem. Pole je obehnáno plotem z ibiškových keřů, z jehož květů se dělá výborný čaj.
Z loďky jsme vystoupili na protějším břehu Nilu a místními vesnicemi projíždíme k pyramidovému poli Nuri. Cestou potkáváme řadu dětí ve školních uniformách.
Povinná školní docházka je v Súdánu osmiletá, školy jsou samostatné pro kluky a holky. Chlapeckou školu ve vesnici Hamdab navštěvuje 290 žáků a místní ředitel se zajímá o český fotbal.
Nuri leží 10 km východně od Jebel Barkal, na levém břehu Nilu. Zdejší pyramidové pole založil Taharka v polovině 7.století př.n.l. Důvodem bylo to, že se považoval za největšího faraóna a chtěl tudíž mít také největší pyramidu. To ovšem nebylo možné v El Kurru, protože platila zásada, že nejvyšší pyramida musí být vždy ta první (a tu měl samozřejmě Pije).
Taharkova pyramida tedy byla první v Nuri a je to zároveň největší pyramida v celém Súdánu. Její původní výška byla 50-60 metrů, dnes měří přibližně 40 metrů. Žádná z ostatních staveb nepřesahuje 30 metrů, dochovaly se však většinou v lepším stavu.
V Taharkové pyramidě bylo nalezeno přes 1000 sošek (tzv. shawabti) a dalších předmětů, faraónova mumie se ale nenašla. Historikové proto nejsou zajedno v tom, jestli zde byl vůbec pohřben.
Hrobky se stavěly stejně jako v předchozím období, to znamená, že byla nejdříve vybudována podzemní pohřební komora a teprve na ni se vršila pyramida.
Svým tvarem se však některé z nich liší. Zatímco v El Kurru šly všechny hned do špičky, řada pyramid v Nuri má čtvercovou základnu a teprve na ni je postavena špička.
V areálu se nachází 19 hrobek, v nichž je pohřbeno celkem 21 králů a 52 královen. Tento nepoměr je dán tím, že například samotný Taharka měl šest žen.
Taharka byl také jediným ze zde pohřbených králů, který vládl Egyptu, ostatní již panovali pouze v Súdánu. Nejznámější z nich je kušítský král Aspelta, který bojoval proti Peršanům (600-580 př.n.l.).
Poslední výzvou je výstup na Jebel Barkal. Vzhledem k tomu, že denní teploty stále přesahují 5OoC, nechali jsme si jej až na večer a spojili s pozorováním západu slunce.
Pod námi leží Nubian Rest House a město Karima na pravém břehu Nilu. Karima má dnes 10.000 obyvatel.
Na druhé straně hory vidíme napatské pyramidy a za nimi město Merowe, které dalo jméno nově vznikající přehradě (pozor! neplést s Meroe). Merowe se rozkládá po obou stranách Nilu a stojí tady také jediný most široko daleko.
Museli jsme si lehnout na plošinu, abychom mohli pohlédnout na chrámy dole pod skalním převisem. Největší je samozřejmě Velký Amonův chrám, dlouhý 120 metrů. Vpravo od něj se nachází Malý Amonův chrám, dva sloupy s hlavou Hathor označují vchod do Chrámu bohyně Mút.
Vzadu za chrámy vidíme zbytky královských paláců - nejstarší palác je černý, nádvoří s jedním sloupem patří největšímu královskému paláci.
Poslední stavba se nachází vlevo směrem k Nilu - to je palác z období Meroe. Tady byli nadále korunováni králové a ti méně úspěšní páchali sebevraždy.
Sešup z hory dolů je díky stometrové písečné duně mnohem příjemnější...
Poušť Bajúda se rozkládá mezi 4. a 6.nilským kataraktem, kde tok řeky vytváří jakousi podkovu. My ji přejedeme napříč, takže Nil nyní opustíme a po 300 km se k němu opět vrátíme. Panorama pouště dotváří černé bazaltové kopečky sopečného původu.
Mezi akáciemi jsou rozmístěny studny na solární pohon, k nimž chodí beduíni napájet dobytek. Dnes ale nemáme štěstí, nikdo tady není. Možná je to způsobeno tím, že po 20 letech nedávno pršelo, takže poušť není tak vyprahlá jako jindy.
Zajíždíme proto přímo do pouště k táboru nomádů. Jsou to nomádi kmene Bišarín, v jednom táboře žije jedna rodina, od dětí až po babičku, se svými kozami.
Největším zážitkem ovšem byla nomádská studna. Jako bychom se najednou ocitli ve středověku. Pohon obstarávají děti s jedním velbloudem a třemi oslíky. Podle délky provazu a položených klacků odhadujeme hloubku - přibližně 35 mužů, což je minimálně 50 metrů.
Jako vědra slouží kožené kozí měchy, z nichž domorodci přelévají vodu do kamenných korýtek, odtud potom podle výšky přídělu do kanystrů jednotlivým klanům a rodinám. Kanystry jsou zřejmě jedinou technickou vymožeností, která se k nim za posledních pár století dostala.
U města Atbara se opět dostáváme k Nilu, na jehož břehu si děláme piknik. Plavení koňů známe, plavení oslů tady ale vidíme poprvé...
Meroe leží na pravém břehu Nilu, přibližně 300 km od Chartúmu. Ve 3.století př.n.l. sem bylo přemístěno hlavní město, čímž se začala poslední etapa Kušítské říše, která trvala až do jejího zániku ve 4.století.
Meroe jako město je ovšem známo už od 8.století př.n.l. a proslavilo se zejména výrobou železa. Když byla v 5.století př.n.l. zničena Napata útokem Asyřanů, přenesl sem tehdejší král dočasně svou rezidenci, od roku 270 př.n.l. se potom stalo oficiálním hlavním městem a královským pohřebištěm.
V průběhu 650 let bylo v Meroe postaveno celkem 100 pyramid, což je více než v celém Egyptě dohromady. Hrobky jsou rozmístěny do třech lokalit - nejstarší je jižní skupina, na ni navázala severní. Západní skupina hrobek, ležící o kousek dál, nebyla určena pro krále, ale pro úředníky a vyšší vrstvu.
Severní skupina čítá přes 30 pyramid, většina z nich patří královnám. V období Meroe byli totiž již králové zcela ovládání kněžími, takže o světské záležitosti, jako jsou například bojové výpravy, se staraly především jejich manželky. Někdy se v této souvislosti dokonce mluví o období vlády černých královen. Mezi nejznámější patřily Amanitore, Amanikabale, Amanishaketo nebo Amanirenas, která bojovala dokonce se samotným Augustem. Slovo "amani" je titul královny.
Na začátku severní skupiny se nachází hrobka královny Amanitore, na konci jejího manžela Natakamaniho.
Královna Amanitore sedí na trůnu se symbolem Apedemaka, kušítského boha s podobou lva. Rytina sice není kompletní, je ale vidět, že královna byla docela při těle. Za ní stojí bohyně Isis, před ní zajatci, přinášející dary. Na levé stěně je bůh Osiris.
Pyramidy jsou vysoké 6 až 30 metrů, čtvercové základny mají maximálně 8x8 metrů a úhel 70o. Podzemní komory se nachází opět pod pyramidami, vchod byl po pohřebním obřadu zasypán. Před hrobkami se stavěly zádušní chrámy s mohutnými pylony.
Přistavěné kaple jsou bohatě zdobeny reliéfy ze života panovníka. Většinu jejich jmen ale bohužel neznáme, protože merojská kultura se snažila více odlišit od egyptské a místo hieroglyfů se používalo nové písmo, které dosud nebylo zcela rozluštěno.
Královna Amanishaketo vládla od roku 45 př.n.l. a byla to velká bojovnice. Proto je na reliéfu vlevo od hlavního vchodu zobrazena s lukem. Před ní samozřejmě klečí zajatci.
Tuto hrobku stejně jako několik dalších zničil italský lovec pokladů Giuseppe Ferlini ve 30.letech 19.století, když hledal zlato. Tady skutečně našel 4000 sošek a dalších předmětů, nikdo je ale od něho nechtěl koupit, protože je všichni považovali pouze za egyptské napodobeniny. Nakonec je získalo Egyptské muzeum v Berlíně, kde jsou dnes vystaveny.
Arkamani II. vládnul ve 2.století n.l. a byl to první král, který odmítl poslechnout kněží, aby spáchal sebevraždu. Místo toho sebral vojsko a vyrazil na Napatu. Tím končí také moc Napaty jakožto duchovního centra.
Hrobka Amanishanade (Amanishanadakheto) má dvojitý vchod, na levé straně vstupní chodby je znázorněn ochránce hrobky, na pravé obětní zvířata. Nad portálem je málo znatelný symbol Hora.
Majitelkou další pyramidy je neznámá královna, má ale nejhezčí výzdobu - královna sedí na trůnu a služebnice jí nalévají víno a posvátné nápoje.
První samostatná pyramida patří královně Amanirenas, která bojovala s římským císařem Augustem. Horní řadu uzavírá král Natakamani (1-20 n.l.).
Dvě pyramidy ve spodní řadě pod písečnou dunou byly zrestaurovány v 80.letech minulého století původní kušítskou metodou. Takže sice mají moderní vzhled, takto ale kdysi vypadaly zřejmě všechny (Rtarkinwak, Tekoridamane).
Jižní skupina leží 500 metrů od severní. Tato část pole je nejstarší a obsahuje 60 menších pyramid. Je však znám pouze majitel největší z nich - král Arkamani, který přestěhoval hlavní město do Meroe. Jeho hrobka tady stála samozřejmě jako první.
Vedlejší pyramida byla jako jediná zrestaurovaná. Tuto práci provedla skupina německých archeologů v roce 2002. Na výzdobě se několikrát opakuje reliéf dvouhlavé kobry.
Spaní v Meroe je o něco příjemnější. Italové tady zřídili stálý stanový tábor (Meroe Tented Camp). Na rozdíl od Karimy sice elektřinu zapínají pouze na 3 hodiny denně, ve stanech ale v noci aspoň trochu profukuje a ranní pohled z postele na pyramidy je nezapomenutelný...
Archeologická naleziště Naga a Musawwarat leží v poušti, přibližně 35 km jižně od Shendi. Původní jméno Nagy je Tolkte.
Lví chrám postavil na samém počátku našeho letopočtu král Natakamani. Zasvěcen je samozřejmě Apedemakovi, kušítskému božstvu se lví hlavou.
Na portále je zobrazen král Natakamani a jeho žena Amanitore, kterak drží za pačesy zajatce. Zajatci pochází z různých zemí, lev u nohou krále navíc jednoho z nich požírá.
Na boku pylonu je znázorněn had, vyrůstající z květu lotosu, což je první indický motiv, se kterým se v Kušítském království setkáváme.
Levá stěna zachycuje královskou rodinu pod ochranou bohů, v božském průvodu nechybí Amon, Apedemak ani Horus.
Na zadní stěně přijímá Apedemak obětní dary od Natakamaniho a Amanitore. Apedemak má trojité ruce, aby je všechny stihl pobrat. Tímto způsobem se znázorňují tanečnice ve východní Asii. Opět tady tedy máme silný indický vliv, což už nemůže být náhoda, ale naopak důkaz styků mezi tak vzdálenými zeměmi.
Pravá stěna je věnována ženským božstvům - Isis, Mút, Hathor.
Ve výzdobě uvnitř chrámu nás zaujme zvláštní vousatá postava. Jednak je to jediná figura, která k nám stojí čelem, a vousy značí silný řecký nebo římský vliv. Mohl by to být Zeus nebo Serapis.
Před Apedemakovým chrámem stojí kiosek. Doba vzniku tohoto malého chrámu není zcela jasná - egyptský vstup, završený řadou kušítských dvojitých kober, římská okna, korintské sloupy.
Areál je oplocen kvůli nomádům, aby jejich zvířata neničila památky. Veřejná doprava je tady totiž docela hustá, protože mezi dvěma chrámy se nachází nomádská studna.
Amonův chrám, ležící u paty skály, tvoří jakýsi protipól Apedemakovy svatyně. Vybudoval jej rovněž v 1.století král Natakamani, má však výraznější egyptský půdorys.
Hned za plotem vidíme obrysy kiosku, který sloužil k očistě poutníků před vstupem. Vstupní alej lemují sochy beranů, podobně jako v Napatě nebo Karnaku.
Chrám je dlouhý 100 metrů a skládá se ze tří částí. První brána se jmenuje "brána výzvy ke vstupu", následuje královská brána, na níž Horus korunuje krále, reliéfy na poslední bráně znázorňují procesí s obětinami. Podstavec v zadní místnosti je určen pro sochu Amona.
Na okraji Musawwaratu stojí Lví chrám, který postavil král Arnekhamani v roce 230 př.n.l. Rekonstrukci provedli Němci v šedesátých letech minulého století a velice se jim povedli zejména reliéfy na bočních stěnách.
Vlevo král pod boží ochranou vede zajatce. V čele bohů kráčí Apedemak s lukem a šípy, poslední jde Horus.
Na zadní zdi jsou znázorněni sloni, někteří zajatci je dokonce vedou za chobot. Tedy opět jasný indický vliv. Historikové se ovšem nemůžou shodnout na tom, jestli Nubijci slyšeli o slonech pouze z vyprávění, nebo jestli se s nimi osobně setkali a používali je k dopravě či v boji.
Pravá stěna je tradičně zasvěcena bohyním (Isis apod.), oltář uvnitř chrámu je opět obklopen reliéfy slonů.
Město Musawwarat bylo založena přibližně v 8.století př.n.l. a budovalo se několik století. K největšímu rozšíření došlo v období Meroe. Centrální část je chráněna tzv. velkým opevněním (Great Enclosure).
O to překvapivější je zjištění, že přesný účel existence tohoto střediska v poušti není znám. Mohlo to být poutní místo nebo zastávka obchodníků, protože Musawwarat ležel na významné obchodní cestě.
Amonův chrám (označovaný jako Temple 300) stráží sochy ochránců.
Chrámy jsou vybudovány na terasách, procesí poutníků stoupala po rampách. Rampu k hlavnímu chrámu (Temple 100) lemuje zeď, zakončená sloní hlavou.
Meroe bylo významným obchodním střediskem a díky továrničkám na tavení kovů je považováno za největší železárny starověku.
V centru královského města stojí Amonův chrám. Zatímco v Napatě se konala oficiální korunovace, tady pak byla lidová.
Vstupní alej je lemovaná berany jakožto symbol Amona. Samotný chrám je rozdělen na tři části - všeobecnou, VIP a místnost pro sochu boha, do níž měl přístup jen vládce a nejvyšší kněz.
Část pro veřejnost neměla strop, zatímco sektor pro vyvolené byl zastřešen. Vzadu byl umístěn oltář se sochou Amona, reliéfy na podstavci ale zachycují i jiná božstva, nechybí samozřejmě ani bůh Nilu.
Nil tekl přibližně 300 metrů odsud a napájel královské lázně. Chrliči chrlili vodu do bazénu, stěny byly pomalovány římskými malbami, což byla trochu zvláštnost, protože nymfy nebyly pro tuto oblast právě typické.
Poblíž lázní byla sauna, takže se není co divit, že se tak potíme.
Vedle předpokládaného královského paláce stál chrám císaře Augusta, z něhož se dochoval obětní oltář. Pojmenování tohoto svatostánku vyžaduje vysvětlení - ve městě se samozřejmě žádný augustův kult nevyznával, když však královna Amanirenas porazila u Asuánu římská vojska, sebrala hlavu z Augustovy sochy a jako trofej ji postavila na zdejší oltář. Proto chrám císaře Augusta. U jeho hlavy se potom prováděly oběti a krev stékala dolů kanálkem.
V dalším menším chrámu jsme si na ukázku odkryli část dlažby, která je jinak z důvodu ochrany před sluncem zasypána pískem.
Chrám Slunce stojí mimo centrum města. Vybudovala jej v roce 25 n.l. královna Amanirenas po vítězství nad Římany. Chrám je stupňovitý, takže připomíná spíš mayské pyramidy. Možná se tady konaly vojenské přehlídky.
Až po západu slunce se zastavujeme u posledního pyramidového pole. Západní skupina merojských pyramid byla určena pro místní elitu.
Vracíme se zpátky do Chartúmu. Šestý katarakt se zformoval přibližně 100 kilometrů od soutoku Bílého a Modrého Nilu. Peřeje v soutěsce Sabaloka jsou sice malé, proud je tady ale docela silný.
Omdurman je nejstarší částí Chartúmu. Kdysi to ale bylo samostatné město, významné obchodní středisko a v mahdíjském období dokonce hlavní město Súdánu (1885-1898),
Omdurmanský hřbitov je jedním z největších v Chartúmu. Podle koránu přitom má být muslim pochován skromně a na jeho hrobě nemají být žádné kopečky ani označení.
Na hřbitově stojí hrobka šejka Hamed al-Nila, jednoho ze sufijských vůdců, který byl prohlášen "svatým nilským", protože do jeho hrobu prosakovala voda z řeky, což bylo alláhvíproč považováno za zázrak.
Každý pátek po odpolední modlitbě se na hřbitově v Omdurmanu konají tance dervišů, což byl jeden z vrcholných zážitků naší cesty po Súdánu. Tento rituál má kořeny v době, kdy se snažili Arabové přivést zdejší obyvatele k islámu. Sugestivní monotónní tanec byl Afričanům nejbližší.
Jednotlivé sufijské sekty nejdříve tančí v menších kroužcích, které se nakonec spojí do jednoho velkého kruhu. Nejedná se vlastně přímo o tanec, i když točící se derviše tady taky uvidíte. Podstatou je monotónní vyslovování Alláhova jména a houpání se v jeho rytmu, čímž se přivádějí účastníci rituálu do transu.
Dervišové mají na sobě zelené šaty, častokrát na mnoha místem zaplátované (jako symbol skromnosti). Súdánci, kteří se k nim připojují, jsou samozřejmě v bílých hábitech.
Po problémech s focením na tržnicích pro nás teď největším překvapením bylo, že jsme nejen mohli bez problémů filmovat, ale že nás dokonce účastníci rituálu vybízejí, abychom si sundali boty a šli s kamerou přímo doprostřed kruhu. Sami nás pak upozorňovali na nejzajímavější záběry, chtěli se s námi fotit a i dervišové nám nakonec přišli potřást rukou a poděkovat.
Znovu se potvrzuje to, že zemi netvoří pouze byrokrati, vyžadující na všechno povolení, ale především obyčejní lidé, kteří jsou neskutečně přátelští, družní a usměvaví.
Tance končí večerní modlitbou. Jelikož by se ale všichni do mešity nevešli, řada muslimů se modlí venku...
Nejnavštěvovanějšími místy v Omdurmanu jsou Mahdího hrobka a vedle stojící Chalífův dům.
V letech 1881-85 probíhalo Mahdího povstání proti egyptsko-turecké nadvládě. Turci požádali Angličany o pomoc a ti sem vyslali zkušeného generála Gordona. Jeho súdánská mise ale nebyla úspěšná a v lednu 1885 byl zabit na schodech guvernérského paláce.
Přibližně 5 měsíců poté zemřel také Mahdí. Jeho nástupcem se stal chalífa Abdalláh (Khalifa Abdallahi), který potom vládnul Súdánu 13 let (chalífa znamená "nástupce").
Chalífův dům byl postaven v letech 1887-88, v roce 1928 byl změněn na muzeum.
U dveří stojí chalífova tělesná stráž. Předek a zadek oděvu je stejný, aby byl voják v případě ohrožení rychle připraven.
První místnost je věnována bitvě o Omdurman. V září roku 1898 totiž Angličané Omdurman zase dobyli. Súdánci měli oproti nim slabou výbavu, při obléhání města jich padlo na 100.000. Angličané potom vrátili hlavní město zpátky do Chartúmu.
Symbolem stoupenců Mahdího je šíp v půlměsíci. Vidíme ho na terase chalífova domu i na špici Mahdího hrobky.
Jeden ze sálů zabírají pamětihodnosti generála Gordona - fotografie, dopisy, gibba (oděv), dočasné bankovky, které vydával svým vojákům. Největší kuriozitou je ovšem sedlo na velblouda - dovezl si totiž sedlo na dvouhrbého velblouda, kteří se zde vůbec nevyskytují.
Mahdí (vl.jm. Mohammed Ahmed) zemřel 22.června 1885. V březnu 1888 položil chalífa Abdalláh základní kámen jeho hrobky. Stavitelem byl Ismail Hassan.
Mahdího hrobka stojí na místě jeho domu. Jelikož je ale dočasně zavřena, nemusíme ani přemýšlet o tom, jestli se dovnitř jakožto nemuslimové dostaneme.
Na prostranství před Mahdího hrobkou se konají každoročně setkání dervišů, trvající 14 dní. Jedná se vlastně o větší verzi rituálu, jaký jsme viděli včera na hřbitově.
Zastavujeme se na nilském nábřeží, kde dodnes funguje ruční výroba lodí. Ze zbytků dřeva se dělají špalky pro řezníky a třísky do sauny.
Súk v Omdurmanu má mnohem víc orientální atmosféry než ten v Chartúmu na druhém břehu Nilu. V uličce práce nabízejí své služby řemeslníci - každý před sebou vystavuje svůj nástroj (žárovku, zednickou lžíci, hasák nebo štětku).
Seznam černých faraónů:
Pije (770-713 př.n.l., od 730 př.n.l. egyptský faraón) - uváděn rovněž jako Pianchi, dobyl Théby, založil pohřebiště El Kurru
Šabaka (713-698 př.n.l.) - Pijův bratr, usadil se v Memfidě
Šebataka (698-69O př.n.l.) - Pijův syn
Taharka (690-664 př.n.l.) - Pijův mladší syn, dvě hlavní města - Théby a Napata, řada staveb (vstupní hala Amónova chrámu v Karnaku, rozšíření Amonova chrámu v Napatě, malý Amonův chrám a Chrám bohyně Mút u paty Jebel Barkal), Asyřané jej dvakrát vytlačili z Memfidy, založil královské pohřebiště Nuri na druhém břehu Nilu
Tanutamani (664-653 př.n.l.) - Taharkův synovec, vrátil pohřebiště do El Kurru