Na Srí lanku jsme se dostali vlastně až na druhý pokus. Před dvěma roky jsme již drželi v ruce letenky, měli sbalené kufry a chystali se k cestě na pražské letiště. Ještě na poslední chvíli jsme zapnuli televizi a poslechli si zprávy, z nichž jsme se dozvěděli, že na letiště v Colombu zaútočili tamilští tygři. Třináct letadel vyhodili do vzduchu, při akci zahynulo osm útočníků a dva vojáci. Z turistů se nikomu nic nestalo, letiště v Colombu však bylo uzavřeno a náš výlet se tím pádem odsunul na neurčito...
Srí Lanka je jen o něco málo větší než Česká republika, má však téměř 20 miliónů obyvatel, takže patří k nejzalidněnějším zemím na světě, což okamžitě poznáte podle toho, že prakticky neexistuje rozdíl mezi jednotlivými vesnicemi a jedna přechází plynule v druhou.
Srí Lanka svým tvarem připomíná kapku v Indickém oceánu, zavěšenou na jihu Indického poloostrova. Většina obyvatel země jsou Sinhálci - asi 75%. Sinhálci přišli na ostrov v několika vlnách ze severní Indie v rozmezí od roku 5000 do roku 500 př.n.l.
Přibližně 20% dnes tvoří Tamilové, pocházející z jižní Indie a právě v tom je kámen úrazu - přestože sinhálština i tamilština jsou rovnocennými úředními jazyky a na většině území Srí Lanky žijí tyto dvě komunity bez problémů pohromadě, militantní tamilští tygři se snaží o vytvoření samostatného státu na severu ostrova i za cenu teroristických akcí a atentátů. Proto tady taky neustále trvá výjimečný stav, i když musíme přiznat, že na vlastní kůži jsme jako cizinci dopady tohoto opatření nijak nepoznali...
Negombo leží 35 kilometrů severně od Colomba a ve skutečnosti je ještě blíž mezinárodnímu letišti než hlavní město Srí Lanky.
Jedná se o staré rybářské městečko, v němž kromě luxusních hotelů, které zde vyrostly v posledních letech, najdeme také ještě přístav, z něhož rybáři dodnes vyplouvají každé ráno na svých typických plachetnicích s vahadly.
Colombo je hlavním městem Srí Lanky od roku 1819. Na rozdíl od jiných světových metropolí, které se většinou snaží být "výkladní skříní" země, se ovšem nejedná o nijak vzhledné místo a moderní stavby v duchu 21.století se zde staví bez ladu a skladu vedle koloniálních budov z různých období, které tímto přístavním městem prošly.
Jako první Evropané přistáli u břehů Srí Lanky v roce 1505 Portugalci, kteří měli zájem především o koření. V roce 1658 je nahradili Holanďané, kteří rozšiřovali přístavy a budovali kanály, ale vnitrozemí ostrova je rovněž nezajímalo.
Skutečnými dobyvateli se tedy stali až Britové, kteří se sem dostali v roce 1796 a snažili se získat také nerostné bohatství ve středu ostrova. Proto bylo jejich cílem rovněž dobytí Kandy. Teprve Britové zde také postavili silnice a železnice. Od února 1948 je Srí Lanka, v tu dobu nazývaná ovšem ještě Ceylon, nezávislým státem.
Přijíždíme-li z Negomba, můžeme hned v okrajové čtvrti Colomba přímo naproti kongresové haly spatřit největšího stojícího Buddhu ve městě - Dharmayathamaya. U jeho paty je vsazen do země rovněž "měsíční kámen" (moonstone), s nímž se budeme na Srí Lance setkávat prakticky u každého vstupu na posvátné buddhistické místo.
Hala nezávislosti je kopií shromažďovacího sálu posledního krále z Kandy. Před budovou stojí socha prvního ministerského předsedy a nápis, připomínající vyhlášení nezávislosti ostrova dne 4.2.1948 je vyveden ve třech typech písma - sinhálsky (přejmenováno podle svého tvaru na "prdelky-jablíčka"), tamilsky (písmo je o něco kostrbatější) a anglicky. Jak je vidět - únor 1948 se nezapsal pouze do dějin naší země.
Národní muzeum nechal postavit britský guvernér a dokončeno bylo den předtím, než byl zbaven funkce. Radnice připomíná svým vzhledem Bílý dům ve Washingtonu - snad jen s tím rozdílem, že tady je o jednoho Buddhu víc. Za klidnější místo k meditacím ovšem považují místní mnichové chrám Sima Malaka uprostřed jezera Beira.
Typickou britskou koloniální stavbou je první hotel ve městě - Galle Face Hotel, pocházející z roku 1864. U něj začíná také park Galle Face Green, táhnoucí se podél pobřeží Indického oceánu až ke čtvrti Fort. Jedná se o oblíbené místo k víkendovým piknikům a schůzkám milenců, kteří se ovšem s ohledem na místní poměry musí zatím skrývat na lavičkách pod deštníky.
Fort je nejstarší čtvrtí města a v minulosti se skutečně jednalo o pevnost. Postavili ji Portugalci jako obchodní středisko, později ji přestavěli Holanďané, kteří o toto místo měli zájem kvůli obchodu se skořicí. Dnes se zde nachází prezidentský komplex, banky a sídla společností.
Jedinou zachovanou památkou města z portugalské doby je bývalý maják. Jelikož stojí na dodnes strategicky významném bodě, dohlíží vojenská kontrola na to, abychom se nepokusili fotografovat nebo dostat se do míst, kam nám ani náš jinak vynikající průvodce Rohana nedokázal "vykecat" přístup. Děla, stojící pod majákem, totiž už nejsou zdaleka portugalská...
Hodinová věž, nacházející se uprostřed hlavní ulice, byla postavena v roce 1857 na místě holandského majáku a dlouhou dobu byla rovněž používána jako maják. V její blízkosti stojí moderní budovy Cejlonské banky (Bank of Ceylon) a místní "dvojčata" (World Trade Center). Na tuto oblast pak navazují britské ulice, které nás dovedou až do přístavu.
Severně od Colomba se rozkládá trojúhelník Negombo - Puttalam - Chilaw, známý pěstováním kokosů. Na Srí Lance se jich pěstuje celkem 20 druhů, některé zdroje udávají dokonce 50.
Sklizeň kokosových ořechů probíhá v této oblasti 6x ročně, kokosová palma ale přináší "užitek" prakticky po celý rok. Místní pivo, zvané toddie, je vlastně zkvašená šťáva z jejích květů. Bobule, které se natlučou a naseknou, přímo na stromě zkvasí. Šikovný sběrač, pohybující se mezi palmami na provazech v několikametrové výšce, pak vlastně sbírá hotový "burčák". Ten se pije, tak jak "uzrál", nebo se ještě přepaluje na arak.
Ze zralých plodů, které se shazují rozštěpenými holemi, se na speciálním noži sloupne slupka a zůstane vnitřní ořech, z něhož se zpracovává mléko a dužina. Ani slupka ale nepřijde nazmar - vyrábí se z ní rohože, drátěnky na nádobí a co zbyde, se použije jako hnojivo.
Anuradhapura je nejstarším hlavním městem, které bylo centrem života ostrova po dobu téměř 1400 let.
Dějiny Srí Lanky lze rozdělit na tři významná období: prvním královským městem byla Anuradhapura (5.st.př.n.l.-11.st.n.l.), po ní následovala Polonnaruwa (11.-13.st.) a posledním bylo Kandy (1484-1815). Za tu dobu vládlo zemi celkem 183 králů (123 v Anuradhapuře, 17 v Polonnaruwě a 8 v Kandy). Ve zbývajícím čase mezi Polonnaruwou a Kandy se metropole několikrát stěhovala.
Anuradhapura byla od samého počátku plánovaným městem, tzn. například, že hlavní vchod směřoval k východu, pohřebiště bylo na západě apod. Obdiv si zaslouží zejména dokonalé vodní systémy, které sloužily k zavlažování a zásobování města vodou. Stavbu prvních umělých jezer zahájil již král Pandakhabaya v 5.století př.n.l. Největší a nejstarší nádrží, která se zachovala až do dnešních dnů, je jezero Bassawak Kulam v západní části areálu.
Anuradhapura byla založena Anuradhou, nástupcem knížete Vijaya, zakladatele sinhálského rodu. Hlavním městem byla prohlášena roku 380 př.n.l., ihned poté, co se kníže Pandukhabaya stal prvním sinhálským králem. Náročná stavba byla financována díky promyšlenému daňovému systému.
V době zahájení výstavby města byla většina jeho obyvatel hinduisty. Ve 3.století př.n.l. však přichází na Srí Lanku buddhismus. Za jeho kolébku je považováno Mihintale, ležící 12 kilometrů východně od Anuradhapury. Právě tady se král Devanampiya Tissa (250-210 př.n.l.) setkal s mnichem Mahindou, synem indického císaře Ašóky, který vedl skupinu misionářů, vyslanou šířit buddhismus z Indie do dalších zemí.
Největší hospodářský a filozofický rozmach Anuradhapury spadá do rozmezí od 3.století př.n.l. do 4.století n.l. Ve 2.století př.n.l. tady vznikl největší klášter, v němž pobývalo téměř 2000 mnichů. Od 1.století se začíná ze zdejší univerzity šířit buddhismus také do ostatních částí světa a ve 3.století je zde postavena největší stúpa v celé Asii. Buddhismus se stal na Srí Lance královským náboženstvím a udržel se tady i v době, kdy Indii ovládl opět hinduismus.
V 10.století však začínají Anuradhapuru ohrožovat nájezdy kmenů cholas z jižní Indie. V roce 1017 se proto hlavní město přesouvá do vzdálenější Polonnaruwy a význam Anuradhapury postupně klesá. Ve 14.století je již město zcela opuštěno a zarůstá džunglí, jejíž odkrývání pak zahajují až Britové.
První stúpou, kterou vidíme po příjezdu do města, je stúpa Mirisawedi, kterou dal postavit ve 2.století př.n.l. král Dutugemuna. Stúpy jsou posvátné stavby ve tvaru polokoule, které ve svých útrobách ukrývají pozůstatky Buddhy nebo jiných světců. Na Srí Lance se jim většinou říká dagoby.
Největší stúpou v Anuradhapuře je dnes Ruwanali Mahaseya, vysoká téměř 100 metrů. Postavena byla v letech 161 až 137 př.n.l. rovněž za vlády krále Dutugemuny. Stúpa má tvar "bubliny" (někdo říká "ňadra"), který se na Srí Lance vyskytuje nejčastěji, a u paty ji zdobí 340 sloních hlav. Král totiž všem lidem, kteří se na stavbě podíleli, zaplatil a se slony, bez jejichž pomoci by se neobešli, se vyrovnal tím, že je zde zvěčnil.
Stúpa Ruwanali Mahaseya byla zrekonstruována ve 12.století. Opraveny byly rovněž tři ze čtyř vstupních bran, jedna je původní ze 2.století př.n.l.
Komplex nemocnice pro mnichy, rozkládající se podél posvátného chodníku, je dosud jen částečně odkrytý. V minulosti se zde provozovala rovněž ayuraweda. Tato srílanská forma medicíny je založena na herbálním základě. Člověk je naložen ve vaně s léčivými bylinkami, poté podstupuje masáže, páru a saunu.
Zbytkem největší buddhistické svatyně ze 2.století př.nl. je palác Lohaprasada, zvaný též "Bronzový palác". Téměř 2000 sloupů dává tušit, jak velký musel být původní devítipatrový klášter, zakončený bronzovou střechou.
Nejposvátnějším místem v Anuradhapuře je chrám Sri Maha Bodhi neboli Chrám posvátného stromu Bo. Tento fíkovník, starý více než 2200 let, je považován za jeden z nejstarších stromů na světě. Pod jeho "otcem" v Bódhgayi v Indii došel Buddha osvícení a princezna Sanghamitta, Mahindova sestra, "propašovala" ve 3.století př.n.l. jeho odřezek na Srí Lanku. Chrám kolem stromu dal postavit král Devanampiya Tissa.
Synové tohoto posvátného stromu dnes rostou po celém buddhistickém světě a všude jsou považovány za vzácnou relikvii. Když byl původní strom Bo v Bódhgayi poražen muslimy, byla také právě odsud vzata větvička a zasazena opět na originálním místě v Indii.
Strom v Anuradhapuře tak vlastně převzal úlohu "praotce" všech nynějších posvátných buddhistických stromů a dlouhá staletí zde přežil mimo jiné také díky tomu, že skupina "servismenů" jej udržovala i v době vlády tamilských králů, kdy buddhismus nebyl právě v módě, a jejich potomci se o něj starají dodnes.
Chrám Sri Maha Bodhi je také nádherným příkladem toho, jak v centru ostrova spolu žijí bez problémů vyznavači různých náboženství - k posvátnému stromu Bo se chodí modlit a dávat obětiny také hinduisté a nad sochami Buddhů v oltářích visí obrázky Šivy, Parvátí a Ganéši.
Nejstarší stúpou v Anuradhapuře je Thuparama, postavená v roce 307 př.n.l. králem Devanampiyathissou. Sloupy kolem stúpy svědčí o tom, že původně byla celá zastřešená. Nějakou dobu tady byl také uchováván posvátný zub, který je dnes uložen v Kandy.
Stúpa Lankarama připomíná "převrácený hrnec", což je další ze čtyř charakteristických tvarů, v nichž jsou stúpy budovány. Stúpu Lankarama dal postavit král Walagamba v 1.století př.n.l.
V severní části areálu najdeme dále komplex budov, náležející k paláci Mahasen neboli "Královninu paláci", postavenému v 1.století př.n.l. Původně se jednalo zřejmě o chrámy - čtyři stojí v rozích komplexu, jeden uprostřed. To, že jde o chrámy, lze určit podle toho, že pod schody všech buddhistických svatyní se nachází tzv. moonstone neboli "měsíční kámen". Nejhezčí z těchto "měsíčních kamenů" je umístěn právě u prostřední stavby a nikomu není jasné, jak dokázali řemeslníci s tehdejšími nástroji vytvořit tak jemné reliéfy ve tvrdém žulovém kameni.
Měsiční kámen mívá vždy polokruhový tvar. Vnější kruh je symbolem plamene. Ve druhém kruhu jsou znázorněna čtyři zvířata (slon, býk, lev a kůň), která představují čtyři stupně lidského bytí (zrození, nemoc, rozpad a smrt) a znovu se opakují, což je znamením reinkarnace. Ve třetím kruhu je umístěn svlačec, představující rovněž nekonečný kruh života, a ve čtvrtém husy, zastupující dobro a zlo. Uprostřed se pak nachází lotosový květ jako symbol čistoty.
Stúpa Abhayagiri byla původně vysoká 113 metrů, ale část se zřítila, takže z ní dnes zůstalo asi 90 metrů. Stúpa je celá cihlová a byla postavena králem Valagambou v roce 89 př.n.l.
Kuttam Pakuna neboli "nádrž-dvojče" je největším "bazénem" v centrální části Anuradhapury a původně se v ní umývali mnichové před vstupem do posvátných chrámů. Voda sem byla přiváděna podzemním kanálem ze 4 míle vzdáleného rezervoáru. Na jedné ze stěn lze dosud nádherně rozeznat reliéf pětihlavé kobry.
Nejvyšší stúpou ve městě kdysi bývala Jetavana, vysoká 130 metrů. Po zřícení má však "jen" 98,5 metru. Postavit ji dal v roce 273 n.l. král Mahasena a jednalo se o největší cihlovou stavbu starého světa.
Sigiriya je zřejmě nejznámější a nejobdivovanější památkou Srí Lanky, přestože dějiny země jsou s tímto místem svázány pouze na krátkou dobu. Jedná se o palác, tyčící se na vrcholu 200 metrů vysoké skály, a dodnes je záhadou, proč a jak zde byla takováto pevnost do žuly vystavěna. Jediným přijatelným vysvětlením zůstává zatím šílenství jejího stavitele - krále Kassiapy (479-497 n.l.).
V 5.století vládnul v Anuradhapuře král Dhatusena, který měl dva syny - Kassiapu a Mogalana. Kassiapa byl sice starší, ale nebyl s legální královou manželkou. Protože se obával, že by nemusel být uznán právoplatným nástupcem, rozhodl se vzít osud do vlastních rukou, svého otce dal zavraždit a sám se prohlásil králem. Jelikož si ale přece jen nebyl dostatečně jistý v kramflecích, odtáhnul se svým vojskem k hoře Sigiriya, kde začal budovat nové královské město. Mogalan mezitím uprchl do Indie.
Kassiapa se sám považoval za Boha a po vzoru Boha bohatství a prosperity Scubely chtěl vytvořit království na zemi. Protože se však zalekl svého činu a obával se návratu nevlastního bratra, začal budovat svůj palác na vysoké hoře, chráněné dalšími pevnostmi v okolí.
Po 16 letech se Mogalan skutečně vrátil a navíc s novým vojskem. Kassiapa se mu chtěl postavit, špatně však vyhodnotil situaci a poté, co došel k mylnému závěru, že jej opustilo jeho vlastní vojsko, které se ztratilo v bahnitém jezeře, se na jeho břehu sám podřezal.
Mogalan neměl rád výšky, proto po krátké době vrátil hlavní město zpátky do Anuradhapury, odkud pak vládl ještě dalších 30 let.
K sigirijské skále přicházíme po chodníčcích, protínajících soustavu vodních zahrad. Kamenné kruhy s dírkami představují středověké fontány, které ještě dnes po vydatných deštích stříkají.
U paty skalního masivu se původně nacházel klášter a mnichové se modlili v upravených přírodních jeskyních. V jeskyni Deraniyagala můžeme také již spatřit první, byť nevýrazné malby a o kousek výš brahmánské nápisy.
Na vrchol samotné skály pak vede 1200 schodů, při jejichž zdolávání se pěkně zapotíte. Nedokážeme si vůbec představit, jak se v minulosti mohli dostat nahoru obyvatelé paláce, když zde předtím místo schodů existovaly jen kamenné záseky. Ti ovšem zřejmě nebyli tak unavení neustálým odháněním místních "škodičů".
Škodič obecný je člověk, který se Vám snaží za každou cenu vnutit své pohledy a zaručeně originální sošky, aniž o ně stojíte. Jeho ceny sice nejsou vysoké a vždy se navíc dají usmlouvat přibližně na třetinu, ale naprostá většina turistů nemá touhu si kupovat jednu a tutéž věc neustále znovu, což ovšem škodič nechápe a Vaše "ne" nepovažuje za odpověď.
Škodič sigirijský je o to záludnější, že vlastně ani nic nenabízí. S úsměvem Vám začne skákat pod nohy, aby Vás donutil co nejdříve spadnout nebo zakopnout, což považuje za příznak toho, že sami zbytek schodů bez jeho postrkování prostě nezdoláte. Celou cestu nahoru do Vás klavíruje a na závěr si ještě dovolí za to svoje opruzování požádat o patřičný bakšiš...
Cesta vzhůru vede kolem skalní římsy, z níž je možno v těsné blízkosti pozorovat nejznámější památku Sigiriye - fresky "krásných žen". Těchto fresek zde bylo původně asi 500 a zabíraly značnou plochu skalní stěny. Dnes jich zůstalo 20, poslední "smrtelnou ránu" těm zbývajícím zasadili sprejeři v roce 1966.
Na freskách jsou znázorněny ženy bujarých tvarů a jelikož mají na sobě královské šperky, domnívá se většina historiků, že se jedná o královnu a její služebnice. Některé dámy dokonce mají zřetelné negroidní rysy. Ty jsou sice ukryty za plentou, ale za celkem mírný úplatek v hodnotě 100 rupií (což je cca 1 dolar) Vám místní strážce dokonce dovolí si je vyfotografovat.
Fresky zřejmě původně zabíraly plochu o délce 140 metrů a výšce 40 metrů a byly roztaženy rovněž podél "zrcadlové zdi", v níž se odrážely. Zrcadlová zeď je vysoká 3 metry a je celá pokryta z obou stran zvláštní vrstvou omítky, která je ručně vyleštěna tak, že se chová jako zrcadlo. V průběhu staletí byla ovšem zničena nápisy poutníků a vandalů.
Samotnému vrcholu skály se díky jeho tvaru říká Lví hlava. Schody vzhůru začínají mezi párem lvích drápů a původně se sem vstupovalo zřejmě přímo lví tlamou. Zářezy ve skále dnes nahradily železné schody.
Na horní platformě se nachází královský palác a bazén, naplňovaný vodou z artézské studny. Dochoval se zde rovněž klimatizovaný královský trůn - chlazení zajišťovala soustava vodních kanálků. Král a královna odsud sledovali taneční představení.
Polonnaruwa leží necelých 50 kilometrů od Sigiriye a cesta vede kolem jezera Girithale, což je jedna z řady středověkých umělých nádrží. Socha stojícího Buddhy na jejím břehu je ovšem moderní.
Polonnaruwa bývala hlavním městem země od 11. do 13.století, doba jejího největšího rozkvětu trvala 80 let a spadá do období vlády tří králů.
Když tamilská dynastie Cholas ohrožovala Anuradhapuru, byla sinhálská metropole přesunuta v roce 1017 z bezpečnostních důvodů právě sem. Teprve králi Vijayabahovi I. se v roce 1056 podařilo indické nájezdníky porazit.
Dodnes byla odkryta plocha města o rozloze přibližně 5 x 3 kilometry a nejvíce objevených staveb pocházející z doby vlády krále Parakramabahu I. (1153-1186). Ruiny se rozkládají kolem obrovského umělého jezera Parakrama Samudra, napájeného 40 kilometrů dlouhým kanálem.
Chrám Thuparama dal postavit král Parakramabahu I. a jedná se o nejzachovalejší stavbu v celém areálu. Chrám má 2 vchody a 5 oken a jeho stěny zdobí buddhistické i hinduistické motivy. Je to jediná budova, kde lze ještě dnes vidět způsob zastřešování. Sochy uvnitř jsou z granitu s příměsí slídy, což se nám místní "škodič" snaží dokázat pomocí zapálené svíčky. Sochy Buddhy byly původně vykládány polodrahokamy, světlo dopadalo na jejich oči a odráželo se.
Thuparama se nachází na plošině, nazývané někdy též Terasa posvátného zubu, protože zde stojí několik chrámů, v nichž byl v době panování Polonnaruwy uložen Buddhův zub, který je dnes umístěn v Kandy.
Chrám Nissamka Lata Mandapa pochází z období vlády krále Nissamkamally (1187-1196) a byly tady uschovány posvátné texty Tipitaky, což je velice zjednodušeně řečeno buddhistická obdoba Bible.
Chrám Atadage je prvním z Chrámů sv.Zubu a postavit jej dal král Vijayabahu I. (1055-1110). Ve 12.století byla tato relikvie uložena ve vedlejším chrámu Hatadage, vybudovaném králem Nissamkamallou.
Největší z chrámů na platformě má kruhový tvar, jmenuje se Vatadage a postavil jej ve 12.století rovněž král Nissamkamalla. Stúpa byla původně zakryta střechou.
Sedmipatrový památník Sathamal Prasada připomíná stupňovitou pyramidu, která však díky svým khmérským motivům poněkud vybočuje z rámce okolních staveb.
Obrovský kamenný blok Gal Pota, ležící před ním, je pokryt nápisy, oslavujícími krále Nissamkamallu. Proto bývá též nazýván "kamennou knihou".
V severní části Polonnaruwy se nachází nejpřitažlivější památka města. Gal Vihara představuje čtyři sochy Buddhy, které jsou všechny vytesány v jednom kuse skály.
Zleva vidíme sedícího, meditujícího, stojícího a ležícího Buddhu. Obrovský sedící Buddha je momentálně zakrytý a o něco menší meditující Buddha je ukryt v jeskyni za ocelovými mřížemi.
Stojící Buddha je vysoký 7 metrů a nachází se v uvolněné pozici. Původně se dokonce uvažovalo o tom, že se nejedná o Buddhu, ale o jeho nejoblíbenějšího žáka Anandu, který dohlíží na Buddhu, upadajícího do nirvány. Protože však socha stojí na vytesaném lotosu, došli nakonec historikové k názoru, že se může jednat pouze o skutečného Buddhu. Ležící Buddha je dlouhý 14 metrů.
Největší stúpou v Polonnaruwě je Kiri Vihara, pocházející ze 12.století. Jinak v tomto městě stúpy prakticky nenajdeme. Královna Subhadra se však chtěla přestěhovat do Anuradhapury, jelikož se jí stúpy líbily, a proto se král Parakramabahu raději rozhodl postavit jí jednu tady.
Srí Lance se někdy také říká "země slonů". Počet slonů, žijících ve volné přírodě se však v posledních letech dramaticky snižuje. Důvodem je především rozvoj zemědělství. Sloni nemůžou kvůli ohrazeným pozemkům již volně migrovat a navíc při hledání potravy ničí úrodu na polích. Jejich největšími nepřáteli tak kromě pytláků jsou především místní farmáři.
Z celkového počtu asi 20000 slonů před pár desítkami let jich proto zůstalo již jen několik tisíc. Podle statistik dnes žije na ostrově volně 4000 slonů a 500 kusů pracuje nebo se využívá na představení pro turisty. Slonů při práci už ale taky moc neuvidíme, protože náklady na jejich stravu jsou veliké ve srovnání se stroji.
Jedním z míst, kde lze ještě dnes spatřit na Srí Lance volně žijící slony je například národní park Minneriya. Jedná se vlastně o dva spojené parky, v nichž žije přibližně 450 jedinců.
Při našem podvečerním safari jsme viděli asi 5 stád o celkovém počtu 70 až 100 kusů. Přesněji se nám je zejména díky pohybu mláďat spočítat nepodařilo. Nejnovější přírůstky se navíc snaží stádo neustále ukrývat ve svém středu.
Dambulla je komplex jeskynních chrámů, vyzdobených malbami a sochami Buddhů, králů a bodhísatvů. Bodhísatva představuje budoucího Buddhu, který přijde opět na zem za 5000 let, aby pomáhal lidem. Na rozdíl od běžných smrtelníků se již nepotřebuje reinkarnovat, protože už dosáhl nirvány a konečného osvícení.
Proč byl tento těžko přístupný klášter ve skalách vysoko nad vesnicí vlastně vybudován? Ve 3.století př.n.l. bylo toto místo darováno mnichům a vznikl zde buddhistický komplex. V 1.století př.n.l. se tady ukrýval král Vattagamani Abhaya, zvaný Valagamba (103, 89-77 př.n.l.), když byl vyhnán z Anuradhapury. Král dal slib, že pokud bude opět panovníkem, zařídí zde důstojnou svatyni. Po 14 letech se do Anuradhapury opět vrátil a skutečně vybojoval trůn zpátky. Svůj slib dodržel a do 150 metrů vysokého skalního masivu nechal vytesat římsy, aby usměrnil stékající vodu. Tím vznikl dlouhý převis, protnutý jeskynní chodbou, již nechal vyzdobit sochami a reliéfy Buddhy.
Rovněž další buddhističtí vládcové se podíleli na zvelebování jeskyní. V 18.století pak dal kandyjský král Kirti Sri Rajasingha vše vymalovat a přistavěl další dvě sekce. V pěti jeskyních dnes najdeme celkem 156 soch.
Pozice Buddhy, ve kterých je znázorňován, lze obecně rozdělit na tyto případy:
1. Sedící Buddha:
* VITARKA - Buddha učící (má spojený palec a ukazovák)
* SAMADHI - Buddha meditující (pravá dlaň leží na levé)
2. Stojící Buddha:
* ASISA - Buddha žehnající (levá dlaň je v pravém úhlu)
* ABHAYA - Buddha nebojácný (zvednutá pravá ruka)
* ANANDA - Buddha relaxující (zkřížené paže)
3. Ležící Buddha - ukazuje Buddhu ve chvíli přechodu do nirvány
Charakter Buddhových soch se rovněž v průběhu staletí vyvíjel. V anuradhapurské době je Buddha velice vážný, v polonnaruwském období je už o něco radostnější a v kandyjském se dokonce směje, k čemuž došlo zřejmě vlivem božstev z Indie.
První jeskyni dominuje velký ležící Buddha, dlouhý 14 metrů. Povšimneme si zejména detailní barevné malby na jeho chodidlech.
Největší z celého systému je druhá jeskyně. Tady se nachází 50 soch z různých období, tzn. Anuradhapury, Polonnaruwy i Kandy. Sochy jsou většinou kamenné a kromě Buddhy znázorňují také například hinduistické krále. Buddha je zpodobněn v různých pozicích a na stropních malbách je zachycen cyklus jeho života.
Ve třetí jeskyni jsou umístěny dřevěné sochy a poblíž vchodu stojí rovněž kandyjský král Kirti Sri Rajasingha, který měl největší zásluhu na rozšíření jeskynního komplexu.
Čtvrtá jeskyně obsahuje 22 soch z novější doby. Stočení hadi a draci dokládají vliv hinduismu. Po deseti letech je zde opět vystavena "bílá socha", která musela být znovu natřena. V roce 1993 byla totiž znesvěcena tím, že se před ní fotila německá turistka. Socha byla proto schována a ve všech jeskyních platil na dlouhou dobu zákaz fotografování.
Rovněž sochy v páté jeskyni pochází z 18.století z kandyjského období. Tyto jsou vyrobeny především z hlíny, pomalované barvami a opět zde najdeme také ležícího Buddhu. Všichni ležící Buddhové v Dambulle mají pod hlavou polštář, což je specialita Srí Lanky.
Chodníček ze skalního kláštera dolů do vesnice vede kolem Velkého zlatého Buddhy, který byl dokončen v roce 2001. Díky nádhernému počasí je dnes odsud vidět také 19 kilometrů vzdálená Sigiriya.
Cestou z Dambully do Kandy se zastavujeme v batikové dílně a zahradě koření poblíž města Matale. Nacházíme se ve výšce 250 metrů n.m., která je nesmírně vhodná právě pro pěstování koření a léčivých bylin. Mezi základní rostliny, používané k herbálnímu léčení, patří především zázvor, kardamon, skořice, koriandr, ženšen, šafrán a anýz. Úkolem medicínských institutů je také vytvořit dokonalé mastičky a vyškolit maséry, kteří dokážou "sáhnout" vždy na to správné místo na Vašem těle.
Ve skalách mezi Dambullou a Kandy se nachází množství dalších buddhistických komplexů. Za jeden z nejzajímavějších je považována Aluvihara. Jedná se o významný klášter a knihovnu.
Klášter Aluvihara založil již ve 3.století př.n.l. král Devanampiya Tissa a v 1.století př.n.l. v době vlády krále Valagamby zde byly poprvé sepisovány buddhistické knihy na palmové listy. Do té doby se Buddhovy myšlenky šířily pouze ústním podáním.
Součástí kláštera jsou rovněž dva jeskynní chrámy se zajímavými nástěnnými malbami. V první jeskyni lze spatřit obrazy z minulých životů Buddhy. Buddha sám přiznává 550 svých reinkarnací.
Stěny druhé jeskyně jsou pokryty výjevy pekla. Pokud budeme vedeni špatnou cestou, můžeme se i v buddhismu dostat do pekla a tyto velmi realistické malby představují tresty, které můžeme za naše hříchy očekávat - stahování z kůže, napichování na kůl, vaření těl ve vroucím oleji, usekávání údů a končetin za nevěru a sebevraždu, utopení v alkoholu pro opilce...
Navečer přijíždíme do Kandy. Kandy leží v nadmořské výšce od 500 do 550 metrů n.m. a rozkládá se z větší části na svazích kolem stejnojmenného jezera. Ubytováni jsme v hotelu Souisse, což je koloniální stavba, v níž bývala dříve rezidence britského guvernéra.
Kandy bývá obecně považováno za nejhezčí město na Srí Lance. Procházka v době "nočního klidu" je však poněkud strašidelná, protože všechny krámky se brzy zavřou a ulice se zcela vylidní...
Pinnawala leží 40 kilometrů západně od Kandy a nachází se zde sloní sirotčinec, do něhož jsou umisťována mláďata, která přišla o své rodiče díky pytlákům.
Začátek chovu opuštěných slonů se v Pinnawale datuje do roku 1974, kdy sem byla na popud ministerské předsedkyně převezena první čtyři slůňata. Dnes zde žije 65 slonů včetně 25 již zde narozených.
Asijský neboli indický slon se od afrického liší tím, že je o něco menší a nemá tak velké uši. Samice asijského slona nikdy nemají kly, samci asi v 6% případů (zatímco u afrického slona mají kly oba dva).
Dospělý slon sní denně až 450 kilogramů potravy a vypije 150 litrů vody. Živí se především banánovými a palmovými listy a za potravou ujde denně až 50 kilometrů. Samice asijského slona má mládě 1x za 8 let a to přibližně 2x až 3x za život. Březost u ní trvá 22 měsíců.
Nová opuštěná mláďata se však již do sirotčince neumisťují, ale dávají se do tzv. tranzitu, aby mohla být po dosažení potřebného věku znovu vypuštěna do volné přírody. Sloni z Pinnawaly by již zřejmě v divočině nepřežili.
Den v útulku začíná ranním krmením. Mladé slůně vypije za den 25 litrů mléka. U matky bývá obvykle do 4 let, tady je přikrmují do 5 až 6 let a dává se jim práškové mléko s vodou.
Následuje chvíle na hraní a odpočinek. Kolem 10,00 hodiny se pak sloni seřadí do zástupu a pochodují k řece, kde probíhá koupání...
První stavby v Kandy vznikly ve 14.století, v roce 1593 se pak stalo hlavním městem Srí Lanky. Mezi Polonnaruwou a Kandy byla řada menších královských měst, nacházejících se většinou na pobřeží. Po příchodu Portugalců však bylo nutno přesunout metropoli do centra ostrova, o nějž se dobyvatelé nezajímali, a logicky se jí stalo právě Kandy.
Do příchodu Britů v roce 1815 se v Kandy vystřídalo celkem 6 králů. Čtyři z nich byli sinhálští a dva pocházeli z jižní Indie. Byli to sice také buddhističtí panovníci, místní obyvatelé s nimi ale nebyli spokojeni a raději pomohli Britům svrhnout toho posledního. Britové však v rozporu se svými původními sliby uchvátili rovněž královský trůn, proto zde už v roce 1818 došlo k první rebélii.
Teprve Britové také přejmenovali město na Kandy. Ve 14.století se jmenovalo Senkadagala Pura a v 16.století Kandai Udarata Mahanuwara.
Nejvýznamnější relikvie města a zřejmě celého ostrova - posvátný Buddhův zub - je uložena v chrámu Dalada Maligawa, do něhož denně proudí stovky poutníků.
Po Buddhově kremaci předali mnichové urnu s jeho ostatky králi Indie. V popelu byly nalezeny 4 zuby. Dva z nich si údajně vzali bohové a dva zůstaly na zemi.
S obnovením hinduismu v Indii se však buddhistické památky ocitly v nebezpečí a proto ve 4.století převezla princezna Hemamala jeden Buddhův zub ve svých vlasech na Srí Lanku. Zub se pak stěhoval podle toho, jak se měnilo hlavní město, až nakonec skončil v Kandy.
V 17.století zde byl postaven pro tuto relikvii první chrám s třípatrovou nadstavbou. Jeho zbytky existují dodnes, nadstavba však v roce 1735 shořela. Ještě v témže roce vznikl ale nový dvoupatrový chrám, v němž je zub stále uložen.
Třikrát denně se v chrámu konají ceremonie, samotný zub ale není přístupný. Ten je uschován za pozlacenými dveřmi v prvním patře, kde je uložen v sedmi zlatých skříňkách. Ty se otevírají pouze jednou za 7 let. Posledně jej shlédlo 3 milióny lidí během 7 dní.
Následující panovníci pak postupně přistavovali vedle Chrámu posvátného zubu nové svatyně a budovy, za posledního kandyjského krále to byla například osmiúhelníková věž, do níž byly uloženy posvátné texty. Zeď kolem areálu znázorňuje vlny a vodu, střechy chrámů jsou symbolem nebes.
Z dalších staveb je zajímavý především sál, věnovaný Buddhovi, jehož stěny jsou pokryty obrazy, představujícími jakousi "buddhistickou křížovou cestu", a dále přijímací hala posledního kandyjského krále, podpíraná vyřezávanými dřevěnými sloupy. Její kopií je Hala nezávislosti, kterou jsme viděli před pár dny v Colombu.
Hned za zdmi Chrámu posvátného zubu pak můžeme spařit další chrámový areál, který je přímo symbolem náboženské snášenlivosti. Vedle sebe tu totiž stojí britský katolický kostel sv.Pavla, chrám posvátného stromu Bo a dvě hinduistické svatyně. V chrámu Sri Pattini Devalaya právě probíhá modlitba, Sri Natha Devalaya pochází již ze 14.století a jedná se o nejstarší stavbu v celém Kandy.
Kandy je rovněž proslaveno svými festivaly. V lednu je to Svátek nové rýže, v dubnu Nový rok (Buddha se narodil v dubnu), na přelomu července a srpna známá Perahera a v prosinci pak Svátek Boha Vishnu. Nejvelkolepější z nich je Perahera, při níž pochodují ulicemi tisíce hudebníků a stovka nastrojených slonů. Jedná se zároveň o jednu z nejdéle udržovaných slavností na světě, její tradice trvá již více jak 400 let.
Alespoň záblesk pestrosti tohoto festivalu můžeme zakusit při večerním představení v Kandyjském kulturním centru, jehož součástí jsou téměř akrobatické výkony místních tanečníků, doplněné pestrými maskami, symbolizujícími boj dobra a zla, a zakončené chozením polykačů ohně po chodníku žhavého uhlí.
Díky našemu místnímu průvodci Rohanovi jsme se dostali také do současného buddhistického komplexu a mohli se tak seznámit s životem zdejších mnichů.
Pro každou rodinu na Srí Lance je ctí, když se alespoň jeden z jejich synů stane buddhistickým mnichem. Taková rodina okamžitě stoupne v očích vesnice. Život mnicha však není jednoduchý a kdo jednou opustí mnišské roucho, musí se většinou přestěhovat hodně daleko.
Každý mnich vlastní pouze osm věcí - dvojitou róbu, jednoduchou róbu, pás, suknici, jídelní misku, holící soupravu, jehlu a nit. Řadu dalších věcí, jako jsou například hodinky nebo v některých případech dokonce i auto, si může sice v klášteře půjčit, mnichové jej však opouštějí velice zřídka, většinou jen ráno, když se vydávají pro jídlo, jinak setrvávají jen v meditacích a čtení posvátných knih.
Klášter Asgiriya Vihara byl založen za posledního kandyjského krále. Nejstarší částí komplexu je kaple, stará 200 let, v níž se nachází obvyklá výzdoba. Buddha stojící, sedící, spící...
V areálu dále najdeme kromě ubytoven také školu pro mnichy, předváděcí místnost a dokonce školku pro malé děti z okolí. V knihovně mají také 1000 let starou knihu na palmových listech.
Královská botanická zahrada Peradeniya leží v okrajové čtvrti Kandy na břehu řeky Mahaweli Ganga. Už ve 14.století, kdy bylo ještě hlavní město v Dambulle, zde nechali králové vytvořit "zahradu potěšení". V kandyjském období to pak bylo oblíbené odpočinkové místo.
Britové rozšířili v roce 1857 zahradu na 60 hektarů a dnes zde najdeme na 4000 druhů stromů, rostlin a květin. Každý exemplář má přitom svou cedulku. Červená cedulka znamená, že se jedná o endemický druh, tzn. že roste pouze na Srí Lance.
Při prohlídce přitahují většinu návštěvníků zejména velký bambus, gigantický fíkovník, zabírající plochu 2420 m2, královské palmy a místní orchidárium.
Vzdálenost mezi Kandy a Nuwara Eliyí je 70 kilometrů. Tato cesta nám však trvá více než 6 hodin, což není ani tak kvůli převýšení od 500 do 2000 metrů n.m., ale zejména díky tomu, že silnice se stále staví a na většině míst je funkční sotva jeden pruh, takže musíme s autobusem často couvat, abychom zatáčku vybrali.
Naštěstí je pěkné počasí a stále je na co se dívat. Přibližně 20 kilometrů za Kandy již začínají čajové plantáže. Čaj se pěstuje na celé Srí Lance, ale nejcennější je právě ten z vyšších poloh. Nejvhodnější čas pro jeho růst nastává, když kopce zahalí mraky.
Čaj přitom není na Srí Lance domácí plodinou, ale dostal se sem z Číny přes Indii. V roce 1857 po svém příchodu na ostrov obchodník James Taylor zkoušel, co by se tady dalo pěstovat. S kávou mu to nevyšlo kvůli chorobě listů, kterou chytaly ve vlhkém prostředí, ale čaji se zde dařilo výborně. První pěstitelé museli ovšem vykácet obrovské plochy džungle, čímž se od té doby vzhled zdejší krajiny navždy změnil.
Každá čajová plantáž vydrží přibližně 70 let. Trhat se začíná 4 až 5 let po vysazení keřů. Každých 5 let se pak musí staré větve uříznout, aby keře nerostly do výšky.
Čaj se sklízí po celý rok. Česačka denně natrhá průměrně 8 až 12 kg čaje. Z každého trsu se uštipují pouze dva lístečky a pupen. Kdyby se uštíplo víc, mělo by to neblahý vliv na další růst rostliny. Lístky musí být navíc správně zralé, aby byla zachována kvalita čaje.
Sběračky, které na plantážích vidíme, jsou především tamilky. Navečer chodí svůj sběr prodávat do výkupen, kde jsou odměňovány podle množství a kvality. Chlapi údajně nemůžou čaj sbírat, protože neumí tak vycvičit prsty.
Ze sběren se natrhaný čaj ihned sváží do čajových továren k dalšímu zpracování. Jednu z nich jsme rovněž navštívili. Jednalo se o továrnu Glenloch, kde se vyrábí čaj značky Glen.
První fází je předsušení. Čajové lístky se rozloží na rošty a suší se horkým vzduchem, při čemž údajně ztratí až dvě třetiny své vlhkosti.
Následuje drcení a prosývání. V této etapě dochází také zároveň k prvnímu roztřídění dle kvality - větší lístky na rozdíl od drtě prvními síty nepropadnou, stopky zůstanou až na závěr.
Poté přichází fermentace - čaj leží 90 minut pod parou na stolech. Zelený čaj, který ovšem není pro Srí Lanku typický, fermentací neprochází.
Následně dochází k vysoušení při teplotě kolem 120oC a závěrečnému prosypání. Během elektronického čištění se čaj rozdělí celkem na 7 druhů. Ten nejkvalitnější nese označení B.O.P.
Vzorky čaje se pak posílají na aukci do Colomba, protože 90% cejlonského čaje jde na export. Cejlonský čaj je stále obchodní značka, přestože se země už od roku 1972 jmenuje opět Srí Lanka.
Naše další cesta vzhůru pokračuje kolem rýžových políček a vodopádů, ve vyšších polohách se pak pěstuje zelenina.
Nuwara Eliya je nejvýše položeným městem na Srí Lance. Nachází se ve výšce 1890 metrů n.m. a přímo nad ním se tyčí nejvyšší hora ostrova - Pidurutalagala (2524 m).
V okolí se rozkládají rozlehlá golfová hřiště a architektura zcela zřetelně naznačuje, že město stavěli Britové. Také hotel Grand, v němž jsme ubytováni, pochází z koloniální doby.
Nuwara Eliya na nás zapůsobila celkově velmi milým dojmem včetně exotické tržnice a hospody Lion Pub, což bylo naše jediné setkání s čepovaným pivem na Srí Lance...
Opouštíme město Nuwara Eliya a vydáváme se směrem k západnímu pobřeží. Opět obdivujeme práci česaček a rozlehlost čajových plantáží.
Poblíž vesnice Dimbula se nachází dva nejmalebnější srílanské vodopády - St.Clair a Devon. Vodopády Devon jsou vysoké 97 metrů a leží na řece Kothmale. Své pojmenování dostaly podle zdejších čajových plantáží.
Místní vesničky, obývané ponejvíce tamily, představuje většinou pouze shluk chatrčí u cesty, výkupna čaje a malý hinduistický chrámeček, často s již značně setřenými barvami. Jednou z mála výjimek je chrám Patana Katu Mariyamman, který dal postavit prezident cejlonského dělnického kongresu v roce 2001.
Ve všech školách, které cestou míjíme, se dnes žáci neučí, ale sportují (dívky například trénují hod oštěpem). Po úspěchu srílanské běžkyně na 200 metrů na OH v Sydney zde totiž značně stoupl zájem o lehkou atletiku.
Díky nádhernému počasí je nám dokonce dopřáno spatřit Adam's Peak (2243 m), tedy "Adamovu horu". Tato posvátná hora byla pro svůj charakteristický tvar dlouho považována za nejvyšší bod Srí Lanky. Její místní název je Sri Pada, což doslova znamená "svatá stopa" a toto jméno si vysloužila proto, že na vrcholu se nachází metr dlouhá prohlubeň, kterou buddhisté považují za Buddhovu stopu, hinduisté za stopu Vishny a křesťané a muslimové za otisk nohy praotce Adama, protože právě na Srí Lanku se údajně Adam uchýlil po svém vyhnání z ráje.
Jelikož se tedy jedná o posvátné místo několika náboženství, není se co divit, že každou noc proudí nahoru stovky poutníků, aby spatřili východ slunce právě odsud. V současné době je již tato túra umožněna většině věřících, protože až na samotný vrchol vede chodník a celá cesta je osvětlena.
Zastavujeme se u řeky poblíž města Kitulgala, kde se v roce 1957 natáčel film "Most přes řeku Kwai", a krátce na to se nám podaří spatřit v polích obrovského vodního ještěra. Vodní ještěr zde dorůstá délky až 2 metry a v minulosti jej lidé chytali a vyráběli z něj jed. Podle Rohany údajně téměř polovina králů z Anuradhapury zemřela otrávením.
Odpoledne přijíždíme do přímořského střediska Kalutara, ležícího přibližně 2 hodiny jízdy jižně od Colomba, tedy na opačné straně, než je Negombo, kde jsme začínali. Ideální místo na dovolenou pro ty, kdo se chtějí jenom opalovat a nic nedělat. Nedoporučujeme ale se sem vydávat v době, kdy je tady málo turistů, protože "škodiči" se svými suvenýry by mohli na pláži hrát přesilovku...