Řím byl podle legendy vystavěn na sedmi pahorcích. Dnes začínáme na vršku Kvirinál, kde stávaly od 3.století rozlehlé Diocletiánovy lázně.
V roce 1561 přebudoval Michelangelo jejich část na kostel Santa Maria degli Angeli (P.Marie z andělů). Chrám stále udivuje svou mohutností. Jak ale musely být obrovské původní lázně, když Michelangelo využil pouze jejich frigidarium? Dokonce zvedl o dva metry podlahu, aby prostor s původními antickými sloupy nebyl moc velký.
Uprostřed Náměstí Republiky (Piazza dellla Repubblica) tryská Fontána najád, která při svém odhalení v roce 1901 vyvolala veřejné pohoršení.
Santa Maria Maggiore (P.Marie Největší) patří k nejoblíbenějším kostelům římských věřících. Egyptský obelisk zde nechal vztyčit v roce 1587 papež Sixtus V. jako orientační bod pro poutníky.
Se vznikem kostela je svázána legenda. P.Marie se zjevila papeži Liberiovi a řekla mu, aby postavil svatostánek na místě, kde najde uprostřed horkého srpnového dne sníh.
Chrám byl založen počátkem 5.století. Hlavní loď a mozaiky na vítězném oblouku jsou původní, v následujících stoletích však bylo doplněno mnoho nových prvků - románská zvonice a mramorová dlažba, renesanční zlatý kazetový strop, dvě barokní kopule a čelní fasáda.
Sloup na náměstí před kostelem pochází z Maxentiovy baziliky na Foru Romanu, socha P.Marie na něm byla vztyčena v roce 1615.
Kostel Santa Prassede (Kostel sv.Praxedy) není z ulice téměř patrný, uvnitř se však skrývá rozlehlá bazilika.
Chrám byl postaven v 9.století na místě bývalé svatyně ze 2.století. Uvnitř se nachází studna, v níž je podle pověsti pohřbena sv.Praxeda a dalších 2000 mučedníků.
Kostel San Clemente (Kostel sv.Klementa) byl založen ve 4.století a když byl zničen Normany, dal jej papež Paschalis II. počátkem 12.století vystavět znovu.
Kostel je zasvěcen sv.Klementovi, čtvrtému papeži, kterého císař Traján poslal koncem 1.století do vyhnanství na Krym. Když ani tam nezanechal misijní činnosti, nechal jej s kotvou na krku hodit do moře.
Chórová přepážka z bílého mramoru (tzv. schola cantorum) pochází z poloviny 6.století a kostelu ji věnoval papež Jan II. V apsidě je mozaika ze 12.století, na níž je znázorněn strom života, vyrůstající z "kořenů" Ježíšova kříže. Po stranách stojí P.Marie a sv.Jan Křtitel, dvanáct holubic symbolizuje dvanáct apoštolů.
Ještě zajímavější je podzemí tohoto svatostánku, protože nám poskytuje dokonalou představu o tom, jak se v Římě stavěly jednotlivé vrstvy na sebe.
Nacházíme se v kostele ze 12.století a schodištěm ze sakristie sestupujeme do původní baziliky ze 4.století. Ta byla mnohem větší než ta dnešní a její stěny jsou pokryty freskami (většinou z 8.-11.století).
Ani to ale není všechno. Z boční lodě klesáme ještě hlouběji - do Mithrova chrámu z konce 2.století a místností z 1.století.
Výzdoba Mithrova chrámu připomíná spíš jeskyni, protože bůh Mithras se v jeskyni narodil. Uprostřed bývalé jídelny stojí Mithrův oltář. V domě z 1.století se pravděpodobně konávaly tajné bohoslužby prvních křesťanů.
Přesunuli jsme se na pahorek Laterano. Lateránský palác sloužil několik století jako sídlo papežů - až do roku 1309, kdy se papežové přestěhovali do Avignonu. Před palácem stojí egyptský obelisk.
Bazilika San Giovanni in Laterano (Sv.Jan v Lateránu) měla dlouhou dobu pro křesťany stejný význam jako má dnes Chrám sv.Petra a Pavla ve Vatikánu a až do roku 1870 byli všichni papežové korunováni právě v tomto kostele.
První baziliku vybudoval císař Constantinus počátkem 4.století, když vyvlastnil pozemky rodiny Lateránů. V průběhu následujících staletí se však chrám přestavoval po zemětřeseních a požáru. Severní průčelí, jímž jsme vstoupili dovnitř, přistavěl Domenico Fontana v roce 1586. Čelní fasáda je až z 18.století.
Současná podoba interiéru pochází z roku 1646 a je dílem Borrominiho. Osmiboké baptisterium vzniklo již v roce 432 v době Constantinovy vlády a stalo se vzorem pro tvorbu všech křesťanských baptisterií.
U papežského oltáře smí dodnes sloužit mše pouze papež. Gotický baldachýn je ze 14.století.
Pod stříškou na Náměstí San Giovanni jsou ukryty Svaté schody (Scala Santa), které sem nechala dopravit z Jeruzaléma sv.Helena, matka císaře Constantina. Jedná se údajně o schody, které byly součástí domu Piláta Pontského a Ježíš Kristus po nich kráčel v den soudu.
Via Appia je nejznámější cestou Římské říše a když se říkalo, že "všechny cesty vedou do Říma", tak to znamenalo, že začínaly a končily právě tady.
Silnice, kterou dal vybudovat v roce 312 př.n.l. cenzor Appius Claudius Caecus, byla v minulosti svědkem řady slavnostních i smutečních průvodů (včetně pohřebního průvodu císaře Augusta). Dnes připomíná spíš autostrádu, ale to byl vlastně vždy její prvotní účel.
Via Appia Antica začíná u městských hradeb (konkrétně u brány San Sebastiano) a lemuje ji řada hrobek, kolumbárií a kostelů. V podzemí se nachází katakomby, v nichž se mrtví ukládali do výklenků (tzv. loculi), vytesaných v měkké tufové skále. V počátcích křesťanství se v těchto prostorách také konaly zakázané mše.
Katakomby sv.Kalixta (St.Calliste) jsou největší v Římě. Vznikly v polovině 2.století jako součást pohřebního komplexu, který byl vybudován za hradbami a zabíral plochu 90 akrů. Pohřební chodby jsou rozmístěny ve 4 patrech, síť galerií dosahuje délky 20 kilometrů a sahá do hloubky přes 20 metrů.
Katakomby byly pojmenovány po sv.Kalixtovi, který byl počátkem 3.století ustanoven papežem Zephyrinusem jako správce pohřebiště a tak se také staly oficiálním hřbitovem římského chrámu. Kromě 170.000 řadových občanů jsou zde pohřbeny desítky světců a 16 papežů.
Malý kostelík Quo Vadis stojí na místě, kde údajně sv.Petr potkal Ježíše Krista při svém útěku z Říma a zeptal se ho "Domine Quo Vadis?" ("Kam kráčíš, Pane?"). Když mu Ježíš odpověděl, že se jde dát znovu ukřižovat, sv.Petr se rozhodl vrátit a dál čelit mučení.
Bazilika sv.Šebestiána (San Sebastiano) byla postavena v 17.století na místě původního chrámu z doby císaře Constantina. Nad vstupem do katakomb stojí dům, v němž se připravovalo jídlo. Pozůstali sem totiž chodívali ve sváteční dny posedět a pohodovat se svými mrtvými příbuznými.
Bohaté rodiny ovšem nepohřbívaly své zesnulé do katakomb, ale stavěly jim honosné hrobky podél Via Appia, aby je každý měl na očích už při příchodu do Ŕíma. Tou nejznámější je hrobka Cecilie Metellové.
Na čtvercové základně se tyčí mohutná válcová věž, obložená travertinovými destičkami. Svrchní část obtáčí mramorové vlysy s motivy býků a girlandami (tzv. bucrani).
Inskripce oznamují jméno osoby, které byla hrobka určena: Cecilia Metella, dcera Q.Metelluse Cretica a manželka Crassa. Jednalo se tedy o významnou měšťanku z období římské republiky.
Hrobka pochází z poslední čtvrtiny 1.století př.n.l. a původně byla přikryta hliněnou mohylou, podobně jako Augustovo mauzoleum. Proto byla také objevena teprve počátkem 9.století a ve středověku se stala podobně jako většina okolních náhrobků součástí městského opevnění.
Caracallovy lázně (Terme di Caracalla) byly největšími lázněmi celého římského světa. Najednou se v nich mohlo koupat až 1600 lidí a ještě dnes udivují svými rozměry.
Lázně dal postavit císař Caracalla v roce 217 a používaly se 300 let - až do doby, kdy Gótové zničili vodovod. Kromě samotných lázní byly součástí areálu také tělocvičny, knihovny, salónky, zasedačky a zahrady. Přiléhavější název by tedy byl "středisko volného času".
Pyramida Caia Cestia (Piramide di Caio Cestio) je zasazena do Aureliánových hradeb a stojí hned vedle brány San Paolo. Je to hrobka nejvyššího soudního úředníka, který zemřel v roce 12 př.n.l. Pyramida je vysoká 36 metrů a je obložena bílým mramorem.
Jedná se o poněkud zvláštní památku, která na svém místě vždy působila jako pěst na oko a dávala na odiv bohatství, ke kterému se dostal její majitel díky své funkci - tedy spíš takový Památník korupce.
Sicílie zabírá plochu 26.000 km2 a je to největší ostrov ve Středozemním moři. Od italské pevniny jej odděluje pouze úzká Messinská úžina, takže plavba trajektem netrvá ani 20 minut.
Nabízí se otázka, proč tady už dávno nestojí most. Důvody jsou dva - jednak Italové mají na všechno dost času a tím druhým je mafie, která na Sicílii stále vládne.
Mafie je tajný spolek, který vznikl už v 17.století a postupně prorostl až do nejvyšších politických kruhů. Turisté ovšem nemusí mít strach. Právě naopak - žebráky na Sicílii nepotkáte a kapesních krádeží je tady mnohem míň než jinde v Evropě. To si mafie hlídá a nedovolí očerňovat jméno svého ostrova.
Vnější projevy jejího působení tak vyvolávají spíš úsměv. Například všechny dálnice jsou tady postaveny na betonových pilířích. Dokonce i v místech, kde je zcela rovná krajina. Tento stav je výsledkem betonářské lobby v sedmdesátých letech.
Lodě a trajekty připlouvají do Messiny. Toto město bylo podle legendy založeno bohem moře Poseidonem a velkého významu dosáhlo už ve středověku. Značná část Messiny však byla zničena v prosinci 1908 zemětřesením, při němž zahynulo 60.000 lidí.
Sicílie byla díky své strategické poloze vždy terčem zájmu různých mocností. Vystřídali se tady Féničané, Řekové, Kartáginci, Římané, Arabové, Normané a Španělé a každá z těchto kultur zanechala svoje stopy.
Taormina je malebné terasovité městečko, rozkládající se mezi Etnou a mořem, na svazích Monte Tauro (nahoře je kříž). Město založili v roce 396 př.n.l. Kartáginci, největší rozkvět zaznamenalo za Římanů. Na počátku 20.století se stalo oblíbeným letoviskem aristokratů, politiků, spisovatelů a filmových hvězd.
Centrem Taorminy je Piazza Vittorio Emanuele. Palác Corvaja stojí na základech mohutné arabské věže. Postaven byl v roce 1410 kvůli zasedání sicilského parlamentu, které zvolilo za krále Martina Aragonského, čímž začalo období vlády Španělů.
První kolonii na Sicílii založili Řekové v roce 735 př.n.l. a ostrov pojmenovali Trinakria. Naxos dnes leží prakticky na předměstí Taorminy, přibližně 30 kilometrů od Etny.
Řečtí osadníci chtěli ukázat, co všechno dokážou a soupeřili s Athénami o nadvládu ve Středomoří. Jejich chrámy a paláce musely být větší a honosnější než ty na pevnině. Výsledkem je to, že největší řecké chrámy a divadla dnes nenajdeme v Řecku, ale na Sicílii.
Starořecké divadlo v Taormině postavili Řekové ve 3.st.př.n.l., Římané jej ve 2.století rozšířili, aby se zde mohly odehrávat zápasy gladiátorů. Přesto si divadlo zachovalo řeckého ducha a pohled s Etnou v pozadí patří k nejznámějším záběrům Sicílie. Hlediště má průměr 109 metrů a mohlo pojmout až 30.000 diváků. Dodnes se zde konají koncerty a festivaly.
Řekové na ostrově ale měli stejné problémy jako na pevnině - zdejší městské státy proti sobě navzájem bojovaly až do úplného zničení. Navíc je to oslabovalo v boji proti vnějším nepřátelům, jakými byli zejména Římané a Kartáginci. V roce 241 př.n.l. proto nastává konec řecké nadvlády a Sicílie se stává první provincií Římské říše.
Hlavní třída Corso Umberto I. je přerušovaná malými náměstíčky. Na Náměstí 9.dubna (Piazza IX.Aprile) stojí barokní kostel San Giuseppe a hodinová věž ze 12.století.
Taorminská katedrála byla založena ve 13.století a je zasvěcena sv.Nicolovi. V blízkém opatství se už několik století vyrábí likér AVERNA podle starého receptu místního mnicha. Jeho základem jsou hořké slupky z pomerančů a citronů, bylinky a drcená kůra z granátových jablek.
Fondachello je malé letovisko, ležící 13 kilometrů jižně od Taorminy. Moře je tady nádherné a čisté, nebylo snad nikoho, kdo by ho nevyzkoušel a každý se v něm rochnil minimálně půl hodiny.
Jedinou smůlou bylo tedy to, že sezóna trvá pro italské majitele pouhé tři měsíce a v půli září se již všechno zavírá. Tři bochníky chleba v dobíhajícím supermarketu opravdu pro dva autobusy nestačily.
Nezbývalo nic jiného než dojít na nákupy do nejbližšího městečka. Giarre má ovšem skvělou atmosféru a tytéž dědečky tady uvidíte sedět na lavičce na náměstí v kteroukoliv denní dobu. Takhle si představujeme Sicílii...
Prohlídku Palerma začínáme poněkud morbidně - v kapucínských katakombách, nacházejících se na předměstí. První mnich zde byl pohřben v roce 1599 a ostatky několika dalších byly převezeny z jiných pohřebišť. Kapucínský klášter (Convento dei Cappuccini) byl postaven v roce 1621.
Ve zdejších katakombách se pohřbívalo až do roku 1881 a celkem je zde uloženo 8000 mumií. Díky klimatu a speciálnímu způsobu balzamování se zachovaly dokonce i jejich šaty. Jednou ze dvou výjimek, které sem byly uloženy později, je mumie dvouleté holčičky, která zemřela v roce 1920.
Hned vedle kapucínského kláštera se rozkládá současný hřbitov - velké rodinné hrobky, rozsáhlá kolumbária. Kromě květin zdobí hroby také autíčka nebo umělohmotné samopaly. I to patří k sicilskému folklóru.
Palermo založili v 8.st.př.n.l. Féničané jako obchodní středisko, jeho původní jméno bylo Panormos (což znamená "všechny přístavy"). Kartágo zde později zřídilo svůj první válečný přístav. V roce 254 př.n.l. dobyli město Římané a Sicílie se stala na dlouhou dobu obilnicí starověkého Říma.
V roce 1072 se zmocnili Palerma Normané a učinili z něj hlavní město své říše. Normanské období trvalo přibližně 100 let a patřilo v historii ostrova k nejslavnějším a nejtolerantnějším. V tu dobu zde žilo na 200.000 lidí různých národností a vyznání.
Normanský palác (Palazzo dei Normanni), zvaný též Královský palác, byl postaven již Araby v 9.století, podstatně jej však rozšířili Staufové. Nádvoří je obklopeno zdobenými arkádami, ve druhém patře se nachází královské komnaty.
Perlou Normanského paláce je Palatinská kaple (Capella Palatina), kterou vybudoval Roger II. v letech 1132-1140 a nechal ji vyzdobit mozaikami od byzantských umělců. Příjemným překvapením pro nás je to, že tady není vůbec žádná fronta a jindy zaplněnými koridory procházíme naprosto bez zastávky.
Před hlavním vchodem do paláce stojí kašna Filipa V.
Dnes má Palermo 700.000 obyvatel a je stále hlavním městem Sicílie. Hlavní třída, pojmenována po Viktorovi Emanuelovi II., začíná u brány Porta Nuova, která byla postavena v 16.století na počest příjezdu císaře Karla V.
Katedrála (Cattedrale) byla založena v roce 1185 a původně to byla čistá normanská architektura. Později však byla doplněna dalšími vlivy - portál je ve stylu španělské renesance, kopule a vnitřek sicilské baroko. V kapli sv.Rozálie (Santa Rosalia) jsou uloženy ostatky patronky města.
V boční lodi katedrály se nachází hrobky sicilských králů ze 12.-13.století. Roger II. a jeho manželka představují normanské panovníky, na protější straně je hrobka Fridricha II., což byl nejvýznamnější panovník staufské dynastie, který se stal zároveň císařem Římské říše.
Součástí vstupenky do královských hrobek je rovněž prohlídka pokladnice a podzemí katedrály.
Na Benediktýnské ulici (Via dei Benedettini) stojí dva kostely vedle sebe. Prvním z nich je San Giorgio in Kemonia.
Mnohem významnější však je kostel San Giovanni degli Eremiti s typickými červenými kupolemi. Malý kostel zde byl založen už v 6.století jako součást benediktýnského kláštera. V 9.století byl přestavěn Araby na mešitu, jeho dnešní podoba pochází ze 12.století. V roce 1136 vznikla také na přání Rogera II. v zahradě křížová chodba, lemovaná orientálními sloupy.
V současné době zde probíhají rozsáhlé rekonstrukce, takže rajský dvůr můžeme spatřit pouze ze zvonice, na niž jsme vyšplhali s přilbami na hlavách. Při rekonstrukčních pracech byly objeveny fresky z období ranného křesťanství.
Úzkými palermskými uličkami s rozvěšeným prádlem se dostáváme ke klášteru sv.Kláry (Santa Chiara).
Na Belliniho náměstí (Piazza Bellini) se nachází divadlo, radnice a hned tři kostely. Nejkrásnější z nich je La Martorana (Santa Maria dell Ammiraglio).
Tento typický normanský chrám dal postavil Roger II. v polovině 12.století a je s ním spojena také tradice sicilských cukrovinek. Na první pohled vypadají jako z marcipánu, jsou však vytvořeny z barevného mandlového těsta. Protože mají většinou tvar ovoce, říká se jim "frutta di Martorana".
Piazza Pretoria dominuje fontána ze 16.století (Fontana Pretoria), která musela být obehnána zábradlím, protože pohoršovala místní ženy, které se snažily sochám zničit jejich "ozdoby". Na náměstí stojí Senátorský palác (Palazzo Senatorio) a za fontánou se tyčí kopule kostela San Giuseppe dei Teatini.
Na křižovatce Quattro Canti se protínají dvě hlavní palermské ulice. Na 4 rozích stojí 4 paláce, kašna znázorňuje 4 roční období.
Hlavní třída Corso Vittorio Emanuele odtud pokračuje dál až k bráně Porta Felice, stojící poblíž přístavu.
Monreale leží v kopcích jižně od Palerma a jeho ozdobou je zřejmě nejhezčí normanská katedrála na Sicílii. Král Vilém II. ji založil přesně na místě, které mu ve snu ukázala P.Marie. Základní kámen byl položen v roce 1174 a už v roce 1176 se do sousedního benediktýnského kláštera stěhovalo prvních 100 mnichů.
Mozaiky, složené z miliónů barevných kamínků, zabírají plochu 6.300 m2 a zachycují výjevy ze Starého a Nového zákona (počínaje vyhnáním z ráje).
Dóm je vytvořen na půdorysu latinského kříže, kopuli dominuje mozaika Krista Pantokratora. Z kaple sv.Kříže se vchází do klenotnice.
Románská křížová chodba, která je součástí kláštera, má rozměry 47 x 47 metrů a je rozdělena 228 dvojitými sloupy. Na hlavicích se střídají orientální a biblické motivy.
Na zpáteční cestě projíždíme úrodným vnitrozemím Sicílie a zastavujeme se v městečku Enna, které leží přímo v geografickém středu ostrova. V antice to bylo tzv. "srdce Trinakrie" a kultovní místo bohyně plodnosti Demeter.
Dnes má Enna 30.000 obyvatel a je to nejvýše položené město na Siciílii. Na kopci Monte San Giulliano (931 m n.m.) stojí Lombardský hrad (Castello di Lombardia) ze 13.století, někdy nazývaný též "zámek Fridricha II."
Liparské ostrovy leží severně od Sicílie. Díky dobré viditelnosti se nám už v přístavu Milazzo naskýtá pohled na vulkán Stromboli - magický kráter, trčící k nebi přímo z moře.
Liparské ostrovy tvoří celkem 7 vulkanických ostrovů, 5 z nich je obydlených, na 2 byla vyhlášena přírodní rezervace. Někdy se jim říká též Aiolské (nebo Větrné) ostrovy - podle boha větru Aiola.
Největší z nich je ostrov Lipari, který zabírá 37 km2 a žije na něm 11.000 obyvatel. Hned po připlutí se vydáváme na okružní cestu.
Místo Quattro ochi (čili "Čtyři oči") leží v jižní části ostrova a z vyhlídky se naskýtá pohled na Vulcano.
Quattropani se jmenuje "Čtyři chleby", protože tady kdysi pekli chleba pro celý ostrov. Pro nás je důležitější, že většinu Liparských ostrovů odsud vidíme jako na dlani.
Přímo před námi je Salina, vlevo od ní pak dva menší ostrovy Alicudi a Filicudi (v českém překladu Pat a Mat).
Ostrov Salina vznikl před 13 tisíci lety ze dvou sopek (je to tzv. "ostrov-dvojče"). Svoje pojmenování dostal díky solnatým bažinám, u paty kráteru můžeme spatřit solivary. Většina z jeho 2.000 obyvatel se dnes živí pěstováním kapary (nesklízí se ovšem plody, ale nerozvinutá poupata keřů, která se nakládají do octa nebo soli).
Z druhé strany útesu se nám naskýtá pohled na ostrovy Panarea a Stromboli. Stromboli je v současné době nejaktivnější sopkou Evropy. Neustále vypouští oblaka kouře a toto divadlo čas od času ještě zpestří červeným ohňostrojem.
Liparské ostrovy byly osídleny už v mladší době kamenné a velice dobře prosperovaly především díky obchodu s obsidiánem, lávovým kamenem, z něhož se vyráběly nože, sekerky a hroty šípů.
Obsidián dnes už sice slouží jen na šperky pro turisty, vulkanické kopce ale mezitím vydaly další bohatství. Počátkem 20.století se staly Lipary největším dodavatelem pemzy. Nad plážemi Acquacaldo (neboli "teplá voda") se tyčí bílá hora, což není nic jiného než vytěžený lom na pemzu.
Hlavní město Lipari zpustošil v 16.století pirát Barbarossa, Španělé jej však vystavěli znovu. Jedinou dochovanou starou stavbou je klášter ze 12.století. Katedrálu sv.Bartoloměje postavili na kopci Normané.
Druhým největším ostrovem Liparského souostroví je Vulcano (21 km2, 500 obyvatel), který je mimo jiné vyhlášen svými lázněmi.
Jelikož jsme ale na místě s tak typickým jménem, zvolili jsme místo poležení v sirném bahně raději výstup na největší vulkán na ostrově.
Nejvyšší kráter je vysoký 390 metrů a o sirné výpary taky nepřijdeme. Ještě náročnější než výstup nahoru se totiž nakonec ukázala zpáteční cesta klouzajícím prachem a mezi kouřícími fumarolami. Sice nám říkali, že tam nemáme chodit...
Etna vznikla "teprve" před miliónem let, takže je to nejmladší hora na Sicílii. Přitom je to největší činná sopka v Evropě a každou noc, když to počasí dovolovalo, jsme sledovali ze svého letoviska žhavou lávu, kterak stéká po jejím úbočí.
Není se co divit, že aktivita Etny dala v minulosti vzniknout bájím a legendám. Nejznámější je ta, že se jedná o kovárnu kulhajícího boha Hefaistona, který uvnitř vulkánu kove blesky a zbraně pro olympské bohy. Další říká, že zde bohové drží v zajetí spoutaného obra, který rve svými řetězy a třese zemí. Podle jiné stojí za jejími erupcemi jednooký obr Kyklop, kterého oslepil Odysseus. Kyklop se tak rozzuřil, že trhá skály a hází je po něm.
Etna má průměr 43-48 km, její obvod měří 212 kilometrů. Výška se neustále mění, v současné době se udává kolem 3350 metrů.
Název Etna pochází z řeckého "aitné", což znamená "hořící". Každých 100 let má 10-20 větších erupcí. Největší zaznamenaná byla v roce 1669, kdy láva zaplavila velkou část Catánie, vzdálené odsud 30 kilometrů. Láva a nové malé vulkány se objevují prakticky pořád.
Hora je prokletá a opěvovaná zároveň. Popel a láva dávají vzniknout výborné půdě, bohaté na draslík. Místní se sem proto vždycky zase vracejí a Etně neříkají "sopka", ale "mongibello" (tedy "hora hor") nebo prostě jen "monte" ("hora").
Vegetační zóny na svazích Etny lze rozdělit do třech pásem. Dole se nacházejí vinice, přibližně do výšky 1300 m n.m. rostou lesy ořešáků, nad 2500 m n.m. naopak neroste vůbec nic.
Na zdejší půdě se dobře pěstuje, protože díky tenké zemské kůře je i ve vyšších polohách stále teplá. Oblíbenými produkty jsou víno a jedlé kaštany, z nichž se vyrábí zákusky a kaštanový med.
Etna přitom není typický vulkán. Tvoří ji 4 hlavní vrcholy a asi 300 malých kráterů. Nejvyšší z těchto "malých" kráterů ovšem dosahují výšky 250 metrů, což je hora sama o sobě.
O tom jsme se sami přesvědčili, když jsme zaparkovali na jižní straně Etny, kde se tyčí dva Crateri Silvestri (Silvestrovské krátery). Ten větší z nich, na který jsme vystoupali, vznikl teprve při poslední erupci v červenci roku 2001. Tekoucí láva tehdy strhla lanovku a zastavila se teprve u bistra La Capannina (2100 m n.m.), kde mimo jiné vytvořila novou přírodní jeskyni.
Na severních svazích Etny se nachází další přírodní úkaz - kaňon řeky Alcantara (Gole dell Alcantara). Kaňon vznikl při erupci kráteru Monte Mojo přibližně před 2000 lety. Láva prostě stékala po úbočí a když narazila na studenou řeku, tak praskla a vytvořila soutěsku.
Kaňon Alcantara je dlouhý 400 metrů a hluboký 20 metrů. Ze souše lze však spatřit pouze jeho ústí. Kdo chce vidět nádherné bazaltové stěny soutěsky, musí do vody.
Voda má dnes podle zpráv teplotu 7oC a má jí být po kolena. Nakonec tomu bylo přesně naopak. Voda byla celkem příjemná, ale sahala až po prsa...
Malta je sice samostatným státem, ve srovnání se Sicílií je to však pouhý trpaslík. Hlavní ostrov měří na délku 27 kilometrů a na šířku 14 kilometrů, takže jej lze bez problémů přejet z jedné strany na druhou za pár minut.
Nejslavnější období Malty je spojeno s řádem maltézských rytířů. Johanité sem přišli v roce 1530 z ostrova Rhodos, odkud byli vyhnáni Turky, a vládli zde 280 let. Maltézští rytíři vybudovali opevnění kolem celého ostrova a založili hlavní město La Valletta, pojmenované po velmistrovi řádu.
Město vzniklo plánovitě a má tím pádem charakter pravoúhlých ulic a náměstí. Třída Republiky (Republic Street), která začíná hned za městskou bránou, je dlouhá 1,5 kilometru a končí až u pevnosti Sant Elmo, která stála na cípu poloostrova už před příchodem maltézských rytířů. Královské divadlo na jejím začátku bylo rozbombardováno za 2.sv.války.
Rytíři, kteří osídlili Maltu, pocházeli z 8 zemí a mluvili 8 jazyky. Proto tady taky vzniklo 8 paláců. Dnes jsou v nich většinou galerie nebo ministerstva.
Prvním z nich je Palác rytířů z Provence (Auberge de Provence), postavený v roce 1575. V současné době je zde Archeologické muzeum.
Ko-katedrála sv.Jana byla postavena v letech 1573-77. Její název není zakoktání, pojmenování ko-katedrála nebo také spolu-katedrála znamená, že na Maltě již existovala jedna katedrála (ve Mdině) a papež udělil výjimku pro výstavbu druhé v rámci jednoho biskupství.
Boční lodě jsou rozděleny na kaple, věnované jednotlivým zemím, z nichž pochází členové řádu (je jich samozřejmě 8). Podlahu pokrývá 400 náhrobků z barevného mramoru. Nejvzácnější poklady jsou uloženy v pokladnici - Caravaggiovy obrazy "Stětí Jana Křtitele" (1608) a "Sv.Jeroným" (1607).
Z katedrály vycházíme na Kupecké ulici (Merchant Street). Italský palác (Auberge d'Italie) byl postaven v roce 1574 a rozšířen roku 1683. Dnes v něm sídlí italské velvyslanectví.
Stavba Kastilského paláce (Auberge de Castille) byla zahájena v roce 1574, dokončen byl však až roku 1744. Tento palác patří k největším ve městě a sloužil španělským a portugalským rytířům. Momentálně je to sídlo ministerského předsedy.
Nejhezčí pohled na přístav se naskýtá z Horních zahrad (Upper Barracca Gardens). Na protější straně zátoky se nachází Trojměstí, tvořené třemi samostatnými městy na dvou poloostrůvcích, vybíhajících do zálivu (zleva je to Vittoriosa a Sengiea, uprostřed mezi nimi Cospicua).
V případě Malty je však pojem samostatná města zcela zavádějící. Díky malé rozloze jednotlivé obce navazují jedna na druhou, takže "mimo město" prakticky vůbec nevyjedete.
Mdina je pravým opakem Valletty. Říká se jí "mlčící město" a toto spojení také nejlépe vystihuje její tiché a úzké uličky. Mdina bývala hlavním městem od římských dob až do příchodu maltézských rytířů a dodnes je tady sídlo biskupa.
Historie Malty je ovšem mnohem starší. První neolitické osídlení spadá do 6.tisíciletí př.n.l. a megalitické chrámy, ke kterým se nyní vydáváme, jsou staré 5000-6000 let. To tedy znamená, že jsou o 1000 let starší než egyptské pyramidy.
Svatyně Hagar Qim byla postavena kolem roku 3000 př.n.l., tedy v době, kdy lidé ještě neznali železné nástroje. Největší kamenný blok, který vidíme vlevo od vchodu, je přitom dlouhý 7 metrů a váží 20 tun. Nejvyšší použitý kámen, zasazený do pravé části obvodové zdi, je vysoký 6,4 metru.
Malé vstupy směřují do bočních kaplí, v nichž jsou umístěny obětní stolky a zdobené oltáře (nejčastěji s reliéfem rostlin).
Tajemstvím zůstává, kdo tyto chrámy vytvořil a proč potom jejich stavitelé zmizeli beze stopy. Časově lze stavby zasadit do období anglického Stonehenge, tam však nebyly kameny seskládány do tak ucelených forem.
Pouhých 500 metrů od Hagar Qimu, přímo na mořské útesu, stojí Mnajdra. Tato svatyně spadá do stejného období, na rozdíl od něj se však tentokrát nejedená o propojené místnosti, ale o tři samostatné chrámy.
Původ stavitelů je opět neznámý. Jižní chrám přitom fungoval dokonce jako jakýsi kamenný kalendář. V den rovnodennosti (21.3. a 23.9.) svítí sluneční paprsky přímo hlavními dveřmi, v den letního slunovratu (21.6.) dopadají na velký kámen vlevo ode dveří a v den zimního slunovratu (22.12.) na odpovídající kámen vpravo.
Posledním chrámem, který stíháme na poslední chvíli (přesněji řečeno krátce po zavírací době), je Tarxiem, nacházející se dnes na předměstí městečka Paola. Tento chrám byl postaven v rozmezí let 3800-2500 př.n.l. a objevil jej teprve počátkem 20.století na svých polích rozzuřený farmář.
Tarxiem nemá tak hezkou polohu jako Hagar Qim a Mnajdra, našlo se zde však více artefaktů. Nejznámější z nich je socha Tlusté dámy, představující pravděpodobně bohyni plodnosti.
V samotném Řecku se s výjimkou athénské Akropole větší stavby prakticky nedochovaly, nejlepší řecké chrámy proto najdeme na Sicílii a jejich dokonalou přehlídkou je Údolí chrámů (Valle dei Templi) v Agrigentu.
Agrigento leží na jižním pobřeží Sicílie a ve starověku to bylo jedno z nejvýznamnějších středisek vzdělanosti a obchodu (působil zde například Pythagoras).
Město založili v roce 582 př.n.l. Řekové z ostrova Rhodos a pojmenovali jej Akragas. Bylo vystavěno v údolí, které mělo tvar amfiteátru. Toto přírodní opevnění uzavíraly po stranách řeky Hypsas a Akragas, na severu dvě hory. Přesto jej Řekové později ještě opevnili hradbami, které byly 13 kilometrů dlouhé a měly 9 vstupních bran.
Obyvatelé Agrigenta chtěli dokázat svou nadřazenost. Proto stavěli honosné chrámy tak, aby je viděli připlouvající lodě, což se jim mnohokrát vymstilo. Několikrát v historii bylo město zničeno a znovu vybudováno. Řecký filozof Empedokles o něm řekl, že "jeho obyvatelé žijí tak, jako kdyby zítra měli zemřít, a staví, jako kdyby měli žít věčně".
Kromě vnějších nepřátel, kterými byli zejména Kartáginci, se ovšem Agrigento potýkalo také s vnitřními problémy. Král Tirafalerides sice značně rozšířil město, byl to ale tyran, kterého lid v roce 554 př.n.l. nakonec ukamenoval.
Dalším tyranem byl král Tarone, díky němuž zvítězilo město v roce 480 př.n.l. nad Kartágem. Z Kartáginců udělal otroky, kteří pracovali na stavbě jeho velkolepých chrámů a paláců. Když v roce 408 př.n.l. Kartágo znovu dobylo Agrigento, město zpustošili a otroky samozřejmě osvobodili. Některé chrámy proto zůstaly nedostavěny.
Z této porážky se už Agrigento nikdy nevzpamatovalo. Dalo by se říci, že město doplatilo na svou pýchu a nabubřelost. Po Kartágincích přišli Řekové a poté se stalo obilnicí Říma.
Stavby v Údolí chrámů pochází především z 5.století př.n.l. Nejstarší je pravděpodobně Héraklův chrám (v římském období Herkulův), datovaný do počátku 6.století př.n.l. Zbylo z něj 8 vztyčených sloupů a 38 spadlých.
Chrám Svornosti byl postaven v roce 430 př.n.l., dodnes je v nejlepším stavu a stojí všech 34 sloupů. Lze jej dokonce označit za nejlépe zachovaný řecký chrám na světě, na čemž má zásluhu jednak to, že byl později přeměněn v baziliku, a to, že přežil zemětřesení. Jako jediný ovšem nemá původní jméno, současný název mu dal jeho restaurátor. Dnes se před ním často fotí svatby.
Další cestu lemují antické městské hradby s tzv. byzantskými oblouky (Arcosoli Bizantini). Pod hradbami se rozkládá římská nekropole.
Na skalním výběžku na konci areálu stojí Héřin chrám (v římském období Chrám bohyně Juno), který pochází někdy z doby kolem roku 450 př.n.l. V antické době zde probíhaly svatební obřady, byl však poničen při drancování města Kartáginci.
Ve druhé části archeologického naleziště narazíme na Chrám Dia Olympského (za Římanů Chrám Jova), který se začal stavět v roce 480 př.n.l. Měl to být vůbec největší chrám ve své době. Zůstal ale nedokončen, protože kartáginští otroci byli osvobozeni a ve stavbě neměl kdo pokračovat.
Rozměry chrámu jsou 112 x 56 metrů, sloupy byly vysoké 20 metrů a měly průměr přes 4 metry. Střešní trámy podpíralo 14 osmimetrových soch Atlantů (tzv. telamoni). Jeden z nich tady stále leží na ukázku a pro radost fotografům.
Za Diovým chrámem se rozkládá Svatyně podsvětních božstev, skládající se z několik menších chrámů, obětních oltářů a soch. Zasvěceny byly především bohyni plodnosti Demeter a její dceři Coré.
Mezi jednotlivými sekcemi rozlehlé svatyně stojí Chrám Dioscuri (neboli Chrám božských dvojčat Castora a Polluxe), jehož 4 nárožní sloupy byly znovu vztyčeny v 19.století.
V této části si lze rovněž prohlédnout západní část opevnění antického města Akragas (po němž je Agrigento pojmenováno), konkrétně prostor Brány V.
Syrakusy mají dnes 120.000 obyvatel, ve své době to však byla největší řecká kolonie a město soupeřilo s Athénami v boji o nadvládu ve Středomoří.
Syrakusy založili v roce 734 př.n.l. Korinťané, kteří odsud vyhnali kmen Sikelů, po nichž zůstalo pojmenování ostrova. Třínohá medúza, která je dodnes znakem Sicílie, představuje tři největší města (Palermo, Messinu a Syrakusy) a ostrov se v řeckém období jmenoval Trinakria.
Ve 4.století př.n.l. měly Syrakusy 1 milión obyvatel a byly největším městem na světě. Žil zde dramatik Aischylos, řečník Cicero a Archimédes (287-212 př.n.l.) právě tady objevil zákon o nadlehčování kapalin. Nadvláda Syrakus skončila vlastně až v roce 211 př.n.l., kdy se město dostalo do područí Říma.
Centrum původních řeckých Syrakus bylo na ostrově Ortigia, což znamená "ostrov křepelek". Tady také začínáme naši prohlídku. Spojnici s pevninou dnes tvoří most Ponte Nuovo.
Aretusin pramen (Fonte Aretusa) představuje kašna s papyrovými keři, což je podle legendy zakletá nymfa Aretusa, která se odmítla provdat za říčního boha Alfea. Proto ji Artemis proměnila v pramen, který vyvěral až na Sicílii. Alfeos ji ovšem celou dobu sledoval a právě tady se pak jejich vody spojily. Bronzová skulptura znázorňuje samozřejmě Aretusu a Alfea.
Centrem starého města je Piazza del Duomo, kde se nachází radnice, katedrála a arcibiskupský palác. Kostel Santa Lucia alla Badia je zasvěcen patronce města.
Katedrála (Santa Maria della Colonne) byla postavena v 5.století na místě původního chrámu bohyně Athény. Později zde byla arabská mešita, dnešní barokní fasáda je až z 18.století.
Rovněž Radnice (Palazzo Municipale), pocházející z 15.století, stojí na pozůstatcích starobylého chrámu, zvaného "lenoška Artemidy".
Na Via Roma stojí Kostel P.Marie ze 17.století. Piazza Archimede připomíná antiku jen svým názvem - kašna se sochou Artermis je ze 14.století, palác za ní z 15.století.
Na zbytky starověké svatyně však narazíme hned na dalším náměstí. Apollónův chrám je dokonce nejstarším z dórských chrámů na Sicílii. Pochází z roku 570 př.n.l. a byl zasvěcen kultu bohyně Artemis.
V kostele Sao Paolo z 18.století se právě koná svatba. Když to tak sečteme, tak jsme během naší cesty viděli na Sicílii čtyři svatby a jeden pohřeb...
Další starořecké památky musíme hledat na pevnině - ve čtvrti Neapolis. Kostel Slzící P.Marie (Santuario della Madonna delle Lacrime) je zdaleka viditelný moderní chrám ve tvaru slzy. Postaven byl v roce 1993 a je vysoký 120 metrů. Na vrcholu jej zdobí socha madony, která ronila slzy, pod ním jsou pozůstatky chrámu Demeter a Coré.
Podstatnou část archeologického areálu Neapolis tvoří vápencové lomy (tzv. latomie). Syrakusy často bojovaly s Athénami a zajatí Athéňané pracovali jako otroci v kamenolomu. Vylámaný kámen sloužil na stavbu chrámů a paláců místních vládců (ať už se jmenovali Gelón, Hieron nebo Dionýsios).
Oltář Hierona II. pochází ze 3.století př.n.l., má rozměry 23 x 198 metrů a je to největší oltář z řeckého období. Při slavnostech boha Dia zde bylo obětováno najednou až několik set býků.
O vápencových lomech v Syrakusách se dlouho nevědělo a byly odkryty úplnou náhodou, když se v roce 1693 po zemětřesení propadla půda, která tvořila "strop" podzemního lomu.
Nejznámější částí latomií je tzv. Dionýsiovo ucho, což je umělá jeskyně s dobrou akustikou, díky níž tyran Dionýsios mohl poslouchal, o čem si jeho otroci povídají.
Řecké divadlo bylo postaveno ve 3.století př.n.l. prakticky na okraji kamenolomu. Divadlo mělo kapacitu 15.000 míst a sedadla byla vytesána přímo do skály. V minulosti bylo svědkem premiér divadelních her Aischyla, Sofokla nebo Euripida.
Římský amfiteátr pochází ze 3.století n.l. Není sice nijak velký, zachovaly se zde ale chodby pro zvířata a gladiátory. Sedadla jsou označena cedulkami majitelů. Cesta k amfiteátru je lemována kamennými sarkofágy.
Ve čtvrti Neapolis se nachází rovněž ruiny baziliky San Giovanni, kde prý kdysi kázal sv.Pavel. Pod kostelem jsou rozlehlé katakomby, i když po zemětřesení v roce 1693 se zachovaly jen zbytky z tisíců hrobek z ranně křesťanského období.
Přesunuli jsme se do Neapolského zálivu, nad nímž se tyčí majestátní Vesuv. Výbuch Vesuvu dne 24.srpna 79 n.l. nezpůsobil pouze zkázu Pompejí, ale zasypal také město Herculaneum.
Přestože leží pouhých 7 kilometrů od Vesuvu, nebylo Herculaneum na rozdíl od Pompejí zničeno přímým výbuchem ani padající pemzou a kameny, protože vítr směřoval na druhou stranu. Zasáhla jej však následná vlna horkého plynu a roztaveného kamení, valící se po úbočí hory.
Tomuto efektu se říká pyroklastická vlna. Všichni lidé v jediném okamžiku zuhelnatěli. Ti, kteří byli v tu chvíli v domech, zemřeli na termální šok, tzn. že se zcela vypařily jejich tkáně.
Herculaneum je sice menší jako Pompeje, jednotlivé stavby jsou zde však mnohem lépe zachovány. Město totiž pokryla 25 metrů silná vrstva vulkanického bahna, která okamžitě zkameněla a změnila se v pevnou tufovou skálu.
Vidíme zde proto také patra, střechy a balkóny. Uvnitř se zachoval nábytek a dokonce i jídlo na stolech.
Herculaneum bylo objeveno náhodou v roce 1710, když sedláci kopali studnu. Vykopávky začaly v roce 1927. Jejich dalšímu rozšiřování ovšem brání to, že na tufové skále, která starověké stavby překrývá, stojí dnešní město Ercolano.
Herculaneum má typický antický půdorys s pravoúhlými ulicemi. Odkryty byly dosud pouze tři carda, sahající k hlavní tepně decumanus maximus. Ulice jsou dlážděny lávovými kameny a mramorem.
Hned za vchodem narazíme na rozlehlý Hotelový dům. Zachovalo se z něj sice pouze několik sloupů a stěn, zahrada však byla znovu osázena stromy.
Na začátku Carda IV. stojí Dům s mozaikovým atriem. Podlaha vestibulu a atria je pokryta černobílou mozaikou.
Alkovna vznikla ze dvou samostatných domů, proto má dva vestibuly. Mozaiková podlaha je zvlněná vlivem tepla při termické vlně.
Jedním z nejzachovalejších je Dům s dřevěnou přepážkou. Zachovala se původní převislá střecha, trámy a části dveří. Dvoukřídlá dřevěná přepážka se zasouvá po bronzových kolejích. V ložnici zůstala postel a na jídelním stole v zahradě rozkrojený pecen chleba.
Dům Sannitů, stojící na křižovatce Carda IV. s dolním decumanem, pochází ze 2.století př.n.l. a jedná se o jeden z nejstarších ve městě. Herculaneum vzniklo již v řeckém období a Sannité jej okupovali před příchodem Římanů.
Mezi ulicemi Cardo III. a Cardo IV. se rozkládají lázně na fóru. Lázně jsou velké, protože v antickém světě nesloužily pouze k očistě těla, ale také jako místo společenské konverzace a domlouvaly se tady důležité obchody.
Mužská část lázní je mnohem větší než ženská. Ryby a mořské bytosti na freskách nad bazénem se zrcadlily na vodní hladině. Mozaika na podlaze tepidaria představuje Neptuna, jeho nohy přechází ve vodnáře.
Obě strany Carda IV. jsou lemovány obchody a většinou ještě dnes poznáme, jaké zboží se v nich prodávalo. V obchodě s vínem stále vidíme velké džbány, uložené na regálech.
Dům Neptuna a Anfitridy je pojmenován podle jemně propracované mozaiky, znázorňující boha vod s jednou z mořských nymf.
Dům s černým salonem patřil bohatému měšťanovi a svoje jméno dostal podle velkého sálu, jehož zdi a strop jsou pokryty malbami na černém podkladě. Zachovaly se dřevěné trámy, rámy a jedno křídlo vstupních dveří.
Většina staveb byla pojmenována podle předmětů nebo obrazů, které v nich byly nalezeny. U některých bylo dokonce možno zjistit jméno majitele. Tento se jmenuje Dům s hezkým dvorem.
Většina vnitřního zařízení a lidské kostry byly převezeny do muzejí. Jako ukázka zde byla ponechána kostra matky s dítětem v náručí. Je na ní jasně vidět, že lidé nebyli spáleni, ale vlivem vysoké teploty prostě zuhelnatěli. Na rozdíl od Pompejí, kde většina obyvatel utekla před padající pemzou a kamením, v Herculaneu se nezachránil vůbec nikdo.
Dům s velkým portálem, stojící na dolním decumanu, má nezvyklé řešení. Neobsahuje atrium, ale pouze členěný vestibul, z něhož se vchází do ostatních místností. Světlo zajišťuje úzká chodbička, která osvětluje rovněž obrazy na stěnách. V jednom křídle je to například obraz ptáčků, klovajících do třešní.
Na konci ulice je Velká taverna, jejíž rohovou část zabírá obchod s obilninami, jeden z největších v Herculaneu.
Nad hradbami se směrem k moři otevírá terasa, na níž jsou umístěny předměstské lázně a posvátný okrsek. Lázně jsou momentálně v restauraci. V posvátném okrsku se nachází Venušin chrám a Chrám čtyř božstev.
Nad terasou začíná Cardo V. Domy v této části měly výhled na moře a proto patřily k nejdražším. O tom svědčí rovněž jejich výzdoba.
Jelení dům zdobí spousty obrazů. Přestože mají rámy, nejedná se o zavěšené obrazy, jak je známe dnes. Všechny byly namalovány přímo na zeď. Zahradní stolek má tvar saně.
Dům s reliéfem Telefa měl původně dvě patra. Mezi sloupy, podpírajícími horní podlaží, se kývají mramorové plakety. Zdi jsou zdobeny dekoracemi na červeném podkladě. Telefos byl Heraklův syn, který vládl v Mýsii.
V době výbuchu žilo v Herculaneu asi 5.000 obyvatel a město bylo považováno za mnohem vzdělanější a kultivovanější než Pompeje. O tom svědčí také to, že největší stavbou je palestra - obrovská tělocvična, dlouhá 80 metrů, která se skládá z několika sekcí včetně míčovny, posiloven a velkého bazénu ve tvaru kříže.
Pekárna Sexa Patalcia Felixe má svoje jméno, protože jeho emblém visel nad obchodem. Uvnitř byl objeven lávový mlýn na pšenici a bronzové formy na přípravu placek.
Dům s korintským atriem je pojmenován podle šesti červenobílých sloupů z lávového kamene, stojících kolem bazénu.
Decumanus maximus byl hlavní třídou města, táhnoucí se od východu k západu. Její šířka dosahovala 14 metrů, odkryta je však pouze částečně a rovněž fórum, které lemovala, je dosud ukryto ve skále. Na křižovatce decumana maxima s Cardem IV. stojí Venušina fontána.
Na Cardu III. vidíme velký obchod se zachovaným prodejním pultem se sedmi otvory. V nádobách bylo obilí, zrní a luštěniny.
Kostlivcův dům vznikl sloučením tří domů, o čemž svědčí tři nádvoří. Dům měl dobře propracovaný vodovodní a kanalizační systém.
Argův dům patřil k největším soukromým stavbám ve městě. Jeho rozlehlá zahrada je ze tří stran lemována egyptskými sloupy.
Sorrento leží na samém konci poloostrova, který na jihu uzavírá Neapolský záliv. Právě v tomto místě zároveň začíná Amalfská riviéra.
Centrem Sorrenta je Piazza Tasso, pojmenovaná po jediném zdejším významnějším rodákovi. Po tomto básníkovi ze 16.století se tady ostatně jmenuje kdeco - od vil a kaváren až po značku pizzy.
Další mnohem klidnější náměstíčko je zasvěceno sv.Antonínovi. Nejhezčí pohled na Neapolský záliv se naskýtá z terasy za zahradami Villy Comunale.
Klášter sv.Františka pochází ze 13.století. Po sloupech křížové chodby se pnou keře vinné révy.
Kostel Matky Bolestné pochází z roku 1739. V sorrentské katedrále se každý večer v 18,00 hodin koná mše.
Jelikož v Sorrentu mnoho památek nenajdeme, nejlepším způsobem, jak strávit odpoledne, je procházka jeho klidnými úzkými uličkami. Pokud tedy nejsou právě zaplněny nakupujícími turisty...