Rusko_plavba

(Středa, 15.června 2011)

První osídlení Moskevské oblasti spadá do 6.století, kdy sem přišli Slované, předchůdci dnešních Rusů. Za oficiální datum založení města je považován rok 1147, kdy se toto místo poprvé zmiňuje v letopisech. Jeho význam vzrostl poté, co se suzdalský kníže Jurij Dolgorukij rozhodl vybudovat nad řekou Moskva první pevnost na obranu proti Mongolům.

Moskva byla tenkrát součástí Kyjevské Rusi a zničení mongolskými hordami stejně neunikla. Teprve car Ivan III. v roce 1476 vlastně definitivně zastavil výplatu válečných reparací. Nejednotná ruská knížectví se však mezitím poučila a centrem nové sjednocené země se stala právě Moskva.

Na počest dobytí města Kazaně v roce 1552 dal jeho následovník Ivan Hrozný postavit Chrám Vasilije Blaženého (Pokrovksij sobor). Každá z devíti barevných kopulí symbolizuje jedno vítězství nad Tatary.

Rudé náměstí (Krasnaja ploščaď) je dlouhé 700 metrů a široké 130 metrů. Jeho název však nemá nic společného s komunisty - „krasnyj“ znamená ve staroruštině „pěkný“ a jmenovalo se tak dávno před nástupem bolševiků.

Rudé náměstí obklopují ze všech stran známé monumenty - chrám Vasilije Blaženého, mauzoleum V.I.Lenina, Historické muzeum a obchodní centrum GUM.

Kazaňský chrám (Kazanskij sobor) je kopií původního kostela, který byl postaven v 17.století na ochranu ikony P.Marie Kazaňské. Stejně jako spousta jiných svatostánků byl zbořen ve 30.letech v rámci stalinských čistek.

Vstup na Rudé náměstí tvoří Brána Vzkříšení (Voskresenskije vorota). Mozaika zachycuje sv.Jiřího, patrona města, jak zabíjí draka.

GUM (Gosudarstvennyj univerzalnyj magazin) je stále největší moskevský obchodňák. Byl postaven na konci 19.století a kdysi jsme se o něm ve škole učili, že se tady dá koupit všechno od špendlíku až po lokomotivu, To se ovšem splnilo až po pádu komunismu.

Jedny z nejhezčích moskevských kostelů najdeme na ulici Varvarka. Pohled na ně je teď o to hezčí, že už jim netvoří pozadí monstrózní hotel Rossija, který byl stržen v roce 2007. Otázkou je, jak dlouho bude tento stav trvat - na jeho místě má vyrůst opět hotelový komplex.

V příčné Nikolské ulici stojí Chrám Mikuláše Zázračného (Chram sv.Nikolaja Čudotvorca) ze 16.století. Říká se mu také „Nikola Krasnyj Zvon“.

Petr Veliký přesunul hlavní město počátkem 18.století do Petrohradu, Lenin pak v roce 1918 zpátky do Moskvy. Dnes má Moskva přes 15 miliónů obyvatel a je to největší město v Evropě. Dopravní zácpy jsou tu prakticky nepřetržité.

Když jsme se jimi prokousali, vyjeli jsme nahoru na Vrabčí hory (Vorobjovy gory), odkud se naskýtá nejhezčí pohled.

Dole pod námi je stadión Lužniki, za ním obnovený Chrám Krista Spasitele. Díky dobrému počasí dnes vidíme dokonce mezi komíny věž Ostankino.

Horizontu Moskvy ovšem dominuje sedm novogotických mrakodrapů, zvaných Stalinovy sestry. Zleva je to Hotel Ukrajina (vlevo od komínů), apartmánový dům (za černou budovou), Ministerstvo zahraničních věcí na konci Arbatu, dále apartmánový dům a další ministerstvo za Chrámem Krista Spasitele, a na závěr Hotel Leningradskij.

Poslední Stalinova sestra stojí přímo za námi - budova univerzity. Moskevskou univerzitu založila v roce 1755 carevna Alžběta Petrovna, iniciátorem a prvním rektorem byl Michail Vasiljevič Lomonosov. Dnes má 100 budov, hlavní je právě Stalinova sestra na Vrabčích horách (za socialismu Leninské).

Dříve stálo v Moskvě přes 800 pomníků Lenina. Nyní jsou umístěny ve speciálním parku, lidově zvaném Park padlých idolů.

(Středa, 15.června 2011)

Kreml doslova znamená „pevnost“. První dřevěnou pevnost nad řekou Moskvou začal stavět v roce 1156 princ Jurij Dolgorukij. Car Ivan III. pozval ve druhé polovině 15.století italské architekty, aby vybudovali nový kamenný komplex.

Kreml se stal centrem politického života a státní moci, byl domovem carů, generálních tajemníků SSSR a ruských prezidentů. Nyní zabírá 28 hektarů, červená zeď z pálených cihel má tvar trojúhelníku a je dlouhá 2235 metrů.

Bezpečnostní kontrola probíhá ve věži Kutafja (Kutafja Bašňa), která i v minulosti sloužila jako ochrana před Trojickou bašňou (Troickaja bašňa), tvořící vstup do Kremlu. Tudy sem poprvé přijížděl Napoleon i Lenin.

Vlevo se nachází Arzenál a hned za Trojickou věží stojí poslední kremelská stavba - Sjezdový palác.

Na prostranství před Patriarchovým palácem (Patriaršije palaty) jsou dvě rarity - největší dělo na světě, z něhož se nikdy nestřílelo, a největší zvon na světě, který nikdy nezvonil.

Dělo Car (Car-Puška) bylo ulito z bronzu v roce 1586 na Moskevském střeleckém dvoře. Kalibr hlavně - 890 mm, délka hlavně 5340 mm, váha hlavně - 40 tun, lafeta - 15 tun, koule - 1 tuna.

Zvon Car (Car-Kolokol) odlili v Kremlu v letech 1733-37 mistři Ivan a Michail Motorinovy. Jeho váha je 200 tun. Úlomek o váze 11,5 tuny se odlomil při požáru v roce 1737.

Skutečným pokladem Kremlu jsou ovšem jeho chrámy - Katedrála archanděla Michaela (Archangelskij sobor), kde jsou pochováni ruští carové, Chrám Zvěstování P.Marie (Blagovješčenskij sobor) nebo Zvonice Ivana Velikého (Kolokolnja Ivana Velikogo), vysoká 81 metrů.

Nejvýznamnější je Chrám Nanebevzetí (Uspenskij sobor), který v letech 1475-9 vytvořil architekt Aristotel Fioravanti. Tady se vyhlašovaly státní výnosy, korunovali carové a probíhaly oslavy válečných vítězství. V kostele jsou pochováni ruští metropolité a patriarchové.

Zatímco výše uvedené svatostánky jsou nyní spíš muzea, malý Kostel uložení roucha (Cerkov Rizpoloženija) je stále funkční. Vytvořili jej v letech 1484-5 pskovští stavitelé, nástěnné fresky pochází ze 17.století, ikonostas z roku 1627 je dílem Nazarije Istomina. Až do poloviny 17.století to byl domovský kostel ruských metropolitů a patriarchů.

V budově zvonice právě probíhá výstava Karla Fabergého, ruského klenotníka, který se proslavil především svými vyšperkovanými vejci.

(Čtvrtek, 16.června 2011)

Sergijev Posad, vzdálený 75 kilometrů od Moskvy, je významné poutní místo pro věřící z celého Ruska. Trojicko-Sergijevská lávra (Trojice-Sergijeva lavra) je jedním ze čtyř největších klášterů, možná tím úplně nejdůležitějším, protože je zde sídlo patriarchy, hlavy ruské pravoslavné církve.

Klášter Nejsvětější Trojice založil v roce 1337 učitel Sergej Radoněžský, známý jako „Strážce Rusi“. V 16. století byly vybudovány masivní hradby a Chrám Nanebevstoupení. V době obléhání Moskvy se zde ukrýval i mladý Petr Veliký. Dnes jej obývá na 300 mnichů.

Do areálu vstupujeme Svatou branou, zvanou též Nádherná věž (Svjatyje vrata). Fresky pod oblouky Věžového kostela sv.Jana Křtitele (Cerkov Ioanna Predteči) zachycují výjevy ze života Sergeje a jeho lěčitelské schopnosti.

V klášteře je celkem 13 kostelů, hradby doplňuje 11 věží. Refektář (Trapeznaja) sloužil nejen jako jídelna, ale také k hromadným modlitbám mnichů. Jeho součástí je kaple s oltářem sv.Sergeje.

Kostel sv.Ducha (Duchovskaja cerkov) má zvonici, což je svým způsobem rarita. Ruské pravoslavné chrámy totiž mívají samostatně stojící zvonice.

Chrám Nanebevzetí P.Marie (Uspenskij sobor) má modré kopule a uvnitř právě probíhá mše. Kromě refektáře se nám ale žádné další fotky z interiérů pořídit nepodařilo.

Za foto a video se platí. Při koupi povolení Vám oznámí, že uvnitř můžete fotit, pokud právě nejsou bohoslužby. V každém kostele Vám ale řeknou, že mše tady probíhají neustále. A hlídači jsou nekompromisní - nezabavují pouze karty, ale hned celé foťáky. I církev si musí nějak vydělávat!

Ostatně není to v Trojicko-Sergijevské lávře jediný případ - kromě obrázků a svíček platí věřící také za svatou vodu, kterou si čepují do přinesených nádob. Poplatek se předává v malé Kapli nad studní (Nadkladeznaja časovnja).

Před katedrálou stojí malá hrobka rodiny Godunových. Boris Godunov je jedním z mála carů, kteří nejsou pohřbeni v moskevském Kremlu ani v Petropavlovské pevnosti.

Štíhlá zelená zvonice (Kolokolnja) patří k největším v celém Rusku. Dnes je v ní umístěna umělecká galerie.

Hlavní klášterní stavbou je Chrám sv.Trojice (Troickij sobor) se zlatými kopulemi. Byl postaven v letech 1422-23, ikonostas je dílem Andreje Rubljova. Dlouhá fronta věřících čeká, aby se mohla dotknout hrobky Sergeje Radoněžského.

V zadní části areálu se nachází Kostel P.Marie Smolenské a Chrám sv.Zosimy a Sabbatia Soloveckých s bílou stanovou věží.

(Pátek, 17.června 2011)

Uglič leží 300 km severně od Moskvy na pravém břehu řeky Volhy. V současné době má necelých 40.000 obyvatel. Jeho počátky sahají až do 10. století. Nápis na nábřeží udává rok 937.

V roce 1148 tady vzniklo malé knížectví, které se stalo jedním z nejmilovanějších míst Staré Rusi. Stejně jako Sergijev Posad nebo Jaroslavl je také Uglič součástí „ruského zlatého okruhu“ (Zolotoje kolco).

Historie města je navíc stejně fascinující jako jeho památky. V 16. století car Ivan Hrozný použil Uglič jako základnu pro boje s Tatary. Po jeho smrti se uchýlila do zdejšího Kremlu manželka Maria Nagaja se synem Dimitrijem, dědicem ruského trůnu.

A bylo to právě ve zdejších zahradách, kde byl 15.5.1591 desetiletý princ zavražděn. Pravděpodobně na příkaz Borise Godunova, který chtěl uchvátit moc sám pro sebe. Na carevičovu počest byl postaven Kostel sv.Dimitrije Krvavého, který stojí dodnes.

Princ Dimitrij byl posledním příslušníkem dynastie Rurikovců. Jeho smrt vedla ke vzpouře, která byla počátkem tzv. „zlých časů“, dynastické a politické krize, během níž se objevilo několik falešných princů (zvaných Lži-dimitrijev). Jedno z nejbouřlivějších období ruských dějin skončilo až po 15 letech zvolením Michaila Romanova, prvního cara romanovské dynastie.

Kreml byl vybudován na břehu Volhy v 15.-19.století, dnes už ale pevnost vůbec nepřipomíná. Palisády byly dřevěné, takže se nedochovaly.

Katedrála Proměnění Páně (Spaso-Preobraženskij sobor) pochází z roku 1713. K nejznámějším freskám patří Transfigurace (čili Proměnění Páně) a Umývání Kristových nohou.

Na místě, kde byl carevič zavražděn, vyrostl dřevěný kostel, nahrazený v roce 1683 dnešní stavbou. Kostel Dimitrije na krvi (Cerkov careviča Dimitrija na krovi) s pěti modrými kopulemi a zlatými hvězdami byl vysvěcen roku 1692 na památku 100.výročí jeho smrti.

Zvonice je nižší než kostel a refektář ji spojuje s chrámem. Fresky ve vstupní hale znázorňují Stvoření světa, v hlavní síni pak především zavraždění careviče Dimitrije a jeho oplakávání.

Ugličský vyhnanecký zvon byl ulit z bronzu na přelomu 15. a 16.století. Vyrytý nápis říká „Zvoň, zvone, na nějž bili na poplach při zabití blahořečeného careviče Dimitrije“.

Další chrámovou relikvií je dřevěná rakev, pokrytá brokátem. V ní byly v roce 1606 přeneseny ostatky careviče do Moskvy. Pohřební průvod je rovněž zachycen na freskách.

Palác carevičů (Palaty Uglicskich udjelnych knjazej) je jednou z nejstarších budov v Rusku. Byla postavena v roce 1480 jako součást knížecího paláce Andreje Velikého. V letech 1584-91 tady žil poslední syn Ivana Hrozného Dimitrij, proto se mu někdy říká Palác careviče Dimitrije. Pokoje byly restaurovány v roce 1892.

Dalším významným ugličským komplexem je mužský Klášter Vzkříšení, který leží přibližně 0,5 kilometru za městem.

Klášter Vzkříšení (Voskresenskij mužskoj monastyr) byl založen koncem 13.století. Tvoří jej Katedrála Vzkříšení, třípatrová zvonice s refektářem, Kostel sv.Marie Egyptské a Kostel Naší Paní Smolenské. Stavba byla dokončena v roce 1676. Od roku 1998 je to opět aktivní klášter, restaurační práce probíhají.

Naproti kláštera, přímo na břehu řeky, pak stojí Kostel sv.Jana Křtitele na Volze (Cerkov Joanna Predteči) z roku 1681. Na jeho opravu se zatím peníze nenašly.

Kolem Kazaňského kostela (Kazanskaja cerkov) se opět vracíme na hlavní náměstí. To se kupodivu jmenuje Náměstí Nanebevzetí (Uspenskaja ploščaď), v parčíku za stromy jsme ale našli ukrytého Lenina.

(Sobota, 18.června 2011)

Jaroslavl se rozpíná v délce 29 kilometrů po obou stranách řeky Volhy. Je to největší město na trase a zároveň jedno z nejvýznamnějších míst Zlatého okruhu. Od roku 2005 je zapsané na seznamu UNESCO.

Město založil v roce 1010 princ Jaroslav Moudrý, syn kyjevského knížete Vladimíra. Pevnost vystavěl na místě, kde se do Volhy vlévá řeka Kotorosl, a pojmenoval ji svým jménem. Legenda vypráví o sídle pohanů, zvaném Medvědí roh (Medvězy Ugol), kteří se živili lovem a rybolovem. Princ Jaroslav na lovu zabil jejich posvátné zvíře - medvěda - a obrátil je tak na víru. Medvěd je také ve znaku města.

Loni tedy oslavili Jaroslavští 1000.výročí. Městu byla dokonce věnována tisícirublová bankovka, především to ale byl důvod k opravě poničených staveb.

Počátkem 20.století tady bylo 15.000 obyvatel a 80 kostelů, dnes má 600.000 obyvatel a jen 30 kostelů. Jediným novým je Jaroslavská katedrála, postavená na místě zničeného Uspenského chrámu.

Katedrála Nanebevzetí P.Marie (Uspenskij katedral) stojí přímo na výběžku Strelka. Vysvěcena byla 12.9.2010. Na prostranství před kostelem jsou rozmístěny zvony. Některé jsou staré, některé nové - to jsou dary sponzorů pro nový svatostánek. Bohužel už pro ně nestihli postavit zvonici.

Na novou katedrálu jsou v Jaroslavli patřičně pyšní, nás však víc lákají staré kostely. Za stadiónem, na kterém právě probíhá soutěž psů, stojí Spasitel ve městě (Spas na gorodu) z roku 1672.

Je paradoxem, že dobou největšího rozkvětu města bylo právě 17.století, tedy „smutná“ doba ruské historie. Většina území byla okupována Poláky a Litevci, hlavní město bylo v rukou cizáků a všechny zraky se upínaly k Jaroslavli, kde zasedala Velká rada a kníže Dimitrij Požarskij shromažďoval dobrovolníky. Do svobodné Jaroslavli utíkali umělci a řemeslníci, čehož místní měšťané využili ke stavbě desítek chrámů s obdivuhodnými malbami.

Sovětské náměstí lemují budovy, v nichž sídlí správa Jaroslavské oblasti, stojí tady ale taky Kostel proroka Eliáše, v němž se nachází jedny z nejpůsobivějších fresek celého Zlatého okruhu,

Kostel proroka Eliáše (Cerkov Ilji Proroka) postavila kupecká rodina Skripinových, která získala jmění obchodem s drahokamy a perlami. Celý areál vyrostl během pouhých tří roků (1647-1650). Záštitu nad výstavbou převzal sám car Alexej Michajlovič a patriarcha vší Rusi Jossip.

Rodina Skripinových má zásluhu rovněž na zvelebení interiéru - vzácné lustry, ikony a monumentální nástěnné malby. Ty pochází z osmdesátých let 17.století a tvořilo je 15 ikonopisců, včetně takových osobností jako Gurij Nikitin a Sila Savin. Jejich tématem jsou výjevy ze Starého a Nového zákona, ale také okamžiky z dějin ruského pravoslaví.

Uprostřed Obchodního náměstí stojí dnes již nefunkční Kaple Alexandra Něvského, kolem se rozkládají tržnice a obchodní arkády (Torgovyj Rjad).

Klášter Krista Spasitele (Spaso-Preobraženskij monastyr) byl založen ve druhé polovině 12.století a našla se zde jedna z nejvýznamnějších památek ruského písemnictví - epos Slovo o pluku Igorově.

Klášter je vlastně pevnost, ve 13.-14.století byla ale zničena Tatary, takže se poté začaly dřevěné palisády nahrazovat kamennými a budovat strážní věže. Největší z nich je Svatá brána (Svjatyje vorota), směřující k řece Kotorosl. Dokončena byla v roce 1516 zároveň s hlavní katedrálou.

Katedrála Proměnění Páně (Spaso-Preobraženskij sobor) byla postavena v letech 1505-1516 na místě kostela z počátku 13.století. Podíleli se na ní moskevští a jaroslavští umělci a spadá do stejného období jako Archandělský chrám v moskevském Kremlu.

Zvonice (Kolokolnja) vyrostla v 16.století nad jeskynním chrámem Matky Boží (Cerkov Bogomatěri Pečerskoj).

Na základech Jeruzalémského chrámu vedle katedrály byl vystavěn Kostel tvůrců zázraků z Jaroslavli (Cerkov Jaroslavskich Čudotvorcev), čímž je myšlen koncem 13.století vládnoucí kníže Fjodor Čjornyj a jeho synové Konstantin a David.

Přilehlá Bogojavlenskaja ploščaď je pojmenována podle Kostela Zjevení Páně (Cerkov Bogojavlenija), vysvěceného v roce 1693. Uprostřed náměstí stojí socha Jaroslava Moudrého. V jedné ruce třímá meč, ve druhé model kremlu.

Guvernérův dům na nábřeží Volhy pochází z roku 1823. Guvernérova dcera v dobových šatech nás přivítá slovy „Představte si, že jste v 19.století…“. Prohlídka končí komorním vystoupením a polonézou.

Jedním z nejzajímavějších jaroslavských svatostánků je Kostel Nikoly Nadějina (Cerkov Nikoly Nadějina). Přízvisko sv.Mikuláše připomíná „naději“, s níž se k němu obraceli místní kupci a obchodníci. Byl to první kostel ve čtvrti obchodníků a z jejich „nezištných“ darů byla také vytvořena nádherná výzdoba.

Kostel byl postaven v letech 1620-21, vysvěcen roku 1622. Malby pochází z let 1640-41 a podílelo se na nich přes 20 umělců. Fresky znázorňují výjevy ze Starého zákona (Adam a Eva, Potopa světa) a činy sv.Mikuláše Zázračného (jak vrací zrak careviči Štěpánovi apod.).

U příležitosti milénia bylo postaveno rovněž několik moderních staveb. Planetárium je pojmenováno po Valentině Těreškovové, která se ve zdejší guvernii narodila.

Vracíme se zpátky k městu Rybinsk (tentokrát zdymadlem nahoru), čímž se vlastně taky loučíme s řekou Volhou.

Rybinská nádrž je jednou z největších uměle založených vodních ploch na světě. Jezero je dlouhé 200 kilometrů, na severním břehu stojí průmyslové město Čerepovec. Dále pokračuje řeka Šeksna, tekoucí liduprázdnou krajinou.

(Neděle, 19.června 2011)

Přibližně 7 kilometrů od Goricy leží Kirilov. To už je větší město (má 9.000 obyvatel), není zde ale žádný průmysl, pouze zemědělství.

Na břehu jezera Siverskoje stojí Cyrilo-Běloserský mužský klášter (Kirilo-Běloserskij monastyr), kam zase byli pro změnu internováni muži, kteří se vystavili hněvu carů.

Klášter založil podle legendy v roce 1397 sv.Cyril od Bílého jezera, který následoval vidění panny. Říká se, že zahájil stavbu vlastníma rukama, než se k němu připojili další mniši.

Cyril brzy rozšířil panství koupí sousední půdy, takže nakonec se klášter stal významným obchodním místem a také pevností, chránící ruskou šlechtu ve „zlých časech“.

Cyrilo-Běloserký monastýr si získal dokonce přízeň carů. Vasilij II. vybudoval v roce 1497 Katedrálu Nanebevzetí (Uspenskij sobor) a jeho vnuk Vasilij III. později Kostel archanděla Gabriela (Cerkov archangela Gavrijila) jako vděk za narození svého syna Ivana Hrozného. Rovněž ten klášter podporoval, aby se vykoupil ze svých krvavých hříchů.

V 15.století vzniklo kolem město (dnešní Kirilov) a koncem 17.století to byl jeden z nejbohatších klášterů - patřilo mu 20.000 nevolníků a 400 vesnic.

V polovině 18.století ale Kateřina II. zkonfiskovala veškerý klášterní majetek jako splátku za nuznou penzi zdejších mnichů, jejichž počet se zmenšil na 30. Pro klášter začalo období úpadku, které trvalo až do roku 1924, kdy jej bolševici zavřeli.

Klášter má dvojité opevnění. Vnitřní hradby jsou ze 16.století, vnější ze 17.století, celkem 2 kilometry.

Projdeme hradbami a dostáváme se na břeh jezera Siverskoje. Podobných jezer se nachází v tomto kraji několik, Siverskoje patří k těm nejhlubším (27 metrů). Klášteru se říká Cyrilo-Běloserský, protože Cyril přišel od Bílého jezera. Přesnější by tedy byl název Klášter sv.Cyrila od Bílého jezera.

Zpátky do areálu se vracíme Vodní branou, nad níž se tyčí Kostel Proměnění Páně (Cerkov Preobraženija) z roku 1595.

Zvonice pochází až ze druhé poloviny 18.století, stejně jako Kostel sv.Cyrila (Cerkov Kirilla), který byl postaven v letech 1781-84 na místě chrámu ze 16.století

(Pondělí, 20.června 2011)

Ostrov Kiži je dlouhý 8 kilometrů a široký maximálně 1,5 kilometru. Jeho jméno pochází z karelského slova kizbarsuari, což znamená „ostrov her“. Archeologické nálezy svědčí o tom, že se tady první obyvatelé usadili již na přelomu 6. a 5.století př.n.l. a že to v dávné minulosti bylo místo pohanských obřadů (odtud tedy název „ostrov obřadů“ neboli „ostrov her“).

Ve 14.století se na Kiži zastavovali novgorodští kupci na své cestě k Bílému moři, kde kupovali kožešiny. První křesťanské osídlení se zformovalo kolem Chrámu Spasitele v 16.století a rozrostlo se ve velké náboženské centrum, do něhož spadalo 120 vesnic a usedlostí.

Později sloužilo rovněž jako předsunutý obranný post. V litevské válce, za vlády Ivana Hrozného, byl ostrov ušetřen, během severské války však byl sužován útoky Švédů. Ruské vítězství pak bylo uctěno stavbou Chrámu Proměnění Páně, který tvoří charakteristickou dominantu zdejšího skanzenu.

První stavby byly na Kiži převezeny v roce 1951, Muzeum dřevěné architektury bylo oficiálně založeno v roce 1966, do UNESCO zapsáno roku 1990. Dnes je zde shromážděno celkem 80 monumentů z blízkých i vzdálených vesnic - severské chalupy, mlýny, sýpky, sauny a kapličky, některé staré až 400 let.

Jádro skanzenu tvoří oplocený dvůr, zvaný Kiži Pogost, v němž stojí tři nejdůležitější chrámové stavby.

Kostel Proměnění Páně (Preobraženskaja cerkov) byl vystavěn v roce 1714 bez jediného hřebíku, pouze za pomoci sekyrky. Je vysoký 35 metrů a jeho 22 kopulí je pokryto šindeli z osikového dřeva. Podle legendy řezbář Nestor po dokončení práce hodil sekeru do vody a prohlásil: „Tenhle kostel postavil mistr Nestor, nikdy nebyl a nikdy nebude stát žádný takový“.

Pokrovský kostel (Pokrovskaja cerkov) vznikl přesně o půl století později - v roce 1764. Je vysoký 27 metrů a má 9 kopulí. Slovo „pokrov“ se těžko překládá. Někdy se odkazuje k P.Marii Pomocné (pokrov jako „ochrana“), přesněji ale označuje období, kdy země dostává první sněhovou přikrývku (pokrov jako „přikrývka“).

Uvnitř se dochovaly staré ruské ikony a vyřezávaný dřevěný ikonostas, které ale neuvidíme. Jelikož prší, je kvůli vlhkosti kostel zavřený.

Zvonice se stanovou střechou byla připojena v roce 1862 a přestavěna 1874.

Nejvzácnější stavbou skanzenu je jednohlavý Kostel sv.Lazara (Cerkov Lazarja Muromskogo). Podle legendy jej postavil mnich Lazar, zakladatel Muromského kláštera. Jelikož zemřel v roce 1391, tak to znamená, že je to vůbec nejstarší dřevěný kostel v Rusku.

Kostel je velmi malý - loď je dlouhá pouhé 3 metry a vstupní a oltářní část tak tenká, že se tam ani člověk nevejde. Původně stál v Muromském klášteře na jižném břehu jezera, na Kiži byl přenesen v roce 1960.

Větrný mlýn stojí na kopci, což je pochopitelné. Pochází sice teprve z roku 1926, je to ale typický příklad větrného mlýna, jakých fungovala v Karélii spousta.

Kaple archanděla Michaela (Časovnja Michaila Archangelja) je z počátku 18.století. Osmiboká zvonice se stanovou střechou původně stála ve vesnici Lelikosero. Můžeme si dokonce poslechnout její zvonkohru. V Rusku se totiž nebimbá zvonem, ale jeho srdcem. Studovaný mnich tahá za provázky, které rozeznívají jednotlivé zvony. Má to taky svoje poetické vysvětlení - Rusové tvrdí, že na rozdíl od jiných církví jejich zvonění „tahá za srdce“.

Dům sedláka Jelizarova (Isba Jelisarova) je z roku 1880. Byl sem dopraven z blízkosti vesnice Medvešegorska a prohlídneme si jej trochu podrobněji. Rampa, vedoucí do patra, sloužila na dopravu obilí. Za domem na poli je malá sýpka a u jezera stojí typická baňa, ruská sauna.

K domu sedláka Oševněva patří patrová stodola, malá sýpka a samozřejmě taky černá lázeň. Postaven byl roku 1876 přímo na břehu jezera. Pochází rovněž z oblasti Medvešegorska, má sedlovou střechu a obývala jej 22 členná rodina. Dům má 3 ložnice a 1 světničku v horním patře plus místnost s velkým stolem a kamny.

Vracíme se zpátky ke Kapli archanděla Michaela a vydáváme se prozkoumat jižní konec ostrova, kde stojí třeba vodní mlýn nebo kovárna. Příkladem správného hospodáře je sedlák Sergejev, u jehož domu tvoří rampa na obilí přímo hlavní vchod.

(Úterý, 21.června 2011)

Vesnice Verchnije Mandrogi (doslova „horní peřeje“) leží na řece Svir, která spojuje Oněžské a Ladožské jezero. Její okolí bylo osídleno už před 5000 lety.

Prosperita této oblasti začala v období Petra Velikého. Před otevřením Baltských vodních cest zdejší lidé vyráběli železo, těžili žulu, stavěli lodě… a pálili vodku.

V místním Muzeu vodky je vystaveno přes 3000 typů tohoto oblíbeného nápoje. Kromě tradičních značek tady najdeme taky láhve ve tvaru mečů, ruských vajec, kalašnikova nebo atomové ponorky.

U vchodu sice musíte zaplatit 100 Rublů, za to ovšem potom dostanete 4 panáky dle vlastního výběru, takže se to určitě vyplatí - kromě čisté vodky jsme vyzkoušeli brusinkovou (ta má míň %), ořechovou (s nálepkou veverky) a pepřovou.

Za druhé světové války bylo všech 29 statků v Mandrogi vypáleno a lidé přesídlili do jiných vesnic. Zůstaly však základy starých staveb, na kterých si postavili nové. Oživení nastalo zejména po roce 1996, kdy se místní vláda rozhodla osázet vrbami zdejší močály.

Dnes je to známá zastávka turistických parníků, nejedná se však o skanzen. Lidé zde stále žijí. Vesnice má 150 obyvatel, dalších 200 jich sem přijíždí za prací, mají vlastní školu a školku.

Chaloupky domorodců najdeme spíš na okraji. Vidíme taky, jak si opravují svou baňu a poklízejí koně ve stájích.

Centrum je zaměřeno víc na suvenýry. Nejedná se ovšem o žádnou sériovou výrobu - matrjošky tady malují stále ručně.

Krátce po vyplutí překonáváme poslední z celkem 18 zdymadel na naší plavbě, čímž se dostáváme na úroveň Baltského moře. Řeka Svir nás zavede až do Ladožského jezera, které díky nekonečnému obzoru připomíná taky spíš moře.

Ladožské jezero má rozlohu téměř 18.000 km2 a je to největší sladkovodní vodní plocha v Evropě. V místě, kde z něj vytéká řeka Něva, stojí bývalá ruská pevnost Orešek, díky níž Leningrad odolal 900 dnů obléhání za druhé světové války. Cesta života (Doroga žizni) přes zamrzlé Ladožské jezero představovala jedinou možnost zásobování. Řidiči jezdili s otevřenými dveřmi, aby v případě prolomení ledu mohli z náklaďáku rychle vyskočit. Hitler odtáhl v lednu 1944. Blokádu Leningradu nepřežilo 800.000 lidí.

(Středa, 22.června 2011)

Ráno připlouváme do Petrohradu. Řeka Něva sem z Ladožského jezera teče 74 kilometrů.

Petrohrad založil v roce 1703 car Petr Veliký. Město však několikrát měnilo název - Sankt Peterburg, Petrograd, Leningrad, v roce 1991 se na základě hlasování obyvatel vrátilo k původnímu názvu.

Pokud chtěl Petr Veliký vytvořit „okno do Evropy“, tak se mu to opravdu povedlo. Petrohrad je město spíš evropské než ruské a místo ruských kostelů tady najdeme spíš italské paláce.

Smolný klášter (Smolnyj monastyr) založila v roce 1744 carevna Alžběta Petrovna a stavbou pověřila barokního architekta Bartolomea Rastrelliho. Pojmenování „smolnyj“ pochází od smůly, která se používala k zacpání děr v carských lodích a vařila se právě v této části města.

Chrám sv.Izáka (Isakijevskij sobor) byl postaven v první polovině 19.století za vlády cara Mikuláše I., jeho architektem byl Auguste Montferrand. Chrám se pyšní čtvrtou největší kopulí na světě, za sovětské éry byla naštěstí jeho výzdoba zachována, ale byl přejmenován na Muzeum ateismu.

Uprostřed Izáckého náměstí stojí jezdecká socha Mikuláše I. a protilehlou stranu zabírá Mariinský palác (Mariinskij dvorec), pojmenovaný podle jeho dcery Marie.

Zajímavou historii má také secesní Hotel Astoria. Právě tady se chystal Hitler oslavit dobytí Leningradu, měl už dokonce vytištěné pozvánky. Díky hrdinné obraně města se sem ale nakonec nikdy nepodíval.

Petrohradu se rovněž říká „Benátky severu“. Kromě Něvy protíná město ještě dalších 6 kanálů, přes řeky a říčky se klene celkem 360 mostů.

Vasiljevský ostrov (Vasiljevskij ostrov) je největším ostrovem v deltě Něvy. Na výběžku Strelka stojí dva mohutné sloupy, zvané rostra. Takovéto sloupy, zdobené železnými zobci lodí, se vztyčovaly na oslavu vítězství v námořních bitvách.

Na nábřeží Velké Něvy vyrostla koncem 18.století Akademie přírodních věd. V bývalé budově Finanční burzy je nyní umístěno Vojenské a námořní muzeum.

Z balkonu Strelky se rovněž naskýtá jeden z nejlepších pohledů na panoráma Něvy. Vlevo vidíme Petropavlovskou pevnost, vpravo komplex Zimního paláce.

Petropavlovská pevnost (Petropavlovskaja kreposť) je vůbec první stavbou v Petrohradu. Petr I. ji založil v květnu 1703. Krátce na to byly původní dřevěné struktury nahrazeny kamennými. Hradby završuje celkem 6 bašt.

Přestavbu vedl italský architekt Domenico Trezzini, jehož dílem je rovněž Katedrála sv.Petra a Pavla. Špice nejvyšší zvonice sahá do výšky 122,5 metru a je zakončena soškou letícího anděla.

Katedrála sv.Petra a Pavla (Petropavlovskij sobor) vyrostla v letech 1712-33 na místě starého dřevěného kostela a po smrti Petra Velikého se stala rovněž hrobkou ruských carů. Ti nejvýznamnější leží vpravo od ikonostasu - v první řadě Alžběta I., Kateřina I. a Petr Veliký (to je ta hrobka s bustou). Za nimi jsou Kateřina II., Petr III. a Anna Ivanovna.

Do Kaple sv.mučedice Kateřiny byla v roce 1998 uložena rakev posledního cara Mikuláše II., členů jeho rodiny a služebníků, kteří byli spolu s ním zavražděni bolševiky. Podle legendy masakr přežila princezna Anastázie, nedávno nalezené ostatky a testy DNA však i toto tvrzení vyvrátily.

Všechny sarkofágy v katedrále jsou vytesány z bílého carrerského mramoru, až na dvě výjimky - zelený Alexandr II. je z altajského jaspisu a jeho růžová manželka Marie Alexandrovna z uralského rodonitu.

Vlevo od ikonostasu stojí v zadní řadě sarkofágy Pavla I., jeho ženy Marie Fjodorovny a jejich syna Alexandra I.

Jediným petrohradským chrámem, který svými barevnými kopulemi připomíná ruské stavby, je Spasitel na krvi (Spas na Krovi), postavený na místě, kde byl v březnu 1881 při atentátu smrtelně zraněn car Alexandr II.

Umělecké náměstí (Ploščaď Iskustv) nedaleko Něvského prospektu projektoval Carlo Rossi. Uprostřed parku stojí socha Puškina, za ním je Ruské muzeum a kolem jej lemují budovy divadel, filharmonie a baletu.

(Středa, 22.června 2011)

Petrohradská Ermitáž je jednou ze tří největších galerií světa. Muzeum zabírá pět historických budov včetně Zimního paláce, bývalé rezidence ruských carů.

Zimní palác (Zimnij dvorec) vytvořil v letech 1754-62 italský architekt Bartolomeo Rastrelli ve stylu alžbětinského baroka. I když se několikrát přestavoval a rozšiřoval, nádherné Jordánské schodiště je jeho originálním dílem.

Síň generálů zdobí portréty významných ruských maršálů a generálů (včetně Suvorova a Kutuzova). Malý trůní sál bývá nazýván též Petrův sál. Pamětní sál připomíná válečné úspěchy.

Galerie 1812 je věnována napoleonským válkám. Jejím tvůrcem je Carlo Rossi. Stěny zdobí 322 portrétů vojevůdců, v čele je car Alexandr I., nechybí samozřejmě polní maršál Kutuzov.

Hala sv.Jiří (Georgijevskij zal) byla vysvěcena v roce 1795 na den sv.Jiřího Pobjedonosce. Velký trůn a lustry zdobí carské orlice.

Paví pavilón se nachází v Malé ermitáži. Pojmenován je podle pavích hodin a najdeme zde dvě fontány a mozaiky.

Malá ermitáž byla vlastně první budovou, která nesla toto označení. Slovo „ermitáž“ přitom ve skutečnosti znamená „poustevna“, v přeneseném smyslu je to samostatný pokoj, v němž může mnich v klidu meditovat.

Základy muzejní sbírky položila v roce 1764 Kateřina Veliká nákupem první kolekce obrazů. Dnes vlastní Ermitáž na 3 milionů uměleckých exponátů a chytré hlavy spočítaly, že kdybyste věnovali každému z nich pouze 1 minutu, strávili byste tady 11 let.

My proto naši prohlídku poněkud urychlíme a zastavíme se pouze u těch nejznámějších.

Západoevropské oddělení začíná italskými mistry. Největší fronta stojí u dvou nejmenších obrazů - Madon s dítětem od Leonarda da Vinciho. Typickými příklady tvorby Tiziana jsou Danae, Máří Magdaléna a Sv.Sebastián.

Rafaelově síni se někdy říká Majoliková. Kromě Rafaelovy Madony tady najdeme taky jediné dílo Michelangela - sochu skrčeného chlapce.

Nová ermitáž je zaměřena na italské umění 16.století, sály zdobí vázy z lapis lazuli. Následuje Galerie starých maleb a přes španělskou kolekci se dostáváme k vrcholu sbírky - holandským mistrům.

Holanďané malovali hodně zvířata a lovecké scény. Nejznámější jsou ale samozřejmě obrazy Rubense a Rembrandta.

Rubensovým baculatým postavám dominuje Bakchus, dalším známým výjevem je Perseus a Andromeda.

Rembrandt tvořil často portréty, nejdokonalejší z nich je Muž v červeném. Z velkých pláten patří mezi nejobdivovanější Sejmutí z kříže a Návrat marnotratného syna.

Oddělení starověku zabírá 25 místností v přízemí. Kolekce řeckých váz je celkem solidní, výstavka Starého Egypta se ale nemůže rovnat jiným světovým muzeím.

Rovněž díla starých ruských mistrů najdeme spíš v Ruském muzeu nebo Treťjakovské galerii. Vrcholem Ermitáže je v tomto směru mohutný náhrobek Alexandra Něvského, který byl v letech 1750-53 vytvořen ze stříbra na Peterburském mincovním dvoře.

Malachitový sál vyzdobil Alexandr Briullov v roce 1839. Sloupy, pilíře a římsy jsou lemovány malachitem pomocí techniky, zvané „ruská mozaika“.

Pokoj je svázán také s historickými událostmi - v noci ze 7. na 8.listopadu 1917 tady probíhalo poslední zasedání Prozatímní vlády. Ministři byli zajati revolucionáři v sousední soukromé jídelně.

(Středa, 22.června 2011)

Socha Alexandra Něvského vytyčuje začátek Něvského prospektu. Nejznámější petrohradská třída je dlouhá 4,5 km a končí u budovy Admirality. Šířka se pohybuje od 25 do 60 metrů a protínají ji tři řeky - Fontánka (Aničkovův most), Gribojedův kanál (Kazaňský most) a Mojka (Zelený most).

Něvský prospekt (Nevskij prospekt) zároveň patří k nejstarším ulicím. První zástavba však byla zničena požárem v roce 1736. Nové domy se pak začaly stavět směrem od Zimního paláce a jejich majitelé zadávali často svá díla významným italským architektům.

Přes říčku Fontánka se klene Aničkovův most, zdobený čtyřmi koňskými sochami. Pojmenován je podle paláce (Aničkov dvorec), který nechala postavit carevna Alžběta pro svého milence Alexeje Razumovského.

V přízemí paláce Jelisejev sídlí vyhlášený obchod s lahůdkami, v patře je Divadlo komedie (Teatr komediji).

Premiéra řady známých her (včetně Revizora nebo Racka) se ovšem odehrávala v Alexandrijském divadle, stojícím na protější straně za Parkem Ostrovského.

Ústřední místo v zahradě zabírá velkolepý Pomník Kateřiny II., který je dílem Michaila Mikešina. Je s podivem, jak málo soch je v Rusku této carevně věnováno.

Gostinnyj dvor byl dokončen v roce 1785 a stále je to největší obchodní dům v Petrohradu. Celková délka průčelí je téměř 1 kilometr.

Kazaňský chrám (Kazanskij sobor) je věnován vítězství v napoleonských válkách. Je vytvořen v klasicistním stylu a svým tvarem připomíná Chrám sv.Petra v Římě. Uvnitř se nachází hrob maršála Kutuzova.

V místě, kde ulici přetíná řeka Mojka, se klene Zelený most. Zaoblená rohová stavba za ním je Dům Čičerina (Dom Čičerina).

Literární kavárna (Literaturnoje kafe) byla oblíbeným místem básníků a spisovatelů. Puškin tady dokonce vypil svou poslední sklenku, než se vydal na osudný souboj s d'Antesem.

V pozadí již vidíme zlatou špici Admirality, označující konec Něvského prospektu.

Odbočujeme do průchodu na Palácové náměstí (Dvorcovaja ploščaď). Triumfální oblouk je součástí Budovy Generálního štábu (Zdanje Glavnogo štaba), která tvoří jedno rameno půlkruhu kolem prostranství. Tím druhým je Zimní palác (Zimnij dvorec) a uprostřed stojí Alexandrovský sloup (Aleksandrovskaja kolonna), který vztyčil car Mikuláš I. na památku vítězství svého staršího bratra Alexandra nad Napoleonem.

(Čtvrtek, 23.června 2011)

Velký Novgorod (Velikij Novgorod) leží 182 kilometrů od Petrohradu, což představuje 2-3 hodiny jízdy v závislosti na provozu.

Novgorod je jedním z nejstarších ruských měst, kolébka ruské kultury a první hlavní město Ruska. Dodnes je zde 52 kostelů, z toho 12 funkčních.

Desetiletí komunistické vlády se na nich ale samozřejmě podepsalo a na opravu většiny z nich nejsou peníze. To je případ Kostela Znamení Matky Boží (Znakomskij sobor) z konce 17.století.

Jindy ale zase není nouze o překvapení. Při rekonstrukci Kostela Proměnění Páně (Cerkov Preobraženija) byly například objeveny vzácné fresky Teofana Greka. Jeho Madonu můžeme spatřit přímo nad portálem. Kostel pochází z roku 1374 a je jednohlavý. Vchod je poměrně nízký, což je ovšem způsobeno tím, že nánosy bahna zvýšily v průběhu let jeho podlahu.

Novgorodem protéká řeka Volchov, první zmínky v letopisech o zdejším osídlení pochází z roku 859. Vesnice byla tenkrát ale asi o 3 kilometry dál. Nově budovaná pevnost na tomto místě proto dostala název Novgorod (doslova „Nové město“).

Novgorod založil podle legendy v roce 862 vikingský král Rurik (rusky Rjurik), který se stal prvním ruským panovníkem a zakladatelem rurikovské dynastie, která vládla zemi až do 16.století.

V roce 1136 se novgorodský městský stát odtrhl od Kyjevské Rusi a v následujících třech stoletích ovládl většinu severovýchodní Evropy, od dnešního Estonska až po Ural.

Kreml postupně nebyl dostačující, tak se osídlení rozšířilo na druhý břeh řeky, kde vznikla obchodní čtvrť, zvaná Jaroslavův dvůr (Jaroslavovo dvorišče). Ten původně sloužil jako rezidence novgorodských knížat, počátkem 12.století se ale kolem něj vytvořilo rozlehlé tržiště.

Na ploše Jaroslavova dvora se kdysi nacházelo 20 kostelů, teď je jich 7 a používají se jako muzea a galerie. Každý cech měl svůj kostel a jelikož se Novgorodu vyhnula invaze mongolských kmenů, byl nadále prosperujícím městem. Měl čilé styky s cizinou, zdejší kupci byli dokonce zapojeni do hansy.

Kostel sv.Jiří (Cerkov Georgija) se ještě nevzpamatoval z toho, že v něm byl za socialismu sklad.

Kostel sv.Jana Křtitele (Cerkov Ioanna Predteči) postavili v první polovině 12.století Turci. Ze stejného období pochází také Usnutí P.Marie na tržnici (Cerkov Uspenija Presvjatoj Bogorodicy na Torgu).

Kostel sv.Paraskevy Páteční (Cerkov Paraskevy Pjatnicy) je poněkud netypický Na rozdíl od ostatních staveb je pouze cihlový. Obchodníci si někdy přinášeli zvyky ze svých rodných krajů - tento stavěli architekti ze Smolenska.

Věžová brána (Vorotnaja bašňa Gostinnogo dvora) tvořila vstup na náměstí, kde probíhaly trhy. Na první pohled je vidět, že je novějšího data, dal ji postavit až Petr I.

Nejstarší částí původního palácového komplexu je Katedrála sv.Mikuláše (Nikolo-Dvoriščenskij sobor), která vznikla v roce 1113. Zároveň byla také nejdůležitější, protože v ní byla uložena ikona, o níž se věřilo, že má kouzelnou moc. Žlutá galerie byla přistavěna později kvůli ochraně ikon a fresek před vlhkostí

V zadní části chrámu stále probíhají archeologické vykopávky. To je také obecný problém nové výstavby v Novgorodu - dělníci často narazí na vzácné nálezy a stavba musí být přerušena, což se táhne i několik let. Nedávno byl ale takto například objeven milostný dopis na březové kůře ze 13.století.

Zbývají nám poslední dva svatostánky - Kostel sv.Prokopa (Cerkov Prokopija) a Kostel žen míronositelek (Cerkov Žjon Mironosic).

Kostel žen míronositelek postavil v roce 1510 novgorodský kupec Ivan Syrkov a rozšířil koncem 16.století jeho vnuk. Je věnován všem ženám, které přinášejí mír a pokoj.

Uprostřed prostranství bývalého tržiště dnes stojí obelisk, věnovaný obětem Velké vlastenecké války. Gostinnyj dvor byl u řeky zakončen oblouky - obchodními arkádami.

Kruhová fontána v parku má tvar kulatého stolu, u něhož se scházeli členové hansy.

Řeka Volchov vytéká z jezera Ilmeň kousek pod Novgorodem. Je dlouhá 224 km a vlévá se do Ladožského jezera. Kvůli zvířenému bahnu dostala svoje pojmenování - Volchov čili „tmavá řeka“. Nánosy bahna také za ta léta způsobily zvýšení podlahy řady staveb v okolí (jak jsme už viděli na Kostelu Proměnění Páně).

První most, který spojoval Sofijskou oblast s druhou stranou řeky, stál na tomto místě už ve 12.století (původně samozřejmě dřevěný). Velký most byl zničen Němci za druhé světové války a nový byl kvůli dopravě postaven o kousek dál. Ten současný je starý 24 let a je určen pouze pro pěší.

Klášter sv.Jiří (Jurijevskij monastyr) leží přibližně 3 kilometry od centra Novgorodu. Tento středověký náboženský komplex byl vybudován v první polovině 11.století na břehu jezera Ilmeň. Dnes už je opět aktivní - žije zde 5 mnichů, kteří dokonce otevřeli učiliště.

Kostel vyzdvižení kříže (Krestovozdviženskij sobor) vidíme už zvenku, protože chrám tvoří přímo severovýchodní roh opevnění. Přízemní budova pochází z roku 1763, patra byla přistavěna po požáru v roce 1810.

Do areálu kláštera vcházíme průchodem ve zvonici, na níž kdysi viselo 30 zvonů. Blok budov, v nichž jsou umístěny ložnice a školní třídy, zakončuje Chrám Spasitele (Spasskij sobor).

Největším a nevýznamnějším svatostánkem je Chrám sv.Jiří (Georgijevskij sobor). Jeho stavba byla zahájena v roce 1119 a svou velkolepostí měl překonat Katedrálu sv.Sofie v Novgorodském Kremlu.

Je vysoký 36 metrů a od podlahy až ke stropu jej zdobí nádherné fresky, které původně zabíraly vlastně ještě víc místa. Nánosy jezerního bahna i tady způsobily, že podlaha je dnes o 2 metry výš.

Nedaleko Jurijevského kláštera se nachází Vitoslavický skanzen, kam byly svezeny dřevěné stavby z Novgorodského regionu. Muzeum vzniklo v roce 1964, první chalupu sem ale přivezl už Petr I.

Ve 12.století zde byla dědina, která patřila knížeti Vitoslavovi, odtud tedy pojmenování Vitoslavici.

Skanzen zabírá plochu 30 hektarů a tvoří jej staré dřevěné domy, chaty, kostely, větrný mlýn, kovárna a sauna. Každá stavba je zasazena do prostředí, odpovídajícího původnímu umístění v krajině.

Mezi nejzajímavější patří tři chrámy - vysoký Kostel Narození Bohorodičky (Rožděstva Bogorodici), o něco menší Kostel Nanebevzetí (Uspenskij) a Kostel sv.Mikuláše (Sv.Nikolaj), který svým tvarem připomíná koráb. Jeho ikonostas se právě rekonstruuje.

Novgorodský Kreml je nejstarší v Rusku. Říká se mu Dětiněc čili „citadela“. Jeho výstavba začala roku 864, dřevěné hradby byly nahrazeny kamennými počátkem 14.století. Opevnění je dlouhé 1385 metrů, zdi jsou 8-10 metrů vysoké a 4 metry tlusté. Z devíti věží je nejvyšší Kokuj (32 m).

Památník tisíciletí (Tisjačeletije Rossiji) patří k nejhezčím v Rusku. Byl vytvořen v roce 1862 na oslavu 1000.výročí založení Rusi, za což se považuje vyhlášení Rjurikovského gosudarstva v roce 862.

Památník byl vytvořen z granitu a bronzu a pokud nám připomíná Pomník Kateřiny II. na Něvském prospektu, není to náhoda. Jeho autorem je rovněž Michail Mikešin. Novgorodský monument je ovšem velkolepější - obsahuje celkem 129 figur, od knížete Vladimíra přes Alexandra Něvského, Petra Velikého, Kateřinu II. a její milence, až k Lomonosovovi a Puškinovi.

Pod hradbami Kremlu nechali novgorodští radní zřídit pláže. Přes řeku Volchov se nám naskýtá pohled na Jaroslavův dvůr z druhé strany, v pozadí lze dokonce zahlédnout kopule Jurijevského kláštera.

Sofijská zvonice pochází z poloviny 15.století, vystavené zvony jsou ze 16. a 17.století.

Dominantou Kremlu je Chrám sv.Sofie (Sofijskij sobor), postavený v letech 1045-1050 na zakázku knížete Vladimíra, syna Jaroslava Moudrého. Je to nejstarší chrám v celém Rusku, nepočítáme-li Kyjevskou Rus.

Novgorodská sv.Sofije dokonce strohou kamennou architekturou svou kyjevskou jmenovkyni připomíná. Tato má však míň oken, protože je víc na severu a není tu tak teplo.

Holub na kříži centrální kopule představuje sv.Ducha a zároveň odkazuje na jednu z legend o založení města. Centrální kopule má helmicovitý tvar, jaké mívaly nejstarší ruské kostely. Zbývající se již začínají trochu zakulacovat, což nakonec vedlo k cibulím.

Katedrála je vyzdobena nádhernými freskami a ikonami ze 12.století. Vysoký ikonostas sahá téměř ke kopuli. Fresky na stěnách malovali významní novgorodští a přespolní umělci, včetně Teofana Greka (jeho vyobrazení císaře Konstantina s matkou Helenou je bohužel již poněkud setřené).

Hlavní vchod do chrámu se otevírá jen při slavnostních příležitostech. Chrání jej zdobená vrata, která byla ulita před 800 lety v německém Magdeburku.

Arcibiskupský palác pochází z roku 1433. Někdy se mu říká Fasetový, protože jeho jádro tvoří Fasetová komnata. Za ním se tyčí Hodinová věž.

Náměstí před Kremlem je sice pojmenováno po sv.Sofiji, ze všeho nejvíc nám ale připomíná prostranství ze starých socialistických časů. Čelní stranu zabírá budova, v níž je dnes sídlo správy Novgorodské guvernie, nechybí ani V.I.Lenin. Hieroglyfy na granitovém podstavci znázorňují cestu pracujícího člověka od kapitalistického utrpení přes revoluci 1905 až ke konečnému vítězství v říjnu 1917.

(Pátek, 24.června 2011)

Poslední den se vydáváme opět na Něvský prospekt. Je tady stále co objevovat a dosud jsme ještě neviděli žádný kostel zevnitř.

Kazaňský chrám (Kazanskij sobor) stojí na místě Kostela Narození přesvaté Bohorodičky (Cerkov Rožděstva Presvjatoj Bogorodicy), jehož stavba byla zahájena v roce 1733 a při vysvěcení roku 1737 sem bylo uložena Kazaňská ikona Boží Matky.

V roce 1799 se car Pavel I. rozhodl kostel rozšířit, nakonec ale přistoupil na návrh hraběte Stroganova postavit zcela nový svatostánek. Ten byl po vyhnání Napoleona v roce 1812 navíc zasvěcen Vlastenecké válce a byly do něj uloženy francouzské zástavy a ztracené žezlo generála Davouta.

Jedním z nejznámějších domů na Něvském prospektu je růžový Stroganovský palác (Stroganovskij dvorec), který vznikl podle projektu Bartolomea Rastrelliho. Kníže Sergej Stroganov zbohatl na těžbě soli a zcela mimochodem také vynalezl biftek Stroganoff. Když už starý kníže nemohl kousat maso, nakrájeli mu kuchaři jeho oblíbené hovězí na tenké plátky a smíchali s krémem.

V současné době je ve Stroganovském paláci umístěna výstava voskových figurín z ruské historie.

Na zdi bistra na konci Něvského prospektu můžeme číst, že v tomto domě v dubnu 1917 na zasedání Vojenského výboru Petrohradského komiťetu vystoupil V.I.Lenin se zásadním projevem o metodách agitace.

V tuto chvíli se ostatně již nacházíme kousek od Palácového náměstí. Na rozdíl od pozdějších filmových záběrů byl však průběh dobytí Zimního paláce zcela poklidný a revolucionáři se tu noc vyřádili pouze v carských sklepích.

Nepadl dokonce ani jediný výstřel, nepočítáme-li ten z Aurury, který je rovněž diskutabilní, protože loď se v tu dobu právě opravovala v blízkých loděnicích.

Loděnice začal budovat Petr I. již v roce 1704. Komplex budov, zvaný Admiralita (Adiraitejstvo) tvořil vlastně jejich opevnění.

Admirlaita se několikrát přestavovala, 72metrů vysoká věž však byla již součástí stavby ze 30.let 18.století a zlatý koráblík na špici byl umístěn již na první budově z roku 1711. Koráblík je dlouhý 194 cm, vysoký 158 cm a váží 65 kg.

Krátká říčka Mojka se vlévá do Něvy u Zimního paláce. Po jejích kanálech se proháněl James Bond ve filmu Zlaté oko.

Na břehu Gribojedova kanálu stojí Chrám Vzkříšení Krista, známější spíš jako Spasitel na krvi (Spas na Krovi). Cibulovité kopule připomínají, že tady za komunismu byl sklad zeleniny. O to příjemnější je zjištění, jak citlivě byl interiér obnoven.

Po nábřeží Gribojedova kanálu se vracíme zpátky na Něvský prospekt. Na rohu stojí budova firmy Singer (Dom kompaniji „Zinger“), v níž je dnes Dům knihy. A tady naše cesta končí...

Kilometrovník:

0000 Moskva
0046 Dimitrov
0185 Kimry
0205 Sosenki
0312 Uglič
0425 Rybinsk
0516 Jaroslavl
0533 Čerepovec
0591 Šeksna
0612 Irma
0683 Goricy
0880 Vitegra
0950 Voznesenije
1086 Mandrogi
1369 St.Petersburg

Zdymadla:

16.6.2011:
Zdymadlo č.6 (8 m i) 21,30-22,10 Moskevský kanál
Zdymadlo č.5 (8 m i) 22,30-23,10 Moskevský kanál

17.6.2011:
Zdymadlo č.4 (8 m i) 0,10-0,50 Moskevský kanál
Zdymadlo č.3 (8 m i) 1,30-2,10 Moskevský kanál
Zdymadlo č.2 (6 m i) 6,00-6,40 Moskevský kanál
Zdymadlo č.1 (11 m i) 8,05-8,45 Moskevský kanál
Ugličské zdymadlo (11 m i) 15,50-16,20 Moskevský kanál

18.6.2011:
Zdymadlo č.11 (Rybinsk i) 2,30-3,00 Volha
Zdymadlo č.11 (Rybinsk h) 20,00-20,30 Volha

19.6.2011:
Volžsko-baltské zdymadlo č.7/8 (13 m h) 8,00-8,30 Volžsko-baltský kanál

20.6.2011
Volžsko-baltské zdymadlo č.6 (17,5 m i) 3,30-4,10 Volžsko-baltský kanál
Volžsko-baltské zdymadlo č.5 (13,5 m i) 4,40-5,10 Volžsko-baltský kanál
Volžsko-baltské zdymadlo č.4 (13,5 m i) 5,20-5,50 Volžsko-baltský kanál
Volžsko-baltské zdymadlo č.3 (13,5 m i) 6,00-6,40 Volžsko-baltský kanál
Volžsko-baltské zdymadlo č.2 (12 m i) 7,10-7,50 Volžsko-baltský kanál
Volžsko-baltské zdymadlo č.1 (13,5 m i) 9,00-9,45 Vitegra

21.6.2011:
Horní svirské zdymadlo (14 m i) 8,30-9,00 Svir
Dolní svirské zdymadlo (12 m i) 15,30-16,00 Svir

Fotoalbum (Rusko - Plavba lodí)