Řím a okolí (2011)



Řím MMXI

(Sobota, 9. dubna 2011)


Ještě, když jsme si kupovali letenky do Říma, tak jsme netušili, že se termínem trefíme přímo do tzv. Týdne kultury, kdy pořádá většina římských památek a muzeí den otevřených dveří. Kromě toho, že ušetříte několik desítek euro denně, mají navíc delší otevírací dobu a můžete si prohlédnout i expozice, které normálně nejsou přístupné (XIII Edizione della Settimana della Cultura, 9.-17.4.2011).

Dokonce i davy návštěvníků a školáků mají někdy svou výhodu. Organizátoři nestíhají kontrolovat dodržování zákazu focení, takže se nám občas podařilo natočit takové vzácnosti, u kterých by to jindy nebylo možné.


Spagna

(Sobota, 9.dubna 2011)

Do starého Říma vcházíme branou del Popolo (Porta del Popolo), kterou dal postavit v 16.století papež Pius IV. Medicejský.

Kostel Santa Maria del Popolo pochází z roku 1472 a uvnitř se nachází několik děl známých umělců. Kaple Chigiů, kterou projektoval Raffael, je sice momentálně z větší části pokryta lešením, na podlaze ale můžeme spatřit mozaiku klečícího kostlivce. Nejobdivovanější jsou Caravaggiovy obrazy v kapli Cerasiů - Ukřižování sv.Petra a Obrácení sv.Pavla. Poslední kapli vyzdobil svými freskami Pinturicchio.

Piazza del Popolo kdysi sloužilo jako prostranství ke konání poprav a veřejných shromáždění. Později bylo přeměněno na elegantní ovál, v jehož středu byl vztyčen nejstarší egyptský obelisk na území města. Obelisk Ramesse II. pochází z doby kolem roku 1200 př.n.l., z Egypta jej dovezl Augustus a původně byl umístěn na Circu Maximu. Koncem 17.století dal papež Alexandr VII. za úkol Carlu Rainaldimu postavit na protější straně náměstí dvojici rohových kostelů Santa Maria (Santa Maria in Montesanto a Santa Maria dei Miracoli).

Augustovo náměstí (Piazza Augusto Imperatore) se nachází v severní části historického centra, kde se kdysi rozkládalo Martovo pole (Campus Martius). Na této rozlehlé prázdné pláni probíhaly už v dobách římské republiky vojenské manévry a gymnastická cvičení mládeže.

Augustus si zvolil Martovo pole za místo svého posledního odpočinku, protože leželo poblíž posvátné hranice města (tzv. pomerium). Součástí jeho pamětního komplexu bylo mauzoleum, Oltář míru a obelisk, tvořící "ručičku" obřích slunečních hodin.

Oltář míru (Ara Pacis) vytvořil v roce 13 př.n.l. římský senát na počest římského míru (tzv. pax romana), který uzavřel Augustus po dobytí Španělska a Gálie. Slavnostně odhalen byl 30.ledna roku 9 př.n.l. a byl umístěn tak, aby na něj v den Augustových narozenin dopadal stín obelisku.

Oltář je celý z mramoru, vchody jsou ze dvou kratších stran. Na delších stranách je znázorněno náboženské procesí, v jehož čele kráčí Augustus se svou rodinou. Oltář byl nalezen na Via del Corso v roce 1568, rozbitý na kousky. Historikové skládali toto puzzle od třicátých let 20.století a jeho rekonstrukce byla dokončena teprve nedávno.

Augustovo mauzoleum začal stavět Augustus (v té době ještě Oktavián) po porážce Marka Antonia a Kleopatry v námořní bitvě u Aktia v roce 31 př.n.l. Toto vítězství z něj definitivně učinilo jediného vládce Říma, v roce 27 př.n.l. se pak prohlásil císařem a začal si říkat Augustus.

V mauzoleu nebyly uloženy pouze jeho ostatky, ale také dalších císařů Tiberia a Nervy. Urny s popelem ve středověku zcizili barbaři a travertinové obklady byly použity pro stavbu římských paláců. Kruhové mauzoleum o průměru 87 metrů sloužilo později jako pevnost, cirkus nebo koncertní síň a dosud nebylo nikdy pořádně zrestaurováno.

Via del Corso patří k nejdelším a nejrovnějším římským třídám. Vychází z Piazza del Popolo a je tak rovná, že prakticky už od jejího začátku vidíte Památník Viktora Emanuela II. na Benátském náměstí. Ani dnes nedělá ulice ostudu svému jménu. Je sobota odpoledne a tisíce lidí korzují po Via del Corso.

Sloup Marka Aurelia byl vztyčen v roce 193. Rytiny zachycují scény z bojových tažení proti Germánům a Sarmatům. Sloup je vysoký 29,5 metru a je složen z 28 mramorových válců o průměru 3,7 metru. Socha císaře a císařovny na vrcholu byla v roce 1589 nahrazena sv.Pavlem.

Fontána di Trevi je považována za největší a nejkrásnější římskou fontánu. Anita Ekbergová ji proslavila v roce 1960 ve Felliniho filmu Sladký život (La Dolce Vita).

Fontána se nachází na samém konci akvaduktu Aqua Virgo, který dal vybudovat Augustův správce Marcus Vipsanius Agrippa v roce 19 př.n.l. a zásoboval vodou značnou část Martova pole. Svůj název Panenský pramen dostal díky panně, která jej Agrippovým vojákům ukázala. Proto je zobrazena na jednom z reliéfů v prvním patře.

Fontána di Trevi je vytesaná do zadní stěny paláce hrabat z Poli. Je to dílo architekta Nicoly Salviho. Pokyn k její výstavbě dal papež Klement XII. v roce 1732 a trvala téměř 30 let. Kašně dominuje socha boha Neptuna, pod ním jsou dva tritoni s koňmi. Ostatní sochy znázorňují zavlažování a další lidské činnosti, spojené s blahodárným působením vody.

Pověst říká, že kdo se chce někdy do Říma vrátit, musí hodit minci do Fontány di Trevi (pravou rukou přes levé rameno). Teď máme spíš pocit, že se sem lidi ani nevracejí, ale že tady přímo zůstávají.

Na nejvyšším z římských pahorků stojí Kvirinálský palác (Palazzo del Quirinale), který dal v roce 1573 vybudovat papež Řehoř XIII., protože se přes léto bál ve Vatikánu nákazy malárií. Do sjednocení Itálie sloužil jako letní rezidence papežů, od roku 1947 je to oficiální sídlo italského prezidenta.

Kašnu na Kvirinálském náměstí (Piazza del Quirinale) zdobí sochy Castora a Poluxe, patronů jezdectví a jezdecké gardy. Obelisk byl původně součástí Augustova mauzolea a žulová kašna sloužila jako koryto pro koně na fóru.

Není to zdaleka jediná kašna v této části města. Projdeme-li kolem Berniniho Kostela sv.Ondřeje na Kvirinálu (Sant'Andrea al Quirinale), dostaneme se ke kostelu San Carlo se čtyřmi fontánami - každá je na jednom rohu (Quattro Fontane).

Mineme palác Barberini a přicházíme na stejnojmenné náměstí, kde stojí Tritonova fontána (Fontane del Tritone), kterou vytvořil Bernini v roce 1642 pro papeže Urbana VIII. Barberiniho.

Žádná římská fontána není suchá a ve všech proudí dokonale čistá voda. Dnešní vodovodní síť navazuje na tu, která vznikla už ve starověku, většinou ještě před naším letopočtem. Římské vodovody a kanalizace byly defakto dobudovány za císaře Claudia.

Promyšlený systém perfektně vyspádovaných akvaduktů znamenal, že už ve starém Římě byl dostatek vody nejen pro šlechtické paláce, ale úplně pro každého. Také lázní byl bezpočet, vstup do nich byl zdarma a byly určeny pro všechny sociální skupiny.

Další obelisk nás už bezpečně dovede až nad Španělské schody. Španělské schody (Scalinda Trinita dei Monti) postavili ve skutečnosti v první polovině 18.století Francouzi, stejně jako o něco starší Kostel sv.Trojice (Trinita dei Monti) se dvěma zvonicemi, tyčící se nad nimi. Schody financoval údajně francouzský diplomat, kterého nebavilo šplhat každé ráno do bahnitého kopce. Španělským dílem je pouze palác z roku 1647, v němž sídlilo španělské velvyslanectví u papežské stolice.

Pod schody stojí fontána Barcaccia ("stará bárka"), kterou vytvořil Pietro Bernini, otec slavného barokního architekta. Sloup P.Marie Neposkvrněné (Columna dell Immacoleta) vznikl na počest vyhlášení neposkvrněného početí P.Marie na papežském koncilu v roce 1854.

Ze Španělského náměstí (Piazza di Spagna) vychází Via dei Condotti, jedna z nejznámějších nákupních tříd v Římě. Caffé Greco, založené již v roce 1760, bylo oblíbeným místem básníků Keatse a Shelleyho i spisovatele Charlese Dickense. Hlavní vchod byl ovšem tenkrát z druhé strany - na Via del Carrozze.


Antický Řím

(Neděle, 10.dubna 2011)

Circus Maximus byl největším závodištěm v historii. Používal se od 4.století př.n.l. až do poloviny 6.století. Souboje vozatajů mohlo sledovalo najednou 250.000 diváků, konaly se tady dokonce zinscenované námořní bitvy. Římští císařové na ně měli výhled přímo ze svých rezidencí na Palatinu, vypínajícím se na severní straně cirku.

Palatin je spojen s nejstaršími legendami o zrodu Říma. Pověsti o vlčici, která odkojila Romula a Rema, jsou možná jenom pohádkou, archeologické nálezy však dokazují existenci prvních osad na tomto pahorku v 9.-8.století př.n.l. V období republiky bydleli na Palatinu známé osobnosti, narodil se zde Augustus (vl.jménem Octavius) a žili prakticky všichni římští císařové.

Úplně vpravo vidíme Palác Septima Severa (Domus Severiana), který vznikl na přelomu 2. a 3.století. Jelikož v tu dobu byl už pahorek zaplněn, musel být podepřen mohutnými oblouky podobně jako římské amfiteátry.

Uprostřed cirku stála nízká zídka (tzv. spina), na níž bylo umístěno sedm kamenných vajec, určených k počítání kol. V roce 33 př.n.l. byly nahrazeny sedmi bronzovými disky s delfíny a v roce 10 př.n.l. zasadil císař Augustus doprostřed obelisk a zřídil císařskou lóži.

Dnes je Circus Maximus pouze volné prostranství, porostlé trávou, na které Římané venčí své psy, a občas se tady konají velké kulturní akce- např. bezplatný koncert Genesis, který v roce 2007 navštívilo 500.000 diváků.

Santa Maria in Cosmedin je jediný římský kostel, který má ikonostas. Byl totiž určen pro řecké křesťany, kteří uprchli z Byzantské říše. Dal jej postavit papež Hadrián v 8.století, sedmipatrová románská zvonice byla přistavěna během oprav ve 12.st.

Největší turistickou atrakcí je ovšem kamenný kotouč, kterému se říká Ústa pravdy (Bocca della Verita). Podle pověsti ukousnou ruku každému, kdo lže. Ve skutečnosti je to poklop z kanálu a tvář znázorňuje boha vod. Pověst vznikla ve středověku, kdy Ústa pravdy sloužila jako zkouška čarodějnic a cizoložnic, čemuž ovšem napomáhal skrytý chlapík s mečem.

Dva chrámy na Foru Boariu ze 2.století př.n.l. jsou jedinými zachovalými památkami z období Římské republiky, kdy Forum Boarium sloužilo jako trh s dobytkem. Herkulův chrám je proto věnován hrdinnému Herkulovi, který zabil obra, co mu kradl dobytek. Díky svému kruhovému tvaru byl ovšem dlouho považován za chrám bohyně Vesty. Obdélníkový Chrám Fortuny Virilis je zasvěcen Portunovi, bohovi řek a přístavů, protože se nacházel v blízkosti říčního přístavu na Tibeře.

Nejstarším kamenným mostem na Tibeře je Ponte Rotto, postavený v letech 181-142 př.n.l. Jelikož se koncem 16.století zřítil do vody, říká se mu "rozpadlý most". Nejstarším používaným mostem je od té doby sousední Fabriciův most (Ponte Fabricio), který vede na Tiberský ostrov.

Oblouk boha Iana (Arco di Giano) stál přímo nad hlavní římskou stokou Cloaca Maxima, vedoucí z Fora Romana do Tibery. Nad čtyřmi oblouky stojí sochy čtyř bohyň - Romy, Junony, Ceres a Minervy. Ve skutečnosti se ovšem nejednalo o žádný triumfální oblouk, jeho účel byl zcela prozaický - poskytoval přístřeší obchodníkům s dobytkem v případě špatného počasí.

Druhý menší oblouk, tzv. Oblouk penězoměnců (Arco degli Argentari) postavili dokonce samotní obchodníci. Vedle stojící kostel San Giorgio in Velabro byl původně sídlem diakonátu.

Malý kruhový kostelík San Teodoro byl založen v 6.století na místě, kde byl umučen sv.Teodor. Kostel vznikl na zbytcích velké sýpky a bylo zde rovněž sídlo diakonátu, což byl úřad, který spravoval sýpky a rozděloval chleba pro chudé.

Stoupáme na Kapitol (Capitol). Tarpeiina skála (Rupe Tarpeia) je pojmenována po hrdince jedné ze starých pověstí. Dcera velitele římské posádky v roce 750 př.n.l. vydala město Sabinům, kteří se přišli pomstít za únos svých dcer (tzv. únos Sabinek). I když se oba tábory nakonec usmířily (údajně proto, že Sabinky byly se svými novými muži velice spokojeny), Tarpeia byla shozena ze skály stejně jako jiní zrádci republiky.

Ve vysušeném údolí mezi Kapitolem, Palatinem a Kvirinálem se rozkládalo Forum Romanum, centrum města a potažmo celého tehdejšího světa. Nejkrásnější pohled na tuto část města se naskýtá z terasy vedle Senátorského paláce - fórum protíná triumfální Via Sacra, na konci vyčnívá mezi stromy Koloseum, cestičky doprava stoupají k císařským rezidencím na Palatinu.

Město Řím bylo, jak známo, vystavěno na sedmi pahorcích. Za nejvýznamnější je považován Kapitol, kde stál hrad prvního římského krále Romula. Ten v roce 753 př.n.l. zabil v souboji svého bratra Rema a stal se podle legendy zakladatelem města a první královské dynastie.

Na přelomu 6. a 5.století př.n.l. zde vyrostly chrámy Jupitera, jeho ženy Junony a dcery Minervy. V 1.století př.n.l. byla mezi původními pahorky s chrámy navršena plošina, zvaná tabularium, na níž byla postavena římská radnice a později uložen státní archiv. Ostatně slovo Capitol přijalo od té doby spousta států pro označení svých vládních sídel - od USA až po Kubu.

Kapitolské náměstí (Piazza del Campidoglio) dal vystavět papež Pavel III. v roce 1536 a projektoval jej Michelangelo. Název Piazza del Campidoglio pochází ještě z doby, kdy tady byla pouze pole s česnekem (latinsky Campi d'oglio).

Uprostřed hvězdicové dlažby stojí socha Marka Aurelia. Senátorský palác (Palazzo Senatorio), postavený nad původním tabulariem, slouží dodnes jako římská radnice. V budovách, jež náměstí lemují, jsou nyní umístěna Kapitolská muzea (Musei Capitolini)

Nejvděčnějším exponátem jsou určitě zbytky kolosální sochy císaře Konstantina, která stála původně v Maxentiově bazilice. Jeho hlavu a vztyčený prst najdeme nyní mezi dalšími torzy na nádvoří Paláce konzervatoristů (Palazzo dei Conservatori).

K dalším relikviím patří socha Chlapce, vytahujícího si trn z nohy, originál Římské vlčice nebo Hlava Medúsy od Berniniho. Bronzová jezdecká socha Marka Aurelia stojí uprostřed terasy, vystavěné na zbytcích Jupiterova chrámu.

Ve druhém patře paláce se nachází Pinakotéka. Na jednom z ranných Caravaggiových obrazů stahuje věštkyně prsten z ruky nic netušícího mladíka. Zasedací místnost zdobí dynamický Únos Sabinek (Pietro da Cortona).

Do druhé části Kapitolských muzeí se dostaneme podzemní chodbou, která vede skrz starověké tabularium, z něhož se opět můžeme pokochat pohledem na Forum Romanum. Do oblouků je zapracována část Vespasiánova chrámu.

Součástí sbírek v Novém paláci (Palazzo Nuovo) jsou další zajímavé antické sochy (Umírající Kelt, Amor a Psyché, Opilý faun) a busty v Sále filozofů a Sále imperátorů. Vrcholem je Kapitolská Venuše, římská kopie Praxitelovy Afrodity ze 4.století př.n.l.

Nejstarší historii města na Kapitolském náměstí připomíná vlčice, kojící Romula a Rema. Vlčice pochází z roku 650 př.n.l. a je etruská, kluci byli doplněni až počátkem 15.století. Nápis S.P.Q.R. znamená "Senatus Populus Que Romanus", tedy "Senát a lid v Římě jedno jsou". Originál sochy jsme viděli v Kapitolských muzeích.

V období římské republiky sloužilo Forum Romanum především jako tržnice, po vzniku císařství tady však začaly růst chrámy a památníky, kterým museli uvolnit své místo trhovci. Císařové proto začali budovat nová fóra a tržnice, která dnes lemují třídu Fori Imperiali (Císařská fóra).

Prvním z nich bylo Césarovo fórum, které bylo slavnostně otevřeno v roce 46 př.n.l. v poslední den oslav Césarova vítězství nad Pompejem. Césarovo fórum je obklopeno dvojitým sloupořadím, na samém konci stál Chrám Venuše Genetrix (Venuše Rodičky), od níž odvozuje svůj původ juliánská dynastie. Dodnes se z něj zachovaly tři sloupy s překladem.

Stavbu naplánoval Julius Caesar už v roce 54 př.n.l., čehož důkazem je také dopis, který napsal Cicero svému příteli Atticovi. Jejím úkolem bylo rozšířit zaplněné prostory starého fóra, nejdřív však bylo třeba zpevnit svahy Kapitolského pahorku a trochu posunout budovu kurie.

Pět monumentálních komplexů bylo postupně vybudováno jako pokračování Fora Romana - Césarovo fórum (46 př.n.l.), Augustovo fórum (2 př.n.l.), Chrám míru neboli Templum Pacis (75), Nervovo fórum čili Forum Transitorium (97) a Trajánovo fórum (112 a 113). Během inaugurace posledního z nich bylo rovněž zpřístupněno zrestaurované Césarovo fórum a Trajánova tržnice.

Fóra byla většinou stavěna za peníze, získané ve válkách. Měla slavnostní a reprezentativní charakter, vzbuzující dojem, že císařství je zárukou bezpečí a míru v Římě. Císařovu přítomnost opakovaně zdůrazňovala zpodobnění na koňském hřbetu nebo válečném voze, inskripce s jeho jménem a symbolické odkazy v dekorativních motivech.

Poslední a také největší je Trajánovo fórum, k jehož slavnostnímu otevření došlo v roce 112. Celou monumentální oblast císařských fór zakončil v následujícím roce Trajánův sloup.

Trajánovo fórum je obrovský komplex, tvořený fórem, chrámy, tržnicí a několika dalšími budovami. Zabírá plochu o velikosti 300 x 185 metrů a aby mohl být vytvořen, musely být "ustřiženy" svahy Kapitolu a Kvirinálu, které byly do té doby spojeny sedlem.

Výkopové práce byly zahájeny pravděpodobně už za Domitiána, který však byl roku 96 zavražděn. Pokračoval v nich až císař Traján, který výstavbu financoval zisky z Dacie. Dobytí dnešního Rumunska proběhlo ve dvou taženích (101-102 a 105-106) a bylo ukončeno podrobením Dáků a smrtí jejich krále Decebala.

Architektem Trajánova fóra byl Apollodorus z Damašku, což byl vojenský inženýr, který doprovázel císaře ve vítězné válce. Trajánovy plány byly mnohem obsáhlejší než díla jeho předchůdců. Rozlehlé náměstí lemovaly sloupové haly, do nichž byly vsazeny výklenky se sochami (tzv. exedry). Dvě sloupořadí, dlouhá přes 100 metrů, vedla k pětilodní Bazilice Ulpia, v níž byly umístěny dvě knihovny. Na nádvoří mezi nimi stál Trajánův sloup.

Na protější straně bylo náměstí uzavřeno velkou trojdílnou halou, jejichž monumentální sloupová fasáda vytvářela pozadí pro kolosální jezdeckou sochu císaře. Čtvercový dvůr za centrálním sektorem spojoval nové prostory s Augustovým fórem. Celý tento rozsáhlý komplex sloužil jako grandiózní prostředí pro konání veřejných ceremonií a galerie sochařských cyklů, oslavujících slavné osobnosti různých ér.

Trajánův sloup je vysoký 38,4 metrů a spirálovitě jej obtáčí téměř 200 metrů dlouhý starověký komiks, zachycující císařova tažení proti Dákům. Po Trajánově smrti byla zlatá urna s ostatky vložena do paty sloupu, jeho sochu na vrcholu však koncem 16.století nahradil sv.Petr.

Za Trajánovým fórem stojí Trajánova tržnice. Tento vnější cihlový komplex měří 40 metrů, což je výška svahu pahorku Kvirinál, která musela být odtesána (Podotýkáme, že v té době ještě neexistoval dynamit!). Šest pater nebytových jednotek zároveň vytvořilo pro občany spojení oblasti fór s rezidenčními parcelami nahoře na Kvirinálu a čtvrtí Subura.

Trajánova tržnice se stala největší římsku tržnicí. Šestipatrová polokruhová budova je vlastně předchůdcem dnešních shopping-center. Bylo zde umístěno celkem 150 obchodů, v horním patře sklady vína a oleje a také kanceláře sociální správy.

Středověký dům s maltskou vlajkou už není součástí tržnice. Tady měli od 12.století své sídlo rytíři ze Rhodu, u nás známější spíš jako maltéžští rytíři (Casa dei Cavalieri di Rodi).

Nad tržnicí se tyčí Strážní věž (Torre delle Milizie), která však byla přistavěna také až ve 12. nebo 13.století. Je tedy vyloučeno, aby z ní císař Nero sledoval požár Říma, jak se občas uvádí.

Stavba Augustova fóra trvala 20 let. Práce na hlavních budovách byly zahájeny v roce 27 př.n.l. Poté, co Oktavián dobyl Egypt a zlikvidoval Marka Antonia (30 př.n.l.), vrátil symbolicky moc do rukou senátu a ten mu následně udělil titul imperátora.

Augustovo fórum bylo součástí rozsáhlé přeměny oblasti mezi hlavním náměstím, Césarovým fórem a Bazilikou Emilia. Její napojení na další městské čtvrti bylo dáno kapacitou stávajícího kanalizačního systému.

Důležitou pozici v severovýchodní části areálu zabírala Hala Kolose (Aula del Colosso), kvůli níž byla také zkrácena budova, na jejímž místě dnes stojí Lodžie rytířů ze Rhodu. Kolos byl vysoký 11 metrů, socha byla vykládána drahými kameny a stěny pokryty deskami z bílého mramoru.

Nejvýznamnější místo Augustova fóra představuje Chrám boha Marta Mstitele (Mars Ultor), postavený na počest vítězné bitvy u Filip v roce 42 př.n.l., v níž Oktavián pobil poslední Césarovy vrahy. Dodneška z něj zbylo jen schodiště ke svatyni a tři mramorové sloupy.

Ve stavební posloupnosti císařských komplexů zabírá symbolickou pozici fórum, které inauguroval císař Nerva v roce 97. Nervovo fórum však ve skutečnosti vytvořil už jeho předchůdce Domitián (81-96). Jeho cílem bylo zaplnit stavební mezeru a propojit existující areály originálním urbanistickým a architektonickým řešením. Hlavní cestu ze čtvrti Subura na Forum Romanum přebudoval v pestrobarevnou pasáž, z níž se zachovaly dva velké korintské sloupy a část Chrámu bohyně Minervy.

Originální funkce této stavby se odráží také ve starověkém pojmenování Forum Transitorium (Přechodové fórum). Komplex byl obklopen zdmi z tufových bloků, pokrytých mramorovými deskami. Přístupy byly ze stran, tři se otevíraly k Foru Romanu a na protější stěně stál monumentální vchod, který tvořila sloupová exedra ve tvaru podkovy, tzv. Porticus Absidata. Portikus uváděl chrám, zasvěcený bohyni Minervě, ochránkyni císaře Domitiána.

Na Nervovo fórum navazovalo Vespasiánovo fórum a velkolepý Chrám míru. Přesvědčit se o tom na vlastní oči ale už nemůžeme, protože jejich zbytky se nyní nacházejí pod silnicí, kterou Mussolini oddělil Císařská fóra od Fora Romana. Plány na další přestavbu oblasti už naštěstí nestihl uskutečnit.
Templum Pacis neboli Chrám míru oslavoval úspěchy císaře Vespasiána při potlačení židovského povstání. Proto se mu někdy říká Vespasiánovo fórum. Byl slavnostně otevřen v roce 75 a byly v něm umístěny nejvzácnější trofeje, získané při dobytí Jeruzaléma, včetně sedmiramenného svícnu a stříbrných trumpet z Jeruzalémského chrámu. Podobné výjevy můžeme spatřit na oblouku jeho syna Tita, umístěného na Foru Romanu.

Název "chrám míru" lépe vystihuje rozdílný účel tohoto komplexu ve srovnání s ostatními císařskými fóry a zdůrazňuje jeho posvátný charakter.

Forum Romanum bylo centrem starověkého Říma po více než 1000 let. Vzniklo v 6.století př.n.l. vysušením bažin, za římské republiky to bylo prostranství, určené pro lidová shromáždění a trhy, v období císařství společenské a náboženské centrum. Prostranství protíná téměř kilometr dlouhá Via Sacra, po níž procházely slavnostní průvody po návratu z válečných tažení.

Emiliova bazilika (Basilica Aemilia) byla nejvelkolepější stavbou republikánského Říma. Postavili ji v roce 179 př.n.l. dva konzulové a původně sloužila jako shromažďovací hala, v níž se setkávali politici a výběrčí daní, později lichváři. Tuto domněnku potvrzuje fakt, že se zde našly roztavené mince z doby, kdy Řím vypálili Vizigóti.

Kruhová svatyně pod schodištěm byla zasvěcena bohyni Cloace, ochránkyni stoky, která sváděla do Tibery vodu z vysušených bažin a posloužila jako základ římské kanalizace (tzv. Cloaca Maxima).

Kurie (Curia) byla sídlem senátu. Senátoři seděli na barevné mramorové podlaze na skládacích židličkách a hráli s nimi "škatule, škatule, hejbejte se" podle toho, na čí stranu se právě přidávali. Cihlová budova zůstala zachována v dobrém stavu až do dnešních časů díky tomu, že od 7.století sloužila jako kostel.

Význam Fora Romana stoupal a klesal s rozvojem a pádem Římské říše. V období republiky byla jeho plocha zcela prázdná a sloužila ke shromážděním lidu. Kromě řečnické tribuny, zvané rostra, tady rostly jen tři symbolické římské plodiny - olivovník, fíkovník a vinná réva.

Césarův oltář (Ara di Cesare) postavil v roce 29 př.n.l. Augustus na místě, kde byl spálen Julius Caesar po svém zavraždění.

Basilicu Julia začal stavět už Julius Caesar v roce 54 př.n.l. Byla třípatrová a používala se jako soudní dvůr. Zachovaly se z ní sice pouze obrysy, na schodech jsou však dosud vidět vyrytá hrací pole, na nichž si příbuzní krátili čas před vynesením rozsudku. Připomínají spíš důlky na kuličky.

Teprve pozdější císařové si dovolili zasadit na plochu fóra svoje památníky. Poslední stavbou byl Fokův sloup, vztyčený v roce 608 papežem Bonifácem IV. jako dík východořímskému císaři Fokovi za to, že mu formálně daroval Pantheon.

Oblouk Septima Severa vytvořili v roce 203 jeho synové na počest císařova vítězství nad Parthy a Araby.

Vespasiánův chrám, z něhož vidíme tři nárožní sloupy, byl postaven v roce 79. Další kousek jsme spatřili, když jsme procházeli tabulariem, které z této strany fórum uzavírá.

Nejstarší stavbou na Foru Romanu je Saturnův chrám, z něhož zůstalo 8 iónských sloupů. Saturn byl bohem setby a na jeho počest se konaly saturnálie, nejvýznamnější slavnosti v pohanském Římě, které se staly také předchůdcem našich Vánoc. Saturnův chrám tady stál už v 5.století př.n.l., dochované zbytky pochází ze stavby z roku 42 př.n.l.

Chrám Castora a Poluxe označují tři korintské sloupy. Tato svatyně byla zasvěcena Jupiterovým synům - dvojčatům, která podle legendy pomohla Římanům porazit Latiny v bitvě u Regillského jezera. Chrám vznikl v roce 484 př.n.l., římsa pochází z přestavby v roce 6.

Kruhový Vestin chrám ze 2.století byl součástí rozlehlého komplexu. V atriu Domu vestálek se nachází tři bazény, obklopené sloupovou kolonádou a několikapatrovou budovou s 50 místnostmi. Vestálky byly kněžky bohyně Vesty, které hlídaly věčný oheň. Ve starém Římě byly velice vážené a většinou se jimi stávaly pouze dcery z urozených rodin. Kult vestálek přetrval až do 4.století, kdy už všude kolem vládlo křesťanství.

Zrekonstruovaný Dům vestálek byl pro veřejnost otevřen teprve nedávno. Lešení se přestěhovalo ke Chrámu Antonina a Faustiny, který postavil v roce 141 císař Antoninus Pius na počest zesnulé manželky Faustiny. Po jeho smrti byl zasvěcen i jemu. V nápisu nad sloupy je vidět, že text "Božský Antoninus" (Divo Antonino) sem byl doplněn dodatečně.

Romulův chrám je malá kruhová stavba, která byla původně součástí rozlehlého Vespasiánova Chrámu míru. Na jeho místě dnes stojí Kostel sv.Cosmy a Damiana ze 6.století a chrám božského Romula je jeho předsíní.

Maxentiovu baziliku začal stavět císař Maxentius v roce 306, dokončil ji však teprve Konstantin, který svého spoluvládce sesadil. Baziliku potom přirozeně věnoval sobě. Zbytky Konstantinovy mramorové sochy, vysoké 35 metrů, jsou nyní umístěny v Kapitolských muzeích.

Kostel Santa Francesca Romana stojí na místě mnohem většího komplexu, který vytvořil v roce 121 císař Hadrián. V zahradě za ním najdeme ještě sloupy z původního Chrámu Romy a Venuše. Kostel je zasvěcen sv.Francesce Romaně z Trastevere, světici z 15.století, která se stala patronkou motoristů - což Italové určitě potřebují.

Titův oblouk, klenoucí se nad původní Via Sacra, oslavuje vítězství císaře Tita v Palestině a zničení Jeruzaléma v roce 70. Na reliéfech zřetelně vidíme vynášení sedmiramenného svícnu a stříbrných trumpet z Jeruzalémského chrámu. Oblouk dokončil po císařově smrti jeho bratr Domitián.

Palatin byl dobrou adresou už pro první obyvatele města a na místě jejich chýší budovali později své honosné vily také římští císařové. Z výrazu "palatin" pochází dokonce slovo "palác". Jedním z posledních archeologických objevů je Domus Tiberiana.

V těsném sousedství tzv. Romulových chýší se nachází Liviin a Augustův dům. Jelikož z důvodu ochrany vzácných fresek má povoleno přístup do těchto prostor pouze 20 osob každou půlhodinu, podíváme se jen do Liviina domu.

Liviin dům patřil nám dobře známé Livii, manželce Augusta, matce císaře Tiberia a babičce Clau-Clau-Claudia. Svatba Livie a Octavia proběhla v roce 38 př.n.l.

Je to ukázka luxusní rezidence, jaké vlastnili republikánští aristokraté. Byl postaven v první polovině 1.století př.n.l., v roce 30 př.n.l. vyzdoben barevnými freskami v tzv. druhém pompejském stylu. Krátce poté se stal součástí většího komplexu budov, který začal stavět Augustus na Palatinském kopci.

Liviin dům byl dvoupatrový, zbytky druhého patra jsou vidět venku (hlavně zezadu). Skládal se z velké přijímací haly (tablinum), z níž se vcházelo do třech místností, které sloužily jako kanceláře, a velké jídelny (tricliinium). Dlouhá chodba spojovala tyto prostory se služebními pokoji a ložnicemi. Podzemní koridor vedl rovněž do Augustova domu. Fresky jsou originály, některé z nich však byly kvůli vlhkosti sejmuty ze stěn a přeneseny na panely.

Nejhonosnější rezidencí na Palatinu byla Domitiánova vila z konce 1.století, která ovšem vznikla na stavbách předchozích císařů Tiberia, Caliguly a Claudia. Tento palác tvořila dvě křídla - Domus Flavia a Domus Augustana.

Domus Flavia sloužil jako veřejné prostory, kde probíhaly císařské audience a soudy. Jeho součástí byla rovněž bazilika a velká jídelna.

V Domu Augustana se nacházely kromě soukromých místností také bazény a nádvoří s fontánami. Jednotlivé prostory byly spojeny klenutými chodbami. K paláci přiléhal rovněž stadión, umístěný v zahradách.

Konstantinův oblouk vztyčil v roce 315 císař Konstantin na oslavu svého vítězství nad spoluvládcem Maxentiem v bitvě u Milvijského mostu. Jeho výzdoba však není zcela originální, protože na ni byly použity části z vítězných oblouků a památníků předchozích panovníků. V tomto směru se první křesťanský císař moc křesťansky nechoval. Osm reliéfů v horní části pochází z památníku Marka Aurelia, kterému byly poněkud otesány rysy obličeje. Lovecké a bojové scény uprostřed zase původně oslavovaly hrdinské činy císaře Hadriána.

Koloseum (Colosseo) leží v údolí mezi třemi římskými pahorky. Císař Vespasián jej začal stavět v roce 72 na místě umělého jezera, které bylo součástí Neronova Zlatého domu (Domus Aurea). Vespasián neměl lehkou pozici, jeho úkolem bylo obnovit říši po kruté a zničující vládě Nerona, který spáchal sebevraždu a ukončil tak panování juliánsko-klaudiovského rodu.

Vespasián byl zakladatelem fláviovské dynastie, správný název arény proto je Fláviovský amfiteátr. Koloseum se mu začalo říkat díky kolosu - 35 metrů vysoké soše Jupitera, vytvořené z původní sochy Nerona. Ve stavbě pokračovali ještě další dva císařové a pracovali na ní zejména židovští otroci, přivezení z Judeje po židovské válce.

Koloseum otevřel Vespasiánův syn Titus v roce 80 a byl to největší amfiteátr v celé Římské říši. Zahajovací hry trvaly 100 dní. Stavba má 4 patra, je dlouhá 189 metrů, široká 156 metrů a vysoká 48 metrů. Celý ovál je vytvořen z travertinu, sedadla byla pokryta mramorem, v arkádách stály sochy význačných osobností města. Otvory ve čtvrtém patře sloužily pro nosníky, na něž se v případě špatného počasí natahovala plachta. Vznikla tak vlastně první krytá hala na světě.

Koloseum mělo kapacitu 55.000 míst (po přestavbě až 85.000) a návštěvníci byli rozděleni do třech sekcí podle svého společenského postavení. Římské číslice nad vchody udávají čísla sektorů, podobně jako na dnešních stadiónech. Pod oblouky se prodávalo občerstvení a šátky v barvách populárních gladiátorů. Ti soupeřili nejen mezi sebou, ale často také s řadou dost exotických tvorů - slony, hrochy, lvy, tygry nebo hyenami. Aréna byla pokryta žlutým pískem, který vstřebával krev. Pod dřevěnou podlahou se nacházel složitý systém chodeb a výtahů, zajišťujících rychlý přísun zápasníků na scénu.

Gladiátorské souboje se v Římě pořádaly až do začátku 6.století, kdy již bylo natolik rozšířeno křesťanství, že hry byly zakázány. Poslední zápas se konal v roce 523.

Zlatá Neronova vila (Domus Aurea) vznikla až po obrovském požáru, který postihl Řím za Neronovy vlády. Požár trval 9 dní, byly při něm zcela zničeny 3 městské čtvrtě a císaři poskytl záminku k honbě na křesťany.

Neronova vila ne nadarmo nese označení "zlatá". Přestože část stavby zboural už Vespasián a další přebudoval Traján na císařské lázně, zachovalo se z ní nakonec dost - archeologové odhalili k dnešnímu dni asi 150 místností s nádhernými freskami a sochami. Císař Traján totiž poskytl jednomu ze svých neoblíbených předchůdců medvědí službu. Tím, že Neronovu rezidenci zasypal štěrkem, aby na ní vystavěl své budovy, tak ji vlastně dokonale zakonzervoval a zanechal pro další generace. Prohlédnout si ji ovšem nemůžeme. Po desetileté rekonstrukci měla být znovu otevřena v roce 2008, podzemní vody jsou ale příčinou toho, že zůstala pro veřejnost uzavřena dodnes.

Trajánovy lázně vybudoval císař Traján v roce 109 na místě Neronova Zlatého domu. Staly se prvním rozlehlým lázeňským domem s komplexními službami a vzorem nejen pro stavbu ještě větších římských lázní (Diokletiánovy, Caracallovy), ale také současných aqua-center.


Vatikán

(Pondělí, 11.dubna 2011)

Nejdelší fronty do Vatikánských muzeí bývají vždycky v pondělí. Jelikož tento den mají ostatní římské památky zavřeno, potkávají se všichni turisté právě zde (ve Vatikánu je kvůli bohoslužbám zavíračka v neděli).

Někdy se proto vyplatí koupit si raději prohlídku s průvodcem u nějaké místní agentury, protože ty mají rezervované skupinové vstupy na určitou hodinu. Zbývá tedy pouze se rozhodnout, co je pro Vás důležitější - 25 Euro nebo ztratit půl dne ve věčném městě? Šourání v davu si i tak užijete dost a dost!

Vatikánská muzea (Musei Vaticani) se nachází v papežských palácích a přilehlých budovách. Jedná se o značně rozsáhlé sbírky, shromážděné církví v průběhu staletí. Součástí prohlídky je rovněž Sixtínská kaple a Raffaelovy síně. Prohlídkové okruhy ovšem mají dohromady 7 kilometrů, takže je nutno si pořádně vybrat, co vlastně chceme vidět.

Nádvoří šišky (Cortile della Pigna) je pojmenováno podle exedry, v níž je umístěna piniová šiška. Výklenek doplňuje římská kašna, která stávala na nádvoří původní baziliky sv.Petra. Podél stěn jsou rozmístěny panely, na kterých průvodci popisují svým ovečkám malby v Sixtinské kapli. Samotná kaple je posvátné místo, takže se tam nesmí ani mluvit ani fotografovat.

Schody z lapidária nás přivádějí do Museo Pio-Clementino, které zahrnuje nejvzácnější sbírky a prostory. Na osmibokém nádvoří belvedéru jsou vystaveny sochy a sarkofágy. Jedná se vesměs o repliky původních řeckých originálů, ovšem i římské kopie z 1. a 2.století mají dnes svou cenu! Apollón Belvederský (4.st.př.n.l., kopie ze 2.st.) představuje prototyp krásy, dynamické sousoší Láokoón (1.st.př.n.l.) zachycuje trojského kněze a jeho syny při boji s hady.

Belvederské torzo je zbytkem sochy svalnatého Herkula z 1.st.př.n.l. Její proporce používal dokonce i Michelangelo jako vzor pro své postavy.

Sala Rotonda (Okrouhlý sál) je miniaturní napodobeninou Pantheonu. Mezi nejzajímavější exponáty patří bronzový Herkules a sochy římských císařů, hlavně Claudia.

V Sále řeckého kříže vidíme porfyrínové sarkofágy Constance a sv.Heleny, dcery a matky císaře Konstantina.

Galerie kandelábrů je sice pojmenována podle Berniniho svícnů, přesnější název ale je Galerie soch, protože tady stojí množství řeckých a římských exponátů.

Na levé stěně Galerie tapisérií jsou umístěny výjevy z Kristova života, které byly utkány v Bruselu podle Raffaelových návrhů.

Následuje dlouhá Galerie map. Jednotlivá plátna zachycují italské regiony v toku dějin, na konci je stará a nová Itálie.

Přes Sál Sobieského a Sál neposkvrněného početí se konečně dostáváme k Raffaelovým síním.

Raffaelovy síně jsou vlastně komnaty papeže Julia II., které Raffael vyzdobil v letech 1508-1524. První sál je zasvěcen císaři Konstantinovi, nejvíc místa proto zabírá freska, zachycující bitvu u Milvijského mostu, v níž definitivně porazil svého soka Maxentia.

Další pokoj je pojmenován podle malby Vyhnání Heliodora z chrámu a v následující Podpisové síni najdeme významné fresky hned dvě - Disputace o Nejsvětější svátosti a Athénská škola, v níž Platón s Aristotelem debatují o pravdě. Poslední místnost je zaměřena na požár v Borgu, který zázračně uhasil papež Lev IV.

V bývalých komnatách Borgiů jsou nyní umístěna moderní náboženská díla. Fresky v Síni svatých maloval Pinturicchio.

Sixtínská kaple (Capella Sistina) je obdélníková místnost, která sloužila jako soukromá kaple papežů. Vytvořena byla ve druhé polovině 15.století za vlády papeže Sixta IV., po němž je také pojmenována.

Sixtinská kaple je dlouhá 40 m, široká 30 m a vysoká 20 m, což odpovídá rozměrům Šalamounova chrámu. Fresky pokrývají celkem 800 m2. Malovali je všichni významní umělci té doby, nejobdivovanější jsou ale samozřejmě díla Michelangela - velkolepá stropní freska a Poslední soud.

Sixtinská kaple byla dokončena v roce 1483, strop však tehdy pokrývala pouze modrá obloha s hvězdami. Novou výzdobu zadal papež Julius II. Michelangelovi v roce 1508 a ten se zpočátku dost bránil, protože sám sebe považoval spíš za sochaře než za malíře.

Na stropní fresce nakonec strávil Michelangelo vleže plné čtyři roky (1508-1512). Hlavní motiv tvoří devět fresek, rozložených do třech skupin - 3 představují stvoření světa, 3 stvoření člověka a vyhnání z ráje, 3 jsou scény ze Starého zákona (Obětování, Potopa a Noemova opilost).

Nahé figury ve své době dost pobouřily církevní hodnostáře, přesto není strop jedinou Michelangelovou prací v Sixtinské kapli. O čtvrt století později jej pověřil papež Klement VII. malbou fresky Poslední soud, která pokrývá zadní stěnu kaple. Napočítáme na ní téměř 400 postav, některé měří až 2,5 metru a jejich naturalistické ztvárnění opět vyvolalo vlnu nevole, například sv.Bartoloměj drží v ruce svou staženou kůži.

Malba Posledního soudu trvala pět let (1536-1541). Když to tedy sečteme, Michelangelo strávil na výzdobě Sixtinské kaple celkem devět roků svého života (strop 4 roky + Poslední soud 5 let).

Zbývá nám ještě Pinakotéka, v níž visí známí italští mistři. K nejobdivovanějším patří Caravaggiův obraz Kladení do hrobu. Další dvě významná díla se bohužel momentálně restaurují, takže je spatříme pouze zdálky - Raffaelovo Proměnění Páně a nedokončený Sv.Jeroným od Leonarda da Vinciho.

Proměnění Páně je posledním Raffaelovým dílem. Po jeho smrti byl v ateliéru objeven téměř hotový obraz.

Sv.Jeronýma Leonardo sice nedokončil, i tak je na něm ale vidět, jak mistrovsky využil znalostí anatomie, které získal při tajných pitvách ve Florencii.

Vatikán zabírá plochu 1/2 km2 a je to nejmenší stát na světě. Má však své známky a mince, svou televizi i rádio a své novináře a soudce. Sídlem papežů je Vatikán od roku 1377, nezávislým státem od roku 1929. Policejní služby zajišťuje Švýcarská garda, jejichž uniformy navrhnul Raffael.

Prohlídku Baziliky sv.Petra začínáme pěkně z výšky - výstupem na kopuli. Mámě dvě možnosti, pěšky nebo výtahem. I po vystoupení z výtahu musíme ovšem zdolat ještě 320 schodů, spirálovitě stočených mezi vnitřním a vnějším pláštěm kopule (celková cesta bez výtahu představuje 551 schodů).

Monumentální kopule je dílem Michelangela. Je vysoká 136,5 metru, má průměr 42 metrů a podpírají ji čtyři mohutné pilíře. Do prstence pod okny jsou vepsána slova Ježíše Krista, kterými jmenoval Petra svým následovníkem - "Ty jsi Petr - Skála, a na této skále já zbuduji svou církev".

Z ochozu se nám naskýtá stejný pohled, jaký vidí svatí na terase každý den - do Vatikánských zahrad, na ovál Svatopetrského náměstí nebo Andělský hrad, tyčící se na břehu Tibery.

Bazilika sv.Petra byla postavena v 16.století nad hrobem apoštola Petra, Ježíšova nástupce, který přišel do Říma v roce 42 a byl umučen během Neronova honu na křesťany. První oltář nad jeho hrobem vznikl již koncem 2.století, kostel dal postavit počátkem 4.století císař Konstantin. Jelikož kolem vyrostlo v průběhu let několik nesourodých kaplí a paláců, rozhodl se papež Julius II. vybudovat zcela novou baziliku, která by se stala největším křesťanským svatostánkem na světě.

Její stavbou pověřil v roce 1506 architekta Bramanteho, trvala však 120 let a podíleli se na ní postupně všichni významní umělci své doby. Závěrečné práce vedl Carlo Maderna. Je proto spíš s podivem že "tolik kohoutů na jednom smetišti" vytvořilo dohromady tak kompaktní dílo. Nový chrám byl vysvěcen 18.listopadu 1626.

Bazilika je postavena na půdorysu latinského kříže, hlavní loď je dlouhá 187 metrů. Vnitřní výzdobu provedl z velké části Bernini a ústřední místo v celém chrámu zabírá jeho bronzový baldachýn nad hlavním oltářem.

Michelangelo má na svědomí jednu "srandičku". Sousoší Piety je jediným dílem, které kdy podepsal. Když se tehdy ještě mladý umělec doslechl, že jeho výtvor připisují známějším sochařům, vplížil se v noci tajně do kaple a vyryl své jméno na stuhu P.Marie.

Bronzová socha sv.Petra pochází z původní baziliky. Jelikož se s ním každý touží vyfotit, je už hodně pošahaný.

V podzemí chrámu je umístěna papežská krypta, v níž je k dnešnímu dni pohřbeno 164 papežů a svatých. Posledním je Jan Pavel II., který zemřel 2.dubna 2005.

V Berniniho kapli za baldachýnem je umístěna hrobka papeže Urbana VIII. Holubice v okně představuje Ducha svatého, vylétajícího ze světla. Posledním Berniniho dílem je náhrobek Alexandra VII. v sousední kapli.

Svatopetrské náměstí (Piazza San Pietro) vybudoval v polovině 17.století na objednávku papeže Alexandra VII. rovněž nejznámější italský barokní architekt Gian Lorenzo Bernini.

Náměstí tvoří dvě půlkruhové kolonády, na jejichž střeše je umístěno 140 soch svatých. Chybí mezi nimi pouze ti nejvýznamnější - šestimetrový Ježíš, Jan Křtitel a 11 apoštolů stojí na ochoze baziliky. Po stranách schodiště pak jsou sv.Petr a sv.Pavel.

Na plochu náměstí byly umístěny dvě fontány a egyptský obelisk, který dopravil do Říma už císař Caligula. Vztyčen byl pomocí 150 koní a 50 navijáků.


Andělský hrad

(Pondělí, 11.dubna 2011)

Andělský hrad (Castel Sant Angelo) není ve skutečnosti hrad, ale monumentální hrobka císaře Hadriána z počátku 2.století. Dokončil ji jeho nástupce Antoninus Pius v roce 139. Kruhové mauzoleum má průměr 60 metrů, bylo ozdobeno stromy a na vrcholu stála císařova socha na voze, taženém čtyřspřežím.

V roce 271 se Andělský hrad stal součástí Aureliánových hradeb a nadále sloužila stavba jako pevnost, vězení, kasárny a papežský kryt (podzemní chodba jej spojovala přímo s Vatikánem). Andělský hrad se mu říká od roku 590, kdy sem papež Řehoř Veliký umístil sochu archanděla Michaela jako vděk za odvrácení morové epidemie.

Projdeme-li nádherným sálem Paolina (Sala Paolina), dostaneme se až na terasu, kde se odehrává posledním dějství Pucciniho opery Tosca. My sem míříme především kvůli skvostnému výhledu na římské střechy a kopule. Nejnápadnější je kruhová rotunda Pantheonu a mramorově bílý Památník Viktora Emanuela II., tyčící se před Kapitolem.

Andělský most (Ponte Sant Angelo) vytvořil císař Hadrián v letech 133-134 jako součást vstupní promenády ke své hrobce. V roce 1534 sem dal papež Klement VII. umístit sochy sv.Petra a sv.Pavla, v roce 1688 připojil Bernini deset andělů.


Barokní Řím

(Pondělí, 11.dubna 2011)

Santa Maria della Pace (Kostel P.Marie Míru) vybudoval v roce 1482 papež Sixtus IV. na památku ukončení války s Turkem. Kostel byl postaven na místě, kde údajně opilý voják propíchl prso namalované Madoně a to začalo krvácet.

Piazza Navona se rozkládá na místě bývalého Domitiánova stadiónu a dnes je dokonalou přehlídkou vrcholné barokní architektury. Stadión, vytvořený pro pořádání sportovních her v roce 86, měl kapacitu 30.000 míst. Ve středověku sloužil jako trh a v polovině 17.století se rozhodl papež Inocenc X. přebudovat jej na rodinné sídlo. Jednotlivé paláce kopírují půdorys běžeckého oválu a na jeho plochu byly umístěny tři nádherné fontány.

Centrální místo zabírá Berniniho Fontána čtyř řek (Fontana dei Quattro Fiumi). Čtyři obři představují největší řeky tehdy známých světadílů - Gangu, Rio de la Plata, Nil a Dunaj. Nil má závoj, protože jeho prameny tehdy ještě nebyly známé. Jiná verze říká, že bůh Nilu schválně odvrací svůj zrak od kostela za sebou, protože ten je dílem Berniniho soka Borrominiho.

Kostel sv.Anežky v agónii (Sant'Agnese in Agone) je zasvěcen světici, která se stala obětí Diokletiánova honu na křesťany na přelomu 3. a 4.století. Chrám vznikl na místě nevěstince, kde byla svlečena do naha, ale zázrakem jí narostly vlasy, které ji celou zahalily.

V severní části náměstí stojí Neptunova kašna (Fontana di Nettuno), na jižním konci je Maurská fontána (Fontana del Moro) se sochou Mouřenína, zápasícího s delfínem.

Pantheon je nejzachovalejším antickým chrámem v Římě. Je to sice "chrám všech bohů", Římané mu ale díky jeho tvaru říkají "rotunda".

Pantheon vznikl počátkem 2.století jako pohanský chrám, později byl přeměněn na kostel a v současné době je to národní památník, v němž jsou pohřbeni italští králové, prezidenti a významní umělci (Viktor Emanuel II., Umberto I., Raffael).

Budova, postavená v letech 118-125 císařem Hadriánem, je perfektní ukázkou antické architektury a dokonalých proporcí - výška je stejná jako průměr, kruhovou rotundu završuje obdélníkový portál s trojúhelníkovým překladem. Sloupy portika jsou vysoké 12 metrů, je jich celkem 16 a jsou dvoubarevné - z červené a šedé žuly. Nápis nad nimi pochází z původního chrámu, který dal na tomto místě postavit v roce 27 př.n.l. Marcus Agrippa na počest císaře Augusta (byl zničen v roce 80 požárem).

Stěny chrámu jsou tlusté 6 metrů, takže v nich nemůžou být žádná okna. Vnitřek osvětluje devítimetrový otvor uprostřed kopule (tzv. oculus), který má také astronomický význam. Pantheon sloužil totiž zároveň jako observatoř, v níž kněží stanovovali přesné datum slunovratu a rovnodennosti. V době těchto svátků se konaly nejvýznamnější obřady.

Fontána před Pantheonem je dílem Giacoma della Porty, obelisk Ramesse II. dodal papež Klement XI. Egyptské obelisky představovaly obecně jednu z nejcennějších trofejí, kterou mohli císařové přivézt ze svých výprav. V křesťanském období se pak staly chloubou papežů a dnes zdobí nejkrásnější římská náměstí.

Menší obelisky zakomponovali do svých děl renesanční a barokní umělci. Sloní obelisk je důkazem Berniniho smyslu pro humor - egyptský obelisk ze 6.století př.n.l. nese na svých zádech mramorový slon před kostelem Santa Maria sopra Minerva.

Santa Maria sopra Minerva (Sv.Marie nad Minervou) je nejzachovalejším gotickým kostelem v Římě. Byl postaven v roce 1280 ve stylu florentské gotiky na místě starší baziliky z 8.století a ta již stála na základech pohanského chrámu, zasvěceného bohyni Minervě. Odtud tedy název "Sv.Marie nad Minervou".

V chrámu jsou umístěny hrobky medicejských papežů ze 16.století a vedle hlavního oltáře stojí Michelangelova socha Vzkříšení Krista. Kristus byl původně nahý, jako pěst na oko působí bronzová bederní rouška, kterou mu zastánci počestnosti navlékli později.

Chiesa del Gesú (Ježíšův kostel) byl postaven ve druhé polovině 16.století v barokním stylu. Jeho architektem se stal Giacomo della Porta. Byl to první kostel nově vzniklého jezuitského řádu a jako takový se stal předlohou pro řadu podobných staveb v celém křesťanském světě.

Pie di Marmo (doslova "mramorová noha") pochází pravděpodobně z chrámu bohyně Esety a boha Serapida. Toto torzo sice není příliš významnou památkou, noha v sandálu ale poskytuje dobrou představu o velikosti antických výtvorů. Sochy v chrámech byly navíc oblečeny do šatů a šperků, darovaných jejich uctívači.

Jelikož jsme se dnes zdrželi ve Vatikánu a zcela neplánovaně byl v pondělí otevřen Andělský hrad (na rozdíl od Vatikánu navíc zdarma), nezbyl nám už čas na další památky. Po večeři na Náměstí rotundy (Piazza della Rotonda) jsme se proto vydali na procházku nočním Římem.


Tivoli

(Úterý, 12.dubna 2011)

Tivoli leží na řece Aniene, 30 km východně od Říma. Díky příjemnému a čerstvému klimatu uprostřed Tiburtinských hor to bylo už v antických dobách oblíbené letovisko bohatých Římanů. Město leželo na důležité obchodní cestě z Říma do Abruzzi, na pláních pod ním se můžete koupat v termálních pramenech. Ještě dnes lze spatřit městské zdi ze 4.století př.n.l. a chrámy ze 2.století př.n.l. V současné době má 50.000 obyvatel a rozrůstá se daleko za historické centrum.

Město se původně jmenovalo Tibur a za datum jeho založení je považován rok 1215 př.n.l. Legendy vypraví, že vzniklo z řecké kolonie, kterou založil Catillo z Arcadie. Jeho tři synové se jmenovali Tiburto, Corace a Catillo. Ti sem přivedli sicilský národ, který jako první osídlil pošinu kolem řeky Aniene a pojmenoval ji podle nejstaršího z nich - Tibur.

Hadriánova vila (Villa Adriana) není sice přímo v Tivoli, ale 5 km od centra. Císař Hadrián totiž počátkem 2.století zastavěl takový kus krajiny, který by normálně stačil na celé město. Gigantický komplex obsahoval jezera, fontány, knihovny, lázně, chrámy a zahrady. Servis zajišťoval systém podzemních pasáží, které byly dost veliké i pro dopravní prostředky. Císař osobně dohlížel na architektonické práce a vkládal do nich své představy a dojmy ze zemí, které navštívil během svých cest (řecká kolonáda, egyptský chrám apod.). V roce 1999 byla vila zapsána na seznam UNESCO.

Publius Aelius Hadrianus (76-138) se narodil roku 76 poblíž Sevilly ve Španělsku do rodiny, pocházející původem z Hadrie v Picenu. Jelikož neměl otce, adoptoval ho strýček Traján, císař antoninské dynastie. Na jeho příkaz se stal členem generálního štábu, později tribunem, pretorem a nakonec guvernérem Panonie a Sýrie. V roce 117 byl po Trajánově smrti zvolen římským císařem. Stejně jako Traján musel zpočátku řešit vojenské problémy, na rozdíl od svého předchůdce se však zaměřil na obrannou strategii a ochranu hranic říše. Postavil mosty a cesty v Gálii, přeorganizoval posádky v Germánii a vybudoval dlouhou obrannou zeď napříč Británií, tzv. Hadriánův val.

Hadriánova vila je největší vilou, která kdy patřila římskému císaři. Stavěla se ve dvou etapách: v letech 118-125 a 125-133. Areál má obvod 3 km a zabírá plochu 120 hektarů, která byla částečně zastavěna a částečně přeměněna na zahrady. Vyrostla na místě původní republikánské vily z přelomu 2.-1.století př.n.l., jejímž vlastníkem byla pravděpodobně císařova žena Vibia Sabina. Některé původní konstrukce zapracoval Hadrián do svých staveb.

Centrální část vily zabírá Pecile (Poikile). Monumentální čtyřstěnné sloupoví ohraničuje zahradu s velkým bazénem o velikosti 100 x 25 metrů. Inspirací byla císaři famózní Stoa Poikile v Aténách, která představila umělecká díla největších řeckých malířů.

V severní části stavby se zachovala 9 metrů vysoká hradba a monumentální vchod, tvořený dvojitým portálem, o čemž svědčí sloupy po obou stranách zdi. Kolonádu zakrývala dvouvrstvá slaměná střecha. Ve druhé etapě přibyl plavecký bazén a další ramena vypouklé sloupové kolonády se zelenými plochami.

Aby bylo možno překonat patnáctimetrový výškový rozdíl mezi horní a dolní části údolí v západní části vily a získat tak promenádu pro stavbu pecilu, byl vytvořen komplex budov, sestávající ze vzájemně přiléhajících místností. Tato "stovka komnat" (Cento Camerelle) byla celkem skromně vybavena a sloužila jako služební pokoje. Prostory blízko silnice se používaly jako sklady.

Na chvíli odbočíme k Domu se třemi exedrami (Edificio con Tre Esedre). Slovem exedra označujeme otevřenou půlkruhovou místnost, dalo by se taky říct velký výklenek. Většinou v nich byly umístěny sochy, lavice k odpočinku nebo malé svatyně.

Velká lázně (Grandi Terme) a Malé lázně (Piccole Terme) se nachází jihovýchodně od pecilu. Byly postaveny až po lázních Heliocaminus v rámci rozšiřování Hadriánovy vily. Existence dvou podobných staveb tak blízko u sebe je dosud předmětem sporu učenců - někteří si myslí, že Malé lázně byly určeny pro ženy, zatímco Velké pro muže, pravděpodobnější ale je, že byly rozděleny podle společenského postavení. Výstavba lázní spadá do období 121-126. Ve vestibulu mezi nimi byla umístěna tělocvična, odpočívárna a lararium (svatyně předků).

Zřejmě nejznámější částí Hadriánovy vily je Canopus (Canopo). Úzké, částečně uměle vytvořené údolí protíná široká řeka, uzavřená pavilonem. Tato stavba bývá považována za připomínku Canopu, kanálu, spojujícího Alexandrii se stejnojmenným městem v deltě Nilu.

Severní strana je mírně zakřivená, v mezerách mezi sloupy jsou sochy bohů (Atena, Ares, Hermes) a dvou raněných Amazonek, reprodukcí z Artemidina chrámu v Efesu. Na okraji bazénu se dále válely sochy sfingy a vlčice, symbolizující Nil a Tiberu.

Rozměry vodní plochy jsou 119 x 18 metrů, na východě byla lemována dvojitou kolonádou, která sloužila jako budoár, zatímco část sloupů na západní straně byla nahrazena sochami - 4 cariatidy a 2 sileni canefori, nosiči košíků s ovocem.

Nymphaeum na konci kanálu se nazývá Serapeo, stejně jako chrám Serapida ve městě Canopo. Postele, určené k banketům, stály uprostřed exedry, v kruhových nikách byly sochy, zatímco v obdélníkových kaskádové fontány.

Cestou kolem praetoria se dostáváme na plošinu nad lázněmi. Z velkého nymphaea se vcházelo na jednu stranu do Domu se třemi exedrami (tam už jsme byli) a na druhou stranu do Budovy se sádkou na ryby (Edificio con Peschiera).

Zlatý dvůr (Piazza d'Oro) je ohromný komplex, který je takto nazýván díky velkému počtu archeologických nálezů, které zde byly učiněny v průběhu vykopávek, probíhajících už od 16.století.

Zlatý dvůr představuje monumentální a rafinované zakončení vily směrem k jihu. Stavbu tvoří peristyl, což je nekrytý obdélníkový dvůr s kolonádou (61 x 51 m), a dlouhá nádrž uprostřed, lemovaná dvěma ploty. Ty jsou obklopeny zdí s výstupky, sloužícími jako podstavce pro sochy. Každé křídlo arkádového dvora je rozděleno na dvě lodě toskánskými oblouky, vyvedenými střídavě z bílého mramoru a zeleného egyptského granitu.

Hlavní kolonáda nesla zvnějšku širokou střechu, sklánějící se do zahrady. Na vypouklých stranách jsou umístěna nymphaea, navozující dojem elegantní jeskyně.

Přicházíme do Císařského paláce (Palazzo imperiale). Uprostřed této velké stavby byl obdélníkový dvůr, obklopený sloupovím a lemovaný spoustou pokojů. Jeho součástí byla také malá knihovna a letní jídelna (triclinium).

Síň s dórskými sloupy (Edificio con Pilastri Dorici) je prostorná chodba o rozměrech 32 x 23 metrů s obdélníkovým vchodem. Střední část měla kdysi druhé patro se širokými okny.

Kasárny vigilů (Caserma dei Vigili) dostaly svoje pojmenování, protože kdysi sloužily jako ubytovna speciální vojenské jednotky, určené k hašení požárů (vigile = hlídač, hasič). Tomuto účelu odpovídá také stavba, která je velice podobná Barákům Požární brigády v Ostii. Podle jiných teorií to ale mohl být obchodní dům nebo ubytovna sloužících.

Stavba stojí v samém srdci vily, její orientace ale neodpovídá hlavní ose komplexu - očividně stála původně na okraji paláce, který byl časem rozšířen. Skromná architektonická konstrukce na jednoduchém půdorysu byla tenkrát ukryta za zakřivenými zdmi haly, připojené k Síni s dórskými sloupy.

Kousek od stadiónu se nachází lázně Heliocaminus. Heliocaminové lázně (Terme con Heliocaminus) byly postaveny blízko původní republikánské rezidence, s níž byly spojeny koridorem. Tím vznikl nejstarší lázeňský komplex ve vile. Svoje jméno dostal podle kruhové místnosti, zakryté žebrovou klenbou s centrálním okem. Lumen se uzavíral bronzovým štítem a pomocí řetězu bylo možno regulovat příliv vodní páry, ohřívané slunečními paprsky. Odtud pochází také název Heliocaminus (doslova "héliová kamínka").

Další palácové prostory včetně hostinských pokojů (Hospitalia) se rozkládají kolem nádvoří knihoven, což svědčí o tom, jaký význam připisovali staří Římané vzdělání.

Řecká a latinská knihovna (Biblioteca latina e greca) jsou situovány na umělé výšině, směřující ve starověku do zahradní lodžie. Spisy byly uloženy v nikách masivních zdí. Obě budovy jsou otočeny čelem k nádvoří a spojeny verandou. Latinská knihovna byla dvoupatrová, řecká dokonce třípatrová, přičemž poslední patro bylo vyhřívané, a byla propojena vnějším schodištěm s Mořským divadlem.

Mořské divadlo (Teatro Marittimo) bylo oblíbeným místem odpočinku samotného císaře Hadriána. Není se ostatně co divit. Mořské divadlo je jedním z nejzajímavějších objektů ve vile. Kruhová kolonáda, podepřené iónskými sloupy a krytá valenou klenbou, se odráží ve vodě kanálu, který obepíná umělý ostrov. Ten byl původně spojen se břehem dvěma otočnými dřevěnými konstrukcemi, nyní je zde zděný mostík.

Na jižní straně přiléhá k divadlu malý Sál filozofů (Sala dei Filosofi). V nikách byly zřejmě vystaveny jejich hlavy.

Poněkud stranou hlavního areálu stojí kruhový Venušin chrám (Tempio di Venere). Tato malá dórská svatyně je kopií řeckého thola, chránícího sochu bohyně Afrodité Knidské, vytvořenou Praxitelem. Socha bohyně je samozřejmě taky kopií, v tomto případě dokonce kopií kopie. Originální kopie Afrodité z Hadriánovy doby je nyní uložena v Muzeu starožitností poblíž Canopa.

Poté, co jsme zjistili, že lístky na autobus se prodávají v baru, přesunuli jsme se do centra Tivoli.

Nad náměstím Garibaldi (Largo Garibaldi) se tyčí věže kostela Santa Maria Maggiore. Ten dal podobně jako jiné zdejší chrámy vystavět v 5.století papež Simplicio na základech původních římských rezidencí.

Villa d"Este byla vybudována v roce 1550 na objednávku kardinála Ippolita d'Este, syna Lucrezie Borgie a vévody z Ferrary. Renesanční palác vyrostl nad starým benediktýnským konventem. Stavba trvala 20 let a místnosti zdobí spousta fresek. Od roku 2001 je pod ochranou UNESCO.

Hlavní atrakcí vily d'Este jsou ale dechberoucí zahrady, doplněné řadou vodních vychytávek. Píšťalami protéká celkem 300 litrů vody za vteřinu.

Hned pod Dianinou fontánou se nachází Rometta, tedy Římská fontána. Vytvořil ji Pirro Ligorio, učenec ze 16.století. Jedná se vlastně o miniaturní podobu Říma. Město zde zastupují symbolické sochy - vlčice s dvojčaty, Říman s brněním, kopím a helmicí. U jeho nohou teče malý kanál, představující Tiberu.

Protikladem k uměleckým krásám Říma jsou přírodní krásy Tiburtinských hor, které zastupuje fontána Ovato, zvaná též Tivoli. Římskou a Tivolskou fontánu spojuje Alej stovky fontán. Fontány jsou rozmístěny na třech patrech, po nichž tečou tři symbolické řeky (Albuneo, Aniene a Ercolaneo). Kašny doplňují tvary lilií, orlů, obelisků a malých loděk.

Soví fontána (podobně jako Varhanní fontána) obsahuje hydraulické zařízení, které využívá pádu vody a umožňuje, aby se umělá sova přiblížila k bronzovým ptáčkům na větvi, postrašila je a přerušila jejich cvrkot. Cvrlikání je realizováno díky síle vzduchu, vycházejícího z ptačích zobáků. Tato skrytá zařízení byla vytvořena, aby uvedla v úžas kardinálovy hosty. Nás spíš překvapilo, že jsme tady místo sov a ptáčků našli pouze kulisy.

Fontána Bohyně Přírody stojí poblíž starého vstupu do vily. Travertinová socha je kopií Diany z Efesu, plodnost přírody symbolizuje mnoho cicíků.

Kruhová Cypřišová terasa je zdobena čtyřmi fontánami a obklopena údajně nejstaršími cypřiši v Itálii.

Neptunova fontána je jediná, která vznikla teprve ve 20.století přeměnou Berniniho vodopádu, který tady divoce tekl téměř dvě století. Je to největší fontána ve vile, za vodopádem vody se chytře ukrývá Neptunova tvář.

Fontána draků se nachází mezi dvěma stupňovitými rampami, takže zabírá ústřední místo v zahradě. Je pojmenována podle čtyř draků, z jejichž otevřených čelistí stříkají proudy vody. Fontána připomíná smrt Ladona, draka se sto hlavami, jehož zabití bylo jedenáctým Herkulovým úkolem.

Fontána Ovato, stojící na druhém konci Aleje stovky fontán, symbolizuje Tivoli. "Oválná" se jí říká od roku 1567 díky jejímu tvaru. Je to polokruhová exedra s bazénem, do něhož stéká voda. Sochy ztvárňují mytologické hrdiny, kteří vzrušovali rodinu Ippolita II. Voda reprezentuje tivolské vodopády, zatímco útesy v horní části představují Tiburtinské hory.

Ještě nad Neptunovou fontánou se nachází další atrakce - Varhanní fontána. Její konstrukce byla zahájena v roce 1568 a dokončena roku 1611 za kardinála Alessandra d'Este. Na rozdíl od renesančního zbytku vily je čistě barokní. Malý chrám v centrální nice chrání hydraulické varhany. Vodopád vody usměrňuje tok vzduchu z varhanních píšťal a pětkrát denně si můžete vychutnat její koncert.

Tivoli má v zásobě ale ještě jednu pozoruhodnou vilu. Nejhezčí pohled na údolí Aniene, v němž se rozkládá Villa Gregoriana, se naskýtá z Ponte Gregoriano, mostu, který byl postaven po velkých povodních v polovině 19.století.

Villa Gregoriana je pojmenována po papeži Řehořovi XVI., který nechal roku 1831 odklonit tok řeky Aniene, aby zabránil opakujícím se záplavám. Nejedná se tedy o stavbu, ale zajímavý park, zasazený do rokle s jeskyněmi a vodopády. Dva tunely, proražené skrz horu Catillo, vytváří také Velký vodopád (Grande Cascata), vysoký přes 100 metrů.

Když sestoupíme dolů do údolí, tak na druhé straně vylezeme u dvou antických chrámů, které díky své panoramatické poloze po celou dobu výšlapu přitahovali naši pozornost.

Charakteristický kruhový chrám je samozřejmě svatostánkem bohyně Vesty (Tempio di Vesta). Čtvercové ruiny sousední stavby pochází rovněž ze 2.století př.n.l. Tento chrám v iónském stylu byl pravděpodobně zasvěcen Sibyle (Tempio di Sibilla). Ve středověku byl přeměněn na chrám sv.Jiří.


Ostia

Středa, 13.dubna 2011

Ostia leží 30 kilometrů od Říma v ústí Tibery do Tyrhénského moře (ostium = ústí řeky). Starověké město, známé jako Ostia Antica, se ovšem dnes kvůli nánosům nachází už dobré 3 kilometry od moře. Na druhou stranu jej právě bahno z Tibery dobře zakonzervovalo, takže si nyní můžeme prohlédnout jak strukturu římského města, tak jednotlivé domy a stavby.

Ostii založil podle legendy v 7.století př.n.l. čtvrtý římský král Ancus Marcius, historikové jsou však opatrnější a kladou vznik až do 4.století př.n.l., kdy zde byla zřízena vojenská kolonie, která měla chránit říční ústí před útoky z moře. Později, když veškeré zboží proudilo do metropole po Tibeře, získala Ostia prominentní postavení domovského přístavu nákladních lodí. Koncem 2.století to bylo pulzující komerční centrum, které obývalo téměř 100.000 lidí.

Město se rozkládá kolem míli dlouhé hlavní ulice Decumanus Maximus (Decumano Massimo), která začíná hned za Římskou branou (Porta Romana). Koleje do ní vyryly carrucas, čtyřkolové vozy, používané k dopravě zboží a zavazadel mezi Římem a Ostií. Vozový park dvoukolových kočárů, zvaných cisia, sloužil jako veřejná hromadná doprava.

Na malém Vítězném náměstí (Piazzale della Vittoria) stojí socha Minervy Viktorie z doby vlády císaře Domitiána.

Ulicí vigilů (Via dei Vigili) dojdeme až k malým oblastním lázním. Na podlaze je položena poněkud nezřetelná mozaika s delfíny. Mnohem pěknější a jasnější mozaiky najdeme v Neptunových lázních.

Neptunovy lázně (Terme di Nettuno) pochází ze 2.století. Nádherná černobílá mozaika o velikosti 17 x 11 metrů znázorňuje boha moře, řídícího vůz, tažený čtyřmi koňmi. Obklopují jej delfíni, tritoni a nereidy na mořských potvorách. V sousední místnosti je mozaika Neptunovy ženy Amfitrité na mořském koníkovi.

Jak vlastně probíhal provoz v antických lázních? Hned za hlavní branou se Ostijce ujal sluha, který mu pomohl s převlékáním. V zasedací místnosti strávil asi hodinu tlacháním s přáteli nebo čtením novin. Pak si mohl vybrat kombinaci horké, studené, vařící nebo parní koupele. V točité podzemní pasáži sluhové podpalovali bojlery a vyprazdňovali vany, aniž by rušili klienty. Nad nimi se nachází laconium, do něhož se přiváděla pára potrubím ve zdi. To ale nebyla v antické Ostii žádná vzácnost - hodně zdejších budov bylo vytápěno horkým vzduchem, vedeným potrubím z podzemních bojlerů.

Venku bylo hřiště, kde se koupající věnovali sportu a gymnastice nebo se prostě jenom procházeli pod krytým portikem (mozaiky se cvičenci jsou bohužel momentálně zakryty plachtou). Po lehkém jídle mohli návštěvníci relaxovat, k čemuž jim byli k dispozici knihy, lektoři, koncerty nebo dokonce cirkusová představení. Tyto starověké kluby zdraví se staly oblíbeným místem setkávání a ve vrcholném období Římského impéria tady muži a ženy trávili značnou část dne, volně se mísíce v obřích obecních vanách, do nichž se vešlo najednou až 300 koupajících.

Jedním z nejlépe dochovaných komplexů v Ostii jsou Kasárny vigilů, postavené v roce 132 jako velitelství ostijské divize Římského požárního sboru. Pravidelně zde sloužilo 400 hasičů, kteří byli ve městě, plném dřevěných skladů, hodně vážení. Jsou tady ubytovny a jídelny, dílny a latríny. V zadní části se nachází caesareum, malý svatostánek pro vyznavače císařského kultu.

Před divadlem se rozkládá Fórum cechů (Piazza delle Corporazioni), které takto bylo pojmenováno díky obdélníkové sloupové hale, v níž byly umístěny kanceláře 64 námořních společností. Sem jste mohli přijít, když jste potřebovali dostat lodí cokoliv do Ŕíma - pšenici ze Španělska, cukr z Indie nebo africké bestie na hry do Kolosea. K tomu, abyste našli nejvhodnějšího loďaře, sloužily mozaiky s nápisy a obrázky, které jsou stále vidět na podlaze před každou kanceláří. Pokud jste byli s obchodem spokojeni, mohli jste hned provést oběť v Chrámu bohyně Ceres, stojícím uprostřed náměstí.

Ostijské divadlo dal postavit v roce 12 př.n.l. Agrippa, pravá ruka Augustova, a koncem 2.století jej rozšířili Commodus a Septimus Severus. Nádherně zachovalé řady příkrých polokruhových kamenných sedadel mohly pojmout 3.500 diváků. Malé pódium je stále neporušené a i když už za ním nestojí třípatrové kulisy, můžeme si lehce představit, jak to vypadalo, když tady měla premiéru Ovidiova Medea.

V rohu náměstí stojí několik menších chrámů. Celkem 18 svatyní ve městě bylo zasvěceno bohu Mithrovi, jehož kult byl velmi populární mezi římskými vojáky. Mithraea zdobila jeho sochy (nejznámější je výjev, kterak se chystá obětovat kosmického býka) a fresky (například hadi symbolizovali úrodnost země). Na plošinách polehávali účastníci mysteriózních hostin, pořádaných na Mithrovu počest.

Jen pár kroků po Decumanu Maximu narazíme na chrám augustovského kolegia, jehož součástí je mithraeum s hady. Bez ohledu na jeho jméno to byl ve skutečnosti společenský klub pro muže nižších tříd, kteří jej využívali k pořádání luxusních banketů, jaké si nemohli dovolit každý den.

Hostina začínala obvykle ve 3,00 odpoledne a často trvala až do rána. Není se tedy co divit, že hosté jedli vleže. Jídlo startovalo předkrmem, po něm následovalo sedm chodů. Potom začali všichni znovu, tentokrát se zábavou a ještě větším množstvím vína. Ženy sem neměly přístup, ty mohly maximálně čekat vedle a odnášet pokecané prádlo do prádelny.

Prádelně se ne nadarmo říkalo "valchovací mlýn" (fullonica). Praní se provádělo v malých terakotových vanách s krátkými zídkami po stranách, sloužícími jako madla. Ve vanách stáli dělníci, kteří "skákali" a "tancovali" po šatech (tzv. saltus fullonicus). Tuto činnost vykonávali vybraní otroci s oholenýma hlavama.

Ze střechy se můžeme podívat, jak rozlehlá byla městská obytná čtvrť. Dům Fortuny Annonaria (Domus Fortuna Annonaria) je ukázkou měšťanského stavení z období pozdní antiky - se sochami a fontánou.

Když je omrzelo ležet doma, ani na nákupy nebo do baru to neměli Ostijci daleko. Hlavní ulice jsou lemovány obchody, sklady a tavernami. Obřím sýpkám se říkalo horrea. Poblíž největší z nich stojí Silvanova mlýnice, která sloužila hned taky jako pekárna.

Dianin dům (Casa di Diana) je typický vícepatrový činžovní dům, tzv. insula. Tyto budovy měly tři až čtyři patra. V přízemí se nacházely obchody s temnými a zatuchlými mezaniny, v nichž žili kupci a příslušníci spodní vrstvy. Vystoupíte-li ale po mramorových schodech, uvidíte pohodlné několikapokojové apartmány, ve kterých bydlely měšťanské rodiny. Kuchyně byly vybaveny tekoucí teplou vodou, přiváděnou trubkami ve zdi z podzemních bojlerů. Mnoho ostijských domů má také vnitřní nádvoří a balkóny vyšších pater shlíží na veřejnou nádrž a plavecký bazének.

Thermopolium lze považovat za starověký příklad moderního bistra. Poblíž vchodu stojí mramorový pult, kde se zákazníci mohli zastavit na rychlý drink nebo studenou svačinku, stejně jako to dělají v dnešním Římě. Na zdi vidíme menu - fresky se salámy, vejci, vínem a zeleninou. Ve velkém hliněném džbánu, zapuštěném do země, je olej na smažení. Když je vedro, štamgasti sedí kolem malého bazénku na sluneční terase.

Za fórem se nachází shluk tří a čtyřpatrových obytných domů. Některé nemovitosti jejich majitelé pronajímali, ale ty nejlepší byly ve skutečnosti kondominia, jejichž spoluvlastníci se dělili o vybavení a výdaje. Nejdůležitějším zařízením, které používali všichni, byla veřejná forica neboli latríny. Každá budova měla nejméně jednu pro své nájemníky. Nejúžasnějším příkladem je velká vzdušná místnost, v níž je na každé stěně umístěna mramorová lavice se 20 dírami.

Na křižovatce hlavních ulic se rozkládá Fórum (Foro), v jehož středu stojí kruhová mramorová fontána. Senátoři si vykračovali nahoru a dolů po schodech ke kapitolu (Capitolium), na němž stála svatyně, zasvěcená nejvyšší kapitolské trojici - Jupiterovi, Junoně a Minervě.

U Chrámu Romy a Augusta (Templio di Roma e Augusto) na protější straně náměstí zase prováděli své oběti vojáci. Občané se shromažďovali v dobrém i špatném počasí ve sloupových halách, kde mohli výtvarníci předvádět módní show a umělci vystavovat svá díla.

Součástí fóra byly samozřejmě také veřejné lázně. Lázně fóra (Terme del Foro) byly vybudovány v roce 160 a patřily k největším ve městě.

Delší stranu prostranství zabírá budova kurie, v níž probíhala zasedání městské rady, a bazilika, která sloužila jako soudní dvůr. Kruhový chrám (Lares Augusti) je věnován larům, císařovým ochranným bůžkům.

Na náměstíčku, kde se Decumanus Maximus lomí směrem k přístavu, se nacházela potravinová tržnice (tzv. macellum) a rybárna. Stále tady stojí mramorové pulty, na nichž rybáři porcovali své úlovky.

Hlavní ulice rozdělovaly město na čtyři čtvrtě. V každé z nich najdeme další lázně a svatyně. Podél Via della Foce jsou to například republikánské chrámy (nejstarší ve městě), Dům Erota a Psyché, Mithrovy lázně nebo Serapidův dům.

Nejzajímavější jsou Lázně sedmi mudrců (Terma dei Sette Sapienti), které zdobí mozaiky s lovci a zvířaty, freska Venuše a nazí atleti. Dům vozatajů už stojí poblíž Mořské brány (Porta Marina), která kdysi tvořila vjezd do přístavu.

Vrátili jsme se zpátky na Decumanus Maximus. Součástí Hortensiovy horree je i malý chrám s oltářem.

Malou perličku jsme si nechali na závěr. Starověký nápis na podlaze Fortunatova baru (Osteria di Fortunato) se podobá našim hospodským říkankám: "Víno z Fortunatova korbele, nejlíp žízeň zažene!"

Středověká část města se jmenuje Borgo a její jedinou známější památkou je Hrad Julia II. (Castello di Giulio II). Tento pohádkový palác dal v roce 1483 postavit Giuliano della Rovere, pozdější papež Julius II.

Jak se často stávalo v papežském Římě, Julius vybudoval svou pevnost s použitím cihel, které ukradl v antické Ostii a vápno získával pálením starověkého mramoru. K tomuto účelu sloužily pece, které jsou stále v Neptunových lázních - poblíž triumfálního oblouku, kde byly mučeni ostijští křesťané. Jedním z nich byla také sv.Aurea, jíž je zasvěcen hlavní kostel v Ostii (Santa Aurea).


Basilica San Paolo

(Středa, 13.dubna 2011)

Bazilika sv.Pavla za zdí (San Paolo fuori le Mura) je druhým největším chrámem v Římě. Byla postavena v roce 314 nad hrobem apoštola Pavla a stala se jedním z nejvýznamnějších poutních míst.

Pět lodí je rozděleno 80 sloupy, takže vnitřek baziliky připomíná spíš halu antického chrámu. Pozlacený štukový strop zdobí erb papeže Pia X. Ten je také posledním v nepřetržité řadě 260 papežů, jejichž podobizny tvoří kruhovou obrazovou kroniku kolem stěn. Pod vysokým oltářem se nachází Pavlův hrob.


Dotočná

(Středa, 13.dubna 2011)

Ve zbývajícím čase se vydáváme prozkoumat památky, v jejichž blízkosti jsme se sice v minulých dnech již pohybovali, zatím se nám ale nevlezly do programu.

Piazza Venezia (Benátské náměstí) bylo vybudováno na samém počátku renesance a je nejstarším náměstím nového Říma. Tady končí Via del Corso, která patří k nejdelším a nejrovnějším římským ulicím. Její název doslova znamená "dostihová dráha" a v minulosti se na ní konávaly koňské dostihy.

Novou dominantou se stal na konci 19.století monumentální Památník Viktora Emanuela II. z bílého mramoru. Vojáci tady 24 hodin denně drží čestnou stráž u Hrobu neznámého vojína, Římané mu však neřeknou jinak než "svatební dort" nebo "psací stroj".

Stavba památníku na počest sjednocení Itálie byla zahájena v roce 1885 a byl kvůli ní dokonce přestěhován za roh malý Palazzetto di Venezia i se svou zahradou, aby nezakrýval výhled z okolních tříd. Ke slavnostnímu odhalení došlo v roce 1911.

Benátský palác (Palazzo Venezia), po němž je náměstí pojmenováno, dal postavit v letech 1455-1464 kardinál Pietro Barbo (budoucí papež Pavel II.), aby mohl přímo ze své lóže sledovat cílovou rovinku. V období fašistické republiky promlouval z jeho balkónu k lidem Benito Mussolini.

Malá Bazilika sv.Marka (Basilica di San Marco), přiléhající k Benátskému paláci, byla postavena v roce 336 poblíž místa, kde sv.Marek sepsal své evangelium. Mozaiková apsida pochází z 9.století, kdy byl chrám restaurován - 12 ovcí představuje 12 apoštolů, beran mezi nimi Ježíše Krista. Kostel dnes slouží zejména Benátčanům, bydlícím v Římě.

Santa Maria in Aracoeli (Sv.Marie na nebeském oltáři) je jedinou stavbou, která stála na Kapitolském vršku už před jeho renovací. Tento ranně křesťanský kostel vznikl v 6.století na základech pohanského chrámu bohyně Junony Monety. Bývala zde první římská mincovna a právě z jejího názvu pochází pojmenování peněz v mnoha světových jazycích (moneta, moněta, money apod.).

Ve 13.století přestavěli kostel františkáni v románském stylu. Uvnitř najdeme hrobku sv.Heleny, matky císaře Konstantina, která měla značnou zásluhu na rozšíření křesťanství v Římské říši. Schodiště, přistavěné roku 1348, je úzké a strmé, protože má vyjadřovat křesťanskou pokoru.

Dolů z Kapitolu scházíme po druhých schodech. Cordonata je stejně jako celé Kapitolské náměstí dílem Michelangela. Vzorem mu byly cesty v horských vesnicích, přes něž upevňovali zemědělci provazy, aby se zvířata rychleji vyšplhala na kopec. Na vrcholu stojí mramorové sochy Castora a Poluxe.

Kostel San Nicola in Carcere (Sv.Mikuláš ve vězení) pochází ze 12.století, stojí však na zbytcích tří republikánských chrámů, které byly ve středověku přeměněny na věznici a později zapracovány do jeho zdí (carcere je vězení).

Marcellovo divadlo postavil Augustus v letech 13-11 př.n.l. a pojmenoval je po svém synovci Marcellovi, který se měl stát jeho nástupcem. Čehož se ovšem nedožil, protože ho otrávila tetička Livie. Divadlo mělo kapacitu 15.000 diváků a v 16.století byly jeho části zapracovány do rodinného paláce Orsiniů.

Mnoho toho nezůstalo ani z Chrámu boha Apolla Sosiana - konkrétně tři korintské sloupy a fragment vlysu ze 2.století př.n.l.

Portico d'Ottavia tvořilo kdysi hlavní vstup na Circus Flaminius. Sloupořadí dal postavit v roce 23 př.n.l. Augustus pro svou sestru Oktávii a byla to vlastně taková galerie, v níž se vystavovaly sochy a obrazy. Ve středověku se stalo součástí rybího trhu a na jejích základech byl postaven kostel Sant Angelo in Pescheria.

Tiberský ostrov (Isola Tiberina) je spojen s oběma břehy řeky. Mosty jsou původní a pocházejí už z antického období. Ponte Fabricio (Fabriciův most) je z roku 62 př.n.l. a je to nejstarší dosud používaný most v Římě.

Tiberský ostrov má podle legendy tvar lodi, která vyplula do Řecka hledat boha lékařství Asklepia. Jemu byl také zasvěcen první chrám, který zde byl postaven v roce 293 př.n.l. Na místě původního svatostánku stojí nyní kostel San Bartolomeo z 10.století a Nemocnice Milosrdných bratří (Fatebenefratelli).

Za řekou se nachází čtvrť Trastevere (česky Zatibeří). Úzké uličky se zahrádkami, kavárničkami a rozvěšeným prádlem jsou považovány za jednu z nejklidnějších oblastí dnešního Říma.

Centrem čtvrti je náměstí u Kostela P.Marie v Trastevere. Fontána je dílem Carla Fontany.

Bazilika Santa Maria in Trastevere je považována za první oficiální místo, využívané ke křesťanským bohoslužbám. Založil ji papež Calixtus I. už ve 3.století. Dnešní kostel vznikl z velké části ve 12.století, z této doby jsou také vnitřní i vnější mozaiky, žulové sloupy pochází z antických staveb v okolí.


Eskvilin

(Čtvrtek, 14.dubna 2011)

Santa Maria Maggiore (Bazilika P.Marie Největší) patří k nejoblíbenějším kostelům římských věřících. S jejím vznikem je svázána legenda, podle níž se P.Marie zjevila papeži Liberiovi a řekla mu, aby postavil svatostánek na místě, kde najde uprostřed horkého srpnového dne sníh. Proto se jí říká rovněž P.Marie Sněžná.

Bazilika byla založena počátkem 5.století. Hlavní loď a mozaiky na vítězném oblouku jsou původní, v následujících stoletích však přibylo mnoho nových prvků včetně zlatého kazetového stropu. Mozaika v apsidě je z roku 1295 a zachycuje korunovaci P.Marie.

Stavba má nezvyklou architektonickou strukturu, zakončenou jednou věží a dvěma kopulemi, v nichž jsou umístěny nejvzácnější kaple - Capella Paolina v jižní a Sixtinská kaple v severní. Ta si svoje pojmenování zaslouží možná ještě víc než její jmenovkyně ve Vatikánu, protože tady je pohřben papež Sixtus V. Sixtinská kaple (Capella Sistina) je dílem Domenica Fontany.

Egyptský obelisk na plácku za kostelem nechal vztyčit v roce 1587 papež Sixtus V. jako orientační bod pro poutníky. Sloup na náměstí před chrámem pochází z Maxentiovy baziliky na Foru Romanu, socha P.Marie na něj byla vysazena v roce 1615.

Santa Prassede (Kostel sv.Praxedy) člověk bez povšimnutí lehce přejde. Za běžnou fasádou domu uprostřed ulice se však skrývá rozlehlá bazilika s jedinečnými byzantskými mozaikami. Chrám byl postaven v 9.století na místě bývalé svatyně ze 2.století.

Mozaika v apsidě zachycuje sv.Petra a sv.Pavla, jak drží kolem ramen sv.Praxedu a její sestru Pudenciánu. Takové důvěrnosti mezi svatými se příliš často na veřejnosti nevidí.

V kryptě se nachází studna, v níž je podle pověsti pohřbena sv.Praxeda a dalších 2000 mučedníků. Zajímavými mozaikami je vyzdobena rovněž kaple sv.Zenona, v níž je uložen kus sloupu z Jeruzaléma, u něhož byl údajně bičován Ježíš Kristus.

V ulici za kostelem San Alfonso narazíme na Gallienův oblouk (Arco di Gallieno). Je to část původní trojobloukové brány, vztyčené v roce 262 na počet zavražděného císaře Galliena a jeho ženy Soloniny.

Náměstí Viktora Emanuela II. (Piazza Vittorio) je jedním z římských prostranství, které má parkovou úpravu. Zahrady jsou dílem Nicoly Calipariho a kromě psí ohrady v nich najdeme taky antickou mohylu, vytvořenou na Martovu počest (Trofei di Marto), a zbytky Porty Magica, nazývané díky svým symbolům Brána alchymistů (Porta Alchemica).


Fotoalbum (Řím a okolí)


Na začátek textuCestopisyDomů