Krakov je historicky nejvýznamnějším městem Polska, dochovalo se zde také nejvíc památek, protože nebyl zničen během druhé světové války tak jako Varšava.
První historické zápisy se zmiňují o tom, že město bylo založeno v 7.-8.stol., doloženo je 10.století, kdy se zde vybíralo mýtné za přechod Visly. Od 11. do 17.století byl Krakov hlavním městem Polska.
Nejstarším kostelem ve městě je románský Kostel sv.Ondřeje, postavený v letech 1079 až 1098. Ten je dnes zastíněn vedle stojící Katedrálou sv.Petra a Pavla. Její stavba byla dokončena v roce 1619 a jednalo se o první barokní budovu v Krakově.
Centrem Krakova je Hlavní náměstí (Rynek Glówny), v jehož středu se nachází Sukiennice. Jedná se o krámky obchodníků se suknem ze 13.století, které byly ve 14.století obestavěny gotickou budovou do jednoho celku. Dnes jsou uvnitř stánky obchodníků se suvenýry a jantarem a před Sukiennicemi stojí socha oblíbeného polského básníka Adama Mickiewicze. Radniční věž je vysoká 70 metrů a byla postavena koncem 14.století.
Kostel nanebevzetí nejsvětější Panny Marie byl vybudován v letech 1355 až 1365 na místě původní stavby z konce 11.století. Dodnes se zde zachoval původní presbytář a vzácný dřevěný oltář. V kostele působil také kněz Karol Wojtyla, dnešní papež Jan Pavel II.
Oltář mariánského kostela je vyřezán z lipového dřeva a má dubovou konstrukci. Byl vytvořen v letech 1477 až 1489 a jedná se o jeden z nejvzácnějších gotických oltářů v Evropě.
V rohu náměstí začíná Královská cesta, po níž se dostaneme až k původním městským hradbám, jejichž zdi dnes slouží jako výstavní plocha místním malířům. Floriánská brána pochází z roku 1307 a za ní stojí Barbakan, kruhová bašta z konce 15.století.
Královský zámek byl vybudován na vrcholku Wawel na zbytcích hradu z 10.století. Renesanční zámek s nádvořím, lemovaným sloupy a arkádami vznikl počátkem 16.století, ale byl přestavován po požáru v roce 1595.
K zámku přiléhá Katedrála, což je trojlodní bazilika s příčnou lodí, kolem níž se vine řetězec kaplí a náhrobků. Z kaplí bývá za nejhezčí považována renesanční Zikmundova kaple, vystavěná v letech 1524-1533, z náhrobků hrobka Vladislava Jagellonského s renesančním baldachýnem z počátku 16.století. Uprostřed Katedrály pod kopulí se nachází Konfese sv.Stanislava se stříbrnou rakví mučedníka ze 17.století.
Ze sakristie je možno vystoupat na Zikmundovu věž, v níž je kromě jiných zavěšen také největší polský zvon Zikmund (Zygmunt). Zvon odlil z děl poražených nepřátel v roce 1520 norimberský zvonař Hans Beham ve své dílně nedaleko Floriánské brány na přání krále Zikmunda I. Starého. Dal mu jméno Zikmund na počest panovníka a umístil na něj erby Polska a Litvy a podobizny sv.Zikmunda a sv.Stanislava. Podle legendy přidal také strunu z loutny dvorního básníka.
Zvon vysoký 199 centimetrů a vážící bezmála 11 tun vytáhli na věž pomocí lan desítky mužů a sto býků, což se stalo 12.července 1521 za přítomnosti královského páru. Obvod dolního okraje zvonu je 8 metrů a rozeznívá jej 12 zvoníků.
Na vánoce roku 2000 se však rozbilo jeho srdce, což bylo považováno za zlé znamení. Krakovští hutníci ale ulili nové a přidali do něj střepiny z toho původního, aby zůstala zachována kontinuita. Nové srdce zvonu je dlouhé 218 cm a váží 323 kg.
V kryptě pod Katedrálou jsou umístěny hrobky králů a dalších významných osobností polských dějin.
Sejít z vrcholku Wawel dolů k Visle lze tzv. Dračí dírou (Smocza Jama). Jedná se o vápencovou jeskyni, v níž podle legendy žil drak, který žádal neustále od obyvatel města potravu. Podle pověsti ho zabili synové knížete Kraka, zakladatele Krakova, kteří mu podstrčili síru a smolu, zabalené do zvířecí kůže a drak po jejich pozření pošel.
Varšava je hlavním městem Polska od roku 1611, kdy sem král Zikmund III. Vasa přenesl královský dvůr. Během druhé světové války však bylo město zcela zničeno, takže muselo být vybudováno znovu včetně svého historického jádra. O život tenkrát přišlo přes 800 000 obyvatel a téměř 90 procent veškeré zástavby lehlo popelem.
Výstavba nové Varšavy po válce probíhala za vydatné pomoci Sovětského svazu. Jako "dar národů SSSR" je označována také nejviditelnější budova ve městě, 240 metrů vysoký Palác vědy a kultury, postavený v letech 1952-1955. Protože svou architekturou připomíná Stalinovy moskevské mrakodrapy, bývá místními nazýván "Stalinova pomsta".
Parkujeme na Divadelním náměstí. Klasicistní budova Velkého divadla byla postavena v letech 1825 až 1833. Její velkolepý vchod se sloupovím je zdoben vlysem Anakreont mezi múzami a sousoším Oidipův návrat z olympijských her. Divadlo bylo poškozeno bombou v roce 1939 a zcela zničeno v roce 1944, obnovováno bylo postupně v letech 1951 až 1965. Jedná se o jedno z největších divadel v Evropě, jeho hlediště pojme 1900 diváků.
Uprostřed Zámeckého náměstí stojí socha Zikmunda III. Sloup pochází z roku 1644, pilíř je ze žuly a bronzová socha představuje Zikmunda jako obránce víry s křížem a mečem. Na podstavci je umístěna deska s královskými tituly.
Královský zámek vznikl na místě původního dřevěného obranného hradu ze 13.století. Na renesanční zámek byl přestavěn koncem 16.století. Byl zcela zničen za druhé světové války a jeho obnova započata teprve v roce 1971 z prostředků celonárodní sbírky.
Svatojánská ulice spojuje Zámecké náměstí s Náměstím Starého města. Katedrála sv.Jana Křtitele byla původně dřevěným kostelem ze 14.století, který byl v 15.století nahrazen zděným. Po válce byl v letech 1947-1956 postaven jako trojlodní katedrála v gotickém stylu. Z původní výzdoby byl zrekonstruován pouze vstupní portál.
Náměstí Starého města (Rynek Starogo Miasta) bylo centrem Varšavy až do začátku 19.století. Zdejší měšťanské domy vznikly většinou v 15. a 16.století a byly barokně přestavěny v 17.století, kdy sem přibyly také lucerny. Po válce byly obnoveny dle původního vzhledu. Protože nacisté zničili i městské plány, probíhala detailní rekonstrukce pouze podle dobových kreseb a fotografií. Uprostřed náměstí stojí socha Sirény - symbol Varšavy.
Původní středověké městské hradby byly z větší části odkryty teprve během stavebních prací po druhé světové válce. Jejich funkci posiloval také obranný barbakan, pocházející ze 16.století. Rekonstrukce v této oblasti však nejsou ještě zcela dokončeny.
Dnes absolvujeme dlouhý přesun z Varšavy do Rigy (760 km). Litvou proto zatím jen projíždíme a prohlídku dvou historicky nejdůležitějších měst Vilnius a Kaunas si necháváme až na zpáteční cestu. Zastavujeme se pouze v podvečer u Hory křížů, ležící přibližně 10 kilometrů severně od města Šiauliai poblíž silnice na Rigu.
Hora křížů (Kryziu kalnas) je nejvýznamnějším poutním místem celé Litvy. Na dvou kopcích tady stojí ne tisíce, jak se uvádí, ale podle našeho odhadu snad milióny křížů. Kříže jsou vyrobeny z různých materiálů, některé jsou vyřezávané, bohatě zdobené, jiné jednoduché dřevěné, ty menší jsou zavěšeny spolu s růženci na těch velkých...
Důvody, proč sem lidé kříže nosí jsou různé - některé jsou čistě náboženské, jiné sem byly umístěny jako vzpomínka na zemřelé. Hodně křížů připomíná památku těch, kteří byli deportováni na Sibiř.
Tradice stavění křížů započala možná už ve 14.století, kdy se na kopcích nacházelo středověké opevnění. V době sovětské éry byly kříže minimálně třikrát srovnány buldozerem se zemí, ale vždy zde vyrostly nové.
Socha Krista, stojící na ústředním místě, je darem papeže Jana Pavla II., který Horu křížů v roce 1993 osobně navštívil a posvětil odtud celou zemi.
Hlavní město Lotyšska Riga je zároveň největším městem Pobaltí. Bylo založeno při ústí řeky Daugavy do Rižského zálivu již v roce 1201 a díky své výhodné poloze se stalo brzy významnou obchodní a dopravní křižovatkou. Napoleon jej dokonce nazýval "předměstím Londýna".
Staré město se rozkládá kolem ulice Kalku iela, která jej dělí na dvě části, soustředěné kolem dvou kostelů - Rižského dómu a Kostela sv.Petra.
Rižský dóm (Rigas Doms) je největším kostelem v Pobaltí. Založen byl v roce 1211 rižským biskupem, v následujících stoletích ale prošel několika přestavbami, proto jsou zde patrné různě architektonické slohy. Nejstarší částí je křížová chodba, která spojuje katedrálu s klášterem.
Věž Dómu je vysoká 90 metrů a nahradila v roce 1776 původní věž, která měla 140 metrů a musela být stržena, protože se ve větru nebezpečně kymácela.
V uličkách staré Rigy se dochovala dosud řada starých kupeckých domů. Nejznámější z nich je skupina tří budov na ulici Mazá Pils, zvaných Tři bratři. Jedná se o domy č.17, 19 a 21. Dům č.17 pochází z 15.století a je to nejstarší kamenná stavba v zemi. Protější úzká ulice končí u Kostela sv.Jakuba.
Rižský hrad byl postaven ve 13.století jako hlavní stan livonských rytířů. Poté, co tento řád přestal existovat, stal se rezidencí polských, švédských i ruských panovníků a dnes je sídlem lotyšského prezidenta.
Jakubské kasárny (Jékaba kazarmas) jsou nejdelší budovou v Rize. Původně těmito místy vedly městské hradby, které však byly strženy kolem roku 1800, aby nebránily rozvoji města. Zůstaly z nich pouze Švédská brána a Prašná věž.
Švédská brána byla postavena v roce 1698 v době švédské nadvlády. Prašná věž pochází ze 14.století a zbyla jako jediná z původních 18 věží, které byly umístěny v hradbách. Původně sloužila jako prachárna, později zde bylo vězení, mučírna a za sovětské éry Muzeum revoluce.
Ulice Kalku iela končí u Pomníku Svobody, kde na ni navazuje hlavní rižský bulvár Brivibas.
Pomník Svobody (Brivibas pieminaklis) byl postaven na základě všeobecné sbírky v roce 1935 a je celonárodním symbolem, podobně jako u nás socha sv.Václava. Tady se také konaly manifestace za nezávislost koncem 80.let minulého století.
Na podstavci stojí 19 metrů vysoký obelisk, zakončený 9 metrů vysokou bronzovou sochou Svobody, místními nazývané "Milda", která drží nad hlavou tři hvězdy. Celková výška monumentu je 41 metrů.
Na podstavci je nápis "Tévzemei un Brívíbai" (Vlasti a Svobodě). Tři hvězdy nad hlavou sochy symbolizují tři kraje, z nichž vzniklo Lotyšsko. Aby mohl být památník zachován i za sovětské éry, musel být ale přijat nový výklad - socha představuje mohutnou Matku Rus a hvězdy tři její nová dítka - tři pobaltské republiky.
U Pomníku Svobody začíná Nové město, které bylo vystavěno v průběhu 19.století po stržení hradeb ve stylu eklekticismu, na nějž počátkem 20.století navázala secese. Vznikly široké bulváry a rozlehlé parky, rozkládající se kolem nově vybudovaných umělých kanálů. V parku u kanálu Pilsétas stojí také budova Národní opery. Postavena byla v roce 1863 jako první městské divadlo a původně se zde hrálo německy.
Také v druhé části Starého města procházíme mezi domy, patřícími původně příslušníkům jednotlivých cechů kupců a řemeslníků. Jedním z nejhonosnějších je Budova Černohlavců. Postavena byla v roce 1334 cechem svobodných obchodníků, tzv. Černých hlav. Protože dům byl zničen během druhé světové války a následně v době sovětské vlády zcela srovnán se zemí, musel být roku 1999 postaven kompletně znovu.
Vedle stojí Muzeum okupace Lotyšska. V době SSSR se jednalo pouze o Muzeum německé okupace a budova byla červená. Nyní je černá a zahrnuje veškerou okupaci z let 1940 až 1991.
Osud všech tří pobaltských republik byl v tomto směru velice podobný. Na základě dohody o neútočení mezi SSSR a Německem z roku 1939, známé jako pakt Ribbentrop-Molotov spadly všechny do sféry sovětského vlivu, musely podepsat smlouvu o vzájemné pomoci a byly obsazeny Rudou armádou. V červenci, resp.srpnu 1940 pak byly připojeny ke Svazu sovětských socialistických republik a začalo období čistek - vzdělaní a bohatí byli popraveni nebo deportováni na Sibiř. V létě 1941 byl Sovětský svaz napaden Němci a represe pokračovaly, tentokrát především na Židech. Po osvobození v roce 1944 zůstalo začlenění pobaltských zemí do SSSR zachováno a pokračovalo jejich porušťování.
První větší veřejná vystoupení a snahy o vyhlášení nezávislosti se začaly objevovat kolem roku 1988. 23.srpna 1989 vytvořily 2 miliony Lotyšů, Litevců a Estonců 650 kilometrů dlouhý lidský řetězec z Tallinnu až do Vilniusu. Teprve v srpnu 1991 po nezdařeném puči konzervativních sil v Moskvě však mohly parlamenty těchto zemí definitivně vyhlásit svou samostatnost.
Kostel sv.Petra je nádhernou ukázkou gotické architektury. První zmínky o něm pochází z počátku 13.století, větší část jeho červené cihlové budovy je z počátku 15.století.
Štíhlá barokní věž je vysoká 123 metrů. Byla postavena v roce 1660, v následujících letech ale musela být dvakrát stavěna znovu - po úderu blesku v roce 1743 a po zničení Němci v roce 1941.
Kostel sv.Jana prošel několika styly i účely - sloužil jako kaple, dominikánský klášter, stáje i zbrojařské dílny. Podle legendy se tady nechali v 15.století zazdít dva mniši, aby byli prohlášeni za svaté.
Odpoledne se vracíme k Pomníku Svobody, abychom pokračovali prohlídkou Nového města. Právě tato část Rigy byla totiž zapsána na listinu Světového dědictví UNESCO.
Přímo na hlavním bulváru stojí ruský pravoslavný chrám, postavený v letech 1876 až 1884. Jeho vysoká kopule byla za sovětské éry používaná jako planetárium.
Nejlepší ukázky secesních budov z počátku 20.století se nachází na ulici Alberta. Řada z nich je dílem architekta Michaila Ejzenštejna, otce známého ruského režiséra. Možná, že sfingy na fasádě jednoho z domů posloužily jako inspirace pro jeho nejslavnější film Křižník Potěmkin.
Esplanáde je největším z parků Nového města. Jak je vidět, místní obyvatelé ho dodnes využívají k příjemnému posezení a pro jejich děti sem přibylo pár atrakcí.
Řada Rižanů ovšem vyjíždí na výlety pár kilometrů severně od města, kde se nachází několik rekreačních středisek přímo na pobřeží Baltského moře.
Tallinn je staré hansovní město se spoustou historických památek. Někdy bývá metropole Estonska dokonce nazývána "muzeem pod širým nebem", protože má ze všech pobaltských měst nejzachovalejší hradby včetně 20 obranných věží.
Nejstarší částí je vrch Toompea, kde byla již v 11.století vybudována dřevěná pevnost, kterou v roce 1219 přestavěli Dánové na hrad a místo pojmenovali Revel. Dánská vlajka se dokonce někdy dodnes používá jako znak města.
V roce 1346 prodali Dánové město řádku německých rytířů a následujících 200 let patřilo v jeho historii k nejúspěšnějším, kvetl zde obchod i řemesla.
Staré město se dělí na Dolní a Horní město. Do Dolního města vstupujeme bránou Viru a dále kolem hradeb dojdeme ulicí Mezi zdmi až k Hellemannově věži. Hradby byly postaveny kolem roku 1500 a i když u nich dnes stojí stánky trhovců, zachovaly se většinou v původním stavu.
Ulička sv.Kateřiny si také dodnes díky řemeslnickým dílničkám ponechává svou středověkou atmosféru. O zdi kostela sv.Kateřiny jsou opřeny původní náhrobky, které byly nalezeny v přilehlém dominikánském klášteře.
Centrem Starého města je Radniční náměstí, kde se konaly trhy zřejmě už v 11.století. Radnice byla postavena v letech 1371 až 1404 a jedná se o jedinou dochovanou gotickou radnici v severní Evropě. Věž pochází ze 17.století, ale větrná korouhvička Starý Tomáš (Vana Toomas) chrání město už od roku 1530.
Jedním z nejznámějších domů na náměstí je č.12, kde je již od roku 1422 lékárna. Za ním začíná krátká Pekařská ulička, kterou se lze dostat ke Kostelu sv.Ducha. Ten vlastní zvonici s nejstarším zvonem a nejstarší hodiny v Estonsku, obojí je však momentálně v restauraci.
Nejvýznamnější ulicí Dolního města je Dlouhá ulice (Pikk tänav), lemovaná domy německých šlechticů a kupců z 15.století. Za nejstarší z nich je považován dům č.17 z roku 1410. Dnes je v něm Historické muzeum.
Dům č.26 vlastnil cech Černohlavců a patří k nejmalebnějším stejně jako v Rize. Spodní patra těchto domů sloužila k bydlení, horní jako sklady. Na štítech proto vidíme háky s kladkami, s jejichž pomocí se zboží tahalo nahoru.
Dům č.61 využívala KGB, která měla navíc na věži blízkého Kostela sv.Olafa skrytou vysílačku.
Skupina domů č.71 bývá nazývána Tři sestry a je ukázkou středověkých obytných domů.
Dlouhá ulice končí u Velké pobřežní brány, která chránila vstup do města ze severní strany. Brána je spojena s kruhovou baštou ze 16.století, zvanou Tlustá Markéta, v níž se dnes nachází Námořní muzeum. Původně zde byla umístěna pamětní deska na zkázu trajektu Estonia, při níž v září 1994 zahynulo 852 osob. Dnes tuto tragickou událost připomíná velký bílý kříž.
Kostel sv.Olafa (Oleviste Kogudus) pochází ze 13.století a byl zasvěcen norskému králi Olafu II., i když místní jej spojují spíš s architektem Olafem, který se zabil pádem ze 125 metrů vysoké věže při její přestavbě.
Široká ulice začíná u kruhové stavby, v níž býval mlýn na koňský pohon. Řada domů v této ulici byla přestavěna a dnes se v nich nachází například divadlo či muzeum. Při pohledu zezadu je však vidět, že to byly původně stodoly.
Po schodech stoupáme do Horního města, rozkládajícího se na vrchu Toompea, což lze přeložit jako Katedrální vrch (vzniklo zkomoleninou německého slova Domberg).
Na Kostelním náměstí stojí Katedrála P.Marie (Toomkirik), nejstarší kostel v Estonsku. Pochází z 1.poloviny 13.století, ale byla kompletně přestavěna po požáru v roce 1684 a dnes je opět v rekonstrukci.
Z původního dánského hradu se nic nedochovalo, zůstaly však tři ze čtyř rohových věží jeho následovníka, postaveného ve 14.století Řádem livonských rytířů. Nejvyšší z nich je věž Dlouhý Herrmann (Pikk Herrmann).
V centru Hradního náměstí vidíme ortodoxní Chrám Alexandra Něvského z roku 1900. Car Alexandr III. jej vzhledem ke svým pokusům o poruštění Estonska nechal záměrně postavit právě tady poblíž hradu Toompea.
Při cestě dolů procházíme opět městskými hradbami. Největší dělová věž (Kiek-in-de-Köla) byla postavena v roce 1475. Je vysoká 46 metrů a má průměr 20 metrů. Vedle stojící Panenská věž má poněkud podivné jméno, přihlédneme-li k tomu, že se do ní ve středověku zavíraly prostitutky. Přímo pod hradbami lze pak spatřit střechy Kostela sv.Mikuláše.
Ulice Krátká noha bývala ve středověku jedinou spojnicí Dolního a Horního města.
Kostel sv.Mikuláše pochází z 15.století a navštěvovali jej především němečtí kupci.
Ulice studničního kola nás pak dovede takřka až zpátky na Radniční náměstí. Pojmenována byla podle obecní studny, která tady stávala zřejmě už v roce 1375. Se studnou je spojena legenda o vodním skřítkovi, kterému do ní lidé házeli na jídlo mrtvé kočky.
Z tallinnského přístavu vyplouvají trajekty do Skandinávie. Jen do Helsinek je to přes 20 trajektů a raket denně.
V blízkosti Tallinnu se konaly jachtařské soutěže LOH, pořádaných v roce 1980 v Moskvě. Olympijská vesnice dnes slouží jako rekreační středisko.
Hraniční přechod z Estonska do Ruska se nachází ve městě Narva, které bývalo významným obchodním střediskem již ve 12.století.
Na březích řeky Narva, která tvoří hranici, se tyčí dvě pevnosti - Narva na estonské straně a Ivangorod na straně ruské.
Hrad Narva postavili Dánové koncem 13.století, byl však zničen za druhé světové války a musel být znovu obnoven. Ivangorod založil v roce 1492 Ivan II. a je dosud původní.
Jelikož u samotného vjezdu na hraniční Most přátelství je již málo místa, musíme se vrátit zpátky do města pro "bumážku", protože administrativa se vyřizuje tam. Pak už jde kupodivu všechno hladce. Na ruských hranicích musíme sice vynést tašky a kufry, samotná kontrola ale probíhá docela rychle a bez problémů.
Čas, ušetřený na hranicích, nám ale stejně nepomohl v St.Peterburgu, kterým jsme díky řadě přestaveb a objížděk nakonec projížděli několik hodin a do hotelu Vyborgskaja v jeho severní části dorazili těsně před druhou hodinou, než se otevřely mosty...
Jako datum založení St.Peterburgu se udává 29.květen 1703, kdy se car Petr I. rozhodl v deltě Něvy vybudovat pevnost na obranu proti Švédům. Znamená to, že v příštím roce oslaví město 300.výročí svého trvání. Jelikož se na tyto oslavy důsledně připravuje, je letos bohužel spousta památek pod lešením.
Protože Petr I. chtěl vytvořit z města "okno do Evropy", sezval k jeho stavbě významné západní architekty a umělce a v roce 1712 jej vyhlásil novým hlavním městem Ruského impéria. Tím pak zůstalo s výjimkou krátkého období až do roku 1918.
Několikrát v dějinách také město změnilo svůj název. V roce 1914 počátkem 1.světové války připadalo místním radním nepatřičné použití německého slova "burg" a přejmenovali St.Peterburg na Petrograd, po smrti Lenina v roce 1924 to byl Leningrad a teprve po všeobecném hlasování obyvatel v roce 1991 se vrátilo k původnímu jménu Sankt Peterburg.
Za srdce St.Peterburgu bývá všeobecně považováno Palácové náměstí, které zažilo ve své minulosti několik významných historických okamžiků. V lednu roku 1905 tady vydal car Mikuláš II. rozkaz střílet do 140 000 pokojných demonstrantů. Události této "krvavé neděle" potom podnítily vzedmutí revoluční vlny v celé říši.
Ta vyvrcholila únorovou revolucí roku 1917, která znamenala abdikaci Mikuláše II. a vznik Prozatímní vlády. I ta byla však 7.listopadu téhož roku po útoku proletářů na Zimní palác odstavena a zajata a vlády v Rusku se ujali bolševici pod vedením V.I.Lenina.
Téměř polovinu Palácového náměstí zabírá polokruhová budova Generálního štábu, kterou vytvořil architekt Carlo Rossi v letech 1819 až 1829. V jejím středu je umístěn Triumfální oblouk, vystavěný po vzoru pařížského Vítězného oblouku na počest porážky Napoleona. Ze stejného důvodu byl v roce 1832 uprostřed náměstí vztyčen 48 metrů vysoký Alexandrovský sloup.
Zimní palác býval rezidencí carů počínaje Alžbětou I., dcerou Petra Velikého až do pádu dynastie Romanovců v roce 1917. Palác vystavěl v letech 1754 až 1762 architekt Bartolomeo Rastrelli a přestože v době vlády Kateřiny II. měl již přes 1000 pokojů a 100 schodišť, začala k němu přistavovat další objekty.
Dnes je budova Zimního paláce součástí Ermitáže - jednoho z největších muzeí umění na světě. Jelikož je potřeba si na jeho prohlídku rezervovat dostatek času, máme ji naplánovanou na jiný den.
Po nábřeží Velké Něvy se kolem budovy Admirality dostáváme na Náměstí děkabristů (dříve Senátní náměstí). Povstání děkabristů, skupiny mladých šlechticů a důstojníků bylo v prosinci 1825 carem Mikulášem I. potlačeno a jeho účastníci buďto pověšeni poblíž Petropavlovské pevnosti nebo deportováni na Sibiř. Jednalo se však poprvé v Rusku o vystoupení proti autokrativnímu carskému režimu a první boj za politické a osobní svobody.
Náměstí děkabristů dominuje jezdecká socha cara Petra I. Velikého, kterou dala v roce 1766 postavit Kateřina II. jako poctu zakladateli města. Díky poémě Alexandra Puškina je socha známá jako "Měděný jezdec".
Budovy, které bývaly součástí Senátu a Synodu postavil architekt Carlo Rossi v letech 1829 až 1834. Dnes lze nad lešením spatřit pouze klasicistní štít. Stejně tak z budovy Jezdecké školy na téže ulici je vidět jen sousoší "nebeských dvojčat" Castra a Polluxe.
Chrám sv.Izáka je se svou mohutnou zlatou kopulí největším kostelem v Rusku. Jeho stavba započala pod vedením architekta Auguste Montferranda v roce 1818 a trvala celých 40 let. Pod osobním dohledem cara Mikuláše I. se na ní podíleli přední ruští tepci a malíři. K vnitřní výzdobě bylo přitom použito 400 kg zlata, 1000 tun bronzu, přes 11 m2 lapislazuli a 16000 kg nejjemnějších malachitů a 43 dalších drahých kamenů, stěny zdobí více než 150 mozaik.
Z kolonády Chrámu sv.Izáka se naskýtá jeden z nejúžasnějších pohledů na centrum St.Peterburgu. Uprostřed přilehlého Izáckého náměstí stojí jezdecká socha Mikuláše I., v hotelu Astoria se chystal Hitler uspořádat oslavu dobytí města. Údajně měl dokonce již vytištěny pozvánky s konkrétním datem a časem. Jak známo, tak se mu to nikdy nepovedlo a obyvatelé Leningradu hrdinně přetrpěli 900 dnů trvající německou blokádu.
Jednou z dominant, které dotváří panoráma St.Peterburgu je zlatá špice komplexu budov Admirality. Již v roce 1704 tady dal Petr I. vystavět první loděnice, v nichž bylo v následujícím století a půl vyrobeno přes 300 lodí. Když byly doky přemístěny jinam, začaly se budovy používat pro administrativní účely a dnes je zde námořní učiliště.
Současná podoba budov Admirality pochází z počátku 19.století a je dílem architekta Zacharova. Ten postavil také 72 metrů vysokou věž. Její střešní kolonádu zdobí 28 soch, které mají symbolizovat velikost a sílu Ruska jako námořní mocnosti.
Vasiljevský ostrov je největším z ostrovů v deltě Něvy a car Petr I. jej daroval svému dlouholetému příteli hraběti Menschikovi, který si tady postavil honosný palác. Původně se Petr I. chystal vybudovat zde centrum svého nového hlavního města, ostrov se však ukázal pro tento záměr příliš krátký a bažinatý. Na nábřeží, obráceném k Velké Něvě stojí dnes budovy Univerzity a Akademie věd. Je mezi nimi také Zoologické muzeum, které má mezi svými exponáty rozmrazeného sibiřského mamuta.
Výběžek Vasiljevského ostrova, který rozděluje Velkou a Malou Něvu, bývá nazýván Strelka (česky "kosa"). Dva rostrální sloupy sloužily dříve jako majáky. Latinské slovo "rostrum" označuje železná čela lodí (zobce), kterými jsou sloupy zdobeny. Takovéto sloupy se stavěly na oslavu vítězství v námořních bitvách.
Bývalá budova burzy, zdobená 44 dórskými sloupy, je od roku 1939 sídlem Muzea vojenského námořnictví.
Jelikož se spustil pěkný liják, rozhodli jsme se přeběhnout do nejbližší restaurace a splnit další z našich ruských cílů - dát si boršč. Bohužel se ukázalo, že tam mají pouze thajská jídla. Nakonec jsme pochopili, že v tomto směru máme prostě smůlu. V bistrech a pouličních stáncích dostanete sice ruské bliny (palačinkové těsto, plněné masem, sýrem nebo zeleninou) nebo chičiny (připomíná plněné langošové těsto), pokud ale vejdete do některé restaurace, zjistíte, že podávají buďto japonské suschi nebo korejskou kuchyni. Sehnat ale v Rusku ruský boršč se nám za celou dobu prostě nepodařilo - tento úkol zůstal nesplněn.
Po dešti jsme se vrátili na Palácové náměstí. Díky síti kanálů bývá St.Peterburg nazýván "Benátky severu". Za nejromantičtější z nich bývá považován kanál Moika, známý také z bondovky Zlaté oko. Za Ermitáží jej s Něvou spojuje Zimní kanál.
U Gribojedova kanálu stojí jeden z nejmalebnějších peteburgských chrámů - Chrám vzkříšení, nazývaný též Spasitel na krvi. Jeho pohádkové kopule byly vytvořeny podle vzoru Chrámu Vasilije Blaženého v Moskvě. Vystavěn byl v letech 1883 až 1907 na místě, kde byl v březnu 1881 spáchán atentát na Alexandra II.
Příslušník hnutí Národní vůle Nikolaj Rysakov hodil po carovi při jeho cestě kočárem kolem kanálu doma vyrobenou bombu. Alexandr II. zůstal nezraněn, když se však zvedal z trosek kočáru a povídá "Díky Bohu, jsem živ", přiskočil další atentátník a se slovy "Ještě je brzy děkovat Bohu" po něm mrštil druhou bombu.
Nejznámější ulicí St.Peterburgu je Něvský prospekt. Tato třída je dlouhá 4,5 kilometru, začíná u budovy Admirality a končí u Kláštera Alexandra Něvského. Nachází se na ní spousta obchodů a kaváren, ale také několik kostelů a paláců.
Nejkrásnější z nich je zřejmě Kazaňský chrám se dvěma půlkruhovými rameny s kolonádami. V parčíku před ním se navečer schází mládež, v době perestrojky zde dokonce vznikl řečnický koutek.
Kazaňský chrám dal postavit v roce 1801 hrabě Stroganov podle vzoru Katedrály sv.Petra v Římě. Po vyhnání Napoleona v roce 1812 se stalo toto místo národním památníkem a před rameny kolonády byly postaveny sochy polního maršála Michaila Kutuzova a prince Barclay de Tollyho, kteří se o vítězství nejvíc zasloužili.
Literaturnoje Kafé navštěvovala v 19.století řada předních ruských umělců. Puškin si zde dokonce 10.února 1837 dal poslední sklenku, než odešel na svůj osudný souboj.
Něvský prospekt je večer zcela zaplněn lidmi. Tak tomu bývá vždy v červnu a červenci díky tzv. bílým nocím. V tomto období tady na severu totiž bývá dlouho světlo - stmívat se začíná až kolem půlnoci a ve tři ráno už se zase rozednívá. Turisté i domácí toho proto využívají k procházkám a posezení v pouličních kavárnách a restauracích.
Další zajímavostí St.Peterburgu jsou jeho mosty, které se na noc otevírají, aby mohly lodě proplout z Finského zálivu Něvou do Ladožského jezera a dále po velkých ruských řekách až do Moskvy. Otevírá se celkem 13 mostů, zejména na Velké a Malé Něvě a to v přesném pořadí. Prvními jsou v 1,40 hod Most Lejtenanta Šmidta a Palácový most. Jejich otevírání sledujeme z Vasiljevského ostrova, který musíme rychle opustit, protože se za chvíli začnou otevírat menší mosty na jeho druhé straně. Ve 2,10 to bude konkrétně jako poslední Birževoj most, kterým musíme projet.
Taxikář Ivan nás popohání, ať si pospíšíme s focením, protože kdybychom to nestihli včas, zůstali bychom na ostrově zavřeni až do 4,00 hod ráno, než se mosty zase zavřou.
Poté, co se otevře i Birževoj most, jedeme se podívat ještě na další v tuto chvíli již otevřené mosty. Na většině z nich se otevírají dvě ramena, na některých se ale zvedá pouze jedno. To je například případ Troického mostu. Ten se navíc momentálně opravuje, takže se otevírá mnohem dřív samostatně, jelikož po něm teď nejezdí žádná doprava.
Závěrem ještě noční pohled na Auroru. Jsou zhruba tři hodiny, za chvíli začne svítat...
Řada carů si vystavěla v okolí St.Peterburgu svá letní sídla. Nejstarším a nejkrásnějším z nich je Petrodvorec (Petergof), který dal vybudovat Petr I. asi 30 kilometrů od města přímo na jižním pobřeží Finského zálivu.
Myšlenka vytvořit zde svou letní rezidenci napadla Petra I. poprvé v roce 1709, první kamenná stavba se však začala stavět až v květnu 1714, předtím to byly pouze dřevěné. Celý areál byl otevřen v srpnu 1723.
Palác i park jsou ovlivněny francouzskými Versailles, která Petr I. navštívil a umínil si, že jeho musí být ještě velkolepější. Velký palác rozděluje celý komplex na Horní a Dolní park, které jsou zaplněny množstvím fontán, bazénků a soch.
Dolnímu parku vévodí Velká kaskáda, sestávající ze 64 fontán, 225 skulptur a reliéfů, tří vodopádů a dvou grotů. Východy z grotů (jeskyň) jsou přímo uprostřed kaskády. Jedná se o největší umělou soustavu vodopádů na světě.
U paty Velké kaskády stojí tři metry vysoké sousoší Samsona se lvem, z jehož otevřené tlamy stříká voda do výšky 22 metrů. Tato fontána symbolizuje vítězství Petra I. nad Švédy v roce 1709. Lev je totiž znakem Švédska.
Velký palác je spojen s mořem 12 metrů širokým kanálem, který byl prokopán v letech 1714 až 1723. Z přístavního mola lze přehlédnout celý Finský záliv a je vidět i pevnost Kronštadt, která jej chrání.
V bývalé oranžérii se dnes nalézá malé muzeum voskových figurín. Je jich zde sice jenom 29, zachycují však všechny nejvýznamnější postavy ruských dějin: Puškina, Mikuláše I., Borise Godunova, Petra I., Kateřinu II., Jemeljana Pugačeva, Kutuzova.
Palác Montplaisir leží přímo na mořském břehu a byl dokončen v roce 1722 jako první. Petr I. se odsud rád kochal pohledem na své loďstvo.
V petrodvorských parcích je připraveno také mnoho vodních hrátek. Například když si sednete na lavičku, může se vám lehce stát, že na vás odněkud začne stříkat voda nebo že vás při posezení pod slunečníkem "vodní mříž" dokonce zcela uvězní.
Dnes nás čeká návštěva těch pamětihodností St.Peterburgu, které se nenachází přímo v jeho centru.
Nejstarší částí města je Petropavlovská pevnost, postavená v roce 1703 na Zaječím ostrově. Ačkoliv ji dal vybudovat Petr I. na obranu proti Švédům, z jejích děl se nikdy nestřílelo a pevnost se prakticky za všech režimů používala spíše jako vězení pro politické vězně.
Do Petropavlovské pevnosti vstupujeme Petrovou branou, postavenou architektem Domenicem Trezzinim v letech 1717-1718 jako triumfální oblouk. Hned za ní se nachází pomník Petra Velikého s poněkud malou hlavou. K této disproporci údajně došlo proto, že socha byla darem emigranta, žijícího nyní v USA a hlava se odlévala jinde než zbytek těla, přičemž Američané počítali v jiných jednotkách než Rusové.
Centrem pevnosti je Katedrála sv.Petra a Pavla, v níž jsou umístěny také hrobky téměř všech ruských carů, počínaje Petrem I. Zvnějšku toho moc nevidíme, protože ze tří věží jsou momentálně dvě pod lešením a dovnitř se dnes dostat nemůžeme, jelikož katedrála je uzavřena pro soukromou mši příslušníků rodu Romanovců, kteří se sem sjeli z celého světa poklonit svým předkům.
Petropavlovská pevnost je také oblíbeným rekreačním místem Petrohradčanů. Jakmile vysvitne první sluníčko, rozloží si deky a ručníky kolem hradeb a opalují se. Pár nadšenců se tady objeví vždy i v případě, že je Něva zamrzlá. Tím spíš je tady plno dnes, kdy teplota dosahuje téměř 30oC. Na pláži pod hradbami se dokonce koná soutěž ve stavbě pískových hradů.
Následuje prohlídka míst, spojených s VŘSR. Na petrohradské straně poblíž místa, kde se do Něvy vlévá Velká Něvka, stojí dosud legendární křižník Aurora, který večer 7.listopadu 1917 ve 21,40 hod vydal rozhodující výstřel, který se stal signálem pro útok na Zimní palác. I když je dnes jasné, že Prozatímní vláda byla zajata bez prolití jediné kapky krve a jediným výstřelem byl právě ten z Aurory, neví se, zda mířila na palác a netrefila se, nebo zda mělo jít opravdu pouze o signální výstřel.
Křižník Aurora byl postaven v loděnicích Nové Admirality v roce 1900. V roce 1905 se loď zúčastnila bitvy u Tsushimy, v níž Japonci zdecimovali druhou ruskou pacifickou flotilu. Roku 1916 během přestávky v první světové válce byla Aurora vyňata z Baltského loďstva a převezena do doků Admirality ke generální opravě. Na základě dohody mezi námořníky a dělníky v loděnicích, kteří opravu prováděli, byla v roce 1917 Aurora první lodí, na níž bylo možno vztyčit rudý prapor.
Zbývá už jen objasnit, proč se VŘSR konala v listopadu. V Rusku se v roce 1917 ještě používal juliánský kalendář, který ve zbytku Evropy přestal platit už v polovině 18.století a podle něj bylo toho dne teprve 25.října.
Muzeum Říjnové revoluce se dnes nachází v domě na petrohradském nábřeží nedaleko Aurory, z jehož balkonu rád mluvil k masám V.I.Lenin. Cesta k němu vede kolem námořního učiliště. Na téže ulici stojí také Velká mešita.
Místní část Smolnyj byla pojmenována podle Smolneho Dvora, kde se vařil tér (rusky "smola") pro ruskou flotilu. Petr I. jej dal vybudovat právě tady, aby továrna neničila vzduch v centru města.
Jeho dcera Alžběta I. si však toto místo zamilovala a chtěla zde trávit večery. Rozhodla se proto tady vybudovat klášter pro svobodné šlechtičny. Jeho stavbou pověřila v roce 1748 dvorního architekta Bartolomea Rastrelliho. Stavba však pokračovala ještě za jejích následovníků Petra III. a Keteřiny II. až do roku 1764.
Centrem kláštera je Chrám vzkříšení, který je tím pádem považován za vrcholnou ukázku Rastrelliho barokních forem. Dnes se zde konají koncerty a výstavy.
V letech 1806 až 1808 byl v jižní části klášterního areálu přistavěn architektem Giacomo Qarenghim Smolnyj Institut, který sloužil jako škola pro mladé dámy. V něm byly tzv. smoljanki připravovány na dvorský život.
A právě Smolnyj Institut se stal místem, kde se 7.listopadu 1917 konal Druhý všeruský kongres sovětů, z něhož vzešla bolševická vláda v čele s Leninem. Leninova vláda pak pracovala ve Smolném až do března roku 1918, kdy se hlavní město Ruska přestěhovalo do Moskvy. Na památku revoluce byl však v roce 1927 postaven Leninův pomník, který zde stojí dodnes. V přilehlém parku najdeme navíc bysty Marxe a Engelse a nedaleké náměstí se stále jmenuje Náměstí proletářské diktatury.
Piskarevský hřbitov leží v severní části St.Peterburgu na Třídě nepokořených. Tato ulice dostala své pojmenování podle statečných obyvatel města, kteří v letech 1941 až 1944 čelili po 900 dní německé blokádě. Během této doby téměř 642 000 obyvatel zemřelo hladem, dalších 16 750 bylo zabito v bojích, 33 700 jich bylo zraněno a 716 000 přišlo o střechu nad hlavou. V zimě 1941-42 dosahovaly teploty až mínus 40oC, nebylo čím topit, příděl chleba musel být snížen na 150 gramů denně. Oběti jsou pohřbeny ve společných hrobech, označených pouze letopočty. Piskarevský hřbitov se rozkládá na ploše 26 hektarů a vlajka zde vlaje stále na půl žerdi.
Poslední den ve městě jsme si vyhradili na prohlídku Ermitáže. Celý komplex Ermitáže sestává z pěti budov - Zimního paláce, Malé, Staré a Nové Ermitáže a Divadla Ermitáže. Nejedná se ovšem pouze o velkolepé muzeum, v němž jsou umístěna nejcennější díla světového umění. Jednotlivé paláce a jejich vnitřní výzdoba jsou zároveň jedinečnou ukázkou různých architektonických stylů.
Interiéry Zimního paláce vytvořil v letech 1754 až 1762 italský mistr Francesco Bartolomeo Rastrelli jako oficiální královskou rezidenci ruské císařské rodiny. Jednotlivé prostory však byly v následujících letech několikrát přestavovány, zejména po požáru v roce 1837. Jednou z částí, která si zachovala dodnes svou barokní výzdobu je Hlavní neboli Jordánské schodiště.
Pavilónový sál je součástí Malé Ermitáže, což je první budova, která byla v roce 1764 k paláci přistavěna a jež nesla toto označení. Slovo "ermitáž" totiž původně znamenalo oddělený pokoj, v němž mohl být člověk sám a v klidu si číst, modlit se či studovat. Postupně se tak začalo říkat palácovému křídlu, v němž se tyto pokoje nacházely a nakonec i celému komplexu.
Základy pro vytvoření sbírek Ermitáže položila Kateřina II., která v roce 1764 koupila v Německu první kolekci obrazů. Tu pak rozšiřovali v následujících letech další panovníci a nebyla naštěstí zničena ani v době proletářské revoluce zásluhou Lenina, který tyto poklady ihned po dobytí Zimního paláce prohlásil za majetek veškerého lidu a zakázal jejich rabování. Jediné, co tak padlo 7.listopadu za oběť revolucionářům bylo víno v carských sklepích.
Dnes vlastní muzeum údajně téměř tři milióny exponátů. I když nejsou ani zdaleka všechny vystaveny, prohlídka asi 300 výstavních sálů zabere jen při rychlém proběhnutí minimálně půl dne.
Nejnavštěvovanější je zřejmě kolekce západoevropského umění, nacházející se v prvním patře. Mezi obrazy lze spatřit Madonu s dítětem Leonarda da Vinciho, Rubensovo Sejmutí z kříže nebo Návrat marnotratného syna od Rembrandta van Rijna, ze soch je to například Michalangelův Schoulený chlapec.
Druhá polovina prvního patra je vyhrazena ruské kultuře. Nejcennějšími exponáty zde jsou náhrobky, oltáře a ikonostasy ze starých ruských kostelů. Rovněž výzdoba místností v této části Ermitáže patří mezi nejúchvatnější: Malachitový sál, Budoár, Zlatý přijímací pokoj, Bílý sál.
Druhé patro, určené východní kultuře je díky probíhajícím úpravám momentálně z větší části zavřeno. Přízemí sice taky není kompletně přístupné, ale většinu památek ze starého Egypta a antického Řecka i Říma si tady prohlédnout lze.
Carskoje Selo leží 25 kilometrů jižně od St.Peterburgu. V roce 1937 bylo město přejmenováno na Puškin při příležitosti 100.výročí smrti A.S.Puškina, který se zde narodil a chodil do školy. Jeho rodný dům a lyceum tady dosud existují.
Původní název Carskoje Selo (tj. "carská vesnice") dostalo místo proto, že jeho zahrady dala vybudovat druhá žena Petra I. Kateřina I. Stavbou Velkého paláce a přilehlého chrámu pak na tomto místě pověřila dcera Petra I. Alžběta I. architekta Bartolomea Rastrelliho, stavitele Zimního paláce. Ten jej dokončil v roce 1756 a pojmenován byl právě po Kateřině Veliké. Pro ruské cary a carevny se pak stal oblíbenou letní rezidencí, v níž rádi pořádali oficiální recepce mimo St.Peterburg. Car Mikuláš II. zde strávil své poslední dny jako ruský vládce.
Kateřinin palác má tři patra a je 300 metrů dlouhý. Mezi nejvelkolepější z jeho 30 místností patří Velký sál, obložený zlatem. Je 50 metrů dlouhý a 18 metrů široký a patří k největším tanečním sálům v Evropě.
Palác byl těžce poškozen za druhé světové války. Během rabování německých vojáků se ztratila také legendární Jantarová komnata (někdy nazývaná též Bernsteinova).
Jantarová komnata byla po tři staletí symbolem německo-ruských vztahů. V roce 1716 byla věnována pruským králem Fridrichem Vilhelmem I. ruskému carovi Petru I. a pak byla zkompletována Fridrichem Velkým, aby se stala "osmým divem světa". V roce 1944 němečtí okupanti výzdobu místnosti rozmontovali a poté beze stopy zmizela. Dodnes kolují spekulace o tom, zda původní Jantarová komnata někde na světě existuje nebo zda byla nenávratně zničena při požáru paláce.
Poté, co se v roce 1997 v Německu objevily její původní nákresy a fotografie, započali nejlepší ruští klenotníci s její rekonstrukcí. Finančně ji sponzoruje německá firma Ruhrgas AG, která již 30 let dováží z Ruska zemní plyn. Na fajnové práci se podílí 40 předních expertů, kteří z palmově tenkých jantarových lístků originálních tvarů a barev sestavují legendární "puzzle" z jednoho a půl miliónu kousků. Poprvé byla nová Jantarová komnata předvedena veřejnosti v roce 2001 a definitivně by měla být dokončena v příštím roce při příležitosti 300.výročí založení St.Peterburgu.
Noční přejezd ze St.Peterburgu až do Litvy, dlouhý 950 kilometrů se nám ještě protáhl o sedm hodin čekání na ruských hranicích. Nebylo před námi sice ani deset aut, ale ruské celnice bez úplatku očividně nikam nespěchaly. Do Vilniusu jsme proto značně unaveni dorazili později, než jsme původně předpokládali.
Podle legendy založil Vilnius kníže Gediminas v roce 1320 na základě svého prorockého snu. Gediminasův hrad s vlajkovou věží je dodnes viditelným symbolem, tyčícím se nad městem.
V průběhu následujících staletí se o Vilnius neustále tahaly Polsko a Rusko, takže v době vyhlášení nezávislého litevského státu v roce 1919 leželo toto historicky hlavní město Litvy dokonce na polském území.
Před druhou světovou válkou patřilo zdejší Židovské město k nejvýznamnějším na světě. Během německé okupace však téměř všichni Židé zahynuli ve zdejším ghettu a sovětská vláda v následujících letech zlikvidovala i jejich hřbitovy a náhrobky použila k vydláždění cest.
Centrem Vilniusu je Katedrální náměstí. Katedrála byla postavena na místě původní dřevěné stavby ze 13.století, její dnešní klasicistní podoba pochází z poslední přestavby v letech 1783 až 1801. Tři bronzové sochy na jejím štítu představují sv.Helenu, sv.Stanislava a sv.Kazimíra. V době sovětské okupace byly sundány a katedrála sloužila jako obrazárna.
Kaple sv.Kazimíra, nacházející se v její boční lodi byla postavena v barokním stylu v letech 1623 až 1636. Pod kaplí je umístěna hrobka Alexandra Jagellonského, jediného velkoknížete, pohřbeného ve Vilniusu.
Prezidentský palác býval původně rezidencí generálních gubernátorů. Roku 1812 v něm bydlel Napoleon a po jeho vyhnání si zde zřídil hlavní stan maršál Kutuzov.
Vilniuská univerzita byla založena již v roce 1579. Její areál tvoří několik budov, vzájemně propojených nádvořími. K jejich stěnám přiléhá také Kostel sv.Jana.
Staré město se rozkládá v okolí ulic Pilies a Didioji gatvé. Kostel sv.Anny je nádhernou ukázkou litevské gotické architektury. Postaven byl v 16.století ze 33 druhů červených cihel.
S kostelem sv.Anny je těsně svázán další gotický kostel a klášter mnichů řádu sv.Bernarda. Ten byl postaven také v 16.století a před tímto komplexem stojí socha Adama Mickiewicze.
Radniční náměstí bývalo dlouho hlavním městským tržištěm. Radnice zde stála již v 15.století, klasicistní podobu dostala koncem 18.století, později zde bylo divadlo a nyní je to Litevské umělecké muzeum.
Nejstarším barokním kostelem ve Vilniusu je Kostel sv.Kazimíra, který byl postaven jezuity v letech 1604 až 1615. Za cara byl přeměněn v ortodoxní kostel sv.Mikuláše a za sovětské vlády zde bylo zřízeno Muzeum ateismu.
Ruský ortodoxní chrám Ducha Svatého pochází ze 17.století, jeho vnitřní výzdoba a ikony jsou však nově zrestaurovány. Chrám je zasvěcen třem mučedníkům ze 14.století - sv.Antonovi, sv.Ivanovi a sv.Eustaciovi. Jejich těla v překvapivě zachovalém stavu můžeme uvnitř také spatřit. O Vánocích a Velikonocích je zdejší mnichové dokonce převlékají.
Hned vedle Chrámu Ducha Svatého stojí barokní Kostel sv.Terezy a ulice dále ústí do Jitřní brány (Aušros Vartu). Jitřní brána pochází ze 16.století a zachovala se jako jediná z původních devíti bran, jimiž se vcházelo do města. Bočním schodištěm lze vystoupit do kapličky, postavené přímo nad branou, v níž je umístěna ikona Panny Marie, pocházející ze 14.století. Tento obraz patří k nejposvátnějším modlám místních věřících.
Na ulici Kalinausko gatvé stojí pomník Franka Zappy. Sloup s bystou je 4,2 metrů vysoký a odhalen byl v prosinci 1995. Jedná se o jediný pomník Franka Zappy na světě. Paradox je v tom, že Litvu tento hudebník nikdy nenavštívil.
Při pohledu na panoráma města vidíme kromě Gediminasova hradu také vrchol Tří křížů. Tyto bílé kříže tady podle legendy stojí od 17.století na památku tří ze sedmi františkánských mnichů, kteří zde byly ukřižováni, zatímco zbývající čtyři byli vhozeni do řeky Vilnia. Za sovětské okupace byly kříže samozřejmě strženy a znovu obnoveny byly po roce 1989.
Litva je zemí jezer. Nachází se jich tady přes 3000 a často jsou součástí národních parků. Jedním z nich je národní park Trakai, ležící 27 kilometrů západně od Vilniusu. Většina návštěvníků sem ovšem míří zejména kvůli hradu, nádherně položenému právě na ostrově uprostřed jednoho z místních jezer.
Vodní hrad Trakai byl vystavěn v 1.polovině 14.století na obranu proti Řádu německých rytířů. Vybudoval ho kníže Gediminas a sídlil zde také velkokníže Vytautas. Ten vedl polsko-litevská vojska v červenci roku 1410 v rozhodující bitvě proti křižákům u Grunwaldu. Historie Litvy je tak spojena i s našimi dějinami, protože se předpokládá, že právě tady přišel o své první oko Jan Žižka.
Na ostrov se lze dostat po lávce, která jej spojuje s pevninou. Uvnitř hradu se nachází expozice mincí, hodinek, erbů a dalších předmětů, na nichž je znázorněna jeho historie.
Kaunas je druhým největším městem Litvy a mezi světovými válkami byl dokonce městem hlavním.
Pěší zóna začíná u Kostela archanděla Michaela, patrona litevských vojenských sil. Postaven byl v roce 1893 v neobyzantském slohu a uvnitř se nachází neobvykle umělecky moderně ztvárněná křížová cesta.
Pěší zóna je dlouhá 1,7 kilometru a navazuje na ni Vilniuská ulice. Obchůdky, cukrárny a kavárničky jsou zde umístěny v zrekonstruovaných kupních domech z 15. a 16.století.
Na konci ulice stojí Katedrála sv.Petra a Pavla. Postavena byla v roce 1412 a jedná se o největší gotickou stavbu v Litvě. I když později prošla barokní přestavbou, gotický tvar oken zůstal zachován.
Ukázkou světské gotiky je cihlový dům Perküno namas z přelomu 15. a 16.století, zvaný též "Ďáblův dům". Jeho architektem byl Benedikt Ried, který také vedl vladislavskou přestavbu Pražského hradu. Přímo u řeky pak stojí Kostel sv.Vytautase, který byl postaven v roce 1402 a přestavěn v 19.století.
Radničnímu náměstí dominuje barokní radnice z konce 18.století, která bývá pro tvar své věže nazývána "Bílá labuť". Dnes se zde především konají svatby. Jižní stranu náměstí pokrývá budova, která sloužila v letech 1666 až 1739 jako jezuitská kolej.
Budovy Kaunského církevního semináře využívala za sovětské éry KGB. Ulička za ním nás již dovede ke hradu a kostelu sv.Gertrudy.
Kaunský hrad pochází z 11.století a v roce 1362 se tady odehrála velká bitva s křižáky.
V Litvě jsme se už cítili skoro jako doma. Zjistili jsme, že lepší než komolit naše slova ve snaze, aby zněla více rusky, je, když každý mluvíme svou řečí a perfektně si rozumíme. Litevci dokonce přijali do svého písma diakritiku po vzoru češtiny.
Doma ale ještě nejsme - k tomu nám zbývá ujet posledních pár set z celkového počtu 4150 kilometrů...