Kapské město (Cape Town) má dnes 3,5 miliónu obyvatel a většina z nich žije ve slumech v okrajových částech města. Tady se jim říká townshipy a vznikly už v období apartheidu. Domky jsou postaveny z prken, lepenky a vlnitého plechu, byla do nich však zavedena elektřina.
Apartheid zrušil prezident de Klerk v roce 1990, krátce předtím byl propuštěn na svobodu Nelson Mandela, který strávil 27 let ve vězení na Robben Islandu. On sám říká, že při životě ho v tu dobu udržoval především pohled na Stolovou horu.
Tu máme v úmyslu navštívit i my, proto využíváme pěkného počasí a už 2,5 hodiny po přistání stepujeme u lanovky. Udělali jsme dobře - jak se ukázalo, v následujících dnech bychom se nahoru už nedostali.
Lanovka má kapacita 65 lidí, lana jsou dlouhá 1200 metrů a otočná kabina váží 18 tun. Nahoru s sebou veze taky 400 litrů vody kvůli balanci.
Horní stanice lanovky je vybudována ve výšce 1067 metrů. Nejvyšší bod hory, k němuž šlapeme, je 1085 metrů n.m.
Stolová hora uzavírá Kapský poloostrov, takže se nám hned v první chvíli naskýtá pohled od skalního útvaru 12 apoštolů přes zálivy na západní straně až po Mys dobré naděje.
Stolová hora je svět sám pro sebe. Zdejší mikroklima dalo vzniknout řadě zvířat a rostlin, které jsou endemické. To znamená, že se nevyskytují nikde jinde na světě. Soutěska Platteklip například dostala název podle místního kamzíka.
Po překonání soutěsky se odkrývá pohled na druhou stranu poloostrova. Zelené plochy pod námi jsou vinice kolem města Konstantia, které založili už v 17.století francouzští hugenoti.
Z místní flory nás zaujala zejména erica plukenetii (zelený žebříček s červenými květy), disa uniflora (červená orchidej) a samozřejmě protea královská, která je symbolem Jihoafrické republiky a tady dosahuje často rozměrů většího keře.
Nejvyšší bod Stolové hory se jmenuje Maclearova slanina (Maclear Baken) a stojí na něm triangulační bod. Odtud se naskýtá výhled na Devil's Peak, kterým Stolová hora končí, a také na Robben Island, kde byl vězněn Nelson Mandela. Jeho cela měla číslo 46664, což je dnes název Mandelovy nadace.
Do Stolové zátoky připluli jako první Portugalci. Ti ale nepovažovali toto území za zajímavé, takže je zkolonizovali teprve v polovině 17.století Holanďané. V roce 1652 zde založil Jan van Riebeek první základnu holandské Východoindické společnosti.
Stolová hora není jedinou dominantou Kapského města. Tu dotvářejí ještě další dva kopce, mezi nimiž se město rozkládá - Signální pahorek a Lví hlava.
Signální pahorek (Signal Hill) dostal své jméno proto, že na něm stálo dělo, které svým výstřelem oznamovalo poledne. To byl signál pro kapitány proplouvajících lodí, aby si správně seřídili přístroje.
Pod pahorkem stojí rozestavěný stadión, kde se bude v roce 2010 hrát finále MS ve fotbale.
Kapský poloostrov (Cape Peninsula) je dlouhý 40 kilometrů, na severu jej ukončuje Stolová hora, na jihu Mys dobré naděje.
Po západní straně poloostrova vede vyhlídková silnice, zvaná Chapman's Peak Drive. Díky mlze však nevidíme ani 12 apoštolů, tyčících se nad námi.
Hout Bay uzavírá skála, zvaná Sentinel. Tento záliv je proslavený zejména svými tuleni, často sem připluje ale také bílý žralok nebo velryba.
Pravá jižní velryba je černá, měří 17 metrů a dosahuje váhy 40 tun, což odpovídá 10 slonům. V období přípravy na zimní měsíce spotřebuje denně až 1500 kg planktonu.
Na vyhlídce přímo pod Chapman's Peak byly vybudovány dokonce lavičky k jejich pozorování. V dnešním větrném počasí by tady ale asi vydržel málokdo.
Další místo, kde jsme se zastavili, má opravdu přiléhavý název - Misty Cliffs, tedy Mlžné útesy.
Mys dobré naděje obeplul jako první v roce 1488 portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz. V tu chvíli o tom ale nevěděl, protože ho mořské proudy vrhly od Afriky daleko na moře a přistál až u dnešního Mušlového zálivu (Mossel Bay).
Mys dobré naděje objevil teprve na zpáteční cestě a pojmenoval ho Bouřkový mys. Portugalský král Jan II. jej však po zprávě, že byla objevena nová cesta do Indie, přejmenoval na Mys dobré naděje.
Portugalci vztyčovali na dobytých místech kříže, tzv. padrao, aby vyznačili, kam až sahá křesťanské území. Tyto kříže byly bílé, protože sloužily zároveň jako navigační body. Dnes jsou na jejich místě repliky (původní kříže byly uloženy do muzea v Lisabonu).
Na kopci stojí kříž Bartolomea Diaze, dole u moře pak kříž Vasca de Gamy, který tudy plul v roce 1497. Oba kříže za sebou upozorňují námořníky na mělčiny a podmořské útesy.
Mys dobré naděje (Cape of Good Hope) je často mylně považován za nejjižnější bod Afriky. Tím je však ve skutečnosti až Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící přibližně 150 kilometrů odsud. Střelkový se mu říká proto, že na tomto místě míří střelka kompasu přesně na sever (tzn. že skutečný a magnetický pól jsou v zákrytu).
Značná část Kapského poloostrova je součástí národního parku, protože se tady vyskytují zvláštní druhy zvířat a rostlin.
Příkladem je daman - vypadá jako přerostlé morče, ve skutečnosti je to však geneticky nejbližší příbuzný slona. Dalo by se říct, že klame vlastním tělem - je to na první pohled milé a neohrabané zvířátko, přitom ale skvěle šplhá po skalách. Má totiž měkká chodidla, kterými se přisaje k podkladu. Proto je taky jeho druhové jméno daman skalní.
Kapský poloostrov je zakončen dvěma výběžky. Tím druhým je Cape Point, k němuž se vydáváme pěšky po větrných chodníčcích.
Mezi Mysem dobré naděje a Cape Pointem se rozkládá Diazova pláž ((Dias Beach) a máme co dělat, abychom se na ní neocitli. Ne snad proto, že by se nám zachtělo se okoupat, ale v tom silném větru je problém udržet se nahoře.
Na Cape Pointu nás přivítali somrující paviáni. Na jejich drzost upozorňují informační tabule a u vchodu do restaurace se střídají na hlídce číšníci.
Maják na Cape Pointu stojí od roku 1857 a byl kompletně dovezen z Anglie. Fungoval však pouze do roku 1919. Protože nebyl kvůli počasí častokrát vůbec vidět, začala po ztroskotání lodě Lusitania v roce 1911 stavba nového majáku, který je umístěn níž při hladině.
Na východní straně Kapského poloostrova se rozkládá Falešná zátoka (False Bay), která už je možná součástí Indického oceánu, možná ještě Atlantického. Geografové se totiž nemůžou shodnout na tom, kde je přesná hranice mezi nimi.
Tyto spory ale určitě nevadí tučňákům, kteří si na pláži u městečka Simon's Town založili svou kolonii. První pár tučňáků sem připlaval v polovině 80.let minulého století, každým rokem jich pak bylo víc a víc.
Dnes zde žije kolonie 2000 tučňáků. Je to tučňák brejlový a teď právě odchovává své mladé - šedá jsou mláďata, puberťáci se postupně vybarvují.
Protože od rána vytrvale prší, měníme operativně dnešní program a jedeme nejdřív na Waterfront, kde jsou jednotlivé komplexy zastřešené.
Watefront vznikl koncem 80.let minulého století přestavbou bývalých doků, založených královnou Viktorií a princem Alfredem. Dnes jej tvoří soustava pubů, restaurací, obchodních a zábavních center.
Novinkou je Nobelovo náměstí, na němž stojí sochy všech čtyř nositelů Nobelovy ceny z Jihoafrické republiky. Je vidět, že všichni na to měli dost velkou hlavu.
Jako dočasný úkryt před deštěm nám posloužilo také Akvárium dvou oceánů. Největší nádrž, v níž se prohánějí rejnoci a žraloci, pojme 1.200.000 litrů vody.
Největším nákupním centrem na Waterfrontu je komplex Victoria Wharf.
Kriminalita v Kapském městě se v posledních letech výrazně snížila. Zatímco při naší návštěvě před 8 lety nebylo takřka možné ani vystoupit z autobusu, teď se může člověk klidně procházet centrem města s foťákem přes rameno.
Kapesní krádeže se tady pochopitelně vyskytují stejně jako v každém jiném světovém velkoměstě, díky většímu počtu policejních a soukromých hlídek však z ulic téměř zmizela loupežná přepadení, která byla dříve na denním pořádku.
Na náměstí Green Market se koná trh každý den kromě neděle. V rohu se choulí Metodický metropolitní kostel a v okolních ulicích si lze prohlédnout fasády domů v kapsko-holandském stylu (tzv. cape-dutch styl).
Další holandské domy stojí na Adderley Street. Groote Kerk je nejstarší kostel v celé jižní Africe. Postaven byl v roce 1702 a původně byl dřevěný.
Slave Lodge, druhá nejstarší koloniální budova v Kapském městě, sloužila jako ubytovna otroků, kteří pracovali v blízkých zahradách. Dnes je v ní umístěno muzeum. Socha představuje generála J.C.Smutse.
V parku, ovládaném kapskými veverkami, se nachází Parlament a Národní knihovna. Parlament tady zasedá od února do června. Politická, zákonná a soudní moc je totiž v Jihoafrické republice rozdělena mezi tři města. Socha před budovou znázorňuje královnu Viktorii.
Zahrady založil již v roce 1652 Jan van Riebeek kvůli pěstování vína a zeleniny, aby mohl posádky lodí, plujících kolem Mysu dobré naděje, zásobovat čerstvými potravinami.
Uprostřed zahrad stojí Cecil Rhodes, další významný kolonizátor, po němž byla pojmenována dnešní Zambie a Zimbabwe (původně Severní a Jižní Rhodésie).
Aloe bainesii je národním stromem JAR. Říká se jí také "toulcový strom", protože domorodci používali její vydlabané větve jako toulce na šípy.
Zahrady uzavírá Národní muzeum s planetáriem a Židovské muzeum. Rovněž před ním stojí socha Jana Cristiana Smutse.
Tuynhuis, tedy doslova "šéfův dům", je sídlem prezidenta. Slouží však víceméně jako jeho letní rezidence, hlavní úřadovnu má v Pretorii.
Katedrála sv.Jiří (St.George's Cathedral) je největším svatostánkem v Kapském městě. Postavena byla koncem 19.století a její vnitřní výzdobě dominují barevná skleněná okna.
Typickými stavbami z viktoriánského období jsou elegantní domy s kovanými balkóny. Fasádu budovy pojišťovny (Mutua Building) zdobí výjevy z celé slavné africké historie - od egyptských faraónů až po britskou kolonizaci.
Největším a nejstarším náměstím Kapského města je Grand Parade, rozkládající se před Hradem dobré naděje. Uprostřed stojí socha Edwarda VII.
Renesanční budova Radnice byla dokončena v roce 1910 a v únoru 1990 vyhlásil z jejího balkónu Nelson Mandela pád apartheidu.
Hrad dobré naděje (Castle of Good Hope) je nejstarší kamennou stavbou v celé jižní Africe. Jeho stavba byla zahájena v roce 1666 na místě bývalé hliněné a dřevěné pevnosti, založená Janem van Riebeekem.
Pevnost má tvar pěticípé hvězdy a původně stála u moře. Město se ale rozšířilo a moře ustoupilo. Dnes je z ní muzeum. Zvon ve zvonici nad hlavním vchodem byl ulit v Amsterdamu v roce 1697.
Na Trafalgar Place se koná vyhlášený květinový trh. Na křižovatce před nádražím je umístěn památník druhé světové války.
Socha Jana van Riebeeka a jeho ženy Marie de la Queillerie v typickém holandském kroji stojí přesně na místě, kde v roce 1652 přistály holandské lodě.
Večer jsme si zajeli opět na Waterfront a po večeři v německém pivovaru si ještě prohlédli noční Kapské město ze Signálního pahorku.
V roce 1795 přicházejí do Kapska Angličané a Holanďané, kteří tuto oblast původně kolonizovali, odcházejí po čase hledat nová obydlí do vnitrozemí. Kolem roku 1835 začíná tzv. Velký trek.
Velký trek měl dvě větve. Jedna směřovala na sever, druhá na východ, kde nakonec Búrové založili Pretorii. My dnes vyrážíme po stopách severní skupiny.
Mezi pohořími Piketberg a Cedeberg leží poslední úrodná planina. Pěstují se zde citrusy a čaj roiboos. Mandarinky jsou tak levné a dobré, že se vyplatilo je kupovat na pytle a některým účastníkům vydržely až do konce zájezdu.
Roiboos ve skutečnosti ani není čajovník. Je to červená rostlina, drtí se malé listy a stonky. Čaj se mu říká proto, že má stejný proces přípravy a léčivé účinky.
U města Clanwilliam začíná Namaqualand. Postupně ubývá stromů a políček, zato přibývá keřů a kamení. Ze silnice mizí auta.
Zdejší kopce vypadají taky podivně - nahoře jsou porostlé, z boku holé. Příčina je v tom, že poušť původně sahala až sem. Působením vody od oceánu ale vrstva písku ztvrdla a na ztvrdlý písek se naneslo další kamení, v němž se uchytily rostliny.
Centrem Namaqualandu je město Springbok, které má bohatou historii těžby mědi, sahající až do doby, kdy tento kraj obývali Namové. První měděný důl byl otevřen v roce 1852, město bylo založeno roku 1862.
Koncem 70.let 19.století byla sice objevena nová naleziště mědi severně od Okiepu, kam se přesunul zájem těžařských společností, Springbok je ale nadále zásoboval vodou a zůstal sídlem prospektorů.
Původní jméno města bylo Springbok fontain (tedy "antilopí pramen"). Britská pevnost, která stála uprostřed města, byla zničena během anglo-búrských válek vojsky generála J.C.Smutse. Dnešnímu panoramatu dominuje Klipkerk, holandský reformní kostel, postavený roku 1921.
Hranice mezi Jihoafrickou republikou a Namibií tvoří řeka Oranje. Celník nám tvrdí, že ho ve škole učili, že jsme bývalá část Sovětského svazu a jako takoví nepotřebujeme víza. Ti nahoře to mají podle jeho slov popletený (dost odvážná slova!). No, nevymlouvali jsme mu to, hlavně, že nás pustil.
Za řekou Oranje se po Velkém treku usadili Búrové, kteří opustili Kapsko. Proto se taky v Namibii dodnes mluví hlavně afrikánsky
Nezávislost získala Namibie teprve v roce 1990 jako poslední africká země. Přístav Walvis Bay zůstal navíc nadále pod jihoafrickou správou a k Namibii byl přičleněn až v roce 1993.
K dnešnímu dni je pouze necelých 15% namibijských cest asfaltových, zbytek tvoří prašné silnice. Vzhledem k tomu, že doprava je prakticky nulová, není ale problém jet stále uprostřed cesty a za hodinu urazit 100 kilometrů. Výjimkou je situace, kdy před vámi jede druhé auto. V tom případě musíte kvůli prachu udržovat dost značný odstup.
Jednotlivé farmy jsou obehnány ploty. V místech, kde silnice protíná hranice farem, jsou umístěny rošty, aby neutekla zvířata z jedné farmy na druhou. Tento vynález nahrazuje dřívější branky, takže už není nutno z auta vystupovat a ručně je otevírat.
Původně jsme se chtěli podívat ještě do Ai Ais, nacházejícího se na dně Fish River Canyonu. Ai Ais doslova znamená "horké prameny".
Toto místo na samém konci kaňonu bývá však často zaplaveno vodou a právě nedávné záplavy strhly silnici, takže se momentálně opravuje a je uzavřená.
Pokračujeme tedy dál podél Rybí řeky a vychutnáváme si typickou dekoraci zdejší krajiny - stromové aloe. Plný název je aloe dichotoma (česky aloe rozsochatá).
Kaňon Rybí řeky (Fish River Canyon) vypadá skutečně jako jizva na krajině. Ostatně nejedna legenda říká, že vznikl tak, že se Bůh pořezal při holení.
Ve skutečnosti jej samozřejmě vymlela Rybí řeka. Zářez v krajině odkrývá horniny, staré 2,5 miliardy let. Jsou to především pískovce a břidlice. Na konci se nachází horké prameny Ai Ais.
Fish River Canyon je dlouhý 161 kilometrů, v nejširším místě má 27 kilometrů, největší hloubka je 550 metrů. Není tedy nejhlubší, je to ale druhý největší kaňon na světě, co se týče objemu (hned po Grand Canyonu).
Sestup na dno kaňonu a jednodenní výlety jsou zakázány. Jedinou možností je trek, dlouhý 85 kilometrů, který se jde 5 dní za doprovodu profesionálního průvodce. Tento trek je velice namáhavý a vzhledem k vysokým teplotám a nemožnosti návratu také nebezpečný.
Namibie je jedním z největších afrických států, na tomto obrovském území však žijí jen necelé 2 milióny obyvatel, což ji činí jednou z nejřidčeji obydlených krajin na světě.
Jižní část Namibie obývají především Namové, kteří sem přišli v 15.století z Kapska a vyhnali původní obyvatele. Původními obyvateli byli Sanové a Damarové. Sanové jsou křováci, kteří žijí dodnes v poušti Kalahari a zůstali u svých přírodních zvyků, zatímco Damarové se přizpůsobili a pod vlivem bílých misionářů přešli na křesťanství.
Celkem žije v Namibii 18 kmenů, (z toho 6 v tzv. Capriviho pásu). Namové patří do stejné jazykové skupiny jako Sanové, tzv. khoi-san, která je charakteristická klikavými zvuky mezi řečí. Proto nás taky pumpař na benzínce a prodavači v bootle-storu v Bethanii přivítali mlaskáním.
Bethanie byla jednou z prvních misionářských stanic v Namibii a stojí zde první kamenný dům v zemi.
Schmelenhaus postavil v roce 1814 reverend J.H.Schmelen z Londýnské misionářské společnosti a žil zde až do svého odchodu v roce 1834. Misijní stanice byla v roce 1841 převzata Rýnskou misijní společností.
V roce 1859 založil Herman Heinrich Kraft z Rýnské misie poblíž domu jeden z prvních misionářských kostelů. Vedle se nachází rovněž hřbitov misionářů.
Tím ale historický význam Bethanie nekončí. Němci přišli do tohoto kraje v roce 1804 a v roce 1883 koupil Adolf Lüderitz od vládce místních Namů první pozemky v zálivu u Atlantického oceánu (smlouva byla podepsána právě v Bethanii). Rok 1885 je potom považován za oficiální vznik kolonie, nazvané Německá jihozápadní Afrika.
Na stromech vidíme hnízda snovačů. Kolikrát jsou tak obrovská, že to vypadá, že se větev musí pod jejich tíhou brzy zlomit.
Snovač pospolitý je věrný svému jménu. Žije v hejnech a staví si společná obydlí. Každá rodinka však má vlastní vchod a nový pár si přistaví další byteček. Jedná se tedy vlastně o takový činžák, kde bydlí všichni pohromadě.
Některá hnízda jsou světlá, jiná tmavá. To závisí pouze na tom, jaký materiál byl právě použit. Ve všech se však drží stálá teplota 21oC.
Ubytovací komplex Desert Homestead leží na úpatí pohoří Nubib na samém okraji kaňonu Sesriem. Sesriem znamená "šest řemenů", což představuje popruhy, kterými se dříve vytahovala vědra s vodou ze dna kaňonu.
Řeka Tsaucheb, protékající dnem kaňonu Sesriem, se krátce poté ztrácí v poušti Namib. Ta jí zabraňuje, aby se dostala až do oceánu.
Poušť Namib je dlouhá 2000 kilometrů a táhne se podél pobřeží Atlantického oceánu od řeky Oranje až k Angole. Široká je průměrně jen 60-80 kilometrů, největší šířka je uprostřed - 150 kilometrů. To je právě oblast Soussusvlei, kde je zároveň nejčervenější.
Poušť Namib drží tři rekordy - je to nejstarší poušť na světě, má největší duny a nejčervenější písek.
Co se týče stáří, odhaduje se na 80 miliónů let. Červená barva je způsobená tím, že písek obsahuje oxid železa a hodně se přesypuje. Duny se pohybují přibližně 10 metrů ročně. Severněji je poušť žlutější, protože tam se tolik nepřesýpá.
Průměrná výška dun je 260-280 metrů. Nejvyšší dunou v této oblasti, na kterou se dá vylézt, je duna 45. Duny se číslují podle vzdálenosti od brány parku, což znamená, že tato je vzdálená 45 kilometrů. My si její zdolání necháváme na závěr.
Silnice končí na parkovišti 68. Odtud se vydáváme po písečné cestě do údolí Dead Vlei, vzdáleného asi 4 kilometry.
Zdejším dunám se taky říká "hvězdicové duny", protože při pohledu seshora mají tvar hvězdice. V prohlubních mezi nimi se po deštích tvoří jezírka.
Poslední jezírko tady však bylo spatřeno před 7 lety. O jejich někdejší existenci svědčí pouze bílé plochy mezi dunami. To je také případ Dead Vlei.
Dead Vlei pokrývají seschlé 600 let staré akácie, které původně vyrostly v zeleném údolí. Nová duna ale zavála přístup vody, takže od té doby jsou od vody odříznuty a usychají. Tento obrázek doslova odpovídá svému názvu - Mrtvé údolí.
Před námi se tyčí poslední výzva - Duna 45. Vyšplhat nahoru dá pořádně zabrat a chvílemi je problém to udýchat. Sklon duny přesahuje v některých místech 45o (což by lépe vystihovalo číslovku v jejím názvu) a musíte se držet přesně na hraně, jinak přepadnete.
Dolů je to jednodušší. Nejlepším způsobem je namibijský běh - v horkém písku to ostatně ani jinak nejde...
Písky pouště Namib jsou ohraničeny pohořím Naukluft. Pohoří Naukluft dosahuje výšky 1000 metrů a je proslavené svými tufovými formacemi, které společně s dunami Sossusvlei tvoří národní park Namib-Naukluft.
Hlavní město Windhoek, nacházející se v nadmořské výšce 1650 metrů, vyrostlo kolem horkých pramenů. Právě sem se rozhodli Němci v roce 1890 přemístit centrum koloniální správy. Většina budov proto pochází z počátku 20.století.
Typickým příkladem je trojice domů v německém architektonickém stylu na Třídě nezávislosti - Erkrathus (1910), Gatemann Haus (1913) a Hotel Kronprinz (1902). Mezi moderními stavbami působí roztomile a patří k charakteristickým poznávacím znakům Windhoeku, na první pohled je ovšem jasné, že byly vytvořeny bez přizpůsobení místním podmínkám - příkré šikmé střechy slouží k tomu, aby zabránily kumulování sněhu.
Na protější straně ulice se rozkládá Zoo Park, založený roku 1897. Zoologická zahrada byla ovšem zrušena již v roce 1932 a v současné době slouží toto místo jako městský park.
Jediným, co tady dnes připomíná zvířata, je sloní sloup, který stojí na místě, kde byly v roce 1962 nalezeny pozůstatky dvou slonů, zabitých před 5000 lety.
Witbooi Memorial vznikl na památku německých vojáků, kteří zahynuli v bojích s Namy, vedenými Hendrikem Witbooiem.
V současné době je Windhoek hlavním městem nezávislé Namibie a má asi 200.000 obyvatel. Názvy ulic se často mění. V posledních letech nalezli městští radní zálibu zejména ve jménech světových diktátorů. Nejvýznamnější budovy stojí přímo na křižovatce, kde se setkává Fidel Castro a Robert Mugabe.
Nejstarší kamennou stavbou města je Stará pevnost (Alte Feste), vybudovaná v letech 1890-91 jako hlavní velitelství německého koloniálního vojska. Momentálně je to sídlo historické sekce Státního muzea. V podloubí jsou vystaveny hasičské vozy, na dvorku stojí stará parní lokomotiva s několika vagóny. Opravdu zajímavá sbírka...
Před pevností se tyčí Reiter Denkmal. Bronzová socha jezdce Schutztruppe stojí přesně na místě, kde byl první německý tábor. Památník byl vytvořen v roce 1912 na počest německých vojáků, zabitých ve válkách s Namy a Herery v letech 1903-7 a Kalahárské expedice z roku 1908.
Nejznámější stavbou Windhoeku je Christuskirche, vytvořený v roce 1910 v neogotickém stylu s prvky art-nouveau. Jedná se o první evangelický kostel v jižní Africe. Věž je vysoká 42 metrů.
Hned za kostelem se rozkládají zahrady Parlamentu. Budova parlamentu sloužila původně jako kanceláře německé koloniální vlády. Dokončena byla v roce 1913 a říkalo se jí Tintenpalast, tedy doslova Inkoustový palác - díky spoustě inkoustu, který spotřebovali zdejší úředníci.
V parlamentních zahradách stojí sochy tří namibijských vůdců v boji proti kolonialismu.
State House vznikl v roce 1959 jako rezidence a kancelář ustaveného jihoafrického generálního správce země. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1990 je to oficiální sídlo prezidenta.
Katedrála sv.Jiří (St.George's Cathedral) je nejmenší katedrálou v celé jižní Africe.
Na konci Robert Mugabe Avenue se nachází Národní divadlo a Národní galerie.
S dalším podivným památníkem se setkáváme, když končíme naše kolečko a vracíme se zpátky na Třídu nezávislosti (Independence Avenue).
Kudu jsme měli na talíři, málem jsme ji srazili při noční cestě autem, setkali se s ní v národních parcích a tady máme tuto velkou antilopu také v bronzové podobě.
Ulice sice mají svá jména, ve Windhoeku však neexistují pošťáci. Kdo chce tedy dostávat dopisy, musí mít svou schránku v budově Hlavní pošty. Proto taky na reklamách a firemních vizitkách vidíme místo adresy spíš P.O.Box.
U hodinové věže ve vilémském stylu začíná Post Street Mall. Tato pěší zóna nás stejně jako celé město překvapila svou čistotou, s jakou se málokdy setkáme i v těch nejluxusnějších evropských metropolích.
Meteoritická fontána byla vytvořena ze 33 meteoritů, nalezených u města Gibeonu počátkem 20.století. Na zem dopadly před 600 miliony lety a jednalo se o největší vesmírnou spršku, která kdy zasáhla naši planetu.
Meteority byly součástí roje, z něhož bylo zatím objeveno 80 kousků. Jeden z nich je zasazen do fontány v průřezu. Jelikož vykazují vysoký obsah železa (91%), říká se jim někdy také "železné meteority". Dále v nich byly zjištěny stopy niklu, kobaltu, fosforu, chrómu a mědi.
Za nejnebezpečnější a nejsušší část pouště Namib bývá považováno Pobřeží koster (Skeleton Coast). Přestože je zde vysoká oblačnost, tak tady nikdy neprší. Rostliny a zvířata mohou žít pouze ze vzdušné vlhkosti.
Důvodem tohoto paradoxního stavu je studený vzduch od oceánu, který se na pobřeží střetává s teplým z pouště. Teplá vrstva se drží nahoře a přes studenou se nikdy nedostane. Chladný pás sahá až 130 kilometrů do vnitrozemí. Toto prostředí je vhodné pouze pro těžbu soli a diamantů.
Pobřežní vítr a mlha mají navíc na svědomí řadu lodí, velryb a dalších mořských živočichů, kteří byli vyvrženi na nehostinnou pevninu. Námořníci, kteří nezahynuli při ztroskotání, potom zemřeli v poušti. Proto se mu říká Pobřeží koster.
Součástí Pobřeží koster je také Cape Cross (Křížový mys), což je nejjižnější místo, kam v roce 1484 doplul portugalský mořeplavec Diego Cao a označil jej křížem.
Druhý kříž tady postavil v roce 1488 Bartolomeo Diaz. Ten se zde ovšem pouze zastavil a nakonec obeplul Mys dobré naděje a doplul až do Mossel Bay (Mušlového zálivu).
Kříže, tzv. padrao, vztyčovali Portugalci na místech, kam se dostali, aby vyznačili, kam až sahá jejich impérium, a také jako důkaz, že tu byli (místo fotografie). Dnes jsou zde repliky, portugalská vláda je ale stále obnovuje.
Nepředstavitelný pach a křik je příznakem toho, že se Cape Cross stal také domovem kolonie lachtanů, která čítá 80.000 až 100.000 kusů.
Samec je mnohem větší a tlustší, někteří mají i přes 200 kilogramů, zatímco samice váží průměrně 50 až 60 kg (tedy jako u nás). Matka a mládě se poznají po hlase.
Rozdíl mezi tuleněm a lachtanem je v tom, že lachtan má uši (proto se mu ve slovenštině říká uškatec). Kromě toho má tuleň ploutev vcelku, zatímco lachtan ji má rozdělenou. To znamená, že se líp pohybuje a bývá častěji na souši. Navíc se může poškrábat za ušima...
Swakopmund je dnes druhé největší město v Namibii a říká se, že je němečtější než leckteré město v samotném Německu. Ulice a lázeňské domy skutečně připomínají ze všeho nejvíc přímořské lázně někde na Rujáně, jejich atmosféra se však pomalu vytrácí.
Mimo jiné je to způsobeno tím, že německé názvy se v současné době mění za afrikánské a jelikož ještě neexistuje ani jejich mapa, měli jsme zpočátku problém s orientací.
Město je staré 100 let. Němci tady chtěli vybudovat přístav, který by konkuroval britskému Walvis Bay, což se jim ovšem nikdy nepodařilo, protože moře je plytké a je neustále zanášeno řekou. Swakopmund doslova znamená "ústí řeky Swakop".
Nyní je Swakopmund významným rekreačním střediskem a údajně je to jediné místo v zemi, kde se dá koupat v oceánu. Dnes by to byla záležitost pouze pro otrlé jedince, o jeho oblíbenosti ale určitě svědčí největší počet prodavačů suvenýrů a také fakt, že se zde nachází letní sídlo prezidenta.
State House je umístěn v budově bývalého Císařského soudu, která stojí na pobřeží poblíž majáku. Hned vedle je Námořní památník (Marinendenkmal), věnovaný obětem povstání Hererů v roce 1904.
Poštovní ulice se už jmenuje jinak, našli jsme na ní však budovu Staré pošty, Hotel Hansa a Evangelický luteránský kostel. Hotel Hansa je pojmenován podle piva, které se dodnes vaří podle staré německé receptury v místním pivovaru.
Z dochovaných německých staveb stojí za pozornost Dům Hohenzollernů (Hohenzollernhaus) z roku 1906 a Woermannův dům s věží (Woermannhaus). Tyto věže si stavěli místní měšťané, aby mohli lépe kontrolovat pohyb lodí v přístavu.
Podobnou pozorovatelnu má také Rytířský hrad (Ritterburg) na ulici císaře Viléma (Kaiser Wilhelm Strasse), nyní pojmenované po prvním namibijském prezidentovi (Sam Nujoma Avenue). Ten sloužil jako domov seniorů pro zaměstnance Woermannova loďařství.
Most Železná Jetty (Iron Jetty) byl koncipován jako molo, uzavírající přístav, a dlouhou dobu zde byla hlavní městská tržnice. Jeho délka je 262 metrů, původně měl mít 640 metrů, ale stavbu přerušila první světová válka. V roce 1983 musel být uzavřen kvůli vlnám a následné korozi.
Důkazem toho, že název Pobřeží koster není ani v současné době bezpředmětný, je vrak rybářské lodě, ležící u břehu poblíž silnice do Swakopmundu.
Poušť Namib začíná hned u posledních domů a písek sahá opravdu až k moři. Její duny a pusté pláně jsme si pořádně vychutnali během jízdy na terénních čtyřkolkách (quad bike).
Walvis Bay leží 30 kilometrů jižně od Swakopmundu a na rozdíl od něj má zcela anglický ráz. V držení Britů zůstal i v době, kdy byla Namibie německou kolonií. Dokonce i poté, co získala země samostatnost, byl ještě tři roky pod správou Jihoafrické republiky.
Walvis Bay doslova znamená Velrybí záliv a tato zvířata sem skutečně připlouvají v době páření. Po zbytek roku sem jezdí především ornitologové pozorovat ptáky.
Právě dnes ale název "ptačí zátoka" svému jménu moc neodpovídá - ani velryby, ani plameňáci... Že by jim taky byla zima?
Brandberg je nejvyšší namibijské pohoří. Poblíž města Uis se nachází cínové doly, které jsou však už zavřené. Bývalí horníci se nám snaží prodat krystaly, které tam nalezli.
Jedná se o stejné krystaly, jakými vyryli v minulosti křováci do zdejších skal své kresby. Tvrdým kamenem se prostě rylo do měkčího.
Damaraland je pustý kraj, což ale neznamená, že by tady vůbec nic nežilo. Mezi nepřátele zdejších usedlíků patří také vzácný pouštní slon, který ničí stromy a telegrafní sloupy. Ty, co ještě stojí, jsou proto obloženy kameny.
Damaraland obývají Damarové, což jsou potomci bývalých křováků a také jejich řeč patří do skupiny tzv. mlaskavých jazyků. O tom nás přesvědčil rovněž místní průvodce ve Twyfelfonteinu, když nám předváděl správnou výslovnost názvu tohoto místa.
(Tento strom se jmenuje boshia, což doslova znamená "strom s bílým kmenem". Svým tvarem připomíná sloní nohu a domorodci dělají z jeho kořene kávu.)
Twyfelfontein znamená v řeči křováků "pochybný pramen", což vyjadřuje skutečnost, že někdy teče a někdy ne.
Hlavním pokladem Twyfelfonteinu jsou skalní rytiny Sanů, staré 2000-6000 let. Ve zdejších skalách jich bylo nalezeno celkem 2400, což představuje rozsáhlou "obrazovou galerii", která je zároveň jedinou památkou na historii křováků (kamenné stavby neznali a jiné zápisy neprováděli).
Hned první skalní blok je důkazem toho, že kresby nebyly vytvořeny pro zábavu, ale měly především informativní a naučný charakter. Jedna z teorií dokonce říká, že rytiny jsou vlastně školní tabule a děti se tak seznamovaly s různými živočichy, mnohdy značně exotickými - kde se například uprostřed pouště vzal plameňák?
Nejdiskutovanějšími figurami ale jsou lev a žirafa. Lev má ruku na ocase, což znamená, že je to převtělený člověk (pravděpodobně šaman). Žirafa s pěti rohy zase svádí k domněnce, že rohy představují nohu s pěti prsty - tedy opět převtělený člověk.
Na druhé skále jsou dva pštrosi, přičemž jednoho z nich drží za krk člověk. Jedná se o jediné přímé vyobrazení člověka v celém Twyfelfonteinu.
Další deska zachycuje žirafu s nosorožci a to dokonce s oběma známými druhy - bílý nosorožec je plný a má širokou tlamu, zatímco černý je znázorněn jen obrysem. Kromě toho je tam oryx.
Na dvou následujících skalách vidíme slona (nebo mamuta?) a pár žiraf.
Další skalní deska je úplnou encyklopedií - žirafa s přímorožcem, antilopy, ptáci, buvoli a na konci kupodivu zase mořští živočichové - lachtan a dva tučňáci.
Kamenný blok, nazvaný "tančící zvířata", zamotal rovněž hlavu řadě historiků. Pštros má 4 hlavy, což je považováno za první pokus o zachycení pohybu. Takovou schopnost abstrakce od křováků ale nikdo nečekal.
Tabule, na které právě sedí agama skalní, je mapa - neví se ale čeho.
Další skála už musí každého definitivně přesvědčit, že je to školní tabule. Kromě spousty zvířat (lev, levhart, žirafa, oryx,...) je tady totiž taky ruka, a stopy rukou a nohou najdeme vedle oryxe a žirafy rovněž na poslední skalní desce. Jedná se o názornou pomůcka - Sanové měli málo vody, proto si vysvětlovali, která ruka je k jídlu a která na záchod, aby se nemuseli tak často umývat.
Twyfelfontein je jedinou namibijskou památkou, zapsanou na seznamu UNESCO, poblíž něj se však nacházejí další z hlediska přírodovědného zajímavá místa.
Zkamenělý les (Petrified Forest) tvoří stromy, které nejsou původem vůbec z Namibie, ale pocházejí z centrální Afriky a sem byly přineseny během záplav ještě v dobách Gondwany (jednoho světadílu) před 260-280 milióny lety.
Jedná se o jeden ze dvou takovýchto lesů, nacházejících se na naší planetě (druhý je v Arizoně). Zkamenělé dřevo je těžší než kámen, protože má větší hustotu. Na některých kmenech je vidět, že před tím, než zkameněly, byly poškozeny hmyzem.
Největší kmen má průměr 2 metry a jak je dlouhý, to se ani neví, protože má zatím oba konce v zemi.
Dalším svědkem minulosti je welwitschia mirabilis (welwitschie zázračná), považovaná za živou fosilii. Některé rostliny jsou staré až 2500 let, přičemž vodu čerpají jen z mlhy. Welwitschie tedy roste pomalu, ale dlouho.
Větší část welwitschie (údajně až 8 metrů) se nachází pod zemí, listy jí totiž neustále rozřezává a obrušuje vítr ostrým pískem. Samičí rostliny mají šišky, samčí ne.
Kaokoveld je rozlehlý kraj, pokrývající území severozápadní Namibie a jihozápadní Angoly. Správním centrem je město Opuwo, v jehož ulicích, u benzínky nebo na tržnici také postávají zástupci tři nejvýznamnějších kmenů, které v Kaokoveldu žijí - Herero, Himba a Owambo.
Všechny tyto tři kmeny mají společné kořeny a stejný jazyk. Hererové jsou ale pokřesťanštění a jejich ženy poznáme podle barevného oblečení. Tuto módu odkoukaly od manželek křesťanských misionářů ve viktoriánské době. Klobouky mají svým tvarem připomínat kravské rohy.
Himbové naproti tomu zůstali u svých původních zvyků a tradičního způsobu života a potkat polonahou Himbku v obchodě je opravdu zvláštní zážitek. Zároveň je ale důkazem toho, že takto skutečně žijí a ani jejich vesnice není žádný skanzen s nakašírovaným představením.
Slovo "himba" znamená "bohatý pastýř" a chovem dobytka se Himbové stále zabývají. Alespoň nám to tvrdily zdejší ženy. Když jsme se jich ptali, proč ve vesnici nevidíme žádné muže, vysvětlovaly nám, že jsou na pastvě.
Naše vesnice má 400 lidí, v jedné ohradě žije jedna rodina. Domy jsou pokryty jílem, smíchaným s kravskými lejny. Co nás zarazilo, byly řetězy a zámky na chýších.
Ženy nosí krátké kožené sukénky, nemyjí se a natírají se hlinkou proti hmyzu, což jim dodává typickou červenou barvu. Nejedná se vlastně o hlinku, ale o drcený červený kámen, smíchaný s hovězím tukem.
Během dne se ženy starají především o kukuřici, kterou suší na vyvýšených dřevěných posedech. Dívky ji potom stloukají a drtí na kameni.
Děti chodí do školy dobrovolně. Vymlouvají se na to, že škola není přizpůsobená jejich kultuře.
Chlapce Himbové obřezávají, dívky údajně ne. Děvčatům ale vybijí v určitém věku čtyři přední zuby, aby byly hezčí. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Mladá děvčata mají vlasy dolů, po menstruaci nahoru. Do drdolů si pro zpevnění vplétají kravské uši. Podle hlavy se tedy pozná, která je už připravená na to mít rodinu.
Pásek na noze má také svůj význam - jeden proužek znamená, že má žena jedno dítě, dva proužky více dětí. Jiné číslovky Himbové vlastně ani neznají - Himba je v jejich jazyce jeden člověk, Ovahimba je množné číslo (tedy Himbové, případně celý národ).
V každé ohradě musí být slavnostní strom a posvátný oheň. Jeden muž může mít až 6 žen, to závisí na tom, jak je bohatý - 1 žena stojí 3 krávy.
Mysleli jsme si, že tyto krávy jsou přínosem pro rodinu nevěsty. Zjistili jsme ale, že všechny tři sní celá vesnice během svatební hostiny, při čemž se tančí kolem slavnostního stromu. Rohy snězených krav se potom na strom položí.
Okuruwo je posvátný oheň, s jehož pomocí komunikují Himbové se svými předky. Jejich bůh se jmenuje Makeru. Nemluví však přímo s ním, ale prostřednictvím předků. U ohně probíhají také křtiny - předkové oznámí ústy náčelníka jméno dítěte.
V chýši nám na závěr mladá Himbka předvedla přípravu voňavky a vlastní vonění, spočívající ve vykuřování rukou, krku a paží kouřem z kadidla. My bychom to nazvali spíš uzením.
Vodopády Ruacana leží na řece Kunene na samých hranicích s Angolou. Kdysi byly zřejmě nádherné, od postavení elektrárny jsou však prakticky bez vody. Namibie tak získala významný zdroj energie, přišla ale o jeden ze svých přírodních divů.
V tuto chvíli máme za sebou 4000 km a nacházíme se v nejsevernějším bodě naší africké cesty. Podle nás jsme v kraji, kde lišky dávají dobrou noc, Slováci tomu říkají "p...l sveta". Tak se už raději konečně vydejme za zvířátky...
Pole podél cest jsou poseta termitišti. Jsou to leckdy přímo termití mrakodrapy a řada z nich je vrostlá ve stromech. To, co vidíme nahoře, jsou přitom jen větrací komíny, příbytky mají tihle malí šikulové pod zemí.
Do národního parku Etosha vjíždíme Anderssonovou bránou. Předtím jsme ovšem museli objet jeho západní část, která je zatím celá vyhrazena pouze zvířatům. A nebyla to krátká objížďka - plot kolem parku je dlouhý 1700 kilometrů.
Národní park Etosha byl založen v roce 1907, tedy ještě za německé kolonie. V tu dobu zabíral plochu 90.000 km2 a byl to největší park na světě. Dnes má 22.000 km2, z ostatních částí vznikly po úpravě zákona v roce 1964 soukromé farmy.
I tak patří Etosha k největším a nejpestřejším zvířecím kolbištím na světě. Žije zde 114 druhů savců a na 340 druhů ptáků. V centrální části je to především zebra a springbok, tedy skákající antilopa.
Zebra damarská se vyznačuje tím, že má pruh mezi pruhy. Každé pruhování je navíc jedinečné, podobně jako u člověka otisky prstů.
Při západu slunce nám přišel zapózovat šakal čabrakový. Bohužel jsme si tento kýčovitý obrázek nemohli vychutnat až do konce. Brány parku a kempů se totiž zavírají se západem slunce, což je v tuto roční dobu přibližně o půl šesté. Po zavíračce se už nesmí nikdo venku volně pohybovat.
Večerní safari tím naštěstí nekončí. V období sucha se zvířata shromažďují především u napajedel a kemp Okaukuejo byl vybudován poblíž jednoho z nich. Hned napoprvé jsme tady spatřili pěkné stádečko slonů.
Sloni na sebe po lázni nahází prach a písek. Člověk si říká, že ta předchozí koupel byla úplně zbytečná. Dělají to ale proto, aby si chránili svou kůži před hmyzem a parazity. Je to vlastně takový jejich pleťový krém.
Později v noci přichází nosorožci, žirafa, šakali a ještě jeden osamělý slon. Nosorožec je agresivní a arogantní zvíře, rychle se rozčílí a začne dupat, častokrát bezdůvodně.
Žirafa se musí při pití rozkročit a v tu chvíli je zranitelná. Proto se po každém doušku obezřetně rozhlíží, není-li nablízku nějaká šelma. Pokud přijdou k napajedlu ve stádu, zůstává vždy jedna žirafa stranou a sleduje okolí.
Dnešní den začínáme pohledem na supa a springboka - symbolický konec a začátek potravinového řetězce. Právě skákající antilopa je v této části parku nejčastější potravou lvů a dalších šelem. No a sup zlikviduje to, co po nich zbylo.
Žirafa si pochutnává na listech trnitých akácií. Vzhledem k její výšce ji o tento druh potravy nemá kdo připravit. Ve svém dlouhém krku má žirafa záklopku, která zabraňuje tomu, aby se jí při pití nahrnula krev do hlavy.
Žirafa přes cestu prý znamená štěstí. Doufejme, že ho budeme mít dost při hledání zvířat během dnešního safari.
Oryx, česky přímorožec, je považován za nejelegantnější antilopu. Svoje rohy ovšem nemá jenom pro parádu, dokáže jich použít také v boji. Samice mají rohy dokonce asi o 20 centimetrů delší.
Pštrosí samice honí samce. Samice je šedá a chlupatá, zatímco samec je černý a ulízaný a občas roztahuje svoje peří jako páv.
Napajedlo Nebrowni je považováno za jedno z nejlepších v celém parku. Viděli jsme tady zebry, pštrosy a nádherně skákající springboky.
Během safari není možno vystoupit z auta, což je z důvodu bezpečnosti vaší i zvířecí. Teprve po snídani v kempu se proto vydáváme na další lov.
Napajedlo Wolfsnes, na které jsme se spoléhali, je však vyschlé. Vysmáli se nám za to i veverky kapské.
Na směrovníku sedí dvě bílé vrány. To není žádná básnická licence. Bílá vrána je skutečně odborný termín.
Pramen Leebron je bohužel také vyschlý. Nezbývá nám proto nic jiného než se kochat pohledem na hnízda snovačů, která dosahují někdy opravdu obrovských rozměrů a bizardních tvarů.
Malé představení nám připravila mangusta žíhaná. Její místní název je mungo a nebojí se hadů, dokonce ani jedovatých. Chutná jim totiž jejich maso a díky své obratnosti dokáže mangusta ulovit i kobru. V afrických domácnostech je někdy chovají podobně jako u nás kočky proti myším.
(Je to zvláštní, jak se nám i vysoká žirafa dokáže schovat mezi keře.)
Varan dorůstá délky až 1,5 metru a žije většinou poblíž vody. S oblibou vybírá hnízda krokodýlů.
Na oběd jsme se vrátili do kempu Okakuejo. Nebyli jsme jediní - napít se po obědě přišli ke zdejšímu napajedlu taky sloni, zebry, springboci a jeden oryx.
Poblíž napajedla mají jedno ze svých největších hnízd snovačové. Rodiče jsou pořád v luftu a občas přinesou děckám potravu.
Později přišli i pakoně - nejdřív pár zvědů a za nimi potom celé stádo.
Hlavu nám trochu zamotala skupinka čtyř velkých antilop. Podle hrbu a pruhování jsme je odhadovali na kudu, neměly ale rohy. Nakonec jsme zjistili, že u kudu má rohy pouze samec. Tohle byla dámská jízda.
Odpoledne se vydáváme na další safari. Žirafy a springboky už ani nepočítáme.
Taky u napajedla Nebrowni je po obědě nával. Kromě zeber a pštrosů je tady dokonce celé stádo oryxů - to je opravdu vzácný úlovek.
Drop kori je největší létající pták. Jelikož váží 20 kg, tak raději chodí po zemi. Když je ale v úzkých, tak se klidně vznese.
Z vyhlídky Sueda se nám naskýtá pohled na bílou pánev Etosha. V tomto prostředí je často možno spatřit fata morgánu nebo alespoň zrcadlení.
Na větvi sedí dvě poštolky bělooké, číhající na svou kořist. Nejraději loví myši a malé ptáčky.
Napajedlo Charitsaub - kýčovité zátiší žiraf v zapadajícím slunci. Komentář připravila: ukecená bílá vrána.
U napajedla Rietfontein čeká na zbytky čáp marabu. Marabu vypadá sice jako elegán ve fraku, ve skutečnosti je to ale mrchožrout, podobně jako sup.
Kemp Halali se nachází v blízkosti napajedla Moringa. Zatímco jsme byli na večeři, přišel sem pár nosorožců. Vypadalo to prý jako doma - máma už chtěla jít, ale táta se ještě dvakrát vrátil, aby se znovu napil.
I když cestička k napajedlu je místy krkolomná, vydali jsme se sem ještě na noční pozorování. Čekali jsme 2 hodiny a přišel už jenom šakal.
Zatímco v centrální části parku jsme viděli hlavně springboky, ve východní jsou to především impaly. Tyto antilopy jsou tady hlavní potravou šelem. Dokonce se jim říká "fast food". Důvodem k tomu je taky písmeno "M" na jejich zadečku, které připomíná znak MacDonaldu.
Jelikož jsme v parku Etosha poslední den, máme taky poslední příležitost najít lvy. Běžně je prý možno je spatřit u napajedla Goas, dnes tady ale nejsou.
O tom, že jsme na správné stopě, však svědčí to, jak jsou obezřetné zebry a impaly, které se sem přišli napít. Samec hlídá, zatímco samice se pasou. Impaly od sebe rozeznáme jednoduše - rohy mají pouze samci, samice ne.
Jezdili jsme chvilku kolem pramene a očima prohledávali okolní porosty. Bohužel marně - o lva jsme nezavadili.
Nejbarevnějším a nejhezčím ptákem, kterého jsme spatřili, byl mandelík fialovoprstý. I když podle Jana je to vlha nubijská a je to národní pták Botswany.
Taky napajedlo Noamas je prázdné. Zvířata se před námi dnes schovávají a navíc jsme už tak nároční, že nezastavujeme u každé zebry. Zajíždíme tedy na vyhlídku do solné pánve, ta před námi neuteče.
Název Etosha pochází od Sanů a v jejich jazyce to znamená "velké bílé místo", čímž mají na mysli plošinu, zaplněnou vysychajícím jezerem.
Pánev Etosha je dlouhá 90 km a široká 50 km. Její plocha je 4.000 km2, což představuje celou 1/5 národního parku.
Na tomto nehostinném území nežijí sice žádná zvířata, nám to ale vysvětluje, proč jsme jich našli tak málo u napajedel. Jezero není tentokrát zcela vyschlé, takže se sem mohou chodit napít.
Alespoň si doplníme encyklopedii antilop. Buvolec stepní je vlastně něco mezi antilopou a buvolem. Proto se taky jmenuje buvolec. Vůdcem tlupy mohou být v jeho případě jak samci, tak samice.
Dalším druhem buvolce je buvolec žíhaný. My ho známe spíš pod jménem pakůň.
Ty nejlepší úlovky přišly jako vyvrcholení v samotném závěru našeho etoshského safari. Poté, co jsme objevili osamělého sloního samce, narazili jsme poblíž také na páreček, který přímo před námi přecházel přes cestu.
Dokonce to vypadalo, že nám mávají na pozdrav. Slon ale mává ušima, protože se chladí. V uších má mnoho žil, takže máváním si ochlazuje krev. Je to totéž, jako když pes vyplazuje jazyk.
Africký slon váží 4-7 tun, je tedy větší než indický a kly mají samci i samice.
I když vypadá jako pěkný kolos, je slon ve skutečnosti velice mírumilovné zvíře a když uvidí před sebou překážku (jako je třeba naše auto), tak ji klidně obejde.
Jenom, když jsme nastartovali, tak ho to naštvalo, postavil se čelem proti nám a ještě více roztáhl uši, aby ukázal, kdo je tu větší...
Latinský název žirafy je camelopardalis, tedy "velbloud leopardí" nebo ještě lépe "velbloud v leopardí kůži". Afričané říkají, že žirafa přes cestu znamená štěstí. Je to tedy přesný opak naší černé kočky.
Žirafa nám opravdu přinesla štěstí - už jsme s tím ani nepočítali, ale nakonec vidíme i ty vymodlené lvy.
Ve stínu tady pospávají hned dvě skupinky. Pod jedním stromem leží mladé lvice, pod druhým samci. Občas se některý z nich zvedne, hodí očkem vedle a když vidí, že je to zatím marné, mávne ocasem, otočí se na druhou stranu a spí dál...
V národním parku Etosha jsou celkem tři kempy, vzdálené od sebe asi 70 kilometrů. Ve dvou z nich jsme nocovali, ve třetím jsme se stavili na oběd.
Kemp Namutoni vznikl kolem bývalé německé pevnosti, v níž je dnes restaurace a obchod se suvenýry, kde jsme zakoupili stylové ponožky (4 kusy). U zdejšího napajedla byla právě prasata bradavičnatá (taky 4 kusy).
Loučíme se s parkem Etosha a jeho zvířaty - impaly, žirafa,... a ještě jedno malé překvapení na závěr.
Dik dik je vůbec nejmenší ze všech antilop. Vyskytuje se většinou v páru a je velice obezřetná a plachá. Takže jsme ani nechápali, že se před námi tak klidně krmí.
Během své cesty jsme už viděli spoustu zajímavých značek a kupodivu i cedule "Pozor na padající meteority!" tady má své opodstatnění. Kromě největšího meteoritického roje, který jsme spatřili ve Windhoeku, dopadl na území Namibie totiž také největší samostatný meteorit na světě.
Hoba Meteorit váží 55 tun a byl objeven v roce 1920 rolníky na kukuřičných polích. Odhaduje se, že spadl na povrch před 80.000 lety, je s ním ale spojeno několik záhad.
Při svém dopadu například nevytvořil žádný kráter. To by znamenalo, že padal pod nějakým zvláštním úhlem a na svou současnou pozici potom doskákal jak žabky po vodě. Nebo to bylo už mnohem dřív a kráter od té doby zerodoval.
Meteorit má rozměry 3 x 3 metry, výška je od 75 do 120 centimetrů. Tvoří jej 80% železa, 16% niklu, zbytek je kobalt a další prvky - podobné složení má slitina, z níž se u nás vyrábí příbory.
Město Rundu leží na začátku Capriviho pásu. Řeka Kavango, která teče přímo pod terasou našeho hotelu, tvoří už hranice s Angolou.
Tato řeka vystřídá během svého toku tři názvy - v Angole se jmenuje Cubango, v Namibii je to Kavango a konečně v Botswaně Okavango. Tam taky vytváří nejrozsáhlejší vnitrozemskou deltu na světě a ztrácí se v močálech na okraji pouště Kalahari.
Capriviho pás (Caprivi Strip) je zvláštní geografický útvar. Při pohledu na mapu vypadá jako prst, dlouhý 550 km a široký maximálně 20 km, který je vklíněn mezi Angolu a Botswanu a patří Namibii. Na první pohled je jasné, že mohl vzniknout jedině na základě koloniálních smluv mezi mocnostmi.
Tento pás patřil původně Britům, kteří ho vyměnili s Němci za Zanzibar. Pojmenován je po říšském kancléři hraběti von Caprivim, který dohodu v roce 1890 podepsal. Cílem Němců bylo spojit své západní a východní africké kolonie a dostat se k Zambezi. Než se jim to ovšem reálně podařilo, skončila jejich koloniální éra.
Osud tohoto území byl vždy nejasný a pohnutý - k nezávislé Namibii bylo připojeno až dodatečně a ještě v 90.letech minulého století tady probíhaly boje jihoafrických jednotek s angolskými povstalci a guerilami.
V Capriviho pásu žije 6 kmenů, které mají podobný jazyk (jazyková skupina Bantu) a bydlí v kruhových domech z větví a ze slámy. Jedna ohrada rovná se jedna rodina, mladí založí po svatbě novou ohradu. Jelikož se ale ani tady nedá pokrok zastavit, staví dnes často už i domy hranaté.
Přestože je tu hodně vody a úrodná půda (pěstuje se hlavně kukuřice), jedná se o nejchudší kraj v celé Namibii a ani současná vláda se o něj moc nezajímá.
Úroveň vzdělání je velice nízká a měli jsme problém se vůbec nějak dorozumět. U první rodiny se nám ani nepodařilo zjistit název kmene. Říkali Giriku. Možná je to jméno klanu, možná babičky. Nevíme, nedalo se s nimi domluvit.
Postávají u cesty a živí se prodejem snopů trávy, která se tady používá jako střešní krytina. Sami ale mají střechu jenom z větví a z hadrů. Možná bydlí někde dál v lese a sem chodí jenom kvůli obchodu...
V další vesnici byli civilizovanější a jeden chlapec dokonce chodil do školy a uměl pár slov anglicky. Jednalo se o kmen Mbukušu, což je nejrozšířenější kmen v Capriviho pruhu, a právě se zabývali mlácením prosa.
Ve městě Bagani překračujeme řeku Kavango a vjíždíme do národního parku. Sloni tady volně migrují mezi třemi státy a značka "Pozor, sloni!" není vůbec zbytečná.
Sloni mají rádi plody maruly, které drobně kvasí a oni se z nich mírně opijí. Nejsou ostatně jediní - marula je ovocný strom, z něhož se vyrábí taky jihoafrický likér amarula (zkvasí se a smíchá s krémem).
Ngoma je hraničním městem. Hranice do Botswany stíháme na poslední chvíli. Namibijská i botswanská celnice zavírají obě shodně v 18,00 hodin. Jenže v Botswaně je o hodinu víc.
Když jsme si tedy mysleli, že máme na přechod hodinu času, nebyla to pravda a museli jsme celou proceduru zvládnout během pěti minut. Inu, africká logika vás častokrát zaskočí a málokdy se na ni můžete dopředu připravit.
Botswana se v době britského protektorátu jmenovala Bečuánsko, nezávislost získala v roce 1966. Dnešní název je podle hlavního kmene Tswana. Tswanové jsou silný a prakticky jediný kmen, takže na rozdíl od okolních států byla tato země vždy jednotná a nejstabilnější v regionu.
Botswana má však vysoké procento AIDS a co je horší - nedá se s tím nic dělat. Vládne zde totiž tradiční léčitelství a lidé považují AIDS prostě za "prokletí" a odmítají se léčit. Vláda se proti tomu sice snaží bojovat (například tím, že prezervativy jsou zdarma), proti zakořeněným pověrám je ale krátká.
NP Chobe byl založen 14.7.1960 jako lovecká rezervace, 31.8.1967 byl povýšen na první národní park.
Chobe nemá ploty a zvířata volně migrují. Vznikly proto sanitární kordony a sanitární postřik jsme museli při vstupu do země absolvovat i my. Důvod je, aby se dobytek a divoká zvířata vzájemně nenakazily.
Národní park zabírá plochu 10.500 km2 a jeho hlavní atrakcí je populace slonů. O tom jsme se přesvědčili už včera večer, když jsme krátce po průjezdu branou do jednoho slona málem vrazili.
Chobe má v tuto chvíli 80-100.000 slonů, což je strašně moc a narušuje to zdejší biotop (ideální by bylo cca 60.000 ks). Sloni jsou přemnožení a stopy jejich činnosti vidíme v podobě zničených stromů takřka všude.
Na stromě sedí dva orli, každý jiného druhu. Nahoře je orel stepní, vzácnější je však ten dolní - orel bateleur má velmi krátký ocas a jeho pojmenování vychází z označení akrobata na laně. Proto se mu česky říká orel-kejklíř. V dospělosti mívá červený zobák, tenhle ještě nedorostl.
Další zvláštností Chobe je to, že tady nejsou napajedla. Jelikož řeka Chobe teče celoročně, bylo by to zbytečné. O tom, že je toto území rájem vodních ptáků, netřeba vůbec hovořit. Pro začátek tady máme nilské husy a volavku.
Netrvá to dlouho a setkáváme se taky s voduškou, tedy vodní antilopou, která je jinak velice vzácná. Její místní název je puku.
Krokodýl se dožívá až 150 let a roste celý život. Jedná se o jedno z nejstarších zvířat na planetě. Existoval už v době, kdy pravěcí ještěři. Tenhle kus je ještě mladý. Otevřená tlama nemá žádný výstražný účinek - slouží jako termoregulace.
Konečně jsme se dočkali i hrochů. Hroch má kupodivu velice jemnou kůži, proto tráví většinu života v bahně nebo ve vodě, aby se chránil před sluncem. Dnes máme štěstí - je chladno, takže zvířata jsou venku i přes poledne.
Vraťme se k vodním ptákům a sledujme, jak jsou přizpůsobení zdejšímu životu. Rybařík sedí na samém konci větvičky a vyráží odtud nepozorovaně za svou kořistí. African jackana (neboli lilly-trottel) má tak ploché nohy, že může chodit po hladině. Lžičař má zobák jako lžíci, aby do něj nabral víc vody.
Impaly se nám občas promíchají s voduškami. U obou navíc platí, že samec má rohy, zatímco samice ne.
Na stromě číhá fisheagle. Ve většině jazyků se mu říká "orel-rybář", česky je to však orel jasnohlasý.
Prase bradavičnaté dostalo svoje jméno díky malým klům, které připomínají bradavice. Je to velice plaché zvíře a když ho vyrušíte, vztyčí ocásek a nic víc z něj za chvíli neuvidíte. Na talíři ovšem patřilo mezi to nejchutnější, co jsme v Africe jedli.
Během občerstvovací zastávky, kdy jsme na chvíli vystoupili, abychom se protáhli, jsme pozorovali za řekou stádo buvolů kaferských.
Náhle se v dálce objevuje sloní rodinka a opět máme štěstí - jdou pít k řece kousek pod námi. Jejich zástup připomíná pochod slonů z kreslené Knihy džunglí. Včetně toho, že malý má trochu zpoždění.
Slon musí sníst denně 200-300 kg potravy, takže prakticky nic jiného nedělá. Není divu, že to potom potřebuje taky pořádně zapít.
Slon nasaje naráz do chobotu přibližně 5 litrů a najednou vypije až 140 litrů vody. Malý to ještě pořádně neumí a teprve se učí nasávat.
Sloní rodinka má obvykle 6-12 členů. Samec je sice větší a má větší kly, stádo ale vede samice. Pokud spatříte osamělého slona, je to vždycky samec.
Taky naše další setkání patří slonům. Dostáváme se přímo doprostřed stáda, které se právě napájí v řece Chobe. Úplně nám při tom běhá mráz po zádech. Tomu se tedy říká "blízká setkání třetího druhu".
Supové krouží v hejnech nad řekou. Na co se chystají? To možná zjistíme odpoledne při lodním safari.
Řeka Chobe se vlévá do Zambezi přibližně 12 km od města Kasane. Soutok je přímo na rozhraní 4 států - Botswany, Namibie, Zambie a Zimbabwe. Odsud pak pokračuje Zambezi Viktoriiným vodopádům.
Prvními zvířaty, která jsme spatřili při naší plavbě po řece Chobe, byli kočkodani, což jsou v této oblasti nejrozšířenější opice.
Dalším pěkně barevným zástupcem vodních ptáků je little bee-eater, což by se dalo hezky česky přeložit jako včelařík nebo včelojed. Jmenuje se ale vlha - ta barevná se škraboškou je vlha běločelá, zelená je vlha vlaštovčí.
Řeka Chobe nevypadá v těchto místech nijak široká. Nenechme se ale mýlit - uprostřed řeky leží ostrov Sedudu, takže my plujeme pouze jedním ramenem.
Na ostrově vidíme několik slonů a další sloní rodinka se přichází k vodě napít. Někteří z nich to pojali spíš jako vodní hrátky.
Od hrátek ale zpátky k realitě. Ve vodě plave mrtvý buvol. Je to mladý kus, kterého právě zabil jeho sok v boji o teritorium. Vítěz teď odpočívá na ostrově.
Na ostrově Sedudu je celé stádo buvolů. Když vidíme, jak po nich poskakují volavky, říkáme si, že to musí být společenští tvorové.
Ve skutečnosti patří buvol kaferský k velmi nebezpečným zvířatům. Ptáci se živí parazity a hmyzem, který mu vyklovávají z kůže, takže ji vlastně čistí.
Vedle krokodýla poskakují další ptáci. Nesyt africký je bílý pták s oranžovým zobákem. Malý, černý, s bílým ksichtem a červeným zobákem je african skimmer (česky zoboun africký).
Králem vodních ptáků je ale bezesporu kormorán - ať už letí nebo sedí na pařezu a suší si křídla.
Hroch vypadá mírumilovně, je to ale vůbec nejnebezpečnější africké zvíře. Ročně mu padne za obět více lidí než třeba lvům nebo jedovatým hadům. Jeho záludnost spočívá v tom, že útočí bez varování. Ptáci mu samozřejmě nevadí, ti se starají o jeho citlivou kůži.
Krokodýl se krmí mrtvým buvolem. Krokodýl zlikviduje mrtvolu na kostru asi za 4 dny. Maso vytrhává točivým pohybem. Proto to vypadá, že se buvol hýbe. Ve skutečnosti s ním ale točí krokodýl, který je pod ním a bude s ním točit tak dlouho, až maso ukroutí.
Dnešní třetí safari je opět na lodi. Tentokrát nejde už tolik o pozorování zvěře, ale spíš o romantiku při západu slunce.
Dva krokodýli jsou v tuto chvíli najezení a dali si na chvíli oraz pod stromem. K mrtvému buvolovi se určitě vrátí.
Hroši tentokrát otevírají tlamy. Vypadá to, jako by zývali. Hroch tím ale dává najevo, kdo je tu pánem.
Sloni při západu slunce - hezčí zakončení plavby po Chobe jsme si ani nemohli představit...
Konečný stav tachometru našeho auta byl 6350. Zbývá nám sice ještě posledních 100 kilometrů k Viktoriiným vodopádům, ty už ale pojedeme zdejším autobuskem.
Zimbabwe je původní kolonie Jižní Rhodésie. Země se osamostatnila v roce 1980 a už od počátku měl moc Robert Mugabe - v roce 1980 jako ministerský předseda, od roku 1987 jako prezident. Od té doby vždy vyhrával volby. Zpočátku legálně, později s drobným či větším nátlakem a úpravami.
Mugabe vzal v 90.letech půdu bílým a vyhnal je ze země. Jejich majetek slíbil rozdělit všem, nakonec se ale ocitl pouze v rukou jeho rodiny a stranických kolegů.
Výsledkem je to, že jeden člověk vlastní až 4 farmy, prakticky spravuje ale pouze jednu. Takže se celkově obhospodařuje jen 30% úrodné půdy a země trpí nedostatkem potravin.
V místním obchodě jsme viděli jen pár konzerv s hráškem a kukuřicí a polévky v sáčku. Výška inflace dosahuje neuvěřitelných procent a ceny jsou uváděny v miliardách. Dnešní kurz je 8 miliard zimbabwských dolarů za 1 USD.
Bankovky mají stanovenou dobu platnosti, většinou do konce roku. Jen papír musí být dražší, přesto mají i vodotisk, stříbrný proužek a další ochranné prvky. Na nejvyšší bankovce, která se nám dostala do rukou, byla uvedena hodnota "25 billions" (to je podle našeho počítání 25 miliard).
Letošní volby vyhrál sice kandidát opozice Tsvangirai, Mugabe však prohlásil volby za neplatné a vypsal nové. Ty se konají právě tento víkend.
Momentálně tedy vrcholí předvolební kampaň. Země má však jen 1 televizní kanál a tisk se zdaňuje na kg. Na vlastní oči jsme viděli, jak na sloupu, kde byl ještě v poledne volební plakát Tsvangiraie, visel už večer Mugabe.
Včera navíc protikandidát Tsvangirai odstoupil, protože už za nevysvětlitelných okolností zemřelo nebo zmizelo 60 jeho kolegů. O výsledcích voleb je tedy v tuto chvíli rozhodnuto.
Místní název pro Viktoriiny vodopády je Mosi-oa-Tunya, což v jazyce Makololo znamená "kouř, který hřmí". Výstižnější pojmenování ani nemůže nikdo jiný vymyslet.
Viktoriiny vodopády jsou široké 1700 metrů a dosahují výšky 110 metrů. Kaňon za vodopády je místy široký pouze 10-15 metrů, takže vzniká neuvěřitelná vodní tříšť, kterou nelze přirovnat k ničemu jinému než ke kouři.
Vodní tříšť sahá do výšky 500 metrů a je ji vidět na vzdálenost 80 kilometrů, burácení vody je slyšet 20 km daleko. Není se ovšem co divit - každou minutu tudy proteče přes 500 milióny litrů vody.
Vodopády objevil v roce 1855 skotský lékař a misionář David Livingstone (1813-1874). Přesněji řečeno - on je neobjevil, místní domorodci je znali odedávna a Livingstona sem pouze přivedli. Ten si v první chvíli myslel, že hoří buš.
Livingstonovou zásluhou se dostaly vodopády do evropského povědomí a on je taky pojmenoval po královně Viktorii. První mapu vodopádů vytvořil v roce 1884 český cestovatel dr.Emil Holub (1847-1903).
Každý návštěvník vodopádů by si na sebe měl vzít pláštěnku. Mluvíme sice o vodní tříšti, ve skutečnosti se ale jedná o pořádný liják, který na vás útočí ze všech stran a kdo ještě nepoznal, co to znamená "být promočený na kost", tady má příležitost. Foťáky, peníze a pasy, které nejsou zabaleny v igelitových pytlících, jsou po procházce nepoužitelné...
Vodopády začínají na zimbabwské straně tzv. Ďáblovým kataraktem, vysokým 70 metrů.
Následují Hlavní vodopády, které jsou završeny Livingstonovým ostrovem. V tomto místě jsou Viktoriiny vodopády nejvyšší - 110 metrů. Výška ale není podstatná, dolů stejně kvůli vodní tříšti nedohlédnete. To, co je na Viktorkách fascinující, je jejich síla a nádhera.
Pěšky lze dojít až na "bod nebezpečí", odkud můžete spatřit - přesněji řečeno v té tříšti vytušit - Podkovový a Duhový vodopád. Duha je ale stejně na Viktoriiných vodopádech všude - nejen nad vodou, ale taky třeba na stromě nebo na cestičce, mnohdy v několika vrstvách vedle sebe.Tady je třeba zvlášť dávat pozor na uklouznutí, natáčet a fotit se už stejně dávno nedá a nepomáhá ani igelitová ochrana...
Konec vodopádu se ztrácí v kouři na zambijské straně. Želený most, spojující Zimbabwe se Zambií, byl dokončen v roce 1905. Klene se přes kaňon řeky Zambezi, která dále pokračuje serpentinami mezi skálami. Kdo má chuť a odvahu, může se tam vydat na rafting.
Nejsilnějšími kmeny v Zimbabwe jsou Shona a Ndebele. Právě Shonové nám večer předvedli své tradiční zpěvy a tance. Jejich typickými nástroji jsou marimba (což je jakýsi bambusový cimbál) a mbira (vydlabaná tykev, v níž jsou zasazeny kovové plíšky).
Podle slov Davida Livingstona si můžou vodopády v celé jejich kráse "vychutnat pouze andělé při svém letu". My to dnes máme jednodušší, takže se vydáváme na let helikoptérou.
Dnešní den byl spíš odpočinkový a večer nás ještě čeká pijácko-romantická plavba po horním toku Zambezi.
Zambezi je čtvrtá nejdelší africká řeka, je dlouhá 2700 km a v místech, kde nastupujeme na loď, je široká 1,5 kilometru. Je to přibližně 5 kilometrů od vodopádů a k vodní tříšti se přiblížíme, co nejvíc to půjde.
Uprostřed řeky leží ostrov Kalundu - na břehu se válí krokodýl, pod stromem se schovávají hroši a kormorán si suší svá nádherná křídla.
Poslední zemí, do které se podíváme, je Zambie, jejíž osudy byly dlouhou dobu podobné sousední Zimbabwe. V roce 1888 vznikla britská kolonie Severní Rhodesie (Zimbabwe byla Jižní), nezávislost však získala už v roce 1964.
Vízum do Zambie stálo ještě před pár lety pouhých 10 USD. Vláda se však naštvala, jak jsou její občané ve světě diskriminováni, a nedávno zavedla poplatky za víza podle jednotlivých zemí - Američana stojí 135 USD, Brita 75 liber a nás 50 USD.
Místní měna se jmenuje Kwacha a bankovky jsou taky docela vysoké (i když inflace v Zimbabwe samozřejmě nedosahují). Dnešní kurz je 3200 Kwacha za 1 USD.
Oficiální řečí v Zambii je angličtina. To je taky jediná možnost, jak se můžou všichni domluvit, protože zde existuje 70 kmenových jazyků. Největší kmeny se jmenují Bemba, Tsonga, Losi,...
Město Livingstone leží 11 kilometrů od hranic. Jeho místní název je Maramba a v letech 1911-1935 to bylo dokonce hlavní město kolonie Severní Rhodésie.
Všechno, co má dnes v Livingstonu nějaký význam, souvisí s Viktoriinými vodopády a postavou Davida Livingstona.
Před Livingstonovým muzeem však stojí kromě jeho sochy také busta Emila Holuba. Je na ní dokonce uvedeno, že se narodil v Holicích. Nesedí nám ale rok, kdy zmapoval Viktoriiny vodopády. Na památníku čteme 1875, většina průvodců uvádí 1884.
Livingstonovo muzeum se skládá z několika sekcí - archeologické muzeum (tam najdeme pravěké nálezy), etnografická galerie (poněkud naivním způsobem zobrazuje dnešní město a vesnici), přírodovědná část a Livingstonova místnost, kde jsou hlavním pokladem jeho dopisy z cest.
V současné době má Livingstone necelých 100.000 obyvatel. Hlavní třída, která prochází celým městem, se jmenuje Mosi-oa-Tunya (netřeba překládat). Na ní stojí také hlavní úřady a obchody.
Viktoriiny vodopády jsou samozřejmě nádherné i ze zambijské strany, stojí ale určitě za to vidět je z obou.
Rovněž tady stojí socha Davida Livingstona a co se týče samotných vodopádů, tentokrát si můžeme prohlédnout zejména Východní katarakt, který jsme ze Zimbabwe kvůli vodní tříšti vůbec neviděli.
Poté, co přejdeme most, ocitneme se na ostrově uprostřed vodopádů. Odtud lze spatřit také Kloubový vodopád a nakonec i "bod nebezpečí" na druhé straně kaňonu, kde jsme stáli předevčírem. Fotit a natáčet je samozřejmě i tady velice složité, vždyť stojíme v lijáku přímo v centru nejmohutnějších vodopádů světa.
Zambijská strana má navíc tu výhodu, že se lze projít až k řece Zambezi přímo nad Viktoriinými vodopády a stanout na jejich hraně. Největší nebezpečí pro nás v tuto chvíli představují mlsní paviáni.
Přejeli jsme most a vrátili se zpátky do Zimbabwe. Pod největším baobabem, zvaným Big Tree, údajně v roce 1855 tábořil sám Livingstone.
Městečko Victoria Falls působí v současné době smutným dojmem a otevřené tržiště se suvenýry zeje prázdnotou. Místní řezbáři vyrábí dál dřevěné hlavy a kamenné sošky zvířat, jsou dokonce docela hezké a vkusné, nemá je ale kdo kupovat.
Od té doby, co prezident Mugabe vyhnal ze země bílé farmáře, se bojí turisté do Zimbabwe jezdit. Letos to už vypadalo, že se situace změní. Volby vyhrál kandidát opozice Tsvangirai. Mugabe však prohlásil volby za neplatné a vypsal nové. Ty se konají právě tento víkend.
Momentálně tedy vrcholí předvolební kampaň. Země má však jen 1 televizní kanál a tisk se zdaňuje na kg. Na vlastní oči jsme viděli, jak na sloupu, kde byl ještě v poledne volební plakát Tsvangiraie, visel už večer Mugabe. O výsledcích voleb je tedy v tuto chvíli rozhodnuto.
Inflace v zemi přitom dosahuje neuvěřitelných čísel a ceny jsou uváděny v miliardách. Bankovky mají stanovenou dobu platnosti, většinou do konce roku. Nejvyšší, která se nám dostala do rukou, měla hodnotu 25 miliard.
Chvíli s prodavači smlouváme, nedostatek zákazníků jim ale vynahradit nemůžeme. Když už nechceme dál nakupovat, začínají být trochu agresivní a nejraději by z nás stáhli košile a ponožky. Je nám jich ale spíš líto. Viktoriiny vodopády jsou totiž stále nádherné a zdejší režim určitě přežijí...