Obyvatelstvo Maroka tvoří z 99% Berbeři a Arabové, kteří jsou už dnes tak promíchaní, že je lze od sebe jen těžko rozeznat. Berbeři žijí spíše na jihu a ve vnitrozemí, Arabové se soustřeďují na severu. Stejně tomu bylo i v minulosti a královská města se stěhovala podle toho, kde byly pro koho výhodnější podmínky - centrem berberských rodů byla Marrákeš, arabské dynastie měly svá sídla ve Fésu, Meknés a Rabatu.
Původními obyvateli Maroka jsou Berbeři, kteří se v minulosti živili jako kočovníci. Jejich pojmenování vychází z řeckého slova "barbaros", označujícího obecně lidi, žijící mimo antický svět.
V roce 1200 př.n.l. tady založili první osady Féničané, kolem roku 500 př.n.l. přišli Kartáginci. Po porážce Kartága v roce 146 př.n.l. připadá celé území Římanům. Římská provincie Mauretánie má dvě centra - Tanger a Volubilis.
Ve 3.století dobývají Maroko Vandalové, kultura však zůstává stále pod římským vlivem, takže dochází k rozšiřování křesťanství. V 7.století se jednotlivých částí postupně zmocňují Arabové, kteří se v roce 681 dostávají až k moři, s čímž je spojena postupná islamizace.
V roce 786 sem přichází Moulay Idriss, prapravnuk Mohammeda, který byl vyhnán z Bagdádu kvůli svému šíitskému vyznání, a stal se zakladatelem prvního marockého královského rodu. To znamená, že první dynastie byla arabská. Přepych, v němž žili náboženští vůdcové, se však stal postupně trnem v oku prostých vyznavačů islámu.
V roce 1062 nastupují na trůn Almorávidé, což byli původem Berbeři a snažili se zavést v zemi přísnější vojenský a náboženský režim. Ani jejich reformy však nebyly dostatečné, takže nakonec museli sestoupit z horských oblastí Atlasu Almohádové, kteří získali království roku 1145.
V roce 1415 dobyli Portugalci Ceutu, čímž se začalo koloniální období. Portugalci postavili počátkem 16.století řadu pevností a definitivně byli vyhnáni z Maroka v roce 1548 rodem Saadovců.
S tím, jak se měnily královské rody, tak se střídala také hlavní města - Moulay Idriss založil v roce 790 Fés, berberské rody Almorávidů a Almohádů vládli z Marrákeše, koncem 12.století vybudoval Jakub el-Mansúr Rabat.
Merinovci, kteří usedli na trůn v roce 1248, vrátili hlavní město do Fésu, za Saadovců se jím stala opět Marrákeš.
K důležité změně dochází v roce 1668, kdy se vládnoucím rodem stávají Alávité, což je dnešní královská dynastie. Alávité jsou Arabové, hlavním městem po většinu jejich vlády byl Fés, pouze megalomanský sultán Moulay Ismail se snažil vybudovat velkolepé centrum v Meknés.
V roce 1912 se většina území Maroka stává francouzským protektorátem. Kontrolu nad severem země a Západní Saharou získává Španělsko. Francouzi ustavili hlavním městem Rabat, který měl výhodnější obchodní a dopravní spojení, a Rabat zůstal metropolí země i po získání nezávislost.
Nezávislost získalo Maroko v roce 1956 za vlády Mohammeda V., který je považován za nejvýznamnější osobnost novodobých dějin země a jsou po něm pojmenována všechna hlavní náměstí marockých měst.
V letech 1961-1999 vládl Maroku Hassan II., současným králem je Mohammed VI., který je mezi lidmi hodně oblíben a pozvolna prosazuje do života také nové tradice. Jako první panovník například ukázal veřejnosti svou ženu.
Maroko je posledním královstvím na severu Afriky. Na západě jej omývají vlny Atlantického oceánu, středem se táhne hřeben Atlasu a hned za ním začíná největší poušť světa - Sahara.
Typickou rostlinou na Atlantickém pobřeží je arganie. Tento strom vydrží dlouhá období sucha a po deštích opět ožije. Z jadérek plodů se lisuje olej, který se používá v kosmetice, pecky se spalují a tmavé dřevo se někdy používá jako imitace ebenu.
Kromě toho slouží arganie jako potrava pro kozy a velbloudy. Kozy jej dokonce tak milují, že kvůli této pochoutce šplhají v Maroku po stromech...
Atlantické pobřeží je hodně větrné. Název města Essaouira dokonce přímo souvisí s větrem. Výhodná poloha tohoto území však znamenala, že bylo osídleno již v 8.století př.n.l. a později se zde vystřídali Féničané, Kartáginci a Římané.
Římané vyráběli na ostrovech v zálivu purpurové barvivo z ulit mořských hlemýžďů - proto se jim říká Purpurové ostrovy. Počátkem 16.století přejmenovali Portugalci toto místo na Mogador a postavili zde obchodní přístav a pevnost.
Dnešní Essaouira ale není typické marocké sídlo. V roce 1764 nařídil sultán Mohammed II. francouzskému architektovi Théodore Cornutovi vypracovat projekt nového města podle evropského vzoru. Proto jej tvoří síť kolmých ulic, v nichž stojí domy bílé a modré barvy.
Medinu chrání dvě mořské pevnosti, tzv. sqaly. Sqala de la Ville byla postavena na místě bývalé portugalské citadely a v roce 1952 se zde natáčely některé scény filmu Othello.
Sqala du Port, jak už sám název napovídá, byla určena k ochraně přístavu, do něhož vcházíme Námořní bránou (Porte de la Marine).
Na Purpurových ostrovech v přístavní zátoce lze dosud spatřit zbytky vězení. Vstup na ostrovy je však zakázán, protože tam hnízdí ptáci.
Město Safi má 300.000 obyvatel a proslavily jej zejména dvě věci - hrnce a sardinky. Zdejší konzervárny jsou největší v celém Maroku a sardinky se značkou "Isabel" dostanete koupit i u nás.
Výhodná poloha zdejšího přístavu znamenala, že Safi bývalo bohatým městem už za Římanů, rozrostlo se však zejména na přelomu 15. a 16.století po příchodu Portugalců.
Portugalci dobyli Safi v roce 1508 a vybudovali tady dvě pevnosti - na pevnině pevnost Kechla a u moře tzv. "Mořský zámek" (Dar el-Bahr). Neudrželi se ale dlouho. Poté, co je Saadovci vyhnali v roce 1548 z Agadiru, stáhli se Portugalci také ze Safi.
Z novodobějších dějin města stojí za zmínku, že právě odsud vyplouval Thor Heyerdahl na svou plavbu s vorem Ra.
Dílny a pece hrnčířů jsou soustředěny na Hrnčířském vrchu (Colline des Potiers). Mezi jejich typické výrobky patří tajín, což je speciální hrnec, sestávající z talíře a špičaté pokličky, do nějž se vloží maso se zeleninou a kořením a dusí se nejčastěji na dřevěném uhlí. Výběr masa a zeleniny není přesně specifikován a hodně záleží na fantazii a možnostech kuchaře. Tajín jsme měli v Maroku několikrát a vždycky byl výborný...
El-Jadida sice doslova znamená "nová", už ve starověku však stála na tomto místě fénická osada Rusifis a ve 12.století vznikla pevnost.
Portugalci zde založili počátkem 16.století osadu Mazagan a udrželi se tady až do roku 1769, což bylo mnohem déle, než v jiných marockých městech.
Když bylo Portugalcům již jasné, že město neudrží, tak jej opustili, spálili nábytek a podminovali. Poslední z nich pak zapálil doutnák. Výstavba nového města začala teprve v roce 1820.
Kromě hradeb, jimž byla konečná podoba dána v roce 1542, se ve městě zachovaly také portugalské cisterny. Jedná se o podzemní prostory o rozměrech 33 x 34 metrů, které původně sloužily jako zbrojnice, a měly zásobovat město vodou v době obléhání, ke kterému ale nakonec nikdy nedošlo.
Cisterny byly objeveny zcela náhodou v roce 1916 při stavbě obchodu a počátkem padesátých let posloužily rovněž režiséru Orsonu Wellesovi jako exteriéry filmu Othello.
Casablanca je největší a ekonomicky nejdůležitější město Maroka. Počet jejích obyvatel se dnes odhaduje na 5 milionů a je to zároveň nejmodernější město - lze tady spatřit nejvíc odhalených žen, tzn. bez šátků a v sukních.
Velkoměsto přitom udělali z Casablanky teprve Francouzi. Nejvíce domů bylo postaveno ve třicátých letech. V těchto barech a hotelech se také odehrává děj filmu "Casablanca" s Humphrey Bogartem, který byl ovšem v roce 1942 celý natočen v hollywoodských ateliérech.
"Casa blanca", tedy "bílý dům" (arabsky Dar el-Beida), se rozkládá kolem vršku, na němž existovala již v 10.století př.n.l. berberská osada Anfa ("anfa" znamená "kopec"). V 7.-10.století byla Anfa dokonce hlavním městem berberského království, což se Casablance nikdy nepodařilo.
Maročtí králové měli svá sídla a úřady raději více ve vnitrozemí - v Casablance je přece jenom trochu větrno a vlny v Atlantiku poněkud vysoké, o čemž se můžeme přesvědčit při procházce na pobřežní promenádě, zvané corniche. V bývalé rezidenční čtvrti boháčů Ain Diab, která se dnes tváří spíše jako přímořské letovisko, bylo také proto vysekáno do skal několik bazénů s mořskou vodou. Do moře chodí většinou jen surfaři.
Jakoby přímo z oceánu však vyrůstá monumentální Mešita Hassana II., jejíž stavitel se očividně nechal inspirovat verši z koránu, podle nichž "boží trůn byl na vodě".
Mešita Hassana II. je po Mekce druhou největší na zeměkouli a zároveň se jedná o nejzápadnější výspu islámského světa. Stavěla se v letech 1980 až 1993 a jejím architektem nebyl kupodivu muslim, ale Francouz Michel Pinseau.
Stavba stála 1 miliardu německých marek a tyto peníze byly získány mimo jiné z veřejné sbírky, která na rozdíl od našeho Národního divadla nebyla vždy dobrovolná.
Minaret je vysoký 200 metrů a na vrcholu je instalován laser, který se rozžíná vždy o svátcích a jeho zelený paprsek, viditelný na vzdálenost 35 kilometrů, ukazuje směr k Mekce.
Modlitebna zabírá plochu 20.000 m2, její podlaha je z leštěného mramoru. Mešita má 25 bran a na stropě visí 50 tunových lustrů. Pro ženy, které se musí modlit samostatně, byly vytvořeny dvě speciální galerie.
Část střechy je posuvná a otevře se za 3 minuty. To ovšem není jediná technická vymoženost. Na 200 metrů vysoký minaret vyjíždí muezin rychlovýtahem a na ženskou galerii vedou eskalátory.
Kapacita modlitebny je 20.000 míst, k tomu je ovšem třeba připočíst 5.000 na balkónech pro ženy a dalších 80.000 na nádvoří, což je celkem přes 100.000 věřících.
Všichni muslimové musí podstoupit před modlitbou rituální očistu. K tomu je určeno 35 fontán, umístěných pod modlitebnou. Dokonce i na záchodech jsou stoličky s kohoutky a miskami.
Součástí areálu mešity jsou ale také lázně, škola a knihovny. Hammám, čili lázně, se nachází v podzemí a má tři místnosti jako každé muslimské lázně. Údajně jsou funkční, ale nikdy se nepoužívaly, protože se nenašel žádný provozovatel.
Centrem Casablanky je Náměstí Mohammeda V., na němž stojí Justiční palác a prefektura s padesátimetrovou věží s hodinami. Moderní styl celé čtvrti je dílem architekta Henriho Prosta, budovy pochází většinou ze třicátých let 20.století.
Rabat je hlavním městem Maroka od roku 1912. Hlavním městem se stal sice v době vzniku Francouzského protektorátu, tento status mu však zůstal dodnes. V současné době má 1,5 milionu obyvatel a je sídlem panovníka a státní správy. Nové město vybudoval rovněž architekt Henri Prost.
Dějiny tohoto území jsou ale mnohem starší. Féničané využívali ústí řeky Bou Regreg jako přirozený přístav, skutečný přístav a osadu zde pak založili v 1.století Římané a pojmenovali ji Chellah.
V 10.století vybudovali Berbeři na skále nad řekou opevněný klášter, tzv. ribat, a v roce 1146 byla na jeho místě postavena kasba.
Koncem 12.století přejmenoval Jakub el-Mansúr město na Ribat el-Fath ("vítězný ribat") a přikázal stavět Velkou mešitu, která měla být největší po Mekce. Jejího dokončení se však nedočkal a další sultáni ve stavbě nepokračovali.
Jakub el-Mansúr (1184-1199), nejvýznamnější panovník dynastie Almohadů, dal vybudovat také městské hradby. Hradby jsou dlouhé 5 kilometrů a dodnes stojí dvě z původních pěti bran.
Začátkem 13.století nová dynastie Merinovců přesídlila do Fésu, takže Rabat byl hlavním městem koncem 12. a potom až ve 20.století. Historie města ale mezitím pokračovala dál.
V 16.století přichází do Rabatu uprchlíci z Andalusie, kteří se živili především jako piráti a v roce 1627 vyhlásili dokonce samostatnou republiku "Bou Regreg". Sami si přitom říkali "Korzáři ze Salé" (Salé je osada na protějším břehu řeky, která dnes tvoří s Rabatem prakticky dvojměstí). Přítrž jejich řádění učinil až sultán Moulay Ismail, který jim zvýšil daně.
Královský palác byl postaven ve druhé polovině 19.století. Není to dnes ovšem pouze sídlo panovníka, jsou zde umístěna také některá ministerstva, kasárna královské gardy a škola pro vysoce postavené děti.
Areál paláce má celkem 42 hektarů. Královská mešita, kam se král chodí modlit, se momentálně přestavuje.
Cestou z paláce lze spatřit na protějším vršku bývalou římskou kolonii Chellah, která později sloužila jako pohřebiště Merinovců. Za řekou se rozkládá již město Salé.
Mauzoleum Mohammeda V. bylo postaveno v šedesátých letech 20.století vedle nedokončená Velké mešity. Mohammed V. je nejuctívanějším marockým panovníkem, právě za jeho vlády získala v roce 1956 země nezávislost.
Mohammed V. zemřel v roce 1961 po operaci, teprve v říjnu 1971 však bylo jeho tělo převezeno do mauzolea, postaveného vietnamským architektem Vo Toanem. Mauzoleum je z mramoru, sarkofág krále z bílého onyxu. Kromě Mohammeda V. sem byli uloženi rovněž jeho synové - princ Moulay Abdaláh (zemřel 1983) a král Hassan II. (zemřel 1999).
Stavbu Velké mešity zahájil Jakub el-Mansúr v roce 1195, zůstal z ní však pouze nedokončený minaret, zvaný Hassanova věž, a sloupy, které měly podpírat 19 lodí modlitebny. Minaret sahá do výšky 44 metrů, měl však být vysoký 80 metrů a měl být nejkrásnější na světě. Pojmenován tudíž není po žádném Hassanovi, "hassan" prostě znamená "krásný".
Kasba Oudaia stojí na skále při ústí řeky Bou Regreg na místě původního ribatu od poloviny 12.století. Její jméno pochází ale z pozdějšího období. Udajovci byli žoldnéři, které sem umístil v 17.století sultán Moulay Ismail. Kasba Oudaia má jednu z nejkrásnějších pískovcových bran v celém Maroku.
Slovem kasba se v Maroku označovaly opevněné domy, řada z nich se ale časem rozrostla v pevnosti či dokonce ohrazené vesnice. Do prostoru zdejší kasby se nakonec vešly také Andaluské zahrady, které postavily v roce 1910 Francouzi.
Meknés má mezi čtyřmi marockými královskými městy poněkud zvláštní postavení - bylo totiž sídlem pouze jednoho panovníka.
Název města je odvozen od berberského kmene Meknassa, který založil v 10.století sídlo v této úrodné krajině, kde se dařilo olivovníkům. V polovině 11.století zde pak postavili pevnost Almorávidé.
Největšího rozkvětu ovšem dosáhlo Meknés za sultána Moulay Ismaila z rodu Alávitů. Moulay Ismail panoval v letech 1672-1727 a byl to megaloman, který byl posedlý myšlenkou přebudovat je na velkolepé sídlo ve stylu francouzských měst, kterým v tu dobu vládnul Ludvík XIV., panovník, jehož bezmezně obdivoval a chtěl se mu vyrovnat.
Moulay Ismail byl ale zároveň tyran a despota, který se neštítil ničeho, aby dosáhnul svého cíle. Liboval si v popravách svých odpůrců, v harému měl 500 manželek (přestože islám povoluje pouze čtyři) a po třicítce je odesílal pryč.
Jelikož měl strach z útoku berberských kmenů, vybudoval kolem města trojí hradby o celkové délce 40 kilometrů. Na své stavby neváhal použít dokonce stavební materiál z římského města Volubilis a ze saadovských paláců v Marrákeši.
Bab el-Khemis (Čtvrteční brána) míří do židovské čtvrti, kterým se v Maroku říká mellah. Svoje jméno dostala proto, že ve čtvrtek se v Meknés konaly trhy.
Bassin de l'Aguedal (Velká nádrž na vodu) má rozlohu 4 hektary a voda se sem přivádí 25 kilometrů dlouhým kanálem. Hned za nádrží lze spatřit připomínku další sultánovy záliby - stáj pro 12.000 koní, o něž se staralo 30.000 otroků.
Z velkolepých staveb bývalého královského města toho ale moc nezůstalo. Po smrti Moulay Ismaila nastal úpadek Meknés. Sultán po sobě zanechal mnoho synů, kteří mezi sebou válčili, a definitivně pak město pohřbilo zemětřesení.
Mauzoleum Moulay Ismaila se nachází v mešitě téhož jména. Obecně je nevěřícím vstup do mešit v Maroku zakázán od roku 1917, kdy jej vydal francouzský protektor, protože se tam vojáci chovali neuctivě - a toto nařízení dosud platí. Existuje pouze pár výjimek, které vznikly u příležitosti různých státních návštěv a zase se pro změnu potom zapomnělo na jejich zrušení - a mešita Moulay Ismaila v Meknés patří právě mezi ně. Hodiny, umístěné za sarkofágem, jsou darem Ludvíka XIV.
Nejhezčí dochovanou stavbou Ismailova města je brána Bab el-Mansúr, která uzavírá jednu stranu Náměstí el-Hédim. Jejím zadavatelem byl křesťan, který přešel na islám ("mansúr" znamená "vítězný"), a na její stavbu byly použity rovněž mramorové sloupy z Volubilis. Dostavěna byla ale až po smrti Moulay Ismaila.
Volubilis bylo hlavním městem římské provincie Mauretania Tingitana a po dobu 200 let představovalo nejvýznamnější opěrný bod Římanů v saharské oblasti.
Hlavním městem jej učinil v roce 45 císař Claudius a přestože jej Berbeři nikdy nedobyli, Římany přestalo bavit neustálé bojování v tom vedru a ve 3.století raději město sami opustili a přestěhovali se do Tangeru, kde bylo příjemnější klima a odkud to měli blíž domů. Berberům naopak slouží ke cti, že nezničili mozaiky na podlahách římských vil, přestože znázorňovaly zvířata a lidi (což islám zakazuje), takže se nám dochovaly až do našich časů.
Vykopávky byly ve Volubilis zahájeny v roce 1915 a byly při nich objeveny základy dokonce až z doby neolitu. Nálezy ze 3.století př.n.l. upomínají na Kartágince a přibližně kolem roku 40 získalo město římský profil, tzn. kolmé ulice a další charakteristické prvky.
Všechny dochované mozaiky jsou na svém původním místě a jednotlivé stavby byly podle nich pojmenovány, např. Dům Orfeův, Dům akrobatů, Dům rytíře. Řada z nich znázorňuje mytologické výjevy - Herkulovy úkoly, legendu o Ariadnině niti, Dionýsa a čtyři roční období. Mezi nejhezčí patří mozaiky v Domě Venuše, zejména "Diana a koupající se nymfy".
Každý dům se skládal ze tří částí - atria, nádvoří a obytných prostor. Ty, které patřily bohatým rodinám (jako např. Dům Orfeův), měly dokonce soukromé lázně a vlastní latríny.
Bazilika, postavená počátkem 2.století, sloužila zároveň jako soudní dvůr. Kapitol vznikl počátkem 3.století. Vedle se nacházelo fórum a tržnice. Domy bohatých občanů stály na hlavní třídě Cardo Maximus.
Triumfální oblouk byl vztyčen v roce 217 na počest toho, že císař Traianus udělil zdejším obyvatelům římské občanství, což mimochodem znamenalo zrušení placení daní.
Vesnice Moulay Idriss je významné marocké poutní místo. Nachází se tady totiž hrobka Moulay Idrisse, zakladatele prvního marockého státu. Pochován zde byl hned po své smrti v roce 791, hrobku však dal postavit až sultán Moulay Ismail, který v 17.století vládnul z nedalekého Meknés.
Další zajímavostí vesnice je mešita se zeleným kruhovým minaretem. Minarety v Maroku jsou jinak výhradně hranaté. Ani do mešity ani do mauzolea ovšem nemáme jako nevěřící přístup.
Fés je historicky nejvýznamnější ze všech marockých královských měst a nebýt Francouzského protektorátu, bylo by pravděpodobně také hlavním městem současného Maroka. Alespoň mnozí Maročané je za něj neoficiálně považují.
Fés založil v roce 790 první marocký sultán Moulay Idriss I. na břehu stejnojmenné říčky, kde údajně osobně kopal zlatou motykou. Odtud také plyne jeho název - "fás" je "motyka".
Skutečným městem se Fés stal ale až za Moulay Idrisse II., který nastoupil na trůn v roce 809. V roce 1248 pak dobyli město Merinovci a následující dynastie Saadovců přesunula své sídlo do Marrákeše.
Městské hradby jsou vytvořeny stejně jako jinde v Maroku ze směsi hlíny, štěrku a slámy, což znamená, že se musí každých 100 až 150 let opravovat.
Nejhezčí vyhlídka na celé město se naskýtá z pevností, rozmístěných na okolních vršcích. Jižní věž (Borj Sud) byla postavena v 16.století Saadovci a volné prostranství před ní se dodnes využívá ke shromážděním.
Všechna marocká města mají obecně dvě části - medínu, ohraničenou středověkými hradbami, za něž se osada nikdy nerozšiřovala až do příchodu Francouzů, a Nové město, tzv. Ville Nouvelle, postavené Francouzi ve 20.století vně hradeb.
Fés je v tomto směru výjimkou, protože má části tři - Staré město (Fés el-Bali), které vzniklo koncem 8.století, Nový Fés (Fés el-Jedid), postavený Merinovci ve 13. a 14.století, a francouzské Nové město (Ville Nouvelle).
Královský palác se nachází ve čtvrti Fés el-Jedid, kde žili většinou Židé. Palác byl založen ve 14.století a dnes je to zároveň sídlo krále, škola a mešita. Tepaná zlatá brána byla vytvořena v letech 1969-1971, jeden z kovotepců ve Starém městě se nám za chvíli bude chlubit, že se na její výzdobě podílel také jeho dědeček.
Do Starého města (Fés el-Bali) vstupujeme bránou Bab Boujeloud, která je sice zdobena v typickém maurském stylu, postavena byla ale až roku 1913. Z jedné strany je modrá, což je typická barva zdejších dlaždiček, a z druhé zelená, symbolizující barvu islámu.
Medínu tvoří úzké křivolaké uličky, zaplněné krámky a stánky obchodníků. Uliček je zde prý téměř 9000, přičemž nemáme žádný důvod tomuto číslu nevěřit. Pohybujete-li se bez místního průvodce, tak to stoprocentně znamená, že se na každém rohu budete ptát na cestu.
I když ale znáte svůj cíl, tak ještě nemáte vyhráno - prodírat se těsnými a ucpanými komunikacemi není samo o sobě jednoduchou záležitostí. Oslíkům a koňům se svými náklady, přesahujícími kolikrát rozměry ulice, totiž zdatně konkurují samotní Marokánci, jejichž způsob orientace jsme nikdy nepochopili. Nejspíš jsme se ještě tak shodli na tom, že zavřou oči a nedívají se vůbec. Když totiž Maročanovi uhnete stranou, zásadně vás nechce obejít, ale vždy se ještě snaží vtlačit do škvíry mezi vámi a stěnou...
Féské Staré město je zároveň také duchovním centrem. Nachází se tady nejstarší marocká mešita Karaouiyine a univerzita, která dokonce soupeří s káhirskou univerzitou o pozici nejvýznamnější školy koránu v Africe.
Medresa Bou Inania byla založena v roce 1350 sultánem Abu Inanem a je dokladem vrcholného řemeslnického umění doby Merinovců. Dlaždičky jsou z onyxu a bílého karerského mramoru, mozaiky z glazovaných kachliček na sobě nesou nápisy z koránu, střechu podpírají vyřezávané sloupy z cedrového dřeva. Jako jedna z mála medres má také minaret, na němž je dokonce nainstalována nefungující zvonkohra.
Honosná výzdoba je ostatně součástí většiny budov Starého města a dokladem toho, že Fés byl vždy hodně bohatým městem. Dokonce i napajedla pro velbloudy jsou tady vykládána barevnými kachličkami.
Mešita Cherabliyin (Papučářská mešita) je dnes spíše muzeem pro turisty, poutníci však v hojném počtu proudí k Mauzoleu Moulay Idrisse II., kam nevěřící nemají přístup.
Kairouanská mešita (Mešita Karaouiyine) vznikla v roce 859 a kromě toho, že je to nejstarší islámská stavba v Maroku, byla až do výstavby Mešity Hassana II. v Casablance také největší. Mešita stojí na místě, kde založila první modlitebnu Fatima bint Mohammed el-Fihri, světice z tuniského Kairouanu, a na zdejší univerzitě vyučovala řada významných učenců.
Fondouk el-Najjarine sloužil v minulosti jako hotel pro karavany. Jeho cílem bylo ustájení koní a velbloudů a ubytování obchodníků. Součástí řady fondouků byly také obchody.
Jednou z nejmalebnějších, ale zároveň nejsmradlavějších částí medíny, jsou koželužny. Luhování, úprava a barvení kůží se zde provádí tradičními postupy už od 11.století.
Poblíž Severní věže (Borj Nord), odkud je opět nádherná vyhlídka na Staré město, stojí pevnost Merinovců ze 16.století, v níž jsou umístěny poslední hrobky sultánů této dynastie.
V podvečer se vracíme opět do Starého města, musíme si ovšem dát pozor, abychom se zavčas dostali z medíny ven. V úzkých uličkách se totiž rychle stmívá, krámky obchodníků se zavírají a brzy není ani koho se zeptat na cestu.
Právě dnes je první den ramadánu, postního měsíce, v němž nesmí muslim až do západu slunce vůbec nic jíst. V momentě, kdy se setmí a skončí poslední tóny večerní modlitby muezina, se proto všichni vrhnou ke svým miskám s jídlem a nic jiného už je nezajímá. Sehnat taxíka na náměstí Rasif, kde je jeden z východů z medíny, už byl taky problém...
Atlantické pobřeží oddělují od žhavých písků Sahary pouze tři úzká horská pásma - Střední Atlas, Vysoký Atlas a Anti-Atlas. Naše cesta z Fésu do Marrákeše vede podhůřím Středního Atlasu a nepřekročíme při ní 1700 metrů n.m., vrcholky po levé ruce však sahají až do výšky 4000 metrů.
Jezero Dayet Aoua bývá někdy kvůli prosakování vody do vápencového podloží zcela prázdné. V době, kdy je zde vody dostatek, sem ale jezdí spousta ornitologů pozorovat ptáky.
Městečko Ifrane leží na okraji dávného sopečného kráteru a dnes je to typické horské středisko v alpském stylu. Založili jej v roce 1929 Francouzi a po jejich odchodu místní vily skoupili bohatí Maročané. Najdeme tady také zimní královský palác a v roce 1930 zde byla naměřena nejnižší teplota v celé Africe (-24oC).
Azrou, které je pojmenováno podle sopečné skály uprostřed města, je jedním z center berberských kmenů. V městě Mrirt se právě dnes konají trhy, na které se sjíždí Berbeři ze širokého okolí. Řada z nich žije dodnes kočovným způsobem života, takže pravidelné trhy v jednotlivých vesnicích jsou pro ně jedinou příležitostí, jak prodat své produkty a nakoupit zásoby.
Největším městem na naši dnešní trase je Beni Mellal, kde žijí Arabové, kteří přišli z Egypta. Z jejich kmene pochází také dynastie Saadovců. Kasbu uprostřed medíny dal postavit Moulay Ismail. Takovýchto kaseb vybudoval tento sultán po celém Maroku kolem 70, protože se bál útoku Berberů z pouště.
Čím více se blížíme k Marrákeši, je barva zdejších hliněných vesnic stále více červená, což je dáno tím, že hlína, ze které se tady staví, je hodně železitá. Samotné Marrákeši se někdy přezdívá "červená perla" a stavební materiál se dnes natírá načerveno, aby nebyla porušena tradice.
Centrem Marrákeše, tedy města, od něhož je odvozeno jméno celého státu, je Jemaa el-Fna, což doslova znamená Náměstí mrtvých. Toto pojmenování dostalo náměstí proto, že se zde dříve popravovalo a hlavy mrtvých se vystavovaly, nabodnuté na kopích. Říkalo se jim tzv. "marrákešské pomeranče". Každá poprava se navíc mohutně oslavovala - o zábavu se starali kejklíři, vypravěči příběhů, polykači ohně, polykači mečů, zaklínači hadů, břišní tanečnice.
Dnes už se nepopravuje, ale jarmark zůstal. Přesněji řečeno - pro turisty je to jarmark, pro místní především kantýna. Jako každý den postního měsíce ramadánu čekají do 18,00 hodiny, až zapadne slunce a muezin oznámí pro dnešek konec půstu...
Historie Marrákeše sahá do 11.století. V roce 1062 tady almorávidský sultán Abu Bakr založil krátce po svém nástupu na trůn vojenský tábor. Sám se ale musel vrátit do pouště kvůli rozbrojům mezi berberskými kmeny a správcem tábora jmenoval Yussefa ben Tachafine.
Když se Abu Bakr za dva roky vrátil, zjistil, že si Yussef ben Tachafine vede docela dobře - existovala zde již dokonce osada, v níž stály hliněné domy - a jelikož on sám měl stejně raději život v poušti, tak to tady Yussefovi všechno nechal včetně své ženy.
V roce 1147 vybudovali Almohádé znovu prakticky celé nové město, jeho součástí byla i mešita Kutubija. V době vlády Almohádů se o centrum moci dělila Marrákeš a Rabat. Merinovci pak ve 13.století přesídlili do Fésu, což defakto znamenalo, že Marrákeš 200 let stagnovala.
Hlavním městem se stala opět za vlády Saadovců v 16.století. V roce 1668 udělali Alávité metropoli z Fésu a později Meknés.
Další rozkvět v Marrákeši začal až za Francouzů. Na rozdíl od ostatních marockých měst se tady však nová čtvrť nejmenuje Ville Nouvelle, ale Gueliz. Třída Mohammeda VI., která ji protíná (což je bývalá Francouzská třída), je osázena řadou luxusních hotelů, v minulém roce přibylo i divadlo.
Charakteristickou barvou marrákešských hradeb je díky místní hlíně červená. Tato barva však nemá nic společného se jménem města. To by správně mělo znít Marrákuš. Spojení "marrá kuš" totiž znamená doslova "jeď rychle" a vzniklo proto, že tady bylo rušné obchodní centrum a obchodníci museli rychle vyložit své zboží, aby nezdržovali dopravu.
Hradby byly postaveny v roce 1127 a jsou dlouhé 19 kilometrů, jejich výška je 6 až 9 metrů. Do medíny vede celkem 9 bran. Za nejkrásnější z dochovaných bran je považována Bab Agnaou ze 12.století.
Hrobky Saadovců pochází ze 16.století a tvoří je tři hlavní místnosti - Modlitební hala, Hala 12 sloupů a Hala tří výklenků.
V Hale 12 sloupů je uložen sarkofág nejvýznamnějšího panovníka tohoto rodu - Ahmeda el-Mansúra. Sloupy jsou vytvořeny z karerského mramoru, což byl pro sultána velice výhodný obchod, protože karerský mramor měnil za cukr v poměru 1:1.
V Hale tří výklenků jsou uloženy sultánovy děti, hrobky dalších členů rodiny pak najdeme venku. Celkem je zde pohřbeno 62 příslušníků dynastie Saadovců. V 17.století dal megalomanský sultán Moulay Ismail hrobky svých předchůdců zazdít a objeveny byly opět až Francouzi v roce 1917.
Palác Bahia byl pojmenován podle manželky jejího majitele ("bahia" znamená "krásná"). Palác dal postavit koncem 19.století velkovezír Bou Ahmed, kancléř na dvoře Hassana I., po svém návratu z Egypta. Palác zabírá plochu 6 hektarů a nachází se v něm celkem 150 místností.
Stavba mešity Kutubija byla zahájena již v roce 1158, ale napoprvé ji postavili špatně, protože výklenek nesměřoval k Mekce. Musela být proto zbořena a postavena podruhé. Dokončena pak byla až za Jakuba el-Mansúra, stavitele Velké mešity v Rabatu.
Mešita Kutubija má celkem 17 lodí a její minaret měří 77 metrů - samotný minaret je vysoký 70 metrů, špička s koulema 7 metrů. Na prostranství vedle mešity se nachází bílá koubba, v níž je umístěna hrobka černé světice Lally Zohry bint el-Kouch.
Zahrady Menara, ležící na druhém konci tříkilometrové Ulice Mohammeda V., vznikly ve 12.století a zabírají 88 hektarů. Většinu této plochy pokrývá olivový háj, v němž je vysazeno 8.800 olivovníků. Altánek, stojící u vodní nádrže, postavili až Saadovci v 16.století.
Silnice z Marrákeše do Agadiru vede nejdříve po rovince, město Immintanoute se však již nachází na úpatí Vysokého Atlasu, který překonáváme tzv. Kočičím průsmykem (Tizi Maachou), což je zároveň nejvyšší bod celé naší cesty (1700 m n.m.). Samotný Agadir pak leží v údolí řeky Sous.
Agadir je nejznámějším marockým přímořským letoviskem. Oblíbil si jej také současný král Mohammed VI., který sem často zajíždí, protože miluje vodní sporty. Nový Agadir je přitom velice mladé město, které vzniklo teprve v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století.
Starý Agadir byl známou berberskou rybářskou osadou už ve středověku. Dne 29.února 1960 jej však postihlo zemětřesení, které srovnalo celé město se zemí.
Samotné zemětřesení nebylo zas až tak silné, ale epicentrum bylo přímo pod medínou. Během otřesů zahynulo 15.000 lidí a zničeno bylo přes 4.000 domů. Jediným pozůstatkem původního Agadiru je bílá mešita nad přístavem a portugalská pevnost na kopci.
Tehdejší sultán Mohammed V. rozhodl, že se původní osada nebude obnovovat a vedle ní bude vybudováno nové moderní středisko, které se dnes může pyšnit 8 kilometrů dlouhou pláží. Severně od ní se nachází rybářský přístav a konzervárna, která je v Maroku na druhém místě, co se týče roční produkce sardinek.
Jméno "agadir" doslova znamená "opevněná sýpka". Na 236 metrů vysokém vršku nad letoviskem, na němž původně stála obydlená kasba, se však dochovaly pouze ruiny portugalské pevnosti z první poloviny 16.století. Letopočet nad branou neznamená čas její výstavby, jak se nám snaží namluvit místní samozvaní průvodci, ale je vzpomínkou na rok 1746, kdy se místo dostalo pod obchodní nadvládu Holanďanů.
Arabský nápis na svahu kopce "Bůh, vlast, král" připomíná heslo z koránu, s nímž se můžeme setkat po celém Maroku a je dobře viditelný ze všech částí Agadiru jak za večerního nasvícení, tak v mlžném ranním oparu...