Libye (2008)

Djerba

Djerba je podle mýtů a legend oním rajským ostrovem, na který doplul Odysseus se svými námořníky a kde se setkal s bájnými Lotofágy, tzv. pojídači lotosů.

Dnes je Djerba známá především díky svým hotelovým komplexům a nádhernému čistému moři. Také rozlehlý hotel Miramar je umístěn v krásné palmové zahradě a jednotlivé apartmány jsou natřeny typickou bílou barvou. Ideální místo pro ty, kdo chtějí strávit svou dovolenou pouze válením u bazénu nebo opalováním u moře. To ovšem není náš případ.

Ve vnitrozemí ostrova žije početná židovská komunita a nachází se zde synagoga La Ghriba, která patří k nejznámějším v židovské světě. Židé se do severní Afriky dostali podle jedné teorie v roce 586 př.n.l., kdy byl Jeruzalém zničen babylonským králem Nabuchadnezarem, podle jiné po roce 70 n.l., když Římané definitivně potlačili židovské povstání v Palestině.

Samotná synagoga La Ghriba je sice moderní stavba, ale za oponou uchovává jednu z nejstarších tór na světě. Součástí areálu je kromě synagogy také ubytovna pro poutníky. Právě toto místo bývá totiž cílem pouti Židů z celé Afriky, která se koná každoročně po skončení svátků Pesach.

Nejrozšířenějším náboženstvím na Djerbě je ale samozřejmě islám. Zdejší berbeři se hlásí ke zvláštní sektě, tzv. ibáditům, což se projevuje například tím, že jejich mešity jsou mnohem skromnější. Proto taky mešita ve vesnici El May připomíná spíš pevnost než svatostánek.

Dalším typickým znakem ibáditů je větší individualismus. Na Djerbě nenajdeme žádné větší osady, protože jednotlivé rodiny si stavěly samostatné venkovské usedlosti, tzv. menzely.

Vesnice vznikaly pouze na místech, kde se konaly pravidelné trhy. Největší z nich byla trhová osada Houmt Souk, z níž se vyvinulo dnešní hlavní město ostrova. Název Houmt Souk v překladu doslova znamená "trhové místo".

Na súku v Houmt Souku narazíme samozřejmě i dnes na typické výrobky z Djerby, mezi něž patří především keramika, hrnce, tkané koberce a zlato. Zlatníky byli vždy především Židé, protože berbeři považují tento kov za nečistý a nechtějí si s ním špinit ruce. V samostatné části tržnice probíhá každá ráno vyhlášená aukce ryb.

Ve městě najdeme několik mešit a každá z nich patří jinému směru. Samotní berbeři se raději modlili doma a ve svých usedlostech si zřizovali malé rodinné modlitebny. Největší mešita v Houmt Souku proto byla určena návštěvníkům trhů, čemuž odpovídá také její název - Mešita cizinců.

Zavíja Sidi Brahíma vznikla ve druhé polovině 17.století nad hrobkou tohoto světce. Slovo zavíja označuje větší komplex, jehož součástí je také hřbitov, škola a lázně.

Turecká mešita byla postavena v typickém osmanském stylu a její kopule připomínají spíš hammám. Poblíž mešity začíná pěší zóna, která vede přes několik roztomilých náměstíček, porostlých buganviliemi.

Poblíž malého přístavu stojí pevnost Borj el-Kebir (Fort Ghazi Mustapha). Její začátky sahají až do římského období, o čemž svědčí archeologické nálezy na nádvoří. Současná stavba však pochází z roku 1571.

Pevnost se stala sídlem neblaze proslulého piráta Draguta, který ji dobyl z rukou Španělů a z jejich lebek pak nechal před bránou postavit 11 metrů vysokou pyramidu.

Libye

Ostrov Djerba spojuje s tuniskou pevninou 6 km dlouhá sypaná hráz, která existovala už ve starověku - proto se jí také někdy říká Římský most (Chaussee Romane).

Po hrází vede rovněž potrubí, kterým se na Djerbu přivádí voda. Na ostrově totiž neexistuje jediná studna, protože voda v ní by byla slaná.

Odtud je to na libyjské hranice již jen 150 km a celní formality proběhly taky celkem rychle. Kromě řidiče a průvodce, kteří pro nás přijeli už na Djerbu, přistoupil ještě bezpečnostní agent, který nás doprovázel po celou dobu cesty po Libyi.

Mnohem složitější bylo zajišťování víz u nás v republice. Individuální víza se turistům vůbec nevydávají, musí cestovat minimálně skupina 4-5 osob. Podmínky pro vstup do země se navíc neustále mění, nutná je arabizace pasu.

Sabratha

Libye je jedním z největších afrických států, hustota osídlení je však velice nízká. Celých 80% rozlohy země totiž zabírá poušť. Co se týče počtu obyvatel, je to přesně naopak - 80% jich žije v úzkém pobřežním pásu na severu země.

Tak tomu bylo už ve starověku, kdy západní pobřeží osídlili Féničané, zatímco východní část, tzv. Cyrenaica, byla pod řeckým vlivem.

Třemi nejvýznamnějšími fénickými městy byly Sabratha, Oea a Leptis Magna a jejich význam zůstal zachován i za Římské říše. Z římského období pochází také nejvíc památek.

Dosud bylo při vykopávkách odkryto asi 25% města, mozaiky přenesli Italové do muzea. Mozaika z Bakchova chrámu zachycuje triumf boha Bakcha. Jeho symbolem byl hrozen vína a na jeho počest se konaly bouřlivé oslavy, tzv. bakchanálie. Bakchus jede na voze, vpředu je satyr.

Mozaiky nesloužily ale pouze k výzdobě, některé z nich měly charakter nařízení, ceníků nebo návodů. Na mozaice z lázní jsou například znázorněny pantofle, žínka a mýdlo. Nápis říká "Umyj se dobře".

Na čtyřmozaice vidíme nymfu, tritona a bůžka. Ve čtvrtém poli je prasečí noha, česnek, prasečí žaludek a fíky.

Častými náměty soch a sousoší byly kromě bohů a bust císařů také mytologické příběhy. Jedním z nejhezčích reliéfů je Orfeus se zvířátky.

Řada římských císařů byla přímo pokrevně spojena se zdejším krajem - v Leptis Magně se narodil Septimus Severus, ze Sabrathy pocházela Flavia Domitela, manželka císaře Vespasiána. Hned vedle její sochy v atriu muzea proto stojí samotný Vespasián a jejich syn Titus. Oba mají jemně propracované štíty a uniformy, zdobené vojenskými metály. Na Titově brnění je znázorněn nejstarší strom, což symbolizuje Jeruzalémský chrám.

Celá jedna hala Římského muzea je věnována výzdobě Justiniánovy baziliky. Hlavní mozaika na podlaze znázorňuje strom života. Na stěnách jsou symboly olivovníku a sekerky se čtyřlístkem. Tři špičky olivové ratolesti představují otce, syna a ducha svatého.

Křesťanské obřady ve svých počátcích navazovaly na pohanské rituály a jejich součástí byly rovněž oběti. Obětní stůl byl připevněn šikmo, aby po něm mohla stékat krev.

Sabratha byla založena v 6.století př.n.l., pod římskou nadvládu se dostala v roce 46. Římané pokračovali ve stavbě velkolepých monumentů, na jejich výzdobu se používaly dva druhy mramoru (růžový carrerský z Itálie a zelený z Řecka) a dále tmavý kámen z Alexandrie.

Sabratha doslova znamená "trh s obilím" a toto jméno se nikdy v historii nezměnilo. Období největšího rozkvětu spadá do 2.století, kdy mělo město 25.000 obyvatel. Škody, způsobené Vandaly, byly opraveny v době byzantské nadvlády, kdy byly postaveny také městské zdi.

Sabratha a Leptis Magna měly obrovskou výhodu v tom, že od té doby nad nimi již nové stavby nevznikaly a města byla až do minulého století zasypána pískem, který je dokonale zakonzervoval. Antické památky na severu Libye jsou tedy jedinečné tím, že se nejedná jen o torza jednotlivých staveb, ale můžeme si představit města v celém jejich půdorysu.

Jádrem římské Sabrathy byla městská čtvrť, umístěna před byzantskými hradbami. Stavby byly maximálně jednoposchoďové, na ulicích stály nádrže s vodou. Domy byly vyzdobeny černobílými mozaikami a ve stěnách byly výklenky, určené pro lampičky, nádobky s olejem, parfémy a bižuterii.

Obytné domy byly postaveny nad rozlehlou fénickou nekropolí. Nejstarší dochovanou stavbou je mauzoleum, pocházející ze 2.-3.století př.n.l. Lze na něm zřetelně rozeznat tři rozdílné styly, typické pro svou dobu. Jehlan má tvar egyptské pyramidy, Herkules a lvi uprostřed představují římské prvky, dole jsou řecké sloupy s iónskými hlavicemi.

Mauzoleum je zasvěceno bohu Besovi, který byl považován za symbol plodnosti. Před narozením bránil těhotné ženy, při porodu se choval jako kašpárek, aby zmírnil ženské bolesti, a poté ochraňoval děti a jeho rozšklebená tvář od nich odháněla zlé duchy.

Sabratha má typický průřez antického města - z jihu na sever vede hlavní třída Cardo, z východu na západ Decumanus Maximus, který navazuje na silnici z Kartága do Alexandrie.

Hned za hradbami vidíme po levé straně Jižní chrám neznámého božstva a za ním byzantskou baziliku. Vpravo se nachází Antonínův chrám. Na největší křižovatce ve městě stojí od 2.století Flavius Tulus.

Z podstavce Antonínova chrámu se naskýtá pohled na chrám Liber Pater a na římské fórum. Delší stranu fóra lemuje budova kurie, v níž zasedal senát. Fórum je zakončeno Kapitolem, v rohu se choulí malý Serapidův chrámeček.

Téměř na mořském břehu se tyčí slavná Justiniánova bazilika, považovaná ze jeden z nejhezčích chrámů byzantského světa. Postavena byla v 6.století a byla vyzdobena skvělými mozaikami. Ta hlavní, kterou jsme viděli v muzeu, zabírala plochu 300 m2.

Směrem k moři vede Ulička lisovačů oleje. Ve zdejších domech můžeme spatřit zbytky lisu a nádrže na olej. U moře stojí lázně se zachovanými latrínami.

Dostáváme se do divadelního okrsku, kde se mimo jiné nachází Herkulův chrám, divadelní lázně, cisterna a dům známého herce.

Stavba divadla byla zahájena v roce 190 a používalo se až do konce 4.století, kdy bylo zničeno zemětřesením. Mussolini jej nechal zrekonstruovat, aby dokázal svou vazbu na římské císaře.

Divadlo mělo kapacitu 5.000 diváků a jeho chodby byly obloženy mramorem. Třípatrová jevištní stěna je vysoká 20 metrů a nachází se na ní přes 100 sloupů.

Pod pódiem je orchestřiště, zdobené mramorovými deskami, na nichž jsou znázorněny výjevy z divadelních her (např. Paridův soud).

Poslední vykopanou památkou je tzv. peristylový dům. Slovem peristyl bývá obecně označováno prostranstvím, obklopené sloupy.

Tripolis

Tripolis vyrostl na základech města Oea, které založili Féničané kolem roku 500 př.n.l. Římané spojili Oeu, Sabrathu a Leptis Magnu do tzv. "trojměstí" (latinsky Tripolis) a tak vznikl název dnešního hlavního města. Na rozdíl od zbývajících dvou však na jeho území mnoho historických památek nenajdeme.

Současný Tripolis (arabsky Terapulus) má 1.200.000 obyvatel a jeho centrem je Zelené náměstí. Toto pojmenování odkazuje jednak na zelenou barvu islámu, jednak na Zelenou knihu, kterou se řídí veškerý život v Libyi.

Billboardy s číslicí "38" připomínají výročí socialistické revoluce, k níž došlo 1.9.1969 (brzy se bude měnit na "39"). Číslice "2" zase upozorňuje na 2.3.1970, kdy vyhlásil vůdce nová pravidla. V tyto dny probíhají také na náměstí slavnostní průvody, které zdraví Muammar Kaddáfí ze své tribuny. Nápis nad ním hlásá "Ruku v ruce za včerejšek, dnešek a zítřek".

Národní muzeum bylo založeno v roce 1984 uvnitř Červeného hradu (Al-Saraya al-Hamra). Muzeum má celkem 100 místností, z hlediska uspořádání a zachovalosti památek patří k nejlepším na světě a je dokonalou přehlídkou historie země od prehistorického období až po dary Kaddáfímu.

Řada významných památek přitom byla rozkradena už během vykopávek, např. 80% artefaktů z Leptis Magny bylo odvezeno do Itálie. Příkladem může být socha Venuše, stojící ve vstupní hale, kterou Italové vrátili teprve v roce 2000.

Na stěně za ní je vystavena mozaika z vily Al-Buka, ležící poblíž Leptis Magny. Bohatí Římané si postavili v této oblasti řadu nádherně vyzdobených paláců pro svou letní rekreaci. Mozaika zachycuje jemně propracované lovecké, hudební a labužnické výjevy.

Nejstarší památkou ve vstupní hale muzea je fénické mauzoleum, pocházející z města Ghirza. Kvůli vykradačům hrobek bylo vybaveno několika falešnými dveřmi.

Socha Hadriánova miláčka je důkazem císařovy sexuální orientace, zároveň se však jedná o dvě sochy v jedné - hlava patří bohu Apollónovi, zbytek těla císařovu oblíbenci. Stín navíc vypadá jako stařec nad hrobem.

Z prehistorického období pocházejí zkamenělé stromy a skalní kresby prvních neolitických kmenů, které se zde usadily někdy kolem roku 15000 př.n.l. Tyto nálezy, pocházející zejména z pohoří Acacus, podávají překvapivé důkazy o společenském životě tehdejších lidí - na malbách je znázorněna svatba, našly se rovněž dětské mumie.

Za první skutečnou civilizaci, obývající pouštní oblast Sahary, je považováno Garamantské království. Nutno ovšem říci, že Sahara nebyla tenkrát tak vyprahlá a blízkost Egypta měla značný vliv na tuto kulturu. Například oděvy místních kmenů byly velice podobné egyptským.

Přibližně od roku 1000 až do 2.století př.n.l. ovládali západní pobřeží Libye Féničané, jejichž centrem bylo Kartágo (v dnešním Tunisku). V roce 146 př.n.l. po prohraných punských válkách pak padlo toto území do rukou Římanů, kteří ovšem ponechali Tripolitanii značnou samostatnost.

Východní část Libye byla v tuto dobu pod vlivem Řecka. Památek na punské a řecké období se však bohužel moc nezachovalo, protože na nich v následujících staletích vznikaly římské stavby. Jedná se tedy především o sochy a jejich torza.

Římské období patří v historii země k těm nejvýznamnějším. Tenkrát vyrostlo na pobřeží nejvíc sídel a řada císařů byla přímo spojena s touto oblastí. Nádherně zachované chrámy a paláce, stejně jako množství mozaik, soch a reliéfů řadí libyjské památky bezesporu k vrcholům antické kultury.

Rozsáhlá mozaika je jedním z mála artefaktů, které se dochovaly z antického města Oea, na jehož ploše byl vystavěn dnešní Tripolis.

Značná část římských památek v Národním muzeu pochází z Leptis Magny. Jsou mezi nimi také originální reliéfy a vlysy z oblouku Septima Severa, jimž je věnovaná celá jedna místnost. Na sloupech se střídaly postavy muže a ženy, nejznámějším reliéfem je scéna, na níž se císař zdraví se svými syny.

Po Římanech přicházejí Vandalové a roku 533 se Libye stává součástí Byzantské říše. V polovině 7.století začíná islámské období, které trvá prakticky dodnes.

Poslední oddělení muzea je revoluční a jeho značná část je věnována Omaru al-Mukhtarovi, který vedl odboj ve 30.letech, a Muammaru Kaddáfímu, tvůrci socialistické současnosti země. Nechybí ani flaštičky se vzorky ropy.

Brána Svobody představuje hlavní vstup do tripolské medíny. Hned za ní začíná spleť ulic a uliček, z nichž každá je věnována určitému zboží nebo řemeslu - Zlatá ulice, Měděná ulice apod.

Dárkové koše jsou určeny pro svatební hosty. Libyjská svatba totiž trvá minimálně týden a účastní se jí několik set hostů. Ti předávají třetího dne ráno své dary a aby to měli jednodušší, stačí jim koupit na trhu právě takovýto koš. Kromě potravin a květin jsou v nich zabaleny také kulmy, žehličky, videokamery a mobilní telefony.

Při výstavbě tripolské medíny byly použity také materiály z předchozích římských staveb. Nejznámější křižovatce úzkých uliček se proto běžně říká U čtyř sloupů.

Další římský sloup stojí na rohu mešity Otomana Paši. V uličce za ní se nachází Dragutova mešita, pojmenovaná po známém pirátovi, který to dotáhl až na tripolského guvernéra.

Původní turecká věznice byla později přestavěna na kostel a nakonec na mešitu. Dnes je zde sídlo italského konzulátu a jako křesťanský svatostánek slouží poblíž stojící Kostel P.Marie.

Jediným dochovaným pozůstatkem bývalého antického města Oea zůstal triumfální oblouk Marca Aurelia, který byl postaven na křižovatce hlavních cest v roce 162.

Součástí medíny byly také zájezdní hostince, tzv. funduky, v nichž se ubytovávali obchodníci a návštěvníci trhů. Jedním z nejlépe zachovaných je Hotel Zamit (dříve Dhafairy), pocházející ze 17.století.

Mešita, pojmenovaná po Mustafovi Gurgim, je považována za jednu z nejkrásnějších ve městě. Postavena byla koncem 18.století v typickém tureckém stylu a v přilehlé místnosti je umístěna rovněž světcova hrobka. Nás ovšem nejvíc zaujala světelná tabule, na níž se nyní zobrazují časy modliteb podobně jako u nás kurzy nebo fotbalové výsledky.

Původně se dole modlili muži a na galerii ženy, teď mají ženy samostatné oddělení. Ženy se ale stejně nejraději modlí doma.

Hned za zdmi starobylé medíny začíná moderní Tripolis, vybudovaný především v době italské kolonizace a libyjského království. V novém křesťanském kostele se každou neděli koná bohoslužba v devíti jazycích.

V královském paláci bydlel před revolucí král Idris. Současný prezident Muammar Kaddáfí nemá stálé sídlo a kvůli bezpečnosti se stále stěhuje - nejčastěji spí ve vojenských objektech nebo ve stanu.

Zcela nová je také mešita Mulaje Mohameda, která byla dokončena v roce 1985 a díky jejím krajkovým minaretům se jí říká "růžová mešita".

Povinnou součástí okružní jízdy Tripolisem je také prohlídka monumentálních staveb socialismu, mezi něž patří například univerzita nebo centrální nemocnice.

V Tripolisu jsou celkem dvě státní a pět soukromých univerzit. Největší z nich je Univerzita Al-Fatah. Al-Fatah znamená "začátek", v tomto případě je to samozřejmě "začátek revoluce".

Alžírské náměstí je obklopeno italskými budovami. Patří mezi ně Hlavní pošta a také italská katedrála, která byla později přestavěna na mešitu. Kdysi to byl největší kostel ve městě, teď je to největší mešita (Jami al-Kebir znamená "Velká mešita").

Benghází

V noci jsme přeletěli přibližně 1000 kilometrů z Tripolisu do Benghází, čímž jsme se ocitli ve východní části libyjského pobřeží, historicky zvané Cyrenaica.

Benghází je druhým největším městem země, většina zdejších domů však byla postavena až v době italské kolonizace nebo dokonce až po válce.

Benghází vyrostlo na místě původní osady Berenice, která dostala jméno podle místní princezny a patřila do sdružení pěti významných řeckých měst, tzv. Pentapolis. Dalšími městy v tomto spolku byly Cyrene, Apollonia, Ptolemais a Tucra.

Současný název města pochází až z islámského období a je odvozen od jména světce Ben Gházího, který je zde pohřben.

Ruiny starého řeckého města ze 3.století př.n.l. leží u paty starého majáku poblíž přímořské promenády. Zajímavostí je, že maják je stále funkční.

Centrem dnešního Benghází je Náměstí Svobody, na němž najdeme starou radnici, Osmanskou mešitu se stylovým minaretem a moderně vyhlížející Velkou mešitu (Jami al-Kebir).

Ptolemais

Cyrenaica se rozkládá mezi pobřežím a horským pásmem Jebel al-Akhdar. Hory tudíž chrání tuto oblast před suchým větrem z pouště, což byl také důvod, proč byla tato zelená země už dávno osídlena řeckými zemědělci. Letos bylo ve zdejších horách dokonce víc sněhu než u nás.

Ptolemais (arabsky Tolmeta) leží přibližně 150 kilometrů východně od Benghází a ve starověku patřilo mezi zdejších pět nejvýznamnějších středisek. Město bylo založeno ve 4.století př.n.l. a bylo posledním z Pentapole, které padlo do rukou Arabů.

Dnes je Ptolemais zřejmě nejzachovalejším řeckým městem na světě. Většina helénských památek pochází z 1. a 2.století př.n.l. Nejdůležitější sochy a mozaiky byly shromážděny v místním malém muzeu.

Mozaika Čtyři roční období ležela na podlaze vily téhož jména. Vlevo dole je jaro a dále pokračujeme ve směru hodinových ručiček.

Známá mozaika Medúzy pochází z Paláce sloupů. Z historického hlediska je ovšem významnější "kohoutí mozaika", nalezená tamtéž. Ta pochází dokonce už z 1.století př.n.l.

Mezi nejstarší sochy patří bohyně lovu Artemis. Tato řecká skulptura z poloviny 4.století př.n.l. stála původně v Odeonu.

Socha jedné ze Tří gracií pochází z byzantských lázní, které stály na Ulici monumentů. Diana a Matrona na trůnu, reprezentující římské období, jsou z Paláce sloupů.

Deska s inskripcemi byla vytvořena ve 3.století a ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o vývěsní tabuli jednoho z místních krámků - dočteme se zde například, kolik stojí láhev vína.

Socha Venuše má pro nás dvě zajímavosti - zatímco tělo patří Venuši, hlava je bohyně Demeter. Jejím objevitelem byl náš dnešní průvodce Abdul Salám Bazama, který se v minulosti podílel na zdejších vykopávkách a o této soše říká, že to je jeho "druhá žena".

Mramorová fontána stála uprostřed Ulice monumentů a Libyjci ji dlouho nechávali na původním místě, protože v této zemi se nekrade. Dozvěděli se o ní ale západní sběratelé... Nádherné reliéfy zobrazují zpívající ženy s bohem Bakchem.

Orfeova mozaika ze 2.století byla do muzea přenesena z jiného důvodu - byla totiž nalezena v budově blízko moře a byla už značně podmáčená a rozpadala se.

Nádhernou prací je hlavice korintského sloupu, do jehož motivů byly vpleteny obličeje bohů Marse a Jupitera.

Nejstarším artefaktem v muzeu je torzo sochy z města Barca, pocházející z 5.století př.n.l.

Na víku sarkofágu je vysochán muž, ležící se ženou. Tento motiv je poměrně častý a býval umělci dotvářen podle konkrétní povahy a zálib nebožtíka.

Na víku, umístěném v zahradě před muzeem, má například muž v rukou knihu a po stranách sarkofágu jsou znázorněny lovecké výjevy - muž pronásleduje gazelu apod.

První vykopávky v Ptolemais zahájili Italové ve 30.letech 20.století a pokračovali v nich Libyjci v 60. a 70.letech. V tu dobu se jich zúčastnil také náš průvodce Abdul Salám, kterého v roce 1966 pověřil profesor Gudscheid vykopáním Odeonu.

Ptolemais bylo dosud odkryto teprve z necelých 10%. Když si představíme, že jednotlivé paláce nebyly od sebe odděleny poli, lesy a lukami, jak je tomu teď, ale byly propojeny obestavěnými ulicemi, jedná se o neuvěřitelnou plochu...

Ptolemais mělo oproti jiným antickým městům jednu zvláštnost - mělo totiž dvě Carda, což bylo způsobeno tím, že leželo mezi dvěma údolími. V místě, kde se západní Cardo křížilo s Decumanem, stála hlavní městská brána.

Brána byla postavena ve 4.století př.n.l. a dodnes z ní zůstaly tři sloupy. Původně to byla brána na hlavní cestě z Tucry do Apollonie a měla tři oblouky. Prostřední byl nejširší, protože tudy projížděly vozy. Sloupů bylo celkem 12 a byly z černého mramoru.

Palác sloupů patřil zřejmě bohaté místní rodině. Rozkládal se na třech úrovních a tvořilo jej několik obývacích místností, kuchyně, nádrž na vodu, lázně, peristyl s bazénem a jídelna s tricliniem, kde se hodovalo v leže.

Poté, co palác v roce 117 vyhořel, dal jej císař Hadrián postavit znovu. Jeden z nejhezčích záběrů nám odkrývá pohled přes jídelnu, bazén a obývací pokoje až na moře.

Od Paláce sloupů se táhne podél městských hradeb východní Cardo. Hradby byly postaveny ve dvou obdobích - dole jsou helénské, nahoře římské. V dálce vidíme řecký amfiteátr, skrytý v údolíčku pod horami.

Východní Cardo končí na prostranství, na němž jsou umístěny tři chrámy. O těchto chrámech víme, že jsou římské, nevíme ale, jakému božstvu byly zasvěceny.

Mnohem větší zajímavostí v této části města však je obrovská cisterna. Jedná se dokonce o největší cisternu v severní Africe. Je tvořena 15 komorami, hlubokými 6 metrů, do nichž se vlezlo 8 miliónů kubíků vody.

Cisterna byla zastřešená a nad ní byla vybudována řecká agora, později změněná na římské fórum. Agora byla pokryta bílými mozaikami a lemována sloupy. V římské době sloužily cisterny jako tělocvična a za 2.světové války jako úkryt místních rodin. Sloupy většinou popadaly při zemětřesení v roce 365.

Díky našemu průvodci jsme se mohli podívat dokonce dolů do cisteren a byl to jeden z nejnezapomenutelnějších zážitků této cesty...

Odeon je řecké hudební divadlo, které bylo vybudováno ve 2.století. Původně bylo vyšší a bylo zastřešeno dřevem. V nikách stály sochy, které jsme viděli v muzeu. Součástí představení byl rovněž bazének s tančícími nymfami. V průběhu 3.-4.století Římané toto divadlo dokonce změnili na veřejný plavecký bazén.

Poblíž západního Carda se nachází také Vila Čtyř ročních období, pojmenovaná podle zde nalezené mozaiky. Vila byla postavena ve 3. a na počátku 4.století. Peristyl není tentokrát obdélníkový, ale jedna jeho strana je zaoblená. Malý plácek na nádvoří zabíral rodinný chrám. Součástí domu byly také lázně, mozaika byla sejmuta v obývacím pokoji.

Kopule, trčící na louce za vilou, patří byzantskému chrámu. Víc toho zatím vykopáno nebylo. Člověk si ani nedokáže představit, jaké poklady se můžou v Ptolemais ještě skrývat pod zemí...

Qasr Libya

Qasr doslova znamená "zámek" nebo "palác". Qasr Libya je tedy zámeček, který patřil královně Livii. Její jméno se časem transformovalo na Libya a dalo jméno celé zemi.

Důvodem naší návštěvy jsou mozaiky, které byly nalezeny ve zdejších byzantských chrámech ze 6.století, objevených náhodou při stavbě přehrady.

Na podlaze východního chrámu leželo 5 x 10 mozaikových panelů. Desky byly přeneseny do muzea, mozaiky se zvířecími motivy jsou ale také v rámu, který zůstal na původním místě. Mozaiky z ostatních místností bohužel zmizely.

Muzeum je umístěno v malé turecké pevnosti, na zemi leží velká mozaika s loveckými scénami, na stěnách pak všech 50 čtvercových panelů. K nejzajímavějším patří následující:
č.7 - říční bůh Geon,
č.9 - říční bůh Physon,
č.17 - bůh řeky Eufrat,
č.19 - bůh řeky Tigris,
č.18 - rozpustilá víla Kastelia z Delf,
č.23 - byzantská inskripce,
č.28 - chrámová fasáda se sloupy,
č.48 - maják na ostrově Pharos s bronzovou sochou nahého Helia na střeše (druhá figura by mohl být Rhódský kolos),
č.49 - člun s pasažéry, mířící k majáku.

Západní chrám je o něco větší a mozaika tady zůstala dosud ležet na podlaze - bohužel k obrovské radosti malých Němců, kteří na ní pořádají běžecké závody...

Wadi al-Kuf

Wádí al-Kuf bylo ve 30.letech 20.století svědkem nejdramatičtějších bojů Libyjců proti italským okupantům. Vůdce povstalců Omar al-Mukhtar byl nakonec v roce 1931 popraven a stal se libyjským národním hrdinou.

Údolí pozorujeme z nového mostu, který byl postaven v roce 1963. Jsou odsud dokonce vidět jeskyně, v nichž se partyzáni ukrývali. Omar al-Mukhtar si vysloužil přezdívku "Lev pouště" a ta se také stala titulem filmu, který tady o něm byl v roce 1981 natočen. Hlavní roli hrál Anthony Quinn.

Dnešní nocleh máme ve městě Al-Bayda, což doslova znamená "bílý" a bylo tak pojmenováno proto, že se zde z celé Libye nejdéle drží sníh.

Město je rovněž sídlem univerzity, pojmenované po Omaru al-Mukhtarovi. Budova univerzity má tvar mešity - s kopulí a minaretem. Na čelní straně visel původně pouze Omarův obraz. Když sem však přijel na návštěvu Kaddáfí, ptal se "proč tady nevisím já?"

Vedle portrétu Omara al-Mukhtara byl proto doplněn ještě Kaddáfí a této dvojce se od té doby říká "univerzitní jedenáctka". Omar al-Mukhtar je totiž vyobrazen na libyjské 10dinárové bankovce a Kaddáfí na 1dinárové, což dává dohromady 11.

Apollonia

Apollonia vznikla původně jako přístav města Cyrene, které založili počátkem 7.století př.n.l. Řekové z ostrova Théra. Ostrov Théra, známý též jako Santorini, opustili po výbuchu sopky, která jej z větší části zničila, a na severní pobřeží Libye se přestěhovali na radu orákula z Delf.

Zatímco však v římském období význam Cyrene pomalu upadal, Apollonia se stala dokonce hlavním městem oblasti a toto výsadní postavení jí zůstalo i poté, co sem přišli Andalusané, kteří vyhnali Vandaly. Většina památek města je proto byzantských.

Apollonia dostala v tomto období také nové jméno Sousa, což doslova znamená "bezpečná". Město, na jehož teritoriu vykopávky leží, se tak jmenuje dodnes.

Západní chrám představuje bazilika ze 6.století. Některé sloupy jsou ze zeleného mramoru a hlavice zdobí symbol bodláku.

Prosperita města byla totiž založena na vývozu silfia, což je rostlina, podobná bodláku, která byla vysoce ceněna pro své léčivé a kulinářské vlastnosti. Její motiv se tesal na sloupy a razil na mince.

Součástí baziliky je také baptisterium a nádrž na vodu, která se používala při křtu. Voda se přiváděla do města otevřeným akvaduktem z hor.

Centrální chrám vznikl rovněž za císaře Justiniána v 6.století. Přiléhají k němu římské lázně a palestra, sloužící jako tělocvična. Tyto budovy však byly opuštěny po zemětřesení v roce 365.

Největší z byzantských svatostánků je východní chrám, jehož monumentalitu ještě dotváří moře v pozadí. Nebylo tomu tak ale vždy. Přístav byl původně mnohem menší. Voda od té doby stoupla a zbytky starého majáku, který stál kdysi na břehu, jsou nyní na skalnatém ostrůvku.

Pod vodou je podle potápěčů ukryta také řecká loď ze 4.století př.n.l. Protože je dřevěná, nemůžou ji vytáhnout na vzduch, jelikož by se rozpadla.

Dva balvany, vynořující se z vody, označují původní vjezd do přístavu. Na skalnatém pobřeží vidíme zbytky nádrží na ryby a olivy.

Na samém konci města leží řecké divadlo ze 4.století př.n.l., působivě zasazené do malebné zátoky za původními hradbami.

Nejrozsáhlejší stavbou města je byzantský Palác vládce, stojící na vršku. Když se Apollonia stala v roce 501 hlavním městem, pobývala zde i budoucí císařovna Feodora, která se sem dostala s vládními úředníky a strávila tady 6 let jako tanečnice. Potom odešla do Konstantinopole a stala se manželkou císaře Justiniána.

Budova, často nazývané také Palác vévody, má 80 místností. Nechybí mezi nimi ani lázně a soukromá kaple.

Al-Athrun

Naším dnešním průvodcem je Mahmoud Abu Shreet, který strávil na zdejších vykopávkách přes 40 let. Od kopáče se propracoval až k průvodci, teď je v důchodu. Díky jeho znalostem a stykům se tak můžeme podívat na místa, která nebývají v běžném programu turistických cest.

Ve skalách nad Apollonií nám ukazuje prehistorickou jeskyni, kterou nyní zkoumá anglická expedice. Jeskyně je 80 m dlouhá, 60 metrů hluboká a 20 metrů vysoká. Archeologové se zatím dokopali do hloubky 12 metrů a přesívají jednotlivé vrstvy, což je značně zdlouhavá práce. Objevili už hroty šipek a lidské kosti, jejichž stáří určili uhlíkovou metodou na 90 tisíc let.

Míříme ještě více na východ. Kolem mysu Ras al-Hilal (což doslova znamená "hlava půlměsíce") se dostáváme do vesnice Al-Athrun, vzdálené asi 20 kilometrů od Apollonie (někdy uváděna jako Latrun).

Athrun je řecké jméno a doslova znamená "červený", což pochází od barvy zdejší půdy. Řecké sídliště tady existovalo už ve 4.století př.n.l. a stál zde pohanský chrám. Na jeho místě vyrostly v 6.století dvě byzantské baziliky.

Východní chrám je již rozbořený, západní se však dochoval ve výborném stavu. Ve skalách na mořských útesech lze navíc spatřit zbytky skalních obydlí.

Podle nalezené keramiky historikové soudí, že tady byli už Féničané, kteří ovšem nezaložili žádnou osadu, ale využívali zdejších zálivů a jeskyní jako úkryt pro lodě při rozbouřeném moři.

Zdi západní baziliky jsou stále nepoškozené, svatyně je doplněna ohražením z mramoru, do něhož jsou vyřezány byzantské kříže. Hned za zdmi svatyně jsou opuštěné náhrobky, zdobené kříži, hady a dalšími motivy.

Cyrene

Muzeum v Cyrene tvoří jen jedna velká hala a exponáty v něm nejsou zdaleka tak přehledně uspořádány jako na ostatních námi již navštívených lokalitách.

Nejzajímavější jsou sarkofágy z místní nekropole a sochy z Apollónova chrámu. Sarkofág je pokryt reliéfem, na němž Bakchus hraje na píšťalu, zvanou sirinx, před ním tančí Meneata. Na dalším reliéfu je panter a okraje víka zdobí vejce, představující symbol plodnosti.

Na víku je opět muž, ležící se ženou. Muž však tentokrát nemá tvář. Byl to zřejmě běžný postup tehdejších umělců - připravili sarkofág a tvář doplnili až později, protože do té doby nevěděli, kdo umře.

Sochy pro Apollónův chrám vznikly v polovině 6.století př.n.l. a patří mezi ně i okřídlená sfinga. Většina jich však zachycuje korály a kúry, což jsou sochy chlapců a dívek ve speciálně určených postojích.

Z římského období pochází socha Alexandra Velikého (Římské lázně) a kněžky bohyně Isis (Akropole). Ze slavné Diovy sochy zůstal však pouze jeden obrovský prst.

Nejzachovalejší je mramorové sousoší Tří grácií, pocházející z Hadriánovy doby, které bylo umístěno v Trajánových lázních.

Cyrene založil v roce 631 př.n.l. král Jatos I. Jeho prvními obyvateli byli přistěhovalci z ostrova Théra, kteří sem připluli podle rady orákula z Delf. Město se stalo nejvýznamnějším střediskem regionu a svou pozici si udrželo až do roku 331 př.n.l., kdy vznikla Alexandrie.

V tu dobu mělo Cyrene 10.000 obyvatel a těžilo z úrodnosti regionu a spousty deště, který jim pomáhal pěstovat obilniny a ve velkém počtu chovat zvířata. Další příjmy plynuly z dodávek silfia.

Řekové si s sebou přinesli také své bohy, proto je největší chrám zasvěcen Diovi. Vybudovali ho krátce po svém příchodu a na podstavec postavili 12 metrů vysokou Diovu sochu. Římané pak chrám ponechali, jen jej přejmenovali na Jupiterův.

Cyrene bylo obrovské město a zcela po zásluze bylo již v roce 1982 zapsáno na seznam UNESCO. Hradby dosahovaly délky 6 kilometrů a do dnešního dne bylo odkryto pouze několik dílčích částí, představujících asi 12% jeho původní rozlohy.

Cyrene postihla ničivá pohroma v roce 115. Z nastalých zmatků se jej ještě podařilo zachránit císaři Trajánovi, který město přestavěl. Po zemětřesení v roce 365 však začalo již definitivně upadat a když přijeli do této oblasti muslimové, byly z něj už jenom ruiny. Vykopávky zahájili v roce 1922 Italové, po nich přišli Francouzi, Američané a Britové.

Tělocvična (gymnázium), pocházející ze 2.století př.n.l., má rozměry 96 x 84 metrů. Lemuje ji 110 dórských sloupů a původně byla zastřešená. V římské době pak sloužilo toto místo jako fórum. V jeho centru stál chrám, zasvěcený Bakchovi a na volném prostranství se pořádaly bakchanálie.

Podél zdi gymnázia vede hlavní třída Decumanus, v řeckém období nazývaná Skyrota. Tady byly obchody a veřejné budovy a na druhé straně ulice se rozkládala obytná čtvrť s domy a řeckým divadlem.

Hned za zdí gymnázia bylo hudební divadlo Odeon a malá dráha, zvaná xystos, kterou využívali trénující atleti.

Nejhonosnější ukázkou cyrenských paláců je dům Jasona Magna, což byl kněz z Apollónova chrámu, který vybíral milodary. Očividně to byla výnosná funkce, protože se jednalo o velice bohatého muže.

Vstupní atrium je pokryto mozaikou, vzorovanou svastikou a vezírským okem. Uprostřed domu se nachází impluvium, v němž stála nádrž s vodou. Nejhezčí mozaika, představující Čtyři roční období, je raději ukryta pod střechou.

Součástí domů bývalo také triclinium, kde Římané hodovali vleže. V domě Jasona Magna je tato místnost pokryta barevnými mramorovými vzory.

Obývací místnosti zdobily sochy múz. Původně jich bylo devět, zůstala pouze jediná.

Za zdí vidíme další divadlo, které bylo součástí posvátného okrsku bohyně Demeter. Objeveno bylo teprve před 2 roky.

Agora byla centrem politiky a obchodu. Z Afriky se na zdejší trh vozili otroci a divoká zvířata. U vchodu je chrám, zasvěcený Asklepiovi, který sloužil zároveň jako sanatorium.

Uprostřed agory stojí dva oltáře, zasvěcené Diovi a jeho ženě Héře. Námořní monument byl postaven na oslavu vítězství v bitvě u Samothrákie. Socha na podstavci ve tvaru lodní přídě představuje samozřejmě bohyni Niké.

Horní strana agory je završena Capitoliniem, na němž se tyčí tři chrámy, věnované Jupiterovi, Juno a Minervě. V rohu se nachází malý Apollónův chrám.

Kruhová svatyně se sochami přísluší bohyni plodnosti Demeter. Demeter je považována za symbol země, její krásná dcera Persefona zastupuje čtyři roční období.

Persefonu unesl bůh Hádes do podsvětí, kam ji šel na Diův příkaz osvobodit Hermes. Jelikož si však Persefona vzala od Háda šest zrníček z granátového jablka, nemohl ji pustit na svobodu. Nakonec sepsali smlouvu, podle níž žije Persefona šest měsíců v podzemí a šest měsíců na zemi, což se projevuje střídáním ročních období.

Chrám byl věnován kultu plodnosti a měly do něj přístup pouze ženy. Odtud se vydávaly průvody na cestu do nedávno objeveného Demeteřina posvátného okrsku. Jako obětní oltář sloužily sedící sochy bohyní, datované do 3.st.př.n.l.. Stojící sochy přibyly teprve v římském období.

Cesta dolů z agory směrem do Apollónova posvátného okrsku vede kolem skalních hrobek. Cyrene obklopuje velká nekropole, v níž se nachází na 2000 hrobů. Řada dalších je skryta pod dnešní vesnicí Shahat.

Řekové přišli do Cyrene na základě věštby z Delf, kde je nejvýznamnější chrám zasvěcen Apollónovi. Proto se rozhodli postavit i ve svém novém domově Apollónův okrsek.

Při pohledu zprava vidíme řecké propylaje, římské lázně s bazénem, Apollónův a Artemidin chrám, na konci stojí amfiteátr.

Celý okrsek zásobuje vodou skalní pramen, zvaný Apollónova fontána nebo Paridovy koupele.

Apollónův chrám je datován do 6.století př.n.l. Před vchodem se tyčí monumentální oltář, dlouhý 22 metrů. Je vytvořen z vápence a pokryt mramorovými destičkami. Kruhové nymfaeum zdobí sloupy se sochami lvů.

Vedlejší malý chrám, pocházející ze stejného období, je věnován bohyni Artemis. Někteří historikové se však domnívají, že je starší. V římském období se tady pak vyznávaly kulty boha Mytra a bohyně Isis.

Cesta k amfiteátru vede přes Nikodamovu zeď ze 2.století. Řecké divadlo bylo postaveno již v 6.století př.n.l., Římané jej však ve 2.století přebudovali na amfiteár. Do hlediště se vešlo 1.000 diváků.

Římské lázně pochází z roku 98, přestavěl je císař Hadrián v roce 119. Řecké propylaje, tvořící vstupní sloupořadí do celého okrsku, jsou ze 4.století př.n.l.

Wadi al-Kuf

Na zpáteční cestě do Benghází musíme opět překonat Wadi al-Kuf. Tentokrát nejedeme přes most, ale sjíždíme dolů do údolí, abychom si je prohlédli z jiného úhlu.

Vidíme tedy zblízka jeskyně, ve kterých se ve 30.letech ukrývali povstalci, a také starý most, který začali stavět Italové v roce 1920, nikdy však nebyl dokončen. Na mostě visí portrét Omara al-Mukhtara.

Písmeno "J" vystřílel po jednom z bojů do skály italský generál Graziani jako svůj autogram.

Leptis Magna

Přeletěli jsme opět do Tripolitanie, kde nás čeká vrcholná libyjská památka. Leptis Magna (arabsky Lebdah) leží 130 km východně od Tripolisu poblíž města Al-Khoms (odkud mimochodem pochází náš průvodce Ahmed).

V době Féničanů byly Leptisy dvě, ta druhá se nachází na severu Tuniska blízko Kartága. Proto dostala tato Leptis přídomek Magna, což znamená "velká". A ona opravdu velká je.

Leptis Magna je navíc spojena se jménem císaře Septima Severa, který se zde v roce 145 narodil a jelikož ani v době svého panování na své rodné město nezanevřel, najdeme tady soubor opravdu velkolepých staveb.

Na hlavní křižovatce ulic Cardo a Decumanus stojí oblouk Septima Severa s překrásnými reliéfy. Pouze dva z nich jsou však originály, ostatní byly převezeny do muzejí v Leptis Magně a v Tropolisu.

Ani Leptis Magna nebyla dosud odkryta celá (odhaduje se přibližně 50%). Některé ulice však byly odhrabány, takže si lze udělat přesnější představu o tom, jak se cítil návštěvník, šlapající ve starověku po zdejší dlažbě.

Třída Decumanus byla obklopena obchody a domy. Na rohu se dokonce zachovala cedule, znázorňující tříoké zvíře a falický symbol. Oko zvířete představuje ochranu města, penis znamená, že je tady nevěstinec.

Město vybudovali již Féničané kolem roku 500 př.n.l., aby mohli lépe kontrolovat místní zdroje a obchodní karavanní cesty. Římskou kolonií se stala Leptis Magna v roce 110 za vlády Trajána. Císař Hadrián vybudoval starověké lázně a dokončil amfiteátr, postavený za Neurona. Severova doba přinesla vytvoření jižní čtvrti, monumentálního oblouku, kolonádové ulice, velkého nymfaea a nového fóra.

Leptis Magna je proto především bezvadně dochované římské město. Na jeho výstavbu byly použity tři typy mramoru - cipollino (tedy doslova "cibule") se dovážel z Itálie, zelený z Řecka a růžový z Asuánu.

Hadriánovy lázně, postavené v letech 126-127, nám poskytnou dokonalou představu o tom, jak procedura v takovýchto zařízeních probíhala.

V těsném sousedství lázní se rozkládala palestra, tedy sportovní prostor, kde se atleti pořádně zapotili. Odtud mohli pokračovat do natatia, což byla rozlehlá vstupní hala a v ní bazén s normální vodou, kde si ještě mohli zaplavat.

Otevřeným portikem vstupujeme do samotných lázní. Frigidarium představuje studenou část. Na jeho okrajích jsou dva bazénky. Rovněž tato sekce byla stejně jako celá budova zastřešená. Strop se zřítil při zemětřesení - zbytky sloupů a hlavic vidíme na zemi.

Tepidarium je teplá místnost. Tady byl původně jen jeden bazén, Marcus Aurelius však přikázal vybudovat další dva, protože počet obyvatel města rostl a lázně už nestačily svojí kapacitou. Pro srovnání - Leptis Magna měla ve vrcholné době 80-90.000 obyvatel, zatímco dnešní Al-Khoms jich má 65.000.

Následuje laconica, tedy doslova "vařící místnost" čili sauna. Pára byla přiváděna speciální soustavou potrubí pod vyvýšenou podlahu.

Caldaria neboli "teplá část" je opět doplněna na obou stranách bazénky. Na stolech uprostřed místnosti se prováděly masáže, většinou se masírovalo olivovým olejem.

Doposud jsme se pohybovali především v ženské části. Nyní přecházíme do mužské sekce, která má podobnou strukturu, všechno je tady ale větší (navíc má tělocvičnu a latríny).

Apodyteria sloužila jako převlékárna. Podlaha této místnosti byla pokryta mozaikami, které byly však většinou ukradeny. Zbylé fragmenty jsou proto umístěny za pletivem.

Procházíme opět frigidariem (tentokrát mužskou částí) a dostáváme se do gymnázia neboli tělocvičny, podepřené sloupy z šedého granitu.

Poslední lázeňskou místností jsou latríny. O Římanech je známo, že konaly potřebu společně a posezení na latrínách bylo zároveň důvodem k dobré konverzaci. Exkrementy odcházely odtokovým kanálkem.

Nymfaeum, přesněji řečeno Chrám nymf, je polokruhová stavba, obložená mramorem. V nikách stály sochy a průčelí zakrývala dvě patra sloupů - nahoře byl růžový mramor, dole cibulák. Část tohoto sloupořadí se zachovala, zbytek bohužel spadnul při zemětřesení.

V tomto místě začínala Kolonádová ulice, která byla dlouhá 400 metrů a vedla až do přístavu. Kolonádová ulice byla široká 20 metrů a lemovalo ji 350 sloupů. Kolem ní byly rozestavěny veřejné budovy, obchody a chrámy. Některé z římských chrámů byly později přestavěny na byzantské.

Nové fórum (někdy nazývané též Severovo) založil ve 2.století Septimus Severus, když přijel na návštěvu do Leptis Magny. Město samozřejmě v tu dobu již jedno fórum mělo, to ale připadalo císaři svými rozměry již nedostačující a proto dal postavit nové fórum s novými obchody nedaleko od přístavu.

Severovo fórum má rozměry 100 x 60 metrů a celá podlaha byla pokryta mramorem. Jeho struktura navíc umožňovala lepší kontrolu obchodníků. Když někdo podváděl nebo neplatil daně, bylo mu zboží zabaveno a rozdávalo se chudým v malém chrámu severanské dynastie, který se nacházel hned za vchodem.

K novému fóru přiléhá Severova bazilika, která je však posazena poněkud šikmo (konstruktéři zřejmě udělali někde chybu). Jinak je ale tato stavba dokonalým dílem. Strop byl dřevěný, stěny obloženy bílým mramorem. Za povšimnutí stojí zejména sloupy s Herkulem a Dionýsem.

Výzdobu baziliky dokončil Severův syn Caracalla v roce 216 a od té doby sloužila nejen jako chrám, ale také jako senát a soudní dvůr. Hlavice čelních sloupů podpírají sochy lvů. Část z nich se ovšem již zřítila, takže se válí po podlaze mezi spadnutými překlady se jmény imperátorů. Na ploše stojí soudcovské křeslo a v zadní místnosti je baptisterium ve tvaru kříže.

Byzantská brána svou strohostí poněkud nezapadá do zdobné nádhery Leptis Magny, což je způsobeno tím, že byla postavena především na ochranu před Vandaly.

Za Byzantskou bránou se rozkládá staré fórum, které bylo centrem města ve fénické a časně římské době. Vpravo jsou základy budovy kurie, vlevo tři chrámy, zasvěcené Herkulovi, Romě a Augustovi a bohyni Liber Pater.

Uprostřed je staré baptisterium, půlkruhová zeď vymezuje místo na hazardní hry. Bohatí tady hráli mincemi, chudí kamínky.

Většina těchto staveb pochází z počátku našeho letopočtu. Jedinými zbytky, které se dochovaly z předřímského období, jsou základy fénických domů, rozkládající se za starým fórem na mořském břehu.

Ke Cardu přiléhá tržiště, které je punské a postaveno bylo v roce 8 př.n.l. Založil jej bohatý fénický obchodník a dal jej jako dar římskému císaři.

Tržnice se skládala ze tří částí - trhu s látkami, trhu s ovocem a zeleninou a trhu s rybami a masem. Trh s látkami a zeleninový trh tvoří dvě oktagonální portika, která byla původně zastřešená.

Na tržnici s látkami vidíme také kopii tabulky měr, která sloužila ke kontrole obchodníků - seshora je to římský loket, římská stopa a řecký loket. Podstavce pod stolky na rybím trhu měly z jedné strany delfíny a z druhé grifony.

Poblíž tržnice překlenují Cardo dva oblouky - Tiberiův oblouk (1.st.) a Trajánův oblouk (109-110). Za Trajánovým obloukem se nalézá chalkidikum, postavené Augustem na počátku 1.století. Tady stál malý chrám, zasvěcený Augustovi a Venuši, momentálně je však v rozvalinách.

Divadlo v Leptis Magně je jedním z nejstarších kamenných divadel v římském světě. Jeho stavba byla zahájena v roce 1 na místě staré fénické nekropole.

Divadlo mělo kapacitu 4,5 tisíce lidí, pozoruhodné je však zejména jeho jeviště. Průčelí je přerušeno třemi půlkruhovými zákoutími, obklopenými flétnovými sloupy. Pódium bylo zaplněno sochami a skulpturami, které představovaly bohy, císaře a významné občany města. Těm byl také už tenkrát vyhrazen speciální VIP sektor nad orchestřištěm, aby se nemísili s obyčejnými platícími diváky.

Po hlavní třídě se vracíme opět k Severovu oblouku, kde se kříží Cardo s Decumanem.

Na třídu Decumanus navazovala cesta, která pokračovala východním směrem až do města Oea, což je dnešní Tripolis. Za Antonínovou bránou stojí na mořském břehu ještě lovecké lázně s nádhernými freskami, které se však momentálně restaurují. Část z nich uvidíme v muzeu.

Před muzeem se tyčí bronzová socha Septima Severa, která původně stála na Zeleném náměstí v Tripolisu.

Muzeu v Leptis Magně dominuje portrét Muammara Kaddáfího, překrývající všechna tři patra. Nejstaršími artefakty jsou urny z punského období, vrchol sbírky představují vlysy z oblouku Septima Severa a římské sochy ze starého fóra.

Nádherným příkladem antického umění je alabastrová socha měšťanky ze 2.století nebo mramorové víko sarkofágu ve tvaru spícího Erose.

Kromě originální tabulky měr na látky tady vidíme taky objemové míry na obilí.

Přibližně 3 kilometry od centra Leptis Magny se nachází amfiteátr, datovaný do 1.století. Jeho kapacita byla 17.000 diváků a za Marca Aurelia k němu byl přistavěn hipodrom.

Hipodrom, ležící přímo na mořském břehu, je dlouhý 450 metrů a široký 100 metrů. Závody vozatajů mohlo sledovat najednou až 25.000 diváků. Amfiteátr a hipodrom měly společné technické zázemí a byly propojeny dvěma tunely.

Naší poslední antickou zastávkou je pohled na přístav v Leptis Magně. Maják byl původně vysoký 35 metrů a podle mínění historiků se velice podobal slavnému majáku v Alexandrii.

Kromě ruin majáku lze v této části spatřit také zbytky obchodů, skladů, lodních doků a strážních věží. Chrám Jupitera Dolichena je zasvěcen syrskému božstvu, protože manželka Septima Severa pocházela ze Sýrie.

Tripolis

Poslední dopoledne jsme strávili v tripolské medíně. V 9,00 hod jsou sice krámky většinou ještě zavřené, pohled na prázdné ulice a probouzející se školáky, prodavače a řemeslníky má ale taky svou romantiku...

Libyjská historie