KLDR

(Úterý, 20.září 2011)

Model města Pekingu byl vytvořen za dynastií Ming a Qing (Čching). Tři soustředné obdélníky hradeb obepínaly Zakázané město, rezidenci čínských císařů.

Náměstí Nebeského klidu (Tian’anmen) má rozměry 500 x 880 metrů. Je to tedy největší náměstí na světě a zároveň jedno z mála, kde musíte před vstupem projít osobní kontrolou. Na noc se celé prostranství zavírá.

Ve skutečnosti tak velké nevypadá, protože jeho plochu rozděluje Mauzoleum Mao Ce-tunga. Fronta před Maovým mauzoleem vypadá hrozivě, nakonec jsme ji ale vystáli za pouhých 55 minut. Její postup a řazení řídí strážníci s megafony. Nejneukázněnější jsou staré babičky, které nás tlačí nekompromisně dopředu.

Kolem samotné mumie prochází dav ve dvojstupu ze dvou stran a nikdo se nesmí zastavit. Květiny se nekladou ke křišťálové rakvi, ale předávají se ve vstupní hale mauzolea.

Uprostřed náměstí Tian’anmen stojí Památník lidových hrdinů. Stéla je vysoká 38 metrů. Po stranách jej lemují budovy Čínského národního muzea a Velká hala lidu.

Přesnější název prostranství by byl Náměstí Brány Nebeského klidu. Brána Nebeského klidu (Tian’anmen), po které je pojmenováno, tvoří vstup do Zakázaného města. Právě tady vyhlásil Mao Ce-tung 1.října 1949 Čínskou lidovou republiku.

Názvy ulic a stanic metra připomínají původní brány nejstaršího vnitřního opevnění, zachovala se z nich však jediná - ta největší.

Qianmen (Čchijan-men) neboli Přední brána je dvojitá. Zhengyangmen stojí přímo na jižním okraji Náměstí Nebeského klidu, menší Jianlou je kousek za ní.

Brána Zhengyangmen (Brána ke slunci) je vysoká 44 metrů a byla vystavěna v roce 1419. Je to nejvyšší a nejmohutnější městská brána v Pekingu.

Jianlou (Šípová věž) byla vztyčena v roce 1439. Svůj název dostala díky 94 oknům, z nichž stříleli lučištníci. Obě brány byly původně spojeny půlkruhovou zdí, která byla stržena počátkem 20.století při stavbě silnice.

Za bránou Jianlou začíná Qianmen Daje. Tato ulice protínala obchodní čtvrť a navazovala na severojižní osu města. Nedávno byla ovšem přebudována. Značkové butiky a obchody se suvenýry dnes sídlí v domech, postavených ve starém stylu, takže se jí říká spíš Císařská třída (Qianmen Emperor’s Avenue).

Pořádnou čínskou jídelnu tady ale nenajdete. To musíte zabočit do Dazhalan Jie.

Tady se už anglicky nedomluvíte a pokud chcete pocítit ještě větší závan staré romantiky, pokračujte do čtvrti hutongů - úzkých uliček, které dosud nebyly zbourány a místní rozvody elektřiny lze považovat za umělecká díla. Podle hrdelního přízvuku navíc soudíme, že tady se už nedomluví ani rodilí Číňané.

Lámaistický chrám Yonghegong (Jongchegong), nacházející se v severovýchodní části Pekingu, bývá považován za jeden z největších svatostánků tibetského buddhismu.

Stavba komplexu byla zahájena v roce 1694 za vlády dynastie Qing (Čching). Původně sloužila jako rezidence dvorních eunuchů a teprve o půl století později byla přeměně na lámaistický klášter.

Skvostem chrámu je 26 metrů vysoká socha Buddhy Maitreji, umístěná na poslendí dovře v pavilonu Wanfuge. Je vytesaná z jediného kusu sandalového dřeva a je zapsaná v Guinnessově knize rekordů.

V ulici Gouzijian se nachází starý soudní dvůr a kousek za ním najdeme vstup do Konfuciova chrámu.

Stavba Konfuciova chrámu (Kong Miao) byla zahájena již v roce 1302, šestém roce vlády Dade v období mongolské dynastie Yuan (Jüan). Byl dokončen v roce 1306 a stal se druhým největším konfuciánským svatostánkem v Číně, hned po chrámu v Qufu, rodišti filozofa.

Konfuciův chrám zabírá 22.000 m2 a nachází se v něm tři řady domů a nádvoří. V areálu najdeme přes 200 stél se jmény absolventů, kteří úspěšně složili zkoušky na místo ve státní správě. Některé jsou postaveny na volné ploše, jiné umístěny v altánku pod stříškou a na svých bedrech je nesou posvátné želvy.

Na centrální ose stojí Xian Shi Gate (Brána Mistrů), Da Cheng Gate (Brána Velkých úspěchů), Da Cheng Hall (Hala Velkých úspěchů) a pamětní chrám Chong Sheng, kde probíhaly oběti konfuciovi a jeho následovníkům.

Významné stély jsou umístěny v samostatných altáncích a nesou je želvy na svých krunýřích.

Brána Chi Jing spojuje Konfuciův chrám s Císařskou kolejí. Její jméno říká, že lidé musí mít respekt ke Konfuciovi, když vstupují do chrámu za účelem obětí.

Císařská kolej (Guo Zi Jian) byla nejvyšším vzdělávacím institutem v Pekingu po dobu tří dynastií (Yuan, Ming a Qing). Postavena byla v roce 1308, prvním roce vlády Zhida v době dynastie Yuan.

Kolej pokrývá plochu 28.000 m2 a má tři dvory. Na hlavní ose se nachází Brána Císařské koleje (Tai Xue Gate), glazovaný Vítězný oblouk, hala Bi Yong, hala Yi Lun a pavilón Jing Yi.

Pekingská Císařská kolej je jediným středověkým institutem nejvyššího vzdělání, který se zachoval v Číně až do dnešních časů.

Uprostřed areálu stojí hala Bi Yong, postavená ve 48.roce vlády císaře Qianlonga (1783). Je to jediné místo, kde osobně přednášel nejvyšší vládce.

(Čtvrtek, 22.září 2011)

Peking si za hlavní město poprvé vybrali Mongolové. Kublajchán měl sídlo v místě, kde se dnes nachází park Beihai. Tady taky přijal Marca Pola.

Park Beihai (Pej-chaj) byl založen v 10.století a dlouhou dobu sloužil jako císařská zahrada. Hned na vrcholku za vchodem se rozkládá Kruhové město (Tuancheng), pocházející už z období mongolské dynastie Yuan.

Jeho hlavní budovou je Síň Osvícení (Yitian Dian), v níž stojí Bílý Buddha - 1,5 metrů vysoká soška Šakjamuniho byla vytvořena z jednoho kusu bílého nefritu. Podle pověsti ji přivezl mnich jménem Mingkuan z Barmy a daroval císařovně Cixi (Čchi-si) v roce 1898.

Kublajchána připomíná obrovský džbán na víno, kterému se říká Dushandayuhai (Velké nefritové jezero). Byl vyroben v roce 1265 a je to údajně největší nefritová nádoba na světě. Má tvar elipsy o obvodu 4,93 m a váží 3,5 tuny. Ze všech stran ji pokrývají rytiny mořských zvířat, skotačících ve vlnách.

Park Beihai je neustále živý. Čínští důchodci si sem chodí zacvičit, zatančit, hrají domino a soutěží v kaligrafii nebo pouštění draků. Marně jsme mezi nimi hledali důchodkyně, opírající se o nákupní vozíček.

Víc než polovinu plochy parku zabírá umělé jezero. Přes mramorový Most věčného míru (Yong‘an Qiao) přecházíme na Nefritový ostrov (Qiong Dae), který byl vytvořen ze zeminy, získané při hloubení jezera.

Dominantu Nefritového ostrova tvoří bílá dagoba, ve svahu pod ní se rozkládá Chrám věčného míru (Yong‘an Si), sestávající z několika hal, zvonice a bubnové věže.

Nejvýznamnější stavbou chrámu je Hala kola dharmy (Fa Lun Dian), v níž se nachází socha Buddhy Šakjamuniho, 8 velkých bodhísatvů a 18 arhatů.

Síň Zheng Jue (Zheng Jue Dian) je věnována Maitrejovi, oblíbenému Buddhovi budoucnosti, a Skandovi (Wei Tou), ochránci dharmy.

V síni Pu An (Pu An Dian) sedí Zongkaba, zakladatel tibetské sekty žlutých čepic, a jeho dva hlavní následovníci - dalajláma a pančenláma. Osm figur po stranách představuje strážce sekty.

Bílá pagoda (Bai Ta) byla vztyčena v roce 1651 u příležitosti návštěvy pátého dalajlámy v Číně. Stúpa je vysoká 35,9 metrů a byla vytvořena v tibetském stylu.

Další chrámy a pavilóny se nachází na severním břehu jezera, především z období dynastií Ming a Qing - Pavilóny pěti draků, Hala duševního klidu.

Nejzajímavější je Zeď devíti draků, stojící v Západním elysiu, vybudovaném císařem Qianlongem v roce 1756. Samotná zeď je ovšem mnohem starší. Pochází z roku 1402 a původně chránila vstup do lámaistického kláštera před zlými duchy.

Zeď devíti draků je dlouhá 25,5 metru, vysoká 6 metrů a tlustá 1,6 metru. Glazovanými dlaždicemi je pokryta ze všech stran. Kromě devíti velkých draků na každé straně najdeme ještě spoustu dalších příšer, tvořících vlny a oblaka - celkem 635 kreatur!

(Čtvrtek, 22.září 2011)

Korejská lidově demokratická republika (česky KLDR, anglicky DPRK) je jednou z nejizolovanějších zemí na světě. Nedostatek informací je pak živnou půdou pro propagandu na obou stranách.

To také způsobilo, že jsme se ocitli v poněkud jiné zemi, než do jaké jsme se chystali. Pohybovat se úplně volně po městě jsme sice nemohli, nikdo ale kvůli nám nezastavoval ulice, když jsme vystupovali z autobusu, v restauraci jsme nejedli v oddělených místnostech a nakonec jsme si s místními domorodci dokonce zatančili v parku.

První změny jsme postřehli už na letišti, kde se každý musel podrobit kontrole zavazadel. Podle pokynů je zakázáno do země dovážet mobilní telefony, rádia, videokamery, přístroje GPS a teleobjektivy větší než 150 mm.

Videokamera prošla bez problémů i s půlmetrovým stativem. Celníci se zajímali pouze o mobily a ani ty nezabavovali, nýbrž pouze zapečetili. Na zpáteční cestě si je můžete po překročení hranice opět rozbalit.

V Pyongyangu bydlíme v hotelu Yanggakdo, stojícím na stejnojmenném ostrově uprostřed řeky Taedong (Tedong). Název ostrova doslova znamená „zvířecí hlava“, což odpovídá jeho tvaru.

Hotel Yanggakdo byl otevřen v roce 1995 a je nejvyšší stavbou v Severní Koreji (nepočítáme-li nedokončený Ryugyong Hotel). Dosahuje výšky 170 metrů a má 47 pater. Oproti původním předpokladům se na většině z nich svítí. V přízemí je pivnice, kde čepují výborné kvasnicové pivo z vlastního pivovaru. Nahoře se nachází otočná restaurace, do 47.patra ovšem jezdí pouze 2 z 8 hotelových výtahů.

Ve všech výtazích schází 5.patro. Pokoje v hotelu jsou údajně odposlouchávány a právě v 5.patře pracuje skupina, která rozhovory vyhodnocuje. Pokud je to pravda, zůstává otázkou, jestli někdo z nich umí česky.

Podle různých zdrojů je také na každou turistickou skupinu nasazeno několik průvodců, z nichž alespoň jeden mluví jejich jazykem. My máme dva průvodce a vypadá to, že ani Kim ani Chuang česky nerozumí.

(Čtvrtek, 22.září 2011)

Návštěvu Severní Koreje začínáme rovnou tím nejvelkolepějším představením, které tato země nabízí. Arirang byl dokonce v srpnu 2007 zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako „největší hromadné umělecko-gymnastické představení na světě“.

KLDR má dlouhou tradici masové tělovýchovy a gymnastiky. Od roku 1946 se konají organizovaná hromadná vystoupení, která se postupně stávala složitější a složitější. Tyto spartakiády se také staly základem moderního Arirangu, který se poprvé představil roku 2002. Po jednoroční přestávce probíhá od roku 2007 pravidelně a trvá většinou dva měsíce.

Arirang se koná na Stadiónu Prvního máje (May Day Stadium), který byl postaven v roce 1989 a čítá 150.000 sedadel. Her se účastní 100.000 cvičících, předvádějících složitá taneční a akrobatická čísla.

Představení trvá 80 minut a sestává z prologu, epilogu a čtyř aktů se 13 scénami. Program se občas obměňuje, letošním tématem je 60.výročí čínsko-korejského přátelství a vděk za pomoc ve válce.

Základem příběhu Arirangu je korejská lidová píseň o putování průsmykem, které Severokorejci vtiskli nový obsah - cesta průsmykem představuje tvrdou práci na obnovení země po Korejské válce.

Dvacet tisíc studentů na protější tribuně vytváří gigantickou živou mozaiku. Každý drží knihu, navazující na knihy svých sousedů. Když studenti otočí stránku, změní se celá scéna nebo její jednotlivé části. Každá kniha má 170 stránek.

Letošní Arirang začal 1.srpna a konec je zatím ohlášen na 24.září, což je pozítří. Dá se sice předpokládat, že bude prodloužen až do poloviny října, jelikož ale nechceme v žádném případě o představení přijít, míříme hned na Stadión 1.máje, i když jsme se ani nestihli po příletu pořádně ubytovat.

Vstupenky stojí 80, 100, 150 a 300 Eur. Ta nejdražší místa ovšem dnes obsadili novináři, protože představení se účastní laoský prezident.

Jednou z nejvděčnějších částí, která přinutí diváky k ovacím vestoje, je „dětský arirang“. Stovky malých akrobatů skáčou přes velká i malá švihadla, někteří z nich při tom ještě dokonce šlapou na kole.

Po dětech následují dorostenci, hravé obrazy nahrazují budovatelské úspěchy - lokomotivy, bagry, tatrovky, přehrady, elektrárny, ale taky třeba ryby a čuníci jakožto symbol prosperity zemědělství.

Arirang Štěstí začíná záběrem na textilní stroje. Vyjíždějící pódium, na němž zpívaly severokorejské superstar, se stává základnou obří lidské pyramidy, provázené veletoči na několikapatrových visutých hrazdách.

To je zároveň předzvěst následujícího vystoupení létajících akrobatů ve stylu Cirque de Soleil. Mozaika představuje významné stavby hlavního města jako je Vítězný oblouk nebo věž Juche.

Čtvrtý akt se jmenuje Arirang Znovusjednocení. Začíná hledáním dvou osob v zarosteném poli a končí sestavením mapy poloostrova na ploše stadiónu s vymazanou hraniční čárou. Mozaika holčiček, posílajících si vzdušný polibek, se mění v monumentální Monument Znovusjednocení.

Epilog zahajuje připomínka spolupráce čínských a korejských vojáků ve válce, poté se již vznesou k nebi balónky. Draci a pandy metají kozelce na počest přátelství s Čínou.

Poslední částí je Arirang Velké Prosperity. Červeno-modro-bílá vlajka pod zeměkoulí se vlní stejně jako květ kimjongilie. Velkolepé představení!

(Pátek, 23.září 2011)

Pyongyang (Pchjongjang) má podle různých odhadů 700.000 až 3,8 milionů obyvatel. Toto číslo je tak nepřesné, protože Severní Korea už 30 let nevydává žádné statistiky.

Město se původně jmenovalo Sogjong (doslova Západní hlavní město). Založila jej v 5.století dynastie Koguryo, později se stalo součástí království Silla. V období Koryo byl Pyongyang druhým královským městem, poté dobyli poloostrov Japonci.

Během Korejské války bylo město prakticky srovnáno se zemí, takže je jasné, že tady místo historických budov uvidíme spíš nové monumenty.

Moderní Pyongyang vyrostl pod vedením Kim Ir-sena doslova z popela „rychlostí Chollimy“. Chollima je bájný okřídlený kůň, takový korejský Pegas, který rychle překonává velké vzdálenosti. V Pyongyangu má památník a je taky znázorněn na dvoustovce.

Nad řekou Taedong (Tedong) se tyčí granitová věž Juche (Čučche), která byla postavena v roce 1982 k 70.narozeninám Kim Ir-sena. Věž je vysoká 150 metrů a je zakončena 20metrovou kovovou svíčkou, která svítí, i když jinak ve městě nejde proud.

Věž je vytvořena z 25.550 bloků žuly. Toto číslo symbolizuje počet dnů Kim Ir-senova života do jeho 70.narozenin (přechodné roky se nepočítají). Před ní stojí 30 metrů vysoké sousoší tří osob se symboly Korejské Strany práce.

Památník je pojmenován podle severokorejské komunistické ideologie Juche (Čučche), která vyzdvihuje národní identitu. Juche doslova znamená „soběstačnost“.

Součástí podstavce je pamětní stěna s deskami, představujícími světové instituce, kde se studuje ideologie Juche.

Podle ní je pojmenován také korejský letopočet, který vyhlásil Kim Jong-il po smrti svého otce a počítá se od data jeho narození. Korejci ovšem berou věk již od početí, tzn. že když se někoho zeptáte, jak je starý, automaticky připočítává 1 rok. Jelikož se Kim Ir-sen narodil v roce 1912, znamená to, že letos máme rok JUCHE 100. Toto číslo najdete na většině knih, cédéček a obalech autorizovaných publikací.

Na nábřeží právě nacvičují vojandy slavnostní pochod na dubnovou přehlídku. Fotit si je při tom ovšem nesmíme. Severokorejci nechtějí navenek prezentovat nic, co ještě není dokonalé.

To je bohužel také případ několika monumentů Kim Ir-sena, ke kterým se zblízka nedostaneme - včetně té největší sochy na Mansudae. Jelikož se všechno připravuje na oslavu jeho 100.narozenin v příštím roce, momentálně se okolí upravuje a je nepřípustné, aby se třeba někde objevila fotka Velkého vůdce s jeřábem.

Monument na pahorku Mansu tedy vidíme pouze přes řeku. Kolosální bronzová socha Kim Ir-sena vznikla už za jeho života, přesněji řečeno sám si ji daroval k 60.narozeninám. Socha je vysoká 30 metrů a lemují ji dvě figurální skupiny, dlouhé 50 metrů. Murál za ní znázorňuje horu Paekdu (Pektu), duchovní domov korejského národa. Mozaika je 70 metrů dlouhá a 13 metrů vysoká.

Vulkán Paekdusan (Pektusan), ležící na hranicích KLDR a Číny, je nejvyšším bodem Korejského poloostrova (2744 m n.m.). Podle legendy je to místo, kde v roce 2333 př.n.l. přistál Tangun, božský stvořitel Korejců. Podle současných mýtů je to rovněž místo narození Kim Jong-ila. Jeho příchod na svět doprovázeli letící bílí koně, duha a zrození nové hvězdy na nebi (podle dokladů se narodil na Sibiři).

Napravo od pahorku Mansu se tyčí pomník Chollimy, mýtického okřídleného koně, který je schopen urazit stovky kilometrů za den. Památník je vysoký 46 metrů a stojí na 32metrovém kamenném podstavci. Pegas ve stylu socialistického realismu je připomínkou znovuobnovení země po Korejské válce.

Ve Výstavní hale květin nám představují dvě květiny, svázané s Velkým vůdcem a Drahým vůdcem.

Kimirsenie je orchidej, pocházející z Indonésie. V roce 1965 ji prezident Sukarno pojmenoval po svém příteli Kim Ir-senovi během jeho státní návštěvy.

Kimjongilie je druh begónie, kterou vyšlechtil japonský výzkumník a v roce 1988 ji věnoval Kim Jong-ilovi. Existuje o ní dokonce i pěkná písnička:

Rudé květy, které rozkvétají po celé zemi
Jsou jako srdce - plné lásky k Vůdci
Naše srdce následují mladá poupata kimjongilie
Ach, ty květino naší loajality!

Na stejné straně řeky stojí také Památník zakladatelů Strany práce. Byl vybudován v roce 1995 k 50.výročí založení Korejské Strany práce a rovněž jeho výška je symbolická - 50 metrů.

Znakem Strany práce je kromě srpu a kladiva také štětec, což je konfuciánský symbol vzdělání a přeneseně tedy celé pracující inteligence (v NDR měli kružítko). Reliéfy na památníku znázorňují těžkou cestu od okupace k osvobození korejského lidu.

Vítězný oblouk stojí u paty hory Moran. Byl postaven v roce 1982 rovněž jako dar k 70.narozeninám Velkého vůdce. Vznikl podle Vítězného oblouku v Paříži, je ale o pár metrů vyšší.

Pchjongjangský Vítězný oblouk je vysoký 60 metrů, široký 52,5 metru a je obložen 10.000 bloky granitu. Reliéfy připomínají odboj proti Japoncům a návrat Velkého vůdce do vlasti po ukončení japonské okupace.

Poblíž se nachází Stadión Kim Ir-sena, druhý největší v Koreji (po Stadiónu 1.máje). Má kapacitou 100.000 sedadel a probíhají zde fotbalové zápasy, sportovní akce nebo cíl vojenských závodů v orientačním běhu, jak jsme právě viděli.

Na přilehlém plácku měl svého času zásadní projev Velký vůdce. Proto je vyobrazen na velkém murále před svým národem.

Stoupáme na Mansudae (mansu znamená „dlouhý život“). Velkou sochu Velkého vůdce spatříme tentokrát na chvíli z profilu. Kromě ní se na vršku nachází řada fontán, památník a divadlo. Tradiční střecha završuje Velkou studovnu lidu, stojící na Kim Ir-senově náměstí.

Kim Ir-senovo náměstí pokrývá 75.000 m2 žulových desek. Na tomto obrovském dlážděném prostranství se konají vojenské přehlídky a další oslavy.

Čelní stranu náměstí zabírá Velká studovna lidu, vpravo se nachází Ministerstvo zemědělství. Levá budova s portréty Marxe a Lenina je sídlem Ministerstva obchodu a průmyslu.

Urbanistické řešení Pyongyangu je velkolepé. Jednotlivé monumenty jsou rozmístěny tak, aby rozlehlá prostranství před nimi pokračovala i na druhém břehu. Osa Kim Ir-senova náměstí například směřuje k věži Juche. Při slavnostních příležitostech navíc stříkají fontány uprostřed řeky.

Jedním z milých překvapení, která nás v Severní Koreji čekala, byla místní kuchyně. Výběr potravin je sice vzhledem ke zdejším podmínkám omezený, značně pestrý je ale způsob jejich přípravy.

Jedním z nejoblíbenějších je bulgoki, se kterým jsme se poprvé setkali na obědě při plavbě po řece Taedong. Na rožni uprostřed stolu si sami opékáte malé kousky masa nebo špízy. Mezi přílohami samozřejmě nemůže chybět kimči, nakládané zelí s česnekem a chilli papričkami.

Teď se podíváme konečně na nějakou historickou památku Pyongyangu. Východní brána (Taedong Gate) je jednou ze čtyř původních bran městského opevnění. Hradby byly vystavěny už v polovině 6.století za dynastie Koguryo. Tato brána byla rekonstruována v roce 1635 a v jejím areálu spatříme i slavný Pchjongjangský zvon z roku 1726.

Pchjongjangské metro má oficiálně dvě linky, ale říká se, že několik dalších je jich určeno pouze pro vládní úředníky. Je to možné, zdejší metro je totiž nejhlubší na světě, protože v případě vojenského útoku má sloužit také jako kryt pro obyvatele metropole. Průměrná hloubka stanic je 80 metrů, nejhlubší má 120 metrů.

Jenom 2 ze 17 stanic jsou ale otevřeny pro cizince. Všechny dvě si projedeme. Vyjíždíme ze stanice Prosperita (Puhung), nacházející se v hloubce 100 metrů, a míříme do stanice Sláva (Yonggwang).

Metro bylo otevřeno začátkem 70.let a jeho délka v současně době dosahuje 22,5 kilometru na obou březích řeky Taedong. Žádná linka ale nevede pod ní. Stavba tunelu byla přerušeno po neštěstí, při němž zahynula spousta dělníků.

Vlaky jsou kombinací nových čínských a starých východoněmeckých vozů. Místo reklam v nich visí portréty vůdců.

Jednotlivé stanice zdobí lustry, mozaiky a obklady. Výzdoba vždy odpovídá určitému tématu. Stanice Sláva například představuje oba břehy řeky Taedong.

Přímo nad stanicí metra stojí Hotel Koryo, jeden ze tří pchjongjangských hotelů, určených pro cizince. Jeho dvě věže dosahují výšky 143 metrů.

Ani řada dalších moderních staveb ale nevypadá špatně. Příkladem je Kluziště nebo Sportovní hala. Za nimi se tyčí nedostavěný Ryugyong Hotel.

U mola na řece Taedong kotví USS Pueblo, jediná americká válečná loď, nacházející se v cizích rukou. 23.ledna 1968 ji zadrželi severokorejští vojáci ve Východním moři a Spojené státy byly nakonec nuceny přiznat, že loď byla opravdu špionážní. Ostatně když vidíme antény a radary na horní palubě, tak je jasné, že ani k ničemu jinému sloužit nemohla. Další blamáž si Američané způsobili tím, že k zajetí 83 osob stačilo pouhých 7 Korejců.

Loď Pueblo byla postavena v roce 1944, roku 1966 byla přestavěna na špionážní. O obsluhu zařízení se staralo 83 vojáků. Na tento počet nám připadají kajuty docela malé. Vysvětluje se to ale tím, že se po celý den střídali ve špionážní místnosti, kde u odposlechů a dálnopisu pracovalo vždy najednou 24 mužů. Všichni byli propuštěni v dubnu 1969, tedy po 13 měsících vazby.

Odpoledne jsme se ještě zúčastnili představení akrobatů v Cirkuse lidové armády a potom se přesunuli do Nampha.

Ještě před večeří v odborářském resortu nám místní průvodci připravili labužnickou specialitu západního pobřeží - mušle na petroleji. Hořící mušle se rychle otevírají a chutnají opravdu výtečně. K nim popíjíme samozřejmě místní kořalku, zvanou soju (sodžu).

(Sobota, 24.září 2011)

Cestou do Sariwonu jsme projížděli korejským venkovem. Silnice vedou po hrázích, oddělujících žluté a zelené lány, táhnoucí se až k obzoru.

Nápisy v polích oslavují komunistickou stranu a billboardy zobrazují její vedoucí funkcionáře, kteří zasvěceně radí zemědělcům, jak pěstovat obilí.

Všude vidíme spousty rolníků, nakládajících úrodu na vlečky. I když mechanizace je na nízké úrovni (vlečky táhnou býci) a výběr plodin dost nevelký (většinou rýže a kukuřice), rozhodně nemáme dojem, že bychom se nacházeli v zemi, kde lidé trpí hlady.

Zemědělcům jde především o zvýšení výnosů. Za tímto účelem vzniklo také několik experimentálních farem. JZD Sariwon je takovým příkladem modernizace zemědělství. Tabule za vchodem hrdě hlásí, že jejich družstvo 16x navštívil Velký vůdce (v letech 1963-1979) a 8x Malý vůdce (v letech 1968-2010).

Samotný Kim Ir-sen stál vlastně u jeho zrodu v roce 1962. Dnes má družstvo 1500 družstevníků, kteří hospodaří v 10 družstvech. Každé z nich má 10 poddružstev, tzn. že základní jednotku tvoří 15 rolníků.

Zaměřují se hlavně na pěstování rýže, brambor, fazolí, kukuřice a ovoce, zdejší specialitou jsou meruňky.

Nápis na kopci říká: „Zvýšenou produkcí rýže prokážeme svou loajalitu straně!“.

Podíváme se taky, jak vypadá typický rolnický dům. Máme tu čest, že navštívíme stejný domek, který při své návštěvě navštívil Drahý vůdce. Fotografie z jeho návštěvy zdobí stěny obýváku, který je zároveň ložnicí. Postele zde ovšem nenajdeme, podle korejské tradice se spí na zemi.

Rovněž hrnce v kuchyni jsou zapuštěny proklatě nízko. Kuchyně je totiž součástí podlahového vytápění. Po odkrytí prkna se nasypou pod podlahu žhavé uhlíky a teplo se přenáší i do okolních místností.

Sariwon má 300.000 obyvatel a je hlavním městem provincie Severní Hwanghae. Mozaiky ve zdejší folklórní vesnici nás názorně seznamují s historií Koreje a najdeme zde také rekonstrukci významných staveb - hrobky z období Koguryo nebo observatoř z Kyongju. Z visutého altánku na kopci máme hezký výhled na město.

Před vchodem začíná Folklórní ulice. Přesnější překlad názvu Folk Street by však v tomto případě byl Lidová ulice. Do parku sice vcházíme rekonstruovanou historickou branou, jinak je ale určený k lidové zábavě - pod stromy jsou umístěny hrací stolky, malá hřiště, dokonce i střelnice.

(Neděle, 25.září 2011)

Kaesong (Kesong) leží 160 kilometrů jižně od Pyongyangu, má 300.000 obyvatel a je to čtvrté největší město Severní Koreje. Především je to ale historické město.

Kaesong byl hlavním městem sjednocené Koreje v době dynastie Koryo, která vládla poloostrovu od roku 918 do 1392. Z jejího názvu pochází také pojmenování celé země.

Jižní brána (Nam Gate) je ze 14.století. Byla postavena v roce 1393 jako jedna z devíti bran vnitřního opevnění města. Tato se zachovala jako jediná. Zvon sem byl umístěn dodatečně, pochází ale ze stejné doby a původně visel v chrámu Yonbok, který vyhořel.

Pavilónek na kopci nad městem pochází z 18.století. Konaly se tady soutěže básníků, což je v Koreji oblíbená disciplína (podobně jako haiku v Japonsku).

Z vyhlídky se naskýtá nádherný pohled na střechy Kaesongu. Velká budova na protějším vršku je Dům pionýrů.

Velká socha Kim Ir-sena je pro nás náhražkou za tu, které jsme se nemohli poklonit v Pyongyangu. Kaesongský Velký vůdce je vysoký 20 metrů a vztyčen byl v roce 1974. Je to jeho třetí největší socha v Severní Koreji (1. je na Mansudae, 2. v pohoří Paekdusan).

Cestou do Muzea Koryo vidíme, jak lidi čistí kanály. V KLDR je šestidenní pracovní týden a v neděli dopoledne chodí ještě občané na brigádu. Cílem režimu je je co nejvíce zaměstnat, aby neměli ve volném čase čas na přemýšlení o nepatřičných věcech.

Muzeum dynastie Koryo (Koryo Museum) je umístěno v bývalém konfuciánském institutu. Původní budovy z doby Koryo shořely, ty dnešní jsou staré 400 let.

Kaesong byl dlouhou dobu centrem vzdělání celé Koreje. Kolem města se nacházelo 70 buddhistických klášterů.

Konfuciánská univerzita Chong Yung Kwan byla založena v roce 992 a rekonstruována po japonské invazi 1592. Na nádvoří vidíme dva stromy, staré přes 1000 let. Je to ginkgo (česky jinan dvoulaločný), vysoký 31 metrů.

Po stranách se nachází ubytovny, před námi je Přednášecí hala, kde studenti memorovali texty. Malé budovy sloužily jako knihovny.

V místnostech na zadním nádvoří probíhaly zkoušky. Dnes slouží jako muzeum, v němž jsou vystaveny historické umělecké a teologické relikvie.

Zakladatelem dynastie Koryo byl král Wang Kon (877-943), který také přestěhoval hlavní město do svého rodiště Kaesongu. Severozápadně od města byla objevena jeho hrobka a ruiny královského paláce. Na modelu vidíme, že měl podobné rozložení jako Zakázané město - přijímací část, rezidence, na zadním dvorku pokladnice. Na rozdíl od Pekingu však byl stupňovitý a do svahu hory za ním byly zasazeny malé chrámy.

V další části se můžeme seznámit s pěstováním žen-šenu. Málokdo ví, že tato rostlina pochází právě z Koreje, kde jeho tradice sahá do doby před 2600 lety. Tvary kořenů v nálevech nás navíc přesvědčují o tom, že ani jeho pojmenování není náhodné (žen - člověk).

V době Koryo byl žen-šen vedle porcelánu jedním z nejvýznamnějších vývozních artiklů. Dalším v pořadí pak byli otroci, o čemž svědčí středověký ceník otroků.

Kopie tabulek s texty tripitaky pochází ze 14.století. Originály jsou v chrámu Haeinsa (Hejnsa), nacházejícím se nyní na území Jižní Koreje. Tam je uložena celá korejská tripitaka (Tripitaka Koreana), čítající přes 80.000 tabulek.

Srovnejme to s tím, kdy Gutenberg vynalezl knihtisk pro Evropu. Korejci tiskli už v 10.století. Matricemi byly zpočátku dřevěné desky, od 11.století dokonce kovové.

Posledním exponátem muzea je rekonstrukce hrobky krále Kongmina, kterou jsme viděli včera. Po prozkoumání byla znovu uzavřena, takže vnitřní malby si můžeme prohlédnout pouze tady.

(Neděle, 25.září 2011)

Panmunjom leží pouhých 15 kilometrů od Kaesongu. Původně to byla bezvýznamná vesnice (její jméno znamená „dřevěný krámek“), po podepsání korejského příměří se však ocitla přímo uprostřed demilitarizované zóny.

Demilitarizovaná zóna, oddělující Severní a Jižní Koreu, je dlouhá 248 kilometrů a široká 4 kilometry (2 km na každou stranu). Na většině území je zaminovaná, právě v této části ale vznikla nová vesnice Panmunjom a na vlastní oči jsme viděli, jak se mezi dráty pěstuje kukuřice.

Nejdříve se zastavujeme u domku, kde za války probíhaly rozhovory mezi USA a KLDR. První se konal v roce 1951.

Pro samotný podpis příměří se Severokorejci rozhodli vytvořit důstojnější prostředí. Nová hala byla postavena hned vedle během 5 dní.

Korejská válka trvala tři roky (1950-53) a fronta se nakonec zastavila na 38.rovnoběžce, prakticky na stejném místě, kde kdysi začala. Ve válce zahynuly 4 miliony lidí - podle odhadů 2 miliony civilistů a 1,5 milionu korejských vojáků, ostatní jsou příslušníci dalších států, které se do války zapojily (USA, Velká Británie, Austrálie, Čína a další). Příměří bylo podepsáno 27.7.1953. Korejci měli na stole vlajku KLDR, Američané vlajku OSN.

Oba domky se nachází ještě na severokorejské straně. Nyní se přesouváme přímo na hranici.

Na pamětní desce je vytesán poslední podpis Kim Ir-sena, který se chystal zahájit nové rozhovory a 7.7.1994 podepsal návrh podmínek pro setkání s jihokorejským prezidentem. Bohužel ještě tu noc zemřel a ke schůzce nikdy nedošlo.

Rozhovory nyní probíhají v Hale příměří, která stojí na hranici. Hraniční čára prochází přímo prostředkem domku a když obejdeme jednací stůl, dostaneme se tím pádem na chvilku do Jižní Koreje.

Dodnes proběhlo v Hale příměří asi 450 setkání. Problém je v tom, že Severokorejci nepovažují za partnera Jižní Koreu, ale chtějí mluvit pouze s Američany, kteří podle nich zahájili Korejskou válku.

Domek se otevírá střídavě pro návštěvníky ze severní a jižní strany a překvapilo nás, jak volně jsme se mohli pohybovat a fotit nejstřeženější hranici světa. V Jižní Koreji prý probíhají mnohem přísnější kontroly.

My si pohled na hranici vychutnáme ještě z ochozu severokorejské pozorovatelny. Jelikož je bezvětří, nevidíme pořádně vlajky obou stran. Severokorejský vlajkový stožár je přitom vysoký 160 metrů a je to údajně nejvyšší vlajkový stožár na světě. Jihokorejský je o něco menší - 100 metrů.

(Pondělí, 26.září 2011)

Pohoří Myohyangsan (Mjohjangsan) leží 150 kilometrů severovýchodně od Pyongyangu. Slovo „mjohjang“ doslova znamená „tajemná vůně“, což vyjadřuje nejen malebnost zdejších hor, jezer a vodopádů, ale také závan korejských mýtů a legend.

Pohoří zabírá 300 km2, nejvyšší horou je Piro (1909 m n.m.).

Buddhistický chrám Pohyon (Pohyonsa) byl založen v roce 1042 a kromě vlastního klášterního areálu k němu patří ještě řada pousteven, rozmístěných v horách. Úplně nahoře je chrámeček, zasvěcený Tangunovi, božskému stvořiteli Koreje.

Chrám Pohyon (Pohjon) měl původně 24 budov, řada z nich ale byla zničena během válek. Dnešní stav odpovídá jeho podobě ze 17.století, rekonstrukce po Korejské válce byly provedeny také v tomto duchu. Před rokem 1945 zde žilo 60 mnichů, dnes je jich jenom pár.

První brána pochází ze 14.století. Sochy, znázorňující bodhísatvy Pohjona a Mansu jsou z roku 1644.

Následuje brána čtyř ochránců, rozdělených podle světových stran. Nádherné stropní malby jsou ze 17.století.

Kamenná pagoda je z 11.století, takže pamatuje nejstarší doby chrámu. Pavilón Mandapa sloužil jako otevřená diskusní síň. Pagoda na dalším nádvoří je z roku 1361.

Hlavní chrám (Te-um) je bohužel pouze rekonstrukce. Uprostřed sedí Buddha Piro, pojmenovaný podle nejvyššího vrcholu pohoří Myohyangsan, napravo je Šakjamuni, vlevo Amitéba.

Nejstarší hala kláštera pochází z 11.století a je věnována bohyni Kuan Jin. Rovněž síň, zasvěcená Šakjamunimu, který vyučuje, byla již součástí původního chrámu. Po stranách jsou jeho žáci.

Poněkud stranou stojí osamocený domek, v němž pobýval slavný mnich Su San, který v 16.století organizoval odboj proti Japoncům. Vzhledem k poklidnému buddhistickému učení je to dost neobvyklý čin.

V knihovně chrámu Pohyon je uložena sbírka dřevěných tabulek s texty korejské tripitaky. Tripitaka Koreana celkem čítá 80.000 destiček, matrice se nachází v chrámu Haeinsa (Hejnsa) v Jižní Koreji.

Kamenná věžička pochází z roku 1027, což znamená, že je starší než chrám. Zvon je z roku 1061.

Výpravy korejských pracovních a vojenských kolektivů ovšem nejezdí do pohoří Myohyangsan navštěvovat buddhistické chrámy, ale Výstavu mezinárodního přátelství.

Výstava mezinárodního přátelství je kolosální přehlídkou darů, které obdrželi Velký vůdce a Drahý vůdce od světových vůdců. Stovky místností a dlouhých chodeb byly vykutány do tvrdé skály, kvůli ochraně před atomovým výbuchem.

Ve 200 místnostech je uloženo téměř 300.000 exponátů. Někdy se jedná o malé plakety (třeba od Putina), jindy se skrývá pod jedním inventárním číslem sada nábytku, sestávající ze 300 kusů, která je darem jihokorejského nábytkáře, narozeného v Kaesongu.

První budova byla otevřena v roce 1978 a jsou v ní umístěny dary Kim Ir-senovi - počítadlo aktuálního stavu udává 225.954 darů ze 184 zemí.

Vstupní bronzová vrata jsou vytvořena ze 4 dílů po 4 tunách, přesto se dají lehce otevřít. Za nimi musíme odložit tašky a fotoaparáty, přezout se do „zámeckých“ pantoflí a projít bezpečnostním rámem.

Nejvýznamnější dary se nachází v hlavní síni, ostatní místnosti jsou uspořádány podle zemí. I když chybička do dokonalé registrace se taky vloudí - český překlad Kim Ir-senových spisů jsme našli v rakouské vitríně.

Mezi nejzajímavější dary patří pancéřová limuzína od Stalina a dva obrněné vagóny - od Stalina a Mao Ce-tunga. Vrcholným bodem sbírky je vosková socha Velkého vůdce v životní velikosti, která přišla z Číny v roce 1996. V místnosti s ní jsou dary prezidentů (od nás Zápotocký).

Druhá budova byla otevřena v roce 1996 a dary pro oba vůdce byly v tu chvíli rozděleny. Tady se teď nachází dary Kim Jong-ilovi - počítadlo říká 59.864 darů ze 170 zemí.

Najdeme mezi nimi dva slavné míče - fotbalový od Pelého a basketbalový, který mu darovala Madeleine Albrightová a je podepsán Michaelem Jordanem. Zajímavé jsou taky dary z Jižní Koreje - plazmová televize, hi-fi souprava, počítač.

Po pikniku v říčním korytě se společně s dalšími Číňany a Korejci vydáváme na trek do hor. Jsme údajně první česká skupina, která má tento výlet povolený a domorodci se s námi lámanou angličtinou dávají rádi do řeči.

Betonová cesta, které jsme se zpočátku smáli, náhle končí a pokračuje strmé šplhání po kamenných stupních, vytesaných do skály kolem vodopádů.

Podobné výstupy v severokorejských horách fungují zároveň jako naučné stezky - nápisy, vyryté do skal, oslavují „železného muže Kim Ir-sena“.

(Úterý, 27.září 2011)

Monumenty Pyongyangu jsme si již zvenku prohlédli, dnes se podíváme na některá místa zevnitř.

Muzeum vítězné války bylo založeno již v roce 1953, pouhých 20 dní po podepsání příměří. Do současné budovy bylo přeloženo v roce 1974.

Obraz ve vstupní hale má rozměry 26 x 6 metrů. Z „velkých“ exponátů patří k nejzajímavějším tank 312, který jako první vjel do Soulu, nebo auto, kterým jezdil Kim Ir-sen.

Jinak se většinou jedná o fotografie a obrazy, u nichž nám průvodkyně zasvěceně vykládá pravdu o Korejské válce.

Válku vyprovokovali v červnu 1950 Američané. Severokorejci ale rychle zareagovali a do září 1950 osvobodila severokorejská vojska téměř celý poloostrov, kromě Pusanu. Právě tam se pak zformovala americká vojska, která zahájila ofenzívu. Severní Korea se proto takticky stáhla k 38.rovnoběžce. V červenci 1953 bylo podepsáno příměří, mírová smlouva ale nebyla uzavřena dodnes, takže obě strany jsou vlastně pořád ve válečném stavu.

Muzeum tvoří 80 výstavních místností a pro ještě názornější ukázku bylo vytvořeno 10 dioramat a jedno Velké panorama.

Dioramata zobrazují plasticky jednotlivé bitvy Korejské války. Prohlédli jsme si diorama, zachycující bitvu z roku 1951, která je známá jako „Bitva řidičů“, protože se při ní utkaly kolony zásobovacích vozidel.

Velké panorama připomíná Maroldovu Bitvu u Lipan. Rozdíl je v tom, že je mnohem větší a můžete se při ní posadit a nechat se pomalu otáčet.

Velké panorama zachycuje stav z července 1950 poblíž Kaesongu, kde byly rozmístěny 3 divize, z toho 1 tanková. Plastický obraz tvořily desítky vojáků po dobu 1 a půl roku, byl dokončen v roce 1975, má délku 132 metrů a je vysoký 15 metrů.

Poblíž muzea se rozkládá Památník vítězné války, vybudovaný v roce 1993. Čelní socha je vysoká 27 metrů a podstavec 7 metrů, což symbolicky vyjadřuje datum podepsání příměří - 27.7.

Velikost památníku ještě víc vyniká ve srovnání s okolními mrakodrapy. Jedním z nich je rovněž hotel Ryugyong.

Pyramidový Hotel Ryugyong měl být nejvyšším hotelem na světě. Jeho stavba začala v roce 1987 a kdyby byl dostavěn, byla by to jediná budova mimo New York a Chicago, přesahující 300 metrů.

V roce 1992 však byla stavba přerušena a znovu pokračuje teprve od roku 2008, kdy se jí ujala egyptská firma. Podle plánů by měla být dokončena v roce 2012.

I když už to nebude nejvyšší hotel na světě (předstihl ho v roce 2009 hotel Rose Tower v Dubaji), jeho rozměry a architektura jsou výjimečné.

Svým tvarem připomíná budova lístek vrby („ryugyong“ je „vrba“), je vysoká 330 metrů a má 105 pater. Hotel má mít 3000 pokojů, prostřední vrchol je zakončen otočnou restaurací. Další otočné restaurace mají být na nižších vedlejších špicích.

Na vršku Kumsusan stojí bývalý prezidentský palác, nyní mauzoleum Kim Ir-sena. Po své smrti v roce 1994 byl totiž Velký vůdce prohlášen prezidentem na věčné časy a jeho rezidence se stala hrobkou (Kumsusan Memorial Palace).

Mluví-li Korejci o Kim Ir-senovi, většinou používají oslovení Velký vůdce. Kim Jong-ilovi říkají Generál. Prezidentem nikdy být nemůže, tím je navždy Kim Ir-sen.

Velká studovna lidu na Kim Ir-senově náměstí byla otevřena v roce 1982. Je to jedna z mála budov ve městě ve stylu tradiční korejské architektury. V knihovně je uloženo 30 milionů knih a denně ji navštíví desítky tisíc Korejců.

Budova má 10 pater, v nichž je celkem 23 studoven s 6.000 sedadly. Kromě toho tady najdeme předčítací místnosti, hudební studovnu nebo kabinet otázek a odpovědí.

Kabinet otázek a opovědí je rozdělen na přírodní a společenské vědy. Studenti mohou položit profesorovi jakoukoliv otázku z oboru. Profesor zná prakticky každou odpověď a kdyby náhodou nevěděl, má odborníka na telefonu.

Každý student má průkazku. Objednané knihy přijíždí po páse. Samozřejmě se nám chtějí pochlubit, že tady mají i české knížky. Jedná se většinou o staré technické publikace.

V hudební studovně nám pouští kazetu se slovenskými lidovkami. Pásek se však už zadrhává, tak nás prosí, abychom jim při příští návštěvě dovezli nějaké naše knížky a cédéčka.

Z terasy Velké studovny lidu se nám naskýtá pěkný pohled na Kim Ir-senovo náměstí. Ostatně odtud sledují vojenské přehlídky i vůdcové národa. Osa náměstí pokračuje dál přes řeku Taedong, na jejímž břehu stojí věž Juche.

Mangyongdae (Mangjongdae), ležící 12 kilometrů západně od Pyongyangu, bývá další povinnou zastávkou návštěvníků hlavního města. Tentokrát se ale trochu nepovedla - rodný dům Kim Ir-sena se samozřejmě opravuje k jeho stým narozeninám, takže se na něj můžeme podívat jenom přes plot.

Podobně dopadli taky svatebčané, kteří se sem přijeli poklonit Velkému vůdci a nezbylo jim nic jiného, než se vyfotit alespoň s námi. Nevěsta s ženichem pak pokračují k altánku, aby se napili vody ze studny, kterou vykopal Kim Ir-senův děda.

Když nám naši průvodci jako náhražku nabídli návštěvu Uměleckého studia, tak jsme se na to moc netvářili. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká.

Umělecké studio (Art Studio) na okraji Pyongyangu vytvořilo návrhy známých památníků a monumentů. Prototypy některých soch a billboardů jsou vystaveny na dvoře.

Studio má 4.000 zaměstnanců, z toho 700 je profesionálních umělců. Nezpracovávají pouze domácí zakázky, ale také pro jiné země, hlavně africké státníky. K našemu údivu z dílny studia pochází třeba budovy Národních muzeí v Laosu a Kambodži.

Další překvapení nám připravila zase svatba. Svatebčané se vždy chodí poklonit k soše Vůdce a když nemůžou k té velké na Mansudae, musí si najít nějakou jinou - třeba jezdeckou sochu Kim Ir-sena na dvoře Umělecké fabriky.

Institut vyšívání založila v roce 1947 samotná manželka Kim Ir-sena. Tenkrát měl 7 členů. Za Korejské války vyšívali vlajky a standarty.

Nová budova byla zřízena v roce 1978 z pokynu Velkého vůdce. Dnes má institut 250 pracovníků na plný úvazek, včetně mužů, kteří kreslí předlohy.

Dům pionýrů a mládeže se stará o aktivity dětí po škole. Denně sem chodí 5.000 žáků a studentů, kteří se učí v různých kroužcích. Nejvyšší poctou pro ně je, když je navštíví samotný Vůdce - Velký vůdce tady byl 59x a jeho syn 38x.

Dům pionýrů a mládeže, přesněji Palác studentů a dětí, byl otevřen v září 1963. Nachází se v něm celkem 500 sálů, 200 z toho je hudebních.

Kromě kroužku kaligrafie a taekwonda nám většina dětí předvádí, jak umí hrát na různé hudební nástroje. Na jednu stranu si říkáme, že by tohle měli slyšet naši konzervatoristé, na druhou stranu nám občas nahání husí kůži to, že vypadají jak malí robůtci.

Podobný dojem máme rovněž z dokonalého představení, které návštěvníkům paláce předvádí pionýři ve Velkém sále.

Na poslední večeři máme opět bulgoki. Jelikož si maso sami rožníme na stole, mají servírky čas na to, aby nám mohly zazpívat.

Když potom vytáhnou harmoniku a rozbalí takové hity jako je Internacionála, nenajde se nikdo, kdo by se s nimi nedal do tance…

P.S. Protože jsme po celou dobu zájezdu byli hodní a nezpůsobili žádný průšvih, zazpívala nám Chuang na závěr korejskou hymnu:

Vítej, ranní slunce nad stříbrnou a zlatou zemí,
3000 míst se zajímavým přírodním bohatstvím.
Má překrásná země otců, známá skvělou kulturou, 5000 let starou historií.
Věnujme svá těla a myšlenky k věčné podpoře Koreje.

Objímající ovzduší hory Paektu, hnízdo ducha a práce.
Buďme jednotni a pevni v pravdě,
kráčejme kupředu, vstříc celému světu.
Země byla založena lidmi, bojujícími se silami vln a válčícími ve válkách.
Pojďme slavit věčnou Koreu, neomezeně bohatou a silnou.

Fotoalbum (Severní Korea)

Fotoalbum (Peking)