Mezinárodní letiště Keflavík leží na poloostrově Reykjanes přibližně 50 kilometrů od Reykjavíku. Terminál Leifura Erikssona byl otevřen v roce 1987. Před letištní halou se tyčí dvě moderní skulptury - socha duhy a tryskový motor ve tvaru vajíčka.
Island má 314.000 obyvatel, přičemž 60% z tohoto počtu žije v Reykjavíku a jeho okolí. Reykjavík je nejsevernější hlavní město na světě (64 st. SŠ) a momentálně čítá 180.000 lidí. Největší počet imigrantů tvoří Poláci.
Reykjavík doslova znamená "kouřová zátoka" a takto jej pojmenovali první přistěhovalci, kteří se na Islandu usadili v 9.století. Kromě sedláků, pronásledovaných z náboženských důvodů, to byli především piráti a zločinci, kteří se sem uchýlili z Norska, aby se vyhnuli dalšímu stíhání ve své zemi a tady měli alespoň svobodu.
V tu dobu byl Island ještě zelený ostrov. Změny nastaly ve 14.století, kdy došlo k prudkému ochlazení a přírodní poměry se změnily po řadě zemětřesení a výbuchů.
I když prvními obyvateli ostrova byli bojovní Vikingové, v současné době nemá Island žádnou armádu a je proslulý svou neutralitou. V Reykjavíku se uskutečnil šachový souboj Spasskij-Fischer a první sovětsko-americké setkání na nejvyšší úrovní, které znamenalo počátek konce studené války.
Schůzka Reagana s Gorbačovem proběhla v roce 1986 ve vile Höfdi. Tento dřevěný baráček byl kompletně přivezen počátkem 20.století z Norska
Podél pobřeží se táhne třída Saebraut, která bývá nazývána "reykjavícký Manhattan". Tyto domy nejsou pro Island zrovna typické. Vzhledem k častým zemětřesením se tady totiž staví maximálně dvoupatrové budovy.
Na druhé straně zálivu Faxa se tyčí hora Esja. Moderní skulptura na pobřežní promenádě připomíná vikingskou loď, ve skutečnosti však překlad jejího názvu zní "Pozdrav Slunci" (Sólfar).
Od nábřeží stoupá vzhůru ulice Frakkastígur s typickými islandskými městskými domy. Dominantu Reykjavíku tvoří Hallgrímskirkja, betonový kostel, stojící na návrší.
Hallgrímův kostel v novogotickém stylu je dílem známého architekta Gudjóna Samuelssona. Začal se stavět v roce 1945, vysvěcen však byl až 1986. Věž je vysoká 73 metrů.
Do kostela se vejde 1200 lidí a při tvorbě interiéru se nechal autor inspirovat islandskou přírodou, sloupy připomínají čedičové skály. Varhany mají 5275 píšťal.
Před kostelem stojí socha Leifura Erikssona, syna vikingského náčelníka Erika Rudého, který kolem roku 1000 objevil Ameriku.
Hafnarfjördur je město na lávě. Tato láva je stará 7000 let a pochází ze sopky Búrfell. Starou lávu poznáme podle toho, že se na ní již uchytila zemina. Pokud na ní navíc něco roste, má nejmíň 2000-3000 let.
Lesy na Islandu ale nenajdeme a pokud nějaké existují, tak jsou malé a nízké. Dokonce tady koluje vtip, že kdo se ztratí v islandském lese, má se postavit na nohy a rozhlédnout se kolem.
Původní lesy totiž vykáceli Vikingové a nové se v lávové půdě těžko uchycují. Pokud má někdo na zahradě strom, je to považováno za známku luxusu.
Hafnarfjördur byl v 18.století nejdůležitějším přístavem v zemi. Tradiční architekturu představují domy z vlnitého plechu, posazené mezi lávovými kopečky.
Poloostrov Reykjanes je vlastně takový Island v malém. Najdeme tady totiž ukázku většiny přírodních divů, typických pro tuto zemi.
Značnou část poloostrova pokrývá nehostinná poušť Krýsuvík a právě rašelina v různých odstínech a podobách nás bude provázet po většinu cesty.
Jezero Kleifárvatn je hluboké 97 metrů, má plochu 10 km2 a patří k největším na Islandu. Setkání s dotěrnými muškami také není poslední.
Island je geologicky nejmladší zemí Evropy a jednou z nejmladších na Zemi. Před 65 milióny lety se rozlomila zemská kúra a puklinami vytryskla žhavá láva. Ta se před 15 milióny lety již jako vychladlá masa vynořila z oceánu a vznikl ostrov Island.
Geologický vývoj této oblasti není ještě zcela ukončen. Mohli bychom dokonce říci, že oproti jiným částem planety je Island teprve v pubertě a podle toho se také tak vzpurně chová. Na ostrově je celkem 250 geotermálních oblastí, 800 horkých pramenů dosahuje teploty přes 75 st. C.
Seltún je geotermální lokalita s bahenními kotli a parními jícny, sahajícími až do hloubky 1000 metrů, kde je teplota vody přes 200 st.C. Na povrchu dosahuje 80-100 st.C a parní hrdla jsou obklopena ložisky síry, která v minulosti sloužila k výrobě střelného prachu.
Termální prameny se ještě rozšířily v roce 2000, kdy bouchla bahenní sopka a vytvořilo se nové jezero. Nápisy na tabulích říkají: "Nechoďte mimo cestu - uhoříte!".
Krýsuvíkurkirkja je ukázkou sedlácké architektury a příkladem typického kostelíčku. Tato dřevěná kaple pochází z roku 1857.
Grindavík je rybářská vesnice, která má 2000 obyvatel, rybářský přístav a poněkud kuriózní Islandské muzeum slanečků, které uvádí motto "Život je slaneček".
Hlavní turistickou atrakcí však bezpochyby je blízká Modrá laguna.
Modrá laguna (Bláa Lonid) vznikla teprve nedávno - v roce 1992. Voda má stálou teplotu 37 st.C a obsahuje značné množství soli.
Laguna je odtokem z hydroelektrárny Svartsengi, která je poháněna vodou z moře. Mořská voda prochází pod horkou lávou a modrou barvu způsobují řasy, usazené v potrubí.
Takže se vlastně koupeme v odpadcích z elektrárny. Na Islandu je ale všechno ekologické. Dovedete si to představit u nás?
Na zpáteční cestě do Reykjavíku se zastavujeme u prezidentského sídla Bessastadir, jehož součástí je také malý kostelík.
Historické kořeny tohoto místa sahají až do 12.století, hlavní budova a kostel byly postaveny v letech 1763-1823. Okenní mozaiky zachycují výjevy z islandské historie, vedle oltáře jsou umístěny náhrobky tří prezidentů.
Vlajka na stožáru znamená, že prezident je doma - nikdo nás ale nezastavuje, nevidíme žádné zátarasy ani žádné gorily...
Perlan (Perla) je příkladem toho, jak také může vypadat průmyslová stavba. Šest vodárenských věží, tyčících se na hoře Öskjuhlíd, slouží zároveň jako kulturní centrum a z terasy se naskýtá vyhlídka na Reykjavík.
Budova je vysoká 25,7 metru a stojí na místě, kde byly tanky s horkou vodou už desetiletí. V roce 1991 byly zrenovovány a na střechu postavena hemisférická kupole. Autorem stavby je Ingimundur Sveinsson.
Uvnitř centra stříká pravidelně nepravidelně umělý gejzír a jeden z tanků byl vyčištěn, aby do něj mohlo být umístěno Muzeum ságy.
Horká voda je sem přiváděna 30 kilometrů dlouhým potrubím z oblasti kolem sopky Hengill. Potrubí je zkonstruováno tak důmyslně, že se během cesty ochladí pouze o 1,5 st.C a díky kloubům je odolné i vůči zemětřesení.
Geotermální energie se na Islandu používá k ohřívání téměř všech měst. V Reykjavíku šli dokonce tak daleko, že v zimě vytápějí chodníky na hlavních ulicích, aby nemuseli uklízet sníh.
Existuje tady také zátoka, kde při hezkém počasí (jako je třeba dnes) vhánějí teplou vodu do moře, aby se v něm mohli koupat.
Vedle Perly stojí sousoší hudebníků a na protějším kopci se tyčí další moderní skulptura - Nosička vody je dílem svérázného islandského sochaře Ásmundura Sveinssona. V jeho muzeu najdeme také sochu typického islandského muže.
Radnice byla postavena na umělých pilířích v jezeře Tjörnin v roce 1981 a ve vstupní hala si můžeme prohlédnout plastickou mapu Islandu.
Jezero Tjörnin vzniklo přímo v centru města, na břehu stojí kostel Fríkirkja, pokrytý vlnitým plechem, a budova Národní galerie (Listasafn Íslands).
Staré město se rozkládá mezi jezerem Tjörnin a přístavem. K náměstí Austurvöllur přicházíme ulicí mezi Dómem a Parlamentem. Reykjavícká katedrála (Dómkirkjan) pochází z roku 1847.
O původním účelu budovy Parlamentu (Altingishúsid) nemůže být pochyb - nad vstupním portálem stále vidíme korunu a emblém dánského krále.
V roce 1263 se totiž dostal Island pod norskou nadvládu a když byla v roce 1380 vytvořena dědičná norsko-dánská unie, spadl automaticky pod dánskou korunu. Přestože se v následujících staletích dočkal jisté autonomie, byl součástí Dánska až do roku 1944, kdy Islanďané využili toho, že bylo Dánsko obsazeno Němci a vyhlásili samostatnost.
Uprostřed náměstí stojí socha Jóna Sigurdssona, bojovníka za nezávislost.
Nad přístavem se tyčí socha Ingólfura Arnarsona, prvního Islanďana, který se v "kouřové zátoce" usadil v roce 874. Socha je umístěna na přídi vikingské lodě a zdobí ji motivy severských bohů.
Za ní se nachází Národní divadlo a bývalá Národní knihovna. U paty kopce na samém okraji Starého města se choulí Budova vlády a prezidenta (Stjörmarradid). Slovo "choulí" je opodstatněné, protože ve srovnání s našimi paláci působí islandské nejvyšší úřady opravdu skromně.
Existují ovšem také dvě či tři věci, které nám nejsou na Islandu sympatické - Island je po Japonsku a Norsku třetí zemí, která opět povolila komerční lov velryb a v reykjavíckém přístavu vidíme několik velrybářských lodí.
My se ovšem nevydáváme velryby lovit, ale pozorovat. Nejdříve míříme k Ptačímu ostrovu, kde hnízdí alkouni a rackové. Mimo jiné to má být zřejmě taky taková malá pojistka pro případ, že bychom žádné velryby dneska neviděli. K čemuž ale naštěstí nedošlo...
Přibližně po hodině plavby jsme zahlédli první vodotrysky a nakonec se přiblížili k několika velrybám. Jednalo se o dva druhy. Keporkak (humpback whale) vyskakoval z vody a mával nám ocasem, zatímco plejtváci (minki whale) jenom ukazovali hřbetní ploutev, která se ztrácela ve vodní tříšti.
Na závěr nám ještě malé divadýlko připravili papuchálci, kteří se snažili zdrhat po vodní hladině těsně před lodí a teprve v poslední chvíli se potopili.
Zpráva z tisku: Včera bylo v Reykjavíku dosaženo teplotního rekordu: 26 st.C.
Sopka Hengill je vysoká 803 metrů a je v činnosti už 2000 let. Její zrádnost navíc spočívá v tom, že nemá jeden centrální kráter, takže puklina s lávou může vzniknout kdekoliv.
Projíždíme přímo jejím kráterem a záruku bezpečí nám poskytují pasoucí se ovce. Zvířata totiž mají v tomto směru vyvinutější smysly a ovce se zásadně nepasou u sopky, která se chystá vybuchnout.
Předpovídat zemětřesení sice ještě Islanďané přesně neumí, podzemní energii ale využívají, jak se dá. Cestu lemuje potrubí, přivádějící horkou vedu do Reykjavíku, bílá iglú jsou vrty na vodu, přesněji řečeno na páru, která pohání geotermální elektrárnu Nesjavellir.
Některé vrty sahají až do hloubky 2 kilometrů, kde se blíží teplota páry 320 st.C. Elektrárna je přitom vysoce ekologickou záležitostí a její obsluhu zajišťují pouze 2 lidé.
Kouř, který vidíme, nemá nic společného se znečišťováním ovzduší. Jedná se pouze o páru a to ještě navíc z těch vrtů, které se momentálně nezpracovávají (přebytečná pára se totiž musí kvůli tlaku odpouštět).
Tingvallavatn je druhé největší islandské jezero, dosahuje hloubky 114 metrů, průměrná hloubka je však pouze 4 metry. Dalo by se v něm tedy bez problémů koupat - voda má však pouze 3-4 st.C.
I tak vyrostla v jeho okolí řada rekreačních chat pro bohaté občany Reykjavíku. Ti se koupají na terase v tzv. horkém hrnci. Kromě nádherného okolí má však jezero také geografický a historický význam.
Tingvellir leží přímo uprostřed pukliny mezi dvěma kontinenty. Středoatlantická rozsedlina (rift) představuje zlom mezi euroasijskou a americkou deskou a Amerika se vzdaluje od Evropy ročně o 1,5 centimetru. To znamená, že po letech je již trhlina v určitých místech široká 7 kilometrů a každým rokem se zvětšuje. My se momentálně nacházíme v Americe.
Island neměl po dobu prvních 350 let své existence žádného panovníka. Jednotlivé kmeny žili samostatně a mezi sebou obchodovali. Aby se však nedostali pod vliv norského krále, museli si stanovit jednotný postup a stejné zákony.
V roce 930 proto založili na břehu jezera Tingvallavatn místní náčelníci lidové shromáždění, tzv. alting, považovaný dnes za první parlament na světě.
Shromáždění kmenových náčelníků se konalo jednou za rok po dobu dvou týdnů (někteří sem jeli na koních až 7 týdnů), přičemž většina času byla věnována oslavám a přeříkávání zákonů. Jelikož v tu dobu ještě neexistovalo písmo (islandské ságy byly zapsány až v 11.-12.století), zákony se udržovaly tím, že je náčelník sněmu odříkával nahlas.
Náčelník se volil na tři roky, nejednalo se však o žádného vládce. Z dnešního pohledu to byl spíš soudce nebo ombudsman.
Sněmovní pláně Tingvellir byly zapsány na seznam UNESCO a je to nejvýznamnější místo z hlediska islandské historie. Proto se tady taky konávají slavnostní akty a oslavy (v roce 1944 zde byla vyhlášena republika).
V malé vesničce pod sněmovními pláněmi stojí státní kostelíček (Tingvallakirkja). Jsou v něm pohřbeni dva islandští básníci a měl zde vzniknout pamětní areál, kde by se pořádala významná shromáždění. No, nevyšlo to.
Jelikož máme nádherné počasí a zbývá nám ještě trocha času, vydáváme se k vodopádu Oxaráfoss, ležícímu na říčce Oxará. Je to vlastně první z vodopádů, jakých jsou na Islandu stovky. Každý z nich je však něčím zvláštní...
Jedním ze slov, které dala islandština ostatním jazykům, je gejzír. Otcem všech gejzírů na světě je Geysir (nebo též Velký gejzír), který tryskal do výšky 80 metrů. První zaznamenaný střik je z roku 1294.
Geysir byl aktivní do druhé poloviny 20.století, potom přestal. Momentálně je ucpaný. Někde se uvádí, že k tomu došlo po zemětřesení, někde, že jej zacpali turisté, kteří do něj házeli mýdlo a kamení, aby zvýraznili jeho efekt.
V roce 2000 se však po výbuchu Hekly znenadání stařec Geysir opět probudil k životu a občas vystříkne. Jeho frekvence jsou však nepředvídatelné.
Jinak je tomu s mladším gejzírem Strokkur, který je sice o něco menší, ale stále stříká pravidelně. Strokkur doslova znamená "máselnice" (tedy "máselný sud", resp. nádoba, v níž se stlouká máslo). Vařící voda vytryskne každých 5-7 minut do výšky 20-30 metrů a jak jsme zjistili, mezitím si udělá ještě pár menších pšouků.
Jaký je vlastně princip gejzíru? Voda dosahuje dole teploty až 150 st.C, což znamená, že by se měla vařit. Tlak sloupce, který je nad ní, ale způsobuje, že k varu nedochází. Je-li voda pod tlakem, tak se nevaří (podobně jako v Papinově hrnci).
Horká voda stoupá vzhůru a v určitou chvíli tlak poklesne natolik, že se vařit začne a změní se v páru. A to je právě ten okamžik, kdy vybuchne nahoru - a máme tady gejzír!
Na stejném principu jsou založeny také další menší gejzírky, nacházející se na tomto poli - Konungshver (Královský pramen), Litli Geysir (Malý gejzír) nebo Smidur (Kovář nebo Řezbář, případně umělecký řezbář).
Posledním místem, zařazeným do tzv. islandského zlatého trojúhelníku, je Gullfoss neboli "zlatý vodopád". Toto jméno dostal údajně podle žluté vody, která se ve slunečních paprscích třpytí jako zlato. No budiž. My bychom ho pojmenovali spíš "duhový vodopád".
Gullfoss je vysoký 32 metrů a patří k nejmohutnějším na Islandu. Vodopád je napájen vodou z ledovce Langjökull a má dvě hlavní kaskády, které padají z čedičové základny do 2 kilometry dlouhého kaňonu.
V minulosti přitom už hrozilo, že Island o tento div přírody přijde. Gullfoss totiž leží na soukromém pozemku, jehož majitel se ve 20.letech minulého století rozhodl jej prodat britské firmě, která tady chtěla postavit elektrárnu.
Do věci se však vložila sedlákova dcera Sigrídur Tómasdóttir, která se rozhodla vodopád zachránit a vydala se kvůli tomu do Reykjavíku. Když neuspěla u vlády, tak vyburcovala veřejné mínění (čas získala díky tomu, že se zpozdily splátky z Británie) a následná vlna protestů nakonec způsobila, že území bylo vyhlášeno národním parkem.
Vodopád Faxi na řece Hvítá je zajímavý tím, že se na jeho boku nachází přepad pro lososy. Poblíž jsme si vyfotili také ohradu na ovce a islandské koně.
Biskupství Skálholt bylo založeno v roce 1056 jako první biskupství na Islandu. Postupně se zde vystřídalo 32 katolických a 13 luteránských biskupů. V 18.století tady byla největší katedrála a slávu mu přinesl rovněž román Gudmundura Kambana "Panna ze Skálholtu".
Současný chrám pochází ze 20.století, stojí však na stejném místě jako původní kostel ze 12.století. Jeho základy si můžeme prohlédnout v katakombách pod dnešní stavbou.
Tam je uloženo také tělo Jouna Arasona, posledního katolického biskupa, který bojoval v roce 1537 proti dánské reformaci s mečem v ruce a byl popraven společně se svými dvěma syny.
Ovce se na Islandu volně pasou a nikoho nezajímají (kromě udivených turistů). Většinou se vyskytují ve trojicích (matka a dvě děti) a dokážou se vydrápat i na dosti krkolomná místa - útesy, skalní římsy a rozsedliny.
Člověk si říká, že snad ani nikomu nepatří. Každá má však svou značku. Jejich majitel je na jaře vypustí a až do podzimku se o ně nestará.
Na podzim začíná "sbírání ovcí". Všichni Islanďané přeruší svou práci, nasednou do džípů a shánějí ovce do ohrad. V ohradách si je pak rozdělí podle značek, všechno oslaví a odvedou je domů.
Islandští koně jsou velice odolní, i v zimě žijí venku. Nikdy se nemísí s jinými rasami, takže se jedná stále o původního vikingského koně, který už jinde neexistuje (proto je taky hodně drahý). Když jsou odvezeni z ostrova (například kvůli závodům nebo prodeji), nesmí se už nikdy vrátit.
Islandský kůň dokáže jít kromě běžné chůze a cvalu také zvláštním druhem mimo-chůze, zvaným töld, který je pohodlný pro jezdce na dlouhých cestách (údajně se při něm dobře spí).
A co se týče samotného islandského koně, ten si na rozdíl od našich koní na spaní klidně lehne a natáhne nohy...
Dnešní rozloučení s islandskou přírodou pro nás představuje vodopád Urridafoss. Bohužel je to rozloučení také s tímto vodopádem. Za rok už tady bude místo něj elektrárna. Žádnou Sigrídur, která by ho zachránila, nemají...
Urridafoss leží na řece Tjórsá, což je jedna z nejmohutnějších řek Islandu. Vodopád je vysoký sice pouhých 6 metrů, každou vteřinu jím však proteče 360 m3 vody, což představuje sílu 10 MW. V zimním období zamrzá a tloušťka ledu dosahuje 20 metrů.
Island je druhý největší ostrov v Evropě. Jeho název doslova znamená "ledová země", přesnější je ale označení "země ledu a ohně". Celou polovinu totiž pokrývají lávová pole, ze 200 sopek je jich přes 30 stále činných. K poslední velké erupci došlo v roce 2000, kdy vybuchla Hekla.
Hekla je nejznámější islandská sopka. Někdy se jí říká "cudná", protože je většinou zahalená. Dnes tomu tak naštěstí není, černé mraky jsme nechali za sebou na pobřeží.
Hekla je vysoká přibližně 1500 metrů. Přesnější určení nemá smysl, protože její výška se mění po každé erupci. Za posledních 50 let už vyrostla o 20 metrů.
Hekla je aktivní 660 let. První zaznamenaná erupce byla roku 1104, potom byla 250 let v klidu.
Poslední výbuch v roce 2000 byl částečně předpovězen a s jistotou se o něm vědělo 15 minut dopředu, takže byla připravena evakuace a nebyly žádné přímé ztráty na životech.
Sopečný popel však sahal až do výšky 17 kilometrů a lávové kameny o průměru 2 metry bombardovaly území do vzdálenosti 20 kilometrů. Je dokonce zaznamenán případ smrti po zásahu kamenem ve Skálholtu, vzdáleném odsud 50 kilometrů.
Jako vedlejší produkt každé erupce se vytváří a zase mizí horké prameny a gejzíry. Po výbuchu Hekly se například opět zaktivnil Geysir.
Na druhé straně vidíme překrásnou horu, která vlastně ani nemá jméno. Přesněji řečeno - jmenuje se Búrfell. Takto na Islandu pojmenovávají všechny neznámé hory.
Dnes míříme do vnitrozemí, kde gigantická lávová pole ze všeho nejvíc připomínají měsíční krajinu. Není se co divit, že američtí astronauti prováděli právě tady přípravu k letu na Měsíc. Neil Armstrong dokonce prohlásil, že "po Islandu už ho Měsíc moc nepřekvapil".
Mýrdalsjökull je čtvrtý největší islandský ledovec. Oblast severně od ledovce Mýrdalsjökull se nazývá Fjallabak a byla hojně využívána v minulosti lidmi, nesoucími své produkty na trh, a to i přesto, že přechod přes řeku Markarfljót byl často nebezpečný.
I my se tudy dnes musíme brodit. Naštěstí máme autobus s terénní úpravou. V žádném případě se nedoporučuje vydávat se sem autem bez náhonu na čtyři kola nebo samostatně - v případě poruchy zůstanete bez pomoci a signál tady samozřejmě taky není.
Centrem této krajiny je Landmannalaugar, štěrkové údolí s horkými prameny, obklopené barevnými ryolitovými horami. Ryolit (známý též jako liparit) je kyselá hornina, která vzniká roztavením křemíku s různými nerosty a slídou. Proto zdejší kopce hrají všemi barvami.
Landmannalaugar byl kdysi křižovatkou, kde se sbíhaly obchodní cesty, protínající Fjallabak. Dnes je východiskem turistických tras a oblíbeným místem odpočinku.
Landmannalaugar totiž doslova znamená "koupání polních mužů". V místě lázně se stékají dva potoky - jeden s horkou vodou a jeden se studenou. Podle vlastní chuti si tedy můžete zvolit správnou teplotu.
Na jezeře Frostastádavatn je nádherně vidět, jak se žhavá láva zastavila u jeho vod. Z vyvýšeniny lze spatřit také okolní krátery.
Kráter Hnausapollur se zaplnil vodou, čímž vzniklo kráterové jezero. Tato zastávka je náhražkou za prohlídku podobného Ošklivého jezera, k němuž je momentálně zatarasená cesta.
Řeka Tungnaá je pěkně prudká. Takovéto řeky jsou oblíbeným místem pro stavbu vodních elektráren.
Největší zdejší elektrárna leží na řece Tjórsá. Většina jejího zařízení včetně drátů je přitom pod zemí, takže prakticky vůbec neruší pohled na krajinu.
Naopak právě tady můžeme být svědky zajímavého úkazu. Přímo u elektrárny se stékají dvě řeky - hnědá a modrá. Hnědá je ledovcová, protože s sebou strhává bahno a naplaveniny, modrá je pramenitá a čistá.
V údolí Tjórsárdalur leží vesnice Stöng, která byla počátkem 12.století zasypána při výbuchu sopky Hekla, čímž vznikly tzv. "islandské Pompeje".
Vesnice, čítající 20 farem, zůstala pod popelem tak dokonale zakonzervována, že poskytla historikům dokonalý přehled o tehdejším životě.
Na základě získaných poznatků potom vytvořili v blízkém malebném údolíčku skanzen Tjódveldisbaer, do něhož byl umístěn zrekonstruovaný farmářský dům a kaple.
Historický význam tohoto místa je o to cennější, že o životě prvních farmářů v ranném středověku nemáme žádné poznatky a jejich životní prostředí bylo značně odlišné od toho následujícího. Přibližně do roku 1200 byly například na Islandu lesy, takže osadníci mohli stavět dřevěné stavby.
Největší místností byla společná hala, kde se prováděly vnitřní práce a večer se vařilo. Na lavicích nocovali všichni lidé z farmy. Na velkých statcích (jako byla tento) spal farmář se svou ženou v uzavřené posteli.
Spižírna sloužila jako skladiště potravin, obývací hala s lavicemi kolem stěn byla určena především pro ženy.
Překvapením jsou pro nás velké záchody, kde očividně vykonávalo svou potřebu více lidí najednou.
Hjálparfoss tvoří dva vodopády, padající do kruhového jezírka, obklopeného čedičovými sloupy.
Hvolsvöllur je typické islandské městečko - s 1 benzínkou, 1 obchodem, 1 hotelem (s českou obsluhou), řadou barevných domků z vlnitého plechu a malým kostelíčkem, obklopeným hřbitovem.
Při pohledu na náhrobky se můžeme zamyslet nad islandskými jmény. Islanďané totiž nemají příjmení. To, co považujeme za příjmení, je ve skutečnosti odkaz na otce (např. Olafsson, Jónsson, Eriksson).
Podle toho tedy poznáme pohlaví (son je syn, dóttir je dcera, např. Jónsdóttir nebo Eriksdóttir), nedozvíme se ale nic o příbuzenských vztazích. Islandský telefonní seznam je řazen podle křestních jmen.
Co se týče příbuzných, na to mají Islanďané dokonalou databázi. Jelikož osídlování Islandu začalo v 9.století prakticky od nuly (nehrozily žádné restituce), vedly se přesné katastrální záznamy.
Zatímco u nás stěží najdete své předky před Marií Terezií, Islanďan se na kliknutí myši dozví okamžitě historii svého rodu až po prvního přistěhovalce. Kromě informační hodnoty je tato databanka také významným zdrojem pro genetické výzkumy.
P.S. Z výše uvedeného také vyplývá, že české novinové překlady jmen (jako je paní Erikssonová nebo prezident Finnbogadóttir) jsou naprostý nesmysl.
Doprava na Islandu byla až do osmdesátých let minulého století velice problematická. V současné době obepíná celý ostrov okružní silnice č.1, dlouhá 1400 kilometrů, které se budeme od této chvíle víceméně držet.
Seljalandsfoss je vysoký 65 metrů a je to nejvyšší ze série šesti vodopádů na jednou kopci. Jeho atrakcí je to, že se dá vstoupit za vodní stěnu.
Skógafoss je vysoký 62 metrů a je to poslední z 20 vodopádů v průsmyku na "lesní řece" (Fimmvörduháls).
S každým z islandských vodopádů je spojena nějaká legenda. O tomto se říká, že je pod ním ukryta truhla s poklady jednoho z prvních osadníků (přesněji řečeno loupežníků).
Dyrhólaey je nejjižnější mys Islandu (nepočítáme-li Vestmannské ostrovy, které lze dnes díky dobré viditelnosti taky spatřit). Mys je vysoký 110 metrů a hnízdí na něm papuchálci.
Maják měří 8 metrů a je to nejsilnější maják na Islandu. Postaven byl v roce 1922 a má stejného autora jako většina kostelů v Reykjavíku.
Černé pláži, pokryté lávovým pískem, dominuje Kamenná brána a Trolí rodinka.
Papuchálek plochozobý je vlastně severský papoušek. Dorůstá výšky 30 centimetrů a hnízdí v 1 metr hluboké noře. Hnízdí ovšem pouze v létě, jinak žije na moři. On je papuchálek špatný letec, ale výborný plavec. Dokáže se potopit až do hloubky 60 metrů.
Vzdušný prostor na mysu ovládají rybáci, kterým se říká mořské vlaštovky. Rybák dlouhoocasý zalétá každý rok až do Arktidy, což je 20.000 kilometrů. Když se cítí v ohrožení, nalétá i na člověka. V takovém případě je nejlepší zvednout ruce s foťákem nad hlavu, protože rybák se zaměří na to, co je nejvýš. Údajně právě tady čerpal Alfred Hitchcock inspiraci pro film Ptáci.
Vík je nejjižnější vesnicí na Islandu. Slovo "vík" pochází z norštiny a doslova znamená "zátoka" nebo "záliv".
Na pláži stojí památník tresčí války. Tato absurdní válka probíhala v 50. a 60.letech minulého století, kdy islandští rybáři bojovali proti britským ozbrojeným člunům, aby je vyhnali ze svého loveckého revíru. Skončila v roce 1973 a byla to vlastně jediná válka v historii, kterou Islanďané vyhráli.
Památník byl postaven v roce 2006, jmenuje se För (Cesta) a "skokan na lyžích" míří do Británie. Na skotském pobřeží na druhé straně stojí stejná socha (ve městě Kingston upon Hull).
Naše cesta po jižním pobřeží pokračuje depresivní a nebezpečnou krajinou, pokrytou štěrkem a pohyblivými písky. Pouhých 100 kilometrů odsud se totiž nachází sopka Laki, která má na svědomí největší výlev lávy v dějinách.
K výbuchu Laki došlo v roce 1783. Vytvořila se trhlina, dlouhá 25 kilometrů, kterou se vylilo 12 km3 žhavého magmatu. Láva pokryla území o rozloze 370 km2, o život přišla 1/5 obyvatel ostrova a většina hospodářských zvířat.
U města Kirkjubaejarklaustur lze spatřit zvláštní kamenné formace a stojí tady jeden ze tří islandských kostelíků, kde láva zázračně obtekla budovu kostela.
Núpsstadur vlastně ani není skanzen. Je to farma, na které ještě donedávna pracovali dva bratři, kteří v minulém století dělali průvodce obchodníkům, mířícím skrze písky Skeidarársanduru nebo na ledovec.
Svoje jméno dostala farma podle Lómagnúpuru, což je jeden z nejvyšších útesů v zemi. Většina drnových staveb pochází z 18. a 19.století, nejstarší části kapličky se datují do 17.století.
Skeidarársandur je zpustošená země. Slovem "sandur" se obecně označují oblasti, zaplavené nánosy a kamením ze špinavých ledovcových řek. V případě Skeidarársanduru to bylo zejména po výbuchu sopky pod ledovcem Vatnajökull v roce 1996, který způsobil protržení hráze jezera Grímsvötn a následnou povodňovou vlnu.
Island leží pouhé 2 stupně pod polárním kruhem a 12% jeho území pokrývají ledovce. Největší z nich je Vatnajökull, což je zároveň největší ledovec v Evropě.
Při úpatí jednoho z ledovcových splazů se rozkládá přírodní rezervace Skaftafell, vybízející k pěším túrám. Nejdříve míjíme Hundafoss (Psí vodopád).
Svartifoss (Černý vodopád) není sice největší, patří ale k nejznámějším obrázkům z Islandu. Jeho nádheru dotváří stěna, tvořená šestibokými čedičovými sloupy.
Vatnajökull pokrývá plochu 8.400 km2 a jeho tloušťka přesahuje místy 1 kilometr. Pod ledovcem je skryto několik aktivních sopek, takže tady víc než kde jinde platí fráze o spojení ledu a ohně. Na podzim roku 1996 roztálo po erupci najednou tak velké množství ledu, že voda smetla do moře několik kilometrů islandské okružní silnice.
Obrovská povodeň, vyvolaná natavenými vodami při sopečném výbuchu, se nazývá hlaup. K výbuchu kráteru Gjálp došlo v říjnu 1996. Láva o teplotě 1100 st.C měnila led ve vodu rychlostí 1000-5000 m3/s a bylo jen otázkou času, kdy se protrhne jezero Grímsvötn.
Ledovcové stěny jezera povolily 5.listopadu a následující den měla hrnoucí se voda průtok 45.000 m3 za vteřinu (vedle Konga to byla druhá nejmohutnější řeka na planetě). Prezident, který sledoval katastrofu z vrtulníku, prohlásil, že se země vrátila o 20 let zpátky. Jelikož jsme ale na Islandu, silnice už za tři měsíce zase stála.
Po večeři se ještě vydáváme na procházku k jednomu ze splazů Vatnajökullu ve snaze postavit se na ledovec vlastníma nohama a nasekat si trochu ledu do večerního fernetu...
Ledovcová laguna Jökulsarlón je velice mladá a vznikla díky oteplování klimatu na okraji ledovce Vatnajökull teprve po válce (tání ledovce začalo v roce 1940).
Nejlepším způsobem její prohlídky je jízda obojživelným vozidlem a rozhodně se vyplatí. Místo je to natolik atraktivní, že se tu natáčely hned dvě bondovky - View To A Kill (Vyhlídka na vraždu) a Die Another Day (Dnes neumírej).
Laguna Jökulsarlón má v současné době rozlohu 20 km2, vzdálenost od moře k ledovci je 6 kilometrů. Hluboká je téměř 200 metrů, většina ker plave a nedosahuje na dno.
To, co vidíme nad hladinou, je pouze špička kry, 9/10 se nachází pod vodou. Zmrzlá voda je stará několik tisíc let (kus ledu, který drží v rukou naše islandská průvodkyně, má přibližně 1500 let).
Led obsahuje 1/2 vody a 1/2 soli a pohlcuje všechny barvy spektra kromě modré. Proto všechny kry vypadají zdálky modré. Teprve když se k nim přiblížíte zblízka, zjistíte, že jsou bílé nebo průhledné.
Z laguny Jökulsarlón vytéká nejkratší islandská řeka - měří pouhých 800 metrů a z jednoho místa vidíte její začátek i konec. Řeka žene uvolněné kry do moře a vytváří na černé pláži zajímavou galerii moderního umění.
Vesnice Haali je rodištěm spisovatele Torbergura Tordarsona, autora knihy "Kameny mluví". Na jeho počest zde v roce 2006 vznikl památník ve tvaru knihy, který slouží jako knihovna a muzeum (Tórberggssetur).
Na Islandu je totiž vysoká vzdělanost. Dlouhých polárních nocí využívají Islanďané k tomu, že studují a hodně čtou. Biskup ze Skálholtu přeložil už v 17.století spisy Komenského, autorem překladu Miltonova "Ztraceného ráje" je sedlák, žijící v drnové chaloupce.
Höfn je považován za první město na východě. Tato rybářská vesnice je stará 130 let a k dnešnímu dni má 1.800 obyvatel.
My jsme si tady ale pouze nakoupili, vystáli frontu na záchod a polední piknik jsme si udělali raději v přírodě u blízkého majáku Stokksnes.
Stafafell je malá vesnice se starým kostelíkem. Malby na oltáři jsou z 18.století a pochází pravděpodobně z Dánska. Na Island je to docela stará památka.
Dnešní nocleh máme v Djúpivoguru, městečku na ostrohu mezi dvěma fjordy. Co se týče atmosféry, je to možná nejislandštější místo, které jsme navštívili, a přesně splňuje naše představy o tomto ostrově - včetně policejní stanice z vlnitého plechu.
Djúpivogur založili koncem 16.století kupci z Hamburku. Nejstarší budovou je Langabud, dánský dům, pocházející z roku 1790, v němž je dnes umístěna radnice, kulturní středisko a muzeum, věnované místnímu rodákovi, řezbáři Reikarduru Jónssonovi.
Před večeří se ještě vydáváme na plavbu za tuleni. V této oblasti žijí dva druhy tuleňů. Tuleň obecný je menší a dorůstá maximálně váhy 100 kg. Tuleň šedý je světlý, je větší a může vážit až 200 kg. Tuleň se dokáže potopit do hloubky 400 metů a vydrží pod vodou 10 minut.
Island má několik zajímavých svátků. První pondělí v srpnu (což je právě dnes) je například svátkem obchodu a bankovnictví. Nám ale stejně připadá, že banky mají zavřeno neustále - za celou dobu naší cesty se nám prakticky nepodařilo vyměnit eura za islandské koruny a kdo nemá platební kartu, je na Islandu ztracený.
Loučíme se s východními fjordy a přes město Egilsstadir míříme k jezeru Mývatn. Přejíždíme Jökulsá á Fjöllum, což je jedna z nejdelších islandských řek a leží na ní také nejmohutnější evropský vodopád Dettifoss (výška 44 m, průtok 500 m3 /s).
Okolí jezera Mývatn je jedním z nejzajímavějších míst Islandu. Celá oblast je totiž formována vlivem sopky Krafla. Ta má na svědomí hodně katastrof, které ale daly na druhé straně vzniknout spoustě přírodních divů.
Mývatn leží v nadmořské výšce 277 metrů a zabírá plochu 36,5 km2. Hloubka je však maximálně 4 až 5 metrů a nachází se v něm kolem 50 ostrovů a ostrůvků. V zimě jezero na 7 měsíců zamrzá.
Jezero Mývatn vzniklo před 3800 lety přehrazením ledovcové kotliny proudem horké lávy. Nad vodní plochou se tyčí 400 metrů vysoký kráter Hverfjall, který má průměr 1000 metrů a vytvořil se najednou při sopečném výbuchu před 2500 lety. Je to tedy tzv. explozivní kráter.
Mývatn znamená "jezero pakomárů". Ve skutečnosti se nejedná o komáry, ale o mušky z rodu muchniček. Ty sice nekoušou (resp. podle některých zdrojů koušou pouze samičky), nalezou vám ale úplně všude.
Jezerní plocha je samozřejmě rájem vodních ptáků, zejména kachen. Těch tu žije kolem 20.000 a jedná se o největší koncentraci na světě. Ornitologové zde napočítali celkem 16 druhů, přesněji řečeno 15, protože jedna kachna žije pouze v "lososové řece" (Laxá), která z jezera vytéká.
Mnohem méně obyvatel má vesnice Reykjahlíd na severním břehu - přibližně 800. Zdejší kostelík je však spojen s jedním zázrakem.
V letech 1724-29 se otevřela země a nastalo tzv. "období ohňů", které s sebou přineslo mimo jiné zrození nových kráterů.
V roce 1725 dotekla žhavá láva k jezeru a vznikly tzv. pseudokrátery. V roce 1729 se přiblížila až ke kostelu, kde se modlili vesničané. Tam se najednou zastavila.
Dnešní kostel je nový, základy toho původního však zůstaly zachovány a za plotem hřbitova můžeme spatřit také zastavenou lávu.
Známým místem poblíž jezera jsou horké prameny Námaskard. Tento název ale není přesný - Námaskard je soutěska, kterou projíždíme, Námafjall je 485 metrů vysoká hora nad ní a sirné prameny se správně jmenují Hverarönd.
V areálu najdeme spoustu kouřících fumarol a bublajících bahenních kotlů a kotlíků. Bahenní jezírka mají na povrchu teplotu kolem 100 st.C, v hloubce 1000 metrů přesahuje 200 st.C. Zdejší síra se v minulosti používala k výrobě střelného prachu pro celou Evropu.
Zároveň s výpary vychází z fumarol plyny, hlavně sirovodík, který dodává charakteristickou vůni tomuto místu. Proto doporučujeme rozbít pár zkažených vajíček, aby byl dojem dokonalejší.
Hlavní kráter sopky Krafla je vysoký 818 metrů. Není to však kráter jediný. Krafla má několik kráterů a trhlin, z nichž se při výbuchu valí láva. Poslední erupce byla v roce 1984 a právě ta byla trhlinová. Lidé čekali doma se zabalenými uzlíčky, kudy poteče.
Kráter Víti (Peklo) je explozivní - vznikl v již vzpomínaném "období ohňů" v polovině 18.století. Dnes jej zaplňuje modrozelené jezírko.
Energii sopky využívá geotermální elektrárna Kraflavirkjun, jejíž stroje pohání pára z 22 vrtů (17 studní je vysokotlakých, 5 nízkotlakých, dalších 12 je momentálně odstavených). Čím hlubší vrt, tím vyšší teplota - průměrná teplota je 125 st.C, v hloubce 2 kilometrů je to však až 300 st.C. Nejhlubší studna je hluboká 2222 metrů.
Elektrárna byla dokončena v roce 1975, právě v tu dobu však explodovala sopka Krafla, takže musela být uzavřena a provoz byl zahájen teprve v roce 1984.
V letech 1975 až 1984 soptil kráter Leirhnjúkur. Můžeme na něm nádherně vysledovat tři úrovně lávy, staré 3000, 300 a 30 let. Nejstarší je balvanovitá láva, porostlá již zeleným mechem. Sytá černá láva pochází z poslední erupce. Mezi nimi je šedá vrstva z 18.století. Procházka kouřícím kráterem Leirhnjúkur patří k vrcholným zážitkům cesty po Islandu.
Tím ale výčet podivuhodností kolem jezera Mývatn nekončí. Dalším projevem kraflí činnosti jsou tzv. "temné hrady" Dimmuborgir. Tento lávový labyrint je starý 2000 let a vznikl tak, že téměř ztuhlé lávové jezero bylo strženo novým proudem žhavé lávy. Studená láva v něm vytvořila "hrudky" a v místě setkání lávy s vodou došlo k prudké přeměně vody v páru a vytvořily se kužely, vysoké až 40 metrů.
Podobným způsobem byly vytvořeny také ostrůvky, zvané pseudokrátery. Ty vznikly v 18.století v době slavných "mývatenských ohňů", když se láva nalila do jezera.
V místech, kde se horká láva střetla s vodou nebo s mokrou zemí, voda se začala vařit a bublat. Podobně jako když vaříte kaši. Když bubliny ztuhnou, jsou z nich pseudokrátery.
Projít se přímo mezi pseudokrátery máme možnost ve vesničce Skútustadir.
Godafoss (Vodopád bohů) leží na řece Skjálfandafljöt, která vytéká z jižního cípu ledovce Vatnajökull a má délku 175 km (takže je jednou z nejdelších na Islandu). Godafoss je vysoký 20 metrů a má tvar podkovy.
Vodopád bohů se mu říká proto, že v roce 1000 do něj nechal tehdejší náčelník Torgeir naházet sochy pohanských bohů, poté, co alting na jeho žádost přijal křesťanství.
Torgeir tímto činem uchránil na další tři století Island od norské nadvlády, přijetí křesťanství však bylo víceméně formální. Ani v dnešní době nepatří Islanďané mezi nejpobožnější - říkají, že jsou křesťané, ale myslí si své.
Kousek po proudu narazíme ještě na malý vodopád Geitafoss, který se žene dolů tzv. Hansenovými vraty (Hansensgalid). Odtud pak už řeka rychle spěchá kaňonem do moře.
Centrem severního Islandu je město Akureyri, ležící na konci "ostrovního fjordu" (Eyjafjördur). Ostrovní se mu říká proto, že v jeho ústí se nachází ostrov Hrísey.
Akureyri je druhé největší islandské město a to má pouhých 15.500 obyvatel. Mají tady ale univerzitu, divadlo, botanickou zahradu, hokejový tým a golfové hřiště, na němž se konává 21.června půlnoční turnaj.
V Akureyri mají totiž taky půlnoční slunce. To by sice správně mělo být až za polárním kruhem (Akureyri leží 100 kilometrů pod ním). Díky časovému pásmu ale dochází k tomu, že v červnu zapadá slunce po půlnoci i tady.
Akureyri je celkem příjemné městečko. Většina staveb pochází z 19. a počátku 20.století, domy mají tradiční severský styl. Nejnápadnější stavbou je betonový kostel, který je (jak jinak) dílem architekta Gudjóna Samuelssona. Vysvěcen byl roku 1940.
Botanická zahrada v Akureyri je druhou nejsevernější botanickou zahradou na světě (Kirovsk na poloostrově Kola leží 120 km nad polárním kruhem). Založena byla v roce 1912, k dnešnímu dni má plochu 3,6 hektaru a roste v ní 485 druhů rostlin. Prvotním posláním zahrady je zjistit, kterým se na Islandu bude dařit a kterým ne.
Na břehu Skagafjörduru leží Glaumbaer, stará islandská vesnice, přeměněná ve skanzen, v němž jsou shromážděny typické stavby, jaké se na Islandu vyskytovaly až do konce 19.století. Jelikož první osadníci vykáceli všechny lesy, domy se stavěly z rašeliny a topilo se sušeným ovčím trusem, maso se nakládalo do mletého lišejníku.
Před kostelem stojí socha Gudrídur Torbjarnardóttir, manželky Leifura Erikssona, která porodila prvního bělocha na americkém kontinentě. Tato žena se už v roce 1000 vydala informovat o své cestě papeže a darovala mu indiánské mokasíny. Jinými slovy to znamená, že papežové věděli o Novém světě už 500 let před Kolumbem.
Autorem bronzové skulptury je Ásmundur Sveinsson, kterého známe z Reykjavíku.
O Blönduós se dočteme, že je to šedé a nudné město. Nám se ale docela líbilo a šedý je tady akorát kostel. Jeho stavba byla zahájena v roce 1982, slavnostní otevření se uskutečnilo 1.května 1993.
V kostele je 250 míst k sezení, uvnitř jsou umístěny relikvie ze starého blönduóského chrámu. Svérázný obraz Svaté trojice namaloval Johannes Kjarval.
Cestou míjíme Vatnasdatur neboli "nespočitatelné kopečky". Geologové se dosud nemohou shodnout na jejich původu.
Kráter Grábrók byl vytvořen během trhlinové erupce před méně než 3000 lety. Grábrók je vysoký 173 metrů a je to největší ze tří kráterů na 600 metrů dlouhé trhlině.
Z jeho vrcholu se nám naskýtá výhled na horu Boila a na okolní lávová pole. Na stolových horách je nádherně vidět, jak se ukládaly jednotlivé vrstvy lávy na sebe a lze v nich číst jako v letokruzích na stromě. Vidíme také menší kráter Grábrókarfell.
Kamenné ohrady na ovce připomínají spíš starověké stavby. O tomto období však není na Islandu nic známo.
Deildartunguhver jsou největší islandské horké prameny. Na povrchu mají teplotu téměř 100 st.C a každou vteřinu vyteče 180 litrů vařící vody.
Prameny Deildartunguhver zásobují města Borgarnes a Akranes a horkou vodu tady využívají také k vytápění skleníků. Takže je skutečně pravda, že se na Islandu pěstují banány. Pytlík rajčat si můžete hned koupit v nejmenší samoobsluze na světě.
Reykholt je proslulý jako rodiště Snorriho Sturlussona, středověkého spisovatele a politika, autora Eddy Mladší. V roce 1241 ho dal norský král zavraždit.
Naší poslední zastávkou jsou dva vodopády, ležící na ledovcové řece, vytékající z ledovce Langjökull.
Hraunfossar je "lávový vodopád". Voda tady vytéká přímo zpod lávy. Lávové pole je už sice za ta staletí pokryto zeminou, voda je ale nemůže prorazit a poprvé se objeví až ve vodopádu, kde stéká tisíci pramínky do kaňonu řeky Vítá.
Kousek výš je vodopád Barnafoss. Podle pověsti se dvě děti na Štědrý den vydaly naproti svým rodičům, kteří odešli na bohoslužbu, a ze skalní lávky se zřítily do řeky. Nikdy se už nenašly. Nešťastná matka potom nechala lávku strhnout. Proto se jmenuje "dětský vodopád".
Jak vidíme - každý vodopád, každý kousek země je na Islandu jiný a každý má svůj příběh...
Poslední záludností, kterou musíme překonat, je Velrybí fjord (Hvalfjördur). Díky tunelu pod ním se však v současné době zkrátí cesta do hlavního města o celých 60 kilometrů.
Tunel je dlouhý 5770 metrů a sahá 100 metrů pod vodu. Tři kilometry jedete dolů a tři kilometry nahoru...
Okružní silnice č.1 nás přivedla zpátky do Reykjavíku. Zbývá slavnostní večeře a prohlídka pamětihodností, které jsme nestihli první den.
Kristskirkja, stojící na pahorku, je největším katolickým kostelem ve městě. Vysvěcen byl v roce 1929.
Jeho charakteristickým poznávacím znakem je věž bez špice. Jinak však ve všem připomíná Hallgrímskirkja. Není se ostatně co divit - autorem stavby je rovněž Gudjón Samuelsson.
Největší obchodní třída Reykjavíku se jmenuje Laugavegur. Její chodníky jsou v zimě vytápěné, aby se z nich nemusel odhrabávat sníh.
Jedinou věcí, kterou jsme na Islandu nezažili, bylo typické zamračené počasí - což nás ovšem nemrzí. Ani jednou nepršelo, pořád svítilo sluníčko, všude dobrá viditelnost a každý den nějaký bonus na závěr.