Když jsme se před dvěma roky vraceli z Palmyry do Damašku a zastavili se v Café Bagdad uprostřed syrské pouště, tak jsme jen závistivě hleděli na odbočku k iráckým hranicím a ptali se sami sebe, zda se nám někdy podaří dostat se do míst, kde se kdysi rozkládala starověká Mezopotámie. Teď jedeme po téže silnici a míříme do skutečného Bagdádu - splnění tehdejšího snu je na dosah...
Dostat se do Iráku není sice ani teď na podzim roku 2001 jednoduchou záležitostí, není to však již zcela nereálné. Veškerou korespondenci ohledně víz a telefonáty s místní cestovkou je nutno vzhledem k vysílání Svobodné Evropy z Prahy vést přes třetí zemi, například Francii nebo Německo.
Samotná cesta taky nemůže být přímá. Letecká doprava do Iráku je zakázána embargem OSN, takže zbývá jedině cesta po souši. My jsme zvolili silnici z Damašku do Bagdádu. Trasu dlouhou 860 kilometrů jsme nakonec urazili se vším všudy za patnáct hodin. Silnice napříč pouští je prakticky zcela rovná, je ve výborném stavu a na území Iráku přechází dokonce v nádhernou šestiproudou dálnici, na níž jiné auto potkáte tak přibližně jednou za dvacet minut.
Na hranicích však bezpečně vítězí byrokracie, takže i přes tučné úplatky jsme zde strávili více než čtyři hodiny. Během této doby jsme stihli mimo jiné absolvovat kontrolu fotoaparátů a videokamer, kontrolu dalších elektronických přístrojů a jejich registraci, prohlídku kufrů, vyplnění imigračních lístků a celních deklarací v arabštině i odběr krve kvůli testu na AIDS.
Podezřelé a celníkům neznámé přístroje jako jsou například expozimetry mají snahu zabavit s tím, že budou vráceny na zpáteční cestě. Tiskoviny v neznámém jazyce, ať už se jedná o české noviny nebo detektivní román je lépe již preventivně vyhodit do koše (celníci si z nich pak dělají sbírku). Když se dozvídáme, že ze země je povoleno vyvážet pouze 50 dolarů na osobu, pokud nepřihlásíme do celního prohlášení víc, přepočítáváme raději i stav českých korun ve svých peněženkách.
Celníci jsou vcelku přívětiví, neprojevují žádnou aroganci. Jediný problém je v tom, že oni samotní v tom mají zmatek a nevědí přesně, co mají dělat. Takže věci balíme a otevíráme, schováváme a vytahujeme neustále znovu - podle toho, jaká šarže zrovna přišla. Strach máme pouze ve chvíli, kdy se ověšují našimi foťáky a kamerami, aby je šli ukázat dalším pěti šéfům. Nezbývá zkrátka nic jiného, než se ozbrojit dokonalou trpělivostí - v tuto chvíli (a možná, že za celý den) jsme jedinými Evropany na celé celnici.
Obavy, které jsme měli z testu AIDS, se nakonec taky ukázaly jako plané. Naše certifikáty sice nebyly uznány, protože byly starší než 10 dnů (přičemž v Praze vám je vystaví za 14 dnů), ale odběr krve, který jsme zde museli znovu absolvovat, byl naprosto bez problémů. Místní lékař měl k dispozici jednorázové stříkačky a jehly, které byly dokonce kvalitnější než ty, co jsme si v obavě ze zdejších hygienických podmínek dovezli preventivně s sebou. Nevíme vlastně, jestli to vůbec byl doktor, neměl ani bílý plášť, ale naše sestřičky by se od něj měly co učit.
Ctesiphon leží asi 30 kilometrů jihovýchodně od Bagdádu. Město bylo vybudováno parthskými Peršany ve 2.století př.n.l. a později se stalo centrem sassánovské říše.
Nejvýznamnější dochovanou stavbou je oblouk, pocházející z poloviny 3.století, který byl kdysi součástí obrovské návštěvní haly. Jedná se o nejširší jednorozpěťovou klenbu na světě. Oblouk je 37 metrů vysoký, 25,5 metrů široký a 48 metrů hluboký. Zdi ve spodní části jsou silné 7 metrů.
V 7.století byli Sassánovci poraženi Araby a došlo k definitivnímu oddělení perského území. Ctesiphon se stal sídlem chalífa a začal se odtud šířit islám na území celého dnešního Iráku.
Bagdád byl založen chalífem Abu-Jafar Al-Mansurem v roce 762. Ten jej začal stavět na západním břehu Tigridu a město obehnal kruhovou hradbou - proto se mu také říkalo Kruhové město. Na východním břehu, zvaném Rusafa povolil vojákům postavit kasárny a noclehárny. Obyvatelé Bagdádu se dodnes podle toho dělí na "východňáky" a "západňáky".
Největší slávy dosáhl Bagdád koncem 8.století za chalífa Haruna ar-Rashida, po němž je také pojmenována nejstarší a nejdelší třída města. Dnes má Bagdád údajně téměř 7 milionů obyvatel.
V Bagdádském muzeu se nachází sbírka voskových figurín v životní velikosti, které představují tradiční bagdádský život a lidové zvyky - svatbu, obřízku, svátky a slavnosti.
Medresa Al-Mustansiriya byla založena za vlády 36.abbásovského chalífa Mustansira Billaha v roce 1226 a její stavba trvala šest let. Oficiálně byla otevřena v roce 1233 a kromě arabštiny se zde vyučovala také teologie, astronomie, matematika, farmakologie a medicína. Stavba je dlouhá 104 metrů a široká 44 metrů a skládá se ze dvou pater - dole se učilo, nahoře spalo. Její součástí byla také nemocnice s lékárnou a knihovna, která obsahovala 80 000 titulů.
Dnes si lze prohlédnout prázdné místnosti, které dříve sloužily jako třídy. Zvláštností je, že nemají žádná okna. Světla je zde však dostatek - přichází důmyslně vytvořenými šachtami, vedoucími na střechu medresy. Ze střechy je vidět staré i moderní budovy, rozkládající se v okolí Tigridu a to včetně následků bombardování Bagdádu v letech 1997 a 1998.
Chán Murjan byl postaven v polovině 14.století jako zájezdní hotel a hostinec a později byl připojen k místní škole. Dnes je v něm luxusní restaurace.
Medresu Murjaniya založil v roce 1357 Aminuddin Murjan a brzy byla spojena s nedalekým chánem. Škola byla však počátkem tohoto století stržena a dnes je Murjaniya známá především jako mešita, v níž byla nalezena také hrobka jejího zakladatele. Nástěnky s praktickými návody a papírové hodiny, označující časy jednotlivých modliteb svědčí o tom, že je neustále používaná.
Večer se nám podařilo vmísit se na místní svatbu. Poslední příležitostí, jak lze v islámském světě spatřit dívku nezahalenou, bývá právě tato událost. Rodina většinou dlouhou dobu šetří, aby nevěsta mohla prožít svou svatební noc v některém z lepších hotelů.
Irácké muzeum obsahuje bohatou, chronologicky seřazenou sbírku, poskytující velmi dobrý přehled o všech národech a kulturách, které se na území dnešního Iráku vystřídaly. Podle nich jsou také řazeny jednotlivé sály.
Irák se rozkládá na území starověké Mezopotámie - země dvou řek. V údolí mezi Eufratem a Tigridem se zrodily první civilizace a byla zde vybudována první města na světě - Eridu, Uruk a Ur. Tady se objevily cihly, kolo a písmo. Legendární epos o Gilgamešovi vypráví o potopě světa 4 tisíce let před Kristem.
Sedm po sobě jdoucích civilizací mělo své sídlo v "meziříčí", kde poprvé v dějinách začaly obdělávat půdu a budovat městské státy a posléze i velké říše - Sumer, Akkad, Babylon, Chaldeu a Asýrii.
Vzhledem k amatérským, ale přísným bezpečnostním opatřením nám byly kromě peněz a kapesníků veškeré věci ihned při vchodu do muzea odebrány a uschovány v zaprášených skříňkách a šuplících. Nemohli jsme zde proto pořídit žádné fotografie, což nás mrzelo zejména v případě sbírky předmětů z Mezopotámie, která patří mezi nejucelenější na světě. Řadu dalších podobných artefaktů jsme však naštěstí mohli v příštích dnech spatřit přímo na jejich původních místech, protože naše cesta Irákem se díky neexistující turistické infrastruktuře v této zemi podobala spíše putování po archeologických nalezištích.
Dům moudrosti (Bajt al-Hikman) stojí na místě původního paláce, který dal postavit Harun ar-Rashid pro svou dceru Umm Halib. V letech 1611-1613 byl zničen vojsky šáha Abbáse a v roce 1762 zde vybudoval Wali Ali Pasha školu.
Na nábřeží Tigridu stojí také jeden z paláců Abbásovců. Palác Qasr al-Musannat začal stavět chalíf Al-Nasir Lidin Illah v roce 1180. Během vlády chalífa Al-Mustansira Billaha byl v roce 1230 přebudován na školu Sharabiya. Při stavbě nebylo použito dřevo ani kov, vše jsou pouze cihly a dlaždičky.
IRÁCKÉ MUZEUM
1) PREHISTORICKÉ OBDOBÍ
Najdeme zde všechno od kamenných a obsidiánových pěstních klínů, starých 100 000 let až po první hliněné nádoby a sošky ze začátku 5.tisíciletí př.n.l.
V 6.tisíciletí př.n.l. vznikají první zemědělské kultury - první srp má čepel, složenou z drobných kamenů, zasazených do dřevěné rukojeti. Na modelu je znázorněno údajně první město na světě - Eridu z 5.tisíciletí př.n.l.
2) STARÝ SUMER
Začínají vznikat první městské státy - Uruk, Lagash, Ur.
Město Uruk (Warka), ležící původně na Eufratu, dalo také název dnešnímu Iráku. Opevnění Uruku, pocházející ze 3.tisíciletí př.n.l. je postaveno z obarvených keramických válečků, které byly sestavovány do mozaiky. V Uruku se poprvé objevilo písmo a kolo a toto místo je také spojeno se jménem legendárního krále Gilgameše.
V Uru se v polovině 3.tisíciletí př.n.l. poprvé zpracovávalo železo a měď - a to nejen kvůli výrobě zbraní, ale také šperků a hudebních nástrojů (v jedné z vitrín vidíme slavnou "harfu z Uru").
3) STARÝ BABYLON
V Akkadu se v polovině 3.tisíciletí př.n.l. vyskytují válečkové pečetě, ale také první dohody, sepsané na hliněných destičkách.
Novosumerská říše (zvaná též Ur III) existovala na počátku 3.tisíciletí př.n.l., starobabylonská říše pak od konce do poloviny 2.tisíciletí př.n.l. a svého vrcholu dosáhla za vlády Chamurabiho (1792-1750 př.n.l.). Originální stéla, na níž byl sepsán Chamurabiho zákoník se ale nachází v pařížském Louvru.
4) ASYRSKÉ SKULPTURY
Asýrie se koncem 2.tisíciletí př.n.l. rozkládala v severní části dnešního Iráku. Asyřané však byly především válečníci a postupně si podmanili celé území Mezopotámie. Jejich říše trvala až do začátku 7.století př.n.l. a postupně měla čtyři hlavní města: Aššur, Nimrud, Khorsabad a Ninive.
Nejslavnější období spadá do doby vlády Sargona II. (722-705 př.n.l.), z něhož pochází také skulptury pětinohých okřídlených býků, které chránily vstup do královského paláce v Khorsabadu (Dur Šurukkin). Dále zde najdeme například trůn Shalmanesera III. (858-824 př.n.l.) a černý obelisk z téže doby.
5) STŘEDNÍ BABYLON / STARÁ, STŘEDNÍ A NOVÁ ASÝRIE
Předměty, pocházející z 2. a 1.tisíciletí př.n.l. jsou vyrobeny z bronzu, mědi, železa i ze zlata.
6) SLONOVINA
Předměty, vytvořené ze slonoviny jsou shromážděny v samostatné hale. Na dekoracích kolem postele, pocházejících z 1.tisíciletí př.n.l. jsou zřetelně patrné vlivy fénické i egyptské. Protože Asyřané byli především válečníci, přejímali v umění postupy porobených nebo spřátelených národů, které byly v tomto směru na lepší úrovni.
7) CHALDEJCI
Novobabylonská říše existovala v letech 612-539 př.n.l. a nejvyššího rozkvětu dosáhla v době vlády Nabuchadnessara II. (605-562 př.n.l.). Několik panelů z glazurovaných cihel pochází z Ishtařiny brány, která je však dnes v Pergamon Muzeu v Berlíně. Jsou na nich vyobrazeni lev, býk a bájný drak, znázorňující boha Marduka. Lev je symbolem bohyně Ishtar, což je "bohyně lásky a války".
8-14) PŘEDISLÁMSKÉ OBDOBÍ
Zachycuje civilizace po pádu Babylonu a poté, co padl do rukou Alexandra Velikého (331 př.n.l.). Mezopotámie se dostala na dlouhou dobu pod vládu řecké dynastie Seleucidů (312-139 př.n.l.). Sochy a předměty pocházejí především z Hatry. Hatra byla v tu dobu hlavním městem autonomního arabského státu, který byl součástí Parthské říše.
V tomto oddělení najdeme také baterii, nalezenou v Khuyot Rabbua. Skládá se z hruškovité keramické nádoby, vysoké 10 cm s měděným cylindrem a 9 cm dlouhé ocelové tyčinky, která se do ní zasouvala. Jedná se vlastně o nejstarší elektrický článek na světě. I když jeho stáří není přesně známo, otázkou zůstává, proč byl tento exponát zařazen právě sem, na což nám nedokázal odpovědět ani zástupce muzea.
15-18) ISLÁMSKÉ OBDOBÍ
Začíná samozřejmě v 7.století a najdeme zde vyřezávané sarkofágy několika významných immámů a zdobené mihráby z různých iráckých mešit, mimo jiné taky dekorace ze zrušené školy Al-Murjaniya ze 14.století.
Agarguf leží 25 kilometrů severozápadně od Bagdádu. Jedná se o starověké město, jemuž vévodí zbytky třípatrového zikkuratu. Město bylo postaveno v kessitském období králem Kurigalzu I. a bylo pojmenováno Dur Kurigalzu po svém zakladateli. Kessité, kteří přišli z území Persie, zde sídlili v letech 1500-1100 př.n.l. Město bylo okupováno během asyrské, babylonské i islámské doby. Restaurátorské práce tady začaly v roce 1942.
Zikkuraty jsou původně sumerské stavby a jedná se vlastně o stupňovité pyramidy. Jednotlivé vrstvy jsou odděleny rošty z palmového listí kvůli dešti. Protože se lidé tenkrát domnívali, že Bůh sestoupí z nebes, měli do nejvyššího patra přístup pouze král a kněží. Zikkurat Agarguf je vysoký 57 metrů a jedná se tudíž o nejvyšší dochovaný zikkurat na světě, i když jeho spodní část musela být již zpevněna novými cihlami v duchu původního charakteru stavby, aby se nerozpadl.
Z města se kromě zikkuratu zachoval též hlavní chrámový areál, palácová část a tajná zeď. V každé sedmé řadě cihel najdeme královu pečeť.
Za městskými hradbami byly nedávno nalezeny hrobky. Nejnovější byly odkryty archeology teprve před čtyřmi měsíci, takže dosud nejsou prozkoumány. Existuje však domněnka, že se jedná o hrobky králů.
Navečer se vracíme zpátky do Bagdádu. Rahmanova mešita bude po svém dostavění jednou z největších na světě. Bude ji tvořit sedm vedlejších a jedna hlavní kopule.
Saddámova věž je vysoká 202 metrů a byla postavena v roce 1994. Foťáky jsme museli ale nechat dole, protože z vyhlídkové terasy se nabízí pěkný pohled do komplexu Prezidentského paláce.
Socha Saddáma Hussejna vedle věže stojí na zbytcích americké rakety, která zasáhla telekomunikační centrálu, jež se stala prvním terčem amerického útoku v roce 1991.
Dnes nás čeká 550 kilometrů dlouhý přesun z Bagdádu do Basry. Hlavním důvodem, proč tuto dlouhou cestu na jih podnikáme, je návštěva Uru.
Ur patří mezi nejvýznamnější místa starověké Mezopotámie, nejstarší zdejší budovy pocházejí z roku 4000 př.n.l. Po tři úspěšné dynastie to bylo hlavní město Sumerů, přičemž svého nejvyššího vrcholu dosáhlo v době panování třetí a poslední dynastie (2124-2095 př.n.l.).
Nejznámější památkou Uru je třípatrový zikkurat, který začal stavět král Urnammu v roce 2113 př.n.l. a stavbu dokončil jeho syn Schulgi. Zikkurat byl určen k uctívání boha Nannara (neboli Sina), který byl bohem měsíce. Původně byl vysoký 26 metrů, dnes z něj zbývá pouze 17,25 metrů. První stupeň měl rozměry 62 x 43 metrů, druhý stupeň 36 x 26 metrů a třetí 20 x 11 metrů. Třetí stupeň byl vysoký 5,55 metrů a na něm ještě stála zastřešená svatyně se sochami bohů. Jednotlivé řady cihel byly zpevňovány přírodním asfaltem, který se nacházel v okolí. Protože dosud nedošlo k jeho restaurování, znamená to, že asfalt, který vidíme, je starý 4 tisíce let. Na některých schodech lze spatřit také původní pečetě krále Urnamma.
Poblíž zikkuratu leží dva chrámy - menší je zasvěcen bohu Ninmakhovi, větší Dublalmakhovi. Tento chrám má dvě místnosti a jeho vstup obsahuje nejstarší oblouk v Mezopotámii. Jedná se o tzv. "sudový oblouk" a tento architektonický prvek později převzaly další národy až po Abbásovce a Araby.
Královský palác dal postavit král Schulgi, syn Urnamma. Je veliký 55 x 55 metrů a má pouze jediný vchod. Za palácem leží královský hřbitov, kde byla výpravou britského archeologa Leonarda Woollyho ve 20.letech nalezena také harfa, umístěná dnes v Iráckém muzeu. Archeologické práce zde ale stále probíhají a teprve nedávno byla odkryta hrobka Urnammova syna Schulgiho. Údajně jsme vůbec první "nearcheologická" výprava, která se do ní může podívat. Hrob samotného Urnamma nebyl dodneška objeven, ale na vlastní oči vidíme, že vykopávky nadále pokračují.
V okolí Královského paláce se rozkládaly domy obyvatel města - zbytky potrubí dokonce svědčí o tom, že zde byla již tenkrát vybudována podzemní kanalizace (!).
Ur je významným městem také z toho důvodu, že se zde narodil Abrahám, otec všech proroků. Na tom se shodují Bible i Korán a dokládají to také další starověké texty. V duchu staveb ze 2.poloviny 2.tisíciletí př.n.l. byl proto zrekonstruován Abrahámův dům, stojící 3 kilometry východně od zikkuratu, a to včetně již zmíněné kanalizace.
Celý komplex města Ur leží dnes uprostřed vojenského území. Soukromé osoby sem nemají přístup vůbec, výpravy s průvodcem musí mít povolení od starosty a velitele základny. U brány se k nám navíc přidává vojenský doprovod, který dohlíží na to, abychom jednotlivé památky fotili pouze "správným" směrem. Tentokrát se ale není co divit - cestou míjíme rozestavěné rakety a protiletadlové střely.
Pokračujeme v cestě do Basry. Basra je druhým největším městem a jediným mořským přístavem Iráku. My sem ale vlastně jedeme pouze na nocleh, protože nikde jinde blíže Uru se hotel nenachází.
Projíždíme územím jižního Iráku, kde se odehrávaly v roce 1991 boje války o Kuvajt. Podél dálnice stále leží zbytky zničených vozidel. Již zdálky jsou také vidět hořící ropné vrty. Vzhledem k tomu, že Irák má povoleno těžit ropu pouze pro vlastní potřebu, musela být nevyužívaná ložiska zapálena, protože plyny, které z nich vystupují, mohou způsobit výbuch a zničit celou okolní krajinu. I tak máme během pobytu v Basře neustále pocit, že "někde uchází plyn".
Basru protíná řeka Shatt-al-Arab, která vznikla soutokem Eufratu a Tigridu asi 100 kilometrů severně od města. Ještě v době Mezopotámie sahalo moře dál do vnitrozemí, takže Eufrat a Tigris se tenkrát vlévaly do Perského zálivu každý samostatně.
Na nábřeží stojící sochy důstojníků, kteří padli za irácko-íránské války ukazují na nepřítele. Kolem města i v samotné Basře lze spatřit spousty palem. Irák totiž býval kdysi prvním vývozcem datlí na světě.
Najít cestu do dalšího ze slavných sumerských měst není právě snadné. Posledních 15 kilometrů vede neznačenou prašnou silnicí skrze místní vesnice. Jejich obyvatelé se na nás vesele usmívají, mávají nám, ale poradit dovedou jen stěží.
Uruk (Warka) byl soustavně obydlen od 4.tisíciletí př.n.l. do 5.století n.l. Původně ležel přímo na Eufratu, než řeka změnila své koryto (dnes teče asi 12 kilometrů odsud). Výstavbu města lze rozdělit na dvě etapy - první začala roku 2700 př.n.l. za legendárního krále Gilgameše, druhá se datuje do doby 3.dynastie z Uru za vlády krále Urnamma, tj. přibližně 2000 let př.n.l.
Z tohoto období pochází také hlavní památka města - zikkurat, zasvěcený bohyni Inanně, tedy pozdější bohyni Ishtar, kterou symbolizuje planeta Venuše. Jedná se vlastně o tutéž bohyni, kterou uctívali také Řekové a Římané pod jmény Afrodita, resp. Venuše.
Zikkurat má půdorys 60 x 60 metrů a je vysoký 16 metrů. Archeologické práce nebyly dosud dokončeny, takže není znám přesně původní počet jeho pater, předpokládá se ale, že byly tři. Každá 11.vrstva cihel byla proložena rošty z palmového listí.
Koleje zde zbyly ještě z dob archeologických prací, které začali provádět Němci před 1.světovou válkou. Ruce restaurátorů se však ještě nikdy Uruku nedotkly, takže všechno, co vidíme, na co si můžeme sáhnout a po čem šlapeme je zcela původní.
Z vrcholu zikkuratu vidíme zbytky chrámů a hradby. Hradby začal stavět už král Gilgameš a jsou dlouhé 9,5 kilometru. Pro zpevnění do nich byly vsazovány keramické válečky, jak jsme viděli již v Iráckém muzeu. Tyto byly obarvovány a sestavovány do mozaiky.
Kámen na stavbu chrámů byl dovážen z Mosulu. Město Uruk mělo dvě funkce - náboženskou a vědeckou. Už před pěti tisíci lety zde bylo vynalezeno písmo i kolo. Svědčí o tom například zbytky kamenného kola na mletí obilí.
Překračujeme hradby - opouštíme tím tzv. Gilgamešovo město, kde byl uctíván bůh měsíce a dostáváme se do druhého města, které se jmenovalo Kolabo a kde byl uctíván bůh nebes. I v této části zůstává dosud spousta otázek archeologů nezodpovězených: Proč jsou zdi domů postaveny střídavě z pálených a nepálených cihel - jedná se o dekoraci nebo stavitelský záměr? K čemu sloužila rozsáhlá stavba, jejíž základy byly odkryty - je to chrám nebo základy dalšího zikkuratu? Proč byly na tomto místě nalezeny válcovité předměty - jsou to obětní nádoby nebo keramické trubky, sloužící ke zpevnění zdí?
Pokračujeme v cestě zpátky do Bagdádu. Zajížďka do Uruku sice stála za to, ale zabrala nám hodně času, takže se mezitím již setmělo. Většina řidičů však přesto jezdí se zhasnutými světly. Není se proto co divit, že vidíme několik havárií. Místo výstražného trojúhelníku se zde používají zapálené pneumatiky.
Panoráma v Quadissíji zobrazuje historickou bitvu, která se zde odehrála v roce 637. Al Quadissíja leží poblíž Ctesiphonu a právě v této bitvě dobyli Arabové definitivně hlavní město Peršanů a ukončili tak jejich přítomnost na území Iráku. Chalíf Al-Hassan Hussejn si potom vzal perskou princeznu - mezi zdejšími lidmi patří proto k nejuctívanějším, jelikož si myslí, že v každém z nich koluje jeho krev.
Kruhové panoráma bylo otevřeno v roce 1987. Samotný obraz je dlouhý 110 metrů a vysoký 15 metrů a svým zpracováním poněkud připomíná Maroldovu "Bitvu u Lipan".
Protože dodávky elektřiny v Iráku jsou nepravidelné a řídí se přídělovým systémem, musel tentokrát zapracovat "bratr plukovník", jak jsme pojmenovali tajného, který nás po celou cestu doprovázel, aby nám na panoráma posvítili.
Po návratu do Bagdádu míříme nejdříve k Památníku mučedníka (Monument of Saddam' Quadissiya Martyrs), který byl postaven v roce 1982 poblíž zábavního parku. Někdy bývá nazýván také "Památník druhé Quadissíje", čímž je myšlena irácko-íránská válka, která se odehrávala v letech 1981-1988. Jak je vidět, komplex definitivní porážky Peršanů pronásleduje irácké vůdce dodnes...
Monument je tvořen dvěma otevřenými polokoulemi, což má symbolický význam - kopule se otevřela, aby duše mučedníka mohla vstoupit do nebe. U paty památníku leží hrob neznámého vojína.
Stavba je vysoká 40 metrů, průměr obou polokoulí je 45 metrů, přičemž jedna z nich je nižší. Pod nimi se pak nachází muzeum irácko-íránské války, v níž zahynulo 1 milión Iráčanů a 2 miliony Íránců, aniž by měla nějakého vítěze.
Monument svobody stojí na stejnojmenném náměstí, které patří mezi nejrušnější v Bagdádu a je symbolem červencové revoluce roku 1958, v níž zvítězila arabská socialistická strana BAAS.
Téměř 100% obyvatel Iráku jsou muslimové. Všichni se však nepřiklánějí k jednomu směru islámu, jak je tomu ve většině okolních států. Je to vidět i na ulicích - některé ženy chodí zcela zahalené v černých čádorech, jiné nosí pouze šátky. Totéž se týká i mešit - šíitské jsou uvnitř bohatě zdobené a dekorativní, zatímco sunitské jsou prosté a strohé. Celkem je dnes v Bagdádu údajně 750 mešit.
Mešita šejka Abdula Kadira al-Gailaniho byla původně školou, kde tento světec učil až do své smrti v roce 1165. Přibližně před 700 lety byla nad jeho hrobkou postavena mešita. Škola zde existuje dodnes, má 760 studentů, knihovnu se 60 000 svazky a jak vidíme z probíhajících stavebních prací neustále se rozšiřuje. Její rekonstrukci a další přístavbu financuje Prezidentský palác. Šejk Abdul Kadir al-Gailani a jeho učení mají své stoupence především v Afghánistánu, Pákistánu a Malajsii. Mešita je sunitská, dovnitř nás ale nepustili, protože nejsme muslimové.
První bagdádská brána dnes stojí přímo u dálnice. Je jediná, která zbyla z původních čtyř bran, jež byly součástí bagdádského opevnění. Vedle ní se nachází islámský hřbitov, jehož součástí je i hrobka šejka Omara al-Sahrawardiho.
Mešita Al-Immam Al-Adham byla vystavěna Seldžukovci nad hrobkou immáma Abu Hanifa z poloviny 8.století. Do této mešity se nám podařilo dostat díky drobným "darům" v podobě bankovek, takže jsme si mohli prohlédnout její nádherný interiér i samotnou hrobku Abu Hanifa, který se stal zakladatelem jednoho z proudů islámu. Látka, umístěná na stěně mešity pochází údajně z Ka'aby, posvátného kamene z Mekky a kromě toho prý mešita vlastní několik vlasů proroka Mohammeda.
Nejvýznamnější a nejkrásnější bagdádskou mešitou je ovšem Al-Khadamiya, která byla postavena v roce 1515 a jsou v ní pohřbeni dva z prvních dvanácti immámů - Musa al-Kadhim a Muhammad al-Jawad. Mešita má dvě kopule a čtyři minarety, které jsou celé pokryty zlatem.
Na základě "zkušeností" z předchozích mešit se uchylujeme k malé "lsti" a vydáváme se za muslimy z Bosny. Je právě pět hodin a začíná večerní modlitba. Stovky a postupně tisíce lidí zaplňují nádvoří mešity a modlí se. Dovnitř nás pak již dotlačí samotný dav. Naskýtá se nám neuvěřitelný pohled - muslimové se tísní kolem hrobky, "plazí se" po ní, potírají ji svými slzami, hází dovnitř bankovky a přivazují na ni barevné stuhy. I my jsme vtaženi do úzkého prostoru mezi stěnou a hrobkou, kterým se prodírají muži i ženy s dětmi na zádech ve snaze celou ji obejít. Jiní stojí opodál a s dlaněmi rozevřenými vzhůru se buďto samostatně nebo ve skupinkách modlí. Další se sklánějí u tabulí s výňatky z Koránu, rozmístěnými po stěnách. Nad tím vším se nese hlas muezina...
Když se dostáváme ven, svítí již kolem minaretů a bran mešity zelená světla. Kdo nikdy nestál uprostřed tisícihlavého davu modlících se muslimů, nedokáže si sílu tohoto okamžiku představit. Tím spíš na nádvoří takové nádherné mešity jakou je Al-Khadamiya.
Babylon leží 90 kilometrů jižně od Bagdádu. Osídlen byl již od 4.tisíciletí př.n.l. a ve své historii prodělal dvě období obrovského rozkvětu. Poprvé to bylo za vlády Chamurabiho v 18.století př.n.l., podruhé v době, kdy se stal hlavním městem dynastie Chaldejců, zejména za vlády Nabuchadnessara II. v 6.století př.n.l. Také Alexandr Veliký si zvolil Babylon za své nové hlavní město, ale už jej nestihl vybudovat, protože zde v roce 322 př.n.l. zemřel.
Babylon měl dvojí hradby - vnější byly dlouhé 16 kilometrů a vnitřní 8 kilometrů. Městem protékala řeka Eufrat a ve všech starověkých textech, které se o něm zmiňují včetně Bible bývá popisován jako jedno z nejkrásnějších míst na světě. Původní název Babylonu je Babil, přesněji Bab-el, což znamená "boží brána".
Do Babylonu vstupujeme replikou Ishtařiny brány, za níž vidíme plán města, jak vypadalo v době vlády krále Nabuchadnessara II. přibližně v roce 600 př.n.l.
Ulice procesí byla dlouhá 1430 metrů a široká kolem 10 metrů. Dodnes z ní bylo odkryto 900 metrů a můžeme zde na vlastní oči spatřit originální dlaždice a asfalt, který byl kolem roku 2500 př.n.l. poprvé na světě použit právě tady.
Po obou stranách Ulice procesí byly původně umístěny reliéfy lvů z glazovaných cihel - 60 na každé straně. Lev je symbolem bohyně Ishtar, která patřila v Babylonu k nejuctívanějším. Všechny tyto reliéfy byly ovšem před 1.světovou válkou odvezeny Němci, kteří zde prováděli vykopávky. Dnes se nachází v muzeích po celém světě, protože Německo je v době hospodářské krize začalo prodávat - v Iráku zůstal pouze jediný a ten jsme viděli v Iráckém muzeu v Bagdádu. Řada staveb, které se v Babylonu nacházely, byla kromě toho zřejmě zničena již v průběhu minulých staletí lidmi, kteří rozebírali zdejší chrámy a paláce a cihly odváželi na loďkách po Eufratu ke stavbě svých domků.
Jižní palác krále Nabuchadnessara II. byl největším královským palácem ve starověké Mezopotámii. Má rozlohu 52 000 m2 a jeho hlavní brána, která ústí na Ulici procesí, je na východní straně. Palác má pět dvorů a velký počet místností, které zabírají plochu kolem 1000 m2. Ty sloužily jako soud a administrativa pro krále. Celý palác byl používán až do 2.století př.n.l.
Některé cihly v královském paláci jsou původní, některé byly zrestaurovány. Ty na sobě nesou podpis nového vládce Iráku - Saddáma Hussejna. Restaurátorské práce probíhaly v letech 1978-1990 a omezily se pouze na tento palác. Poté byly kvůli válce zcela zastaveny.
První dvůr královského paláce byl určen pro stráže, druhý pro ministry a úředníky, na třetím byl trůnní sál, na čtvrtém soukromé královské rezidence a pátý byl vyhrazen ženám a královské rodině.
Na třetím nádvoří se dosud dochovala základna, na níž stál královský trůn. Zde také zemřel Alexandr Veliký. Co se stalo s jeho tělem ovšem není přesně známo - jedna z teorií říká, že si přál být hozen do Eufratu, jelikož se domníval, že tato řeka teče do ráje.
Kolem trůnu byly původně opět keramické dlaždice modré barvy s vyobrazením lva. Modrá barva se používala, protože Babyloňané věřili, že odpuzuje zlé duchy. Na některých cihlách můžeme dosud vidět text, pocházející z doby panování Nabuchadnessara II., v němž se praví: "Já, Nabuchadnessar II. jsem nechal zbudovat tento nádherný palác, jehož sály a stropy jsou obloženy cedrovým dřevem, které jsem dovezl z Libanonu....".
Součástí Jižního paláce byly údajně také visuté zahrady Semiramidiny, které dal vystavět král Nabuchadnessar II. kolem roku 590 př.n.l. pro svou ženu, médskou princeznu, aby jí připomínaly hornatý kraj, v němž se narodila. Tuto domněnku potvrzuje mimo jiné nález sedmi komor, v nichž se skladovaly potraviny a o nichž se předpokládá, že se pod zahradami nacházely a dále objev vodního kola, které mohlo sloužit k jejich zavlažování. O tom, kde skutečně stál jeden ze sedmi divů světa však archeologové stále vedou spory.
Projdeme-li vnitřními hradbami, ocitneme se před zbytky Centrálního paláce. Ten zřejmě také obsahoval knihovnu a muzeum. Vykopávky zde nebyly dokončeny, protože začala 1.světová válka a od té doby se v této části města nic nedělalo. Němci však stihli všechno včas odvézt - sochy i zlaté předměty.
Poblíž hradeb severní části Ulice procesí stojí Babylonský lev, pocházející rovněž z doby krále Nabuchadnessara II., tj. 600 let př.n.l. Podstavec je nový, lev je původní. Lev je symbolem babylonského lidu, člověk pod ním symbolem poraženého nepřítele.
Uprostřed Ulice procesí stála Ishtařina brána. Její horní keramická část byla převezena šesti loďmi do Berlína, kde je dnes umístěna v Pergamon Muzeu. Nižší hliněná část zde však stále stojí a můžeme ji obdivovat na svém původním místě. V době Nabuchadnessara II. sem byla totiž kvůli podmáčení navršena hlína, čímž se celá ulice o 8 metrů zvedla.
Symboly na hliněné i keramické části Ishtařiny brány byly shodné. Vidíme zde dvojí vyobrazení - býka a draka. Býk je symbolem boha Adeda, což je bůh bouře a drak symbolem boha Marduka, boha všech Bohů. Jeho přední nohy jsou ze lva, zadní jsou orlí, ocas, krk a ústa pochází z hada. Někdy mívá přimalován ještě roh. Tento tvor vznikl pod vlivem starosumerských příběhů, například eposu o Gilgamešovi.
Chrám Boha Ninmakha, stojící východně od Ulice procesí je zatím v rekonstrukci.
V další části města se nachází Chrámová oblast. Vlevo vidíme Ishtařin chrám, vpravo Chrám boha Nabu Sha-Khare. Mezi nimi jsou domy, určené pro kněze.
Chrám Nabu Sha-Khare byl založen před Nabuchadnessarem II., největšího významu však dosáhl v jeho době. Má rozměry 35 x 33 metrů a byl postaven z hliněných cihel, ozdobených geometrickými vzory. Archeologové zde v roce 1979 našli téměř čtyři tisíce hliněných desek, které byly součástí knihovny a obsahovaly školní texty.
Pokračujeme ještě několik minut v cestě jižním směrem a dostáváme se k Babylonské věži, resp. tomu, co z ní zbylo - návrší, které tvořilo vstupní schodiště a kopec hlíny, která sloužila jako výplň kdysi 90-timetrového zikkuratu. Cihly byly v průběhu staletí rozkradeny na stavbu domů. Je odsud ovšem pěkný výhled na celý Babylon včetně "nové babylonské věže" - letního paláce Saddáma Hussejna. To je také zřejmě důvod, proč se nás "bratr plukovník" dlouhou dobu snažil od "namáhavé" cesty ke zbytkům věže odradit.
U vstupu do celého areálu pak stojí poslední známá babylonská památka - řecký amfiteátr z roku 328 př.n.l. Po prodělané rekonstrukci zde však již nic starověk nepřipomíná a v divadle se nyní každoročně konají hudební slavnosti.
Jižně od Bagdádu se nachází také trojice posvátných měst - Kerbala, Najaf a Kufa. Jelikož je dnes muslimský svátek (15.šaban, tj měsíc do ramadánu) míří sem spousty poutníků - v přeplněných autobusech, na korbách pick-upů a náklaďáků nebo jdou desítky i stovky kilometrů jednoduše pěšky. Míjíme auta, která mají na střechách přivázány rakve. Pro každého muslima je totiž poctou být pohřben právě v Kerbale či Najafu.
Kufa se stala centrem chalifátu za čtvrtého chalífa Ali bin Abi Taliba. Věřící objímají sloup uprostřed mešity, který je jeho symbolem.
Najaf byl založen Harunem ar-Rashidem v roce 791. Zdejší mešita obsahuje hrobku Ali bin Abi Taliba, bratrance a zetě Mohammeda a zakladatele šíitů.
V Kufě nám naše "muslimství" ještě prošlo, v Najafu už však nemůžou ženy ani vystoupit z autobusu. Zdejší hřbitov patří k největším na světě - každý touží být pohřben tam, kde leží první immám šíitů. Během deseti minut, co jsme v rychlosti prolétli nádvořím mešity, jsme viděli tři pohřby. Za války v zálivu a za války Iráku proti Íránu se zde údajně pohřbívalo každou minutu. Není se tedy co divit, že na hřbitově lze spatřit miliony pomníků a že se táhne podél celé cesty z Najafu do Kerbaly v délce 50-60 kilometrů.
V Kerbale se odehrála roku 680 rozhodující bitva mezi šíity a sunity. Po ní došlo k definitivnímu rozštěpení islámu na dvě větve. V bitvě zahynul immám Hussain ibn Ali, vůdce šíitů a jeho bratr Abbas, vnukové Mohammeda. Jejich hrobky se nacházejí ve zdejší mešitě, která proto patří k největším poutním místům islámského světa.
Až do Kerbaly jsme ale nakonec nedojeli. Proud aut postupně houstne a asi 10-15 kilometrů před městem je lidé opouštějí a pokračují dál pěšky. Všude vládne neuvěřitelný zmatek - některá auta se snaží projet pouští, kde zapadají, jiní sjíždějí z náspů, jedou po kolejích, ovívají zavařené motory ... většinou však jen bezradně stojí na místě a troubí. Jestliže nechceme nocovat na silnici, musíme to zavčas otočit zpátky na Bagdád. Ani to ovšem není jednoduché - postupujeme totiž s výjimkou pár náklaďáků proti všem a několik hodin prakticky stojíme uprostřed zácpy, zvířeného prachu a blikajících a troubících všech možných dopravních prostředků. Pruhy na dálnici postupně ztrácejí svůj význam - stále více je jich zabíráno pro jeden směr, takže v určitých místech již neexistuje žádný pro cestu opačnou. Sedm milionů muslimů (!) touží tuto noc přenocovat v mešitě v Kerbale.
Samarra je významným iráckým historickým městem. V roce 836 sem bylo dokonce přeneseno hlavní město chalifátu, než bylo v roce 892 vráceno zpátky do Bagdádu. K nejvýznamnějším památkám Samarry patří Velká mešita a její spirálový minaret.
Velká mešita byla vybudována v polovině 9.století v době chalífa Al-Mustasima Billaha a dále za chalífa Al-Mutawakila. Byla vystavěna na ploše 240 x 160 metrů, její zdi dosahujíí výšky 10 metrů a jsou tlusté 2,65 metru. Přerušuje je 44 polokruhových věží, mihráb je umístěn uprostřed jižní stěny.
Spirálový minaret stojí ve vzdálenosti 27 metrů od severní zdi. Je vysoký 52 metrů a jeho základna má rozměry 33 x 33 metrů. Vrcholu minaretu lze dosáhnout po spirálovitém schodišti s průměrem od 30 do 2 metrů. Chalíf údajně toto schodiště dokázal zdolat na koni. Je odsud nádherný výhled na celou Samarru včetně minaretu a zlaté kopule mešity immáma Hassana Al-Askariho.
Historie Arabů nezačíná ovládnutím Arabského poloostrova a následně na to celého Blízkého Východu, arabská města a království existovala samozřejmě na tomto území již dávno předtím. Hatra je staré antické arabské město. Bylo založeno v roce 311 př.n.l. v době Seleucidů a patřilo do stejného řetězce jako Palmyra v Sýrii, Petra v Jordánsku nebo Baalbeck v Libanonu.
Hatra měla kruhový půdorys podobně jako o pár set let později Bagdád. Jižně odtud se nacházel Ctesiphon, západně Eufrat a východně Tigris. Město obepínaly dvoje hradby - vnější hliněné měly délku 9 kilometrů, vnitřní dosahovaly 6,5 kilometrů a byly kamenné. Hradby měly 4 brány a 171 věží. Mezi jejich vnitřním a vnějším kruhem býval vodní příkop, který se v dobách války naplňoval vodou.
Nejstarším chrámem ve městě je Chrám boha slunce Mrna, který byl postaven v roce 80 n.l. Vidíme zde směs dvou hlavních stylů, které se při jeho výstavbě projevily - helénského a římského. V chrámu se nachází 49 sloupů a je obrácen směrem na východ. Před ním stojí obětiště, kde byla porážena zvířata.
Chrám bohyně Allád je zasvěcen hlavní arabské bohyni před příchodem islámu. Tato bohyně je totožná s Afrodité u Řeků. Chrám je vysoký 34 metrů a je nejvyšším v Hatře. Zdobí jej reliéfy lvů a dále tady najdeme sochy prvních králů - Sanatruka a jeho syna Abd Samia, kteří zde vládli poté, co se Hatra v roce 156 stala královstvím.
Hlavním jazykem v Hatře byla aramejština a právě z aramejských nápisů se toho dozvídáme nejvíc o její historii. V roce 117 dobyli město Římané, ale po roce 200 vznikla politická dohoda mezi Hatrou a Římem, jejímž cílem bylo zastavit postup Sassánovců, kteří ohrožovali Hatru i Palmyru. Tato dohoda však z dosud neznámých důvodů nebyla dodržena, protože v roce 241 sassánovský král Ardeshir město obklíčil a dobyl. Od té doby se na Hatru začalo zapomínat. Objevily ji prakticky znovu až vykopávky v roce 1951.
Hlavní bránou se dostáváme na chrámové nádvoří, jehož západní stranu tvoří osm iwanů. Iwan je typický arabský stavební prvek - jedná se vlastně o otevřenou vstupní halu budovy, která byla zastřešena obrovským obloukem.
Tři největší iwany jsou zasvěceny třem nejvýznamnějším bohům v Hatře, představujícím otce, matku a syna. Ostatní iwany a místnosti byly určeny pro kněze.
V severním iwanu, náležejícím bohu-synovi Bermerinovi lze kromě mramorového podstavce pod oltář a zbytků soch býků spatřit také kanálky, které byly používány jako vodovod.
Prostřední iwan je vyhrazen Chrámu bohyně-matky Marthin, což je bohyně měsíce. Jeho klenba je vysoká 23 metrů, na podstavcích dosud stojí sochy orlů, obličeje na stěnách sloužily k ochraně před zlými duchy. Měly by být všude ve trojicích, ale irácká vláda nechala některé z nich převézt do muzea. Chrám bohyně měsíce byl dokončen roku 122 n.l.
V jižním iwanu se nachází Chrám boha-otce Mrna, tedy boha slunce. Ten tvoří zároveň vstupní halu do Chrámu Shanash (Chrám jitřenky). Přestože je tento chrám malý a strohý, je považován za nejposvátnější, protože zde stály sochy všech tří bohů - otce, matky i syna. Otec měl nad sebou slunce, matka měsíc a syn měl symboly obou. Výstavba tohoto chrámu je spojena s legendou - králi Sanatrukovi se zdál sen o tom, že má postavit místnost všem bohům a proto se hned další den ráno dal do práce.
Mimo hlavních chrámů najdeme na území Hatry řadu menších svatyní a dalších staveb - Ishtařin chrám, Chrám boží trojice, pocházející z roku 105 n.l. nebo Chrám Al-Saqaya, který sloužil především jako obětiště. Každý návštěvník Hatry dnes ocení to, že řada soch a reliéfů zde byla ponechána a můžete je tak spatřit v jejich původním prostředí.
Mosul leží 400 kilometrů severně od Bagdádu a je třetím největším iráckým městem. Na rozdíl od oblastí, které jsme zatím poznali, je severní Irák mnohem pestřejší - nejen z hlediska geografického (pouště vystřídaly hory), ale také náboženského a etnického (žijí zde Arabové, Kurdové, Asyřané i Turkménci).
My jsme sem ovšem jeli zejména proto, že severní část Mezopotámie byla v minulosti sídlem Asyrské říše a v okolí dnešního Mosulu se nacházela všechna její hlavní města: Aššur, Nimrud, Khorsabad a Ninive.
Mešita proroka Jonáše stojí na jednom z kopců nad městem. Není to sice potvrzeno, ale nachází se v ní údajně také jeho hrobka. Při rozšiřování mešity před 20 lety narazili zedníci na sochu okřídleného býka, čímž se zjistilo, že historie tohoto místa je mnohem starší.
Asyrský král Sennharib zde dal postavit palác svému synovi. Ten byl ve 4.století př.n.l. přeměněn Sassánovci v chrám, který se užíval až do 3.století n.l. Potom byl zničen a v 7.století byl na jeho místě postaven kostel. V 15.století za turecké nadvlády byl kostel odstraněn a založena malá mešita, která byla postupně rozšiřována.
Zde nalezený okřídlený býk je vůbec prvním na světě - má pouze čtyři nohy, pátá přibyla na podobných skulpturách teprve později. Hlava byla bohužel zničena buldozerem, který jej našel. Zvláštností je, že socha je složena z několika kamenů. Archeologové se domnívají, že býk původně na tomto místě nestál, ale byl sem přepraven králem Ašurnasirpalem II. z Aššuru. Řada z nich si dokonce myslí, že kopec, na němž v tuto chvíli stojíme, se brzy stane jedním z největších archeologických nalezišť na světě, protože je známo, že Ašurnasirpal při svém stěhování s sebou vzal spoustu soch a cenných předmětů. Místní lidé zde tedy bydlí v památkách nebo nad nimi. Nahlédli jsme například do domu, postaveného přímo v asyrské hrobce, o čemž svědčí heřmánkový květ přede dveřmi - symbol asyrské říše.
Nimrud se stal druhým hlavním městem Asyřanů po Aššuru a dnes se jedná o jedno z nejlépe dochovaných starověkých míst v celém Iráku. Město bylo založeno ve 13.století př.n.l., jeho poslední podoba pochází z 9.století př.n.l.
Největšími králi, kteří zde měli své sídlo, byli Ašurnasirpal II. a jeho syn Shalmaneser III., kteří žili v 9.století př.n.l. Oba vládli poměrně dlouho, ale většinu času strávili mimo palác na bojových polích. Ašurnasirpal II. si vysloužil přezdívku "král hořkého moře", což bylo díky výroku, který pronesl poté, co se dostal ke Středozemnímu moři: "Já jsme myl svůj meč v tomto hořkém moři...".
Město Nimrud mělo čtvercový půdorys a chránily jej 9 kilometrů dlouhé hradby. Jeho nejvýznamnější památkou je Severozápadní palác, zabírající plochu 26 000 m2 (200 x 130 metrů). Dal jej vystavět král Ašurnasirpal II., který vládl v letech 883-859 př.n.l. Palác měl dva vchody, ozdobené skulpturami okřídlených býků.
Okřídlení býci pocházejí z roku 880 př.n.l. a chrání vstup do paláce před zlými duchy. Jedná se o zvláštní bytosti, které mají tělo býka, lidskou hlavu, lví nebo býčí nohy a křídla orla nebo sokola.
Trůní sál B je největší místností paláce. Má rozměry 45,5 x 10,5 metrů a jeho zdi jsou pokryty kompletní sbírkou alabastrových desek, zobrazujících scény z královského života a náboženské legendy.
Nimrud byl objeven anglickými archeology v roce 1841. Na jeho výzkumu se podílel mimo jiné také Sir Mallowan, druhý manžel Agathy Christie, který zde v roce 1973 našel řadu předmětů ze slonoviny, umístěných dnes v Iráckém muzeu.
Teprve v roce 1990 však byly odkryty královské hrobky, ležící za Severozápadním palácem, v nichž bylo nalezeno přes 50 kg zlata.
Hrobka královny Sárí pochází z 9.století př.n.l. Obsahovala téměř 30 kg zlatých předmětů a dodneška je chránili hadi - potomci hadů, kteří sem byli staviteli hrobky nasazeni k její ochraně. Zlatá koruna královny nebyla dosud z bezpečnostních důvodů vystavena v žádném muzeu a dokonce nebyla ani zveřejněna její fotografie. Na koruně jsou údajně zavěšeny diamanty, které při jejím pohybu hrají melodii.
Poblíž této hrobky leží palácová studna, hluboká 28 metrů. Když bylo město v roce 612 př.n.l. dobyto Babyloňany, naházeli do ní Asyřané své poklady, aby se pro ně mohli později vrátit. K tomu ale už nikdy nedošlo, takže toto zlato bylo nalezeno až archeology v roce 1973.
U řady královských hrobů není dosud určeno, komu náleží. Jeden z nich však patří krásné královně z Ugaritu Abáji, kterou si vzal za manželku Ašurnasirpal II. během svého tažení proti Féničanům a Ugaritu. Také v její hrobce bylo nalezeno 16 kg zlatých předmětů. Právě výboje Asyřanů nutili Féničany plout stále dál na moře a posléze založit Karthágo.
Mimo základní areál města byl teprve před 7 měsíci objeven Ishtařin chrám. Dosud můžeme na jeho částečně odkrytých základech spatřit značky archeologů.
Řeka Tigris odděluje nový Mosul od starého, jehož součástí jsou i ruiny Ninive a zbytky původních hradeb tohoto města s několika městskými branami.
Ninive bylo třetím hlavním městem Asyřanů. Až do smrti krále Chamurabiho to byla babylonská provincie, ale od té doby se rozvíjelo jako nezávislé království. Kolem roku 1400 př.n.l. se stalo jednou z nejmocnějších zemí na Středním Východě, ale v roce 500 př.n.l. bylo zničeno Médy, kteří sem vpadli ze severní Persie. Nicméně po více jak 200 let bylo Ninive centrem civilizovaného světa.
Vchod do Sennharibova královského paláce chránily také dva okřídlení býci, kteří byly však převezeni do Britského muzea v Londýně. Od roku 1973 pokračovali v archeologických pracech již samotní Iránci.
Král Sennharib vládl koncem 7.století př.n.l. a zaútočil na Persii, Lagash i Palestinu. Kamenné reliéfy, které nalezneme v trůnním sále, audienční hale, ale také v ložnici, se proto zabývají především válečnou tématikou. Místa jednotlivých bitev poznáme především podle stromů. Typické pro asyrské umění je to, že postavy jsou zobrazeny v pohybu. Král platil za každého mrtvého, jako důkaz museli vojáci přinést hlavu nepřítele nebo jeho přirození.
Sennharib dal také vybudovat 80-tikilometrový kanál, kterým přivedl do města vodu z řeky Gomel a postavil přehradu na její regulaci. Díky tomu mohl ve svých zahradách vysadit také vzácné druhy rostlin a stromů.
Městské hradby měřily 18 kilometrů a měly celkem 15 bran, pojmenovaných po asyrských bozích. Řada z nich se dochovala dodnes.
Pár kilometrů severně od Mosulu se nachází ještě dvě významné památky - Dur Šurukkin, další z bývalých hlavních asyrských měst a v horách pak Klášter sv.Matouše.
Klášter sv.Matouše (Klášter sv.Mattie) stojí na vrcholku hory Maqloub. Je to syrský ortodoxní klášter a pochází ze 4.století, což znamená, že je zároveň nejstarším klášterem na území Iráku. Je to také důkaz toho, že sever Iráku je nábožensky pestřejší a že zde našly své místo kromě islámu i zástupci jiných církví.
Dur Šurukkin (Khorsabad) byl čtvrtým hlavním městem Asýrie. Postavil jej král Sargon II. (721-705 př.n.l.), ale dlouho si jej neužil. Rok poté, co se sem přestěhoval byl zavražděn a jeho syn Sennharib vrátil metropoli zpátky do Ninive, přičemž s sebou odvezl i řadu soch a skulptur k výzdobě svého nového královského paláce.
Ani v dnešní době není tomuto místu poskytována patřičná úcta - kluci hrají fotbal mezi vykopávkami a z tisíce let starých kamenných reliéfů mají vyrobeny branky. Většina města je však zřejmě stále ještě pod kopcem hlíny. Propadající se půda svědčí o tom, že se pod námi skrývají prázdné prostory - chrámy, místnosti atd.
Po celou dobu prohlídky nás doprovází desítky děcek z blízké turkmenské vesnice a musíme se ozbrojit značnou dávkou trpělivosti vůči jejich drzosti, s jakou se dožadují obsahu našich tašek a kapes. Jednomu z nich se podařilo mi ihned po příchodu ukrást propisku, kterou jsem si dělal poznámky a od té doby kolem mě každý poskakuje a kreslí si prstem do dlaně s posměšným vřískáním "Mistr, Pen, Mistr, Pen.".
Při zpáteční cestě se zastavujeme ještě v Arabském městě v okrajové čtvrti Mosulu. Katolický klášter sv.Jiří byl postaven na místě původního kostela z 10.století, což bylo v době, kdy kolem stávala křesťanská vesnice.
Loučíme se s Mosulem. Velká Nuridova mešita byla postavena ve 12.století a její součástí je také šikmý minaret Al-Hadba, vysoký 52 metrů.
Na zpáteční cestě z Mosulu do Bagdádu začínáme mít problémy s naftou - kvůli pašerákům jsou totiž na severu Iráku benzín a nafta pouze na příděl a to dle SPZ. Vozidla z jiných částí země nemají prakticky možnost zde natankovat. Řidiči, vezoucí s sebou naplněné kanystry a pumpaři, prodávající načerno jsou ihned zatýkáni.
Zbývá nám ještě prohlídka prvního z hlavních asyrských měst, jímž byl od 15.století př.n.l. Aššur. Asyrská říše v tu dobu zahrnovala Irák, Sýrii, Anatolii, Írán, Egypt a část Arábie. Teprve král Ašurnasirpal II. přesunul v polovině 9.století př.n.l. hlavní město do Nimrudu, kde poté vládl jeho syn Shalmaneser III.
Asyřané pojmenovali Aššur po svém hlavním bohu. Předtím se jednalo o méně významné místo, známé však už z dob akkadské říše za dynastie z Uru i za Chamurabiho.
Kousek za vchodem do areálu nalezneme vykopávky, které zde prováděla německá expedice před 3 měsíci. Jedná se o staré obytné části města. Svoje mrtvé pohřbívali Asyřané hned vedle domů.
Arabský dům je novější - pochází z 1.století n.l., tj. ze stejného období jako Hatra. Své pojmenování dostal díky podpisu arabského architekta, který zde byl nalezen. Jinak není o této stavbě nic známo, ani k jakým účelům sloužila, protože se o ní nezmiňují žádné písemné prameny. Netypické je zejména použití tři iwanů v řadě za sebou.
V chrámové oblasti najdeme zbytky tří chrámů - Boha měsíce, Boha slunce a Ishtařina chrámu. Ishtařin chrám byl údajně původně vyzdoben olověnými destičkami velikosti 9 x 9 cm s erotickými motivy. Archeologické práce, které zde prováděli Němci, byly v roce 1989 přerušeny a chrámy opět zasypány. Pokračovat se v nich začalo teprve letos. Existuje oprávněná domněnka, že pod těmito stavbami z 15.století př.n.l. existují ještě základy z doby Akkadu, tedy z 18.století př.n.l.
Vedle Chrámu Anu, boha nebes se nachází královský hřbitov. Je zde také hrobka Shalmanesera I. Zlato a ostatní předměty, které v ní byly nalezeny však odvezli Němci už před 1.světovou válkou.
Nejnápadnější stavbou Aššuru je zikkurat. Historikové se dodnes nemohou shodnout na tom, zda měl tři nebo čtyři patra. Díru do něj udělali Němci v průběhu vykopávek v letech 1903-1907, protože chtěli zjistit, jestli se uvnitř nenachází nějaké hrobky a poklady. Pouze tím ale potvrdili teorie, že na rozdíl od egyptských pyramid jsou mezopotámské zikkuraty naplněny jen cihlami a hlínou.
Zikkurat se tyčí na malebné vyvýšenině nad řekou Tigris. Za ním jsou již jen budovy z turecké doby, v nichž se nachází muzeum. Toto bylo však před šesti lety kompletně vykradeno a od té doby je zavřené.
Vykopávky dosud pokračují na Chrámu vesmíru, v částech z doby Parthů (2.století př.n.l. - 2.století n.l.) a zejména v administrativní oblasti města. Kopáči vyvážejí na kolečkách prach a hlínu, zatímco ředitel výkopových prací nás seznamuje s nejnovějšími objevy a důsledně přitom hlídá, zda se nepokoušíme je fotografovat. Součástí administrativních i obytných budov je dokonalá kanalizace, sestávající ze dvou větví - samostatně na vodu (z koupelen) a na splašky (ze záchodů).
Také na zpáteční cestě se zastavujeme v Samaře, abychom si prohlédli další památky tohoto města a jeho okolí.
Palác zamilovaných (Qasr al-Mashouk) se nachází 10 kilometrů severně od Samarry a založil jej koncem 9.století abbásovský chalíf Al-Mustadhid. Jeho druhé patro se však již propadlo, takže vstup dovnitř není povolen.
Abu Dulufova mešita leží 20 kilometrů od města a dal ji postavit chalíf Al-Mutawakil na počest svého velitele. Jedná se vlastně o zmenšenou kopii Velké mešity včetně spirálového minaretu, který je ovšem vysoký "pouhých" 19 metrů. V příslušném poměru jsou zmenšeny i schody, takže výstup na jeho vrchol je záležitostí pouze pro otrlé jedince.
Městu dominuje zlatá kopule a minarety mešity immáma Hassana al-Askariho, v níž jsou pohřbeni hned dva immámové. Zlatá kopule má obvod 68 metrů.
Šíitové se domnívají, že ve zdejším sklepení zmizel také 12.immám, který se již v mladém věku ztratil a muslimové věří, že se znovu objeví v dobách, kdy bude nejhůř. Jedná se tedy opět o vysoce posvátné místo. Dostat se dovnitř a natočit něco z nádherné výzdoby se nám tentokrát podařilo díky zedníkům, kteří zde pracovali.
Z původních dvanácti immámů je jich sedm pohřbeno v Iráku (3 v Bagdádu, 2 v Samaře, 1 v Najafu, 1 v Kerbale), čtyři v Íránu (1 v Shirazu, 1 v Tabrízu, 2 v Mashadu) a osud jednoho je zahalen tajemstvím. To znamená, že během naší cesty jsme kromě starověkých památek navštívili také většinu z významných posvátných míst, která se v Iráku nachází a která pro nás mají stále příchuť "něčeho zakázaného". Na některých z nich se nám přitom dokonce podařilo dostat až do nejposvátnějších prostor jednotlivých mešit.
Celodenní přejezd z Bagdádu do Damašku je tentokrát o něco kratší, protože jsme se nezdrželi na hranicích tak dlouho. Tomu jsme ovšem museli dopomoci ne zrovna malým úplatkem, jelikož směna celníků, která měla za hodinu končit, nepovažovala původně za reálné odbavit v tak krátké době celý jeden autobus a chtěla po nás, abychom počkali na vystřídání.
V Damašku jsme tak stihli alespoň proběhnout největším a nejkrásnějším súkem na světě těsně před jeho zavřením a u zbytků Jupiterova chrámu, na němž je vystavěna Umajjovská mešita, si ten večer dát alespoň sklenici lahodné šťávy, vymačkané před našimi zraky z čerstvých granátových jablek.
Ceny benzínu a nafty v Iráku lze ponechat bez komentáře: 1 litr nafty stojí 10 filsů, což znamená v přepočtu téměř 200 litrů za 1 dolar, čili 20 haléřů za litr. 100 litrů benzínu stojí taky 1 dolar.
Prakticky jediným používaným platidlem v Iráku jsou 250-tidinárové bankovky. Jelikož kurz je momentálně 2000 dinárů za 1 dolar, dostanete za 1 desetidolarovku 80 "papírů" - a to doslova, protože bankovky jsou tištěny na obyčejném papíře a odstíny jejich barev se kus od kusu liší.
Ulice v Bagdádu jsou příšerně špinavé. Také řada domů se rozpadá a nikdo se o ně nestará. Auta, která zde jezdí, jsou většinou starší než 15-20 let a těžko by jinde prošla technickou kontrolou. Spatřit takové, které nemá rozbité alespoň jedno ze skel, se rovná prakticky zázraku.
S autobusy je to podobné. I když jsme jako cizinci dostali zřejmě to nejlepší, co bylo k mání, museli jsme jej během prvních dvou dnů 5x měnit - sedadla buďto nešla sklopit vůbec nebo naopak byla zaseknuta v "lůžkové úpravě" natrvalo, v jednom autobuse jsme se setkali se třemi i více typy sedaček, klimatizace nefungovala a o čistotě je lépe vůbec nemluvit. Mikrofon pro průvodce nebyl ani v jednom.
Lidé v Iráku jsou celkem příjemní. Žebráky jsme prakticky vůbec nepotkali - těch pár kluků, co to na nás zkoušelo, rozhodně nevypadalo na to, že by trpělo hladem. Základní potraviny mají údajně zdarma a ve většině restaurací je taky vždycky plno. Za jejich výkladními skly nebo přímo na ulici lze spatřit dostatek "masoháků" s rozvěšenými kuřaty a kusy skopového. Poblíž stojící další ovečky jsou důkazem toho, že maso je opravdu čerstvé.
Zprávy o tom, že každý Iráčan nosí kalašnikova jsou naprostý nesmysl. Zbraně jsme viděli pouze u vojáků, střežících významné objekty nebo ve vojenském prostoru, což je běžné i jinde ve světě. Na vesnicích je sice situace trochu jiná - samopaly zde používají na ochranu před bandity a občas potkáme pick-up s kulometným hnízdem na střeše. Jedná se však o zcela ojedinělé případy.
Lenivost Arabů je vyhlášená a setkáváme se s ní na každém kroku. Nosiči kufrů nikdy neberou všechny najednou. Vždycky přinesou tak každý třetí a čekají, jestli budeme chtít i ty ostatní. Ranní čaj musíme objednávat několikrát a i tak se stane, že nakonec odcházíme od snídaně bez něj. Když dostanete špinavý příbor, je lépe utřít si ho vlastním kapesníkem, protože jinak Vám jej odnesou a nového už se nedočkáte.
Během celé cesty po Iráku nás doprovázeli čtyři lidi - kromě průvodce, řidiče a jeho pomocníka to byl ještě zástupce státní bezpečnosti, přezdívaný jak jinak než "bratr plukovník". Ten má především za úkol pod rouškou naší bezpečnosti dohlížet na to, abychom náhodou nefotografovali strategické objekty a abychom se nevybavovali na ulici s místními lidmi, což je stejně zbytečné, protože angličtinu nikdo neovládá a dokonce ani prodavači neumí napočítat do pěti.
Uprostřed každého rondelu vidíme hrdinské sousoší či budovatelský monument ve tvaru různě spletených sloupů, prutů a věží a na každé křižovatce potkáme Saddáma Hussejna - Saddám ve vojenském, Saddám ve svátečním, Saddám s telefonem, Saddám s kulovnicí, Saddám kynoucí, Saddám velící, Saddám skromně coby "král Miroslav", Saddám, Saddám, Saddám...