Nejstaršími obyvateli Černé Hory byli Ilyrové, kteří zde sídlili již v 7.století př.n.l. Kolem roku 170 př.n.l. se země dostala pod nadvládu Římanů a poté Byzantské říše.
Prvním samostatným černohorským státním útvarem se v 11.století stalo knížectví Duklja, později nazývané Zeta. Na jeho vytvoření měli zásluhu Vojislavičové, kteří rozdrobená území v roce 1042 sjednotili a vládli jim téměř 200 let.
Po nich přišel v roce 1183 srbský rod Nemaničů. I v době jejich vlády však dochází k dalšímu rozvoji. Zeta má v rámci Srbského království jistou samostatnost. Pobřežní města však zůstávají nadále pod nadvládou Benátčanů a Turků.
Po Nemaničích následovali různí vladykové, než se v roce 1696 podařilo uchopit vládu rodu Petrovičů, kteří pak setrvali na trůnu až do roku 1918.
Nejvýznamnějším panovníkem z tohoto rodu byl Nikola I. Petrovič, za jehož vlády získává v roce 1878 Černá Hora opět samostatnost. V hlavním městě Cetinji otevírá 12 evropských států svá velvyslanectví.
V roce 1910 prohlašuje Nikola I. sám sebe králem a Černou Horu královstvím. Jeho kralování však trvalo pouze 8 let. V roce 1918 se po skončení 1.světové války stává jeho země součástí Království Srbů, Chorvatů a Černé Hory, z něhož se postupně vyvinula Jugoslávie.
K rozpadu Jugoslávie dochází v roce 1991, v původním svazku zůstává pouze Srbsko a Černá Hora. Dnešní oficiální název státu zní "Spojené republiky Srbsko a Černá Hora" (mezinárodní poznávací značka SCG) a podle smlouvy z loňského roku bude za tři roky následovat referendum, v němž se občané obou zemí vyjádří k dalšímu setrvání v rámci jednoho útvaru.
Černá Hora má však v určitých záležitostech už momentálně relativní samostatnost. Neplatí zde například dokonce ani srbské peníze. Na základě měnové dohody s Evropskou unií se černohorskou měnou stala v roce 1999 německá marka, což se po roce 2002 automaticky změnilo na EURO.
Hlavním městem Černé Hory je od 2.světové války Podgorica. Ještě dnes najdeme ale na silnicích cedule, vysměrované podle jejího nedávného názvu na Titograd.
Podgorica má v současné době 179000 obyvatel a jedná se o moderní město bez významnějších historických památek, které muselo být po válce postaveno prakticky celé znovu, protože bylo celkem 62x bombardováno spojenci.
Černá Hora má 293 kilometrů pobřeží, z toho 73 kilometrů zabírají pláže. Pláží je celkem 117 a jsou rozděleny na několik riviér, z nichž nejznámější je Budvanská riviéra.
Budvanská riviéra měří téměř 25 kilometrů. Začíná na pláží Jaz, nacházející se severně od města Budva, a táhne se až k ostrovu Sv.Stefan. Jejími "objeviteli" se stali čeští turisté.
Slovanská pláž (Slovenska Plaža), vycházející ze starého budvanského přístavu, je dlouhá 1600 metrů a pojmenování jí dali Češi v roce 1935.
Budva je jedním z nejstarších sídel na černohorském pobřeží, její historie je stará 2500 let. Město založil podle legendy Kadmos, syn fénického krále Agenora a královny Telofosy, který byl se svou manželkou vyhnán z Théb a uchýlil se k ilyrskému kmeni Enheleů.
K výraznému rozvoji Budvy dochází ve středověku za vlády Nemaničů, kteří také začali stavět zdejší hradby. Jejich dnešní podoba pochází z 15.století z období Benátské republiky (1360-1797), což dosvědčuje také benátský lev na okrouhlé baště.
Městská brána je zdobena ikonou Budvanské bohorodičky, ochránkyně města. Nejkrásnější pohled na červené střechy a úzké klikaté uličky Staré Budvy se jejímu návštěvníkovi naskýtá při procházce po hradbách, které ji ze všech stran obklopují. Lze odsud rovněž spatřit nedaleký Ostrov sv.Mikuláše (Sv.Nikola), pojmenovaný podle tamního kostelíku.
Ostrov sv.Mikuláše je dlouhý 2 kilometry, je to největší ostrov Černé Hory a pobývají zde vzácné druhy ptáků a mufloni. Zatím se jedná o oázu klidu v dohledu rušných budvanských pláží. Jelikož se ale nedávno ostrov dostal do soukromých rukou, je otázkou, zda nebude v následujících letech přebudován na luxusní hotelové centrum.
Nejstarší stavbou Budvy je Citadela, která byla založena již v 5.století, přestavovali ji však postupně všichni její pánové až do 19.století - Nemaničové, Benátčané, Napoleon i Rakušané. Dnešní podoba Citadely pochází z roku 1836 a v současné době slouží rovněž jako městské divadlo.
Dominantou města je věž Kostela sv.Jana Křtitele (Sv.Ivan). Jeho základy pochází již ze 7.století, věž byla postavena v roce 1867. Uvnitř se nachází vzácné ikony benátských mistrů včetně originálu Budvanské bohorodičky.
Kostel P.Marie založili již v roce 840 benediktini jako klášterní svatostánek, jeho fasáda je gotická a později sloužil jako archeologické muzeum a galérie. Hned vedle stojí Kostel sv.Sávy s polokruhovou apsidou, který postavili Nemaničové v roce 1142. V době francouzské okupace zde byl sklad.
Ortodoxní Kostel sv.Trojice byl postaven v roce 1804. Jeho vnější fasáda se právě opravuje, uvnitř si lze však prohlédnout bohatý ikonostas s kresbami řeckého malíře Nikoly Aspiota.
Budvanské Archeologické muzeum patří k jedněm z nejbohatších v Černé Hoře. Řada jeho artefaktů byla odkryta po zemětřesení v roce 1979, ty nejstarší pochází až z ilyrského období z 5.století př.n.l.
Bečićská pláž je nejdelší na Budvanské riviéře. Měří 1950 metrů a v roce 1935 dostala v Paříži ocenění Zlatá palma jako nejkrásnější pláž v Evropě. Nejlepší evropskou pláží ji novináři vyhlásili ještě v roce 1971.
Se sousední Budvou je Bečići spojeno promenádou, po níž jezdí elektrický vláček. Skalní masiv, oddělují obě střediska, je dnes provrtán tunelem.
Jak to bude s kvalitou pláží vypadat v budoucnu a zda získají opět svá ocenění, bude záviset především na samotných Černohorcích. Ubytovací komplexy byly po zemětřesení v roce 1979 postaveny znovu a v době války nebyly používány, takže jsou relativně nové a na vysoké úrovni. Jídlo je zde vynikající a služby odpovídající, přičemž ceny jsou ve srovnání se sousedním Chorvatskem přibližně třetinové. Doprava na kterékoliv místo na riviéře lodí, autobusem nebo minibusem je téměř "za babku" a frekvenci spojů můžeme jenom závidět. Jediným problémem tak zůstává čistota moře a pláží. V odpoledních hodinách většinou přináší příliv ke břehu spoustu smetí, které se do vody v průběhu dne dostalo a najít volné místo pro svůj ručník na pláži bývá díky špatné organizaci poloprázdných lehátek a slunečníků také dosti velkým problémem.
Cetinje, nacházející se ve vnitrozemí Černé Hory, patří k historicky nejvýznamnějším místům země. Město založil v roce 1482 Ivan Crnojevič, který musel v roce 1479 po nezdařeném pokusu o získání samostatnosti vůči Benátské republice opustit své dosavadní sídlo v Žabljaku na Skadarském jezeře. Cetinje se pak na dlouhá léta stala hlavním městem Černé Hory, jímž zůstala prakticky až do skončení 2.světové války.
Nejstarší památkou Cetinje je Vlašský kostel. První svatostánek zde byl postaven již v roce 1435 z proutí a hlíny, dnešní stavba je z 19.století. Plot byl vytvořen ze 2000 hlavní pušek, zabavených Turkům.
Vedle Vlašského kostela stojí Památník padlých dobrovolníků, postavený na počest vlastenců, kteří spěchali v roce 1915 z Ameriky na pomoc Černé Hoře, ale jejich loď byla potopena dříve, než vůbec mohli do bojů zasáhnout.
Na kopci nad městem se vypíná vyhlídka, zvaná Orlí kras (Orlovi Krš), na níž je dnes umístěno mauzoleum Danila Petroviče, který koncem 17.století založil dynastii Petrovičů.
Palác krále Nikoly byl postaven v roce 1867, jeho dnešní podoba pochází z roku 1910. V současné době slouží palác jako muzeum, exponáty se vztahují především k životu Nikoly I. a jeho rodiny.
Palác Biljarda dal postavit v roce 1838 Petr II. Petrovič Njegoš po svém návratu z Ruska. Jméno dostala budova podle kulečníku, který si dovezl z Petrohradu. Na dvoře se nachází reliéfní mapa Černé Hory o velikosti 20 x 20 metrů, kterou vytvořili v letech 1916-1917 rakousko-uherští vojáci.
Kaple Narození Bohorodičky stojí v parku Čipur přesně na místě původního kláštera, který založil Ivan Crnojevič v roce 1484. Jeho zbytky jsou zde dodnes vidět.
Kapli dal postavit král Nikola I. v roce 1890 jako svou hrobku. Vzhledem k tomu, že však zemřel v roce 1921 v exilu, byly sem jeho ostatky a ostatky jeho ženy Mileny převezeny až v roce 1989.
Nový klášter postavil vladyka Danilo v roce 1701 na základech původního paláce Crnojevičů. Stavba sloužila rovněž jako rezidence nejvyšších vládců Černé Hory a to až do poloviny 19.století, kdy se přestěhovali do Biljardy.
V klášterním kostele je uložen sarkofág Petra I. Petroviče Njegoše, který byl po své smrti prohlášen za svatého. Cetyňský monastýr proto bývá také často nazýván Klášterem sv.Petra Cetyňského.
Nejhonosnější budovy ve městě patřily po roce 1878 velvyslanectvím 12 evropských států, které navázaly se samostatnou Černou Horou diplomatické styky. Francouzské velvyslanectví, obložené mozaikami, slouží dnes jako knihovna.
Turisté jezdí do Černé Hory především kvůli jadranským plážím a středomořskému podnebí. Typickým znakem této země však jsou pohoří - více než 60% státu se nachází ve výšce nad 1000 metrů a přibližně 40% pokrývají lesy.
Hned za Cetinjí se zvedá pohoří Lovćen, dosahující výšky 1750 metrů n.m. Díky svému kamenitému povrchu bývá často nazýváno "černohorské kamenné moře".
Na druhém nejvyšším vrcholu Jezerski vrch (1660 m n.m.) se nachází mauzoleum Petra II. Petroviče Njegoše, přestavěné v roce 1951 při příležitosti 100.výročí jeho úmrtí do monumentální podoby. Hrobku stráží dvě impozantní sedmitunové sochy Černohorek z černého granitu.
Petr II. Petrovič Njegoš se narodil v místní vesničce Njeguši a proslavil se zejména tím, že v roce 1830 zrušil funkci guvernátora, který byl do té doby volen zástupci nejvýznamnějších černohorských rodů, a prohlásil dynastii Njegošů za jedinou dědičně vládnoucí.
Njeguši leží ve výšce 940 metrů n.m. a kromě toho, že zde dodnes udržují rodný dům Petra II., je známé především díky zdejšímu sýru a pršutu.
Njegušský pršut se nijak neochucuje ani tepelně neupravuje, je to vlastně sušená vepřová šunka. Celá kýta se nasolí mořskou vodou a na 7 dní se zatíží, aby přebytečná voda vytekla. Přibližně 2 až 3 měsíce se pak suší. Právě zdejší kombinace přímořského a horského vzduchu mu dodává jeho nezaměnitelnou chuť.
Boka Kotorská je považována za jeden z nejhezčích a strategicky nejvýznamnějších přírodních zálivů na světě. Celkově pokrývá plochu 88 km2 a zasahuje 28 km do pevniny, délka pobřeží je 105 km. Poloostrov Luštica odděluje záliv od otevřeného moře, poloostrov Vrmac jej pak rozděluje na dvě části - vnitřní, kterou představuje Tivatský záliv, a vnější, tvořenou Risanským a Kotorským zálivem.
Nejužší místo zálivu je široké 350 metrů a jmenuje se Verige. Slovo "verige" znamená "řetěz". Už v dobách ilyrské královny Teuty se zde natahovaly řetězy, aby dovnitř nemohly vplout nepřátelské lodě.
Centrem Kotorského zálivu je město Kotor. Jeho hradby jsou dlouhé téměř 5 kilometrů, široké 5 metrů a místy vysoké až 12 metrů. Hradby se začaly stavět už v 9.století v období Byzantské říše, ve 12.-14.století pokračovaly v jejich stavbě Nemaničové, dokončeny však byly teprve v 19.století.
V roce 1420 získávají nadvládu nad Kotorerm Benátčané pod záminkou, že budou bránit město proti Turkům. Jejich panování však trvalo až do roku 1797, kdy je vystřídal Napoleon a po něm v roce 1813 Rakousko-Uhersko.
Kotor byl vždy důležitým střediskem námořníků. Již v 8.století zde vzniklo Bratrstvo námořníků a proslaven je rovněž svou námořní školou, která až do 19.století sídlila v paláci Pima. Své kadety sem posílal i car Petr I.
V období 1.světové války kotvila v Kotorském zálivu rakousko-uherská flotila, na níž propukla 1.února 1918 námořní vzpoura. Důvodem pro vznik vzpoury byly především špatné podmínky námořníků, ve druhé řadě pak upozornění na práva slovanských národů, žijících ve společné říši.
Povstání v Boce Kotorské bylo násilně potlačeno, 900 mužů bylo zatčeno a 4 vůdcové popraveni. Mezi nimi rovněž přerovský rodák František Raš, který je společně s ostatními pohřben na zdejším hřbitově. Nicméně cíle vzpoury bylo částečně dosaženo, protože na rakousko-uherských lodích již neměl potom kdo sloužit.
Největší pohromou v novodobé historii Kotoru se stalo zemětřesení na Velikonoce roku 1979. Zemětřesení mělo epicentrum v moři a bylo při něm zničeno téměř 60% města. Než se navíc lidé vzpamatovali z první vlny (15.4.), přišla vlna druhá (24.4.).
Z původních 30 kostelů jich dnes stojí ve městě asi 10, z toho 6 slouží svému původnímu účelu. V ostatních se nachází muzea, knihovny a galerie. V roce 1979 byl Kotor zapsán na listinu světového dědictví UNESCO.
Hradby mají tři větve, které se sbíhají ze tří stran k Pevnosti sv.Jana (Sv.Ivan), tyčící se nad městem ve výšce 280 metrů n.m. V hradbách jsou umístěny celkem tři brány.
Jižní brána, zvaná Brána Gurdić podle podmořského pramene, je trojitá, protože jako jediná umožňovala vstup od pevniny. Jednotlivé části se stavěly v 13., 15. a 18.století.
Severní brána vznikla v 15.století na řece Škurda. Navazuje na ni kamenný most, doplněný dřevěným padacím.
Hlavní branou je brána západní, tzv. mořská. Postavili ji v roce 1555 Benátčané a až do poloviny 19.století byla přístupná jen od moře. Dnes jí vstupujeme do města i my suchou nohou.
Náměstí zbraní je pojmenováno podle budovy, v níž byl arzenál. Naproti se nachází Napoleonovo divadlo, které sloužilo později jako radnice. Hodinová věž pochází ze 17.století z doby Benátek, hodinový strojek doplnil Napoleon. Pyramida před věží sloužila jako pranýř.
Na dalším náměstí lze spatřit paláce významných kotorských rodin, zejména z benátského období. Palác rodiny Pima je ze 17.století, rodina Kuća patřila k nejbohatším, proto má ve městě paláců hned několik.
Nejznámější památkou Kotoru je Katedrála sv.Tripuna. Jedná se o trojlodní baziliku, jejíž stavba byla zahájena v roce 1124 na místě bývalé rotundy z 9.století. Dokončena byla v roce 1166 a konávala se zde rovněž zasedání městské rady.
Sv.Tripun byl mučedník ze 3.století. Když námořníci vezli v roce 809 na lodi jeho tělo, ukryli se před bouří do Kotorského zálivu, odkud pak ale nemohli najít cestu ven. Místní jim poradili, ať nechají ostatky svatého muže zde, že jej budou uctívat jako patrona města. Tak se také stalo a lodě už potom bez problémů ze zálivu vypluly.
Kamenné ciborium uvnitř katedrály pochází z roku 1362, za ním se nachází oltářní pala - pozlacený stříbrný ikonostas, považovaný za nejdůležitější kotorskou památku.
Námořní muzeum se nachází v Paláci rodiny Grgurinů z 18.století.
Kostel sv.Lukáše je jednolodní románský kostel. Postaven byl v roce 895 a až do 17.století byl pouze katolický. Teprve potom zde povolili Benátčané rovněž pravoslavné liturgie, takže začal sloužit oběma náboženstvím.
Dnes již stojí opodál pravoslavný Kostel sv.Mikuláše, který byl dokončen v roce 1902 v pseudobyzantském slohu.
Jedním z nejstarších kostelů ve městě je Kostel P.Marie Říční (Crkva Blažene Ozane), zasvěcený blahoslavené Ozaně, pastýřce z blízké vesnice, která zemřela v polovině 16.století a jejíž ostatky jsou zde uloženy v měděné rakvi. Kostel byl postaven v roce 1221 na základech svatostánku ze 7.století. Jedná se o byzantsko-románskou stavbu s osmibokou kupolí, která je vyzděna řadami bílých a červených cihel.
Kostel sv.Anny je jednolodní románský kostelík ze 12.století, který byl v 17.století barokizován, ale po zemětřesení v roce 1979 mu byl navrácen původní vzhled. Uvnitř byly objeveny fresky z 15.století.
Za nejmalebnější místo černohorského pobřeží bývá považován Ostrov sv.Stefana. Již v 15.století zde byla založena rybářská vesnice a od roku 1907 je ostrov spojen s pevninou písečnou hrází. Dlouhou dobu byl užíván jako strážní pevnost a první ochrana Paštrovičských kmenů proti pirátům.
Před čtyřmi desetiletími byl Ostrov sv.Stefana přebudován na honosné hotelové město a originální exotickou turistickou destinaci. Tady prožívali svou dovolenou mnohé korunované hlavy a známé osobnosti včetně hollywoodských hvězd, spisovatelů, sportovců a modelek. Jeho slavná éra byla přerušena teprve balkánskou válkou.
K písečnému náspu přiléhají dvě pláže, jedna z nich je určena pouze pro hotelové hosty. Rovněž za vstup na samotný ostrov se platí a částka 6 Euro není zrovna nejmenší. Jako odměnu za ni ovšem získáte klid uliček ostrovního městečka, s nímž se jinak na černohorské riviéře dnes už prakticky nesetkáte.
Kostel sv.Proměnění (Crkva sv.Preobraženja) byl postaven v roce 1693 a v současné době slouží jako muzeum ikon.
Ne nejvyšším bodě ostrova stojí dva kostely. Větší Kostel Alexandra Něvského (Crkva Aleksandra Nevskog) pochází z roku 1885, menší je zasvěcen patronovi ostrova sv.Štefanovi (Crkva sv.Stefana).
Na Budvanskou riviéru navazuje Barská riviéra. Na místě dnešního města Bar byla řecká kolonie už před 2500 lety. Vzhledem k častým útokům pirátů se však obyvatelé stěhovali postupně do vnitrozemí. Asi 5 kilometrů od pobřeží vznikl v 11.století Stari Bar. Ve 12.století se stali jeho pány Nemaničové, ve 14.století Benátčané a od roku 1571 mu vládli Turci.
Tento stav trval až do roku 1878, kdy bylo Berlínským kongresem vráceno území samostatné Černé Hoře. V tu dobu ale bylo již město hodně zničené, takže jeho obyvatelé se opět stáhli k pobřeží a začali budovat Nový Bar.
Pod Starim Barem vyrostla sice nová vesnice, původní území města však již nebylo nikdy od té doby obydleno, takže se z něj stalo "město duchů" a tichý archeologický areál.
Ve vstupní bráně ze 16.století je vystaven starý lis na olivy, který je důkazem toho, že v okolí Baru se vždy rozkládalo velké množství olivových hájů.
Nejstarší stavbu představuje Kostel sv.Mikuláše z roku 1288. Kostel se sice nachází v ruinách, na jeho stěnách lze však stále rozeznat malby světců. Na rekonstrukci bohužel nejsou peníze.
Citadela se budovala postupně v 10. až 19.století a v minulosti sloužila jako vězení. Pohled z jejích hradeb do kaňonu svědčí o nepřístupnosti pevnosti.
Z hradeb lze také spatřit akvadukt, postavený Turky v 18.století k zásobování města vodou, a rovněž zbytky turecké mešity.
K nejzachovalejším stavbám města patří Kostel sv.Jana (1927), benátský palác (15.století) a turecké parní lázně (17.-18.století). Pouze zbytky obvodových zdí naopak zbyly z Kostela sv.Kateřiny (14.století), nad nimiž se tyčí Hodinová věž (1752). V bývalém Knížecím paláci a přilehlém Arcibiskupském paláci z benátského období se dnes skladuje seno (15.-16.století).
Olivy se pěstují ve zdejším kraji stále. Ve vesnici Mirovice roste dokonce 2700 let starý olivovník, který je považován za nejstarší olivovník v Evropě a třetí nejstarší na světě. Dodnes navíc plodí a to i přesto, že nejméně jedenkrát již zevnitř vyhořel.
O nejjižnějším černohorském městě Ulcinj se říká, že na Vás tady již dýchne vůně Orientu. My jsme bohužel viděli především nekonečné moře slunečníků a natěsnaná těla rekreantů, zabalená v písku. Zlatá Budva!
Ulcinj založili podle pověsti Řekové z Kolchidy při hledání zlatého rouna. Poté, co město v roce 444 zničilo zemětřesení, začalo budování nového na 124 metrů vysokém útesu.
Jako vládcové se zde vystřídaly různé slovanské kmeny, po nich přišli Nemaničové. Nejvýznamnějším zdejším rodem byli Balšičové, kteří postavili věž a několik paláců. Výstavba pokračovala i v období Benátčanů ve 14.-16.století. Benátský palác (Palata Venezia) slouží v současné době jako hotel.
Turkové se sem dostali v roce 1571 a setrvali až do roku 1880, přestože podle výsledků Berlínského kongresu měli odejít již v roce 1878. Ti přinesli do města orientální architekturu. Dnes tvoří 90% obyvatel Albánci.
Díky své poloze na skalním útesu má Ulcinj jednu z nejlepších pozic ze všech pevností na Jadranu. Do Starého města lze vstoupit dvěma branami. Dolní brána, zvaná "mořská", se nachází u Malé pláže.
Na nejvyšším místě skalního ostrohu se rozkládá Citadela, jíž dominuje Věž Balšičů (Kula Balšića). V bývalé mešitě je umístěno archeologické muzeum, v arcibiskupském paláci muzeum etnografické. Vedle celnice se nachází Horní brána, chránící město od pevniny.
Černá Hora má celkem 35 jezer. Největší z nich je Skadarské jezero, dlouhé 44 kilometrů, které je zároveň největším jezerem na Balkánu. V létě je široké 7 kilometrů a v zimě, kdy se zvedne hladina až o 2 metry, dosahuje šířky 14 kilometrů. Jeho rozloha se v závislosti na deštích a stavu vtékajících řek pohybuje mezi 350 a 550 km2.
Skadarské jezero patří ze 2/3 Černé Hoře a z 1/3 Albánii. Podle albánského města Skadar, nacházejícího se na jeho jižním konci, také dostalo své pojmenování. Z jezera vytéká jediná řeka Bojana, která ústí do Jadranského moře a po celou dobu svého toku tvoří hranici mezi těmito státy.
Celé jezero, které bylo vyhlášeno národním parkem, je ve vegetačním období lemováno bílými a žlutými květy leknínů a v Evropě se stalo posledním útočištěm řady živočichů. Žije zde celkem 260 druhů ptáků (nejvzácnější z nich je pelikán kadeřavý) a na 50 druhů ryb a to jak sladkovodních, tak mořských. Skadarský kapr dosahuje údajně váhy až 25 kilogramů.
Většina dna se nachází pod úrovní moře. Tyto prohlubně se nazývají oka. Nejhlubší oko Raduš je 95 metrů p.m. a bude se v budoucnosti využívat jako zdroj pitné vody pro Černou Horu.
První pohled na Skadarské jezero se nám naskýtá po průjezdu průsmykem Taraboš. Zastavit zde bohužel nemůžeme, televizní vysílač na druhé straně sedla je již albánský. Dokonce i Eurotel nás přivítal v Albánii...
Skadarské jezero má také historický význam, v 10. až 15.století bývalo dokonce centrem Černé Hory a na několika ostrůvcích se nachází kláštery a kostely, postavené ve 14.století rodem Balšičů.
Na ostrově Moračnik je pochován poslední pán Zety z rodu Balšičů. Klášter Nanebevzetí P.Marie na ostrově Beška dala vybudovat Jelena Balšičová. Kostel Nanebevzetí P.Marie na ostrově Starčevo je dílem Dorde Balšiče a nechal se zde pohřbít také první černohorský knihař Božidar Vukovič.
V ústí řeky Morače se nachází poloostrov Vranjina. Zdejší Klášter sv.Mikuláše byl založen ve 13.století řeckým biskupem a poté, co ho vyplenili Turci, jej v roce 1886 obnovil král Nikola I. Petrovič.
Pevnost na malém ostrově Grmožur postavili v 16.století Turci jako vězení pro politické vězně-neplavce. Pokud někdo uplaval, musel zbytek trestu odsloužit jeho strážce.
Rybářské městečko Virpazar na severní straně je výchozím místem k výletům po Skadarském jezeře. Za 2.světové války právě zde vypuklo povstání, které se pak rozšířilo po celé zemi a skončilo až osvobozením Černé Hory.
Cestu podél pobřeží jsme tentokrát protáhli více na sever, poblíž nejužšího místa překonali trajektem Boku Kotorskou a krátce na to překročili hranice do Chorvatska. Trajekt z Lepetane do Kamenari je dlouhý 600 metrů a rozhodně je to dnes rychlejší způsob, než objíždět serpentinami celý záliv.
Dubrovník je považován za nejhezčí místo jižní Dalmácie a po právu si zaslouží přízvisko "perla Jadranu". Město má dnes 50000 obyvatel a jeho historické centrum je od roku 1979 zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví lidstva UNESCO.
Dubrovník byl založen v roce 614 římskými osadníky, kteří žili v Epidauru (dnešní Cavtat), kde byli neustále ohrožováni útoky slovanských a avarských kmenů. Po vypálení Epidauru se část z nich uchýlila na ostrov Lausa, kde založili město Ragusa.
V byzantské době vznikla na protějším břehu slovanská osada Dubrava. Už v 11.století byla ale řeka, která ostrov od pevniny oddělovala, zasypána a vznikl Dubrovník. Dnes se na jejím místě nachází největší třída města Stradun.
V roce 1385 vznikla Dubrovnická republika, která se stala největším konkurentem Benátek v Jadranském moři a zanikla až v roce 1808 s příchodem Napoleona.
Dubrovnická republika nevedla žádné války, nová území získávala díky diplomacii a podplácení. Největším neštěstím se proto stalo pro město zemětřesení dne 6.dubna 1667, při němž zahynulo 5000 obyvatel a z významných budov se zachoval jen palác Sponza a část Rektorského paláce.
Další tragédie pak potkala dubrovnické obyvatele v době zcela nedávné. Po vyhlášení samostatnosti Chorvatska a jeho odtržení od Jugoslávie byl Dubrovník v letech 1991-1992 opakovaně ostřelován srbským dělostřelectvem. Nejtěžší boje proběhly v prosinci 1991. Kromě lidských obětí při nich byla vážně poškozena také řada budov v historickém centru. I když většina památek byla již opravena, během hodinové procházky po městských hradbách lze ještě dnes spatřit v zadních traktech stopy po kulkách a granátech, případně zarostlé ruiny nikdy neobnovených domů.
Městské hradby jsou dlouhé 1950 metrů a jsou v nich umístěny čtyři pevnosti. Největší z nich je věž Minčeta, založená v roce 1390, která byla roku 1463 zesílena kruhovou hradbou. Pevnost Ravelin pochází z roku 1462 a její stavba trvala 11 let. Pevnost Sv.Ivan ze 14.století chránila město z mořské strany, dnes se v ní nachází Akvárium a Námořní muzeum. Poslední je věž Bokar z poloviny 15.století.
Vně Starého města pak na 30 metrů vysoké skále stoupá z vody pevnost Lovrijenac. Ta pochází z poloviny 11.století a měla největší význam pro obranu proti útoku z moře.
Do Starého města vstupujeme na západní straně bránou Pile, která byla postavena v roce 1537. Před branou se nachází kamenný most, zakončený dřevěným, který se na noc zvedal. Portál je zdoben stejně jako všechny významné objekty reliéfem sv.Blažeje, ochránce města.
Za branou Pile se rozkládá Náměstí Paška Miličeviče, uprostřed nějž stojí Onofriova kašna. Kašnu vytvořil v roce 1438 neapolský architekt Onofrio della Cava, který měl za úkol vybudovat městský vodovod. Dubrovník tak byl zcela soběstačný v zásobování vodou a rovněž díky sýpkám mohl vydržet až šestiměsíční obléhání.
Klášter sv.Kláry byl založen v roce 1290. Jeptišky se zde mimo jiné staraly o kojence, které matky odložily před branou. V klášteře se v současné době nachází restaurace a stoly na nádvoří jsou rozmístěny kolem kamenné kašny s alegorickými motivy.
Kostel sv.Spasitele pochází z roku 1520 a jako jeden z mála přežil zemětřesení v roce 1667, takže je původní. Dnes je uvnitř umístěna výstava obrazů.
Františkánský klášter Malých bratří (Samostan Male Braće) byl založen v roce 1317 a v témže roce vznikla v jeho objektu také lékárna, která původně sloužila pouze mnichům a později i veřejnosti. Dnes je to třetí nejstarší nejdéle fungující lékárna na světě. Hlavice sloupů v ambitu jsou zdobeny rostlinnými, zvířecími i lidskými motivy, na jedné z nich znázornil stavitel sám sebe s bolavými zuby.
U brány Pile začíná rovněž hlavní třída města, zvaná Stradun nebo Placa. Ta se nachází na místě zasypané řeky, je dlouhá 280 metrů a končí na náměstí Luža, kde najdeme další významné dubrovnické památky.
Palác Sponza pochází ze 16.století, kloubí v sobě prvky pozdní gotiky a renesance a v minulosti sloužil jako sklad, celnice, mincovna a vězení. Dnes je v přízemních místnostech umístěna výstavka fotografií obětí války z roku 1991.
Zvonice byla postavena v roce 1444 a vydržela ještě dlouho po zemětřesení v roce 1667. Když se však začala již nebezpečně naklánět, byla v roce 1920 postavena nová. Vedle se nachází Fontik, který sloužil jako budova Hlavní stráže, a Malá Onofriova kašna, vytvořená rovněž v rámci budování městského vodovodu.
Uprostřed náměstí Luža stojí Rolandův sloup. Rytíř Roland je znám spíše ze severských pověstí a sem se dostal v době, kdy Dubrovník patřil do sféry vlivu německého císaře a českého krále Zikmunda.
Chrám sv.Blažeje je zasvěcen patronovi města. Postaven byl v roce 1715 na místě románského kostela, který byl zničen při zemětřesení v roce 1667 a definitivně vyhořel v roce 1706.
Palác Velké rady vznikl v roce 1303, byl však postaven znovu v 19.století. V současné době je v něm umístěna Radnice a Městské divadlo.
Rektorský palác (Kněžev dvor) pochází z 15.století a v minulosti sloužil rovněž jako zbrojírna, prachárna a vězení. Dvakrát musela být budova přestavována po výbuchu střelného prachu, který se zde skladoval - v letech 1435 a 1463. Radní se po prvním výbuchu zkrátka nepoučili. Dnes je zde Muzeum města Dubrovníku.
Jižní stranu náměstí pokrývá Chrám Nanebevzetí P.Marie. Jedná se o třetí katedrálu na stejném místě (7., 13. a 18.století). Poslední stavba byla dokončena v roce 1713 ve stylu římského baroka. Zvenku katedrálu příliš nepřipomíná, uvnitř se však nachází obrazy Tiziánových žáků, možná i samotného Tiziána. Stříbrný mramorový oltář je zasvěcen sv.Janu Nepomuckému.
Přístavní nebo Městskou branou je možno vejít do Starého přístavu, v němž se nacházel arzenál a lazaret. V lazaretu bývala karanténa, v níž musel každý příchozí strávit 6 týdnů. Bylo to sice tvrdé opatření, ale díky němu se Dubrovníku vyhnuly všechny epidemie moru. Přirozenou ochranu přístavu poskytoval ostrov Lokrum a to jak proti vlnám, tak proti nepříteli.
Dominikánský klášter byl založen v 15.století a z jeho nádherného ambitu s křížovou klenbou v gotickém a renesančním stylu lze vstoupit rovněž do bohaté klášterní klenotnice a dominikánského kostela. Ve střední části vítězného oblouku, oddělujícího loď od chrámu, visí v pozlaceném rámu krucifix od Paola Veneziana z roku 1352.
V ulici sv.Dominika, vedoucí k Pločské bráně, se kromě kláštera nachází ještě dvě kaple. Kaple sv.Lukáše je románská a pochází pravděpodobně z 11.století. Na portále je znázorněn sv.Lukáš a uvnitř je dnes umělecká galerie. Kaple Zvěstování Panně Marii byla postavena v roce 1536.
Pločská brána je ze 14.století a lze tudy Dubrovník opustit na východě. Rovněž na jejím portále najdeme reliéf sv.Blažeje.
Dnes nás čeká celodenní plavba po Boce Kotorské. Vyplouváme z Tivatu podél ostrovů Sv.Marko a Otok. Kromě vojenských lodí, kotvících v zálivu, lze u poloostrova Luštica spatřit také tři tunely, určené pro ponorky.
Naší první zastávkou je Herceg Novi. Herceg Novi není jen historické město, ale zároveň také jedinečná botanická zahrada. Námořníci sem přiváželi léta rostliny z různých koutů světa - palmy, oleandry, eukalypty, agáve, cypřiše, magnólie. Severně od města se nachází pravoslavný klášter Savina, postavený v roce 1030.
Herceg Novi založil v roce 1382 bosenskohercegovský král Tvrtko I. a jeho původní jméno bylo Sv.Stefan. V roce 1448 pojmenoval vévoda Stefan Vukšič Kosača svou zemi Hercegovina a město Herceg Novi (herzeg = vévoda).
V následujících staletích se ve vládě nad ním vystřídali Turci, Španělé, Benátčané, Francouzi, Angličané, Rusové a Rakušané. Herceg Novi má proto celkem čtyři pevnosti - španělskou pevnost Španjola (16.století), tureckou Kanli Kula (15.století) a benátské Forte Mare (17.století) a Citadelu (17.století).
Vstup do Starého města chrání Hodinová věž (Sahat Kula). Hodinová věž byla postavena v roce 1861 a symbolizuje místo, kde bylo založeno první město Sv.Stefan.
Kostel archanděla Michaela je z roku 1910. Jelikož se však při jeho stavbě vystřídali různí vládcové města, představuje mix více stylů - od byzantského až po gotiku a renesanci. Oltář je pravoslavný.
Kostel sv.Jeronýma pochází z poloviny 17.století, pod ním stojící Kostel sv.Leopolda je dnes v ruinách.
Forte Mare (Mořská pevnost) je vlastně nejstarší pevností ve městě. Založili ji už bosenští králové ve 14.století, byla však přestavěna v tureckém období a mohutné opevňovací práce na ní provedli počátkem 18.století Benátčané. Od té doby také teprve nese pojmenování Forte Mare. Poslední práce na jejím současném vzhledu provedli v roce 1883 Rakušané. Dnes se pevnost využívá rovněž jako letní divadlo.
Vracíme se na loď a pokračujeme v plavbě po Boce Kotorské. Vstup do zálivu je široký 2950 metrů a chrání jej tři pevnosti - pevnost Žanjice na poloostrově Luštica, kruhová pevnost na ostrově Mamula a pevnost Prevlaka na chorvatské straně.
Pevnost na ostrově Mamula postavili počátkem století Rakušané a sloužila za 1. i 2.světové války. Italští fašisté zde měli vězení.
Loděnice ve městě Bijela byly založeny v roce 1927. Jednalo se o největší loděnice v Jugoslávii. Dodnes se zde provádí demontáže vyřazených lodí z celého světa.
Když proplujeme nejužším místem, zvaným Verige (350 metrů), ocitáme se ve vnitřní části zálivu. Verige doslova znamená "řetěz" a už Ilyrové zde natahovali řetězy proti pirátským lodím.
Na nejzazším konci Kotorského zálivu se nachází Perast. Perast prodělal největší rozvoj po roce 1654 po vítězném boji proti Turkům, kdy se zde začaly stavět nádherné barokní paláce a Chrám sv.Mikuláše.
Před Perastem vystupují z moře dva ostrovy. Gospa od Škrpjela (P.Marie na útesu) je pojmenována podle kostela z roku 1630, zasvěceného P.Marii na útesu (škrpjel = skála, útes). Jeho interiér je vyzdoben souborem 70 obrazů barokního malíře Tripa Kokolji. Nejcennější z nich je stropní obraz Nanebevzetí P.Marie, který má rozměry 9,5 x 3 metry a byl největším obrazem v bývalé Jugoslávii.
Ostrov Gospa od Škrpjela má velikost 3000 m2 a je umělý. Jeho základ tvoří 150 potopených lodí, na něž byly námořníky navršeny kameny. Každý námořník sem přinesl po návratu z plavby kámen jako vděk za to, že jeho loď neztroskotala. Obřad "navážení kamenů" se koná každoročně ještě dnes, takže ostrov se neustále zvětšuje.
Ostrov sv.Jiří (Sv.Dorde) je přírodní a nachází se na něm hřbitov, kde jsou pohřbeni významní peraští kapitáni.
Vesnice D.Stoliv dostala svůj název proto, že každý muž, který si chtěl vzít zdejší dívku, musel zasadit sto olivovníků (sto-oliv). Kostel Nanebevzetí P.Marie ve městě Prčanj je největším chrámem v zálivu.
Poté, co mineme Katedrálu sv.Matěje ze 17.století, se před námi již otevírají hradby Kotoru. Na mole u zdejší Mořské brány pak naše plavba končí.
Většina rekreantů se nedostane za celý pobyt z hotelového pokoje dál než do jídelny nebo na své místo na pláži. Když už se odhodlají podniknout nějaký výlet, vyberou si cizinci nejspíš atraktivní plavbu po Budvanské riviéře či Boce Kotorské, zatímco Srbové, kterých je zde kupodivu většina, míří do kláštera Ostrog ve vnitrozemí Černé Hory. Ani v našem minibuse nebyl kromě nás jediný cizinec.
Skalní klášter Ostrog je nejvýznamnějším poutním místem všech křesťanů v Srbsku a Černé Hoře. Horní klášter (Gornji Monastir), pocházející ze 17.století, je doslova přilepen k vysoké skále, tyčící se nad údolím ve výšce 900 metrů n.m., přesněji řečeno tvoří čelo jeskyní, v nichž jsou umístěny jednotlivé kapličky.
Klášter Ostrog postavil sv.Vasilij a právě jeho stavba bývá považována za zázrak, který musí každý svatý vykonat. Vasilij Jovanovič se narodil v roce 1610 a vyrůstal v klášteře Tvrdoš, poté cestoval na horu Athos a do Ruska. V roce 1651 ho patriarcha Gavrilo Rajič požádal, aby se stal metropolitou východní Hercegoviny.
Vasilij se přestěhoval do vesnice Popi poblíž Onogoštu (dnešní Nikšić), kde postavil kostel a mnišská obydlí. V tomto období však zdejší obyvatelstvo trpělo nájezdy a rabováním Turků a v roce 1656 byl Vasilij odsud vyhnán.
Několik let prožil na hoře Ostrog, kde se věnoval meditacím a asketickému životu. V roce 1665 tady založil jeskynní chrám, zasvěcený sv.Kříži a v roce 1667 dokončil se svými věrnými stavbu kláštera, který se stal zdrojem duchovního života místních lidí.
Sv.Vasilij Ostrožský zemřel v klášteře v dubnu roku 1671 a krátce nato byl prohlášen za svatého. Jeho ostatky jsou uloženy v jeskynní kapli sv.Spasitele. Na místě jeho skonu vyrostla podle pověsti ze skály vinná réva, která zde roste dodnes - tedy již více jak 330 let.
Dolní klášter (Donji Monastir) byl postaven v roce 1824 a jeho nejvýznamnější částí je Kostel sv.Trojice. V roce 1942 se zde konalo shromáždění, na němž bylo přijato usnesení o zřízení federativní republiky Černá Hora v rámci Jugoslávie.