Do Kathmandu jsme přiletěli pozdě večer a jelikož zde všechny obchody a restaurace brzy zavírají, jsou ulice v tuto dobu zcela vylidněné. Příjemnou novinkou od letošního roku je, že tranzitní vízum, platící 3 dny, se vydává zcela zdarma.
Hotel Tibet, v němž jsme ubytováni, leží ve čtvrti Lazimpat a jeho vlastníkem je tibetská rodina, která je údajně spřízněna s dalajlámou. Vnější vzhled hotelu i jeho vnitřní výzdoba nám tak již navozují prostředí, do něhož se v dalších dnech vydáme.
Čas posouváme v Nepálu o 3 a 3/4 hodiny. Tato podivná časová jednotka má souvislost se sousední Indií. V Indii se totiž nachází tzv. "posvátný" poledník, procházející městem Allahabád, které leží na soutoku řek Ganga a Yamuna. Od tohoto poledníku se odvíjí indický čas a protože leží přibližně uprostřed mezi dvěma časovými pásmy, posouvá se oproti SEČ o 3 a 1/2 hodiny. A aby Nepálci měli něco extra, rozhodli se k tomu přidat ještě 1/4 hodiny.
Z historického pohledu byl Nepál dlouhá staletí rozdělen na spoustu malých království, dalo by se říct spíše knížectví. Jen v samotném Kathmandském údolí existovala tři - Kathmandu, Patan a Bhaktapur. Přibližně od 10.století sice vládli v každém z nich členové rodu Malla, kteří byli mezi sebou v příbuzenském poměru, ale zároveň to byli nepřátelé. Teprve ve druhé polovině 18.století se podařilo tato malá království sjednotit zakladateli královské dynastie Shaha, jež vládne zemi dodnes.
Počátkem června 2001 však došlo v nepálské královské rodině k tragédii. Problémy s výběrem nevěsty, která je jim přidělena z důvodu správného fungování království, nemívají pouze princové v pohádkách. Nepálský korunní princ Dipendra je ovšem řešil tím, že pod vlivem alkoholu postřílel všechny své příbuzné a nakonec sám spáchal sebevraždu. Jediným, kdo se rodinné oslavy tenkrát nezúčastnil, byl jeho strýc, dnešní král Gjanendra.
Podivné okolnosti, za kterých dosedl na trůn, vedly k lidovým bouřím a od té doby prakticky neustále trvá v Nepálu výjimečný stav. Nutno ovšem říct, že jako turisté jsme jeho důsledky nijak nepocítili...
Převažujícím náboženstvím v Nepálu je hinduismus, jako jediná země na světě má dokonce tento přívlastek ve svém názvu. Čistě hinduistických míst zde však mnoho nenajdeme, protože se častokrát mísí s buddhismem. Obě tato náboženství se vzájemně prolínají a pro své obřady dokonce využívají stejných chrámů.
Nejvýznamnějším poutním místem pro všechny hinduisty v zemi je Pashupatinath, nacházející se na východním okraji Kathmandu. Říká se mu dokonce "malé Váránasí" a to zejména kvůli tomu, že na místních ghátech rovněž probíhají kremace zemřelých. Jejich popel potom odnáší posvátná řeka Bagmati podobně jako Ganga. Jelikož dnes Bagmati mnoho vody nemá, tak shrabaný popel připomíná spíš smetiště.
Hlavní chrám Pashupatinath je zasvěcen Šivovi jakožto Pánovi šelem, a stojí přímo na místě, kde se prováděly náboženské rituály již před 1500 lety. Do chrámu mají povolen vstup pouze hinduisté, z protějšího břehu však lze přes řeku bez problémů sledovat pohřební obřady. Oproti minulým letům se nám dokonce podařilo dostat až přes most a být v jejich přímé blízkosti, aniž by to někomu vadilo.
Swayambhunath leží pro změnu na opačném konci Kathmandu a je považován za nejstarší stúpu v Nepálu. Podle nepodložené legendy byla postavena možná už v době Buddhova života, jistě zde však již stála, když do těchto míst přišel indický císař Ashoka, což bylo ve 3.století př.n.l.
Svým tvarem má stúpa připomínat lotosový květ uprostřed jezera. V každém případě dnes patří Swayambhunath k neznámějším buddhistickým poutním místům. Díky tomu, že jsou náboženství v Nepálu ale značně promíchaná, tak zde potkáváme rovněž hinduisty a nachází se tady také tibetský klášter.
Kopec, z něhož se naskýtá nádherný pohled na celé Kathmandu, si rovněž vysloužil pojmenování "opičí chrám" díky množství opic, které se zde obvykle vyskytují a živí se obětinami, jež sem věřící přinášejí. Dnes tady ale opice nejsou. Údajně se v minulých týdnech tak přežrali při oslavách nového buddhistického roku, že jim to teď nestojí za to.
Kathmandu leží uprostřed kotliny stejného jména v nadmořské výšce kolem 1300 metrů. Svoje pojmenování dostalo díky chrámu Kasthamandap, což doslova znamená "dřevěný dům". Tento chrám byl vytvořen v 11.století ze dřeva jediného stromu a uvnitř najdeme několik pomníčků "sloního boha" Ganéši, který byl synem Šivy a Parvátí.
Legenda vypráví, že Šiva byl velký záletník a jednou se také letěl pobavit na zem. Na zemi ovšem plyne čas jinak než na nebi. Zatímco byl tedy na záletech pár hodin, na nebesích uběhlo několik let. Parvátí se mezitím nudila a tak si při koupeli vymodelovala chlapečka z mýdlové pěny. Protože byla bohyní, mohla mu vdechnout život. Když se Šiva vrátil, našel vedle své manželky již dospělého mladíka, kterému bez váhání useknul hlavu. Když mu potom jeho žena pověděla, že se vlastně jedná o jejich syna, začal své chyby litovat a rozhodl se, že mu sežene hlavu novou. Protože prvním, na koho narazil, byl slon, nasadil mu na krk sloní hlavu.
Dobrácký Ganéša se sloní hlavou patří k nejoblíbenějším bohům a je snad jediným, který nemá nějaké negativní vlastnosti. Zajímavostí rovněž je, že na originálních vyobrazeních má Ganéša zlomený jeden kel. Protože však neznalí turisté považovali jeho sošky za vadné, vyrábějí se dnes suvenýry s oběma kly celými.
Centrem Kathmandu je Durbar Square čili Palácové náměstí, rozkládající se kolem Královského paláce. Nejvyšší chrám je zasvěcen Šivovi, po jeho stranách stojí dva menší Višnuovy chrámy. Z okna Chrámu Šivy a Parvátí se na nás dívají sochy tohoto božského páru.
Jednotlivé chrámy a paláce jsou mnohem mladší než chrám Kasthamandap a pochází většinou ze 17.století. Starší dřevěné stavby se nemohly dochovat díky materiálu, z něhož byly postaveny.
Jednu stranu náměstí zabírá palác "živoucí bohyně" Kumari Devi. Tato bohyně má zvláštní postavení v pantheonu hinduistických bohů. Stává se jí totiž nevárská holčička ve věku dvou až tří let, která celý život žije v paláci a nesmí stoupnout nohama na zem. Jen jedenkrát v roce ji vynášejí při slavnostech na nosítkách ven.
Výběr nového děvčete je složitý a následuje několika zkoušek, mezi něž patří například to, že se nesmí rozbrečet v reji strašidel nebo že musí rozpoznat věci své předchůdkyně. Funkční období "panenské bohyně" končí s první menstruací. I potom bývá zahrnována bohatstvím, přesto se většinou vůbec nevdá, protože manželství s ní údajně přináší neštěstí.
K zadní stěně Královského paláce přiléhá náměstí Basantapur, pojmenované podle nejvyšší palácové věže. Dnes se zde především prodávají suvenýry. Z náměstí vybíhá ulice Freak Street, oblíbená zejména mezi hippies koncem šedesátých let. Není tomu tak dávno, co se sem soustředily levné internetové kavárny, dnes však i ty zanikají ve spleti obchodů a butiků světových značek.
Před hlavním vchodem do Královského paláce se rozprostírá náměstí Hanuman Dhoka, pojmenované podle sochy "opičího boha" Hanumana, stojící před zlatou palácovou bránou. Pomník je ovšem již tak oblepen obětinami, že jeho původní tvar je stěží rozeznatelný.
Náměstí Hanuman Dhoka vévodí socha krále Pratapamally na vysokém sloupu. Chrám Jagannath je zdoben erotickými motivy. Chrám Taleju pochází již ze 16.století a je největším v Kathmandu, otevírá se však pouze jedenkrát ročně.
Kalo Bhairava, tedy "černý Bhairava", představuje to nejhorší převtělení boha Šivy. Šestiramenný démon s náhrdelníkem z lidských lebek šlape po lidech a v rukou drží smrtící nástroje. Jeho reliéf, pocházející pravděpodobně již ze 7.století, je nyní z větší části pod lešením, protože se odstraňuje dlaždičková zeď, která jej obklopuje, aby vypadal opět tak jako před sto lety.
Dřevěná mříž na boční stěně Královského paláce zakrývá pak jeho protiklad - tzv. "bílého Bhairavu". Tato mříž se ovšem otevírá pouze při slavnostních příležitostech a maska "bílého Bhairavy" je údajně zlatá.
Z Palácového náměstí se vydáváme na procházku uličkami Starého města. Jako ve všech větších aglomeracích, také v Kathmandu v posledních letech značně přibylo automobilů a motorek a ulice na to nejsou přizpůsobeny. Smog navíc každý den pokryje celé údolí. Přímo do historického centra sice auta nesmí, hned na vedlejším náměstí Indra Chowk ale nastává dopravní chaos.
Chrám Akash-Bhairava na náměstí Indra Chowk zvenku vůbec jako chrám nevypadá. Takovéto stavby ve stylu nevárských obytných domů jsou však pro svatyně Bhairavy a Bhimsena typické.
Sheto Machhendranatův chrám pochází z 15.století a stráží jej dva bronzoví lvi s plamenným jazykem. Machhendranatova socha, umístěná uvnitř, se nosívá v průvodech.
Na Hrnčířském náměstí nenajdeme dnes jen výrobky hrnčířů, ale také holičství a kadeřnictví nebo zubní ordinaci pod širým nebem. Kdo má strach ze zubařů, může zajít k blízké svatyni Vaisya Devi, což je "bůh bolesti zubů". Když sem přibijete minci, tak vás údajně bolesti zubů přejdou. Původní socha není již pod nánosem mincí vůbec vidět...
Stúpa Kathesimbhu pochází ze 17.století z doby krále Pratapamally a je kopií stúpy Swayambhunath. Tato se ovšem nachází mezi domy uprostřed nádvoří a je bohatě zdobena modlitebními praporky. Vedle stojí tibetský klášter Drubgon Jangchup Cholling.
Na rušném náměstí Asan Tole se nachází tři chrámy. Největší z nich je Annapurna, zasvěcená bohyni Lakšmí ve formě posvátné ryby.
Na samém okraji Starého města pak leží umělé jezero Rani Pokari, zvané "královnino jezírko". Vybudovat jej dal v roce 1670 král Pratapamalla, aby zmírnil smutek královny po smrti jejich syna.
Let z Kathmandu do Lhasy patří rozhodně k těm nejzajímavějším, jaké můžete na této planetě absolvovat. Již krátce po startu uvidí pasažéři na levé straně siluetu hlavního himalájského hřebene, jemuž vévodí Mt.Everest (8848 m), Lhotse (8516 m) a Makalu (8463 m).
Ani ti, co sedí vpravo, ale nepřijdou zkrátka. Při průletu průsmykem mezi centrální a východní částí Himalájí se jim brzy naskytne pohled na Kanchengzangu. Kanchengzanga se nachází na hranicích Nepálu a indického Sikkimu, je vysoká 8586 metrů a je to třetí nejvyšší hora světa.
Sníh postupně mizí a následuje Tibetská náhorní plošina. Tibetská náhorní plošina je největší a zároveň nejvyšší náhorní plošinou na světě, její průměrná výška se pohybuje kolem 4000 metrů n.m. a těžko bychom zde hledali místa, nižší než 3000 metrů. Jelikož se nad ní tyčí již jen himalájské vrcholy, bývá právem nazývána "střechou světa".
Již z letadla také vidíme místa, kolem kterých budeme v následujících dnech putovat - jezero Yamdrok-Tso a řeku Tsangpo.
Letadlo ani nemusí dlouho klesat. Letiště Gongkar totiž leží v nadmořské výšce 3800 m n.m. a od samotné Lhasy je vzdáleno ještě dobrých 100 kilometrů.
Silnice z letiště do Lhasy je prakticky jediným kouskem dálnice, který si v Tibetu zaslouží toto pojmenování. Cesta vede nejdříve podél řeky Yarlung Tsangpo. Její název nám v tuto chvíli ještě nic neříká, jedná se však o stejnou řeku, která se později bude jmenovat Brahmaputra.
Po překonání jediného mostu se dostáváme do údolí Kyi Chu. Tímto údolím vedla také již v dávné minulosti obchodní trasa ze Sikkimu do království Chang La. Skalní kresby, znázorňující Buddhu, u nichž se karavany zastavovaly, pocházejí údajně ze 14.století.
V Tibetu posouváme hodinky o 2 a 1/2 hodiny. Tady totiž nastává zase úplně jiný paradox než v Nepálu. V celé Číně platí jednotný celočínský čas, který se řídí Pekingem a nerespektuje časová pásma. Ve Lhase se proto "zpožďuje" oproti běžnému geografickému času o více jak dvě hodiny. Z toho vyplývá, že slunce vychází kolem 7,00 hodiny a zapadá ve 20,00 hodin. To je ale ještě dobrý - jsou místa v Číně, kde sluníčko vstává teprve v poledne.
Není to bohužel jediný čínský vliv, který se ve Lhase projevuje. Náš hotel se sice jmenuje Shang Bala, což znamená "tibetský ráj", je však postaven v typickém monumentálním čínském stylu.
Na první pohled jsou také patrné změny, které město prodělalo za posledních sedm let, jež uplynuly od doby, co jsme zde byli naposled. Tenkrát zde byl jediný supermarket, připomínající svým uspořádáním prodeje a nabídkou zboží nám z minulosti dobře známé "univermagy".
Ulice byly od té doby značně rozšířeny, vybetonovány a osázeny lucernami v duchu socialistických bulvárů. Přibylo budovatelských paláců, přibylo čínských nápisů. Před obchody a bankami konají každé ráno zaměstnanci společnou rozcvičku, po níž následuje "čtení denního rozkazu". Typickým příkladem socialistického realismu je rovněž sousoší yaků, umístěné uprostřed hlavní třídy v roce 1991 při příležitosti 40.výročí připojení Tibetu k Číně.
Na druhé straně se tady objevuje ale také mnohem více tibetských poutníků a je mezi nimi i spousta mladých lidí. Ještě před pár lety se odvážily vykonávat veřejně modlitby pouze stařenky. Přístup k náboženské otázce je tedy volnější, točení modlitebními mlýnky se již nepovažuje za tak nebezpečné.
Kulturní revoluce ve své původní podobě je minulostí, čínská vláda přešla ale na nový způsob kontroly - povoluje obnovování klášterů a výstavbu nových, na místa opatů však dosazuje zástupce strany, špehy se údajně stávají i samotní mnichové.
První den ve Lhase věnujeme odpočinku a aklimatizaci. Samotná Lhasa totiž leží ve výšce 3650 metrů n.m. a každý pohyb v těchto nadmořských výškách je nutno provádět pomalu a s rozmyslem.
Naštěstí náš hotel stojí blízko chrámu Jokhang, kolem něhož se vine nejposvátnější kora v celém Tibetu. Kora je posvátný okruh a nachází se prakticky u všech význačných buddhistických poutních míst. Poutníci na tato místa putují pěšky kolikrát i stovky kilometrů.
Poutní okruh se obchází několikrát, poslední metry před chrámem Jokhang absolvují někteří dokonce systémem "přískoků", tzn. že si neustále lehají na zem a následně pokračují z toho místa, kam předtím dosáhli rukama. Používají přitom speciální chrániče, které mají nataženy na kolenách a na rukách.
Kora kolem chrámu Jokhang patří spíše mezi ty kratší. Ulice v okolí náměstí Barkhor jsou zaplněny stánky, v nichž se prodávají posvátné předměty, modlitební mlýnky a praporky, svaté knihy a fotografie, ale taky třeba vařečky, hrnce a další předměty denní potřeby, můžete si tady pořídit dokonce i nové zuby.
Poutníci se ovšem zastavují častěji v některé ze svatyň nebo chrámů, aby zde roztočili pevně stojící modlitební mlýnky. Ten největší se nachází v chrámu Mani Lhakhang, postaveném hned vedle chátrajícího starého vězení.
Palác Potala, tyčící se nad Lhasou, byl až do roku 1959 sídlem dalajlámy, nejvyššího světského a duchovního představitele Tibetu.
Buddhismus prohlásil státním náboženstvím už král Songtsen Gampo v 7.století. V tu dobu však ještě nebyla tato víra dostatečně silná, takže v období dalších králů Tsangu na více než 200 let opět vymizela. Buddhismus se znovu rozrůstá až po založení sekty gelugpa. Stále jsou však odděleny světská moc, zastupovaná králem, a duchovní moc, kterou představuje dalajláma.
Teprve 5.dalajláma se stává rovněž světským vládcem a byl to také on, kdo postavil v 17.století velkolepý palác Potala. Sloučení světské a duchovní moci se však neukázalo být zrovna nejšťastnějším řešením. Problémy se objevily okamžitě po smrti pátého dalajlámy a tibetský stát se s nimi vlastně nikdy ve své historii nevyrovnal.
Protože buddhisté věří na reinkarnaci, stává se novým dalajlámou třaba dvouletý chlapec, který je považován za převtělení toho předcházejícího. Pokud byl dalajláma pouze duchovním vůdcem, tak to nevadilo - lidé se k němu klidně mohli modlit a uctívat ho. Dvouletý chlapec ovšem nemohl vládnout státu. Takže do té doby, než dospěl, rozhodovali za něj regenti. Ti mezi sebou ovšem soupeřili o moc i za cenu intrik a vražd. V následujících 200 letech vládli dalajlámové přímo pouze 7 let a věku dospělosti se po 5.dalajlámovi dožil vlastně až 13.dalajláma.
Tato období nepřispívala samozřejmě ani ke stabilitě státu. Aby nedocházelo k lidovým bouřím, byla například smrt 5.dalajlámy utajována 13 let.
Potala stojí na hoře Marpo Ri, kde měl své sídlo již král Songtsen Gampo, a skládá se ze dvou částí - bílého a červeného paláce. Starší je tzv. bílý palác, pocházející ze 17.století. My vstupujeme do Potaly ovšem ze severní strany a budeme ji procházet odshora dolů, takže začneme červeným palácem, který je novější a stojí výš.
Červený palác byl původně budován jako pohřební místo pro 5.dalajlámu. Jsou zde ovšem uloženy pohřební stúpy všech následujících dalajlámů, tzn. pátého až třináctého. Ti předchozí spočívají v klášteře Drepung, první je uložen v Shigatse.
Potala nebyla zničena za čínské kulturní revoluce díky ministerskému předsedovi, který vyslal svá vojska, aby zabránila řádění rudých gard. Dnes je Potala muzeem, ovšem stále zde potkáváme poutníky, kteří palác procházejí (na rozdíl od nás odspoda nahoru) a nosí sáčky a termosky s jačím máslem, které sypou nebo přilévají do svícnů.
Vnitřní výbava paláce není zas až tak honosná, jak by se mohlo při pohledu zvenčí jevit. V temných a ponurých chodbách najdeme především tibetské spisy a sochy Buddhů a bodhísatvů. Bodhísatvové jsou bytosti, které již dosáhly nirvány a sestoupily znovu na zem, aby pomáhaly lidem.
Tibetský buddhismus není tak abstraktní jako jiné směry a je založen na neustálém opakování - lidé věří, že kolikrát si lehnou na zem nebo kolikrát otočí modlitebním mlýnkem, tolikrát se dostane jejich "modlitba" do nebes. Proto se snaží tyto činnosti opakovat co nejvíckrát. Svým způsobem si to ale vlastně zjednodušují - aby nemuseli odříkávat určité mantry, tak je mají vyryté do modlitebního mlýnku a jeho otočení považují za plnohodnotné celému odříkání textu.
Rovněž počet Buddhů a bodhísatvů je v tibetském buddhismu jasnější a jejich zaměření konkrétnější - Sakyamuni je například historický Buddha, Dipamkara je Buddha minulosti a Maitreya Buddhou budoucnosti. Jednotlivé znaky a doplňky jejich oblečení a "výstroje" na sochách pak lidem umožňují snadnější orientaci bez dlouhého filozofického přemýšlení.
Nejhonosnější část paláce představuje shromažďovací místnost, v níž dodnes stojí trůn, na němž sedával 14.dalajláma ještě v roce 1959, kdy emigroval. Dvě místností pochází údajně už z původní pevnosti ze 7.století a sloužily králi Songtsenu Gampovi k modlitbám a učení.
V pozlacených pohřebních chortenech (stúpách) je uložen popel dalajlámů. Jelikož se nacházíme v zemi, kde byla vždy o dřevo nouze, pro normálním lidi byly určeny tzv. "nebeské pohřby" - tzn., že jejich tělo bylo rozsekáno a nabídnuto zvířatům. Pouze nejvyšší hodnostáři byli spalováni. Ti úplně nejváženější, jako je např. 5.dalajláma, jsou pohřbeni ve stúpách celí.
Na střeše Červeného paláce se nacházely rovněž soukromé místnosti posledních dvou dalajlámů. Právě odsud pozoroval 14.dalajláma dalekohledem život ve "svém" městě, jak o tom vypráví rakouský horolezec Heinrich Harrer v knize a ve filmu "Sedm let v Tibetu".
Centrem Lhasy byla dříve oblast kolem chrámu Jokhang. Potala stála kupodivu uprostřed vykřičené čtvrti na okraji města, kterou zejména 6.dalajláma rád navštěvoval.
Dolů sestupujeme kolem Bílého paláce, který Červený palác obklopuje. Z Bílého paláce, který je starší a rozlehlejší a býval původně rezidencí dalajlámů, toho dnes ovšem moc neuvidíme, protože jeho místnosti jsou většinou nepřístupné.
Jokhang je nejstarším tibetským chrámem. Dal jej postavit již počátkem 7.století král Songtsen Gampo jako příbytek pro sochu Buddhy Sakyamuniho, kterou sem přivezla princezna Wencheng z Číny jako své věno.
Jokhang doslova znamená "posvátné místo". V klášteře dnes žije trvale 64 mnichů a ti se každý večer schází ve shromažďovací místnosti. Shromažďovací místnosti vévodí obrovská socha "budoucího" Buddhy Maitreyi. Socha je bronzová a je pokrytá zlatem.
Socha Maitreyi je původní, většina bočních kaplí však musela být znovu vyzdobena, protože v době kulturní revoluce zde byl prasečinec.
Jediná kaple v přízemí, která zůstala zachována, je naštěstí právě ta nejposvátnější - tzn. ta, v níž je umístěna socha mladého Buddhy Sakyamuniho (Jowo Sakyamuni), která byla v 7.století dovezena v Číny.
Nejatraktivnější je pro nás ovšem výstup na střechu chrámu. Při pohledu zespodu jsme si mysleli, že tady děvčata předvádí národní tance. Nyní jsme ovšem zjistili, že ve skutečnosti udusávají písek a aby jim to šlo lépe do rytmu, tak si při tom zpívají.
Dostáváme se v tu chvíli vlastně navíc na dotek k symbolu, který lze spatřit nad spoustou místních chrámů - kolo života se dvěma jelínky po stranách. Ti symbolizují první Buddhovo kázání, jež se odehrálo v jelením háji v Sarnáthu.
Zároveň se odsud nabízí nádherný pohled na Lhasu. Changpo Li je kopec přímo naproti Potaly, kde původně bývala lékařská fakulta. Ta byla ovšem kompletně zničena za kulturní revoluce a dnes tady stojí telekomunikační věž.
Norbulingka je letní sídlo dalajlámů. Pobývali zde všichni od 7. až po 14.dalajlámu, poslední dalajláma dokonce přímo odsud prchnul do Indie.
To bylo tak. Čtrnáctý dalajláma se až do poslední chvíle snažil navázat styky s Číňany a věřil tomu, že situace se nějak klidně vyřeší. Přijal dokonce od nich pozvání na oslavu výročí "osvobození" Tibetu. Roznesla se ovšem zpráva, že ho tam chtějí unést. Proto v převlečení za vojáka raději v noci utekl.
Norbulingka doslova znamená "šperk v zahradě". Nejstarší částí areálu je palác 7.dalajlámy, který byl postaven jako první v polovině 18.století. Ve zdejší shromažďovací místností se scházeli mnichové z nejvýznamnějších okolních klášterů, mezi něž patřily Ganden, Drepung a Sera. Na stěnách dosud visí 64 z původních 81 thangk.
Palác 13.dalajlámy byl postaven ve 20.-30.letech 20.století. Kromě trůnu 13.dalajlámy je možno zde shlédnout rovněž "výstavu" dobových nosítek a kočárů.
Posledním je palác 14.dalajlámy, zvaný rovněž Nový letní palác. Ten byl ovšem obýván pouze v letech 1956 až 1959 a je dodnes ponechán ve stavu, v jakém jej dalajláma opustil. Více než zlatý trůn Vás proto zaujmou spíše dary vlád jednotlivých zemí, například rádia ze SSSR i z Indie.
Poblíž tohoto paláce se nachází rovněž jezírko s altánky, pocházejícími z doby 13.dalajlámy.
Drepung patří mezi tři nejdůležitější kláštery sekty gelugpa neboli "sekty žlutých čepic". Kláštery Drepung a Sera navštívíme, klášter Ganden se nachází sice pouhých 50 kilometrů od Lhasy, k cestě je však potřeba zvláštní povolení.
Klášter Drepung byl založen v roce 1416 a už o dva roky později tady bylo více než 2000 mnichů. Jednalo se vlastně o největší klášter jakéhokoliv náboženství - v roce 1950 před vstupem čínských vojsk zde žilo téměř 10000 mnichů.
Nejednalo se ovšem o klášter přesně v našem pojetí tohoto slova. Tibetské kláštery jsou spíše vzdělávací instituce než kláštery v křesťanském smyslu. Dělí se na tratsangy neboli fakulty podle svého zaměření a ty se skládají z kangtsangů čili kolejí, kam jsou mniši umisťováni podle regionů, ze kterých pochází.
Nejvyšším titulem, kterého lze v takovémto klášteře dosáhnout, je lama. Nejvyššími lámy pak jsou dalajláma a pančenláma, což se týká sekty gelugpa ("sekta žlutých čepic"), resp. karmapa pro sektu kagyupa čili "sektu červených čepic".
Kláštery byly zcela soběstačné. Většinou vlastnily také polnosti a pro práci na nich si najímaly místní obyvatele. Veškeré výnosy pak šly na chod kláštera a přípravu náročných náboženských slavností.
Klášter Drepung se nachází asi 10 kilometrů severozápadně od Lhasy a poblíž něj stojí rovněž klášter Nechung, který býval sídlem státního věštce. Ten je ovšem od roku 1959 zcela prázdný, protože věštec uprchl s dalajlámou do Indie, aby mu mohl dále předpovídat.
Význam kláštera Drepung je nedozírný. Právě zde totiž žili 2. až 5.dalajláma, který pak dal postavit palác Potala ve Lhase, do něhož se přestěhoval. Skalní malby a konstrukce pro obrovskou thangku napovídají, že se právě tady konají jedny z největších svatých poutí v Tibetu.
Ve zdejším klášteře dnes žije 600 až 700 mnichů a jeho nejvýznamnější částí je palác Ganden. Pozor - nezaměňovat s klášterem Ganden! Slovo "ganden" je totiž v tibetském buddhismu výrazem pro "nejvyšší nebe", takže se s ním můžeme setkat ve více spojeních.
Právě v paláci Ganden se nacházela rezidence 2. až 5.dalajlámy a hlavní shromažďovací síň kláštera. Všechna schodiště se skládají ze tří částí. Ta prostřední je určena pouze pro dalajlámu a ve všech chrámech je nyní zabedněna nebo ohrazena, protože dalajláma se po ní asi ještě dlouho neprojde. Z kaplí je nejdůležitější kaple Maitreyi neboli "Buddhy budoucnosti", jehož socha se zde táhne přes dvě patra.
Jak již bylo řečeno, kláštery sloužily především jako vzdělávací centrum. Největší ze zdejších kolejí se jmenuje Loseling a vyučovala se na ní logika a filozofie. Významné místo na stěně ve shromažďovací místnosti proto zabírá mandala, znázorňující kolo života.
Klášter Sera byl založen tři roky po Drepungu, tzn. v roce 1419, a byly to vlastně dva soupeřící kláštery. V padesátých letech byl oproti Drepungu asi poloviční a dnes zde žije kolem 500 mnichů.
V době největšího rozmachu měl klášter Sera sedm kolejí. Hlavní kolej byla zaměřena na debatní umění a logiku. Tato tradice se zachovala doposud, o čemž se budeme moci vzápětí přesvědčit na debatním dvoře, kde probíhá odpolední vyučování. Každý z mnichů se snaží podpořit svůj argument při debatě tlesknutím nebo jiným výrazným pohybem, aby si ho "odpůrce" lépe zapamatoval. Pohyby mnichů se přitom nezřídka blíží mistrům bojových umění.
Tato ukázka debatních metod je dokonalá. Místní úředníci se ale zřejmě učili jinde. Žádné argumenty je totiž bohužel nepřesvědčí o tom, že vybírat 850 juanů (což je v přepočtu více než 100 USD) za pořízení jedné fotografie je nesmysl a že je rozdíl mezi domácí video-kamerou a kamerou televizní či filmovou. Shromažďovací místnost jsme si proto museli pouze prohlídnout a v hlavní zasedací místnosti jsme navíc zjistili, že to, že je momentálně zavřená kvůli rekonstrukci, by Vám stejně řekli až poté, co byste zaplatili dalších 850 juanů.
Nad klášterem lze spatřit dvě poustevny a horu nebeských pohřbů. Nebeské pohřby se tady provádí dodnes, i když jejich význam se již zřejmě poněkud změnil. V minulosti byla hlavním důvodem nemožnost sehnat dostatek dřeva na spálení. Jelikož jsou při nebeském pohřbu krmena zvířata rozsekaným nebožtíkovým tělem, považuje se nyní toto za poslední dobrý skutek, který může člověk učinit, a na jeho provedení tedy trvají především mnichové a hluboce věřící lidé.
Dnes vyrážíme na hlavní část naší cesty, během níž se musíme dostat v několika následujících dnech ze Lhasy až do Kathmandu. Trasa přitom zpočátku sleduje bývalou královskou cestu Chang La, směřující ze Lhasy přes Gyantse do Sikkimu, kterou proudily v minulosti obchodní karavany z Tibetu do Indie a kterou rovněž uprchl do Indie dalajláma.
K dispozici máme čtyři džípy s pohonem na čtyři kola, s nimiž přejedeme Himaláje. Kromě toho potřebujeme asi tři úrovně povolení.
Na čínském vízu se praví: "Toto vízum vás opravňuje ke vstupu do všech míst Číny s výjimkou zakázaných oblastí. Seznam zakázaných oblastí je tajný."
Je zbytečné diskutovat o smysluplnosti tohoto sdělení, Tibet mezi ty zakázané oblasti prostě patří, takže pokud tam chcete, potřebujete další povolení. Toto se ovšem vztahuje pouze na Lhasu a okolí. Pokud chcete dál, je nutno mít "třetí" úroveň povolení a nakopírovat si ji v dostatečném množství, protože každá kontrola ji po Vás bude vyžadovat. Nejen to - pokud budete při kontrole procházet více přepážkami, je nutno mít kopii pro každého vojáka či úředníka.
Naše první etapa vede ze Lhasy do Gyantse a je dlouhá 270 kilometrů. Přestože je ještě tma, poutníci v hlavním městě Tibetu již obchází poutní okruhy.
Zastavujeme se ještě u tibetské rodiny. Náš průvodce Dobje nás vzal ke svým příbuzným, žijícím poblíž vesnice Chushul. Dostali jsme, jak zde bývá zvykem, jačí čaj a ti odvážnější místní pivo chang. To se vyrábí ze zkvašeného ječmene a zahušťuje se slinami. Doufáme akorát, že ho vyráběla dcera a ne babka...
Jedna místnost v každém obydlí je tady vyhrazena rodinné kapličce. Na rozdíl od křesťanství nebo islámu se totiž buddhisté většinou neschází na společných modlitbách, ale každý se modlí sám doma nebo se vydává na soukromou pouť do některého z posvátných míst.
Hned na počátku naší cesty horami náš čeká zdržení. Průsmyk Kamba-La (4793 m) je momentálně neprůjezdný, takže musíme jet vedlejším průsmykem Tjaro-La, který se nachází přibližně ve stejně výšce, ale asi o 30 kilometrů dál.
Třicet kilometrů na zdejších cestách znamená hodně. Naštěstí je stále se na co dívat. Každý kopec nebo sedlo je považováno za posvátné místo, takže pokud zde nestojí nějaká stúpa, tak určitě někdo sestavil z kamenů alespoň malý pomníček a o modlitební praporky taky není nouze.
Modlitební praporky mají podobný význam jako mlýnky. Každý praporek má barvu jednoho z pěti živlů země a jsou na nich vytištěny posvátné mantry. Pověsit praporek do větru je postačující, jelikož ten již roznese Vaši modlitbu do všech končin, aniž byste ji museli znovu opakovat.
Hned za průsmykem Tjaro-La se otevírá pohled na tyrkysové jezero Yamdrok-Tso (4500 m n.m.). Na jeho úroveň musíme zase sestoupit o 300 metrů níž. Jediným městem na břehu jezera je Nangartse, kde se nachází široko daleko jediná restaurace.
V průsmyku Karo-La (5045 m) se poprvé na této cestě a většina z nás také poprvé v životě dostáváme do výšky 5000 metrů. Někteří se sice okamžitě vrací zpátky do džípu, celkově lze však konstatovat, že jsme čekali mnohem větší problémy s nadmořskou výškou.
Výraznější problémy zde v minulosti nemělo zřejmě ani britské vojsko, vedené Francisem Younghusbandem. Průsmyk Karo-La je totiž významným strategickým místem a v roce 1903 se tady odehrála nejvyšší bitva v historii britského válečnictví. Tibeťané s meči a zápalnými ručnicemi neměli žádnou šanci proti britské lehké artilerii.
Rovněž výhled na okolní hory je uchvacující. Severně od průsmyku leží Nojin Kangstan, vysoký 7254 m, s nádherným ledovcovým splazem. Šestitisícovka Chomokandza na druhé straně vypadá sice ještě vyšší, ale to je dáno tím, že je blíž.
Posledním průsmykem, kterým projíždíme již těsně před Gyantse, je Siri-La (4333 m), nazývaný rovněž "ďáblův chřtán". Dříve tímto údolím procházela stezka Chang La, dnes je zde přehrada.
Gyantse (3950 m) je druhým největším městem provincie Tsang a říká se, že je to čínským živlem nejméně zasažené místo v Tibetu. Gyantse je přitom relativně nové město. První zmínky o zdejší pevnosti Gyantse Dzong pochází až z 15.století.
Téměř celou pevnost zničili Britové počátkem 20.století, přesněji řečeno při dělostřeleckém ostřelování se jim náhodou podařilo trefit muniční sklad. Zbytek obránců pak raději skočil z hradeb a spáchal sebevraždu. Pevnost je dodnes ve špatném stavu a nachází se v ní Antibritské imperialistické muzeum.
Na druhé straně kupodivu přežil klášter Phelkor, přestože již Britové po pádu pevnosti ovládali celé město. Bylo to způsobeno zřejmě tím, že v klášteře sídlili zástupci tří sekt pohromadě (žluté, červené i černé čepice), což byl svým způsobem unikát.
Mnohem větší škody tedy vznikly v klášteře během kulturní revoluce. Hlavní shromažďovací hala byla ale již opravena a ostatní budovy byly postaveny nově. Největší chlouba Gyantse, stúpa Kumbum, nacházející se rovněž v areálu kláštera Phelkor, je navíc zcela původní a pochází z poloviny 15.století.
Kumbum doslova znamená "10 000 Buddhů" a uvnitř stúpy se skutečně nachází tisíce Buddhových soch a vyobrazení a to celkem ve 108 kapličkách na 5 patrech. Tato díla jsou považována za dobrou ilustraci vývoje tibetského umění a na jejich důkladné prohlédnutí by znalci nestačil ani celý den.
Cesta z Gynatse do Shigatse je nenáročná. Je dlouhá sotva 100 kilometrů a navíc po rovince. Dokonce se dostáváme ještě asi o 150 metrů níž. Více než jinde se v této oblasti proto rozvinulo zemědělství.
V mlýnicích se vyrábí tsampa, která je hlavním jídlem tibetských venkovanů. Jejím základem je mletý ječmen. Ten se jí přímo nebo se ještě praží. Poté se smíchá s jačím čajem nebo slinami, pokud pastevci nic jiného po ruce nemají.
Shigatse (3800 m) je druhým největším městem Tibetu a zároveň bývalým hlavním městem království Tsang. V klášteře Tashilhunpo je pohřben první dalajláma.
Králové Tsangu vládli z pevnosti Shigatse Dzong. Pevnost původně vypadala jako Potala (přesněji řečeno Potala byla stavěna podle pevnosti v Shigatse), byla však zničena během kulturní revoluce a od roku 1959 jsou z ní ruiny.
Tashilhunpo je největším fungujícím klášterem v Tibetu, dnes v něm žije přes 900 mnichů. Klášter založil v roce 1447 mnich Genden Drup, který byl v příbuzenském vztahu se zakladatelem sekty gelugpa.
Genden Drup stanovil znaky, podle nichž se pozná nástupce po jeho smrti. Jeho následovník se zachoval stejně a následovník tohoto následovníka si stanovil titul dalajláma, který také přiřkl zpětně předchozím dvěma. On sám byl tedy třetím dalajlámou.
Dalajláma byl v tu chvíli nejvýznamnějším duchovním představitelem země. Pátý dalajláma navíc prohlásil svého učitele "Buddhou světla" a přiřknul mu titul pančenláma. Rovněž pančenlámové se vybírají na základě předem určených znaků. Na rozdíl od dalajlámů však zůstali pančenlámové vždy pouze duchovními vůdci, zatímco 5.dalajláma se stal rovněž světským vládcem a přesídlil do Potaly.
Sídlem pančenlámy je dodnes klášter Tashilhunpo, i když se zde již dlouho nevyskytuje. Třináctý dalajláma se totiž nepohodl s 9.pančenlámou a ten utekl do Číny, kde se stal členem Maovy Organizace pro zřízení autonomie Tibetu v rámci Číny, a výběr následujících pančenlámů byl vždy problematický.
Desátý pančenláma, který během svého života prodělal změnu od čínského postoje až k protičínskému, zemřel v roce 1989 na infarkt, ale mluví se rovněž o možnosti, že byl otráven.
Jedenáctého pančenlámu, kterého schválil dalajláma, uvrhli Číňané do vězení a dosadili svého vlastního, který ovšem sídlí v Pekingu. Momentálně tedy existují pančenlámové dva, ani jeden z nich ovšem není v Shigatse.
Prohlídku kláštera začínáme v kapli Maitreyi. Socha "Buddhy budoucnosti" je měděná a je pokrytá zlatem. Socha je vysoká 26 metrů, váží 23 tun a jedná se o jednoho z největších Buddhů na světě.
Nejdůležitější prostory Paláce pančenlámů zabírají kaple, v nichž jsou umístěny chorteny 10. a 4.pančenlámy. Pohřební stúpa 10.pančenlámy byla postavena v roce 1990 a je pokryta 550 kg zlata. Pohřební stúpa 4.pančenlámy je naopak jednou z nejstarších a pochází již z poloviny 18.století.
Pohřební kaple 5. až 9.pančenlámy je umístěna v chrámu Kelsang. V chortenu se nachází popel všech, socha ve výklenku patří 9.pančenlámovi. Kaple s pohřební stúpou 1.dalajlámy je momentálně uzavřená.
Poplatky za focení dosáhly v Shigatse naprostého vrcholu:
- Kaple Maitreyi: video 850 juanů, foto 75 juanů
- Kaple 10.pančenlámy: video 1500 juanů, foto 150 juanů
- Kaple 4.pančenlámy: video 1500 juanů, foto 75 juanů
- Kaple 5.-9.pančenlámy: video 1500 juanů, foto 150 juanů
Celkem tedy za video 5350 juanů, což je asi 700 dolarů. Za foto je to sice "pouze" 60 dolarů, ale vztahuje se to vždy jen na 1 obrázek v každé kapli. Bez komentáře.
Nejstarší částí kláštera je shromažďovací hala. Více než kaple se sochami Sakyamuniho a Bílého Tary nás však vzrušilo "představení", jehož jsme se stali náhodnými svědky.
Mniši se totiž právě chystají k předčítání. Průvodce se nás snaží vyhnat ven, ale mniši nemají vůbec nic proti naší přítomnosti.
Buddhisté se totiž vlastně nemodlí (nemají ani ke komu, protože Buddha není Bůh), buddhisté studují posvátné spisy. Jedná se buďto o kagyur, což jsou původní spisy, nebo tengyur, tedy komentáře k těmto textům.
I když jsme někde viděli samostatně studujícího mnicha, vždy si četl Buddhovy spisy nahlas. Teď je na řadě kolektivní čtení. Jeden z mnichů předčítá, ostatní memorují. Neustálé opakování textu vede k jeho zapamatování. Trochu to připomíná naši školní výuku v dobách Marie Terezie.
Po předčítání následuje výdej stravy, čímž se myslí jačí čaj a placky. Pro stravu chodí s termoskami mladí mniši. Ti úplně nejmladší mají na rozdíl od svých starších kolegů tmavé úbory.
Kora kolem kláštera Tashilhunpo je dlouhá 2 kilometry a patří k jedněm z nejkrásnějších. Celá poutní trasa je lemována modlitebními mlýnky, za bílou zdí pro umístění thangky jsou skalní kresby. Okruh končí na místní tržnici.
Za Shigatse najíždíme na Dálnici přátelství (Freindship Highway), která vede ze Lhasy až do Kathmandu. Doposud jsme jeli vlastně po její staré jižní větvi.
Některé kousky Dálnice přátelství jsou vyasfaltovány, počet těchto úseků však lze spočítat na prstech. Větší část představuje prašná cesta, kde lze na mnoha místech v oblacích prachu a písku identifikovat protijedoucí auto jen díky jeho klaksonu. Tím ovšem řidiči opravdu nešetří...
Dnešní etapa vede ze Shigatse do Shogaru a je dlouhá 240 kilometrů. Projíždíme sedly Tanga-La (4000 m) a Tso-La (4500 m), kilometrovníky označují vzdálenost od Pekingu. Na kilometrovníku "5000" ve výšce přibližně 4500 metrů n.m. stojí malý klášter, zbytky pevnosti a památník, který zde údajně ještě loni nebyl. Jelikož je na něm znázorněna televizní věž v Šanghaji, chvíli se hádáme, zda jsme v tuto chvíli 5000 kilometrů od Pekingu nebo od Šanghaje.
Po průjezdu sedlem Yulung-La (4950 m) začínáme opět klesat a dostáváme se do města Lhatse (4050 m), kde se od Dálnice přátelství odděluje cesta do západního Tibetu. My se zde ovšem zastavujeme kvůli obědu.
Pak již následuje prudké stoupání, vedoucí až do průsmyku Gyatso-La ve výšce 5220 metrů n.m. Kromě toho, že zde začíná rezervace Qomolangma, jedná se zároveň asi o nejvyšší bod celé naší cesty.
Proč si nejsme tou výškou jisti? Tibetské mapy jsou značně nepřesné a výškové údaje jednotlivých míst se v nich liší. Existují dokonce takové, kde jsou vyšší hory než je Mt.Everest. Na některých místech jsme si navíc ještě trochu přidali a vylezli alespoň o pár desítek metrů výš (pokud bylo kam), takže nejvyšší bod našeho putování nelze určit zcela přesně. V každém případě se pohyboval někde mezi 5200 a 5300 metry.
Dnešní nocleh máme v hotelu Qomolangma v městečku Tingri, což ovšem opět podle některých map může být zavádějící. Původní název tohoto města je totiž Shogar podle místní pevnosti. Dnes se spíše jmenuje Nové Tingri - většina map totiž udává pod názvem Tingri město, vzdálené odsud asi ještě 80 kilometrů po Friendship Highway. V každém případě tady byla pěkná kosa...
Dnes nás čeká vrchol našeho putování přes Himaláje. Začátek rezervace Qomolangma byl ještě loni za Shogarem. Dnes je již u sedla Gyatso-La, kterým jsme projížděli včera. Kontrola je však stále až tady.
První pohled na panoráma hlavního himalájského hřebene se otevírá ze sedla Pang-La, nacházejícího se ve výšce 5120 metrů n.m. Měli bychom odsud vidět v jediném záběru všechny význačné osmitisícovky této oblasti: od Makalu přes Mt.Everest a Lhotse až po Cho Oyu. Některé z nich nám však zakrývají mraky.
Přestože jsme již stále ve výšce nad 5000 metrů, nepociťujeme nijak výrazně její vliv. Většina z nás po ránu vysmrká do kapesníku trochu krve, bolení hlavy a problémy s rovnováhou, které bývají obvykle s delším pobytem v takovýchto výškách spojeny, nás však naštěstí míjejí.
Abychom byli ještě trochu výš, rozhodli jsme se vystoupat na malý kopeček, tyčící se nad sedlem. Samozřejmě, že výstup to byl značně pomalý - přece jen se člověk nemůže pohybovat tak rychle jako "v našich nížinách" a občas se musí zastavit, aby se rozdýchal. Pokud jdete po vrstevnici, je to dobré, stačí ale udělat pár kroků směrem nahoru a už stěží popadáte dech. Výhled seshora se díky mrakům o mnoho nezlepšil, máme ale dobrý pocit z toho, že jsme "vylezli" na pětitisícovku.
Ve výšce 5000 metrů budeme dnes dokonce i spát. Klášter Rongphu je nejvýše položeným klášterem na zeměkouli a zřejmě je to taky nejvyšší místo na světě, kde ještě můžete spát pod střechou. Vrstevnice 5000 metrů prochází přímo klášterem, ubytovna je asi o 5 metrů níž. Ubytování je samozřejmě velice skromné - svítí se svíčkama nebo baterkama, voda by měla téct z hadice ve stráni (momentálně je však zamrzlá), záchod je lépe nenavštěvovat, pokud se nechcete pozvracet...
Klášter Rongphu byl založen teprve v roce 1904, v následujících letech prodělal však velký rozvoj. Před kulturní revolucí tady bylo 500 mnichů. Obnoven byl v roce 1995 a je to jedna z mála výjimek, protože se jedná o společný klášter. Mníšek zde žije dokonce více než mnichů - 40 mníšek a 20 mnichů.
Do kláštera jsme dojeli kolem poledne a po jeho prohlídce jsme si ještě obešli místní koru. Byla sice krátká, problémy s dechem nám ji ovšem trochu prodloužily. Tibeťané tyto starosti nemají, protože jejich krev obsahuje o třetinu více červených krvinek, které na sebe vážou kyslík, takže fungují vlastně jako jakýsi kondenzátor.
Času jsme ale teď měli dost. Zbytek dne jsme totiž strávili "čekáním na Mt.Everest". Při této příležitosti se samozřejmě nelze ubránit diskuzím o tom, jak se asi cítí výpravy, které se dlouhé roky připravují na cestu a na Mt.Everest se nakonec kvůli počasí vůbec nedostanou. Povolení pro slezení hory totiž stojí 100 000 USD a vydává se pouze na 3 týdny. Kdo to v uvedeném termínu nestihne, má smůlu..
Přesto, že nás dnes celý den provázely mraky a pěkná zima, toho nejdůležitějšího pohledu jsme se nakonec dočkali. Kolem 17,00 hodiny právě onen vlezlý ostrý vítr mraky rozfoukal a před námi se začala vynořovat silueta vytoužené hory.
To byl pro nás zároveň signál k odjezdu do základního tábora pod Mt.Everestem. Základní tábor je vzdálen od kláštera Rongphu asi 8 kilometrů a tato cesta nám trvala 40 minut. Jedná se zároveň o nejvyšší místo, kam lze dojet džípy. Tady se pak již veškeré zásoby a vybavení horolezeckých výprav překládá na yaky. My už ale dál stejně nemáme povolení. Dříve umožňovala čínská vláda také vstup do druhého a třetího tábora, protože však někteří turisté přecenili své schopnosti a umrzli, končí naše možnosti na hranici prvního tábora.
Mt.Everest je vysoký 8848 metrů, poslední měření udávají dokonce 8850 metrů. Čínsky se jmenuje Qomolangma nebo Chomolungma, nepálsky Sagarmatha, přičemž všechny tyto názvy znamenají v překladu prakticky totéž - "Matka hor" nebo "Boží matka hor". Nejkurióznější je ovšem právě název Mt.Everest. Toto jméno dostala hora teprve v polovině 19.století. Dlouhou dobu se totiž za nejvyšší horu světa považovala Kanchengzanga. Teprve když se vrátila do Kalkaty jedna ze zeměměřičských expedic, zjistili porovnáním výsledků v tamním kartografickém ústavu, že se jedná o nejvyšší horu světa. Protože tato hora dosud neměla oficiální název, napsali zaměstnanci do příslušné kolonky jméno svého nadřízeného. Mt.Everest je tedy nejvyšší ukázkou pocty zaměstnanců svému šéfovi.
První expedici na Mt.Everest podnikli v roce 1922 John Noel a George Mallory. Expedice byla neúspěšná a další pokus v roce 1924 skončil dokonce tragédií, když Mallory se svým společníkem zmizeli beze stop a jejich těla se nikdy nenašla. Nenašel se bohužel ani fotoaparát, který by mohl potvrdit či vyvrátit tvrzení, že dosáhli vrcholu a ztratili se až na zpáteční cestě. Za prvního pokořitele Mt.Everestu je proto považován až Sir Edmund Hillary, který se sem dostal z nepálské strany v roce 1953 společně se Šerpou Tenzingem Norgayem.
Několik rekordů je spojeno rovněž s minulým rokem, kdy probíhaly oslavy 50.výročí prvního výstupu a jednotlivé země se předháněly v počtu a úspěšnosti svých expedic - od sólových výstupů až po třísetčlennou čínskou výpravu. Základní tábor, který je dnes z poloviny volný, byl tehdy zcela zaplněn. V Nepálu dokonce začali vyrábět speciální pivo s názvem Everest, na jehož nálepce se objevuje Šerpa Tenzing Norgay ve vítězném postoji. Paradoxem je, že po několika úspěšných výpravách právě jemu vlezla sláva do hlavy a nakonec se uchlastal.
Základní tábor pod Mt.Everestem se nachází přibližně ve výšce 5200 metrů n.m. a uprostřed stojí ještě malý kopeček s vlajícími modlitebními praporky. Těch pár metrů navíc jsme už samozřejmě taky vylezli, někteří dokonce až třikrát, jak se postupně posouvaly mraky a odkrývaly nám pohled na stále větší část severní strany hory. Ty nejhezčí záběry se daly pořídit kolem 20,00 hodiny, kdy před námi stál majestátní Mt.Everest zcela odhalený...
Po noci v klášteře Rongphu se pokrčení a promrzlí vrháme co nejdříve do džípů a pokračujeme v cestě. Zkratky, kterými nás naši řidiči protahují, vedou místy koryty potoků, které se jen o pár desítek kilometrů dál slévají v mohutné "brahmaputry" a "mekongy". Většinou vůbec nechápeme, jak hledá v této pustině náš průvodce správnou cestu.
Sedlo Nam-La ve výšce 5250 metrů n.m. patří k nejvyšším bodům celé naší trasy. Po celou dobu jízdy tímto průsmykem bychom měli mít výhled na Cho Oyu. Ta na nás však vykoukne z mraků až poté, co projedeme městem Tingri (4390 m), přesněji řečeno Staré Tingri, kde jsme se opět napojili na Dálnici přátelství.
S pětitisícovými výškami se loučíme v průsmycích Lalung-La (5124 m) a Tong-La (5120 m), odkud se nám otevírá pohled na další část Himalájí, které vévodí osmitisícovka Shishapangma. Pak již následuje prudký sjezd dolů, při němž opouštíme Tibetskou náhorní plošinu.
Deset kilometrů severně od města Nyalam (3700 m) se ve svahu nachází Milarepova jeskyně. Milarepa byl zakladatelem sekty kadampa, psal také texty a skládal písně. Právě ve zdejší jeskyni Milarepa v 11.století meditoval. Sekta kadampa byla velice významná před vznikem sekty gelugpa, která ji však potom potlačila, takže dnes má jen málo příznivců.
Z Nyalamu je to již jen asi 30 kilometrů do pohraničního města Zhangmu (2300 m). Řidiči již cítí blížící se konec cesty, my se však při pohledu na rozbahněnou silnici a příkré stěny kaňonu pod námi, raději dáváme na modlení...
Hraniční čára mezi Čínou a Nepálem leží na Mostě přátelství (Friendship Bridge). K němu je to však ze Zhangmu ještě 8 kilometrů prudkých serpentin. Jelikož cesta není ještě dostavěná a naši tibetští řidiči stejně dál jet nesmějí, nezbývá nám nic jiného, než si najmout nosiče a pár posledních kilometrů na čínském území absolvovat po svých.
Most přátelství byl postaven v roce 1985 a hraniční město z nepálské strany se jmenuje Kodari. Tady si vyřizujeme opět nepálská víza a nasedáme do autobusu, který nás dopraví až do Kathmandu.
Cesta na nepálském území pokračuje podél řeky Bhote Kosi. V této soutěsce se také skáče druhý nejvyšší bungee-jumping na světě. Výška mostu nad řekou je 240 metrů, samotný skok je dlouhý 160 metrů.
Nejnižším místem naší cesty je soutok řeky Bhote Kosi s řekou Sun Kosi, který se nachází ve výšce 620 metrů n.m. Znamená to, že jsme za 24 hodin klesli o 4,5 kilometru, což zřejmě nikde jinde na světě není možné. Z toho důvodu se také nedoporučuje jet naši trasu ze Lhasy do Kathmandu opačným směrem, protože by člověk neměl dostatek času se aklimatizovat najednou na tak vysokou nadmořskou výšku.
Dhulikhel již leží pouhých 30 kilometrů od Kathmandu a je to oblíbené výletní místo, kam jezdí movitější obyvatelé hlavního města na víkendy. Turisté sem zavítají zejména proto, že Dhulikhel patří k nejvyhledávanějším vyhlídkovým bodům, odkud se naskýtá pohled na nepálskou stranu Himalájí.
Stúpa Bouddhanath (Bodnath) je považována za největší na světě. Tibeťané ji nazývají pouze "Velkou stúpou". Stúpa se nachází na staré obchodní cestě z Indie do Tibetu a seshora připomíná obří mandalu. Tuto podobu získala již pravděpodobně ve 14.století, kdy byla postavena.
Dnes je toto místo centrem tibetských uprchlíků a od roku 1959 vzniklo kolem stúpy již téměř 30 tibetských chrámů a klášterů. Největším z nich je chrám sekty sakyapa, která se jmenuje podle kláštera v Sakyi.
V místních dílničkách lze také pozorovat malován thangk. Tyto posvátné obrazy, znázorňující především výjevy ze života Buddhy, jsou umístěny v každém buddhistickém obydlí a v minulosti je s sebou rovněž vozili mnichové a obchodníci na svých cestách. Normálně bývají zakryty závěsem, který se odhrnuje pouze v době modlitby.
Bhaktapur (Bhadgaon) je považován za nejzachovalejší ze všech tří královských měst Kathmandské kotliny. Založen byl ve 12.století a proslavil se zejména dřevořezbou.
Procházku začínáme u Východní brány, takže jdeme defakto chronologicky - od náměstí Dattatraya přes Taumadhi až na Durbar.
Náměstí Dattatraya je nejstarší částí města, zdejší chrám je zasvěcen svaté hinduistické trojici (tzn. Šivovi, Višnuovi i Brahmovi) a stojí před ním dva ochránci.
Na Taumadhi Tole se nachází chrámy Nyatapola a Bhairava. Pětipatrová pagoda Nyatapola je největším chrámem v celém údolí a zasvěcena byla bohyni Sidi Lakšmí. Její sochu, umístěnou vevnitř, ovšem nesmí kromě kněží nikdo spatřit.
Na Hrnčířském náměstí dodnes hrnčíři vyrábějí a prodávají své výrobky. Když se zde natáčel film "Malý Buddha", nebylo údajně ani potřeba nic doplňovat nebo měnit.
Centrem města je i v Bhaktapuru Durbar Square čili Palácové náměstí, které se tady ovšem nachází paradoxně na jeho severním okraji. Vstup do Národní galerie je lemován dvěma sochami - pravá plastika znázorňuje Narasinghu, tedy boha Višnu v podobě lva, levá "opičího generála" Hanumana.
Vchod do Královského paláce, zvaného též Palác 55 oken, představuje Sun Dhoka neboli Zlatá brána. Uvnitř se nachází královská koupel Naga Pokhari, pojmenovaná podle posvátného hada Nagy, a Chrám bohyně Taleju, považovaný za nejvýznamnější svatyni ve městě. Taleju je indická podoba strašlivé bohyně Durgy.
Přístup do chrámu mají pouze hinduisté, na nádvoří se nám ale podařilo zastihnout rodinu, která se svou dcerou právě vykonala obřad "pojídání první rýže". Této slavnosti se zúčastňují děvčata ve věku pěti měsíců, chlapci v šesti.
Yaksheshvarův chrám je zasvěcen Pashupatimu. Pashupati je jedním z hlavních nepálských bohů. Protože však tři království v Kathmandském údolí byla znepřátelená, nemohli všichni králové dojíždět do chrámu na řece Bagmati poblíž Kathmandu a museli si proto v každém městě postavit svoji kopii.
Pashupatiho chrám, zdobený barevnými erotickými motivy včetně realistického znázornění porodu, je jedním z nejkrásnějších v Bhaktapuru. Za odstrašující příklad je naopak považován opodál stojící Šivův chrám.
Jednou z mála čistě buddhistických staveb ve městě je chrám, zasvěcený Avalokitešvarovi. Jemné řezby na podhledech nás ovšem zase spíše přivádějí ke křesťanství, jelikož znázorňují výjevy z pekla.
Posledním z královských měst je Patan neboli Lalitpur, ležící od Kathmandu co by kamenem dohodil - hned za řekou Bagmati. Patan je zároveň jedním z nejstarších měst v celé Kathmandské kotlině. Zápisy totiž dokazují, že jej navštívil již ve 3.století př.n.l. císař Ashoka, který zde dal vztyčit první stúpu. Spousta památek ovšem byla zničena při zemětřesení v roce 1934.
Hlavní chrám ve městě Hiranya Varna Mahavihar, známý spíše jako Zlatý chrám, je buddhistický, což dosvědčuje rovněž "buddhistický žebřík" - zlatá stuha, vinoucí se ze špičky chrámu, po níž údajně sestoupí na zem bohové. Rovněž zde jsme shodou okolností byli svědky rodinné slavnosti, při níž jsou chlapci vysvěcováni na kněze. Jelikož v buddhismu má každý předurčen svůj osud, dochází k této události již ve 4 nebo 5 letech.
Rovněž centrem Patanu je náměstí Durbar, jemuž vévodí Královský palác. Ten je sice již delší dobu opuštěn, nikdy se ovšem nezamyká. Před 250 lety totiž odsud král odešel a již se nevrátil. Dveře jsou od té doby stále otevřené a král má každý večer připravenu nacpanou dýmku.
Na hlavním nádvoří Královského paláce Mul Chowk lze spatřit nejhezčí vyřezávané nosníky a sochy patronek dvou posvátných řek - Ganga stojí na želvě, Yamuna na krokodýlovi.
Rovněž v Patanu se nachází palác "živoucí bohyně", která zde ovšem nepožívá takovou úctu jako v sousedním Kathmandu.
Na rozdíl od Kathmandu tady ovšem najdeme více buddhistických chrámů, jako je například Ratnakar Mahavihar. V Patanu je takovýchto chrámů asi stovka, jelikož Nevárci, kteří tvoří většinu místního obyvatelstva, jsou buddhisté.
Dakshin Kali leží v jižní části Kathmandského údolí. Název tohoto místa vlastně doslova znamená "jižní bohyně Kálí". Jelikož se jedná o krvelačnou bohyni, jsou zde každé úterý a sobotu obětována zvířata, aby si ji lidé usmířili. Dnes se jedná především o slepice, husy a kozlíky.
Zvířata si podřezávají poutníci sami nebo za malou úplatu specializovaní kněží. Krví zvířete pak postříkají oltář ve svatyni a uloží na něj jeho hlavu. Zbytek těla se naporcuje a uvaří.
Jelikož obětování zvířat v Dakshin Kali probíhá hned ráno, teprve na zpáteční cestě se zastavuje u dalších pamětihodností, jež jsme cestou z Kathmandu ponechali bez povšimnutí.
Chrám Shesh Narayan, rozkládající se kolem umělého jezírka, byl postaven nad jeskyní, do níž chodíval meditovat Padmasambhava. Díra ve skalní stěně vznikla údajně tím, jak do ní tloukl hlavou.
Shesh Narayan představuje převtělení boha Višnu. Přilehlý tibetský klášter patří sektě nirmapa, kterou založil již v 8.století právě Guru Rimpoche neboli Padmasambhava. Dnes je nirmapa ovšem již pouze okrajová sekta, rozšířená hlavně ve východním Tibetu a Sechuánu.
Chobarskou rokli, jíž protéká řeka Bagmati, vytvořil podle legendy svým mečem Manjushri. Voda je dnes již značně znečištěna továrnami, nacházejícími se na jižním okraji Kathmandu, zatímco v mládí se tu náš místní průvodce Mahesh prý ještě koupal.
Visutý železný most nad roklí pochází z roku 1903, chrám Jal Binayak, zasvěcený oblíbenému bohu Ganéšovi, byl postaven v 17.století.
Budhanilkantha se nachází 8 kilometrů severně od Kathmandu a nemá kupodivu vůbec nic společného s buddhismem. Slovo "budha", což znamená "starý", je zde tedy psáno správně pouze s jedním "d".
Budhanilkantha je ve skutečnosti hinduistickou svatyní. Jedná se o 6 metrů dlouhou sochu spícího Višnu z černého monolitu, ležící v umělém jezeře. Je to největší socha v celém Kathmandském údolí a vytvořena byla pravděpodobně již v 7.století.
Malebná vesnička Changu Narayan se rozkládá na kopci asi 5 kilometrů severně od Bhaktapuru. Široké schodiště, vinoucí se celou vesnicí, vás dovede až k chrámovému komplexu, který patří k nejstarším v Kathmandském údolí a byl zařazen na seznam památek UNESCO.
Narayan je jedno ze jmen boha Višnu a Changu Narayan bývalo kultovním místem jeho vyznavačů zřejmě již ve 4.století. Důkazem je kámen s inskripcemi z roku 464, umístěný u západní stěny hlavního chrámu. Jedná se o nejstarší dochované nápisy v celém Nepálu.
Většina staveb v areálu včetně Hlavního chrámu dostala svou dnešní podobu v 17.století. Celý komplex je ovšem proslulý především svými sochami a kamennými reliéfy, takže někdy bývá nazýván "muzeem pod širým nebem".
Kamenný reliéf Vishvarupa (9.st.) je rozdělen na tři části, symbolizující podsvětí, náš svět a nebe. Vishnu Vikranta (8.st.) znázorňuje lorda Višnu, který poráží démona a svým mečem roztíná vesmír třemi šrámy. Narasingha (10.st.) představuje Višnu v podobě lva.
V železné kleci je umístěn tzv. "železný král" - socha krále Bhupalendra Mally a jeho matky (17.st.). Vedle stojí socha Garudy. Garuda je posvátný pták, na němž jezdil Višnu. Tato socha je zajímavá především tím, že má lidskou tvář. Vznikla v polovině 5.století za vlády krále Manadeva, král Ansuverma jí přidal v 7.století zlatý štít.
Další reliéf pak znázorňuje přímo Višnu, sedícího na Garudovi (Garuda Narayan). Tento reliéf vznikl v 9.století a je zobrazen na dnešní desetirupiové nepálské bankovce.
Velice vzácné zobrazení představuje také Mahavishnu. Mahavishnu zde sedí na šestiramenném Garudovi s lidskýma rukama a Lakšmí sedí Višnuovi na klíně. V poslední svatyňce je pak umístěn Šivův lingam. Uctívání Šivy přišlo až po Višnuovi, dnes je však Šiva nejváženějším bohem z celé hinduistické trojice a o tom, že je Changu Narayan stále živým náboženským místem nás přesvědčily ženy, připravující slavnosti na hlavním nádvoří.
Příprava obětin a obřady jsou však přerušeny hustým lijákem. Monzuny letos přišly o dva měsíce dřív a celé Kathmandské údolí je pokryto jednolitým mrakem. Déšť začíná v posledních dnech každý den dřív a prší víc a víc. Je nejvyšší čas zvednout kotvy a přesunout se dál...