Do Damašku jsme přiletěly brzy ráno a na letišti nás čekal Hassanův bratr Habeb. Bez problémů jsme ho hned poznaly, protože se Hassanovi podobá jako vejce vejci, a hned jsme sedli do auta a vydali se na cestu do Hamy, kde máme první nocleh.
Sýrie leží na výhodném místě při pobřeží Středozemního moře, proto se není co divit, že právě tudy procházely známé obchodní cesty už ve starověku, později se toto území stalo nejvýchodnější výspou Římské říše a táhly jím rovněž křižácké výpravy.
Naší první zastávkou je Klášter sv.Jiří (St.Georges), ležící v údolí pod hradem Krak des Chevaliérs. Klášter byl postaven v 5.století a dnes je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst syrských křesťanů. Uvnitř se nachází vzácné staré ikony.
Krak des Chevaliérs patří k největším křižáckým hradům a v současné době je to jedna z nejzachovalejších středověkých staveb na světě. První pevnost na tomto 750 metrů vysokém kopci postavil v roce 1031 emír z Homsu. Té se v roce 1099 zmocnili Frankové a od té doby byla téměř 200 let v držení křesťanů.
Do současné podoby přestavěli hrad v letech 1157 až 1202 rytíři řádu sv.Jana. Po jeho dokončení zde mohla být umístěna posádka, čítající 4000 plně vybavených mužů.
Přestože byl Krak des Chevaliérs celkem 11x dobýván, jeho obránci se vzdali prakticky bez boje teprve mameluckému sultánovi Baybarsovi v roce 1271.
Apamea, ležící asi 30 kilometrů severozápadně od Hamy, patří k nejvýznamnějším helénistickým památkám Sýrie. O tomto místě se zmiňují již egyptské zápisy z 18.století př.n.l., jedna ze zdejších stél připomíná krále Urhilina, který městu vládl v 9.století př.n.l.
Alexand Veliký jej pak přejmenoval podle své makedonské rezidence na Pellu a jeho nejslavnější období spadá do doby kolem roku 300 př.n.l., kdy sem Alexandrův generál Seleucus I. Nicator přenesl své sídlo a město pojmenoval po své manželce, perské princezně Afámiji.
Většina dnešních pozůstatků však pochází až z římského období, které začalo v roce 64 př.n.l. příchodem generála Pompeja. Veškeré budovy byly pak navíc přestavěny císařem Trajánem po několikanásobném zemětřesení v roce 115 n.l. V byzantském období přibylo několik chrámů a biskupský palác.
Nejvýznamnější částí antického města je hlavní třída Cardo Maximus, dlouhá 1,8 kilometru a široká 37,5 metru, na níž bylo znovu vztyčeno více než 400 sloupů.
Hama se nachází přibližně 200 kilometrů severně od Damašku a její historie je stará 7000 let. Město vzkvétalo kolem roku 1800 př.n.l., kdy bylo ve svazku s královstvími Ebla a Qatna. Po částečném úpadku v období nadvlády Hurritů se pak opět vzmohlo v době Aramejců v 11.století př.n.l.
V roce 980 př.n.l. vyslal král Thoi svého syna Zorama s dary k židovskému králi Davidovi, aby ho odvrátil od myšlenky zaútočit na Hamath, takže se o tomto místě zmiňuje také Bible.
V roce 853 př.n.l. bojoval král Irchuleni neúspěšně proti Asyřanům po boku Barhadada z Damašku. Asyrskou nadvládu pak vystřídala egyptská a posléze babylonská. Seleucidský vládce Antiochus IV. postavil ve 2.století př.n.l. nové město a pojmenoval jej svou vlastní přezdívkou Epiphania.
V roce 64 př.n.l. se Hama stala součástí Římského impéria a z tohoto období pochází také její nejvýznamnější památky. Unikátní obří vodní kola, tzv. norias, sloužila k přečerpávání vody z řeky do zavlažovacího systému. Používat se začala přibližně ve 4.století a některá z nich jsou funkční dodnes, i když vzhledem k nedostatku vody se k jejich pohonu nyní již častěji používá motorek.
Ve městě a jeho okolí nalezneme v současné době 16 takovýchto kol, ta největší mají průměr 20 metrů a jsou zapsána v Guinnessově knize rekordů. V jejich stínu bylo v posledních letech vybudováno několik zahradních restaurací k příjemnému večernímu posezení.
Díky své výhodné poloze na křižovatce obchodních cest z Damašku do Aleppa a z Palmyry ke Středozemnímu moři hrál Homs významnou úlohu již ve starověku. Dnes má 500 000 obyvatel a je třetím největším syrským městem.
Historické záznamy o Homsu sahají do roku 66 př.n.l., kdy se s pomocí římského generála Pompeja stal místním vládcem arabský princ Samsigeramus. Město se tenkrát jmenovalo Emesa a ve 2.století získalo právo razit mince.
V roce 194 si vzal římský císař Septimus Severus dceru zdejšího kněze Julii Dominu za manželku a po něm usedl na trůn dokonce její příbuzný Elagabalus (resp. Heliogabalus), mladý kněz kultu Boha Slunce, který si osvojil jméno Marcus Aurelius Antonius a v roce 218 přivedl triumfálně toto náboženství až do Říma.
Ve 3.století zemřel v Emese násilnou smrtí palmyrský král Odenathus. Vládu jeho vdovy, královny Zenobie, nad tímto územím pak definitivně ukončil římský císař Aurelián v roce 274.
Roku 635 se Homs dostal do rukou muslimů a ve 12. a 13.století se stal důležitou křižáckou spojnicí na cestě k hradu Krak des Chevliérs.
Mnoho staveb, připomínajících tuto slavnou historii, se ovšem ve městě nedochovalo, a většina z těch zbývajících se nachází ve vojenském prostoru, kam je vstup zakázán.
Velká mešita byla postavena v letech 1908-1913 na místě bývalého křesťanského kostela a její součástí je rovněž hrobka Chalida ibn al-Walida, muslimského dobyvatele Sýrie z roku 635.
Palmyra je považována za nejvýznamnější archeologické naleziště v celé Sýrii, což zcela odpovídá významu, jaký mělo toto místo v helénistické době. Jeho původní název Tadmor vychází ze slova tamr čili ovoce a také pojmenování Palmyra neboli "město palem" je celkem výstižné, neboť datle jsou významným artiklem, který se pěstuje v jejím okolí dodnes a v průběhu roku se sklízí prakticky nepřetržitě.
V římském období se stala Palmyra nejvýchodnější provincií celé říše a po návštěvě císaře Hadriána v roce 129 n.l. byla dokonce na čas pojmenována jeho jménem.
Dlouhou dobu se ovšem Římané neodvažovali zahrnout Palmyru přímo pod svá "ochranná křídla" a raději udržovali výhodné obchodní vztahy s jejími parthskými a později sassánovskými vládci. Prvním, kdo se odmítl jejich neviditelné obchodní nadvládě podřídit, byl král Odenathus a po jeho smrti ještě výrazněji legendární královna Zenobia, která vládla v době nezletilosti jejich syna.
Zenobia, častokráte srovnávána s Kleopatrou, kromě své země ovládla také Egyt a značnou část Anatolie a sama sebe prohlásila Augustou. To samozřejmě vyvolalo nevoli císaře Aureliána, který vyslal v roce 272 svá vojska proti Palmyře a dva roky na to vedl triumfálně Zenobii římskými ulicemi, spoutanou v řetězech.
Palmyra se pak stala sídlem římských legií, její obyvatelé postupně konvertovali ke křesťanství a v roce 634 se vzdala muslimům. Tomu, že se o ni v následujících staletích prakticky nikdo nezajímal a místní vládci ji nechávali zapadat pískem, vděčíme za to, že zůstala dokonale zakonzervována a že si ještě dnes můžeme učinit přesnou představu o rozloze tohoto antického města.
Hlavní areál začíná u Hadriánova oblouku, pocházejícího z počátku 3.století, za nímž následuje sloupová kolonáda, vedoucí kolem nymphaea. Růžový egyptský granit na stavbu sloupů poprvé použila královna Zenobia, když budovala cestu ke svým koupelím.
Směrem na druhou stranu se nachází Chrám boha Nabu, mezopotámského boha vědění a osudu. Sloupová ulice vede rovněž k římskému divadlo z roku 130.
Západně od divadla leží agora, tržnice ze 2.století, dům senátorů ze 3.století a Caesareum, postavené rovněž ve 3.století jako císařský chrám, ale používané od 12.století jako mešita.
Další část hlavní ulice vyznačuje tetrapylon (3.století), stojící původně na místě hlavního městského pramene.
Hlavní třída končí u Zádušního chrámu ze 2.století. Odsud vede rovněž boční ulice k Chrámu Athény Alaat z 1.století. Mramorová socha této bohyně, která je kopií sochy z řecké Antiochie, je nyní umístěna v muzeu.
Belův chrám dodnes obepínají mohutné opevňovací zdi, obklopující plochu o velikosti 200 x 200 metrů. Palmyrský bůh Bel má mnoho společných znaků nejen s kanaanským bohem téhož jména, ale rovněž s mezopotámským Mardukem a řeckým Diem.
Svatyně boha Bela byla postavena v 1.století n.l., sloupoví pochází ze 2.století, jeho části však byly později použity ke zpevnění hradeb. Vstupní hala byla do opevnění přistavěna až muslimy v roce 1133.
Samotný Belův chrámu byl vysvěcen v roce 32 a dodnes v něm lze spatřit zbytky původního oltáře, recepční haly a domu očištění. Reliéfy na stropě v pravé části znázorňují Bela (Dia, Jupitera), obklopeného bohy sedmi planet a znaky zodiaca, kosmického původce přírody.
Nejhezčí pohled na celý areál Palmyry se naskýtá ze středověké pevnosti Qalaat ibn Maan, postavené drúzským emírem Fakhr ed-Dinem v 17.století. Její hradby jsou však mnohem starší a pocházejí ze 12. a 13.století.
Pod kopcem, na němž stojí arabská pevnost, se rozkládá palmyrská nekropole.
Dvouposchoďová pohřební věž Elahbela pochází z roku 106 n.l. Mramorový reliéf jejího vlastníka stojí v nice nad vchodem. Další významné postavy jsou umístěny přímo u jednotlivých sarkofágů. Stejně jako tato mají i některé další věžové hrobky podzemní komory, k nimž je přístup většinou zezadu a kam se pochovávali nejvěrnější služebníci.
Hrobka tří bratrů byla objevena náhodou při konstrukčních pracích. Její hlavní atrakcí jsou barevné nástěnné malby, znázorňující zvířata, imitace mramoru, bohyni vítězství, portréty zesnulých a bohaté palmyrské ženy. Tato hrobka obsahuje celkem 390 pohřebních šachet.
Damašek patří k nejdéle osídleným městům na světě. Jeho historie sahá až do roku 6000 př.n.l., což jej dnes určitě činí přinejmenším nejstarším hlavním městem.
Egyptské zdroje se zmiňují již před rokem 1450 př.n.l. o místě, zvaném Timashku, nacházejícím se na významných obchodních trasách. V průběhu následujících staletí se ve vládě nad městem vystřídali Asyřané, Babyloňané, Peršané, Řekové, Nabatejci, Arméni a Římané.
Římané, kteří sem přišli v roce 64 př.n.l., instalovali staronového boha, pojmenovaného latinským jménem Jupiter. Koncem 4.století, když již většina obyvatel konvertovala ke křesťanství, se začaly Jupiterovy chrámy přeměňovat v byzantské katedrály, které padly v roce 635 do rukou muslimských generálů Chalida ibn al-Walida a Abu Obeidy.
V době vlády umájjovských chalífů se pak stal Damašek centrem celého islámského světa a jeho význam poklesl teprve po roce 750, kdy přesunuli Abbásovci hlavní město chalifátu do Bagdádu.
Vstup do Národního muzea je zdoben originální štukovou fasádou ze syrského pouštního hradu, postaveného umájjovským chalífem Hishamem v roce 730. Sbírky muzea ilustrují téměř 9000 let trvající syrskou historii. Uvnitř je zakázáno fotografovat, řada soch a kamenných reliéfů je však po rekonstrukci umístěna v parku před budovou.
Komplex Tekkiye stojí na místě bývalého paláce Qasr al-Ablaq sultána Baybarse. Sinan, dvorní architekt ottomanského sultána Suleimana Nádherného, zde vytvořil v roce 1560 areál pro poutníky do Mekky, sestávající z obytných místností se samostatnými ohništi a uzavřené kopulové mešity, obklopující dvůr s hrajícími fontánami, na němž jsou dnes umístěny artefakty vojenského muzea. Po stranách se nacházely rovněž kuchyně a toalety.
Damašská citadela (Qalaat Dimashq) byla postavena počátkem 13.století Saladinovým bratrem Malikem al-Adilem na místě bývalé římské pevnosti. Z tvaru a úpravy kamenných bloků je zřejmé, že byly použity ze starších budov. Dlouhou dobu sloužila pevnost jako vězení a vojenské stanoviště, teprve později byla přestavěna rovněž na rezidenci.
Na jižní straně citadely se nachází súk Hamadíja (Suq al-Hamadiya), patřící k nejbarevnějším a nejrozlehlejším tržnicím na celém Středním Východě. Každému výrobku nebo oddělení je zde vyhrazena celá ulice, na křižovatkách se pak nachází malá bistra a čajovny. V uličkách kolem súku si lze navíc odpočinout při posezení s vodní dýmkou.
Umájjovská mešita je dokonalou ukázkou ranně islámské architektury. Mešita byla vystavěna na zbytcích římského Jupiterova chrámu z roku 307, zbytky jeho propylanea leží u západního vchodu na konci hlavní třídy súku Hamadíja.
Ještě předtím zde však stál chrám semitského boha Hadada a ve 4.století byl Jupiterův chrám změněn na křesťanskou katedrálu, pojmenovanou po Janu Křtiteli. Poté, co město v roce 635 dobyli muslimové, začala být používána jako mešita.
Novou Velkou mešitu dal vybudovat chalíf al-Walid v roce 708. Po dobu sedmi let shromažďoval peníze z daní obyvatel, aby vytvořil nejvelkolepější stavbu v celé říši. Barevné pozlacené mozaiky na stěnách a stropech znázorňují úspěchy muslimských dobyvatelů a výjevy z ráje. Pokladnice na nádvoří stojí na osmi antických sloupech. Ježíšův minaret a mramorový náhrobek v modlitební síni, v němž je uložena hlava Jana Křtitele, demonstrují, jak blízká náboženství křesťanství a islám ve skutečnosti jsou.
Mešita al-Rukaiya je zasvěcena dceři Aliho syna Husaina, považovaného za největšího mučedníka šítů. Husain zemřel v roce 680 v bitvě u Kerbaly a právě od tohoto okamžiku se datuje definitivní rozdělení muslimů na šíty a sunnity.
V blízkosti Umájjovské mešity se nachází také dvě právnické školy neboli medresy, v nichž jsou umístěna mauzolea jejich zakladatelů. Základní kámen medresy al-Adiliye položil Nuredin, dostavěl ji však až v roce 1224 Malik al-Adil, Saladinův bratr. Medresa az-Zahiriye stojí na místě, kde v roce 1277 našel své poslední místo odpočinku mamelucký sultán al-Malik az-Zahir Baybars, vítěz nad křižáky. Dnes je proslavená především svou velkou knihovnou.
V zahradách, přiléhajících k severní zdi Velké mešity, stojí Saladinova hrobka. Salah al-Din, zkráceně Saladin, byl významný syrský vojevůdce, který bojoval proti křižákům. Jeho hrobku dal postavit v roce 1193 německý císař Vilém II.
Z uliček v okolí súku Hamadíja a Umájjovské mešity na nás stále dýchá vůně Orientu. Stejně jako obchodníci s kořením, také zdejší turecké lázně tady fungují nepřetržitě již po staletí...
Seydnaya leží severně od Damašku na východních svazích Anti-libanonského pohoří, z nichž síť jeskyní a hrobek ze 2.-6.století vytvořila útvar, připomínající spíše ementál.
Vrcholkům nad křesťanskou vesnicí pak dominuje řecký ortodoxní klášter, založený v 6.století. Slovo "sidnaja" znamená "naše paní" a ve své době se jednalo o jeden z největších ženských klášterů na Blízkém Východě. V době křižáckých výprav bylo toto místo cílem marijánských poutníků a jako domov Matky Světla bylo uctíváno rovněž muslimy.
Vesnice Maalula, zavěšená rovněž na svazích Anti-libanonských hor, patří mezi křesťany k jedněm z nejuctívanějších a je to snad dnes jediné místo na světě, kde lze slyšet aramejštinu, tedy jazyk, jímž mluvil Ježíš Kristus.
Klášter sv.Sergeje (St.Sergius) byl založen v roce 1686 damašským biskupem a patří Shromáždění Svatého Kříže. Nové klášterní budovy byly postaveny kolem starého byzantského kostela, dřevěné trámy byly vloženy do kamene kvůli ochraně proti zemětřesení. Oltář zachycuje pověst o sv.Sergeji a Bakchovi z roku 305.
Nad vesnicí se rozkládá řecký ortodoxní Klášter sv.Tekly (St.Thekla), který byl postaven v průběhu 20.století na počest křesťanské světice, která se v okolních jeskyních ukrývala při pronásledování pohany. Malý chrám a krypta se nachází přímo nad její hrobkou a o zdejším posvátném prameni se vypráví, že má léčivé účinky.
Bosra se nachází 150 kilometrů jižně od Damašku a v římském období byla hlavním městem nabatejského regionu.
Nabatejský král Aretas III. založil podle dochovaných záznamů toto město v 1.století př.n.l. jako strážní post na karavanní cestě směrem na sever. Ve skutečnosti je ale Bosra mnohem starší. Už ve 2.století před Kristem se o ní zmiňuje Bible jako o místě, kde žije mnoho Židů.
V roce 61 př.n.l. byla Bosra připojena k lize měst, jejichž správou pověřil generál Pompejus svého polního velitele Scauruse. Přestože město patřilo formálně k Římské říši, zůstalo nadále pod nabatejským vlivem a králové Malichus II. a Rebel II. je používali jako svou rezidenci až do roku 106, kdy Cornelius Palma učinil Bosru hlavním městem provincie Arábia. I v římském období však nadále vzkvétalo a za vlády císaře Alexandra Severa dokonce získalo právo razit mince.
V roce 300 se stala Bosra sídlem biskupa a získala statut metropole. V době Umájjovců a Abbásovců bylo zdejší divadlo změněno na pevnost, která musela několikrát čelit útokům křižáků, a nakonec padla v roce 1261 do rukou Mongolů.
Rovněž v mameluckém a tureckém období sloužila Bosra jako administrativní centrum a zastávka obchodních karavan, putujících do Petry nebo Arábie, ke Středozemnímu moři nebo k Perskému zálivu, do Palmyry či Damašku.
Omarova mešita se štíhlým čtyřstranným minaretem byla postavena druhým chalífem Omarem v letech 634 až 644 na místě staršího chrámu. Modlitební hala je lemována bohatě zdobenými sloupy, na jejichž stavbu byl použit materiál ze starších budov.
Na protější straně stojí mamelucké lázně Hammam Manjak z 15.století. Jejich centrální místnost je zastřešena kopulí.
Basilica Bahira představuje otevřenou shromažďovací místnost, která byla přeměněna na křesťanský chrám ve 3.století. Právě na tomto místě podle legendy mnich Sergejus, zvaný Felix Bahira, učil Mohammeda křesťanství.
Trajánův palác sloužil jako rezidence císařského legáta římské provincie Arábia. Tato dvouposchoďová budova se rozkládá kolem sloupového dvora ve tvaru koňské podkovy, v roce 120 bylo horní patro jižního křídla doplněno recepční halou, obklopenou postranními pokoji a obdélníkovým centrálním výklenkem.
Nedaleko paláce stojí medresa Abu al-Fida, pocházející z roku 1225. Umělé jezero Birqet al-Hajj, které bylo vybudováno z římské cisterny pro poutníky do Mekky, dodnes slouží jako rezervoár na vodu.
Hlavní třídu bývalého nabatejského města tvoří sloupová ulice, dlouhá 900 metrů, která začíná u Nabatejské brány a končí na západě u brány větrů (Bab el-Hawa).
Na této třídě se nachází nejvýznamnější objekty starého města - stometrová podzemní hala, kterou lze považovat na první supermarket na světě, Vítězný oblouk, vztyčený na počest Cornelia Palmy a třetí legie v roce 150, nymphaeum ze 2.století s pomníkem nymfy Kalybé, díky níž se zrodil Adonis, nejkrásnější muž na světě, nebo masivní tržní hala Khan ad-Dibs, zvaná "cukrový trh" s klenutými stropy, podpíranými mramorovými sloupy.
Za sportovními hřišti pak stojí budovy Římských lázní. Stěny převlékárny (apodyterium) byly původně pokryty mramorem a niky a výklenky zdobeny sochami. Pod deštníkovou kopulí si zde občané města vyměňovali nejnovější zprávy a drby.
Odsud pak pokračovali nejprve do tepidaria, které obsahovalo vlažnou vodu a bylo určeno k očistě, následovalo frigidarium se studenou vodou a přilehlá caldaria s vodou horkou. V římském období bylo toto kolečko koupelí, masáží a konverzací velice populární a lázně pomohly nejednomu politikovi při prosazování svých ambicí.
Vyvrcholením prohlídky Bosry je Římské divadlo, obklopené hradbami ze 7. až 13.století. Samotné divadlo postavili Nabatejci ve 2.století, jako pevnost bylo používáno až v islámském období. Přestože se ke stavbě hradních zdí využívaly rovněž římské kamenné kvádry a části sloupů, zůstalo divadlo díky tvrdému stavebnímu materiálu zachováno v podivuhodně dokonalé podobě.
Hlediště s kapacitou 15 000 diváků obklopuje polokruhovou chorálovou arénu a na okrajích je spojeno s jevištěm. Významní občané zde měli svá sedadla a jejich jména byla vyryta do kamenných bloků. Samotná scéna připomíná spíš palác, jehož průčelí je zdobeno korintskými sloupy, imitacemi oltářů a nikami, v nichž byly původně umístěny sochy. Část z nich se nyní nachází v divadelním muzeu.
Při zpáteční cestě z Bosry se zastavujeme ještě na předměstí Damašku. Hluboko na jihu města leží totiž Hrobka paní Zeinab (Tomb of Sayyeda Zeinab), Mohammedovy neteře, která je uctívána zvláště šíty.
Její stavba trvala dlouhé roky a financovala ji íránská nadace. Vytvořena je v novém perském stylu a každoročně sem proudí tisíce poutníků. V okolních obchodech najdeme především íránské zboží včetně proslavených perských koberců.
Poslední volný den v Damašku věnujeme prohlídce Starého města. Začínáme jako vždy u Saladinovy sochy, stojící před citadelou poblíž hlavního vchodu na súk Hamadíja.
Palác al-Azem dal postavit v roce 1749 Asaad al-Azem, jehož rodina zastávala po 40 let úřad ottomanského guvernéra v Damašku. Dnes je zde umístěno Muzeum umění a tradic Sýrie, dovnitř jsme se ale bohužel nedostaly.
Vítězný oblouk stojí na hlavní třídě Via Recta, protínající celé Staré město. Právě zde přechází v ulici Sharqi, čímž vstupujeme do bývalé židovské čtvrti al-Haret al-Yehud. Její městské hradby jsou na východě přerušeny římskou branou Bab ash-Sharqi, zvanou rovněž Sluneční brána.
Brána Bab Kisan vede do křesťanské čtvrti. Tato část města byla zřejmě obývána už kolem roku 60 př.n.l. Nabatejci a v islámské době se stala hlavním centrem křesťanské komunity.
Prvním místem, kde se v Damašku konaly křesťanské bohoslužby, byla Ananiasova kaple na ulici Hananiya, nacházející se ve sklepě bývalého domu Žida Ananiase, ranně křesťanského kazatele, který podle Bible vyléčil Saula z jeho slepoty. Saul potom konvertoval ke křesťanství a přijal jméno Pavel.
Právě zde tedy sv.Pavel zahájil svou misionářskou činnost, což vedlo ovšem nakonec ke vzpouře damašské židovské komunity proti němu a sv.Pavel opustil město v koši, v němž ho v noci spustili jeho věrní z městských hradeb. Na předpokládaném místě útěku dnes stojí moderní Kaple sv.Pavla.
Procházku Starým městem končíme u brány Bab es-Saghir, zvané Malá brána, která je již obklopena opět spoustou stánků a krámků místních obchodníků s nepřeberným sortimentem zboží.
Nejucelenější pohled na město se naskýtá z hory Kassion (Jebel Kassion), kde podle Bible zavraždil Kain Abela. Rodiny s dětmi zde pořádají pikniky na čerstvém vzduchu častokrát až do půlnoci. Pro nás je pohled na zelená světla minaretů zároveň posledním rozloučením s Damaškem.