Saúdská Arábie zabírá 4/5 Arabského poloostrova a získat vízum do tohoto království není vůbec jednoduchou záležitostí. Pracuje zde sice dost Čechů, zejména lékařů a sestřiček, na vnitrostátní lince jsme se setkali dokonce s českými piloty a letuškami, o turisty však tato země nestojí.
Saúdská Arábie vlastní 26% světových zásob ropy, příjmy z turistického ruchu jsou pro ni tudíž zcela bezvýznamné. Benzín je zde dokonce levnější než voda - 1 litr benzínu stojí půl rijálu, zatímco 1 litr vody přibližně dva. Potkat pracujícího Saúdského Araba je spíš zázrakem, většinu zaměstnání vykonávají Pákistánci a Jemenci, služky jsou nejčastěji Filipínky nebo Indonésanky.
Saúdská Arábie je striktně islámská země a veškerý život se zde řídí náboženským právem šaría. Ženy včetně cizinek musí chodit zahaleny v černých abájích, aby nevzbuzovaly v mužích hříšné myšlenky a ti se v klidu mohli věnovat modlitbám a studiu koránu. Spousta z nich nosí na hlavě kromě šátku také závoj nebo burku, takže jsou jim vidět pouze oči - a někdy ani ty ne.
Pro zahalené ženy se vžilo označení BMO, což znamená "black-moving-object", tedy "černý pohybující se objekt". My jim říkáme "bubáci".
Ženy nesmí v Saúdské Arábii řídit auto, nesmí bydlet samy v hotelovém pokoji, nesmí jezdit vlakem bez doprovodu otce nebo manžela. V restauracích jsou vytvořena samostatná oddělení pro muže a pro rodiny. Ve většině z nich jsou navíc v rodinné sekci odděleny stoly dřevěnými zástěnami, někde lze dokonce celý box zatáhnout závěsem.
Země se řídí letopočtem podle hijry, datovaným od okamžiku vyhnání Mohammeda z Mekky do Medíny. Islámský rok má 12 měsíců po 29-30 dnech, tzn. že jejich rok je o 11-12 dnů kratší než náš. Přibližně každých 30 let máme Nový rok ve stejný den, muslimové ale mají v tu dobu o rok víc.
Rázem se tudíž hned po příletu ocitáme v roce 1429.
Saúdská Arábie je jednou z mála zemí na světě, která má ve svém názvu přímo jméno vládnoucího rodu. Původním hlavním městem a střediskem dynastie Saudů je Diriyah, kde se jejich předkové usadili před 550 lety.
Oáza Diriyah leží v údolí Wadi Hanifah, přibližně 20 kilometrů od centra Rijádu. Svého vrcholu dosáhlo město ve druhé polovině 18. a začátkem 19.století v době existence prvního saúdského státu.
V roce 1744 povolal emír Mohammed bin Saud do města náboženského reformátora Mohammeda ibn Abd al-Wahhába, protože jednotlivé sekce se začaly odklánět od ortodoxního pojetí islámu. Al-Wahháb vytvořil nový směr, zvaný wahhábismus, kterým se stále řídí většina saúdskoarabských muslimů.
Mešita Mohammeda bin Sauda se stala centrem náboženského učení a na al-Wahhábovy lekce se sjížděli studenti z celého Arabského poloostrova. Mešita se skládá z letní a zimní části, letní mešita se právě rekonstruuje.
Spojení rodů al-Saudů a al-Šejků, což jsou Wahhábovy potomci, je dodnes pilířem saúdskoarabského státu - Saúdové mají politickou moc, která je zaštítěna duchovní silou Šejků.
Malebné úzké uličky města jsou už samozřejmě opuštěné. Domy jsou postaveny ze sušených hliněných cihel, základy z vápence, který se těžil v kamenolomu za městem. Sloupy jsou sestaveny z kruhových vápencových bloků, které byly kladeny na sebe a poté pokryty hlínou.
Většinu dne trávili obyvatelé na otevřeném dvorku, v noci spali na střechách. Jako střešní materiál bylo použito athilové dřevo a palmové listy a větve. Dřevěná korýtka sloužila k odvodu dešťové vody.
Město obklopují masivní hradby se strážními věžemi. Ve své době dosahovaly délky 15 kilometrů. Ani tyto zdi ovšem neodolaly vojskům ottomanského sultána Ibrahima Pashi, který Diriyah v roce 1818 zničil, což byl konec prvního saúdského státu.
Od té doby byla země rozdělena na několik malých státečků, kterým střídavě vládli Saúdové, Rašídové a Turkové. Jako druhý saúdský stát bývá označováno období let 1824 až 1891.
Za zakladatele současného, tedy třetího saúdského státu, je považován král Abdul Azíz ibn Saud, který v roce 1902 dobyl Rijád a sjednotil tři nejvýznamnější oblasti - Najd, Hijaz a Hail. Sjednocování bylo dokončeno a potvrzeno sňatky v roce 1932, který je oficiálně označován jako rok vzniku Království Saúdská Arábie. Každý syn rodiny Saudů má titul princ a protože se jedná o hodně plodný rod, žije dnes v zemi na 5000 princů.
Královský palác se skládal ze dvou částí - obytné a veřejné. Řada králů a jejich synů si postavila ve městě své vlastní paláce. Delegace byly přijímány v Hammamu.
Palác Saada bin Sauda je jedním z největších. Kromě hlavního nádvoří, kam ústí všechny místnosti, má také mešitu a velký vnější dvůr, který sloužil jako stáje pro koně.
Palác Nasira bin Sauda má naopak jednoduchý vzhled i konstrukci. Jednoposchoďová budova sestává z několika prostorných pokojíků, otvírajících se do velkého nádvoří.
Hammam znamená sice lázně, ve skutečnosti však tato stavba sloužila především jako přijímací hala a hostinský dům pro delegace. Budova sestává z několika malých dvorů, obklopených spoustou pokojů. Lázeňské prostory jsou pokryty speciální vodotěsnou omítkou. Zdobené malované dveře jsou původní.
Pevnost Musmak úzce souvisí s dobytím Rijádu králem Abdulem Azízem ibn Saudem. Pevnost byla postavena v roce 1865 na místě staršího opevnění a byla obsazena posádkou al-Rashidů.
Vojska Abdula Azíze ibn Sauda ji dobyla 15.ledna 1902 a brzy vyrostlo v jejím okolí město, které se stalo metropolí nové saúdské říše. V roce 1990 byla pevnost přeměněna v muzeum.
Musmak znamená doslova "hustá zeď". Zdi jsou tlusté 1,25 metru a jsou osazeny střílnami, čtyři strážní věže dosahují výšky 18 metrů. Hlavní brána je původní.
Na náměstí před pevností se dodnes konají popravy. V současné době je to prý asi 10x ročně a odsouzenými jsou hlavně pašeráci drog.
Nejstarší částí Rijádu je čtvrť Dira, v níž se také nachází nejstarší súk. Ve 12,00 hodin se však všechny obchody zavírají, protože začíná modlitba. Dodržování tohoto nařízení kontroluje náboženská policie, zvaná mutawa.
Restaurovaná brána Al-Thumairi je jednou z původních devíti bran, které vedly do města předtím, než byly v roce 1950 strženy hradby.
Protože během modlitby vůbec nic nefunguje, odjíždíme na velbloudí trh. Velbloudí trh se rozkládá uprostřed pouště asi 30 kilometrů od Rijádu a jedná se o jeden z největších svého druhu na Středním Východě. Velbloudi mají na sobě popruhy, protože jsou na pick-upy obchodníků nakládáni jeřáby.
Oslavy a hodování na veřejných místech nejsou v Saúdské Arábii samozřejmě povoleny. Jedinou výjimkou je park Abdula Azíze a jelikož ve čtvrtek odpoledne začíná pro muslimy víkend, konají se zde pikniky. Banky a státní zaměstnanci mají volno dokonce už od rána.
Součástí rozlehlého komplexu Abdula Azíze je mešita, palác Murabba, Historický institut a Národní muzeum.
Mezi jednotlivými budovami se rozkládají zelené parky a mozaiková zákoutí, kde na lavičkách nebo jen tak na zemi piknikují místní rodiny. Malé i velké děti si odskočí na prolézačky nebo na vodní hrátky, v čemž dívkám nebrání většinou ani dlouhé černé abáje. Prostě všeobecná pohoda.
Často taky potkáváme páry stejného pohlaví, vedoucí se za ruce. Tato důvěrnost nesvědčí o jejich sexuální orientaci, tímto způsobem si pouze vynahrazují kontakt s blízkou osobou, což jim vůči druhému pohlaví islámský zákon zakazuje. Není tak problém spatřit například dva policajty, držící se za ručičku..
Palác Murabba představuje kombinaci pevnosti a rezidenčního paláce, který si dal postavit v roce 1946 král Abdul Azíz ibn Saud. Murabba doslova znamená "čtverec", obytné místnosti obklopují dvůr, osázený datlovými palmami. Nápis na dveřích znamená 1319, což je letopočet islámského kalendáře, kdy byl dobyt Rijád (podle našeho je to rok 1902).
Historické centrum je umístěno v křídle, které bylo k paláci přistavěno později. Ve vstupní hale jsou vystavena královská auta.
Národní muzeum založil král Abdul Azíz rovněž v roce 1946. Osm galerií, umístěných ve dvou patrech, zachycuje arabskou historii včetně stvoření vesmíru, ranných arabských civilizací a království, zrod a vzestup islámu, prorokovu misi, první saúdské státy a sjednocení Saúdské Arábie. Poslední hala je zaměřena na haj, tedy pouť na svatá místa.
Celým městem prochází několikakilometrová King Fahd Rd., pojmenovaná po předposledním saúdskoarabském králi. Král Fahd zemřel v roce 2005, současný král se jmenuje Abdulláh.
Na této třídě, plné moderních budov, stojí také dvě nejvyšší rijádské stavby - Věž Království a Faisalova věž.
Al-Mamlaka neboli Věž Království (Kingdom Tower) je vysoká 302 metrů a dokončena byla v roce 2004. Horní část budovy je vykrojená, takže ze všeho nejvíc připomíná podkovu nebo obrovský otvírák.
V 99.patře se nachází tzv. nebeský most (sky bridge), který obě věže spojuje. Most váží 300 tun a dá se na něj vyjet výtahem, simulujícím průlet hvězdnou oblohou. Pozor: v 77.patře se přestupuje.
Obchodní centrum Al-Mamlaka patří k nejluxusnějším v Rijádu, přičemž první, druhé a třetí patro je určeno pouze pro ženy. I u McDonalda jsou oddělené sekce, ženy a muži nesmí stát ve společné frontě dokonce ani u pokladny.
Věž Al-Faisalia, pojmenována podle krále Faisala, byla otevřena v březnu 2000. Tento moderní monument ze skla a oceli je završen obrovským skleněným glóbem o průměru 24 metrů, který byl vytvořen ze 655 skleněných panelů.
Špička ve tvaru ananasu je posazena ve výšce 267 metrů. Pod glóbem je otočná vyhlídková terasa, na níž se nachází tři patra restaurací.
Provincie Hail leží v severní části země, poblíž jordánských hranic. Většinu jejího území zabírá druhá největší saúdská poušť Nafud a protože se tady nenachází žádná ropa, zůstala dodnes domovem beduínů. Ti se tady v minulosti dokonce usadili a kontrolovali obchodní cesty, vedoucí z Hadramawtu do Sýrie.
Beduínským kmenům dlouho vládl rod al-Rashid - až do doby, než král Abdul Azíz ibn Saud připojil Hail k Saúdské Arábii.
V oblasti se nachází několik lokalit se skalními nápisy. Takovýchto míst je po celé Saúdské Arábii téměř 2000, což ji činí nejbohatším "otevřeným muzeem" na světě. Skalní kresby jsou většinou vyryty do pískovcových skal, vyrůstajících z pouště.
Oáza Jubbah leží 100 kilometrů severozápadně od Hailu a jedná se o jediné místo této velikosti v poušti Nafud. Její krása dokonce učarovala filmařům natolik, že posloužila jako kulisa k filmu Lawrence z Arábie.
Skalní kresby v lokalitě Jubbah lze rozdělit do třech období - nejstarší pochází z doby kolem roku 5500 př.n.l., kdy byla většina oblasti pokryta vodou, druhé jsou datovány do 2.tisíciletí př.n.l. a třetí jsou arabské nápisy z doby kolem roku 300 n.l.
Námětem kreseb jsou válečné a lovecké výjevy, později zejména karavany a velbloudi. Objevují se zde ale také zvířata, která dnes již v této oblasti nežijí - lev, pštros, dlouhorohý buvol nebo oryx. Zajímavé je, že starší rytiny jsou mnohem hlubší a lépe propracované.
Archeologická lokalita je oplocena a lze se k ní dostat jedině po domluvě s místním průvodcem, který ve městě Jubbah také vytvořil malé muzeum, představující život zdejších beduínů. Pročpak asi beduíni říkají svým oblíbeným puškám "Brno"?
Hail je stále významnou obchodní křižovatkou a srdcem saúdskoarabského zemědělství. Zblízka jsme také odhalili tajemství kruhů v poušti, které jsme viděli z letadla.
Jednalo se o políčka s pšenicí. Zavlažovací zařízení je umístěno na tyči, která je uchycena na jednou konci, kolem něhož se otáčí. Proto mají políčka kruhový tvar.
Saúdská Arábie se díky tomuto vynálezu stala v posledních letech zcela soběstačná v pěstování pšenice, což bylo v minulosti naprosto nemyslitelné. Nyní dokonce pšenici vyváží.
Hail má dvě pevnosti. Přímo v centru města vyrůstá pevnost Al-Qishla, kterou založil ve 30.letech 20.století král Abdul Azíz ibn Saud jako vojenská kasárna. Pevnost je dvoupatrová a má rozměry 142 x 141 metrů. V každém patře je umístěno 70 místností.
Navštívit ji nemůžeme, protože je zavřená. Vzhledem k víkendům a modlitbám je v Saúdské Arábii opravdu často problém strefit se do otvírací doby památek, bank nebo obchodů.
Na místním súku stále šijí černé beduínské stany. Prodávají se tady taky kufry pro poutníky.
Moderní mešita je pojmenována po králi Fahdovi a patří k ní rovněž dvoupatrové garáže pro návštěvníky (podobně jako u nás v supermarketech).
Pevnost Airif, stojící na kopci za městem, je sice menší, ale starší. Pochází již z dob Osmanské nadvlády. Má rozměry 50 x 30 metrů, základy jsou z přelomu 17. a 18.století.
Cesta z Hailu do Al-Uly je dlouhá 420 kilometrů, což lze díky minimálnímu provozu zvládnout bez problémů za 4 hodinky. Je nutno pouze dávat pozor na velbloudy. Velbloud má totiž na zdejších silnicích vždy přednost a jeho přejetí se trestá vysokou pokutou.
Al-Ula je bývalý biblický Dedan, oblast, která byla osídlena řadou starobylých kultur. Období Dedanu spadá do 1.tisíciletí př.n.l., potom přichází civilizace Maníjovců, což byl malý státeček, podléhající Jemenu.
Dedan byl významnou zastávkou na kadidlové stezce, vedoucí z Jemenu do Egypta. Kolem roku 400 př.n.l. se dostal pod vládu lihyanitské dynastie, která zanechala v údolí řadu důkazu o své existenci.
Skalní formace Umm al-Daraj se nachází na severozápadním konci města a její název doslova znamená "máma schodů" (daraj = "schody"). Zvětralé stupně šplhají vzhůru po úbočí hory kolem lihyanitských inskripcí, na vrcholu stojí zvláštní lihyanitský chrám a u paty skály obětní oltář.
Al-Khoraibat je jedna z nejvýznamnějších archeologických lokalit v údolí, protože poskytuje důkazy o tom, že toto místo bylo centrem několika civilizací.
Ve skalách se nachází celkem 21 hrobek, datovaných do éry Lihyanitů. Hrobky pochází ze 3.-2.století př.n.l. a jsou vysekány do skalního útesu na východní straně wadi. Nejznámější z nich jsou ty, které jsou ozdobeny reliéfy lvů - jedná se o šesté, osmé a deváté okno zleva.
Ve skalním podloží pod hrobkami byla kromě toho objevena starověká obydlí a jeskyně, v níž byla ukryta socha vysokého kněze (momentálně se nachází v muzeu v Istanbulu). Jelikož výzkumy stále pokračují, je zatím celý areál oplocen a můžeme se na něj podívat jen zpoza plotu.
V okolí Al-Uly se nachází řada nádherných skalních formací, které ční nad pískem v krajině rudých monolitů. Nejfotogeničtější je pouštní lokalita, známá jako Sloní skála (Saharat al-Fil).
Západ slunce dnes sledujeme z vyvýšeného místa na okraji údolí...
Dedan tvořil křižovatku, z níž vycházely obchodní cesty na jih do Jemenu, na východ do Babylonu a Indie, na sever do Sýrie a na západ na Sinajský poloostrov a do Egypta. V 7.století začíná islámská éra a Dedan se přejmenovává na Al-Ulu.
Stará Al-Ula byly obývána od 10. do 13.století (tj. 4.-7.st.H) a je to jedno ze tří nejlépe zachovaných islámských měst na světě. K jeho výstavbě byly použity rovněž cihly z původního lihyanitského Dedanu, na jehož místě stojí.
Některé domy měly na svém průčelí umístěny sluneční hodiny. Tato pyramidová konstrukce sloužila k určování ročních období. Pomocí slunečních hodin se rovněž stanovovaly příděly vody farmářům.
Také Mohammed se zastavil v Al-Ule při své cestě do Tobuku, kde se odehrála významná bitva. Prorok se zde modlil jak při cestě tam, tak při cestě zpátky a na těchto místech vyrostly později dvě mešity. Jednou z nich je mešita Al-Azm.
Staré město bylo obklopeno mohutnými zdmi se 14 branami, které se na noc zamykaly. Uvnitř se nacházelo kolem 500 domů. Hliněné domy jsou dvoupatrové a jejich střešní koridory jsou odděleny, přesto tvoří dohromady jednolitou masu. Skvostné dveře byly vyrobeny z palmových kmenů.
V současné době jsou již samozřejmě původní hliněné domy opuštěné a byly na nich zahájeny restaurační práce. Místní obyvatelé si vybudovali před 150 lety novou Al-Ulu. Některé stavby byly ale obydleny ještě koncem 70.let minulého století.
Madain Saleh, ležící 20 kilometrů severně od Al-Uly, je nejvýznamnější saúdskoarabskou památkou. Madain Saleh byl důležitou křižovatkou starých obchodních a poutních cest a jižním centrem říše Nabatejců.
V koránu je toto místo nazýváno Al-Hijr, pojmenování Madain Saleh pochází od proroka Saleha, jehož uctívali Thamunidé, kteří zde žili v 1.tisíciletí př.n.l. V 1.století př.n.l. se stopy po této kultuře ztrácí. Říká se, že neposlechli svého boha a ten je za to potrestal.
Nabatejci přicházejí kolem roku 100 př.n.l. a vytvářejí z Maidan Salehu druhé nejvýznamnější město své říše. Hlavním městem zůstává i nadále Petra (v dnešním Jordánsku), na jejímž vzestupu či pádu je závislý osud celého impéria. Když byla Petra v roce 106 n.l. dobyta Římany, dostává se rovněž Madain Saleh do úpadku, z něhož se už nikdy nevzpamatoval.
V průběhu dvou století však vytesali Nabatejci ve zdejších skalních formacích na 150 obdivuhodných hrobek. Hrobky sice nejsou tak velkolepé jako v nabatejském hlavním městě, zachovaly se však ve výborném stavu díky tomu, že místní kámen je tvrdší než v Petře.
Oblast Al-Khuraymat sestává z 53 hrobek a je dobrou přehlídkou různých stylů a typů - některé jsou zdobeny dvěma půlkami balkonů, jiné mají balkon vcelku. Frontonům dominují okřídlená zvířata, ptačí figury s lidskými hlavami a lvími těly nebo zlá tvář se dvěma hady po stranách, portály doplňují lidské hlavy, orlové a džbány.
V hrobkách se nachází dva typy výklenků - velké pro dospělé a malé pro děti. Historikové se dosud nemohou shodnout na tom, zda byly hrobky také obývány. Existují dvě teorie - rodina zde bydlela a výklenky pouze uzavřeli kamennou deskou, takže nebožtík žil vlastně stále s nimi. Podle druhé teorie to byly jen hrobky a až později byly obydleny jinými národy. Faktem v každém případě je, že se zde nenašly žádné kosti.
V hrobce mohl být pohřben pouze její vlastník a jeho rodina. Na tabulkách nad vchodem bylo uvedeno jeho jméno, někdy také sochař a rok dokončení. Na několika místech lze vidět vnější pohřební výklenky, vytesané do skály vedle vchodu. Ty byly určeny pro lidi, kteří zemřeli před dokončením stavby.
Celkově jsou však fasády relativně prosté, což je typický znak nabatejské pohřební architektury. Nabatejský je rovněž motiv dvou pětistupňových schodišť na vrcholu portálu, který symbolizuje pět nabatejských božstev. Postranní sloupy s motivy růže představují tabule, po nichž stékala krev při zvířecích obětech.
Nejstarší hrobku poznáme podle toho, že má trochu jiné motivy - sassánovské, což se projevuje například tím, že nad portálem vidíme zikkuraty a dále symboly zoroasterismu.
Nabatejské město zabíralo plochu 15 km2 a vodou jej zásobovalo celkem 60 studní. Nabatejci byli totiž také zemědělci a potřebovali vodu k zavlažování. Nabatejská studna, kterou vidíme poblíž formace Al-Mahjar, je vyztužena železničními pražci, ukradenými z Hijázské dráhy.
Římané po dobytí Nabatejské říše změnili obchodní cesty na Arabském poloostrově a orientovali se spíše na přístavy v Rudém moři. K oživení Madain Salehu došlo až v souvislosti s poutní cestou z Damašku do Mekky.
Hijázská dráha vznikla proto, aby usnadnila poutníkům cestu na nejposvátnější místa islámu. V roce 1900 ji nechal vybudovat ottomanský sultán Abd al-Hamid a stavělo ji 5000 tureckých vojáků pod vedením německých inženýrů. Otevřena byla v září 1908 a spojovala Damašek s Medínou. Zbývající úsek do Mekky nebyl nikdy dokončen a samotná dráha byla v provozu pouhých 6 let.
V průběhu let 1916-18 vyhodil Lawrence z Arábie její značnou část do povětří, aby Turci nemohli zásobovat své jižní oddíly. Lawrencovými cílem původně bylo získat Araby jako spojence Británie v boji proti Turkům. Na konci první světové války však toto úsilí přerostlo v národně-osvobozenecký boj a Lawrencova role dvojitého špióna není dosud jednoznačně vyjasněna.
Stanice Hijázské dráhy v Madain Salehu byla dokončena v roce 1907 a patřila k nejvýznamnějším. Jednalo se o komplex 16 budov - kromě zastávky zde byla i turecká pevnost s mešitou, studna, rezervoár, zásobníky na vodu, byty nádražáků a depo, v němž se opravovaly lokomotivy.
Názvy nabatejských staveb v Madain Salehu nejsou původní, ale pocházejí od beduínů, kteří se zde později usadili. Řada objektů se proto jmenuje "qasr" neboli "zámek", i když se ve skutečnosti jedná o skalní hrobky.
Typickým příkladem je řada hrobek, vytesaná v mohutném skalním masivu, nazvaném Qasr al-Bint, tedy "Princeznin zámeček". Právě tyto hrobky patří k největším a nejkrásnějším.
Na jejich výzdobě je patrný také přínos dalších kultur, se kterými se Nabatejci stýkali. Na portálech lze rozeznat asyrské a egyptské vlivy, vždy jsou ale zakončeny pěti nabatejskými schody. Sloupy po stranách vchodů jsou řecké a římské, použití ptačích a zvířecích figur s lidskými hlavami vypovídá o helénistických ideách, orlové a urny jsou však opět čistě nabatejské.
Na nedokončených hrobkách je vidět, že byly tesány odshora dolů. Musela to být těžká práce, která trvala 2 až 3 roky. Když stavitelé narazili na měkký nebo zoxidovaný pískovec, musely být práce zastaveny.
Název "princeznin zámeček" je navíc zavádějící, protože je evidentní, že v Madain Salehu se nenachází žádné královské hrobky. Všichni králové a nabatejští hodnostáři byli pohřbeni v Petře, hrobky tedy patří místním rodinám a jejich výzdoba závisela jen na bohatství vlastníků.
Diwan je jedním z mála příkladů nepohřební architektury. Tímto termínem se označuje v arabské kultuře "shromažďovací hala", pro Nabatejce však tyto prostory představovaly kultovní místo, kde se konaly náboženské obřady.
Mohutný čtvercový chrám je 13 metrů dlouhý, 10 metrů široký a 8 metrů vysoký. Naproti diwanu jsou do skály vytesány niky, do nichž poutníci ukládali sošky nabatejských božstev.
Za diwanem začíná siq. Soutěska mezi dvěma skalními průčelími je lemována spoustou malých oltářů. Na jejím konci se před námi otevírá rozlehlý přírodní amfiteár, obklopený tajemnými skalními formacemi. Do východní stěny jsou vytesány vodní kanály, zatímco na jižním konci je studna, představující obětní oltář.
Na závěr si necháváme Qasr al-Farid, což je největší a nejfotografovanější hrobka v Madain Salehu. Její monumentalitu dotváří ještě fakt, že stojí zcela samostatně a je vytesána do jediné volně stojící skály.
Název al-Farid také znamená "jedinečný" nebo "unikátní". Škoda je pouze to, že tento palác zůstal nedokončený, což je vidět například na levé straně schodiště nad portálem, jehož pátý stupeň byl evidentně přistavěn dodatečně.
Area C se skládá z 18 hrobek, zejména první dvě patří k těm nejlépe zachovaným (včetně orlích zobáků).
Medína je vzdálená od Al-Uly 380 km a silnice většinou sleduje bývalou Hijázskou dráhu. Koleje už byly samozřejmě v průběhu let rozebrány, lze ale dosud rozeznat náspy a prohlédnout si původní viadukty a nádraží.
Policejní doprovod, který nám byl přidělen a dosud s ním nebyly žádné problémy, se tentokrát moc nevyznamenal. Protože měli špatně rozplánovaná auta ke střídání na kontrolních stanovištích, tak nás stále brzdili a po dálnici jsme se vlekli sotva čtyřicítkou. Jelikož nás odpoledne čekal let z Medíny do Džiddy, tak jsme tuto situaci nemohli připustit a policajtům po hádce nakonec ujeli...
Medína (Al-Madinnah), tedy doslova "zářivé město", je druhým nejvýznamnějším místem islámského světa. Zatímco Mekka je známá mezinárodně, Medína je pro muslimy neméně důležitá. Nachází se zde Mešita proroka Mohammeda, která se stala místem jeho posledního odpočinku.
Mohammed se narodil roku 570 v Mekce. Meditovat chodil do jeskyně Hera, kde se mu také v roce 610 poprvé zjevil archanděl Gabriel, který mu tlumočil boží slovo a nadiktoval první súru Koránu.
Korán vznikl ve dvou etapách - první pochází z Mekky a druhá z Yathribu, což je právě dnešní Medína, kam utekl roku 622 Mohammed se svými uctívači do vyhnanství. Tato událost se nazývá hijra a tímto rokem se také začíná datovat islámský letopočet.
V roce 630 se Mohammed se svými příznivci do Mekky vrátil, zničil všechny sochy dosavadních bohů a prohlásil jediným bohem Alláha. Svůj život však již dožil v Medíně, kde 8.července 632 zemřel.
Mohammed postavil v Medíně první mešitu z cihel a palmových kmenů. Toto jednoduché posvátné místo se pak po staletí rozšiřovalo.
Dnešní Prorokova mešita je okázalá stavba, která má 10 minaretů a na nádvoří se vejde přes milión věřících. V hrobce se zelenou kupolí jsou pohřbeni kromě Mohammeda také jeho dva nástupci - Abu Bakr a Omar.
My však Prorokovu mešitu uvidíme při dobrém počasí pouze z letadla. Nevěřící psi nemají do posvátných měst Mekka a Medína vůbec povolen přístup. Naše cesta vede podél "železné opony" s nápisy "začátek zakázané zóny".
Džidda (Jeddah) je druhé největší město a zároveň největší saúdskoarabský přístav, který slouží nejen poutníkům, ale zejména k vývozu ropy. Z toho důvodu je také Džidda nejvíce kosmopolitní místo v zemi, pracuje zde nejvíc zahraničních zaměstnanců a jako jediné má MHD. Také poměry jsou zde volnější a není dokonce problém potkat na ulici odhalené ženy (rozuměj: bez šátku) nebo skupinku bubáků, kteří se vydali sami nakupovat. Zatímco Rijád je politickou metropolí, Džidda je ekonomickou.
Džidda doslova znamená "babička" a toto pojmenování dostalo město proto, že je zde údajně pohřbena praprababička Eva. Podle islámské tradice byla Džidda osídlena ve 3.století př.n.l. předky proroka Mohammeda a význam města začal značně stoupat po roce 646, kdy jej chalíf Uthman označil za bránu do Mekky.
V 16.století se dostala Džidda pod tureckou nadvládu, Abdul Azíz ibn Saud ji dobyl zpátky v roce 1925. Po králi Abdul Azízovi je také pojmenována hlavní tepna města, na níž se rozkládají největší nákupní střediska.
Na moderní nákupní centra navazuje na druhé straně třídy Abdula Azíze starý súk, kde prodávají své zboží především zahraniční obchodníci. Ostatně samotná Saúdská Arábie kromě ropy nic neprodukuje a najít jakékoliv zboží s nálepkou "Made in KSA" je spíš výjimkou.
U islámského přístavu začíná pobřežní promenáda, zvaná Corniche, která je dlouhá neuvěřitelných 30 kilometrů. Corniche je oblíbeným místem, kam chodí místní na procházky a pikniky. Na jejím severním konci stojí Plovoucí mešita.
Centrem Džiddy je Al-Balad, tedy "staré město", považované za jedno z nejkouzelnějších míst v celém království. Úzké uličky jsou lemovány chátrajícími, ale půvabnými kupeckými domy, které patřily místním bohatým rodinám.
Domy ve Staré Džiddě jsou postaveny z korálového kamene, který se těžil v Rudém moři, a doplněny dřevěnými balkóny. Většina z nich je dnes již opuštěných, zůstali pouze staří řemeslníci, kteří nedokázali odejít ze svých dílniček a krámků.
Za jeden z nejkrásnějších je považován Násifův dům, který dala postavit v roce 1872 nejmocnější obchodnická rodina. Po dobytí Džiddy zde bydlel král Abdul Azíz ibn Saud, dům potom odkoupil stát a dnes je z něj muzeum. Schodiště má vysoké stropy, aby po něm mohli projít velbloudi s nákladem.
Strom na náměstí přede dveřmi je nejstarším stromem v Džiddě a ještě v roce 1920 to byl dokonce jediný strom ve městě. Násifovu domu se proto díky němu taky říkalo "dům u stromu".
Staré domy ční do výše nad súkem al-Alawi, což je nejrozsáhlejší tradiční tržnice v zemi. Součástí súku je rovněž mešita al-Alawi s dřevěnou stříškou. Nádrže na pitnou vodu zásobovaly celé město.
Městské hradby byly v Džiddě strženy v roce 1940. Zachovaly se však tři brány, pocházející z doby turecké nadvlády, které byly zrekonstruovány. Na východě je to Bab Makkah čili "mekská brána".
Za nejstarší mešitu v Džiddě je považována mešita Al-Shafee, stojící poblíž súku al-Alawi. Pochází pravděpodobně ze 16.století, zdobí ji zelená kupole a bílý minaret s hnědou obrubou, poblíž vrcholu se nachází dřevěný balkón. V mešitě dodnes funguje náboženská škola. Mihráb se jim do ní ale už nevešel, takže výklenek trčí do ulice.
Severní brána Starého města je zřejmě nejdokonalejší ukázkou tehdejší městské architektury. Někdy bývá nazývána díky svému umístění též "medínská brána" (Bab al-Madinnah).
Nápis Bait al-Balad označuje radnici. Jedná se o 200 let starý zrestaurovaný tradiční dům, postavený z korálů z Rudého moře. Za první světové války zde sídlily Britské legie, v roce 1917 tady pobýval Lawrence z Arábie. V současné době je v budově umístěno Městské muzeum.
Džidda je výchozím bodem pro poutníky na cestě do Mekky, která leží 78 kilometrů odsud.
Požehnané město Mekka, muslimy nazývané "Makkah al-Mukarramah", což znamená "Mekka, slavné město", je známé jako místo zrodu Svatého Koránu, který odhalil Bůh proroku Mohammedovi v jeho 40 letech.
Mekka je v překladu "svatyně" nebo "oltář", čímž je myšlena Kaaba, kolem níž byla vystavěna svatá mešita. Kaaba je černá kamenná krychle, vysoká 15 metrů, v níž je uložen posvátný kámen, který údajně přinesl na zem archanděl Gabriel. Ve skutečnosti jde zřejmě o meteorit.
Pozlacené dveře Kaaby jsou překryty černou látkou s citacemi z Koránu, vyšitými zlatou a stříbrnou nití. Tuto hedvábnou přikrývku, představující jeden z nejstarších symbolů islámu, každý rok před zahájením poutí král mění.
První Kaabu postavil podle legendy praotec Adam, ale byla zničena potopou. Novou Kaabu vybudoval podle stejného vzoru prorok Abrahám a po jejím dokončení ho Bůh vyzval, aby povolal lidstvo na pouť k ní.
Co je pravdy na této legendě, lze dnes jen stěží určit, jisté ale je, že Kaaba stála v poušti dávno před vznikem islámu a zmiňuje se o ní řada historiků, filozofů, cestovatelů a obchodníků. Mekka totiž leží v údolí mezi skalami na dost neúrodném místě. Město se proto vždy živilo obchodem a popisuje jej ve svých zápiscích také Ptolemaios, řecký myslitel ze 2.století.
Svatou pouť do Mekky mohou muslimové podniknout ve dvou variantách - umra a haj.
Haj se koná poslední měsíc islámského kalendáře a jeho součástí jsou konkrétní rituály - přinesení vody z pramene Zam Zam, obřady na planině Arafat, kamenování ďábla 7 x 7 kameny, obětování beránka. Závěrečné obcházení Kaaby představuje loučení. Celou pouť absolvuje poutník ve dvou kusech bílé látky.
Haj musí vykonat každý muslim alespoň jednou za život, pokud mu to zdravotní a finanční podmínky dovolí. Je to poslední z pěti pilířů islámu - těmi dalšími jsou uznávání jediného boha, modlitby, almužna a půst v postním měsíci ramadánu.
Každý rok se haje účastní 2 až 3 milióny lidí a každá země má stanoveny kvóty, přidělované saúdskou vládou. Na pouť do Mekky čekají muslimové v pořadníku i několik let a ani finančně to není zrovna levná záležitost, takže se na poutníka většinou skládá rodina nebo dokonce celá vesnice.
Umru může vykonat muslim kdykoliv v roce a jedná se pouze o jednoduchý obřad u Kaaby a návštěvu Prorokovy mešity v Medíně. V letadle z Medíny do Džiddy jsme včera několik poutníků v bílých látkách také potkali.
Na rozdíl od nich se však my do Mekky nedostaneme. Check point, na němž se kontroluje, zda jsme muslimové, se nachází na dálnici přibližně 35 kilometrů před městem. Naše pouť končí u cedule s nápisem "Non muslims not allowed" (nemuslimům vstup zakázán).
P.S. Arabové vyslovují název města jako "Macha". Pojmenování Mekka jsme převzali ze západních jazyků, které neznají "ch", ačkoliv nám by původní arabský název byl mnohem bližší. Takovýchto zkomolených slov ale už máme zažito více - např. šejk je správně "šejch" apod.
Muzeum Abdula Raufa Khalila vzniklo z iniciativy jediného člověka. Jedná se o moderní stavbu, provedenou ovšem v tradičním saúdském stylu, která v sobě zahrnuje vlivy z různých oblastí země.
Muzeum bylo otevřeno v roce 1991 a ve 12 budovách se nachází téměř 300 výstavních místností. Centrální část je zaměřena na historii Saúdské Arábie - v přízemí najdeme modely nejznámějších mešit a staveb dalších civilizací, první patro je zaměřeno na islám (korány, pozlacené dveře Kaaby, přehozy, mince, zbraně), druhé patro zachycuje život beduínů.
Přímořská promenáda Corniche je zároveň muzeum pod širým nebem. Na široké pěší zóně, lemující Rudé moře, jsou umístěny moderní sochy a skulptury, mezi jejichž autory nechybí ani umělci tak zvučných jmen, jako jsou Henry Moore, Vassarely nebo Cesar.
Každý ze saúdskoarabských králů si postavil v Džiddě svůj palác. Nejstarší je samozřejmě palác krále Abdula Azíze, nejnovější palác krále Fahda. V zátoce před palácem stříká každý večer fontána do výšky 160 metrů, což ji činí nejvyšší fontánou na světě.
Pohledem na fontánu se loučíme s touto zemí.