Jedním z důvodů, proč jsme se vydali do Řecka právě v roce 2005, bylo to, že jsme očekávali, že po loňské Olympiádě bude většina budov a památek opravených a uvidíme co nejméně drátů a lešení. Trochu jsme se v tomto směru mýlili...
Typický Řek si totiž raději užívá života, nikam nespěchá a na všechno má dost času. V uspěchané Evropě působí spíše jako zjevení. Teprve když už ho hodně tlačí čas, tak se vrhne do práce.
Stejně tak se chová i celý národ. Když se měsíc před Olympijskými hrami zjistilo, že většina zařízení není dosud hotová, začal teprve ten pravý cvrkot. Všechny síly se ovšem v tu chvíli musely věnovat na dokončení silnic, sportovišť a ubytovacích zařízení, takže na památky moc času nezbylo.
Řecko získalo kilometry dálnic, které Vám dnes značně zkrátí cestu, některá slibovaná muzea však budou na své otevření ještě dlouho čekat. Týká se to zejména těch největších.
Muzeum Akropole se dosud tísní v podzemních prostorách na vršku a ne v nové prosklené budově, jejíž otevření bylo avizováno na rok 2004 a o níž se již můžete dočíst v nově vydaných průvodcích, archeologické muzeum v Soluni je ze dvou třetin zatím nepřístupné.
Mnohem lépe si s tímto problémem poradili v lokalitách mimo hlavní centra (Peloponés, Delfy apod.). Součástí každé menší i větší památky je již dnes malé muzeum, shromažďující artefakty z daného naleziště a všechna tato muzea jsou sice skromně, ale velice účelně a přehledně zařízena.
Díky vylepšené síti silnic, perfektnímu značení areálů, uspořádání muzeí a rozšíření otevíracích dob si tak toho stihnete prohlédnout mnohem víc než dříve. Za to patří Řekům opravdu dík. Nejvíce jeřábů a lešení však dosud bohužel "zdobí" právě tu nejnavštěvovanější památku - athénskou Akropoli.
Počátky Athén sahají až do 3.tisíciletí př.n.l., za skutečné založení města však lze považovat až rok 1550 př.n.l., kdy byl vystavěn hrad na pahorku, na němž dnes stojí Akropole. Ve 13.století př.n.l. pak dochází ke sjednocení 12 okolních obcí a vzniká jediné město, tzv. město Theseovo.
Nepokoje v 7.století, vzniklé po vydání Drakonova zákoníku, jsou ukončeny až v roce 598 př.n.l., kdy vychází Solónova ústava, která znamená počátek demokratického zřízení v Athénách. Na jejím základě je obyvatelstvo rozděleno do čtyř skupin podle velikosti svého majetku, výkonným orgánem je tzv. "rada pěti set", politický a soudní dozor nad městskými záležitostmi má areopag, považovaný za první parlament v dějinách.
V roce 561 př.n.l. se za pomoci nejnižších vrstev obyvatelstva podaří uchopit moc Peisistratovi. Po svržení tyranské vlády v roce 510 př.n.l. však již definitivně začíná tzv. klasické období, trvající přibližně 150 let, které se stalo v následujících staletích vzorem pro všechny demokratické systémy světa (demokracie = "vláda lidu").
Největšího rozkvětu dosahuje město za vlády Perikla (495-429 př.n.l.), kdy vznikla řada významných staveb včetně Parthenonu a Erechtheionu. Athény se stávají střediskem vědy a umění, působí zde filozofové Sokrates, Platón a Aristoteles. Zatímco Sokrates byl především výborným řečníkem, Platón a zejména Aristoteles své poznatky už také zapisovali.
Řečtina se za 3000 let taky prakticky nezměnila. Zatímco my bychom si těžko rozuměli se svým pradědečkem ze 17.století, dnešní Řekové by si mohli klidně popovídat i s Homérem.
Náboženské obřady a slavnosti se odehrávaly na Akropoli, centrem veřejného života byla ale agora. Stará agora nebyla pouze tržištěm, právě tady se setkávali obchodníci, učenci a politikové. V Periklově době byla agora symbolem demokracie.
Na agoře měly své sídlo správní a soudní orgány, nacházely se zde malé chrámy a obchodní pasáže, v nichž byla umístěna také sněmovna, knihovna, matrika a dokonce i mincovna.
Řecká agora byla založena v 6.století př.n.l. a svému účelu sloužila téměř 1200 let. Protíná ji tzv. panathénajská cesta, po níž kráčely průvody při slavnostních procesích z Kerameika až na Akropoli.
Dvoupatrová Attalova pasáž (tzv. stoa) byla vybudována ve 2.století př.n.l. pergamským králem Attalem II. a v letech 1953-56 byla kompletně zrestaurovaná mladými americkými archeology, aby si návštěvníci mohli udělat představu o velikosti antických staveb. Dnes se v ní nachází Muzeum agory, v minulosti se pod její klenbou scházeli rektoři, kteří zde společně obědvali a diskutovali o problémech.
Prostřední stoa obsahovala především obchody a dílničky. Agrippovo odeion vybudoval v roce 15 n.l. Marcus Vipsanius Agrippa, Augustův generál a římský místodržící v Athénách. Na podstavcích před ním byly umístěny sochy Tritónů, což jsou napůl boží bytosti s rybím ocasem.
Palác obrů pochází z roku 350 př.n.l. a jednotlivé sochy symbolizují rozdělení občanské společnosti do deseti kmenů, charakterizovaných vlastnostmi odpovídajících antických hrdinů.
Diova stoa stála původně od 4.století př.n.l. na pahorku Pnyx, v 1.století n.l. byla však rozebrána a převezena na agoru. Hlavní oltář je zasvěcen Diovi Eleutherskému.
Za touto pasáží se dále nachází Nové Bouleuterion a Metroon. Bouleuterion sloužilo jako radnice, Metroon byl soudní dvůr. Tady byl také "za kažení athénské mládeže" odsouzen a popraven Sokrates. Kruhový Tholos býval sídlem městské rady.
Na nízkém pahorku nad agorou stojí chrám, zasvěcený Hefaistovi. Hefaisteion neboli Thisio byl postaven v letech 449-440 př.n.l. a jedná se o nejlépe zachovaný antický chrám v celém Řecku.
Hefaisteion je dórský chrám se zdobeným průčelím na přední a zadní straně, zachovaly se v něm dokonce části kazetového stropu. Reliéfy zachycují Theseovy a Heraklovy činy. Kulhavý bůh a kovář Hefaistos patřil mezi lidmi k nejoblíbenějším a byl považován za patrona řemeslníků.
Jedinou novější stavbou na agoře je Chrám sv.Apoštolů (Agias Apostoli). Chrám pochází z počátku 11.století a byl vybudován na základech památníku z 2.století. Jedná se o jeden z nejstarších kostelů v Athénách a tureckou okupaci přežil bez větší újmy díky tomu, že sloužil jako depozitář na památky z agory.
Po prohrané peloponéské válce (431-404 př.n.l.) začíná význam Athén upadat. Následuje období makedonské a římské nadvlády. Částečné oživení a další výstavba města probíhá za vlády císaře Hadriána kolem roku 130 n.l.
Římská agora byla založena Římany za časů císaře Augusta poblíž agory řecké. Prostranství, ohraničené ohradou se dvěma bránami, zaplňují také pravoúhlé obchodní pasáže, jsou však o něco honosnější.
Mohutnou západní vstupní bránu s dórskými sloupy nechal vztyčit v roce 11 př.n.l. samotný Augustus a zasvětil ji Athéně Velitelce (Athéně Archegetes), o čemž informuje také zde provedený nápis.
Věž větrů, postavená na východní straně Římské agory, pochází z roku 50 př.n.l. Na jejím horním reliéfu je znázorněno osm personifikovaných větrů a bronzová socha Tritona na vrcholku původně ukazovala, který vítr zrovna fouká. Nalezené zbytky potrubí byly pravděpodobně součástí složitých vodních hodin.
Poslední budovou agory je Mešita vítězství (Fethiye Jami), postavená v roce 1456 na samém počátku turecké nadvlády na zbytcích raně křesťanského kostela. Dnes je nepřístupná a slouží jako relikviář muzea.
Hadrianova knihovna má rozměry 118 x 78 metrů a byla postavena v roce 132 n.l. Součástí této monstrózní budovy s korintskými sloupy ovšem nebyly pouze místnosti na uložení svitků, ale také přednáškové sály, koncertní salonky a dokonce i zahrada s vodní nádrží, sloužící jako čítárna.
Athény jsou i přes svou tisíciletou historii vlastně velice mladým městem. Metropolí se staly teprve v roce 1834 a to měly pouhých 11.000 obyvatel (zatímco v klasickém období v 5.století př.n.l. to bylo až 40.000). Mohutný rozvoj, který probíhal v 19.století pod taktovkou krále Otty Bavorského, však překonal veškerá očekávání. Dokladem nové výstavby v novoklasickém stylu jsou například budovy Akademie, Univerzita a Národní knihovna.
Dnes mají Athény včetně Pirea téměř 4 milióny obyvatel. Moderním centrem města je oválné náměstí Omonia, což je v překladu Náměstí svornosti. Toto pojmenování dostalo na počest osvobození Řecka od turecké nadvlády.
Za nejvýznamnější datum novodobých dějin státu je považován rok 1821, kdy byl zahájen osvobozenecký boj. Řekové ovšem nevyhnali Turky sami, pomáhala jim v tom Velká Británie, Rusko a Francie. Spojenci také vlastně dosadili do čela nově ustaveného Řeckého království Ottu Bavorského.
Náměstí Syntagma znamená Náměstí konstituce a právě tady byla přečtena v roce 1922 nová řecká ústava. Stojí zde bývalý královský palác, v němž je dnes sídlo parlamentu. Návštěvníci sem ovšem proudí především proto, aby spatřili střídání stráží u Hrobu neznámého vojína.
Královskou stráž vykonávají evzonové, oblečení v tradičních krojích, které symbolizují povstání Řeků proti Turkům. Skládaná sukénka sloužila údajně k tomu, aby se pod ni dala schovat pistole.
Díky tomu, že jsou vystavěny v údolí, mají Athény neustále problémy se smogem a dopravními zácpami. Radní se to snažili vyřešit nařízením, že každý den smí jezdit pouze sudá nebo lichá čísla, což ovšem většina Řeků obchází tím, že mají auta dvě.
Doprava v Athénách se však v poslední době přece jen zlepšila. Zásluhu na tom má nová trasa metra, otevřená při příležitosti Olympiády, které místní říkají - jak jinak než - "olympijská". Při jejím prorážení v samotném centru města byly navíc odhaleny další vykopávky, které jsou zde nyní umístěny, takže některé stanice připomínají spíše malá muzea.
Na Olympijském stadiónu Kallimarmaro se konaly v roce 1896 první Olympijské hry novověku. Stadión je postaven z mramoru a má kapacitu 45.000 diváků. Vznikl podle původních plánů a na stejném místě, kde se již ve 4.století př.n.l. pořádaly panathénajské hry. Při Olympiádě v roce 2004 zde byl cíl maratónu.
Prezident sídlí v paláci, nacházejícím se v zadní části Královských zahrad (dnes Národní park). Také zde stojí stráže, oděné ve stejných krojích jako u parlamentu.
Neoklasicistní budova Zappeionu s iónskými sloupy je rovněž součástí Národního parku. Postavena byla v letech 1874-1888 a pojmenována byla po svém zakladateli a bojovníkovi za řeckou nezávislost. Dnes se zde konají především mezinárodní konference, byla tady podepsána například dohoda o přistoupení Řecka k EÚ a loni sloužila pro zasedání Olympijského výboru.
Chrám Dia Olympského stojí na uměle vytvořeném prostranství s nádvořím a ve svou dobu to byl největší chrám v pevninském Řecku. Jeho rozměry jsou 96 x 40 metrů a původně obsahoval 104 sloupů. Chrám je postaven z mramoru v korintském stylu. Ze třinácti dochovaných sloupů jich dosud 12 stojí, třináctý je spadlý na zemi.
Stavba Diova chrámu byla započata již v roce 530 př.n.l. za vlády Peisistrata, dokončen byl však až po 700 letech císařem Hadriánem. Na jeho počest byla v roce 131 vztyčena také Hadriánova brána.
Hadriánova brána oddělovala starověké řecké a římské město. Na její západní straně je vyryt nápis "Zde leží město Theseovo", čímž se rozumí řecké, na východní je text "Tady končí město Theseovo a začíná Hadriánovo". Toto nové město bylo pak zváno Nové Athény nebo též Hadrianopolis.
Dionýsovo divadlo na úbočí Akropole vzniklo v letech 333-330 př.n.l. a bylo součástí Dionýsovy svatyně. Mělo kapacitu 15.000 diváků a jednalo se vlastně o první kamennou scénu. Právě ze soutěží, pořádaných na oslavu boha vína Dionýsa, tzv. dionýsií, se postupně vyvinula klasická antická tragédie a komedie. Stavba je typickou ukázkou řeckého divadla, zasazeného do svahu - zde tedy do jižního svahu Akropole.
Cesta po úbočí kopce, která později sloužila jako promenáda pro diváky, vede kolem Asklepionu, skládajícího se ze svatyně s léčivým pramenem, chrámu a obětiště. V jeskyni nad Asklepionem byl v byzantském období zřízen kostel.
Druhé divadlo Odeion Heroda Attika sloužilo především pro recitace a koncerty, které se zde konají dodnes. Má kapacitu 5.000 míst a doplňuje jej 28 metrů vysoká zděná scéna. Divadlo dal vybudovat Herodes Attikus v roce 160 na památku své zesnulé manželky.
Herodův odeion je na rozdíl od Dionýsova divadla typicky římské. Vysoké jeviště zabraňuje divákovi, aby byl rozptylován okolím. Řecká divadla byla naproti tomu otevřená, takže když hra diváka nebavila, mohl se dívat do krajiny, což vzhledem k délce antických tragédií jistě nebylo samoúčelné.
Skála pod Akropolí byla obydlena již v neolitu. V mykénském období byla opevněna hradbami, které chránily vladařův palác a šlechtická obydlí. V 7.století př.n.l. byl na místě paláce postaven chrám, zasvěcený Poseidonovi a bohyni Athéně. Chrám byl dvakrát zničen a dvakrát znovu postaven. Podruhé se jednalo již o mohutnou stavbu s tesanými trojhrannými štíty a v polovině 6.století př.n.l. přibyl v jižní části pahorku další chrám, věnovaný bohyni Athéně Vítězné a v západní části monumentální přístupové Propylaje.
V roce 480 př.n.l. jsou Athény vypleněny perskými vojsky a rovněž celá Akropole lehla popelem. Poté, co byly pod Kímonovým vedením opraveny hradby, došlo také na znovuvybudování svatostánků.
Stavba nových chrámů na Akropoli byla zahájena v roce 450 př.n.l., ihned poté, co ji odsouhlasilo lidové shromáždění (tzv. grémium). Jako první vznikl hned ten největší - Parthenon.
Na Akropoli vstupujeme mohutnými Propylajemi, lemovanými dórskými sloupy. Propylaje vytvořil architekt Mnesikles v letech 437-432 př.n.l., jedna jejich čelní strana je otevřená směrem k pahorku Pnyx, kde zasedalo lidové shromáždění, druhá je obrácena k chrámovému okrsku.
V letech 427-424 př.n.l. pak postavil Kalikratés na podstavci v jižní částí Propylají Chrám Athény Vítězné (Athény Niké). Jedná se o jednoduchý, ale působivý chrám v iónském stylu, stojící na starém kultovním místě, zasvěceném této bohyni.
Chrám byl postaven jako vděk Athéňanů za vítězství nad Peršany, reliéfy zachycují zejména bitvu u Platají. Momentálně je však již delší dobu rozebrán kvůli rekonstrukci.
Parthenon je vybudován v dórském slohu a jeho stavba trvala pouhých 15 let. Chrám je dílem architekta Iktinose, sochařská výzdoba pochází od Feidia.
Parthenon byl zasvěcen bohyni Athéně Panenské (Athéně Pallas nebo též Partheně) a jeho výška byla defakto dána velikostí sochy, umístěné uvnitř. K vysvěcení došlo v roce 438 př.n.l.
Socha Athény Pallas byla vysoká 12 metrů, byla vytvořena ze zlata a slonoviny a v ruce držela okřídlenou sošku Athény Niké. Toto mistrovské Feidiovo dílo bohužel nepřežilo, až do našich časů zůstala však zachována část 160 metrů dlouhého reliéfu, zdobícího vnitřní stěny Parthenonu, který znázorňuje průvod při panathénajských slavnostech.
Jako poslední chrám byl vybudován Erechtheion (421-406 př.n.l.), který je pravým protikladem poblíž stojícího Parthenonu. Erechtheion byl postaven v iónském stylu a stojí na místě původního chrámu Athény a Poseidona. Jeho východní část je nyní zasvěcena Pallas Athéně, západní Poseidonovi a Erechtheiovi.
Chrám však proslavily především karyatidy - sochy žen, podpírajících střechu jižní předsíně místo sloupů. Zachovalo se dokonce všech šest soch. Originály jsou samozřejmě v muzeu, venku vidíme kopie.
Karyatidy pocházejí z 5.století př.n.l. a jedná se o jedny z mála ženských soch v celém Řecku. Řečtí umělci ve svých dílech totiž zobrazovali především mužskou krásu. Dokonce i karyatidy jsou oblečené, zatímco muži bývají většinou nazí. Řeky prostě ženská krása nezajímala.
Z ostatních chrámů, které stály na Akropoli v předklasickém období, zůstaly pouze ruiny a polámané sloupy. Zachované sochy, trojhranné štíty a reliéfy, které obyvatelé před příchodem Peršanů ukryly v blízkých jeskyních, jsou společně s ostatními nyní umístěny v Muzeu Akropole
Muzeum Akropole je jedinečné tím, že obsahuje pouze artefakty, nalezené na tomto pahorku. Nejcennější jsou výjevy z čelních štítů Parthenonu, boční reliéfy Athény z Chrámu Athény Vítězné a originály karyatid z Erechtheionu.
Vzhled Akropole se již od Periklových dob moc nezměnil, přibylo pouze několik "požehnaných" darů - pilíř na levé straně Propylají dal postavit v roce 178 př.n.l. pergamský král Eumenés II. Římský místodržící Agrippa však nechal původní bronzové čtyřspřeží nahradit svou vlastní sochou, proto se mu nyní říká Agrippův pomník.
Přímo proti Akropoli se nachází Areopag - vrcholek, na němž od Solónových dob, tzn. od počátku 6.století př.n.l., zasedal kontrolní orgán ústavy, práva a pořádku. Nikdy zde ovšem nestála žádná budova, soudilo se venku.
Areopag doslova znamená "skála boha Area", což byl bůh války. Na bronzové tabuli při jejím úpatí jsou vytesána slova apoštola Pavla, který zde přednesl své kázání k Athéňanům o přechodu z mnohobožství na víru v jediného boha..
Korintský průplav umožňuje lodím dostat se z Korintského do Saronského zálivu, aniž by musely obeplouvat celý Peoloponés nebo vléci zboží po 6 kilometrů dlouhém dlážděném vlečišti (tzv. díolkos), vybudovaném na šíji, spojující Peloponés s pevninou v minulosti.
Korintský průplav byl dokončen v roce 1893 a Peloponéský poloostrov se tím změnil prakticky v ostrov. Dnešní kanál je 6 kilometrů dlouhý, 24,5 metrů široký a 8 metrů hluboký. Nejednalo se ovšem o žádný nový nápad, o prokopání mořské spojnice v tomto místě se již v roce 66 pokoušel císař Nero.
Přibližně 10 kilometrů od průplavu se nachází Starý Korint, který byl založen počátkem 1.tisíciletí př.n.l. Už v 8.století př.n.l. se zde vyráběla známá keramika a v 7.století př.n.l. se stalo toto místo významným centrem námořní říše.
V době Římanů pak měl Korint větší význam než například Athény a za Julia Cesara se stal střediskem provincie Achaia. Nebylo tomu tak pouze ze strategických důvodů, ale také díky zdejším horkým pramenům.
Nejstaršími lázněmi v oblasti Korintu jsou Loutraki, ležící 7 kilometrů od kanálu. Kromě lázeňských hotelů se zde ovšem žádné antické památky nedochovaly.
Dnešek věnujeme prohlídce bájné Argolidy, rozkládající se na Peloponéském poloostrově. Peloponés je pojmenován po mýtickém králi Pelopovi, který jako první ovládal celý poloostrov. Jeho existence ovšem není doložena a zakládá se spíše na legendách.
První faktické osídlení oblasti se datuje do doby 100.000 let př.n.l., největší rozkvět spadá do období Mykén, tzn. přibližně do let 1600 až 1100 př.n.l.
Nejvýznamnější civilizací na počátku řeckých dějin byla mínojská kultura, rozvíjející se na Krétě. Ta ovšem začala upadat po zničujícím zemětřesení na ostrově Santorini v roce 1525 př.n.l.
Právě v tu dobu vznikají na Peloponésu městské státy Tíryns, Mykény, Pylos a Sparta. Kolem roku 1450 př.n.l. se pak Mykéňané zmocňují paláce Knóssos na Krétě a postupně se stávají nejvýznamnější silou v oblasti Egejského moře.
V roce 1250 př.n.l. táhnou mykénská vojska pod vedením krále Agamemnona na Tróju, již po roce 1200 př.n.l. však dochází k zániku mykénské kultury. Dosud není vyjasněno, zda příčinou bylo povstání nebo útok zvenčí. V každém případě po pádu Mykén začíná tzv. "temné období" řecké historie, trvající téměř 400 let.
Mykény založil Perseus, pak zde vládli králové z rodu Pelopů. Tato skutečnost stejně jako trojská válka spadá do oblasti mýtů a legend. Existoval ovšem člověk, který jim věřil a rozhodl se jejich skutečný původ prokázat.
Jmenoval se Heinrich Schliemann a historiky bývá v lepším případě označován jako archeolog-dobrodruh nebo hledač pokladů. Poté, co se mu podařilo na základě podrobného zkoumání Homérových spisů najít na pobřeží Malé Asie Tróju, pustil se roku 1874 do vykopávek i v Mykénách.
Objevil zde celkem devět kruhových šachtových hrobek, zakrytých kopulemi, v nichž bylo umístěno několik hrobů. Hrobky se původně nacházely vně města, jak se ale hradby rozšiřovaly, dostaly se některé dovnitř.
Ještě před hradbami si lze prohlédnout Klytaimnestřin hrob, jeden z nejzachovalejších kruhových hrobů v Mykénách. Klytaimnestra byla ženou krále Agamemnona, zřejmě nejslavnějšího mykénského panovníka, který vedl řeckou výpravu proti Tróji. Tróju přežil, po návratu jej však zavraždila vlastní manželka se svým milencem.
Mohutné mykénské hradby jsou široké až 14 metrů a dostaly pojmenování "kyklopské", protože Řekové, kteří je později objevili, je pokládali za dílo obrů.
Do hradu vstupujeme slavnou Lví bránou, zakončenou třímetrovým reliéfem dvou lvic. Současná podoba hradeb odpovídá stavu kolem roku 1300 př.n.l., kdy byly posunuty tak, aby do sebe pojmuly kruhový hrob A. V roce 1125 př.n.l. byl hrad zničen, takže další budování již nepokračovalo.
Hned za hradbami se nachází velká sýpka a nejvýznamnější z mykénských hrobek - kruhová hrobka A.
Kruhová hrobka A pochází ze 16.století př.n.l., má průměr 28 metrů a bylo v ní nalezeno celkem šest šachtových hrobů, vyložených 14 kilogramy zlata. Také tváře zemřelých byly pokryty tepanými zlatými maskami.
Nejkrásnější z posmrtných masek přisoudil Schliemann králi Agamemnonovi. Poslední zkoušky sice ukázaly, že se nemůže jednat o Agamemnonovu masku, protože je z pozdějšího období, to ale nijak výrazně nesnižuje hodnotu jeho nálezu.
Kolem zbytků obytných domů, v nichž byly mimo jiné objeveny tabulky, popsané texty v lineárním písmu B, stoupáme na Akropoli. Z královského paláce, který zde byl postaven koncem 13.století př.n.l., se toho bohužel moc nedochovalo. Na některých kamenech jsou však dosud viditelné stopy po požáru, který Mykény zničil.
Skrytý pramen, nacházející se ve východní části pevnosti, sloužil k zásobování vodou v případě obléhání. Do podzemní nádrže vede celkem 96 schodů.
Atreova pokladnice je vzdálená asi 1 kilometr od starověkého města a pochází z doby kolem roku 1300 př.n.l. Objevil ji rovněž Heinrich Schliemann a myslel si, že se jedná o hrobku zakladatele mýtického královského rodu Atrea. Proto také nese jeho jméno, i když pozdější průzkumy ukázaly, že se o Atrea a možná vůbec o žádného krále nejedná. Je to však nejzachovalejší ukázka mykénských hrobů.
Vstupní chodba, dlouhá 36 metrů (tzv. drómos), vede do kruhové svatyně, která má průměr 14,5 metru a je 13,5 metru vysoká. Klenutí není pravé, ale vzniklo tím, že byly na sebe kladeny skruže o stále menším průměru. Celá stavba byla na závěr zasypána hlínou.
Střediskem dnešní Argolidy je Nafplio, malebné přístavní městečko, které má 10.000 obyvatel. V roce 1828 se stalo dokonce prvním hlavním městem Řeckého království a sídlil zde Otta Bavorský, první opravdový řecký král.
Peloponés byl po 500 let okupován Turky a pocty být prvním hlavním městem se Nafpliu dostalo hlavně díky tomu, že právě tady vypukla v roce 1821 válka za nezávislost. Jelikož toto řešení ale bylo nepraktické, rozhodl král v roce 1833 o přestěhování metropole do Athén.
Nafplio obklopují dvě pevnosti - Akronafplia a Palamidi. V době Říma bylo město zpustošeno, ale opět osídleno bylo v byzantském období. Později jej dobyli křižáci a Benátčané, kteří starou pevnost vždy znovu přebudovali. Třetí pevnost je novější a nachází se na ostrůvku Buridzi, ležícím v přístavní zátoce.
Většinu současné zástavby Nafplia tvoří klasicistní budovy z 19.století. Na náměstí Kapodistri se nachází benátské stavby a mešita, na náměstí Syntagma zasedal řecký parlament.
Epidauros nebylo vlastně město, ale posvátný okrsek boha léčitelství Asklepia, nacházející se poblíž osady tohoto jména.
Asklepios tvoří výjimku v pantheonu řeckých bohů. Tento lékař byl totiž původně obyčejný smrtelník, kterého Zeus prohlásil bohem poté, co se mu podařilo přetáhnout Hádovi jednoho pacienta. Asklepios bývá zobrazován s holí v ruce a bývá doprovázen hadem a psem, kteří symbolizují zdravý rozum.
Počátky kultu Asklepia spadají do 6.století př.n.l., za nejvýznamnější období je považováno 4.století př.n.l. Poutníci připlouvali na lodích přibližně do místa, kde stojí dnešní město Epidauros, a odtud putovali asi 12 kilometrů pěšky k Asklepiovu chrámu ve víře, že je uzdraví.
Bůh Asklepios léčil ve spánku. Nemocný se odebral do budovy, zvané abaton, kde usnul. Ve snu se mu pak zjevil a dal mu radu.
Posvátný okrsek tvoří především lázeňské hotely (katagiony) a protože k pořádným lázním patřil také sport a kultura, nechybí zde samozřejmě ani stadión a divadlo.
Divadlo v Epidauru je dokonce považováno za jedno z nejzachovalejších řeckých divadel vůbec. Postaveno bylo počátkem 3.století př.n.l. ve svahu a jeho hlediště pojme 14.000 diváků. Divadlo se může pochlubit vynikající akustikou, díky níž se zde dodnes konají koncerty.
Na rozdíl od divadla toho ovšem z Asklepiova okrsku mnoho nezůstalo. Asklepiův chrám byl postaven v roce 375 př.n.l. Kruhový tholos představuje bludiště, v němž byli zřejmě chováni posvátní hadi.
Celkem dobře zachovaný je stadión z pozdně antického období, na němž se konaly hry na Asklepiovu počest. Hudební soutěže, které bývaly jejich součástí, se pořádaly v odeionu, postaveném Římany v areálu gymnázia.
Olympia leží v kraji Ilia, rozkládajícím se v západní části Peloponésu, přibližně 20 kilometrů od přístavu Pyrgos. Místo bylo osídleno již v mykénském období, svůj význam však získalo až po příchodu Dórů.
Olympia vlastně rovněž nebyla město, ale posvátný okrsek, zasvěcený bohu Diovi. Podle jeho sídla na Olympu bylo místo také pojmenováno a na jeho počest se zde pořádaly olympijské hry.
První olympijské hry se podle dochovaných záznamů konaly v roce 776 př.n.l. Nejednalo se ovšem o první hry na tomto místě ani na Peloponésu. Ty uspořádal již král Pelops, aby si tímto způsobem usmířil boha Oinomaa.
Olympijské hry však nabyly zcela jiného rozměru svým významem a dosahem na všechny řecké státy. Podle data jejich konání odvozovali dokonce Řekové svůj kalendář (uvádělo se, že daná událost se stala například druhý rok po té a té Olympiádě apod.). Také klid zbraní, vyhlášený při jejich konání, nebyl nikdy porušen.
Hry se pořádaly každé čtyři roky v době letního úplňku, tzn. koncem srpna nebo začátkem září. Původně byly jednodenní, nakonec se však změnily v pěti a posléze sedmidenní.
První olympijské hry tvořila pouze jedna disciplína - běh na délku jednoho stadionu, což je 192,27 metru. Ta byla však již při následujícím klání doplněna dalšími atletickými soutěžemi. Pětiboj pak tvořil běh na 1 stadion, hod oštěpem, hod diskem, zápas a skok z místa.
Brzy se přidaly rovněž jezdecké závody na hipodromu (1 hipodrom = 609 metrů) a později se součástí her stal nejen sport, ale i četba veršů, přednes, četba dramatických děl a divadelní představení.
Cenou pro vítěze závodu byla sice jen palmová ratolest a po ukončení her pak věnec z bobkového listu, vítězové olympijských her však byli doma mohutně oslavování a měli dokonce právo nechat si postavit svou sochu. Takováto výsada nebyla přiznána ani panovníkům. Řekové totiž jinak zpodobňovali pouze bohy a mýtické hrdiny (proto toho taky mnoho nevíme o tom, jak vypadali a jak se oblékali).
Tradice starověkých olympijských her trvala více než 500 let. V roce 393 je císař Teodosius v rámci boje proti pohanským kultům zrušil. Od té doby začala Olympie chátrat.
Vykopávky byly zahájeny koncem 19.století. V letech 1875 až 1881 zde pracovali němečtí archeologové, skutečný význam byl však tomuto kultovnímu místu navrácen až v roce 1896, kdy se v Athénách uskutečnily první olympijské hry novověku. Od té doby se před Héřiným chrámem pravidelně zapaluje olympijský oheň, který potom štafeta běžců přenáší do místa jejich konání.
Závodníci se připravovali v gymnáziu. Vedle stojící Palaestra je ze 3.století př.n.l. a sloužila jako zápasnická škola.
Stavbou, která do starověké Olympie trochu nezapadá, je bazilika, nazývaná někdy též Dům kněží, pocházející z 5.století. Je zde ovšem nádherně vidět, jak bylo ke zpevňování staveb používáno lastur a ulit.
V této části areálu byla navíc v roce 1958 odkryta Feidiova dílna, v níž tento umělec vytvářel po dobu osmi let legendární Diovu sochu, která byla potom přemístěna do nedalekého Diova chrámu. Že se jedná právě o Feidiovu dílnu, poznali archeologové díky tomu, že zde byla nalezena torza dosud nedokončených soch.
Součástí města musely být ale také rozlehlé ubytovací prostory pro sportovce a návštěvníky her, podobně jako dnes existují olympijské vesnice. Leonidaion představuje ubytovnu pro významné hosty.
Diův chrám byl postaven v dórském stylu v 5.století př.n.l. v dobách největší slávy Olympie. Jeho stavba byla zahájena v roce 470 př.n.l. a ukončena v roce 457 př.n.l.
Diova socha ze zlata a slonoviny byla vysoká 13 metrů a sahala až ke stropu. Svými rozměry a umístěním vzbuzovala podle dobových svědectví spíše strach a pokoru. V levé ruce držel Zeus žezlo, v rozevřené pravé dlani stála bohyně vítězství Niké.
Socha byla dílem sochaře Feidia, který se podílel také na výzdobě athénského Parthenonu. Vznikla v roce 460 př.n.l. a byla zařazena mezi sedm divů světa jako jediné dílo, vytvořené pouze jedním člověkem. Zda tomu tak bylo právem, nemůžeme už dnes bohužel posoudit. V roce 394 po zákazu olympijských her byla totiž socha převezena do soukromé sbírky v Konstantinopoli, kde ji v roce 462 zničil požár.
Bouleutérion se stavěl v 6. až 4.století př.n.l. a jednalo se o jednu z nejdůležitějších staveb pro správný chod olympiády - právě tady skládali na Oltáři přísah slib sportovci a rozhodčí.
Konečně se dostáváme k olympijskému stadiónu. Jeho současná podoba je ze 4.století př.n.l. a byla to již třetí stavba v pořadí. První verze zde stála v 6.století př.n.l.
Délka stadiónu je samozřejmě 192,27 metrů, což odpovídá základní olympijské disciplíně. Podchod byl doplněn teprve v římském období.
Stadión pojmul 45.000 diváků, kteří však seděli na zemi. Tribuny byly určeny pouze pro rozhodčí a pro kněžky bohyně Héry. To byly také jediné ženy, které mohly být hrám přítomny. Jinak měli na stadión přístup jen muži a to nejen jako sportovci, ale i jako diváci.
Přístupová cesta ke stadiónu je lemována pokladnicemi (tzv. tesaury), datovanými do období 4. až 1.století př.n.l., do nichž jednotlivá města ukládala své obětiny. Na podstavci před nimi hořel olympijský oheň.
Metroon je malý dórský chrám z poloviny 4.století př.n.l., zasvěcený Rhei, Matce Bohů. Nymphaion pochází ze 2.století př.n.l.
Právě na tomto místě v prostoru mezi několika významnými chrámy, stojí také Diův oltář, na němž se každé čtyři roky (teď už vlastně každé dva roky) zapaluje olympijský oheň. Sloupy, které vidíme při ceremoniálu v pozadí, patří Héřině chrámu.
Heraion, tedy chrám zasvěcený bohyni Héře, má obdélníkový tvar a byl postaven v dórském slohu. Po stranách se tyčí 16 sloupů, v průčelí je 6 sloupů. Ve výklenku se dosud zachoval podstavec, na němž stály sochy Héry a Dia. Chrám se začal stavět již v 7.století př.n.l., takže patří k nejstarším dochovaným řeckých stavbách.
Kruhový Philippeion dal postavit koncem 4.století př.n.l. Filip II. na počest makedonských králů.
Diova socha podobně jako většina ze sedmi divů starověkého světa již neexistuje, dochovala se však sousoší a reliéfy ze štítů Diova chrámu, umístěné dnes v Olympijském muzeu.
Na východním štítě je zobrazena legenda o závodě koňských spřežení mezi Pelopem a Oinomaem, na západním štítě boj kentaurů. Součástí muzea je také nejbohatší řecká sbírka zdobených bronzových zbraní, štítů a přileb.
Vrcholem muzejních sbírek je Praxitelova socha Herma, který drží v ruce malého Dionýse. Socha byla vytvořena v rozmezí let 340-330 př.n.l. Druhá Hermova ruka se nedochovala, je však pravděpodobné, že v ní držel hrozen vína, po němž natahoval svou ručku malý Dionýsek.
Přístavní město Patra má dnes 115.000 obyvatel a je centrem Achaie. Ze zdejšího přístavu vyplouvají trajekty do Itálie a na jónské ostrovy.
To je také hlavní důvod, proč se tady většina turistů ocitne. Žádné důležitější památky ani povyražení jinak město nenabízí. Nejvýznamnější kostel byl postaven v roce 1793 a byl zasvěcen apoštolu Ondřejovi, který zde byl údajně umučen.
Přesto tudy bude od letošního roku projíždět stále více lidí. Nový moderní most, který právě tady překlenuje Korintský záliv, umožňuje totiž zkrátit si cestu z Peloponésu na pevninu až o několik hodin.
Most spojuje Rio s protější vesnicí Antirio a je dlouhý 3,5 kilometru. Jelikož si jsou Řekové vědomi toho, že čas znamená peníze, není poplatek za jeho použití zrovna malý - autobus 51 eur, auto 10 eur.
O tom, že se jednalo i v minulosti o strategicky důležité místo, svědčí pozůstatky benátských pevností na obou stranách.
Pobřeží Korintského zálivu bylo dlouhou dobu v rukou Benátčanů, proto prakticky na dohled od sebe vidíme šňůru jejich hradů. Jedním z benátských center bylo také město Nafpaktos, kde zdi pevnosti sbíhají až dolů k pláži a ohrazují místní přístav.
Galaxidi vzkvétalo zejména v 16. až 19.století díky obchodnímu loďstvu, čítajícímu téměř 500 lodí. Vykopání Korintského průplavu znamenalo však zánik místního loďařství.
V oblasti kolem města Itea se těží měď a nachází se tady snad nejvíce olivovníků v celém Řecku. Odtud pak již stoupá naše cesta vzhůru k Delfám.
Delfy leží pod pohořím Parnas a ve starověkém Řecku byly považovány bezmála za pupek světa. Právě sem mířili králové i davy prostých lidí, aby si v Apollónově chrámu vyslechli svou věštbu.
O jeho umístění rozhodl údajně samotný Zeus, který vypustil na dvou koncích světa dva orli a ti se setkali právě nad místem, kde dnes Delfy stojí. Zeus sem pak hodil kámen, který označoval střed světa. Původně zde bylo sídlo dračího boha Pythona, kterého ale zabil bůh Apollón pět dní po svém narození.
Kult boha Apollóna se v Delfách začal slavit v 8.století př.n.l. Apollón byl podle řecké mytologie bohem světla, slunce, života a také věštby. Věštit se v Delfách začalo v 6.století př.n.l. a pravidelně probíhalo celých 800 let. Zájemci o věštbu museli uhradit poplatek, tzv. pelanos, a obětovat na oltáři zvíře.
Svá proroctví sděloval Apolllón ústy kněžky Pýthie. Pýthie seděla na trojnožce ve svatyni, zahalená omamným kouřem, vycházejícím ze země. Žvýkala vavřínové listy a zapíjela je vodou z posvátného pramene, aby se dostala do extáze. Její slova pak zapisovali a tlumočili Apollónovy kněží.
Proroctví byla často nejednoznačná a umožňovala více interpretací. Když se například lýdský král Kroisos přišel zeptat, zda má vést válku proti perskému králi Kýrovi Velikému, dostalo se mu odpovědi, že když překročí řeku, tak zničí velkou říši. Kroisos překročil řeku Halys a velkou říši skutečně zničil - bohužel tu svoji.
Největší rozkvět zaznamenaly Delfy po roce 585 př.n.l., kdy se dostaly pod nadvládu Lestenese ze Sykonu. Ten nechal postavit řadu budov a zavedl tradici pýthijských her, které se konaly každé čtyři roky. Jméno dostaly podle bájného netvora Pythona, pokořeného Apollónem.
Součástí pýthijských her nebyl ovšem pouze běh na stadionu. Na rozdíl od těch olympijských se více zaměřovaly na básně a hudbu, protože Apollón byl spíše bohem umělců. Jelikož se předčítalo v divadle pod Parnasem, řada divadelních kaváren nese dnes toto pojmenování.
Vzhledem k jejich významu a bohatství se však staly územní nároky na Delfy v dalších letech důvodem k mnoha sporům a bojům mezi řeckými městskými státy, což nakonec ve spojení s nástupem křesťanství vedlo také k jejich zániku.
Poslední věštba se zde podle záznamů uskutečnila v roce 396 n.l. Od té doby se slávu Delf již nepodařilo nikdy obnovit.
Svatá cesta, vedoucí k Apollónovu chrámu, je lemována pokladnicemi, které nechávaly stavět jednotlivé městské státy jako výraz vděku za příznivou věštbu. Ti, kdo si nemohli stavbu pokladnice dovolit, vztyčili alespoň sochu. Těch se zde údajně nacházelo kdysi až 3000.
Čím bohatší stát, tím lepší pokladnice. Nejhonosnější ze všech je mramorová pokladnice Athéňanů, postavená v roce 490 př.n.l. po vítězství nad Peršany v bitvě u Marathonu.
Sibylina skála stojí na místě, kde podle legendy první proroci v Delfách vyslovili své věštby.
Apollónův chrám pochází ze 4.století př.n.l. a předcházelo mu pět chrámů, vybudovaných na stejném místě. O třech z nich víme pouze z legend, ze čtvrtého, postaveného v 6.století př.n.l. v dórském stylu, byly nalezeny pozůstatky.
Apollónův chrám byl odkryt během archeologických prací, které zde proběhly v roce 1892 a byl od té doby alespoň částečně zrekonstruován, aby si návštěvníci mohli udělat představu o jeho původní velikosti. Nejhezčí pohled na Delfy se totiž díky jejich umístění ve stráni naskýtá seshora - z cesty, vedoucí nad divadlem.
Divadlo pochází ze 4.století př.n.l. a odehrávala se zde značná část pýthijských slavností. Divadlo má 5.000 míst, jeho 36 řad je odděleno od jeviště vodním kanálem, který zajišťoval ochlazování vzduchu
Stadion je postaven netradičně na kopci, což samo o sobě svědčí o tom, že atletika byla při pýthijských hrách až druhořadou záležitostí. Stadión je dlouhý 200 metrů a má kapacitu 7.000 diváků.
Cesta do druhé části delfského archeologického areálu vede kolem Kastaliina pramene, v němž se museli před vstupem na posvátný okrsek umýt všichni poutníci. Myla se zde také Pýthie před svým věštěním.
Gymnázium je kvůli svažujícímu se terénu vystavěno do několika pater. Nacházejí se zde různé dráhy a cvičiště, obklopená šatnami, které byly určeny atletům, připravujícím se na pýthijské hry. Sloužil jim k tomu také bazén, zásobovaný studenou vodou z Kastaliina pramene. Bazén má průměr 9 metrů.
Okrsek Marmaria je zasvěcen bohyni Athéně Pronaia. Jsou zde dva její chrámy, jeden pochází ze 6.století př.n.l., druhý ze 4.století př.n.l. Mezi nimi se pak nachází nejtajemnější objekt - kruhový tholos, jehož význam není dosud znám. Datuje se do počátku 4.století př.n.l. a původně jej lemovalo dvacet sloupů. Tři z nich stojí dodnes.
Thermopyly znamenají doslova "teplé brány" a tento název získala soutěska proto, že zde vyvěrají horké prameny. Do historie však vešla především díky tomu, že se zde v roce 480 př.n.l. uskutečnila legendární bitva s Peršany, v níž stál spartský král Leonidas proti Xerxesovi.
Žádné doklady této události kromě památníku se sochou spartského krále Leonidase, obklíčeného sloupy elektrického vedení, tady ale v současné době nenajdeme. Pouze nápis na pamětní desce hlásá "Poutníče, zvěstuj Lakademnonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám."
Řecko-perské války probíhaly v letech 492 až 479 př.n.l. První perské tažení proti Řecku podnikl král Dareius v roce 492 př.n.l., to však skončilo příliš brzy katastrofou jeho námořního vojska u mysu Athos.
Druhá výprava následuje o dva roky později. Peršané jsou však i přes značnou početní převahu poraženi u Marathonu Athéňany a to dokonce ještě dřív, než jim přispěchaly sparťanské posily na pomoc.
Do Řecka se znovu vydává nový perský král Xerxes, syn Dareiův, a v roce 480 př.n.l. vítězí nad Sparťany u Thermopyl. Řekové nakonec prohráli bitvu díky zradě a ocitli se sami ve vlastní pasti. Tisíce jich zůstalo ležet na válečném poli, včetně vůdce krále Leonidase.
Peršanům se po uvolnění soutěsky navíc otevřela cesta do Athén, které jejich obyvatelé raději vyklidili bez boje. Vzápětí však utrpěli porážku od Athéňanů v námořní bitvě u Salaminy, čímž zůstala jejich pozemní vojska bez podpory. Spojené řecké oddíly je pak definitivně porazily u Platají.
Téměř 96% obyvatel Řecka vyznává řecké pravoslavné náboženství, což je vlastně pokračování východořímské křesťanské církve. Kostely se zde i dnes staví v novobyzantském stylu.
Na posledním ze tří výběžků poloostrova Chalkidiki, který patří k Řecku, leží dokonce klášterní stát Athos, což je mnišská republika, která má svou autonomii a vlastní zákony, mezi něž patří také nařízení, že sem nesmí vstoupit žádná žena.
Pravoslavné (neboli ortodoxní) náboženství je charakteristické tím, že každá národní církev je samostatná, zatímco katolická církev je budována na systému hory, na jejímž vrcholu stojí papež.
Kromě organizace najdeme ale v obou náboženstvích ještě další rozdíly - pravoslaví uznává jednotu svaté trojice, kněží na nižších úrovních se mohou ženit, ba dokonce mají tuto povinnost, protože rodina je považována za základ společnosti. Mniši a jeptišky v klášterech sice dodržují celibát, mohou se ale kdykoliv vrátit do normálního života.
Počátky křesťanství jsou neoddělitelně spojeny s oblastí Středomoří, konkrétně s územím Turecka, Řecka, Malé Asie, Sýrie, Palestiny a Egypta. Právě tudy putovali apoštolové, kteří šířili novou víru.
Nesmíme zapomínat, že křesťané byli zpočátku Římany mučeni. Změna nastává teprve ve 4.století, kdy začínají uznávat toto monoteistické náboženství.
V roce 395 dochází k rozdělení Římské říše. Hlavním městem východní části se stává Konstantinopol (bývalý Byzantion, dnes Istanbul), centrem západní zůstává Řím. Zatímco západořímská říše se začíná vlivem vnitřních rozporů a vnějších nájezdů brzy rozpadat a v roce 476 přestává prakticky existovat, Byzantská říše (jak se jí začíná podle metropole nově říkat) je méně rozvrácená a ujímá se vedoucí role ve vědě, umění a také v náboženství.
Samostatný rozvoj obou částí však nakonec vede k rozkolu. Toto schizma, jak bývá odborně označováno, je nakonec vyřešeno v roce 1054 rozdělením původně jednotné církve na římsko-katolickou a východní ortodoxní církve.
V téže době se navíc objevuje nové nebezpečí. Zatímco vpády cizích kmenů v 5. až 8.století (Avarů, Hunů, Vizigótů, v Řecku především Slovanů) se ještě dařilo odrážet a ponechat si svou identitu, proti sílícímu tlaku seldžuckých Turků v 11.století a s ním spojenou islamizací je již Byzantská říše slabá a nakonec je nucena požádat o pomoc samotného papeže.
Nastává období křižáckých výprav, což vede zase k tomu, že většina Řecka se ocitá pod nadvládou křižáků (založili mj. Soluňské království) nebo italských městských států, zejména Benátek a Janova.
Když jsou křižáci vytlačeni Byzantskou říší, vpadnou na tato území opět Turkové. V roce 1453 dobývají Turci Konstantinopol a do konce 15.století se zmocňují prakticky celého Řecka, které zůstává v jejich držení až do roku 1830, kdy bylo vyhlášeno Ŕecké království s hlavním městem v Nafpliu.
Meteora je zvláštní oblast Thesálie, tvořená mohutnými skálami, zformovanými do 100 až 150 metrů vysokých skalních věží. Na nich bylo postaveno celkem 24 klášterů. Mnoho klášterů bylo v průběhu let zrušeno nebo se nachází v ruinách, šest z nich však funguje a je přístupných dodnes.
Řada klášterů byla původně dostupná pouze po dřevěných padacích mostech, některé dokonce jen v koších, vytahovaných rumpálem, nebo po provazových žebřících, Schody byly vytesány mnohem později, většinou až ve druhé polovině 20.století.
Meteora je významným centrem ortodoxní církve od 11.století, zdejší mniši jsou považováni za strážce a nositele náboženského učení.
Prostředkem k dosažení tohoto cíle je poslušnost, disciplína a modlitba. Kláštery byly postaveny v tomto nepřístupném prostředí právě proto, že "kamenný les" vyvolává strach a přemítání.
Už počátkem 10.století žili v těchto místech poustevníci, kteří meditovali v jeskyních. Poblíž nich začali postupně stavět svatyňky a svá obydlí.
V roce 1334 sem přichází mnich Athanasios, jehož cílem se stala výstavba dokonalého kláštera po vzoru klášterů na poloostrově Athos. Shromáždil kolem sebe 14 mnichů, kteří pak na 415 metrů vysoké skále nad vesnicí Kalambaka skutečně první klášter vystavěli.
V jeho díle pak pokračoval princ Josif, který přistavuje cely a zakládá nemocnici. Postupem času vzniká celé skalní městečko.
V dobách turecké poroby se zdejší kláštery staly útočištěm pro řadu Řeků a záchranou byzantské kultury. Tady se učilo, lpělo na zachovávání tradic, opisovaly se knihy a schraňovaly náboženské relikvie.
Právě díky tomu se dnes nejedná pouze o místa k rozjímání, ale také o kulturní a materiální pokladnice. Každý klášter je totiž zároveň muzeem, v němž jsou shromážděny náhrobky, roucha, zlacené kříže, ikony, nástěnné malby a vzácné kodexy.
Mniši se věnují modlení 6-7 hodin denně, o svátcích se postí a modlí až 12 hodin. S návštěvou si ale musíte pospíšit. Od 13,00 hodin mají totiž všechny kláštery siestu a jejich brány se nekompromisně zavírají. Do té doby si stihne každý návštěvník prohlédnout většinou dva kláštery.
Klášter sv.Štěpána (Agios Stefanos) je považován za druhý nejbohatší a ze všech klášterů je nejpřístupnější. S pevnou zemí je totiž spojen mostem, původně zvedacím.
Jeho začátky sahají až do 12.století, první poustevna na tomto místě stála již v roce 1192. Klášter byl založen ve 14.století a dnes je to jediný ženský klášter v Meteoře.
Klášter sv.Trojice (Agia Triada) byl postaven v letech 1458-1486 na půdorysu kříže. Dnes se jedná o jeden z nejhůře přístupných klášterů, takže na cestu k němu je třeba si vyhradit více času. Mniši to mají jednodušší - ty tam sveze lanovka.
Velká Meteora (Megalo Meteoro) se vlastně správně jmenuje Klášter přeměny Ježíše Krista (Metamorfósis). Jeho stavbu dokončil mnich Athanasios v roce 1382 a jedná se o vůbec první klášter, postavený v Meteoře. Až do roku 1923 se sem bylo možno dostat pouze soustavou provazových žebříků a sítí.
Klášter leží v nadmořské výšce 613 metrů n.m. a uvnitř se nachází centrální kostel a tři menší. Nejvzácnější malbou je obraz Mučení svatých. Sudy, lisy a koše s hroznovým vínem ve sklepních prostorách nám dokazují, že se mniši neoddávají pouze "suché" meditaci. V blízké kostnici jsou umístěny rovněž lebky zakladatelů.
Klášter všech svatých Varlaam stojí na skále, na jejímž vrcholu vystavěl první celu a kapli svatý otec Varlaam v roce 1350. Stavba byla obnovena bratry Theofanisem a Nektariem v roce 1518, kdy byl zároveň přistavěn nový hlavní chrám a klášter. První poutníci vystupovali nahoru za pomoci lešení na trámech, upevněných v dírách ve skále.
Vedlejší malý klášter Roussanou stojí na holé příkré skále. O jeho původu toho mnoho nevíme, je možné, že byl založen již v roce 1288. V polovině 15.století však došlo k jeho generální obnově a plně fungovat začal až po roce 1545.
Posledním z meteorských klášterů, který míjíme při cestě dolů serpentinami, je Klášter sv.Mikuláše (Agios Nikolaos), tyčící se nad vesnicí Kastraki mezi troskami jiných klášterů. Samotný klášter byl postaven až na konci 15.století také na zbytcích jiných staveb, najdeme v něm proto stavební prvky a fresky, spadající ještě do 13. a 14.století..
Při cestě k pobřeží se zastavujeme v soutěsce Tembi. Kaňon, vytvořený řekou Pinios, tady odděluje od sebe pohoří Olympos a Ossa. Na vrcholu skal se nachází pozůstatky staré pevnosti Orias.
Díky posvátnému prameni, který zde vyvěrá, je ovšem strategická soutěska Tembi také poutním místem. Skalní kostelík Agia Paraskevi je zasvěcen patronce pramene. Sv.Paraskevi pomáhá při léčení neduhů a lidé sem proto nosí zlaté plíšky ve tvaru nemocné části svého těla.
Další dny jsme již ubytováni u moře ve středisku Nei Pori, odkud budeme vyrážet na jednodenní výlety za dalšími památkami a pamětihodnostmi Řecka. Nevynecháme přitom ani výlet na jeden z řeckých ostrovů.
Vyplouváme z přístavu Amaliapoli a míříme na Skiathos, ležící v Egejském moři. Vesnička Trikeri (což znamená "Tři svíce") stojí na kopci na jednom z posledních výběžků poloostrova Pilio. Dole se nachází "Svatá neděle" (Agios Kuriaki), kde se stále dělají původní lodě. Celý poloostrov je obestřen legendami, protože zde údajně v minulosti žili kentauři, tedy bytosti s lidskou hlavou a koňským tělem. Nachází se zde ale také významné lomy na mramor.
Poté, co proplujeme průlivem mezi poloostrovem Pilio a druhým největším řeckým ostrovem Evia, dostáváme se již na otevřené Egejské moře.
Skiathos je součástí souostroví Severní Sporady, do něhož kromě něj patří ještě tři větší ostrovy - Skopelos, Alonnisos a Skyros. Slovo "skiathos" znamená v překladu "stín" a toto pojmenování dostal ostrov právě proto, že díky svým kopečkům vrhá stín na ty následující. Také hlavní město Skiathos sbíhá k moři ze dvou pahorků, na nichž byly vystavěny kostely.
Každý z řeckých ostrovů má svou neopakovatelnou atmosféru, danou většinou jeho polohou a jedinečnou architekturou. Nejhezčí pohled na bílé domy s červenými střechami, typické pro Skiathos, se naskýtá od Kostela sv.Mikuláše (Agios Nikolaos). Místní přístav se skládá ze dvou částí, oddělených zalesněným ostrůvkem Bourdzi.
Hlavní město vzniklo až v roce 1830, kdy byl ostrov přičleněn k Řecku a přesunuli se sem obyvatelé z jeho severní části. Jako výborný přístav bylo však místo známé již mnohem dříve. Právě v tomto zálivu se například shromažďovaly perské lodě, když Xerxes bojoval u Thermopyl.
Skiathos je kromě toho vyhlášen svými plážemi, které bývají považovány za nejhezčí v celém Egejském moři. Platí to zejména o pláži Koukounaries, pokryté zlatým pískem a lemované piniovým hájem, která byla v roce 1996 vyhlášena dokonce druhou nejkrásnější pláži Evropy.
Perské války v 5.století př.n.l. sjednotily řecká města jako ještě žádná jiná událost v minulosti. Athény zakládají v roce 478 př.n.l. athénský spolek (tzv. Delská liga), krátce na to vzniká také peloponéský spolek, jehož vůdčí silou je Sparta.
Brzy se však začínají projevovat rozpory právě mezi dvěma hlavními vítězi. Athény využívají získaných peněz ke stavbě a rozšiřování svého města (v tu dobu vzniká například Parthenon), což se samozřejmě nelíbí Spartě a dalším městům.
Situace nakonec vyústila do tzv. peloponéské války, která začala v roce 431 př.n.l. V roce 404 př.n.l. kapitulovaly Athény do rukou Sparty, podporované Peršany. Vliv Peršanů opět roste a Sparta pomalu ztrácí svou výsadní pozici na Peloponésu.
V roce 387 př.n.l. vydává Sparta Peršanům osady v Malé Asii a v roce 381 př.n.l. sama podléhá Thébám. Ani vláda Théb ale netrvá dlouho. Vyčerpávající rozbroje mezi řeckými městskými státy nakonec vedou k jejich zániku.
A jak už to v historii bývá - když dva soupeří, třetí se směje. Od poloviny 4.století př.n.l. začínají do Řecka pronikat ze severu Makedonci. V roce 338 př.n.l. v bitvě u Chairónie poráží Filip II. spojená athénská a thébská vojska a zmocňuje se až na Peloponés celého řeckého území.
Filipův syn Alexandr pak během krátké doby své vlády (336-323 př.n.l.) dobyl Persii včetně její nejvýznamnější kolonie Egypta a táhl dál do Indie a střední Asie, čímž vytvořil do té doby největší říši na světě.
Alexandrovo tažení je ve většině zemí podporováno místním obyvatelstvem, které ho vítá jako osvoboditele od perského útlaku. Alexandr se navíc nechoval stejně jako většina dobyvatelů a na dobytých teritoriích nepotlačoval původní kulturu. Naopak přesvědčoval své vojáky, aby si brali místní dívky a sám šel v tomto směru příkladem. Proto není problém potkat dnes někde na íránské vesnici kudrnaté modrooké blonďáčky.
Co se týče náboženství a kultury, začíná tzv. helénistické období. Helénistické období znamená, že není všem národům vnucována řecko-makedonská kultura, ale tato rovněž přijímá východní a egyptská božstva do své mytologie. Typickým příkladem je bohyně Isis, která brzy zdomácněla v Řecku a posléze i v Římě.
Vergina byla prvním hlavním městem Makedonské říše. Alespoň to říkají historikové, kteří ji ztotožňují s bájným střediskem Aegae. Král Archelaos (413-399 př.n.l.) přenesl sice v roce 410 př.n.l. metropoli do Pelly, Vergina však zůstala nadále kultovním místem a sloužila jako pohřebiště vládců.
Dnešní vesnice Vergina má 1200 obyvatel a veškeré nálezy byly vlastně učiněny náhodou - při výstavbě přehrady na řece Aliakmon.
K největšímu archeologickému objevu došlo v roce 1978, kdy byla odkryta neporušená královská hrobka ze 4.století př.n.l., která, jak se později ukázalo, patřila samotnému Filipovi II. Identifikace byla provedena pomocí kostí z nohy, protože Filip II. jak známo kulhal.
Objev jeho hrobky lze snad srovnat pouze s Tutanchamonovou hrobkou v Egyptě nebo Schliemannovými nálezy v Tróji a Mykénách. Uvnitř se nacházely dvě zlaté urny a kompletní Filipova zbroj. Skříňka, v níž byly uloženy kosti, je zdobena 16-tipaprskovitým sluncem, představujícím znak králů Makedonie.
Pod stejnou mohylou, která je dnes uspořádána jako muzeum, byly objeveny ještě dvě hrobky ze 4.století př.n.l. - Hrob prince a Kleopatřin hrob. Hrob prince patří pravděpodobně Alexandru IV. a jeho kosti jsou uloženy ve stříbrné urně, zdobené zlatým věncem z dubového listí. Kleopatra nemá nic společného s Kleopatrou, kterou známe z Egypta. Kleopatra bylo v tu dobu docela běžné jméno a v tomto případě se jednalo zřejmě o dceru Filipa II.
Celá Vergina je vlastně jedním archeologickým nalezištěm. Soukromé stavby, ležící mezi domy a na místních zahradách se datují do období od 5.století př.n.l. až do 1.století n.l.
V polích za vesnicí byla navíc již v roce 1937 odkryta další hrobka (tzv. makedonská hrobka) a cestou kolem Eukleiiny svatyně se lze dostat až k paláci a divadlu, které bylo odhaleno teprve v roce 1982.
Svatyně bohyně Eukleie měla dva chrámy, oltář a podstavec na dary, pocházející z doby Filipa II. Makedonská hrobka, datovaná dokonce až do poloviny 4.století př.n.l., možná patřila jeho matce královně Euridice.
Trosky paláce byly objeveny již v 19.století, až do nálezu blízkých královských hrobek je však nikdo neztotožňoval s královskou rezidencí. Všechny tyto objevy ale dohromady potvrzují, že Vergina byla skutečně původním hlavním městem Makedonské říše.
Královský palác byl postaven zřejmě na přelomu 3. a 4.století př.n.l. za vlády Antigona I. Gonata. Na klenbě nad vstupní branou byl nalezen nápis, věnovaný Heraklovi, od něhož odvozují makedonští králové svůj původ. Nádherné mozaiky, kvůli kterým jsme sem ale šplhali, jsou bohužel momentálně v restauraci.
Divadlo je sice malé (má pouhých 9 řad), ale významné. Právě tady byl na jaře 336 př.n.l. na svatební hostině své dcery Kleopatry zavražděn Filip II. a v září téhož roku prohlášen králem jeho syn Alexandr.
Pellu založil v roce 410 př.n.l. král Archelaos a ustavil ji novým hlavním městem Makedonie. Největšího rozkvětu pak dosáhla za vlády Filipa II. Tady se narodil Alexandr Veliký a tady taky působil Aristoteles, který byl jeho učitelem. To bylo nesmírně důležité, protože Aristoteles jej vychovával v řeckém duchu, což se později projevilo v Alexandrově chování vůči porobeným národům, které nepovažoval za své otroky jako jiní dobyvatelé.
Po Alexandrově smrti se však nenašel nikdo, kdo by byl schopen jeho ohromnou říši spravovat. Dochází tedy k jejímu rozdělení a k vládě zástupců, tzv. diadochů. Ptolemaiovci spravují Egypt s hlavním městem Alexandrií, Seleukovci Sýrii, v Malé Asii vznikají samostatná království (Pergamon, Efes). Původní Makedonie zůstala v rukou Antigonovců, jejichž hlavním městem byla právě Pella.
Stopy aktivity jsou v Pelle patrné až do počátku 1.století př.n.l. Řecko jako takové však v tu dobu neexistuje. Athény ztrácí vliv, nejvýznamnějším místem se po rozpadu athénského spolku stává Korint. To je ideální situace pro nástup Římanů. Když v roce 146 př.n.l. jako poslední padl také Korint, stává se Řecko definitivně římskou provincií Achaia.
Vykopávky v Pelle odkryly část opevnění, chrám Afrodity, Demeter a Kyvali, pohřebiště, agoru a královský palác. Podlahy obytných budov a paláce byly pokryty oblázkovými mozaikami, datovanými většinou do 4.století př.n.l.
Právě tyto mozaiky jsou dnes považovány za nejcennější poklady Pelly. Nebyly totiž vytvořeny z opracovaných kamenů, ale pouze z přírodních valounků, což znamená, že pro každé místo na obraze se musel najít kámen správné velikosti a barvy.
Římané dobyli město v roce 168 př.n.l. a Pella pak už nikdy nevstala z ruin. Nalezena byla až v roce 1957.
Část originálních mozaik byla ponechána na svém původním místě v Domě Helenina únosu ("Lov na jelena", "Únos Heleny"), část je jich umístěna v muzeu ("Lov na lva", "Dionýsos na levhartovi"). Častým námětem bývali bohové a mýtičtí tvorové, v této oblasti zejména kentauři. Najdeme zde dokonce i jednu kentauřici.
Nejslavnější mozaika "Lov na lva" byla vytvořena v letech 325-300 př.n.l. a původně byla umístěna na podlaze Dionýsova domu.
Svou cenu mají ale také terakotové sošky, zobrazující například bohyni Athénu či Afrodité, pocházející ze 2.století př.n.l.
Poznámka: Jelikož je neděle, ušetřili jsme dnes něco na vstupném. Vstupné do řeckých památek je většinou 6 Euro (včetně muzeí 9 Euro). Nejdražší je athénská Akropole, která stojí 12 Euro. V ceně této vstupenky je však ještě Stará agora, Římská agora, Dionýsovo divadlo, Chrám Dia Olympského a hřbitov Kerameikos, takže se určitě vyplatí.
V neděli a ve svátek jsou vstupy většinou zdarma, takže dnes jsme na tom vydělali konkrétně 14 Euro (8 za Verginu a 6 za Pellu). Zajímavé je, že i když je "volný den", dostanete u vchodu vstupenku. Snažit se ale kalkulovat dopředu s bezplatným vstupem se v Řecku příliš nevyplácí, protože stejný nápad dostane kromě vás taky řada dalších turistů a na památkách je pak přecpáno. Dnes to nevadilo - sezóna teprve začíná a Vergina a Pella zůstávají stejně zatím stranou hlavního turistického zájmu, i když se jedná o velmi zajímavá naleziště.
Dion leží na severovýchodních svazích Olympu, kde podle mytologie sídlilo 12 řeckých bohů. Tisíce lidí sem proto přicházely, aby se zúčastnily her na počest toho nejvyššího - Dia. Samotný název Dion znamená doslova "Diův".
Kult boha Dia se zde udržoval podobně jako v Olympii nebo Apollónův kult v Delfách. Hry se slavily od 5.století př.n.l. O tom, jak významné bylo toto centrum v období Makedonské říše, svědčí také to, že sem přišel Alexandr Veliký obětovat před svým tažením do Orientu.
Dion byl v průběhu staletí několikrát zničen a vystavěn znovu. Naposled byl dobyt během 5.století, takže většina památek, které se zde dodnes dochovaly, je římských.
Město bylo obklopeno hradbami, pod cestami vedla dokonalá kanalizace. Nechyběly ani římské lázně a hned za vchodem najdeme společné latríny. Diskuze při konání velké potřeby byly v tu dobu velice populární.
Dalším oblíbeným místem k odpočinku a k řešení problémů, byly veřejné lázně. Dionské lázně byly dokonce propojeny s malým divadlem. Krásné mozaiky pochází ze 2.století. Raně křesťanská bazilika je ze 4.století.
Podlaha Dionýsovy vily je pokryta zřejmě nejhezčí a nejdokonalejší mozaikou. Hlavní výjev znázorňuje triumfální jízdu Dionýse, který drží v rukou žezlo a na hlavě má břečťanový věnec. Vůz je tažen dvěma vzpouzejícími se mořskými pardály, které drží za uzdu dva kentauři. Hlavní mozaika je po stranách lemována šesti menšími, představujícími satyra a další postavy, symbolizující Dionýse jakožto zakladatele divadla.
Svatyně bohyně Isis a Diova svatyně obsahují za normálních okolností bazénky. Dnes je tomu však přesně naopak a chrámy samotné se nalézají v bazénu.
Kult egyptské bohyně Isis je názorným příkladem toho, jak do sebe helénská kultura vstřebává prvky jiných náboženství. Desky s otisky chodidel věnovali bohyni poutníci, kteří sem vykonali dalekou cestu.
Nejstarší dochovaná svatyně v Dionu je zasvěcena Demeter, bohyni přírody a plodnosti. Chrám bohyně Demeter byl používán od 6.století př.n.l. až do 4.století n.l.
Řecké divadlo bylo vystavěno v helénském období za vlády Filipa V. (221-179 př.n.l.). Římské divadlo, nacházející se jihovýchodně od řeckého, pochází ze 2.století.
Dionské muzeum neleží v archeologickém areálu, ale ve vesnici. V přízemí najdeme řadu soch a reliéfů včetně originálních skulptur ze Svatyně bohyně Demeter. Ve sklepě jsou umístěny mozaiky, které nebyly z důvodu nepřízně počasí ponechány na svém původním místě.
Nejzajímavějším předmětem v 1.poschodí muzea je hudební nástroj, zvaný hydraulis, který pochází z 1.století př.n.l. a používal se při oslavách na Diovu počest. Jedná se údajně o nejstarší varhany na světě.
Vesnice Dion, která má dnes 1500 obyvatel, leží na samém úpatí Olympu. Olymp přitom není hora, jak se spousta lidí domnívá, ale je to název pro celé pohoří, táhnoucí se v délce 50 kilometrů podél makedonského pobřeží. Tou horou, která bývá s Olympem často ztotožňována, je nejvyšší hora Mýtikas (2917 metrů), nazývaná někdy též Diův trůn.
I přes značnou nadmořskou výšku se na svazích Olympu pěstuje víno a tabák. Lesy sahají až do výšky 2000 metrů n.m. a vrcholky se přitom pouhých 20 kilometrů od moře po většinu roku bělají sněhem.
Střediskem výstupů na Olymp je vesnice Litochoro. Dnešní vesnice byla založena v období turecké nadvlády na místě bývalého antického Piblia. V blízkých kopcích se nachází Klášter sv.Dionýsia a fresky, zobrazující jeho výstavbu, jsou umístěny také ve zdejším kostele, zasvěceném sv.Solomoně. Nás zde kromě toho zaujala pozlacená digestoř, lapající kouř ze zapálených svíček.
Hrad Platamon se tyčí již na pobřeží. Postavili jej frančtí křižáci v roce 1204, později rozšířili Benátčané a dnes tvoří neodmyslitelnou kulisu Olympské riviéry.
V jednom z hotelů pod Olympem nás dnes čeká také Řecký večer. Typickým řeckým tancem je syrtaki. Tanec zorbas je naproti tomu umělý a byl původně vytvořen pouze pro potřeby filmu Řek Zorba (Zorba The Greek, 1964). I v samotném Řecku se ale stal natolik populární, že se nyní běžně tančí i na domácích slavnostech.
Letovisko Nei Pori leží přímo pod Olympským pohořím, které se tady svažuje prakticky až k moři. Jelikož se sníh na vrcholcích Olympu drží až do půli července, je zajímavé pozorovat při plavání bílé vrcholky. Voda je čistá, pláž písčitá a malebné prostředí ještě dokresluje silueta nedalekého hradu Platamon.
Nei Pori čili Nové Pori je u moře. Staré Pori se nachází v horách a řecká vláda nabídla tamním obyvatelům, že když sestoupí dolů, mohou zabrat jakýkoliv pozemek a postavit na něm hotel. Pokud se navíc neiporčan ožení s neiporčankou, bude jim odpuštěno 70% úvěru a budou mít daňové prázdniny.
Nei Pori je tedy nové a zatím velice klidné středisko. Ceny jsou zde nižší než ve zbytku Řecka, proto je vyhledáváno zejména Čechy, Maďary a Poláky. Bez problémů se tady taky dorozumíte a jídelní lístky ve výše zmíněných třech řečech najdete prakticky všude.
Soluň byla založena v roce 315 př.n.l. králem Kassandrem, manželem sestry Alexandra Velikého Thessaloniki, po níž bylo město pojmenováno. V roce 146 př.n.l. se stalo hlavním městem římské provincie Makedonia Prima.
V Soluni kázal apoštol Pavel a věnoval městu také dvě epištoly. S naší historií je toto místo úzce svázáno díky Konstantinu a Metodějovi, kteří se zde narodili a vystudovali a v roce 863 přišli na Velkou Moravu jako slovanští věrozvěsti.
Všechno přitom mohlo být jinak. Kníže Rostislav původně žádal římského papeže o pomoc při rozšiřování křesťanství. Když neuspěl, obrátil se na soluňského patriarchu. Bratři Konstantin a Metoděj vytvořili staroslověnštinu a Konstantin, který mezitím přijal misijní jméno Cyril, také její písemnou podobu, zvanou cyrilice. Naše písmo má tak díky tomu řecké základy.
Staré město Soluně je obehnáno hradbami, dlouhými téměř 8 kilometrů, v nichž je umístěno celkem sedm věží. Pevnosti se proto taky někdy říká Eptapirghiou, což znamená "sedmivěží". Z horního města se naskýtá nádherný pohled na celou Soluň a přístav, zároveň může ale sloužit také ke klidným procházkám a příjemnému posezení, protože je plné úzkých uliček s malými tavernami a ouzeriemi.
Soluň je ovšem proslulá především svými byzantskými stavbami, díky nimž je zapsaná také na seznamu světového dědictví UNESCO. Dvě baziliky pochází dokonce z první poloviny 5.století, což je činí nejstaršími křesťanskými památkami v Řecku. Bazilika Agios Dimitrios je navíc největším řeckým kostelem.
Agios Dimitrios byl postaven v roce 413 na troskách římských lázní a byl zasvěcen patronovi města, sv.Dimitrijovi, který byl počátkem 4.století umučen římskými vojáky a jehož ostatky jsou zde rovněž uloženy.
Chrám má tvar prostorné pětilodní baziliky, takže zvenku připomíná spíše tovární halu. Takovéto svatostánky vznikaly v počátcích křesťanství. Teprve později se začaly stavět kostely na půdorysu kříže s jednou hlavní kopulí.
Nové náboženství bylo zpočátku hodně netolerantní k původním pohanským rituálům (o čemž svědčí například zrušení olympijských her) a značná dávka konzervatismu mu zůstala dodnes. Byzantské malby se provádí stále v původním stylu a svaté je nutno podle konvencí zobrazovat vždy stejně a se stejnými charakteristickými znaky. Rozpoznat na ikonách naše staré známé Cyrila a Metoděje nám proto nečiní žádné větší potíže.
Součástí Řecka je Soluň až od roku 1912. Po roce 1920 sem přichází Řekové, kteří byli nuceni vystěhovat se z Malé Asie. V současné době má město 750.000 obyvatel, což jej činí druhým největším městem země, a největší přístav.
Charakteristickou stavbou na nábřežní promenádě je kruhová Bílá věž. Bílá věž je vysoká 30 metrů a byla postavena Benátčany na objednávku Turků v 15.století. Původně se jí říkalo Krvavá věž, protože v ní bylo vězení a popraviště.
Hlavní třída Via Egnatia odděluje staré a nové město. Tato ulice kdysi navazovala na římskou cestu, která vedla až do Konstantinopole a stojí na ní rovněž Galeriův oblouk.
Římský císař Galerius si vybral počátkem 4.století Soluň za své sídlo a postavil zde mnoho staveb - nejznámější z nich jsou vítězný oblouk Kamara a palác, který byl v byzantském období přeměněn na kostel a ozdoben mozaikami za vlády Theodosia Velikého.
Budovy Galeriova paláce jsou uspořádány kolem otevřeného hlavního atria, reliéfy na mramorové klenbě představují Galeria a princeznu Thessaloniki.
Východně od paláce na ulici Dimitriou Gounari byly nedávno odkryty rovněž zbytky římské jízdárny. Na tomto místě došlo v roce 390 ke strašlivému masakru, při němž nechal císař Theodosius vyvraždit 7.000 obyvatel Soluně, kteří se vzbouřili proti přítomnosti góthské posádky na území města.
Galeriův vítězný oblouk (Kamara) vznikl v roce 306 na oslavu vítězství nad Peršany v roce 297. Jeho dva pilíře na sobě nesou několik řad dobře zachovaných mramorových reliéfů, zachycujících nejen samotný boj, ale také turnaje a slavnosti, které se konaly po císařově návratu.
Kruhovou Rotundu dal postavit po roce 300 rovněž císař Galerius a měla pravděpodobně sloužit jako jeho mauzoleum. Rotunda má přes 6 metrů silné zdi a cihlovou klenbu o průměru 24,5 metru. Panovníkovo tělo zde ale nebylo nikdy uloženo. Naopak koncem 4.století byla rotunda přestavěna na kostel, zasvěcený sv.Jiří (Agios Georgios), a za turecké nadvlády pak na mešitu. Její samostatně stojící minaret je jediný, který se ve městě dochoval.
Chrám Agios Panteleimonas byl hlavní svatyní kláštera Perivleptu. Jedná se o stavbu z počátků tzv. "makedonské školy", která historicky spadá do období Paleologů.
Bazilika Agia Paraskevi je druhým z oněch dvou nejstarších soluňských kostelů. Postavena byla pravděpodobně hned po 3.ekumenickém koncilu, který se konal v Efesu v roce 431.
Chrám stojí na místě bývalé římské vily, z níž byla odkryta část mozaiky. Jedná se o trojlodní podélnou baziliku a její další název je Acheiropoiitos, což doslova znamená "bezruká". Toto jméno získala díky ikoně Matky Boží, která údajně nebyla namalována lidskou rukou.
Chrám sv.Sofie (Agia Sofia) patří k nejdůležitějším kostelům v Řecku a svým významem bývá často srovnáván s chrámem téhož jména v Konstantinopoli. Postaven byl v 8.století a jeho smíšená architektura je právě dokladem přechodu od původních vícelodních bazilik ke kostelům s jednou centrální kopulí.
Náměstí Dikastirion se rozkládá v těsném sousedství původního římského trhu, jehož zbytky byly odkryty teprve koncem 20.století. Lázně Paradeisos, pocházející z 15.století z doby Osmanů, naproti tomu ještě nedávno sloužily svému účelu.
Chrám Panagia Chalkeon byl postaven v 11.století a byl zasvěcen Matce Boží měditepců. Tito řemeslníci zde sídlí dodneška a kostel stojí patrně na místě, které bylo jejich kultovním střediskem již v předkřesťanském období.
Soluňská tržnice bývá díky své orientální příchuti považována za jednu z nejexotičtějších v Řecku. Turecké lázně Yiahoudi Hamam ze 16.století dnes tvoří centrum trhu s květinami.
Aristotelova socha na Aristotelově náměstí má již značně nablýskaný palec, protože panuje víra, že kdo jej pohladí, tak bude mít štěstí a do Řecka se ještě jednou určitě vrátí...