Lisabon byl postaven na sedmi pahorcích při ústí řeky Tejo do Atlantského oceánu. Most 25.dubna (Ponte 25 de Abril) spojuje centrum města s jižním břehem řeky. Postaven byl v roce 1966 a původně byl pojmenován po diktátorovi Salazarovi. Jeho vzorem se stal sanfranciský Golden Gate Bridge. Ve své době to byl nejdelší visutý most v Evropě. Překonal jej teprve v roce 1998 most Vasco da Gamy, postavený poblíž lisabonského letiště. Socha Krista na kopci byla prvním znamením pro námořníky, kteří po dlouhé a vyčerpávající cestě připluli domů.
Archeologické nálezy dokazují, že Iberský poloostrov obývali již před 20000 lety neandrtálci. První známky trvalého osídlení spadají do poloviny 6.tisíciletí př.n.l. Kolem roku 700 př.Kr. se sem dostávají Keltové a po nich následují Féničané, Řekové a Kartáginci. Jednu z prvních obchodních osad zakládají Féničané při ústí řeky Tejo a pojmenovávají ji Ulis Ubbo.
Kolem roku 200 př.n.l. se po vyhrané druhé punské válce místa zmocňují Římané a přejmenovávají jej na Olisipo. Za vlády Julia Césara a Augusta je pak Iberský poloostrov rozdělen na několik provincií a Olisipo se stává hlavním městem provincie Lusitania, pojmenované na počest keltského kmene, který se zde udržel nejdéle.
Ve 4. a 5.století jsou Římané poražení germánskými kmeny a Vizigótové dávají městu jméno Ulixipona. V roce 715 se jej zmocňují Maurové a název se mění na Al Ošbuna, z čehož se již vyvinulo dnešní Lisboa.
(Předchůdcem dnešního Lisabonu se stala obchodní osada Ulis Ubbo, založená Féničany kolem roku 700 př.n.l. Po nich přicházejí Řekové, Kartáginci, Římané, Vizigóti a počátkem 8.století Maurové.)
Do portugalských rukou se dostal Lisabon v roce 1147 a hlavním městem se stal roku 1256, když sem Alfonso III. přestěhoval královský úřad z Coimbry. V roce 1511 přemístil Manuel I. královskou rezidenci z Castela de Sao Jorge do paláce na Torreiru do Paco, což je dnešní Praca do Comercio.
Z původního Palácového náměstí bohužel nic nezůstalo. Většina města byla totiž zcela srovnána se zemí při zemětřesení 1.listopadu 1755, při němž byly zbořeny 2/3 Lisabonu a zahynulo 30.000 obyvatel, takže musel být postaven prakticky celý znovu. O jeho obnovu se zasloužil především markýz de Pombal, ministr krále Josefa I., který si díky tomu vysloužil přezdívku "syn zemětřesení".
Jednotlivé čtvrti Lisabonu se od sebe značně liší a každá má svou jedinečnou atmosféru. Nově postavené protínají široké bulváry, zatímco v těch původních převažují úzké a křivolaké uličky, šplhající do kopců. Uprostřed náměstí Praca do Comercio stojí jezdecká socha José I. a za triumfálním obloukem začíná Augustova třída (Rua Augusta), představující největší lisabonskou pěší zónu.
Kostel Nossa Senhora da Conceicao Velha byl postaven počátkem 16.století na objednávku krále Manuela I. Z původní stavby se po zemětřesení v roce 1755 zachoval pouze vstupní portál, který je ovšem perfektní ukázkou stylu vrcholné, tzv. manuelské gotiky, pojmenované právě podle Manuela I. Portál je završen křížem Řádu Kristova a kromě andělů, zvířat a rostlin na něm najdeme také sochu P.Marie, která svým ochranným pláštěm přikrývá krále a královnu Leonoru.
Nejstarší částí Lisabonu je Alfama. Tuto čtvrť obývali už v 5.století Vizigóti, dnešní typický ráz jí vtiskli ale až Arabové. Krásný dům ve spodní části Alfamy, zvaný Casa dos Bicos, je zdoben kameny ve tvaru broušených diamantů, tzv. bicos. Postaven byl v roce 1523 pro nemanželského synka místokrále Alfonsa.
Casa dos Bicos stojí na Ulici soličů tresek (Rua dos Bacalhoeiros), což ovšem není žádný urážlivý název. Sušená nasolená treska, zvaná bacalhau, je téměř portugalským národním jídlem, zdejší kuchařky na ni mají tisíce receptů a vždycky je to pochoutka. Tento způsob konzervace vznikl v době námořních objevů, kdy bylo třeba připravit spousty sudů ryb tak, aby vydržely dlouhou plavbu.
Typickou ozdobu zdejších domů, která nese rovněž pečeť maurského vlivu, jsou azulejos. Azulejos jsou obrazy z vypálených dlaždiček, rozšířené po celém Portugalsku. Obvykle znázorňují náboženské, historické nebo mýtické scény. Většinou mají modrou barvu, není to ale podmínka.
Lisabonská katedrála Sé pochází ze 12.století a byla postavena na objednávku prvního portugalského krále Alfonse Jindřicha (Alfonse Henriques) krátce poté, co v roce 1147 dobyl město od Maurů. Chrám byl vybudován na ruinách staré mešity, aby zdůraznil sílu křesťanství. Inspirací pro stavbu se stal románský model katedrály v Coimbře. Gotické a barokní prvky jsou výsledkem rozšíření ve 14. a 17.století. Katedrála utrpěla několika zemětřeseními, hlavně v roce 1755.
Archeologické vykopávky v klášterním ambitu začaly v roce 1990 a stále pokračují. Byla během nich odkryta řada struktur z různých epoch od 4.století př.n.l. až do 14.století, tedy do doby, kdy byl klášter postaven. Můžeme zde proto spatřit základy římských, islámských i středověkých staveb.
V první kapli za vchodem do katedrály se nachází křtitelnice, v níž byl údajně v roce 1195 pokřtěn sv.Antonín. Výjevy na azulejos zachycují scény z jeho života.
Antonínovi Paduánskému je zasvěcen také kostelík, stojící naproti katedrály (Santo Antonia a Sé). Zatímco katedrála je dnes spíše turistickou záležitostí, místní věřící se chodí modlit právě sem. Kostel stojí údajně na místě, kde se sv.Antonín narodil a azulejos při vstupu do původní krypty připomínají, že ji navštívil v roce 1982 papež Jan Pavel II.
Kostel Sao Miguel byl značně poškozen při zemětřesení v roce 1755 a momentálně prochází opět rekonstrukcí. Opravují se také chodníky a schodiště v jeho okolí, kterými lze vyšplhat na nejvyšší body Alfamy.
Jižní zeď kostela Santa Luzia je obložena kachlíkovými obrazy z modrobílých azulejos. Levý panel zachycuje Palácové náměstí, jak vypadalo ještě před zemětřesením, pravý zobrazuje útok křesťanů na Castelo de Sao Jorge.
Díky poloze Lisabonu na sedmi pahorcích tady najdeme spoustu míst, odkud se naskýtá nádherný výhled na jednotlivé městské části. K nejkrásnějším vyhlídkám patří Miradouro de Santa Luzia, nabízející panoramatický pohled na střechy Alfamy, završený kostely sv.Vincence a Santa Engrácia.
Náměstí Largo das Portas de Sol je pojmenováno podle brány, která tvořila vstup do starého města. Na terase stojí socha sv.Vincence, patrona Lisabonu, který drží v rukou znak města - loď se dvěma havrany.
Nejoblíbenějším dopravním prostředkem v Lisabonu jsou tramvaje. Na lince č.28 jezdí dosud staré vozy, protože jedině ty vyšplhají úzkými a strmými uličkami Alfamy. Jedinou nevýhodou je, že jsou stále přeplněné, což je ráj pro kapsáře. Jízda přes dvě zastávky Vás tak může vyjít taky třeba na 600 Euro.
Klášter sv.Vincence za hradbami (Sao Vicente de Fora) byl založen v roce 1147 jako výraz díků za dobytí Lisabonu z rukou Maurů. Přízvisko "za hradbami" získal díky tomu, že stál za městskými hradbami (fora znamená "mimo"). Kostel je zasvěcen patronovi města, jehož ostatky sem byly přeneseny v roce 1173 z Algarve. Nad vchodem jsou umístěny sochy sv.Vincence, sv.Augustýna a sv.Šebestiána.
Kostel je dílem italského architekta Filippa Terziho, dokončen byl však až v roce 1627. Ze stejného období pochází také nový augustiánský klášter, v jehož útrobách lze ale spatřit také zbytky původní stavby a cisterny ze 12.století. Chodby a ambit kláštera jsou pokryty azulejos z 18.století, znázorňujícími dobytí města Alfonsem Jindřichem, venkovské výjevy a LaFontainovy bajky. Starý refektář byl v roce 1885 přebudován na tzv. Dům Braganců, v němž jsou uloženy náhrobky takřka všech králů a královen tohoto rodu. Kamenná postava ženy se modlí u hrobky Carlose I., který byl zavražděn roku 1908 na Praca do Comercio.
Z terasy na střeše chrámu je vidět další dominanta města - kostel Santa Engrácia, kterému místní obyvatelé díky jeho umístění říkají spíše Santa Clara. Stavba tohoto barokního svatostánku začala v roce 1682 a trvala celých 284 let. Dnes jsou v chrámu, známém také jako Národní pantheon, umístěny kenotafy portugalských hrdinů.
Castelo de Sao Jorge stojí na vrcholu nejvyššího z lisabonských pahorků. Na tomto místě byly objeveny známky přítomnosti Féničanů a Římanů, nejstarší vykopávky jsou datovány do 6.století př.n.l. První pevnost zde postavili Vizigóti v 5.století, existence hradu jako takového se datuje do 10.-11.století, kdy byl Lisabon významným muslimským přístavem. V roce 1147 dobyl hrad první portugalský král Alfonso Jindřich a získal město z rukou Maurů.
Hrad zažil své nejslavnější dny mezi polovinou 13. a začátkem 16.století. Tady byl Vasco da Gama přivítán Manuelem I. po svém návratu z Indie, tady se hrála první portugalská divadelní hra na oslavě narozenin budoucího krále Jana III. Po přestěhování královské rezidence do centra Lisabonu opět nabyl své vojenské funkce. Ve starém vězení a ruinách královského sídla jsou dnes umístěny galerie a multimediální výstava.
Uprostřed pevnosti, nabízející mimořádný pohled na město a řeku Tejo, stojí tzv. Castelejo neboli "Hrádek" se svými 11 věžemi, doplňujícími opevnění. Uvnitř jsou zbytky starověkých budov, cisterna a malá Porta da Truncao (Brána zrádců).
Obchodním centrem města se po roce 1755 stala čtvrť Baixa, vybudovaná markýzem de Pombal. Je to vlastně typický příklad plánovaného města s pravoúhlými ulicemi a širokými centrálními bulváry, spojujícími rušná náměstí. Každá nově vystavěná ulice byla věnována jednomu řemeslu.
Náměstí fíkovníků (Praca da Figueira) vzniklo jako nové hlavní tržiště. V současné době mu dominuje bronzová socha Jana I. ze 20.století.
Kostel Sao Domingo stojí na spojnici mezi Náměstím fíkovníků a Náměstím Pedra IV., známějším ovšem spíš pod názvem Rossio.
Náměstí Rossio je kulturním a společenským centrem města. Uprostřed stojí dvě kašny a pomník Pedra IV., prvního císaře Brazílie. Severní stranu uzavírá Národní divadlo doni Marii II., pojmenované po jeho dceři.
Nádraží Rossio postavil v 19.století Luis Monteiro v neomanuelském slohu. Vchod tvoří dvojice maurských oblouků ve tvaru podkovy.
Výškové rozdíly mezi jednotlivými částmi města si vyžádaly existenci netypických prvků městské hromadné dopravy jako jsou speciální tramvaje a lanovky. Elevador de Santa Justa, spojující "dolní" čtvrť Baixa s "horní" Bairro Alto, je jediným pouličním výtahem v Lisabonu. Jeho autorem je žák Gustava Eiffela Raoul Mesnier du Ponsard. Licenci ke stavbě obdržel od lisabonské radnice v roce 1896, k inauguraci došlo v červenci 1902, v listopadu 1907 byl výtah osazen elektrickým motorem. Konstrukce je z tepaného železa, zdobeného jemnou filigránskou prací, a dvě kabiny jezdí do výšky 32 metrů.
Bairro Alto doslova znamená "horní čtvrť". Tato městská část vznikla koncem 16.století, kdy se sem začali stěhovat bohatí měšťané z Alfamy.
Karmelitánský kostel do Carmo (Igreja do Carmo) pochází ze 14.století a momentálně je nejlepším důkazem největšího zemětřesení, které město postihlo, protože byl od roku 1755 ponechán v původním stavu. Ve svou dobu to však byl největší lisabonský kostel a dnes je na jeho otevřené ploše umístěno archeologické muzeum.
V průběhu 19.století se čtvrť Bairro Alto stala centrem nočního života Lisabonu a zdejší honosné domy byly přeměněny v bary, herny a nevěstince. Ještě dnes se zde nachází nejvíc podniků, v nichž se hraje tradiční portugalská hudba fado.
Barokní kostel sv.Rocha (Sao Roque) byl postaven jezuity v 16.století a za jeho jednoduchou fasádou se skrývá bohatě zdobený interiér. K výzdobě kaplí bylo použito zlato z Brazílie. Nejnákladnější byla kaple sv.Jana Křtitele, osazená mozaikami, sestavenými z drahých kamenů. Král Jan V. ji nechal v roce 1742 zhotovit v Římě, tam byla požehnána papežem a teprve poté rozebrána a převezena třemi loděmi do Lisabonu.
K nejoblíbenějším lisabonským restauracím patří pivnice Trinidad (Cervejaria da Trindade), nacházející se v bývalém klášteře. Na výborné sušené tresce si tady můžete pochutnat pod originálními barevnými azulejos ze druhé poloviny 19.století.
Dolů na náměstí Restauradores nás tentokrát doveze elevátor Gloria (Elevador da Gloria). Tato městská lanovka ze všeho nejvíc připomíná tramvaj se šikmým podvozkem.
Praca dos Restauradores je pojmenováno po hrdinech války za nezávislost v roce 1640. Obelisk je věnován obětem bojů a jsou na něm uvedena data nejvýznamnějších bitev se Španěly.
Zároveň tady začíná Avenida da Liberdade, končící u kruhového Náměstí markýze de Pombala (Praca Marques de Pombal). Tato třída sloužila jako promenáda pro veřejnost, ovšem ne pro veškerou - až do počátku 19.století na ni mohli vstoupit pouze příslušníci vyšší smetánky. Zdi, které ji lemovaly, byly strženy teprve v roce 1821.
Díky své nádherné poloze blízko Lisabonu byla Sintra už od středověku oblíbeným místem portugalských monarchů. Z toho důvodu je také velmi těsně spojena s většinou důležitých událostí v portugalských dějinách. V roce 1995 byla Sintra zapsána na listinu UNESCO. Siluetě města dominuje královský palác a maurský hrad.
Neogotická městská radnice (Camara Munícipal) byla postavena v roce 1906 podle plánů Adaese Bermuda na místě bývalé kaple sv.Šebestiána (Ermida de Sao Sebastiao), stržené počátkem 20.století.
Ve městě se nachází několik fontán, k nimž si místní stále chodí plnit láhve pramenitou vodou. Za jednu z nejkrásnějších je díky své dekoraci považována Maurská fontána (Fonte Mourisca), která je dílem sochaře José da Fonseca z roku 1922.
Historické centrum města Sintry je celkem malé. Uprostřed Náměstí republiky stojí blok budov, završený hodinovou věží. Hodinová věž (Torere do Relógio) spadá původně do 15.století, ale byla přestavěna po zemětřesení v roce 1755. V průběhu času byly její zvony vždy signálem k lidovému veselí nebo rebélii. Interiér hlavní pošty je vykládán kachlíky.
Kostel sv.Martina (Sao Martinho) byl původně postaven ve 12.století v románském stylu, o století později byl rekonstruován v gotickém duchu a později doplněn renesančními a manýristickými prvky. Jelikož byl téměř zničen při zemětřesení v roce 1755, je dnešní chrám výsledem pečlivého restauračního programu.
Fonte da Pipa (Sudová fontána) existovala již ve 14.století. Od roku 1787 zůstala její podoba nezměněna.
Nejvýraznější stavbou v historickém centru města je díky svým dvěma komínům Palácio Nacional de Sintra (dříve zvaný Královský nebo Městský palác). Jeho historie sahá až do doby arabské okupace. Poté, co ve 12.století padl do rukou křesťanů, prošel palác řadou změn. Výsledkem těchto přestaveb je směs různých architektonických stylů.
Na přelomu 14. a 15.století dal postavit král Jan I. gotický hlavní palác a kuchyň s komíny. Přístavby, realizované počátkem 16.století Manuelem I., jsou v maurském slohu. Jako rezidence portugalských králů sloužil palác až do roku 1880.
Za dalšími památkami Sintry musíme dojet autobusem nebo vylézt pěšky na kopec. První z nich je Castelo dos Mouros. Kostel sv.Pedra (Igreja de Sao Pedro de Canaferrim) pod hradem postavil první portugalský král Alfonso Jindřich ve 12.století a užíván byl do 15.století.
Maurský hrad (Castelo dos Mouros ) měl nesmírně důležitý vojenský význam. Hrad vznikl během rekonkvisty na místě staré arabské pevnosti z 8.století, která byla v roce 1147 zničena oddíly krále Alfonse Jindřicha. Díky obrovským záhybům a vlnitému obvodu byl hrad téměř nedobytný. Malá Porta da Truncao (Brána zrádců) sloužila jako úniková chodba v případě obléhání hradu.
Dnes je kvůli své impozantní poloze na kopci Maurský hrad nedílnou součástí krajiny a nabízí se odsud nádherný výhled na staré město a další paláce na svazích Sinterské pahorkatiny (Serra de Sintra). Na nejvyšším kopci stojí palác Pena.
Palác Pena (Palácio Nacional da Pena) je perfektní ukázkou portugalské romantické architektury. Svým vzhledem připomíná bavorské zámky krále Ludvíka, je však starší. Palác Pena dal postavit v roce 1840 don Ferdinand II. ze saxe-coburg-gothské dynastie (jedná se o pozdějšího portugalského krále Fernanda II.). Stavba je plná nezvyklých detailů a součástí paláce je také rozlehlý park, v němž je mimo jiné umístěno picadeiro, na němž probíhaly býčí dostihy v posledních dnech monarchie. V roce 1910 po vyhlášení portugalské republiky uprchl přímo odsud král Manuel II. s manželkou do Británie.
Okolní krajina je stejně působivá jako architektura samotná. Palác Pena stojí na místě starého jeronýmského kláštera ze 16.století, který dal postavit král Manuel I. na místě, odkud během lovu spatřil vracející se lodě Vasco da Gamy ze své první výpravy.
Cabo da Roca leží na 38 st.,47 min. severní šířky a 9 st.,30 min. západní délky. Tento strmý mys, čnící do výšky 140 metrů, je považován za nejzápadnější bod evropského kontinentu. Básník Lúis de Camoes jej nazývá "bodem, kde končí země a začíná moře".
Maják je vysoký 165 metrů. Byl postaven v roce 1772 a je stále funkční.
Přímořské město Cascais si vybrala v roce 1870 královská rodina za oficiální místo své rezidence kvůli jeho poloze, přírodnímu okolí, příjemnému klimatu a kvalitě zdejší mořské a lázeňské vody. Během politických bouří ve 20.století tady pobývalo v exilu několik evropských králů, aristokratů a hodnostářů a za 2.světové války se stalo základnou špiónů a diplomatů.
Malé městské pláže jsou idylicky položeny v zálivu, který lze přehlédnout z citadely. Na Náměstí 5.října (Praca 5 de Outubro) stojí socha krále Pedra I. a radnice, obložená kachlíky ze 17.století.
Citadela byla postavena kolem roku 600, aby chránila záliv před napadajícími loděmi. Působivá stavba tvořila součást soustavy pobřežních opevnění, které měly za úkol bránit pevninu poblíž hlavního města. V 70.letech 19.století ji nechal král Luis I. přebudovat na letní rezidenci.
Palác Santa Maria (Casa de Santa Maria) byl postaven v roce 1902 na nejlepším místě cascaiského zálivu. Architektonický styl stavby je typicky středomořský, se spoustou přírodního světla a silnými arabskými vlivy včetně ocelových oblouků a dekorativních kachliček. Bohatý domovní interiér je doplněn malovanými kachličkami ze 17.století a dřevěným stropem, pokrytým olejomalbou.
Palác hraběte Castro de Guimaraes byl dokončen v roce 1892. Potok, tekoucí parkem, je spojen s mořem, takže při přílivu v něm voda stoupá. Sbírky hraběte a jeho ženy se staly základem pro vznik knihovny a městského muzea.
Évora je srdcem úrodného kraje Alentejo. Už staří Římané oceňovali zdejší půdu a založili tady první města. Původní římské jméno Évory byla Ebora Cerealis, což by se dalo přeložit jako "obilnice". Kromě toho je Évora také staré univerzitní centrum a právě studentské radovánky občas oživí toto jinak líné a poklidné místo.
Každá epocha zanechala v Évoře své stopy, tu moderní však naštěstí Évořané za hradby města nepustili, takže jeho historické jádro bylo již v roce 1986 prohlášeno památkou UNESCO.
Centrem města je náměstí Giraldo (Praca de Giraldo), kde se v průběhu staletí konaly nejvýznamnější světské a náboženské slavnosti. Na tomto prostranství postavil král Duarte palác Estaus (Paco dos Estaus), který si zachovává stále svůj gotický vzhled. Rovněž fontána Henriquina a kostel sv.Antona (Igreja de Santo Antao) ze 16.století jsou dílem královských architektů. V chrámu, vytvořeném v pozdně renesančním stylu, visí obraz Almužny, připisovaný portugalskému umělci Jeronimo Corte Realovi, který je v Évoře také pohřben.
Kostel sv.Františka (Igreja de Sao Francisco) pochází z období posledních vládců avizské dynastie a je to jeden z nejvýznamnějších chrámů goticko-manuelského slohu v zemi. Postavili jej mezi lety 1480 a 1510 kameničtí mistři Martin Laurenco a Pedro de Trilho a ozdobili královští malíři Francisco Henriques, Jorge Alfonso a Garcia Fernandes. Kostel je důvěrně spojen s velkými portugalskými zámořskými výpravami, zachycenými také v symbolech jediné monumentální lodě. Originální kupoli zdobí kříž Řádu Kristova a emblémy zakládajících králů Jana II. a Manuela I. Podle legendy je zde pohřben Gil Vicente, zakladatel portugalského divadla.
Kaple kostí (Capela dos Ossos) byla vytvořena v 17.století z kostí 5000 mrtvých mnichů. Nápis u vchodu říká: "Naše kosti tady čekají na vaše".
Královský palác dona Manuela (Palácio de Dom Manuel) stojí v městském parku. Galerie, vytvořená jako speciální směs gotiky, manuelismu a renesančního stylu, zachycuje ještě dnes stopy někdejší portugalské slávy. Na tomto místě byl v roce 1497 pověřen Vasco da Gama velením flotily na námořní cestě do Indie.
Klášterní kostel da Graca (Igreja do Convento da Graca) vznikl za přispění krále Jana II. a hraběte z Vimiosa. Tato stavba ze 16.století se zřejmými románskými prky je považována za jedno z prvních děl renesančního stylu v Portugalsku, na nichž pracovali Miguel de Arruda a Nicolau Chanterene. Delikátní ozdobou vysokého oltáře je pozdní vyřezávaný chronogram z roku 1537.
Chrám Milosrdenství (Igreja da Misericórdia) patří sesterskému řádu, založenému v roce 1499 králem Manuelem a doňou Leonorou z Lancasteru. Interiér zdobí drahocenné barokní dřevořezby a historické scény, namalované na kachlíkových panelech, které sem byly umístěny v roce 1716. Jejich autorem je pravděpodobně Antonio de Oliveira Bernardes.
Náměstí Maurské brány (Lagro da Porta de Moura) je pojmenováno podle dvou věží, tvořících zbytky arabské brány, která byla součástí městského opevnění. Renesanční fontána pochází z roku 1556, belvedér Cordovilova domu (Mirante da Casa Cordovil) a kopule Sourova domu (Casa Soure) jsou jemným dílem manuelského stylu se zřejmými maurskými prvky.
Karmelitánský klášter do Carmo (Convento do Carmo) založil v první polovině 16.století don Jaime de Braganca, dobyvatel Azamoru v severní Africe. Ze starého paláce se dochovala tepaná ocelová mříž na hlavním vchodu a impozantní uzlová brána, symbol braganckých domů. Kopule kostela do Carmo byla vytvořena v roce 1665. Podle zvuků lze soudit, že dnes je v klášterních budovách umístěna konzervatoř.
Katedrála (Sé), představující monument přechodné románsko-gotické architektury, je spojena se spoustou duchovních a kulturních událostí Portugalska. Její stavba začala v roce 1186 a vysvěcena byla roku 1204. Průčelí je lemováno dvěmi nestejnými věžemi - jedna z nich je zakončena řetězcem malých věžiček a druhá modrým kuželem. V prvním presbytáři katedrály byly v roce 1497 požehnány vlajky Vasco da Gamy, sbalené na cestu do Orientu.
Přestože Évora má více jak 20 kostelů a klášterů, nejobdivovanější památkou jsou zbytky Dianina chrámu ze 2.století, svědčící o významném postavení města v Římské říši. Chrám stál na Akropoli a je to jedinečný příklad architektury korintského stylu. Od 19.století pak sloužil jako zbrojnice, divadlo a nakonec zde byla dobytčí jatka.
Klášter dos Lóios (Convento dos Lóios) byl založen v roce 1485 jako pantheon pro dona Rodriga de Melo, vrchního stevarda krále Alfonsa V. a prvního guvernéra Tangeru, zvaného "Afričan". V klášterním kostele je pohřben také jeho bratranec don Rui de Sousa, vůdce misionářské výpravy do Konga v roce 1490 a ambasador krále Jana II. na dvoře katolických králů Ferdinanda a Isabely.
Zvenku je architektura budovy celkem primitivní (jedná se o hybrid goticko-manuelsko-maurského stylu) a zevnitř jsme kostel bohužel neviděli, protože je právě siesta. Se siestou je to tady vůbec problém - v 11,00 nedostanete v restauraci ani vodu, protože je ještě brzy a oni nejsou připraveni, ve 12,00 začíná siesta, která trvá do 14,30 a v 17,00 hodin už začínají sklízet židličky, protože v 18,00 se zavírá. Ještě, že římský chrám je venku na náměstí a zbytky římských hradeb v parku...
Palác vévodů z Cadavalu (Palácio dos Duques de Cadaval) byl součástí starého hradu, který shořel během lidové revolty v roce 1384. Později zde byl soudní dvůr a rezidence marockých kapitánů.
Jezuitská kolej Espirito Santo byla otevřena již v roce 1559 a přestože o 200 let později po vyhnání jezuitů na nějakou dobu ukončila svou činnost, je stále součástí evorské univerzity.
Univerzitu založil kardinál-princ Jindřich a studovalo na ní mnoho významných osobností portugalského náboženského a politického života. K nejvzácnějším částem patří renesanční klášter a Sál aktů (Sala dos Actos), sloužící jako oficiální shromažďovací místnost. Učebny a chodby jsou vyzdobeny azulejos se školskou tématikou (Aristoteles učí Alexandra, Platón přednáší svým žákům apod.).
Kostel sv.Ducha (Igreja do Espírito Santo) postavil architekt Da Vignola v manýristickém stylu, inspirovaném chrámem Gesú v Římě, a sám naopak poskytl vzhled jezuitským misiím na portugalských teritoriích v Indii a Brazílii.
Od katedrály vede zpátky na hlavní náměstí Ulice 5.října (Rua 5 de Outubro) s obchůdky místních řemeslníků. Portugalsko je také největším vývozcem korku na světě a nejvíce korkových dubů roste právě v kraji Alentejo. Z jejich kůry se tady nevyrábí jenom špunty, ale taky tašky, peněženky, papuče a pohlednice.
Uctívání megalitů je fenomén, který má kořeny v kulturních praktikách posledních komunit lovců-sběračů a reflektuje vážné myšlenkové změny, spojené s přechodem na novou zemědělskou ekonomiku. V oblasti Ěvory je více než 10 megalitických polí a téměř 100 samostatných menhirů, kolem 800 dolmenů a na 450 megalitických vesnic.
Kromlech v Almendres je největším megalitickým polem na Iberském poloostrově a jedním ze dvou nejstarších lidských monumentů v dějinách (přibližně o 2000 let starší než Stonehenge). Byl vytvořeno v 5.-4.tisíciletí př.n.l. na úsvitu neollitu, tedy v čase, kdy se v Evropě objevují první komunity pastýřů a farmářů.
Almendreský kromlech představuje megalitická ohrada o rozměrech 60 x 30 metrů, kterou tvoří 92 monolitů, seskupených do dvou polí. Jeho účel není přesně znám, ale zřejmě se jednalo o sluneční chrám.
Jako ve většině megalitických regionů, je i v této oblasti značný počet osamělých menhirů. Některé z nich jsou orientovány směrem k polím a vznikly současně s nimi. Almendreský menhir je vysoký 2,5 metru a stojí uprostřed olivového háje přímo pod zásobníky oleje. Jedná se o kámen oválného tvaru, který má rytinu berly v mělkém reliéfu na vrchní části strany, orientované na západ. Takovéto struktury falického tvaru sloužily jako symbol plodnosti.
Dolmeny neboli anty jsou hromadné pohřební monumenty, které odpovídají druhé fázi místního megalitismu. Byly stavěny většinou na konci neolitického období, před méně než 6000 lety. Většinou byly malé a bez vstupní chodby.
Velký zambujeirský dolmen, stojící na poli za místním JZD, je zřejmě největším na světě. Dosahuje výšky 6 metrů a jeho kamenná struktura je tvořena komorou, ohraničenou 6 podpěrami (plus uzavírací kámen nad vchodem) a vstupním koridorem, dlouhým 14 metrů. Skupina byla pomalována monolitickými kresbami.
Malá kaplička poblíž vesnice Sao Brissos byla vytvořena v dalším velkém dolmenu.
Vodu do městských kašen přiváděl několik desítek kilometrů dlouhý akvadukt, jehož zbytky se dochovaly na několika místech v okolí Évory. Akvadukt stříbrné vody (Aqueduto da Água de Prata) je významné dílo renesanční architektury, které vytvořil v letech 1531-37 Francisco de Arruda a jako takové bylo oslavováno také v dílech Lúise de Camoese a Jaoa de Barros.
Belém leží 6 kilometrů od centra Lisabonu a jeho jméno je spojeno především se zámořskými objevy a princem Jindřichem Mořeplavcem (Henrique Navigador), který byl jejich mecenášem. Portugalsko bylo vlastně prvním královstvím, které plavby podporovalo a stalo se díky tomu na určitou dobu nejbohatší zemí Evropy. Teprve poté, co Bartolomeo Dias obeplul Mys Dobré naděje, začalo vysílat své lodě do neznáma také Španělsko a mnohem později Anglie a Holandsko. Belém také jako zázrakem unikl katastrofálnímu zemětřesení v roce 1755, takže se zde dochovaly překrásné paláce v manuelském stylu.
Památník objevitelů (Padrao dos Descobrimentos) byl postaven v roce 1960 v rámci oslav 500.výročí úmrtí prince Jindřicha Mořeplavce. Mohutný vápencový monument má tvar karavely a představuje 33 postav slavných Portugalců. Současná stavba je ovšem replika, originál byl vytvořen pouze jako dočasný exponát pro Portugalskou světovou výstavu. Jeho autory byli architekt Cottinelli Telmo a sochař Leopoldo de Almeida.
V čele sousoší stojí Jindřich Mořeplavec, následován Alfonsem V., patronem prvních cestovatelů. Třetí místo získal Vasco da Gama, který v roce 1498 otevřel cestu do Indie. Za ním stojí objevitel Brazílie Pedro Cabral a Fernao de Magalhaes, který jako první obeplul zeměkouli. Řadu objevitelů uzavírá Diego Cao, třímající v ruce padrao, kříž, který byl roku 1482 vztyčen v Kongu.
Jindřich Mořeplavec (1394-1460) byl synem královny Filipy z Lancasteru a krále Jana I. Tento student matematických věd založil v Sagres školu navigace a právě rozvoj této disciplíny vedl později k objevení Madeiry (1418), Azorů (1427) a Kapverdských ostrovů (1444). Obeplutí Mysu Bojador v roce 1434 znamenalo začátek průzkumu západního pobřeží Afriky. Princ Jindřich vešel do historie jako symbol slavného období objevů, za jeho přispění se svět stal novým světem.
Široké nábřeží před památníkem zdobí obrovská větrná růžice. Větrná růžice má průměr 50 metrů a byla vytvořena z různých druhů mramoru. Uvnitř je rozvinuta 14timetrová mapa světa, lodě a karavely označují hlavní cesty portugalských objevitelů v 15. a 16.století. Jejím autorem je architekt Cristino da Silva.
Pětipatrová Torre de Belém je nejlepším příkladem vojenské architektury 15.století v manuelském stylu. Hlavní funkci této pevnosti představovalo hlídání vjezdu do přístavu. Její stavbu si v roce 1515 objednal sám Manuel I. a původně se nacházela přímo uprostřed širokého říčního ústí. Řeka Tejo se však postupem času zanesla a věž teď stojí těsně u břehu.V roce 1983 se stala součástí památek UNESCO a dnes je bezmála symbolem Lisabonu.
Belémská věž je zdobena vytesanými lany, balkóny s mřížovím a cimbuřími ve tvaru štítů s křížem Řádu Kristova. Jedno z lan obepíná dokonce celou stavbu a na čelní straně je zavázáno uzlem. V přízemí pevnosti se nacházel zbrojní sklad a vězení. Socha P.Marie s dítětem hledí z terasy na moře a ochraňuje námořníky na jejich cestě.
Před klášterem sv.Jeronýma se rozkládá Náměstí impéria (Praca do Império), na němž se v roce 1940 také konala Portugalská světová výstava.
Klášter sv.Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos) je považován za vrchol manuelské architektury a jakožto symbol portugalské kultury byl zařazen rovněž na listinu světového dědictví UNESCO. I když jeho stavba začala již roku 1501 za vlády Manuela I., trvalo téměř celé století, než byla dokončena. Architektonický styl se mění od pozdní gotiky k renesanci, dominují mu však jedinečné manuelské dekorace.
Stavba kláštera byla financována většinou "penězi z pepře", tedy zisků z obchodu s kořením. Základní kámen byl položen v památném roce 1501, kdy se triumfálně vrátil Vasco da Gama ze své první cesty do Indie. Jižní portál s mnoha sochami vytvořil Jao de Castilho v roce 1516. Reliéfy zachycují život sv.Jeronýma.
Klášterní kostel je zasvěcen P.Marii (Igreja de Santa Maria). Chrámová loď, vysoká 25 metrů, je podpírána štíhlými osmibokými sloupy ve tvaru palem. Hned za vchodem se nachází hrobky básníka Lúise de Camoese, který opěvoval portugalské námořní objevy, a Vasco da Gamy, který je uskutečňoval a posunul tím Portugalsko na přední místo mezi světovými koloniálními mocnostmi. Úspěch je to o to větší, když uvážíme, že Portugalců tehdy bylo jen něco málo přes 1 milión.
Po stranách hlavního oltáře jsou umístěny náhrobky Manuela I. a Jana III. se svými manželkami. Všechny čtyři sarkofágy nesou na svých zádech sloni. V prostoru bočního oltáře se nachází hrobka krále Šebestiána, která je však prázdná, protože se v roce 1578 nevrátil z výpravy do Afriky, čímž zanikla avizská dynastie.
Dvoupatrová křížová chodba kláštera sv.Jeronýma byla dokončena v roce 1544. Tvoří ji jemně zdobený klenutý strop, podpíraný opracovanými sloupy a balustrádami s listy, zvířaty a námořními přístroji. Stěny starého refektáře byly v 18.století obloženy kachličkami. Obraz v čele znázorňuje nasycení pěti tisíc.
Západní křídlo kláštera bylo přistavěno v neomanuelském slohu v roce 1850. V současné době zde sídlí Národní archeologické muzeum (Museu Nacional de Arqueologia).
Námořní muzeum (Museu de Marinha) založil král Luis I. v červenci 1863. Sbírka začala během 18.století shromážděním několika lodí Královského námořnictva. Muzeum se nachází poblíž místa, odkud odplouvaly lodě objevitelů a kde stála kaple, v níž se konala mše námořníků před vyplutím.
Vstupní hale dominuje socha Jindřicha Mořeplavce, v Síni objevů můžeme spatřit modely lodí, mapy a navigační přístroje z 15. a 16.století. Dalšími výstavními sály se pak dostaneme až k prezentaci moderního portugalskému námořnictva. V nově přistavené hale je umístěna expozice královských bárek.
Belémský palác (Palácio de Belém) je znám též jako "růžový palác". Postaven byl v roce 1550 pro hraběte de Aveiras a jeho zahrady sahaly tenkrát až k řece Tejo. V 18.století jej koupil král Jan V. a nechal jej zrestaurovat. Po zemětřesení v roce 1755 sloužil palác krátkou dobu jako královská rezidence, dnes je to sídlo prezidenta republiky.