Území severního Peru patří mezi nejvýznamnější archeologická naleziště na světě. Řada památek na předkolumbovské civilizace přitom dosáhla svého ocenění teprve v poslední době. Typickým příkladem je Caral, který byl shledán vůbec nejstarším městem v celé Americe a před třemi týdny byl zapsán na seznam UNESCO (28.6.2009).
Caral leží 120 kilometrů severně od Limy v údolí Supe. První zemědělské kultury se usazovaly u řek, tekoucích do Pacifiku. Dodnes je zde spousta farem, zaměřených na pěstování cukrové třtiny a kukuřice. Kvůli drůbežím statkům jsme dokonce museli před vjezdem do této oblasti absolvovat dezinfekční postřik.
Význam Caralu byl doceněn teprve po roce 2001. Místo bylo odkryto již dříve, zdejší vykopávky však archeologové nepovažovali za důležité. Nebyla zde totiž nalezena žádná keramika ani zbraně. To bylo ovšem způsobeno tím, že pochází ještě z předkeramického období. Teprve datování uhlíkovou metodou určilo jeho skutečné stáří.
Dějiny Caralu sahají až do roku 2700 př.n.l., což v nám známém světě představuje období Egypta a Mezopotámie. Jedná se tedy o první kulturu na americkém kontinentě.
Hodně nás překvapila také rozloha celého místa. Odkrytý areál má 66 hektarů a nachází se v něm 9 pyramid a dalších prostranství, určených ke shromážděním a obřadům.
Chrám věčného ohně byl součástí amfiteátru. Kanálek sloužil pro přívod vzduchu. Amfiteátr má průměr 30 metrů a je částečně zrekonstruován. Kameny na ploše byly ponechány v původní poloze a budou se teprve zkoumat.
Před pyramidou la Huanca se rozkládá rezidenční část. Její součástí je opět místo pro věčný oheň se zachovalým kanálkem. Většina obyvatel bydlela v údolí a do centra chodili jen v době obřadů. Přímo ve městě žili pouze kněží a správcové.
Pyramida la Huanca je spojena s obřadním kamenem, po němž byla také pojmenována (huanca znamená "kámen"). Kámen je přírodní a nebyl nijak otesán.
Pyramidy jsou rekonstruovány pouze z původních kamenů, žádné další nebyly přidávány. V pyramidě Galerie byly během prací nalezeny obratle velryb, což znamená, že zdejší obyvatelé měli spojení s mořem.
Mnohem zajímavější jsou čtyři výčnělky na boční straně pyramidy, které připomínají jeden z typických prvků chavínské architektury a jsou tedy důkazem přímé návaznosti těchto kultur.
Pyramida Minor neboli Malá pyramida je vysoká 10 metrů a je nejmenší pyramidou komplexu.
V údolí Supe jsou ještě tři naleziště ze stejného období jako Caral, což celkem představuje 20 pyramid. Ani to ale zřejmě není konečný počet, protože další mohou ukrývat zelené kopce. Přibližně od roku 1200 n.l. obývala tuto oblast kultura Chancay a stále patří k nejúrodnějším částem Peru.
Mezi Velkou a Malou pyramidou se nacházejí další budovy, označené jako E2 a E3. V nich byly nalezeny náhrdelníky z mušlí - další potvrzení čilých obchodních vztahů s lidmi na pobřeží.
Do základů Velké pyramidy byl uložen obětovaný mladík, což není až tak neobvyklé, když si uvědomíme, že obyvatelé Peru a Bolívie dodnes zakopávají pod své domy lamí embrya, pro štěstí.
Na vrcholu Velké pyramidy bylo atrium, určené k ceremoniálním obřadům, kruhový oltář měl podzemní ventilaci. Hlavní schodiště sestupuje dolů k zapuštěnému kruhovému náměstí. Dva kameny, lemující vchod, mají tvar kříže a lva.
Pyramida Central je spojena rampou s Velkou pyramidou. Na této stavbě, stejně jako v dalších částech města, dosud probíhají kopáčské práce. Caral se na své turisty teprve připravuje - dřevěné stánky jsou zatím prázdné a funguje jen výběrčí vstupného.
Z kopečku si můžeme prohlédnout celý areál města. Hlavní náměstí je ohraničeno Velkou pyramidou, budovami E2-E3 a Pyramidou Minor.
V rybářské restauraci v letovisku Barranca jsme si dali první rybu na naší peruánské cestě.
Před odbočkou do hor se ještě zastavuje u pevnosti Paramonga (Fortaleza de Paramonga). Paramonga je obranná pevnost z období Chimů, která chránila jižní hranici jejich říše.
Cesta z Paramongy do Huarazu je dlouhá 205 kilometrů a musíme při ní překonat sedlo ve výšce 4100 metrů n.m., které tvoří vstupní bránu do pohoří Cordillera Blanca.
Huaraz leží v údolí Callejón de Juaylas, kterým protéká Rio Santa. Toto údolí odděluje pás pohoří Cordillera Negra (cca 4000 m n.m.) od Cordillera Blanca (přes 6000 m n.m.).
Abychom se dostali do Chavínu, musíme nejdříve dojet do Catacu (37 km) a odtud potom 72 kilometrů přes jižní část Bílých Kordiller (Cordillera Blanca).
Díky nádhernému počasí vidíme už z náměstí v Catacu také Huascarán, nejvyšší horu pohoří, která dala jméno celému národnímu parku. NP Huascarán pokrývá takřka celé území Cordillera Blanca a jako jeden z prvních byl již v roce 1977 zapsán na seznam UNESCO.
Zpočátku projíždíme rovinatou planinou, zvanou Pampa des Buenos Aires. Zdejší pozemky patří zemědělcům z Catacu.
Jedna z hor, které pampu lemují, se jmenuje Ocshapalca (5888 m) - stejně jako tráva, která je dutá a pevná, proto ji místní používají k vázání.
Na planině nerostou žádné stromy, pouze u jezera, které se díky tomu jmenuje Querococha (quero je "dřevo", cocha je "jezero").
Lago Querococha leží ve výšce 4069 metrů n.m. Jezero je dlouhé 1,5 kilometru, hluboké 14 metrů a naskýtá se nám od něj pohled na dvě pětitisícovky - Maciraju a Yanamarey. Slovo "maci" označuje v místním nářečí ruku, resp. prsty, což nejlépe vystihuje její tvar.
Nejvyšším bodem naší dnešní trasy je sedlo Kahuish v nadmořské výšce 4516 metrů. Tunel Kahuish je dlouhý 450 metrů a po jeho průjezdu se nám otevírá nádherný pohled na východní svahy Kordiller, kterým žehná obrovská socha Ježíše Krista, sponzorský to dar nejmenované italské firmy.
Následuje sešup dolů úsekem, nazývaným "106 zatáček".
Na východních svazích Bílých Kordiller se těžila žula, která byla také použita při stavbě Chavínu. Dodnes tady horníci v primitivních podmínkách kutají uhlí.
Cordillera Blanca tvoří zároveň hlavní jihoamerické rozvodí. Řeky z údolí Juaylas tečou do Pacifiku, zatímco řeky v Callejón de Conchucos již spadají do povodí Amazonky. To je také případ Rio Mosna, prodírající se malebným údolím pod námi.
Historie Peru začíná obdobím lovců a sběračů. S příchodem zemědělství se začali lidé usazovat a vytvářet městské státy (např. Caral nebo Sechín). Za první centralizovaný útvar lze považovat Chavín.
Chavínská kultura byla nejvýznamnější civilizací na americkém kontinentě v prvním tisíciletí př.n.l. Svého vrcholu dosáhla v letech 900 až 200 př.n.l.
Jednotlivé městské státy ještě nebyly sjednoceny pod jedinou vládu, spojovalo je však společné náboženství a obřadní centrum, ležící na východních svazích Bílých Kordiller (Cordillera Blanca). Chavín doslova znamená "střed" nebo ještě přesněji "pupek světa".
Chavín byl ceremoniální středisko, kde žili kněží. Kromě chrámů a jejich příbytků tady byly již jen přístřešky pro poutníky. Tedy žádné královské paláce ani vojenské kasárny. Středisko nemělo žádnou vojenskou obranu, proto taky mohlo být později tak lehce dobyto.
Chavín byl teokratickou společností. Kněží určovali dobu setí i sklizně. Věštby prováděli za pomoci mezcalinu - drogy, získávané z kaktusu. Proto jsou na většině rytin znázorněni s velkýma očima.
Na vstupním "informačním" nádvoří je několik originálních chavínských hlav a replika nejvýznamnějšího zdejšího artefaktu. Originál Lanzonu uvidíme v podzemním tunelu, tam si ho ale vzhledem ke stísněným prostorám nebudeme moci prohlédnout ze všech stran.
Rovněž Raymondiho stéla je replika. Tři zvířata symbolizují tři patra světa - ryba podzemí, jaguár zemi, orel nebe. Originál je uložen v muzeu v Limě. Všechno ostatní, co v Chavínu spatříme, už bude ale původní.
Velké centrální nádvoří (Plaza Quadral) je obklopeno malými pyramidami a na jeho okraji vidíme rovněž vodní kanály. Obřady se totiž odehrávaly v podzemních místnostech a voda, která se do nich přiváděla, vytvářela kromě klimatizace také "strašidelné" zvukové efekty.
Stojíme-li uprostřed čtvercového náměstí, vychází slunce ráno nad horou a rozděluje prostranství přesně na dvě poloviny - bílou a černou.
Tento protiklad byl dodržen také při stavbě hlavního chrámu - pravá část schodiště je vytvořena z černých kamenů, zatímco levá z bílých. Levá část se nezachovala tak dobře, což je pochopitelné - vápencové bloky časem zvětrají a nevydrží tak dlouho jako černá žula. Na pravé straně je dokonce vidět, že spodní dva schody jsou vytesány z jednoho bloku kamene.
U paty schodiště se nachází oltář se sedmi děrami. Původně na tomto místě stávala ještě Raymondiho stéla. Proč má oltář sedm děr? Sedmička byla v chavínském kultu posvátné číslo. Když měl rozkrojený kaktus tvar sedmicípé hvězdy, byl z něj mezcalin silnější.
Po Schodišti hadů vystupujeme nahoru k Hlavnímu chrámu. Chavín se stal ceremoniálním střediskem již někdy kolem roku 1300 př.n.l. Stavba hlavního chrámu byla zahájena kolem roku 500 př.n.l. a fungoval až do doby dobytí města v roce 200 př.n.l.
Pojmenování El Castillo ovšem není zcela správné, protože, jak už víme, v Chavínu žádná vojenská posádka nikdy nebyla. Prvním objevitelům ale stavba ze všeho nejvíc připomínal pevnost, čemuž se ostatně ani nelze moc divit.
Nejlépe zachovaná je levá část, kde je nejlíp vidět technika výstavby. Budova byla odolná proti zemětřesení, což její stavitelé zajistili střídáním tlusté a úzké vrstvy cihel. To, co opravili dobyvatelé, už nebylo zdaleka tak dokonalé.
Schody uprostřed chrámu vedou na plošinu s atriem (Atrium della Falconias). Hlavní portál podpírají sloupy s vyobrazením sokolů. Po obou stranách hlavního vchodu je umístěno sedm kamenů.
Galerie obětin se nachází pod zemí. Obětiny se házely dolů dírami, rozmístěnými (jak jinak než) do sedmi řad.
Schodiště ke Kruhovému nádvoří je původní. Kruhové náměstí (Plaza Circular) bylo součástí starého chrámu. Zdobí jej kameny s řezbami kněží a právě zde byly nalezeny vzácné mušle. Obojí je teď umístěno v muzeu v Chavínu de Huantar.
Hlavní obřadní prostory původního chrámu představují podzemní tunely. Jeden z nich nás dovede až k Lanzonu.
Lanzon zobrazuje místního boha, nazývaného též "usmívající se bůh". Kamenný sloup je vysoký 4 metry a po obou stranách jej zdobí řezba božstva v podobě kočkovité šelmy. Už tady tedy vidíme počátek následujících kultů a náboženství - Inkové rovněž znázorňovali svého boha jako pumu nebo jaguára.
Granitový monolit je zasazen do základny ve tvaru kříže, což zřejmě symbolizuje jižní kříž. Většina vyspělých jihoamerických kultur spojovala náboženství s astronomií.
Následuje galerie, zvaná Labyrinth. Každou chavínskou podzemní galerii tvoří soustavu místností, propojených schodišti a pasážemi. Většina z nich má jen jeden vstup, takže musely být dobře větrané.
Jelikož indiáni neznali oblouk, jsou všechny chodby zakončeny stropními překlady. Podzemní prostory vznikaly zřejmě tak, že je vykopali v zemi a poté opět zakryli hlínou.
Řada pasáží je zdobena vyčnívajícími kameny. V tzv. Galerii sloupů můžeme vidět dokonce vyhlazené stěny a překlady, resp. pokusy o jejich hladké vyhlazení. Tato práce už nebyla zřejmě kvůli dobytí města dokončena.
Další podzemní prostory sloužily původně jako vězení. Objevitelé jej však podle nalezených rytin pojmenovali Galerie manželů (jak symbolické!).
Na zadní stěně chrámu je zřetelněji vidět čára, která jej půlila, přesněji řečeno rozdělovala na černou a bílou polovinu. Ze zdi tady také trčí jedna originální hlava.
Podobně jako podzemní chodby byl celý chrám po svém obvodu zdoben vyčnívající kamennými trámy, které byly otesány do tvaru hlav - zvířecích, lidských, nejčastěji mytologických bytostí. Řadu originálních chavínských hlav najdeme v muzeích po celém světě, na původní zdi zůstala jediná.
Chavín de Huantar je městečko, v němž se snoubí původní název blízkého předkolumbovského střediska se španělským přídomkem pro pojmenování zdejší madony. Nejvyhledávanějším objektem je samozřejmě místní archeologické muzeum, které postavila japonská vláda a bylo otevřeno teprve před rokem (18.7.2008).
Hned v první místnost vidíme vyřezávané kameny z Kruhového nádvoří starého chrámu. Čelní místo patří muži, držícímu v obou rukou mušle.
Jedná se o velké jedovaté mušle rodů spondilius a strombus, které byly velice vzácné. Pocházely z Ekvádoru a vlastnit je mohli pouze kněží a vrchnost. Kněží z nich věštili. Když tyto mušle přinesl teplý mořský proud ze severu, bylo to neblahou předzvěstí příchodu hurikánu el niňo.
Na kruhovém nádvoří bylo nalezeno celkem 21 zdobených mušlí, 19 trumpet (mušlí rodu strombus) zabírá druhou místnost muzea.
Následující prostory jsou vyhrazeny dalším předkolumbovským civilizacím, hlavně kulturám severního pobřeží Peru. Mezi vystavenými artefakty najdeme sošku realistického znázornění sebevraždy, která náleží kultuře Cupisnique.
V poslední části muzea jsou umístěny kamenné hlavy všech možných tvarů a velikostí. Za vyfocení by stála téměř každá z nich, bohužel právě v tu chvíli vypnuli v celém městě elektrický proud, takže musíme naši návštěvu předčasně ukončit...
Na zpáteční cestě se ještě jednou zastavujeme u jezera Querococha a na pampě, kde si vychutnáváme pohled na horu Pongos v zapadajícím slunci. Pongos doslova znamená "12 vrcholů", nejvyšší z nich je vysoký 5680 metrů.
Dnes vyjíždíme z Huarazu už v 5,00 hodin ráno, abychom se vyhnuli stávkám, zadržujícím turistické autobusy. Vesničané nemají obecně nic proti turistům. Když se ale snaží dosáhnout splnění nějakého požadavku, nevyplatí se jim stávkovat před ministerstvem, protože tam je už nikdo neposlouchá. Tak se snaží zasadit vládě ránu tam, kde je to pro ni z hlediska příjmů nejbolestivější - a to je právě turismus.
Díky tomu alespoň můžeme spatřit na ranní obloze Venuši, podle níž je pojmenován Huaraz. Údolí Juaylas je dlouhé 180 kilometrů, je ale velice úzké a rozšiřuje se pouze v oblasti Huarazu. Proto je právě odsud vidět Venuše nejdřív. Slovo "huaraz" je zkomolením kečuánského jména pro tuto planetu.
Ráno se zastavujeme na tržnici ve městě Yungay v severní části Callejón de Juaylas. Toto město je ovšem nové, původní Yungay bylo zcela zničeno při otřesech Huascaránu v roce 1970.
Jednalo se o největší přírodní katastrofu v dějinách Peru (a shodou okolností také československé horolezecké výpravy). Za oběť ničivé lavině tenkrát padlo 20.000 lidí. Nové domy byly proto postavena kousek vedle a původní zasypané město ponecháno jako pietní místo.
K zemětřesení došlo 31.května 1970 ve 3,30 hodin odpoledne, kdy byly zaznamenány otřesy o síle 7,7 stupňů Richterovy stupnice. Když už si přeživší mysleli, že to nejhorší mají za sebou, utrhla se ze severního vrcholu Huascaránu lavina bahna, ledu a kamení (tzv. aluvion), která se valila dolů údolím.
Yungay bylo relativně chráněno za kopcem. V místě, kde se údolí zužuje, se však do něj ohromná masa hmoty už nevtěsnala, vyskočila do výšky 200 metrů, překonala hřeben a město zaplavila.
Katastrofa, která postihla Yungay v květnu 1970, nebyla první. Socha Krista, která se tyčí nad starým městem, je připomínkou zemětřesení z roku 1962, při němž zemřelo 5.000 lidí.
Několik děti se v roce 1970 zachránilo na stadiónu na okraji města, kde právě probíhalo cirkusové představení.
Ve vesničkách severní části pohoří Cordillera Blanca se můžeme přesvědčit o tom, že místní obyvatelé vyrábí nepálené cihle na stavbu svých příbytků stále stejným způsobem jako generace jejich předchůdců před tisíci lety. Bahno změkčí vodou a smíchají s nasekanou slámou. Tuto hmotu potom natlačí do dřevěné formy a takto vytvořenou cihlu (tzv. adobe) suší na slunci.
Na střechy svých domů umisťují někteří vesničané hrnce pro štěstí. Tento zvyk pochází ještě z dob Inků. Španělé se jej snažili vymítit a zaměňovali hrnce za kříže. V odlehlých horských oblastech se jim to ale, jak je vidět, tak úplně nepovedlo.
Zleva vidíme Huandoy (6395 m), následuje údolí, které jej odděluje od masivu Huascaránu. Tím budeme "za chvíli" projíždět.
Huascarán má dva vrcholy. Vlevo je severní, vpravo jižní vrchol. Ten je nejvyšší. Měří 6768 metrů a je to zároveň nejvyšší hora Peru.
My míříme k jezerům Llanganuco, která jsou sice vzdálena pouhých 25 kilometrů od Yungay, ve zdejším terénu to ale představuje dobré 1,5 hodiny jízdy.
Krátce po vstupu do NP Huascarán se zcela mění vegetace. Ostrá hranice odděluje rostliny, rostoucí v rozdílných nadmořských výškách. Skalní stěny, lemující údolí mezi masivy Huandoy a Huascaránu, dosahují výšky až 1000 metrů.
Jezera Llanganuco (Lagos Llanganuco) leží v nadmořské výšce kolem 3800 metrů a jsou celkem tři - Dolní jezero, zvané "ženské", Horní jezero, zvané "mužské", a mezi nimi je malá jezero Niňo (tedy "dítě").
Horní jezero (Orconcocha) bylo před zemětřesením mnohem mělčí. Žije na něm 19 druhů kachen a vzácná vodní činčila. Snažíme se ve vodě zachytit odraz hory, která se stala osudná také československým horolezcům.
Expedici Peru '70 provázela smůla od samého počátku. Původně plánovaná výprava na Aljašku musela být v období počínající normalizace zrušena. Následovaly změny v obsazení, loď s materiálem dorazila pozdě a některé bedny byly vykradené. 18.května zahynul nešťastnou náhodou při nenáročném treku horolezec Ivan Bortel, který měl vést výpravu novou trasou na jižní vrchol Huascaránu.
Zbývajících 14 členů se rozhodlo pro výstup jednodušší trasou a založilo základní tábor u jezera Llanganuco. Právě tady je osudného 31.května zastihlo zemětřesení. I když tábor stál na samém okraji lavinového pole, zasypalo je to všechny. Jednalo se o jedinou horolezeckou výpravu v historii, z níž se nevrátil domů jediný člověk.
Pomník československým horolezcům stojí na svahu uprostřed mezi oběma jezery. V průběhu let se stal jakýmsi památníkem všech našich zahynulých horolezců, takže tady najdeme také pamětní tabulky obětí jiných hor.
Nejrozšířenějším stromem v okolí Dolního jezera (Chinancocha) je rezavý quenoal. Ten také lemuje po obou stranách stezku, pojmenovanou Maria Josefa. Tato dívka chtěla vstoupit do kláštera, zamiloval se do ní ale ovčák z vedlejší vesnice, který ji unesl a vzal si ji za ženu. Když mu utekla, schovala se v jeskyni, kde ji dostihl a zabil. Chlapci z její vesnice ho pak ukamenovali.
Město Caraz leží na samém konci údolí Juaylas. Jelikož je zde nadmořská výška již pouhých 2250 metrů, je zde mnohem více zeleně, více se zde pěstuje a daří dobytku. Z kravského mléka se také vyrábí místní sladká specialita, připomínající naše Tatra-mléko v plechovkách. Ostatně samotné jméno "caraz" znamená "sladký".
Vrátili jsme se zpátky pod Huascarán. Místo, kde stálo bývalé město Yungay, zasypané při zemětřesení v roce 1970, nebylo nijak upravováno a bylo celé přeměno na pietní areál. V tuto chvíli tedy šlapeme 8-9 metrů nad původními ulicemi.
Campo Santo (doslova "svaté místo") je upraveno velice střízlivě - žádný monstrózní památník, pouze jednoduchý parčík, který ještě více umocňuje jeho depresivní atmosféru.
Jediným "památníkem" je socha Krista na místním hřbitově, ta se ovšem vztahuje k předchozí katastrofě z roku 1962. Z toho zároveň vyplývá, že k podobné události zde nedošlo poprvé a obyvatelé byli na další zemětřesení připraveni. S následnou lavinou ale nikdo nepočítal.
Lavina se valila po svazích Huascaránu rychlostí 300 km/hod a k městu dorazila přibližně za 4 minuty. Lidé se snažili utíkat na vyšší místa. Nejvíce se jich zachránilo právě na místním hřbitově, který se nachází na pahorku.
Hřbitov se sochou Krista se tak kromě pár baráků a stadiónu na okraji města stal jedním z mála míst, které katastrofu přežily. Na hřbitově se zachránilo 92 lidí, ostatní nedoběhli. Nápis na jednom hrobě říká "Holčičko, utíkej, ať se zachráníš aspoň ty". To byla poslední slova matky, která prchala se svojí dcerou, ale síly jí už nestačily.
Ti, co přežili, dali křížek tam, kde stál jejich dům. Jedinou replikou v areálu je čelní stěna katedrály, která byla vztyčena na místě původního svatostánku.
Před chrámem se rozkládalo náměstí, osázené 36 palmami. Čtyři z nich jako zázrakem zůstaly stát a jejich koruny po katastrofě trčely nad ruinami. Lidé se je proto snažili zachránit a jelikož kmeny sahají 6 metrů pod povrch, vykopali kolem nich kanálek, aby je mohli zalívat. Dodnes přežila živá pouze jedna palma.
Zelený památník stojí na místě bývalé policejní stanice, kde zahynuli policisté i se svými vězni.
Aluvion, který zaplavil město, tvořila směs bahna, ledu a kamení. Největší přivalený balvan je vysoký 4 metry a váží 7.000 metrických tun.
Asi nejznámějším obrázkem z Yungay je zdemolovaný autobus. Autobus měl zastávku o pár desítek metrů dál a na svou nynější pozici "doplaval" na vrcholu laviny.
Památník zdobí symbol sovy jakožto ochránkyně města. Mnohem symboličtěji ovšem vypadá hora, která se při jakémkoliv úhlu pohledu stále majestátně tyčí nad troskami.
Na dalším kameni je umístěna pamětní deska na počest argentinských vojáků, kteří během 10 dní postavili nové letiště, aby se do Yungay dostala humanitární pomoc. Letiště funguje dodnes, všichni vojáci však zahynuli při zpátečním letu.
Celkový počet obětí zemětřesení 31.května 1970 dosáhl čísla 80.000. 20.000 lidí bylo zasypáno lavinou v Yungay, dalších 20.000 jich zahynulo v troskách Huarazu, ostatní pak v ruinách domů po celých Bílých Kordillerách a na pobřeží.
China je národní strom, který má Peru ve státním znaku a na vlajce. Je to druh chininovníku.
Huaraz se nachází v nadmořské výšce 3100 metrů, z jedné strany jej obklopují svahy pohoří Cordillera Negra, z druhé Cordillera Blanca.
Huaraz má v současné době 154.000 obyvatel, i když po zemětřesní v roce 1970 muselo být město vybudováno prakticky celé znovu. Následky této katastrofy jsou zde ostatně patrné dodnes.
Nová katedrála se staví už 39 let - podle toho, kdy jsou peníze a kdy ne. Jednoduchý provizorní svatostánek, který vyrostl vedle, se pomalu z dočasného stává trvalým.
Velkým tržním dnem je v Huarazu pondělí a čtvrtek. Po návštěvě tržnice se ještě jdeme podívat do jediné ulice, která se zachovala z doby před zemětřesením.
V přízemí jednoho ze španělských koloniálních domů je také umístěna chicheria. Chicha je podomácky vyráběný nápoj z kukuřice, který sám o sobě není alkoholický. Někdo si jej ale pro zpestření míchá s místním třtinovým rumem.
Z Huarazu se vydáváme opět na cestu k moři. Projíždíme pohořím Cordillera Negra, které je nižší a mnohem zelenější než Cordillera Blanca. Nejvyšším místem dnešní trasy je Colón Pass ve výšce 4200 m n.m.
Na nulu se dostáváme ve městě Casma, kde nás čeká oběd v rybí restauraci.
Sechín leží téměř na pobřeží Tichého oceánu, v nadmořské výšce 97 metrů. Sechín náleží ke kultuře Casma, která dosáhla vrcholu v letech 1800-800 př.n.l., tedy před vznikem Chavínu.
Jednalo se o nejvýznamnější městský stát předkeramického období (pro upřesnění: ve stejnou dobu vládl v Egyptě faraón Tutanchamón).
Casma byla vojenská společnost a město Sechín bylo správním centrem a vojenským velitelstvím zároveň. Kamenné desky na obvodové zdi paláce zobrazují válečníky a zajatce. Ti mají různě pokřivené obličeje, bez očí, zkrvavené apod.
Palác Sechín (Sechín Alto) fungoval v letech 1500-800 př.n.l. Pojmenování mu však dal až archeolog Tello, který jej objevil v roce 1937. Některé stavební prvky svatyně, např. kamenné výčnělky, jsou podobné jako v Chavínu.
Trujillo založil v prosinci roku 1534 Diego de Almagro na základě příkazu Francisca Pizarra a dnes patří k nejkrásnějším koloniálním městům na severním pobřeží Peru.
V současné době má Trujillo přes 800.000 obyvatel a je třetím největším městem v zemi (za Limou a Areuipou). Zdejší hlavní náměstí je dokonce největší v celém Peru.
Uprostřed Plaza de Armas stojí Monument svobody (La Libertad) a celé prostranství lemují barevné koloniální domy:
Katedrála pochází z roku 1666, první budova byla zničena při zemětřesení v roce 1619. Oltář sv.Petra a sv.Jana Křtitele z konce 17.století je nejstarším oltářem v Trujillu.
Z hlavního náměstí vychází Ulice nezávislosti (Independencia). V kostele San Francisco se nachází kazatelna, z níž sv.František Solano předpovídal zemětřesení v roce 1619. Na hlavním oltáři stojí socha P.Marie Karmelské (Virgen del Carmen), která je patronkou námořníků a rybářů.
Casa de los Leones je pojmenována podle barokního vchodu, završeného dvěma lvy. Jeho stěny zdobí nejhezčí murály ve městě.
Roh ulic Independencia a Junin zabírá rozlehlý Klášter sv.Kláry (Santa Clara). Společně s Monasterio del Carmen je to jediný funkční klášter, který přežil do dnešních dní.
Malé náměstíčko s kašnou bylo už od dob založení města nejvýznamnějším místem, co se týče hospodaření s vodou. Můžeme zde vidět základy starého městského vodovodu a mramorovou fontánu Carabamba, která stála původně na hlavním náměstí. Dnes slouží především k odpočinku a ke schůzkám milenců, jak ostatně napovídá jeho název - Plazuela del Recreo.
Monasterio del Carmen je jedním z nejvýznamnějších a nekrásnějších náboženských komplexů v severním Peru. Patří řádu bosých karmelitánek. Klášter založili v roce 1724 jeptišky, které přišly z Quita, po zemětřesení v roce 1759 byl rekonstruován.
Z náměstíčka Recreo vychází ulice Pizarro, kterou zdobí nejvýznamnější paláce v Trujillu. Palacio Iturregui byl postaven v roce 1842 a díky svému pseudoklasickému nádvoří označen za nejhezčí sídlo v jižní Americe. V současné době je to Club Central.
V Casa de la Emancipación vyhlásil markýz Torre Tagle v roce 1820 nezávislost města a sídlil zde První konstituční kongres. Dnes jsou zde kanceláře Banco Continental.
Kostel La Merced byl postaven v roce 1636. Jeho chloubou jsou barevné reliéfy kolem kopule.
V domě Orbegoso z 18.století bydlel jeden z peruánských prezidentů - maršál José Luis de Orbegoso y Moncada. Od roku 1987 je to (samozřejmě jak jinak) sídlo banky, tentokrát Banco Interbank.
Kostel San Augustin pochází ze 17.století. Zdobí jej pozlacený oltář a vyřezávaná kazatelna.
Trujillo je výborným výchozím místem k poznávání archeologických památek v okolí. Údolí řeky Moche bylo totiž v minulosti centrem významných předkolumbovských civilizací - v prvním tisíciletí n.l. to byla kultura Moche, ve druhém kultura Chimú. Španělé později tok řeky odklonili, čímž jejich památky znehodnotily - stavby z nepálených cihel začaly erodovat.
Kultura Moche trvala od roku 100 př.n.l. do 800 n.l. a jejich oblast zabírala plochu kolem 700 km2. Nejvýznamnějšími památkami na tuto civilizaci jsou Pyramidy Slunce a Měsíce.
Močikové neměli písemné záznamy, ale všechno důležité kreslili na keramiku, takže máme docela dobré zprávy o jejich životě. Je z nich mimo jiné jasné, jak významná byla role náboženství v jejich společnosti a také to, že prováděli lidské oběti.
Údolí Moche dominuje Bílá hora (Cerro Blanco). Takováto místa vždy přitahovala představivost lidí, takže není divné, že je spojovali s božstvy deště a zemědělství.
Na Obětní skále při úpatí Cerro Blanco byly nalezeny kostry obětí a z jejich uložení v jednotlivých vrstvách je patrné, že k lidským obětem docházelo zejména při příchodu hurikánu el niňo, z něhož měli největší obavy.
Oběťmi byli většinou mladí chlapci, neví se ovšem, zda obětovanými byli váleční zajatci nebo zda dobrovolně přispívali svými dětmi příslušníci významných rodin.
Pyramida Měsíce (Huaca de la Luna) měla 5 pater (zachovaly se 4). Močikové své stavby stavěly postupně a jednotlivá patra přistavovali.
Na pyramidu vstupujeme v nejvyšším, tedy 4.patře. Obvodová zeď je zde pokryta typickým močickým symbolem, zvaným ayapaec. Tento tvor v sobě spojuje nejvýznamnější znaky uctívaných zvířat - má hlavu pumy, oči sovy, vousy sumce a nohy ptáka. Po stranách jsou čtyři hadí hlavy (při pohledu zepředu) a hadí těla celý symbol také obplétají.
Nejvíce nás přitahují samozřejmě barevné malby, zajímavá je ale také technika stavby. Svislé spáry sloužily k ochraně zdi proti zemětřesení.
Na vrcholu pyramidy byla vždy obětní platforma, zastřešená bambusovou střechou. Hodně se to podobalo dnešním stánkům nad vykopávkami.
Když se Močikové rozhodli přistavět další patro, tak shodili střechu, dané patro srovnali kamením a postavili nové. Řídili se přitom kalendářem, který měl cykly 70-100 let.
Jelikož stavba pyramidy byla zahájena v roce 400 n.l., tak to odpovídá pěti patrům za dobu existence kultury. Úpadek nastává koncem 6.století po zvlášť krutém el niňo a definitivní konec močické civilizace se datuje do doby kolem roku 850.
Z horního patra Pyramidy Měsíce se nám naskýtá pohled na Pyramidu Slunce (Huaca del Sol) a město, které se rozkládalo mezi nimi.
Močikové nevytvořili jednotný státní útvar, žili v samostatných královstvích. Jejich hlavní město mělo proto spíš administrativní, obchodní a obřadní funkci.
Pyramida Slunce (Huaca del Sol) je sice největší, ale zatím nepřístupná. Vykopávky v údolí Moche probíhají teprve od devadesátých let a ještě nejsou zdaleka ukončeny.
Sestoupili jsme do třetího patra, kde nás hned zkraje čeká několik nových maleb - had s hlavou kondora nebo válečník, držící v rukou hlavu zajatce.
Všem překvapením ale ještě není konec. Před návštěvou Pyramidy Měsíce jsme očekávali beztvarý hliněný kopec z nepálených cihel, místo toho nás přivítaly barevné zdi a není vůbec problém si představit nádheru původní stavby.
Každé patro pyramidy je pokryto jinými symboly. Nejčastěji jsou to kněží, válečníci a zajatci, v dolních patrech potom ryby a mořští živočichové.
Základna Pyramidy Měsíce má rozměry 290 x 210 metrů. Hlavní platforma je čtvercová o stranách 90 metrů a vysoká 20 metrů.
Hlavní vchod je orientován na sever a před ním se rozkládá rozlehlé obřadní nádvoří (180 x 90 m), v jehož prostorách bylo odkryto 6 chrámů, vybudovaných v rozmezí 600 let. Každý z nich byl používán po dobu 100 let, poté byl pokryt bloky adobe, na nichž byl postaven nový chrám. Uvnitř byly nalezeny pohřební komory významných kněží.
Pyramida Slunce byla podle odhadu historiků postavena ze 140 miliónů kusů nepálených cihel. Její současná výška je 40 metrů, základna měří 340 x 160 metrů. Značná část se bohužel zřítila v roce 1604, kdy se skupina vykradačů hrobek pokusila pyramidu otevřít, v domnění, že se v ní skrývají nevídané poklady.
Chan Chan byl politickým a administrativním centrem Chimů. Historikové datují začátek této kultury do roku 850 n.l., idiáni mají zrození národa spojeno s legendou o mýtickém hrdinovi jménem Tacaynamo, který přišel z moře.
Po 600 let rozšiřovali Chimové své teritorium pomocí dobře organizované armády. Poté, co roku 1370 porazily státy Lamabayeque a Sicán, stali se pány celého severního pobřeží Peru od Limy až po Tumbes. Vláda tohoto impéria však trvala pouhých 100 let - v roce 1470 bylo celé území Chimů včleněno do Incké říše.
Rozloha Chan Chanu je 20 km2, což stačí k tomu, aby mohl být zapsán na seznamu UNESCO jako "největší město z nepálených cihel". Ve vrcholném období zde žilo 20-30 tisíc lidí a dosud bylo odkryto 130 studní.
Originální jméno není známo a stejně tak není jasné, zda se má názvem Chan Chan označovat celé město nebo jen jeho určitá část. Každý panovník si totiž stavěl novou rezidenci, takže dohromady najdeme na jeho ploše 9 královských paláců.
Jelikož každý z nich je městem sám o sobě a v zásadě se liší pouze svou velikostí, prohlédneme si podrobně pouze jeden - palác Nik-An (Tschudi), který je v pořadí osmý.
Každý z paláců byl obklopen obrannou zdí, vysokou 8 až 10 metrů. V případě paláce Nik-An je dlouhá 1500 metrů a má pouze jediný vchod na severu.
První obřadní nádvoří bylo určeno k festivalům a náboženským shromážděním, která navštěvovali všichni obyvatelé města. Proto nás překvapilo, že vstup na prostranství je poměrně úzký.
Na protější straně s rampou stál královský trůn. Trůn byl zastřešen bambusem a krále bylo díky větru vždy dobře slyšet. Uprostřed náměstí je oltář, na který se ukládaly oběti, pravděpodobně i lidské.
Vchod do dalších místností lemují sloupy s rytinami mořské vydry.
Následuje malá oltářní hala. Oltář stojí u severní zdi a zřejmě se na něj pokládaly dřevěné sošky bůžků. Hlavní dekorací místnosti jsou tzv. rybářské sítě.
Terasy pro přihlížející byly zastřešeny. Střecha byla na vysokých bambusových kůlech, aby bylo místo dobře větrané. Vypadalo to zřejmě podobně jako dnes.
Za malou oltářní síní se nachází koridor ryb a ptáků - ryby jsou seřazeny do tvaru mořských vln, pod nimi jsou pelikáni.
Další prostory paláce zabírají audienční sály a malé chrámy. V citadele napočítáme celkem 17 přijímacích místností, ve kterých úřadovali kněží a úředníci. Sály mají tvar písmene "U", niky ve stěnách byly určeny pro dary žadatelů.
Dekoraci tvoří opět rybářské sítě a pelikáni. Některé rybářské sítě jsou však otevřené, takže jimi lze vidět do dalších chodeb a místností - důvodem je možná větrání, možná špehování.
Druhé obřadní náměstí bylo určeno pro soukromé obřady. Není jasné, jestli se to týkalo pouze krále a jeho rodiny, nebo všech obyvatel paláce. V každém případě sem neměl přístup nikdo zvenčí. Ke kolektivním shromážděním sloužilo první náměstí.
Spojovacím koridorem jsme se dostali ke studni. V tomto paláci byly studny dvě, přičemž tato sloužila jako obřadní. Obřady se prováděly vždy při úplňku, jelikož hlavním božstvem u Chimů nebylo Slunce, ale Měsíc. Zdůvodňovali to tím, že měsíc je na obloze také přes den, což celkově dělá víc než slunce.
Poblíž studny byly nalezeny zbytky lidských obětí. Je tedy možné, že se obětovalo také při těchto obřadech. Bylo by to ale dost podivné, protože bazén jinak sloužil po zbytek roku k plavání a rekreaci. V místním jazyce se mu říká "hauchaque", což doslova znamená "propadlá zem".
Poslední obřadní náměstí se nachází poblíž pohřební platformy, dá se tedy předpokládat, že se používalo k pohřebním shromážděním.
Král byl pohřben po pětidenním obřadu a jeho mumie byla uložena doprostřed hrobky společně se spoustou obětních předmětů. Kolem bylo 42 nik, určených pro oběti - král byl pohřben i se svými konkubínami a významnými služebníky, aby mu mohli sloužit v posmrtném životě.
O těchto rituálech bohužel nemáme žádné důkazy, protože ani jedna z královských hrobek nebyla nalezena nevyloupená. Dovídáme se o nich pouze na základě dřevěných modelů, nalezených na jiných lokalitách.
Kolem obvodové zdi, přes sklady a spojovací koridory se vracíme zpátky ke vchodu do paláce.
Vykopávky Chan Chanu byly zahájeny v roce 1964, vzhledem k rozloze celého města však určitě ještě nejsou odhalena všechna jeho tajemství. Už nyní se archeologický areál táhne na obě strany podél silnice z Trujilla do Huanchaca a další části se skrývají pod zelenými políčky místních farmářů.
Pláž Huanchaco leží 14 kilometrů severně od Trujilla. Její název pochází opět ze spojení "huanchaque", tedy "potopené území".
Toto pojmenování se používá ovšem až od 18.století, zatímco rybářská vesnička tady byla už v močickém období. Ba co víc - rybáři před 2000 lety se vydávali za svým úlovkem na stejných rákosových člunech jako dnes.
Čluny jsou vyrobeny z rákosí totora, které roste tady všude kolem, a svazují se ze 4 snopů. Původně byly určeny pro 1 člověka, Chimové je pak zvětšili, aby se do nich vlezlo víc osob, dnes jsou zase jen pro jednoho.
Místní rybáři jim říkají "caballito de totora", tedy doslova "koník z totory", a v okolních vesnicích je stále běžně používají. Na pláži Huanchaco je to však v současné době spíš atrakce pro turisty. To je ostatně případ celého letoviska - ještě před 25 lety bylo Huanchaco rybářská vesnice, dnes je to rekreační resort, oblíbený zejména surfaři.
O komerční výlet na rákosových člunech nemáme zájem, ale v místní restauraci jsme si dali výborné cebiche. Cebiche jsou syrové ryby, které se ráno nakrájí na tenké plátky a naloží společně s cibulí do limetkové šťávy.
Většinou se podávají v prázdných mušlích. To ale není důležité. Důležité je, aby byly čerstvé. Proto se musí sníst ještě ten den, kdy byly připraveny.
Odbočka do Cajamarcy vypadá na mapě celkem nevinně. To jsme ovšem netušili, jaká nás čeká cesta - 174 kilometrů kodrcání od Pacifiku do hor nám včera zabralo více než 8 hodin, což představuje průměr 20 km/hod.
Cajamarca leží v nadmořské výšce 2750 metrů a v jejím okolí se nachází několik připomínek předkolumbovských civilizací. Jelikož se už nacházíme na severní vysočině, zdejší civilizace se také svým způsobem života odlišovali od kultur severního pobřeží.
První lidé se v údolí Cajamarca objevili kolem roku 1800 př.n.l. a k nejvýznamnějším památkám patří skalní hrobky Ventanillas de Otuzco, pocházející ještě z předinckého období.
Ve zdejších skalních "oknech" se pohřbívalo od roku 50 př.n.l. do 500 n.l. Slovo "ventanillas" doslova znamená "okénka". Dosud bylo objeveno celkem 337 výklenků s mumiemi, většina z nich směřuje na východ.
Hrobky začali ničit Inkové, aby místní indiáni zapomněli na své kulty, a pak samozřejmě Španělé, kteří hledali zlato. Našli ale jenom kosti.
Některé hrobky byly samostatné, jiné rodinné. Větší rodinné hrobky byly dokonce vevnitř rozčleněny, takže se pohřbívalo i do bočních stěn.
Několik samostatných hrobek je vytesáno stranou od ostatních, mimo hlavní skalní masiv. Není ale jasné, zda se jednalo o výjimečné osoby nebo naopak o zločince.
Když přejedeme na druhou stranu údolí, dovede nás cesta do Inckých koupelí. Baňos del Inca jsou přírodní lázně, už předincké kultury využívali zdejšího horkého pramene, dosahujícího teploty 71oC.
Je samozřejmé, že v takové vodě by se koupající člověk uvařili, proto využívali soukromých koupelen, kam byla přiváděna voda již ochlazená.
Incké lázně mají navíc historický význam. Když sem dorazil Pizarro, poslední Velký Inka Atahualpa právě tábořil v Baňos na své cestě z Cusca do Quita a město Cajamarca bylo vylidněné. Pizarro pozval Inku na večeři, ten ale řekl, že dnes nemá čas a na oplátku ho pozval na zítřek.
Zbytek už jsou řádky z učebnic dějepisu. Pizarro si jako host směl ponechat zbraně, ten však po svém příchodu do paláce přiložil Inkovi nůž na krk a zajal ho. Atahualpa znal touhu Španělů po zlatě, proto Pizarrovi slíbil, že když ho pustí, naplní svou celu až po okraj "slzami slunce", což také skutečně učinil.
Pizarro ovšem mezitím poznal, že Inkové jsou bez svého vůdce bezmocní a zalekl se toho, co by se stalo, kdyby ho pustil - takže ho nakonec stejně popravil.
Cajamarca má v současné době 180.000 obyvatel, nebylo tomu tak ale vždycky. Počet obyvatel se za posledních 16 let zdvojnásobil díky zlatým dolům. Cajamarca je proto spíš známá jako jedno z nejmalebnějších koloniálních měst v Peru.
Za nejhezčí klášter ve městě je považován Belén. Byl postaven v roce 1629 v barokním stylu a jednalo se vůbec o největší klášterní komplex ve své době.
Klášter se skládá ze dvou částí, které jsou dnes odděleny silnicí. Nemocnice pro ženy byla původně vyzdobena freskami, z nichž se zachovala pouze torza. Sestry před svým odchodem z neznámých důvodů veškerou výzdobu smazaly. V současné době je tady umístěno malé archeologické muzeum, jehož nejzajímavějším exponátem je dětská mumie v lastuře.
Součástí nemocnice pro muže na druhé straně cesty je také kostel s opravdu zajímavou, až přeplácanou, výzdobou. Tomuto stylu baroka se v zemích Latinské Ameriky říká churriguereskní.
Jedinou inckou památkou v Cajamarce je místnost na výkupné (Cerato del Rescata), kterou Atahualpa naplnil zlatem, aby uspokojil Pizarra. Původně to byla součást paláce Velkého Inky, dnes je to jenom "chata" na nádvoří jednoho z koloniálních paláců. Místnost má plochu 30 m2 a zaplněna zlatem byla do výšky 3 metrů, což celkem představuje 50 tun.
Kaple La Dolorosa (Capilla de la Virgen des Dolores) vedle františkánského kláštera je zasvěcena patronce města, proto se tady nachází nejvzácnější soška madony. Výzdoba je přizpůsobena místním indiánským poměrům - například Ježíš Kristus na kamenné Poslední večeři nemá před sebou na talíři rybu, ale morče.
Stavba kostela San Francisco byla zahájena v roce 1699, zvonice však byla dokončena teprve v roce 1951. Důvodem byly vysoké daně, které Španělé uvalily na náboženské budovy. Většina chrámů v Cajamarce proto nemá dostavěné věže, aby mohly být stále považovány za stavbu.
Nejhezčí výhled na město se naskýtá od kapličky na vršku Santa Apolonia. Ulicí 2.května (Jirón Dos de Mayo) potom scházíme dolů na Plaza de Armas. Katedrála pochází ze 17.století a při její stavbě byly použity kameny z několika inckých staveb.
V uličkách Cajamarcy najdeme řadu pěkných koloniálních domů. Za nejlepší ukázku kamenické práce je považován portál Paláce hrabat z Ucedy (Palacio de los Condes de Uceda), v němž dnes sídlí Banco de Crédito. Hezkou fasádu a vnitřní nádvoří má ale taky náš hotel "El Portal del Marques".
Dalším významným nalezištěm na severním pobřeží Peru je údolí Lambayeque. Archeologický areál Túcume se nachází přibližně 40 minut cesty severně od Chiclaya.
První osídlení v údolí Lambayeque se objevuje kolem roku 1800 př.n.l., v letech 100 až 600 n.l. zde vládla mocná močická kultura. Důvod konce této civilizace není znám, zřejmě ale souvisí se zvlášť ničivým průběhem el niňo a krvavých rituálů, prováděných za účelem jeho zastavení. Obětí bylo nakonec tolik, že se obyvatelé prakticky sami vyhubili.
Po roce 700 se tady usadily kultury Lambayeque a Sicán (neplést se státem Sipán, spadajícím do úplně jiného období). Zrození těchto národů je spojeno s legendou o králi Naymlapovi, který připlul na voru přes moře. Tyto historiky pozorně poslouchal Thor Heyerdahl, který nějakou dobu vedl zdejší vykopávky, a přivedly ho k hypotéze o osídlení jižní Ameriky z Polynésie, což se potom snažil dokázat svou slavnou plavbou na voru Kon-Tiki.
V roce 1370 dobyli zdejší území Chimové a o 100 let později Inkové. To už se ovšem blížil příchod Španělů a zánik všech původních jihoamerických kultur.
Nejvyšší kaktus, stojící před muzeem, je San Pedro, z něhož se získával mezcalin, jímž se opájeli kněží při věštění.
Vrchol kultury Lambayeque spadá do období kolem roku 1100 n.l. V tu dobu také začínají vznikat stavby ve zdejším Údolí pyramid.
Celý areál má plochu 220 hektarů a je vystavěn kolem posvátné hory. V těsném okolí kopce se nachází 26 hliněných pyramid, ve vzdálenějším pak ještě dalších 20, které se ovšem teprve musí vyhrabat.
Hlavní pyramidou byla Huaca I. Ve skladišti u její paty jsou shromážděny nálezy keramiky a archeologové stále odkrývají další patra.
Inkové chtěli pyramidy zničit a po nich samozřejmě taky Španělé, kteří se je snažili vypálit. Právě tím jim ale naopak pomohli - červená barva stěn naznačuje, že původně nepálené cihly svými ohni vypálili, takže déle vydržely.
Vzdálenější pyramidy byly určeny pro chudé lidi, kteří měli do centra přístup jen při velkých obřadech. Příbytky kněží se rozkládaly za centrálním náměstím a byly rampou spojeny s obětní horou.
Přímo ve městě Lambayeque se nachází Muzeum hrobky Pána ze Sipánu (Museo Tumbas Reales de Sipán). Jelikož se jedná o jedno z nejkrásnějších a nejbohatších muzeí na světě, ani nás moc nepřekvapí přísná bezpečnostní opatření a fakt, že se zde nesmí fotografovat.
Hrobku Pána ze Sipánu lze přirovnat snad jen k nálezu Tutanchamónovy hrobky v Egyptě, s níž má překvapivě mnoho společného - jako jediná byla objevena nevykradená a přestože se nejednalo o nijak významného vládce, pokryly její poklady tři patra muzea.
Sipán byl jen jedním z močických městských států, které existovaly na tomto území počátkem letopočtu. Hrobka vládce shodou šťastných okolností unikla pozornosti místních vykradačů a byla objevena teprve v roce 1987.
Pán ze Sipánu byl pohřben v roce 220 n.l. Byl vysoký 167 centimetrů (což byl na svou dobu docela čahoun) a zemřel ve věku 35 let. Jeho tělo bylo docela zdeformované, což bylo zřejmě způsobeno nošením těžkých ozdob.
Z těch nás zaujmou zejména tři páry náušnic, přesněji řečeno "ušních talířů", a zlaté plátky do nosu, které si nasazoval při obřadech, aby nebylo vidět, že se mu při mluvení hýbou ústa stejně jako normálnímu člověku.
Nejčastějším zobrazením je samotný panovník, který drží v jedné ruce obětní nůž a ve druhé hlavu zajatce. Na některých výjevech má dokonce červená ústa, což by nasvědčovalo tomu, že při obřadech také pil krev obětí.
Hrobka Pána ze Sipánu je šestipatrová, přičemž jednotlivé části pocházejí z různých období. V horním patře je Pán ze Sipánu, v nejspodnějším tzv. Starý Pán ze Sipánu. Testy DNA prokázaly jejich genetickou příbuznost.
Pán ze Sipánu byl pohřben společně se svými ženami, konkubínami a věrnými služebníky, kteří museli být obětováni kvůli tomu, aby byl zajištěn v dalším životě. Strážce na horním víku rakve má dokonce useknuté nohy, aby nemohl utéct.
Uložení jednotlivých těl odpovídalo společenskému postavení - bohatí byli pohřbeni v dřevěných rakvích, chudší zabaleni bambusovou přikrývkou a nejchudší pouze v látce. Kromě všech předmětů, které panovník během života používal, sem byly uloženy také mumie lamy a psa.
V dalších patrech hrobky byly nalezeni kněží a generálové. Zvláštností je asi 12-14letá holčička, u níž ovšem byla také zjištěna příbuznost s Pánem ze Sipánu. Zřejmě se tedy jednalo o rodinnou hrobku a následnictví trůnu nebylo dědičné. Další králové měli své hrobky, které byly ovšem už dávno vyloupeny nebo naopak na své objevení teprve čekají.
Muzeem procházíme odshora dolů, stejně jako jednotlivými vrstvami hrobky. Na závěr nás tedy čeká Starý Pán ze Sipánu, který je o 400 let starší. Na rozdíl od Pána ze Sipánu, pohřbeného se všemi svými konkubínami, strážci, psi a lamami, v tomto hrobě leží kromě "starého pána" jenom jeho žena a jedna lama.
Naší poslední zastávkou je Sipán, tedy místo, kde k legendárnímu nálezu došlo. To se nachází pár kilometrů východně od Chiclaya.
Taky tady je malé muzeum a kromě erotické močické keramiky v něm najdeme kompletní sadu ozdob a předmětů, nalezených v hrobce jednoho z páněsipánových kněží. Není to už teď pro nás sice taková bomba, zato si ale všechno můžeme natočit.
Už dávno před příjezdem do Sipánu jsme viděli dvě hliněné pyramidy, tyčící se uprostřed zelených polí.
Huaca Rajada je stále v takovém stavu, jak ji archeologové po vyzvednutí nálezů ponechali. Můžeme zde vidět jednotlivá patra hrobky a v některých z nich dokonce repliky mumií a objevených předmětů. Nahoře je samozřejmě Pán ze Sipánu.
Chiclayo má 450.000 obyvatel a je to především průmyslové město, mnoho památek zde nenajdeme. Na avenidě Luise Gonzalese stojí Bazilika sv.Antonia a na neoklasickém průčelí místní katedrály nás spíše než dórské sloupy zaujali supové na věžích.
Přiletěli jsme do Ekvádoru. Hlavní město Quito leží v nadmořské výšce 2850 metrů a hory jej rozdělují na dvě části - severní a jižní.
Nad jižním městem (Quito Sur) se tyčí sopka Pichincha (4794 m), což je významná hora také z pohledu ekvádorské historie. V roce 1822 zde svedla vojska, vedená generálem Antonio José de Sucrem, rozhodující bitvu se Španěly.
K prvnímu vyhlášení nezávislosti došlo již v roce 1809, Španělé na něj ovšem nereagovali. Rozhodující porážku utrpěla španělská vojska v roce 1822, kdy vznikla Velká Kolumbie.
Velká Kolumbie (Gran Colombia) bylo sdružení tří států, nezávislých na Španělsku - Ekvádoru, Venezuely a Kolumbie. Definitivní vyhlášení nezávislosti Ekvádoru bylo provedeno v roce 1830.
Od vyhlídky na jižní Quito již pokračujeme tzv. Cestou sopek. Avenida de los Vulcanes je silnice, která protíná prakticky celou zemi. Pojmenování "cesta sopek" použil poprvé Alexandr von Humboldt, protože se podél ní tyčí několik aktivních vulkánů. Prvním z nich je Cotopaxi.
Cotopaxi je druhá nejvyšší hora Ekvádoru a zároveň nejvyšší aktivní sopka na světě. Národní park, který ji obklopuje, byl založen v roce 1975 a v současné době má rozlohu 34 tisíc hektarů. Od určité nadmořské výšky jej pokrývá travnatá step, zvaná paramo, na níž žije také několik vzácných druhů zvěře.
Když jsme se vydali na prohlídku paramos, měli jsme štěstí - právě v tu chvíli vítr jako mávnutím kouzelného proutku odehnal mraky a připravil nám pohled na zcela odkrytou horu.
Cotopaxi je vysoká 5897 metrů a lze ji zcela jednoznačně poznat díky černému fleku pod vrcholem. Stěny sopky jsou v těchto místech tak tenké, že je neustále zevnitř zahřívá zemské magma a ledovec se na nich neudrží ani v zimním období.
Laguna Limpiopungo leží ve výšce kolem 3500 metrů n.m. Laguna byla zformována během poslední doby ledové, dnes je napájena prameny a roztavenými vodami z vulkánu Rumiňahui.
Laguna zabírá plochu 50 akrů, na první pohled nám ovšem připadala daleko menší. To způsobují močálovité okraje, které musíme během naší procházky obejít.
V ekvádorských horách žijí indiáni kmene Kičua (Kichwa). Navštívili jsme jednu z místních rodin. V malém domku uprostřed polí se tísní tři generace. Napočítali jsme asi 10 lidí. Živí se pěstováním cibule a morčat.
Pohled na vulkanickou krajinu je úchvatný. V dálce vidíme kráter Quilotoa, k němuž míříme.
Hora uprostřed údolí připomíná malé Machu Picchu. Z druhé strany ovšem vypadá spíš jako sedící King Kong.
Laguna Quilotoa leží v nadmořské výšce 3850 metrů. Tato jedinečná přírodní oblast, nacházející se v severozápadní části regionu Cotopaxi, se vyznačuje studeným a suchým klimatem. Samotný kráter a laguna Quilotoa byly dotvořeny erupcí 4.února 1797.
Stejně jako v sousedním Peru, je i v Ekvádoru svátečním jídlem pečené morče. V místní řeči se mu říká cuy. Na okraji města Ambato dokonce existuje ulička, plná cuyáren.
Centrem regionu Chimborazo je Riobamba. Riobamba doslova znamená "řeka v údolí" (rio - řeka, bamba - údolí). Město bylo celkem třikrát zakládáno a původně se jmenovalo Santiago de Quito. Na současném místě bylo vybudováno po zemětřesení v roce 1797. V roce 1830 tady byla podepsána ekvádorská ústava.
Odehnání mraků od Chimboraza tentokrát trvalo o něco déle, nakonec se nám to ovšem spojenými magickými silami zase podařilo.
Národní park Chimborazo byl založen v roce 1997. Má rozlohu 60 tisíc hektarů a je to největší rezervace na vikuně, divoké lamy.
Chimborazo měří 6310 metrů a je to nejvyšší hora Ekvádoru. Vzhledem k zakřivení zeměkoule má dokonce největší vzdálenost od středu Země, takže je ještě o 2 kilometry vyšší než Mt.Everest.
Je pěkné počasí, proto se od základní chaty ve výšce 4800 metrů n.m. pokusíme vystoupat ještě dalších 200 výškových metrů ke druhému refugiu.
Chata Edward Whymper je pojmenovaná po prvním bělochovi, který zdolal Chimborazo. Nachází se přesně ve výšce 5000 metrů n.m., což je samozřejmě náš výškový rekord na této trase.
Údolí Cajabamba bylo jedním z prvních míst, osídlených Španěly. Ve vesničce Balbanera stojí dokonce první kaple, postavená Španěly v Ekvádoru. Pochází z roku 1524 a je zasvěcena zdejší P.Marii (Virgen de Balbanera).
Ekvádorskými Andami prochází nejvýše položená železnice na světě. V roce 1902 byl dokončen nejnáročnější úsek, vedoucí do města Alausí, odkud vyjíždějí soupravy na cestu do Ďáblova nosu (Nariz del Diablo). Jelikož je momentálně pokažená lokomotiva, funguje místo ní náhradní doprava. Když ale vidíme jakési "jarmareční" autobusy na kolejích, tak nás nakonec ani moc nemrzí, že jsme už nesehnali jízdenky...
Ingapirca je nejvýznamnější inckou památkou v Ekvádoru. Ingapirca doslova znamená "incká zeď". Inkové ovšem nebyli prvními obyvateli tohoto území. Dávno před nimi zde sídlila kultura, pojmenovaná podle údolí Caňari.
Ingapirca leží ve výšce 3170 metrů n.m. Nejstarší části kaňarské pevnosti se datují do roku 800 n.l. Na jejich základech vystavěl koncem 15.století Inka Tupac Yupanqui obřadní středisko, kterému dominuje Sluneční chrám.
Nahoře byly umístěny skladiště a místnosti, z nichž se ovšem dochovaly pouze základy. O jejich skutečném vzhledu si můžeme udělat představu díky rekonstrukci jednoho z domků. Výklenky ve zdech nejsou okna, ale sloužily pro úschovu věcí. V inckých budovách bylo obecně dost temno, malá okénka jsou pouze nahoře. Původní kameny, které leží na podlaze, pocházejí ještě z předinckého období.
Obytnou část rozděluje na dvě poloviny posvátný kámen, zvaný huanca. V době slunovratu procházely sluneční paprsky přesně jeho středem.
Hrobka vedle kamene je kaňarská. Jak to historikové poznali? Ve třímetrové hloubce se našly dvě kostry ve schoulené poloze. Caňarové totiž věřili v reinkarnaci a proto pohřbívali své mrtvé jinak než později Inkové.
Dole se nachází obřadní centrum, které má tvar slunce a měsíce. Na jeho okraji jsou rituální koupele.
V části, zvané Gran Cancha, vidíme kameny na drcení kukuřice. Inkové z ní samozřejmě taky vyráběli chichu, kterou používali při obřadech.
Centrální prostranství obklopují sklady, určené pro hotové jídlo a produkty, které přinášeli obchodníci (ryby apod.). Tyto místnosti neměly dveře, pouze okna. Zásoby připravovali Inkové na šest měsíců dopředu.
Největší stavbou pevnosti je palác - ubytovací zařízení, určená pro významné osoby, jako byli kněží, vojáci nebo sluneční panny.
Kámem na dvorku sloužil jako gilotina na zvířecí oběti. Nejčastěji se obětovaly lamy. Oběti byly určeny pro Pachamamu, bohyni země.
Pod chrámem se nachází ubytovna pro panny. Nejednalo se ovšem pouze o budoucí oběti - 12-14leté holčičky zde byly vychovávány, aby se z nich staly sluneční kněžky. V této části najdeme také jedinou zachovanou původní místnost (schází jí pouze rákosová střecha).
Chrám Slunce má tvar elipsy o velikosti 35 x 13 metrů. Je postaven v ose východ-západ a jeho výška je 47 metrů.
Do chrámu se vchází hlavní branou, proti ní je výklenek. Díru v něm ovšem udělali až dobyvatelé, kteří sice nenašli zlato, ale alespoň zjistili, že celý chrám je postaven kolem skály.
Kaple na horní plošině má čtyři výklenky, ve dvou z nich stály stráže. Výklenky sloužily ke sledování slunce. Většina inckých chrámů totiž byla zároveň observatoří - slunce osvětlovalo niky v různých obdobích roku jinak a kněží tím určovali dobu setí, sklizně a dalších prací a obřadů.
Druhá část chrámu na platformě je zrcadlově stejná. Jedna byla určena pro východ, druhá pro západ slunce a dohromady tvořily elipsovitý tvar, který znázorňoval sluneční dráhu.
Jak je vidět, Inkové měli všechno dokonale promyšleno. Až na jednu věc - nepočítali s tím, že jejich civilizace už brzy skončí. Tuto část jižní Ameriky dobyli dost pozdě, takže tady pobyli jen krátce. Chrám Slunce v Ingapirce fungoval přibližně 50 let...
Cuenca byla založena v roce 1557 a dnes je to třetí největší město v Ekvádoru. Má ovšem nejhezčí a nejzachovalejší historické centrum, díky čemuž bylo zapsáno na listinu světového dědictví UNESCO.
Cuenca leží v nadmořské výšce 2590 metrů a protékají jí čtyři řeky. Největší z nich je Tomebamba. Tak se taky toto místo jmenovalo v době Inků.
Hlavní náměstí tady není Plaza de Armas, ale Plaza Calderón - na počest tzv. dětského hrdiny. Chlapci bylo 16 let, když v bitvě u Pichinchi přišel o všechny končetiny, přesto stále třímal ekvádorskou vlajku.
Další zvláštností náměstí Calderón je to, že má dvě katedrály. Nová katedrála je dlouhá 200 metrů a má tři kopule, pokryté modrými kachličkami. Její stavba byla zahájena koncem 19.století, dokončena byla však až v šedesátých letech minulého století.
Mohutné sloupy jsou vytvořeny z italského mramoru, skleněné kachličky na kopulích pochází z tehdejšího Československa. V roce 1985 navštívil katedrálu papež a jeho sochu v zadní části hlavní chrámové lodě nelze přehlédnout.
Květinový trh se koná každý den na prostranství před klášterem Carmen de la Asunción (Monasterio del Carmen de la Asunción), založeným v roce 1682.
Boční stranu hlavního náměstí zabírá radnice, v rohu stojí Justiční palác. Stará katedrála pochází z poloviny 16.století, její stavba byla zahájena hned po založení města. Nedávno prošla rekonstrukcí, takže vypadá jako nová.
Kromě kostelů můžeme v ulicích Cuency obdivovat také řadu nádherných domů a paláců. Protože se tady usadili lidé z Andalusie, odpovídá tomu jejich výzdoba.
Malebnými uličkami dojdeme až na nábřeží řeky Tomebamby. Kostel Todos Santos je příspěvkem do sbírky "UNESCO pod lešením". Na rozdíl od něj Puento Roto zůstane "zbořeným mostem" už navždy.
Kostel San Blas pochází ze druhé poloviny 16.století a navštěvovali jej především chudí lidé. Ve svou dobu tak tvořil jakousi protiváhu Staré katedrály. Zároveň je to jediný kostel v Cuence, postavený na půdorysu kříže. Na jeho stavbu byly použity kameny z Tomebamby.
Na ulici Simona Bolívara se nachází kostel San Alfonso. Malé náměstíčko s holuby se rozkládá před kostelem Santo Domingo z 20.století.
Řada koloniálních paláců byla přeměněna na hotely. To je také případ hotelu Carvallo na třídě Gran Colombia. Okna většiny pokojů směřují na vnitřní nádvoří, které v minulosti sloužilo k odpočinku a nebylo zastřešené.
Typickým oblečením místních žen je modrá nebo červená sukně a panamák. Málokdo ví, že tento klobouk nepochází z Panamy, ale z Ekvádoru. K jeho výrobě se používá tráva Carludovica Palmata, která roste pouze na ekvádorském pobřeží.
Upletení jednoho klobouku trvá asi dva dny, u těch nejdražších to může být ale taky 6-8 měsíců. Kvalita se pozná podle toho, nakolik je průhledný. Ceny se pohybují od 15 do 1500 dolarů.
Jak tedy přišel panamák ke svému jméno? Prakticky už od počátku 18.století se vozil klobouk do Panamy, kde se překládalo veškeré zboží a do celého světa potom proudilo z panamského přístavu. Proto to pro Američany a Evropany byl "klobouk z Panamy". Další popularitu mu přinesli dělníci, kteří jej používali při stavbě Panamského průplavu, což jen více potvrdilo tento název.
Naším nejoblíbenějším a vždy spolehlivým jídlem byl místní pstruh, zvaný trucha. Trucha je lososovitá ryba, které vyhovují studené vody zdejších horských jezer a jimi napájených sádek.
Naše cesta z Cuency do Guayaquilu vede přes oblast jezer, zvanou El Cajas. Toto pojmenování získala díky tomu, že seshora prý vypadají jako krabičky.
Národní park El Cajas má rozlohu 30 tisíc hektarů a pokrývá jej téměř 250 jezer a jezírek. Největší z nich je Lago Toreadora.
Malebná horská krajina nás doprovází i nadále. Nejvyšší bod silnice se nachází ve výšce 3300 metrů n.m., ještě na vyhlídce ve 2500 metrech jsme ale nad mrakami.
Na pobřežní dálnici se napojujeme poblíž vesnice Jesús Maria, kde se také zastavujeme na kakaové farmě.
Na prohlídku největšího ekvádorského města máme pouze dnešní večer, což nás ale ani moc nemrzí. Guayaquil má přes 2 milióny obyvatel a je to město s největší kriminalitou v zemi. Když vidíme, že každý obchod a každé kadeřnictví tady má svoji ochranku, tak je jasné, že procházku omezíme jen na to nejnutnější. Policie hlídá dokonce i leguány, po nichž je pojmenováno hlavní náměstí.
Guayaquil byl založen v roce 1537. Hlavní náměstí bylo vybudováno v roce 1695 a původně se jmenovalo Plaza de Armas. V roce 1850 bylo kamenickými pracemi změněno na Parque de la Estrella a když sem byla roku 1889 postavena socha Simona Bolívara, bylo přejmenováno po něm (Plaza Bolívar).
Uprostřed Plaza de las Iguanas stojí socha Simona Bolívara, nad ní se tyčí věže Katedrály. Mezi budovou Radnice a Vládním palácem se rozkládá malé pietní náměstí.
Nejoblíbenějším místem v Guayaquilu je dlouhá pobřežní promenáda, na niž vstupujeme u arabsko-byzantské hodinové věže z roku 1931. Věž je vysoká 23 metrů (Torre Morisca).
Malecón kromě ní zdobí několik soch a výtvorů moderního umění. Především jsou to "Čtyři elementy". Vodu a Vzduch jsme poznali na první pokus, to, že červená rozhledna představuje Oheň a zelená Zemi, nám ale došlo až při zpáteční cestě.
Monumentální rotunda ze 30.let znázorňuje nejvýznamnější historickou událost, k níž v Guayaquilu došlo - setkání Simona Bolívara a José de San Martina v roce 1822 (Hemiciclo de la Rotonda).
Galapágy leží 1000 kilometrů od ekvádorské pevniny, přibližně na rovníku. Souostroví tvoří 13 větších a 19 menších ostrovů. V roce 1959 byly celé Galapágy prohlášeny národním parkem, v roce 1978 byly zařazeny na seznam UNESCO.
Pouze čtyři ostrovy jsou obydlené, nejvíce obyvatel má Santa Cruz. 10.000 domorodců se živí především zemědělstvím a turismem.
Poblíž vesnice El Chato se nachází želví farma. Sloní želvy se vyskytují asi na 10 ostrovech, vzhledem k samostatnému vývoji jsou však na každém z nich trochu jiné.
Galapážské ostrovy vznikly vulkanickou činností a nikdy nebyly spojeny s pevninou. Zdejší živočišné druhy se vyvíjely zcela izolovaně. Zvířata nepoznala prakticky žádného predátora a ani člověk jim nikdy neubližoval. Proto z nás nemají strach a lze se k nim přiblížit hodně blízko.
Jelikož jsou Galapágy vulkanického původu (někdy se jim říká "ostrovy, zrozené z ohně"), můžeme se tady setkat se zvláštními geologickými formacemi, jako jsou krátery nebo lávové tunely.
Nejdelší lávový tunel na Galapágách má přes 2 kilometry. Lávový tunel na ostrově Santa Cruz je dlouhý 500 metrů. V neužším místě je vysoký 3/4 metru, takže se musíme plazit po břiše, jinak je to ale docela prostorná chodba.
Dalším podivným útvarem jsou Los Gemelos (Dvojčata). Jedná se o dva krátery, nacházející se na opačných stranách cesty. Dvojčata byla vytvořena zřícením povrchového materiálu do podzemních puklin a komor. Jinými slovy - propadl se strop lávového tunelu.
Toto místo leží poblíž nejvyššího bodu ostrova a je hustě zarostlé lesem stromů escalesia, který je na Galapágách endemický. Jsme ve výšce 750 metrů n.m. a se zdejším typem porostu se v nižších polohách nikde nesetkáme.
Po večeři se vydáváme ještě na drink do hlavního města ostrova Puerto Ayora, abychom si naposled užili pevnou půdu pod nohama...
Vzhledem k rozdílnému vývoji jednotlivých Galapážských ostrovů je každý z nich domovem jiného živočišného druhu. Malý ostrov Seymour Norte (Severní Seymour) je rájem ptáků.
Ptáci samozřejmě mohou létat, takže se s nimi setkáme na více místech. Teraj modronohý je jedním ze symbolů Galapág. Nikomu ale není jasné, proč má modré nohy. Ochranné zbarvení to určitě není. Dalo by se to snad pochopit ještě u samečka, když v době námluv tančí galapážský tanec. Samička je ale větší a má nohy ještě tmavší.
Malí jsou taky terajové modronozí, jenom o tom ještě nevědí. Mláďata se vybarvují teprve kolem tří let.
Specialitou severního Seymouru je fregatka velká. Fregatky nás sice doprovází i při plavbě jachtou po moři, hnízda si však zakládají jenom na severních ostrovech. A tato činnost je nejzajímavější právě v tomto ročním období. Sameček fregatky totiž v době námluv nafukuje červený vak pod zobákem.
Při našem prvním setkání s lachtanem jsme ho málem zašlápli. Další důkaz toho, že zvířata na Galapágách nejsou vůbec plachá a můžete jim nakouknout až do ložnice.
Mysleli jsme, že je časně ráno, proto lachtani ještě spí. Brzy jsme ale zjistili, že oni spí prakticky pořád. Lachtan galapážský existuje ve dvou verzích, světlé a tmavé, když se probudí, tak je velice hravý a budeme se s ním na Galapágách potkávat nejčastěji. Na souši i ve vodě...
Naše jachta se jmenuje Princess of Galapagos a prvními novými pojmy, které jsme se museli naučit, bylo suché a mokré vylodění. Suché znamená, že z jachty přeskočíte do zodiaku, který vás dopraví k nějakému molu nebo schůdkům na pevnině. Mokré znamená, že skáčete ze zodiaku přímo do vody.
První mokré vylodění jsme absolvovali na pláži u ostrova Baltra. Baltra je vlastně jižní Seymour, na rozdíl od svého severního souseda je však mnohem rušnější. Za 2.světové války tady byla americká námořní základna. Američané také postavili letiště, které funguje dodnes a představuje jednu z mála možností, jak se na Galapágy dostat.
My jsme se tady vykoupali, poprvé si zašnorchlovali a podiskutovali se lvouny...
Ostrov Santiago (San Salvador) je typickým příkladem lávového ostrova, na němž můžeme vidět dva druhy lávy - světlá je stará, černá je mladší, protože vznikla při pozdější erupci. Nejrozšířenější rostlinou je lávový kaktus.
U vchodů do černých lávových jeskyní žijí tučňáci a krabi.
Na jižní straně přiléhá k Santiagu malinký ostrov Sombrero Chino (Čínský klobouk). Jeho geologická historie je podobná. Ze špice "čínského klobouku" by mohl být dobrý výhled, lávové tunely a propadlá láva jsou ale důvodem, proč nemůžeme jít až nahoru a musíme chodit pouze černými kameny po jeho okraji.
Lávový krab je pěkně barevný, i když samozřejmě převažuje červená. Malí krabi jsou černí. Jeho život se řídí přílivem a odlivem, živí se tím, co najde na odkrytém dně.
Při setkání s lachtany nás tentokrát rozesmál vypasený samec, který chránil svůj harém.
Mořský leguán je tak tmavý, že prakticky splývá s černým lávovým kamenem. Je to jediný ještěr, který žije v moři. Leguáni se živí řasami, přičemž do sebe mimochodem dostanou množství soli, kterou potom vyplivují nozdrami.
Šnorchlování u lávových skal ostrova Santiago patřilo k těm nejlepším. Kromě obrovského množství ryb, nějakých ježků a modrých hvězdic, se tady pohybovalo taky pár rejnoků a čtyři žraloci.
Malý ostrov Plaza Sur leží u východního pobřeží Santa Cruz a poprvé se zde setkáváme s pozemním leguánem. V lávovém písku mají dokonce svoje hnízda.
Plaza Sur je ale především velkým hnízdištěm vodních ptáků, v tuto dobu je tu hlavně racek vlaštovčí.
Pozemní leguáni žijí na většině galapážských ostrovů, na každém z nich však mají trochu jinou barvu. Na Plaza Sur jsou světlí.
Santa Fé leží rovněž východně od Santa Cruz, je ale o něco větší. Ještě před obědem si jdeme na hodinku zašnorchlovat. Tentokrát nám dělají společnost lachtani, kteří se snaží ukázat, že umí plavat mnohem líp než my...
Ostrov Santa Fé vypadá jako volské oko, složená ze dvou částí. Zatímco dole u moře převládá zelená vegetace, uprostřed je zcela světlá a vyschlá.
Na Santa Fé rostou největší opuncie a žijí tady největší leguáni. Vyskytuje se tady taky jediný predátor na Galapágách - jestřáb.
Lachtan galapážský je blízkým příbuzným lachtana kalifornského, od něhož se liší tím, že je menší a jako stravu preferuje ryby. Samci váží maximálně 250 kilogramů. Samičky dosahují reprodukčního období v pěti letech. Samečci žijí 15 let, samice až 20.
I když jsou lachtani výborní plavci, kolonie vytváří výhradně na zemi. Rodina se skládá z jednoho dominantního samce, jeho mláďat a harému. Pouze samec, ochraňující svůj harém, může být někdy nebezpečný.
Po prohlídce Santa Fé následuje dlouhá plavba na ostrov San Cristobal. Jelikož jsme na otevřeném moři, tak to dost houpe. Doprovází nás fregatky a albatrosi, největší radost nám připravili skákající delfíni...
Ostrov San Cristobal je správním střediskem Galapág a sídlí tady taky moderní vzdělávací centrum, kde se můžeme seznámit s historií a ekologií celého souostroví (Centro de Interpretación).
Galapágy "objevil" v roce 1535 biskup Tomás de Berlanga, který je poprvé popsal ve svých zápiscích. V 17. a 18.století tady byla základna bukanýrů, v 19.století je vystřídali velrybáři. V roce 1832 se ostrovy staly součástí Ekvádoru, prvním guvernérem byl José Villamil.
Největšího věhlasu se Galapágy dočkaly díky Charlesi Darwinovi, který sem připlul v roce 1835. Darwin podnikal pětiletou expedici na jachtě Beagle s kapitánem Fitz Royem a právě pozorování zvířat na Galapágách ho přivedlo k tomu, že začal formulovat zákon o evolučním vývoji.
V současné době jsou obydlené čtyři ostrovy - Santa Cruz, San Cristobal, Floreana a největší Isabela. Galapágy mají celkem 20.000 obyvatel, počet návštěvníků dosáhl čísla 140.000.
Puerto Baquerizo Moreno je hlavním městem Galapážského souostroví. Jelikož je to především administrativní centrum, mnoho zábavy tady nenajdeme - snad kromě lachtanů, kteří si občas zajdou odpočinout na lavičku v městském parku nebo bojují o místo na schodech v přístavu...
Navštívené ostrovy:
* Santa Cruz (986 km2, 864 m n.m.)
* Seymour Norte (1,9 km2, 30 m)
* Baltra (27 km2, 100 m)
* Santiago ( 585 km2, 907 m)
* Sombrero Chino (0,23 km2, 52 m)
* Plaza Sur (0,2 km2, 24 m)
* Santa Fé (24 km2, 244 m)
* San Cristobal (558 km2, 896 m)
Quito je druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě. Město založil Sebastián de Benalcázar v prosinci roku 1534, už předtím tady ale bylo sídlo Atahualpy, posledního inckého náčelníka. Když sem dorazili Španělé, zjistili, že Inkové je zničili a ponechali pouze základní kameny na místě svých chrámů. Země byla rozdělena mezi konkvistadory, kteří začali stavět nové domy kolem centrálního náměstí - tak nádherné, že Quito bylo v roce 1978 zapsáno na seznam historického dědictví UNESCO.
Basilica del Voto National (Bazilika zaslíbená národu) je ovšem nová. Její stavba byla zahájena v roce 1892, dokončena však byla až roku 1986. Věže jsou vysoké 100 metrů, novogotickou fasádu zdobí galapážští chrliči. Na prostranství před chrámem stojí socha prezidenta Garcii Morena.
Náměstí nezávislosti (Plaza de la Independencia) lemují čtyři významné stavby - Katedrála, Prezidentský palác, Arcibiskupský palác a novodobá radnice. Uprostřed stojí Monument hrdinů, věnovaný hrdinům boje za nezávislost.
Arcibiskupský palác (Palacio Arzobispal) má jednoduchou fasádu, ale nádherná nádvoří, v nichž se dnes ukrývají kavárničky a čokoládovničky.
Katedrála v Quitu (La Catedral) je nejstarší katedrálou v jižní Americe. Původně byla postavena v roce 1535 jako hliněná, v letech 1562-67 vznikla kamenná stavba, která byla vysvěcena roku 1572. Po zemětřesení koncem 18.století musela být přestavěna.
V boční kapli je uložen maršál Antonio José de Sucre, který vedl armádu, jež porazila španělské královské síly v roce 1822.
Prezidentský palác pochází z 18.století, původně sloužil jako Palác guvernéra. Symetrická bílá štuková fasáda je doplněna dlouhou řadou sloupů.
El Sagrario stojí na místě farního kostela, dokončeného v roce 1617. Současná stavba byla provedena v letech 1699-1706 v barokním churriguereskním stylu a jejím architektem byl José Jaime Ortiz z Alicante.
Na protější straně ulice se nachází Metropolitní kulturní centrum (Centro Cultural Metropolitana). Základy areálu pochází ze 17.století, kdy zde sídlila univerzita San Gregorio.
Za jeden z nejhezčích kostelů je považována La Compaňía de Jesús. Tento barokní svatostánek se stavěl 170 let (1605-1766) a výsledkem je nejbohatší výzdoba ze všech chrámů v Quitu. Na pozlacení vnitřního interiéru bylo spotřebováno 7 tun zlata.
La Compaňía nemá věže a charakteristická smaragdová kopule je nejlépe viditelná z náměstí San Francisco.
San Francisco představuje jeden z nejstarších a největších náboženských komplexu v Latinské Americe. Františkánský klášter byl založen v roce 1535 a tvoří jej hlavní kostel, klášter se sedmi nádvořími a dvě kaple. Vedle vchodu do kostela se nachází vstup do kaple Cantuňa (Capilla de Cantuňa), momentálně však obojí prochází rekonstrukcí.
La Merced byl postaven v roce 1737 na základech kostela z roku 1538. Barokní interiér je zdoben maurskými prvky.
Na vršku Panecillo se tyčí opravdu zvláštní symbol Quita - 20 metrů vysoká hliníková socha P.Marie, která právě zkrotila draka. Je to navíc snad jediná P.Marie, co má křídla.
Jméno Ekvádor dostala země samozřejmě proto, že jí prochází rovník. Rovník leží přibližně 25 km severně od Quita, ba co víc - jsou tady dokonce rovníky dva.
Pomník, zvaný Střed světa (Mitad del Mundo), postavili Francouzi v roce 1736, pozdější měření ale ukázala, že správné místo je přibližně o 250 metrů dál.
Na opravdovém rovníku se dnes nachází muzeum Intiňan (Museo de Sitio Inti-ňan), což doslova znamená "Sluneční cesta". Místní průvodkyně se nám svými experimenty snaží dokázat, že je na rovníku silné energetické pole, že tady člověk váží míň, že se vodní vír točí opačným směrem na severní a na jižní polokouli a že se na rovníku dá postavit vejce na špičku.
Muzeum zdobí repliky posvátných staveb kultur, uctívajících sluneční božstva, a malá výstavka přibližuje život místních domorodců. Tzantza je zmenšená hlava, jaké vytvářeli Šuarové ze zabitých nepřátel, aby na sebe přenesli jejich sílu. S tímto zvykem skončili teprve ve druhé polovině minulého století. Tato hlava je stará 150 let.
Po vyčerpávajícím výkladu na skutečném rovníku se u pomníku Mitad del Mundo zastavujeme už jenom kvůli fotce a vracíme se zpátky do Quita, abychom pokračovali v prohlídce kostelíčků.
Kostel Santo Domingo byl postaven v letech 1541-1650, možná na inckých základech. Uprostřed náměstí stojí socha maršála Sucre.
Klášterní nádvoří lemují osmiboké sloupy a z křížové chodby se přes sakristii dostáváme do kostela. Svíčky osvětlují obraz sv.Judy Tadeáše, ochránce zoufalců. Nejkrásnější výzdobu má Růžová kaple (Capilla del Rosario).
V refektáři jsou pověšeny obrazy svatých mučedníků dominikánského řádu s opravdu realistickým vyobrazením způsobu jejich smrti.
Kostel San Augustin pochází z roku 1605. V jeho kapitulačním sále byla v roce 1809 podepsána první deklarace nezávislosti.
Budova Teatro Sucre s klasicistní fasádou pochází z roku 1828. Jak vidíme, obyvatelé Quita si před ní dokážou udělat vlastní představení, i když divadlo právě nehraje...
Klášter El Carmen Bajo byl původně založen roku 1669 ve městě Latacunga, byl zničen zemětřesením v roce 1698 a kompletně znovu vybudován v Quitu. Dodnes jej obývají jeptišky karmelitánského řádu.
Zašli jsme se podívat do katedrály, která byla včera zavřená. Jinak však dopoledne před odletem věnuje především procházce v centru města.
Jednou z nejhezčích ulic je pěší zóna La Ronda, kde se nachází nejvíc koloniálních domů se štukovou fasádou a železnými balkóny. Nejtišším a tudíž k posezení nejvhodnějším místem je Plaza San Francisco...