Do Peru jsme přijeli především za inckými památkami, právě těch však v okolí hlavního města příliš nenajdeme. Lima byla totiž založena až počátkem roku 1535, krátce poté, co Francisco Pizarro dobyl Inckou říši.
Obě hlavní města Inků - Cusco a Quito - se nacházela ve vnitrozemí, což se ovšem Španělům kvůli obchodu nehodilo, proto zřídili novou metropoli na pobřeží.
Pěší zóna spojuje dvě hlavní náměstí (Plaza Mayor a Plaza San Martin), přímo v jejím středu stojí kostel La Merced, který byl postaven v roce 1628 v neoklasicistním slohu. Uvnitř najdeme několik jemně vyřezávaných dřevěných oltářů.
Nejlepší příklady koloniální architektury představují staré paláce, choulící se nyní v sousedství moderních bankovních domů. Typickou koloniální stavbou s dřevěnými balkony je například palác Torre Tagle, v němž dnes sídlí Ministerstvo zahraničních věcí.
Centrem Limy je Hlavní náměstí (Plaza Mayor), obklopené historickými budovami. Jediným dochovaným objektem z koloniálních časů je zde však kašna. Katedrála musela být již třikrát přestavována po zemětřesení, vždycky to ale bylo podle původních plánů.
Náměstí se předtím jmenovalo Plaza de Armas a konávaly se zde býčí zápasy, slavnosti a popravy. Vedle katedrály stojí Arcibiskupský palác (Palacio Arzobispo), postavený v roce 1924 ve stejném stylu jako koloniální paláce. Další budovy na náměstí jsou dnes sídlem magistrátu.
Katedrála byla založena v roce 1555, její základní kámen položil údajně sám Francisco Pizarro. Ten je zde také pohřben v první boční kapli. Nejpůsobivějším objektem v katedrále je vyřezávaný chór, pocházející z roku 1623. Sedadla mají dvě polohy - po sklopení opěradla se na nich dá rovněž klečet.
Severní stranu náměstí zabírá Prezidentský palác (Palacio de Gobierno), který stojí na místě domu, v němž byl v roce 1541 Francisco Pizarro zavražděn.
Jedním z nejstarších koloniálních domů je dům č.224, stojící v ulici za palácem. Ten již několik století patří rodině Aliagů, kteří odvozují svůj původ od jednoho z Pizarrových důstojníků (Casa Aliaga).
Název města vznikl zkomolením jména řeky Rimac. Poblíž řeky se rozkládá také Park u hradeb (Parque de la Muralia). Vykopávky španělských zdí, po nichž je pojmenován, sice nejsou nijak významné, nachází se zde ale socha Francisca Pizarra, která původně stála vedle Prezidentského paláce. Názor na Pizarra totiž není v Peru jednotný a jelikož nový prezident ho považuje spíš za dobyvatele, nechal jej přemístit.
Nejvýznamnější památkou Limy je Klášter sv.Františka (Convento de San Francisco), zapsaný rovněž na seznamu světového dědictví UNESCO. Klášter byl založen v roce 1672 nad zdejšími katakombami. V 17.století se totiž staří občané a mniši pohřbívali především v klášterech.
Klášter i kostel byly postaveny v barokním stylu. Klášterní knihovna, obsahující 25.000 knih v různých jazycích, patří k nejvýznamnějším v celé Latinské Americe.
Hřbitov byl odkryt teprve po 2.světové válce a kosti byly umístěny do společných hrobů. Studna, v níž jsou uloženy lebky, je hluboká 10 metrů.
Klášter Santo Domingo byl založen koncem 16.století a kromě klášterních budov se v areálu nachází také bazilika Vera Cruz a bazilika Rosalio. Ta je zasvěcena sv.Róze, první americké světici, jejíž ostatky jsou zde uloženy. Alabastrovou sochu světice daroval kostelu papež Klement IX. v roce 1669. Najdeme tady ale také oltář, věnovaný P.Marii Czenstochové.
Kostelík Santa Rosa stojí sice poblíž rušné dopravní křižovatky, rozkládá se před ním ale klidný zelený parčík, v němž stojí také socha sv.Martina de Porres.
Kostel San Augustin je typickou ukázkou churriguereskního baroka, zdobného až "přeplácaného" stylu, charakteristického pro Latinskou Ameriku. Průčelí je tvořeno výklenky a sloupy, opletenými větvemi, hrozny, listy a dalšími přírodními ornamenty.
Oblíbeným poutním místem peruánských věřících je díky legendě o "černém Kristovi na kříži" kostel Las Nazarenas. Obraz Krista s indiánskými znaky namaloval na zeď mladý indián. Španělům se to pochopitelně nelíbilo a nechali jej vybílit. Další den se však původní obraz na zdi opět objevil. Co je na této pověsti pravdy, lze již těžko určit, faktem ale je, že při zemětřesení v roce 1655 spadl celý kostel a zůstala z něj pouze jižní stěna s obrazem.
Tomuto Kristovi se říká "Pán zázraků" (Seňor de los Milagros) a vznikl kolem něho hotový kult. Jeho oslavy trvají celý říjen, ženy při nich nosí fialové hábity, převázané bílým provazem, a pod obrazem zapalují fialové svíčky.
Lima má v současné době 8 miliónů obyvatel a naprostá většina z nich žije ve slumech v okrajových částech města. Jedním z posledních sociálních činů vlády například bylo, že v těchto oblastech povolila "černý" odběr elektřiny.
Nejluxusnější limskou čtvrtí je Miraflores, ležící přímo na břehu Tichého oceánu. Tady se nachází nejdražší obchody a restaurace. Zároveň je to také jediné místo, kde stojí výškové budovy.
Podíváme-li se na mapu, zjistíme, že peruánské pobřeží je celkem rovné. Jediný větší výběžek představuje poloostrov Paracas, který je dlouhý 15 km a široký 10 km. Celý poloostrov byl vyhlášen přírodní rezervaci a to včetně přilehlých ostrovů Ballestas, kde sídlí jedna z největších populací mořských ptáků v jižní Americe, ale také kolonie lvounů a tuleňů.
Jeden manekýn se nám zatoulal dokonce až od přístavu. Česky se mu říká lvoun, anglicky je to mořský lev (sea lion) a slovensky uškatec...
Poloostrov Paracas je také významným nalezištěm předincké civilizace. Byly zde objeveny 3000 let staré mumie, které zůstaly perfektně zachovány díky specifickému prostředí, kde suchá poušť sahá až k Tichému oceánu. Z tkanin, do nichž byly mumie zabaleny, dokonce zjistili vědci postup, kterým indiáni vyráběli barvivo z těl sušených červů.
S touto starou civilizací však nemá bohužel nic společného tzv. paracaský trojzubec. Rytina je dlouhá 128 metrů, vysoká 78 metrů a co má skutečně představovat, není zcela jasné - česky a slovensky je to "trojzubec", ve španělštině "el candelabro" čili svícen, indiáni říkají, že je to kaktus. Kaktus je sice rozšířený symbol u starých indiánských kultur, tento má však zcela netypický tvar.
Jisté už také je, že paracaský trojzubec nemá nic společného s nazcanskými obrazci, přestože podle Ericha von Dänikena ukazuje směrem k Nazce. Tato rytina je však mnohem hlubší (dosahuje až 50 centimetrů).
Jako nejpravděpodobnější se proto jeví teorie, že jej vytvořili piráti jako svůj navigační bod (blízké ostrovy byly dlouho jejich základnou) nebo Bolívarovi vojáci, kteří zde tábořili, prostě z nudy.
Islas Ballestas jsou malé skalnaté ostrovy, které stojí na hlavní migrační cestě ptáků. Většina z nich se sem dostává společně se studeným Humboldtovým proudem až ze severních oblastí Kanady a právě tady zimují.
Původně se dokonce jmenovaly Guanové ostrovy. Ptačí trus neboli guano se zde získává dodnes, vzhledem k tomu, že byla oblast vyhlášena národní rezervací, je však jeho těžba nyní regulována. Ke sběru dochází pouze jednou za 5 let a jinak nesmí na ostrovy nikdo vstoupit.
Proto lze také ptáky pozorovat pouze z lodi - nejčastěji mezi nimi vidíme kormorány, pelikány, Humboldtovy tučňáky a rybáky. Nejvíc legrace jsme si ale samozřejmě užili s místními lvouny...
Ubytováni jsme měli být původně v Piscu. Pisco a přilehlé oblasti však postihlo v srpnu zemětřesení. Náš hotel sice stojí, utrhla se ale nádrž na vodu a jelikož celé město je dodneška bez vody a bez elektřiny, spíme raději ve městě Ica, vzdáleném odtud asi 80 kilometrů.
První civilizací na území Peru byla chavínská kultura, po ní následoval Paracas a Nazca. Nazca se proslavila díky své keramice, zavlažovacím kanálům a především obrazcům, které patří mezi největší záhady v historii lidstva.
Obrazce vznikly pravděpodobně mezi roky 300 a 800 n.l., tedy ve vrcholném období nazcanské kultury. Čáry jsou široké 40-50 cm, hluboké 10 cm a byly vytvořeny celkem jednoduchou technikou - pod tmavým povrchem je světlá hlína, díky čemuž jsou stále zřetelné.
Problém je v tom, že všechny obrázky byly "nakresleny" jedním tahem a kromě nich jsou součástí systému také geometrické tvary a dokonale rovné přímky. Vzhledem k tomu, že jsou několik set metrů až kilometr dlouhé, měli bychom potíže je takto narýsovat ještě dnes.
Největší záhadou ovšem je, že obrazce nejsou vůbec vidět ze země. Vzhledem k tomu, že se na planině ani nevyskytuje žádný pořádný kopec, byly objeveny teprve v roce 1939 z letadla. Jejich průzkum začal po 2.světové válce a ještě při stavbě Panamerické dálnice došlo k tomu, že jeden z reliéfů přímo protíná.
Teorií vzniku je hned několik. Däniken považuje nazcanské linie za navigační systém mimozemšťanů a přistávací dráhy. Další říká, že se jedná o označení podzemních vod. V místě křížení čar byly skutečně objeveny podzemní artézské studny, nijak to ale nevysvětluje, proč bylo tyto symboly vidět pouze ze vzduchu.
Někteří historikové tvrdí, že jihoameričtí indiáni znali horkovzdušné balóny. V tom případě by obrazce mohly sloužit také jako navigace pro strážce.
Žádnou z těchto teorií ovšem nelze vědecky dokázat, jako nejpravděpodobnější se proto zdá, že se jednalo o prosbu bohům o déšť. Voda je totiž v této oblasti velmi vzácná a většina symbolů má podle starých indiánských tradic spojení s deštěm - pavouci po dešti vylézají z děr, opice žijí v deštných pralesech apod. Zároveň by to vysvětlovalo, proč nejsou obrazce vidět ze země - protože byly určeny bohům a ne lidem.
My si prohlédneme planinu Nazca z malého letadla. Cesna je určena pro 5 lidí, let trvá přibližně 30 min a uvidíme během něj celkem 13 obrazců (za 50 USD). Viditelnost je dnes dobrá, hledání obrázků v terénu nám však dělá občas trochu problémy...
Městem Nazca protéká řeka stejného jména, okolní pole jsou však stále zavlažována starým podzemním akvaduktem. Vyschlá řeka dnes slouží spíš jako smetiště, což je problém většiny peruánských měst. Lidé sypou odpadky i přes zábrany, které byly kolem vystavěny, a u mostů sahají jejich hromady až do výše vozovky...
Panamerická dálnice protíná oba americké kontinenty od Aljašky až po Ohňovou zemi, ne všude je ovšem její kvalita stejná. V Peru se drží pobřeží Tichého oceánu a z velké části vede pouští.
Je to sice trochu nezvyklé, ale poušť tady skutečně sahá až k moři. Mohli bychom dokonce říct, že to je docela velká pláž. V Peru totiž ovlivňuje počasí studený Humboldtův proud, který způsobuje, že v této oblasti prakticky vůbec neprší.
Během celé naší cesty jsme měli v Peru i Bolívii perfektní počasí a nádhernou viditelnost. Paradoxem proto je, že nám pršelo pouze jednou - právě v poušti...
Panamericana má čtyři proudy pouze do vzdálenosti 100 kilometrů od Limy, což ale naštěstí není žádný velký problém, protože doprava tady není nijak hustá. Osobní auta v Peru mimo města prakticky nejezdí, takže potkáváme pouze kamiony a autobusy.
Arequipa leží ve výšce 2400 metrů n.m. v malebné kotlině, obklopené třemi vulkány - Chachani, Misti a Pichu Pichu. Nejvyšší z nich je sopka Chachani (6075 m), na niž máme výhled přímo ze svého hotelového pokoje.
Původní incké sídliště se stalo v polovině 16.století centrem jižního Peru. Teprve Panamerická dálnice jej však spojila s Limou. Dnes má Arequipa 1 milión obyvatel a je druhým největším peruánským městem. Přesto si zachovává klidnou a příjemnou atmosféru.
Arequipa bývá také často nazývána "bílé město" (La Ciudad Blanca), díky tomu, že řada chrámů a domů byla postavena z bílých nepálených cihel, zvaných sillar. Lávový kámen z okolních sopek byl samozřejmě nejsnáze dostupným stavebním materiálem.
Typickým příkladem je chrám Santo Domingo. Tento dominikánský kostel byl postaven v 17.století, má dva pěkné portály a vyřezávaný chór v mestickém stylu.
Na hlavní tržnici nás nepřekvapují ani tak exotické produkty jako je džus ze žab nebo kokové listy, ale spíše rozmanitost čerstvého ovoce a zeleniny. O tom, že brambory a kukuřice se do Evropy dostaly až za Kolumba, samozřejmě víme, tolik druhů ale z našich supermarketů neznáme - kukuřice může být taky mramorová nebo černá, brambory se prodávají rovněž jako sušené, tzv. chuno. Jedná se o starý incký recept, připomínající dnešní instantní bramborovou kaši. Chuťově sice není nic moc, během dlouhých pobytů indiánů v horách ale určitě svůj účel splňují.
Místo telefonních budek fungují nyní v peruánských městech chlapci a dívky, ověšení mobilními telefony. Mají na sobě zelené vesty se znaky operátorů, jejichž služby poskytují.
Podobně je to se směnárnami. Ty zase nosí žluté vesty s dolarem a eurem. Nejedná se přitom o žádné černé veksláky, ale skutečné směnárníky s licencí.
Jezuitský kostel La Compania byl dokončen v roce 1698 a jeho průčelí je jednou z nejvýznamnějších ukázek mestického baroka v celém Peru - sloupy jsou pokryty tropickými rostlinami a tváře andělíčků mají výrazné indiánské rysy.
Hlavní náměstí se stejně jako ve většině měst Latinské Ameriky jmenuje Plaza de Armas a ze tří stran jej rámují dvoupatrové arkády. Čtvrtou stranu zabírá Katedrála, nad níž se tyčí mystický vulkán Misti.
Nejpozoruhodnější stavbou v Arequipě je Klášter sv.Kateřiny (Santa Catalina), který byl také zapsán na seznam UNESCO. Jedná se prakticky o celé město ve městě. Klášter zabírá území 20.000 m2, jednotlivé ulice jsou dokonce samostatně pojmenovány (většinou podle španělských měst).
Klášter byl založen v roce 1579 a fungoval téměř 400 let. Posledních 200 jeptišek jej opustilo v roce 1970. Hned za vchodem se nachází locutoria, tedy hovorny, které mohly ovšem jeptišky užívat pouze v neděli a o svátcích.
Jeptišky se již nikdy nevracely ke svým rodinám a také jejich věno propadlo klášteru. Za jeho zdmi pak žily v osamění, ale na svou dobu docela v přepychu. Bydlely v samostatných celách, aby se mohly v klidu věnovat modlitbám. Správnou cestu jim názorně ukazovaly obrazy a fresky na zdech.
Sloupy v křížové chodbě novicek jsou vytvořeny z bílého vulkanického kamene, malby představují kladné lidské vlastnosti, které se líbí Bohu. Pomerančovníková křížová chodba je modrá a série obrazů zachycuje cestu, vedoucí k očištění duše od hříchu.
Nejstarší částí kláštera je Calle Toledo. Nejvíc nás překvapuje, že vybavení jednotlivých obydlí není zase až tak skromné, jak by se u pokajících božích dcer dalo předpokládat - kromě centrální kuchyně se například nachází pec také skoro v každé cele.
Na konci ulice stojí lavanderia, tedy prádelna, kde si jeptišky praly své svršky. Dvacet hliněných nádob je rozloženo po obou stranách vodního koryta.
Na náměstí Socodobe se nachází kašna a také baňera, tedy koupelna. V boční uličce jsou pak pokoje sestry Anny, bývalé představené kláštera, která byla papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou.
Stěny hlavního ambitu jsou pokryty freskami, znázorňujícími výjevy ze života Ježíše Krista a P.Marie. Okénka zpovědnic, které jsou zde umístěny, vedou přímo do hlavní kaple.
Náměstí před kostelem San Francisco, osázené kvetoucími jakarandami, se v minulosti stalo místem setkávání místních umělců. Dnes se zde pořádá hned několik slavností najednou - zatímco v boční kapli se koná svatba, z hlavního kostela právě vynášejí sv.Františka.
Průčelí Casy del Moral zdobí motivy z nazcanské keramiky - tlamy pum, z nichž vylézají hadi. Název domu pochází od starého morušovníku, stojícího uprostřed nádvoří. Uvnitř si pak lze díky původnímu nábytku udělat představu o tom, jak se žilo v koloniálních domech v 18.století.
Fasáda kostela San Augustin z roku 1576 je pěknou ukázkou mestického baroka - s listovými a květinovými ornamenty.
Řada koloniálních domů je v současné době součástí univerzity. V Casa Iriberry sídlí například kulturní centrum.
Katedrála v neorenesančním stylu je dlouhá 100 metrů a byla dokončena v roce 1844. Tato stavba nahradila původní budovu z roku 1656, která lehla popelem. Uvnitř se nachází oltář z carrerského mramoru, varhany pochází z Belgie.
Casa de Tristan del Pozo byl postaven v roce 1737 jako arcibiskupský seminář, později jej koupila rodina bohatých obchodníků Ricketů (proto se mu taky říká Casa Rickets). V současné době patří bankovnímu ústavu. Reliéf nad portálem znázorňuje rodinu Ježíše Krista.
V rohu hlavního náměstí stojí Casa Goyeneche. Tento dům sloužil kdysi jako rezidence biskupů, nyní je to taky sídlo banky.
Univerzitní muzeum "Santuario de Altura" sídlí v ulice La Merced a jeho jedinou památkou je zmražená incká dívka ve věku 13-14 let. Její mumie byla nalezena během archeologických prací v roce 1995 těsně pod vrcholem vulkánu Ampato (6380 m n.m.).
Dívka je stará 500 let a dostala jméno Juanita. Okolnosti jejího úmrtí nejsou zcela jasné. S největší pravděpodobností se jednalo o oběť, kterou prováděl osobně jeden z nejvyšších Inkových kněží.
Prohlídku muzea jsme si původně nedokázali vůbec představit, hodinový výklad se však nakonec ukázal docela zajímavý a vůbec ne nudný, což je zvlášť obdivuhodné, když si uvědomíme, že je celé muzeum založena na jednom exponátu...
Kostel La Merced pochází z roku 1740, uvnitř můžeme spatřit zlatý barokní oltář a obraz "Odsouzený Kristus".
Náhorní plošina Altiplano pokrývá značnou část jižní Ameriky, na území Peru však leží pouze její severní část. Jelikož jsme již projeli průsmykem mezi horami, sopky Misti a Chachani jsou zde přehozené (oproti Arequipě).
V Peru žijí dva druhy divokých lam - huanaco se vyskytuje o něco jižněji, na Altiplanu je to především vikuňa. Kromě toho se v Peru chovají dva domestikované druhy - lama a alpaka. Alpaka se pěstuje na vlnu a na maso, lama pouze na vlnu. Tato zvířata jsou mnohem huňatější.
Vikuně připomínají spíš srnky a jsou velice vzácné. Jejich vlna je nejjemnější a nejdražší. V minulosti byly již skoro na vyhynutí, Inkové je ale ochraňovali a pouze nejvyšší hodnostáři mohli nosit oblečení z vikuní. Dnes jich je na území Peru asi 100.000.
Altiplano se rozkládá mezi dvěma andskými hřebeny a dosahuje průměrné výšky 4000 metrů n.m. Nejvyšším bodem naší dnešní cesty je sedlo Crucero Alto, ležící ve výšce 4528 metrů n.m.
Juliaca se nachází již pouhých 40 kilometrů od jezera Titicaca, má 350.000 obyvatel a je obecně považována za město obchodu. Údajně jsou zde nejnižší ceny v celém Peru a vyplatí se tady nakupovat všechno od ponožek až po televize. To jsme koneckonců poznali již při naší první návštěvě Peru před 12 lety - svetry u zdejších trhovkyň byly tak levné, že musel každý nějaký přikoupit, i když jich měl plný kufr už z Cusca...
Puno je největší město na březích jezera Titicaca. Socha prvního Inky Manco Capaca, stojící v parku na kopci Huajsapata, symbolicky shlíží na jezero, z jehož vln se podle legendy zrodil.
Titicaca leží v nadmořské výšce 3810 metrů a je to nejvýše položené splavné jezero na světě. Jezero je dlouhé 165 km, široké 60 km a zabírá plochu 8.560 km2. Průměrná teplota vody je 9oC.
Jezero Titicaca se rozkládá na území dvou států - Peru a Bolívie. Při pohledu na mapu to dokonce vypadá, že Peru patří "titi" a Bolívii "caca".
Katedrála byla postavena v roce 1754 a je jakousi kombinací chrámů v Arequipě a v Cuscu. Anděl nad průčelím hraje na místní malou kytaru, zvanou charango.
Z náměstí Plaza de Armas vychází pěší zóna, pokrytá v tuto dobu modrobílými praporky. Modrá a bílá jsou totiž barvy města a v Punu probíhají vždy první listopadový týden oslavy založení - letos je to přesně 339 let.
Na malém náměstí Parque Pino stojí památník, věnovaný hrdinům války o Pacifik, a modrý kostelík San Juan.
V plytké zátoce poblíž města Puno leží plovoucí ostrovy indiánů Uros. Ostrovy jsou vytvořeny ze speciálního vysoce porézního rákosu, zvaného tortora. Ostrovy se sice vznáší na hladině, ale jsou ukotvené, aby indiánům neuplavaly.
Z téhož rákosu také staví své domy a lodě, v případě potřeby se dá dokonce jíst. Hlavní zdroj obživy však představují ryby. Vynikající je zejména trucha, což je lososovitá ryba, které vyhovuje zdejší studená voda.
Na každém ostrově žije jedna rodina a jejich počet se v posledních letech značně zvýšil. Když jsme zde byli před 12 lety, nebyla jich tady ani polovina. Dnes je plovoucích ostrovů kolem 50 a dalších 20 vzdálenějších je prý nepřístupných. Možná je něco pravdy na tom, že když se rodina pohádá, tak ostrov prostě rozřežou a rozdělí na dva.
Uruové žili na plovoucích ostrovech v jezeře Titicaca už v době Inků a Inkové je nikdy nezkolonizovali, protože je považovali za podřadný národ. Pravdou je, že udržování kulturních tradic jim nic neříkalo, takže dnešní obyvatele ostrovů už ve skutečnosti žádní Uruové nejsou, neznají svůj původní jazyk a všichni mluví aymarsky.
Oblast jezera Titicaca byla osídlena a zemědělsky využívána již před 2000 lety. Podobná terasovitá políčka, jaká vidíme dnes, tady existovala již dávno před příchodem Inků, kdy zde vládly jiné kultury.
Legenda o zrození Inků je svázána se Slunečním ostrovem (Isla del Sol), nacházejícím se nyní v bolivijské části jezera. Právě tady se podle pověsti objevili Manco Capac a Mama Oclo, sourozenci a zakladatelé dynastie Inků. Odtud potom putovali se zlatým prutem a na místě, kde jej zarazili do země, založili Cusco.
K této události došlo kolem roku 1200. Jelikož víme, že Pizarro ji dobyl v roce 1533, znamená to, že Incká říše existovala necelých 350 let. Za tuto relativně krátkou dobu se jim ovšem podařilo vybudovat největší impérium, jaké kdy v Americe existovalo a kromě dnešního Peru pokrývalo také značnou část Bolívie, Ekvádoru a Chile.
Hraniční přechod Kasani se nachází v nadmořské výšce 3845 metrů n.m. a celní formality probíhají celkem rychle a bez problémů (do většiny zemí jižní Ameriky již nepotřebujeme víza). Hranice musíme přejít pěšky, protože přestože jsou oba dva státy členy Andské unie, nesmí jezdit autobusy z jednoho do druhého.
Nový autobus nás již očekává, ještě v pohraničním městě se však setkáváme s první blokádou. Blokády cest jsou dnes prakticky součástí bolívijského folklóru. Místní obyvatelé nemají nic proti nám, blokádami se snaží přinutit vládu nebo místní úřady k drobným ústupkům (v tomto případě je to například obnovení dodávky plynových bomb). Kamiony a autobusy, obklíčené jejich auty, se pak stávají nedobrovolnými rukojmími.
Je ale naprosto zbytečné se rozčilovat - v Latinské Americe je na všechno času dost a nervózní "gringo" s hodinkami je jim spíš k smíchu...
Copacabana je nejznámějším poutním místem bolívijských věřících. Významné posvátné místo to bylo už v období Inků, Španělé pak pouze využili jeho popularity a změnili jej v křesťanské. Místní katedrála je proto hodně velká na tak malé město.
Basilica Copacabana, která se stavěla od roku 1580 až od roku 1820, je zasvěcena Panně copacabanské, nazývané též "černá madona". Tato asi metr vysoká soška, vyřezaná ze dřeva agáve, znázorňuje P.Marii s tmavou pletí.
Momentálně je soška ukryta ve schránce za hlavním oltářem, během náboženských slavností však bývá nesena náboženským procesím až na horu Kalvárie (Cerro Calvario), tyčící se nad jezerem.
Jezero Titicaca je rozděleno na dvě části, tzv. Velké a Malé jezero. V nejužším místě, které překonáváme trajektem, se nachází vesnice Tiquina. Na jednom břehu leží San Pedro de Tiquina, na druhém San Pablo de Tiquina.
Památník na "pavlovské" straně připomíná válku o Pacifik na konci 19.století, přestože v ní Bolívie utrpěla krutou porážku. Tato země ale vlastně nikdy v žádné válce nezvítězila.
Bolívie je nejchudším státem jižní Ameriky a to i přesto, že má nesmírné nerostné bohatství (známé jsou například zdejší měděné a stříbrné doly). Problém je v tom, že jakožto vnitrozemský stát nemůže bez sousedů zajistit jeho odbyt. Několikrát se již Bolívie snažila získat přístup k moři, ze vzájemných konfliktů však vždy vyšla poražena a naopak ještě přišla o další svoje území.
Rovněž příroda je v Bolívii nádherná. Po celou dobu cesty mezi jezerem Titicaca a La Pazem nás provází zasněžené vrcholky Královských Kordiller (Cordillera Real). Jediný problém tedy představují nevolnost a bolesti hlavy, plynoucí z nadmořské výšky, které některé účastníky zájezdu bohužel nepřešly po celou dobu pobytu v této zemi.
Domy podél cest jsou na první pohled chudší, tím spíš však dotváří romantický dojem z malebné krajiny. Stavby jsou neomítnuté nebo mají jen čelní fasádu, střechy jsou rákosové (zatímco v Peru byly z vlnitého plechu).
La Paz je nejvýše položeným hlavním městem na světě. Tato informace, kterou se dočteme takřka ve všech encyklopediích, není však úplně přesná. La Paz skutečně leží v nadmořské výšce kolem 3700 metrů, Bolívie má však hlavní města dvě - La Paz a Sucre (protože se politici nedokázali dohodnout na jednom). Sídlo prezidenta, parlamentu a většiny ministerstev je ale právě v La Pazu.
Město se rozkládá v kotlině, sahající až do hloubky 700 metrů. Chudinské čtvrti tady na rozdíl od většiny podobných měst nejsou dole, ale nahoře, což je způsobeno právě vysokou nadmořskou výškou - boháčům se lépe dýchá v kotlině.
La Paz byl založen v roce 1548 na místě bývalé incké pevnosti. Dnes má město přes 2 milióny obyvatel, přičemž přímo v kotlině jich žije asi 1 milión, druhý potom v okolních oblastech, tzv. altu.
Pokud máme La Paz popsat jednou větou, lze jej označit za "největší tržnici na světě". Každá část města je zaměřena na určitý druh zboží, které se tu prodává jak v kamenných obchodech, tak ve stáncích na ulici. Trhovkyně chodí v tradičních indiánských krojích a ve svých typických kloboučcích (zvaných bambina) dokonce i mezi mrakodrapy v La Pazu.
Tržnice Las Brujas bývá nazývána "trh čarodějnic" (Mercedo de Hechiceria), protože se zde prodávají tradiční léčitelské prostředky indiánské medicíny a zaklínadla. Mezi nejoblíbenější patří figurka Pachamamy, což je bohyně země a plodnosti, a dále miniatury, které si lidé kupují podle toho, co si přejí - kdo chce auto, koupí si malé autíčko, jiný třeba malinké bankovky, kdo touží po dítěti, sáhne po panence. Lze tady ale dostat taky třeba sušené žáby nebo lamí embrya, která se zakopávají pod dům, aby byl chráněn před zlými duchy.
Centrem La Pazu je náměstí před Kostelem sv.Františka (Plaza San Francisco). Nejedná se tedy o centrum historické, ale právě tady se v současné době schází nejvíc lidí. Proto sem taky míří většina stánkařů, bufetářů, vykladačů budoucnosti, čističů bot i telefonních budek. Můžeme říct, že je tady zejména k večeru opravdu narváno...
Chacaltaya je nejvýše položené lyžařské středisko na světě - 5300 m n.m. Dnes už ale zeje chata po většinu roku prázdnotou. Kdysi se lyžovalo na ledovci, ten však vzhledem ke globálnímu oteplování roztál, takže sníh je tady už jenom v únoru a březnu.
Vrchol hory Chacaltaya (Cerro Chacaltaya) je ještě o něco výš. Výstup k němu sice není nijak fyzicky náročný, ve výškách nad 5000 metrů je ale každý pohyb zatraceně pomalý.
Výškoměr naměřil na vrcholku 5434 metrů. Tento výškový rekord zřejmě už nikdy v životě nepřekonáme...
Odměnou za náš výkon nám v tuto chvíli byl pouze čaj z kokových listů. Nejedná se přitom o žádnou drogu, koka pomáhá ztlumit účinky nadmořské výšky na organismus. Listy koky sloužily kdysi také inckým běžcům k překonání únavy. Existovala dokonce jednotka, označující trasu, kterou uběhl na působení jedné dávky. Jelikož nám žvýkání listů příliš nechutná, volíme raději čaj nebo kokové bonbóny.
Odpoledne pokračujeme v prohlídce La Pazu. Na Plaza San Francisco, kde se schází nejvíc lidí, najdeme samozřejmě také největší vývařovnu ve městě.
Mnohem klidnější je malé historické centrum. Hlavní náměstí tady kupodivu není Plaza de Armas, ale je pojmenováno po Pedrovi Domingovi Murillovi, významném bojovníkovi za nezávislost, který zde byl v roce 1810 oběšen.
Uprostřed parku stojí socha Míru (La Paz je španělsky "mír"). Překvapením ale je, že nikde ve městě nenajdeme sochu Simona Bolívara. Dozvídáme se, že po tomto generálovi je sice pojmenována země a místní měna, on sám ale působil většinou ve Venezuele, takže Bolívijcům moc k srdci nepřirostl.
Mnohem větší vážnosti se dodnes těší třetí prezident Andrés Santa Cruz, zejména proto, že po jeho abdikaci v roce 1839 se už Bolívie klidného období nedočkala a u vlády se v následujících letech vystřídalo na 190 diktátorů. Hrobka generála Santa Cruze je proto taky umístěna na čestném místě vedle hlavní katedrály.
Stavba Katedrály byla zahájena v roce 1835, jelikož ale trvala několik desítek let, je směsicí různých architektonických stylů. Pětilodní bazilika stojí na mohutném kamenném schodišti, které vyrovnává sklon terénu. Dvoudílné průčelí tvoří korintské sloupy, zakončené trojúhelníkovým portálem. Kopule je kopií Chrámu sv.Petra ve Vatikánu.
Prezidentský palác (Palacio Gobierno) byl postaven v polovině 19.století podle vzoru římských renesančních paláců. Díky tomu, že byl v roce 1875 zničen požárem, se mu říká taky "spálený palác".
Budova Kongresu (Palacio Legislativo) vznikla v letech 1900-1905 na místě bývalé jezuitské koleje.
Kostel Santo Domingo pochází z roku 1760 a na jeho výzdobě se projevují barokní a mestické vlivy. Od roku 2003 je zavřený kvůli rekonstrukci.
Městské divadlo (Teatro Municipal) bylo postaveno v roce 1845. Neoklasicistní budovu zdobí dórské sloupy, zakončené trojúhelníkovým frontonem se znakem La Pazu.
Nejhezčí koloniální uličkou, dlážděnou kočičími hlavami, je Calle Jaén. V restaurovaných domech dnes sídlí několik malých muzeí, například Muzeum bolívijských hudebních nástrojů (Museo de Instrumentes Musicales de Bolivia).
Hudební nástroje byly nalezeny už vedle mumií v kruhových kamenných mohylách předinckých civilizací, tzv. chullpas, píšťaly a Panovy flétny drží v rukou také sochy z Tiahuanaca. Typickým indiánským nástrojem je charango, připomínající malou kytaru. Její tělo je tak malé kvůli tomu, že původně jej vyráběli z krunýřů želv a pásovců.
Mezi foukačky patří zobcová flétna, zvaná quena, která se dělala z rákosu nebo lamí kosti, a dále siku, Panova flétna, tvořená dvěma řadami píšťal.
V ulici Jaén nalezneme také dům, v němž žil don Murillo (Casa de Murillo). V ulici Pichincha stojí jezuitský kostel (Templo de la Compania de Jesus) a o kousek níž moderní chrám svatých posledního dne (La Iglesia de Jesucristo de los Santos de las Ultimos Dias).
Palác markýze de Villaverde zdobí nádherně propracovaný dřevěný balkón a portál ve stylu mestického baroka. Dnes je v něm umístěno Etnografické a folklórní muzeum.
Místní dědečky a babičci se schází u Paláce kultur (Casa de la Cultura), což již je jen kousek od Plaza San Francisco, kam přijíždí také většina autobusů. Aby si nikdo nespletl svůj spoj, má kromě cedule za oknem každý z nich také svého vyvolávače...
Kostel sv.Františka je masivní kamenná bazilika. Františkánský klášter tady byl založen už v roce 1548 a stavba chrámu začala hned v následujícím roce. Původní budova se však v roce 1610 zhroutila při sněhové vánici a rekonstruována byla až v letech 1744-1753. Rekonstrukce byla provedena v původním mestickém stylu, fasáda je zdobena kamennými řezbami s přírodními motivy jako jsou papája, šišky nebo tropické ovoce.
Tiahuanaco byla nejvýznamnější kultura na březích jezera Titicaca. Vznikla kolem roku 600 př.n.l. a trvala až do roku 1200. Tehdy se stopy po ní záhadně ztrácí. Jelikož to časově spadá do doby, kdy se zrodili Inkové, řada historiků se domnívá, že Inkové byli přímí nástupci Tiahuanaca.
Vrcholné období Tiahuanaca spadá mezi roky 300 a 700. Město mělo v tu dobu přes 20.000 obyvatel, což nám z dnešního hlediska může připadat málo, uvědomme si ale, že žádné evropské město (kromě starověkého Říma) nemělo tenkrát víc.
Koncem tohoto období bylo také postaveno obřadní středisko. Všechno, co o tiahuanacké civilizaci víme, jsou však pouze dohady. Jediným zdrojem našich informací jsou totiž vykopávky, které byly navíc v minulých stoletích hodně poničeny, protože byly rozebírány na okolní stavby - kostel ve městě Tiahuanaco byl například postaven z cihel pyramidy Akapana, největší kamenný blok použili Španělé jako lůžko pro koleje při stavbě železnice.
Do Muzea monolitů jsme se přenesli přímo Hvězdnou bránou (Puerta de la Estrella). Jeho nejvzácnějším exponátem je Velká stéla, která byla nalezena v Podzemním chrámu. Dlouhou dobu byla umístěna v muzeu v La Pazu, teď je opět zde.
Velká stéla je vysoká 7,3 metru a zobrazuje pravděpodobně vládce, o čemž svědčí jednak symboly královské moci, jednak to, že má obě ruce levé (což může znamenat, že nikdy nepracoval). Po bocích stély jsou reliéfy posla a kondora. Tyto symboly patří v Tiahuanacu k nejpoužívanějším.
Dvě sochy strážců stály původně u paty schodiště na Velkou pyramidu, zvanou Akapana. Další monolity mají tvar lidské hlavy nebo pumy. Puma byla považována za vládce přírody.
V druhém muzeu jsou umístěny předměty, které byly nalezeny při archeologických vykopávkách. Pravidelné díry v lebkách svědčí o tom, že medicína byla v Tiahuanacu tak pokročilá, že dokonce prováděli trepanace lebky. Rovněž některá obřadní keramika vypadá, jakoby znázorňovala chirurgický zákrok.
Na druhou stranu lze z tvaru lebek také poznat, že byly uměle deformovány. Protáhlá hlava byla znamením krásy a tohoto stavu se snažili tiahuanačtí dosáhnout upínáním dětských hlaviček mezi destičky.
Vykopávky v Tiahuanacu stále pokračují a u některých objektů musíme vyvinout značnou fantazii, abychom si představili, jak původně vypadaly. Na druhou stranu si můžeme alespoň připadat jako ve filmu o Indiana Jonesovi.
Akapana byla sedmistupňová pyramida. U paty 16 metrů vysokého schodiště stály dva strážci, umístění nyní v muzeu. Pyramida má rozměry 180 x 140 metrů, nahoře se nachází plošina, v jejímž centru je oválná nádrž. Možná, že kdysi sloužila na vodu, o účelu stavby však vedou historikové stále spory.
Nejlépe zrekonstruovaným objektem v Tiahuanacu je Kalasasaya, což je 3 metry vysoká rituální platforma, dlouhá 130 metrů a široká 120 metrů. Na ní se nachází také Sluneční brána a socha Ponce.
Sluneční brána původně stála na hlavní ose a paprsek slunce procházel v den rovnodennosti od vchodu přes sochu Ponce až k bráně, což bylo signálem k oslavám a zasetí. Bránu přesunuli na současnou pozici Bolívarovi vojáci, kteří ji chtěli původně odsud odvézt. Během příprav k transportu se jim ale rozlomila.
Kalasasaya je ohraničená zdí z červeného pískovce a andesitu. Masivní kamenné bloky do sebe perfektně zapadají. Dlouhé zdi jsou originál, čelní replika.
U paty platformy se nachází Podzemní chrám (Templete Semisubterráneo). Z červených pískovcových stěn vyčnívají zatlučené hlavičky hřebů z tufu a vápence. Uprostřed bazénu stojí tři kamenné stély. Nejvyšší představuje muže s ozdobami v nose, další dvě zdobí symboly hada, pumy a lišky.
Původně zde stála také Velká stéla. Podzemní chrám objevil bolívijský archeolog Carlos Ponce v roce 1960 a právě její vrchol byl jediným objektem, který tenkrát trčel z písku.
Ze správného místa na okraji chrámu lze spatřit sochu Ponce na platformě, kterak stojí ve vstupní bráně. Před pár stoletími bychom viděli v zákrytu za ní ještě Sluneční bránu.
Sluneční brána (Puerta del Sol) byla vyřezána z jediného bloku andesitu, vážícího podle odhadu 44 tun. Povrch jemně zrnitého šedého vulkanického kamene je zdoben mělkým reliéfem na jedné straně a řadou čtyř hlubokých výklenků na druhé.
Reliéf představuje truchlícího boha s velkou hlavou, z níž září paprsky s maličkými hlavami pum. V rukou drží žezla s hlavami kondora.
Kalasasaya sloužila zřejmě jako místo pro obřady a rituály. Otvor ve zdi, ohraničující místo pro kněze, je dokonalým odposlouchávacím zařízením. Kněží díky němu slyšeli, co si povídají lidi za zdí a zároveň zesiloval jejich hlas k nim.
Uprostřed stojí socha Ponce. Tento monolit je vysoký 3 metry a není dosud jasné, koho představuje. Nápisy na něm totiž nebyly ještě rozluštěny.
V rohu platformy pak je stéla, zvaná Mnich (El Fraile). Je již sice trochu zvětralá a svými rysy připomíná spíš hlavu Járy Cimrmana, dobře viditelní jsou však mořští korýši kolem pasu.
Dosud ještě nebyl také odhalen význam dalšího objektu, zvaného Putuni. Putuni je stavba o rozměrech 50 x 60 metrů a říká se jí Palác sarkofágů (Palacio de los Sarcófagos).
Tiahuanaco dnes leží 20 kilometrů od jezera Titicaca, původně ale bylo přímo na jeho břehu, což je důkaz, že jezero se zmenšuje a to i přesto, že z něj vytéká pouze jedna řeka. Hranice mezi Peru a Bolívií se nachází přímo na mostě.
Hraniční přechod Desaguadéros bývá často blokován. Dnešní blokáda však naštěstí postihla zatím pouze kamiony, našemu autobusu se ji podařilo objet přes pole...
Cesta z La Pazu do Cusca trvá celkem 15 hodin. Jejím nejvyšším bodem je sedlo La Raya, ležící ve výšce 4338 m n.m. V tomto místě zároveň silnice překonává horský hřeben, který tvoří hlavní andské rozvodí - řeky, pramenící jižně odsud, tečou do Tichého oceánu, řeky na severu a na východě jsou již součástí Amazonského povodí.
Cusco bylo hlavním městem Incké říše, jeho název vlastně doslova znamená "pupek světa". V době příchodu Španělů tady žilo 200.000 obyvatel a Pizarro a jeho vojáci hleděli s otevřenou pusou na velkolepé chrámy a paláce, pokryté zlatem. Hlavní náměstí například přetínal 250 metrů dlouhý zlatý řetěz.
To samozřejmě nebránilo Španělům v tom, aby zdejší domy srovnali se zemí a na původních inckých základech postavili nové stavby. Doklady velkoleposti a geniality inckého stavitelství proto spíš než v Cuscu, najdeme v jeho okolí. Nejlepším příkladem je pevnost Sacsayhuaman, rozkládající se nad městem v nadmořské výšce 3570 metrů.
Cusco bylo vystavěno na půdorysu pumy, její hlavu představuje právě Sacsayhuaman. Pevnost tvoří tři obranné valy, položené nad sebou. Zeď je dlouhá 660 metrů a je v ní umístěno celkem 21 zubů. V současné době je vysoká 5 metrů, původně však byla dvakrát vyšší.
Ještě víc než velikost pevnosti nás ale zaujme geniální stavební technika. Kameny jsou dokonale opracované, každý z nich má jiný tvar a největší dosahují váhy až 300 tun. Inkové nepoužívali žádný spojovací materiál. Kamenné bloky jsou do sebe zaklíněné, takže při zemětřesení se pohybuje celá stavba. Dodnes nejsou ve zdi žádné spáry a mezi kameny není možno vložit ani střenku nože.
Stavbu pevnosti zahájil Inka Pachacutec v polovině 15.století, dokončil ji však až Tupac Yupanqui. Podílelo se na ní údajně 20.000 dělníků. Dodnes je taky záhadou doprava kamenných bloků. Lom sice nebyl daleko, ale Inkové neznali kolo a nepoužívali železné nástroje. Rovněž některé stavební prvky zůstaly Inkům utajeny. Neznali například oblouk, používali jen jednoduchý překlad.
Není vlastně ani jasné, zda se původně jednalo o pevnost, i když tak byla určitě nejméně jedenkrát použita - v roce 1536 se stal Sacsayhuaman základnou povstalců, které vedl Manco Capac II. Španělé pak použili kámen z pevnosti na své stavby a zbytek zakryli hlínou, aby ji už nikdo nemohl využít podobným způsobem.
Je taky možné, že Sacsayhuaman byl obřadním střediskem a rozlehlé ceremoniální nádvoří sloužilo ke slavnostem. V roce 1944 tady proto byl obnoven svátek Inti Raymi, který se koná každoročně o letním slunovratu.
S kulturou Inků je obecně spojena spousta omylů a ve skutečnosti toho o jejich běžném životě příliš nevíme. Protože neznali písmo, pochází všechny informace pouze ze zápisků prvních španělských dobyvatelů. Často zmiňované provázkové písmo, zvané kipu, sloužilo pouze při obchodu k zaznamenávání počtů.
I když celou dobu mluvíme o Incích, není to taky správné. Inka byl pouze titul nejvyššího panovníka, který vládl říši, složené z různých kmenů. Velký Inka měl neomezenou moc, poddaní si dokonce považovali za čest, když mohli sníst jeho plivance.
Cusco leží v nadmořské výšce 3310 metrů a v současné době má 300.000 obyvatel. K jeho malebné poloze ještě přispívá fakt, že všechny střechy mají červenou barvu. Celému městu pak žehná z kopce socha bílého Krista.
Quenqo je posvátné ceremoniální středisko, kde se konaly věštby, oběti a rituály. V případě velké neúrody prováděli Inkové dokonce lidské oběti.
Řada kamenných sedaček, vytesaných do půlkruhu, sloužila pro kněží. Kámen uprostřed představuje žábu a zároveň pumu - žába je symbolem deště, puma vládne přírodě.
Nahoře na skále se nachází tzv. krvovod - lamí krev stékala do kanálku, rozděleného na tři větve a podle toho, kterou větev zvolila, probíhala věštba. Přesný překlad slova "quenqo" dokonce znamená "klikatá čára".
V jeskynních chodbách byly na trůnu uloženy mumie kněží a vysokých hodnostářů. Ve skalním výklenku nad ním je kresba lamy, kterou v den slunovratu osvítí slunce dozlata.
Tambo Machay jsou incké koupele, které byly ovšem určeny pouze pro honoraci a Inkovy konkubíny. Význam budek nad nimi není zcela jasný. Různé teorie jim přisuzují různé funkce - od převlékáren až po výklenky na sochy a obřadní předměty.
Puca Pucara znamená doslova "červená pevnost", sloužila ale jako dopravní a poštovní stanice.
Inkové vybudovali ve své říši dvě hlavní cesty - jedna vedla po pobřeží, druhá horami. Každá z nich měřila 4.000 kilometrů. Tyto dvě hlavní trasy pak byly spojeny několika spojnicemi a výhybkami. Celková délka inckých silnic dosahovala neuvěřitelných 30.000 kilometrů.
Doprava na těchto cestách byla organizována následovně. Každých 5 kilometrů byly stanice, zvané tambo, kde sídlil běžec, tzv. chaski. Ten odnesl zboží nebo zprávu do další stanice. Trasu z Cusca do Quita takto urazilo za 5 dnů. Velký Inka měl díky tomuto systému vždy na stole čerstvé ryby z oceánu i exotické plody z amazonské džungle.
Každých 30 kilometrů pak byla větší stanice, kde byl sklad armády. Jednou z nich byla také Puca Pucara. Vojáci si nikdy nebrali od vesničanů potraviny svévolně, ale každý rolník odváděl 1/3 úrody do státních sýpek, z nichž se tyto stanice zásobovaly.
V Peru se pořád něco děje. Když zrovna nejsou žádné náboženské slavnosti, tak se konají alespoň protesty. Studentský průvod navíc zřejmě nijak nesouvisí s demonstrací státních zaměstnanců a policistů, která se právě koná na hlavním náměstí.
Cusco založili podle pověstí první Inkové, kteří sem přišli kolem roku 1200 od jezera Titicaca. Legenda říká, že stvořitel slunce dal svým dětem zlatou hůlku a řekl: "Tam, kde se vám ji podaří bez námahy zarazit do země, vystavíte město, odkud budete spravovat říši Boha Slunce."
Kamenné Cusco vybudoval v polovině 15.století devátý Inka Pachacutec Yupanqui, který dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. Každý Velký Inka si pak ve městě postavil nový palác. Dnes stojí na jejich základech španělské chrámy a paláce.
Hlavní náměstí Plaza de Armas se rozkládá přesně na místě bývalého centra Incké říše, inkviziční procesy prováděli Španělé tam, kde Inkové své obřady. Katedrála stojí na místě bývalého paláce osmého Inky Viracochy, jezuitský kostel La Compania vyrostl na základech paláce Huayna Capaca.
Nejen paláce, ale také běžné domy v uličkách Cusca mají incké základy. Loretánská ulice, přiléhající ke kostelu La Compania, byla celá postavena na klasické incké zdi. Zajímavé je, že zatímco španělské stavby byly několikrát zničeny při zemětřesení, původní incké základy zůstaly neporušeny.
Kostel Santo Domingo stojí na místě bývalého inckého slunečního chrámu Coricancha. Jelikož Inkové vyznávali kult Boha Slunce, byl hlavní chrám ve městě zasvěcen vždy Slunci. Coricancha tudíž byla nejdůležitějším svatostánkem v celé velké Incké říši.
V době příchodu Španělů stály kolem nádvoří čtyři svatyně, jejichž stěny byly obloženy pláty zlata. Ve výklenku Slunečního chrámu byl umístěn obrovský zlatý sluneční disk Punchau.
Na nádvoří dominikánského kláštera můžeme dodnes spatřit zbytky Slunečního a Měsíčního chrámu. V lichoběžníkových výklencích byly kdysi uloženy mumie a posvátné předměty. Do určených prostor směl vstoupit pouze Velký Inka.
Veškerou zlatou výzdobu samozřejmě Španělé vyrabovali, zničit masivní incké zdi se jim ale nepodařilo. Každý kamenný blok má zcela originální tvar a některé z nich zahýbají i za několik rohů a překlenují dvě či více místností.
Na místě inckého chrámu slunečních panen Acclahuasi vyrostl počátkem 17.století ženský klášter Santa Catalina.
Nádhernou ukázku inckého stavitelství představuje ulice Hatun Rumiyoc. Její jméno doslova znamená "velký kámen" a toto pojmenování dostala díky dokonale opracovanému dvanáctibokému kameni, zasazenému do zdi.
Na základech bývalého paláce Inky Rocy byl postaven Arcibiskupský palác. Tato budova s maurským balkónem, španělským portálem a arkádovým nádvořím, pokrytým azulejos, patří k nejhezčím koloniálním stavbám ve městě.
Jak ale vůbec mohlo dojít k tomu, že Francisco Pizarro s pouhými 200 vojáky dobyl tak rozlehlé a organizované impérium. Hlavním důvodem je to, že Incká říše byla v době příchodu Španělů rozvrácená a nejednotná. Krátce předtím skončila občanská válka, která vznikla kvůli tomu, že Inka Huayna Capac rozdělil zemi mezi své dva syny Huascara a Atahualpu. Jejich hlavními městy byly Cusco a Quito.
Pizarrovi se podařilo lstí zajmout Atahualpu, který se stal novým Velkým Inkou. Přesněji řečeno se ani tak nejednalo o lest, ale spíš o podraz. Atahualpa pozval Španěly do svého paláce v Cajamarce jako hosty. Ti mu však přiložili nůž na krk.
Jelikož Inka byl pro indiány nedotknutelná modla, nebyla říše vůbec schopná bez něho fungovat. Atahualpa slíbil Španělům, že naplní celou svou celu zlatem, což také skutečně učinil.
Pizarro se však zalekl autority, kterou by Velký Inka po svém propuštění opět měl a nechal ho po zinscenovaném soudu stejně popravit. Potom vyrazil se svými vojáky do Cusca. Na stranu Španělů se přidávalo množství předtím Inky porobených kmenů, takže jim už nic nebránilo dobýt město a vyplenit zlatý chrám.
Chinchero bylo významným tržním místem už za Inků a náměstí před kostelem je ještě dnes zaplněno trhovkyněmi. Jejich sortiment se sice v průběhu let trochu změnil, stále tady však najdeme taky amulety a další pomůcky indiánských šamanů.
Koloniální kostelík pochází z počátku 17.století a zajímavá je především jeho vnitřní výzdoba. Indiánský malíř Mateu Chihuantito pomaloval všechny stěny i strop. Obrazy jsou sice poněkud naivistické, ale milé.
Kostel stojí na základech inckého paláce ze druhé poloviny 15.století. Jedná se o letní sídlo Inky Tupaca Yupanqui. Slovákům se to líp pamatuje - Tupac Yupanqui, co ztratil topánky.
Každý panovník si stavěl nové sídlo, paláce předchozích Inků zůstávaly opuštěné a udržovala je pouze malá skupina služebníků. Proto taky letní sídlo Tupaca Yupanqui upadlo v zapomnění. Španělé využili stavebního materiálu a význam místa odkryly až novodobé výzkumy.
Nad terasami stojí Inkův trůn. Dva kameny, zasazené v rozích, znázorňují pumu, která ho ochraňovala. Obě jsou již dost poničené, levá je dokonce bezhlavá.
Chinchero leží v nadmořské výšce 3800 metrů a krátce poté, co vyjedeme na kopec nad vesnicí, se nám už odkrývá nádherný pohled na Posvátné údolí.
Machu Picchu je zřejmě nejznámější památkou jižní Ameriky, na listině UNESCO je již od roku 1983 a kromě toho byla letos zařazena mezi sedm novodobých divů světa. Není se proto co divit, že ji denně navštíví 3000 turistů.
My máme štěstí. Díky tomu, že spíme dvě noci ve vesnici Aguas Calientes přímo pod ruinami, můžeme si je prohlédnout již brzy ráno, ještě před tím, než sem vlaky přivezou hlavní turistickou vlnu.
Přestože ruiny jsou dokonale zachovalé a kolikrát vám připadá, že si stačí k jednotlivým stavbám přimyslet pouze střechy a koberce na stěnách, víme toho ve skutečnosti o Machu Picchu strašně málo. Inkové nevedli kroniky a Španělé toto město nikdy neobjevili, protože bylo v době jejich příchodu již opuštěné a doslova ztracené v džungli.
Objevil jej teprve v roce 1911 americký archeolog Hiram Bingham, který hledal poslední incké útočiště Vilcabambu a stejně jako ostatní vědce ho "bezvýznamné ruiny" nezajímali. Spíš se mu zželelo jednoho z místních rolníků, který mu je chtěl za úplatek ukázat.
Není vlastně ani znám přesný název města. Machu Picchu je totiž jméno hory, na které stojí a znamená doslova "stará hora". A ani to není ten charakteristický sopečný kužel, tyčící se nad ruinami - to je pro změnu zase Huayna Picchu čili "mladá hora".
Machu Picchu leží v nadmořské výšce 2280 metrů, což je mnohem níž než Cusco. Poloha pevnosti na příkrém kopci nad kaňonem řeky Urubamba ale způsobuje, že vypadá nohem výš.
Město dal postavit v polovině 15.století Inka Pachacutec. O jeho významu se ale stále vedou spory. Hiram Bingham se až do konce života domníval, že objevil Vilcabambu. Tuto myšlenku definitivně vyvrátily nálezy z poslední doby, které odkryly ztracené poslední město Inků v amazonském pralese.
Další teorie říká, že to bylo farmářské středisko, které zásobovalo Cusco. Tato funkce by ale byla dost nepraktická - terasovitá políčka, které město obklopují, sice postačovala k obživě jeho obyvatel, voda na jejich zavlažování se ale tahala ve vědrech z řeky Urubamba, tekoucí v hloubce téměř jednoho kilometru.
Hodně historiků se dlouho přiklánělo k názoru, že Machu Picchu bylo obřadní centrum. Na hřbitově byly totiž nalezeny kostry slunečních panen. Podrobnější průzkum ale ukázal, že se nejednalo pouze o ženské pozůstatky, ale taky mužské a navíc různého věku.
Jako nejpravděpodobnější se proto jeví teorie, že Machu Picchu bylo letním sídlem Pachacuteca. Vzhledem k tomu, že každý Inka si stavěl nový palác, vysvětlovalo by to zároveň, proč po jeho smrti zůstalo místo opuštěno a v době příchodu Španělů je již nikdo neznal.
Většina názvů jednotlivých objektů je také samozřejmě vymyšlených. Některé z nich mají své opodstatnění, jiné jsou ale pouze výplodem fantazie objevitelů a průvodců.
Chrám tří oken je například pojmenován proto, že se v něm nachází tři lichoběžníková okna. Tento tvar byl pro incká okna a výklenky typický.
Na druhou stranu před hlavním chrámem stojí tzv. obětní kámen. Ten ale na starých fotografiích vůbec není, dostal se sem až v rámci rekonstrukčních prací, takže s původním chrámem nemá nic společného.
Hlavní chrám (Carpahuasi) se skládá z několika částí. Kromě Chrámu tří oken k němu přiléhá také malý chrám, označovaný jako sakristie. V těchto prostorách se zřejmě kněží připravovali na obřady.
Jedním z mála původních inckých názvů je Intihuatana. Tento kámen, sloužící jako "lapač slunce", stojí na návrší nad chrámem.
Inkové věřili, že slunce má dvě obydlí - severní a jižní. V období slunovratu se nacházelo nejdále a kněz prováděl u kamene Intihuatana symbolický obřad, při němž připoutal slunce ke kameni, aby se vrátilo zase zpátky. Odtud tedy název "lapač slunce".
Stín, který kámen vrhal, sloužil Inkům zároveň jako roční sluneční hodiny. Jakmile se dostal k určenému bodu na podstavci, byl to signál k zahájení setby, sklizně nebo nějaké slavnosti.
Nejvýznamnější obřady se pořádaly na rozlehlém ceremoniálním náměstí (Inticancha). Nejdůležitější byla několikadenní slavnost Inti Raymi, která se konala koncem června na oslavu zimního slunovratu.
Areál Machu Picchu uzavírá na severním konci Posvátná skála. Za ní se nachází stanoviště správce, kde se musí zapsat každý, kdo chce podniknout výstup na horu Huyana Picchu (2743 m n.m.).
Cesta vzhůru vede po staré incké stezce a kamenných schodech. Z bezpečnostních důvodů na ni má přístup pouze 400 lidí denně a poslední sem může vstoupit ve 13,00 hodin. Během výstupu se naskýtá dosud neznámý pohled na ruiny Machu Picchu.
Kdo se vydá na druhou stranu hory, dospěje asi po 1,5 hodině namáhavé cesty k Měsíčnímu chrámu. Stezka vede nejdříve po několika schodištích, visících na okraji propasti a poté se zcela ponoří do pralesa.
Měsíční chrám (Templo de Luna) byl postaven na tomto nepřístupném místě proto, aby zde uctívači měsíce přivítali noc, která se rodí se západem slunce. V tuto chvíli je měsíc nejjasnějším tělesem na obloze.
Měsíční branou pak lze projít do dolní části komplexu, kterou tvoří další jeskynní chrám (Gran Caverna). Jeho zdi jsou nádherným příkladem inckého zednického umění a na stěnách jeskyně lze s trochou fantazie ještě dnes rozeznat staré fresky.
Vrátili jsme se zpátky do hlavního areálu, který se mezitím zaplnil přišedšími turisty. Ceremoniální nádvoří odděluje palácovou a chrámovou část Machu Picchu od části obytné. Tady se nachází čtvrť řemeslníků a také oblast Tres Puertos (Tři dveře), v níž bydlely sluneční panny.
V kruhové pevnosti bylo umístěno vězení. Vězni byli ve výklencích připoutáni za zápěstí. Malá jeskyně v sousedství bývá označována jako Chrám kondora (Intimachay), pravděpodobně se ale také jednalo o vězeňské prostory. Inspirací k tomuto názvu byla skála ve tvaru roztažených křídel a balvan v zemi, připomínající kondoří hlavu.
Sluneční chrám (Torreón) je masivní okrouhlá věž, jejímiž okny pronikaly sluneční paprsky na rituální kámen. Výklenky ve zdi byly určeny pro obětiny. Podle některých teorií mohl ale chrám sloužit také jako astronomická observatoř.
Jeskyně pod věží bývá nazývána Královský hrob, protože v jejích nikách byly nalezeny mumie inckých hodnostářů. Vedle chrámu se nachází místnost, která byla podle některých průvodců Inkovou soukromou kaplí, podle jiných sloužila kněžím.
V těsném sousedství Slunečního chrámu se rozkládá Královský palác (Incahuasi) a Palác princezny (Palacio de la Nusta), jejichž součástí byly rovněž lázně. Právě tady začíná tzv. Schodiště pramenů (Amanahuasi), což je soustava kanálů a bazénků.
Vodovodní systém Machu Picchu byl totiž rovněž dokonalý a velice úsporný - odtékající vodu z vyšších pater, kde bydlela Inkova rodina a nejvyšší kněží, používali ještě níže postavení běžní obyvatelé a nakonec rolníci na nejspodnějších terasách. Ani kapka nepřišla nazmar.
Jižní terasy jsou perfektní ukázkou toho, jak dokázali Inkové pěstovat plodiny i na strmých andských svazích. Chýše na terasách se nazývají chaty strážců, pravděpodobně však šlo ale o domky rolníků.
Lázně Aguas Calientes jsou výchozím bodem pro většinu návštěvníků Machu Picchu. Kromě několikadenního treku po bývalé Incké stezce je totiž jedinou možností, jak se k ruinám dostat, přijet sem vlakem z Cusca nebo Ollantaytamba a posledních asi 400 výškových metrů vystoupat pěšky nebo vyjet mikrobusem.
Před 12 lety tu bylo jen vlakové nádraží a stanoviště autobusů. Mezitím se Aguas Calientes změnilo v "peruánské Las Vegas". Kromě restaurací a hotelů tady totiž nic jiného nenajdeme.
Hotely nabízí k dnešnímu dni asi 500 postelí, což je přibližně počet turistů, který sem přijede posledním večerním vlakem z Ollantaytamba. Naprostá většina staveb však vznikla načerno a jejich řada už sahá až k termálním pramenům. Ten náš je dokonce úplně poslední.
Termální prameny fungovaly v Aguas Calientes už za Inků a po celodenním lození po Machu Picchu je velice příjemné si do některého z nich lehnout na chvíli i dnes. Písek na dně bazénků navíc příjemně masíruje chodidla...
Pevnost Ollantaytambo je pojmenována po významném inckém vojevůdci. Ollantay byl generál, který se vzbouřil proti Velkému Inkovi, protože se zamiloval do jeho dcery, což bylo samozřejmě společensky nepřijatelné (tambo znamená "pevnost").
Pevnost byla vybudována v roce 1460 v době vlády Pachacuteca Yupanqui a v letech 1536-1537 dlouho odolávala útokům Pizarrova bratra Hernanda.
Dole u paty schodiště najdeme kromě rituálních kamenů také sluneční zařízení, což je věc, kterou už známe z jiných inckých památek. Tady však vypadá úplně jinak a připomíná spíš sluneční hodiny.
Nejtajemnější částí stavby jsou však velké kamenné kvádry z růžové žuly, stojící na samém vrcholu "orlího hnízda". Archeologové se domnívají, že se buďto jedná o nedokončený incký chrám nebo naopak chrám nějaké předchozí civilizace.
Šest největších kvádrů je seřazeno do jedné řady, další jsou rozházené. Jedna z teorií dokonce říká, že kameny byly původně vyleštěné a vydávaly signály.
Na prostředním kvádru je vytesán motiv zubatého andského kříže. Tento symbol se vyskytuje i na jiných stavbách v této oblasti, nikdy ale nezdobí incké paláce. Takže to spíš potvrzuje teorii, že je to chrám jiné civilizace a stál zde již před příchodem Inků
Vesnice Ollantaytambo je vytvořena na půdorysu kukuřice, což svědčí o významu této plodiny v Posvátném údolí. Na protějším kopci jsou umístěny sýpky, nad nimiž je vytesán obrovský obličej Viracochy.
Jako "posvátné údolí Inků" (Valle Sacrado de los Incas) se označuje oblast mezi městy Ollantaytambo a Pisac, rozkládající se po obou březích řeky Urubamba. Urubamba je již přítokem Amazonky.
Posvátné údolí bylo hlavní obilnicí Incké říše. Pěstovala se tady především kukuřice, pro niž jinde nebyly tak ideální podmínky. Do Evropy se dostala kukuřice až díky Kolumbovi a dodnes neznáme zdaleka tolik odrůd, kolik se jich vyskytuje tady.
U nás taky z kukuřice nevyrábíme pivo. Místní pivo, zvané chicha, je lehce alkoholický nápoj, který vzniká kvašením naklíčených kukuřičných zrn. Tři dny se nechají soudky uležet a pak se musí rychle vypít. Domy, kde právě mají chichu, jsou označeny červeným pytlem na holi.
Z bílé kukuřice se dělá světlá chicha, z černé kukuřice tmavá. Té se říká chicha morada a je o něco sladší.
Chicha morada je tradiční místní nápoj. Podobně lze za peruánské národní jídlo považovat mořské prase, což je velké morče, které se servíruje na talíř i se zuby a drápy. V několika kostelech jsme dokonce viděli obraz "Poslední večeře", na němž leží před Ježíšem na stole morče místo ryby.
Pisac představuje největší komplex inckých teras a zavlažovacích kanálů. Najdeme tady celkem tři okrsky budov, stojících nad nimi - obydlí rolníků, armádní část a chrámovou.
Za armádním traktem se nachází také incký hřbitov (Cementario Inka) - téměř 2000 skalních hrobů, do nichž se umisťovaly mumie v prenatální poloze.
Stavby v chrámovém okrsku nesou typické stopy incké architektury - lichoběžníkové výklenky, vevnitř nebyla žádná výzdoba, maximálně malé zlaté sošky.
Inkové také ve svých domech většinou neměli okna a místní indiánky dodneška například nechtějí chodit do porodnice, protože dítě se má podle nich rodit potmě.
Ústřední místo v chrámovém okrsku zabírá Chrám Slunce, který má podobný kruhový tvar jako v Machu Picchu. Byl postaven kolem kamene Intihuatana, lapače slunce, z něhož se tady ovšem dochovaly pouze zbytky. Zato je nádherně vidět, jak Inkové dokázali využít přírodního terénu - stavební kameny jsou bezchybně opracovány a zapuštěny do skály.
Město Pisac stojí na samém konci Posvátného údolí a za ním se už rozkládá pouze neprostupná džungle. Zároveň se o něm říká, že bývá dějištěm největších indiánských trhů. Tržnice pokrývá prakticky celé náměstí a stánky zcela zakrývají kostel San Pedro Apostlo, stojící uprostřed.
Na závěr si necháváme prohlídku koloniálního Cusca.
Kostel San Francisco byl postaven kolem roku 1650. Monumentální malba o rozměrech 12 x 9 metrů znázorňuje rodový strom sv.Františka z Assisi.
Obloukem Santa Clara se dostáváme na ulici se starým kostelem téhož jména. Kostel sv.Kláry postavili v roce 1558 místní domorodci a lze na něm jasně spatřit použité incké sloupy a reliéfy z jiných staveb.
Vedle tržnice stojí kostel San Pedro, pocházející rovněž ze 16.století. Jeho věže zase vznikly z kamenných kvádrů, přivezených z Machu Picchu.
Klášter řádu milosrdných bratří La Merced byl založen v roce 1536, po zemětřesení v polovině 17.století musel být však postaven prakticky znovu. Celý komplex dnes tvoří bazilika major a dva kláštery.
Kostel má vykládaný strop z cedrového dřeva a pozlacený hlavní oltář. V klenotnici je vystaven největší klášterní poklad - zlatá monstrance (La Custodia), považovaná za druhou největší na světě. Je vysoká 1 m 25 cm a váží 22,250 kg.
Jezuitský kostel La Compania byl postaven v letech 1571 až 1668 a svou velkolepou fasádou dokonce převyšuje Katedrálu, takže na sebe strhává ze všech staveb na hlavním náměstí největší pozornost. Uvnitř se nachází zlatý bohatě vyřezávaný oltář.
Stavba Katedrály byla zahájena v roce 1556. Trvala však až do roku 1650, takže výsledek je směsicí renesance a baroka. Přesto se stala vzorem pro většinu peruánských a bolivijských kostelů.
Interiér, skrývající se za jednoduchou fasádou, je vytvořen ve stylu vrcholného baroka. Nejvýznamnější kaple je zasvěcena Pánovi zemětřesení (Taytacha de los Temblores), kterého představuje černý Kristus. Napravo od hlavního oltáře visí obraz Poslední večeře Páně (Jesus en la Ultima Cena), který byl rovněž upraven pro místní podmínky - Ježíš s apoštoly pojídají morče a pijí chichu moradu.
Po obou stranách Katedrály se nachází kaple, které byly původně samostatnými kostely. Napravo je kaple El Triunfo, která vznikla přebudováním bývalé incké zbrojnice. Její stavba byla zahájena již v roce 1536 a jednalo se o vůbec první španělský kostel v zemi.
Kostelík vedle Katedrály je zasvěcen Panně neposkvrněného početí (La Inouisicion).
Malý kostel San Blas pochází z roku 1562 a uvnitř se nachází kazatelna, kterou vyřezal z jednoho kusu cedrového dřeva indiánský umělec Juan Tomas de Tuyru Tupaq.
San Blas byla už za Inků čtvrtí řemeslníků a náměstí kolem kašny je také dnes obloženo ateliéry, galeriemi a stánky místních umělců.
Cusco opouštíme v neděli ráno. Na náměstí před kostelem sv.Františka vyrostla přes noc řada stánků a stolečků. V sobotu se všude konaly svatby a křtiny, v neděli se Plaza San Francisco proměnilo v největší jídelnu ve městě...