Buenos Aires je zřejmě nejevropštější ze všech jihoamerických metropolí. Město protíná ze severu na jih 3 kilometry dlouhá Avenida 9 de Julio (Třída 9.července), která je široká 140 metrů a má 8 jízdních pruhů v každém směru. Je to tedy nejširší ulice na světě.
Už v roce 1913 tady navíc vzniklo metro, které má k dnešnímu dni 5 linek o celkové délce 45 kilometrů. Jednalo se o první metro v jižní Americe a díky jeho existenci proto není Buenos Aires tak ucpané jako jiná hlavní města.
Uprostřed hlavní třídy stojí Obelisk, který je vysoký 67,5 metru a byl vztyčen při příležitosti 400.výročí vzniku Buenos Aires.
Město založil v roce 1536 španělský osadník Pedro de Mendoza v ústí Rio de la Plata, kde se spojují toky řek Paraná a Uruguay. Jelikož se jim líbil zdejší čistý vzduch, pojmenovali ho Buenos Aires (tedy doslova "dobré větry").
První pokus se však nepovedl. Španělská výprava odsud po 5 letech odtáhla dál hledat bájné El Dorádo, takže trvalé osídlení se datuje až od roku 1580.
V současné době má Buenos Aires asi 3 miliony obyvatel, v celé aglomeraci jich žije téměř 14 milionů. Hlavním městem země je teprve od roku 1880.
V severní části města se rozkládají luxusní čtvrtě Palermo a Recoleta, plné parků, v nichž jsou umístěny soukromé kluby, ambasády a budovy univerzity. Zelené parky jsou doplněny jezírky, moderními plastikami a sochami známých osobností. Nechybí samozřejmě ani památník Evity Perónové.
Do univerzitního parku na Třídě Osvoboditele (Avenida del Libertador) byl v roce 2002 zasazen kovový květ, zvaný Floralis Generica. Je vysoký 20 metrů, během dne se otevírá a na noc stahuje.
V Buenos Aires navíc žije hodně komunit a každá z nich věnovala městu nějaký památník (nejčastěji při příležitosti Dne nezávislosti). Takže tady najdeme například Španělský památník nebo Anglickou věž.
Ve čtvrti Recoleta stojí také jeden z nejstarších a nejkrásnějších kostelů v Buenos Aires. Bazilika Pilar (Nuestra Seňora del Pilar), pochází z roku 1732 a hned vedle ní se rozkládá nejznámější argentinský hřbitov.
Hřbitov Recoleta vznikl už v 18.století na půdě dominikánského kláštera. V roce 1882 se stal hřbitovem slavných a aristokracie. Půda tady je dokonce dražší než byt v centru města. Hrobky jsou zdobeny sochami, bronzem a mramorem.
Nejvyhledávanější je hrobka rodiny Duarte, v níž odpočívá také Eva Perónová, manželka prezidenta Juana Peróna, která zemřela v roce 1952 ve věku 33 let na rakovinu. I když názory na její charitativní činnost a diktátorský režim jejího manžela se různí, zůstává Evita dodnes modlou národa a její životní osudy se staly podkladem pro stejnojmenný muzikál.
Její tělo bylo do rodinné hrobky uloženo teprve v 70.letech a stále se můžete setkat s názorem, že plaketa je pouze symbolická a Evita je pohřbena úplně jinde.
Na zpáteční cestě projíždíme opět po Avenidě 9 de Julio. Kolumbovo divadlo (Teatro Colón) bylo slavnostně otevřeno v roce 1908 a stále je to jedna z největších operních scén na světě. Budova představuje směs italské renesance a francouzského empíru, hlavní sál má kapacitu 3500 míst. Momentálně je obloženo lešením.
Centrem Buenos Aires je Plaza de Mayo (Květnové náměstí), na němž se nachází Casa Rosada, Katedrála, Nová radnice a Stará radnice.
Casa Rosada (neboli Růžový dům) stojí přesně na místě první pevnosti. Postaven byl v roce 1873 a později k němu byly přidruženy úřední budovy, které byly původně součástí hotelu Victoria.
Casa Rosada je sídlem vlády a prezidenta. Růžová barva byla jediná, na které se shodly dvě hlavní politické strany (jedna z nich má barvu červenou, druhá modrou). Ze známého balkónu promlouvala k davům také Eva Perónová.
Květnové náměstí je totiž centrem argentinského politického dění a často tady probíhají demonstrace, které jsou v této zemi velice populární. Zátarasy proti demonstrantům proto už policie ani neuklízí.
Zátarasy mají zabránit tomu, aby se demonstranti nedostali až k sídlu prezidenta, což je ovšem v současné době stejně zbytečné, protože prezidentka Kristina Kirschner bydlí úplně jinde.
Na náměstí byla 25.května 1810 zahájena revoluce, která nakonec vedla k argentinské nezávislosti. Toto datum připomíná Květnová pyramida, bílé šátky na dlažbě jsou znakem tzv. Květnových matek.
Metropolitní katedrála (Catedral Metropolitana) je již šestým chrámem od příchodu Španělů. Ten první byl postaven v roce 1593 z nepálených hliněných cihel a slámy.
Stavba dnešní budovy byla zahájena v roce 1791, dokončena byla však až roku 1827. Chrám je zasvěcen sv.Trojici a podílelo se na něm více architektů. Styl proto představuje směs od baroka až k romantismu.
Katedrála má tři lodě, přičemž hlavní je dlouhá 100 metrů. Kupole je vysoká 46 metrů. V boční kapli je umístěna hrobka generála José de San Martína, bojovníka za nezávislost, která byla prohlášena národním monumentem.
Nejstarší stavbou na Květnovém náměstí je bílá budova Staré radnice (tzv. Cabildo), která byla postavena v roce 1765 a je spojena se začátky Květnové revoluce.
Jižně od Avenidy de Mayo leží čtvrtě San Telmo a La Boca, rozkládající se na místě původního osídlení Buenos Aires.
San Telmo je čtvrtí umělců a bohémů. Ve zdejších barech se koncem 19.století zrodilo tango a dodnes tady najdeme nejvíc kulturních podniků, kde se tento tanec provozuje. Na náměstí Dorrego (Plaza Dorrego) se každou neděli koná trh se starožitnostmi a bezplatnými lekcemi tanga.
V San Telmu stojí jezuitský kostel sv.Ignáce z 18.století (nejstarší ve městě) a ruský pravoslavný chrám.
Čtvrti La Boca dominuje stadión fotbalového klubu Boca Juniors. Stadiónu se díky jeho tvaru říká "bonboniéra" a je pomalován klubovými barvami - modrou a žlutou. Tyto barvy přijal klub údajně díky tomu, že právě plula místním přístavem loď s touto vlajkou (zřejmě švédská).
Stadión Boca Juniors pojme 43.000 diváků a na jihoamerickém kontinentu jej svým věhlasem předčí pouze Maracaná. Místní klub patří k nejoblíbenějším a na jeho trávníku začínal s fotbalem Diego Maradona, považovaný za "fotbalového boha". Jeho zlatá socha zdobí obchod ve vstupní hale.
La Boca je stará přístavní čtvrť (slovo "boca" doslova znamená "ústa", resp. "ústí řeky"). Je to chudinská oblast, kam se cizincům vůbec nedoporučuje chodit v noci. V 19.století se dokonce skupina zdejších imigrantů pokusila vyhlásit nezávislou anarchistickou Republiku La Boca. Rovněž tango, s jehož vznikem je tato čtvrť spojena, bylo původně tancem spodiny.
Po vyslechnutí těchto příběhů na Vás působí zcela opačným dojmem romantická atmosféra kolem ulice Caminito, kde vystavují svá díla malíři a další pouliční umělci. Barevné domky vznikly na podnět malíře Benita Martíniho, aby lidé pomalovali své příbytky z vlnitého plechu barevným lodním lakem. Z balkónu mávají tří nejoblíbenější Argentinci - Evita, Maradona a Carlos Gardel.
Florida se jmenuje největší pěší zóna v Buenos Aires. Začíná na Avenida de Mayo a táhne se něco málo přes 10 bloků. Lemují ji obchody známých značek, na nakupujících se snaží přivydělat pouliční hudebníci, tanečníci tanga, živé sochy a tvůrci suvenýrů ze všeho možného - vyhozenými cédéčky počínaje a plechovkami od coca-coly zdaleka nekonče...
Ráno si cestou na nádraží Retiro ještě prohlédneme další pamětihodnosti Buenos Aires. Retiro je oblast, rozkládající se kolem Náměstí generála San Martína (Plaza San Martín). Dříve zde byl trh s otroky a konávaly se býčí zápasy.
Koncem 19.století bylo prostranství přeměněno na park a místo býků tady potkáme venčiče psů s 10-15 psy na vodítku. Boháči, kteří nemají čas, si na tuto činnost najímají většinou studenty. Existuje tady dokonce psí školka, kam můžete za peníze své miláčky přes den odložit.
Z terasy lze spatřit Anglickou věž a na okraji parku je umístěn Památník bitvy o Malvíny. Prohru ve válce s Velkou Británií v roce 1982 tady nemůžou dodnes strávit a ve školních atlasech jsou Falklandské (Malvínské) ostrovy zakreslovány jako součást Argentiny.
Tigre leží přibližně hodinu jízdy vlakem z Buenos Aires v rozvětvené deltě řeky Paraná, která se vlévá do Rio de la Plata.
Rio de la Plata vlastně ani není řeka, je to jen ústí, které je ovšem dlouhé 200 kilometrů a odděluje Argentinu od Uruguaye. Rio se mu říká nejspíš proto, že v něm je sladká voda.
Na Ovocném trhu (Puerto de Frutas), kde dřív převládalo ovoce a rostliny, dnes narazíme hlavně na rukodělné výrobky - nábytek, dřevěné doplňky, kožené kabelky, parfémy.
Tigre je především oblíbeným cílem víkendových výletů obyvatel hlavního města, kteří si tady můžou zahrát vodní pólo, projet se na kánoích nebo zkusit vodní lyžování.
Ti bohatší si pronajímají dřevěné chaty, kterým se říká quintas. První z nich si dal postavit v roce 1855 prezident Domingo Sarmiento. Jeho vila byla zasklena a je z ní v současné době národní památka (Museo Casa Domingo Sarmiento).
Po návratu z Tigre pokračujeme v prohlídce Buenos Aires.
Dalším místem, kam chodí Argentinci rádi demonstrovat, je prostranství před Kongresem. Budova Kongresu byla vytvořena v letech 1898-1908 a její stavba byla očividně inspirována washingtonských Kapitolem.
Kongresové náměstí (Plaza de Congreso) navrhl v roce 1909 architekt Carlos Thays. Kromě Památníku Kongresu (Monumento los dos Congresos), jehož schody mají představovat andské vrcholky, najdeme v parku také sochu Rodinova Myslitele a symbolický Nultý kilometr, věnovaný patronce všech argentinských silnic (Virgen de Lujan).
Vzhledem k tomu, že dnešní teploty v Buenos Aires dosahují 40 st. Celsia, přitahují však pozornost dětí a návštěvníků spíš místní kašny...
Z náměstí vychází Květnová ulice (Avenida de Mayo), která končí až na Plaza de Mayo. Zdejší paláce, rohové domy a jejich fasády jsou přímo přehlídkou španělské architektury druhé poloviny 19.století.
Z koloniálního období se ve městě moc památek nezachovalo. Argentina získala nezávislost 9.července 1816 a od té doby se střídala úspěšná období s finančními krizemi (ta poslední skončila v prosinci 2001 střety lidu s armádou).
V bohatých obdobích probíhala mohutná přestavba, což bylo právě hlavně koncem 19. a začátkem 20.století. Tehdy byly staré domy strženy, aby mohlo vzniknout elegantní Buenos Aires, které si vysloužilo přezdívku "Paříž jižní Ameriky".
Každý návštěvník Buenos Aires musí alespoň jeden večer zajít na steak a argentinské víno, doprovázené představením tanga. My jsme navštívili podnik, nesoucí jméno Carlose Gardela, nejznámějšího zpěváka, který zahynul v roce 1935 při leteckém neštěstí.
Přeletěli jsme 3000 kilometrů z Buenos Aires směrem na jih a ocitli se na samém konci světa - v Ohňové zemi.
Ohňová země (Tierra del Fuego) je skupina několika větších a menších ostrovů, která je od jihoamerické pevniny oddělena Magalhaesovým průlivem a je rozdělena mezi Chile a Argentinu.
Ostrovy pokrývají celkem 73,7 tisíc km2, jsou mále obydlené, ale je zde dostatek nerostného bohatství (ropa, zlato, měď a zinek). Nejvyšší horou je Cerro Yogan (2469 m).
Původními obyvateli této nehostinné krajiny byli indiáni kmene Yámana, od nichž vlastně také pochází její název. Jelikož tady neběhala žádná zvířata, z jejichž kožešin by si mohli vyrobit oděvy, chodili indiáni téměř nazí a ohřívali se u ohňů, které hořely prakticky nepřetržitě. Když sem tedy v roce 1520 připlul Fernao de Magalhaes, uviděl nejdříve dým ze zapálených ohňů a název Ohňová země byl na světě.
Původní indiánské kmeny už vymřeli. Konkvistadoři je sice přímo nepovraždili, ale vybili poslední zbytky zvířat a káceli lesy, čímž je zbavili jediných zdrojů potravy. Zbytek potom podlehl novým nemocem, takže počátkem 20.století tady už žádný indián nebyl.
Úplně nejjižnější cíp Ameriky představuje Hornův mys, z něhož měli námořníci vždycky strach. Magalhaes se ho pokoušel obeplout 38 dní a v plavbě kolem zeměkoule pokračoval údajně jedině kvůli tomu, aby se tudy nemusel vracet zpátky. Průliv, oddělující Ohňovou zemi od pevniny, je od té doby pojmenován po něm.
Ushuaia leží na břehu kanálu Beagle a je to oficiálně nejjižněji položené město na světě. Jeho název v jazyce původních obyvatel Yamanů doslova znamená "zátoka, směřující na západ".
Jelikož je Ohňová země jedním z nejpustších míst na zeměkouli, není se co divit, že o její osídlování neměli kolonizátoři dlouhou dobu zájem. První dva misionáři sem přicházejí teprve v 70.letech 19.století, v roce 1884 byla vyslána první oficiální expedice.
Město vzniklo teprve koncem 19.století, kdy se argentinské úřady rozhodly zřídit tady vězení, aby přilákaly rodiny galejníků. Trestanecká kolonie začala fungovat v roce 1902, ještě dlouho zde ale žili jenom vězni a bachaři.
V současné době má Ushuaia 50.000 obyvatel, je tady přístav a sídlo soudu pro Ohňovou zemi a Antarktidu.
Vězení fungovalo do roku 1947, dnes je v jeho prostorách umístěno rozsáhlé Námořní muzeum.
Druhým muzeem ve městě je Muzeum Yamanů (Museo Yámana), zaměřené na původní obyvatele. To tvoří ovšem pouze tři místnosti.
Z Ushuaiského zálivu (Bahia de Ushuaia) se vydáváme na plavbu po kanálu Beagle, který odděluje Ohňovou zemi od jejího úplně nejjižnějšího konce. Kanál je pojmenován podle jachty Charlese Darwina, který tudy proplouval v roce 1833. Kapitán lodi Fitz Roy měl s sebou svého loveckého psa - proto tedy "beagle".
Naší první zastávkou je Ptačí ostrov (Isla Bridges), kde si staví svá vysoká hnízda kormoráni a líně se vyvalují lvouni.
Dalším místem, kde se usadili lvouni a kormoráni, je malý ostrůvek (spíš jenom skála) poblíž majáku.
Faro les Eclaireurs (Maják pátračů) není sice ten původní maják, o kterém psal Jules Verne ve své novele "Maják na konci světa" a románu "Děti kapitána Granta", i tak je to ale nejjižnější maják v Argentině. Postaven byl v roce 1919 a je stále funkční.
Maják stojí přesně uprostřed kanálu a rozděluje Ohňovou zemi na chilskou a argentinskou část. Když jej obeplouváme, tak se vlastně na chviličku dostáváme do Chile.
Na dalším kameni se zase usídlil rybák arktický. Ten sem přilétá každé léto až z Aljašky, což znamená, že ročně dvakrát urazí 17.000 kilometrů.
Osm kilometrů západně od Ushuaii se nachází stanice původní dráhy, která byla vybudováno v roce 1902 zároveň s vězením a byla určena pro dopravu trestanců do lesů na kácení stromů a zpětný transport dřeva na stavbu. Říkalo se jí "vězeňský vlak".
Provoz byl zastaven roku 1952, v roce 1994 byla železnice obnovena pro turisty. Dnes po ní jezdí historický vláček - 8 km za 120 pesos, tj. 720 Kč.
Tuto kratochvíli jsme si raději nechali ujít a pokračovali dál do NP Tierra del Fuego, který začíná 10 kilometrů západně od města a končí až u chilských hranic.
Národní park Tierra del Fuego byl vyhlášen v roce 1960, je sice jeden z nejmenších, je to ale první pobřežní park v Argentině. Těžba dřeva a chov ovcí na jeho území byly před několika lety zastaveny.
Zátoka Encenada je součástí kanálu Beagle, ostrov Isla Redonda už patří Chile. Na mole stojí "Pošta na konci světa".
Území parku pokrývá subantarktický les, hlavní porost představují stromy rodu notofagus. Rozeznáváme tři základní druhy - lenga (vysoký strom, větve má až nahoře), ňira (je o něco nižší, dosahuje maximálně 20 metrů) a coihue (ten je tmavší a na rozdíl od předchozích dvou neopadává).
Oranžovým bobulím na notofágách se říká indiánský chleba. Je to vlastně plod houby, která na stromě parazituje. Indiánský chleba je to proto, že indiáni Yámana v době příchodu dobyvatelů skoro nic jiného nejedli.
Při krátké procházce kolem zálivu Lapataia (Bahia Lapataia) si prohlížíme další místní rostliny - jmelí, psí orchideje, žluté kvítky calafate a červený ohnivý keř (firebush).
Co se týče zástupců fauny, není jich mnoho (vůbec žádné šelmy) a nejčastěji narážíme na následky činnosti bobrů. Bobři tady nemají přirozeného nepřítele, instinktivně si ovšem staví hráze. Bobří hráze dorůstají neuvěřitelných rozměrů a ohrožují zdejší lesy. V poslední době se proto rozhořel boj mezi ochránci bobrů a ochránci stromů.
U jezera Acigami (Lago Acigami) sedí na vejcích patagonská husa. Jak už to v živočišné říši bývá - parádník samec je bílý, samice neutrálně hnědá.
Večer se vydáváme do tradiční patagonské hospody, zvané parrilla. V těchto podnicích připravují jehněčí tradičním způsobem. Stažené zvíře se griluje na svislých roštech, zapíchaných do kruhu okolo ohniště. Důvodem je to, že tuk nekape do ohně a neznehodnocuje chuť masa.
Cesta linkovým autobusem do Punta Arenas trvala necelých 12 hodin. Projeli jsme napříč téměř celou Ohňovou zemi a krátce po poledni překročili chilské hranice, kde proběhla potravinová kontrola, zaměřená zejména na salámy a mandarinky.
Magalhaesův průliv jsme překonali trajektem. I když nás vlny nejprve zahnaly poněkud stranou, nakonec jsme dobře přistáli a v závěrečné fázi nás ještě doprovázeli skákající delfíni. O největší rozruch se tak postarali dva gaučové se svými vystrašenými koňmi a psy.
Punta Arenas leží přímo na břehu Magalhaesova průlivu. Původní osídlení ovšem nebylo přímo tady. První pevnost Fuerte Bulnes byla založena v roce 1843 přibližně 60 kilometrů jižně odsud. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám se po pěti letech přestěhovala severněji - do místa, kde vzniklo Punta Arenas (doslova "Písečný bod").
Za oficiální datum zrodu města je tedy považován roku 1848, největšího růstu dosáhlo koncem 19. a počátkem 20.století. Většina historických kamenných domů v centru pochází právě z tohoto období.
Hlavní náměstí (Plaza Muňoz Gamero) má klasický španělský půdorys - z jedné strany radnice, ze druhé katedrála, další strany zabírají měšťanské paláce.
Uprostřed parku stojí Magalhaesův památník. Fernao de Magalhaes proplul průlivem přesně 1.listopadu 1520 a monument byl vztyčen v roce 400.výročí této události.
V současné době má Punta Arenas 120.000 obyvatel a je sídlem univerzity. Žije zde velká chorvatská komunita, proto nás nemůže překvapit, když cestou na vyhlídku narazíme na tělocvičnu Sokola (zřejmě to bude nejjižnější Sokol na světě).
Nejvýznamnější období města je spojeno s chovem ovcí. Prvním chovatelem byl španělský imigrant José Ménendez (1875-1975), který sem ve druhé polovině 19.století přivezl ovce z Falklandských ostrovů a zjistil, že se jim tady dobře daří.
Jediné problémy měl s indiány. Indiáni do té doby znali pouze divoká zvířata, tak mu chodívali ovce lovit. Ménendez svůj dobytek chránil tak vehementně, že všechny původní obyvatele prakticky vybil.
Začátkem 20.století byli nejbohatšími rodinami Braunova a Ménendezova. Ménendez měl dokonce flotilu a jeho dům dnes slouží jako muzeum, ve kterém se můžeme seznámit se stylem života tehdejší místní smetánky.
Na rohu hlavního náměstí stojí dům Sandry Braunové, provdané Ménendezové. Dnes je to sídlo Klubu Unie (Club de la Unión).
Na náhrobcích na hřbitově můžeme často číst chorvatská jména. Největší hrobka ovšem patří samozřejmě rodině Ménendezových.
Přibližně 65 kilometrů severozápadně od Punta Arenas leží zátoka Seno Otway, v níž se uhnízdila kolonie tučňáků.
Tučňák magalhaesův je celkem malý, dorůstá výšky asi 70 centimetrů a každý rok se vrací na stejné místo vysedět své mladé.
Zdejší kolonii tvoří přibližně 10.000 jedinců, i když u vody jich zdaleka tolik nevidíme. To je způsobeno tím, že svoje hnízda mají 250-300 metrů od moře, ukrytá v písku. Na vejcích sedí střídavě samec i samička.
Tučňáci žijí 25-30 let a obvykle mají 1-2 mláďata. Pro jídlo plavou každých 8 hodin a potápějí se do hloubky 30-35 metrů. Dvojice jsou vždy stejné a vrací se do kolonie jen v reprodukčním období. Žádní svobodní tučňáci s nimi neplavou.
Tučňáci připlouvají do těchto míst v polovině září z jižního pobřeží Brazílie a z Falklandských ostrovů. Koncem září připravují svá hnízda a v říjnu kladou vejce. V listopadu sedí na vejcích a na přelomu listopadu a prosince (což je právě teď) se rodí mláďata. V lednu až únoru mladí mění peří a začínají plavat. Ve druhé polovině března, nejpozději v dubnu, se zase stěhují zpátky do Brazílie a na Falklandy.
Během následujících 240 kilometrů do Puerto Natales máme konečně možnost si trochu prohlédnout běžnou Patagonii, která pokrývá téměř 1 milion km2 (z toho přibližně 75% patří Chile, 25% Argentině).
Patagonie je chladná a větrná pustina, zabírající jižní části Chile a Argentiny. Název tohoto kusu země vznikl tak, že prvními lidmi, se kterými se setkali členové Magalhaesovy výpravy, byli indiáni kmene Tehuelchů, kteří byli hodně vysocí a nosili velké mokasíny. Proto jim začali říkali Patagoni (tedy doslova "velké tlapy").
Osídlování Patagonie začalo poměrně pozdě. Teprve v roce 1880 sem dorazili první konkvistadoři. Proti původním obyvatelům ani nemuseli bojovat - Tehuelche brzy sklátily nemoci a alkohol. Systematická kolonizace byla zahájena počátkem 20.století.
Na chilské straně tvoří většinu patagonského území Andy a jejich předhůří, na argentinské je to rovinatá pampa. Terén se to ukázal být velmi vhodný pro chování ovcí a hovězího dobytka, proto zde vyrostlo množství hospodářských usedlostí, tzv. estancií. V Patagonii dnes žije 300.000 obyvatel a 20 miliónů ovcí.
Do národního parku Torres del Paine je to z Puerto Natales přibližně 150 kilometrů a cesta vede přes osadu Cerro Castillo, kde je umístěn sezónní hraniční přechod s Argentinou (my ovšem dneska hranice překračovat nebudeme).
Torres del Paine se skutečně čte "pajne" a nemá to nic společného s anglickou "bolestí", jak je kolikrát často mylně uváděno. Toto slovo pochází z jazyka místních indiánů Tehuelchů a znamená to "modrý". Takže jediný možný překlad je "modré věže".
Díky dnešnímu dobrému počasí a fantastické viditelnosti je můžeme spatřit už desítky kilometrů před vstupem do národního parku. I když při prvním pohledu od jezera Sarmiento není ještě vidět Jižní věž, která je sice ze všech nejvyšší, ale zakrývá ji ledová Admirálova hora (Monte Almirante). Lago Sarmiento je pojmenováno po jednom z chilských prezidentů a má délku 22 kilometrů.
Nad lagunou Amarga (Laguna Amarga), po níž je nazvána také vstupní brána do parku, začíná už špička jižní věže vykukovat.
NP Torres del Paine zabírá plochu 2.400 km2. Jeho začátky spadají až do roku 1959, kdy bylo vyhlášeno chráněné území o rozloze 4.000 hektarů na jedné estancii. V roce 1970 bylo rozšířeno na národní park a od roku 1978 je to světová biosférická rezervace UNESCO.
Vzhledem k nadmořským výškám od 0 až do 3000 metrů se zde můžeme setkat s rozličnými druhy fauny a flóry. V národním parku žije na 120 druhů ptáků a 40 savců. Mezi nejrozšířenější patří lama guanaco, malý pštros nandu a pouštní liška. Pumu jsme samozřejmě nepotkali, ale několikrát jsme spatřili nad našimi hlavami létat vládce vzduchu - kondora.
Parkem protéká řeka Paine a od nádherného vodopádu se nám také naskýtá pohled na všechny Věže v celé jejich kráse. Zleva je to - Jižní věž (2850 m), Centrální věž (2800 m) a Severní věž (2600 m). Poslední je Kondoří hnízdo (Cerro Nido de Cóndores), které je již sice součástí samostatného masivu, známé panorama by ale bez něj nebylo úplné.
Za chvíli jsou už sice všechny věže zakryty hlavním masivem Cerro Almirante Nieto (2640 m), zato se objevují Rohy (Cuernos), další typické obrysy této části And.
Žlutý žulový masiv, na němž se usadily tmavé sedimenty jako čepičky, vznikl v průběhu tisíciletí specifickou geologickou činností. Hlavní "roh" je vysoký 2600 metrů.
V místě, kde se střetává Lago Nordenskjolt a Lago Pehoe, vytváří řeka Paine Velký vodopád (Salto Grande).
Odsud se vydáváme pěšky k tzv. Miradoru Cuernos (tedy "Vyhlídce na Rohy"). Okolní stráně doslova hoří červenými keři. Z vyhlídky nad jezerem Nordenskjolt můžeme spatřit nejen nám již známé Cuernos, ale taky ledovec Francés, který stéká z hlavního masivu Paine z výšky kolem 3000 metrů.
Na ostrově uprostřed jezera Pehoe (Lago Pehoe) byl vybudován luxusní hotel Explora. Tam sice nebydlíme, i když ten ranní pohled na okolní hory by jistě stál za to...
Ledovec Grey zabírá plochu 240 km2. Vznikl před 10.000 lety, kdy končila poslední doba ledová. Pod ním se vytvořila ledovcová laguna, v době tání bývá zaplaveno celé údolí.
Dnes tomu tak naštěstí není, takže můžeme přejít písečnou dunu a suchou nohou se dostaneme až na vyhlídku na ostrově. V pozadí za ledovcem se zvedají další malebné vrcholy, jeden z nich se jmenuje Cerro Ostrava.
Zpráva z tisku:
Dne 17.února 2005 způsobil český turista Jiří Šmiták v Torres del Paine velký požár (převrhl se mu vařič), který zachvátil velkou část severních oblastí národního parku. Hasiči jej dostali pod kontrolu až za 10 dní. Požár zničil 14 tisíc hektarů porostu z celkové plochy 180 tisíc hektarů (což je přes 7% parku). Škoda se odhaduje na 100 miliónů dolarů. Nyní se pracuje na obnově krajiny, na níž se podílí také čeští odborníci a české peníze.
Dnes vyplouváme z Puerto Natales do NP O'Higgins, který těsně přiléhá k Torres del Paine, je však mnohem větší - zabírá plochu 35.000 km2. Národní park Bernardo O'Higgins byl založen v roce 1969, je pojmenován po prvním chilském prezidentovi a je to největší park v zemi.
Nejprve míjíme ústí fjordu Eberhard a dále pokračujeme v plavbě po Zátoce poslední naděje (Fiordo Ultima Esperanza). Fjord je pojmenován po německém kapitánovi Hermanu Eberhardtovi, který v těchto místech zahájil v roce 1887 chov dobytka.
Zdejší rančeři stále používají fjordy jako jedinou možnost přístupu ke svým farmám. Estancie Margot se nachází přímo pod horou Ballena, na jejichž svazích sídlí také kolonie kormoránů. Ptáci využívají toto místo pouze v době hnízdění a opouštějí jej, když se mláďata naučí létat.
Díky dobré viditelnosti se nám dokonce i dnes naskýtá pohled na Torres del Paine v dálce.
Po třech hodinách plavby se blížíme k našemu cíli. Masiv Monte Balmaceda, ležící v jižní části národního parku, je součástí andského hřebene. Dokonce je to jedna z nejvyšších.
Hora dosahuje 2035 metrů a je na ní zavěšeno několik ledovců, které byly vytvořeny během poslední doby ledové před 12.000 lety.
Ledovec Balmaceda stéká na východní straně masivu. Před 20 lety sahal až k mořské hladině - zmenšování je vlivem globálního oteplování problém většiny ledovců na planetě.
Ledovec Balmaceda jsme si prohlédli z lodi, k ledovci Serrano jsme došli po svých. Výlet byl završen obědem a odpočinkem na estancii Perales.
Puerto Natales leží na samém konci Zátoky poslední naděje (Fiordo Ultíma Esperanza), která sahá až k Pacifiku. I když se to tedy nezdá, jsme vlastně ve výšce 0 metrů n.m.
Město vzniklo původně jako obchodní středisko pro vývoz vlny a masa, momentálně se jeho obyvatelé živí hlavně rybolovem a turismem. V tomto směru to budou mít teď zase o něco těžší, protože právě dnes shořel nejhezčí hotel na nábřeží.
Většina návštěvníků se tady navíc dlouho nezdrží. Puerto Natales slouží spíše jako základna k výletům do chilských národních parků. Nejvýznamnější památkou je Stubenrauchovo molo (aktuálně přejmenované na Muelle Arturo Prat), vybudované počátkem 20.století pro překládání zboží z lodí na železnici.
Lokomotiva má také čestné místo na podstavci uprostřed parku na Plaza de Armas.
Busta před malebnou radnicí znázorňuje nejvýznamnějšího zdejšího rodáka - kapitána Arturo Prata, chilského národního hrdinu, který se proslavil v tichomořské válce a byl zabit v květnu 1879 v bitvě u Iquique, když se jeho loď La Esmeralda střetla s peruánským křižníkem Huáscar.
Naším nejoblíbenějším místem v Puerto Natales se tak stala hospoda La Caletagast Ronomica, vyzdobená vlajkami (včetně české), jejíž majitel nám každý den dokázal připravit ryby nám dosud neznámých jmen - congrio (mořská ryba), merluza (mořská ryba) nebo trucha (říční losos).
Přesunuli jsme se zpátky do Argentiny. El Calafate je správním střediskem NP Los Glaciares, který sousedí s chilskými národními parky. Kromě hotelů, restaurací, cestovních kanceláří a obchodů se suvenýry na hlavní třídě nic jiného nenajdete.
El Calafate leží na břehu Lago Argentino, v tiché a příjemné krajině, zaplněné estanciemi. V současné době má 22.000 obyvatel, jejich počet však výrazně vzrostl teprve v posledních letech (ještě před 10 lety to bylo pouhých 6.000) a všichni jsou nějakým způsobem zaměstnáni v turismu.
Město je pojmenováno podle calafate - keře s bodlinami a žlutými květy, který známe už z Ohňové země. Tady se z jeho červených bobulí dělá v sezóně džem (zvaný dulce) a zmrzlina.
Jedinou místní zajímavostí je laguna Nimez, kde se nachází ptačí rezervace. Chcete-li však spatřit plameňáky, musíte přelézt plot z ostnatého drátu a vyškrábat se až na břehy jezera Argentino.
Lago Argentino je největší argentinské jezero. Je dlouhé 100 kilometrů a pokrývá plochu 1.400 km2, hluboké je 150 až 500 metrů. Je to ledovcové jezero, napájené ledovci Upsala a Perito Moreno. Voda má zelenou barvu, protože jsou v ní rozpuštěny sedimenty, které s sebou přinesly.
Los Glaciares se nachází na východní straně patagonských And. Národní park byl založen v roce 1937 a k dnešnímu dni má rozlohu 4.500 km2, v roce 1981 byl zapsán na listinu UNESCO.
Z El Calafate je to k hranicím parku 80 kilometrů. Cesta vede patagonskou stepí, porostlou trnitými keři, ve vyšších polohách ji vystřídá magalhaesův les, tvořený notofágy. Všechny řeky a zátoky jsou vlastně rameny jezera Argentino, které se do hor vplétá jako chobotnice.
Park tvoří tundry, stepi, jezera, sopky a více než 1/2 pokrývají ledovce. Ledovců zde bylo napočítáno celkem přes 350, přičemž 47 z nich lze zařadit do kategorie velkých (dva největší mají 600 km2).
Ledovec Perito Moreno zabírá plochu 260 km2 a je součástí jižního ledovcového pole. Větší část tohoto pole a tím pádem také více ledovců se nachází na chilském území. Perito Moreno je ovšem jedinečný tím, že se vlivem globálního oteplování nezmenšuje. Ne že by zrovna rostl (jak se někdy píše), on se ale pohybuje - přibližně 2 metry denně, což je 700 metrů za rok.
Ledovcový splaz je dlouhý 30 kilometrů a široký 5 kilometrů. Jeho čelní stěna, vysoká 60 metrů, spadá do Lago Argentino. Protože se ledovec stále pohybuje, tak se z ní odlamují ledové bloky, které se s rachotem řítí do vody (kvůli zvuku se tomuto jevu říká "telení ledovce").
Jednou za čas se ledovec posune natolik, že doroste až k poloostrovu a přehradí jezero. To má pak za následek, že hladina v jedné části stoupá, až je masa vody natolik mohutná, že vytvořenou hráz protrhne. Tomuto jevu se říká ruptura, dříve k ní docházelo jednou za 4 roky, nyní je to mnohem častěji.
Poslední ruptura byla letos v červnu a vypadalo to tak, že voda nejprve vytvořila tunel, do něhož se postupně začal bortit vzniklý most. Vše pak završila obrovská vlna, která hráz definitivně protrhla.
Momentálně je situace taková, že ledovec už opět prorostl k Magalhaesovu poloostrovu, takže začíná naplňování jednotlivých částí vodou. To znamená, že čelo se teď dělí na jižní a severní část. K jižní se vydáváme lodí, obě si potom prohlédneme z vyhlídky, která je přibližně 300 metrů od čela ledovce.
Ledovec je pojmenován po Francisco Morenovi, což byl argentinský badatel a cestovatel, podílel se mimo jiné na vytyčování hranic mezi Chile a Argentinou. Slovo "perito" znamená "odborník", není to tedy jméno ani titul, ale spíš něco jako přezdívka.
Ještě včera večer jsme přejeli autobusem do El Chalténu, což je hlavní trekingové město Argentiny a základna k výstupům do masívů Cerro Torre a Fitz Roy, připomínajících strmé žulové zdi.
El Chaltén byl vybudován až v roce 1985, předtím to bylo jen tábořiště. Dnes je zde několik jednoduchých hostelů, ubytoven, restaurací a kiosků, třikrát denně sem zajíždí autobus. Zařízení pokoje bylo velice skromné, ale sprcha snad nejlepší, jakou jsme v Argentině zažili.
Dnes se vydáváme na devítihodinový trek k masívu Fitz Roy. Fitz Roy je vysoký 3441 metrů a je pojmenován po kapitánovi jachty Beagle, na níž plul Charles Darwin.
V základním táboře pod Fitz Royem jsme si v říčce Rio Blanco nabrali vodu na další cestu. Jelikož je dnes nádherné počasí a skvělý výhled, rozhodli jsme se pokračovat v tůře a obejít masiv Fitz Roy podél lagun Madre a Hija.
Poté jsme přešli zalesněný hřeben a dostali se do dalšího údolí, kterému vévodí Cerro Torre. Masiv Cerro Torre sahá do výšky 3128 metrů a horolezci jej řadí mezi nejobtížnější výstupy na světě. Z ledovce na jeho úbočí vytéká divoká zelená řeka.
Zcela vyčerpaní jsme si po návratu do El Chalténu lehli do trávy u kiosku, kde jsme si koupili litrovou láhev piva...
Severní část Patagonie zabírá tzv. Oblast jezer. Jejím centrem je Bariloche, ležící na břehu jezera Nahuel Huapi.
San Carlos de Bariloche bylo založeno v roce 1902 a ne nadarmo se mu říká "argentinské Švýcarsko". Od počátku 20.století začali totiž do Bariloche proudit především přistěhovalci německého, rakouského, italského a slovinského původu.
Jejich přísun se ještě zvýšil po roce 1934, kdy byla do Bariloche zavedena železnice. Do té doby se sem bylo možno dostat pouze z Chile. Po válce se proto taky tento kraj stal útočištěm nacistických pohlavárů.
Centro Civico bylo postaveno ve 30.letech v alpském stylu. Radnice, knihovna, policejní stanice, patagonské muzeum, správa národního parku - to všechno jsou kamenné domy, kombinované se dřevem. Švýcarskou atmosféru dotvářejí dokonce bernardýni se soudky pod krkem...
Tvůrcem historického centra je architekt Alejandro Bustillo. Možná se to má číst "bustišo", v argentinské španělštině se totiž často vyslovují dvě "l" jako "š", s čímž jsme měli občas problémy při objednávání jídla - tak například kuřeti se neříká "polo", ale "pošo", a cibule (psáno cebolla) je prostě "seboša".
Dalším produktem, který proslavil Bariloche, je místní čokoláda, jejíž recept s sebou přinesli italští imigranti. Nejznámější obchod Mamuschka najdete přímo na hlavní třídě.
Katedrála je zasvěcena Naší Paní z Nahuel Huapi (Nuestra Seňora del Nahuel Huapi). Jejím autorem je opět Alejandro Bustillo, vysvěcena byla roku 1946.
V současné době má město 150.000 obyvatel a stává se stále oblíbenějším argentinským letoviskem (jen v minulém roce se sem přistěhovalo 20.000 lidí z Buenos Aires).
Nejnavštěvovanějším obdobím je zima, kdy jsou zcela zaplněny rozsáhlé sjezdovky. Teď vrcholí rybářská sezóna a rybáři vytahují z vody až devítikilové pstruhy.
Nahuel Huapi je jedním z největších a nejstarších národních parků v celé jižní Americe. Založen byl v roce 1934, i když první chráněnou oblast zde zřídil Francisco Moreno už v roce 1903. Dnes má plochu přes 7.000 km2.
Ledovce vytvořily v horách řadu jezer, z nichž největší je právě Nahuel Huapi, zabírající 550 km2 a dosahující hloubky 454 metrů. Uprostřed jezera leží ostrov Victoria, pokrytý písečnými vulkanickými plážemi.
Součástí našeho malého okruhu po národním parku (tzv. Circuito Chico) jsou především pohledy z různých vyhlídek. Na vrchol Cerro Campanario jsme vyjeli lanovkou.
Původními obyvateli tohoto kraje byli Mapuchové, dnes mu vládnou luxusní hotely. Nejprofláknutější z nich je pětihvězdičkový hotel Llao Llao, kterému místní říkají Cau Cau.
Hotel byl postaven v roce 1938, jeho architektem je Alejandro Bustillo. Součástí areálu je golfové hřiště, z přístavu Puerto Paňuelo vyplouvají lodě na projížďky po jezeře.
Nad městem se tyčí masív Cerro Catedral, pojmenovaný podle svého charakteristického tvaru s věžičkami. Hory ční do výšky 2200 metrů a na jejich svazích byl vybudován rozlehlý lyžařský areál s propojeným systémem sjezdovek.
V létě slouží lanovky především turistům, kteří se vydávají na tůry po hřebenech. Nejprve kabinovou a posléze sedačkovou lanovkou jsme vyjeli na vrchol Punta Nevada (1930 m), odkud se naskýtá výhled na východní svahy And. Nejvyšší horou v této části je Volcán Tronador (3478 m n.m.).
Pokračujeme pěšky asi do výšky 2100 metrů, abychom se pohledem na "věže" Katedrály na vlastní oči přesvědčili o správnosti jejího názvu...
Včera jsme se vrátili do hlavního argentinského města a na dnešek si připravili jako závěrečný bonbónek plavbu do Uruguaye. Colonia del Sacramento leží na protějším břehu Rio de la Plata pouhých 50 kilometrů od Buenos Aires.
Colonia je nejstarší uruguayské město. V roce 1680 jej založili Portugalci, aby konkurovali v této oblasti Španělům. Významným obchodním střediskem se však nikdy nestalo a dodnes je to tiché a příjemné město.
Historické jádro se nachází na poloostrově, chráněném od pevniny hradbami a dvěma pevnostmi. Na jihu je to Bastión de San Miguel. Hlavní městskou bránu představuje Puerta de Campo.
Colonia byla zapsána na seznam UNESCO a to především díky své městské architektuře v lisabonském stylu - úzké dlážděné uličky, štuková výzdoba a cedule z bílomodrých kachlíků, zvaných azulejos. Typickou ukázkou je Calle de los Suspiros.
Z nejstarších staveb jsou dnes bohužel už ruiny. Klášter sv.Františka ze 17.století byl částečně rozebrán v 19.století, kdy jeho kameny posloužily na stavbu majáku.
Na hlavním náměstí Plaza Mayor 25 de Mayo se dochovalo několik domů z 18.století, v nichž jsou v současné době malá muzea - budova Vrchního velitelství armády, jejímž prvním obyvatelem byl generál Lavalleja (proto se mu taky říká Casa de Lavalleja), Dům admirála Browna (dnes Museo Municipal) nebo Dům místokrále (Casa del Virrey), v němž nikdy žádný místokrál nebydlel.
Co se týče velikosti muzeí, v tomto směru určitě vede Museo de los Azulejos, které tvoří pouze dvě prťavé místnosti. Nejcennější exponát se nachází venku - kachličková mapa Colonie del Sacramento z roku 1762. Ta by se jim do muzejních prostor určitě nevešla...
Na Kolejním náměstí (Plaza de Colegio) stojí busta generála San Martína. Náměstí bylo kdysi součástí jezuitské koleje, z níž zbylo pár zdí a azulejová plaketa, určující místo, kde stála Kaple sv.Františka Xaviera (Capilla Jesuítica) z roku 1717.
Náměstí zbraní (Plaza de Armas) se původně jmenovalo Plaza Manuel Lobo a nedávno zde byly odhaleny vykopávky Paláce guvernátorů (Casa de los Gubernatores) z 18.století.
Hlavní kostel (Iglesia Matríz) je stejně jako celé město zasvěcen Nejsvětější Svátosti (Basílica del Santísimo Sacramento). Byl postaven už v roce 1680 a je to nejstarší kostel v Uruguayi, což bohužel dnes ani v nejmenším nepřipomíná, protože byl několikrát přestavován po požárech. Během brazilské okupace například sloužil jako prachárna a zasáhl ji blesk.
Klidnými koloniálními uličkami s řadou fotogenických zátiší se dostáváme až na severní nábřeží, kterému dominuje staré molo (Muelle Viejo).
Pevnost Carmen (Bastión del Carmen) z první poloviny 18.století slouží nyní jako kulturní centrum.
Prohlídka Colonie del Sacramento netrvala dlouho, zbývající čas do odjezdu lodi trávíme s místními rybáři na břehu Rio de la Plata...
Lodě a trajekty z Uruguaye připlouvají na terminál firmy Buquebus na samém konci Puerto Madero v Buenos Aires.
Puerto Madero je nejmladší z městských čtvrtí. Na místě starého přístavu vyrostly moderní výškové budovy, v nichž mají svá sídla banky a mezinárodní společnosti. Původní doky byly přebudovány na luxusní restaurace.
Přes kanál se klene Ženský most (Puente de la Mujer), který představuje tanečnici tanga. Jelikož na území Buenos Aires zakázala městská rada hazardní hry, kasino je umístěno na ukotvené zámořské lodi.
Argentinské steaky a červené víno z andských teras nemohou na závěr nic pokazit...