Rothenburg na řece Tauber patří k nejzachovalejším středověkým městům v Německu. Celé městské jádro dodneška obepínají hradby s několika bránami a strážními věžemi.
Prohlídku začínáme v místech, kde kdysi býval špitál. Špitál byl založen v roce 1280 a nacházel se až za městskými hradbami, což bylo dáno obavou ze zavlečení nemocí a epidemií do města.
Nejstarší dochovanou částí je bývalý špitální kostel. Jedná se o jednoduchou jednolodní stavbu, interiér zdobí několik soch a epitafů. V roce 1550 tady tehdejší farář a první superintendant Slovinské evangelické církve Primož Trubar napsal první slovinskou knihu "Abecedarium a katechismus".
Uprostřed nádvoří stojí hájovna (Hegereiterhaus), která sloužila jako kuchyně a ubytovna správce. Pomohla taky řadě poutníků, kteří dorazili do města v době, kdy již byly zamčeny městské brány.
První zmínky o trvalém osídlení údolí řeky Tauber pochází z 10.století. V roce 1142 tady postavil král Konrád z dynastie Štaufů říšský hrad a v tutéž dobu se na vedlejším kopci začala také rozvíjet osada, později nazvaná Rothenburg. V roce 1274 ji Rudolf Habsburský povýšil na říšské město.
Kolem roku 1400 měl Rothenburg 6000 obyvatel a bylo to jedno z 10 největších měst Svaté říše římské. Po nezdařené rolnické rebélii a třicetileté válce však ztrácí svou moc a pomalu se vylidňuje. Město se proto nemodernizovalo a zachovalo si svůj středověký ráz.
Většina bran pochází ze druhé poloviny 14.století. Siebersturm tvořila jižní vstup do města před tím, než byla špitální čtvrť začleněna do hradeb.
Na malém náměstíčku, zvaném Plönlein, začíná Schmiedgasse (Kovářská ulice). Vývěsní štíty obchodů a hostinských domů jsou uměleckými díly zdejších kovářů. Ve výlohách cukrářství můžeme spatřit místní specialitu - sněhové koule (schneeballen).
Kostel sv.Jana (Johanniskirche) je jedním ze dvou katolických kostelů ve městě. Kdysi býval součástí nemocnice a jeho část byla zapracována do městských hradeb.
V budově někdejšího velitelství johanitského řádu z roku 1395 je nyní umístěno Muzeum středověkých zločinů (Mittelalterliches Kriminalmuseum), představující jednu z nejucelenějších sbírek středověkých mučících nástrojů - natahovací skřipce, křeslo pro čarodějnice, masky popravčích, masky hanby. Vrcholem je železná panna, do níž se zavíraly hříšné ženy a dívky.
Všechny důležité ulice vedou na Tržní náměstí (Marktplatz). Na rohu stojí Jagsheimerhaus, někdejší Masné krámy a říšská městská tančírna, které byly postaveny na zbytcích staré radnice, zničené požárem v roce 1240.
Jelikož město je na kopci, měli tady vždycky problém s vodou. V následujících letech bylo proto vybudováno 40 studní, určených zejména k hašení požárů. Největší je Kašna sv.Jiří (Georgsbrunnen), která je hluboká 8 metrů a pojme 100.000 litrů vody.
Nová radnice se skládá ze dvou částí, spojených pasáží. Gotická část s šedesátimetrovou věží vznikla v průběhu let 1250-1400, renesanční v letech 1572-1578, barokní arkády byly přistavěny v roce 1681.
Nejpopulárnější stavbou na náměstí je ale Radniční vinárna (Ratstrinkstube), spojená s nejznámější rothenburskou legendou. Když v roce 1631 během třicetileté války obsadila protestantské město katolická vojska, generál Tilly slíbil, že jej ušetří, pokud některý z radních vypije během 1 minuty korbel vína. Korbel je 3 a 1/4 litru.
Úkol splnil tehdejší starosta Nusch a tím zachránil město před plundrováním. Místo orloje tedy mají v Rothenburgu představení, které několikrát denně připomíná tento "mistrovský doušek" (Meistertrunk).
V levém okně se objevuje katolický generál Tilly, v pravém starosta Nusch. Pokud jsme měřili správně, vypití korbelu vína mu nezabralo ani celou minutu (přibližně 53 vteřin).
Nejvýznamnějším chrámem ve městě je gotický Kostel sv.Jakuba (St.Jakobs Kirche). Stavba městského farního kostela začala v roce 1311, trvala však téměř dvě století. Vysvěcen byl roku 1485. I když zvenku moc otevřeně nevypadá, vchod jsme nakonec mezi lešením přece jen nalezli.
Hlavní oltář, pocházející z roku 1466, je dílem švábských mistrů. Říká se mu rovněž Oltář 12 apoštolů (Zwölf-Boten-Altar). Boční křídla, které namaloval Friedrich Herlin, zobrazují legendu o smrti sv.Jakuba.
Nalevo od oltáře stojí posvátný tabernákl, v němž byly uloženy hostie. Nádherné kamenické dílo ze 14.století představuje sv.Trojici. Vpravo je kamenný Kristus jako král.
Skleněná chórová okna jsou vysoká 17 metrů, malby pochází ze druhé poloviny 14.století.
I když Oltář 12 apoštolů je nádherný a v kostele najdeme ještě několik dalších, skutečným pokladem je Oltář sv.Krve, umístěný na západní galerii za varhanami.
Vyřezávaný dřevěný Oltář sv.Krve (Heilig-Blut-Altar) vytvořil v letech 1499-1504 würzburský mistr Tilman Riemenschneider. Panely zachycují Příjezd Ježíše do Jeruzaléma, Poslední večeři a Olivovou horu. Uprostřed je Jidaš, přijímající chléb od Ježíše.
Oltář je pojmenován podle vzácné relikvie - tří kapek Kristovy krve, které jsou údajně uloženy ve středu kříže.
Herrngasse (Ulice pánů) odpovídá zcela svému názvu. Právě tady měla svá sídla místní honorace. Uprostřed stojí honosná Panská kašna (Herrnbrunnen).
Františkánský kostel (Franziskanerkirche) je nejstarším kostelem ve městě. Byl postaven v letech 1285-1309 ve stylu ranné gotiky a uvnitř se nachází Oltář sv.Františka, jedna z prvních prací Tilmana Riemenschneidera.
Burgtor (Hradní brána) na konci Herrngasse je nejvyšší z rothenburských městských bran. Byla zvýšena ve 14.století, poté, co byla poškozena při zemětřesení.
Zemětřesení v roce 1356 zcela zničilo také říšský hrad, který už nebyl nikdy obnoven. Na jeho místě se nyní rozkládá Hradní zahrada (Burggarten), která si ponechala svůj název, ale žádnou pevnost v ní nenajdeme.
Kousek před radnicí narazíme na další místní raritu - Německé vánoční muzeum (Deutsches Weihnachtsmuseum). I když u nás v poslední době začíná prodej vánočních ozdob už někdy v říjnu, pokud by Vám to nestačilo, v přilehlé "vánoční vesničce" můžete koupit baňky po celý rok.
Další známou ulicí, vycházející z Marktplatzu, je Rödergasse. Markusova věž (Markusturm) a brána Röderbogen byly již součástí prvního opevnění, jehož výstavba začala kolem roku 1200. K věži těsně přiléhá malý domek, sloužící jako městské vězení (Büttelhaus).
Hradby Rothenburgu se totiž stavěly dvakrát. Když byly v roce 1356 zničeny zemětřesením, byly vybudovány znovu. Jelikož město bylo už v tu dobu o něco větší, byly postaveny o kousek dál. Proto na některých ulicích najdeme dvě brány za sebou - ta uprostřed pochází z prvních hradeb, ta na konci patří k opevnění ze 14.století.
Nové hradby dosáhly celkové délky 3400 metrů a z větší části jsou dokonce zastřešeny. Jejich součástí je také Rödertor, postavená koncem 14.století. Je to nejrozlehlejší brána v Rothenburgu - tvoří ji čtvercová bašta s průjezdem a několik celnic a strážních domků, vnitřní a vnější brána jsou spojeny dřevěným mostem.
Rothenburg leží na tzv. Romantické cestě (Romantische Strasse), která spojuje několik starobylých míst v Bavorsku a končí ve Würzburgu.
Würzburg, rozkládající se na svazích kolem řeky Mohan, byl od poloviny 8.století ovládán knížaty-biskupy, kteří měli jak světskou, tak náboženskou moc.
Počátkem 18.století se bratři Johann Philipp Franz a Friedrich Karl ze Schönbornu rozhodli vybudovat novou rezidenci, která je nyní nejvýznamnější památkou města a byla zapsána na seznam UNESCO.
Würzburská rezidence (Residenz) představuje rozlehlý barokní komplex zahrad a paláců, který se budoval v letech 1720-1744. Některé jeho části jsou zpřístupněny, ale například skvostná dvorní kaple (Hofkirche) se momentálně restauruje. Přes okno jsme alespoň zahlédli olejomalby na bočních oltářích, které jsou dílem Giovanniho Battisty Tiepola - "Nanebevzetí P.Marie" a "Pád andělů".
Při bombardování v březnu 1945 byla zničena značná část města. Většina vzácných budov a chrámů byla postavena znovu, i když v řadě případů to samozřejmě trvalo trochu déle. Příkladem je Hof Neulobdenburg, bývalý kanovnický dvůr z roku 1730, který byl dlouhou dobu v držení baronů z Würzburgu. Obnoven byl v roce 1965, tedy po 20 letech.
Dóm sv.Kiliána (Dom St.Kilian) je čtvrtou největší románskou stavbou v Německu (po dómech ve Špýru, Wormsu a Mohuči). Jeho stavba byla zahájena v roce 1040, k vysvěcení došlo roku 1188. Vnitřní štukovou výzdobu ve stylu vrcholného baroka provedl v letech 1701-1704 milánský mistr Pietro Magno. Chrám je trojlodní, zdi lemují biskupské náhrobky.
Hrobku samotného světce bychom ale mezi nimi hledali marně, ten je pohřben v sousední kapli, zvané Neumünster.
Neumünster (Nový chrám) je románská bazilika, pocházející rovněž z 11.století. Relikviář s kostmi sv.Kiliána a jeho společníků je uložen v podzemní kryptě, na místě, kde byli jako misionáři v roce 689 zavražděni.
Podle legendy našel jejich ostatky sv.Burkard, první würzburský biskup. Na jejich počest zde byly postupně vystavěny dva dřevěné chrámy, které v roce 1060 nahradil kamenný kostel s lodí a dvěma chóry. V letech 1711-1716 byl stržen západní románský chór, přistavěna mohutná kopule a vytvořena barokní fasáda, čímž získal současný vzhled.
Na Marktplatzu a v jeho okolí najdeme řadu honosných měšťanských domů. Dům U sokola (Haus zum Falken) zdobí pestrá rokoková štuková fasáda z roku 1751.
Pozdně gotická Kaple P.Marie (Marienkapelle) má taky bohatou plastickou výzdobu, která vznikla na objednávku místního měšťanstva. Sochy Adama a Evy na Mariánském portále jsou dílem nám již známého Tilmana Riemenschneidera.
Radnice je umístěna v bývalém sídle biskupských úředníků (tzv. Grafeneckart), jehož nejstarší část tvoří románská věž a Václavský sál ze 13.století. Jako radnice slouží od roku 1316, od té doby však prošla mnoha úpravami. Pozdně renesanční Červená budova (Rote Bau) byla přistavěna v roce 1659.
Alte Mainbrücke je nejstarším mostem přes Mohan. Byl postaven v letech 1473-1543 na místě strženého románského mostu a v roce 1730 osazen figurami svatých. Kromě sv.Kiliána nebo sv.Josefa mezi nimi najdeme rovněž sv.Jana Nepomuckého.
Ze starého mostu se naskýtá nejlepší pohled na pevnost Marienberg, tyčící se na druhém břehu řeky.
Pevnost Marienberg (Festung Marienberg) stojí na místě bývalého keltského hradiště. V roce 706 tady byl založen první kostel a po roce 1200 začala stavba pevnosti, v níž až do roku 1719 sídlila würzburská knížata-biskupové (než se přestěhovala do Rezidence).
Z hroznů, vypěstovaných na vinicích nad řekou Mohan, se vyrábí suchá francká vína. Specialitou Würzburgu je tzv. Steinwein ("kamenné víno"). Francká vína se prodávají v tradičních buclatých lahvích, zvaných Bocksbeutel.
Wiesbaden je lázeňské město, nevyhneme se tudíž srovnání s našimi lázněmi, zejména Karlovými Vary. Nebudeme ostatně první. Toto dilema řešil už Johann Wolfgang Göthe, jehož socha stojí před Wiesbadenským muzeem. Göthe totiž nepsal jenom básně, byl také jedním z prvních cestovatelů a o obou místech se zmiňuje ve svých cestopisech.
Již od začátku je jasné, že Karlovy Vary vyjdou z tohoto srovnání lépe. Wiesbaden totiž zcela ztratil lázeňskou atmosféru v době, kdy se stal hlavním městem Hesenska. Dnes má 300.000 obyvatel a je to především administrativní centrum. Kromě parku u divadla tady ani žádné jiné místo k procházkám nenajdeme.
Hesenské státní divadlo bylo postaveno v letech 1892-94 podle plánů vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, kteří mají na svém kontě také řadu staveb v Karlových Varech - dvě kolonády, městské divadlo, Císařské lázně a Grandhotel Pupp.
Před wiesbadenským divadlem stojí socha císaře Viléma II., který si lázně velice oblíbil. Zdejší léčivé prameny znali ale už Římané, kteří tady založili osadu Aquis Mattiacis, pojmenovanou podle jednoho z germánských kmenů.
Lázeňský dům (Kurhaus) pochází z počátku 20.století, dávno byl však již přeměněn na kasino. Při svém pobytu ve Wiesbadenu jej navštěvovali také Dostojevskij a Wagner, i když nabídka her se od té doby zřejmě trochu změnila.
U lázeňského domu začíná lázeňská kolonáda. Možná je to nejdelší kolonáda v Evropě, jak uvádí reklamní materiály, s lázeňskou atmosférou nemá ale vůbec nic společného a korzující lidi se džbánky v ruce tady nepotkáte.
Termální prameny ve Wiesbadenu jsou totiž ukryty v domech a hotelech. Veřejně přístupný je vlastně jen jeden a ten díky teplotě 66oC stejně nemůžete hned pít.
Kochbrunnen (Vařící pramen) byl znám už v roce 1366, kdy se mu říkalo "vařící bujón". Dodnes z něj vytéká 350 litrů léčivé vody za minutu.
Centrem Wiesbadenu je Trhové náměstí (Marktplatz) s kašnou. Stará radnice z roku 1610 je nejstarší budovou ve městě. Městská rada dnes ovšem úřaduje ve větší Nové radnici. Ve spoustě německých měst mají pod radnicí taky radniční sklípek (Ratskeller), ve Wiesbadenu jsou na jednom náměstí hned dva.
Wiesbaden se stal v roce 1774 sídlem nassavských vévodů a charakterizuje jej hlavně klasicistní výstavba. Městský zámek vznikl v letech 1835-41. Nyní v něm sídlí Hesenský parlament (Hessischer Landtag).
Marktkirche (Trhový kostel) je novorenesanční. V průběhu let 1853-62 jej postavil Karl Boos na základě objednávky vévody z Nassau. Marktkirche stojí na místě dřívějšího maurského kostela, zničeného požárem v roce 1850. Socha před ním představuje Viléma I.
Rüdesheim je malé příjemné rýnské městečko, obklopené vinicemi. Divoké víno tady rostlo už za Keltů, vinice však založili až Římané.
Právě v údolí Rheingau, rozprostírajícím se mezi Wiesbadenem a Rüdesheimem, se řeka rozšiřuje natolik, že připomíná jezero a vytváří tak příznivé mikroklima pro vinohrady. V oblasti bylo dokonce vyšlechtěno několik nových odrůd. Určitě není třeba připomínat rýnský ryzlink.
Víno z místních vinic můžete ochutnat v některé z místních vinárniček, lemujících úzké rüdesheimské uličky. Nejznámější z nich je Drosselgasse (Drozdí ulice), dlouhá 300 metrů.
V restauraci na nábřeží se potom zakousneme do bratwurstu a vydáváme se na plavbu po Rýnu. Naše loď se jmenuje stejně jako místní brandy - Asbach.
Rýn má délku 1350 kilometrů, pramení ve Švýcarsku a do Severního moře se vlévá v Holandsku. Za nejromantičtější část toku bývá označováno Údolí středního Rýna (Rheintal), zařazené rovněž na listinu UNESCO.
Výletní lodě připlouvají až ze Švýcarska a častokrát jsou to plovoucí hotelové kolosy. My poplujeme asi jen 30 km z Rüdesheimu do St.Goarshausenu, což je ta nejkrásnější oblast Rýnského údolí.
Plavba po Rýnu je velice zajímavá a nemá ani cenu skrývat se před deštěm u skleničky vína v lodní restauraci. Každou chvíli se na některé straně objeví zajímavá stavba nebo zbořenina, takže se na palubě vůbec nenudíte.
Na kopci nad Rüdesheimem se vypíná k nebi majestátní Rýnský monument (Niederwalddenkmal), připomínající sjednocení Německa v roce 1871. Byl vystavěn v letech 1877-1883 a je vysoký 37,6 metru. Bronzová socha Germánie svírá ve svých rukou říšský meč a německou císařskou korunu. Bronzové reliéfy představují téměř 200 historických a mýtických postav v životní velikosti.
Na protějším břehu se rozkládá městečko Bingen, jemuž dominuje hrad Klopp, který byl vybudován ve 13.století na základech římské pevnosti a ve středověku byl sídlem soudního vykonavatele mohučského arcibiskupa. Právě tady byl vězněn císař Jindřich IV. svým nelegitimním synem a postupně donucen vzdát se královské koruny.
Přímo uprostřed řeky se tyčí Myší věž (Mäuseturm), kde v roce 970 údajně tisíce myší sežraly arcibiskupa Hatta, který zatěžoval místní obyvatele vysokými daněmi.
Podle historických záznamů stojí věž na místě malé římské pevnosti a sloužila jako celnice. S těmito vodami je ale spojena také řada dalších tradicí a mýtů, včetně toho nejznámějšího - o pokladu Nibelungů.
Rýn měl díky své poloze odnepaměti velký obchodní a strategický význam. Už v období Římanů tvořil severní hranici říše. Ve středověku feudální vládcové zdejších panství vybudovali řadu hradů, aby chránili svůj majetek před lupiči a zlými sousedy. Německým císařům pak umožňovaly pevnosti kontrolu dopravovaného zboží a výběr daní.
První ze středověkých tvrzí je Burg Ehrenfels, pocházející z první poloviny 13.st. Ve válečných časech tady ukrývali arcibiskupové poklady z mohučské katedrály, byl však zničen v roce 1689 a od té doby je v ruinách.
Naprostá většina rýnských vín je bílých, nejčastěji se jedná o suchý nebo polosuchý ryzlink. Výjimkou je městečko Assmannshausen, v jehož okolí se pěstuje víno červené.
Na útesech na levém břehu se objevují hrady Rheinstein a Reichenstein. První zmínky o Rheinsteinu pochází z roku 1279, ve 14.století se dostal do vlastnictví vlivného trevírského arcibiskupa.
Reichenstein je jedním z nejstarších hradů v údolí. Pochází z 11.století a ve 13.století byl změněn na skrýš loupeživých rytířů. V minulosti byl dvakrát zničen - poprvé to byl Spolek rýnských měst a podruhé velký protivník loupežníků Rudolf Habsburský.
Na březích Rýna vidíme řadu kempů a všechny jsou i v tomto deštivém počasí zaplněny. Místo je tedy stále oblíbené, pouze se změnil styl kempování - místo stanů karavany, večerní táboráky nahradila satelitní televize.
Rovněž Burg Sooneck je spojen s činností loupeživých rytířů. Jeho základy se datují do doby kolem roku 1000 a časů biskupa Willegise z Mohuče. V roce 1689 se z něj stala troska, roku 1834 jej obnovil pruský korunní princ Friedrich Wilhelm v pseudogotickém stylu.
Burg Heimburg, tyčící se nad Niederheimbachem, byl v držení mohučského kurfiřtství. Hrad z konce 13.století přestavěl v 19.století Hugo Stinnes na letní rezidenci a stále patří jeho rodině.
Zřícenina Nollig (Ruine Nollig) na vyvýšenině nad městem Lorch byla kdysi součástí městského opevnění. První zmínky o této pevnosti pochází z roku 1100, v 17.století začala upadat.
Podobný osud potkal hrad Fürstenberg na protějším břehu Rýna, který sloužil jako výběrčí stanice palatinským kurfiřtům.
Jedním z nejhezčích míst Rýnského údolí je historické městečko Bacharach s gotickou kaplí sv.Wernera (Werner Kapelle). Ještě výš se tyčí hrad Stahleck z počátku 12.století.
Falc na ostrově uprostřed řeky je jednou z nejpozoruhodnějších pevností na Rýnu (Pfalzgrafenstein). Postavil ji v roce 1325 rýnský falckrabě Ludvík Bavorský, aby mohl vybírat daně na Rýnu, a jen jednou byla dobyta.
Historie hradu Gutenfels a města Kaub sahá do první poloviny 13.století, kdy patřily rodině Falkensteinů. V roce 1277 se staly součástí palatinátu. Třípatrový palác se zvonicí je skvostnou ukázkou rýnských staveb.
Městu Oberwesel dominuje hrad Schönburg s několika věžemi. Typická je zejména mohutná zeď nad řekou, tzv. Vysoký kabát (Hohe Mantel). Pánové ze Schönburgu představovali jednu z nejmocnějších rodin na Rýnu. Friedrich ze Schönburgu, poslední mužský potomek rodu, získal v 18.století titul francouzského maršála a hrál také významnou roli v dějinách Anglie.
Poté se nám už otevírá pohled na legendární skálu Loreley, kterou díky básni Heinricha Heineho zná každý německý školák (podobně jako u nás Máj nebo Polednici).
Dívka seděla na skále, rozčesávala si vlasy a vzpomínala na svého milého. Námořnici od ní nemohli odtrhnout oči a ztroskotali.
Skála Loreley je vysoká 132 metrů a skutečnost je taková, že v tomto místě je Rýn nejužší a jsou zde prudké proudy, což byl pravý důvod záhuby.
Naše plavba se pomalu blíží ke konci - vlevo vidíme St.Goar, vpravo jeho dvojče St.Goarshausen.
Burg Katz sedí jako kočka na skále nad St.Goarshausenem. Hrad vybudoval roku 1371 hrabě Johann von Katzenelnbogen. Pojmenování "Hrad Kočka" tedy vychází z rodového jména a ne z podobnosti se skutečnou kočkou (i když je pravda, že nedaleko odsud stojí rovněž "Hrad Myš").
Rheinfels postavil nad St.Goarem v roce 1245 hrabě Dieter von Katzenelnbogen. Díky hesenským lankrabatům byl v 16.století změněn na renesanční sídlo a potom znovu na hrozivou pevnost kvůli útokům nepřátel. Teprve v roce 1794 jej dobyla francouzská vojska a vyhodila do vzduchu.
V St.Goarshausenu vystupujeme z lodi a dále pokračujeme po pravém břehu Rýna autobusem. Silnice se klikatí po obou stranách řeky, na levém jezdí navíc železnice. Mezi městy Mainz a Koblenz (65 km) není žádný most, což zvyšuje romantiku údolí. Musíte si ale včas rozmyslet, kudy pojedete.
Nad poutním městem Bornhofen se tyčí ruiny dvou hradů, známých jako "znepřátelení bratři". Sterrenberg pochází z počátku 12.století, Liebenstein z konce 13.století. Ostatní stavby v této části údolí jsou většinou novější.
Marksburg je nejzachovalejším středověkým hradem na Rýně. Byl postupně v držení Eppsteinů, hrabat z Katzenelnbogenu, hesenských lankrabat a nakonec padl společně s městem Braubach do rukou Prusům. V roce 1899 jej císař Vilém II. daroval Asociaci pro zachování německých hradů a zámků a dnes zde sídlí jejich hlavní správa.
Koblenz leží v místě, kde se Mosela vlévá do Rýna, z čehož vychází také jeho jméno. Římané tady v roce 9 př.n.l. založili tábor Castrum ad confluentas, tedy doslova "tábor na soutoku". Ze slova "confluentas" (soutok) se časem vyvinul "koblenz".
Poté, co byly římské legie krutě poraženy germánskými kmeny v bitvě v Tuetoburském lese, rozhodl se císař Augustus nepokračovat dál ve výbojích do "země barbarů" a upevnit hranici Římské říše na Rýně. Vznikl tak řetěz pohraničních pevností, zvaný limes. Koblenz byl jednou z nich.
Stará radnice pochází z roku 1580, už v roce 1250 tady ale byl cisterciácký klášter. Jako radnice sloužila budova do roku 1895.
Vedle stojící jezuitský kostel byl postaven v letech 1613-17. Byl zničen v roce 1944, znovu postaven 1958-59.
S historií města se můžeme seznámit taky velice zajímavým způsobem - pomocí fontány na Görresově náměstí (Görresplatz), která je dílem Jürgena Weberse.
Historický sloup zachycuje deset nejvýznamnějších události z více než 2000 let historie Koblenze. Čte se zespoda nahoru - od připlutí prvních osadníků až po současnost. Největšího významu dosáhlo město ve středověku, kdy bylo sídlem trevírských arcibiskupů-kurfiřtů.
Bazilika sv.Kastora (Basilika St.Castor) je nejstarším kostelem ve městě. Románská bazilika byla postavena v letech 817-836 a uvnitř najdeme několik uměleckých děl.
Pevnost Ehrenbreitstein stojí na 118 metrů vysoké kamenné terase přímo nad soutokem. První malou tvrz vybudoval na tomto strategickém místě jakýsi Ehrenbert koncem 10.století, v 16.století ji trevírští arcibiskupové rozšířili na masivní pevnost, kterou dobyli až Napoleonovi vojáci v roce 1801. V letech 1815-32 ji opravili a rozšířili Prusové a v současné době zde sídlí několik vojenských muzeí.
Jelikož se Koblenz nachází na Rýně i Mosele, mělo by toto místo být dvojnásobně romantické. Na to si ale budeme muset počkat do nějaké příští návštěvy. Momentálně připomíná celé město obrovské staveniště a úplně nejhorší je dostat se přes všechny ty zátarasy, ploty a obchůzky k samotnému soutoku - na místo, zvané Deutsches Eck.
Německý roh (Deutsches Eck) dostal svoje jméno v roce 1216, když se poblíž usídlilo velitelství Řádu německých rytířů. Od roku 1897 tady stojí velkolepá jezdecká socha císaře Viléma I.
Florinsmarkt je pojmenován podle románského kostela sv.Florina (Florinskirche) ze 12.století. Do jeho zdí byly zapracovány zbytky římských věží.
Na tomto náměstí sídlí také Mittelrhein Museum (Muzeum středního Rýna). Jeho centrum je v budově starého obchodního domu (Altes Kaufhaus), který vypadá spíš jako kostel (1419-25).
V 5.století se v Koblenzi usadili Frankové a roku 1018 darovali město arcibiskupům z Trevíru. V roce 1138 tady byl Konrád III. ze Štaufů zvolen císařem Svaté říše římské.
Rovněž Alte Burg (Starý hrad) na moselském nábřeží stojí na římských hradbách. Středověká pevnost byla v letech 1277-1307 přestavěna na kurfiřtský hrad, dnes je zde Státní knihovna.
Mincovní náměstí (Münzplatz) dostalo svůj název podle staré mincovny.
Na nejvyšším bodě města stojí románský kostel P.Marie (Liebfrauenkirche). Chrám Matky existuje v Koblenzi už od 5.století, současná stavba pochází z roku 1180 a byla změněna ve 13.století. V letech 1404-31 byl přistavěn vrcholně gotický chór.
Náměstí Am Plan mělo ve středověku dvojí funkci, i když velice podobnou - byl to řeznický trh, kromě porážek dobytka tady ale probíhaly také popravy. Dnes si na tomto místě můžete dát k večeři staré místní speciality, např. v restauraci "Alt Coblenz".
Löhrstrasse je momentálně taky pěkně rozkopaná. Nejzajímavější fasádu mají čtyři rohové domy ze 17.století, zvané Vier Türme (Čtyři věže). Kostel srdce Ježíšova vypadá sice jako románský, byl ale postaven teprve ve 20.století.
Lucembursko je malá země, díky své poloze na rozhraní Francie a Německa však hrálo vždy významnou roli v dějinách Evropy. V roce 1354 bylo Karlem IV. povýšeno na velkovévodství, jímž zůstalo dodnes.
Lucemburština je oficiálně dialektem němčiny, nám však připomíná spíš francouzštinu. Řada míst má proto několik názvů a všechny lze považovat za správné. Totéž se týká také hlavního města - Luxemburg, Luxembourg. Zůstaňme raději u pěkného českého Lucemburk. Ostatně naše země toho mají spolu ledacos společného.
Lucemburk se rozkládá na skalách nad řekami Alzette a Pétrusse. Jednotlivé městské čtvrti jsou spojeny řadou mostů. Pěknou vyhlídku na údolí Pétrusse nabízí Place de la Constitution (Ústavní náměstí).
Celé město bylo vlastně vybudováno jako pevnost a hradby se postupně zdokonalovaly. Základy položil již v 10.století moselský hrabě Sigefroy, rozvíjely je však všichni následující dobyvatelé - Italové, Španělé, Belgičané, Francouzi, Rakušané, Holanďané a Prusové. Kromě toho jsou skály pod námi doslova prošpikovány sítí podzemních kasemat.
Stavba na protějším kopci ovšem není hrad, to je Spořitelna. V Lucemburku sídlí řada institucí EU a více než 190 bank. Některé jejich budovy jsou skutečnými nedobytnými tvrzemi.
Obelisk uprostřed náměstí byl vztyčen na památku obětí 1.světové války. Nachází se zde rovněž vstup do kasemat Pétruského údolí, sahajících do hloubky 5 pater.
Katedrála P.Marie (Cathédral Notre-Dame) byla postavena v letech 1613-1621 jako jezuitský kostel. V roce 1773 k ní byla přistavěna jezuitská kolej, v níž dnes sídlí Národní knihovna. V roce 1935 byla katedrála zvětšena a znovu opravována po požáru roku 1985. Vnitřní výzdoba je ve stylu vrcholné gotiky, severní portál renesanční.
Pro nás má především význam katedrální krypta, v níž jsou uloženy ostatky Jana Lucemburského.
Jan Lucemburský padl v bitvě u Kresčaku v roce 1346. Už v tu dobu byl ovšem slepý. V Lucembursku ho proto nazývají Slepý král (Jean d'Aveugle, resp. Johann der Blind).
Ve své době to byl uznávaný válečník, teprve později mu historikové přiznali, že to byl taky výborný diplomat. Jeho hrobka se stěhovala, nějaký čas byla dokonce hlava jinde než zbytek těla. Definitivně byl král uložen na místa svého odpočinku vlastně až v roce 1946.
Renesanční náhrobek byl vytvořen v roce 1610, plastika představuje Oplakávání Krista. Nápis říká "Tady pod oltářem odpočívá Jan, král český a hrabě lucemburský".
V podzemní kryptě se Jan Lucemburský nachází opravdu v dobré společnosti. Naposled sem byla uložena oblíbená velkovévodkyně Charlotta, která vládla zemi v době 2.světové války (zemřela 1985).
Na Place d'Armes (Přehlídkovém náměstí) se nachází Městský palác (Cercle Municipal) a nedaleko odsud čeká našince další sympatické překvapení. Náměstí Jana Palacha je sice jedním z nejmenších, na rozdíl od našich měst tady je ale už od roku 1969.
Náměstí Viléma II. (Wilhelmsplatz, Place Guillaume II.) dominuje socha pruského císaře, který byl rovněž lucemburským velkovévodou. Radnice na jižní straně pochází z let 1830-38. Není to tedy původní městská radnice, ta byla přeměněna na Velkovévodský palác.
Velkovévodský palác (Palais Grand Ducal) se skládá z několika částí - jedno křídlo je renesanční (1572), druhé barokní (1741). Celý palác potom prošel velkou stavební úpravou ve druhé polovině 19.století (1891-1899). Nad hlavní branou vidíme znak lucemburských velkovévodů a na budovu navazuje parlament (1858).
Kostel sv.Michala (Eglise St.Michael) stojí na místě kaple, kterou v 10.století postavil hrabě Sigefroy, zakladatel města. Když byla v 16.století zničena požárem, vyrostl na jejím místě gotický kostel. Ten byl koncem 17.století opět v plamenech, tentokrát jej zapálily francouzské jednotky. Ludvík XIV. financoval rekonstrukci a až do počátku 19.století pak sloužil jako farní kostel. Dodnes se v něm dochovala řada věcí z původního románského svatostánku.
Přes most se dostaneme na tzv. Kozlí skály (Rocher du Bock, Bock Felsen), kde stával původní hrad, který byl sídlem lucemburských hrabat a vévodů od roku 963 do roku 1556.
Zachovaly se zbytky kruhové bašty a zřícenina staré hranolové věže, zvané Meluzínina věž. Podle pověsti totiž ženou bájného hraběte Sigefroye byla víla Meluzína, která vystoupila z řeky Pétrusse.
Základ staré válcové věže byl v roce 1963 upraven na Památník tisíciletého výročí vzniku města. Desky připomínají založení prvního hradu (963), návštěvu J.W.Götha (1792) a samozřejmě také to, že od roku 1994 jsou město a jeho pevnostní systém zapsány na seznamu památek UNESCO.
Z Hradního mostu se nám naskýtá panoramatický pohled na další části města. Největším mostem je Most velkovévodkyně Charlotty. Byl postaven v roce 1966, je dlouhý 355 metrů a klene se nad údolím Alzette ve výšce 85 metrů. Rozpětí mezi pilíři je 234 metrů.
Někdy se mu říká rovněž Most Evropy (Pont Europen), protože vede na vrch Kirchberg, což je čtvrť Evropské unie s novou moderní architekturou.
Vedle mostu se nachází vstup do archeologické krypty a kasemat Kozlí skály. Kasematy představují dokonalý podzemní obranný systém. První kasematy v Lucemburku vytvořili Španělé v roce 1644. Rozšiřování podzemních galerií začalo o 40 let později pod vedením vojenského inženýra a stavitele pevností Vaubana a později, v 18.století, v něm pokračovali Rakušané. Systém chodeb nakonec dosáhl délky 23 kilometrů a v několika patrech sahal do hloubky 40 metrů. Díky tomuto působivému opevnění se Lucemburku začalo říkat "Gibraltar severu".
V roce 1867 byla pevnost vystěhována a rozebrána v souladu s lucemburským odškodněním. Kasematy byly v průběhu 16 let zredukovány na 17 kilometrů. Vzhledem k jejich umístění pod zemí nemohla další destrukce pokračovat, aniž by to ohrozilo městskou zástavbu. V průběhu obou světových válek sloužily jako úkryt pro 35.000 lidí v případě leteckého poplachu nebo bombardování.
Kasematy Kozlí skály (Casemates du Bock) byly vytvořeny v roce 1745 rakouskými inženýry. Hlavní galerie je dlouhá 110 metrů a široká 7 metrů. Nejsou tedy zas až tak rozlehlé, jejich specialitou jsou však střílny pro kanóny. Pokud vůbec můžeme střílnami nazývat výklenky pro děla. Díky umístění Kozlích skal míří jejich hlavně na obě strany údolí.
Pod námi se rozkládá čtvrť Grund, tedy Dolní město, kterou spojuje s Kozlí skálou Václavská zeď (Mur de Wenceslas). Neumünsterské opatství a Kostel sv.Jana Křtitele pocházejí ze 17.století (CCRN Abbaye de Neumünster).
Když se vykloníme, tak při bočním pohled vidíme střílny s děly zvenku. Nad skalami vede vyhlídková cesta Corniche, směřující k Citadele sv.Ducha na špici skalního ostrohu (Citadelle du St.Esprit). Do skalní terasy je včleněno španělské opevnění z roku 1632.
Prohlídku kasemat končíme průchodem skrz pilíře Hradního mostu (Pont du Chateau), postaveného Rakušany v roce 1735.
Trevír (Trier) leží ve vinařské oblasti řeky Mosely, jeho největší význam ale tkví v tom, že zde najdeme nejzachovalejší římské památky severně od Alp a je pochopitelné zcela, že byly zařazeny na listinu UNESCO.
Město založil v roce 16 př.n.l. samotný císař Augustus a pojmenoval jej Augusta Treverorum. V roce 293 se stalo jedním z hlavních měst Římské říše a je významně spjato s počátky křesťanství jakožto oficiálního náboženství. Toleranční patent vydal císař Konstantin v roce 313 a zásluhu na tom měla zejména jeho matka, císařovna Helena.
Počátkem 5.století počet obyvatel Trevíru dosáhl téměř 100.000. V tutéž dobu jej ovšem dobyly germánské kmeny, později dokonce Attilovi Hunové, a město začalo upadat. V 17.století už tady nežilo ani 4.000 lidí.
Kurfiřtský palác byl postaven ve druhé polovině 18.století, pozdně barokní jižní křídlo je dílem Johanna Seize. Rokoková fasáda ladí s mytologickými sochami v zámecké zahradě. Mnohem větší význam má však budova, k níž byl komplex přistavěn.
Konstantinova Basilika (Konstantin Basilika) byla později přeměněna na Kostel sv.Vykupitele (Kirche zum Erlöser). Všeobecně používaný název Konstantinova bazilika ale taky není správný. Přesnější je Aula Palatina, tedy Královská aula. Tato prostorná hala vznikla v roce 310 za vlády císaře Konstantina a sloužila jako římský trůnní sál. Její plocha zabírá 70 x 30 metrů a je vysoká 33 metrů. Jenom okna měří 7 metrů.
Červená věž a Petersburská brána ze 17.století představují vstupní portál kurfiřtského paláce. Oblouk na začátku Liebfrauenstrasse vyznačuje vstup do biskupského soudního okrsku.
Úzká ulice nás dovede ke Kostelu P.Marie (Liebfrauenkirche), což je jeden z nejstarších gotických kostelů v Německu. Byl postaven v letech 1235-60 nad strženými zbytky římského jižního chrámu. V tutéž dobu také vznikla křížová chodba, která jej propojila s Dómem sv.Petra. Rekonstrukce už probíhá několik let a měla by být ukončena v roce 2011.
Dóm sv.Petra (Dom St.Peter) je nejstarším biskupským chrámem v Německu. Podle legendy Helena, matka císaře Konstantina, věnovala svůj dům trevírskému biskupovi Agritiovi, aby jej upravil na katedrálu. Tato pověst není historicky ověřena, nicméně archeologové objevili pod dómem skutečně důkazy existence předchozí rezidence.
Poznámka: Pojmem katedrála se v křesťanství označuje sídelní kostel biskupa. Vychází z řeckého slova "katedra", což je biskupská stolice.
Biskup Agritius vybudoval v letech 313-329 první velkou baziliku, jeho nástupce biskup Maximinus ji pak rozšířil v monumentální strukturu, tvořenou čtyřmi halami, baptisteriem a několika bočními apsídami. Trevírský svatostánek se stal jednou z největších chrámových staveb 4.století.
V roce 340 byla také zahájena tvorba čtvercového chóru, jehož vnější římské zdi stále utváří tvar současné katedrály. I když byla těžce poškozena v 5.století během germánské invaze a následně v 8.století Vikingy, trevírští biskupové a arcibiskupové ji vždy opravili.
Celkově lze říct, že výstavba trevírského dómu probíhala v pěti etapách po dobu 1400 let - v římském období (4.st.), v ranně románském (1.pol.11.st.), pozdně románském (2.pol.12.st.), gotickém (13.-15.st.) a barokním slohu (17.-18.st.).
Nejvzácnější relikvií chrámu je sv.Roucho, jak bývá nazývána tunika Ježíše Krista, kterou měl údajně na sobě při ukřižování. Podle pověsti dovezla tento bezešvý kus látky do Trevíru císařovna Helena.
První zmínky o sv.Rouchu pochází z 11.století a jeho historie je dokumentována teprve od roku 1196, kdy bylo přeneseno ze západního chóru do nového oltáře.
Nyní se nachází v Kapli sv.Roucha, umístěné za hlavním oltářem nad biskupskou katedrou. Fasádu zdobí poutnické hvězdičky a sochy sv.Heleny a Konstantina.
Samotné roucho je uloženo v dřevěné truhle, která je chráněna klimatizovanou skleněnou schránkou. Kaple se otevírá pouze jedenkrát ročně v době tzv. Dnů svatého roucha. Látka se ale neukazuje nikdy. Z toho důvodu není také možné potvrdit či vyvrátit jeho pravost.
Podzemní krypta se skládá ze dvou částí. Jedna je věnována sv.Heleně, druhá sv.Maternovi. V relikviáři za oltářem je uložena lebka sv.Heleny. Na podlaze střední krypty jsou umístěny náhrobky biskupů.
Další náhrobní desky najdeme na rajském dvoře. Křížová chodba spojuje katedrálu se sousedním Kostelem P.Marie. V průchodu narazíme na sousoší Kristus na Hoře Olivové.
Komplex trevírských svatostánků je natolik rozlehlý, že není možno jej dostat do jednoho záběru. To se nám podaří až z malém Dómového náměstí (Domfreihof) díky širokoúhlému objektivu - vlevo je románský Dóm sv.Petra, vpravo gotický Kostel P.Marie.
Centrem Trevíru je Hauptmarkt (Hlavní trh). Uprostřed prostranství stojí středověký trhový kříž z 10.století, za kašnou sv.Petra se tyčí gotický Kostel sv.Gangolfa. Nejzajímavějším domem je radniční hodovní síň, zvaná Steipe.
Trhový kříž je znamením, že město má právo držet trhy. Arcibiskup Heinrich jej obdržel od císaře Otty Velikého v roce 958.
Budova Steipe z poloviny 15.století je pojmenována podle krátkých pilířů na cimbuří. Fasádu završují dva bojovníci s helmicemi, tyčící se nad čtyřmi ochránci města. To, že jsou rytíři větší než svatí a stojí nad nimi, byla provokace vůči arcibiskupovi.
Nápisy na sousedním Červeném domě (Rotes Haus) hlásají, že Trevír založili již asyrští králové a je tedy o 1300 let starší než Řím.
Kašna sv.Petra, postavená roku 1595, byla arcibiskupovou odpovědí na Steipe. Čtyři ženské figury kolem centrálního pilíře symbolizují hlavní lidské ctnosti a jako kontrast k nim jsou tu čtyři opice neboli neřesti, které krouží okolo. Není těžké určit, která z těchto dvou skupin představuje lidi a jejich chování.
První zmínky o trhovém Kostele sv.Gangolfa pochází z poloviny 13.století, současnou pozdně gotickou podobu získal v roce 1459. Šestipatrová věž je vysoká 62 metrů, její výstavbu financovali trevírští občané střední třídy.
Řada honosných měšťanských domů, lemujících hlavní náměstí, plynule pokračuje na ulici Simeonstrasse.
Jedním z nejzajímavějších je pozdně románský Dům Tří králů (Dreikönigenhaus), pocházející ze 13.století. I přes svou zdobnou maurskou fasádu je to vlastně obytná věž. Vchod byl původně až v prvním patře, k němuž vedly točité stahovací schody.
Porta Nigra (Černá brána) je nejzachovalejší římská brána na světě. Byla postavena kolem roku 180 z bloků bílého pískovce a černou barvu získala až díky zvětrávání kamene.
Černá brána je dlouhá 36 metrů, široká 21,5 metru a vysoká 30 metrů. Má dvě věže, mezi nimiž se rozkládá dokonce malé vnitřní nádvoří. Levá věž je třípatrová, pravá má pouze 2 a 1/2 patra, jelikož nebyla dostavěna.
Ve 12.století se Porta Nigra stala součástí Kostela sv.Simeona, který fungoval až do počátku 19.století. To je také hlavní důvod, proč se zachovala v tak nádherném stavu.
Císařské lázně (Kaiserthermen) byly vybudovány na přelomu 3. a 4.století, když se Trevír stal jednou z rezidencí římských císařů. Kromě zbytků lázeňského paláce se zde dochovalo také rozsáhlé sklepní podlaží s obslužnými pasážemi.
Zpátky do Koblenze se vracíme tzv. "vinnou cestou", klikatící se podél Mosely (Weinstrasse). Na rozdíl od Rýnského údolí jsou tady svahy mnohem příkřejší a sahají až k řece, takže na řadě míst vede silnice pouze po jednom břehu a je třeba přejíždět. Mosty vytváří ze zdejších městeček malebná dvojměstí (např. Bernkastel-Kues nebo Traben-Trarbach).
Mosela měří 545 kilometrů a pramení ve Francii. Je až s podivem, v jakých podmínkách se tady pěstuje víno. Sklizeň na strmých kopcích připomíná spíš horskou turistiku. Movití majitelé vinohradů proto na mnoha místech vybudovali jakési pozemní lanovky.
Prostředí zdejších vinic se samozřejmě projevuje také na kvalitě vín. Moselské víno je bílé, suché a mnohem vzdušnější, takže se téměř blíží sektu. Hustý déšť nám bohužel zabránil vystoupit v Cochemu z autobusu a vychutnat si jej přímo v oblasti svého vzniku.
Bonn byl v době rozdělení hlavním městem Německé spolkové republiky (1949-91). Rezidenční čtvrť politiků a úředníků však byla vytvořena mimo jádro starého města, takže jeho chod příliš nenarušila. Jako by se vždy počítalo s tím, že jednou se instituce zase vrátí do Berlína.
Teď je Bonn opět příjemné provinční město na Rýně a to, co sem nejvíc přitahuje jeho návštěvníky, je skutečnost, že se zde v roce 1770 narodil Ludwig van Beethoven.
Beethovenův pomník na Münsterplatzu byl darem přátel hudby k jeho nedožitým 75.narozeninám. Slavnostního ceremoniálu se v roce 1845 zúčastnil pruský král Friedrich Wilhelm IV., anglická královna Viktorie a Alexandr von Humboldt. Ani dnes Beethoven nezahálí a dělá rozhodčího při plážovém volejbalu.
Dóm sv.Martina (Münster St.Martin) byl postaven v letech 1150-1230 na místě původního chrámu z 11.století. Románskou baziliku završuje masivní věž, vysoká 92 m. Bronzová socha sv.Heleny v nadživotní velikosti pod varhanami je darem kolínského kardinála Franze Wilhelma.
Pod hlavním oltářem se nachází vstup do krypty. Trojlodní podzemní krypta pochází z původního kostela z 11.století, postaveném na starém římském pohřebišti. V relikviáři jsou uloženy ostatky mučedníků sv.Cassia a sv.Florentina.
Barokní Kurfiřtská rezidence (Residenzschloss) byla dokončena v roce 1725. Nyní sídlí v této budově univerzita. Bonnskou univerzitu založil v roce 1818 král Friedrich Wilhelm III.
Trhové náměstí (Markt) má tvar trojúhelníku. Pozdně barokní radnice (t.č. pod lešením) pochází z let 1737-38. Obelisková trhová kašna (Marktbrunnen) byla vytvořena v roce 1777 na počest kurfiřta Maxmiliana Friedricha.
Kostel jména Ježíšova (Namen-Jesu-Kirche) byl postaven v letech 1686-98 na místě jezuitského kostela z roku 1590.
Beethovenův rodný dům (Beethovenhaus) stojí na Bonngasse. Beethoven sice většinu života prožil ve Vídni, narodil se ale jednoho chladného prosincového dne roku 1770 v malé podkrovní komůrce, kterou měli jeho rodiče pronajatou ve dvorním traktu tohoto domu. Je to poslední okno vpravo nahoře.
V muzeu jsou vystaveny dokumenty z jeho života (vč. rodného listu), partitury, posmrtná maska, hudební nástroje a taky plechová naslouchátka, připomínající spíš trychtýře nebo konvice. Beethoven totiž trpěl zvláštní formou ušního šelestu, která nakonec přerostla v úplnou hluchotu.
Cáchy (Aachen) znali už Keltové a Římané díky zdejším léčivým pramenům. Vyhlášenými lázněmi se staly opět v 18. a 19.století.
Městské divadlo a promenádu Alžbětina pramene (Elisenbrunnen) vybudoval cášský stavitel Johann Peter Crener podle plánů berlínského architekta Franze Schinkela v první polovině 19.století. Tabule nás upozorňuje na to, kteří slavní hosté lázně navštívili, nás ale víc překvapuje cedulka, že voda z pramene není pitná.
Cáchy jsou především významným poutním a historickým místem. Když je v roce 768 ustanovil Karel Veliký hlavním městem Francké říše, staly se nejdůležitějším místem Evropy. Říše Karla Velikého zahrnovala prakticky stejné území, jaké se o 1200 let později stalo základem Evropské unie.
V roce 800 byl Karel Veliký korunován rovněž římským císařem. Francká říše se sice brzy po jeho smrti rozpadla a Cáchy statut metropole ztratily, v letech 936-1531 tady ale byli stále korunováni všichni německo-římští císařové (včetně Karla IV., Václava a Zikmunda).
Proč si vybral Karel Veliký za své sídlo právě Cáchy? Ve středověku bylo v Evropě jen jediné místo, na kterém žily společně tři kmeny, tvořící základ říše - románský, keltský a germánský. Jejich znamením byla tři semena - žalud, pinie a jablko. Tři semena - tři stromy - tři kmeny.
Karel Veliký vybudoval v Cáchách rozlehlý palácový komplex, jehož součástí byl také trůnní sál (dnešní radnice) a palácová kaple, která nyní tvoří jádro katedrály. Byla to vůbec první německá památka, zapsaná na listinu UNESCO (1978).
Cášský dóm má opravdu nezvyklý tvar. Není to jednolitá stavba, ale skládá se z několika částí - uprostřed je osmiboká Kaple P.Marie z karolinského období, k ní byla ve 14.století připojena zprava vstupní věž a zleva pozdně gotický chór. K centrální části bylo později přistavěno několik kaplí.
Nejvýznamnější částí katedrály je tedy osmiboká dvorní kaple, dokončená roku 800. Bohužel nás tady čeká největší zklamání - celý interiér zabírá lešení! Takže si nemůžeme prohlédnout ani bronzový lustr Friedricha Barbarossy, ani mramorový císařský trůn, ani antické sloupy z červeného mramoru, ani karolínské bronzové zábradlí, ani hlavní oltář, pokrytý zlatými pláty.
Chórová přístavba s relikviářem Karla Velikého je naštěstí v pořádku. Dokonce jsou tady relikviáře dva.
Pozdně gotický chór byl vytvořen v letech 1355-1414 a říká se mu "cášský skleněný dům". Je vysoký 32 metrů a obsahuje 1000 m2 skla. Nástěnné malby pochází z různých století.
Relikviář P.Marie (Marienschrein) byl vytvořen v letech 1220-1239 a obsahuje čtyři velké cášské relikvie - oděv P.Marie, zavinovačku Ježíše Krista, stěcí plátno Jana Křtitele a bederní roušku, co měl Kristus na kříži. Schránka je zdobena postavami Krista, P.Marie, Karla Velikého, papeže Lva III. a dvanácti apoštolů.
Relikviář Karla Velikého (Karlsschrein) je mistrovským kouskem maaských zlatníků. Vznikl v roce 1182, kosti Karla Velikého jsou v něm uloženy od roku 1215.
Císařovu schránku obklopuje po stranách 16 jeho následovníků. Karel Veliký sedí v čele pod žehnajícím Kristem, vedle něj je papež Lev III. a arcibiskup Turpin z Remeše, kteří dóm vysvětili.
Okolo palácové kaple bylo v průběhu 15.století postaveno šest kaplí. Podíváme se do Kaple sv.Mikuláše (Nikolauskapelle). Kaple je dvoupatrová a byla vysvěcena v roce 1474. Křtitelnice pochází z doby kolem roku 1200.
V boční ulici se nachází vstup do Katedrální pokladnice (Domschatzkammer), patřící bezesporu k nejlepším na světě. Obsahuje spoustu neocenitelných relikvií z období panování Karla Velikého a dalších císařů.
Lotharův kříž byl vytvořen někdy kolem roku 1000. V kameji je obraz císaře Augusta, nápisy na druhé straně však zmiňují germánského krále Lothara. Celý kříž je vlastně alegorií pro "renovaci Římské říše", kterou se chystal provést císař Otta III.
Nejznámější relikvií je busta Karla Velikého, kterou daroval Cáchám Karel IV. při příležitosti své korunovace v roce 1349. Uvnitř pozlacené stříbrné hlavy se nachází Karlova lebeční klenba. I když vznikla dávno po jeho smrti, historikové se shodují na tom, že přesně vystihuje podobu Karla Velikého a vedou spory o tom, jestli náhodou nebyla vyrobena v Praze.
Rovněž Zlatá ruka je relikviářem, uvnitř je uložena kost z předloktí Karla Velikého. Když byl roku 1843 po mnoha letech otevřen jeho relikviář, našla se uvnitř cedulka, že odsud byla v roce 1481 vyňata a zapracována do zlaté paže. Při korunovaci Ludvíka XVI. v roce 1775 stály busta i ruka na hlavním oltáři.
Karlův relikviář z poloviny 14.století obsahuje podle nápisů pašijové relikvie - houbu, zbytky hřebů, trnové koruny a krucifixe. Tyto artefakty střeží Kristus a dva andělé ve třech věžičkách nad střechou schránky. Kromě toho jsou zde další kosti Karla Velikého, tentokrát se jedná o lýtko a tři zuby, dále vlasy Jana Křtitele, popel Jana Evangelisty, paže sv.Mikuláše a zub sv.Kateřiny.
Třívěžičkový relikviář vznikl v Cáchách kolem roku 1370. Ve věžičkách jsou umístěny figurky Jana Křtitele, Krista a klečícího podjáhna. Architekturu doplňují nahoře tři křišťálové válečky s relikviemi.
Lovecký nůž Karla Velikého pochází nejspíš ze Skandinávie (8.st.), slonovinový roh je prací saracénských umělců (11.st.).
Rovněž obaly na knihy z počátku 9.století jsou ze slonoviny. Panélky zachycují Kristovo zmrtvýchvstání podle Lukáše.
Římský mramorový sarkofág pochází ze 3.století, řezby zobrazují únos Persefony. V tomto sarkofágu byl uložen Karel Veliký od své smrti do doby kanonizace (814-1165).
Zatím jsme byli pouze v přízemí, pokladnice má ale ještě jedno patro a sklep. Exponáty sice už nejsou tak významné, v kterékoliv jiné klenotnici na světě by ale zabíraly přední místo. Pro nás je nejzajímavější kopie českých korunovačních klenotů ze stříbra, dar to českých poutníků.
Ve sklepních prostorách nalezneme alespoň něco z toho, co jsme očekávali v katedrále - zlaté panely hlavního oltáře, pocházející z počátku 11.století (Pala d'Oro). Kristus Spasitel sedí na trůně, kolem něj P.Marie, archanděl Michael a čtyři symboly evangelistů.
Jádro Radnice tvoří trůnní sál, který Karel Veliký vybudoval v letech 789-800 jako součást svého královského paláce. Po stržení karolinského komplexu ve 13.století začala městská rada v souladu s požadavky císaře Ludvíka Bavorského stavět na jeho základech novou budovu, která bude mít dvojí funkci - sídlo administrativy a společenská hala pro velké císařské oslavy a korunovační bankety.
Po požáru v roce 1656 byly postaveny nové věže - vyšší a v moderním barokním stylu. Po roce 1840 pak provedl neogotickou přestavbu architekt Friedrich Ark na žádost císaře Friedricha Wilhelma IV., který se rozhodl obnovit císařskou halu v jejím původním lesku a rozměrech.
Na čelní fasádě je umístěno 50 soch německých císařů. Nad hlavním vchodem je Kristus, po jeho stranách papež Lev III. a Karel Veliký s modelem katedrály.
Korunovační síň je 45 metrů dlouhá a 18,5 metru široká. Po svém dokončení v roce 1349 to byla největší světská hala ve Svaté říši římské. Osm nástěnných fresek, znázorňujících scény z říšské historie, je dílem cášského malíře Alfreda Rethela.
V minulosti sloužila Korunovační síň k inauguračním oslavám (30 císařů bylo korunováno v Cáchách). Nyní se zde předávají Mezinárodní ceny Karla Velikého osobám, které mají největší zásluhy o sjednocení Evropy.
Kolín nad Rýnem (Köln am Rhein) byl ve středověku největším německým městem a kolínská katedrála patřila k největším chrámům severně od Alp. V roce 1996 byla zařazena na seznam UNESCO.
Katedrála je dlouhá 144 metrů a široká 45 metrů, věže dosahují výšky 157 metrů. V té jižní je umístěn zvon sv.Petra, vážící 24 tun. Je to největší houpající se zvon na světě. Na prostranství před katedrálou stojí kopie špičky věže, abychom si mohli udělat představu o její velikosti.
Počátky kolínského biskupství sahají do 4.století, již v kronikách z let 313-314 je zmiňován biskup Maternus. První křesťanský kostel tady vznikl v roce 320. Přímým předchůdcem dnešní gotické katedrály byl zhruba 95 metrů dlouhý románský kostel o dvou chórech, vysvěcený v roce 870.
V tomto chrámu uložil v roce 1164 arcibiskup Rainald von Dassel ostatky Tří králů, které sem přivezl z Milána. Za vlády Rainaldova nástupce biskupa Filipa z Heinsbergu začala práce na nádherném relikviáři, jehož tvůrcem byl zlatník Mikuláš z Verdunu. Relikviář dokončil v roce 1225.
Jelikož se díky této relikvii stal Kolín jedním z nejvýznamnějších poutních míst středověku, rozhodla v roce 1248 kapitula z podnětu arcibiskupa Konráda z Hochstadenu o stavbě nového svatostánku. Nový kostel se začal stavět již v moderním gotickém stylu podle vzoru francouzských katedrál.
V roce 1265 byl dokončen chórový ochoz s věncem kaplí, stavba vysokého chóru skončila kolem roku 1300, vysvěcení se tato část však dočkala až roku 1322.
Další výstavba katedrály již pokračovala pomaleji. Teprve v roce 1360 byla zahájena stavba jižní věže a od roku 1388 se daly používat obě jižní chrámové lodě. Koncem 15.století bylo zaklenuto sedm klenebních polí v severní lodi, v roce 1560 se však všechny práce zastavily. V provozu bylo tehdy kromě chóru přízemí hlavní a příčné lodě. V místě jejich křížení stál relikviář Tří králů, který je nyní umístěn před hlavním oltářem.
Dokončení chrámu spadá až do 19.století. V roce 1842 zahájil pruský král Bedřich Vilém IV. dostavbu a roku 1880 byl za přítomnosti císaře Viléma I. slavnostně zasazen poslední kámen do monumentální křížové kytky, završující jižní věž.
Kolínská katedrála (Dom St.Peter und Santa Maria) je zasvěcena sv.Petrovi a sv.Marii. Stojí na místě kostela z roku 870, kam byly přeneseny ostatky Tří králů z Milána. K prvnímu vysvěcení gotického dómu došlo v roce 1322.
V Kapli P.Marie najdeme dvě vzácnosti - Oltář Tří králů a Milánskou madonu. Oltář Tří králů, pocházející z roku 1442, je dílem Štefana Lechnera. Obrazy zachycují patrony města. Uprostřed je Klanění pastýřů a Tří králů, vlevo sv.Uršula a vpravo sv.Gereon.
Milánská madona z doby kolem roku 1290 je napodobeninou milostného mariánského obrazu, který přivezl arcibiskup Rainald von Dassel v roce 1164 z Milána společně s ostatky Tří králů.
Nejstarší částí katedrály je chórový ochoz se sedmi kaplemi po obvodu. Jeho stavba byla započata v roce 1248 a kolem roku 1265 byl tento prostor oddělen zdí od dosud rozestavěného vnitřního chóru, aby zde mohly probíhat obřady. Biblické okno uprostřed je nejstarší v katedrále (kolem 1265) a jsou na něm výjevy ze Starého a Nového zákona. Vlevo od něj je okno Tří králů, vpravo okno sv.Petra a Materna (kolem 1330).
V tomto prostoru se nachází také nejvzácnější památky chrámu. Těžké gotické lavice pochází z let 1308-1311, mají 104 míst k sezení a jsou největší v celém Německu. Malby na chórové přepážce pochází z doby kolem roku 1340.
Na pilířích v chóru jsou plastiky Krista a P.Marie s dvanácti apoštoly (kolem 1290). V horní části je tzv. Královské okno s vyobrazením 24 judských králů a 24 apokalyptických starců (kolem 1310).
Relikviář Tří králů byl vytvořen v letech 1190-1225. Nádherná výzdoba se nevztahuje pouze k pohřbeným světcům, ale zahrnuje celé dějiny spásy od počátku Starého zákona až do opětovného příchodu Krista v den Posledního soudu. Tomuto pojetí odpovídají zobrazení na bočních stěnách - dole starozákonní proroci a králové, nad nimi apoštolové jako zástupci Nového zákona.
Na čelní stěně je znázorněno Klanění Tří králů, dále Kristův křest, Ježíš jako soudce a Zjevení Páně. Na protilehlé straně spatříme dole bičování a ukřižování, nad nimi pak korunování sv.Felixe a Narbora, dvou světců, jejichž ostatky jsou rovněž uloženy v relikviáři.
Do stěn krypty jsou zapracovány zbytky původního kostela.
Nejvíc svíček zapalují poutníci v prostoru před milostným mariánským obrazem, zvaným Šperková madona. Počet pozlacených prutů nad vchodem do katedrální pokladnice ukazuje, kolik let je současný arcibiskup v úřadě.
Historie města sahá až do římské doby. V legionářské osadě na Rýně se narodila Agrippina, manželka císaře Claudia a matka Nerona. V roce 50 proto povýšil Claudius osadu na město a pojmenoval Colonia Claudia Ara Agrippinensis, z čehož vychází také dnešní jméno (Kolín čili Colonia).
Hned vedle katedrály stojí Římsko-germánské muzeum, na pozůstatky římského osídlení ale narazíme prakticky všude ve městě. Před Novou radnicí se například nachází studna, která byla součástí vodovodního systému.
Stará radnice (Rathaus) je na následujícím náměstí a na první pohled je vidět, že vznikala v několika obdobích. Gotické radniční křídlo s hanzovní síní bylo postaveno v roce 1330, v letech 1407-14 přibyla osmiboká gotická věž. Renesanční Lví nádvoří a čelní fasáda se lvími motivy pocházejí ze 16.století.
Radnice s věží se tyčí nad starým trhem (Alter Markt), lemovaném měšťanskými domy, v nichž jsou nyní umístěny pivnice. Uprostřed stojí Památník Jana von Wertha.
Průchodem projdeme na bývalý rybí trh (Fischmarkt), kde se tyčí druhá dominanta kolínského nábřeží - románský kostel Velký sv.Martin (Gross St.Martin). Kostel založili benediktýni koncem 12.století. Má trojlístkový chór a velkou věž se čtyři věžičkami. Rovněž v kryptě tohoto svatostánku lze najít zbytky římských staveb, v tomto případě je to gymnázium s plaveckým bazénem.
Gürzencih je velká gotická budova, dnes bychom řekli společenský dům. Byla postavena v letech 1437-44 a celé první patro zabírá slavnostní sál.
Jak vidíme, do základů řady kostelů byly zapracovány části předchozích chrámů a staveb. Přiléhavý název má Madona v troskách (Madonna in den Trümmern).
S Kolínem je spojena také Kolínská voda (Kölnisches Wasser). Originální kolínská má značku "4711" a kromě Kolína nad Rýnem ji málokde dostanete koupit.
Recept na zázračnou vodu vytvořil kartuziánský mnich, který jej dal v roce 1792 jako svatební dar manželům Mülhensovým. Novomanžel krátce na to založil výrobnu na Glockengasse, kde sídlí dodnes.
A co znamená "4711"? Domy v Kolíně původně nebyly číslovány, pořádek do toho vnesl až Napoleon. Značka "4711" je tedy prostě číslo, které bylo domu přiděleno. Velký gobelín na prodejně zachycuje scénu, jak jej francouzští vojáci zapisují na budovu.
Ulice Glockengasse (Zvonková) je pojmenována podle zvonkohry, při níž každou hodinu francouzští vojáci pochodují za zvuků marseillaisy v horních oknech.
V Kolíně je celkem 12 dochovaných románských kostelů, což je také naprosté unikum. Jedním z nich je Bazilika sv.Ondřeje, patřící dominikánům.
Kostel sv.Ondřeje (St.Andreas) založil arcibiskup Bruno, bratr císaře Otty I., ve druhé polovině 10.století. Byl to ranně románský kostel s kryptou, který vysvětil arcibiskup Gero v roce 974. Na tomtéž místě stál už ale předtím kostel sv.Matouše z 9.století.
Stavba současného chrámu v pozdně románském stylu byla zahájena kolem roku 1200. Byl rozšířen na baziliku se třemi loděmi, dlouhým chórem a věží uprostřed. Ve 14.století byly zbořeny stěny bočních lodí a přidány gotické kaple.
Protože ve středověku spousta lidí neuměla číst, nástěnné malby v kaplích zobrazují biblické příběhy. Dnes bychom je nazvali biblickými komiksy. Vyřezávaná dřevěná Pieta pochází z počátku 14.století. Obraz Ukřižování sv.Ondřeje z roku 1658 byl dříve součástí barokního oltáře. Dynamiku scény zvyšuje to, že světec je připoután k diagonálnímu kříži.
Chórová křesla jsou z roku 1480, výjevy zpodobňují proroky, oblečené v burgundských kostýmech, kolínské svaté, groteskní hybridy se zvířecími tvářemi.
Na začátku chóru stojí tabernákl z 10.století, vedle něj svatá lampa s ornamenty draků (18.st.). Vzadu je gotický relikviář apoštolů (14.st.).
Nejvýznamnější památkou chrámu je Makabejský relikviář, v němž jsou uloženy lebky sedmi makabejských bratří a jejich matky, kteří byli umučeni ve 2.století př.n.l. pro svou víru v židovský zákon.
Relikviář vytvořil Peter Hanemann v letech 1520-27. Obrazy ukazují jejich utrpení paralelně s životem Ježíše - příběh o převozu ostatků z Milána do Kolína, Kristův vzestup na nebesa a přijetí makabejských bratrů, korunovaci jejich matky a také P.Marie, čtyři evangelisty, Krista, P.Marii a sv.Helenu, matku císaře Konstantina, která se zasloužila o exhumaci jejich kostí.
Krypta patří k nejstarším částem kostela. Byla zničena v 15.století, úplně se na ni zapomnělo, až byla nakonec znovuobjevena v roce 1953. Většina krypty má styl 15.století, pouze prostor kolem hrobky sv.Alberta připomíná její původní vzhled.
Mohuč (Mainz) je hlavním městem spolkové země Porýní-Falc a leží na začátku romantické plavby po středním Rýně. Za mostem už je Wiesbaden a je to poslední možnost, jak přejet na druhou stranu. Další most je až v Koblenzi.
Město se vyvinulo z římského tábora Castrum Moguntiacum, založeného v roce 39 př.n.l. České jméno Mohuč je tedy přesnější než německý Mainz.
Ve středověku byla Mohuč významným náboženským a mocenským centrem, zdejší kurfiřt patři mezi voliči německo-římských císařů k těm nejvlivnějším.
Na Tržním náměstí (Markt) najdeme řadu zajímavých měšťanských domů, svědčících o bohatství města. Uprostřed byl vztyčen bronzový sloup (Heunensäule) při příležitosti 1000.výročí založení katedrály.
Dóm sv.Martina (Dom St.Martin) je jedním ze tří největších románských dómů v Německu (další jsou ve Špýru a Wormsu). Na mohutnosti mu ještě přidává červená barva pískovce a šest masivních věží. Centrální věž je vysoká 82,5 metru.
Stavba dómu byla zahájena v roce 975 za arcibiskupa Willigise. Románská hlavní loď vznikala postupně v 11. a 12.století, spodní podlaží centrální věže byla dokončena roku 1239, horní podlaží 1490 a barokní vršek až v letech 1769-74.
Dóm je 109 metrů dlouhý a tlusté pilíře jej rozdělují na tři lodě. Jednoduchá žebrová klenba 29 metrů vysoké hlavní lodě se zvedá do kopulí prostředních věží ve výšce 39 a 44 metrů.
Hlavní loď spojuje dva chóry - západní chór sv.Martina, kde právě probíhá mše, je pozdně gotický a má půdorys trojlístku. Za námi je východní chór sv.Štěpána, který je jednodušší, protože patří k nejstarším částem chrámu. Pod ním se nachází krypta.
Biskupské náhrobky, opírající se o sloupy, a oltáře v gotických kaplích pocházejí z 13.-19.století.
Nejvýznamnějším mohučským rodákem je Johannes Gutenberg, vynálezce knihtisku. I když se o jeho prvenství vedou spory (v Číně byly nalezeny o několik století starší tisky), rok 1450 znamenal díky němu nesporně velký skok ve vzdělání lidstva. Do té doby se knihy pouze opisovaly.
Gutenbergova socha stojí na Gutenbergově náměstí před neoklasickým divadlem. Tímto prostranstvím také prochází 50.rovnoběžka.
Na dvou postranních panelech na podstavci vidíme, jak vypadala Gutenbergova dílna. Jelikož se nacházíme ve vinařském kraji, není se co divit, že se při tvorbě tiskařského lisu nechal inspirovat vinařským lisem.
Od katedrály vychází romantické uličky starého města s malými náměstíčky. Nejfotogeničtější je Kirschgarten (Třešňový sad), kde se zachovalo nejvíc hrázděných domů ze 16.-18.století.
Gotický Kostel sv.Štěpána (Kirche St.Stephan) vznikal v několika etapách. První svatostánek stál na tomto místě už v 10.století, současný trojlodní chrám se stavěl od počátku 13. do konce 15.století. Křížová chodba byla vytvořena ve druhé polovině 15.století ve stylu pozdní gotiky.
Původní vitráže byly zničeny za války a nahrazeny šesti novými, autorem tří nejdůležitějších je Marc Chagal. Výjevy na modrém pozadí zachycují moderní formou scény ze Starého a Nového zákona.
Johanniskirche (Kostel sv.Jana) je nejstarším kostelem v Mohuči. Od svého vysvěcení v roce 910 až do stavby dómu sloužil jako katedrála mohučské diecéze.
Gutenbergovo muzeum je umístěno v renesančním paláci vedle katedrály. Dům U římského císaře (Zum Römischen Kaiser) byl první novou budovou, postavenou ve třicetiletou válkou zničené Mohuči. V parčíku před ním je Gutenbergova busta a vkusný pomník, sestavený z liter jeho jména.
Heidelberg je ve světě znám především jako univerzitní město. V roce 1386 tady kurfiřt Ruprecht III. založil první německou univerzitu. Studoval na ní například Jan Amos Komenský. Jelikož celé město srovnali se zemí v 17.století Francouzi, většina domů je dnes barokních. I tak si dodnes jádro zachovává středověkou atmosféru.
Městem protéká řeka Neckar. Starý most (Alte Brücke) z konce 18.století je jedním z nejhezčích mostů v Německu a uchvátil už mnoho romantiků. Göthe o něm dokonce napsal oslavnou báseň.
Z mostu je také pěný pohled na renesanční Heidelberský zámek (Heidelberg Schloss). Začal se stavět za vlády kurfiřta Ruprechta ve 13.století, dokončen byl ale až v 17.století a krátce na to jej zničili francouzští vojáci. Dnes jsou z něj víceméně trosky a největší atrakcí je obrovský sud, do něhož se vejde 220.000 litrů vína (zcela naplněn byl však jen jednou).
Na Trhovém náměstí se ve středověku prováděly popravy a pálily čarodějnice. Stará radnice a Herkulova kašna pocházejí z roku 1701.
Gotický Kostel sv.Ducha (Heiliggeistkirche) byl postaven počátkem 15.století na místě původní pozdně románské baziliky. Pod barokní střechou mansardové přístavby jsou rozmístěny prodejní stánky, což bylo ve středověku běžné, dnes se s tím ale už málokde setkáme.
Renesanční Dům U rytíře (Haus zum Ritter) je jediný, co přežil francouzské drancování v roce 1693.
Orientace ve městě je celkem jednoduchá - starý most se jmenuje Starý Most (Alte Brücke), hlavní ulice se jmenuje Hlavní ulice (Hauptstrasse). Z ní vybíhá nespočet malých bočních uliček. V jedné z nich najdeme také Studenten Karzer čili studentské vězení.
Rozdovádění studenti heidelberské univerzity se často nechovali podle pravidel slušného chování. Nejčastějším prohřeškem bylo opilství a čmárnání sprostých obrázků po zdech. Ve vězení strávili 2 až 4 týdny a aby se nenudili, tak jeho stěny za ta léta zaplnili sgrafity.
Univerzitní náměstí (Universitätsplatz) stojí na místě bývalé městské brány, což znamená, že tady kdysi končilo město. Budova Staré univerzity (Alte Universität) byla dokončena v roce 1728, fontánu před ní završuje plastika fackraběcího lva.
Věž čarodějnic (Hexenturm) byla ve 14.století součástí městských hradeb, nyní je na nádvoří univerzity. I tak se k ní ale dostaneme, jenom když přelezeme lešení.
Jesuitenkirche (Jezuitský kostel) vznikl v letech 1712-59 a zdobí jej rokokové štuky. Podobnou fasádu má také portál bývalé jezuitské koleje. Uvnitř kostela nalezneme třeba sochu Huberta, patrona myslivců.