Hlavní město Mali Bamako leží přímo na Nigeru, třetí nejdelší řece Afriky, a hotel Mandé patří díky své poloze na jejím břehu k nejoblíbenějším. Přebýval zde Bobby Charlton na své misijní cestě za získáním hlasů pro volbu Anglie jakožto pořadatele MS ve fotbale a samotný hotel má rovněž významné vazby na tento sport - jeho vlastníkem je Salif Keita, v šedesátých a sedmdesátých letech jeden z největších maliských fotbalistů a současný prezident Fotbalového svazu Mali. V hotelu Mandé nahrávají své desky maliští zpěváci a hudebníci (Toumani Diabaté, Ali Farka Touré, Salif Keita, Amadou & Mariam) a konávají se zde významné svatby.
Největší procento Malijců tvoří Bambarové, téměř 80% obyvatel země mluví bambarsky. Typickou bambarskou vesnicí je také Wolodo (místní jí říkají Duliko). Hliněné domy, dvorky obehnané hliněnými ploty, rovněž mešita je z hlíny.
Olej si vyrábí vesničané sami z plodů stromu, latinsky zvaného karitea (bambarsky se to řekne ší). Tento olej slouží k vaření, jako medicína pro děti a rovněž se jím potírají na ochranu proti slunci.
Hlavní součást jejich potravy tvoří proso. Stlučené proso jedí vesničané buďto syrové s banánovými listy nebo z něho pečou placky. O svátcích vaří z prosa rovněž prosné pivo.
Pestřejší stravu lze získat na trzích, které se konají pravidelně ve větších vesnicích. Každý den v týdnu je to na jiném místě. Dnes je to například ve střediskové vesničce Konobougou.
Hlavní dopravní tepnu Mali, po níž se přepravuje většina zboží, představuje řeka Niger. Niger je dlouhý 4200 kilometrů, pramení v Guineji, protéká pěti západoafrickými státy, přičemž se stáčí o celých 270o a na závěr své pouti končí v Guinejském zálivu.
Cesta z Bamaka do Mopti je dlouhá 650 kilometrů a nejpříjemnějším osvěžením v ploché krajině, zbarvené pískem dočervena, jsou baobaby roztodivných tvarů. Největší z nich jsou staré 300 let a vesničané na ně zavěšují proutěné včelí úly.
Baobab se ve zdejších končinách zpracovává celý - dělá se z něj šťáva, vaří se, pokrývá se jím střecha. Vysušené plody se používají jako rumba-koule.
Djenné má 60.000 obyvatel a jeho historie sahá až do roku 3000 př.n.l., kdy 3 kilometry od dnešního města ležela osada Djenné-Djeno. Ta byla již v 8.století obehnána hradbami, ve 13.století však zanikla.
Nové Djenné vzniklo ve 14.století na druhém břehu řeky Bani, tvořící přítok Nigeru, a brzy se stalo po Timbuktu nejvýznamnějším obchodním střediskem celé oblasti.
Toto postavení si zachovává Djenné dodnes a zdejší pondělní trhy patří k největším v zemi. Přívoz přes řeku, představující prakticky jedinou přístupovou cestu do města, proto jezdí značně přeplněný a je pestrou přehlídkou toho, co všechno lze na jednotlivé dopravní prostředky naložit. Čekání ve frontě, do níž jsme se s našimi offroady rovněž zařadili, není zdaleka tak nudné, jak jsme původně předpokládali...
Djenné bylo také vždy důležitým náboženským centrem. Téměř 100% obyvatel města tvoří muslimové a nachází se zde 42 škol koránu. Velká mešita v Djenné je považována za největší hliněnou stavbu na světě.
Její dnešní podoba pochází z let 1906-7, původní mešita však byla postavena na tomto místě již v roce 1280. Ta byla poničena v období vlády Marokánců a zcela zničena Francouzi. Nový tukularský král Sékou Amadou ovšem počátkem 19.století vehementně prosazoval islám a součástí toho bylo samozřejmě také obnovení mešity.
Mešita má tři minarety, vysoké 10 metrů. Trámy, které z nich trčí, jsou z palmového dřeva a slouží mimo jiné jako lešení. Každý rok po období dešťů se totiž obnovuje fasáda, což je obrovská slavnost, při níž spolu soutěží jednotlivé části města - ženy připravují bláto, muži je nanáší.
Do mešity nemá přístup žádný nevěřící a její interiér dosud nebylo možno spatřit v žádné knize ani cestopise. O to větší bylo naše překvapení, když nám syn místního immáma během rozhovoru nabídl možnost se dovnitř podívat. Samozřejmě, že se to neobešlo bez peněžitého daru na opravu stavby, a možná, že to vůbec žádný syn immáma nebyl (ke konci prohlídky byl již značně nervózní), v každém případě jsme si pocity prvních "objevitelů" nenechali v tomto případě ujít.
Mešita má šest vchodů a skládá se ze dvou částí - mužské a ženské. Uprostřed je otevřené nádvoří, kam ovšem ženy mají přístup jen jednou v roce - právě při obnovování mešity. Hlavní vchod je určen pouze pro immáma. Uvnitř stojí 100 hliněných sloupů, které podpírají dřevěnou střechu. Kolem mešity jsou umístěny malé hrobky.
Djenné bylo v roce 1988 zařazeno na listinu světového kulturního dědictví UNESCO nejen díky hliněné mešitě, ale také pro jedinečnou architekturu svých staveb, vycházející z jednoduché přírodní symboliky. Ozdobné sloupy na střechách svým tvarem například vyjadřují mužskou sílu.
Dům prvního immáma Velké mešity je postaven v marokánském stylu. Marokánci ovládali město od 16. do 19.století a díky charakteristickým znakům poznáme dokonce, kolik lidí v domě bydlí a jakého jsou pohlaví. Postranní sloupy představují muže a ženu, okénka v horní části udávají počet synů a dcer.
Tukularské domy jsou zase charakteristické úzkými postranními dveřmi a předsíní před hlavním vchodem. Tato apsida či alespoň malý baldachýn nad dveřmi (zvaný gum hu) sloužil jako ochrana před otrokáři, kterým zabraňoval vjet do domu na koních a poskytoval tak jeho obyvatelům více času k ukrytí nebo útěku.
Cihly v typickém djennejském stylu připomínají spíše hroudy než cihly. Kromě vody a bláta se do nich přidávala rovněž rýže a máslo.
Další typickou součástí zdejších staveb je výstupek, v němž byl ukryt suchý záchod. Vlastní záchod byl v patře a exkrementy padaly dolů, kde se shromažďovaly. Jednou za čas se pak spodní část odřízla a výkaly se použily jako hnojivo.
Problém nastal poté, když byl za německé pomoci zaveden do města vodovod a s ním samozřejmě splachovací záchody. Bohužel se při tom zapomělo na vybudování kanalizace, takže splašky teď proudí úzkými ulicemi.
Ze střechy dílny na výrobu blátěných šatů lze dohlédnout až do archeologické lokality Djenné-Djeno, ležící za vodou. Hlína, z níž se staví domy, se zde skutečně používá rovněž na barvení látek.
Člověk, který se touto činností zabývá, se nazývá bogola (bogo je bláto, la je umělec) a postup práce je obdobný jako u voskové batiky - bláto se nanáší kartáčkem na zuby z dětského nočníku, nanesená místa po vypálení zčernají. Rovněž látka se vyrábí z rostliny, podobné lnu, nacházející se v blízkých močálech.
Dům náčelníka stojí na jednom z malých náměstíček a bydlel v něm také René Caillié, první Evropan, který se do města dostal a popsal je ve svých knihách. Protože náčelník řešil rovněž soudní záležitosti, je hned vedle vězení.
Tržnice, na níž se konává pondělní trh, se rozkládá přímo před Velkou mešitou.
Další maliskou památkou, zapsanou na seznamu UNESCO, je Země Dogonů (Pays Dogon). Většinou se zahrnují pod tento pojem pouze vesnice, ležící pod útesem Bandiagara, Země Dogonů však ve skutečnosti zabírá mnohem větší část západního Mali a sousední Burkiny Faso.
Vesnice Songho, v níž žije 3.000 Dogonů, leží ještě 10 kilometrů před samotným městem Bandiagara a všichni její obyvatelé již konvertovali k islámu. Jedná se přitom o typickou dogonskou vesnici, můžeme zde spatřit tradiční sýpky a ve skalách se nachází jeskyně obřízky se skalními malbami.
Sýpky jsou dvojího druhu - velké na obilí (resp. proso), malé slouží jako příruční spižírna. Ve vesnici Songho jsou dokonce zdobené.
Slavnost obřízky probíhá jednou za tři roky a podrobují se jí všichni chlapci ve věku 9-12 let. Ti se nesmí po provedení obřadu hned vrátit do vesnice a žijí 3 týdny sami v jeskyni. Během té doby se učí přežít. Jako učitelé za nimi dochází starší muži z vesnice.
Všichni Dogoni byli kdysi animisté a jejich předkové žili v kraji Mandé. Jelikož si chtěli ponechat své původní náboženství, bránili se postupující islamizaci a stahovali se postupně právě do kraje kolem útesu Bandiagara. Dnes žije celkem 350 až 400 tisíc Dogonů, někteří z nich si zachovávají své animistické náboženství, řada z nich ovšem nakonec (alespoň navenek) přešla na islám.
První malba, na kterou ve skalách nad vesnicí narazíme, představuje krokodýla. Krokodýl je posvátné zvíře, protože krokodýli dovolili Dogonům překročit řeku, když utíkali před muslimy, a dovolili jim se zde usadit.
Ve speciální jeskyni jsou uskladněny hudební nástroje, které se používají každé tři roky při slavnosti obřízky. Po dobu třech týdnů na ně hrají příbuzní chlapců, kteří podstupují zkoušku dospělosti, aby od nich odehnali zlé duchy a oni neměli strach. Tyto nástroje jsou zde údajně uloženy už od doby, kdy sem přišli první Dogoni.
Na místě obřízky stojí dva kameny, na nichž tzv. gindur, což je jeden ze starších členů kmene, provádí obřízku. Aby chlapci nebrečeli (což by bylo považováno za zlé znamení), přinese předtím gindur velkého hada, který sežere kuře. Chlapci se pak hada bojí a neodváží se plakat.
Had proto taky zabírá významné místo mezi skalními kresbami, zdobícími jeskyni obřízky. Nejstarší z těchto maleb jsou staré 800 let a představují pět prvních rodů, které přivedly Dogony do tohoto kraje.
Sangha leží přímo na vrcholu útesu Bandiagara a jedná se vlastně o několik vesnic. My navštívíme Horní a Dolní Ogol.
V Horním Ogolu se nachází dům hogona, což je duchovní vůdce vesnice. Do prostoru za plotem nesmí vstoupit žádná žena kromě jeho manželky, resp. opatrovnice, která se o něho stará po její smrti.
Hogon vede náboženské obřady a vesničané si za ním chodí pro radu, když mají nějaké problémy. Obvykle to bývá nejstarší muž, místní hogon vykonává navíc tuto funkci pro obě vesnice. Lidé věří, že ho každou noc v jeho domě očišťuje posvátný had.
Hogonův dům je zdoben osmi sloupy, představujícími osm předků, kteří sem přišli z oblasti Mandé. Prosné klasy, uskladněné na dvoře, budou při nejbližší slavnostní příležitosti použity k výrobě piva. Vedle stojí malý dům fetišů, kam se ukládají obětiny.
V Dolním Ogolu se zase nachází tzv. shromaždiště moudrých. Na tomto prostranství se odehrávají také pohřební obřady. Mrtvého potom odnesou do jeskyně a rodina přijímá po dobu pěti dnů kondolence.
Speciální stavba, zvaná toguna, plní funkci shromaždiště starých mužů. V případě potřeby zde probíhají rovněž soudy. Osm pilířů podpírá střechu z prosných klasů, které se na ni vrství generace za generací. Prostor pod ní je vysoký pouze 1,2 metru, aby jednání probíhala klidně - kdo se rozčílí, tak se vztyčí a praští do hlavy. Po většinu dní v roce zde však rada starších hraje kuličky s fazolemi.
Za vesnicí pak stojí dva domy žen, zvané rovněž menstruační domy. Ženy, které mají své dny, jsou totiž považovány za nečisté a tak musí žít mimo rodinu. Pouze tyto domy jsou kruhové a nemají do nich samozřejmě přístup žádní muži.
Dnes náš čeká prohlídka dogonských vesnic, zapsaných na seznamu UNESCO. Sjíždíme proto dolů z vrcholu útesu a zastavujeme se u tzv. věšteckého stolu poblíž vesnice Bongo.
Věštecký stůl, zvaný též stůl lišky, slouží k věštění. Liška (přesněji je to druh šakala) má v dogonském náboženství velký význam. Nemocní nebo lidé, kteří věštbu požadují, přijdou za šamanem a ten pro každého sestaví z písku a větviček jeho hromádku. Mezi těmito hromádkami pak rozháže buráky. Liška, která sem v noci přijde, zanechá na věšteckém stole stopy, z jejichž rozmístění vytváří ráno šaman předpověď.
Vesnice Bongo je protnuta skalním tunelem, v němž v současné době vesničané prodávají suvenýry. Ti, kteří ještě nepřešli na tento způsob obživy, pracují na cibulových polích.
Ze skály za vesnicí se již naskýtá jeden z nejúžasnějších pohledů do údolí pod útesem. Útes Bandiagara je téměř 200 kilometrů dlouhý pískovcový klín, který byl v prehistorické době vyzdvižen pohybem zemských desek.
Přímo pod námi se rozkládá vesnice Banani, skládající se ze čtyř samostatných částí. Díry ve skále jsou pozůstatky původních hrobů, které vytvořili Telemové.
Dogoni totiž nebyli prvními obyvateli tohoto kraje. Když sem v 11.století přišli, tak tady byli již Telemové. Oba národy spolu žili zpočátku v míru, ale dlouho jim to neklapalo - Telemové byli totiž především lovci, zatímco Dogoni zemědělci. Telemové se proto postupně odstěhovali do zelenějších částí a v pískovcových skalách po nich zbyly hroby.
Původní hrobky Telemů dnes využívají Dogoni - nebožtíka do nich vytahují pomocí lan a rodina pak 5 dnů truchlí. Jak byly ale díry ve skále kdysi vyhloubeny, není známo.
Za nejkrásnější dogonskou vesnici je považována Ireli, jejíž prohlídkou jsme také strávili nejvíc času. Hogonův dům je tady umístěn úplně nahoře, hned pod skalními hroby.
Dogonské přírodní náboženství má opravdu rozličné projevy. Poblíž vesnice Amani se například nachází jezírko s posvátnými krokodýly. Místní jim ovšem říkají kajmani a považují je za převtělení svých předků.
Ve vesnici Tireli jsme byli svědky tradičního dogonského tance masek. Jednotlivé masky představují posvátná zvířata - lišku, antilopu, volavku atd. Hadí maska dosahuje výšky 10 metrů.
Mopti leží na soutoku řek Niger a Bani a tato poloha jej předurčila k tomu, aby se stalo nejvýznamnějším říčním přístavem v západní Africe. Významné obchodní středisko učinil z nevelké rybářské vesničky počátkem 19.století fulanský král Sékou Amadou, Francouzi sem pak definitivně přesunuli centrum oblasti z Djenné.
V současné době má Mopti 100.000 obyvatel a je to značně kosmopolitní město. Žije tady snad nejvíc národností ze všech maliských měst, většina etnik má svou vlastní čtvrť.
Fulanská čtvrť Taikiri je poněkud špinavá, což je v rozporu s tím, že se Fulani (někdy označovaní jako Peulové) velice rádi zdobí - nejvzácnější ozdobou, která nesmí chybět ani na svatebním kroji, jsou korálky z Jablonce. Fulanské ženy navíc poznáme podle toho, že mají tetovaná ústa.
Mopti se původně rozkládalo na třech samostatných ostrovech. Dnes jsou již jednotlivé části spojené a město si vysloužilo přízvisko "africké Benátky".
Velká mešita v Mopti stojí ve čtvrti Komoguel. Byla vybudována ve 30.letech 20.století ve stylu mešity v Djenné, v minulosti však byla opravována i betonem. Dnes se opět klade důraz na to, aby byla celá hliněná.
Hráze, spojující jednotlivé městské čtvrti, jsou výhodným stanovištěm pro trhovce a ve čtvrtek, kdy je v Mopti trhový den, sahá souvislá řada stánků až ke starému přístavu.
Přístav se skládá ze dvou částí - na jedné straně se vykládá zboží ze severu (což je zejména sůl), na druhé z jihu (obilí, datle apod.). Mopti je proslulé rovněž výrobou tradičních pirog. Vyhlášenými staviteli jsou zejména příslušníci národnosti Somono.
V podvečer se naloďujeme na jednu z pirog a vydáváme se na plavbu po Nigeru. Odrážíme od mola před hotelem Kanaga, což je pouze kousek od místa, kde se mísí vody Bani a Nigeru. Obě řeky však předtím dlouhou dobu putují souběžně a protože je momentálně nízký stav vody, vidíme na ostrovech mezi nimi rybářské vesnice národa Bozo.
Bozové jsou doslova "pány řeky" (jak zní v překladu jejich pojmenování) a domy na ostrovech jsou pouze dočasné. Neustále se totiž stěhují podle stavu vody. Sundají střechu a na jiném místě si uplácají z hlíny nové baráčky. Až voda opadne, tak se sem zase vrátí.
Cesta z Mopti do Timbuktu je dlouhá 400 kilometrů, pouze polovina z nich ovšem vede po asfaltové silnici. Za městem Douentza již musíme definitivně najet na vymletou polňačku a dalších 200 kilometrů přeskákat mezi dírami nebo prosvištět poslepu v oblacích prachu pustou planinou. Na jejím konci nás pak očekává přívoz přes Niger.
Přístav na druhé straně řeky se jmenuje Korioume a odtud je to již coby kamenem dohodil. Samotné Timbuktu neleží přímo na Nigeru, ale bylo kvůli komárům vybudováno 10 kilometrů od řeky.
Timbuktu, nacházející se na samém okraji pouště, bylo po dlouhá staletí cílem karavan, putujících přes Saharu. Město založili koncem 11.století Tuaregové a jeho význam značně vzrostl v 15.století, kdy se sem touto cestou začalo dopravovat zlato a sůl.
Karavany se pohybovaly pouze v noci, každý velbloud nesl na svých hrbech čtyři bloky soli po 25 kilogramech. Cestu, dlouhou 750 kilometrů, urazili asi za 20 dnů.
Hlavní třída Timbuktu Askia Mohamed je ještě dnes pokryta pískem, v celém městě existuje vlastně pouze jediná vyasfaltovaná ulice.
V následujících staletích pak legendární bohatství Timbuktu přitahovalo řadu cestovatelů a dobrodruhů, kteří se sem vydávali. Řada z nich za to ovšem zaplatila životem - někteří zahynuli v poušti žízní, jiní pod rukama lupičů nebo bojovných Tuaregů, kteří si úzkostlivě strážili svá tajemství.
Tuaregové, někdy nazývaní díky svým úborům "modří lidé", stále žijí ve svých stanech v poušti a kočují z místa na místo. Jako pas, zajišťující vstup do tábora, jim slouží stříbrné přívěšky, do nichž jsou vyryta rodová znamení.
Nejstarší a největší mešitou v Timbuktu je Djingareiber. Zdejší vládce Kankan Musa ji dal vybudovat v roce 1325 po svém návratu z Mekky. Mešita byla postavena v sahelském stylu a vejde se do ní 3.000 věřících.
Kromě mešit jsou nejvýznamnějšími pamětihodnostmi Timbuktu domy objevitelů. Anglický cestoval Alexander Gordon Laing se sem dostal v roce 1826, na zpáteční cestě s karavanou byl však Tuaregy zavražděn. Došlo k tomu bohužel spíše z nedorozumění a z neznalosti místních poměrů.
Mnohem lépe se na svou cestu připravil Francouz René Caillié, který přišel do města o rok později v přestrojení za Tuarega. René Caillié byl také první, kdo se vrátil a podal o Timbuktu zprávu.
Městské muzeum stojí na nejstarším místě ve městě, přesněji řečeno tam, kde v roce 1080 vzniklo velké tržiště, kde se směňovalo zboží ze severní Afriky za to, které sem připlulo z jihu po Nigeru. Název Timbuktu doslova znamená "místo, kde prodávají různé zboží staré ženy".
Americký cestovatel D.W.Berky přišel do Timbuktu z Biskary v jižním Alžírsku a pobýval zde několik měsíců v průběhu let 1912-13.
Heinrich Barth byl Němec, který se sem dostal z Libye přes Tunisko a dále pokračoval do Horní Volty (dnešní republika Burkina Faso). V Timbuktu bydlel sedm měsíců v letech 1853-54.
Mešita a medresa Sidi Yehia byla vybudována v roce 1400, za Francouzů však byla restaurována, čímž byl zcela zničen její původní súdánský styl.
Starou islámskou univerzitu Sankoré založila v roce 1465 tuarecká žena, která ovšem nechtěla, aby se o ní psalo v kronikách. Přestože se jednalo o jednu z největších škol v západní Africe, na níž v době největšího rozkvětu studovalo až 25.000 studentů, není tedy jméno její stavitelky známo.
V knihovně vzdělávacího centra Ahmeda Baby je uloženo celkem 20.000 rukopisů. Většinou se jedná o vzácné manuskripty z 15.-17.století, pocházející ze Súdánu. Tak říkali této oblasti Francouzi.
Název Mali je z bambarštiny a doslova znamená "hroch". Bambarové takto pojmenovali svou krajinu, protože hroch je silné zvíře, a země se k tomuto pojmenování opět vrátila po získání nezávislosti.
Vesnice v okolí města San obývají lidé národnosti Bobo a ve většině případů jsou to animisté, což poznáme taky podle toho, že chovají prasata.
V samotném Sanu toho moc zajímavého k vidění není - hliněná mešita, tržnice. Mešita byla postavena v roce 1931 ve stejném stylu jako mešita v Mopti. Věžičky a sloupy tady zakončují nejen typické hvězdičky se znakem půlměsíce, ale také pštrosí vejce.
Jako předloha pro stavbu hliněných staveb sloužila v této části světa zřejmě termitiště. Termiti přitom ve skutečnosti žijí v podzemí a to, co vidíme nahoře, jsou jen jakési větrací věže.
Rovněž vesnice Terekoungo je animistická. Uprostřed stojí posvátná studna, k níž přinášejí vesničané své oběti a meditují tady. Její vodu během náboženských obřadů také pijí - údajně bez větších zdravotních problémů.
Při slavnostních příležitostech si ovšem raději uvaří prosné pivo. Pivo se vaří tři dny a výsledný produkt obsahuje maximálně 3% alkoholu. V současné době už jej muži popíjejí také při odpoledních debatách, momentálně však navařeno nemají.
V blízkém domě fetišů jsou uskladněny fetiše celé vesnice.
Kraj Ségou je nejzelenější a nejúrodnější oblastí celého Mali. Žijí zde především Bambarové a pěstuje se hlavně rýže a cukrová třtina. Střediskem regionu je město Ségou, kde je rovněž významný říční přístav.
Ségou je ale proslulé také svou koloniální architekturou. V roce 1893 obsadili město Francouzi, kteří zde ve 20. a 30.letech 20.století postavili několik domů ve stylu art-decco. Dnes jsou to především administrativní sídla - Palác guvernéra, Festivalový dům, Radnice, dokonce Úřad řeky Nigeru.
Protože je neděle, míří právě dnes večer do Ségou řada pirog, přivážejících zboží na zítřejší hrnčířský trh. Zdejší speciální keramika se jmenuje kalabougou a vytvářejí ji holky na protějším břehu řeky.
Bamako bylo založeno v roce 1640 pod názvem Niaré - podle tehdejší vládnoucí dynastie. Dnes tvoří Niaréla jednu z městských čtvrtí. Jednotlivé části jsou totiž pojmenovány podle národností, které v nich žijí - obyvateli čtvrti Bozola jsou například potomci původních rybářů Bozo.
Bamako doslova znamená "malá řeka se čtyřmi krokodýli", krokodýl je rovněž znakem města. Když jej v roce 1825 navštívil cestovatel René Caillié, mělo 6.000 obyvatel, dnes jich je přes milión. Hlavním městem Súdánu jej učinili teprve Francouzi.
Městská tržnice se rozkládá poblíž Velké mešity a skládá se z několika částí. Na trhu fetišů lze zakoupit prostředky tradiční medicíny jako jsou kosti, krokodýlí hlavy či sušení netopýři.
Umělecké centrum (Centre Artisanal) vybudovali Francouzi v roce 1930 v súdánském stylu. Zruční řemeslníci zde vyřezávají dřevěné sošky, vyčiňují kůže a hned z nich tvoří boty, opasky, peněženky a bubínky, tzv. djembé.
Hranice z Mali do Guineje jsme překročili ve městečku Kouremale a hned za závorou se na nás vrhli veksláci, kteří na guinejské franky měnili snad všechno, co jim přišlo pod ruku. Guinea totiž jako jeden z mála států v této oblasti není dosud členem Západoafrické měnové unie, v níž platí západoafrický frank, a má svou vlastní měnu. Za 5O Euro se z nás stali půlmilionáři a ani tyto peníze jsme nakonec málem nestačili utratit.
Siguiri je hornické město, ležící na soutoku Tinkisso a Nigeru. Poprvé jsme tady ochutnali capitana, rybu z Nigeru, která bude v následujících dnech naší nejoblíbenější stravou.
Guinea je oproti Mali mnohem zelenější, domy jsou kruhové, vidíme zde více kostelů a křesťanských hřbitovů, děti nejsou tak ušmudlané - a turisté sem vůbec nejezdí, což s sebou přináší veškeré klady a zápory, s tím spojené. Proti fotografování lidé většinou nic nenamítají a se smíchem si prohlíží své obrázky na displeji, na druhou stranu zde neexistuje prakticky žádná infrastruktura a pokoj ve druhém nejluxusnějším hotelu v Kankanu připomíná spíš šatnu údržbářů. Ručník je pouze na vyžádání a recepční se podivuje nad tím, že chceme prostěradlo pro každého...
Kankan má 150.000 obyvatel a je to druhé největší město v Guineji. Celé město je prakticky jedna velká tržnice.
Velkou mešitu postavili ve 30.letech Francouzi. Správce mešity oceňuje při našem rozhovoru práci československých lékařů, kteří v Guineji působili. Jeho pomocník mezitím připravuje plechovky s vodou, určené k očistě před modlitbou.
Děti v Guineji jsou mnohem milejší a čistější, na rozdíl od svých maliských vrstevníků netráví většinu času na ulicích, ale ve škole. Před kamerou se předvádí, čekají na každý blesk, nedožadují se žádného kado a na závěr Vám ještě poděkují.
Oč milejší a přívětivější jsou místní lidé, o to nepříjemnější jsou úředníci a policisté. Jeden z pomocníků pomocníka veřejné stráže VB nás nakonec zadržel a odvedl na policejní stanici. Nutno říct, že tam z jeho počínání na první pohled žádnou velkou radost neměli. Zatímco strážník se nosil jako páv, že zadržel sedm špionů, jeho nadřízení dost dobře nevěděli, co si počít se skupinkou turistů, která má všechny doklady v pořádku.
Rada čtyř náčelníků se nakonec dohodla na tom, že musíme vymazat všechny fotografie, které jsme pořídili na tržnici. Jelikož jsme již předtím stihli v místnosti předběžného zadržení vyměnit karty nebo fotky překopírovat do vnitřní paměti, tak nám to ani tolik nevadilo...
Líto nám bylo pouze ztraceného času, kterého jsme v Guineji rozhodně neměli nazbyt. Jak se totiž ukázalo, místní cestovka sestavila itinerář naší cesty naprosto nereálně a každodenní čtyřsetkilometrové přesuny byly na guinejských děravých silnicích (navíc s porouchaným chladičem) zcela nemožné. Prakticky již od Timbuktu jsme přes den pouze seděli v autě a večer hledali hotel, protože ten slibovaný (vždy nejluxusnější v daném městě) nebyl ani jednou zarezervován.
Úplnou lahůdkou pak je, když se špatný itinerář zkombinuje s africkým pojetím času a africkým způsobem myšlení, který absolutně nic nepředpokládá dopředu (ani to, že se večer setmí). Přestože jsme v jednu chvíli měli až čtyři průvodce, nevěděli jsme kolikrát, kam vlastně jedeme...
Vesnice Farakoun leží na okraji národního parku Horní Niger (Parc du Haut Niger) a je to vesnice malinké. Malinké (nebo též manké či manika) je nejpočetnější národností v Guineji.
Domy na guinejských vesnicích jsou kruhové. Takováto obydlí, tzv. rondevaly, jsou charakteristické prakticky pro celou Afriku (Mali bylo v tomto směru výjimkou). Kruhový tvar mají z toho důvodu, že se jejich obyvatelé obávají zlých duchů, kteří údajně sídlí v rozích. Proto se snaží, aby jejich domy žádné rohy neměly.
V národním parku Horní Niger pramení kromě Nigeru ještě další řeky, které se do Nigeru postupně vlévají. Jednou z nich je například řeka Tinkisso.
Vodopád Tinkisso se nachází 7 kilometrů západně od Daboly a byl údajně ještě mohutnější, než zde byla za čínské pomoci postavena vodní elektrárna. Na rozdíl od úředníků v Kankanu, kterým vadilo, že jsme fotili strategické potraviny na místním trhu, proti kamerám a foťákům v okolí elektrárny vojáci nic nenamítají...
Pohoří Fouta Djalon, zabírající značnou část guinejského vnitrozemí, je nejvýznamnější rekreační a turistickou oblastí v zemi. V minulosti zde pobývali francouzští guvernéři, sídlící v Senegalu, dnes sem jezdí na dovolenou politici, sportovci a zpěváci.
Centrem pohoří Fouta Djalon je Dalaba. Dalaba leží ve výšce 1200 metrů n.m. a nachází se zde snad také jediné turistické informační centrum v celé Guineji.
V sedmdesátých a osmdesátých letech žila v Dalabě v exilu Miriam Makeba, jihoafrická zpěvačka a bojovnice proti apartheidu. Od roku 1993, kdy se vrátila zpátky do JAR, však její dům chátrá a na opravu nejsou peníze.
Vilu Jeannine postavil v roce 1935 francouzský guvernér Blazé a pojmenoval ji po své dceři. Guvernér ji používal jako letní sídlo a v jeho posteli spal později i první guinejský prezident Ahmed Sekou Touré.
Konferenční místnost má zdobený rákosový strop, mezi vzácnými relikviemi najdeme kromě opičích lebek a stříbrných náramků i oblíbenou čapku Sekou Tourého.
Nedaleko od vily stojí rovněž Shromažďovací chata, pocházející z roku 1936. Chata je kruhová a scházeli se v ní náčelníci místních okresů, každý z nich měl za sebou na zdi své znamení. Právě tady probíhala jednání o nezávislosti Guineje za osobní účasti francouzského prezidenta de Gaulla.
Na dnešek jsme se těšili, protože po několika dnech přesunů jsme měli najezdit pouze 90 kilometrů a toulat se pohořím Fouta Djalon se zastávkami u několika vodopádů. Bohužel se ukázalo, že odbočka k prvnímu z nich je dlouhá 40 kilometrů, že to bude jeden hrb za druhým a že se toutéž cestou budeme muset zase vrátit zpátky... závěrečná půlhodinová procházka pralesem, při níž nám do ponožek nalezli dvoucentimetroví mravenci, byla pak při této konstelaci naprostým balzámem.
Vodopád Ditinn je vysoký 120 metrů a je to nejvyšší vodopád v západní Africe. Ve stejnojmenné vesnici se právě dnes koná týdenní trh. Pití se zde prodává v zauzlovaných igelitových sáčcích.
Jezero Dounkimanya je přírodní, v roce 1986 bylo však přehrazeno kvůli zavlažování, takže v současné době je jeho plocha značně větší. Na vybudování hráze se podílela Saúdská Arábie. Na Vánoce a na Silvestra se tady konají shromáždění mládeže.
Vodopády nejsou ale jedinou atrakcí pohoří Fouta Djalon. Sedm kilometrů od Dalaby se nachází přírodní kamenný útvar, zvaný Boží most (Pont de Dieu).
Další divy Matky Přírody lze spatřit v okolí města Kindia. Přibližně 13 kilometrů západně je to Nevěstin závoj (Voile de la Mariée). Tento vodopád, štěpící řeku Santa River na dva proudy, je vysoký 60 metrů.
Samotné město Kindia leží pod malebnou skálou Gangan. Tato hora, vysoká 1117 metrů, je nejvyšším vrcholem v jižní části pohoří Fouta Djalon.
Kindia má dnes 100.000 obyvatel a je proslulá výrobou barevných látek, jako barvivo se nejčastěji používá indigo.
Nejjižnějším výběžkem pohoří Fouta Djalon pak je Kakoulima, což v překladu znamená "Pes, který kouří". Tento název dostala hora kvůli svému charakteristickému tvaru, ať jsme se ale snažili sebevíc, tak jsme v ní psa s fajfkou prostě neviděli...
Od města Coyah se již táhne prakticky nepřetržitá řada stánků a garáží až ke 40 kilometrů vzdálenému Conakry. Spíš než o tržnici se však jedná o mamutí chudinskou čtvrť a s nadcházející tmou v nás plížící se temné postavy a zapálené ohníčky na ulicích vyvolávají docela strach.
Naše cesta končí - z Timbuktu na okraji Sahary jsme dojeli až k Atlantickému oceánu. Conakry leží přímo u moře a z okna nejmodernějšího hotelu Novotel vidíme ostrovy Los, ležící v Guinejském zálivu.
Rovněž centrální Conakry bylo původně ostrovem, známým jako Tumbo. Portugalci sem připluli v roce 1460, kanál mezi ostrovem a pevninou byl však zasypán teprve koncem 19.století a jelikož je tato hráz jedinou přístupovou cestou, je zde neustále dopravní zácpa a auta se s troubením proplétají mezi stánky trhovců.
O víkendu vyplouvají z přístavu Boulbinet loďky s výletníky. Souostroví Los (Iles de Los) tvoří dva velké a několik menších ostrovů. Během plavby míjíme kromě vraků zrezivělých lodí také ostrov Kassa. Vesnice u palmové pláže a kopec nad ní se jmenuje Soro.
Druhým z větších ostrovů je Tamara, známý rovněž jako Fotoba. Vesnice téhož jména leží v jeho severní části a vedle školy zde najdeme také mešitu a kostel.
Za koloniální doby bylo na ostrově vězení, které se pak za časů Sekou Tourého využívalo - také jako vězení. My stojíme v mužském oddělení, za zdí se nacházela ženská část.
Plody stromu kalibas sice vypadají jako velké ovoce, ve skutečnosti se však nejedí, ale vydlabané tykve se používají jako nádobí.
Ostrov Room byl základnou otrokářů a v roce 1850 se stal místem popravy notorického otrokáře Crawforda. Jeho jméno nesl ostrov až do konce 19.století a Crawfordovy příběhy posloužily R.L.Stevensonovi k napsání Ostrova pokladů. Dnes je využíván především k rekreaci a také my jsme si tady udělali poslední piknik...
V době našeho návratu vrcholí odliv a ustupující voda přeměnila přístav v dokonalé smetiště. Místní kluci si z toho však nic nedělají a mezi odpadky hrají fotbal.
Conakry má oficiálně půl milionu obyvatel a je to největší město v Guineji. Vzhledem k nedostatku času, způsobenému opět nesmyslným ježděním pod taktovkou čtyř průvodců, nám na jeho prohlídku ovšem moc času nezbývá.
Největší mešitou ve městě je moderní Mešita krále Faisala, postavená v roce 1984 za finanční pomoci Saúdské Arábie. Vejde se do ní současně 10.000 věřících a na ochozy ještě 2.000 žen.
Na jednom z rondelů stojí zlatá socha národního hrdiny - Almany Samory Touré bojoval v 19.století proti kolonialismu a je to taky dědeček prvního prezidenta.
Palác lidu (Palais du Peuple) dnes slouží jako kongresový palác a konají se zde rovněž koncerty. Náměstí před ním nese jméno Sory Kandia Kouyoutého.