V průběhu roku 2000 jsme v Bangkoku již podruhé, protože toto místo je výchozím bodem pro všechny cesty za poznáním Dálného Východu. Tentokrát se vydáme na jih napříč celým Malajským poloostrovem až do Singapuru, což čítá asi 2000 kilometrů. Nejdříve však strávíme několik dní v centrálním Thajsku a samotném Bangkoku.
Celé Thajsko má 60 miliónů obyvatel. Většina z nich ale žije v největším a vlastně jediném velkém městě - Bangkoku. Počet obyvatel Bangkoku se oficiálně uvádí 8 miliónů lidí, neoficiálně je to ale údajně 10 miliónů. Takže to vypadá, jako kdyby se celá naše republika nastěhovala na území jediného města.
Thajci jsou v překladu "svobodní lidé", protože na rozdíl od svých sousedů nebyli nikdy zkolonizováni. Do roku 1939 se stát jmenoval Siam.
Thajci mají rádi svého krále, kterým je momentálně Rama IX. a je to nejdéle vládnoucí panovník na světě. Zemi vládne od roku 1946.
Jednotlivá království na území dnešního Thajska se postupně posouvala od severu k jihu. Nejdříve to bylo Sukhothai, které vzniklo ve 13.století. Od 14.století pak Ayuthaya, která byla v 17.století zřejmě nejbohatším městem na světě. Na severu mezitím existuje království Lanna, jehož centrem je Chiang Mai.
V 18.století po dobytí Ayuthaye Barmánci se hlavní město přesouvá dále na jih, kde vzniká Thonburi, což je vlastně část dnešního Bangkoku, oddělená řekou Chao Praya. Milníkem je rok 1782, kdy se vlády ujímá generál Chakri, který se nechává korunovat králem a je zakladatelem královské dynastie Ráma, která vládne v Thajsku dodnes. Ráma I. zakládá také nový Bangkok a královský palác.
Sawasdee je typický thajský pozdrav, doprovázený spojenými dlaněmi ve výši očí a pokývnutím hlavy. Žena říká sawasdee ka, muž sawasdee krab. Sawasdee je taky jméno restaurace, kde je možno shlédnout při klasické thajské večeři klasické thajské tance. Při slavnostních příležitostech se nejčastěji předvádí výjevy z Ramayany.
Ramayana je posvátný epos, který líčí věčný zápas mezi dobrem a zlem. Bůh Višnu se vtělil do prince Ramy, aby pomohl lidem v boji proti zlému démonu Marovi a jeho žena se mění v princeznu Sítu. V boji jim navíc pomáhá opičák Hanuman. Chvíli vítězí zlo, chvíli dobro.
Bangkoku místní říkají Krung Thep, což v překladu znamená Město andělů. Přesný název je ale nejdelším názvem města na světě - napsaný se vejde na sedm řádků a děti se jej učí zpívat už od mládí:
Krung Thep
Mahanakorn Amornttanakosin
Mahinthara Mahadhilokphob
Nopparatratjathani Burirom
Udomratjanivet Mahasathan
Amornpimarn Auwathsrnsathit
Sakaraya Vishnukarmprasit
což v překladu znamená:
Město andělů,
velké město a bydliště Budhy,
nedobytné město Boha Indry,
velké hlavní město světa,
vyzdobené devíti cennými drahokamy,
bohaté na mocné královské paláce,
které se rovnají nebeskému domovu Boha,
město, které bylo darováno Indrou
a vystavěno Višnu Karmem.
Pohybovat se po Bangkoku je nejlépe pomocí taxíků nebo tuk-tuků. Tuk-tuky jsou tříkolky, kterým se tak říká podle charakteristického zvuku, který vydávají. Ceny jsou v obou případech přijatelné - taxík kamkoliv po Bangkoku 200 Bathů, tuk-tuk 100 Bathů. Bath je v přepočtu necelá koruna, což je taky velice příjemné, protože při nákupech nemusíte ceny vůbec přepočítávat.
Taxametry nikde nehledejte, taxíky a zejména tuk-tuky si "zkracují" cestu bočními uličkami, aby se vyhnuli zácpám a semaforům. Řidič však vždy předem dohodnutou cenu dodrží. Jakákoliv kriminalita včetně pouličních zlodějíčků ostatně v Thajsku prakticky neexistuje díky vysokým trestům za spáchané činy. Cesta tuk-tukem bývá rychlejší, protože kličkují mezi auty a dostanou se do každé skulinky, mnohdy ale při tom jde "o ústa".
Kupodivu nám připadá, že se od naší minulé návštěvy dopravní situace zlepšila, zejména co se týká typických "bangkokských" zácep. Jak se později dovídáme, je to pravda a vliv na to měly zejména dvě věci - vybudování rychlodráhy, která byla slavnostně otevřena v prosinci minulého roku a drastické zvýšení ceny benzínu - z 8 na 14 Bathů.
Bangkoku se taky říká "město chrámů". Slovo chrám ale není přesným označením pro thajský wat, mělo by se spíše překládat jako klášter. Každý wat totiž tvoří kromě ubudu (svatyně) také vihárat (modlitebna) a ubytovny mnichů. Popel zemřelých významných mnichů se uládá do stúp - vysokých staveb, které mohou mít tvar zvonu (chedi), rozevřeného deštníku (mondop) nebo kukuřice (prang).
Wat Traimit býval dlouhou dobu celkem nevýznamným buddhistickým chrámem na okraji Čínské čtvrti. V roce 1954, kdy byl chrám v rekonstrukci, však při dešti popraskal štuk na soše zdejšího Buddhy a zjistilo se, že se pod ním skrývá několikatunová socha, vyrobená celá z osumnáctikarátového zlata. Od té doby se mu říká Chrám zlatého Buddhy.
Neplánovanou zastávkou je květinový trh. Květiny z této tržnice se každé ráno rozváží auty a tříkolovými tuk-tuky do celého města. Jejich cena je pro nás přímo neuvěřitelná - za obrovskou kytici z čerstvých dendrobií zaplatíte 10 Bahtů, což je při současném kurzu méně než 10 Kč. Vidíme tady mimo jiné, jak se z okvětních lístků vyrábí svatební věnečky a svazky lotosů, který se používá vedle svíčky a tyčinek jako posvátný modlitební předmět a ve zralé fázi se pak upravuje ke konzumaci.
Nejstarším chrámovým komplexem v Bangkoku je Wat Pho, pocházející ze 16.století. Jeho nejvýznamnější budovou je Chrám ležícího Buddhy, který dal postavit v roce 1832 král Rama III. Socha ležícího Buddhy je 46 metrů dlouhá a její chodidla jsou zdobena 108 obrazy, představujícími 108 přikázání buddhismu, jež mají směřovat k potlačení tanyi - neukojitelné touhy, která se snaží zmocnit každého člověka. 108 je také misek, stojících u jedné ze stěn chrámu, do nichž můžete vhodit mince, chcete-li, aby se Vám splnilo nějaké přání.
Královský palác v Bangkoku začal stavět Rama I. na místě, zvaném Ratakosin v roce 1782. Jeho rozloha je 218 400 m2 a celý komplex sestává ze dvou částí - chrámové a pavilónové.
Po vstupu do chrámové části máme po levé ruce tři vysoké stúpy, dobře viditelné již zpoza hradeb paláce. Zlatý zvon Phra Si Ratana Chedi obsahuje Buddhovy ostatky, knihovna Phra Mondop posvátné texty Tripitaky a královský Panthenon sochy králů Ramy I. až VIII. Celý areál chrání hrozivě vyhlížející démoni yaci a mýtické bytosti kinaré, u nichž není jasné, zda se jedná o dívky nebo o chlapce.
Centrem královského paláce je nejposvátnější místo všech Thajců - Wat Phra Keo, známý jako Chrám smaragdového Buddhy. Chrám byl postaven z teakového dřeva a nachází se v něm nevelká soška Buddhy, vyrobená z jednoho kusu zeleného jadeitu. Samotná soška je široká 48,3 centimetrů a vysoká 66 centimetrů. Byla objevena v roce 1434 v Chiang Mai na severu Thajska. Odtud pak putovala do Chiang Rai, Lampangu a Vientiene v Laosu. Původně byla také celá pokryta štukem.
Sochu smaragdového Buddhy převléká samotný král podle ročních období, která jsou v Thajsku tři - letní (přibližně od dubna do června), období dešťů (od července do října) a zimní období (od listopadu do března). Teď máme říjen, takže Buddha je oblečen do "pláštěnky proti dešti".
V Chrámu smaragdového Buddhy je zakázáno fotografovat, což kromě přítomnosti strážců dokládají též rozmotané filmy a vytažené pásky z videokazet, rozvěšené kolem zákazové značky.
Po příchodu do rezidenční části Královského paláce vidíme nejdříve korunovační palác Amarinda a dále královskou šatnu a místo, kde nastupuje král na posvátného slona při průvodech. Hlavní budovou v této části je Chakri Maha Prasat, který dal vystavět Rama V. a kde jsou dodnes přijímány státní návštěvy. Tento palác byl postaven anglickým architektem v evropském stylu, zakončeném thajskou střechou. Pro veřejnost je zde ovšem otevřena pouze výstava zbraní a můžeme shlédnout střídání stráží.
Vedlejší kaple Dusit Maha Prasat, pocházející již z roku 1789 z doby Ramy I., sloužila původně jako audienční sál, dnes se zde vystavují těla zemřelých členů královské rodiny. Jedná se o stavbu z teakového dřeva, střecha je zakončena typickým tvarem, symbolizujícím posvátného ptáka Garudu.
Dále projíždíme kolem moderního chrámu Wat Indraviharn se 32 metrů vysokou sochou Buddhy a poblíž pivovaru Singha nasedáme do loďky, která nás proveze bangkokskými kanály, zvanými klongy. Dalším přívlastkem Bangkoku je totiž "město kanálů" nebo také "Benátky východu".
Chvíli ještě plujeme po jednom ze čtyř hlavních ramen řeky Chao Praya. V Královské loděnici vidíme bárky, které dvakrát ročně vyplouvají při slavnostních příležitostech. Pak již vjíždíme do sítě úzkých kanálů, jimiž je město protkáno a kde v domech na kůlech bydlí většinou nejchudší obyvatelé Bangkoku. Život na vodě je však pro ně samozřejmostí. I tady před jejich obydlími vidíme domečky duchů a poštovní schránky, protože pošťáci stejně jako prodavači nebo dokonce banky připlouvají až k nim. Doprava pacienta plovoucí záchrankou do nemocnice je rychlejší než cesta věčně ucpanými bangkokskými ulicemi.
Přímo u vody leží také několik chrámů, například čínský buddhistický chrám Kuan Yin. Posvátné ryby se u chrámů smí krmit, ale nesmí se lovit. O pár metrů dál ale už vidíme sítě a udice - tam už ryby posvátné zřejmě nejsou.
Jakmile vyjedeme ze sítě kanálů zpátky na řeku Chao Praya, otevírá se nám pohled na Wat Arun - Chrám ranních červánků, který leží na jejím břehu v části Thonburi. Wat Arun je jedním z nejstarších chrámů v Bangkoku a připomíná dobu, kdy Thajsko bylo součástí Khmerské říše. Historie Thonburi je však spjata především se jménem generála Taksiho, jemuž je také zasvěcena jedna ze dvou vihárat, stojících před chrámem.
Po definitivní porážce království Ayutthaya v roce 1767 se zbytky thajských vojsk pod vedením generála Taksiho přesunuly na jih do Thonburi, kde sebraly znovu síly a v následujících bojích nad Barmánci zvítězily. Taksi vyhlásil Thonburi hlavním městem, ale jeho moc netrvala dlouho - pouhých 15 let. V roce 1782 vzniklo povstání, v jehož čele stál generál Chakri, který byl více královského původu a ten také zakládá nové hlavní město Bangkok v bývalé rybářské vesničce na druhém břehu řeky Chao Praya. Generál Chakri přijal jméno Rama I. a stal se zakladatelem dodnes vládnoucího královského rodu, zatímco Taksi dopadl neslavně - byl utlučen v hedvábném pytli.
Poznali jsme již Bangkok jako "město chrámů" i jako "město kanálů", večer se objevuje jeho další tvář - "město hříchu". Otevírá se množství sexy-podniků a go-go barů s dívkami, tančícími u tyčí, které si objednávají nápoje na účet nic netušících cizinců. Ti zkušenější si pak mohou hned vybírat podle čísel, která mají dívky na sobě. Největší koncentrace těchto radovánek se nachází na Patpongu - údajně "nejhříšnější" ulici v Asii. "Ve dne shopping, v noci ladies", jak říkal taxikář, který nás sem posledně vezl.
Stejně jako v celé Asii i tady se většina lidí na ulicích zabývá jídlem. Protože jídlo je v restauracích a u stánkařů levné, téměř nikdo nevaří doma a zejména navečer vyráží do ulic celé rodiny. Říká se, že polovina Thajců vaří pro tu druhou polovinu.
Ráno jsme vstávali už v pět hodin, abychom se včas dostali na plovoucí trh v Damnoen Saduak, který leží asi 100 kilometrů jižně od Bangkoku. Projížděli jsme kolem solných polí a krajem kokosových palem, z nichž dokážou místní rolníci zpracovat úplně všechno - z nezralých plodů se seškrabuje prášek na výrobu kokosového cukru, ze zralých se využívá kokosové mléko i dužina, přezrálé plody nechávají zkvasit a vyrábějí z nich arak, ze suchých skořápek a dřeva kokosové palmy se dělají misky a další potřebné předměty nebo slouží jako palivo.
Posledních pár kilometrů jsme absolvovali ve člunu, který nás sítí klongů přivezl až na samotný plovoucí trh. Prodávající tady ze svých loděk nabízejí ovoce, zeleninu nebo koření, ale taky na nich vaří jídla a pečou lívanečky. S narůstajícím časem přibývá turistů a prodavačů suvenýrů, takže trh ztrácí trochu svůj původní kolorit.
Pokračujeme dál na západ až do Kanchanaburi. Toto místo je známé především díky knize a filmu Most přes řeku Kwai. V JEATH muzeu najdeme fotky a obrazy jednoho vězně, zachycující atmosféru při stavbě železnice smrti, jíž byl most součástí a při které zahynuly tisíce válečných zajatců. Název JEATH je jednak parafráze na DEATH (Smrt) a zároveň tato zkratka představuje národy, které se na ní podílely: Japonci, Angličané, Američané a Australané, Thajci a Holanďané.
Thajsko znamená "země svobodných", což značí, že nikdy nebyla tato země nikým kolonizována. Výjimkou je krátké období v průběhu druhé světové války, kdy se dostala do podrúčí Japonska. Ihned po napadení v roce 1942 Thajsko kapitulovalo, takže se jej válka prakticky ani nedotkla. Japonci se rozhodli vybudovat spojení mezi Singapurem a Západní Indií, jehož částí měla být také železnice z Thajska do Barmy, později nazývaná železnicí smrti. Její celková délka je 415 kilometrů a na její stavbu nasadili Japonci 61 000 válečných zajatců, přestože to bylo v rozporu s tehdejšími mezinárodními konvencemi. Kromě bělochů zde navíc pracovalo 215 000 najatých Asiatů z okolních států - Indie, Číny, Indonésie, Malajsie, Singapuru, Barmy a Thajska.
Stavba byla zahájena 16.září 1942 a inženýři vypočítali dobu jejího trvání na 5 let, ale japonská armáda se rozhodla ji značně uspíšit a dokončit za pouhých 16 měsíců. Nelidské pracovní podmínky a vedro ve spojení s malárií a tropickými nemocemi vedly k tomu, že při ní přišlo o život na 16 000 vězňů a přes 100 000 Asiatů, což prakticky znamená na 1 kilometr železnice téměř 300 mrtvých.
Most byl dokončen 25.prosince 1943. V roce 1945 byl zničen při bombardování spojenci a po válce byl znovu obnoven. I dnes přes něj jezdí vlak z Thonburi do Nam Tok, takže část bývalé "železnice smrti" jsme si také projeli. Film se ovšem natáčel v roce 1956 na Srí Lance, protože džungle v jejím okolí již v tu dobu nebyla.
Železnicí smrti jsme dojeli do stanice Wang Pho nedaleko barmských hranic. Tady jsme nasedli na slony, s nimiž jsme se vydali na projížďku džunglí.
Slon je v Thajsku posvátné zvíře, zvlášť bílý slon. Již samotná mapa země připomíná sloní hlavu. V Thajsku se chová slon indický, který je na rozdíl od afrického menší, ale je inteligentnější, takže se dá využít pro práci v lese. Indický slon váží 4 až 5 tun, Na svoji váhu toho sice moc neunese (asi 200 kg), ale je to výborný tahoun a navíc je docela zručný. Do chobotu nabere až 20 litrů vody.
Nakonec nasedáme na vory na řece Kwai Noi. Řeka Kwai vlastně vzniká až po soutoku dvou řek - Kwai Yai a Kwai Noi a od té chvíle se již jmenuje Mae Klong. Most stojí na řece Kwai Yai a železnicí jsme se dostali ke Kwai Noi, kterou teď splavujeme.
Na zpáteční cestě se zastavujeme ještě jednou v Kanchanaburi na válečném hřbitově, který jsme si nestihli předtím prohlédnout kvůli odjezdu vlaku. Na válečném hřbitově se nachází 1700 hrobů vězňů, kteří byli identifikováni díky svým známkám. Nenajdeme tady ale Američany, protože jejich těla byla na náklady americké vlády přepravena zpátky domů.
Letní královský palác Bang Pa-In leží asi 60 kilometrů na sever od Bangkoku. Většina budov tady pochází z 19.století, i když místo bylo známé již v době království Ayutthaya.
V malé khmerské věži v kambodžském stylu se nachází pomník krále Prasat Thonga, který tento královský palác v 17.století založil. Pojmenoval jej po dívce, která riskovala vlastní popravu a zachránila ho, když se topil.
Uprostřed jezírka vidíme letohrádek v thajském stylu, který vybudoval Rama V., král Chulalongkorn. Tento letohrádek ráda navštěvovala jeho žena královna Sunandakumariratana, která se v roce 1881 utopila. Při vyjížďce na loďce spadla do vody a její služebníci si nedovolili ji vytáhnout, protože jim palácová etiketa zakazovala dotknout se královského majestátu.
Ve Švýcarském paláci se dodnes přijímají státní návštěvy a konají recepce.
Nejvýznamnější budovou Bang Pa-In je čínský palác Wehart Chamrun Residence. K jeho stavbě povolal Rama V. dělníky a umělce až z Číny. Palác je postaven z teakového dřeva.
Ayutthaya je druhé královské město v Thajsku. Založil jej král U Thong a jeho moc trvala od roku 1350 do roku 1767 po dobu 417 let. Vystřídalo se zde 33 králů. Během této doby byla Ayutthaya několikrát napadena nepřítelem a dvakrát se vzdala Barmáncům, než ji zcela zničili a vypálili. Zbytky vojsk pod vedením generále Taksiho se pak přesunuly do Thonburi.
Chrám Wat Phanam Choeng leží na břehu řeky Pasak a vévodí mu 19 metrů vysoká socha sedícího Buddhy. Pochází z roku 1324, tedy ještě 26 let před založením království Ayutthaya. Sochu Buddhy se naštěstí podařilo ochránit před nájezdem Barmánců.
Dnes je neděle a navíc svátek - slavnost převlékání Buddhy. Tento obřad se koná pouze jedenkrát ročně, vždy po skončení období dešťů. Nazývá se též Royal Robe - Královské roucho, protože král každoročně daruje každému chrámu nový oděv pro jejich Buddhu.
Věřící drží na rukou oranžové pruhy látky a modlí se. Látku potom hodí nahoru, kde čekají pomocníci, kteří do ní obrovského Buddhu obléknou. Cípy roucha spustí dolů, věřící se pod něj schovají a opět se modlí.
Ayutthaya byla velké město, ležící na přirozeném ostrově, tvořeném řekou Chao Praya a jejími přítoky. Žilo tady 1 000 000 lidí, což bylo v tu dobu mnohem víc než v evropských metropolích jako je Londýn nebo Paříž.
Nejvýznamnějším místem ve městě je chrám Wat Mahathat, pocházející ze 14.století, který byl prakticky celý zničen Barmánci v roce 1767.
Chrám Wat Phra Si Sanphet charakterizují tři pagody. Kdysi býval součástí královského paláce, takže plnil vlastně stejnou funkci jako dnes Chrám smaragdového Buddhy v Bangkoku. Také ze Starého paláce zbyly dnes pouze ruiny.
Chrám Wat Phra Ram leží u stejnojmenného parku, v němž se kdysi konávaly plovoucí trhy.
Uvnitř viháry Phra Mongkol Bophitr se nachází největší bronzová socha Buddhy v Thajsku. Špička na Buddhově hlavě představuje plamen svíčky, což znamená, že je osvícený. Je to vlastně totéž jako svatozář u našich svatých.
Jelikož je dnes slavnost ukončení období dešťů, proudí stovky lidí z celého Thajska na posvátná místa. Bronzový Buddha v Ayutthayi k nim také patří, takže máme možnost zažít na vlastní kůži atmosféru pravé asijské pouti.
Před námi je 1300 kilometrů dlouhá cesta vlakem z Bangkoku do Butterworthu v Malajsii napříč celým jižním Thajskem.
Čím víc se blížíme k malajským hranicím, tím je vegetace bujnější a zelenější. Mění se také charakter vesnic kolem trati. Po překročení hranic vzrůstá počet dívek a žen, zahalených v šátcích - neklamné znamení, že jsme se dostali do muslimské země.
Do Malajsie je zakázáno dovážet alkohol, porno a zbraně. Převoz drog se podle zdejších zákonů dokonce trestá smrtí.
Ve vlaku jsme strávili 23 a půl hodiny. Čeká nás ještě přejezd přes Penangský most na ostrov Penang. Penangský most je dlouhý 13,5 kilometru, z toho 8 kilometrů je nad mořem. Je to nejdelší most v Asii a třetí nejdelší na světě. Stavěla jej korejská společnost a otevřen byl v roce 1988 po 39 měsících práce.
Malajsii tvoří celkem třináct států, z toho jedenáct je na Malajském poloostrově a dva na Borneu, kterému se dnes už spíše říká Kalimantan. Devět z malajských států jsou sultanáty. Vzdálenost od severních hranic až na jih do Singapuru je 900 kilometrů.
Penang je samostatný stát v rámci Malajské federace. Na Penangském ostrově žije asi 700 tisíc lidí, přičemž značnou část z tohoto počtu tvoří čínská komunita. Je to dokonce jediný stát, kde je premiérem Číňan.
Národním jazykem v Malajsii je bahásá, ale sami se kolikrát touto řečí ani mezi sebou nedomluví, protože každý zná svůj původní jazyk a jako druhý spíš angličtinu. Takže není problém spatřit dva Malajce, jak spolu mluví anglicky.
Hodně lidí neumí malajský národní jazyk nebo nedokážou sami vyplnit úřední listinu, proto na ulicích sedí písaři, kteří jim s tím za drobný peníz pomohou.
Večer se vydáváme na sever ostrova přes známou plážovou oblast Batu Ferringhi Beach do Teluk Bahong, kde shlédneme tradiční malajské tance. Malajské tance jsou kombinací aerobiku s čínskou operou i klasickými indickými, thajskými a arabskými tanci, do nichž se promítají evropské vlivy. Nezajímavější jsou ale tance původních obyvatel dajáků, domorodců z ostrova Borneo, a bambusový tanec.
Hlavním městem ostrova a státu Penang je Georgetown. Georgetown je velkou směsicí národností. Na ulicích potkáváme skupinky Arabů, Indů a Číňanů, stejně tak prakticky na jedné ulici najdeme čínský chrám Bohyně milosrdenství Kuan Yin (pocházející už z roku 1800), hinduistickou svatyni Sri Mariamman, muslimskou mešitu Kapitána Kelinga a anglikánský kostel sv.Jiří.
Pevnost Fort Cornwallis se začala stavět v roce 1786, když sem dorazili Britové. V první fázi byla určena na obranu proti pirátům. Samotný Georgetown byl pojmenován po králi Jiřím III., který v tu dobu vládnul.
Nejznámější památkou pevnosti je kanón Posvátný Rambai, který Holanďané darovali Sultánovi z Johoru. Říká se o něm, že z něj byl vystřelen nejdražší náboj na světě. Když byl Georgetown značně zaneřáděný a nikdo jej nechtěl vyčistit, rozhodli se radní nabít dělo mincemi a tyto vystřelili. Lidé pak při jejich sbírání město uklidili.
V čínské kolonii na mořském břehu jsme nahlédli do domů i chrámků obyčejných obyvatel. Na první pohled vypadají chudě, ale oni jsou zde spokojeni a co potřebují, to mají - televizi, motorku.
Zahlédli jsme tady taky úplnou raritu - lezce bahenního, který znamená ve vývojovém řetězci velkou evoluční vzácnost. Lezec je totiž velice zvláštní ryba, žijící v mangrovníkových porostech, která může dýchat a hýbat se i na vzduchu. Představuje vlastně přechod mezi rybami a obojživelníky. Spatřit nebo vyfotografovat lezce je velice těžké a většinou je třeba čekat na tento okamžik hodně dlouho, protože je velmi plachý a hned se zavrtá do bahna.
V Čínském městě se procházíme uličkami mezi domy, ozdobenými lampiony a domečky proti duchům. Některé mají nad dveřmi zrcadla. Zrcadlo slouží k tomu, aby se do něj duch podíval, lekl se a obrátil se.
Vidíme tady taky více či méně zachovalé kastovní domy. Nejhonosnější z nich je klanový dům rodiny Khoo. Dům je momentálně zakryt lešením, ale lze spatřit alespoň překrásnou řezbářskou práci na čínském divadle na jeho nádvoří.
Kek Lok Si je jedním z největších buddhistických areálů v jihovýchodní Asii. Vznikl na přelomu století a kombinuje vlivy jednotlivých větví buddhismu - thajského, barmského a čínského stylu. Často bývá také nazýván Chrámem tisíce Buddhů. Použití hákového kříže jako svastiky je pro nás taky nezvyklé.
Několik vyobrazení v chrámu je věnováno Bohyni milosrdenství Kuan Yin. Tato žena chtěla vstoupit do kláštera, ale její otec s tím nesouhlasil. Slíbil jí vyhovět, když vypere prádlo pro 800 mnichů. Kuan Yin to splnila, ale otec stejně nepovolil a naopak ji po dalším naléhání zavrhl, což bylo v tu dobu největším trestem. Kuan Yin se dozvěděla, že se tato kletba dá odvrhnout, jestliže její otec sní pokrm z lidských očí a končetin. Proto si vydloubla oči a usekla ruce a poslala mu je naservírované na talíři. Bohům se jí po tomto činu zželelo, vrátili jí orgány a otec jí konečně povolil stát se mniškou. V klášteře se Kuan Yin pak tak dlouho vzdělávala, až se stala osvícenou.
Při východu z chrámu vidíme, jakým způsobem mniši získávají peníze na opravu kláštera. Každý si může koupit dlaždičku, do níž je vyryto jeho jméno a tato je potom na věčné časy zasazena do zdi chrámu, takže potomci si zde mohou přečíst jeho jméno.
Lanovkou jsme vyjeli na 830 metrů vysokou Penangskou horu. Pěkný výhled na Georgetown, pobřeží ostrova i Penangský most se dnes bohužel díky oparu nekonal, tak jsme si alespoň prohlédli hinduistický chrám a muslimskou mešitu, stojící vedle sebe na samotném vrcholu hory.
Na jedné z ulic Georgetownu stojí přímo proti sobě dva buddhistické chrámy - thajský a barmský. V thajském chrámu Wat Chaiyamangkalaram se nachází čtvrtý nejdelší ležící Buddha na světě. Socha je dlouhá 33 metrů a pod ní jsou uloženy urny s popelem zemřelých. Barmský chrám Dharmikarama je chráněn dvěma slony u vstupu a uvnitř lze spatřit velkého stojícího Buddhu.
Na jihu Penangského ostrova leží Hadí chrám, jediný svého druhu na světě. Vybudován byl v roce 1850 a je zasvěcen patronovi léčitelů Chor Soo Kongovi.
Legenda vypráví o tom, že se jedná původně o čínský chrám, ve kterém žili mniši, kteří léčili místní obyvatele. Jedním z uzdravených byl také Angličan David Brown, který věnoval chrámu další půdu a peníze. Za tyto peníze byl zakoupen oltář se sochou Chor Soo Konga. Jakmile byl tento umístěn do chrámu, začali se k němu slézat jedovatí hadi z džungle, čímž se potvrdila jeho božská moc.
Tito hadi, obtočeni kolem původního oltáře, pilířů a trámů žijí v chrámu i korunách okolních stromů dodnes. Jedná se o jedovaté zelené Pitovy zmije a kobry. Přes den ovšem většinou spí, protože jsou omámeni kouřem a vonnými tyčinkami.
Vracíme se zpátky do Georgetwonu. Na zdejším starém koloniálním hřbitově se pohřbívalo v letech 1789-1892. Symbolem a hlavním orientačním bodem dnešního města je šedesátiposchoďové obchodní centrum Komtar.
Ráno přejíždíme z Penangského ostrova opět na pevninu, tentokrát trajektem. Před námi je 400 kilometrů dlouhá cesta do hlavního města Malajsie Kuala Lumpuru, při níž budeme projíždět státy Perak a Selangor.
První zastávku děláme v Kuala Kangsar. Kuala Kangsar býval od 15.století sídlem sultána z Peraku. Britové sem v roce 1874 dosadili guvernéra, protože se neodvažovali hned zmocnit celého území. Guvernér byl ale za dva roky zabit, čehož využili jako záminku k získání veškeré moci.
Mešita Ubudiah, velkolepá budova se zlatou kopulí, patří k nejkrásnějším v Malajsii. Vedle stojí sultánovo mauzoleum a královský hřbitov. Je tady pochováno celkem sedm sultánů - tři uvnitř mauzolea a čtyři venku na hřbitově. Jejich hroby lze lehce rozpoznat, stejně tak hroby členů královské rodiny, protože ty mají náhrobky oblečené do žluté královské barvy. Kruhové náhrobky jsou mužské, placaté jsou ženy.
Sultánský palác Istana Iskandariah byl dokončen v roce 1937. Předtím sultán bydlel v paláci Istana Kenangan, postaveném ze dřeva bez použití jediného hřebíku.
Kuala Kangsar je sice sídlem sultána, ale hlavním městem státu Perak je Ipoh. Ipoh je zároveň druhým největším městem Malajsie. Od té doby, co se stal centrem těžby cínu, se mu přezdívá "město milionářů". V okolí Ipohu se rozkládají vápencové skály, v nichž byla vybudována řada buddhistických a hinduistických chrámů.
Největší z těchto skalních svatyní je čínský chrám Perak Tong, který byl vytvořen v roce 1926. Vstupní hale vévodí 14 metrů vysoká pozlacená socha sedícího Buddhy, v dalších jeskynních chodbách lze narazit na smějícího se Buddhu, bohyni Kuan Yin s devíti rukama, jimiž ochraňuje svět, a spousty barevných maleb a buddhistických výjevů.
Severně od Kuala Lumpuru leží jeskyně Batu se známým hinduistickým skalním chrámem, k němuž vede 272 schodů.
Hinduismus jako náboženství uznává tři Bohy - Brahmu, Šivu a Višnu - a lidi dělí do kast. Hlásá poslušnost a pokoru, součástí obřadů jsou někdy krvavé oběti zvířat a trýznění sebe sama. Vyvrcholením pak bývá Thaipusam, nazývaný "slavnost bolesti", který se konává na přelomu ledna a února právě v jeskyních Batu. Věřící jsou uvedeni do transu, v němž si propíchávají tváře kopími nebo trojzubci, do zad si zapichují rybářské háčky a tahají na nich vozíky nebo chodí po žhavém uhlí.
Thaipusam je vlastně drsnější obdobou "dne díkuvzdání". Lidé, kterým se splnilo nějaké důležité přání se snaží odvděčit Bohům, například děkují Bohům za uzdravení a vrací jim energii, kterou k tomu oni museli vynaložit.
Na slavnost se lidé připravují 40 dní předem, kdy se postí, jí pouze vegetariánskou stravu a musí se vyvarovat alkoholu a sexu. Poté, co se očistí v řece, jsou při zvláštním obřadu za pomoci vykuřovacích tyčinek uvedeni do transu, v němž si propichují tváře a jazyk a na háčky věší ovoce. Místní průvodce nám vyprávěl, jak při letošním Thaipusamu viděl člověka, který měl do zad zapícháno dvacet háčků, na nichž v průvodu táhl vozík s dítětem. Zřejmě si dlouho dítě přál a tímto způsobem děkoval Bohům za jeho narození.
Navečer přijíždíme do Kuala Lumpuru, hlavního města Malajsie. Procházíme se Čínským městem a čekáme na další představení malajských tanců. Zdejší uličky jsou rájem pirátů - na stolech vidíme mraky levných, ale zaručeně "značkových" hodinek, kalkulaček, kompaktů a oblečení s nášivkami zvučných jmen. Od indického hinduistického chrámu Sri Mahamariamman, kolem kterého jdeme, se vydávají při Thaipusamu procesí na 13 kilometrů dlouhou cestu do jeskyní Batu.
Kuala Lumpur má asi 3,5 milionů obyvatel. Historie tohoto města je však poměrně nedávná.
Královský palác byl původně domem čínského obchodníka, který jej dal postavit v roce 1928. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1957 byl státem "koupen" a stal se sídlem panovníka. Malajsie má každých pět let nového krále, který se volí z devíti sultánů.
V Národním muzeu (Muzium Negara) jsme si prohlédli národopisnou sekci a sekci zbraní a hudebních nástrojů.
Národní památník (Tugu Negara) je věnován obětem první i druhé světové války a povstalcům.
Poblíž moderní Národní mešity pro 6000 lidí stojí nádherná bílá budova nádraží z počátku století, která je dodnes využívaná.
Na náměstí Merdeka a v jeho okolí lze pořídit ty nejznámější záběry Kuala Lumpuru. Za budovami koloniální Hlavní pošty a mešity Sultána Abdula Samada se tyčí moderní mrakodrapy a vytváří tak nezapomenutelné kontrasty.
Kuala znamená soutok a Kuala Lumpur leží na soutoku řek Gombasek a Kleng. Náměstí Merdeka, což znamená Náměstí svobody, vévodí nejvyšší vlajkový stožár na světě. Je vysoký 100 metrů.
Význam Kuala Lumpuru vzrostl v době cínové horečky, kdy se z něj stalo něco jako Las Vegas pro kopáče cínu. Cínová továrna Royal Selangor, kterou založila čínská rodina v roce 1885, funguje dodnes. Cínové poháry odsud byly použity při světovém šampionátu v golfu a podíleli se dokonce na výrobě medailí pro Olympiádu v Sydney.
Dnešní dominantou Kuala Lumpuru je mrakodrap společnosti Petronas, který je tvořen dvěma věžemi, spojenými mostem. Proto se mu také říká věže-dvojčata (Twin Towers). Mrakodrap má 88 pater a je vysoký 452 metrů, s televizními anténami se udává dokonce 490 metrů. Byl dokončen v roce 1997 a je to dosud nejvyšší budova na světě. Mít kanceláře v Petronas je pro místní firmy opravdu prestižní záležitostí. V každé z věží pracuje asi 6000 lidí.
Spojovací tunel se nachází na 41.patře ve výšce 170 metrů a říká se mu "vesmírný most" (skybridge). Při jeho dokončování nastal "menší" problém. Jednu z věží mrakodrapu stavěli Japonci a druhou Korejci a právě spojovací tunel jim o půl centimetru nesedl, což sice na první pohled není moc, ale při nárazech větru to může mít v této výšce velký význam. Obě strany se vzájemně obviňovaly, než se nakonec zjistilo, že korejská věž se o onoho půl centimetru sesedla.
Dnes jsme měli štěstí. Poté, co jsme si vystáli asi jedenapůlhodinovou frontu jsme se zařadili mezi 320 lidí, kterým bylo dnešní odpoledne vydáno povolení k návštěvě mostu. Naší průvodkyni, která jezdí do Kuala Lumpuru pravidelně, se to poštěstilo poprvé v životě.
Park Taman Tasek Perdana, rozkládající se kolem nevelkého jezera, je určen k odpočinku. Blízko sebe tady najdeme orchidejovou a ibiškovou zahradu, ptačí park, motýlí park nebo parčík s malými myšími jelínky.
Po příjezdu do orchidejové zahrady jsme byli mírně v šoku - taxikář, který nás provezl od Petronasu prakticky celým městem, po nás chtěl v přepočtu asi 52 Kč a po příchodu ke vchodu jsme zjistili, že vzhledem k tomu, že je dnes pátek, je vstup zdarma.
Posledním místem, u kterého se zastavujeme, je staré vězení Penjara Pudu, postavené v roce 1895. Raritou je nejdelší pomalovaná vězeňská zeď na světě. Tyto malby zde vytvořili vězni v roce 1983 pouze holýma rukama na protest proti popravě svého spoluvězně.
Přejít v Kuala Lumpuru přes cestu je otázka života a smrti - přechody ani nadchody pro chodce neexistují, světla fungují pouze pro auta a vůbec nikdo se neobtěžuje zastavit ani zpomalit, o přednosti při odbočování nemluvě. Takže nezbývá než čekat kolikrát i několik desítek minut, pak se pomodlit a vyrazit do malé skulinky mezi jedoucími auty a motorkami.
Melaka, portugalsky Malacca, je historicky nejvýznamnější město Malajsie. Na území dnešní Malajsie dlouho nevznikaly žádné státní útvary a přetrvávalo kmenové uspořádání, založené na anemistickém náboženství. Prvním královstvím byla Srivijaya, která sem pronikla v 7.století ze Sumatry a s ní také hinduismus. Už v tu dobu se objevují zmínky o Melace.
V 11.století se sem rozšiřuje islám, v 15.století zakládá Číňan Cheng Ho přístav a území anektuje ve prospěch vládnoucí dynastie Mingů. Od té doby se Melaka stává na několik století obchodním centrem Malajsie. Říká se, že "v Melace všechno začalo".
V roce 1511 přistáli v Melace první Portugalci a odtud pronikali do zbytku Malajsie. Holanďané se sem dostali z Indonésie a získali toto území od Portugalců. Teprve po příchodu Britů v 17.století ale nastává velký rozvoj obchodu díky tomu, že nevyužívají Melaku pouze jako překladní přístav, ale začínají těžit cín a další nerostné bohatství Malajsie.
Britové sem také navezli na práci Indy a Číňany, kteří zásadním způsobem mění charakter země. Indové a Číňané tady sice byli už předtím, ale ti splynuli s původním obyvatelstvem. Teprve nyní zakládají svoje komunity, které vydržely až dodneška.
Asi 15 kilometrů před Melakou se zastavujeme na vesnici a jdeme se podívat do běžného malajského domu.
Každá komunita v Malajsii světí různé svátky - muslimské, čínské, indické. A každý z těchto svátků je zároveň "dnem otevřených dveří" - kdokoliv může přijít a najíst se. Vzhledem k tomu, že jednotliví obyvatelé se mezi sebou navštěvují nebo chodí do více chrámů a protože každý svátek je v jiný den, tak oslavují prakticky po celý rok. Při správném rozvržení tady získáte údajně až 300 svátků ročně.
Pro historickou Melaku je typická červená barva. Na Holandském náměstí stojí Kristův kostel (Christ Church), který Holanďané postavili v roce 1753 a ke stavbě částečně použili materiál z portugalského kostela sv.Pavla. Lavice, ve kterých sedíme, pocházejí také z té doby, stropní trámy jsou vytvořeny z jednoho kusu stromu. Britové pak přidali obraz Poslední večeře.
Prohlédli jsme si také muzeum Baba a Nyonya. Tato komunita vznikla v 15.století smísením původního malajského obyvatelstva s Číňany, kteří sem přicházeli. Jedná se vesměs o bohaté rodiny. Baba znamená (čínský) tatínek a nyonya (malajská) maminka. Muzeum je vlastně soukromý dům jedné takové rodiny.
Brána Porta di Santiago je jediné, co zbylo z portugalské pevnosti, která byla zničena stejně jako původní kostel sv.Pavla na stejnojmenné hoře. Kostel sv.Pavla byl prvním křesťanským kostelem na území Malajsie. Byl postaven v roce 1521 portugalským kapitánem Duarto Coelhim a byl zasvěcen "naší paní hory" (Nossa senhora do oiteiro).
Socha sv.Františka Xaviera má useknutou ruku, protože podle pověsti, když jeho mrtvolu po devíti měsících z důvodu převozu exhumovali, tak nejevila ani v těchto tropických vedrech žádné známky rozkladu a z useknuté ruky mu kapala čerstvá krev.
Z vrcholu hory od ruin kostela je vidět Melacký záliv, ze kterého kdysi vyplouvaly lodě do celého světa.
Krátce se zastavujeme u kopie lodi, kterou připluli první Portugalci pod velením Alfonso d'Albuquerque, a pokračujeme dál v cestě na jih. Do Singapuru je to ještě přes 200 kilometrů. Cestou vidíme rozsáhlé čínské hřbitovy. Hrobky jsou okrouhlé, mají tvar dělohy, protože "z dělohy jsme vzešli a v děloze zase skončíme". Čínské hřbitovy se stavěly vždy v kopci, aby déšť mohl odnést popel do řeky a odtud do moře, kudy se duše zemřelého dostane zpátky do rodné Číny.
Hraniční město Johor Bahru je hlavním městem sultanátu Johor. Ceny jsou zde vyšší než například v Kuala Lumpuru, protože v sousedním Singapuru, s nímž je spojen mostem, je desetkrát vyšší příjem na hlavu než tady. Lidem ze Singapuru se proto vyplatí jezdit do Johor Bahru nakupovat. Singapurská vláda musela dokonce vydat nařízení, podle kterého auta, jedoucí do Malajsie, musí mít alespoň ze dvou třetin plnou nádrž, jinak by benzínky v Singapuru zkrachovaly.
Singapur je ostrovní stát, tvoří jej celkem 59 ostrovů. Největší z nich měří na výšku 23 kilometrů a na šířku 42 kilometrů. Ostrov se ale stále rozšiřuje nasypáváním zeminy a stavbami na pilotech.
V Singapuru žijí 3 miliony lidí, nejvyšší moc zde mají Číňané. V roce 1963 vstoupil stát do Malajské federace, ale už v roce 1965 z ní opět vystoupil. Od té doby se prudce rozvinul a zařadil mezi tzv. asijské tygry.
Singapur je čisté město, čehož je dosaženo také přísnými zákony. Nesmí se přecházet mimo přechod, nesmí se plivat na zem, nesmí se jíst ani pít v dopravních prostředcích, je zakázáno žvýkat a kouřit na ulici, trestá se i nespláchnutí na veřejném záchodku. Trestem bývá většinou pokuta 500 singapurských dolarů (tj. v přepočtu asi 10000 Kč) nebo 30 ran bambusovou holí za přítomnosti lékaře.
Celé město je rozděleno na zóny, přičemž v některých z nich nesmí jezdit v autě jen jeden pasažér. Existují proto firmy, které Vám najdou partnera, který bydlí a pracuje ve stejné čtvrti jako Vy a v řízení se pak každý den střídáte.
Během dopolední prohlídky s místní průvodkyní jsme toho ze Singapuru moc neviděli. Vyjížděli jsme pozdě (asociace místních cestovních kanceláří nepovoluje vyrazit dřív), veškeré památky jsme viděli pouze přes sklo autobusu (řidič nesmí nikde zastavit), o našich návrzích se ani nediskutovalo (je zakázáno odbočovat z trasy, stanovené cestovní kanceláří), zato jsme byli co nejdříve nahnání do brusírny a prodejny drahokamů (to musí být součástí každého programu, protože průvodce dostává z navezených turistů procenta). Takže největším zážitkem pro nás byla Orchidejová zahrada, která byla sice pěkná, ale kvůli kytkám jsme sem tisíce kilometrů určitě neletěli. Nelze se proto divit, že jsme z autobusu vystoupili a pokračovali v prohlídce města s mapou v ruce po svých.
Čínské město (Chinatown) v Singapuru bylo přebudováno, čímž ztratilo hodně ze svého kouzla. Stojí tady ale nejstarší chrám v Singapuru - hinduistický Sri Mariamman, který je bohužel momentálně pod lešením. Mnohem zajímavěji vypadá Malá Indie (Little India) a to zejména teď v době oslav indického nového roku deepavali.
Na hlavním náměstí Padang stojí Katedrála sv.Andrewa, Radnice, Nejvyšší soud, Parlament i Památník královny Viktorie. Celé náměstí je zatravněno, dříve se zde hrával kriket, dnes je to fotbal a ragby.
V pozadí vidíme spousty mrakodrapů. Nejnápadnější z nich je 70tipatrový Westin Stamford, který je součástí nákupního komplexu Raffles City, pojmenovaného po zakladateli Singapuru.
Socha Sira Thomase Stamforda Rafflese stojí na břehu řeky Singapur v místě, kde 28.ledna 1819 poprvé přistál. Sir Raflles, člen Východoindické společnosti, má velkou zásluhu na tom, že se malá rybářská vesnice změnila ve velký námořní přístav a moderní metropoli.
Z tohoto místa - od sochy Sira Rafflese - se také vydáváme na plavbu čínskou džunkou po řece Singapur až do Marina Bay, kde ústí do moře. Míjíme přitom osmimetrovou sochu, znázorňující Merliona - znak Singapuru. Singapur znamená v překladu doslova "lví město" a Merlion je tvor, který je napůl lev a napůl ryba.
Před spaním jsme si zašli ještě jednou do Malé Indie. Davy Indů, dokončujících oslavy Nového roku deepavali, zaplňovaly ulice tak, že se jimi dalo opravdu jen velmi těžko probíjet.
Večer vyrážíme na ostrov Sentosa, ležící na jihu Singapuru, který je oblíbeným výletním místem pro místní obyvatele i pro turisty. Kromě koupání na plážích tady můžete zažít například umělé zemětřesení ve Volcanolandu či projet Ďáblův důl nebo bobovou dráhu ve virtuálním světě Cinemánie.
Celému ostrovu vévodí 37 metrů vysoká socha Merliona, která hraje také důležitou roli při představeních vody a zvuku na Hudební fontáně. Západ slunce jsme sledovali z nejjižnějšího bodu asijského kontinentu.
O půl osmé večer, kdy už je úplná tma, protože tady 100 kilometrů od rovníku se stmívá velice rychle, se vracíme k Hudební fontáně. Noční představení trvá 30 minut, směs hudby a vodotrysků je doplněna ještě barevnými světly, lasery a holografickými obrazy, promítanými do vodní tříště a mlhy. V první části procestujeme díky hudebním motivům celý svět, druhá je zpracováním legendy o boji místních lidí se zlými vodními draky a duchy, v němž jim nakonec pomáhá Merlion.
Ráno se znovu vracíme na Sentosu. Sentosa znamená "ostrov klidu a míru", předtím se ale jmenoval "ostrov pirátů", protože býval jejich úkrytem.
Nejvyhledávanější atrakcí na ostrově je Podvodní svět, kde lze z proskleného tunelu pozorovat, jak Vám nad hlavou a kolem Vás plavou žraloci, rejnoci a spousta ryb a dalších obyvatel moře. V určité hodiny lze navíc sledovat potápěče, kteří je krmí.
V pavilónu Images of Singapore je zobrazena kolonizace Singapuru, japonská okupace za druhé světové války a zvyky různých kultur, žijících v Singapuru včetně jejich festivalů, jako je například čínský Svátek hladových Bohů nebo indický Thaipusam.
Na ostrov Sentosa se lze dostat třemi způsoby - přes most, převozem nebo lanovkou, kterou absolvujeme zpáteční cestu. Lanovka končí na hoře Mt.Faber, vysoké 105 metrů a je z ní pěkný pohled na město se svými mrakodrapy i přístav Singapur.
Pozdě v noci nasedáme na Boeing 747 společnosti KLM, který nás přenese téměř 10 000 kilometrů zpátky do Evropy.