Madrid leží uprostřed Pyrenejského poloostrova. V dávné minulosti obývaly toto území kmeny Vizigótů, v 8.století jej obsadili muslimové. Již od počátku 10.století však začali ze severu útočit křesťané a v roce 1083 město definitivně dobyl Alfonso VI.
Ještě dlouhou dobu to bylo ale nevýznamné středisko, hlavním městem bylo už od dob Vizigótů Toledo, za arabské nadvlády pak Cordóba. Teprve v roce 1561 se do Madridu přestěhoval král Filip II. a roku 1606 se stal hlavním městem Španělska.
Za centrum Madridu lze označit náměstí Puerta del Sol. Stará pošta pochází z období vlády Carlose III., nyní je to oblastní vládní budova. Dlaždice před ní označuje nultý kilometr, odkud se počítají všechny vzdálenosti ve Španělsku.
Uprostřed stojí Carlos III., zvaný Nosatý. Tento rys nezastírá ani jeho socha, spíš jej zdůrazňuje. Medvěd, natahující se do koruny planiky, se stal znakem Madridu.
Vstoupili jsme do historické části, zvané Madrid habsburský (Madrid de los Austrias). Palác Santa Cruz (Palacio de Santa Cruz) ze 17.století je považován za perlu habsburské architektury. Nás však víc zaujal kostel s věží, po němž je pojmenován.
Barokní kostel San Isidro byl postaven v polovině 17.století nad hrobkou sv.Isidora, patrona Madridu. Původně sloužil jako katedrála a jelikož si spousta Madriďanů na novou katedrálu nemůže zvyknout, chodí stále raději sem.
Plaza Mayor je hlavním náměstím habsburského Madridu. Prostranství lemují domy s podloubími, které jej uzavírají ze všech stran, takže vstoupit sem můžeme pouze průchody z okolních uliček.
Náměstí dal postavit v 17.století král Filip III., i když o výstavbě centra kupecké čtvrti uvažoval už jeho otec Filip II. a bylo vytvořeno ve stylu oblíbené herrerovské architektury.
V minulosti se tady konaly turnaje, slavnostní přehlídky, ale také popravy a upalování kacířů. Při příležitosti těchto "radovánek" vybírali místní obyvatelé peníze za vstup na svoje balkóny.
Nejnápadnější je Casa de la Panaderia, tedy pekárna. Malby na fasádě jsou nové, erb nad královským balkónem je ale původní. V baru La Torre del Oro se dodnes schází příznivci býčích zápasů.
Tržnice San Miguel (Mercado de San Miguel) se v poslední době stává výraznou konkurencí tapas barů, nacházejících se v okolí.
Co to vlastně jsou tapas? Jelikož Španělé večeří na naše poměry dost pozdě, většinou až v 8 nebo 9 hodin, vyplňují dlouhý čas mezi obědem a večeří tím, že stále něco "poďobávají". Když jsou doma, tak jsou to zbytky od předchozího jídla, venku pak právě tapas. Česky bychom nejspíš řekli jednohubky.
Většinou jsou to osmažená kolečka bagety, natřená pomazánkou, salátem, kouskem šunky nebo sýra (jamón, queso). Specialitou tržnice San Miguel jsou ančovičky a krevetky s česnekem (anchoas, gambas).
Bazilika San Miguel (Basilica Pontificia de San Miguel) je typickou ukázkou bourbonského baroka. Byla postavena v první polovině 18.století na místě starého románského kostela, zasvěceného dvěma místním dětem, umučeným Římany.
Uprostřed Radničního náměstí (Plaza de la Villa) stojí socha Álvara de Bazán, prvního markýze Santa Cruz. Barokní radnice pochází ze 17.století, mnohem starší je ovšem Torre de los Lujanes z 15.století, která je vůbec jednou z nejstarších budov v Madridu.
Casa de Cisneros byla postavena v 16.století jako sídlo kardinála Cisnerose, španělského regenta a velkého inkvizitora, který měl zásluhu na pokřesťanštění posledních Maurů, zároveň však dal upálit spoustu nevinných kacířů a čarodějnic.
Kostel San Pedro el Viejo se nachází ve čtvrti La Latina. Zvonice je typickým příkladem mudéjarského stylu, což je Maury ovlivněný sloh, s nímž se budeme setkávat stále častěji.
Hlavním náměstím čtvrti La Latina je Plaza de la Paja. Kostel San Andrés má zdobný barokní interiér a navazuje na něj nádherná kaple Obispo (Capilla del Obispo), která bývá málokdy otevřená. Podařilo se nám tam ale dostat na mši se zpívajícími jeptiškami.
San Francisco el Grande z 18.století je nejbohatším madridským svatostánkem. Součástí velkolepé až kýčovité výzdoby jsou rovněž Goyovy obrazy.
Královský okrsek stojí na místě bývalé muslimské pevnosti z 9.století, z níž se zachovaly zbytky maurské zdi (Muralla Árabe). Pod katedrálou se nachází novorománská krypta (Cripta Neo-romantica).
Katedrála Nuestra Seňora de la Almudena byla postavena na místě, kde byla v hradbách objevena zazděná soška P.Marie. Výstavba začala roku 1883 za Alfonse XII., vysvětil ji však až Jan Pavel II. v roce 1993.
Královský palác (Palacio Real) patří k nejrozlehlejším rezidencím na světě. Nový zámek začal stavět Filip V. v roce 1738 a dokončil jej po 25 letech Carlos III. Jako královské sídlo sloužil až do roku 1931.
Stavba má čtvercový půdorys a nachází se v ní celkem 2800 místností. K nejcennějším patří trůnní sál, královská zbrojnice, knihovna a obrazárna.
Před palácem se rozprostírá Plaza de Oriente, které uzavírá Královské divadlo (Teatro Real). Parkovou promenádu lemují sochy španělských králů, počínaje vizigótskými náčelníky.
Convento de la Encarnación (Klášter Vtělení) založila v roce 1611 královna Markéta Rakouská, žena Filipa III.
Plaza de Espaňa dominují dva mrakodrapy z padesátých let, které byly na dobrých 20 let nejvyššími stavbami ve městě - Edificio Espaňa (bílo-červená stavba) a Torre de Madrid (bílá věž). Většina turistů si sem ovšem přichází pro fotku s donem Quijotem a Sancho Panzou.
Poněkud nezvyklou památkou je egyptský chrám, stojící v nedalekém parku. Chrám bohyně Debod (Templo de Debod) ze 4.století př.n.l. byl darem egyptské vlády španělským inženýrům za pomoc při stavbě Asuánské přehrady. Do Madridu byl dopraven kámen po kameni v dřevěných bednách.
Nejvýznamnější třídou bourbonského Madridu je Calle de Alcalá, dlouhá 11 km. Bourboni vybojovali trůn ve válce o španělské dědictví, prvním bourbonským králem se roku 1700 stal Filip V.
Za nejvýznamnějšího panovníka je ale považován Carlos III. (vládl 1759-1788). Neoklasickou granitovou bránu Puerta de Alcalá dal postavit v roce 1778 na památku své korunovace.
Národní archeologické muzeum (Museo Arquelógico Nacionál) se momentálně přestavuje, nejvzácnější poklady jsou ale vystaveny zdarma ve speciálních místnostech - Livia z Paestra (Livia de Paestrum), Dáma-renegátka (Dama de Elche) nebo koruny z Guarrazaru.
Nad kašnou bohyně Kybelé na nejrušnějším madridském dopravním náměstí Plaza de Cibeles se tyčí Palác komunikací, Casa de America a budova Banco de Espaňa.
V místě, kde z Calle de Alcalá vybíhá Gran Via, stojí další ze symbolů Madridu - Palác Metrópolis (Edificio Metrópolis).
Carlos III. postavil v Madridu nejen nové domy a paláce, ale celé ulice - včetně Paseo del Prado s kašnami Kybelé, Apollóna a Neptuna.
Tato muzejní třída bývá také oblíbeným cílem fotbalových fanoušků. Zatímco u kašny Kybelé slaví Real Madrid, Neptunova fontána je doménou Atlética Madrid. Problém nastal, když letos Španělsko získalo titul mistrů světa a nemohli se dohodnout na místě oslav.
Museo del Prado sídlí v budově ze 16.století. Španělští panovníci byli velkými milovníky umění a sbírky Filipa II. a Filipa IV. tvoří základ nejvýznamnějšího madridského muzea. Otevřeno bylo v roce 1819 díky Isabele de Braganza, manželce Ferdinanda VII., a už od počátku bylo jeho cílem představit významná malířská a sochařská díla veškeré veřejnosti.
Tři hlavní vchody nesou jména nejvýznamnějších španělských malířů. Goya, Velázquez a Murillo jsou zde také zastoupeni nejvíce plátny. Nechybí Velázquezovy "Dvorní dámy", Goyova "Vévodkyně z Alby" je tady dokonce ve dvou variantách - Nahá Maja a Oblečená Maja.
Specialitou pro fajnšmekry jsou Goyovy Černé malby (Las pinturas negras) - hrozivé vize, kterými ke konci života pomaloval stěny svého domu.
Kromě španělských tady najdeme ale také díla italských, vlámských a německých mistrů. Prado vlastní nejvíce obrazů Hieronyma Bosche (tady se mu říká El Bosco) a před jeho "Zahradou pozemských rozkoší" bývá největší nával. Podobnými apokalyptickými vizemi se nechal inspirovat rovněž Pieter Brueghel, jehož "Triumf Smrti" najdeme ve stejné místnosti.
Nad Jeronýmovým vchodem se tyčí jeden z nejstarších madridských kostelů. San Jerónimo el Real byl postaven už v 15.století za vlády Jindřicha IV. Kastilského a poté, co Filip II. přenesl královské sídlo do Madridu, stal se dvorním kostelem, v němž byla korunována většina španělských králů (včetně Juana Carlose).
Madridská býčí aréna leží ve čtvrti Ventas (Plaza de Toros de las Ventas). Byla vystavěna v roce 1931 v neomudéjarském stylu a pojme 25.000 diváků. Ceny za lístky jsou odstupňovány nejen podle řad, ale také podle toho, zda sedíte na slunci nebo ne, případně "částečně slunce, později stín".
Palác El Escorial (Real Sitio de San Lorenzo de El Escorial) začal stavět v roce 1563 král Filip II. (vládl 1556-1598), který po přestěhování královské rezidence do Madridu hledal vhodné místo pro stavbu letního sídla a kláštera, zasvěceného svému ochránci sv.Vavřincovi (Monasterio de San Lorenzo). Nakonec jej našel na kopci nad malou vesnicí El Escorial, ležící 45 kilometrů severozápadně od Madridu.
Palác má tvar obdélníku o stranách 207 x 161 metrů, který je rozčleněn vnitřními nádvořími na jednotlivé sektory. Architektem byl Juan de Herrera. Styl herrerovské renesance je velice jednoduchý a střídmý, takže i celkově ne příliš zdobné průčelí tady působí výrazným dojmem.
Jedinou výjimkou je přestavěné bourbonské křídlo, kde je nyní umístěno archeologické muzeum a obrazárna. Celou jednu stěnu Sálu bitev zabírá 55 metrů dlouhá freska, zachycující vítězství kastilských vojsk nad Maury v bitvě u La Higueruely v roce 1431.
První prostory paláce byly otevřeny v roce 1573 a klášter se stal nakonec také královskou hrobkou, v níž spočinuli všichni španělští panovníci, počínaje Karlem I., otcem Filipa II., a jejich nejvýznamnější manželky. Napočítali jsme celkem 26 rakví, z toho 3 ještě nepopsané.
Mnohem rozlehlejší je hrobka princů, skládající se z několika místností. Tady jsou uloženi princové a princezny, kteří se nestali králi, a královny, jež neporodily panovníka. Erb a písmeno "A" označuje Habsburky (Austria), "B" Bourbony.
V chodbě za hlavním schodištěm narazíme na starý kostel s velkým oltářním obrazem od Tintoreta. Starý kostel sloužil k bohoslužbám, než byla dokončena bazilika.
Nádvoří králů je pojmenováno podle soch židovských králů, tyčících se na průčelí baziliky. Uprostřed jsou David a Šalamoun, kružítka a úhelníky v jejich rukou připomínají, že Escorial byl vytvořen podle vzoru Šalamounova chrámu v Jeruzalémě.
Posledním bodem prohlídky je knihovna. Vzhledem k probíhajícím rekonstrukcím jsme nemohli navštívit kapitulní sály a trochu jsme bloudili, než jsme našli vstup do královských zahrad.
V parku pod kopcem je umístěna lóže korunního prince (Casita del Príncipe), kterou dal postavit Carlos III. pro svého syna, následníka trůnu.
Blížíte-li se vlakem ze severu k nádraží Chamartín, přivítají vás čtyři mrakodrapy obchodního centra (CTBA). Byly postaveny v letech 2004-2009 a jejich výška sahá od 224 do 250 metrů.
Další symbol moderního Madridu najdeme poblíž Kastilského náměstí (Plaza de Castilla). Dvojice mrakodrapů, zvaná Brána Evropy (Puerta de Europa). Nejsou sice tak vysoké, jsou to ale jediné dva šikmé mrakodrapy na světě. Na jednom z nich svítí název realitní firmy, zelený medvěd na druhém připomíná znak města.
Paseo de la Castellana (Třída Kastelánců) je nejširší madridskou třídou. Lemují ji další výškové stavby (Cuzco, Torre Europa, Torre Picasso), pro většinu Madriďanů má však mnohem větší význam zdejší fotbalový svatostánek - stadión Santiago Barnabeu je domovem Realu Madrid. Letopočet 1902 se vztahuje k založení klubu, stadión byl vybudován v roce 1947.
Večer jsme si jako obvykle zašli na tapas a sangrii do jedné z uliček, rozkládajících se mezi Puerta del Sol a náměstím Jacinto Benavente (Plaza de Jacinto Benavente).
Segovia leží 88 km severně od Madridu. Dějiny tohoto města, strategicky umístěného na malebném skalnatém ostrohu, sahají až do doby Římanů a právě dokonale zachovaný římský akvadukt patří k jeho největším lákadlům.
Akvadukt byl postaven koncem 1.století a používal se až do konce 19.století. Nejvyššího bodu dosahuje na Plaza de Azoguejo - přesně 28,9 metru.
Calle de Cervantes nás dovede k honosným palácům z 15.století - Casa de los Picos se pyšní fasádou s "diamantovými" kameny, Palác hraběte z Alpuente (Casa del Abuelo) zdobí jemná grafitová okna.
Drahokamy Segovie jsou ale především románské kostely. Prvním z nich je San Martín, nejbohatší a nejvýznamnější farní kostel ve městě. Pochází z přelomu 11. a 12.století a jeho arkády s hlavicemi patří k nejhezčím.
Convento del Corpus Cristi pochází ze 13.století. Dnes je to klášter klarisek, původně to ovšem byla synagoga, protože ve středověku bylo toto místo centrem židovské čtvrti. Zvenku proto jako kostel vůbec nevypadá a nebýt nápisu nade dveřmi, snadno bychom jej minuli.
Na Plaza Mayor stojí divadlo, pojmenované po Juanu Bravovi, známém komunardovi. Před renesanční radnicí ze 17.století se dnes koná soutěž houbařů.
Katedrála stojí na nejvyšším bodě města. Původní katedrála sv.Marie byla postavena ve 12.století za vlády Alfonse VII., byla však zničena komunardy během rebélie roku 1520. Základní kámen nové katedrály byl položen v roce 1525, stavěla se ale celá dvě století, takže se nakonec stala poslední gotickou katedrálou v Evropě.
Také v Segovii najdeme toreádorskou restauraci. Tahle má milovnici býčích zápasů přímo ve svém názvu - La Taurina.
Při procházce klikatými segovijskými uličkami není problém narazit na další románské kostelíky. Bohužel jediný otevřený je La Trinidad, který se začal stavět ve 12.století na místě původního mozarábského kostela. Naštěstí je to jeden z nejlépe zachovaných, včetně vnitřní výzdoby a původního oltáře.
Kostel San Esteban poznáte podle pětipatrové zvonice ze 12.století. Věž je vysoká 53 metrů a je završena špičatou věžičkou
Poblíž stejnojmenné brány stojí San Andrés, další románský kostel, 12.století. Z městských hradeb shlížíme dolů na kostel Vera Cruz a klášter El Parral.
Alcázar vypadá jako "pohádkový" hrad. Pevnost zde byla už ve středověku (možná dokonce za Římanů), ještě ve 12.století to byla ovšem pouze oválná věž, obklopená hradbami. Čtvercová vstupní věž byla dokončena v 15.století za vlády Jindřicha IV. a pojmenována po jeho otci Juanu II. Současná podoba pochází víceméně ze druhé poloviny 19.století, kdy byl hrad přestavěn po požáru. Z vnitřních prostor nás nejvíc zaujal Sál králů a dvorní kaple se dvěma oltáři.
Segovia je rovněž proslavená svými kláštery. Největší z nich je Monasterio de El Parral, založený Jindřichem IV. v 15.století.
Scházíme dolů do čtvrti San Marcos, rozkládající se na břehu řeky Eresma. Když se otočíme, odkrývají se nám zpětné pohledy nahoru na Alcázar.
Klášter bosých karmelitánek (Convento de Carmelitas Descalzes) založil koncem 16.století San Juan de la Cruz v údolí řeky Eresma za městskými hradbami.
Nedaleko odsud stojí rovněž jeden z nejkrásnějších segovijských chrámů. Vera Cruz je templářský kostel. Vysvěcen byl roku 1208 a jeho výbava je celkem skromná. Po zrušení řádu připadl maltézským rytířům.
Cestou pod hradbami se dále dostáváme k dominikánskému klášteru. Manasterio de Santa Cruz la Real byl postaven ve 13.století nad jeskyní sv.Dominika de Guzmana.
Zpod hradeb se nám naskýtá pohled na Plaza de la Artilleria (Dělostřelecké náměstí) a nové město s kostely San Justo a El Salvador, stojícími na hoře El Cerrillo.
Casa de los Cadenas (Dům řetězů) vznikl ve 13.-15.století. Původně sloužil jako pevnost hrabat z Chinchónu.
San Juan de los Caballeros je jedním z nejstarších kostelů ve městě. Románský svatostánek z 11.století uvádí nádherné skulpturní portiko.
San Sebastian už v té záplavě prakticky ani nevnímáme a podél akvaduktu sestupujeme opět na městský rynek (Plaza de Azogujo).
Několik dalších románských kostelů se nachází také pod hradbami v novém městě. Zastavíme se pouze u dvou, které se něčím odlišují. San Clemente (12.-13.st.) má zvláštní apsidu, vykazující značný cisterciánský vliv.
San Milán byl postaven v první polovině 12.století uprostřed čtvrti, obývané Maury. Jeho specialitou je mozárabská věž. Mozárabové byli křesťané, kteří žili v maurských komunitách, ale nikdy nekonvertovali k islámu.
Toledo má velice bohatou historii. Římané dobyli osadu Toletum v roce 192 př.n.l., po nich přišli Vizigótové, kteří jej učinili hlavním městem své říše. V době arabské nadvlády to byla nejvýznamnější severní kolonie emirátu a po rekonkvistě opět královské sídlo až do jeho přestěhování do Madridu v 16.století.
Toledo, nacházející se 75 km jižně od Madridu, je ze tří stran obklopeno rameny řeky Tajo. Do města proto přicházíme přes most a bránu Alcantara (Ponte y Puerta de Alcantara). Brána je arabská a z arabštiny pochází rovněž její název (Al-Qantara znamená "most").
Hned na náměstíčku nad schody stojí Klášter neposkvrněného početí (Convento de la Purisima Concepción).
Hospital de Santa Cruz byl založen v roce 1494. Budova s platoreskní fasádou byla postavena v letech 1504-14 a jako špitál sloužila až do roku 1846. Dnes je v ní umístěno muzeum s řadou významných maleb a tapisérií.
Socha Miguela de Cervantese nám připomíná, že v Toledu a jeho okolí sváděli svůj boj s větrnými mlýny hrdinové jeho románů. Je tedy pochopitelné, že don Quijote de la Mancha a jeho sluha Sancho Panza v nejrůznějších materiálech a velikostech jsou také nejčastějšími zdejšími suvenýry.
Hlavní náměstí se jmenuje Zocódover podle trhu, který se zde konal v maurském období.
Z Plaza de Zocódover stoupá cesta k Alcázaru. Na místě dnešního hradu stávalo kdysi římské pretorium, za Vizigótů a muslimů zde byla královská rezidence. Z této doby pochází také jeho název (Al-Qasr je "hrad").
V Posadě de la Hernandad probíhá prodloužená výstava templářů a dalších bojových řádů.
Hlavním magnetem Toleda je ale gotická Katedrála. Stavěla se od počátku 13. až do konce 15.století a zdobí ji osm skvostných portálů. Na jižní straně je to Brána lvů (Puerta de los Leones).
Hlavní loď je dlouhá 120 metrů a široká 60 metrů. Uprostřed se nachází hlavní kaple. Vysoký oltář, sahající až ke stropu, je dílem několika mistrů. Naproti stojí chór se dvěma řadami lavic nad sebou.
Hlavním exponátem pokladnice je třímetrová pozlacená monstrance. Vzácní malíři jsou pověšeni v sakristii - El Greco (portréty apoštolů), Goya (Zatčení Krista), Velézquez (Portrét kardinála Borji), Caravaggio (Sv.Jan Křtitel), Rafael (Panna se závojem). Čelní místo zabírá El Grecovo "Svlékání Krista", které vyvolalo spor mezi kněžími kvůli příliš osobité interpretaci tohoto tématu.
V nové královské kapli (Capilla de Reyes Nuevos) je umístěno nové muzeum, kde kromě dalších obrazů najdeme také ručně tkané oblečení a arcibiskupské berly.
Z více než dvaceti katedrálních kaplí si nejvíc pozornosti zaslouží dvě, nacházející se v zadní apsidě - Capilla de Santiago a Capilla de San Ildefonso, zasvěcená patronovi Toleda. Nad nimi se klene mramorový transparent, vrcholné barokní dílo Narcise Tomého.
Hlavní fasádu pokrývají tři portály. Uprostřed je Brána odpuštění (Puerta del Perdón), vpravo od ní Brána posledního soudu (Puerta de Escribanos o del Juicio) a vlevo u věže Brána podsvětí (Puerta de la Torre o del Infierno), momentálně z větší části zakrytá lešením.
Na náměstí před katedrálou stojí radnice (Ayuntamiento) a úzkými uličkami za ní se dostaneme ke klášteru sv.Uršuly (Convento de Santa Ursula). Zdejší jeptišky ve své kuchyni vaří oblíbený marcipán.
Další toledskou rukodělnou specialitou je Taller del Moro, maurský způsob zlacení talířů, založený na tom, že řemeslníci vtloukají do ozdob plátky zlata. Dnes už se tímto způsobem nezdobí jen talíře, ale také obrazy, sošky a dokonce i nůžky. Vydrží Vám prý až do konce života!
Dokonce i v dobách arabské nadvlády žili v Toledu Mauři, Židé a křesťané pohromadě. Maurští mistři pracovali na zdejších stavbách i později a vznikl tak jedinečný styl, vykazující silné orientální vlivy, tzv. mudéjarská architektura. Řada kostelních věží proto připomíná minarety.
Typickým příkladem mudéjarského slohu je věž kostela Santo Tomé ze 12.století. Většina návštěvníků si sem ovšem přichází spíš prohlédnout slavný El Grecův obraz "Pohřeb hraběte Orgaze".
Zajímavý průřez historií poskytuje kostel San Salvador. Vznikl v 11.století přestavbou Velké mešity, při tom tady byly ale objeveny také římské sloupy a vizigótské plastiky. Pilíře byly bohužel poničeny muslimy, kteří se je snažili odfigurovat, protože islám zakazuje zobrazování živých bytostí. Vyhlídka z věže poskytuje pohled na toledské střechy.
Toledo je neodmyslitelně spojeno se jménem malíře El Greca. Doménikos Theotokópulos se sice narodil na Krétě (proto se mu říká Řek), většinu života ale prožil v Toledu, kam přišel v roce 1577. Neví se přesně, ve kterém to bylo domě a údajná Casa del Greco je momentálně pouhé staveniště, jeho jméno tady ale připomíná hotel i obchody.
Jelikož se nacházíme ve staré židovské čtvrti, nemůžeme minout dvě historické synagogy. Sinagoga del Tránsito ze 14.století je maurská synagoga, nyní je zde umístěno Museo Sefardí, věnované životu ve zdejší komunitě.
Sinagoga de Santa Mária la Blanca je nejstarší a největší synagoga ve městě. Její počátky sahají až do 12.století, jako kostel byla znovu otevřena v roce 1405, pak se stala zase synagogou a jako jediná takto funguje dodnes.
Monasterio de San Juan de los Reyes pochází z 15.století. Původně jej založili jako františkánský klášter králové Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská a očekávali, že zde budou také pohřbeni (nakonec spočinuli v katedrále v Granadě). Kostel má přízvisko "ověnčen řetězy", protože jeho fasádu zdobí řetězy, které nosili křesťanští vězni v maurské Granadě.
V klášteře Santa Eulalia jsou dnes kanceláře.
Kostel San Román byl původně vizigótský a protože se zde nachází nejvíc památek na toto období, byl přeměněn na Vizigótské muzeum. Momentálně je však bez důvodu zavřené - žádná cedulka, jen zamknutá brána. Nejsme zdaleka jediní, kdo obchází kolem jak slintající psi.
Můžeme se pouze pokochat pohledem na renesanční průčelí vedle stojícího kláštera San Clemente.
Barokní Kostel jezuitů (Iglesia de los Jesuitas) byl postaven na místě rodiště sv.Ildefonsa. Stavěl se v letech 1629-1765 a kromě pěkně vyzdobeného interiéru poskytují jeho dvě věže ten nejhezčí výhled na Toledo. Mezi věžemi můžete dokonce přejít po střeše. Panoramatu města dominují Alcázar a Katedrála.
Cristo de la Luz je jediná dochovaná mešita, vlastně jediná malá památka na arabské období v Toledu. Byla postavena v roce 999 na místě vizigótské svatyně. Podle legendy tady po celou dobu nadvlády hořela křesťanská lampa, proto se jí říká Kristův plamen (Mezquita del Cristo de la Luz). Překvapující je zobrazení lidských bytostí, které islám zakazuje.
Tím jsme se dostali až ke hradbám a z ochozu se díváme na nové město. Nejstarší městskou bránou je jednoduchá Puerta de Valmardón. Pochází z 10.století a její název vychází z arabského Bab-al-Mardum.
Za nejhezčí toledskou bránu je naopak považována poblíž stojící Puerta del Sol (Sluneční brána), postavená ve 14.století v mudéjarském stylu. Má dvojitý maurský oblouk a dvě věže. Za branou jsou schody, protože byla určena pouze pro pěší. Povozy musely dál jezdit branou Valmardón.
Dnes už radní na pěší tolik nemyslí a klidně pustí auta do dvoumetrových uliček historického centra, takže kolikrát se musíte hodně přitisknout ke zdi, aby vás nepřejela.
Za hradbami stojí Santiago del Arrabal ze 13.století, další zdařilá ukázka mudéjarské architektury. Věž ve stylu minaretu je už ze 12.století.
Hlavní vjezd do Toleda představuje Puerta Nueva de Bisagra, která v 16.století nahradila původní bránu z 9.století, jíž vstoupil do města v roce 1085 král Alfonso VI. v doprovodu El Cida.
Na jídlo jsme si v Toledu zašli do pivnice se sympatickým názvem Gambrinus. Čepují tady "toreadorské" pivo Cruzcampo a výzdoba svědčí o tom, že mají družební pivovary v Seville a Plzni.
Ávila se dostala na seznam UNESCO především díky středověkým hradbám, které obepínají celé staré město a patří k nejzachovalejším ve Španělsku.
Mohutná Basilica de San Vicente se začala stavět ve 12.století. Stejně jako spousta dalších staveb v Ávile je vytvořena z růžového pískovce, převažující styl je románský.
V nádherně zdobené barevné hrobce jsou uloženy ostatky tří světců, boční reliéfy zobrazují umučení sv.Vincence a jeho rodiny. Legenda vypráví o bohatém Židovi, který se smál jejich utrpení, načež se vynořil had ze skály a začal ho škrtit. Žid se mohl zachránit jedině tím, že přestoupil na křesťanství. Skála sv.Vincence je součástí podzemní krypty.
Hradby dal postavit v roce 1090 král Alfonso VI. po dobytí města a na jejich stavbě se podíleli muslimští zajatci. Hradby jsou vysoké 12 metrů a tlusté 3 metry, doplňuje je 88 válcových věží. Jejich výstavba trvala devět let a celková délka dosahuje 2,5 kilometru. Puerta de San Vicente je největší z devíti městských bran.
Vedle Brány poctivců (Puerta de los Leales) vystupuje z hradeb tzv. Cimorro, což je apsida katedrály.
Kostel Santo Tomé el Viejo pochází z 15.století a dnes je v něm umístěno zajímavě řešené archeologické muzeum. Vzhledem ke stísněným prostorám jsou exponáty uloženy v patrových policím, k nimž se můžete vyšplhat po žebříku.
Najdeme mezi nimi náhrobní desky, vizigótské kameny i rekonstruovanou hrobku sv.Nikolase. Nejčastější skulpturou je ovšem Verraco, kanec, který je symbolem blahobytu a stal se víceméně znakem města.
Nejznámější ávilskou rodačkou je sv.Tereza, která založila ve Španělsku několik klášterů a konala zázraky. Nelze se tedy divit, že je tady po ní ledacos pojmenováno.
Ještě před hradbami se rozkládá Plaza de Santa Teresa. Kostel San Pedro byl postaven ve 12.století z růžového pískovce.
Za nejhezčí bránu je považována Puerta del Alcázar. Rovněž před ní stojí moderní monument, věnovaný patronce města.
Palacio de los Dávila sloužil ve 13.-16.století jako sídlo jedné z nejvlivnějších ávilských rodin. Za palácem protíná hradby Puerta del Rastro.
Barokní klášter sv.Terezy (Convento de Santa Teresa) byl postaven v 17.století na místě, kde se světice narodila. Kapli zdobí výjevy, zachycují její zázraky a nadpřirozené schopnosti, nechybí ani levitace.
Sousoší v zahradě zase připomíná událost z dětství, kdy sedmiletá Tereza se svým bratrem utekli z domova, aby mohli jako mučedníci zemřít v bojích s Maury.
Náměstí a brána jsou rovněž pojmenovány po sv.Tereze. Aby se to ale nepletlo, je to pouze Plaza a Puerta de Santa. V Ávile totiž stačí říct "svatá" a každému je jasné, o koho se jedná.
Hlavní náměstí je trochu zvláštní, radnice ho totiž rozděluje na dvě části. Malé náměstí se oficiálně jmenuje Plaza de la Victoria, místní mu ale stejně říkají "chico". Jeho jižní stranu uzavírá kostel San Juan, kde byla pokřtěna sv.Tereza.
Mezi ávilské speciality patří víno, čokoláda a hlavně yemas, což je sladkost, vyráběná z vajec, citrónu a cukru.
Katedrála stojí na místě kostela San Salvador z počátku 11.století, nejstaršího gotického kostela ve Španělsku. Katedrála se stavěla v průběhu 12.-15.století a je vytvořena ve smíšeném románsko-gotickým stylu.
U brány Puerta del Alcázar lze vystoupit nahoru a projít se po hradbách. Vzhledem k tomu, že část se jich momentálně opravuje, je nutno procházku rozdělit na dvě části.
Convento de San José pochází z roku 1562 a byl to vůbec první klášter, založený sv.Terezou.
Nedaleko odsud stojí Santa Maria de la Antigua. Bohužel je už v souladu se svým názvem opravdu natolik stará, že se rozpadá.
Monasterio de Santa Ana je sice velký, ale postupné přístavby způsobily, že samotný kostel není prakticky vůbec vidět.
Vrcholnou stavbou bourbonského Madridu je honosná třída Gran Via, která letos slaví 100 let. V roce 1910 nechal král Alfonso XIII. zbourat 30 bloků starých domů mezi Plaza de Espaňa a Plaza de Cibeles. Na jejich místě vyrostly paláce, divadla, kavárny a luxusní obchody.
Stavět se začalo od jihu, kde stojí palác Metrópolis z roku 1911. Za ním je palác Grassy, dnes sídlo firmy Rolex.
Hlavní část Gran Vii vznikla v letech 1910-1927, poslední mrakodrapy na Plaza de Espaňa však vyrostly až v padesátých letech.
Sídlo společnosti Teléfonica bylo postaveno v letech 1926-29 podle vzoru newyorských mrakodrapů. Je vysoké 88 metrů a byl to první mrakodrap v Evropě.
Náměstí Callao je centrem milovníků filmu. Nachází se tady celkem 7 kin, umístěných většinou v palácích ve stylu art-decco. Jedno z nich se tak dokonce přímo jmenuje (Art Decco Cine Callao).