Vyplouváme z Heraklionu v 7,00 hodin. Díky rychlolodi Panagia Thalassini se cesta z Kréty na Santorini v letošním roce zkrátila z původních 4,5 hodiny na 2 hodiny. Ze Santorini do přístavu Pireus je to pak další 4 hodiny.
Santorini je nejjižnější z Kykladských ostrovů, jeho vzdálenost od Heraklionu je 70 námořních mil (tj. 126 km). Ostrov je vulkanického původu, kaldera má tvar půlměsíce. Jeho plocha je 76 km2, od severu k jihu měří 18 kilometrů a v současné době na něm žije 7.000 stálých obyvatel.
Další název ostrova je Théra, což doslova znamená "Země". Jméno Santorini pochází až z období Benátčanů, kteří zdejší hlavní kostel zasvětili sv.Ireně. Ze "Santa Irini" se postupně vyvinulo "Santorini".
Na jeho místě byl původně skalnatý ostrov Strongyli kruhového tvaru ("strongyli" znamená "okrouhlý"). Ten se ovšem propadl při výbuchu sopky kolem roku 1500 př.n.l. a zůstala z něj pouze kaldera ve tvaru půlměsíce. Jednalo se o největší zemětřesení v historii civilizovaného světa. Vlna tsunami, která jej doprovázela, dosahovala ještě u Kréty výšky 70 metrů a byla jednou z příčin zániku minojské kultury (v roce 1450 př.n.l. dobyli oslabenou Krétu Mykéňané).
Pozůstatky měst z doby bronzové, zasypaných 30timetrovou vrstvou prachu a popela, svědčí o tom, že lidé byli na katastrofu zřejmě připraveni. Našly se zde totiž fresky, nádobí a nástroje, ale na rozdíl od italských Pompejí, se kterými bývají často srovnávány, žádné cennosti a žádná těla.
Santorini, resp. předchozí ostrov Strongyli, bývá často ztotožňováno s bájnou Atlantidou. Popis ostrova, jeho zřízení i doba a rozsah zkázy odpovídají Platónovým dílům.
Ostrov znovu osídlili teprve o 500 let později Dórové a zůstal nezávislý až do konce perských válek, kdy se stal součástí Delského spolku. V něm měly ale stále výraznější roli Athény, takže se ostatní členové dostaly nakonec zcela pod jejich vliv.
Poté se stala Théra součástí ptolemaiovského Egypta, římské provincie Asia, v období Byzantské říše byla členem Egejské themy, která byla po skončení křižáckých válek věnována Benátčanům jako odměna za jejich námořní podporu.
V roce 1537 dobyl Théru pirát Chairedin Barbarossa, který ji daroval tureckému sultánovi. Turci se zde ale nikdy neusadili, pouze jedenkrát za 2 roky posílali správce zkontrolovat, zda obyvatelé odvádějí dostatečné daně. Součástí Řeckého království se stává ostrov hned v roce 1830 na základě londýnského protokolu.
Santorini je dnes vlastně souostroví, které kromě hlavní Théry tvoří ještě čtyři další ostrovy. Dva černé ostrovy Palea Kameni (Starý spálený ostrov) a Nea Kameni (Nový spálený ostrov) vznikly při pozdějších erupcích a jejich základem je černá láva. Druhý největší ostrov Therasia a malý ostrůvek Aspronisi jsou rovněž zbytky Strongyli. Spojíme-li si v duchu tyto tři ostrovy, dostaneme kružnici, která ohraničuje jeho původní plochu.
Kaldera dosahuje podle odhadu hloubky 400 metrů a byla svědkem celkem 14 erupcí. Poslední z nich v roce 1956 zničila 90% všech obydlí, takže musela být vystavěna znovu. Proto má dnes architektura Santorini tak jednotný styl.
Na ostrově je hodně kostelů a kostelíčků. Po roce 1537 totiž obnovili Turci ortodoxní náboženství, které zde sice existovalo už za Byzantské říše, ale bylo později potlačováno Benátčany na úkor katolicismu. Turci tady nikdy trvale nežili, proto se sem ani nesnažili zatáhnout islám, ale řekli si "ať se křesťané mydlí sami mezi sebou", což se jim opravdu povedlo - obyvatelé Santorini se trumfovali a stavěli jak katolické, tak pravoslavné chrámy. Většina je jich dodnes v soukromých rukou.
Santorini má dva přístavy. Starý přístav leží pod hlavním městem Fira a dostat se z něj nahoru lze jedině pěšky, na oslu nebo lanovkou. Nový přístav Athinios je v jižní části ostrova a serpentiny odsud vyšplhají také autobusy. Vzhledem k nedostatku cest je jich však málo, autobusáci se různě prohazují a nikdy nemáte jistotu, že tím, kterým jste přijeli na první zastávku, také dojedete až do cílové stanice.
Fira je celkem mladé město. Hlavním městem ostrova je teprve od počátku 19.století, předtím jím byl Pyrgos.
Hlavní katedrála, nacházející se v jeho spodní části, je ortodoxní a je zasvěcena Ypapanti (Uvedení Ježíše do chrámu). Častěji se jí však říká P.Maria Belonias podle jejího stavitele Marca Belonia.
Na kopci v severní části města stojí katolický Dóm a dominikánský klášter. Klášter sv.Kateřiny byl založen v roce 1596 jednou mladou Řekyní z ostrova za podpory biskupa Antoine de Marchise. V současné době tvoří jeho komunitu milosrdné sestry různých národností.
Archeologické muzeum je dnes zavřené, nejcennější poklady - rekonstruované fresky z Akrotiri - si ovšem můžeme prohlédnout v kongresovém centru. Akrotiri bylo historických centrem ostrova před erupcí a dodnes není vlastně vyjasněno, zda se jednalo o samostatnou kulturu (některými historiky je nazývána "akrotirská") nebo zda ostrov byl minojskou kolonií. Obě civilizace se vyvíjely ve stejnou dobu a měly spoustu shodných rysů.
Nástěnné malby pochází z konce 16.století př.n.l., nejznámější z nich jsou "Boxující děti" a freska "Kněz s obětí", která bývala v minulosti mylně nazývána "Rybář". Jelikož muž na ní nemá žádné oblečení, nejednalo se očividně o rybáře, který jde prodat svůj úlovek na trh, ale o kněze, nesoucího obětní dar.
Boxující děti také nejsou projevem žádného militantního chování. Akrotirská kultura byla stejně jako minojská mírumilovná a soustřeďovala se spíše na rozvoj těla a ducha a box patřil k nejpopulárnějším sportům. To je další důvod, proč je Théra srovnávána s Atlantidou.
Jelikož Santorini je čistě vulkanického původu, tvoří prakticky veškeré podloží ostrova pemza, která se zde také dodnes těží a vyskytuje se ve třech barvách - bílé, černé a červené.
Nejčastější je ovšem barva černá. Černá barva lávového písku dává také zcela zvláštní atmosféru plážím letoviska Kamari.
Dnešní Kamari vyrostlo až po zemětřesení v roce 1956. Novou vesnici se totiž rozhodli její obyvatelé postavit mnohem blíž k moři a výrazu "kamari" se dodnes používá v Řecku jako označení pro něco, co vzniklo z čisté vody a povedlo se to.
Na lávovém písku se pěstuje také vinná réva. Víno se ovšem na Santorini zastřihává a splétá do košíčků, aby nevyrostlo vysoko a drželo se při zemi. Jelikož je na ostrově problém s vodou (jsou zde pouze čtyři prameny), využívají místní pěstitelé toho, že lávovitá půda je pórovitá, takže nízké keře chytají ráno vláhu zespodu.
Lávové víno bývá chutí a cenou přirovnáváno k našemu "slámovému vínu", o čemž jsme se mohli přesvědčit ve vinném závodě, patřícím od roku 1660 rodině Kutsoyianopulos.
Ia leží na samém severním konci Santorini a za dobrého počasí jsou odsud vidět další kykladské ostrovy. Ia je druhým největším městem ostrova, historicky je ale nejvýznamnější a také nejkrásnější. Většina typických obrázků Santorini, všechny ty bílé domky s modrými kupolemi na předních stránkách publikací o Řecku, nepochází z Firy, ale právě odsud.
Pyrgos se rozprostírá pod nejvyšší horou ostrova Profitis Ilias (čili "Prorok Eliáš"), vysokou 564 metrů. Jako jediná také není tvořena pemzou.
Na Santorini bylo vybudováno celkem pět benátských hradů - Apanomeria (ve městě Ia), Skaros (ve Fiře), Emporio (na jihu), Akrotiri a Pyrgos. Všechny byly z velké části zničeny při zemětřeseních. Nejzachovalejší je hrad Pyrgos, kolem nějž se rozkládá dnešní město.
Pyrgos byl až do roku 1800 hlavním městem Santorini. Právě sem přijížděl turecký správce kontrolovat ekonomickou situaci ostrova. Dnes se zde nachází jediné mezinárodní letiště na Kykladských ostrovech. Ve skutečnosti je ovšem vojenské a letecké společnosti musí každý rok znovu žádat Ministerstvo obrany o výjimku.
Kréta je kupodivu dosti hornatá. Tři pohoří, táhnoucí se od západu k východu (Lefka Ori, Ida a Dikti) sahají až do výšky 2500 metrů a rozdělují ostrov na dvě rozdílné části.
Naprostá většina letovisek se nachází na severu, kde se moře pozvolna svažuje, zatímco jižní pobřeží je skalnaté a koupat se zde dá pouze v malých zátokách. Na jihu a ve vnitrozemí Kréty se však dochovalo nejvíc typických krétských vesniček.
Také každé středisko na severním pobřeží má svého staršího "bratříčka" o pár kilometrů výš v horách (např. Malia - Stará Malia). Jedinou výjimkou je snad právě Stalida, kde jsme ubytovaní.
Šňůra letovisek Hersonissos-Stalida-Malia, začínající přibližně 30 kilometrů východně od Heraklionu, patří na Krétě k nejrušnějším. Souvislý pás pláží, hotelů, obchodů, restaurací a taveren tady tvoří celkem 8 kilometrů.
Hotelový komplex Cactus Beach je jedním z těch dražších a luxusnějších, proto nás nemile překvapilo, že rozměry našeho pokoje jen o necelý metr přesahovaly šířku královské postele, kterou zde navíc vydávali za dvoulůžkovou. Po výměně pokoje bylo naštěstí již všechno v pořádku a nový standard odpovídal zaplaceným cenám.
Na severu se nachází také všechna čtyři největší města ostrova, která tvoří zároveň správní centra čtyř krétských provincií - od západu k východu to jsou Chania, Rethymno, Heraklion a Agios Nikolaos. Každé z nich je přitom zcela jiné a odpovídá "své" historické epoše - Agios Nikolaos je klidný přístav, Heraklion se začal rozrůstat teprve v sedmdesátých letech minulého století, kdy se stal hlavním městem, Rethymno je stráženo mohutnou benátskou pevností a jemu celkem podobná Chania bývala metropolí ostrova před Heraklionem (včetně časů jeho krátké nezávislosti).
I když dnes považujeme Krétu za kolébku evropské civilizace, v minulosti si dlouho období samostatnosti nezažila. Po pádu minojské kultury se už vlastně nikdy nevzpamatovala a postupně ji ovládali Mykéňané, Řekové, Římané, Byzantská říše, křižáci, Benátčané a Turkové.
K Řeckému království byla Kréta připojena teprve v roce 1913, když se ale místních obyvatel ještě dnes zeptáte na jejich národnost, tak vám řeknou, že nejsou žádní Řekové, ale Kréťané.
Kréta je rozdělena na čtyři prefektury. Na západě se nachází Chania a Rethymno. Západní Kréta je na rozdíl od ostatních oblastí celkem zelený kraj, rozprostírající se na svazích pohoří Lefka Ori (Bílé hory).
V roce 1645 se právě tady poprvé vylodili Turci a Chania brzy padla. Brzy padlo také Rethymno, teprve potom se Kréťané spojili se svými dosavadními dobyvateli Benátčany a začali bojovat.
V roce 1648 se Turci zastavili u hradeb Candie (dnešní Heraklion) a zůstali tam trčet celých 21 let. Heraklion a s ním i celá Kréta padl až v roce 1669.
Na rozdíl od ostrova Santorini, kde se Turci trvale nikdy neusadili, byla situace na Krétě zcela jiná. Začala násilná islamizace a kolonizace území tureckými přistěhovalci, která zde navíc trvala déle než ve zbytku Řecka.
Přestože Kréťané bojovali v řeckém osvobozeneckém boji, při vyhlášení Řeckého království v roce 1830 se na ně v Anglii z politických důvodů "zapomnělo" a Kréta tak byla ponechána ještě na dlouhá léta v moci Turků, kteří ji na nějakou dobu nechali dokonce spravovat Egypťany. Právě toto "historické opomenutí" je dodnes příčinou nedůvěry Kréťanů vůči Řekům.
Proti Turkům vznikla na ostrově řada povstání. Tragédie, spojená s vlnou revolucí v roce 1866, je těsně spojena také s klášterem Arkadi (Moni Arkadi).
V době okupace se kláštery stávaly útočištěm pro ženy a děti, jejichž muži odešli bojovat do hor. Zároveň byly kláštery nositeli vzdělání, náboženství a také skladištěm zbraní.
Když byl klášter Arkadi obležen Turky a bylo již jasné, že se nemůže déle udržet, shromáždilo se 961 jeho obyvatel v prachárně, kterou vyhodili do povětří. Raději volili sebevraždu, než by se vydali do rukou nepříteli.
K této události došlo 9.listopadu 1866 a klášter Arkadi je dnes národním svatostánkem a symbolem hrdinství. Akce měla však také praktický význam, protože tato oběť zaměřila světové veřejné míněné na vyřešení krétské otázky.
Klášter Arkadi byl založen v 5.století, jeho dnešní podoba ve stylu krétsko-benátské renesance je výsledkem přestavby z 15. a 16.století.
Klášterní kostel pochází z roku 1537 a je dvoulodní. Jedna loď je zasvěcena sv.Konstantinovi a sv.Heleně, druhá Přeměně J.Krista. Ikona "Ukřižování Ježíše Krista" na sobě údajně nese stopy skutečné krve.
Na nádvoří stojí cypřiš, na němž je šipkou označena turecká kulka, která se do něj zaryla. Z klášterních budov je nejlépe zrekonstruována jídelna. Čtyři místnosti jsou nepřístupné, protože v nich dosud žijí mniši, zabývající se správou kláštera.
Prachárna byla jako jediná stavba ponechána při rekonstrukci bez střechy na památku obětí zdejší tragédie.
Poblíž kláštera se nachází také malé mauzoleum, které bylo zřízeno v roce 1910 a byly do něj uloženy lebky obětí národně osvobozeneckého boje.
Chania byla metropolí Kréty od roku 1850 až do roku 1972. Hlavním městem ji určili Turci, protože to bylo zároveň první místo, kde se na Krétě vylodili.
V antice se Chania nazývala Kydonia. Město bylo založeno v roce 2200 př.n.l. králem Kydonem, po němž je pojmenováno také ovoce "kydonia", česky "kdoule".
Turci odešli z ostrova v roce 1898 a země byla pak rozdělena na čtyři prefektury (anglickou, francouzskou, italskou a ruskou), správcem byl zvolen poslední řecký král princ Jiří.
Samostatná Kréta existovala v letech 1898 až 1913. Dne 30.května 1913 byl ostrov konečně připojen k Řecku. První řecká vlajka byla vztyčena na pevnosti Firkas, střežící vstup do chanijského přístavu, a symbolicky zde vlaje dodnes.
Mnozí návštěvníci považují Chaniu za nejkrásnější krétské město a to zejména z toho důvodu, že historické centrum zde není narušeno moderním přístavem, jako je tomu například v Rethymnu.
V Chanii se sem prostě nový přístav již nevešel a byl proto postaven 6 kilometrů za městem. Díky tomu se v jeho středu dodnes nachází "benátské městečko". Chania bývá proto někdy nazývána také "krétskými Benátkami" a není to kvůli tomu, že by se rozprostírala na vodních kanálech.
Benátské patricijské domy zůstaly zachovány v úzkých uličkách a můžeme do nich klidně nahlédnout, protože se v nich dnes většinou nachází obchody a restaurace. To je rovněž případ bývalé benátské lodžie.
Archeologické muzeum je umístěno v gotickém katolickém kostele, zasvěceném sv.Františkovi. Kostel byl součástí františkánského kláštera, Turci jej přestavěli na mešitu, později v něm bylo kino a vojenské skladiště.
Na téže ulici stojí také malý katolický kostel, v němž bylo zřízeno Muzeum lidové tvořivosti. Svému účelu však naštěstí dodnes slouží relativně nová katedrála Agia Triada, která je ortodoxní a byla postavena v 19.století.
Ulička Skridlof s vystavenými kabelkami a dalšími koženými výrobky nás pak již neomylně dovede k tržnici. Její neoklasicistní hala byla postavena v roce 1911 podle budovy tržnice v Marseille. Základna má tvar rovnoramenného kříže, každé rameno je určeno pro jiný druh zboží - olivy, ryby, sýry a koření.
Janičářská mešita, stojící v benátském přístavu, je první mešitou na Krétě. Postavena byla Turky hned v roce 1645 a dnes slouží jako umělecká galerie. Maják a kostelík sv.Mikuláše (Agios Nikolaos) pocházejí z egyptského období.
Někdo považuje za nejkrásnější krétské město Chanii, někdo Rethymno (Rethimnon). Rovněž tady je staré město vystavěno kolem pevnosti (forteza), která je však větší než v Chanii a bývá srovnávána spíše s pevností v Heraklionu.
Benátský přístav je v Rethymnu více otevřený a nikdy vlastně nebyl plně používán. Benátčané jej totiž neustále přestavovali, protože nebyli spokojeni s jeho obrannými schopnostmi. Dnes odsud jezdí i velké trajekty, což ubírá starému městu poněkud na romantice.
Archeologické muzeum se nachází v bývalém benátském vězení. Nejkrásnější památkou města je renesanční kašna Rimóndi, kterou nechala v 17.století postavit bohatá šlechtická rodina Rimóndiů.
Mešita Tis Nerantsés vznikla v 17.století přestavbou benátského kostela. Její minaret sloužil dříve jako vyhlídka, v současné době jej však musí podpírat lešení, aby sám nespadl.
Krétu můžeme bez nadsázky označit za území, kde se zrodila dnešní Evropa. Za první evropskou civilizaci považujeme minojskou kulturu, která vznikla kolem roku 3000 př.n.l. Pojmenována byla podle krále Minoa a jejím centrem byl palác Knóssos.
Vykopávky začaly v Knóssu v roce 1870, systematicky je však prováděl až Sir Arthur Evans od roku 1900. Ten se také podílel na jejich zrestaurování a rozdělil minojskou civilizaci na období. Toto dělení se používá dodnes:
1. doba předpalácová (2600-2000 př.n.l.) - klanová organizace, architektura získává postupně základní prvky, ale ještě neexistují paláce
2. starší palácová doba (2000-1700 př.n.l.) - sociální organizace, vznikají paláce v Knóssu, Festu, Malii a Zakru
3. mladší palácová doba (1700-1450 př.n.l.) - původní paláce byly zničeny přírodními katastrofami, na jejich místě jsou postaveny paláce nové
4. postpalácová doba (1450-1150 př.n.l.) - mykénská nadvláda, vnitřní spory kvůli rozdělení dle majetku
Minojská civilizace byla mírumilovná a nevedla žádné války. Okolní ostrovy si podmaňovala ekonomicky a díky výborné organizaci. Nashromážděné bohatství bylo věnováno kultuře ducha a těla, dařilo se zde vědcům a filozofům. Ve svém vrcholném období se jednalo o dokonale organizovaný stát s propracovaným sociálním systémem.
Vznik minojské civilizace je samozřejmě spojen s legendou. Vládce bohů Zeus byl velký záletník a užíval si s bohyněmi i pozemskými ženami. Když se zamiloval do fénické princezny Evropy, neváhal ani na okamžik a v podobě bílého býka se zlatými rohy ji unesl právě na Krétu.
Zeus s Evropou spolu měli tři syny, mezi které byla Kréta rozdělena. Všichni tři se ale zamilovali do jednoho chlapce. Ve vzájemných bojích mezi nimi pak zvítězil s pomocí strýčka Poseidona Minoas, kterému připadla Kréta celá.
S palácem Knóssos je kromě toho spojena rovněž pověst o Daidalovi, který tady postavil labyrint, do něhož král Minoas uvěznil Minotaura. Když pak Daidalos se svým synem Ikarem Krétu opouštěl, zhotovil vosková křídla, aby mohli přeletět přes moře... to už je ale jiná legenda.
Palác v Knóssu vznikl ve starší palácové době a po přírodní katastrofě v roce 1700 př.n.l. byl postaven celý znovu. Většina zdejších nálezů je proto datována do doby kolem roku 1600 př.n.l.
Hlavní vstup tvoří západní propylaje, na něž navazuje koridor, kudy kráčela procesí. Část slavnostního průvodu je dosud zobrazena na stěně jižních propylají. Dvě fresky ze 16.století př.Kr. zachycují tzv. "nosiče číší" (v doslovném překladu "číšníky").
Býčí rohy, které vidíme na balustrádě, jsou znakem celé minojské kultury. Býk byl posvátné zvíře a řadou stylizovaných býčích rohů byly původně zakončeny všechny budovy. Nejednalo se tedy o žádné hradby, jelikož Minojci neválčili, ale spíše o ochranné symboly.
Jednotlivá palácová křídla se rozkládala kolem centrálního nádvoří a v každém z nich byla kromě obytných prostor odkryta také rozsáhlá skladiště a obchody. Velké nádoby (tzv. pithoi) sloužily především na uchování těch nejcennějších potravin - vína a olivového oleje.
Západní křídlo bylo zřejmě nejdůležitější z hlediska panování. Nachází se zde třídílná svatyně a trůní sál, který sloužil zároveň jako soudní síň. Trůny jsou zde dokonce dva - dřevěný trůn je kopie, ale alabastrový trůn v zadní místnosti je originál. Na freskách jsou znázorněni gryfoni - bytosti, složené z "nejlepších" částí více zvířat. Nádoba před trůnem byla určena pro rituální očistnou lázeň.
Centrální nádvoří se nachází nahoře, tedy vlastně na střeše paláce. Plocha je zcela prázdná, protože právě tady probíhala tzv. "býčí hra", při níž mladíci přeskakovali býka.
Způsob jejího provedení je díky freskám znám, dodnes se ale historikové nemohou shodnout na tom, zda to bylo sportovní zápolení nebo zkouška dospělosti, kterou musel v určitém věku podstoupit každý chlapec. V každém případě se jednalo o dosti odvážný akrobatický kousek - chlapec se rozběhl čelem proti býkovi, zachytil se jeho rohů a zvíře přemetem přeskočil.
Východní palác sloužil jako královská rezidence. Scházelo se do něj z centrálního nádvoří dolů po tzv. velkém schodišti. Součástí paláce byl rovněž vodovod, jeho zařízení svědčí o tom, že Minojci znali vanu i vodní záchod.
Voda byla zřejmě obecně oblíbeným živlem. Královnin megaron je zdoben freskami s delfíny a dalšími vodními živočichy. Králův megaron bývá naproti tomu nazýván "hala dvojbřitých seker". Dvojbřité sekery, tzv. labrys, sloužily k obětování posvátného býka.
Motivy "býčí hry" zdobí také fresky v Severním paláci. Divadlo, nacházející se rovněž v této části areálu, se liší od pozdějších řeckých a římských amfiteátrů. Minojské divadlo připomíná spíše schody a sloužilo zejména k výuce.
Nejzachovalejší freskou v Knóssu je tzv. "Princ s liliemi". Tento kolorovaný reliéf pochází rovněž ze 16.století př.n.l. a představuje kněze, kráčejícího ve slavnostním procesí. Zřetelně je na něm vidět, že zatímco o své oblečení se Minjoci příliš nestarali, věnovali značnou péči svým vlasům.
Tohoto trendu si všimneme také na dalších freskách, umístěných v Archeologickém muzeu v Heraklionu, kam návštěvník Knóssu většinou pokračuje. Mimo jiné i kvůli zvýhodněné ceně kombinované vstupenky...
Archeologické muzeum v Heraklionu je považováno za jedno z nejcennějších nejen na Krétě, ale v celém Řecku. Nálezy z řeckých ostrovů byly totiž většinou převezeny do Národního archeologického muzea v Athénách. Krétská vláda však vydala nařízení, že veškeré poklady musí zůstat na ostrově a umístila je do heraklionského muzea.
Všechny nálezy z Kréty se zde systematicky shromažďují již od roku 1883 a jsou přehledně uspořádány v jednotlivých místnostech od doby kamenné až po konec minojského období. K nejvzácnějším patří:
minojské pohřební nádoby - Minojci pohřbívali mrtvé v pozici dítěte v matčině lůně,
disk z Festu - ukázka lineárního písma A, prvního písma na světě,
hadí bohyně - kněžka s odhalenými ňadry provádí náboženské rituály,
býčí hlava - nádoba k nalévání vína při obřadech, oči jsou z křišťálu, čumák z perleti,
dvojbřité sekery,
terakotové sošky,
váza s chobotnicí,
skok přes býka,
akrobat ze slonoviny,
sarkofágy,
fresky,
klenotnice.
Heraklion je hlavním městem Kréty teprve od roku 1972, do té doby to bylo spíše poklidné přístavní městečko. Tento administrativní zásah však způsobil, že za posledních 30 let vzrostl počet jeho obyvatel na 150.000.
Přístav byl na tomto místě už v antické době, první osadu založili ale až Arabové v 9.století a k nějakému rozvoji dochází teprve za Benátčanů, do jejichž rukou se město dostalo počátkem 13.století.
V benátském období se město jmenovalo Candia a většina dochovaných historických staveb pochází právě z této doby. Benátské hradby byly postaveny v 16.století, jsou dlouhé 3,5 kilometru a obsahují celkem 7 bašt a 4 brány.
Náměstí svobody (Platia Eleftherias) dominuje socha Venizelose, politika, který se nejvíce zasloužil o spojení Kréty s Řeckem v roce 1913.
Benátská fontána z roku 1588, zvaná Bembova kašna, je dnes součástí pouliční kavárny a kdyby jste ji cílevědomě nehledali, tak si jí ani nevšimnete.
Kostel sv.Kateřiny (Agia Ekaterini) pochází z roku 1555 a dnes je v něm umístěno Muzeum ikon. Vedle stojící katedrála Agios Minas byla postavena v klasicistním stylu v 19.století a jedná se o největší kostel ve městě. Původní malý kostelík sv.Mináse, který naštěstí nebyl zbořen, je z 15.století.
Morosiniho kašna vznikla v roce 1628 a díky svým vyobrazením bývá nazývána "kašna se lvy". Benátský dóže Morosini dal postavit počátkem 17.století rovněž benátskou lodžii, v níž je dnes umístěna radnice. Bazilika Agios Markos vznikla již ve 13.století a sloužila jako hlavní kostel Benátčanů.
Chrám Agios Titos byl původně postaven Turky jako mešita. Teprve počátkem 20.století byl vysvěcen jako kostel a věnován sv.Titovi, což byl první biskup a patron ostrova. Na Krétu přijel v roce 52 společně s apoštolem Pavlem a rozšiřoval zde křesťanství. Jeho pozlacená lebka je uložena v boční kapli.
Přístavu dominuje benátská pevnost. Na nábřeží se nachází rovněž bývalý benátský arzenál, v němž Benátčané stavěli a opravovali své galéry.
Benátská pevnost (za Turků zvaná Koules) byla postavena v 16.století. O jejím původu svědčí lev sv.Marka nad vchodem a o jejím zabezpečení skutečnost, že byla Turky dobyta teprve po 21 letech.
Anopolis je malá horská vesnička nedaleko Heraklionu, kterou z jejího klidu vytrhne pouze pravidelné konání krétských folklórních slavností. Také některé postavy na obrazech v místním kostele jsou oděny v krétských krojích - bílé košile, modré kalhoty a vesty, vysoké holínky černé nebo bílé barvy.
Krétská hudba se od řecké poněkud liší. Typickým nástrojem není bouzouki, ale lyra, což je smyčcový nástroj, připomínající malé housličky, na které se ovšem hraje "na koleně".
Jako v celém Řecku se samozřejmě i tady tančí zorbas. Přesněji řečeno - právě na Krétě tento tanec vznikl, když se zde natáčel v roce 1964 film Řek Zorba. Protože se jeho představitel Anthony Quinn nemohl rychle naučit originální figury původního krétského tance, vytvořil pro něj skladatel Mikis Theodorakis jednodušší variantu...
Elounda leží 10 kilometrů severně od Agios Nikolaos. Tato vesnice se stala známou v 60. a 70.letech, kdy zde vyrostly nejstarší krétské hotely. Později vláda uvalila větší daně a poplatky na pozemky, takže hotelové komplexy v Eloundě zůstaly dodneška největší a nejdražší.
V antické době stávalo na tomto místě město Olous, které je však dnes již pod vodou. Vlivem tektonické činnosti v oblasti totiž východ Kréty stále klesá do moře, takže časem došlo k tomu, že se město potopilo a od pevniny se oddělil ostrov Spinalonga.
Pod názvem Spinalonga existují dvě věci - jednak je to jméno malého ostrova s benátskou pevností a pozdější kolonií malomocných, jednak název pro poněkud větší poloostrov (vlastně rovněž bývalý ostrov), který je s vesnicí Elounda spojen náspem, ústícím u Canal Baru.
Obvod ostrova je pouhých 900 metrů. Název Spinalonga je teprve benátský a jeho výkladů je několik. Jeden z nich říká, že Spinalonga znamená "naproti Eloundě".
Benátčané byli na Krétě od roku 1204, teprve v 16.století se ovšem rozhodli opevnit tento malý ostrůvek. Pevnost byla v jejich době čistě vojenská, posádka čítala asi 1500 mužů.
V roce 1669 dobyli Krétu Turci, dva ostrůvky ovšem zůstaly v rukou Benátčanů až do roku 1715. Spinalonga byla právě jedním z nich. Teprve potom ji osídlili turecké rodiny.
Turci odešli v roce 1898 a v roce 1903 rozhodla krétská vláda o tom, že sem budou umístěni malomocní z celé Kréty. Nemocní dostali peněžní částku, aby mohli na ostrově přežít, jinak byli ale odkázáni sami na sebe. Leprácká kolonie na Spinalonze byla zrušena až v roce 1957.
Jednotlivé budovy pevnosti odpovídají době svého vzniku. Benátské stavby, pocházející ze 16. a 17.století, jsou většinou zničené a popadané. Malomocní se zde ubytovali, ale díky své nemoci nebyli schopni je udržovat, takže domy dožívaly stejně jako lidé, kteří v nich bydleli.
Otomanské domy byly postaveny Turky v 18. a 19.století a nacházely se v nich většinou obchody. Dnes jsou zrestaurované, s barvami to ovšem restaurátoři poněkud přehnali.
Benátské cisterny sloužily jako nádrže na vodu. Na ostrově není jediný pramen, takže kromě dopravované vody byla zachycená dešťovka jediným zdrojem.
Kostelík je ortodoxní, oproti podobným svatostánkům jej však zdobí málo fresek, protože na ně již nezbyly peníze.
Hlavní brána je benátská, ale nápis na ní se stal spíše symbolem v době, kdy zde byla leprácká kolonie. Říká se, že jej každý viděl pouze jednou, protože kdo branou prošel, už se nevrátil nikdy zpátky.
Strach z nákazy byl tak veliký, že i těm, kdo se uzdravili nebo dětem malomocných, které se narodily zdravé, nebylo umožněno ostrov opustit. Teprve v posledních letech před zrušením kolonie byla povolena jejich adopce.
Dva domy s balkóny byly postaveny teprve ve 20.století a říká se jim "domy živých". Když si totiž řada uzdravených uvědomila, že se nedostanou z ostrova pryč, tak se alespoň snažila nepoddávat apatii jako ostatní a život si zde zpříjemnit.
Návštěvu pevnosti končíme symbolicky na místním hřbitově. Za dobu existence kolonie zemřelo na ostrově více než 1000 malomocných. Mrtví byli pohřbíváni v betonových sarkofázích.
Záliv Kolokitha leží na východní straně poloostrova Spinalonga. Plavba vede kolem malého ostrova, na němž je umístěna rezervace endemické kozy kri-kri, a při koupání v průzračných vodách tady lze narazit také na zbytky potopeného města Olous.
Agios Nikolaos je správním centrem nejvýchodnější krétské provincie Lassithi. Město má 15.000 obyvatel a už v antickém období zde býval přístav blízkého dórského střediska Lato.
Jeho původní jméno bylo Mirabello, což doslova znamená "krásný pohled". Záliv, u něhož Agios Nikolaos leží, se proto dodnes nazývá Mirabelský. Samotné město bylo přejmenováno na počest malého byzantského kostelíka z 11.století, zasvěceného sv.Mikulášovi.
Zvláštností Agios Nikolaos je jezero uprostřed města, v němž se podle legendy koupala bohyně Athéna. Jezero Voulismeni dosahuje hloubky 64 metrů a původně bývalo sladkovodní. Po prokopání kanálu je slané.
Vesnice Agia Varvara neboli Svatá Barbora se nachází přesně uprostřed Kréty. Už Římané postavili na pomyslném středu kapličku a jak ukázala nejmodernější měření, spletli se pouze o 200 metrů.
Agia Varvara leží v nadmořské výšce 500 metrů a jižně od ní již začíná Messarská nížina. Její název pochází ze spojení "messa ori", což znamená "mezi horami", jelikož nížina je sevřena pohořími Idi a Diktion. Na dohled leží nejvyšší hora Kréty Psiloritis, dosahující výšky 2456 metrů n.m.
Messarská nížina je jednou z nejúrodnější oblastí ostrova. Na celé Krétě roste údajně 35 miliónů olivovníků, přestože jejich zavlažování není jednoduchou záležitostí a musí se k němu využívat voda z podzemních vrtů. Krétské olivy jsou proto menší a lisují se zastudena i s peckou. Možná i díky této náročné přípravě je krétský olivový olej pravidelně vyhlašován nejkvalitnějším na světě.
Kréta dosáhla vrcholu v období minojské civilizace, jejíž rozkvět byl přetržen přírodní katastrofou, způsobenou zřejmě kolem roku 1500 př.n.l. výbuchem sopky na ostrově Santorini. Po roce 1450 př.n.l. začíná úpadek - Krétě vládnou Mykéňané, od 6.století př.n.l. Dórové a od 1.století př.n.l. Římané, kteří zřizují nové centrum v Gortyně.
Gortyna (Gortys) pak byla 500 let nejmocnějším městem ostrova. V roce 65 př.n.l. se stala dokonce hlavním městem římské provincie Kyrenaika, která kromě Kréty zahrnovala také území dnešní Libye. Město mělo až 200.000 obyvatel a zničili jej teprve počátkem 9.století Saracénové.
Bazilika je zasvěcena sv.Titovi. Sv.Titus byl žákem apoštola Pavla, se kterým přišel na Krétu. Na rozdíl od něj zde ale zůstal a dál šířil křesťanské učení. Bazilika byla postavena v 6.století na místě, kde údajně zemřel.
Odeion pochází již z 1.století př.n.l. Jedná se o malé divadlo, na podstavcích stály původně sochy význačných osobností města. Některé sochy neměly hlavy, což bylo veskrze praktické opatření - hlavy se měnily podle toho, kdo byl právě aktuální.
Do zadní stěny odeionu byly při jeho stavbě vsazeny kvádry, na nichž je vytesán tzv. "gortynský zákoník". Nápisy pochází z doby kolem roku 500 př.n.l. a jedná se o nejstarší zaznamenané řecké právo.
Zákony řeší především majetkové a rodinné záležitosti, zabývají se například exekucí majetku při neplacení dluhů nebo jeho rozdělením po rozvodu.
Text má celkem 600 řádek a je zapsán v tzv. bústrofedózním čili volském písmu, což znamená, že se jeden řádek čte zleva doprava a další zase zprava doleva, tedy tak, jak volové orají brázdu.
V zahradě za odeionem stojí posvátný platan. Pod tímto stromem došlo údajně ke splynutí Dia a princezny Evropy, kterou unesl vládce bohů v podobě bílého býka. Tento výjev je zobrazen rovněž na řecké dvoueurové minci.
Festos (Phaistos) je druhým největším minojským palácem. Knóssos má rozlohu 22.000 m2, Festos 9.000 m2. Palác se nachází v kotlině, která bývá považována za nejteplejší místo na Krétě.
Vykopávky byly zahájeny počátkem 20.století a italský archeolog Federico Halbherr se je snažil ponechat co nejvíce v původním stavu. Proto zde nenajdeme žádné rekonstrukce jako v Knóssu. Další rozdíl je v tom, že v královských místnostech se nenacházely žádné fresky, ale alabastr.
První sídlo na tomto místě vybudoval kolem roku 3000 př.n.l. král Ratamanfis, bratr Minoa, a pojmenoval jej po svém synovi Festovi. První palác vznikl kolem roku 1900 př.n.l.
Palác byl určen pouze pro krále a jeho služebnictvo, což představovalo asi 70 lidí. Ostatní žili dole ve městě, které podle odhadu mělo v době svého vrcholu 40.000 obyvatel.
Kolem roku 1700 př.n.l. byly všechny paláce na ostrově zničeny při zemětřesení a na jejich místě byly okamžitě vystavěny paláce nové. Tzv. "druhá palácová doba" trvala od roku 1650 do roku 1450 př.n.l., jednotlivá města ale už nebyla tak jednotná a vznikaly mezi nimi rozbroje kvůli daním a majetku. Této situace využili Mykéňané, kteří přišli z Peloponésu a zmocnili se oslabených krétských měst.
Mykéňané a Dórové palác již jen opravují a Římané převedli dokonce veškerou správu do Gortyny. Festos se stává zapomenutým městem a jeho ruiny se postupně ocitají pod kopcem hlíny.
Nálezy z Festu jsou jiné než z Knóssu. Jedná se především o keramiku a šperky. Řada z nich se nacházela také v blízké kultovní jeskyni. Nejvýznamnější je hliněný disk o průměru 16 centimetrů, umístěný dnes v Archeologickém muzeu v Heraklionu. Nápis v lineárním písmu A jej pokrývá z obou stran, začíná na obvodu a spirálovitě pokračuje až ke středu. Jedná se zřejmě o první lineární písmo na světě, doposud se jej však nepodařilo nikomu rozluštit.
Naleziště ve Festu ukazuje obě etapy stavby. Západní nádvoří bývalo vstupem do prvního paláce, zůstala z něj však pouze svatyně, sýpky a část schodiště.
Západní schodiště představuje již hlavní vchod do druhého paláce, je široké 12 metrů a je dobře zachovalé. Bylo to největší schodiště ze všech minojských paláců.
Po stranách koridoru, vedoucího na hlavní nádvoří, můžeme opět spatřit skladiště a obchody, v nichž byly uloženy velké nádoby (pithoi). Na stěně nalezneme mezi jinými ornamenty rovněž znak dvojbřité sekery.
Hlavní nádvoří je dlážděné a je otevřené směrem do pohoří Psiloritis. Vedou k němu dvě chodby - od západního schodiště a od královských komnat.
Východní část paláce tvoří především malé místnosti, proto se jim říká "místnosti prince", i když v nich pravděpodobně žádný princ nikdy nebydlel. Očistná lázeň je obložena alabastrem.
Alabastrové desky tvoří také hlavní výzdobu královských místností, nacházejících se v severní části areálu.
Palác Festos měl dva přístavy na jižním pobřeží Kréty - Matalu a Komo.
Matala leží 12 kilometrů od Festu a je omývána vlnami Libyjského moře. Tato malá rybářská osada se stala známou v šedesátých letech, kdy se zde usídlili hippies, kteří tady našli ideální místo pro svůj život - stálé teplo, čerstvé ryby,...
Hippies bydleli v dírách ve skalách. Tyto díry byly kdysi dávno vytvořeny uměle a původně sloužily jako starokřesťanské hroby. Vyhnáni odsud byli teprve koncem sedmdesátých let, kdy se začalo budovat letovisko.
Lassithi je náhorní plošina v pohoří Dikti, rozkládající se v průměrné nadmořské výšce kolem 800 metrů. Často bývá nazývána též "pláň větrných mlýnů", protože větrné mlýny tady slouží odnepaměti k zavlažování půdy.
Se zbytky původních mlýnů se poprvé setkáváme v sedle Seli Ampelou (1050 metrů n.m.), odkud již klesá silnice dolů na plošinu. Kamenné mlýny tady byly postupně nahrazeny železnými, ty se ale používají dodnes.
V horách nad vesnicí Psychro leží také krápníková jeskyně Diktion Andron. Diktejská jeskyně se nachází ve výšce 1025 metrů n.m. a je považována za rodiště boha Dia.
Diovým otcem byl Titán Kronos. Jelikož mu bylo předpovězeno, že jej o trůn připraví vlastní potomek, tak každé ze svých dětí hned po narození snědl. Posledním z nich byl Zeus, kterého se jeho matka Rhea rozhodla zachránit. Kronovi podstrčila balvan, zabalený v dece a Dia ukryla v jeskyni na Krétě, kde jej vychovávali kurýté a kojila koza Amaleton (česky Amálka). Když Zeus vyrostl, tak svého otce skutečně přemohl a stal se vládcem všech bohů.
Jeskyně je hluboká 70 metrů a byla v ní objevena řada artefaktů, představujících zřejmě obětní dary - bronzové sošky, dvojbřité sekery apod.
Hlavní středisko náhorní plošiny Tzermiádo (840 metrů n.m.) je již zaměřeno na turisty, většina ze zbývajících 20 vesnic, ležících na okružní silnici, si však dosud ponechává svůj líný krétský kolorit. Všechny vesnice navíc leží na okraji roviny, aby byl využit každý kousek zemědělské půdy.
Na místech, kde došlo k nějaké tragédii, staví Kréťané malinké kapličky, k nimž se chodí modlit. Je-li uvnitř umístěna fotografie, znamená to, že dotyčný nehodu nepřežil. Je-li kaplička prázdná, byla postavena z vděčnosti.
Klášter Panagia Kera stojí za zastávku zejména kvůli freskám ze 14.století, které jsou podobné malbám ve stejnojmenném kostele ve vesnici Kritsa.
Kritsa leží 9 kilometrů západně od Agios Nikolaos. Byzantský kostel Panagia Kera, nacházející se asi 1 kilometr před vesnicí, je ze 13.století. Kostel je trojlodní, prostřední loď je nejstarší.
Zdejší fresky, vytvořené ve 13. a 14.století, jsou právem považovány za nejkrásnější a nejbohatší na celé Krétě. Zachycují zejména život J.Krista a P.Marie a častokrát jsou vyvedeny hodně naturalisticky, například umučení Páně, vraždění neviňátek v Betlémě, poslední soud nebo pekelná muka.
Samotná vesnice, tvořená bílými domky, malebně zasazenými na úpatí hor, je proslulá svými výšivkami, krajkami a rukodělnými výrobky.
Jméno Stalida pochází ze starořeckého názvu tohoto místa - Stalis. Žádné spojení s minulostí zde však dnešní návštěvník nenalezne.
Počátkem 20.století byla Stalida využívána jako přístav na převoz zboží z této oblasti a z náhorní plošiny Lassithi do Heraklionu. Až do osmdesátých let tady nestálo nic víc než pár chat a domků, které patřili obyvatelům vesnice Mochos, ležící 9 kilometrů cesty do vnitrozemí.
V této době začala výstavba hotelů a hotelových komplexů, patřících hotelovým skupinám a společnostem.
Historie města Malia začíná v časně minojském období. Jeho název vychází z řeckého slova "omalos", což znamená "místo, které je lehce přístupné" nebo "místo na planině".
Prvním vládcem Malii byl podle mytologie Sarpidon, třetí Diův syn, kterého odsud vyhnal jeho bratr Minoas. Sarpidon potom našel úkryt v Lydii v Malé Asii.
Palác byl postaven 3 kilometry od města někdy kolem roku 1900 př.n.l. Jeho architektonický styl odpovídá palácům v Knóssu, Festu a Zakru. Nálezy svědčí o tom, že Malia byla především kultovním místem.
Vykopávky začaly v roce 1915 a byly zpočátku vedeny archeologem Josefem Chatzidakisem, na něhož pak navázali francouzští archeologové.
Palác sestával ze dvou pater a zabíral plochu 8.000 m2. Vstup byl na západním nádvoří a pokračoval dlážděnou alejí. Menší vchody byly rovněž na zbývajících třech stranách. V každém palácovém křídle se nacházelo několik skladišť a obchodů.
Najdeme zde spoustu podobností s ostatními minojskými paláci. Hlavní nádvoří má stejnou orientaci, jeho plocha však není prázdná, uprostřed stojí oltář. Nebyly tady taky nalezeny žádné fresky. Divadlo zcela chybí, palác v Malii však disponuje shromažďovacími halami, obchodními domy a manufakturami.
V západní části hlavního nádvoří je okázalá stupňovitá stavba, vedle níž byl objeven kruhový kamenný stůl, zvaný kernos, se 2 velkými a 34 malými otvory, do nichž se ukládaly obětní dary.
Město se rozvíjelo kolem paláce všemi směry. Množství minojských domů bylo odkryto severně od královského paláce a přibližně 500 metrů od moře leží hřbitov. Zde byly také nalezeny zlaté královniny náušnice ze 17.století př.n.l., tzv. "včelí přívěšek", považovaný za jedno z vrcholných děl minojského šperkařského umění.
Ještě počátkem padesátých let minulého století byla Malia poklidné místo, které mělo svůj jedinečný architektonický styl a atmosféru. Vesnice měla 40 domů, v nichž žilo 800 obyvatel, kteří se živili rybařením, pěstováním brambor a banánů.
V roce 1956 byla na pobřeží vybudována první ubytovna. Místo zpočátku navštěvovali Kréťané a pár dovolenkářů z jiných částí Řecka. Během tří desetiletí se však rozrostlo v dokonale organizovaný turistický resort. Dnes je to kosmopolitní centrum, které má k dispozici více než 15.000 lůžek.