Vízum do Ázerbajdžánu je možno koupit až na letišti, pouze jsme nepochopili, proč je jeho cena jiná pro Čechy (40 USD) a pro Slováky (50 USD). V každém případě to vychází lépe než oficiálně uváděné poplatky pro občany USA a Velké Británie (100 Eur) i pro oblast Schengenské dohody (60 Eur), takže jsme raději už déle s celními úředníky nediskutovali.
Náš hotel se jmenuje Absheron, tedy stejně jako poloostrov, na kterém leží hlavní město, a nachází se přímo na pobřežní promenádě u Kaspického moře poblíž Turkmenského trajektu. Kaspické moře bylo kdysi součástí oceánu, dnes je to největší jezero na světě.
Historikové datují vznik Baku do 2.tisíciletí př.n.l., dnes je město pod patronátem UNESCO a má přibližně 3 miliony obyvatel. Jeho hlavní bohatství pochází z těžby ropy, ropný boom nastal ma přelomu 19. a 20.století, což se odrazilo také ve zdejší architektuře. Koncem 19.století proudila ze zdejších nalezišť polovina světové ropy a Ázerbajdžán patřil k nejrozvinutějším zemím na světě. Ke znárodnění došlo v roce 1920.
Na kopci Shahidlar Xiyabani stojí Turecká mešita, zasvěcená tureckým vojákům, zabitým v 1.světové válce, a Památník přátelství mezi Ázerbajdžánem a Tureckem. Když v roce 1915 napadli Arméni Ázerbajdžán, Turkové jim pomohli za cenu vyvraždění 1,5 milionu arménských obyvatel. Pohled na tuto genocidu se v jednotlivých zemích, které jsme během naší cesty navštívili, samozřejmě liší, dnešní otevřené projevy odporu Ázerbajdžánců na adresu Arménů nás však přece jen poněkud překvapily.
Dalším projevem nepřátelství byla válka o Náhorní Karabach, která probíhala v letech 1988-1992. Hřbitov obětí se nachází rovněž v přilehlém areálu, data na náhrobcích svědčí o tom, že v jeden den při ní zemřelo až 360 lidí.
Staré město (Icheri Sheher) je stále obklopeno hradbami, přerušenými několika branami. Shamakhská brána pochází ze 12.století, v 19.století byla rekonstruována. Lev představuje symbol města Shamakha a údajně chránil jeho obyvatele ve dne, zatímco býk v noci.
Shirvanshahův palác byl postaven v 15.století a v roce 2003 byl restaurován z peněz Světové banky. Hlavní palác je dvoupatrový a má celkem 52 pokojů, v přízemí byly kanceláře, nahoře obytné prostory.
První hrad stával v Baku již ve 13.století, po zemětřesení se však ocitl pod vodou. Archeologové teď za podpory UNESCO vybírají kameny z Kaspického moře a skládají je na nádvoří před malou mešitou, která je nyní nejstarší částí paláce. Mešita vznikla ve 14.století a slouží jako mauzoleum derviše Sayda Yahyi.
Vedle mauzolea šáhovy rodiny se nachází lázně z 15.století, které byly objeveny teprve v roce 1939. Koupele sloužily také jako společenské místo a ženy je navštěvovaly 6x až 8x měsíčně na celý den.
Vnitřní výzdoba šáhova paláce se nedochovala, lze si o ní však udělat představu v některé z dalších starých budov, například v karavanseraji "Buchara", kde byla obnovena kachličková výzdoba v podobném duchu. Řada karavanserajů, pocházejících ze 17.-19.století byla v poslední době přeměněna opět na restaurace a hotely, jiné se teprve odkrývají.
Panenská věž (Děviči bašňa) byla postavena ve 12.století, vznikla však z původního zoroasterského chrámu, pocházejícího z přelomu 6. a 7.století. Věž stávala v minulosti na skále v moři, to ale od té doby ustoupilo.
Od Panenské věže vybíhá Ulička kobercářů. Na jejím konci stojí Páteční mešita ze 14.století, kterou zdobí jeden z nejhezčích portálů ve městě.
Jedním z nejhonosnějších příkladů ropné architektury je dům Hajinski (Hajinski Mansion), postavený v roce 1912 v novogotickém stylu. Několik dní v něm v roce 1944 pobýval také Charles de Gaulle během své cesty za Stalinem.
Poloostrov Absheron, vybíhající do Kaspického moře, připomíná sice spíš měsíční krajinu, právě tady se však nachází zdroj ázerbajdžánského bohatství. Většina ropných věží patří prezidentovi a jeho rodině, což nám místní dělníci z obavy před svým "zaměstnavatelem" sice nechtěli nahlas potvrdit, vzhledem k četnosti bilboardů s jeho vyobrazením je to ale očividné.
Atashgah je zoroasterský ohňový chrám, který se používal až do 7.století, kdy jej zničili Arabové. Chrám znovu vybudovali indičtí obchodníci na přelomu 18. a 19.století, o čemž svědčí nápisy v sanskrtu nade dveřmi. Každá místnost má svoje místo na oheň, napájený přírodním plynem. Momentálně však díky nízkému tlaku nehoří.
Hrad Merdekan pochází ze 12.století a podzemní chodba z něj údajně vede až k sousední pevnosti.
Dalším přírodním úkazem je Yanaradag, což znamená "hořící hora". Zemní plyn, který tady vyvěrá až na povrch, má na svědomí to, že kopec je neustále v plamenech. Je to tentýž princip, jaký se využíval k udržování věčného ohně ve zdejších zoroasterských chrámech.
Cestou do Gobustanu se ještě zastavujeme na tržnici. Oblíbenou a velice ceněnou ázerbajdžánskou pochoutkou je kaviár - a pravý kaviár musí být z jesetera. Nejdražší je kaviár z belugy (tento durh jesetera dorůstá až 8,6 metru a váží 2700 kg). Plechovka kaviáru o váze 113 gramů stojí 40 USD a nesmí se vyvážet (jednotlivé státy u Kaspického moře dostávají každoročně přiděleny vývozní kvóty).
Gobustan je vulkanická pouštní oblast, ležící 60 kilometrů jižně od Baku, jejíž největší přírodní zvláštností jsou bahenní sopky. Ještě před 7 lety zde přitom byla pouze rovina. Dnes je nejhlubší sopka hluboká 8500 metrů a nejrozsáhlejší kráter dosahuje velikosti menšího rybníčku.
Přírodní rezervace Gobustan je také významným nalezištěm, poskytujícím důkazy lidského osídlení od doby prvních loveckých tlup pozdního paleolitu a mesolitu až po středověk. Archeologové zde objevili přes 6500 maleb na 1000 skalních stěn a na 40 pohřebních míst. Nejvýznamnější z nich se nacházejí v oblasti Beyukdash na hranicích historického Kaspického moře. Na této skále se nachází 77 petroglyfů, přičemž nejstarší jsou datovány do období před 40 tisíci lety.
První z nich představuje 10 tanečníků, provozujících národní tanec Yali. Řada maleb zachycuje lodě různých tvarů a velikostí, což přivedlo dokonce Thora Heyerdala na myšlenku, že až sem dopluli Vikingové. V další jeskyni jsou kromě postaviček mužů a žen zachyceni zejména býci, koně a divoká prasata.
Reliéfy v jeskyni lovců jsou kvalitnější než ostatní, protože jsou staré pouze 4.000 let. Naopak nejstarší je tzv. znamení mladé ženy v další jeskyni, datované do doby před 40.000 roky.
Díry ve skalním podloží sloužily jako zásobárna dešťové vody pro zvířata. Nejméně zřetelné jsou kupodivu římské inskripce, vyryté do kamenů na okraji areálu.
Sovětská letoviska, vybudovaná v době "světlých zítřků" na březích Kaspického moře, slouží dodnes. Vzhledem k jejich nedostatečné výbavě a neuklizeným plážím je však navštěvují pouze místní...
Nové Baku (nazývané též Velké Baku) obklopuje Staré město (Icheri Sheher) a jelikož městské hradby nebyly kromě jižní pobřežní části nikdy strženy, jsou tady tyto dvě oblasti stále výrazně odděleny.
Na monstrózní budovu Domu Sovětů máme výhled přímo ze svých hotelových pokojů. Původně ji stavěli Němci jako sídlo guvernéra, dokončena však byla až ve stalinské době. Dnes je to Dům vlády a Leninovu sochu nahradila fontána.
Ulice Nizami je kulturním a uměleckým centrem Baku a stojí tady několika divadel, galerií a muzejí (Divadlo písně Rashida Behbudova, Axundova knihovna, Galerie Svazu umělců).
Budova opery a baletu byla postavena v roce 1909 a zásluhu na tom má místní mocipán Manilov, jehož bratrovi se při cestách světem zalíbila argentinská opera a chtěl, aby její hvězdy navštívily Baku. Tady ovšem v tu dobu neměly kde hrát...
Socha Nasimiho, básníka a mystika z 15.století, vznikla předěláním Leninova pomníku.
Jedním z nejhezčích míst moderního Baku je Náměstí fontán. V minulosit to byla rušná třída, ležící uprostřed obchodní čtvrti. Dnes je prostranství osázeno stromy, obklopeno kavárnami a opravené fontány opět stříkají.
Muzeum literatury, nesoucí jméno básníka Nizamiho, vzniklo v roce 1940 přestavbou hotelu Metropol. V arkádách jsou umístěny sochy významných ázerbajdžánských spisovatelů 15.-20.století. Socha samotného Nizamiho je umístěna v parku před institutem.
Básník Nizami žil ve 12.století a díky kolekci svých pěti epických her Xamsa bývá nazýván "ázerbajdžánským Shakespearem". Jeho pomníky, ulice nebo kina najdeme ve většině ázerbajdžánských měst.
Básník Sabir pochází z města Shamakha a jeho pomník stojí na stejném místě v parku před hradbami již od roku 1920, kdy jej sem umístili sovětští hodnostáři za jeho postoj proti znovuzavádění islámských institucí.
Podél městských hradeb se táhne třída Istyglalyat, nacházející se na místě bývalých vnějších hradeb, které byly zbořeny v 19.století. Původně se jmenovala Nikolajevská (podle cara Mikuláše I.), později Komunistická a dnes je to Třída nezávislosti.
Palác Ismailiya dal postavit milionář Nagiyev na památku svého syna Ismaila, který zemřel na tuberkulózu. Jeho vzhled má připomínat palác Contarini v Benátkách. Rudé hvězdy byly na fasádu doplněny při přestavbě v roce 1918, kdy se stal sídlem Prezidia Národní akademie věd Ázerbajdžánské SSR. V proluce mezi stavbami stojí socha akademika Yusifa Mammadaliyeva.
Následující dvě budovy z počátku 20.století byly postaveny jako dívčí a chlapecká škola. Dívčí škola byla pojmenována po ženě ruského cara Alexandře a ve své době patřila k nejmodernějším školám islámského světa, dnes je v ní umístěn Institut manuskript.
Radnice byla postavena v roce 1870 a v průběhu let sloužila také jako sídlo Bakského Sovětu. Zdobí ji symbol tří ohňových koulí, z něhož vychází znak města.
Městský park byl vytvořen počátkem 20.století v rámci ropného boomu. Letní budova Ázerbajdžánské Státní filharmonie, pojmenované po Muslimu Magomayevovi, pochází z roku 1910.
Socha uprostřed parku je věnována básníku Vahidovi, který zemřel v roce 1965. Ve vlasech má zapleteny tragické i humorné výjevy, představující postavičky z jeho děl.
Staroměstské lázně (Ichreri Sheher Hammam) přiléhají těsně k hradbám a jsou dodnes funkční. To už jsme ale opět vstoupili branou do uliček Starého města.
Na rozdíl od našich měst, jejichž parky a náměstí většinou zejí prázdnotou, ve všech metropolích na naší kavkazské cestě jsme se setkávali s tím, že ulice jsou večer plné lidí. V Baku k tomuto účelu slouží několik set metrů dlouhá pobřežní promenáda, kde obyvatelé všech věkových kategorií od dětí až po starce každý den večeří a baví se u stánků nebo ve zdejších restauracích...
Ve skalách poblíž města Maraza (rusky Malakanz) bylo vytesáno mauzoleum Diri Baby. Diri Baba byl sufijský derviš, žijící ve 14.století. Jeho pravé jméno je Mohammed, Diri Baba znamená doslova "žijící stařík" a tuto přezdívku získal díky tomu, že podle legendy "stále žije a létá každý den do Mekky na svém létajícím koni". Mauzoleum je proto zvláštní tím, že v něm nenajdeme žádnou hrobku.
Shamakha (Samaxi) byla dlouhou dobu obchodním centrem severozápadního Ázerbajdžánu. Dnes je to malé město, které má asi 30.000 obyvatel a najdeme zde jen dvě historické památky, připomínající dobu jeho největší slávy.
Shamakha byla hlavním městem od 7. do 16.století v době vlády Shirvanshahů, kteří v tu dobu spravovali území se 360 pevnostmi. Definitivní konec nastal v polovině 18.století, kdy je porazili Safavidové a po nich další perští vládcové.
Velká mešita je největší mešitou v Ázerbajdžánu. Založena byla již v 10.století. Poté, co ji zničili Arméni, byla však obnovena teprve v roce 1902. Za sovětské éry sloužila jako sklad traktorů a rekonstrukce, zahájené v 90.letech, ještě nebyly ukončeny.
Mauzoleum Yeddi Gumbaz dominuje hřbitovu nad městem. Postaveno bylo na přelomu 18. a 19.století a říká se mu "mauzoleum sedmi hrobů". Hrobky jsou tady ve skutečnosti ovšem pouze tři, slovo "sedm" znamená totiž taky "hodně". Jedná se údajně o královské hrobky chánů ze Shamakhy. Na okolním hřbitově se pohřbívá od 14.století.
Sheki leží 370 kilometrů západně od Baku pod jižními svahy Velkého Kavkazu a je to jedno z nejstarších ázerbajdžánských měst. Založeno bylo v polovině 1.tisíciletí př.n.l. a pojmenováno je po kmeni Saků, který zde v tu dobu žil.
Sheki bylo v minulosti významným obchodním střediskem na Hedvábné stezce. Na zdejším trhu se obchodovalo s obilím, koberci, tepaným nádobím a samozřejmě s hedvábím. Názvy ulic dodnes připomínají jednotlivá řemesla - Hrnčířská, Chalvová, Zlatnická. Proslavené jsou rovněž místní cukrářské výrobky - baklava (medový koláč), chalva (listové těsto s červeným syrupem) a pachlava (rýžová mouka s ořechy).
Chánův palác je dvoupatrový a všechny místnosti zdobí pestré malby a fresky. Palác byl vybudován v letech 1761-68 ve stínu 400 let starých platanů a je unikátní tím, že nikdy nebyl postaven stejný. Zrekonstruován byl v roce 2003.
Na stropech jsou umístěna zrcadla, v nichž se odráží koberce. Zcela jedinečné jsou okenní výplně, vytvořené bez lepidla či jiného spojovacího materiálu jako skládačka z dřívek a barevných sklíček, která do nich zapadají (tzv. šebeke).
Ve městě vládli Shechichánové, kteří podléhali Shirvanshahovi, a chanáty na severu Ázerbajdžánu se mohly chlubit tím, že nikdy nebyly dobyty Peršany. Staré Sheki bylo však zničeno řekami, které jej obtékají, proto zde všechny domy pochází až z 18.století.
Albánský kostel vznikl přebudováním zoroasterského chrámu z 5.-6.století. V dílně "workšop šebeke" stále místní umělci sestavují mozaiková okna (dnes už ale taky třeba lampičky a další dekorativní předměty) původní technikou.
Ubytováni jsme ve stylovém karavanseraji z 18.století, který sice neposkytuje tolik pohodlí jako hotely v hlavních městech, můžeme se ale alespoň cítit jako poutníci na Hedvábné stezce...
Překročili jsme hraniční přechod Balakan - Lagodechi a za určitý bakšiš se dostali celkem bez čekání do Gruzie. Gruzie ani Georgie přitom není oficiální jméno této zakavkazské republiky. Gruzinci sami sebe nazývají "sakartvelo", což vychází z pojmenování národa Karti. Název Gruzie pochází od řeckých kmenů, kteří jej používali pro označení lidí, zabývajících se zemědělstvím (ze stejného základu pochází slovo "agrikultura").
Gruzii tvoří 9 provincií a 2 autonomní oblasti. Kachetie je nejznámější gruzínská provincie, co se týče vinařství. Víno se tady pěstuje údajně již od roku 3000 př.n.l. a ještě dnes se zde vyrábí 400-500 druhů, což znamená, že prakticky každá rodina má svou značku.
Jednotlivých odrůd vína přitom měli Gruzinci v minulosti ještě mnohem víc. V 16.století však nechal perský šáh Abbás vinné keře vymítit, protože si myslel, že právě díky vínu jsou gruzínští vojáci tak silní.
Gremi bylo hlavním městem Kachetie až do 16.století, kdy je dobyl šáh Abbás a následující panovníci pak přenesli metropoli do Telavi. Z tohoto období se v Gremi zachovala pevnost s kostelem.
Kostel archandělů Gabriela a Michaela byl postaven v polovině 16.století a řada zdejších fresek byla zničena v sovětské éře. Rusové totiž znali ze svých kostelů ikony, fresky pro ně byly ale dost netypický prvek, tak je vybílili. Přesto se jedná o jedny z nejlépe zachovaných nástěnných maleb v celé Gruzii. Barva, která na ně byla použita, byla totiž dost drahá, protože vznikla z rozdrcených vzácných kamenů, například modrá byla z lapis lazuli.
Jelikož jsme v Kachetii, nemůžeme vynechat ochutnávku zdejšího vína. Vinařské závody Tsinandali vznikly v roce 1884 a nachází se uprostřed rozlehlého anglického parku, založeného Alexandrem Chavchavadzem.
Alexandr Chavchavadze byl básník a šlechtic, údajně snad syn Kateřiny II., která jej ovšem poslala za organizaci vzpoury na Sibiř.
Gruzínské víno je hodně tmavé, bílé je prakticky hnědé, protože se na rozdíl od evropského postupu zpracovává i se slupkami. "Na zdraví" se gruzínsky řekne "kaumardžos".
Telavi bylo v historii celkem třikrát hlavním městem Kachetie. Město bylo založeno v 1.století n.l., o čemž svědčí zmínky v řeckých manuskriptech. Dlouhou dobu sloužilo rovněž jako sídlo gruzínských králů, kteří sem jezdili ze Tbilisi.
Nejvýznamnější památkou města je Palác Irakli II., posledního gruzínského krále, který v roce 1783 podepsal smlouvu s Ruskem. V tu dobu se to jevilo jako dobrý tah, protože Gruzie byla slabá a hrozilo jí dobytí muslimy. Rusové však nakonec získaných výhod využili (přesněji řečeno zneužili), takže Gruzie nakonec získala znovu samostanost až v roce 1991.
Palác Irakli II. byl postaven v polovině 18.století v perském stylu. Součástí areálu jsou rovněž dva kostely ze 16. a 18.století.Ten starší tvoří dokonce pouze jedna místnost a je spíš podobný pohanským chrámům.
Alaverdi leží 20 kilometrů od Telavi a Katedrála sv.Jiří, vysoká 51 metrů, byla dlouho nejvyšším gruzínským kostelem (až do roku 2004, kdy byly vysvěcena Katedrála sv.Trojice ve Tbilisi).
Katedrála v Alaverdi byla postavena začátkem 11.století a je jednou ze tří nejstarších v Gruzii. Zdobí ji navíc nejhezčí kamenořezba. Stavbu podpírají čtyři pilíře, 16 oken poskytuje dokonalé světlo. Původně byla ještě vyšší, byla však nekolikrát zničena a po opravách vždy o něco snížena.
Nový kostel vznikl v 16.století na zbytcích původní stavby, šáh Abbás ale používal chrám jako stáj. Rekonstrukci znovu provedl až král Irakli II. a dnes je to stále aktivní katedrála.
Telavi má dnes 20.000 obyvatel a jsou zde dva hotely. Protože jsou však oba zavřené, bydlíme na privátě.
Kachetie má dvojí tvář - zatímco sever je zelený a plný vinohradů, jižní část zabírá pustá polopoušť. Dneska to tak sice nevypadá, protože po vydatných deštích v minulých dnech je i tady dostatek zeleně, podle slov místní průvodkyně Russo tomu tak ale obvykle nebývá a výstup k jeskynním klášterům David Gareja bude o to příjemnější...
David Gareja leží 75 kilometrů jihovýchodně od Tbilisi a svoje pojmenování získaly tyto klášterní komplexy po sv.Davidovi, jednom ze 13 syrských otců, kteří přišli v první polovině 6.století do Gruzie šířit křesťanství. Gruzii v tu dobu ještě ovládali Peršané a Gruzínci byli většinou zoroastriáni.
Peršané se snažili Davida zdiskreditovat, proto najali těhotnou mladou dívku, která prohlásila, že David je otcem jejího dítěte. David řekl, že pokud je to lež, tak dívka porodí kámen - což se také skutečně stalo.
David měl teď sice argumenty na svojí straně, bylo mu ale líto nenarozeného dítěte a rozhodl se svůj čin napravit. Odešel proto ještě s dalšími dvěma svatými otci do pouště, kde založili první tři kláštery.
Těchto klášterů zde vzniklo postupně 12 a ve středověku se jednalo o největší vzdělávací centrum v zemi. Většinu zdejších mnichů potom vyvraždil šáh Abbás a zbytek poničila Rudá armáda. I když byl klášterní život částečně obnoven, některé jsou dnes na území Ázerbajdžánu a neexistuje k nim žádná přístupová cesta.
Typickým příkladem jeskynního kláštera, rozloženého v dírách na odvráceném svahu hory, je Udabno. Udabno doslova znamená "poušť" nebo "neobydlené místo". V první jeskyni vidíme žlab, takže sloužila zřejmě jako stáj pro koně. Niky v dalších dírách svědčí o tom, že se mohlo jednat o knihovnu.
Klášter Udabno byl vytvořen v 9.-10.století jako pobočka Lávry. K jeho renesanci došlo v první polovině 11.století a trvala až do 13.století. Hlavní chrám a nová klášterní jídelna byly vyzdobeny v 11.století, kdy byly rozšířeny do dnešní podoby.
Součástí jídelny je rovněž záchod a vinotéka, nástěnné malby jsou ilustrativní a představují mimo jiné Poslední večeři Páně. Nejstarší nástěnné fresky, pocházející z 9.-10.století, najdeme v malé cele nad jídelnou, kam není vůbec jednoduché se vyšplhat.
Fresky v hlavním chrámu znázorňují scény z Davidova života, jeho rozmluvy se zvířaty a oslavy ortodoxních svátků. Andělé drží oblohu, na níž je znázorněn symbol červeného kříže, používaný v současné době jako znak Gruzie (donedávna byla státním znakem svastika).
Prvním klášterem je Lávra, založená v 6.století sv.Davidem. Ve spodní části jsou cely z Davidových časů, jeho hrobka se nachází v Chrámu Proměnění. Další patra přistavěl v polovině 9.století sv.Ilarion Kartveli. V té době byl také rozšířen Chrám Proměnění, vytvořena chrámová kaple a ozdoben Davidův hrob. Věž byla přistavěna na přelomu 16. a 17.století a je pojmenována po králi Alexandrovi II.
Na Davidově náhrobku je umístěn posvátný kámen, představující 1/3 vědění Jeruzaléma. Když sv.David podnikl pouť do Jeruzaléma, zalekl se na poslední chvíli vážnosti tohoto místa, do města nevstoupil a sebral pouze před hradbami tři kameny. Jeruzalémskému králi se ovšem v tutéž dobu zdál sen, že sv.David odnáší z města veškeré vědění a vyslal za ním své vojáky. Ti mu dva kameny vzali, takže David se vrátil do Gruzie pouze s 1/3 jeruzalémských vědomostí.
Tbilisi byo založeno ve 4.století králem Vakhtangem Gorgasalim na místě minerálních pramenů. Město stálo na Hedvábné stezce a ve 12.století bylo jedním z nejdůležitějších míst regionu na hranicích Evropy a Asie.
Hlavní tbiliská třída, spojujíící Náměstí Svobody s Náměstím Republiky, je pojmenována po Rustavelim, básníkovi ze 13.století. Nachází se na ní Akademie krásných umění, Parlament, První gymnázium a také kostel Kvashveti, v němž je uložen posvátný kámen, který porodila dívka po nepravdivém osočení sv.Davida Gareji z otcovství.
Náměstí Svobody dominuje budova Radnice, uprostřed rondelu stojí Sloup sv.Jiří, který nahradil Lenina. Gruzie byla první z bývalých sovětských republik, která vyhlásila samostatnost. Před Parlamentem probíhaly demonstrace, které sovětská vláda rozháněla střelbou (při čemž bylo zabito 20 lidí). Kámen před touto budovou je věnován tehdejším obětem.
Bílý Voronosův palác sloužil jako Palác místokrále a za sovětské éry to byl Dům pionýrů. Další část Rustaveliho prospektu zabírají divadelní komplexy - rozsáhlé Rustaveliho divadlo a Opera, pojmenovaná po skladateli Zacharia Paliashvilim.
Náměstí Republiky ztratilo dvě své dominanty - marně jsme hledali sochu Davida Stavitele (ten odsud podle místních "ujechal") a monumentální sovětský hotel Iveria, který v posledních letech zcela vybydleli uprchlíci z Abcházie, takže se musí od základů postavit znovu. Zůstala secesní budova Akademie věd a Rustaveliho pomník vedle McDonalda.
Tbilisi patří k nejkrásněji položeným hlavním městům na světě. Na jednom z kopců se tyčí pevnost Narikala, na posvátné hoře Mtatsminda stojí klášter Mamadaviti, což je pantheon gruzínských spisovatelů, hudebníků a skladatelů (momentálně je zavřený, takže nefunguje ani lanovka). V údolí mezi nimi se rozkládá Staré město, kde se vedle sebe choulí mešita, synagoga, arménský kostel i zbytky zoroastérského chrámu.
V roce 1953 při příležitosti 1500.výročí založení Gruzie získalo navíc Tbilisi další dvě dominanty - bílou sochu Matky Gruzie a sochu krále Vakhtanga Gorgasaliho, který ve druhé polovině 5.století vyhnal z Iberie Peršany a přesunul hlavní město ze Mcchety do Tbilisi.
Posledním příkladem středověkého kostela ve městě je Metekhi, postavený ve 13.století na zbytcích původního chrámu, zničeného Mongoly. V socialistické době tady bylo vězení, kde byli zavření také Gorkij a Stalin.
Na druhém břehu řeky Mtkvari se rozkládá komplex koupelí, využívajících místních minerálních pramenů. Sokol označuje místo, kde bylo Tbilisi založeno. Sokol je totiž symbolem lovectví a král Vakhtang se sem dostal právě při pronásledování jelena. Když jej poranil a jelen se díky zdejším sirným pramenům zázračně uzdravil, rozhodl se právě na tomto místě založit nové hlavní město své říše.
Ve 12.století zde bylo celkem 65 lázeňských domů. Jedná se většinou o turecké koupele. Lázně Sulfur, které navštěvovali také Dumas a Puškin, jsou však postaveny v perském stylu a zvenku připomínají spíš mešitu. Skutečná mešita leží ale o něco výš a postavena byla teprve v 19.století.
Pevnost Narikala vznikla ve 4.století, její nejstarší části jsou však již pod zemí. Základy současných zdí pochází ze 16.století, budovy jsou ještě novější - v 19.století se pevnost používala jako sklad střelného prachu a když došlo k výbuchu, musely být postaveny prakticky celé znovu.
Pevnost měla v minulosit také několik jmen a název Narikala získala až po perském vpádu ("narikala" znamená "malá pevnost"). Jej nejnovější částí je Kostel sv.Mikuláše, který byl postaven v roce 1991 jako kopie chrámu Metekhi, což se očividně moc nepodařilo a tuto skutečnost připomíná snad jen ornament, představující živý strom..
Arménský kostel pochází ze 13.století, v roce 2004 však byl hodně poničen při zemětřesení. Arménie přijala křesťanství za státní náboženství jako první země na světě již v roce 301, v Gruzii to bylo roku 337.
Synagoga byla ve Tbilisi postavena v roce 1904 a je dvoupatrová. Ve druhém patře jsou navíc ze tří stran galerie pro další návštěvníky. Ve schránce jsou uloženy vzácné tóry z celé Gruzie (některé jsou staré až 500 let).
Kostel Dschvarismama, založený v 16.století, je velký, momentálně je však zavřený. V sousedním parku prováděl biskup výdej postního jídla.
Moderní socha představuje tamadu. Gruzínci jsou velmi pohostinným národem (i my jsme zde prakticky stále jedli, přestože jsme měli zaplacené pouze snídaně) a důležitou roli při hostinách hrají přípitky. Každou skleničku je třeba nějakým přípitkem doprovodit. Tamada bývá většinou nejstarší nebo nejváženější muž ve společnosti, protože právě on je ten člověk, který přípitky řídí, tzn. určuje, kdo bude následující přípitek pronášet.
Staré Tbilisi bylo významným obchodním místem a na jediné ulici tady bylo v jednu dobu až 19 karavanserajů. V karavanseraji z 18.století je nyní také umístěno Státní muzeum historie Tbilisi. Socha nad portálem představuje Mercuryho, patrona obchodníků. Na protějším domě je princezna Tekla.
Sionský chrám pochází ze 6.století, jeho současný vzhled odpovídá přestavbě ze 13.století. Jedná se o jeden z nejdůležitějších gruzínských svatostánků, vlevo od oltáře je uložen kříž sv.Nino s jejími spletenými vlasy. Samostatně stojící zvonice byla postavena začátkem 19.století.
Kostel Anchiskati byl založen v 5.století a je to nejstarší chrám ve městě. Byl sice přebudován v roce 1675, kdy k němu byla přistavěna také vstupní zvonice, většina kamenů je ale původních. Svoje pojmenování získal díky ikoně, která sem byla přinesena z města Ancha, což je na území dnešního Turecka.
Etnografické muzeum představuje skanzen, do něhož byly shromážděny stavby ze všech 16 regionů Gruzie. Na ploše 50 hektarů se nachází 70 domů, které byly umístěny v přírodním parku tak, aby připomínal malou mapu země.
V další části pak najdeme baziliku ze 6.století, pohanský chrám, náhrobky a dolmeny, staré až 4000 let. Zvláštní náhrobky, připomínající hrbaté ovce, patřily biskupům - hrb je symbolem biskupské čepice.
Katedrála sv.Trojice byla postavena v letech 1996-2004 a stala se novým poutním místem gruzínských věřících. Katerála je vysoká 84 metrů včetně kopule a je to nejvyšší chrám v Gruzii (dalších 13 metrů tvoří navíc základy, zapuštěné do země). Kolem se rozkládá rozlehlý park s dalšími menšími chrámy a kaplemi.
Mccheta, ležící 20 kilometrů severně od Tbilisi na soutoku řek Mtkvari a Aragvi, byla po 800 let obchodním a politickým centrem východní části Gruzie. Místo bylo osídleno již v době bronzové (3.-2.tisíciletí př.n.l.), v polovině 1.tisíciletí př.n.l. se obyvatelé celé oblasti sjednotili a ve 3.století př.n.l. se Mccheta stala hlavním městem Iberie. V jejím okolí se dnes nachází téměř 200 archeologických a historických památek, díky nimž byla v roce 1995 zapsána na seznam UNESCO.
Mccheta je stále nejvýznamnějším poutním místem v zemi. Náboženským centrem přitom byla již v předkřesťanské době, kdy zde vládla směs řeckých pohanských a zoroastriánských kultů. Hlavním objektem uctívání byl ještě ve 3.století bůh Armaz s býčí hlavou, který byl symbolem zemědělství.
Počátkem 4.století se tady však objevuje sv.Nino, která přišla z Kapadokkie, zázračně uzdravila manželku místního krále Miriana a ten se potom nechal i se svými poddanými pokřtít. Symbolem sv.Nino je kříž se sklopenými rameny a těžko lze dnes odhadnout, kolik je pravdy na této legendě. V každém případě - král Mirian opravdu existoval a v roce 337 prohlásil křesťanství státním náboženstvím.
Kostel Jvari stojí na kopci přímo nad soutokem Mtkvari a Aragvi. Jvari znamená v překladu "kříž". První kříž zde byl vztyčen už ve 4.století a stojí tady dodnes. Koncem 6.století dal kolem něj král Staphanoz I. vystavět chrám.
Katedrála Svetischoveli je jednou z nejvýznamnějších staveb feudální Gruzie a hrála důležitou úlohu při sjednocování země. První kostel postavil na tomto místě ve 4.století první křesťanský král Mirian. Počátkem 11.století (1011-1022) inicioval katolický patriarcha Melkisedek stavbu katedrály, která se stala hlavním gruzínským svatostánkem. Na tomto místě byli korunováni králové Gruzie a dodneška zůstává nejdůležitějším ortodoxním chrámem v zemi.
Svetischoveli byla dlouhou dobu největší církevní stavbou v Gruzii (Alaverdi je vyšší, ale ne větší). Reliéfy na zdech jsou sice originální, ale pochází z různých období, takže působí nesourodým dojmem. Uvnitř se údajně nachází Ježíšovo roucho z Golgoty, v němž je pochována sv.Sidonia.
Klášter Samtavro, ležící na severu Mcchety, sloužil jako rezidence gruzínských králů, což se odrazilo rovněž v jeho názvu - Samtavro je "místo pro administrativu". Byl postaven v 11.století a od 17.století funguje jako ženský klášter.
Gori je známo jako rodné město Josefa Džugašviliho, tedy Stalina - člověka, který čtvrt století vládnul největší zemi na světě. J.V.Stalin se narodil v roce 1878, v roce 1917 se stal lidovým komisařem a v roce 1922 generálním tajemníkem ÚV KSSS. Zemřel v březnu 1953.
Jeho socha stále dominuje hlavnímu náměstí v Gori a dům, kde se narodil a vyrostl, je chráněn mramorovou halou. Na zahradě muzea najdeme rovněž vagón, ve kterém Stalin jezdil za války (včetně Postupimské konference). Socha na hlavním náměstí je vysoká 15 metrů, samotný Stalin měří 6 metrů.
Skalní město Uplistsikhe bylo podle historických pramenů vybudováno v 16.-15.století př.n.l. a jeho předměstí znali naši předkové pod názvem "vraní hnízdo" od 4.století př.n.l., kdy bylo centrem pohanského kultu celého Kavkazu.
Ještě dnes můžeme spatřit starověké síně, kde králové pořádali své oslavy, místnosti, kde se lisovaly hrozny a skladovalo víno, starověký vodovod a kanalizaci, lékárnu, nejstarší gruzínské kamenné divadlo s kompletním hledištěm, jevištěm a orchestřištěm, nebo hlavní ulici, sloužící jako rozlehlé tržiště.
Legenda říká, že město postavili otroci. Otroci měli železné tyče, zakončené zlatou nebo platinovou špičkou. Když otrok vytěžil tolik skály, že se železo setřelo až ke vzácnému kovu, získal svobodu a zbytek tyče.
V dobách největšího rozkvětu obývalo město až 20.000 lidí a na přelomu 8. a 9.století, kdy byla Gruzie ve válce o sjednocení, bylo Uplistsikhe tak strategickým místem, že se říkalo, že kdo jej dobyje, stane se vládcem sjednocené země.
Teprve v 10.století poničili město Arabové a ve 13.století definitivně vyplenili Mongolové. Na místě pohanského chrámu dnes stojí křesťanský kostel (pravděpodobně z 10.století). Do jeho schodů byl však zapracován oltář ze 4.století s jedním z vůbec prvních vyobrazení kříže v Gruzii.
Historie Kutaisi sahá až do 13.století př.n.l., kdy bylo hlavním městem Kolchidy a jako takové je známo rovněž z mytologie díky putování Jásona a jeho Argonautů za zlatým rounem. Později zde neznámější gruzínský král David Stavitel založil klášter a akademii.
Kutaisi bylo v minulosti několikrát hlavním městem západní části Gruzie, dnes však na něj není zrovna nejveselejší pohled a depresivní dojem nevytváří rozhodně pouze déšť, který se spustil při našem příjezdu.
Město má 250.000 obyvatel, všechny továrny (kromě sirkárny) jsou však již zavřené, takže jej ovládla mafie a opuštěné domy zaplňují v poslední době uprchlíci z Abcházie. Jedná se tudíž o nejnebezpečnější místo na naší cestě a jelikož také hotely jsou obsazeny abcházskými utečenci, bydlíme raději na privátě.
Rovněž dvě památky, zařazené na listinu UNESCO, nestojí přímo v centru města, ale v jeho okolí.
Katedrála Bagrati pochází z počátku 11.století a je pojmenována po králi Bagratovi, který sjednotil celou Gruzii (kromě Tbilisi). Je to třetí největší gruzínská katedrála, má však nejhezčí výzdobu - kamenné reliéfy se navíc neopakují a každý vypadá jinak.
Židovská čtvrť v Kutaisi má hned dvě synagogy z konce 19.století. Pamětní deska na jednom z domů je věnována Borisi Gabunovi, který přeložil Rustaveliho poému ze 12.století.
Klášter Gelati, ležící 14 kilometrů od Kutaisi, vznikl počátkem 12.století a na zdejší slavné akademii učila také řada učenců z Konstantinopole. Malý kostel sv.Jiří, v němž právě probíhá bohoslužba, byl přistavěn ve 13.století.
Hlavní chrám je zasvěcen sv.Marii a dokončen byl v roce 1130. Fresky pocházejí ze 12.-17.století, byzantská oltářová mozaika, sestavená z 2,5 milionů kousků, vznikla však již roku 1125. Maličký chrám sv.Mikuláše je stejně jako vedle stojící zvonice ze 13.století.
Nejstarší část kláštera představují budovy akademie, kterou založil král David Stavitel v roce 1106. David Stavitel nastoupil na trůn ve svých 16 letech, dobyl Tbilisi a zahájil tak období, kdy byla Gruzie největší - sjednocení dokončila jeho následovnice královna Tamara.
David Stavitel je v Gelati také pohřben (zemřel 1125). Jeho hrobka se nachází v prostoru Jižní brány, protože si přál, aby si na něho lidé vždy při vstupu do kláštera vzpomněli.
Konec kláštera nastal v 16.století, kdy jej zničili Turkové a Lesgiané.
Gruzínská vojenská dálnice (Military Highway) spojuje Tbilisi se Severní Osetií a obchodní a strategická cesta tudy vedla již v 1.století. V určitých místech je totiž tak úzká, že stačilo dát přes ni bránu. Silnici však vybudovala až Kateřina II.
Dálnice překonává horskými sedly hřeben Velkého Kavkazu a končí až v ruském Vladikavkazu. Její severní část je však momentálně uzavřená kvůli napjatým vztahům mezi oběma státy. Rusové nejdříve uvalili embagro na minerální vodu a víno (což jsou nejvýznamnější gruzínské exportní komodity), dnes už prakticky na všechno, a ani jeden hraniční přechod nefunguje.
Silnice většinou kopíruje tok řeky Aragvi, na níž stojí také největší přehrada Jinvali. Dálnice byla kvůli její stavbě dokonce přeložena na druhou stranu.
Nad přehradou se tyčí pevnost Ananuri, která sloužila v minulosti jako ochrana severní hranice Gruzie. Pevnost byla postavena v 15.-18.století a patřila rodině Aragviů, která kontrolovala okolí řeky. Její nejstarší část představuje strážní věž, pocházející ze 12.století.
Bazilika Nanebevzetí P.Marie je novější, byla dokončena v roce 1689. Kříž na fasádě znázorňuje strom života. Většina fresek včetně Posledního soudu byla vybílena sovětskými vojáky.
Druhým chrámem v pevnosti je Hvtaeba neboli Starý kostel, který byl postaven v 16.-17.století. Momentálně je však nefunkční. Nápis na hrobce říká "Toto je hrob mého muže, který mi nikdy nedal dítě".
Dnes nocujeme v lyžařském středisku Gudauri v nadmořské výšce 2195 metrů. Využíváme toho, že právě není sezóna a hotely jsou volné. Jedná se zřejmě o nejluxusnější ubytování v Gruzii.
Velký Kavkaz je dlouhý 1100 km a široký 160 km a táhne se od Kaspického až k Černému moři. Nejvyšší hora Elbrus však paradoxně není součástí hlavního hřebene, ale stojí zcela osamocena na ruském území. Malý Kavkaz je dlouhý 440 km, rozkládá se jižněji a právě mezi Malým a Velkým Kavkazem leží tři zakavkazské republiky.
Vyhlídková terasa působí mezi horami poněkud bizardně, protože má podobu monumentálního komunistického památníku. Panoráma bylo vytvořeno v roce 1983 u příležitosti 200.výročí přátelství Gruzie a Ruska. Levá strana představuje gruzínské motivy, pravá je věnována Rusku (nechybí ani kosmonaut). Uprostřed je gruzínská matka s ruským dítětem.
Dále se už raději nikde nezastavujeme a míříme přímo do Kazbegi. Mraky se totiž začínají rozestupovat, takže nechceme přijít o nádherný výhled na Kazbek a další zastávky si necháváme až na zpáteční cestu...
Kazbek je vysoký 5033 metrů a je to nejvyšší vrchol v této části Kavkazu. Právě na této hoře byl podle legendy připoután Prométheus, kterého potrestal Zeus za to, že přinesl lidem oheň. Každý večer přilétal orel, aby mu vykloval játra, která přes den zase dorostla. Prométhea zachránil až hrdina Herkules
Město Kazbegi je romanticky položené přímo pod Kazbekem. Jméno mu však nedala hora, ale pochází od spisovatele Kazbegiho, jehož socha také stojí uprostřed náměstí. Kazbegi (dnes už spíše Stepantsminda) leží ve výšce 1700 metrů n.m., kostel, k němuž míříme, je ještě o 500 metrů výš...
Kostel Sameba (někdy uváděn jako Katedrála sv.Trojice v Gergeti) je nepřehlédnutelným modelem gruzínské architektury. Chrám byl postaven ve 14.století jako součást klášterního komplexu, obklopeného plotem. V jižní části se nachází zvonice a cely, kde se konala významná zasedání.
Jednalo se o první kopulovitý chrám v oblasti, kde se do té doby stavěly pouze baziliky. Ikony jsou zde od té doby, co byl vytvořen.
I když to tak zvenku nevypadá, kostel je ve skutečnosti dvouposchoďový. První patro je skryté a používalo se jako úkryt před nepřáteli. V průběhu různých invazí zde byly uschovány rovněž poklady z dalších gruzínských chrámů, včetně kříže sv.Nino (dnes je umístěn v Sionské katedrále ve Tbilisi).
Když se král rozhodoval, kde nový kostel postaví, starý ovčák mu poradil, ať uspořádá hostinu a pak sleduje, kam supi odnesou kosti.
Dnes je neděle a navíc nádherné počasí, tak sem proudí zástupy věřících a kněz prakticky celý den slouží mši. Autobusy vysazují poutníky pod horou a babičky s hůlkami a deštníky šlapou nahoru...
Kaňon Dariali je hluboký 1500 metrů, až do jeho nejužší části jsme se ale nedostali, protože nás zastavila závora s upozorněním, že hranice je zavřená...
Minerální prameny, které stékají z hor, zabarvují stráně dohněda a zároveň jsou zdrojem výborné minerálky.
Sedlo Jvari (Krestovyj pereval, tedy doslova "křížové sedlo") leží ve výšce 2395 metrů n.m. a je to nejvyšší bod na Gruzínské vojenské dálnici. Kříž, který mu dal jméno, postavila Kateřina II.
Zároveň tvoří toto místo rozvodí - nachází se tady pramen Aragvi, která teče na jih, a Tereku, plynoucího na sever. S touto řekou jsou spojeny rovněž pověsti o Amazonkách.
Při vstupu do Arménie jsme měli problém. Poté, co jsme si zakoupili víza za 30 USD, nám sdělili, že nás do země stejně nepustí a to z toho důvodu, že jsme předtím byli v Ázerbajdžánu. Dovnitř jsme se po několikahodinovém čekání nakonec dostali jen díky tomu, že jsme již byli v kontaktu s místní průvodkyní, která telefonovala na Ministerstvo turismu.
Arménie je první křesťanskou zemí na světě, k tomuto náboženství konvertovala země podle oficiálních zdrojů již v roce 301 (pravděpodobnější je 313). Problém je v tom, že se nikdy nevzpamatovala z turecké genocidy v roce 1915, takže silnice směrem k hranicím s Tureckem a Ázerbajdžánem jsou dodnes zasypány pískem a jediné možné cesty vedou do Gruzie a jedna do Íránu.
Arménie má dnes 3,2 mlionů obyvatel, mnohem více Arménců však žije v zahraničí (údajně až 7 milionů), kam emigrovali v několika vlnách - po turecké genocidě, po krizi v 90.letech. Arménské komunity se vyskytují téměř ve 100 zemích světa, v 60 z nich mají své kostely.
Arménci nazývají svou zemi Hayastan a sami sebe považují za potomky Hayů. Symbolem země je hora Ararat, která však od roku 1921 již není na území Arménie, ale Turecka.
Lesů je v Arménii málo - pouhých 7%. Ještě počátkem 90.let to přitom byl více než dvojnásobek. Po rozpadu Sovětského svazu však nastala krize a lidé spotřebovali v tomto těžkém období spoustu dřeva na topení.
Jedním z mála míst, kde se zalesnění zachovalo, jsou hory poblíž města Dilijan. Klášter Haghartsin leží 7 kilometrů od hlavní cesty, zcela skrytý v lese, takže kdo ve středověku neznal místní pěšinky, vůbec jej nenašel a neměl šanci se sem dostat.
Klášter byl založen v 10.století, kdy byl postaven kostel sv.Řehoře. Tento chrám na půdorysu kříže má boční kaple ve všech čtyřech rozích. Krytý vchod byl dokončen v roce 1213.
Krytý vchod, tzv. gavit, je nedílnou součástí většiny arménských chrámů. Zatímco hlavní prostory slouží k provádění velkých mší, do vstupních gavitů (postavených často mnohem později) přicházejí lidé zapalovat svíčky a pronést svou soukromou modlitbu.
Hlavní katedrála kláštera je zasvěcena sv.Matce Boží (Surb Astvatsatsin) a byla postavena roku 1281 na principu kopulovitého chrámu. Malý kostel sv.Štefana je z roku 1244.
Hlavní atrakcí kláštera je jídelna z roku 1248, která má dvě haly. Haghartsinský refektář je jednou ze dvou přeživších staveb tohoto druhu v Arménii (druhý je v klášteře Haghpat).
Jezero Sevan, zvané díky svým tyrkysovým vodám "modrá perla Arménie", je situováno ve výšce 1900 metrů n.m. V okolí se nachází několik starověkých klášterů, z nichž nejzajímavější jsou dva sevanské kostely, stojící na skalnatém poloostrově, vybíhajícím do jezera.
Ještě v roce 1952 to přitom byl ostrov. Poté však klesla voda kvůli sovětské hydroelektrárně téměř o 20 metrů. I tak se stále jedná o jedno z největších a nejvýše položených vulkanických jezer na světě. Dnes měří na délku 180 kilometrů a na šírku 30 kilometrů, jeho hloubka dosahuje 80 metrů (původně to bylo 100 metrů).
Chrámy sv.Arakelotse a sv.Matky Boží byly postaveny v roce 874 a sponzorovala je sunikská princezna Mariam. Kryté vchody byly doplněny v 9. a 10.století.
Kačkary jsou kamenné kříže, které byly nedílnou součástí středověkého arménského skulpturálního umění a používaly se k několika účelům. Kačkary byly sekány do obdélníkových desek nebo přímo do skal. Ozdobný kříž (khatch v arménštině) je vytesán na západní straně a na bočních stěnách.
Nejhezčí pohled na Jerevan se naskýtá od sochy Matky Arménie. Panorama města za pěkného počasí působivě dotváří Ararat, vysoký 5165 metrů.
Ararat je legendární hora, o níž se říká, že na ní spočinula Noemova archa. Hora má dva vrcholy, označované jako Velký a Malý Ararat. Ararat je považován za posvátnou horu a Arménci věří, že je to symbol politické existence jejich země.
Kaskády na svahu hory pod Matkou Arménií byly vybudovány v roce 2002 a jsou na nich umístěny sochy, galerie a muzea moderního umění. U paty kaskád je například pomník tlusté kočky.
Centrem Jerevanu je Náměstí Republiky, které vzniklo ve dvacátých letech 20.století a všechny budovy jsou dílem architekta Alexandra Tamaniana - Historické muzeum, Radnice, Pošta, Ministerstvo zahraničních věcí, Hotel Armenia, dříve Muzeum bolševické revoluce a Ústředí KGB.
Echmiadzin je jedním z nejposvátnějších míst arménských věřících. Zároveň se jedná o místo, bohaté na architektonické památky, díky nimž bylo také v roce 2000 zařazeno na seznam UNESCO. Kostel sv.Hripsime byl postaven roku 618 na místě předchozí kaple.
Echmiadzinská katerála je jedním z nejstarších křesťanských chrámů na světě. Král Trdat III. a sv.Řehoř Osvítitel ji založili již v roce 301, krátce po přijetí křesťanství za státní náboženství. Dokončena byla v roce 303, v tu dobu také vznikly kaple sv.Gayane a sv.Hripsime.
Monumentální vstupní brána katedrály byla postavena v roce 2001 při příležitosti oslav 1700.výročí přijetí křesťanství. Sochy znázorňují sv.Tadeáše a sv.Bartoloměje, kteří přišli do Arménie v roce 35 šířit křesťanství, za což byly mučeni a nakonec zabiti. Alej za branou je lemována vzácnými kačkarami.
Kostel sv.Gayane byl postaven na místě původní kaple v roce 630, restaurován byl v roce 1652. Kostel je doplněn otevřenou galerií, která dnes slouží jako malá výstavka archeologických nálezů.
Čtvrtou památku Echmiadzinu, zařazenou na seznam UNESCO, je chrám Shoghakat, postavený v roce 1694.
Chrám Zvartnots leží pouhé 3 kilometry od Echmiadzinu a je zasvěcen sv.Řehořovi Osvítiteli. Podle pověsti vznikl v polovině 7.století na místě, kde se roku 301 setkal tento světec s králem Trdatem III., který poté prohlásil křesťanství státním náboženstvím.
Chrám byl zničen zemětřesením a dlouhou dobu zůstal bez povšimnutí. Teprve počátkem 20.století vytvořil architekt Toros Toramanian jeho model. Podle něj se jednalo o třípatrovou rotundu, vysokou 45 metrů.
Klášter Khor Virap je situován na vysoké plošině v Araratském údolí pouze pár kilometrů od turekých hranic. Je to poutní místo Arménců z celého světa, kteří jej mají spojeno se sv.Řehořem Osvítitelem, prvním arménským patriarchou, a zrodem křesťanství v Arménii.
Chrám byl založen v 5.století, jeho dnešní podoba pochází z roku 1669. Khor Virap doslova znamená "hluboká jáma" a toto podivné pojmenování dostal díky tomu, že byl vybudován na místě, kde král Trdat III. věznil 13 let sv.Řehoře a propustil jej teprve poté, co ho vyléčil ze šílenství.
Za vlády Trdata III. přišla do země skupina křesťanských panen. Panovník se do jedné z nich zamiloval, dívka ho však odmítla a on je dal všechny stít. Sám z toho však zešílel.
Když mu bylo nejhůř, poprosil na radu své sestry o pomoc svého vězně, aby ho zbavil šílenství. Řehoř mu naordinoval askezi a víru, tedy tutéž metodu, díky které sám přežil těžký žalář. Král se uzdravil, odvrátil od pohanství a stal se křesťanem. Řehoře jmenoval katolikosem a ten přijal biskupské svěcení.
Podzemní cela se nenachází přímo v hlavním kostele, ale lze do ní sestoupit z malé kaple, stojící v rohu kláštera.
Klášter Noravank je umístěn přímo v útesu na severní straně malebného kaňonu řeky Amagha. Komplex tvoří dvě malé pohřební kaple a tři chrámy, stojící vedle sebe.
Chrám Matky Boží (Surb Astvatsatsin) byl postaven v roce 1339 a jedná se o zajímaovu dvoupatrovou stavbu. Ve spodní části jsou pouze náhrobky, nahoře je kaple, do níž se lze ovšem dostat pouze po hodně úzkém vnějším schodišti bez zábradlí.
Chrám sv.Jana Křtitele (Surb Karapet) byl budován postupně. Nejstarší část, z níž zbyly pouze ruiny, pochází z 9.-10.století. Nová část byla postavena v letech 1221-27. Velký vstupní gavit je z roku 1261.
Tato svatyně je dílem dvou renomovaných arménských umělců, architekta Siranese a architekta, sochaře a malíře manuskript Momika.
Překonali jsme horský hřeben a dostali se do jižní Arménie. Cílem naší cesty je klášter Tatev, nacházející se přibližně 300 kilometrů od Jerevanu.
Tatev je slavný středověký klášterní komplex, který se koncem 8.století stal biskupským dvorcem.
Klášterní budovy vznikaly v různých obdobích. První z nich byl Kostel sv.Řehoře Osvítitele, postavený v roce 848 (přestavěn 1295). Hlavní katedrála, zasvěcená apoštolům sv.Petrovi a Pavlovi, byla dokončena v roce 906. Chrám sv.Matky Boží byl postaven roku 1067 a hrobka Řehoře Tatevatsiho byla doplněna 1787.
Klášter Tatev se tyčí na skále nad hlubokým údolím řeky Vorotan a nakonec jsme jej viděli pouze z dálky. Navštívit klášterní komplex nám nebylo souzeno díky neznalosti taxikáře, který se musel neustále vyptávat na cestu, třikrát doplňovat bomby s plynem (protože jedna mu vydržela pouze 180 km) a koneckonců ani jeho Opel nebyl přizpůsobený na tento terén.
Když jsme ve 20,00 hodin stáli na druhé straně kaňonu, začalo se stmívat a hrozilo, že rozbijeme auto a zůstaneme trčet na noc v liduprázdné krajině, museli jsme přijmout nelehké rozhodnutí a vydat se na zpáteční cestu...
Malou náplastí nám byla prohlídka "arménského Stonehenge". Karahunj neboli Zorats Karer jsou do kruhu uspořádané kameny, o nichž se předpokládá, že mohly sloužit jako starověká observatoř. Karahunj je datován do bronzové doby, může být však ještě starší. Arméni jsou na toto místo náležitě pyšní - tvrdí nám dokonce, že leží přesně 19o severně od egyptských pyramid a 19o jižně od anglického Stonehenge. Co ale tato čísla znamenají, jsme se nedozvěděli...
Klášter Geghard je situován v blízkosti divoké soutěsky Ayrivank. Byl založen ve 4.století samotným Řehořem Osvítitelem jako jeskynní klášter, kamenné budovy náleží až do období 12.-13.století.
Jméno kláštera (geghard znamená kopí) bylo inspirováno legendou o kopí, kterým římský voják probodl Ježíše Krista při ukřižování. Kopí bylo uchováváno v klášteře Geghard do 9.století, kdy bylo z bezpečnostních důvodů přeneseno do Echmiadzinu.
Katedrála P.Marie byla dokončena v roce 1225, krytý vstup k ní byl přistavěn ještě v témže roce.
Ze vstupního gavitu lze vstoupit rovněž do dvou jeskynních chrámů. První z nich pochází již ze 4.století a údajně byl celý vytesán z horního otvoru. V kapli vyvěrá posvátný pramen. V roce 1283 vznikla chodba, spojující jej s Katedrálou P.Marie, v níž jsou umístěny náhrobky proshiánských a khaghbakianských princezen.
Druhý jeskynní chrám byl vytesán do skály v polovině 13.století a je zasvěcen sv.Avazanovi.
Krytá pasáž nás přivádí do horní kaple, vytvořené v horní části skály a situované jako by na střeše dolních jeskynních chrámů. Vytvořena byla v roce 1288 a je věnována Papakovi, synovi prince Proshka, a jeho ženě Roozookan.
Pevnost Garni se nachází v malebné horské lokalitě, vytvářející panorama kaňonu řeky Azat. Místo bylo osídleno pravděpodobně již ve 3.tisíciletí př.n.l., v 8.století př.n.l. jej dobyl král Arghisti I. z Urartu.
Pevnost byla postavena v 1.století v průběhu 11 let. Uvnitř se nachází pohanský chrám v antickém stylu, což je pro Arménii dost netypická stavba a jako jediná se zachovala díky tomu, že se zalíbil sestře krále Trdata III., který jej v době šíření křesťanství nenechal zbourat, ale vybudoval kolem letní královské sídlo a koupele.
Samotný chrám postavil král Trdat I. v roce 77 a byl zasvěcen bohovi slunce Midrasovi. Po stranách stojí 8 sloupů, vepředu je jich šest. Schodiště podpírají dva Atlanti.
Vedle chrámu lze spatřit základy kostela ze 7.století. Římské lázně vznikly ve 3.století v rámci helénistické přestavby pevnosti na královský palác.
Chrám Garni byl společně s klášterem Geghard v roce 2000 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Jako přírodní park UNESCO byla navíc vyhlášena soutěska kolem řeky Azat. Zdejší skalní píšťaly vznikly vyvrásněním a následnou seismickou aktivitou.
Masy basaltu specifické struktury byly objeveny v několika lávových polích v Arménii, kde byly rozlámány do sloupů, majících šestiboký nebo osmiboký profil. Některé z těchto sloupů byly uloženy ve vnitřních vrstvách tenké lávy, která se pohybovala pomaleji než na povrchu. Po ztvrdnutí byly vyzdviženy podél několika paralelních os, často kolmých k hladině toku. Následné změny počasí vytvořily speciální gigantické kamenné píšťaly, pilíře, jeskyně a další tvary.
Chrám ve vesnici Garni pochází z 11.století. Obědvali jsme na rodinné farmě, kde jsme byli svědky pečení lavaše, typického arménského chleba. Podzemní pec pak posloužila také k přípravě výtečného šašliku a pečených brambor.
Jerevan vyrostl na místě pevnosti Erebuni z 8.století. Dnes má město 1 milión obyvatel a je to kulturní, ekonomické, politické a vědecké centrum Arménie. Nachází se zde několik divadel, muzejí a monumentů, většina budov je však nových a na místě původního starého města se dnes rozkládá Abovian, nejrušnější obchodní třída metropole.
Třídu Abovian protíná náměstí, pojmenované po jednom ze známých arménských rodáků - Charlesi Aznavourovi. Do roku 2001 se jmenovalo Náměstí Zodiac kvůli kašně ve tvaru zvěrokruhu. Arménský původ mají kromě Aznavoura také například William Saroyan, André Agassi, zpěvačka Cher nebo miliardář Kirk Kerkorian.
Všechny významné jerevanské bulváry se sbíhají na kruhovém Náměstí Republiky. Třída Tigran Mets nás odsud dovede k moderní katedrále.
Katedrála sv.Řehoře Osvítitele (St.Grigor Lusavoritech) byla vysvěcena v roce 2001 při příležitosti 1700.výročí přijetí křesťanství v Arménii. Proto má také symbolických 1700 míst v hlavní lodi, i když k nim můžeme připočítat dalších 300 v malých kaplích, zasvěcených sv.Trdatovi.
Centrální tržnice, místními nazývaná Shuka, byla postavena v roce 1940. Perská mešita (Modrá mešita) je z roku 1765 a vznikla na objednávku Husseina Ali Khana, tehdejšího guvernéra Jerevanu.
Památník genocidy (Tsitsemakaberd), tyčící se na dalším z vrcholů nad městem, byl vybudován roku 1965 jako připomínka 50.výročí turecké genocidy. Tuto genocidu arménského obyvatelstva už dodneška uznala většina států světa. Zajímavé je, že mezi nimi chybí USA a Izrael.
Matenadaran (Institut písemnictví) představuje jednu z nejstarších a největších sbírek knih na světě. Pojmenován je po Mesropu Mashotsovi, zakladateli arménské abecedy. Majestátní fasáda budovy, postavené v roce 1957, je zakončena sochami velkých arménských myslitelů. Sbírka obsahuje více než 15.000 manuskriptů historického, filozofického, právnického, matematického a literárního rázu, mezi nimiž se nacházejí také díla řeckých, syrských a dalších autorů, jejichž spisy byly zachovány pouze v arménských překladech.
Státní opera byla otevřena v roce 1933 a socha před ní zachycuje nejznámějšího arménského skladatele Arama Chačaturjana. Podle jejího výrazu lze soudit, že právě píše Šavlový tanec...
Jelikož Ararat leží na tureckém území, je v současné době nejvyšším bodem Arménie hora Aragats, vysoká 4095 metrů. Aragats má kolem centrálního kráteru čtyři vrcholy, čímž připomíná královskou korunu, což také vyjadřuje jeho název - "koruna prince Ara" (Ararat pro změnu znamená "vítězství prince Ara").
Vesnice pod horou Aragats obývají Kurdové. Kurdové stále žijí v kmenovém společenství. Dnes již sice většinou nekočují, nikdy v minulosti ale nevytvořili jednotný stát a žijí na území Turecka, Iráku a Arménie. Problémem je kromě jiného také to, že různé skupiny vyznávají různá náboženství (křesťanství, islám, zorasterismus).
Ve vesnici Dzogaret, kterou jsme navštívili, žijí podle vlastních slov Yezidové a jejich náboženství je směsí, do níž se promítají také pohanské vlivy. Důkazem toho jsou mimo jiné náhrobky na místním hřbitově, založeném v 17.století.
Naše cesta severem Arménie vede přes místa, zasažená 7.prosinci 1988 velkým zemětřesením. Postiženo bylo 30 měst a 400 vesnic zničeno, celkový počet obětí se vyšplhal na 26.000, z čehož značný počet představovaly děti, které byly v tu chvíli ještě ve třídách (zemětřesení nastalo v 11,41, školní přestávka měla být v 11,45).
Epicentrum zemětřesení bylo ve městě Spitak, kde dodnes žije ještě spousta obyvatel v maringotkách. Sbírky na oběti se konaly po celém světě a nově vybudované vesnice se jmenují podle toho, odkud pomoc přišla - madarská vesnice, bulharská vesnice apod.
Pevnost Kobair byla vybudována ve 12.století a od 13.století sloužila jako ženský konvent. Kostel je zajímavý hlavně tím, že zdejší fresky nebyly dosud nikdy restaurovány, takže je můžeme vidět v původní podobě.
Výchozím bodem k návštěvě klášterů Haghpat a Sanahin, zapsaných na listině světového dědictví UNESCO (1996, 1999), je Alaverdi. Samotné město však působí díky opuštěným fabrikám dosti neutěšeným dojmem a jeho jedinou významnější památkou je kamenný most, postavený v letech 1192-94.
Klášter Sanahin leží vzdušnou čarou 5 kilometrů od Haghpatu a jeho jméno doslova znamená "tento je starší". Sanahin byl dokonce prvním komplexem, který v sobě zahrnoval všechny potřebné objekty - kostely, akademii, knihovnu atd. Ve středověku tak byl tento klášter jedním z nejvýznamnějších středisek vzdělání a literatury a dodnes je jedním z nejlepších příkladů arménské klášterní architektury.
Klášter byl založen v průběhu první poloviny 10.století a jeho první stavbou byl Kostel sv.Matky Boží (Surb Astvatsatsin). Od konce 10.století až do 13.století pak bylo prostranství kolem tohoto chrámu použito ke stavbě a rozšiřování dalších klášterních budov.
Vstupní gavit byl ke Kostelu sv.Matky Boží přistavěn v roce 1211 a bývá nazýván Velký gavit. Jeho součástí je vlastně také chodba, používaná již od 11.století jako Akademie magistrů.
Hlavní katedrála je zasvěcena sv.Vykupiteli (Surb Amenaprkich). Postavena byla v roce 966, momentálně je však zavřená a její střecha zarůstá trávou. Vstupním gavitem byla katedrála doplněna v roce 1185.
Knihovna vznikla v roce 1063, její gavit je z první poloviny 13.století. Na nádvoří stojí ještě malý kruhový chrám sv.Řehoře Osvítitele, postavený v roce 1061.
Haghpat je největším klášterním komplexem středověké Arménie. Založen byl za vlády krále Abbáse v první polovině 10.století. Hlavní klášterní katedrála, zasvěcená Znamení sv.Kříže (Surb Nshan) byla postavena v letech 976-991. Od počátku 11.století pak vznikaly další budovy v jejím okolí.
Gavit chrámu sv.Kříže pochází z roku 1201 a jedná se vůbec a největší vstupní síň ze všech arménských svatostánků.
Dva malé chrámy, zasvěcené sv.Řehořovi a sv.Matce Boží, byly postaveny v letech 1005 a 1025.
Budova Hamazasp je z roku 1257 a je zvlátní tím, že je to jediný gavit, stojící samostatně. Proto se jí také někdy říká Velký klášter.
V pasáži, vedoucí ke knihovně, je umístěna jedna z nejhezčích arménských kačkar - kříž s vyobrazením sv.Vykupitele z roku 1273.
Knihovna pochází již z 10.století, tenkrát však měla dřevěnou střechu, která byla v roce 1262 nahrazena kamennou. Díry v zemi sloužily zřejmě jako úkryt knih v případě napadení kláštera. Podle jiné teorie je mniši používali k chlazení vína, které při studiu popíjeli.
Posledními klášterními stavbami jsou zvonice z roku 1245 a refektář ze 13.století.
Tady naše cesta končí a čeká nás už pouze zpáteční let domů.