Indie zabírá prakticky celý Indický poloostrov. V minulosti se na tomto území nacházelo v jednu chvíli až 500 malých království a knížectví. Dnešní Indickou republiku tvoří celkem 25 států, mezi nimiž má samostatné postavení také hlavní město Dillí.
Počet obyvatel země se již blíží 1 miliardě. Jelikož vláda nemá v plánu jej nějakým způsobem regulovat, dá se předpokládat, že Indie brzy v tomto směru předstihne i Čínu.
Historie Indie je velice bohatá. První civilizace se v údolí řeky Indu usadili již před více jak 6000 lety. Kolem roku 2500 př.n.l. byla založena první plánovitě vystavěná města Mohenjo Daro a Harappa, ležící na území dnešního Pákistánu.
V Indii se zrodila dvě velká světová náboženství - hinduismus a buddhismus. I když po dlouhá staletí vládli zemi islámští panovníci, zůstal hinduismus v lidech natolik zakořeněn, že se k němu vrátili a dnes jej vyznává kolem 80 % všech obyvatel.
Buddhismus v samotné Indii prakticky zanikl, mezitím se ale rozšířil do dalších zemí a do Indie se oklikou vrací zejména zásluhou tibetských mnichů.
V 11.století začínají na území Indie výrazněji pronikat muslimové. Nejprve to byl turecký sultán Mahmud z Gazy. Ten však pouze raboval, ale ještě se tady neusídlil. Po jeho smrti v roce 1033 se na čas vlády ujímají Seldžukové, pak již ale nastupují vládcové z Afghánistánu.
V roce 1186 dobývá Muhamad z Guru střední Indii a předává její správu do rukou svého generála Qutub-al-Dina. Ten po jeho smrti v roce 1206 zakládá Dilijský sultanát.
V roce 1193 začal Qutub-al-Din stavět muslimský komplex Qutub Minar na místě, kde původně stávalo 27 hinduistických chrámů. Areálu dominuje pětipatrový minaret, vysoký 73 metrů. Spodní tři patra jsou z pískovce, horní dvě z pískovce a mramoru.
Ve stavbě celého komplexu pokračoval jeho následovník Alaud-din-Khalji. Ten dal rozšířit mešitu a také se snažil postavit druhý minaret, který by byl ještě vyšší. Tento zůstal ale nedokončen, protože další panovníci neměli zájem v tomto díle pokračovat a budovali si raději svá vlastní hlavní města - těch tak vzniklo celkem sedm.
Z nejstarší indické mešity Quwat-ul-Islam zbyly dnes jenom trosky. Je na nich však vidět, že první muslimští vládcové se snažili skloubit islámské umění s původním hinduistickým, což se projevuje zejména ve zobrazování bytostí, které islám zakazuje. Následující panovníci se na nich však "podepsali" tím, že tyto vygumovali nebo jim nechali urazit hlavy.
Železný sloup, stojící na nádvoří, pochází ze 4.století a jeho vznik je stále zahalen tajemstvím. Je totiž vyroben z 98% železa a dodnes nezačal rezivět. Protože bychom měli i v dnešních technických podmínkách problém něco takového vytvořit, spekuluje se dokonce o jeho mimozemském původu.
Nádhernými dekoracemi je zdobena islámská hrobka Shamshuddina Altamashe, pocházející ze 13.století. Její výklenky, tzv. mihráby, směřují k Mekce.
Součástí areálu byla také medresa, tedy muslimská škola, kde právě probíhají rekonstrukční práce za podpory UNESCO.
Bránu Alai-Darwaza dal postavit sultán Alaud-din-Khalji v roce 1311. Vedle ní stojí malá hrobka immáma.
Druhou památkou Dillí, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO, je Humayunova hrobka.
Humayun byl druhým vládcem z rodu Mughalů. Jeho otec Babur, který se chvástal tím, že je přímým potomkem mongolských dobyvatelů Čingischána a Tamerlána, ovládl počátkem 16.století celou severní Indii. V roce 1527 dobyl také Dillí a založil dynastii Velkých Mughalů. Tato "třetí mocná indická říše" se pak stala v historii země jednou z nejvýznamnějších a trvala fakticky až do nástupu Britů.
Humayun byl vyhnán perským vládcem Shersahchanem do exilu. Ten zde pak vládl 15 let, ale jeho syn už moc neudržel a byl poražen vrátivším se Humayunem.
Humayun však již potom kraloval pouhý jeden rok. Zemřel totiž v roce 1556 poněkud netradiční smrtí - spadl ze schodů. Hrobku dala postavit jeho manželka.
Humayunova hrobka představuje počátek mughalské architektury, kterou pak velkolepě rozvinul Humayunův syn Akbar a vrcholu dosáhla o 100 let později ve stavbě Taj Mahalu. Humayunova hrobka tak paradoxně představuje začátek i konec mughalské dynastie. V roce 1806 tady byl totiž Brity vězněn poslední Velký Mogul.
U vstupu do areálu pak vidíme ještě hrobku Isakhama, ministra a generála Shersahchana, který měl největší podíl na Humayunově porážce a jeho uvěznění.
Dillí je hlavním městem Indie, ale přestože má 9,5 miliónů obyvatel není městem největším. Dillí je na třetím místě po Bombaji a Kalkatě.
Hlavním městem Indie se Dillí stalo až za vlády Mughalů a ve své dnešní podobě se skládá vlastně ze tří částí: Staré Dillí - odpovídá zhruba hlavnímu městu z doby Mughalů, Nové Dillí - je představováno zejména britskou koloniální architekturou, a aglomerace - včetně nich se udává dnes počet obyvatel dokonce 12 miliónů.
Centrem Nového Dillí je kruhové náměstí, pojmenované po vévodovi Connaughtovi, z něhož paprskovitě vycházejí největší třídy. Jedna z nich končí u Prezidentského paláce, jiná u Indické brány.
Staré Dillí se původně jmenovalo Shahjahanabad podle svého stavitele Shah Jahana, pátého vládce z rodu Mughalů ("bád" znamená město). Teprve ten sem vlastně v polovině 17.století přenesl hlavní město z Agry a založil novou Červenou pevnost podle vzoru Červené pevnosti v Agře.
Další významnou stavbou Shah Jahana ve Starém Dillí je Páteční mešita. Páteční mešitu (Jama Masjid) založil v roce 1638 a její zvláštností je to, že vznikla na "zelené louce". Nebyla tedy postavena na místě nějaké původní hinduistické stavby, jak tomu bývalo v jiných případech a tudíž nevznikají dnes mezi fundamentalisty spory o toto místo. Každý pátek se zde proto bez obav schází k modlitbám vždy celkem 20 až 25 000 lidí.
Červenou pevnost spojuje s Páteční mešitou ulice Chandni Chowk, která je tak již přes 350 let centrem života Starého Dillí. Zatímco jinak jezdí po městě již "motorizovaní" rikšové, tady se můžeme setkat ještě s "kolovými".
Ráj Gáth je místo, kde byl zpopelněn Mahátma Gándhí poté, co byl 30.listopadu 1948 zavražděn hinduistickým fanatikem.
V blízkém Parku míru jsou uloženy také urny s popelem dalších významných osobností Indické republiky, jako byly například ministerští předsedové Indíra Gándhíová nebo Jawaharlal Nehru.
Jak vidíme, ani posvátnost tohoto místa nebrání Indům v tom, aby zde vykonávali svou každodenní potřebu. Na jejich obranu je ovšem potřeba uvést, že nezbytnou součástí hinduistických procedur je neustálé mytí, očišťování a zbavování se všeho zlého - jak duševního, tak fyzického.
Hinduismus je nejstarším z dnešních světových náboženství, není však znám jeho zakladatel. Árijové, kteří přišli ze severu na území Indie kolem roku 1500 př.n.l. s sebou přinesli védy, z nichž se pak do roku 500 př.n.l. vyvinul hinduismus. Pojmenování podle řeky Indu mu však vlastně dali až muslimové.
Hinduisté vyznávají údajně na 30 miliónů bohů. Nejdůležitějšími z nich je "svatá" trojice: Brahma - stvořitel světa, Višnu - udržovatel a Šiva - ničitel a obroditel. Naprostá většina chrámů je zasvěcena Višnuovi a Šivovi, k nimž se také lidé modlí. Brahma podle nich svou úlohu stvořením světa splnil a není tudíž třeba si ho již dnes naklánět obětinami.
Hinduistou se člověk nemůže stát, hinduistou se rodí a svým zrozením je zrovna zařazen do příslušné kasty, z níž se nelze nijak vymanit. Dostat se výš může člověk až při dalším zrození, pokud se v tomto životě bude chovat správně. Pokud ne, může na tom být příště ještě hůř nebo se dokonce může narodit jako zvíře.
Moderní hinduistický chrám Lakšmínarya dal postavit v roce 1938 bohatý průmyslník Birla (někdy bývá proto také nazýván Birlův chrám). Chrám je zasvěcen Višnuovi a jeho ženě Lakšmí. Jedno z převtělení Višnua je totiž právě Naraya, což je bytost napůl lidská a napůl lví.
Ve dne bychom lépe viděli pestré barvy této stavby, večer se nám naskýtá zase jiná možnost. Díky jednomu obchodníkovi, u něhož jsme si koupili Ganéšu na mramorové destičce a jehož krámek je s chrámem spojen chodbou, jsme se dostali na hinduistickou bohoslužbu budja.
Rajasthán patří k největším indickým státům a je považován za nejexotičtější. Hned poté, co přejedeme hranice z maličkého státu Haryana, začínají se na kopcích objevovat malé i větší pevnosti a v polích vidíme barevné ženy. Říká se, že se schválně oblékají tak pestře, aby vyvážily nehostinnost a pustotu této země. Více než polovinu Rajasthánu totiž tvoří poušť.
Rajputské kmeny byly vždy velmi bojovné a indičtí panovníci je rádi brali do armády, protože to byli dobří vojáci. Rajputští vládcové, zvaní rádžové a maháradžové, však využili každého jejich slabšího okamžiku k vytvoření vlastních malých knížectví a království. Rádža v jejich jazyce znamená "král" a maháradža "velký král", Rajasthán je tudíž "země králů".
Maharádžové, sloužící mughalským panovníkům, žili v bezpečí v pevnosti Amber. Teprve Jai Singh II. se v polovině 18.století cítil již natolik silný, že se odvážil zbavit vlivu Mughalů, sestoupil dolů a založil město Jaipur.
Pevnost Amber leží přibližně 8 kilometrů severně od Jaipuru a jedná se o bývalé sídlo maháradžů z Rajasthánu. Cesta k pevnosti vede kolem Krišnova chrámu (Govindji Ka) a Vodního paláce (Jal Mahal), nacházejících se v okrajových částech Jaipuru. Romantický pohled na Vodní palác, jehož siluety se odrážejí na hladině jezera Man Sagar, si musíme ale domyslet, protože jezero nemá už několik let dostatek vody. Samotnou pevnost pak "dobýváme" na slonech.
Pevnost Amber začal stavět rádža Man Singh v roce 1592, kdy byl generálem v armádě mughalského vládce Akbara. Rajputové ovládali tento kraj už po 1000 let, ale nikdy nevytvořili jednotný stát. Sjednoceni byli vlastně až pod nadvládou Mughalů.
Na kopci nad palácem se tyčí ještě jedna pevnost - Jaigarh. Tu dal vybudovat v roce 1726 Jai Singh II. a na rozdíl od Amberu, který byl rezidencí, sloužila tato především vojenským účelům.
Na prvním nádvoří pevnosti Amber stojí otevřená audienční hala Diwan-i-Am, která sloužila pro veřejná slyšení. Její podlaha byla původně pokryta koberci.
Bohatě zdobenou Ganéšovou bránou (Ganesh Pole) vstupujeme do obytné části paláce. Brána byla pojmenovaná po Ganéšovi, oblíbeném a hodném Bohovi se sloní hlavou, který byl synem Šivy a Parvati.
Obytná část paláce je rozdělena na několik křídel, která se používala v různých ročních obdobích. Speciální soustava kanálků s vodou zabezpečovala ochlazování vzduchu v Hale radostí, přimykající se k zahradám.
Nejstarší část paláce se skládá ze 12 samostatných bloků, které byly určeny pro 12 žen. Z každého bloku vedla tajná chodba do maháradžovy ložnice.
Letní rezidence obsahuje opět speciální chladící systém. Kopule sloužily jako nádrže na vodu, která z nich stékala na terasy a střechu ve tvaru sloního hřbetu.
Okna paláce Jas Mahal jsou dokonalou ukázkou jemné kamenické práce, většina z nich je vytvořena z jednoho kusu kamene. Štěrbinami oken v nižších patrech je vidět pouze dolů, aby pánové nemohli spatřit ženy, které bydlely nahoře.
Za nejhezčí část zimní rezidence a vůbec celé pevnosti je považován Zrcadlový palác (Sheesh Mahal). Stěny však nejsou osazeny skutečnými zrcadly, výsledného efektu je dosaženo díky soustavě vypouklých skel.
Důmyslně skryté symboly můžeme také najít v ozdobách tohoto paláce. Jelikož islám nepřipouští zobrazování bytostí, snažili se je umělci ukrýt do detailů květin a dalších ozdobných prvků. Při podrobnějším pohledu na jednotlivé reliéfy proto spatříme také ptáky, ještěrky, štíry nebo sloní choboty.
Jaipur bývá často nazýván "růžovým městem" díky červenému pískovci, z něhož je postaven. Staré město je obehnáno 7 kilometrů dlouhými hradbami, v nichž je umístěno celkem 7 bran.
Proslavené jsou zejména jaipurské bazary, nacházející se uvnitř hradeb. Založil je také již zmíněný Jai Singh II. a Jaipur se díky nim stal významných obchodním centrem. Tkaly se zde proslulé koberce a vyráběly vzácné šperky. Pochází odsud také Koh-i-Noor, největší diamant světa, který je dnes součástí koruny britské královny.
Čilý ruch na bazarech pozorujeme ze střechy starého hinduistického chrámu. Chrám byl postaven před 400 lety a je zasvěcen princi Ramovi a jeho ženě Sitě, hrdinům Ramayany. Úryvky z tohoto eposu recitují u vchodu svatí mužové, tzv. sádhuové.
Se svatými muži se budeme setkávat během celé naší cesty. Jedná se o muže, kteří se vzdali veškerých pokušení života a veškerého majetku a věnují se pouze meditacím. Někteří jdou dokonce tak daleko, že ve snaze dokázat svou materiální nezávislost odložili i šaty.
Přímo nad městem se tyčí pevnost Nahargarh, zvaná Tygří pevnost, která pochází rovněž z poloviny 18.století.
Dnešní Jaipur má 2 milióny obyvatel. Zdejší lidé stejně jako v celé Indii chodí velice rádi do kina, místní ateliéry Bollywood natáčí až 900 filmů ročně. Oblíbené jsou zejména revue a muzikály a i když jim nerozumíte, stojí za to se na ně zajít podívat kvůli reakcím diváků, i když až do konce tříhodinového filmu vydrží málokterý cizinec.
Největší místní kino se nachází poblíž zahrad Ram Niwas, které dal založil maháradža Ram Singh II. v roce 1868. V nich stojí také místní Albert Hall, založená princem Albertem. Dnes je v této budově umístěno Národní muzeum.
Nás ale zajímají především významné stavby "růžového města". Nejznámějšími z nich jsou Palác větrů a Městský palác.
Palác větrů (Hawa Mahal) postavil v roce 1799 maháradža Partap Singh pro královské dámy, aby mohly sledovat ruch na ulici a nebyly přitom samy vidět. Palác má pět pater a 953 oken, která jsou ozdobena "pískovcovými krajkami".
Maháradža Jai Singh II. byl vášnivým astronomem a astrologem a postavil v Indii pět observatoří Jantar Mantar (jantar znamená "přístroj" a mantar je "výpočet"). Ta poslední se nachází právě v Jaipuru a je ze všech pěti nejzachovalejší.
Většina přístrojů je založena na bázi slunečních hodin. Malé sluneční hodiny měří čas s přesností na 20 vteřin a vykazují po 270 letech odchylku pouhých 11 minut.
Další přístroje jsou určeny například pro měření polohy slunce, přesné určení severu nebo znamení zvěrokruhu. Celá observatoř sloužila především studentům pro praktická cvičení.
Největší sluneční hodiny na světě jsou vysoké 30 metrů a lze z nich zjistit čas dokonce s přesností na 2 vteřiny. Mají pouze jedinou nevýhodu - musí svítit slunce...
Městský palác (City Palace) začal stavět Jai Singh II. v polovině 18.století. Nad celým areálem se tyčí sedmipodlažní Měsíční palác, v němž dodnes bydlí maháradža.
Až do roku 1959 byl celý Městský palác ve vlastnictví maháradžů. Tehdy jim byl vyvlastněn výnosem Indíry Gándhíové a byla jim ponechána pouze jeho část jako rezidence.
Protože jim byla zároveň odebrána státní renta, přestavěl stávající maháradža všechny své ostatní paláce na luxusní hotely, aby mu z nich plynuly nějaké příjmy a mohl pokračovat ve svém nákladném životě.
Kromě Měsíčního paláce byla většina ostatních budov ale zpřístupněna a nachází se v nich také tři muzea - muzeum zbraní, umělecké muzeum a textilní muzeum.
Pavilón pro hosty (Mubarak Mahal) v sobě kloubí tři architektonické styly - islámský, hinduistický a perský. Dnes je v něm umístěno právě textilní muzeum.
Před vchodem do Královského paláce stojí dvě sochy slůňat, která dostal dnešní maháradža darem k narozeninám. Inventářem paláce je prakticky již po staletí také rodina liliputánských sluhů.
V audienční hale Diwan-i-Khas jsou umístěny dvě stříbrné nádoby, v nichž si maháradža Madho Singh II. vezl na návštěvu ke králi Edwardu VII. vodu z Gangy, aby nemusel pít tu jejich "sprostou". Každá z nádob má 900 litrů a váží 345 kilogramů. Jedná se údajně o největší stříbrné nádoby na světě.
Jedinou částí Měsíčního paláce (Chandra Mahal), která je otevřená pro veřejnost, je nádherný Paví dvůr (Pritam Chowk). Na jeho čtyřech branách jsou zobrazena čtyři roční období.
Řada maháradžů vystavěla v okolí Jaipuru další paláce a zahrady pro své manželky, které chtěly žít mimo pevnost v Amberu. Za nejkrásnější z nich bývají považovány zahrady, které postavil Jai Singh I. v roce 1710 pro svou ženu Sisodia Rani, princeznu z Udaipuru. Ta zde také porodila syna, kterého prosadila jako následníka trůnu - maháradža Madho Singh I. měl přes 2 metry a vážil 235 kg.
Vesnice Abhaneri leží přibližně 128 kilometrů východně od Jaipuru poblíž městečka Bandikui. Přestože o ní nenajdeme zmínku v žádném průvodci, nachází se zde dvě zajímavé stavby - hinduistický chrám Harshad Mata z 8.století a vícestupňová studna Chanda Baoli ze 6.století.
Jelikož se zatím nejedná o žádnou turistickou památku, ale o archeologické naleziště, je zde striktně zakázáno filmovat a fotografovat. Otázkou také zůstává, nakolik se dá věřit časovým údajům, které jsme se dozvěděli od místních strážců.
Těsně před Fatehpur Sikri vstupujeme na území státu Uttar Pradesh. Město Fatehpur Sikri leží asi 30 kilometrů západně od Agry a založil je třetí z Velkých Mogulů šáh Akbar v 16.století.
Akbar nemohl mít dlouhou dobu děti. Rozhodl se proto navštívit vyhlášeného sufijského světce Salima Chistieho a ten mu předpověděl, že bude mít tři syny. To se stalo v roce 1568 a do roka se skutečně šáhovi syn narodil. Pojmenoval ho Salim (jedná se o budoucího šáha Jehangira) a na počest mnicha založil také nové město poblíž jeho obydlí. Město pojmenoval Fatehpur Sikri, což znamená "město vítězství" a v roce 1571 se sem i s celým královským dvorem přestěhoval.
Nakonec ale žil šáh Akbar ve Fatehpur Sikri pouhých 14 let. V roce 1585 se musel přemístit do Lahore, aby zklidnil nepokoje v Punjabu a sem se už nikdy nevrátil, protože zjistil, že ze strategických důvodů může vládnout své mohutné říši pouze z Agry. Dalším důvodem bylo to, že tady nebyl pro tak velké město dostatek pitné vody.
Fatehpur Sikri zůstalo od té doby prázdné, vysloužilo si dokonce pojmenování "město duchů". Pro nás to ovšem v současné době má tu výhodu, že zůstalo zakonzervováno v té podobě, v jaké je šáh koncem 16.století opustil.
Město je chráněno ze tří stran 13 metrů vysokými hradbami, ze čtvrté je umělé jezero. Většina budov je postavena z červeného pískovce. V blízké vesnici Sikri dosud žije na 2000 kameníků, potomků těch, co město stavěli.
Otevřená audienční hala Diwan-i-Am byla určena k veřejným slyšením, při nichž šáh soudil spory svých poddaných. Protože někdy při nich docházelo k vynesení rozsudku smrti, byl u kruhu vždy přivázán slon, aby mohl být tento ihned vykonán. Odsouzený byl slonem rozšlapán.
Rozlehlé hlavní nádvoří je pojmenováno podle hry, která se zde hrávala - pachies. Pachies znamená v překladu "25" a hrávalo se kostkami. Každý hráč měl čtyři živé dámy a podle výsledku hodu jimi tahal po šachovnici, na níž dámy zaujímaly taneční nebo jiné pózy.
Diwan-i-Khas sloužil jako hala soukromých audiencí. Uprostřed místnosti seděl na pilíři šáh a kolem něj na ochozech jeho ministři. Zde se také šáh Akbar snažil prosadit nové náboženství, které by spojovalo prvky islámu, hinduismu, džinismu, buddhismu i křesťanství. U svých kněží, kteří patřili do vyšších kast, však nemohl nalézt pochopení.
Královská pokladnice má nádherné kruhové stropní ozdoby a vedle ní stojí přístřešek pro astrologa, podpíraný oblouky torana.
Nejvýraznějším palácem ve městě je Panch Mahal, což znamená "palác o pěti podlažích". Palác má celkem 176 sloupů, směrem nahoru se zužuje a byl určen pro královské ženy. Před ním stojí dvoupodlažní škola.
Pro nejdůležitější manželky nechal šáh vybudovat vlastní paláce. Pavilón muslimské ženy (Hujna-i-Anup) má nádherně zdobený strop i stěny, v nikách bývala původně zrcadla. Šáh Aurangzeb jako horlivý zastánce islámu nechal ovšem později odstranit hlavy všem tvorům.
V Akbarově pavilónu se nacházela velká knihovna. Bazén před ním má rozměry 29 x 29 metrů a na terase uprostřed vždy seděl významný hudebník.
Život samotného šáha ale nebyl nijak jednoduchý. Jelikož se ani na chvíli nemohl cítit v bezpečí, dokonce ani před intrikami vlastních synů, spal ve své ložnici na vyvýšené posteli, aby ho nikdo nemohl napadnout. Žebřík byl na noc odstraněn a na podlahu byla napuštěna voda, aby byl slyšet každý pohyb.
V Pavilónu hinduistické manželky (Maryam-uz-Zamani) se nachází nejlépe zachované malby - bojové scény se slony, Akbar zabíjí leoparda, Akbar se svými ministry, Krišna, ...
Značnou část paláce zabírá harém. Hvězda nad jeho vchodem je symbolem tantrismu a má zadržet démony vně budovy. Harém se skládá z letní a zimní části - letní má mřížová okna, zimní je bez oken.
Mimo areál královského paláce stojí Páteční mešita. Hned za Akbarovou bránou (Shahi Darwaza), kterou jsme vstoupili, leží hřbitov sufijských kněží. Nejvýznamnější stavbou na nádvoří je hrobka Salima Chistieho z bílého mramoru, která se v průběhu let stala významným poutním místem. Celé mešitě pak dominuje 56 metrů vysoká Brána vítězství (Bulland Darwaza).
Taj Mahal, ležící na okraji Agry, bývá také nazýván nejvelkolepějším památníkem lásky na světě. Jedná se totiž ve skutečnosti o hrobku, kterou nechal vystavět Shah Jahan pro svou zesnulou manželku Mumtaz Mahal.
Mumtaz Mahal, vlastním jménem Ardjumand Banu Begam se narodila v roce 1593 jako dcera ministra na královském dvoře. Shah Jahan se do ní zahleděl a v roce 1612 si ji vzal za manželku. Tento panovník měl celkem tři ženy - jednu mu vybrali rodiče, jednu si vzal z politických důvodů, ale tu prostřední si bral z lásky a udělil jí právě titul Mumtaz Mahal, což znamená Perla paláce. Měli se dokonce tak rádi, že Mumtaz Mahal s ním jezdila na válečná tažení. A právě během tažení na jih Indie v roce 1631 při porodu čtrnáctého dítěte Mumtaz Mahal zemřela.
Shah Jahan se hrozně rmoutil, po smrti své ženy se na šest měsíců zavřel v paláci a poté, co vyšel, byl úplně bílý. Pak začal stavět velkolepé mauzoleum na břehu řeky Yamuna, pojmenované Taj Mahal (Koruna paláce). Stavba byla dokončena v roce 1653 a podílelo se na ní celkem 22 000 dělníků. Hlavní vstupní brána má čtyři věže a 22 kopulí ve dvou řadách, což symbolizuje, že trvala 22 let.
Vstupní brána je postavena z červeného pískovce, zdobeného bílým mramorem. Kaligrafické ozdoby představují verše z koránu. Při jejich malování byla použita "prostorová" finta - mezery mezi znaky se směrem nahoru zvětšují, takže při pohledu zezdola vypadá text rovnoměrně.
Vlastní mauzoleum je postaveno z bílého mramoru, po jeho stranách stojí dvě mešity z červeného pískovce. Mramor se dovážel z města Makrana v dnešním Pákistánu, vzdáleného asi 400 kilometrů, červený pískovec pocházel z Fatehpur Sikri. Způsob dopravy byl tradiční - trakaře a buvoli.
Budova je vysoká 75 metrů a představuje kombinaci islámské a hinduistické architektury. Dvojitá kopule je zakončena obráceným lotosem. Stejně jako na vstupní bráně i tady je použito několika "prostorových klamů". Minarety jsou odkloněny směrem ven, aby při případné přírodní pohromě nezasypaly hrobku. Do mramoru jsou speciální technikou, zvanou pietra-dura zasazeny polodrahokamy, z nichž jsou sestaveny jednotlivé motivy.
Posledních 27 let svého života prožil Shah Jahan ve smutku. Archeologové objevili na protějším břehu Yamuny základy hrobky, kterou začal budovat pro sebe. Ta měla být z černého mramoru, nebyla však nikdy dokončena. Nákladné stavby, které Shah Jahan prováděl, totiž zcela zruinovaly státní pokladnu, což vedlo ke spiknutí jeho čtyř synů, z něhož vzešel jako vítěz následující panovník Aurangzeb. Ten pak Shah Jahana zavřel ve dva kilometry vzdálené Červené pevnosti, z jejíchž oken se mohl až do konce života kochat pohledem na své vrcholné dílo.
Nakonec ale přece jen Shah Jahan po boku své ženy ulehl. Po smrti v roce 1658 byl díky přímluvám své dcery umístěn vedle milované Mumtaz Mahal. Uvnitř mauzolea proto vidíme dnes dva kenotafy, stojící přímo nad kryptou s jejich sarkofágy. Šáhův kenotaf je také to jediné, co narušuje zdejší dokonalou symetrii.
Technika inkrustace tvrdými kameny, tzv. pietra-dura pochází z Itálie, ale právě při stavbě Taj Mahalu byla dovedena k dokonalosti. Od té doby se zde dědí z otce na syna a máme možnost se s ní v blízkých dílničkách také seznámit. Synové tvarují polodrahokamy a vyškrabávají do mramorových desek 2,5 milimetrů hluboké drážky, do nichž pak otec vkládá kameny. Květ růže sestává asi ze 20 kousků, květinky na hrobce v Taj Mahalu jsou však tvořeny až ze 64 částí. Tajemství výroby speciálního lepidla zná jen hlava rodiny. Nejdražší předměty jsou vykládány modrými kameny lapis lazuli, dovezenými z Chile.
Agra byla prvním hlavním městem Mughalské říše. Červenou pevnost, která bývala sídlem panovníků, začal stavět šáh Akbar v roce 1565 a dokončil ji v roce 1573. Jeho následovníci ji však několikrát přestavovali, takže na místě původních paláců vznikaly nové. Dnes se pevnost skládá ze dvou částí - části veřejné a části vojenské. Vojenská část je mnohem větší, zabírá asi 75% a je pro nás bohužel nepřístupná.
Hradby Červené pevnosti jsou dlouhé 2,5 kilometru a vysoké od 18 do 33 metrů. Původně byla obehnána dvoustupňovým příkopem - první část byla zaplněna vodou, druhá byla suchá a běhali v ní lvi, tygři a krokodýli. Dobýt tuto pevnost se podařilo vlastně až Angličanům, předtím to bylo vždy jen díky zradě.
Pevnost měla původně čtyři brány. Dvě z nich dal ale z bezpečnostních důvodů zavřít už Aurangzeb a dnes lze dovnitř vstoupit pouze mohutnou Lví bránou (Amar Singh). Po ní následuje Vodní brána a Akbarova brána (Darshani gate). Vodní bránu postavil teprve o 100 let později Aurangzeb, který zároveň zdvojil opevnění. Akbarova brána byla zdobena barevnými dlaždičkami, z nichž se část zachovala dodnes.
Rezidenční část vznikla za šáha Akbara, dokončil ji však až jeho syn Jehangir. Obrovský džbán, stojící před budovou je vytvořen z jednoho kusu kamene a sloužil pro vonnou esenci, připravenou z růží.
Jehangirův palác (Jehangir Mahal) sice postavil šáh Jehangir, obývala jej však především královna Nur Jahan, která defakto převzala vládu v zemi. Výklenky ve stěnách jsou určeny pro knihy.
Palác Khas Mahal dal vybudovat Shah Jahan pro svou manželku Mumtaz Mahal. Jeho zahrady jsou vytvořeny v perském stylu. Uprostřed stojí mramorový pavilón Sheesh Mahal, jehož název by se dal přeložit jako "zlatý" nebo "zrcadlový" a původně byl skutečně celý obložen zlatem a zrcadly, které však ukradli Britové. Po stranách stojí dva menší pavilóny Bangla-i-Jahanara a Bangla-i-Darshan. Svoje pojmenování bangla dostaly díky tomu, že jejich střechy připomínají tvar doškových střech bengálských chatrčí. Tady navštěvovala princezna Jahanara svého otce Shah Jahana během osamělých let jeho uvěznění.
Jasmínová věž (Mussaman Burj) patří k nejkrásnějším částem pevnosti. Její výzdoba je tvořena bílým mramorem, vykládaným kameny lapis lazuli. Právě zde prožil osm posledních let svého života Shah Jahan, kterého sem uvěznil jeho syn Aurangzeb za to, že zruinoval státní pokladnu a odtud se mohl dívat na hrobku své milované ženy - Taj Mahal.
Před halou soukromých audiencí Diwan-i-Khas stával proslavený Paví trůn. Tento trůn byl vytvořen v roce 1602 a byl celý vykládán diamanty včetně toho nejslavnějšího - Koh-i-Nooru. Trůn však odvezl perský šáh Nadir a diamant daroval Britům.
V prvním patře přilehlé budovy (Machhi Bhavan) se nacházely kanceláře úředníků, kteří vedli záznamy o daních. Z terasy je možno také vstoupit do malé mešitky, určené pro dvorní dámy, pocházející z roku 1635.
Poslední otevřenou částí paláce je hala veřejných slyšení (Diwan-i-Am). Na stolečku před královskou lóží sedával hlavní ministr a rozsudky byly vykonávány ihned, např. sekání rukou za krádež. Lustry a zlaté ozdoby opět odvezli Britové.
Na nádvoří před halou stojí náhrobek guvernéra Johna Russela Coldvina, který zemřel v Indii na choleru, a v pozadí vidíme kopule Perlové mešity (Moti Masjid), která ovšem není pro veřejnost přístupná.
Agra je skutečně "bohatým" městem. Dvě zdejší památky již jsou zapsány v seznamu světového dědictví UNESCO (Taj Mahal a Červená pevnost) a třetí na tento zápis momentálně kandiduje - Itimad-ud-Daula.
Tuto hrobku dala postavit královna Nur Jahan pro svého otce Mirzu Bega. Ten sem přivedl svou rodinu z Persie a stal se dokonce ministrem financí ve vládě šáha Akbara. Princ Jehanghir si ji pak v roce 1611 vzal za ženu a protože byla velice schopná, vládla prakticky místo něj. Jelikož spolu neměli děti, snažila se po jeho smrti v bratrovražedném boji o následnictví trůnu prosadit jednoho z jeho synů, s nímž byla v příbuzenském poměru, což se jí také nakonec podařilo - jednalo se o budoucího panovníka Shah Jahana.
Otec Nur Jahan Mirza Beg zemřel v roce 1622, pouhé tři měsíce po smrti své manželky. Nur Jahan se rozhodla mu postavit hrobku, která byla pojmenována podle přízviska, jež si vysloužil jakožto ministr financí - Itimad-ud-Daula, což znamená "jistota a pilíř státu".
Hrobka byla dokončena v roce 1628 a byla zde poprvé v Indii použita technika vsazování kamenů do mramoru, čímž se stala vlastně předchůdcem Taj Mahalu. Mezi ornamenty najdeme tentokrát také láhve a džbány na víno, což svědčí o tom, že v době Jehangirovy vlády se muslimské zákony dodržovaly mnohem volněji.
Krátce před západem slunce se jedeme ještě jednou podívat na Taj Mahal. Bílý mramor, přesněji řečeno čistý krystalický vápenec, ze kterého je postaven, totiž způsobuje, že budova mění barvy podle slunečního světla a vypadá proto v každou denní dobu jinak.
Atmosféra je také zcela jiná - dalo by se říci, že přes den patří Taj Mahal turistům a navečer Indům. Davy lidí včetně škol čekají v dlouhé frontě, aby mohly spatřit kenotafy Shah Jahana a Mumtaz Mahal.
Dnešní Agra má 1,5 miliónu obyvatel a má velké problémy se zamořením ovzduší, které ničí zdejší památky. Protože si je místní vláda vědoma toho, kolik vydělává na cizineckém ruchu, byly odsud již přesunuty železárny a elektrárna a došlo k elektrifikaci železnice. Ani to však ještě nestačí a bude nutno v tomto boji pokračovat, aby mohly být zachráněny všechny skvosty, kterými se Agra může pyšnit.
Vlakem jsme dojeli do Jhansi a odtud pokračujeme autobusem dál do Khajuraha. Nacházíme se v tuto chvíli ve výběžku státu Madhya Pradesh na okraji Dekkanské plošiny, která odděluje severní a jižní Indii. V této oblasti leží také Orchha.
Orchha bývala hlavním městem dynastie Bundélů. Bundélové jsou vlastně rádžové z Rajasthánu, kteří se odmítli podřídit diktátu Velkých Mughalů a založili si raději mimo jejich dosah samostatné království. Jejich říše trvala přibližně 250 let, hlavní město Orchha bylo založeno roku 1530 na poloostrově, tvořeném rameny řeky Betwa.
Za nejslavnější období je považován počátek 17.století, kdy v Orchhe vládl rádža Ten Singh Deo. Ten se znelíbil šáhu Akbarovi, zejména poté, co poskytl ochranu jeho synovi Salimovi, když byl ve vyhnanství. Šáhův syn mu pak ale na oplátku projevoval svou přízeň v době, kdy on sám vládl Indii jako šáh Jehangir, což bylo v letech 1605 až 1627.
Po Jehangirově smrti však opět upadl Ten Singh Deo u Mughalů v nemilost a Aurangzeb pak Orchhu definitivně vyplenil. Rajputové byli nuceni přesunout své hlavní město jinam a Orchha zůstala od té doby definitivně opuštěna a začala zarůstat vegetací. Znovu ji odkryli vlastně teprve Britové.
Přes most vstupujeme do královského palácového komplexu, který sestává z několika budov a chrámů. Vstupní brána je pobita hroty, které jej měly chránit proti slonům. Za ní se nachází hlavní shromažďovací hala a na první terase stojí Sheesh Mahal (Zrcadlový pavilón), který byl přestavěn na luxusní hotel. Jedná se prakticky o jediný hotel v celé Orchhe. Její obrovská výhoda totiž spočívá v tom, že tady turisty ani dotěrné obchodníky nepotkáte, takže máte dostatek času na klidnou a nerušenou prohlídku nádherných pavilónů, ba co víc - na jejich kupolích můžete spatřit majestátně sedící osamělé supy.
Největší budovou celého areálu je Jehangirův palác (Jehangir Mahal), který dal rádža Ten Singh Deo vybudovat pro svého ochránce a stavěl jej prakticky po celu dobu jeho vlády.
Na hlavním nádvoří si všimneme kombinace islámské a hinduistické architektury. Uprostřed se nachází bazén se čtyřmi malými bazénky v rozích, v nichž bývala navoněná voda. Terasy podpírá celkem 108 slonů.
Jehangir měl svůj vlastní vstup do paláce zezadu od druhého ramene řeky. Protože se nikdy nevědělo, jaká zvířata s sebou přivede, byly připraveny různé druhy stájí a také tři schodiště - pro pěšáky, pro koně a pro velbloudy. Stáje pro velbloudy mají dveře úzké a vysoké.
Palác je třípatrový a má celkem 365 místností. Jehangirova ložnice je zdobena částečně dochovanými kresbami. Ironií je to, že Jehangir spal v Orchhe pouze jednou. Dá se tedy říci, že Ten Singh Deo stavěl celý palác jen pro jednu noc.
Na horní terase se nachází osm přijímacích pavilónů - v rozích čtyři pro ženy a po stranách čtyři pro muže. Kupole na ženských a mužských pavilónech jsou přitom provedeny odlišně - ženské jsou kanelovány, mužské jsou hladké, ale víc cibulovité. Jedná se opět o skloubení hinduistických a muslimských stavebních postupů. Mužské pavilóny jsou otevřené, zatímco ženské jsou kryty balkóny a zamřížovanými okny, která jsou vytvořena tak, aby jimi bylo vidět ven, ale nikoliv dovnitř.
Královský palác (Raja Mahal) začal stavět rádža Rudrapratap (1501-1531), dokončil jej však až v roce 1539 jeho nástupce Bhartichandra (1531-1553). Ani to ale nebyla ještě jeho definitivní podoba, protože ve třetí etapě přistavěl další části Madhukar Shah (1553-1592).
Klenba ve vstupní hale je zdobena dobře zachovanými malbami. Mnohem významnější a barevnější kresby však vidíme v další místnosti, kterou jen pro nás odemknul místní strážce. Jedná se o deset zobrazení reinkarnací Višnu, které dosud ještě nikdy neprošly restaurací.
Vně palácového areálu se nacházejí další chrámy a pavilóny. Některé z nich se rozpadly časem, některé jsou dodnes používány.
Původní královnin palác byl nakonec přeměněn v chrám, pojmenovaný podle sochy prince Rámy (Rama Raja Mandir). Díky jeho tvaru se mu ale říká spíš Dortový chrám.
Hned vedle stojí Krišnův chrám. Přesný název je Chatar Bhuj, což znamená "čtyři ruce". Nevíme, jak jindy, ale dnes lze před ním spatřit menší shromáždění posedávajících a polehávajících svatých mužů.
Na čedičovém pahorku nad městem pak stojí chrám Lakšmí Narya, zasvěcený Višnuovi a jeho ženě Lakšmí. Chrám byl postaven v letech 1501 až 1504 a dochovaly se zde vynikající ukázky bundélského malířství, zachycující lovecké a bojové scény, život u dvora i obchod.
Je-li Taj Mahal skvostem v rámci islámských staveb, pak chrámy v Khajurahu jsou jedničkou mezi hinduistickými památkami v Indii. Khajuraho bývalo centrem rajputských panovníků z dynastie Chandelů od 9. do 13.století. Khaju znamená "datlová palma".
Mezi roky 950 a 1050 postavili Chandelové v Khajurahu celkem 85 chrámů, z nichž se dodnes zachovalo 22. Odlehlost tohoto území přispěla k tomu, že se z velké části vyhnuly ničení Mughalů. Otázkou ale zůstává, proč se zde rozvinula taková aktivita právě v rozmezí oněch 100 let a proč byly chrámy postaveny právě tady, když se veškerý pískovec musel dovážet zdaleka.
Chrámy jsou rozděleny do tří skupin - západní, východní a jižní. Jižní chrámy se nejvíce rozpadly vlivem počasí, takže se ani nenavštěvují.
Východní skupině dominují tři džinistické chrámy. Shri Shantinath je relativně nový. Shri Adinath pochází z 11.století, ale momentálně je pod lešením. Nejkrásnější je chrám Shri Parshwanath, postavený v letech 950 až 970, který je zdobený nádhernými skulpturami. Skulptury znázorňují především upsary - nebeské tanečnice a to nejen při tanci, ale také při cvičení nebo líčení.
Nejvýznamnější je západní skupina chrámů v Khajurahu. Některé z nich se dodnes používají a poznáte je podle praporku, který nad ním vlaje. Pobožnost začíná troubením na mušli. Chrám Matangeshvara má zlatou špičku, praporek nad ní znamená právě to, že se jedná o "živý chrám".
Všechny chrámy jsou stavěny na platformě tak, aby vzhledem připomínaly posvátnou horu Kailas. Jejich klasickým prvkem je věž, zvaná šikara, což doslova znamená "vrchol hory". Všechny jsou také zdobeny bohatými vyobrazeními. Ta jsou sestavena tak, že nahoře se nachází božské výjevy, následují válečné scény a nejníž jsou obrazy běžného života, mezi nimiž nechybí ani milostné a erotické motivy.
Chrám Lakshmana byl postaven chandelským vladařem Yasovarmanem v letech 930 až 950 a je vysoký 22 metrů. Chrám byl zasvěcen Višnuovi, jehož socha se nachází v zadní svatyni.
Právě díky erotickým skulpturám jsou chrámy v Khajurahu tak populární. Neschází jim však ani humor - milenecký pár je vyrušen opicí, slon, uculující se nad nemravnostmi je jediný v celém areálu, který se nedívá dopředu...
Největším a nejvyšším chrámem v Khajurahu je Kandariya Mahadeva, jehož stavba trvala celých 25 let. Postaven byl v rozmezí let 1025 až 1050 králem Dhangou a jeho následovníky, je vysoký 40 metrů a je zasvěcen Šivovi. Pozice, které jsou zde vyobrazeny jsou obzvláště pikantní a obtížné - jedná se víceméně o kombinace sexu a jógy.
Na stejné platformě byl v roce 1086 postaven chrám Jagadambi, zasvěcený Šivově manželce Parvati, a o kousek dál stojí chrám Chitragupta, což je chrám Boha Slunce Surya, pocházející rovněž z 11.století.
Druhý menší chrám, zasvěcený Šivovi, se jmenuje Vishivanatha a dal jej postavit chandelský král Dhanga v roce 1002. Část jeho výzdoby je shodná s chrámem Kandariya. Vedle něj pak stojí altánek, přesněji řečeno malý chrámeček, zasvěcený Šivově průvodci - buvolu Nandi.
Vracíme se do Jhansi, odkud budeme pokračovat dále vlakem do Váránasí. Jelikož na zdejších "silnicích" člověk nikdy nemůže vědět, jak dlouho mu bude cesta trvat a veškeré plánování je tudíž k ničemu, stalo se tentokrát, že nám výjimečně vybyla trocha času i na jeho prohlídku.
Pevnost ve Jhansi dal postavit v roce 1613 rádža Bir Singh Deo. Když ale v roce 1853 zemřel poslední rádža z Orchhy, využili Britové nařízení, podle něhož jim veškerý majetek rodu propadá a královně Rani Lakšmí Bai ponechali pouze palác ve městě. Ta se s tím ovšem nechtěla smířit a při povstání v roce 1857 místní hrad bránila. Odsud pak uprchla v mužských šatech do blízké pevnosti Gwalior a když definitivně poznala marnost svého odporu, vyjela na koni před bránu a nechala se zastřelit.
Váránasí, někdy uváděné též jako Banáras nebo Benáres, má dnes 2 milióny obyvatel. Jeho význam tkví ale především v tom, že se jedná o jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze.
Ve Váránasí je asi 2000 chrámů. Počítáme-li i menší chrámky a oltáře, zvýší se jejich počet téměř na 100 000. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená "město světla", čímž se myslí světlo osvícení.
Proč se právě Váránasí stalo nejvýznamnějším poutním místem v Indii? Ganga pramení v Himálajích a do moře ústí ve východním Bengálsku na území dnešního Bangladéše. Řeka tedy teče jihovýchodním směrem. Ve Váránasí ale dělá ohyb a otáčí se na chvíli k severu. A podle hinduistických výkladů je právě řeka k severu vhodným místem ke kremacím. Pro hinduistu totiž smrt neznamená pouze ukončení jednoho života, ale zároveň začátek nového v rámci nekonečného cyklu reinkarnací.
Gháty jsou schody k řece, které slouží k očistě. Ve Váránasí je jich celkem 100, přičemž dva z nich jsou kremační.
Nejznámějším ghátem je ghát Dasaswamedh, kde údajně Bráhma vykonal "oběť 10 koní". Dnes se zde konávají rituální oběti Ganze, zvané putcha.
Právě dnes večer provádí pět kněží obřad obětování světla. Pět kněží symbolizuje pět základních životních prvků - zemi, vodu, oheň, vzduch a éter.
Obřad trvá asi hodinu, od 18,00 do 19,00 hodin. Najímáme si loďku, abychom jej mohli sledovat z řeky. Ganga je zde široká 1 míli (tj. asi 1,6 km) a hluboká 100 metrů.
Po vodě se vydáváme také ke kremačnímu ghátu Manikarnika a skryti ve tmě jej tajně filmujeme. Za světla to již možné nebude, protože fotografování spalovaných mrtvol je přísně zakázáno.
Na spálení jednoho člověka je potřeba asi 350 kg dřeva. Dřevo je ale velice drahé a pohřeb přijde na takových 10 000 rupií. Aby tělo při spalování "nesmrdělo", přidává se do hranice navíc voňavé sandálové dřevo, takže v případě nejbohatších nebožtíků se cena vyšplhá někdy až na 500 000 rupií.
Jelikož si to některé rodiny nemůžou dovolit, postavilo město elektrické krematorium, kde stojí pohřeb pouhých 500 rupií. Každý hinduista ovšem i přesto touží být zpopelněn právě na ghátu Manikarnika na břehu Gangy a rodina se mu snaží toto přání vyplnit i za cenu toho, že by měla prodat vlastní dům.
Následujícího dne se na Gangu vydáváme velice brzy, abychom stihli východ slunce (přibližně v 6,05 hodin) a ranní očistu věřících. Začínáme opět na ghátu Dasaswamedh, kde si najímáme loďku.
Poté, co pošleme pro štěstí po vodě zapálené svíčky, pokračujeme jižním směrem. Na většině ghátů provádí Indové svou ranní koupel, která nesestává pouze z mytí, čištění zubů a pořádného vysmrkání. Řada z nich po vstupu do řeky vykonává také svůj malý obřad - nabírají vodu do rukou nebo malých nádobek a polévají se jí.
I když nám, "civilizovaným Evropanům" vstávají z těchto hygienických podmínek hrůzou vlasy na hlavě, pro Indy je Ganga tou nejčistší řekou na světě a nevadí jim ani plavající zdechliny krav nebo zbytky nedokonale spálených lidských těl.
Na některých ghátech stojí menší chrámy, jiné se používají k praní a sušení prádla. Paláce si zde nechávali stavět maháradžové, aby se sem ve stáří přestěhovali a zemřeli na břehu Gangy. Na ghátu Ranamahal je to například palác maháradži z Udaipuru.
Harishchandar Ghat je druhým spalovacím ghátem. Tady stojí elektrické krematorium, kde stojí pohřeb pouhých 500 rupií. Protože ale hinduisté chtějí být pohřbíváni "tradičním" způsobem, využívá jej vlastně jen město a spalují se tady bezdomovci, které najdou policisté na ulici.
Vracíme se zpátky ke ghátu Dasaswamedh. Hned vedle něj směrem na druhou stranu leží Man Mandir Ghat, na němž stojí palác maháradži z Jaipuru, postavený Man Singhem I., a o kousek dál je to Lalita Ghat s palácem nepálského krále. Mezi nimi se nachází palác krále kremací. Toto "povolání" je dědičné, takže jedna rodina jej vykonává už téměř 4000 let.
Hlavním kremačním ghátem je Manikarnika. Darovali jsme 500 rupií na dřevo pro chudé, za což nás pustili až přímo na pohřebiště. Ve vztahu k focení zde však panují nezvykle silná bezpečnostní opatření, takže fotografovat se může pouze rodina s nebožtíkem.
Nebožtík je potom uložen na hranici a obložen dřevem a slámou. Nejstarší syn, kterému předtím oholili hlavu a ponechali mu na ní pouze tenký cůpek, přináší od krále kremace věčný oheň a hranici zapaluje. Tělo hoří průměrně tři hodiny, tlustí hoří líp. Pomocníci musí ve vhodnou chvíli přiskočit a rozbít zemřelému lebku kamenem, aby nevybuchla.
Popel zemřelého nasypou po spálení pozůstalí obřadně do Gangy. Nespalují se pouze čtyři druhy lidí - děti do 10 let, těhotné ženy, svatí mužové a lidé, co zemřeli na uštknutí hadem. Ti se již považují za dostatečně "posvěcené Bohy", takže se kolem nich přivážou kameny a hodí se do Gangy přímo.
Součástí kremace býval v minulosti také obřad satí, při němž se vdova po zemřelém vrhla po plamenů, aby zemřela s ním. Tento rituál neměl pouze náboženský význam, ale také ekonomický - vzhledem k postavení ženy v indické společnosti totiž tato neměla po smrti svého manžela žádnou možnost se uživit. V současné době je samozřejmě tento obřad již zakázán a přihlížející by byli stíháni. K poslednímu satí došlo v Indii údajně 4.9.1987, i když se říká, že někde v odlehlých vesnicích by se ještě ojediněle mohlo provádět.
Staří lidé, jakmile cítí, že jsou jejich dny sečteny, přicházejí do Váránasí zemřít, aby měli jistotu, že budou zpopelněni právě tady. V hospitu přímo nad ghátem Manikarnika pak čekají na svou smrt třeba i několik let. Tělo musí být totiž spáleno v rozmezí 12 až 36 hodin od úmrtí.
Úzkými a špinavými uličkami hospitu lze dojít k nejposvátnějšímu chrámu z celého Váránasí - Vishvanath Mandir, což je Chrám Pána všehomíra, ale častěji bývá nazýván Zlatý chrám. Původní svatyni dal zbořil Aurangzeb a postavil zde bílou mešitu, kterou pojmenoval po sobě. Zachoval se pouze přístřešek červené sochy býka. Maháradža z Punjabu pak věnoval 850 kg zlata na stavbu nového chrámu, který dnes stojí vedle.
Jelikož hinduisté by rádi viděli svůj chrám na původním místě, je dnes tato oblast významným místem střetů mezi nimi a muslimy. Proto je všude kolem spousta policistů a přísné osobní kontroly - nikdo z nás neprošel s kamerou nebo foťákem ani do žádné z okolních ulic.
Novější chrám Bharat Mata leží v jedné z okrajových částí Váránasí, postaven byl v roce 1918 a posvětil jej osobně Mahátma Gándhí. Jeho jméno znamená Matka Indie, kterýžto název označuje plastickou mapu Indického kontinentu, ležící na jeho podlaze.
Závěrem nás ještě čeká prohlídka hedvábné fabriky. Jedná se o rodinný podnik a zajímavé je na ní na rozdíl od ostatních podobných manufaktur to, že se tady tká hedvábí na strojích starých 250 let, které jsou řízeny "děrnými štítky". Jde vlastně o jedny z prvních programovatelných mašin na světě.
Sarnáth leží 10 kilometrů severně od Váránasí. Je to místo, kam Buddha přišel se svými pěti učni a konal zde své první kázání poté, co došel osvícení.
Dostáváme se tím poprvé na naší cestě do styku s buddhismem, ale rozhodně ne naposled. Buddhismus vznikl v Indii a dnes je rozšířen v různých formách prakticky po celé východní Asii. V zemi svého zrodu nepatří sice v tuto dobu k těm nejvýznačnějším náboženstvím, místa spjatá s životem Buddhy zde však zůstala. Buddha je totiž historická postava, která žila v 6.století př.n.l.
Buddha se narodil v roce 563 př.n.l. jako princ Gautama Siddharta na severu Indie. Ve svých 29ti letech poprvé opustil královský palác a setkání s nemocnými a starými lidmi pro něj znamenalo poznání, kolik utrpení je mezi lidmi. Zpočátku se to snažil vyřešit asketickým způsobem života, nakonec ale v 35ti letech došel osvícení a začal šířit svoje nové učení. Podle něj je zdrojem veškerého lidského utrpení lpění na majetku a snaha o jeho dosažení.
Buddhismus rychle nacházel nové stoupence, protože nabízel jiné možnosti než bráhmanismus, který byl v té době již zkostnatělý, jelikož bráhmani se začali více věnovat vybírání dávek než duchovnu. Buddha se dožil 80 let, přesněji řečeno, v 80ti letech odešel do mahaparinirvány, tzn. že se ukončil proces jeho reinkarnací, sestávající z věčného koloběhu umírání a znovuzrození.
Zásluhu na rozšíření buddhismu v Indii měl především král Ashoka ve 3.století př.n.l. Ten podnikl spoustu válečných tažení a po dobytí posledního kousku Indie se zděsil té spousty krve, co viděl, dal se proto na víru a rozhodl se šířit buddhismus. Jedním ze způsobů byla stavba pilířů po celé Indii, do nichž byly vytesány buddhistické texty. Jeden z nich se dochoval právě v Sarnáthu.
V Buddhově době byl v Sarnáthu založen klášter, ve kterém žilo údajně v jednu dobu až 1500 mnichů. Když zde ale Buddha kázal, rozkládal se všude kolem pouze jelení háj.
Na místě prvního Buddhova kázání postavil Ashoka stupu Dhamekh. Původní konstrukce byla cihlová, kruh kolem byl postaven později, když se stupa začala rozpadat a v 5.století ji Guptovci ozdobili reliéfy. Stupa je vysoká 33 metrů a její průměr u paty je 12 metrů.
Stupa je plná, vevnitř není žádná místnost. Traduje se, že v každé stupě, kterou Ashoka postavil, je ukryta část Buddhových ostatků. V této je to údajně nehet z Buddhova prstu a trocha popela. Buddhističtí poutníci ji obchází ve směru hodinových ručiček.
Druhá stupa Dharmarajika byla postavena na místě, kde byla údajně nalezena schránka s Buddhovým popelem. Dnes z ní zbyla pouze základna.
Ashokův pilíř pochází z poloviny 3.století př.n.l. Stával v tzv. Lvím městě, které císař postavil v letech 272-232 př.n.l. a jedná se o vrcholnou ukázku maurijské tvorby, jež se stala základem indického umění. Pilíř byl původně vysoký 15,5 metrů a byl zakončen hlavicí z leštěného pískovce. Ta představuje čtyři lvy, kteří nesou na svých hlavách kolo, symbolizující kruh života. Lví hlavice se stala později znakem Indie, můžeme ji proto také spatřit na současných bankovkách. Její originál je nyní umístěn v archeologickém muzeu v Sarnáthu.
Vyryté nápisy na tomto a podobných sloupech jsou vlastně instrukcemi pro poddané a zejména pro buddhistické mnichy. Tento je v jazyku pálí a říká: "Mnichové tady budou žít, pokud budou dodržovat darmu, kterou hlásal Buddha."
V Sarnáthu a okolí se nachází také několik funkčních ašrámů, založených učenci z těch zemí, kam se buddhismus rozšířil. Mulagandha Kuty Vihara je buddhistický chrám, který dal postavit v roce 1931 mudrc Budhisatva Anagarika Dharmapak ze Srí Lanky. Jeho stěny jsou pomalovány kresbami japonského umělce, na nichž je znázorněn Buddhův život.
S životem Buddhy jsou spojena zejména čtyři místa - Lumbini, Bódhgaya, Sarnáth a Kushinagar. V Lumbini se Buddha narodil, v Bódhgayi došel osvícení, v Sarnáthu měl své první kázání a v Kushinagaru přešel do mahaparinirvány. Většinu z nich v následujících dnech také uvidíme.
Ve státě Uttar Pradesh jsme celkově strávili nejvíc času - plánovaně i neplánovaně. Plánovaně proto, že na jeho území leží Agra, Fatehpur Sikri i Váránasí, a neplánovaně proto, že jsme původně předpokládali, že z Váránasí do Kathmandu poletíme. Na tuto linku se ale nepodařilo sehnat letenky, takže se do Nepálu musíme dostat pozemní cestou. Vzhledem ke kvalitě místních silnic to znamená zdržení 4 až 5 dní, na druhou stranu budeme mít možnost si prohlédnout další místa, spojená s životem Buddhy, protože pojedeme prakticky v jeho stopách - i když opačným směrem.
Všechno má své výhody i nevýhody. Cesty jsou příšerné, takže naše kosti dostávají hodně zabrat a díky tomu, že zahraniční turisté do těchto oblastí vůbec nejezdí, nelze si ani moc vybírat možnosti ubytování. Hotel v Kushinagaru připomínal spíš skupinku zahradních domků a celou noc jsme trnuli, aby na nás nespadla roztočená vrtule stropního lustroventilátoru.
Severoindické vesnice jsou však nesmírně malebné a lidé příjemní - tatam je neomalenost a drzost prodavačů z velkých měst a slovo "kapsář" tady snad ani neznají. Přestože potřebujeme koupit pouze vodu a pár banánů, zastavujeme se na několika místech a pozorujeme ruch na zdejších tržnicích.
V Indii se totiž veškeré dění odehrává na ulici. Kovář neustále přerušuje práci a pózuje nám před objektivem, holič ve své boudě holí zákazníky, komu se chce spát, tak si prostě ustele, kde ho napadne, stačí, když na něj nebude svítit sluníčko - ať už je to venku pod šicím strojem nebo na pytlích v krámě. Když si vybíráte z hromady šátků a sárí na pultu, stačí dávat pozor pouze na to, abyste k tomu "nepřibrali" nějaké spící děcko...
Kushinagar leží 270 kilometrů severně od Váránasí a je to místa, kde Buddha odešel do mahaparinirvány. Na místě, kde byl zpopelněn, dal císař Ashoka postavit stupu. Dnes se kolem ní rozkládá svatý park, na jehož vybudování věnovali peníze japonští buddhisté.
Socha ležícího Buddhy byla vytvořena až v 5.století v éře Guptovců a je dlouhá 6 metrů. Chrám Mahaparinirvana, v němž je umístěna, byl několikrát měněn. Jeho dnešní podoba pochází z roku 1872, kopule byla postavena znovu teprve v roce 1982.
Indie je krásná a špinavá. Hromady odpadků, které se všude válí, nikoho nezajímají - kromě potulných psů a posvátných krav. Ty sežvýkají všechno a ani igelitové pytlíky či pet-láhve jim nečiní větší potíže. Na to množství smetí ale stačit nemůžou...
První setkání s krávami, volně se potulujícími i na těch nejrušnějších třídách a ulicích, je pro nás samozřejmě vítaným zpestřením a jak blbci si na každou z nich ukazujeme. To je ovšem teprve začátek - v Indii se totiž člověk nikdy nenudí a připadá si neustále jako v absurdním snu, v němž se střídají jeden za druhým obrazy, které by si nedokázal představit ani v té nejbujnější fantazii. Svatý muž se nacpal do svatyňky o velikosti ptačí budky uprostřed křižovatky. Koza olizuje řídítka motorek v autoopravně. Kráva zablokovala veškerou dopravu bez ohledu na to, že právě neměla zelenou. S hrdě vztyčenou hlavou kolem cválá velbloud s vozíkem. Rušnou vozovku se marně pokouší přejít rodinka divokých prasat. Zatímco my máme problém se vměstnat dva na rikšův vozík, "indiánů" se tam při návratu ze školy vejde půlka třídy...
Je to šílené a je to nádherné. Dojem bohužel kazí samotní Indové, kteří vám nedovolí si veškerý tento mumraj v klidu vychutnat. Drzost, s jakou se dožadují bakšiše nebo almužny, je nepředstavitelná a nikde jinde na světě se s ní v takové míře nesetkáte. V Jaipuru se nám dokonce stalo, že pár výrostků, kterým jsme odmítli něco dát, po nás začalo házet kameny.
Nejotravnější ze všech ale jsou pouliční prodavači suvenýrů a pohlednic. Jak kobylky se na Vás sesypou okamžitě poté, co se objevíte na ulici a nelze se jich nijak zbavit. Smlouvání je samozřejmá věc i v jiných částech světa, tvrdost a arogance Indů, s jakou se Vám pokouší vnutit své zboží, je však zcela výjimečná. Nejlepší je hodit nevšímáka a nezapřádat s nimi žádný hovor. Stokrát si ale můžete říkat "já ho nevidím", vůči jejich drzosti jste prostě bezradní a čas od času Vám stejně rupnou nervy.
Jejich "obchodní" postupy jsou pro nás také nepochopitelné. Jakmile se někomu podaří strčit Vám svoje cetky do ruky, jste již prakticky ztracení. Několikrát jsem musel svazek pohlednic sprostě hodit na zem, protože na slova "Ne, já nic nechci, vem si to zpátky" zkrátka nereagují. To samozřejmě nezabránilo dotyčnému v tom, aby pohlednice nezvedl a neběžel s nimi za mnou znovu.
Nevíme proč, ale Indové si zřejmě myslí, že si každý turista chce pořídit jednu věc vícekrát. Když už se totiž někoho zbavíte, okamžitě k Vám přiskočí jiný s tímtéž zbožím, případně ještě více ušmudlaným. Nepomůže ani, když už si konečně něco koupíte, například sadu pohlednic za 20 rupií. V tu chvíli vytáhne tentýž prodávající z kapsy tytéž pohlednice znovu a nabízí Vám je za 200.
Smlouvání také neprobíhá tradičním způsobem. Podání ruky na stvrzení dohodnuté ceny jim totiž nezabrání v tom, aby se Vás při placení nesnažili přesvědčit o tom, že máte zaplatit víc. Nejlepším řešením je v takovém případě schovat peněženku a mít se k odchodu. Pokud jdete se skupinkou a průvodcem, je taky dobré vymluvit se na to, že by Vám utekli. V tu chvíli sjednaná cena začne platit.
Dalším klasickým "trikem" je pokus o nevracení peněz. Na dotaz, zda má zpátky, každý odpoví, že ano, ale vůbec se k této činnosti nemá. Místo toho Vám začne ukazovat milióny dalších věcí, které nepotřebujete a snaží se využít toho, že mu v tu chvíli asi neutečete. Můžete mu přitom donekonečna ukazovat, ve které kapse má dostatek menších bankovek, protože jste viděli, jak si je tam předtím strkal. Není to o tom, že by nerozuměl - v Indii se anglicky domluvíte bez problémů všude. Jediné, co se mi v takovém případě osvědčilo, bylo vyrvat prodavači svoji bankovku z ruky a zamířit pryč. Najednou se ukázalo, že má drobných dostatek.
Nepříjemní jsou také samozvaní průvodci, případně nabízeči jiných služeb. Před vchodem do hinduistických i buddhistických chrámů se musíte zout a nechat svoje boty venku. Když se vrátíte a marně je hledáte, zatahá Vám někdo za rukáv a oznámí, že Vám ty Vaše boty hlídá. Vybral si zrovna ty Vaše, i když jsou jich kolem stovky a ještě nikdy se žádné neztratily. Marně mu vysvětlujete, že jste se ho o to neprosili a máte chuť mu v tu chvíli spíš nafackovat, než platit. Nakonec Vám ale většinou stejně nic jiného nezbývá, protože jinak Vás dotyčný bude pronásledovat ještě pěknou dobu a motat se Vám pod nohy.
Kapitolou samou pro sebe jsou rikšové - ať už ti motorizovaní nebo koloví. Ti koloví jsou asi horší. Nelze jim vysvětlit, že se třeba chcete prostě jenom projít nebo dojít do nejbližší restaurace na večeři. Nejhorší situace v tomto směru je v Agře, kde nás jeden z nich pronásledoval na svém kole dobrých 20 minut, zatímco jsme mu pracně vysvětlovali, že nikam nejedeme. Nakonec nám sprostě povídá, abychom mu zaplatili. Když se ptáme za co, odpověděl, že za to, že nás doprovázel. I když se člověk snaží jejich snahu po výdělku pochopit, tak tohle byla opravdu jedna z těch situací, kdy se mu musí adrenalin v krvi chtě nechtě zvednout...
Na cestu k Taj Mahalu jsme si ale následující večer rikšu vzali. Dokonce tam na nás ještě asi hodinu počkal a chtěl za to dohromady pouhých 50 rupií, což je v přepočtu něco přes 30 korun. Zpáteční cesta ovšem probíhala ve stylu: "Proč stojíš?" "Tady je prodejna koberců, mám tam známého, dal by Vám slevu. Nechcete se tam podívat?" "Ne, my chceme přímo do hotelu." "Jasně, do hotelu." Za chvilku už zase stojí: "Tady mají ještě lepší koberce." "Jeď přímo do hotelu." "Ano, do hotelu. A porcelán si prohlédnout nechcete?" "Ne, přímo do hotelu." Na dalším rohu už zase stojí. "Proč stojíš?" "Tady je ten porcelán." "My už jsme porcelán nakoupili včera." "Tady by Vám ale dali slevu, prodává tam kamarád." "Jestli nepojedeš hned do hotelu, tak vystoupíme." "Jasně, do hotelu ... a na večeři nechcete? Znám perfektní restauraci."
Ve Váránasí jsme jeli večer na hinduistickou oběť Ganze. Bylo nás víc, takže to znamenalo taky víc rikšů. Cenu jsme si dohodli předem - to je nutnost. Protože jsme se ještě stavili na večeři a rikšové na nás zatím počkali, rozhodli jsme se jim k domluvené ceně přidat nějaký tringelt podle toho, jaké jsme zrovna měli po ruce bankovky. Někteří z nich ale běželi až do hotelu a stěžovali si, že jiní dostali větší spropitné.
Mnohem příjemnější lidi jsme potkávali na indickém venkově. Během cesty do Nepálu jsme se zastavili na místních tržnicích v několika vesnicích a městečkách. Smlouvat tady nebylo o čem - ceny byly několikanásobně nižší a nikdo se nesnažil cizince natáhnout. Když jsme chtěli nechat prodavačům nějaké spropitné, vždy se nám snažili vrátit drobné zpátky. Až tady jsme dokonce zjistili, že existují v Indii také mince.
Nestavěli jsme ovšem ani tak kvůli nákupům, jako spíše proto, abychom se pokochali místním "folklórem". Kamenné obchody zde prakticky neexistují, přímo na prašné ulici nebo v lepším případě v otevřených dřevěných boudách se prodává zrní, potraviny, hrnce, svaté obrázky i televize. Na šicím stroji Vám pouliční krejčí prakticky na počkání spíchne sárí nebo košili, holičovi stačí ostrá břitva, jedna židle a zrcadlo, pověšené na stromě. Když se dá těch židlí vedle sebe pět, je z toho kadeřnický salón nebo zubní středisko...
Čím je ta změna v chování zdejších lidí způsobena, je pochopitelné - hodně turistů do těchto končin nejezdí. Pro místní jsme dokonce pomalu větší atrakcí než oni pro nás. Když vystoupíme z autobusu, shlukne se kolem nás polovina vesnice - ta druhá přijede na kole z pole za chvíli. Nikdy jsme se přitom nesetkali s projevy nepřátelství. Většinou jen stojí, hledí a nic neříkají. Pokud se nás už nějaké dítě odváží o něco požádat, tak chce čokoládu, propisku nebo šampón. Tomu poslednímu jsme ovšem zpočátku nerozuměli.
Probouzející se indické vesnice jsme mohli dostatečně dlouho sledovat skrze zamřížovaná okna zpožděného vlaku ze Jhansi do Váránasí. Tratě a skládky na okrajích měst jsou obsypány řadami Indů, kteří konají svou ranní potřebu. Toaletní papír neznají, takže používají levou ruku. U obecní pumpy nebo kohoutku na nádraží se pak umyjí, vysmrkají a prsty si vyčistí zuby, případně operou svoje svršky.
Ženy chodí oblečeny v barevná sárí, v levé nosní dírce nosí náušnici nebo prstýnek a na čele bindi - červenou tečku, kterou si každé ráno malují nebo nalepují. Vdané ženy mívají na znamení svého stavu vysypanou červeně celou pěšinku. Dnes se to týká ale už jen těch starších a mnohdy to působí dost komicky, protože to někdy vypadá spíš jako jizva od sekerky.
Indické ženy a dívky jsou vždy čisté a elegantní - i když plácají "koláčky" z kravských lejn, které se suší a používají na topení, nebo když odchází s košem prádla na hlavě zpátky do polí...