Do Guatemaly letíme přes Frankfurt a Mexico City. Letadlo však již z Prahy vylétá s dvouhodinovým zpožděním. Nejdříve na někoho čekáme, ten stejně nepřichází, pak nemáme již volnou dráhu, protože svůj termín jsme prošvihli, pak musíme znovu tankovat, protože během stání na letištní ploše vyčerpal pilot pohonné hmoty.
Navazující spoj na nás však ve Frankfurtu kupodivu počkal. To se nám stalo poprvé v životě! Přebíháme pouze k protějšímu gejtu, hned za námi se zaklapnou dveře letadla a vzlétáme.
Let z Frankfurtu do Mexico City trval 11 hodin a 20 minut a proběhl celkem klidně. Překvapení nás čekalo až na letišti v Mexico City, kde po nás celníci striktně vyžadují, abychom se vmigrovali do Mexika a vzápětí hned odimigrovali. Marně jim vysvětlujeme, že zůstáváme pouze dvě hodiny v tranzitu a z letištní haly ani paty nevytáhneme. Kampak se hrabeme s naší logikou proti jejich razítkům!
Do Guatemala City přilétáme za další 2 hodiny - ale bez kufrů. Domnívali jsme se, že je nestihli přeložit ve Frankfurtu (my sami jsme měli kvůli pražskému zpoždění sotva čas stačit přeběhnout), na letišti se ale dozvídáme, že naše kufry jsou v Mexico City. No jo - tam se teď starají o to, aby každý cestující měl v pase dostatek vstupních a výstupních razítek a ne o jeho kufry!
Guatemala City leží v nadmořské výšce 1500 metrů n.m. a jižně od něj se tyčí činný vulkán Pacaya. Celá Guatemala se nachází v tektonicky velmi aktivní oblasti, zemětřesení jsou zde na denním pořádku a čas od času srovnají se zemí celá města. To je vlastně i důvod, proč vzniklo Guatemala City.
Ciudad de Guatemala (mezinárodně Guatemala City) se stalo hlavním městem země v září roku 1775, kdy sem bylo oficiálně přestěhováno z Antigua po zemětřesení. Jeho plné jméno zní „La Nueva Guatemala de la Asunción". Ani vzdálenost 50 km od bývalého hlavního města se však v následujících letech neukázala být dostatečnou.
Oficiální zakládací listina města byla vydána 16.ledna 1776 v době vlády španělského krále Karla III. a Guatemala City se brzy stalo největším centrem Střední Ameriky. Do roku 1847 bylo sídlem Spojených provincií Střední Ameriky, kterou tvořilo pět nyní nezávislých států.
Dnes má guatemalská metropole oficiálně 3 milióny obyvatel. Guatemalané jsou hrdí a proto zde na rozdíl od sousedních států na ulicích nepotkáte žebráky.
Ulice nemají jména, jsou číslovány a mají šachovnicové uspořádání. Tento systém zavedli Španělé a Portugalci ve většině měst na dobytých územích. Čísluje se od severu k jihu a od západu k východu. Město je pro přehlednost rozděleno ještě na jednotlivé zóny.
Zóna 13 leží na jižním okraji a nachází se zde letiště, ZOO a park. Nejhezčí pohled na tuto část se naskýtá z Berlínského náměstí (Plaza Berlin). Toto pojmenování mu dali místní přistěhovalci a najdeme zde rovněž symbolické znázornění Berlínské zdi.
Hlavní třída Reforma (Avenida la Reforma) prochází více zónami. Socha, mávající knihami, znázorňuje Miguela Astoriase, mexického spisovatele a prezidenta, který podle slov našeho místního průvodce dostal dvě Nobelovy ceny (ta druhá byla Leninova).
Třídu Reforma krášlí již dnes pestrá vánoční výzdoba, na rondelech vyrůstají vánoční stromky. Celá Latinská Amerika je velice zdobná a její obyvatelé využívají každé příležitosti ke zdobení, oslavám a petardám. Dokonce mají Boha raket, který je znázorňován jako cirkusák, sedící na koni.
Součástí vánoční výzdoby ale nejsou pestře pomalované autobusy, ty patří spíše ke guatemalskému folklóru. Jedná se o školní autobusy, které již v 60.letech jezdily v USA a byly vyřazeny. Poté, co si svoje odjezdily také v Mexiku, se dostaly sem. V Guatemale se jim říká „slepičí autobusy", protože na vesnicích jimi místní stěhují vše. Autobusy nemají jízdní řády - jede se, až jsou naplněny. Pomalováním se řidiči snaží přitáhnout zákazníky.
Jinak je ovšem Guatemala City zcela současné velkoměsto. Moderní stavby, které si v ničem nezadají s těmi, jež známe z Evropy, se vyskytují zejména v zónách 4 a 9.
Zóna 4 je hlavním administrativním centrem - tady se nachází nádraží, ministerstva apod. Zóna 9 je tzv. „hoteliářská zóna" a stojí zde i náš hotel Princess. Mezi novodobé stavby zapadá také kopie Eifelovky (Terre del Reformador), kterou dal postavit diktátor Ubica, a kostel Yurrica v Gaudího stylu.
Historické centrum se nachází v zóně 1 a tvoří jej Hlavní náměstí (Plaza Mayor) a jeho nejbližší okolí. Nejstarší budovou ve městě je Katedrála, jejíž stavba byla zahájena již v roce 1777, tedy krátce po jeho založení. Právě dnes zde probíhají promoce.
Národní palác postavil za velké peníze diktátor Ubica (tzv. „motoristický vrah") v letech 1931-43. Budova je v neoklasickém stylu, zatímco ostatní stavby na náměstí jsou barokní. Na chodníku před palácem je vyznačena tzv. „guatemalská nula", tedy pomyslný střed celé Ameriky.
Národní palác je zdoben obrazy z guatemalské historie, v největším sále visí český křišťálový lustr s ptákem kvesalem. Od získání nezávislosti probíhá každý den v 11,00 hodin výměna bílé růže na hlavním nádvoří.
Kaminaljuyú je archeologické naleziště, nacházející se na předměstí Guatemala City. Areál je málo odkrytý, protože jej zakrývá nová výstavba. Ruiny se nachází dokonce i mezi domy a na zahrádkách.
Jedná se sice o nepříliš známou, ale archeology vysoce ceněnou lokalitu. Také náš průvodce Gary ji označuje za rozhodující klíč k pochopení vývoje Mayů a ještě častokrát se o ní bude zmiňovat.
Místo dosáhlo svého vrcholu již před 2000 lety, tzn. v samých počátcích mayské civilizace. Na nálezech, které zde byly učiněny, je patrný vliv Olméků, což vyvolává spekulace o tom, že Mayové jsou jejich přímými následovníky.Kaminaljuyú zabíralo plochu 110 000 m2 a žilo zde až 50 000 obyvatel. Dnes je odkryta pouze část akropole a jedno z původních 13 míčových hřišť.
Bývalé hlavní město Antigua se nachází 45 kilometrů od Guatemala City a je považováno za nejvýznamnější koloniální město v celé Guatemale. Od roku 1979 je díky své architektuře zapsáno také na seznamu světového historického a kulturního dědictví lidstva UNESCO.
Antigua leží v nadmořské výšce 1660 metrů n.m. a obklopují jej tři sopky - Agua (Voda), Fuego (Oheň) a Acatenango. Agua je vidět ze všech stran, není to však ten vulkán, který zapříčinil zdejší největší katastrofu.
Město bylo zcela zničeno v roce 1773 po výbuchu sopky Fuego, což byl údajně trest za hýření bohatých vrstev a zejména katolické církve. Před zemětřesením zde bylo 30 až 40 velkolepých kostelů a klášterů, opravené památky již nejsou typické baroko.
Agua zničila v roce 1541 předchozí hlavní město Santiago de los Caballeros (dnes Ciudad Vieja), vzdálené 14 kilometrů od Antigua, do něhož se přestěhoval Pedro de Alvarado z Iximché v roce 1527. Antigua byla pak založena v údolí „El Valle de Panchoy" v roce 1543.
Město má dnes 30 000 obyvatel a v jeho okolí se rozkládají rozlehlé kávové plantáže. Majitelem jedné z nich („La Azotea") je dokonce Ćech - pan José Ricardo Pokorný.
Káva pochází z Etiopie, do Guatemaly se dostala s jezuity. Dnes je jejím největším pěstitelem na světě Brazílie. Guatemala je co do objemu na 7.místě, podle kvality údajně na 3.místě.
Srdcem Antigua je Hlavní náměstí (Parque Central). Uprostřed parku stojí „kašna s prsama" - Fontána mořských víl (Fuente de los Sirenas) z roku 1739.
Palác kapitánů (Palacio de los Capitanos) býval centrem vlády. Původní budova byla postavena již v roce 1558, musela být však přestavěna po zemětřesení. Radnice (Palacio del Ayuntamiento) je z roku 1740 a dnes se před ní koná shromáždění, které je jak už bývá ve zdejších krajích zvykem zakončeno koncertem.
Universidad de San Carlos byla založena v roce 1675 jako první v Guatemale a třetí v Americe. Dnes je v její budově umístěno Koloniální muzeum (Museo Colonial).
Nejfotografovanější stavbou na náměstí je ovšem Katedrála (Catedral de Santiago), která byla ponechána v ruinách. Její stavba byla zahájena v roce 1545. V roce 1668 poprvé spadla střecha. V letech 1669-80 byla postavena nová katedrála, která pak byla definitivně zničena při zemětřesení v roce 1773.
Jezuitský konvent San Lucas, představující první koleje ve městě, byl rovněž ponechán v ruinách. Jinak je tomu ale s vedle stojícím klášterem La Campania de Jesus z 18.století, v němž je dnes škola.
Pokud byly bývalé kláštery jejich majiteli přestavěny, tak se v nich v současné době nachází škola nebo hotel. To je rovněž případ hotelu „Posada de Don Rodrigo", z jehož terasy se naskýtá nádherný výhled na sopku Agua a střechy okolních domů.
Arco de Santa Catalina se klene nad ulicí z kláštera do zahrady. Tato krytá chodba byla postavena v roce 1647, aby jeptišky nemusely přecházet přes cestu a nebyly rušeny vnějším světem.
Kostel a konvent La Merced, pocházející z roku 1749, je považován za zdejší architektonickou perlu „churriguereskního" baroka. Na první pohled připomíná spíše šlehačkový dort.
San Francisco je jedním z nejstarších chrámů ve městě. Založen byl v roce 1579 a uvnitř se nachází dvě významné hrobky - Diaze a Hermana Pedra, což je jediný svatý z Latinské Ameriky.
Pedro de Betancourt přišel do Antigua v roce 1626 z Kanárských ostrovů, založil zde nemocnici pro chudé a vykonal spoustu zázraků, jež jsou znázorněny na jeho hrobce. Zemřel v roce 1667. Papež Jan Pavel II. ho kanonizoval v roce 2003.
Poblíž stojící ženský klášter Santa Clara byl postaven v roce 1705. Klášter je dnes sice v rekonstrukci, jeho veřejná prádelna je zde stále funkční.
Kostel San Pedro z roku 1680 je zasvěcen - jak jinak - opět sv.Heřmanu Pedrovi. Jedná se o bývalý špitál, kde tento světec působil.
Na ulici Calle de los Pasos se nachází hned tři františkánské kostely za sebou - kromě San Francisca je to ještě Escuela de Cristo a El Calvario.
El Calvario stojí až za řekou Pensativo, přímo vedle našeho hotelu Villa Colonial. V malém parku, do něhož se ulice na samém konci rozšiřuje, lze navíc spatřit zbytky dalších dvou kapliček a jednoho kostela, které ovšem nezůstaly nevyužity - v ruinách kostela Los Remedios se dnes nachází statek, prasata se prohání po nádvoří a slepice serou na sochy svatých.
Kufry opět nedorazily. Nová zpráva zní, že v Mexico City ani nikdy nebyly a zůstaly ve Frankfurtu. Pomalu se smiřujeme s tím, že se s nimi shledáme až na zpáteční cestě v Guatemala City.
Zastavujeme se proto na tržnici v Antigua, abychom dokoupili předměty běžné denní potřeby, zavřené v tuto chvíli v zatoulaných kufrech, a pak již vyrážíme na náhorní plošinu Altipláno. Domorodci jsou sice trochu překvapeni z toho, že turisté místo suvenýrů shání zubní kartáčky, slipy a podprsenky, my zase z toho, že se nám tady podařilo takřka všechno obstarat.
První část naší cesty míří do guatemalské vysočiny, tedy západně od Guatemala City, a je zaměřena především na poznání života dnešních indiánů.
Mayové nejsou a nikdy nebyli ve skutečnosti jeden národ, jedná se spíše o skupinu podobných jazyků. V Guatemale se dnes mluví celkem 23 jazyky, z nichž 21 je mayských dialektů. Úředním jazykem je španělština, ve školách se však jako v jediné středoamerické zemi učí kromě španělštiny také místní mayský jazyk.
Nejvýznamnějším národem na náhorní plošině Altipláno jsou Kakčikelové. Náhorní plošina sahá od 1500 do 2000 metrů n.m. a pěstuje se zde hlavně kukuřice. Ta se vyváží i na Floridu, většina se však spotřebuje doma - Guatemalanům se proto často říká „lidé kukuřice".
Indiánské vesnice jsou pro nás milým překvapením. Na rozdíl například od již značně „zcivilizovaných" indiánů v Mexiku udržují zdejší obyvatelé dodnes zvyky svých předků a chodí v tradičních krojích, která se vesnici od vesnice liší. Guatemala se tak stává mnohem „barevnější" zemí, než jsme původně čekali.
Iximché je poklasicistní středisko Mayů. Klasické období skončilo v 9. a 10.století, poté se Mayové přesunuli do nových center v nížinách.
Historikové sice mluví o „zániku Mayů", průvodce Gary nám ale klade na srdce, že Mayové nikdy nevymřeli a žijí dodnes. Pouze jejich civilizace je jiná.
Severní část mayského území se dostala pod vliv Toltéků, což se projevilo v architektuře i náboženství. Bůh Quatzalcoatl byl přejmenován na Kukulkána, zvýšilo se uctívání Slunce, přibylo také krvavých obřadů. Po Chichen Itza, které vládlo v 10.-12.století, se stává hlavním střediskem Mayapán.
V jižní části byl nejsilnějším kmen Kičé, na druhém místě byli Kakčikelové. Ve 14. a 15.století zde existovala různá království. Mayové už ale nebyli mírumilovní a války nevedli kvůli území, ale kvůli získávání zajatců, které pak obětovali. Dalšími kmeny v oblasti pak byli Tzutuhilové a Mamové.
Kakčikelové po sobě také zanechali nejvíce písemných památek včetně spisu Popol Vuh, nazývaného též „Bible Mayů". Letopisy byly přepsány latinkou v jejich jazyce, původní hieroglyfy se nedochovaly.
Kičeové a Kakčikelové spolu zpočátku vycházeli. Kičeové byli ale stále bojovnější a zabírali území sousedů. V době největšího rozmachu sahala jejich říše až po Kostariku.
To vedlo k tomu, že Kakčikelové se nakonec přidali k Pedru de Alvaradovi, který po vzoru Pizzara dobýval Guatemalu. Koncem 15.století založili Kakčikelové hlavní město Iximché, které se stalo také základnou Pedra de Alvarada, jehož sem jako spojence v roce 1524 pozvali.
Pedro de Alvarado tak dobyl Guatemalu prakticky bez boje. Alvaradovi vojáci se však dožadovali zlata a znásilňovali indiánské ženy, takže Kakčikelové se nakonec proti Španělům vzbouřili. Pedro de Alvarado byl vyhnán a v roce 1527 založil nové hlavní město (dnešní Ciudad Vieja).
Iximché leží 4 kilometry od Tecpánu a je to tak vlastně poslední hlavní město Mayů a zároveň první hlavní město Guatemaly. Kakčikelové jej založili na nepřístupném místě na kopci kvůli obraně proti Kičeům. Přirozené hradby tvořily val a stromy.
V Iximché se nacházela tři hřiště na pelotu (třetí nebylo nikdy dokončeno) a každé náměstí má tři pyramidy - trojka byla pro Maye kosmické číslo.
Po prohlídce archeologického areálu přicházíme na závěr ke svatyni, kde dodnes Kakčikelové vykonávají mayské obřady. Obětuje se hlavně jídlo, květiny, slepičí krev a chlast.
Lago de Atitlán je považováno za nejkrásnější jezero v Americe. Jedná se vlastně o propadlý vrchol sopky. Hloubka proto dosahuje až 320 metrů a voda je průzračně čistá. Jezero má rozměry 18 x 13 kilometrů a je s ním spojena řada legend a pověstí.
Jezero obklopují tři „magické" vulkány - Atitlán (3535 m), Tolimán (3158 m) a San Pedro (3020 m). Tolimán a Atitlán stojí přitom tak blízko sebe, že vypadají jako sopky-dvojčata.
Na březích jezera Atitlán leží 12 malebných vesniček. Na severu v nich žijí Kakčikelové, na jihu Tzutuhilové. Každá vesnice má svoje kroje, např. ve vesnici Santa Catarina tkají vše do modra - modrá je barva jezera.
Vesnice Sololá se nachází pár kilometrů od jezera a je střediskem Kakčikelů. Kroje zde nosí i muži, charakteristický je zejména kroj s netopýrem.
Panajachel na severní straně jezera Atitlán je dnes spíše obchodním a turistickým centrem. Říká se mu „gringotenango", což doslova znamená „místo cizinců". Tento název si vysloužilo koncem 60.let, kdy se stalo střediskem hippies, kteří zde pěstovali marihuanu. Marihuana byla v Guatemala zakázaná na rozdíl od jiných zemí teprve nedávno. Ještě v roce 2003 se konal v Panajachelu sjezd hippies.
Poblíž města byla rovněž svedena poslední bitva, v níž v roce 1542 porazil Pedro de Alvarado zdejší indiány. Dnes odsud vyplouvají především lodě na výletní plavby po jezeře. Vpravo vidíme San Pedro, vlevo - většinou v mracích - dvojici vulkánů Tolimán a Atitlán.
Nejznámější vesnicí na jezeře je zřejmě Santiago de Atitlán, ležící v jižní zátoce právě pod těmito dvěma sopkami. Žijí zde Tzutuhilové, o nichž se nedochovaly žádné texty, hodně toho ale víme díky místní malířské škole (tzv. „tzutuhilská olejomalba"), protože malíři na obrazech zachycovali život indiánů.
Santiago de Atitlán je rovněž centrem šamanství. Jelikož indiáni považují toto místo za pupek vesmíru, nikdo se nestěhuje odtud ani sem. Spousta lidí se ovšem chodí modlit ke zdejšímu Maximonovi - svatému v podobě loutky, kterému nosí cigarety a rum.
Ve zdejším kostele (Iglesia Parroquial Santiagio Apostel), postaveném v roce 1547, poprvé vidíme bizardní sochy svatých, charakteristické pro guatemalskou vysočinu.
Místní náboženství je oproti našemu pojetí totiž konkrétnější, barevnější a jednoduše řečeno „veselejší". Jedná se vlastně o jakousi směs původních mayských rituálů s křesťanstvím. Aby je dokázali indiáni lépe pochopit, je prezentováno například právě vyobrazeními, která se o svátcích nosí v průvodu a hrají si tady s nimi prakticky jako děti s loutkami. Mezi sochami je dokonce Černý Kristus - misionáři ho trochu přibarvili, aby ho přiblížili zdejším lidem.
Na rozdíl od pocitu pokory, který se v člověku snaží vyvolat evropské katedrály, v guatemalských kostelech si připadáte spíš jako v zákulisí divadla. Také mše jsou více oslavou než kázáním a hojná účast je zajištěna mimo jiné tím, že po nich následuje hudební vystoupení.
Konečně máme svoje kufry. Právě teď, když se nám to nejmíň hodí - budeme se totiž s nimi muset vláčet přes celé rozkopané náměstí, zastavěné stánky trhovců. Z visaček, které na nich přibyly od doby, co jsme je viděli naposled, navíc zjišťujeme, kudy putovaly.
Jak jsme si správně mysleli, kufry nebyly přeloženy už ve Frankfurtu (to nemohli stihnout), letěly však tím samým letadlem o den později, takže 24 hodin po nás dorazily do Guatemala City. Odtud je ale vrátili zpátky do Mexico City. Úředníci na letišti si zřejmě při výměně služby předávají pouze razítka, ne informace o tom, co se během jejich služby stalo. Poučení: razítka a formuláře jsou v „banánových republikách" cílem, ne prostředkem!
Teprve až se po našich telefonických urgencích o celou záležitost začala zajímat na letišti konkrétní pracovnice, tak se začalo něco dít. Ta nám pak zavazadla raději dovezla osobně až do Chichicastenanga.
Chichicastenango bylo pojmenováno podle rostliny chichi, která připomíná kopřivu. Chichicastenango je tedy doslova „místo, kde roste chichi". Přídavek „tenango" obecně znamená „na tomto místě", takže stačí říct „chichi" apod. a každému je hned jasné, o jaké místo se jedná.
Chichicastenango leží v nadmořské výšce přes 2000 metrů n.m. Místní lidé se ale nenazývají „chichiové" - jelikož je to město sv.Tomáše, tak si říkají machenos.
Počet obyvatel se podstatně zvýší každou neděli a čtvrtek, kdy se zde koná trh. Jedná se údajně o nejbarevnější trh v Guatemale a dříve se na něj jezdilo až tři dny. Už v sobotu večer jsme viděli, jak přicházejí trhovci na náměstí, postaví si stánek, uvaří čaj a večeři a ulehnou ke spánku.
My bydlíme v hotelu Mayan Inn, který patří cofradias. Cofradias jsou členové bratrstva, které se stará o sochy svatých. V Chichi jsou takováto bratrstva celkem tři.
Ubytování je stylové - do pokojů se vstupuje z centrálního dvora nebo terasy, jejich výbavu tvoří kromě starodávného stolu a postele pouze truhla se dřevem, určeným k přikládání do krbu. Dveře v hotelu nemají žádné zámky - kdyby někdo něco ukradl, tak ho cofradias údajně vyhostí nebo zabijí.
Ráno vyrážíme samozřejmě na trh. Jedním z artiklů, kterým je Chichicastenango proslulé, jsou místní masky. Je mezi nimi rovněž maska věčně usměvavého Pedra de Alvarada - byl to sice dobyvatel, ale jeho mladá tvář připomínala sluníčko.
El Calvario je malý kostel v rohu náměstí, z jeho schodů však získáte pěkný přehled o celé tržnici. Kostel byl postaven na základně mayské pyramidy, která má 13 schodů - třináctka je posvátné číslo.
Do Chichicastenanga se indiáni z okolí sjíždí také proto, že se zde dodnes provozují mayské obřady. Ve vesnici San Juan Chamula v mexickém Chiapasu sice také přežily období španělské nadvlády, „zničila" je však snaha vydělat na turistech. Lze proto říct, že Chichi je dnes jediným místem, kde lze mayské rituály spatřit v jejich původní podobě. Nesmí se zde proto také fotit, aby se nezničila aura.
V místnosti vedle oltáře vidíme šamana, jak věští budoucnost z kostek, kamenů a 260 fazolí (260 je počet dní svatého mayského kalendáře). Jinak jsou prý ale dnes šamany většinou ženy.
Hlavním svatostánkem v Chichicastenangu je Santo Tomás. Tento kostel byl vystavěn na základech starého mayského chrámu a představuje unikátní symbiózu mayských rituálů a katolických ceremonií. Hlavní uličku pokrývá několik čtvercových kamenných oltářů, na nichž indiáni zapalují svíčky a obětují
Obětiště Pascual Abáj se nachází na kopci asi 1 kilometr za městem a po chvilce bloudění jsme se tam dostati cestou lesem a přes kukuřičná pole. Dvě indiánky tady právě obětovaly celou flašku rumu, který stříkaly do ohně a polévaly jím obětní kámen. Samy si z ní přitom za celou dobu ani jednou neucucly...
Dalším „malebným" místem, které stojí za to někde v Guatemale navštívit, je místní hřbitov. Zcela v duchu zdejšího pojetí náboženství nepůsobí zdaleka tak šedě a ponuře jako u nás. Jedná se spíše o jakési městečko - hroby jsou celé domky, omítnuté barevnou fasádou, do čelní stěny bývají zasazeny náhrobní desky. Hřbitov v Chichicastenangu byl založen v roce 1894, nedoporučuje se sem ovšem chodit turistům samotným nebo v noci - nepoužívané „domečky" jsou oblíbeným útulkem feťáků a bezdomovců.
Naše cesta guatemalskou vysočinou pokračuje do města Quetzaltenango. Kukuřice roste opravdu všude - na loukách, na okraji lesa, na vesnicích mezi domy... Dá se říct, že kdekoliv se objeví metr čtvereční volné plochy, hned tam někdo zasadí kukuřici.
V Guatemale existuje povinná školní docházka. Přesto je zde vysoká negramotnost, protože děti pomáhají na poli. Dokonce i hlavní prázdniny zde jsou v listopadu a prosinci, tedy v době sklizně.
Guatemala má velmi nízký věkový průměr - 50% obyvatel má méně než 18 let. Jelikož vzniká při tomto množství většině rodin problém s penězi na jejich vzdělání, staví se guatemalská vláda celkem benevolentně k dětské adopci - 5000 dětí ročně údajně adoptují Američané.
Projíždíme vesnicí, kde nosí sukně také muži. To ovšem není žádná novinka - na stélách v Copánu jsou znázorněni mayští králové rovněž v sukních.
Typickým „zaměstnáním" místních indiánů je ruční tkaní. Ženy tkají prakticky neustále - pokud jdou na drby ke kamarádce, berou si přenosný stav s sebou, pověsí ho na sloup na verandě a kecají. Podle zručnosti tkaní se cení také nevěsta. Na velkých stavech zase tkají především muži (např. tašky).
San Andrés Xequl leží 10 kilometrů severně od Quetzaltenanga a proslavil jej zejména bizardní kostel. Bláznivé jsou také zdejší oslavy, např. na den sv.Andrea, patrona vesnice, přechází provazochodec v tygří masce provaz, natažený ze špičky kostela. Dnes se oslavy teprve připravují - vyhrává kapela marimby a děti v maskách trestají ostatní.
Quetzaltenango je druhým největším městem v Guatemale a častěji se mu říká indiánským jménem Xela. Sopka Santa Maria (3772 m), tyčí se nad ním, již není činná, její boční kráter Santiaguito (2500 m) je však aktivní.
Quetzaltenango leží v nadmořské výšce 2300 metrů n.m. a sídlí zde Kičeové, kteří z této oblasti vyhnali Mamy. Jméno dostalo podle ptáka quetzala, který žije v mlžných pralesích nad 3000 metrů. Jeho přírodovědné jméno je kvesal a dnes je již velmi vzácný. Barevný je sameček a peří z jeho dlouhého ocasu bylo vysoce ceněno už ve staré mayské době - náčelníci si jej dávali do čelenek. Quetzala nelze chovat v ZOO, jelikož v zajetí umírá - proto je symbolem svobody a znakem Guatemaly. Guatemalské peníze se taky jmenují quetzal. Mayské jméno města pochází ze Xela Hu, což znamená „místo králů".
Poblíž Quetzaltenanga byla svedena roku 1524 rozhodující bitva, v níž Pedro de Alvarado, kterého sem poslal Cortéz, aby dobyl Guatemalu, porazil největší a nejvýznamnější kmen Kičeů. Tato bitva byla nejdůležitější pro dobytí celé oblasti, zlikvidování ostatních bylo již jednoduché - u Panajachelu porazil Tzutuhily, území Mamů bylo v tu dobu již prakticky celé pod nadvládou Kičeů a Kakčikelové se s ním spojili. Pedro de Alvarado pak zanechal v Iximché svého pobočníka a sám pokračoval dál do Hondurasu.
Quetzaltenango patřilo jednu dobu Chiapasu a poté bylo vyhlášeno hlavním městem samostatného státu Los Altos. Separatistické tendence byly ale neúspěšné.
Kávový boom koncem 19.století přinesl Quetzaltenangu velké bohatství a jeho představitelé se dlouho snažili o to, aby to bylo dokonce hlavní město Guatemaly.
Prohlídka Xely nám hodně času nezabrala - památek zde moc není a otevřených restaurací v neděli večer taky ne.
Radnice (Municipalidad) a pár klasicistních staveb, monument uprostřed náměstí (Parque Centroamericana) je rovněž neoklasicistní. Katedrálu založili františkáni a je zasvěcena P.Marii Růžencové. Casa de la Cultura je dnes Historickým muzeum, kde jsou uchovávány mimo jiné dokumenty z doby existence státu Los Altos. Pasaje Enriquez je první komerční pasáží ve Střední Americe.
Teatro Municipal bylo postaveno v neoklasickém stylu. Vedle stojí Teatro Roma, kde se dnes již nehraje. Jeho průčelí je jakžtakž zrestaurováno, ale při pohledu z boku připomíná budova spíš stodolu nebo skladiště.
Obecně lze říct, že Quetzaltenango je prostě bohaté město, které mělo na to, aby postavilo pár honosných budov, ale jeho duše se někam vytratila - do malebné Guatemaly,jako by nepatřilo. O to „folklórnější" by měly být okolní indiánské vesničky, kam se chystáme zítra...
San Pedro de Almolonga se nachází pouhých 6 kilometrů od Quetzaltenanga a právě blízkost tohoto města způsobila, že tady ani dnes nežijí chudí lidé. Bohatství vyplynulo zejména z pěstování kávy a kardamonu - káva s kardamonem se zde sice nepije, ale kardamon se vyváží do arabských zemí, kde je velmi populární.
Vesnici založil již v roce 1525 Pedro de Alvarado a dnes je 80% jejích obyvatel katolíků. Největší neštěstí přišlo v roce 1902, kdy byla celá obec zalita lávou, podobně jako část Quetzaltenanga.
Dnes se v okolí pěstuje převážně zelenina a právě v Almolonze se každý den koná velkolepý zeleninový trh, jaký jsme opravdu ještě v životě neviděli. Oko zaplesá nejen nad barevnými kroji žen z různých oblastí, ale také při pohledu na všechny ty čerstvé hlávky zelí, čisté květáky, nádherné brambory a obří mrkve, vypěstované bez „unijního" dohledu.
Většina kostelů na vysočině je františkánských a jsou vždy zasvěceny patronovi vesnice - tady je to sv.Pedrovi. Takřka v každé vesnici taky mají termální lázně (baňos), jejichž vodu ohřívají sopky.
Zunil leží o dalších 4 až 5 kilometrů dál a ženy tady mají prádelnu přímo na břehu řeky. Horká voda z pramenů způsobuje, že ji ani nemusí ohřívat.
Trhy jsou pravidelně rozloženy do jednotlivých míst na vysočině na celý týden - v Zunilu se například koná trh každé pondělí a seženete na něm kromě masa a zeleniny také věci denní potřeby. Lidi z okolí tak přesně vědí, když něco potřebují, do které vesnice mají který den zajít.
Zunilský kostel je zasvěcen sv.Kateřině (Santa Catarina) a jelikož bude mít tato světice brzy svátek, je zde již připravena výzdoba a chystá se socha na oltář.
Sirné prameny Fuentes Georginas se nachází 8 kilometrů nad Zunilem, ve výšce 2400 metrů n.m., a protože by sem autobus nevyšplhal, musíme se namačkat na korbu pick-upu.
Zdejší lázně dal vybudovat diktátor Ubica a patří proto k jedněm z nejluxusnějších. Chatky byly postaveny ze sopečného kamene, zvaného kema. Voda má 38 st. C a po posledním zemětřesení se ještě oteplila, protože se uvolnil další pramen.
Zunil je rovněž proslaven svým Maximonem. Maximon je mayská modla z guatemalské vysočiny. Jedná se o jakousi kombinaci duchů z animistických náboženství a křesťanských svatých. Maximon je údajně směsí Jidáše a Pedra de Alvarada. Jeho původní podobu představuje dřevěná vyřezávaná soška s vyplazených jazykem, s níž je spojena legenda, že pokud se o ni budou vesničané starat, nezanikne mayská kultura ještě dalších 200 let.
Na vysočině je celkem 270 Maximonů, kteří mají různé tvary - někde je to jen obraz, většinou však oblečená loutka. Někde se jmenuje Maximon, někde San Simon (španělsky) nebo Ri La Mon (maysky).
V některých vesnicích má Maximon stálý příbytek, nejčastěji v domě starosty, a vynáší se ven pouze 28.10. na den svých narozenin, aby se „provětral". Ve většině obcí se však stěhuje a vždy jeden rok „bydlí" u některé rodiny. Pro tu je to čest a je ten rok velice vážená.
V Santiagu de Atitlán to byl Maximon, v Zunilu se jmenuje San Simon a každý rok se počátkem listopadu stěhuje. Proto ani náš místní průvodce Gary zpočátku nevěděl, kde nyní je a museli jsme ho chvíli hledat.
Lidé chodí žádat San Simona o pomoc, obětují mu cigarety, doutníky a rum. V chudých vesnicích jsou to levné cigarety, v bohatých doutníky Havana a „rum s parohy" značky VENADO (venado je jelen). Na dvorku před jeho příbytkem provádí šamani své rituály...
Tím se skončila první část našeho putování po Guatemale, v níž jsme se soustředili zejména na současný život indiánů. Na nocleh se vracíme zpátky do Guatemala City. Nejedeme však tentokrát již guatemalskou vysočinou, ale jižní cestou.
Poblíž města Mazatenango se dostáváme do vzdálenosti pouhých 50 kilometrů od Tichého oceánu a krajina získává postupně jiný charakter - je zde více zeleně a na polích se objevují také jiné plodiny než kukuřice.
Druhá část naší cesty bude věnována mayským památkám Guatemaly a okolních států, na nichž se bývalá mayská říše rozkládala.
Copán, který se nachází na území Hondurasu, pouhých 10 kilometrů od guatemalských hranic, bývá nazýván „uměleckou galerií Mayů". Zdejší stély a plastiky jsou považovány za nejzachovalejší a nejlépe propracované a nikde jinde se v takové míře nenachází.
Průjezd malou celnicí proběhl zcela bez problémů. Od července letošního roku máme s Hondurasem bezvízový styk a když jsme na základě doporučení místního průvodce vložili do každého pasu pětidolarovou bankovku, nemuseli jsme ani čekat.
Období relativního klidu v Hondurasu ovšem netrvá dlouho. Dějiny této středoamerické republiky jsou značně bouřlivé - dlouhá léta zde vládli diktátoři a o většinu hranic se stále tahá se sousedy. Řadu sporů řešily USA, jejichž vliv zde přetrvává.
V Hondurasu se sice platí lempiry, které dostaly své jméno podle významného indiánského náčelníka, americké dolary jsou ale rovněž běžně přijímanou měnou.
Historie tohoto území sahá až do roku 1500 př.n.l., kdy zde sídlili Olmékové. Jelikož až sem sahalo v tu dobu moře, byli to především rybáři. Když voda opadala, stávali se z nich postupně zemědělci.
V období od 9. do 6.století př.n.l. migrují do této oblasti Mayové, kteří směřují do dvou větví - do Tikalu a Copánu.
V 5.století byla založena copánská královská dynastie. Jejím zakladatelem byl Yax Kuk Mo čili Velký syn Slunce Kvesal Papoušek. Nejvýznamnějšími vládci se pak stali Kouř Jaguár (12.panovník), 18 Králík (13.panovník) a Kouř Lastura (15.panovník), který postavil také známé Schodiště hieroglyfů.
Po jeho smrti však již město dlouho nevzkvétalo a v 9.století dochází definitivně k jeho zániku. Opuštění měst je dodnes nevyjasněnou hádankou v celém mayském světě, v Tikalu a Copánu se však většina historiků přiklání k jednotnému výkladu - úspěch těchto měst znamenal stahování lidí do centra, jejich nárust pak vytlačoval zemědělskou půdu, muselo se dále vypalovat. Došlo k půdní erozi a následně k hladu - podle nalezených koster trpěli lidé podvýživou.
Mayská společnost byla navíc hodně založena na náboženství a když se nesplnily předpovědi kněží o vyšší úrodě, začali se lidé bouřit. Španělé našli v této oblasti údajně již jen pět rodin a k obnově půdy a návratu lidí došlo prakticky až v 80.letech 20.století.
Copán leží v nadmořské výšce 450 metrů n.m. Hlavní areál zabírá plochu 24 km2 a bylo zde nalezeno 3500 staveb. V době největšího rozmachu města tady žilo 20 000 lidí.
Copán je navíc dobře prozkoumaný. V polovině 19.století John Lloyd Stephens a Frederick Catherwood chtěli dokonce převézt celé město po řece do New Yorku a tam jej vystavovat. Řeka ale naštěstí nebyla celá splavná, takže odvezli jen kresby a lehčí plastiky.
Díky častým zemětřesením mají však archeologové dodnes problém se správným sestavením jednotlivých dílů. Hned za vchodem do areálu vidíme například skladiště nepoužitých kamenů, u nichž se zatím nepodařilo určit, ze kterých jsou objektů.
První stavbou, kterou spatříme po příchodu na Velké náměstí, je Pyramida 4, postavená zakladatelem dynastie. Velké náměstí sloužilo především jako místo pro veřejná shromáždění, schodiště v jeho jižní části stoupá k akropoli. Severní část zabírají stély.
Stély jsou největším pokladem Copánu. Čelní stranu většinou pokrývá plastika panovníka v nadživotní velikosti, boční a zadní stěny jsou popsány hieroglyfy, zachycujícími významné události z doby jeho vlády. Jedná se tedy zároveň o jakési kroniky ve formě komiksů, které historikům po rozluštění písma poskytly dosti podrobný přehled historie této části mayské říše.
Jelikož Mayové byli navíc mistry v datování a v matematice a ve své době vlastnili nejdokonalejší kalendář na světě, nemáme ani my jako čistí amatéři u některých stél problémy s jejich přečtením. Většina objektů pochází z doby vlády 13.panovníka, zvaného 18 Králík, jehož podpis poznáme podle toho, že obrázek je doplněn 3 tečkami a 3 čárkami, což je osmnáctka v mayské početnici.
Stéla A je z roku 731 z doby vlády 18 Králíka. Zde je sice umístěna pouze její replika (originál je v muzeu), jinak je ovšem většina stél na nádvoří původních. Ke každé patří navíc oltář, na nějž se ukládaly obětiny.
Socha panovníka na stéle A je doplněna 52 hieroglyfy, zmiňujícími se o čtyřech velkých městech, které považoval 18 Králík za pilíře mayského světa - Copán, Palenque, Tikal a Calakmul.
Na většině stél je socha stylizovaná do konkrétní pózy. Například na stéle 4, pocházející z roku 726, je král v oblečení hráče peloty. Rovněž oltář před ní má tvar míče.
Stély B a C pochází také z období kolem roku 730 a jsou popsány symboly, vynášejícími 18 Králíka do nebe. Na obou se dokonce dochovaly zbytky původní barvy - většinou se používala červená.
Stéla C je navíc jednou z prvních, která má tváře z obou stran - ta, která je obrácena k oltáři ve tvaru želvy, symbolizující dlouhověkost, patří Kouři Jaguárovi, otci 18 Králíka, zatímco na druhé straně je on sám.
Na okraji náměstí, skrytá mezi stromy, stojí stéla E. Ta pochází z roku 544, jejím tvůrcem byl 7.panovník a jedná se vůbec o nejstarší stélu v Copánu.
Stéla D, zabírající reprezentativní místo v čele náměstí, je z roku 736 a zachycuje opět 13.panovníka. Oltář před ní na sobě nese vyobrazení Boha deště Chaca, kterého známe především z mayských sídlišť na Yucatánu.
Stéla F je již z roku 721, patří ovšem rovněž 18 Králíkovi. Vlající plášť postavy tady zasahuje až na druhou stranu.
Z pozdějšího období, sahajícího až do roku 800, pochází trojice oltářů G, které jsou dílem 16.panovníka a jsou zároveň důkazem toho, že v tu dobu bylo již nutno provádět častěji krvavé rituály jako oběť za lepší úrodu. Na oltářích jsou zobrazeny dvojité hadí hlavy a hadi jsou v mayském světě obecně považováni za symbol tekoucí krve.
Stéla H, spadající opět do roku 730, je považována za jednu z nejhezčích v Copánu. 18 Králík je zde oblečen ve skládané sukni Kukuřičného Boha, jeho zápěstí jsou zatížena šperky a tvář je korunována úžasnou čelenkou.
Stéla I, stojící poněkud ve stínu, je z roku 675 z období vlády 12.panovníka a znázorňuje postavu s maskou.
Stéla J se nachází na samém okraji areálu a nejsou na ní zobrazeny žádné postavy, je pouze pokryta hieroglyfy. Tady byl totiž hlavní vstup, proto nese nápis „Vítáme Vás v našem městě". Ani zde ale samozřejmě nechybí podpis 18 Králíka.
Poslední stélou na Velkém náměstí je stéla 3, která vznikla v roce 652 za vlády 12.panovníka. Tu bohužel většina návštěvníků mine, protože stojí u paty Pyramidy 4 z druhé strany.
Copánské hřiště na pelotu je považováno za jedno z nejhezčích v celé Americe. Dokončeno bylo přitom až v roce 738 pouhé 4 měsíce před tím, než 18 Králík kapituloval do rukou krále Quirigua.
Hřiště je zasvěceno velkému papouščímu božstvu, hlavami papoušků jsou lemovány obě jeho strany (struktury 9 a 10). Na pódiu na kratší straně stojí kromě toho oltář L a stéla 2.
Stéla 2 je z roku 652 z období vlády 12.panovníka. Oltář L vznikl až v roce 822 za posledního krále Ukit Tooka, přesněji řečeno „posledního čekatele na trůn". Neví se totiž, kdy zemřel nebo zda z města uprchl. Oltář zůstal nedokončen, což je důkaz opuštění místa ve spěchu nebo nějaké nenadálé události, např. vzpoury.
Za nejvýznamnější památku Copánu označují historikové tzv. Schodiště hieroglyfů, které pokrývá západní stranu Pyramidy 26. Každý ze 72 schodů je součástí nápisu, sestávajícího ze 2200 hieroglyfů, popisujících historické a politické události města. Jedná se tak o nejdelší mayský text, který bohužel není zcela přesný. Kamenné bloky jsou totiž někde přeházeny, protože v době sestavování nebyly ještě nápisy rozluštěny a nevědělo se přesně, kam patří.
Schodiště hieroglyfů dal postavit v roce 755 15.panovník Kouř Lastura. Jemu je připisována také stéla M, stojící u jeho paty. Stéla M se zmiňuje o slunečním zatmění v době vlády Kouře Lastury. Obě tyto památky se však dnes bohužel nachází pod nevzhlednou igelitovou plachtou.
Stéla N, pocházející z roku 761, stojí pod Pyramidou 11 a je klasickou ukázkou stély z doby vlády Kouře Lastury s tvářemi na obou hlavních stranách a hieroglyfy po bocích.
Akropoli tvoří dvě hlavní náměstí. Západní náměstí je ohraničeno jižní stěnou Chrámu nápisů a říká se mu rovněž Náměstí posledního panovníka.
Chrám nápisů (Chrám 11) dal postavit Kouř Lastura, který je pod pyramidou možná pohřben, a dokončil jej v roce 776 jeho syn Yax Pasah neboli Časné ráno, považovaný oficiálně za posledního 16.krále. Chrám je vysoký 30 metrů a jedná se o nejvyšší stavbu v Copánu.
Stéla P je z roku 623 z období vlády 11.panovníka.
Nejvýznamnějším objektem na Západním nádvoří je ovšem Oltář Q, postavený 16.panovníkem v roce 775 u paty Pyramidy 16. Oltář má čtyři strany a na každé z nich jsou zobrazeni 4 panovníci, tj. celkem 16 vládců Copánu. Právě tento oltář se stal klíčem k rozluštění dynastie - speciální tělesné znaky pomohly identifikovat krále, pohřbené na blízkém hřbitově (vyražené zuby, zlomená ruka apod.).
Palác 18 byl dokončen v roce 821 a obsahuje poslední znázornění posledního krále. Je dokonce pravděpodobné, že zde byl Yax Pasah (Yax Pac) původně pochován.
Východnímu náměstí dominuje Chrám 22, dokončený za vlády 18 Králíka. Tento chrám sloužil jako „posvátná hora", na níž prováděli kněží své krvavé rituály. Nad dveřmi se nachází dvojhlavý had. V jižní části mayského teritoria je na rozdíl od Yucatánu tento symbol ojedinělý.
Uprostřed schodiště na západní straně Východního náměstí je obdélníková maska Venuše, obklopená jaguáry, a nacházejí se zde rovněž vchody do dvou tunelů. Vstupné do tunelů se platí samostatně a je poměrně vysoké (10 USD), právě díky tomuto „vynálezu" má ovšem zvědavý návštěvník také možnost prohlédnout si stavby, skryté normálně pod zemí.
Vchod do tunelu Rosalila leží u základů Pyramidy 16, přesněji řečeno - Pyramida 16 je postavena na střeše chrámu Rosalila, k němuž chodba vede. Osud tohoto chrámu je totiž poněkud netypický.
Chrámy se obnovovaly každých 52 let, což bylo posvátné mayské období, na jehož konci očekávali „konec světa". Původní chrám byl vždy zbořen a na jeho místě postaven chrám nový.
Chrám Rosalila byl zasvěcen v roce 571 za vlády 10.krále Měsíce Jaguára. Sloužil ovšem necelých 30 let, jelikož panovník zemřel dřív.
Následující král Kouř Had provedl nezvyklou věc - místo toho, aby starý chrám zbořil, tak jej nechal pouze zasypat a nový chrám vystavěl na něm. Tak došlo k tomu, že původní chrám zůstal zakonzervován a dochoval se až do dnešních dnů včetně barevných zdí.
Chrám Rosalila dostal jméno podle červené barvy a je to jediná stavba v mayském světě, která byla v tomto stavu nalezena. Jeho replika se nachází v Muzeu skulptur, originál v tunelu samozřejmě nemůžeme vidět v celé kráse. Pod ním se nachází ještě o 150 let starší chrám Margarita a hrobky.
Vstup do Tunelu Jaguárů je u paty Chrámu 22 a chodba se táhne kolem základů více chrámů z různých období. Nad skalou je postupně 8 vrstev. Jelikož se chrámy stavěly vždy po 52 letech znovu, lze díky tomu získat konkrétní představu o době existence města - přibližně 400 let.
Muzeum skulptur, v němž se mimo jiné nachází originály některých stél z Velkého náměstí, je bohužel od počátku listopadu zavřené, protože se po hurikánu pohnula jeho střecha a momentálně probíhá rekonstrukce. Skrz mříže se nám ale alespoň podařilo spatřit repliku chrámu Rosalila.
Las Sepulturas se nachází 2 kilometry východně od copánské akropole. Jedná se o středisko šlechticů, žili zde ale i řemeslníci a chudina, takže poskytuje obraz běžného každodenního života. Význam tohoto místa spočívá právě v tom, že archeologové většinou nacházejí náboženská centra, málokdy však obydlí.
Prvním z nich je Dům písaře. Písař byl ve své době velice váženou osobou a v jeho domě se našlo několik nápisů, které to potvrzují. Jinak je na jakékoliv texty toto místo velice skoupé.
Protože zde nebydleli králové, nebyly zde ani žádné stély s hieroglyfy. Pochází odsud však spousta keramiky, která dokáže ke zkušeným historikům rovněž promlouvat.
Překvapením pro nás je to, že „sepulturas" je mayský název pro hrobku. Mayové totiž své blízké pohřbívali pod domy, v nichž předtím bydleli, aby byli stále v jejich blízkosti. Pod zdejšími obydlími bylo proto nalezeno téměř 250 hrobů.
V jednotlivých stavbách lze dosud spatřit kamenné postele. Smetí házeli Mayové do děr vedle domů a spalovali jej na Den ohňů.
Nejrozlehlejší je Dům starosty. Starosta byl zároveň také písařem, o čemž svědčí reliéf, na němž drží v ruce barvu. Byla to velice vážená osoba, protože podle nápisů ho navštívil v jeho domě i samotný král.
Na delší prohlídku památek v Hondurasu nemáme bohužel čas, protože se musíme vrátit zpátky do Guatemaly a hranice se zavírají v 17,00 hodin. Cestou vidíme ještě stélu 12. Takovýchto stél je v okolních lesích ukryto několik, cesta k nim by ale trvala celý den.
Nocleh máme v motorestu poblíž Rio Hondo. I když se většinou snažíme zajít na večeři do místního prostředí mimo hotel, tentokrát jsme to vzdali - prach ze silnice, kolem níž se celé městečko rozkládá, tam byl přílohou opravdu ke každému jídlu.
Vrátili jsme se proto raději zpátky do hotelové restaurace a dali si grilovanou mísu pro dva. Zdeněk zajásal, když v nápojovém lístku zahlédl čepované pivo (anglicky „draft beer"). Radost ale vystřídal brzy údiv - číšnice donesla na podnose láhev s etiketou „DRAFT".
Quirigua je mayské město ze samého počátku klasického období. Sestává z ceremoniálního náměstí pro míčové hry (Juego de Pelota), které je obklopeno schodišti ze 3 stran, a akropole, lemované rezidencemi vládnoucí třídy.
V Quirigua stojí největší mayské stély, jaké kdy byly vůbec nalezeny (stéla E je vysoká 11 metrů). Podobně jako byl vždy po 52 letech zničen předchozí chrám a na jeho místě postaven nový, stély se obnovovaly po 20 letech. Bylo-li středisko bohaté, mohly se stavět i častěji, např. v Quirigua to bylo po 5 letech. Město totiž bohatlo díky těžbě obsidiánu a jadeitu, který se nacházel v řece Motagua.
Dvacítka je pro Maye rovněž posvátné číslo (20 let se nazývá katún, 52 let je baktún). Nejvýznamnějším okamžikem v dějinách je pro Maye doba, kdy se střetne 20tiletý a 52tiletý cyklus. Datum 11.srpna 3114 př.n.l. je považováno za počátek světa čili začátek dlouhého věku. Erich von Däniken podle něj dokonce pojmenoval svou knihu „Den, kdy přišli Bohové".
V Quirigua se nachází celkem 17 datovaných objektů. Kromě stél jsou to zejména tzv. zoomorfy, což jsou speciální oltáře, vzniklé kombinací se zvířaty. Nejčastěji mají tvar želvy, žáby, hada nebo jaguára. O jejich popsání se zasloužil Sylvan G.Marley, který objevil Quirigua pro Američany.
Quirigua je malé náboženské centrum, jehož počátky sahají až do preklasického období (250 př.n.l. - 250 n.l.). Prakticky po celou dobu existence však bylo střediskem Copánu. Všech 14 králů, kteří se zde vystřídali, bylo pod nadvládou copánských panovníků.
Jediným z místních králů, který se osamostatnil, byl Cauac Nebeský, který vládl v letech 725 až 785, tedy téměř na konci klasického období. Jemu je připisováno rovněž 7 nejvýznamnějších zdejších stél (A,C,D,E,F,H,J). Minimálně dvě z nich přitom vypráví o jeho nejvýznamnějším činu - Cauac Nebeský držel rok v zajetí copánského krále 18 Králíka a pak ho vlastnoručně obětoval.
Na tvorbě stél měli značnou zásluhu učitelé z Copánu, kteří přišli do Quirigua, aby naučili místní řemeslníky tesat. Žáci však v mnohém předčili své učitele, takže zdejší stély jsou trochu jiné a většinou mají obrazy ze všech stran.
Stéla A pochází z roku 775. Postava na ní má vousy, což potvrzuje mongoloidní rysy. Prvním z oltářů, který spatříme, je zoomorf B z roku 780.
Z hlediska historických nápisů je za nejdůležitější považována stéla C, pocházející z roku 775. Stéla D vznikla v roce 766.
Stéla E je nejvyšší v celém mayském světě. Váží 60 tun a vztyčena byla v roce 771. Stéla E je vysoká 11 metrů, z toho 8 metrů se nachází nahoře a 3 metry jsou v zemi.
Když byly stély objeveny, většina jich nestála rovně, ale nakřivo. To dokumentují fotografie v návštěvnickém centru a také stéla F, která byla v původní poloze ponechána. Stéla F pochází z roku 761 a je vysoká 7 metrů.
Následuje zoomorf G (r.785), stéla H (r.751 ) a stéla I (r.800). Stéla J z roku 756 na sobě nese opět popis obětování copánského krále 18 Králíka.
Poslední je stéla K, nazývaná „stéla posledního krále". Ta vznikla v roce 805 a je ze všech nejchudší.
U zadní stěny jedné z tribun hřiště na pelotu stojí oltář L (r.725) a oltář M (r.731). Mnohem zajímavější však jsou dva oltáře-zoomorfy, tyčící se u paty akropole. Oba lze díky dodnes zachovaným jemným strukturám považovat za vrcholná umělecká díla, s nimiž se můžeme v Quirigua setkat.
Oltář-zoomorfo O pochází z roku 790 a jsou na něm znázorněni tanečníci. Oltář-zoomorfo P z roku 795 zachycuje postavu, sedící v pozici Buddhy a propletenou bludištěm dalších detailů.
Největší část akropole zabírá Královský palác. Kromě něj se zde nachází ale také školy, dílničky a další rezidence. Střechy byly dřevěné, takže se nedochovaly.
Quirigua leží uprostřed banánových plantáží a jelikož se nacházíme v oblasti „banánových republik", byla by ostuda se alespoň na jednu farmu nepodívat.
Banán je sice původem z Asie, ale v těchto končinách se mu dobře daří. Na rozdíl od našich krajů tady znají navíc dvě skupiny - banán ovocný a zeleninový.
Ovocný banán je ten, co se vozí k nám. Sklízí se zelený a dozrává teprve na klimatizovaných lodích. Zeleninový banán zůstává tady a slouží ke spotřebě. Jí se syrový nebo pečený, zpracovává se na moučku, používá se prakticky jako náš brambor.
Banánů zde existuje na 100 druhů, mezi něž patří také například červený banán. I když rostlina dosahuje někdy výšky až 2 nebo 3 metry, je banán ve skutečnosti bylina. Trsy se před dozráním zabalují do igelitových pytlů, aby se vytvořilo mikroklima pro správné dozrávání.
Továrna „Del Monte", kterou jsme navštívili, existuje od roku 1906. Předtím od počátku 18.století vlastnila zdejší plantáže společnost United Fruit Company, která také vybudovala první přístav na karibském pobřeží Puerto Barrios.
V továrně smíme fotit, ale nesmíme filmovat, protože mají špatné zkušenosti s evropskou komisí, která si zde v převlečení za německé turisty vše natočila a potom doma promítala dokument o tom, že místní pracovnice nemají rukavice a lidé tudíž nemají kupovat banány z Guatemaly, protože nesplňují evropské normy.
Puerto Barrios, kam vede naše další cesta, bývá nazýván „banánový přístav". Jelikož je to ale jediný guatemalský přístav na atlantickém pobřeží, není to samozřejmě jediné zboží, které tudy proudí, a protože se jedná o zaprášené dopravní centrum, dlouho se zde nezdržujeme, a raději se přesouváme lodí do Livingstonu.
Do Livingstonu se lze dostat jedině na loďkách, žádné silnice sem nevedou. Místní obyvatelé se nazývají garifové a jsou to indiáni, smíšení s černochy, což v ulicích města díky hudbě a účesům okamžitě poznáte.
Garifové neboli černí Karibové, jak se jim taky někdy říká, jsou potomci Afričanů, kteří sem byli dovezeni jako otroci a jejich lodě ztroskotaly. Říká se o nich, že přes den rybaří a v noci tančí reggae.
Hotel Villa Caribe, v němž bydlíme, je nádherný, volný den u Karibského moře, inzerovaný v nabídkách cestovních kanceláří, je ovšem šidítkem na turisty. Džungle totiž sahá až k moři, které je tím pádem po celý rok znečištěné a s představou bílého písku a blankytné vody to nemá vůbec nic společného.
Naším cílem se proto při večerní procházce městem stal - imigrační úřad. Rozhodli jsme se, že se pokusíme volného času využít k návštěvě sousední Belize. Sehnat lodní taxi, které by nás odvezlo do přístavu Punta Gorda, by nebyl problém. Jelikož do této země ale potřebujeme víza, která jsme neměli, řekli jsme si, že se nejdříve pokusíme vyřešit situaci oficiálně.
Kancelář imigračního úřadu byla otevřená, klíč ve dveřích - a úředník nikde. Místní nám poradili, že si právě odskočil do blízké restaurace a že tam klidně máme zajít za ním. To nám nepřipadalo vhodné a jelikož jsme času měli dost, počkali jsme, až se úředník nasvačí.
Když se imigrační úředník dostavil, vůbec ho nezajímalo, odkud jsme, ale první dotaz mířil k tomu, jestli už máme zajištěnou bárku. Protože tuší kšeft, seznamuje nás hned se svým známým kapitánem a pak už jenom následuje vyjednání časového rozvrhu a ceny. Nakonec jsme se dohodli na 200 USD za 4 lidi, s tím, že nás kapitán „protáhne celnicí" a nazpátek na nás bude před ní opět čekat.
Kapitán byl kulatý a sympatický a nám bylo vlastně celkem jedno, jestli pojedeme jeho loďkou nebo nějakou jinou. Navíc nám odpadl další problém - naše průvodkyně nás od cesty do Belize zrazovala zejména z toho důvodu, že bychom se nemuseli dostat do Guatemaly zpátky. Když se teď ale známe s imigračním úředníkem, což je v Latinské Americe ta nejvyšší šarže a jeho razítko nejpádnější argument, tak nemusíme mít strach - stačí za ním po návratu zase zajít...
Ráno nás přivítalo silným tropickým lijákem, což nás před výletem do Belize příliš nepotěšilo. Počasí se naštěstí během dne uklidnilo, asi hodinová cesta lodí z Livingstonu do Punta Gordy byla však ještě dost rozhoupaná.
Punta Gorda je nejjižnějším belizským městem, tady končí silnice z hlavního města. Hraniční přechod do Guatemaly je pouze lodní a žádný jiný se široko daleko nevyskytuje.
Kapitán splnil své slovo a „protáhl nás celnicí". Celníci si nechali naše pasy s tím, že nám je vrátí na zpáteční cestě, a místo víza jsme dostali papír se spoustou razítek pro případnou policejní kontrolu.
Belize je bývalý Britský Honduras, který získal nezávislost v září roku 1981. Jedná se vlastně o jedinou anglickou kolonii v této části světa a jako v jediné zemi Latinské Ameriky se zde domluvíte anglicky. Rovněž na bankovkách se dosud vyskytuje britská královna. Belizský dolar má pevný kurz, který se rovná 1/2 dolaru amerického.
Krajina v Belize je zelenější a připadá nám mnohem romantičtější, i když se dozvídáme, že roztodivné tvary stromů jsou částečně dílem hurikánu, který se nad zdejším pobřežím prohnal před třemi měsíci.
Na naši jednodenní prohlídku si najímáme taxíka. O cenách se příliš smlouvat nedá, šéf taxikářů nám hned ukazuje nařízení místních odborů. Nakonec to vychází na 150 USD, což není zrovna málo, ale je to naštěstí už prakticky všechno, co budeme v Belize platit - vstupné do dvou archeologických objektů, které se chystáme navštívit, je spíše symbolické - 10 belizských dolarů (tzn. 5 amerických).
Nim Li Punit leží 38 kilometrů od Punta Gordy. Jedná se o mayské středisko z pozdně klasického období, které bývalo vazalským městem Lubaantunu. Dnes je částečně zrestaurováno a významné stély jsou umístěny v maličkém muzeu.
Nim Li Punit znamená v místním jazyce kekchi doslova „velký klobouk". Toto jméno dostalo místo díky postavě s kloboukem, zobrazené na stéle č.14. Stéla 14 pochází z roku 790 a je dlouhá 10 metrů, což ji činí nejdelší v Belize.
Stéla 15 neboli „Široká stéla" je z roku 721 a je v celém areálu nejstarší. Je na ní zachycena postava v nadživotní velikosti, která právě odkapává obětní krev do propracované pohřební nádoby, nesené na zádech monstra. Po její pravici je mnohem menší osoba, která také dělá oběť do nádoby, zatímco po levé straně sloupec jasných hieroglyfů odděluje hlavní figuru od pomocníka nebo strážce. Všechny tři figury jsou rovněž zcela obklopeny hieroglyfy.
V Nim Li Punit bylo nalezeno celkem 25 stél. V muzeu se nachází čtyři. Kromě stél 14 a 15 je to ještě stéla č.2, zvaná „Jaguáří stéla" (r.738), a stéla č.21 neboli „Nová stéla" (r.790). Ostatní byly ponechány na svém původním místě v pralese.
Při vstupu na archeologické naleziště nás vítá velká padlá ceiba (po hurikánu). Hřiště na pelotu nás překvapí tím, že se přímo uprostřed hrací plochy nachází kruhový oltář. Na akropoli lze spatřit několik královských hrobů.
Vrcholem prohlídky Nim Li Punit je však Jižní skupina, kde je umístěna většina stél (proto se tomuto místu také někdy říká Nádvoří stél) a zejména nádherný výhled na zelenající se údolí.
Lubaantun se nachází 22 kilometrů od Punta Gordy a není prakticky vůbec zrestaurován. Byl tedy ponechán ve stavu, v jakém jej našli archeologové. Dodnes je zarostlý džunglí, což mimo jiné znamená, že sem během roku mnoho cizinců nezavítá (my jsme neviděli kromě nás ani jediného). Přitom právě Lubaantun je tím místem, kde byla v roce 1926 objevena slavná záhadná křišťálová lebka.
Lubaantun znamená „místo padlých kamenů", což ovšem není originální jméno tohoto střediska, které bylo hlavním pozdně klasickým centrem celé oblasti. Opuštěno bylo až v roce 880, tedy na samém konci klasického období. Někteří historikové se dokonce domnívají, že Lubaantun byl administrativním střediskem, zatímco 17 kilometrů vzdálený Nim Li Punit plnil náboženskou a ceremoniální funkci.
V Lubaantunu bylo objeveno pět velkých náměstí s 11 hlavními strukturami a tři míčová hřiště. Největší je Plaza V, která sloužila pro shromáždění a rituály. V roce 1970 zde archeolog Norman Hammond našel jadeitové korále a sošky z obsidiánu.
První výprava byla do Lubaantunu vyslána v roce 1903 místním guvernérem. V roce 1926 následovala expedice Britského muzea, důkladně však zmapoval toto místo teprve Norman Hammond v sedmdesátých letech.
Křišťálovou lebku našla v roce 1926 pod posvátným oltářem Anna Mitchell-Hedgesová, adoptivní dcera vedoucího expedice Britského muzea F.A.Mitchella-Hedgese, v den svých 17.narozenin. Lebka byla předána místním Mayům, kteří ji však obratem darovali vůdci výpravy za jeho pomoc indiánům. Je dokonce možné, že se nález stal Anniným dárkem k narozeninám.
Lebka je dodnes v jejím vlastnictví a je uložena v trezoru Britského muzea. O jejím původu, době a místě vzniku se však stále vedou spory. Jisté je, že je vyrobena z čistého křišťálu a je tak dokonale opracovaná, že by s tím měli problém i dnešní inženýři se svými lasery.
Celý lubaantunský areál se rozprostírá kolem jednoduché akropole, jíž dominuje Plaza IV. Zdejší stavby dosahují výšky až 10 metrů a byly postaveny bez použití spojovacího materiálu. Dalším prvkem, který je v Belize naprosto výjimečný, jsou oblé rohy pyramid.
Kapitán nás již čeká s našimi pasy v ruce. Ještě chvíli nám to však bude trvat - musíme přece ochutnat belizské pivo. Času ale mají naštěstí všichni dost. Celnicí kromě nás toho dne mnoho turistů neprošlo...
Rio Dulce je 42 kilometrů dlouhá řeka, která vytéká z jezera Izabal a u Livingstonu ústí do Karibského moře. Již v minulosti byla tato „sladká řeka", jak zní přesný překlad jejího názvu, nejdůležitějším spojením do vnitrozemí, protože - jak již bylo řečeno - do Livingstonu žádné pozemní cesty nevedou.
Zboží se z Livingstonu dopravovalo po řece na jezero Izabal, kde jej indiáni překládali. Tato jediná cesta byla ovšem snadným terčem pirátů, proto byla u vjezdu do jezera postavena Pevnost sv.Filipa.
Zelená džungle sahá až k řece, u břehů v zátočinách se zaplétáme do mangrovových porostů. Nad řekou poletují černí kormoráni, bílí racci a volavky.
Celá vesnice vyráží ve svých loďkách po ránu na ryby a pokud si jich pár koupíte, máte jistě záruku, že budou čerstvé. Kromě ryb se zde vyskytují rovněž sladkovodní delfíni, kapustňáci a krokodýli - ty jsme ale neviděli.
V pralese na břehu jezera je dokonce škola. Chlapci zde také spí, dívky odváží na noc do 2 kilometry vzdálené vesnice, aby se nebály. Vyučování dnes ale neuvidíme, protože právě končí školní rok a každý nám s hrdostí ukazuje svoje vysvědčení. Ještě, že jsme s sebou vzali z domova dost bonbónů...
Čím více se blížíme k jezeru, tím více se Rio Dulce rozšiřuje. Na ostrově uprostřed řeky mají svá hnízda kormoráni. Tato oblast byla proto vyhlášena biotopickou rezervací Chocon Machacas.
Pevnost sv.Filipa (Castillo de San Felipe) pochází ze 16.století Byla postavena Španěly na obranu proti pirátům a byla celkem čtyřikrát zničena. V roce 1955 byla kompletně zrekonstruovaná. Dnes je prázdná.
U pevnosti začíná jezero Izabal (Lago de Izabal). Jezero je dlouhé 48 kilometrů. Je to vůbec největší guatemalské jezero a dalo jméno celému zdejšímu departmentu.
Na jediném mostě přes Rio Dulce nás čeká autobus, který nás odveze do 230 kilometrů vzdáleného Flores. Flores je centrem Peténu a při přejezdu z jednoho departmentu do druhého musíme projít tzv. „ovocnou policií". V praxi to znamená, že nesmíme převézt ani jedno jablko nebo zrnko kukuřice. Policisté to zdůvodňují naší bezpečností a hygienickými podmínkami, je ale očividné, že v pozadí jsou především ekonomické zájmy zemědělců.
Petén je největším departmentem. Jeho hlavním městem je Flores a jedná se o nejméně osídlenou oblast celé Guatemaly. Průměrná hustota obyvatel je 1 člověk na 1 km2.
Peténský prales je druhým největším pralesem v Americe, hned po Amazonii, a zabírá 1/2 území Guatemaly. Protože na rozdíl od amazonských pralesů nedochází k jeho neregulovanému kácení, fungují tyto „plíce světa" dodnes v plném rozsahu. V roce 1955 zde byl vyhlášen národní park Tikal, od roku 1979 je dokonce na seznamu UNESCO.
V pralese žije samozřejmě spousta zvířat a rostlin. K těm nejtypičtějším tady patří například tukan žlutoprsý, což je pták s velkým zeleným zobákem a žlutou náprsenkou, nebo vřešťan, dávající svým vřískáním najevo, kde je jeho území.
Rovněž zdejší jídla jsou poněkud exotičtější a protože i ty běžné druhy masa mají své lokální názvy, vybíráme z místního jídelníčku to, co se nám ve spolupráci s místním průvodcem podařilo přeložit a částečně i ochutnat:
Peténským pralesem protéká Usumacinta, což je nejdelší guatemalská řeka. Její celková délka je 1000 kilometrů, z toho 700 kilometrů je na území Guatemaly. Část jejího toku tvoří hranici mezi Guatemalou a Mexikem.
Kolem řeky Usumacinta a jejích přítoků vznikla v minulosti celá řada mayských sídel (Tikal, Uaxactún, Yaxhá, Topoxté, El Ceibal, Aguateca, El Mirador). V Peténu bylo objeveno přibližně 320 sídlišť s více než 11 000 budovami a to od předklasického (1500 př.n.l.) až po pozdní období, které zde trvalo do roku 1697.
Flores je ve skutečnosti malé středisko, ležící na ostrově v jezeře Peten Itza, které je spojeno 450 metrů dlouhým náspem s městem Santa Elena. Jeho mayský název je „Noh Peten", tedy „velký ostrov".
Flores založili indiáni kmene Itzá, kteří sem přišli poté, co byli vyhnáni z Chichen Itza. Toto místo si vybrali mimo jiné proto, že odsud mohli chodit dělat oběti do opuštěného Tikalu.
Město bylo dobyto Španěly až v roce 1697, takže to bylo poslední fungující mayské ceremoniální středisko. Vydrželo o 150 let déle než všechna ostatní. Název Flores pak dostalo na počest exguvernéra Cirila Florese v roce 1831.
Dnes zde ale žádné památky nenajdeme. Úzké uličky stoupají k náměstí, na němž se tyčí místní katedrála, která byla kompletně přestavěna v 60.letech (Nuestra Seňora de los Remedios y San Pablo del Itza).
Nejzajímavějším objektem ve městě se tak nyní stává vánoční stromek, na jehož špici právě vztyčili indiáni kohouta jakožto znak oblíbeného pivovaru „Gallo". Později zjišťujeme, že tento pivovar zřejmě sponzoruje všechny vánoční stromky na náměstích celé Guatemaly...
Řada mayských středisek, ukrytých v džungli Peténského pralesa, je dostupná pouze po vodě a i když to tedy podle mapy vypadá, že jsou blízko u sebe, nelze jich prozkoumat víc než jedno denně.
Naším cílem je Ceibal, který dostal název podle guatemalského národního stromu. Pod ceibou prováděli Mayové své rituály a uzavírali smlouvy, podle legendy je to také zakletá dívka.
Autobusem se nejdříve dopravíme do Sayaxché, což bude trvat asi 1,5 hodiny, tam nasedneme na loď a poplujeme další 1,5 hodiny po Rio de la Pasión, přítoku Usumacinty.
Cestou se zastavuje ještě ve vesnici San Francisco - podobné domy v peténském stylu, rozestavěné kolem malebného náměstíčka, krásný kostelík a před ním stojící velká ceiba. Konávají se zde slavnosti Las Fecitas, které patří k nejvýznamnějším v okolí.
Ceibal se rozkládá na kopci ve výšce 300 metrů n.m. Poté, co vystoupíme z loďky, musíme tedy ještě vyšplhat 1 kilometr. Tento výstup nám navíc značně ztěžuje ohromné množství komárů. I když jsme na ně byli připravení, něco takového jsme opravdu nečekali - pokud člověk jde, je to celkem dobré, když se ale zastaví, tak ho zasypou, až „zčerná". Náš repelent vůbec nepomáhá, pouze místní „smrady" nebo kadidla...
Ceibal je středisko z konce klasického mayského období (830-930). Objevuje se zde stejná architektura jako v jižní části (Copán, Quirigua), ale je novější a je zde částečně už znát mexický vliv.
Ceibal byl bohatým městem. Řeky byly ve zdejší oblasti velmi důležitými spojnicemi a Mayové tady vybírali mýtné.
První částí areálu, který naše zpocená výprava po výstupu na kopec navštívila, je Jaguáří komplex. K vidění je zde vlastně jen kruhová pyramida a oltář ve tvaru jaguára, právě na tomto místě byla ale nalezena také keramika, datovaná do období několika století před Kristem.
Význam kruhové pyramidy není zcela jasný. Tři stupně symbolizují tři světy, takže by se mohlo jednat o místo pro rituály. Taky by to ale mohla být hvězdárna nebo jen obyčejná pozorovatelna, z níž indiáni sledovali kolem plující lodě, aby jim žádná neujela bez zaplacení cla.
Otázkou je, jak v mayském období vypadal zdejší prales - dnes odsud není kvůli bohatému porostu na řeku vůbec vidět a v podobném stavu je většina středisek, nacházejících se v Peténském pralese. Spatřit ve dvou opodál stojících hromadách hlíny hřiště na pelotu také vyžaduje značnou fantazii.
Konkrétnější představu si lze udělat v návštěvnické centru, kde se nachází maketa střediska, v němž ve vrcholném období žilo až 20 000 lidí. Celé město se rozkládalo na ploše 16 km2, zrestaurována jsou však necelá 3% a Ceibal je dnes ve stavu ze 60.let. Další práce přerušila občanská válka.
O zdi návštěvnického centra jsou jen tak mimochodem rovněž opřeny tři stély, které přitom určitě stojí za pozornost. Mají totiž mnohem ostřejší rysy než ty, které jsme dosud viděli v Copánu nebo Quirigua, protože nebyly vytvořeny z pískovce, ale z tvrdšího kamene.
Velké náměstí se rozkládalo přibližně v místech, kde je dnes Návštěvnické centrum. Zrestaurována z něj byla ale jen poblíž stojící pyramida, označená jako Oltář č.1 a kolem stojící stély.
Oltář č.1 je po stranách obklopen stélami č.8, 9, 10 a 11, směřujícími do čtyř světových stran. Rovněž na vrcholu pyramidy se nachází stéla.
Stéla č.10 vznikla v roce 849, tzn. 60 let před koncem klasického období, a jsou na ní patrny vlivy manýrismu, který byl zřejmě také jednou z příčin zániku města - obě postavy jsou oblečeny do krátké sukně z jaguáří kůže.
Další stély jsou umístěny v pralese a při procházce blátivými cestičkami na ně narazíte spíše náhodou. Některé jsou zcela zarostlé mechem a kapradím, na jiných jsou obrysy dodneška zcela zřetelné.
Z řady fantastických publikací známe například „stélu s lampičkou". Někteří záhadologové si myslí, že tato postava drží v ruce lampičku, což znamená, že Mayové znali elektrický článek. Historikové se ale spíš přiklání k názoru, že se jedná o kněze s kadidelnicí.
Dvojice stél č.14 a 15 je rovněž umístěna v pralese - stéla č.14 je přitom očištěna, zatímco stéla č.15 je rozlámaná na spoustu kousků, ležících na zemi.
Archeologické výzkumy v Ceibalu a dalších mayských střediscích v Peténském pralese dosud probíhají. Jejich důkladné prozkoumání je ovšem znesnadněno nepřístupností terénu. Také návštěvníci těchto míst musí počítat s tím, že kolikrát nebudou ani tak obdivovat jemné detaily historických památek, ale spíše jejich nádherné zasazení do lůna okolní přírody a všeobjímající zeleně...
Tikal, ležící 65 kilometrů severně od Flores, je skutečnou jedničkou mezi mayskými památkami a opravdovým vyvrcholením cesty po Guatemale.
Na ploše 16 km2 se zde nacházelo 3400 staveb různého účelu - chrámy, náměstí, paláce, akropole, míčová hřiště, monumentální hrobky, dlouhé cesty, stély a oltáře. Archeologické ruiny jsou přitom kombinovány s kouzelnou vegetací deštného pralesa, v němž se vyskytuje více jak 300 druhů ptáků, tukanů, opic, jaguárů, hadů, cedrů či orchidejí.
NP Tikal začíná již 17 kilometrů před samotným archeologickým areálem. Jeho jméno znamená „Město hlasů mayských duchů" a ani dnes se nejedená o „mrtvé město", určené pouze pro turisty. I my jsme viděli indiánské šamany, kteří sem přišli zapalovat ohně a provádět své rituály.
Mayové zde sídlili již 700 let př.n.l., protože tady bylo naleziště pazourku, z něhož vyráběli své předměty. Severní akropole se začala budovat kolem roku 200 př.n.l. a počátkem klasického období kolem roku 250 n.l. byl již Tikal významným obchodním centrem.
Tikalskou královskou dynastii založil Yax Moch Xoc kolem roku 230. V 6.století mělo město 100 000 obyvatel, v roce 562 jej však dobyl král Voda z Caracolu.
Kolem roku 700 nastoupil na trůn král Měsíc Dvojitý hřeben, zvaný Ah Cacao (Čokoláda), který obnovil mocenskou sílu Tikalu. Ten postavil většinu staveb na Velkém náměstí a sám je pohřben pod Chrámem I.
Současná podoba Tikalu odpovídá právě stavu z 8.století z doby vlády krále Čokolády. Starší stavby jsou pod nimi a nové se již nebudovaly.
O 100 let později bylo totiž město opuštěno - zřejmě z důvodu vykácení lesů a následné půdní eroze, která vedla k hladomoru. Před příchodem Španělů sem ještě chodívali provádět své oběti Itzové z nedalekého Flores.
Historie králů Tikalu není bohužel tak dokonale zmapovaná jako v Copánu nebo Quirigua. I zde se sice našly stély a nápisy, popisující vládu jednotlivých králů, nebyly však zdaleka tak dokonalé. Jedinou výjimkou je Chrám nápisů.
Chrám nápisů (Templo VI) se nachází mimo hlavní areál a lze k němu dojít asi po 1 kilometru procházky džunglí. Stéla a oltář před ním pocházejí z roku 736.
Na cestě do hlavního areálu míjíme Skupinu G (Grupo G), rozkládající se kolem Paláce žlábků (Palacio de les Acanaladuras), a dále Chrám 38 (Templo 38). Z Východního náměstí se pak již naskýtá pohled na zadní stěnu Chrámu I.
Rozlehlá Centrální akropole (Acropolis Central), zvedající se stupňovitě po stranách Východního a Velkého náměstí, byla obývána v letech 550 až 900. Obsahuje celkem 38 různých budov se 148 vnitřními prostory.
Velkému náměstí (Gran Plaza) dominují dvě pyramidy, tyčící se proti sobě na jeho kratších stranách. Chrám Velkého Jaguára (Templo I) je vysoký 45 metrů a postavil jej krátce po roce 700 král Měsíc Dvojitý hřeben (zvaný Čokoláda) a jeho syn.
Chrám masek (Templo II) je vysoký 38 metrů a pochází rovněž z doby po roce 700. V minulosti bylo možno vylézt na oba dva, od té doby, co zde došlo ke smrtelným úrazům, je však přístupný pouze Chrám II.
Severní akropole (Acropolis Norte) se začala budovat již kolem roku 200 př.n.l. Tyčí se do výšky 12 metrů nad Velkým náměstím a dnes ji pokrývá téměř 100 struktur. U paty schodiště jsou umístěny také nejvýznamnější stély, které byly v Tikalu nalezeny. Dominuje mezi nimi světlá stéla č.10, pocházející z roku 550.
Chrám velkého kněze (Templo III) je vysoký 55 m, díky bujnému porostu jej však není téměř vůbec vidět, přestože stojíme přímo pod ním. Náměstí sedmi chrámů (Siete Templos) je částečně v rekonstrukci, částečně zarostlé. Některé stavby zřejmě ještě nebyly nikdy odhaleny.
Chrám V (Templo V) je zvláštní tím, že má zaoblené rohy. Je vysoký 58 metrů a byl postaven kolem roku 700. Z jeho vrcholu se naskýtá nádherný pohled na špičky Chrámů I a II, vyčuhující nad stromy okolního pralesa.
Chrám V patří mezi ty čtyři pyramidy, na které lze dneska vystoupit (Chrám II, Chrám V, Velká pyramida, Chrám IV). Mayské pyramidy v Tikalu jsou totiž nejen vyšší, ale také strmější než ty, které známe například z Yucatánu. Na některých z nich proto byly vybudovány boční dřevěné schody, zaručující bezpečnější výstup. Díky strmosti sestupuje většina návštěvníků i na zpáteční cestě dolů čelem ke stěně jako po žebříku.
V další části areálu, nazvané Ztracený svět (Mundo Perdido), se nachází stavby z různého období - Chrám lebek, Chrám tří komnat, Velká pyramida.
Chrám tří komnat neboli Chrám talud-tablero pochází z pozdního období, což poznáme podle toho, že na sobě nese výrazné mexické prvky. Architektura talud-tablero se vyskytuje totiž především v severní části Yucatánu (Uxmal, Chichen Itza).
Velká pyramida je vysoká 32 metrů. Postavena byla na počátku pozdněklasického období kolem roku 600 a jednalo se o nejvyšší stavbu ve své době. Společně s hřištěm na pelotu patřila také k nejvýznamnějším budovám města.
Velká pyramida je jedinou, na kterou lze vyšplhat po původních kamenných schodech a pokud máte síly vystoupat pouze na jednu stavbu v Tikalu, měla by to být právě tato. Naskýtá se odsud totiž pohled na vrcholky všech ostatních pyramid, chrámy I, II, III a IV jsou navíc seřazeny pěkně v zástupu.
Chrám IV neboli Chrám dvojitého hada (Templo IV) je vysoký 65 metrů a jedná se o nejvyšší mayskou pyramidu vůbec. Postavena byla v roce 741 a je pravděpodobné, že je pod ní pohřben vládce Yikin Chan Kawil.
Pro porovnání uvádíme výšky nejznámějších mayských pyramid:
1. Tikal - Chrám IV - 65 m
2. Tikal - Chrám I - 45 m
3. Uxmal - Kouzelníkova pyramida - 35 m
4. Palenque - Chrám nápisů - 35 m
5. Chichen Itza - Kukulkánova pyramida - 30m
Přestože jsme v Tikalu strávili několik hodin a nachodili téměř 10 kilometrů, na jeho důkladnou prohlídku bychom potřebovali času mnohem víc. Na pyramidu IV proto už nešplháme a raději se pokoušíme najít vhodný úhel, ze kterého by bylo možno ji vyfotit, což díky hustému porostu není opět snadná záležitost.
Nejkrásnější pohledy se naskýtají skrz průseky při zastávkách na lesních cestičkách, klikatících se mezi dalšími objekty, skrytými v pralese. Jedním z nich je například Palác oken (Palacio de las Ventanas).
Komplex N tvoří Stéla XVI a Oltář V. Oltář V je kruhový, má průměr 1,65 metrů a jsou na něm znázorněni hráči peloty.
Komplexy Q a R postavil Chitam, poslední známý tikalský panovník a jedná se o tzv. dvojité pyramidy. Dvojité pyramidy se stavěly vždy na konci katúnu, tzn. dvacetiletého období.
Komplex R je zcela zarostlý, v komplexu Q lze však nahlédnout dovnitř paláce a podívat se na stély, stojící u paty pyramidy. Stéla 22 obsahuje hieroglyfy, zachycující Chitamův nástup na trůn v roce 768, ostatní stély jsou však holé, což vyvolává řadu otazníků. Stély byly jistě připraveny k tomu, aby na nich byly zachyceny další významné činy panovníka. Zůstaly však nedokončené, což neodpovídá teoriím o postupném opouštění tohoto místa, ale svědčí spíše o náhlém odchodu.
Včerejší let z Flores do Guatemala City (550 km) netrval ani hodinu, museli jsme se ale dostat až do Guatemaly, abychom se proletěli letadlem z Letu Kunovice (LET-410). Letadlo bylo tak malé, že na letišti byli nuceni naši výpravu rozdělit na dvě části a kufry dokonce na tři. Tentokrát dorazily všechny...
Dnešní přestávka v hlavním městě je však víceméně nutností a kromě mezinárodního letiště nás sem nic jiného netáhne. Všechny nejdůležitější památky Guatemala City jsme si již prohlédli a ze 30 muzeí jsou v pondělí otevřena pouze tři. Dvě z nich se naštěstí nachází v Zóně 10 asi 30 minut pěšky od našeho hotelu.
Museo Ixchel, pojmenované podle manželky mayského Boha nebe Itzamná, vystavuje textilie a kroje. Více nás zajímá Museo Popul Vuh, nazvané podle nejvýznamnějšího mayského spisu, jakési „Bible Mayů".
V muzeu Popol Vuh se nachází keramika, sošky, masky a pohřební urny z prehispánského období. Pokrývá prakticky celou dobu života Mayů na tomto území. Muzeum je sice malé, ale přehledné a jednotlivé popisy nezabíhají do zbytečných podrobností. Bylo to mnohem lepší, než jsme původně čekali a našli jsme zde rovněž model Tikalu a kopii Drážďanského kodexu.
Druhá část je zaměřena na období kolonizace a těch pár oltářů a zlatých a stříbrných relikvií je rovněž reprezentativních. Můžeme si zde navíc zopakovat posloupnost hlavních měst:
1. Iximché (1524)
2. Valle de Almolonga (1527-1541) - dnes Ciudad Vieja
3. Valle de Panchoy (1543-1773) - dnes Antigua Guatemala
4. Valle de la Virgen o de las Vacas (od r.1776) - dnes La Nueva Guatemala de la Asunción
Zpátky od indiánů do našeho světa nás již pak nasměruje moderní výstavba na třídě Reforma. Výzdoba nám navíc připomene blížící se Vánoce...