Filipiny

(Úterý, 1.listopadu 2011)

Poslední filipínská miss zvítězila díky tomu, že na otázku „Kolik mají Filipíny ostrovů?” se zeptala, jestli „při přílivu nebo při odlivu?“.

Filipíny tvoří 7107 ostrovů a ostrůvků. Největší z nich je Luzon, na němž leží také hlavní město Manila. V současné době má 10 milionů obyvatel, což představuje hustotu 10.000 lidí/km2.

Na první pohled nás samozřejmě zaujaly malé barevné autobusy, které slouží jako MHD. Říká se jim jeepney, protože vznikly na základech jeepů, které zde zanechala po svém odchodu americká armáda.

I dnes se sestavují ze všech možných a nemožných součástek, takže každá jeepna je svým způsobem originál. Na boku mají napsanou trasu, na některých visí vzadu průvodčí, jinde se posílají peníze zezadu řidiči. Pro tento případ je ve voze tabulka: „Ty, Jidáši, který jsi nezaplatil, Bůh tě vidí“.

Filipíny se svou kulturou dost vymykají okolním asijským zemím - většinovým náboženstvím je křesťanství, mluví se především anglicky a architektura je španělská.

První španělskou stavbou byla pevnost Fort Santiago, kterou založil dobyvatel Miguel Lopez de Legazpi v roce 1571 na místě původního islámského sídla Raja Sulayman v ústí řeky Pasig.

Brána pochází z roku 1714, byla však několikrát zničena. Stopy připomínají dr.José Rizala, národního buditele, který zde byl vězněn před svou popravou v roce 1896.

Dr.Rizal nebyl přímo vůdcem revolty, spíš to byl takový „filipínský Palacký“. Jeho knihy a básně se však staly symbolem vzdoru vůči Španělům a báseň, kterou napsal večer před popravou, je nyní součástí povinné školní četby. Stopy vyznačují jeho cestu k popravě, která se konala v Rizal Parku.

Bašta sv.Barbary (Baluarte de Santa Barbara) byla postavena v roce 1592, aby chránila přístup od řeky Pasig. Dokonale ji pak využili Japonci, kteří vybudovali kobky, v nichž voda při přílivu utopila vězně.

Stará Manila je celkem malá. Tvoří ji vlastně pouze čtvrť Intramuros, což doslova znamená „město v hradbách“.

Za centrum čtvrti Intramuros lze považovat náměstí Roma (Plaza de Roma), kde stojí Guvernérův palác a Manilská katedrála. Mnoho lidí zde ale nepotkáme. Filipínci polehávají spíš v parcích nebo korzují na nábřeží.

Manilská katedrála vznikla v roce 1581, zdaleka ji však nemůžeme považovat za nějakou starobylou památku. První stavba byla zničena hned v následujícím roce tajfunem a o rok později požárem.

V prosinci 1592 byla zahájena stavba kamenné budovy, která byla zasažena zemětřesením a definitivně zničena za druhé světové války při americkém útoku na japonskou základnu. Dnešní podoba katedrály tedy pochází teprve z roku 1954.

Ve čtvrti Intramuros vzniklo postupně dvanáct kostelů, školy a nemocnice. Původní obyvatelé byli vykázáni do míst, kde je dnes Park Rizal. Zajímavé je, že až do roku 1820 spravovali Španělé Filipíny z Mexika.

Casa Manila je ukázkou španělského panského domu z počátku 19.století.

Jedinou budovou, která se do dnešních dnů nezměnila, je San Augustin, nejstarší kostel v Manile a druhý nejstarší na Filipínách. Společně s dalšími třemi filipínskými barokními chrámy byl zapsán na seznam UNESCO.

Kostel sv.Augustýna byl založen již v roce 1571, první dvě stavby ovšem byly dřevěné. Kamenný svatostánek byl otevřen v roce 1599, v sousedním klášteře je nyní muzeum.

Výzdoba chrámu je velkolepá - lustry z Paříže, strop dělali Italové. V kapli vedle oltáře se nachází hrobka de Legazpiho, zakladatele Manily (zemřel 1572).

Jeden z obrazů v klášterní chodbě zachycuje de Legazpiho a mnicha Urdanetu, kterak přišli v roce 1565 na Filipíny.

Přesunuli jsme se do největšího manilského parku. Oficiálně se jmenuje Park Rizal, Manilané mu říkají Luneta. Park zabírá 60 hektarů a zdobí ho busty známých osobností filipínské historie.

Přibližně kolem roku 500 připluli na zdejší ostrovy Malajci a většina dnešních Filipínců jsou jejich potomci.

Pro Evropu objevil Filipíny Fernao de Magalhaes na své plavbě kolem světa v roce 1521. Nadřazené chování k místním kmenům se mu však stalo osudným - domorodci na ostrově Cebu ho zabili a pravděpodobně i snědli. Největší socha znázorňuje jejich náčelníka Lapu Lapu.

V roce 1541 pojmenovali Španělé ostrovy po králi Filipu II., ale ještě je nekolonizovali. Teprve následující výprava o 4 roky později přivezla misionáře, kteří tady začali prosazovat nové náboženství. Což se nakonec taky podařilo - 90% obyvatel Filipín dnes vyznává křesťanství (80% jsou katolíci, 10% protestanti).

Odboj proti Španělům vrcholil koncem 19.století. K místu popravy dr.José Rizala a dalších stoupenců nezávislosti se chodí klanět školní třídy.

Rizalova socha zdobí rovněž Památník nezávislosti, který byl vztyčen v roce 1913 a stal se tak významným symbolem Filipín, že je dokonce zobrazen na nových espézetkách.

Filipíny se zbavily španělské přítomnosti v roce 1898, z očekávané autonomie se ovšem neradovaly dlouho, protože se staly kolonií USA a začalo období poangličťování. Skutečnou nezávislost získaly teprve po druhé světové válce.

Kromě jazyka tagalog, vycházejícího z řeči domorodých kmenů, je nyní oficiálním jazykem také angličtina a četnost používání anglických slov je měřítkem vzdělanosti.

Místní názvy ovšem zůstaly ve španělštině a proto se taky španělsky čtou. Kombinace španělského koloritu s anglickými výrazy tak občas vede ke tvorbě bizardních jmen - John Gonzales, Bob Estévez apod.

Západ slunce si vychutnáváme na nábřeží Manilského zálivu (Manila Bay). Musíme si jen dávat pozor, abychom nezabloudili objektivem k sousední budově americké ambasády.

(Středa, 2.listopadu 2011)

Vyjíždíme z Manily směrem na jih. Cestu lemují ananasové plantáže. Ananas právě dozrává a je opravdu vynikající.

Kráterové jezero Taal leží 83 kilometrů jižně od Manily, v pohoří Tagaytay. Jeho obvod je 35 kilometrů a původně bylo součástí moře. Někteří živočichové, kteří v něm zůstali po oddělení uvězněni, se novým podmínkám přizpůsobili, jiní vymřeli.

Mezi ty, kterým se zde dokonale daří, patří tilapia. Tato ryba je také nejčastějším úlovkem rybářů, kolem jejichž hausbótů plujeme s naším katamaránem.

Jedinečnost jezera spočívá v tom, že uprostřed něj vyrostl další kráter, vysoký 600 metrů. Doslova sopka v sopce.
Vnitřní vulkán je jednou z nejmenších, ale zároveň nejaktivnějších sopek na světě. O tom nás přesvědčují sirné výpary během výstupu na vrchol.

Nemůžeme si jej ovšem nechat ujít. Teprve z hrany kráteru totiž člověk spatří vnitřní jezero.

Voda má údajně teplotu téměř 100oC, nás však víc fascinuje jeho barva. Zelená voda kráteru uvnitř velkého modrého jezera vypadá za jasného počasí jako magické oko a patří k nejúchvatnějším podívaným na Filipínách.

Na zpáteční cestě do Manily se ještě zastavujeme ve městečku Las Piňas. Ve zdejším kostele San José jsou umístěny jediné bambusové varhany na světě. Španělský kněz Padre Diego Cera je začal tvořit v roce 1816 a jejich sestavení mu zabralo 5 let - 832 svislých píšťal je z bambusu, 122 příčných je ocelových.

(Čtvrtek, 3.listopadu 2011)

Další dny se budeme pohybovat v horách severního Luzonu. Důvodem jsou samozřejmě především rýžové terasy Ifugaů. Nejdříve se tam ale musíme dostat.

Z Manily vedou na sever dvě cesty - přes Baguio nebo San José. Vybíráme si silnici po východních svazích Kordiller, která je pro nás výhodnější a navíc by měla být malebnější.

Přibližně hodinu cesty za San José se ale dostáváme do nekonečné fronty aut, která se vůbec nehýbe.

Po několika hodinách čekání se dozvídáme, že v horském průsmyku zřejmě havaroval kamion, který ucpal cestu. Silnice bude neprůjezdné ještě několik hodin, možná dní.

Nezbývá nám tedy nic jiného, než se vrátit zpátky do San José a serpentinami překonat Centrální Kordillery. K tomu je třeba dodat, že slunce zapadá krátce po 17,00 hodině a tma nastává velice rychle. Cesta je nekonečná a nebezpečná…

Do Baguia přijíždíme ve 22,00 hodin. Když se dozvídáme, že před námi je ještě nejmíň 6 hodin cesty, rozhodujeme se, že zde raději přespíme a pokračovat budeme brzy ráno.

Našli jsme korejský hotel, který je velice jednoduchý, ale levný - pokoj za 800 pesos, což je necelých 400 Kč.

(Pátek, 4.listopadu 2011)

Banaue leží 1200 metrů n.m. a v jeho okolí bylo vybudováno přes 400 km2 zavlažovaných teras, některé vysoké až 1000 metrů. Proto se jim taky říká „schody do nebe“.

Rýžové terasy jsou dílem horského kmene Ifugao. První byly vytesány jednoduchými nástroji už před více jak 2000 lety.

Po hodinové cestě místní jeepnou jsme se dostali na terasy Hapao, ležící v údolí Hungduan.

Políčka jsou oddělena kamennými zídkami, vytvořenými před staletími. Právě tady zřejmě začala terasová kultura Ifugaů, což je také jeden z důvodů, proč byly zapsány na listinu světového dědictví UNESCO.

Zavlažování probíhá kaskádovým způsobem. Do horních políček se přivádí voda bambusovými kanály, odtud stéká přepadem do nižších pater.

Úzké kamenné zídky jsou jedinými „chodníčky“, po nichž se můžeme na terasách pohybovat. Pěstování rýže trvá 6 měsíců a vidíme zde několik stádií jejího růstu.

Většina políček je nyní po sklizni. Husté zelené plochy představují sadbu, která se bude na jaře rozesazovat na ostatní pole.

Sklizeň probíhá v této oblasti pouze jedenkrát ročně a zdejší nafialovělá rýže má vysokou kvalitu. Proto taky stojí na trhu 150 pesos (obvykle je to pouze 30 pesos).

Každou část teras spravuje jedna rodina. Červené květy dračinky určují hranice mezi nimi.

Uprostřed políček stojí domy, v nichž rodina bydlí, někdy taky hospoda nebo kostel. Původní stavební materiál byl v průběhu let nahrazen vlnitým plechem.

(Sobota, 5.listopadu 2011)

Visící dům s opravdu ukázkovým záchodem se nachází poblíž zemědělské školy. Modré domky ve stráni jsou ubytovny pro studenty z okolí. Každodenní cesta do školy by ve zdejším terénu byla velmi náročná, o čemž se brzy budeme moci taky přesvědčit…

Nejhezčí rýžové terasy obklopují vesnici Batad. Batad sice leží pouhých 16 km od Banaue, poslední úsek silnice je ale nyní zasypán závalem, takže 4 kilometry do sedla na hraně musíme vyšlapat pěšky.

Ani to ještě není všechno. Vesnice leží o 600 metrů níž, což představuje další 4 kilometry sestupu po rozbahněných chodníčcích, klouzavých kamenech a brodění malými vodopády. Vysněný pohled na terasový amfiteátr se nám otevře teprve za posledním skalním výběžkem.

Během oddychu v hospůdce u Simona se přihnal mohutný liják a husté bílé mraky zcela zakryly výhled do údolí. Za hodinu se naštěstí vyřádil a jen vlhké páry, odpařující se z okolních kopců, nás vyprovodily na zpáteční cestu.

Vodopádků po dešti přibylo a ty dosavadní se zvětšily. Zpátky k jeepně se vracíme mokří a s utrženými podrážkami, ale spokojení, že jsme viděli jedno z nejhezčích přírodních divadel na světě.

Větší část naší skupiny, která trek do Batadu preventivně odpískala, mezitím navštívila týdenní trh v Banaue. To, co vidíme večer, je podle jejich slov slabým odvarem toho, co se tu dělo přes den.

(Neděle, 6.listopadu 2011)

S dalšími pohřebními rituály se můžeme seznámit ve vesnici Sagada, obývané rovněž kmenem Bontoc.

Sagada se nachází ve výšce 1500 metrů n.m. Z Bontocu je to sem sice jen 18 kilometrů, serpentiny bambusovým lesem nám ale v hustém dešti přivodí řadu horkých chvil.

Do Údolí ozvěn jdeme přes místní hřbitov. Zvláštní sekce je zde vyhrazena hrdinům druhé světové války.

Údolí ozvěn (Echo Valley) je posvátným obřadním místem a zároveň pohřebištěm. Rakve visí na skalách, protože z visící rakve se duše dostane snáz do nebe.

Rakve jsou poměrně krátké, což je dáno tím, že mrtví jsou do nich ukládáni ve skrčené poloze ve tvaru embrya. Jak jsi se narodil, tak taky ze světa odejdeš. Pokud se nebožtík do rakve nevejde, tak mu prostě polámou kosti.

Dalším tradičním místem je pohřební jeskyně Lumiang. Ani tady nejsou rakve zakopány, ale naskládány nad sebou, aby duše nebyla uvězněna. Do země se pohřbívají jenom zločinci a bezdomovci.

Tím, jak stále více Filipínců přechází od animistického náboženství ke křesťanství, mění se taky způsob pohřbívání a většina dnes dává přednost kremaci. Poslední rakev byla do jeskyně uložena v loňském roce a s dalšími se již nepočítá.

Rakve jsou pouze na začátku jeskyně, černý tunel však prý vede až do krápníkové jeskyně Sumaging (Sumaging Cave).

Deštivé počasí nás provází i nadále a jasné vyhlídky jsou dnes spíš výjimkou. Ubytováni jsme ve studeném hotelu Mt.Data (2250 m n.m.), horu nad ním ale taky nevidíme.

(Pondělí, 7.listopadu 2011)

Baguio, ležící v nadmořské výšce 1500 metrů, bylo koncipováno jako město parků a zahrad. Díky příjemnému klimatu si ho oblíbili movitější občané, kteří sem jezdí na víkendy z dusné Manily. Proto si vysloužilo přídomek „letní hlavní město Filipín“.

Baguio vzniklo teprve počátkem 20.století podle plánů Daniela Burnhama, po němž je pojmenován městský park. Vzorem mu byla zahradní architektura Washingtonu.

Dnes má město 300.000 obyvatel a stahují se sem spousty venkovanů za vidinou snadnějšího výdělku. Na místní tržnici proto musíme být opatrnější, než v jiných částech země.

Baguiská tržnice patří k největším na Filipínách. Typickým zdejším produktem jsou metly a jahody, resp. jahodové marmelády.

Masu jsme na Filipínách moc na chuť nepřišli, většinou totiž bylo sladké. Totéž se týká uzenin.

Nejvíc nás zajímá oddělení mořských ryb. Bangus je mléčná ryba, kterou jsme už několikrát ochutnali. Za nejlepší ovšem Filipínci považují vedle ležící rybu, zvanou lapu-lapu. Tomu také odpovídá její cena.

Cestou z Baguia do Angeles jsme opět projeli několika lijáky, dostali se do pár dopravních odstávek, ale taky pozorovali lidi na poli a pracující buvoly.

Úterý, 8.listopadu 2011

Vrátili jsme se do Manily. Na severu města se nachází rozlehlý Čínský hřbitov.

Čínský hřbitov zabírá plochu 54 hektarů a je to prakticky město ve městě. Ulice lemují mauzolea a hrobky, které jsou vybaveny funkčním vodovodem a nábytkem.

Čínští mecenáši jsou ve svých mauzoleích pohřbeni i se svými manželkami a konkubínami. Nebo na ženu zatím čekají, protože muži umírají dřív. To je také případ dona Gregoria Uy Lima, jehož hrobka je završena kopulí podle Chrámu sv.Petra v Římě.

S křesťanskými symboly se tady setkáváme poměrně často, protože řada manželství byla smíšených. Převažují ovšem buddhistické zvyky. Ve schránkách před vchodem se spalují peníze a vonné tyčinky, které mají zajistit ochranu hrobky před zlými duchy.

Za Obloukem hrdinů začíná Milionářská ulička. Všechny hrobky v této části mají záchody, některé dokonce druhé patro s balkónem.

Hrobky na druhé straně cesty patří střední třídě, jsou tedy podstatně skromnější, dá-li se tak nazvat například velký monolit z černého mramoru. I tady jsou kolem alespoň rozmístěny lavičky, aby si příbuzní mohli s nebožtíkem popovídat.

Památník s obeliskem je zasvěcen filipínským Číňanům, kteří bojovali ve válce proti Japoncům (druhá světová válka tady bývá označována spíš jako protijaponská).

Další památník je věnován dr. Kuangsonu Youngovi, který byl filipínským guvernérem v době druhé světové války.

Několik hrobek je dokonce vybaveno klimatizací. Příkladem je bílé mauzoleum majitele cementáren.

Některé hrobky jsou na prodej a zdaleka ne všechny jsou mrtvé. Na hřbitově totiž žije několik rodin a správce. Jejich obydlí poznáme podle záclonek a televizních antén.

Mauzolea mají různý styl - čínský, vietnamský, indický, evropský. Typicky čínská je například hrobka tanečnice s malou nohou. Číňané někdy dcerám nožky drasticky upravovali, protože to považovali za znak krásy.

Děti se dříve pohřbívaly do hrobek svých rodičů, před několika lety však byl tento postup zakázán. Děti do 5 let se nyní ukládají do dlouhé řady schránek, lemujících hřbitovní zeď.

Na čínském hřbitově se pohřbívá od roku 1940. Nakonec procházíme kolem nejstarší hrobky.

Kohoutí zápasy jsou ve většině zemí světa zakázané, na Filipínách však patří návštěva derby stále mezi nejoblíbenější způsoby zábavy. Na řadě míst jsme viděli pyšně si vykračující barevné kohouty, kteří jsou chloubou svých majitelů.

Jelikož se nám nepodařilo nikde na vesnici trefit do termínu zápasu, jdeme se alespoň podívat na kohoutí arénu v Manile.

No a na závěr jsme si nechali další filipínskou specialitu, tentokrát kulinářskou. Brána nás vítá v „lechonském hlavním městě Filipín“.

Lechon je malé selátko, rožněné na pomalu se otáčejícím rožni nad dřevěným uhlím. Stěna je v lechárně za roštem umístěna proto, že dříve otáčely rožni ruce pracovníků. Teď tuto činnost obstarává motorek na baterky.

Dozlatova opečený lechon je oblíbeným jídlem Filipínců na slavnostech, můžete si ale klidně dát jenom porci na oběd nebo k večeři.

Pozdrav mabuhay znamená v tagalogu doslova „dlouhý život“. Používá se jako „dobrý den“, „nashledanou“, ale taky třeba „hodně štěstí“, „na zdraví“ nebo „dobrou chuť“.

Fotoalbum (Filipíny)