Do Etiopie letíme přes Súdán a pohled z letadla není zrovna radostný. Pouze klikatící se Nil si prodírá cestu vyprahlou súdánskou pouští. Nikde žádné cesty ani stavení.
Nil měří 6671 kilometrů a je nejdelší řekou Afriky. Nil má dva prameny - Bílý Nil a Modrý Nil. Obě tyto řeky se stékají u Chartúmu. Bílý Nil je sice delší, Modrý Nil je však mohutnější.
Hornatá Etiopie vypadá oproti Súdánu mnohem veseleji. Etiopská vrchovina je pestřejší a zelenější. Dokonce i políčka na jejich svazích jsou upravená a je vidět, že se o ně lidé starají, což pro nás bylo to největší překvapení.
Pěstují se zde sice jiné plodiny než u nás, nejčastěji je to sorgo a teff, z něhož se připravuje místní placka indžara, celkový úrodný obraz nám ale nejde dohromady s představou Etiopie jako druhé nejchudší země světa, sužované hladomory.
Hladomory měly v roce 1974 dokonce značný podíl na svržení posledního etiopského císaře Haile Selassieho a vzniku Etiopské republiky. Etiopská císařská dynastie přitom patřila k nejdéle fungujícím královským rodům na světě a svůj původ odvozovala přímo od krále Šalomouna.
Na polích vidíme pracovat převážně děti. Ty také nejčastěji pasou krávy, ovce a kozy. Jelikož průměrný věk je v Etiopii pouze kolem 40 let, tvoří děti do 15 let téměř 50% obyvatelstva a jsou hlavní pracovní silou. Každá žena porodí v současné době asi sedmkrát, ještě před 10 lety to bylo dokonce devětkrát.
Děti dělají rovněž "živé strašáky". Posedy uprostřed polí jsou určeny k tomu, aby na ně vylezly a odháněly ptáky.
Po noci, strávené v Addis Abebě, letíme hned ráno přes Bahir Dar a Gondar do Lalibely. A opět překvapení - etiopské aerolinky jsou velice spolehlivé a rychlé, letiště sice jednoduchá, ale čistá a účelná. Většina spojů startuje spíše dříve než později.
Letiště v Lalibele leží v nadmořské výšce 1800 metrů n.m. a nachází se asi 25 kilometrů od města. Samotná Lalibela je ve výšce 2620 metrů n.m. a byla hlavním městem dynastie Zagwe. Poslední královna Aksúmu si vzala zakladatele tohoto rodu a společně založili novou metropoli.
Tenkrát se ovšem město jmenovalo Roha a doba jeho největší slávy nastala koncem 12. a počátkem 13.století za vlády krále Lalibely, po němž byla potom pojmenována.
Král Lalibela a jeho následovníci také postavili ve městě a jeho okolí řadu skalních a jeskynních chrámů, které jsou dnes zapsány na listině světového dědictví UNESCO. Cesta k nim se na mnoha místech opravuje. Dříve totiž dával stát lidem peníze jako podporu, teď musí něco udělat, například zpevnit kus stezky.
Chrám Naakuto Leab postavil čtvrtý panovník rodu Zagwe koncem 13.století a je to poslední z chrámů této dynastie. Jedná se o jeskynní chrám, choulící se pod strmým skalním převisem. Voda, stékající dolů po skále, se zachycuje do kamenných korýtek, protože je považována za posvátnou.
Chrám přísluší etiopské ortodoxní církvi a mezi jeho poklady patří také 700 let staré spisy. Vzácné kříže a hůlky jsou dary významných panovníků a metropolitů. Hůlky zde kněží dodnes používají a opírají se o ně při dlouhých, často až sedmihodinových bohoslužbách.
Lalibela má 10.000 obyvatel a spíš než město připomíná rozlehlou vesnici. Typické kruhové etiopské domy se nazývají tupuri, někdy jsou kamenné, ale nejčastěji ze dřeva a hlíny. Dokonce i řada kostelů má kruhový tvar.
Král Lalibela chtěl přitom původně vystavět na tomto místě Nový Jeruzalém. Vytvořil zde proto údolí Jordán a vybudovat dvě skupiny chrámů. Severní skupina obsahuje šest chrámů, východní má chrámů pět. Jejich výstavba trvala celkem 24 let.
Chrámy lze obecně rozdělit do tří skupin - monolitické, polomonolitické a jeskynní. Nejvzácnější jsou chrámy monolitické, protože jejich stavba byla nejnáročnější. O stavbu se vlastně ani nejednalo - chrámy byly vytesány do skalního podkladu shora a to včetně vnitřní výzdoby. Tesařská práce musela být velice přesná a náročná, protože žádná chyba se nedala při použití tohoto postupu opravit.
Největším chrámem severní skupiny je Bet Medhane Alem (Chrám Spasitele světa). Jedná se zároveň o nejdelší chrám tohoto druhu na světě.
Chrám má 72 pilířů a tři vchody, symbolizující svatou trojici. Jeden je mužský, druhý ženský, třetí pouze pro kněží. Okna jsou dvou typů - horní v aksúmském stylu, dolní mají tvar řeckého kříže.
Rovněž uvnitř se skládá chrám ze tří částí a je možno jej přirovnat ke klasické bazilice - dvě boční lodě jsou určeny mužům a ženám, hlavní loď je pro kněží. Hlavní oltář směřuje v etiopských kostelech vždy k východu.
Etiopie se stala po Arménii druhou křesťanskou zemí na světě. Křesťanství zde bylo přijato za státní náboženství již ve 4.století a lidé vyznávají pravoslaví. Od jiných ortodoxních náboženství se však v lecčems odlišuje.
Etiopané věří, že je v jejich zemi ukryta posvátná archa úmluvy, kterou sem dopravil kolem roku 1000 př.n.l. z Jeruzaléma Menelik, syn krále Šalomouna a královny ze Sáby. Archa byla nějakou dobu uchovávána také v Lalibele (možná právě v chrámu Bet Medhane Alem), nyní se nachází v Aksúmu.
Ve většině etiopských chrámů je proto za plentou uložen tzv. tabot, což je kopie archy úmluvy. Do těchto prostor nesmí kromě kněží nikdo vstoupit a samotná relikvie bývá vynášena z chrámu pouze jednou ročně při příležitosti svátku timkat. I během tohoto slavnostního průvodu je však tabot zakryt plátnem.
Ostatní chrámové poklady vám ale kněz rád ukáže a vynese zpoza plenty na světlo. Mezi poklady chrámu Bet Medhane Alem patří také jeden z originálních křížů krále Lalibely, tzv. Zlatý kříž, který sem byl teprve nedávno vrácen z Belgie.
V Etiopii máte totiž jedinečnou možnost si doslova "ošahat" vzácnosti, které by jinde ve světě byly zamčeny za trojitým zámkem v refektáři muzea a vystavovala by se pouze kopie za temným sklem.
Lidé v Etiopii jsou natolik zbožní, že prakticky nedochází ke krádežím. Výjimku tvoří právě Zlatý kříž krále Lalibely, který byl ovšem odcizen na objednávku belgického sběratele.
Díry ve skále kolem chrámu sloužily původně jako hrobky mnichů. Dnes jich využívají poustevníci k meditacím. Mniši, kteří je obývají, si od nás nechtěli vzít žádné peníze, žádali pouze jídlo. To jsme s sebou ovšem neměli, takže nám nezbylo nic jiného, než je obdarovat alespoň bonbóny.
Následuje trojice chrámů Chrám panen, Chrám P.Marie a Chrám sv.Kříže. Stěny největšího z nich, Chrámu P.Marie, zdobí různé druhy křížů a to včetně kříže hákového. Malý venkovní bazén se používal jako křtitelnice.
Chrám Bet Meskel (Chrám sv.Kříže) je malý, proto se modlívalo také venku. Ani tady samozřejmě tabot neuvidíme, lze si ale prohlédnout tabernátor, což je schránka na svátosti.
Nejkrásnější vnitřní výzdobu má Bet Maryam (Chrám P.Marie). Jedná se vůbec o první chrám, vybudovaný králem Lalibelou. Svatostánek je oproti ostatním navíc dvoupatrový - přízemí představuje samotný chrám, první patro má sedm místností, symbolizujících sedm nebí.
Bet Danaghel (Chrám panen) byl postaven na památku 136 panen, umučených ve 4.století na příkaz římského císaře Juliána v turecké Edesse. Mezi jeho vzácnosti patří obraz sv.Jiřího ze 16.století a kříž sv.Eufémie.
Chrám panen byl původně spojen chodbou přímo s Chrámem archanděla Michaela, dnes se musí skála obejít.
Bet Mikael (Chrám archanděla Michaela) je tedy pátým chrámem severní skupiny a jeho zadní část představuje další chrám - Bet Golgotha (Chrám Golgoty). Do toho ovšem nemají přístup ženy, takže nemohou spatřit prsten a hrobku samotného Lalibely. Ostatní poklady jim ale mnich vynese ukázat ven - kříž a hůl krále Lalibely.
Po městě nás jako vždy doprovází početná skupina dětí a snaží se navázat anglickou konverzaci. Nejvděčnějším dárkem pro studenty je propiska. S tím jsme naštěstí počítali, takže jich s sebou stovku vezeme. Jen těm nejotrhanějším a nejšpinavějším propiska nestačí, jsou drzí a žádají peníze. V Lalibele ale není takových naštěstí mnoho.
Dospělí se shlukují na místech, kde mají rádio a poslouchají zahraniční zprávy v amharštině. Večer pak zajdou posedět do táčírny. Tak se říká domům, kde vyrábí a prodávají taj , místní medové víno, které chutná podobně jako nakyslý burčák.
Kopec Ashetan Maryam se tyčí nad Lalibelou do výšky 3600 metrů n.m., což je téměř o 1000 metrů výš než má samotná Lalibela. Tento výstup absolvujeme částečně pěšky, částečně na mulách.
Přibližně od 3000 metrů n.m. už musíme pouze po svých, muly by se až ke skalním chrámům na jeho špičce nevyšplhaly. V sypkém lávovém podloží to ostatně i nám hodně klouže, takže není snad nikoho, kdo by se alespoň jednou neocitnul na zemi.
Pod skalním převisem se nachází jeskynní chrám Bet Maryam (Chrám P.Marie). Když se ptáme mnicha na stáří křížů a rukopisů, které nám ukazuje, na všechno odpovídá "750 let".
Nahoře na skále se pak tyčí Bet Ashetan Maryam (Chrám P.Marie Ashetan). Tento chrám začal stavět už král Lalibela, dokončil jej ale až král Naakuto Leab. Stáří? Samozřejmě 750 let.
Chrám Ashetan Maryam je monolitický, později byl však doplněn výplněmi a je s ním spojena legenda, podle níž Naakuto Leab nezemřel, ale zmizel někde v chodbě, která jej spojovala s dolním chrámem.
Hlavní náměstí v Lalibele taky nepřipomíná běžná městská centra a kromě pár "supermarketů" s potravinami a servisů pneumatik ani v celém městě žádné obchody nenajdete. Zato tržnice je nabitá lidmi stejně jako všude jinde v Etiopii a je rozdělená podle jednotlivých produktů - textilie, sůl, med, teff. Pouze za vstup na dobytčí trh se musí platit.
Nejznámější a nejfotografovanější ze všech lalibelských skalních chrámů je Bet Giyorgis (Chrám sv.Jiří). Důvodů k tomu je hned několik - od půdorysu chrámu ve tvaru řeckého rovnoramenného kříže až ke skutečnosti, že jako jediný jej v současné době nezdobí nevkusné norské lešení.
Chrám byl navíc postaven králem Lalibelou jako poslední, takže má nejlepší architekturu, do níž se promítly zkušenosti z předchozích staveb.
Chrámová loď se tady nachází vně budovy. Kromě 12 aksúmských oken, symbolizujících 12 apoštolů, je na stěnách rovněž 9 slepých oken, představujících Noemovu archu. Novinkou je pro nás také to, že vnitřní vzhled odpovídá vnějšímu, tedy půdorysu kříže, což u dosud navštívených chrámů nebylo.
Druhou skupinu chrámů, tzv. východní, tvoří pět chrámů, z toho jeden dvojitý. Celý areál je navíc koncipován na bázi protikladů - horní část představuje ráj, spodní peklo. Aby si poutník prožil obojí, nachází se ve spodní části zcela temné tunely, spojující jednotlivá místa.
Bet Gabriel-Rufael (Chrám archanděla Gabriela a archanděla Rafaela) je vlastně dvojchrám a navíc to původně vůbec nebyl kostel, ale palác krále Lalibely. Proto se také značně liší, například tím, že má pouze jeden vchod a ne tři jako ostatní chrámy. Jedná se o polomonoliticklou stavbu, na dveřích se dosud zachovala původní malba.
Bethlehem neboli Dům chleba je pec, v níž se pekly hostie na bohoslužby. Většinou byl v menším provedení součástí každého chrámu. Tady je společná pec pro všech pět svatostánků.
Bet Merkorios (Chrám sv.Merkuria) se jako jediný z komplexu již částečně zřítil. Vstup do chrámu je z podzemního tunelu. Zdejší mnich neměl sluneční brýle, které nenosí strážci chrámů z důvodu nějaké módy, ale aby si chránili oči, když vylezou zpoza temné plenty ukázat chrámové poklady návštěvníkům. Tak mu za to Karin jedny darovala.
Bet Amanuel (Chrám sv.Emanuela) byl postaven v aksúmském slohu a jedná se o jeden z nejlépe propracovaných chrámů v Lalibele. Stavba se skládá ze tří pater - první představuje vstupní tunel, druhé je samotný chrám, ve třetím se nachází skladiště cenností. Sv.Emanuel bývá považován za Boha na zemi, proto se tomuto svatostánku taky někdy říká "Boží dům".
Posledním z chrámů východní skupiny je Bet Abba Libanos (Chrám otce Lebana). Jeho základy vybudovala podle legendy matka krále Lalibely a zbytek dostavěl sám král během 24 hodin s pomocí božích andělů. Stavba představuje zvláštní kombinaci - vlastní chrám je monolitický a je velice malý, kolem něj se však rozprostírá další jeskynní chrám.
Etiopie patří mezi nejvýznamnější pěstitele kávy na světě. Samotná káva dokonce přímo z Etiopie pochází a dostala pojmenování podle zdejší provincie Keffa. I když dnes již převálcovala zdejší malopěstitele cenově levnější káva velkoplantážníků z jižní Ameriky a ve vývozu ji překonal chat, etiopská káva si svou nenapodobitelnou chuť a sílu stále zachovává.
Domácí kávový obřad začíná již pražením čerstvým zrnek, následuje drcení a vlastní vaření kávy. Kávový obřad provádí vždy ženy a pokud nechcete urazit, musíte při něm vypít tři šálky. Do kávové konvice se neustále dolévá voda, takže první chod je nejsilnější, druhý je slabší a třetí nejslabší.
Ráno jsme cestou na letiště narazili na pohřební průvod, což bylo štěstí i smůla zároveň. Štěstí spočívalo v tom, že jsme měli možnost na vlastní oči spatřit jeden z projevů zdejšího folklóru, smůla v tom, že jsme neměli moc času.
Aksúm leží v kraji Tigrai v nadmořské výšce 2100 metrů n.m. Není to sice hlavní město tohoto kraje, je to však nejposvátnější místo všech etiopských křesťanů a představuje pro ně totéž, co Mekka pro muslimy nebo Jeruzalém pro Židy.
Aksúm má v současné době 25.000 obyvatel a jeho historie je těsně svázána s legendární královnou ze Sáby, která kolem roku 1000 př.n.l. navštívila v Jeruzalémě krále Šalomouna.
Plodem jejich setkání byl syn Menelik, považovaný za zakladatele šalomounsko-etiopské dynastie, která vládla v zemi až do roku 1974. Poslední císař Haile Selassie se na ni odkazoval dokonce v ústavě.
O to, kde vlastně ležela bájná Sábská říše se dodnes přou Jemen s Etiopií. Podstatné je, že v minulosti byl Jemen a Etiopie (tehdy ještě Habeš) kulturně jednotnou oblastí, takže se klidně mohla rozprostírat na území obou.
Prvním hlavním městem Etiopie byla Yeha, po ní následoval Aksúm. Aksúmská říše vznikla přibližně ve 3.století př.n.l. a trvala až do roku 1000 n.l. Byla to velice bohatá země, protože kontrolovala obchod v jižní části Rudého moře z obou stran, takže byla ve svou dobu dokonce označována za třetí nejmocnější impérium po Římu a Persii. Její konec byl vlastně spojen až s nájezdy Arabů.
Památek na původní Aksúmskou říši zde na jedné straně mnoho nezůstalo a na druhé straně se válí všude kolem - kameny na polích a mezi domy, představující zbytky královských paláců, a zejména stély, kterých se na území města dochovalo kolem 300.
Většina proslavených aksúmských stél pochází z období 2.-5.století, jen pár z nich je však zdobených - ty se nachází v tzv. okrsku stél. Protože vznikly ještě před nebo krátce po příchodu křesťanství, nesou v řadě případů výrazně pohanský styl.
Nejvyšší stéla je dlouhá 33 metrů. Slovo "dlouhá" je v tomto případě opodstatněné, protože je zlomená a leží na zemi. Stéla váží 500 tun a spadla už dávno. Je dokonce možné, že ani nikdy nestála a roztříštila se už během pokusů o vztyčení.
Druhá v pořadí je tzv. římská stéla, vysoká 25 metrů. Ta byla v roce 1937 rozřezána na tři části a odvezena Mussollinim do Říma. Navrácena byla do Etiopie po dlouholetých urgencích teprve letos v dubnu. Pro její přepravu bylo použito největší současné letadlo, ruský Antonov-124, a musela být zpevněna přistávací dráha. Teď tu stéla leží pod třemi provizorními přístřešky a neví se, kdy bude znovu postavena, protože na to Etiopané již nemají peníze.
Nejvyšší stojící stélou je tedy momentálně stéla krále Ezany, která je vysoká 24 metrů, z toho 3 metry jsou v zemi. Stéla pochází ze 4.století, je zdobena ze tří stran a svým tvarem připomíná mrakodrapy ve "spřízněném" Jemenu. Král Ezana vládl v letech 325-360 a právě v době jeho vlády bylo v Etiopii přijato křesťanství.
Co se týče vzniku aksúmských stél, panují mezi historiky dvě teorie. Jedni je považují za monumentální náhrobky královských hrobů a faktem je, že pod některými byly hroby skutečně objeveny. Podle druhých se jedná o pouhé symboly pohanského náboženství, například v podstavci stély krále Ezany jsou čtyři otvory, což znamená, že to byl obětní oltář. V úvahu připadá ale také kombinace obou těchto názorů.
Hrobka byla dokonce nalezena i pod nejvyšší padlou stélou. Protože se však jedná teprve o pár měsíců starý objev, nelze k němu zatím říci niž bližšího.
Otevřena je naopak Hrobka krále Ramhaye, označovaná rovněž jako "hrobka falešných dveří", ve které ale zase pro změnu nebylo objeveno žádné tělo. Což ovšem neznamená, že tam žádné nikdy nebylo - výzkumy dále pokračují...
Chrám Maryam Zion (Chrám P.Marie Sionské) je nejposvátnějším svatostánkem etiopského ortodoxního náboženství. Nový chrám byl postaven v roce 1960 za vlády Haile Selassieho. Kromě toho zde stojí ale taky ještě Starý chrám, který vybudoval v roce 1665 král Fasilidas. Už před ním stálo ovšem na tomto místě několik chrámů a první z nich postavil zřejmě již král Ezana ve 4.století v samých počátcích křesťanství v Etiopii. Místo je to natolik posvátné, že do starého chrámu mají dodnes přístup pouze muži.
Vedle starého chrámu stojí navíc kaple, v níž je údajně uschována originální archa úmluvy. Do té ovšem mají povolen přístup již pouze kněží a do prostoru za plentou může vstoupit dokonce jen strážce archy. Přístup kohokoliv nepovolaného by mohl být nebezpečný a strážce zase pro změnu nesmí kapli nikdy opustit, takže se nám ho podařilo pouze letmo zahlédnout, když vyběhl na svou zahrádku.
Jaký je vlastně příběh archy úmluvy? Podle Bible se jedná o schránku, kterou zhotovil Mojžíš dle přesného návodu Boha a uložil do ní desky s deseti přikázáními, které od něj obdržel na hoře Sinaj. Archa pak byla uložena v Jeruzalémě, kde pro ni králové David a Šalomoun vybudovali důstojný příbytek.
Tady se ovšem "biblická" stopa ztrácí - podle jedné teorie byla archa zničena v 6.století př.n.l., když babylonský král Nabuchadnessar II. vyplenil Jeruzalém. Podle jiné byla archa v tu dobu ukryta ve skále pod Šalomounovým chrámem, kde ji podle jedněch objevili templáři a převezli do Francie a později do Skotska, podle jiných je tam dodnes.
Existuje ovšem také legenda, podle níž už v době vpádu Babyloňanů archa v Jeruzalémě vůbec nebyla, protože ji odvezl již za Šalomounovy vlády jeho syn Menelik do Etiopie, když se od své matky, královny ze Sáby, dozvěděl, kdo je jeho otec a vydal se ho navštívit. Archa byla potom ukryta v Lalibele, na ostrově v jezeře Tana a nakonec skončila v Aksúmu, kde je dodnes.
Vrchol Aksúmu spadá do 4.-6.století. Potom nastává úpadek, vzniklý tlakem islámu. V 7.století ztratil Aksúm přístav a tím pádem i kontrolu nad Rudým mořem. Okleštěné království sice přetrvávalo až do 12.století, za poslední krále "velké" Aksúmské říše jsou však považování král Kaleb a jeho syn Gebre Meskel.
Hrobky obou těchto panovníků stojí za městem, na místě původních královských paláců. V podzemí se původně nacházela pokladnice. Hrob krále Kaleba je navíc jen symbolický, protože odešel ke konci života do kláštera Pentaleion, kde je také pochován. Spíš než o hrobky se tedy jedná o poslední královská sídla.
Zelený bazén, ležící u cesty ke hrobkám krále Kaleba a Gebre Meskela, nese pojmenování Lázně královny ze Sáby. Není ovšem jasné, zda se tady někdy královna ze Sáby vůbec koupala. Vzhledem k tomu, že se jedná o přírodní nádrž, tak to znamená, že je mnohem starší, takže časově to je možné.
Palác královny ze Sáby naopak určitě královna ze Sáby neznala, protože pochází z mnohem pozdějšího období. To ale samozřejmě nebrání tomu, aby tu po ní některé části nebyly pojmenovány - soudní dvůr královny ze Sáby, koupelna královny ze Sáby atd.
Ve skutečnosti se jedná pravděpodobně o královský palác ze 2.století, některé prameny uvádí až 10.století. Palác byl docela rozlehlý - byl patrový a měl 50 místností.
Poblíž paláce leží také pole starých stél. Jedná se o nejstarší stély v celém Aksúmu. Místní historikové se dokonce domnívají, že právě tady je třeba hledat hrob slavné královny ze Sáby.
Dnes se vydáváme na cestu až na samý sever Etiopie. Vzhledem k nejisté situaci na hranicích s Eritreou musíme proto mít zvláštní povolení.
Eritrea získala samostatnost 1.1.1993, tedy ve stejný den, kdy došlo k rozdělení našeho státu. Rovněž Eritrea se s Etiopií rozešla pokojnou cestou. Okamžitě po rozdělení ale začaly rozbroje, které nakonec vedly až k válce mezi oběma státy a situace není dodnes zcela klidná.
Hory, které cestou pozorujeme, se nazývají "Zuby Adwy". Pojmenovány byly podle města Adwa a zuby si na nich vylámali Italové, které zde v roce 1896 porazil císař Menelik II. a udržel tak nezávislost Habeše. Za horami se již nachází Eritrea.
Yeha byla prvním hlavním městem Habeše a doba její největší slávy spadá do období 8.-5.století př.n.l. Mnoho památek zde na toto období ale již není. To, co zůstalo, tím pádem představuje nejstarší architekturu v Etiopii.
Nejlépe dochovaný je Chrám Boha Měsíce, zvaného Almakah, který byl postaven pravděpodobně v 5.století př.n.l. Chrám byl původně pohanský, o čemž svědčí oltář a zbytky obětního místa.
Rozměry svatostánku jsou 15 x 12,5 metru a jeho původní výška byla 15 metrů (dnes má 12 metrů). V 6.století, když se císař Gebre Meskel snažil vymítit pohanství, byl chrám přeměněn na křesťanský. Důkazem je vylámaný kříž ve zdi nad oltářem, na čemž se údajně Gebre Meskel osobně podílel.
Vedle stojící křesťanský chrám byl zasvěcen Abuna Aftsemu. Abuna Aftse byl světec ze 6.století. Při stavbě tohoto svatostánku byly použity také některé předkřesťanské prvky, například vlys se šesti kozorožci, který byl do zdi vsazen později.
Rovněž v sousední kapli, která nyní slouží jako depozitář, najdeme kromě vzácných křížů a rukopisů artefakty z pohanského období. Nejzajímavější jsou kameny s inskripcemi, nalezené v Měsíčním chrámu. Nápisy na nich jsou v sabijánském písmu, které bylo bustrofedózní, tzn. psáno tak, jak se oře brázda - jeden řádek zleva doprava, druhý zprava doleva a tak pořád dokola.
Tlukot bubnů nás upozorňuje na to, že ve vesnici se právě chystá pohřeb. Tigrajský pohřeb je tím pádem další ukázkou nefalšovaných místních tradic, na které jsme při naší cestě Etiopií narazili. Pohřební průvod se poté, co dorazí na prostranství před chrámem, rozděluje na dvě části - muži a ženy se modlí odděleně. Významnou roli při obřadu kromě kněze a zpěváků hrají také plačky.
Debre Damo leží 70 kilometrů severně od Aksúmu takřka na eritrejských hranicích. Jedná se o klášter na ploché skále, obklopené dvacetimetrovými kolmými útesy.
Klášter Debre Damo vznikl za vlády krále Gebre Meskela, syna krále Kaleba, a jedná se o nejstarší dochovaný klášter v celé Etiopii. Podle legendy jej založil Abuna Aregawi, jeden z devíti svatých poutníků ze 6.století, který se na skálu vyšplhal s pomocí hada.
Aby zůstala zachována tradice, musí i dnes mniši a návštěvníci do kláštera vyšplhat - sice už ne po hadovi, ale po lanech. To se týká pouze mužů, ženy sem nemají přístup vůbec.
Lana jsou dvě - jedno je připevněno ke skále, druhé je zajišťovací a navíc pomocí něj pomáhají mniši návštěvníkovi vylézt nahoru. Laďa jim ovšem trochu zamotal hlavu, protože jim utekl a iniciativně vylezl pouze po pevném laně do poloviny skály, takže za ním museli s druhým lanem vyšplhat, aby ho mohli zajistit a vtáhnout do vstupního otvoru...
Gondar býval hlavním městem země v 17.-19.století. Dodnes je to jedno z největších etiopských měst a má 150.000 obyvatel, kteří jsou především amharského původu.
Gondar leží v nadmořské výšce 2400 metrů n.m. nedaleko severního břehu jezera Tana. Právě do oblasti kolem této vodní plochy se ve středověku postupně přesouvala hlavní města kvůli útokům kmenů ze severu.
Gondar se stal metropolí v roce 1632 za císaře Fasilidase a zůstal jí až do roku 1855, kdy císař Tewodros vystavěl nové hlavní město Magdala v oblasti Shewa, což je území, kde leží i dnešní metropole Addis Abeba.
Prvním hlavním městem Etiopie byla Yeha, po ní následoval Aksúm a Lalibela, metropole dynastie Zagwe, která jako jediná přerušila tisíciletou tradici vládnoucího šalomounského rodu.
K obnovení šalomounská dynastie dochází ve 14.století a hlavní město se stěhuje blíže k jezeru Tana. Po období tzv. "středověkého chaosu" dochází ovšem k úplné konsolidaci defakto až v 17.století právě za gondarské dynastie.
Gondarské období bylo velice úspěšné a patří k nejsvětlejším bodům v historii země. Poprvé od doby Aksúmu bylo sjednoceno území celé říše.
Fasilidovy lázně (Fasil Ghebbi) pochází ze 17.století a využíval je císař Fasilidas, jeho syn Johannes i vnuk Jáson (Iyasu). Historikové se dnes ovšem přiklánějí k názoru, že nádrž spíše než ke koupání sloužila ke křtům.
V současné době je bazén prázdný, napouští se pouze jedenkrát ročně při příležitosti svátku timkat, který se koná 19.ledna a právě v Gondaru bývají jeho oslavy nejvelkolepější.
Stromy v areálu Fasilidových lázní se nikdy nekácí, protože jsou považovány za svaté. V opuštěném koutě pak stojí rozpadající se Zobilovo mauzoleum. Zobil byl kůň Fasilidase nebo jeho syna.
Hlavní náměstí v Gondaru se jmenuje Piaza, což je pozůstatek z doby italské kolonizace. Italové udělali v roce 1936 z Gondaru centrum oblasti. Náměstí je lemováno italskými domy, rovněž telekomunikační budova nese prvky italského art decco.
Gondaru se často říká "africký Camelot" a to díky císařským palácům, které jsou postaveny jako středověké hrady. Areál císařských paláců zabírá plochu 75.000 m2 a téměř každý panovník gondarské dynastie si tady vybudoval svůj palác.
Prvním z nich byl palác císaře Fasilidase, který zde postavil také knihovnu. Po něm následoval Palác císaře Johannese, Fasilidova syna, a následně dalších.
Fasilidův palác je nejstarší, nejhezčí a nejzachovalejší. Jeho vnitřní prostory se skládají ze tří částí - přijímací místnosti, banketního sálu pro muže a banketního sálu pro ženy, na nějž navazuje ženský balkón. Ruiny před ním jsou možná zbytky bazénu.
Palác císaře Jásona, Fasilidova vnuka, se vyznačuje unikátní klenbou, která byla bohužel z větší části zničena při britském bombardování v roce 1940.
Lví klece, nacházející se před Davidovým palácem, dal vybudovat císař David (Dawit) v první polovině 18.století. Poslední lev zde byl umístěn ještě v roce 1991.
Samotný Davidův palác je patrová budova. Jelikož byl tento císař velkým milovníkem umění, zabírala většinu přízemí hudební síň.
Když se synové císaře Davida nemohli dohodnout, kdo bude po jeho smrti vládnout, ujala se vlády samotná císařovna Mentewab. Palác, který zde postavila, ovšem nikdy nesloužil jako rezidence. Snad proto má také odlišnou architekturu a výzdobu. Před Palácem císařovny Mentewab stojí turecké lázně.
Rovněž Bekafův palác není vlastně palác a nikdy se v něm nebydlelo. Bekafa byl synem císařovny Menteweab a tato budova se využívala jako banketní síň. Pro koně hostů byly v jejím sousedství vybudovány stáje.
Za nejvýznamnější chrám v Gondaru je považován Debre Birham Selassie (Chrám sv.Trojice). Tento svatostánek založil koncem 17.století císař Jáson (Iyasu) a měl možná sloužit dokonce jako příbytek archy úmluvy.
Jedná se o typickou trojlodní baziliku, malby pochází rovněž z doby jejího vzniku a dosud nebyly nikdy restaurovány. Nejznámější jsou "nekonečné" obličeje andělíčků na stropě.
Přibližně 6 kilometrů severně od Gondaru leží Wolleka, poslední falašská vesnice na etiopském území. Falašové čili etiopští Židé byly někdy považováni za ztracený izraelský kmen, podle jiné teorie se jednalo o potomky Židů, kteří doprovázeli Šalomounova syna Menelika na jeho cestě s archou úmluvy z Jeruzaléma.
Dnes už jsou všichni zase zpátky v Izraeli, zůstalo tu po nich ale umění výroby typické keramiky, které převzali místní Amharové.
Město Debark, které je základnou pro treky do pohoří Simien, se nachází 100 kilometrů severně od Gondaru. Tady jsme se museli zastavit, abychom vyřídili povolení ke vstupu do parku a dostali jsme rovněž přiděleny strážce - celkem 3 muže se 2 kalašnikovy.
Pohoří Simien bývá nazýváno "střechou Afriky". Neleží zde sice nejvyšší africká hora (tou je Kilimanjaro), právě v pohoří Simien je ovšem nejvyšší koncentrace čtyřtisícovek. Největší z nich je Ras Dashen (4620 m n.m.), nejvyšší hora Etiopie a čtvrtá nejvyšší v Africe.
Národní park Simien byl založen v roce 1966 a dnes pokrývá plochu 160 km2. Na jeho území se vyskytuje několik endemických druhů flóry a fauny. Mezi nejvýznamnější patří kozorožec Walia, pavián dželada a simienská liška, což je zvláštní druh šakala.
V parku je celkem šest velice skromně vybavených tábořišť. Právě v kempu Sankaber (3200 m n.m.) jsme se poprvé setkali s paviány.
Nad vodopádem Jinbar se vznáší orlosupi. Co se týče výšky vodopádu, různé zdroje udávají 300 až 600 metrů.
Pohoří Simien je totiž také významnou zdrojnicí. Pramení tady řeky, které se vlévají do Modrého Nilu a ten dodává 90% vody nejdelší řece Afriky.
Žádné květiny se samozřejmě nesmí v parku trhat ani vynášet ven. Mezi nejcennější trofeje fotografů patří obří lobélie, které, když kvetou, dosahují výšky až 8 metrů.
Kuskuam leží 3,5 kilometru jihovýchodně od Gondaru a právě tady měla svůj palác císařovna Mentewab.
Chrám, nacházející se hned za vstupní branou, má typický etiopský kruhový tvar. Stavba, kterou původně vybudovala císařovna Mentewab počátkem 18.století, byla však zničena při bombardování v roce 1941.
Nový chrám postavil ve stejném stylu v šedesátých letech císař Haile Selassie a jsou v něm uloženy mumifikované pozůstatky císařovny Mentewab, jejího syna Iyasu II. a vnuka Iyoase.
Jméno Mentewab doslova znamená "jsi krásná", z císařovnina paláce toho však mnoho nezůstalo. I z těch zbytků je ovšem patrné, že se jedná o jinou architekturu než v palácích královského okrsku - zdi jsou doplněny barevnými kameny apod. Nejlépe zachovanou stavbou celého komplexu je banketní hala.
Naše cesta z Gondaru do Bahir Daru vede po východním břehu jezera Tana. Právě to je oblast, kde zakládali svá hlavní města etiopští panovníci po znovunastolení vlády šalomounské dynastie ve 14.století.
Palác Guzara postavil král Sussinios počátkem 17.století a jeho vznik je spojen s legendou, podle níž panovníkovi ve snu vnukl pták myšlenku, že nová metropole musí stát na místě, jehož jméno začíná písmenem "G".
Guzara ale nebyla hlavním městem dlouho. Sussiniův syn Fasilidas měl podobný sen a založil Gondar.
Jezero Tana zabírá plochu 3.600 km2 a nachází se v něm celkem 37 ostrovů. Největší z nich je ostrov Daga, na němž stojí Chrám sv.Trojice (17.st.).
Celkem na 20 ostrovech byly v minulosti postaveny chrámy a kláštery. Většina z nich vznikla na přelomu 16. a 17.století, nejstarší ovšem pochází až ze 14.století a nálezy obětních kamenů na některých ostrovech svědčí o jejich osídlení již v předkřesťanské době.
Nejvíce zdejších klášterů založil v letech 1340-1344 císař Amda Sion. V chrámu Tana Cherkos byla dokonce v době "chaosu" ukrývána archa úmluvy před nájezdy muslimů, což se nakonec protáhlo na celých 800 let.
Největší koncentrace chrámů a klášterů je na poloostrově Zege, což je asi 15 kilometrů plavby od našeho hotelu na břehu jezera v Bahir Daru. Během cesty vidíme další dvojici ostrovů - na větším z nich je mužský klášter sv.Gabriela, na menším ženský klášter Debre Iesus.
Nejznámější z klášterů na poloostrově Zege je Ura Kidane Mehiret, což by se dalo přeložit jako Chrám P.Marie Krokodýlové nebo Chrám P.Marie na krokodýlovi.
Chrám pochází ze 14.století, malby jsou ze 16.-19.století a zachycují příběhy ze Starého a Nového zákona a zázraky svatých. Klášterní poklady jsou označeny cedulkami, který panovník je věnoval.
Domorodci se po jezeře pohybují ve člunech, vyrobených z papyru, který zde roste. My se v jezeře koupat nemůžeme kvůli bilharziím. Odkud ale berou na hotelu vodu, kterou nám pouští dvakrát denně do kohoutků, raději neuvažujeme...
Tana je největším etiopským jezerem. Do jezera vtéká několik řek a vytéká pouze jediná - Modrý Nil. Modrý Nil se v Etiopii nazývá Abay a pramení v blízkém pohoří Chake. Jezero opouští mnohonásobně posilněn a nakonec vytváří 90% vod Nilu.
Vodopády Modrého Nilu se nachází 35 kilometrů od Bahir Daru. Jejich místní název je Tis Isat, což doslova znamená "kouřící voda".
Vodopády jsou ve výšce 1600 metrů n.m. a pěší cesta k nim vede přes portugalský most ze 16.století.
Vodopády Modrého Nilu jsou stále malebné, i když již pozbyly hodně ze své mohutnosti. Jejich původní délka byla 400 metrů a výška 45 metrů. Po roce 2002, kdy zde byla postavena elektrárna, však mají mnohem míň vody.
Typický etiopský vesnický dům je samozřejmě kruhový a má několik "oddělení" - kuchyni, spaní pro rodiče, palandy pro děti, stáj pro krávu. Uprostřed je ohniště.
Okolní menší stavby jsou určeny pro další zvířata a pro přípravu keramiky. Každá rodina si totiž sama vyrábí džbány a hrnce z červené hlíny.
Bahir Dar má 150.000 obyvatel a je střediskem kraje Amhara. Leží v nadmořské výšce 1880 metrů n.m., což je v Etiopii nížina, poblíž místa, kde z jezera Tana vytéká Modrý Nil.
Nejhezčí pohled na tuto řeku se naskýtá od paláce císaře Haile Selassieho. Teprve ve srovnání s hnědou barvou jezera si člověk uvědomí, že si svoje pojmenování Modrý Nil opravdu zaslouží.
Palác Haile Selassieho stojí na kopci 5 kilometrů od města. Panovník chtěl původně udělat z Bahir Daru nové císařské město, už to ale nestihl.
Addis Abeba je relativně nové město. Vzniklo teprve koncem 19.století a jeho zakladatelem byl císař Menelik II., považovaný za "otce moderní Etiopie". Právě za jeho vlády přijel do země první vlak, byl zaveden telefon, vznikla pošta, osobně dokonce řídil první automobil.
Dnes má Addis Abeba téměř 5 milionů obyvatel a patří mezi tři nejvýše položená hlavní města na světě - leží v nadmořské výšce 2300 metrů n.m.
Náměstí Meskel čili Náměstí kříže je největším prostranstvím ve městě. Právě zde se konají demonstrace a veřejná shromáždění a každý rok v září oslava pálení kříže.
Katedrála sv.Trojice byla postavena v roce 1941 na památku těch, co padli za druhé světové války. Jedná se o klasickou baziliku, která má jednu hlavní a dvě vedlejší lodě. Co se týče slohu, je to pseudobarokní značně eklektický styl.
Vitráže zobrazují příběhy ze Starého zákona - od Adama s Evou přes Noemovu archu až po příjezd královny ze Sáby ke králi Šalomounovi. Na čestném místě katedrály stojí hrobky císaře Haile Selassieho a jeho manželky Mennen. Uloženi sem byli společně ovšem až v roce 1993.
Národní muzeum v Addis Abebě patří k nejvýznamnějším v Africe. Přízemí zachycuje v kostce vývoj všech etiopských říší - od předaksúmského období (cca 500 př.n.l.) přes Aksúmskou říši (1.st.př.n.l.-7.st.), Lalibelu (11.-13.st.), jezero Tana (14.-16.st.) a Gondar (17.-19.st.) až k poslednímu císaři. Je zde vystaven dokonce trůn Haile Selassieho ze dřeva a slonoviny, který byl odvezen Italy za druhé světové války a navrácen do Etiopie v roce 1972.
První patro je zaměřeno na obrazy a to od těch nejstarších ("Svatá archa", "Přivítání královny ze Sáby u krále Šalomouna", "Bitva u Adwy", "Banket císařovny", "Poslední večeře") až po moderní díla, reprezentovaná například obrazem Afeworka Tekleho "Africké dědictví".
Druhé patro muzea je vyhrazeno etnologické expozici. Vidíme zde massinqo, typický etiopský hudební nástroj s jednou strunou, a také sošky mrtvých, které vyřezávají kmeny v jižních částech Etiopie a umisťují je na hroby svých příbuzných, aby byly trvale zachyceny jejich charakteristické vlastnosti.
Nejstarší nálezy jsou umístěny ve sklepě. Jedná se zejména o vykopávky, prováděné v Africké příkopové propadlině, která se táhne od Sýrie přes Mrtvé a Rudé moře, Etiopii a Tanzánii až do Mosambiku. Nejstarší datované fosílie mají 3,5 miliónu let a přes kosti zvířat a lidoopů se dostáváme k hominidům. Vrcholem sbírky je pak samozřejmě téměř ucelená kostra ženy, známá jako Lucy.
Lucy byla objevena v Hadaru v roce 1974 etiopsko-americkou expedicí a jméno dostala podle písničky Beatles "Lucy In The Sky With Diamonds", která právě zněla z rádia. Pod tímto jménem ji zná celý svět, Etiopané jí ale říkají Dingenash dingenaš:/, což znamená "ty jsi tak úžasná".
/
Lucy je stará 3,2 milionů let a je to australopithecus africanesis, považovaný za nejstaršího předchůdce člověka. Kostra je vysoká 110 centimetrů, což by dnes sotva odpovídalo dítěti, další znaky ale dokazují, že ve svou dobu to byla dospělá žena.
Hora Entoto se nachází na severu Addis Abeby a leží podstatně výš než zbytek města (ve výšce 3000 metrů n.m.). Právě tady ale začínají jeho dějiny.
Císař Menelik II. totiž původně založil v roce 1892 novou metropoli Entoto. Byl to ovšem spíš vojenský tábor, což se nelíbilo císařovně, která si vybudovala své sídlo dole pod horou. A protože to byla ženská, tak nakonec přesvědčila svého manžela k tomu, aby přenesl dolů celé hlavní město. To se stalo v roce 1897 a nové město dostalo jméno Addis Abeba, což znamená "nová květina".
Cesta na horu Entoto vede kolem Paláce Haile Selassieho. Císař se ovšem v roce 1960 přestěhoval do Jubilejního paláce a tuto budovu daroval Addisabebské univerzitě. V jejím areálu je dnes umístěno také Etnologické muzeum.
Katedrála sv.Jiří byla postavena v roce 1896 na počest bitvy u Adwy. Sv.Jiří patří v Etiopii k nejoblíbenějším a jeho ikonu nesly s sebou do boje také vojska císaře Menelika II. Katedrála má typický oktagonální půdorys a je vystavěna v neoklasickém stylu.
Merkato zabírá v Addis Abebě plochu 60 km2 (!) a je to největší tržnice v celé Africe. Koupit se zde dá opravdu všechno - třeba taky jenom jedna ponožka nebo jedna bota. Nedoporučuje se ale chodit mimo hlavní cesty, protože stánky slouží zároveň jako slumy, odkud se v lepším případě můžete vrátit jen bez peněženky. Taky dotírající děti tady už nejsou zdaleka tak milé jak v Lalibele nebo na etiopských vesnicích...
Moderní Addis Abebu představují budovy, kterými se prezentovali císařové Menelik II. a Haile Selassie (Nádraží, Komerční banka, Jubilejní palác, Hlavní pošta, Radnice), spíše na památníky se zaměřovala zase strana Derg, která představovala vedoucí sílu po pádu císařství v době socialistické orientace státu.
Před odletem domů nás čeká ještě večeře s folklórním programem. Typickým etiopským jídlem je indžara, která se připravuje z teffu. Indžara je placka kyselé chuti, která vypadá jako guma, voní jako guma, trhá se jako guma a chutná jako guma. Indžarou se nabírají ostatní přílohy a omáčky a po jídle se do ní zabalí zbytky, takže indžara slouží zároveň jako chleba, příbor i ubrus.
Etiopský ortodoxní kalendář se liší od našeho, takže v Etiopii mají momentálně rok 1998, jak se lze přesvědčit také na přiložených účtenkách za videokameru.
Jediným etiopským jezerem, v němž se můžete koupat, je jezero Langano, nacházející se ve Východoafrické příkopové propadlině. Všechna ostatní jsou zasažena bilharziemi.
Malárií je nejvíce zasažen kraj v okolí Bahir Daru na jižním břehu jezera Tana. Denně zde údajně na tuto nemoc umírá 6 lidí.
Přestože jsme bydleli vždy v těch nejluxusnějších hotelech v daném místě, tak jsme byli většinou bez vody (o teplé ani nemluvě) a dovezli jsme si domů bezpočet blech.
Celkově lze říci, že jídlo v Etiopii bylo levné a velice dobré. Snad až na jeden případ bylo vždy čerstvé a správně kořeněné. Z lokálních specialit byla nejlepší tilapia, ryba z jezera Tana, ať už byla připravena na roštu nebo jako rybí guláš.
Celkem 7 etiopských lokalit je zařazeno na seznam světového dědictví lidstva UNESCO. Z míst, která jsme navštívili, mezi ně patří čtyři: Lalibela, Aksúm, Fasil Ghebbi (Gondar) a národní park Simien.