Téměř 90% území Egypta pokrývá Libyjská poušť, tvořící nejvýchodnější výběžek Sahary. V poušti sice leží šest velkých oáz, naprostá většina obyvatel však dnes žije v nilské deltě.
Nebylo tomu tak ale vždy, celé území Egypta se kdysi zelenalo a lesy poskytovaly hojnost zvěře. K velkému oteplování došlo přibližně před 20 tisíci lety, kdy se lidé začali stahovat do úzkého pásu podél Nilu.
Nil také umožnil vznik egyptské civilizace. Stejně jako slunce vychází na východě a zapadá na západě, řídil se tímto principem i běžný život. Na východním břehu vznikala města, zatímco na západním břehu, vyhrazeném Říši mrtvých, se stavěly hrobky a obřadní místa (proto taky všechny pyramidy stojí na západní straně).
Horní Egypt, který se nacházel na jihu, sahal od Asuánu až do míst, kde dnes leží Káhira. Dolní Egypt zabíral nilskou deltu. Ke sjednocení obou částí země dochází kolem roku 3100 př.n.l. a za sjednotitele je považován legendární král Meni, který jako první přijal dvojitou korunu obou zemí - bílou za Horní a červenou za Dolní Egypt.
Skutečná existence tohoto krále však není historicky doložena a jako první vládce sjednoceného Egypta a zakladatel první dynastie je uváděn Narmer, který bývá s králem Menim často ztotožňován (v dějinách Egypta docházelo v pozdější době rovněž k tomu, že si faraón po svém nástupu na trůn změnil jméno).
I když dnes hovoříme o vládě faraónů již od samého počátku, není toto označení vlastně taky zcela v pořádku. Titul "faraón" začali egyptští králové používat až za Nové říše, která byla pro Egypt sice tím nejúspěšnějším obdobím, existovala však až o celých 1500 let později.
Luxor byl hlavním městem Egyptské říše 1000 let - od poloviny 16.století př.n.l. až do období vlády nubijských, saiských a perských králů. Město se v tu dobu jmenovalo Veset, později Théby (podle podobnosti s řeckými Thébami). Luxor se mu vlastně říká až od 7.století a toto slovo pochází z arabského jména al-Uxur (což znamená "opevnění").
Zatímco v Luxoru vyrůstaly rezidence faraónů Střední a Nové říše, nedaleký Karnak byl sídlem nejmocnějších egyptských kněží. Chrámy v Luxoru a Karnaku byly spojeny 2 kilometry dlouho alejí sfing, jejíž zbytky momentálně archeologové dolují zpod luxorských ulic a baráků a snaží se celou cestu zrekonstruovat. Sfing bylo původně 363 párů, což odpovídalo počtu dní egyptského kalendáře.
Chrámy v Luxoru i Karnaku jsou zasvěceny Amonovi, nejvyššímu státnímu bohovi a jednomu ze členů thébské triády. Amon bývá nejčastěji zobrazován s beraní hlavou nebo s lidskou hlavou s korunou a pery. Ve zvířecí podobě představují právě beran a husa zakladatele světa.
Obvodová zeď Amonova chrámu v Karnaku měří 2,5 kilometru a je vytvořena z nepálených cihel z nilského bahna. Místy je až 8 metrů tlustá a 10 metrů vysoká. Sfingy mají tělo lva, představujícího sílu, a hlavu berana jakožto symbol Amona.
Do chrámu vedlo původně 6 bran, jimiž vstupovaly také slavnostní průvody v době zasvěcování kněží nebo královské korunovace. Jelikož chrám byl sídlem nejvýznamnějších egyptských kněží, lidé se dostali maximálně v době oslav na nádvoří mezi prvním a druhým pylonem.
Hlavnímu nádvoří dominují dvě sochy Ramesse II., v rohu stojí malá svatyně Sethiho II. a boční vchod vede do chrámu Ramesse III. Hned za prvním pylonem vidíme také zbytky rampy, která se postupně navyšovala a sloužila jako lešení. Po stavbě byla většinou stržena, tady na ni nějak zapomněli.
Na protilehlých sochách Ramesse II. si můžeme všimnout jednoho typického prvku při zobrazování faraónů a to jsou vousy - má-li je rovné, jedná se o zpodobnění živého faraóna, jsou-li zakřivené, je mrtvý. U Ramessových nohou pak stojí jeho "malá" dcera Bint-Anat - žena nesahá v žádném zobrazení faraónovi ani po kolena.
Druhý pylon, který zůstal nedokončený, nás přivádí do Velké sloupové síně (zvané též Hypostylový sál). Jedná se o opravdový sloupový les, nejvyšší z 41 sloupů dosahují výšky 23 metrů a postupně se směrem k okrajům haly zkracují. Dvanáct sloupů, stojících na hlavní ose, představuje rozvinutý papyrový květ. S výjimkou hlavní osy byla celá síň původně zastřešena.
Velkou sloupovou síň začal stavět Sethi I., panovník 19.dynastie, dokončil ji však až jeho syn Ramesse II. Proto také většina královských kartuší nese jeho jméno. Výjevy na stěnách haly zachycují procesí Amonových kněží, najdeme zde také již zmiňované zobrazení boha Amona s pery. V hojné míře se tady ale vyskytují také erotické motivy, což svědčí o tom, že pro Egypťany nebylo toto téma tabu a penis byl zbožňován jako symbol plodnosti.
Některé reliéfy jsou částečně poničeny, což je dílo faraóna Amenhotepa IV., který přijal jméno Achnaton a stal se propagátorem jediného boha Atona (představovaného slunečním kotoučem). Achnaton likvidoval Amonovy symboly a snažil se omezit moc jeho kněží. Těm se to samozřejmě nelíbilo a po jeho smrti ukryté sochy znovu vykopali a reliéfy obnovili.
Karnak je sice největším chrámem v Egyptě, nevznikl však najednou. Jednotliví faraóni Nové říše jej postupně doplňovali o další budovy a monumenty. Obelisk Thutmose I., stojící na prostranství za třetím pylonem, je vysoký 24 metrů a váží 140 tun.
Ve svatyni královny Hatšepsut stály původně obelisky dva (špička druhého je nyní vystavena poblíž posvátného jezera). Stojící obelisk je vysoký 31 metrů a váží téměř 400 tun. Jeho špička je světlejší, protože tyto prostory byly původně také zakryty střechou a vrchol obelisku už byl nad ní.
Svatyni královny Hatšepsut a přilehlý dvůr pak přestavěl její syn Thutmose III. ve snaze vymazat památku na svou matku, kterou neměl rád, protože za tichého souhlasu kněží vládla Egyptu značnou dobu místo něj.
Thutmose III. se však nakonec stal velmi úspěšným panovníkem, pod jeho vládou dosáhl Egypt dokonce největší rozlohy v celé své historii. Není proto divu, že výzdobu tvoří především válečné výjevy z jeho tažení - jen přehlídka svázaných zajatců zabírá několik stěn. Malá svatyně, zasvěcená Amonu Mínovi, bohovi plodnosti, je také dílem Thutmose III., byla však přestavěna Ptolemaiovci.
Slavnostní síň na dalším nádvoří, kterou postavil rovněž Thutmose III., byla velmi oblíbená křesťany. Čtyři sloupy, stojící za ní, zobrazují rostliny a zvířata, s nimiž se faraón setkal na svých výpravách.
Posvátné jezero v Amonově chrámu v Karnaku je vůbec největší ze všech chrámových jezer v Egyptě. Po jeho obvodu byly rozmístěny klece s posvátnými ptáky, kteří se vypouštěli při korunovaci, aby zvěstovali do celé země zprávu o novém panovníkovi.
Na prostranství v sousedství jezera je umístěna špička druhého obelisku královny Hatšepsut a socha scarabea. Scarabeus (česky hovnivál) je údajně forma, kterou na sebe přijímá sluneční bůh Re po průchodu podzemím. Scarabeus se podobně jako slunce schovává navečer pod zem a ráno vylézá opět na světlo. Kulička trusu, kterou tlačí před sebou, symbolizuje sluneční kotouč.
Scarabeus je symbolem štěstí a kdo má přání se do Egypta vrátit, musí několikrát obejít jeho pomník. Údaje o přesném počtu koleček se ale u jednotlivých průvodců liší...
Manželkou Amona byla bohyně Mút a jejich synem měsíční bůh Chonsu. Oběma těmto bohům jsou v Karnaku zasvěceny menší okrsky, v každém z nich se nacházelo také posvátné jezero.
Momentálně zde ale probíhají stavební práce. Chrám bohyně Mút je zcela rozebrán na kameny, do Chonsova chrámu se nám ovšem nakonec podařilo dostat a za mírný úplatek nás jím místní strážci dokonce provedli.
Původně jsme jim moc nerozuměli, protože neustále vykládali něco o nějakém Baboonovi (což je anglicky pavián), zatímco nás zajímal Chonsu. Vše se vysvětlilo, když nám vítězoslavně ukázali sochu opice, což je podle nich pro turisty zřejmě větší atrakce než barevné fresky...
Amonův chrám v Luxoru byl původně vlastně součástí rozlehlého karnackého areálu, s nímž byl propojen alejí sfing. Chrám stojí na místě původní svatyně boha Amona ze Střední říše a přibližně od poloviny 15.století př.n.l. jej stavěli různí panovníci 18. a 19.dynastie (zejména Amenhotep III. a Ramesse II.).
Vstupní pylon je dílem Ramesse II. a reliéfy znázorňují slavnou bitvu u Kadéše - na pravé straně je taktická porada (Ramesse II. vydává rozkazy svým generálům), vlevo je zachycen samotný panovník na válečném voze. Sedící sochy panovníka po obou stranách vchodu jsou vysoké 7 metrů.
Ramesse II. také nechal vztyčit před prvním pylonem dva žulové obelisky. Jeden z nich je zde stále, druhý daroval v roce 1833 sultán Mohammed Ali Francouzům a dnes stojí na náměstí Concorde v Paříži. Obelisk, který zde zůstal, je vysoký 25 metrů a váží 250 tun.
Rovněž mezery mezi sloupy na prvním nádvoří vyplňují sochy Ramesse II. Některé z nich ovšem patřily původně jiným králům a byl pouze drobně upraven jejich vzhled a změněny kartuše (což se při tak velkém počtu ne vždy dokonale podařilo). Nad nádvořím se od 13.století tyčí mešita Abú el-Haggág, jedna z nejstarších ve městě.
Reliéfy na stěnách znázorňují opět slavnostní procesí na oslavu panovníka. Ramesse II. vládl 67 let a dožil se věku 99 let. Měl údajně přes 100 synů, kterým dal v Údolí králů vystavět největší hrobku. Díky vysokému věku se tak jeho nástupce Merenptah dostal k vládě až jako stařík.
Dvě kolosální sochy s reliéfy před druhým pylonem zachycují samozřejmě opět Ramesse II. Veškeré jeho sochy jsou si svým způsobem dost podobné - o jakou událost se jedná, zjistíme většinou pouze díky popisným kartuším.
Druhým pylonem však procházíme do starší části chrámu. Kolonádu začal stavět v období své krátké vlády v první polovině 14.století faraón Tutanchamon, který byl po vládě svého otce Achnatona přinucen opět vrátit původní nejposvátnější post bohovi Amonovi a jeho kněžím. Výjevy na zdech zachycují průvod Amonových kněží, nesoucích posvátné bárky. Část této cesty táhli dokonce bárku proti proudu na lanech (jako burlaci na Volze) a jedenkrát ročně se na pár dní stěhovaly do luxorského chrámu také velké sochy Amona a Mút.
Zcela nejstarší částí luxorského chrámu je pak Sluneční nádvoří s přilehlým Hypostylovým sálem, které dal vybudovat Amenhotep III. Sloupy představují opět rostliny papyru, tentokrát ovšem se zavřenými květy.
Následující síně a prostory byly z větší části přestavěny křesťany a Římany, o čemž svědčí například použití korintských sloupů. Původní reliéfy byly většinou zamazány omítkou a přemalovány. Přeměna poslední síně, v níž byla původně uložena posvátná bárka, je pak dílem Alexandra Velikého.
Jedna z bočních svatyní, vytvořená Amenhotepem III., nese název Síň zrození. Tento faraón nebyl totiž přímým potomkem předchozích egyptských králů, proto zde nechal zvěčnit legendu o svém božském zrození, aby ospravedlnil svou přítomnost na trůnu.
Západní břeh Nilu naproti Thébám je zasvěcen Říši mrtvých, proto zde najdeme především pohřebiště a zádušní chrámy. Vzhledem k významnému postavení kultu mrtvých v egyptském náboženství se však jedná o rozlehlé areály, vzdálené častokrát několik kilometrů od sebe.
V Údolí králů se nachází celkem 62 hrobek. Pouze 21 z nich ovšem patří králům, ostatní jsou úředníci a hodnostáři. Přestože naprostá většina z nich byla vykradena již ve starověku, na jejich stěnách se uchovala unikátní výzdoba, která zůstala v podzemních prostorách dokonale zakonzervována.
Panovníci Nové říše stavěli své poslední příbytky v Údolí králů po celou dobu svého života - kdo nastoupil na trůn mladý a žil dlouho, měl velkou hrobku, kdo vládnul krátce, stihl postavit málo. Proto taky patří slavná Tutanchamonova hrobka k těm nejméně zajímavým. Jako jediná byla sice nalezena nevyloupená, faraón však zemřel ve svých 19 letech a jeho hrobka je tudíž jednou z nejmenších.
To samozřejmě nebrání Egypťanům v tom, aby její pětiminutovou návštěvu náležitě zpoplatnili. Vstupenka do Údolí králů vás opravňuje ke vstupu do libovolných tří hrobek - s výjimkou hrobky Tutanchamona, do níž si musíte koupit zvláštní vstupenku za 80 LE (tj. přibližně 320 Kč).
Hrobky v Údolí králů patří panovníkům 18., 19. a 20.dynastie a z hlediska jejich výzdoby a charakteru je lze rozdělit právě do těchto období. Úplně prvním panovníkem,který se nechal v údolí pochovat, byl Thutmose I., který zemřel v roce 1492 př.n.l. Jeho hrobka ovšem není veřejnosti přístupná, nejstarší otevřenou hrobkou je Thutmose III.
Výstup k místu posledního odpočinku Thutmose III. je zároveň tím nejnamáhavějším. Nejstarší hrobky byly totiž budovány ve skalních stěnách, tvořících svahy údolí, takže musíme nejdříve vyšplhat asi 30 metrů po úzkém železném žebříku k jejímu vchodu. Tato poloha zajišťovala hrobce ovšem zároveň přirozenou ochranu - během silných dešťů a nilských záplav se ocitla pod vodopádem, který navíc přinášel kameny a naplaveniny, zabezpečující nadále její vchod.
Přístupové chodby těchto hrobek několikrát zatáčely do pravého úhlu, aby zmátly zloděje. Výzdoba se nachází až v posledních dvou místnostech a obrázky jsou velice schématické. Na zdech pohřební komory Thutmose III. však je (podobně jako poté u jeho nástupce Amenhotepa II.) zaznamenána celá kniha Amduat, tzv. "kniha mrtvých", popisující hodinu po hodině všech 12 částí noční pouti boha Re podsvětím.
Jedním z posledních panovníků 18.dynastie byl také Tutanchamon, jehož hrobka se stala senzací, protože jako jediná byla nalezena nevykradená. Odkryl ji teprve v listopadu 1922 britský archeolog Howard Carter. Jeho štěstí spočívalo v tom, že hrobka byla zasypána sutinami sousedních staveb, o nichž již nikdo nepředpokládal, že by se pod nimi ještě něco mohlo nacházet.
Množství předmětů, které Tutanchamonova hrobka ukrývala, pokrývá dnes jedno patro Káhirského muzea a jsou o nich popsány celé knihy. Jelikož Tutanchamon zemřel velice mladý a nebyl to nikterak významný vládce, lze si jen stěží představit, jaké bohatství musely původně skrývat hrobky ostatních panovníků.
Samotné tělo faraóna bylo uloženo ve třech rakvích ve tvaru mumie, z nichž poslední dvě byly zlaté. Na obličeji měl mladý král posmrtnou zlatou masku, která je také umístěna v Káhirském muzeu. Horní dřevěnou rakev a kamenný sarkofág lze však spatřit zde na svém původním místě. Tutanchamonova hrobka je celkem malá, skládá se ze dvou místností, na jejichž stěnách je mimo jiné znázorněn faraónův pohřební průvod.
Ke hrobkám panovníků 19.dynastie již vede přímá chodba, která drobně mění směr pouze v případě, že dělníci narazili při její ražbě na nějakou překážku nebo jinou hrobku, a výzdoba je mnohem bohatší. Chodby jsou sice stále úzké a většinou bez obrázků, místnosti však již září všemi barvami. Tyto hrobky navíc patří k těm největším, což je ale zároveň také jeden z důvodů, proč nebyly dosud celé odkryty.
Největší hrobkou v Údolí králů zřejmě bude hrobka synů Ramesse II., druhou největší pak je Merenptahova hrobka, kterou lze navštívit. Merenptah byl nástupcem Ramesse II., vzhledem k tomu, že se jeho otec dožil 99 let, však nastoupil na trůn velice pozdě. Víko žulového sarkofágu v pohřební komoře je vytvarováno do podoby faraóna.
Hrobky faraónů 20.dynastie (jedná se vesměs o samé Ramesse) jsou již zdobeny kompletně - včetně přístupových chodeb, které byly navíc značně rozšířeny. Spíše než pohřební prostory tak tyto místnosti připomínají podzemní paláce. Stropy navíc v řadě případů znázorňují hvězdnou oblohu.
Z toho důvodu patří také "ramessovské hrobky" k nejnavštěvovanějším a vzhledem ke své přístupnosti si je oblíbili turisté už v 19.století, o čemž bohužel svědčí také jejich podpisy na zdech. Vstup do hrobky Ramesse IV. byl dokonce nějakou dobu využíván jako ubytovna.
Před další prohlídkou se zastavujeme ještě v alabastrové dílně, kde se seznamuje se způsobem opracování a výroby předmětů z tohoto vzácného kamene. Nádoba se zahrabe do písku a dlabe se zevnitř. Tím je docíleno toho, že stěny jsou velice tenké, o čemž se lze přesvědčit prosvícením.
Chrám královny Hatšepsut leží v údolí Dér el-Bahrí a je zasvěcen bohyni Hathor. Hathor byla dcerou boha Re a manželkou sokolího boha Hora. Byla považována za bohyni úrody a nejčastěji je zobrazována jako kráva.
Královna Hatšepsut byla druhou manželkou Thutmose II. a po jeho smrti v roce 1479 př.n.l. vládla místo nezletilého Thutmose III. jako regentka. Navíc si zajistila podporu u kněží i poté, co již mladý faraón dospěl, nechala si odsouhlasit neomezenou moc a dohromady panovala Egyptu přes 20 let.
Thutmose III. jí to samozřejmě nikdy neodpustil a z jejího údolního chrámu nechal po její smrti všechny reliéfy a kartuše s jejím jménem vymazat. Jejich způsob panování byl navíc také značně odlišný. Zatímco Thutmose III. byl spíše válečník, za královny Hatšepsut panovala léta míru a prosperity. Nevedla žádné války a podnikala obchodní výpravy do exotických zemí. Známá je například cesta do země Punt, odkud přivezla řadu dosud neznámých plodin a koření. Přesná poloha země Punt není dnes známá, historikové ji ale nejčastěji umisťují na území dnešního Somálska a Etiopie.
Královna Hatšepsut nebyla sice jedinou ženou na egyptském trůnu, vládla však ze všech faraónek nejdéle a nechávala se zobrazovat jako muž. Jako jediná panovnice je také pohřbena v Údolí králů.
Chrám královny Hatšepsut tvoří tři terasovitá nádvoří, spojená rampami. Architektem chrámu byl Sinmud a alej, která k němu vede, byla původně lemována keři a stromy, přivezenými z cest.
Na kolonádách v přízemí je znázorněna přeprava dvou obelisků z asuánských dolů do chrámu v Karnaku.
V prvním patře se nachází Hathořina svatyně. Reliéfy na kolonádě zachycují výpravu do země Punt, vpravo se nachází svatyně boha podzemí Anubise.
Druhé patro pak lemují sochy Hatšepsut v Usirově poloze a středem promenády se vchází do svatyně boha Amona, kterou později poničil Achnaton.
V údolí Dér el-Bahrí se nachází rovněž několik dalších zádušních chrámů (hned vedle stojí například Chrám Thutmose III.) a byl zde nalezen také tajný úkryt mumií. Jelikož většina hrobek byla i přes veškerá zabezpečení vyloupena již brzy po faraónově pohřbu, rozhodli se kněží zachránit alespoň jejich mumie a ukryli je právě v jedné ze zdejších jeskyní. Většina faraónů Nové říše, kteří vládli Egyptu po několik staletí, pak tady spočívala společně až do poloviny 20.století, kdy byly objeveny a slavnostním průvodem převezeny do Egyptského muzea v Káhiře.
V Údolí královen se nachází celkem 80 hrobek, většina z nich je však zcela bez výzdoby. Název "údolí královen" je navíc hodně nepřesný - nejsou zde pochovány totiž pouze ženy panovníků, ale také princové, princezny a vysocí hodnostáři. Ti zde byli pochováváni dokonce mnohem dříve.
Za nejzachovalejší, nejkrásnější a největší je považována hrobka královny Nefertari, první manželky Ramesse II. Aby však nedocházelo k jejímu dalšímu ničení vlivem potu a výparů z návštěvníků, je přístup do ní značně omezen a pro běžného člověka prakticky nedostupný.
Pro normální cestovatele jsou momentálně otevřeny tři hrobky. Královna Tyti byla manželkou jednoho z Ramessů 20.dynastie (s největší pravděpodobností Ramesse III.) a její hrobka je zasvěcena bohyni Mád, bohyni pravdy a spravedlnosti, kterou ochraňují strážci v podobě šakala.
Zbývající dvě hrobky patří princům a jsou v nich uloženi synové Ramesse III. - Amonherchepešef a Chamueset.
Poslední památkou na západním břehu Nilu, kterou si prohlédneme, jsou dvě obrovské sochy, zvané Memnonovy kolosy. Ve skutečnosti se jedná o sochy Amenhotepa III., které tvořily kdysi monumentální vstup do jeho zádušního chrámu. Přesné údaje o původním chrámu zatím nejsou známy, protože archeologický výzkum na poli za sochami dosud probíhá. U nohou faraóna však stojí pravděpodobně královna Teje.
Sochy jsou vysoké 18 metrů a jméno Memnonovy kolosy jim dali Řekové, kteří je ztotožnili s mýtickým králem Memnonem, který byl zabit Achillem v průběhu Trojské války.
Zemětřesení v roce 27 př.n.l. sochy poškodilo a jelikož jsou vytvořeny z kamenných kvádrů, které se mírně posunuly, vznikly tak škvíry a pravá socha začala díky působení větru a teplotních rozdílů vydávat po ránu kvílivý zvuk, který jim připomínal nářek krále.
Nil je dlouhý 6670 kilometrů a je to druhá nejdelší řeka na světě. Nil má dva prameny - Modrý Nil vzniká na etiopské vysočině, Bílý Nil vytéká z Viktoriina jezera v dnešní Ugandě. Obě tyto větve se pak stékají poblíž Chartúmu, hlavní města Súdánu.
Egyptem protéká Nil v délce 1400 kilometrů a v deltě se původně dělil do 7 ramen (dnes jsou to ramena dvě). Pojmenování Nil pochází až z řečtiny. Staří Egypťané mu říkali Iter, což je prostě "řeka". Jelikož Nil je stále jedinou řekou, protékající tímto územím, tak ani tenkrát žádné další označení nepotřebovali.
Naše loď "Princezna Eman" (Princess Eman) je malým příbuzným plovoucích hotelových paláců, které dnes brázdí vody Nilu. Bohužel je také nejpomalejší, takže na zdymadla v Esně přijíždíme mezi posledními a bude trvat celou noc, než na nás přijde řada. Naplnění vody do plavební komory netrvá sice ani 15 minut, jelikož se do ní ale vejdou současně pouze dvě lodě, musíme si pěkně počkat. Naší situace využívají místní obchodníci, kteří připlouvají na loďkách a hází nám na palubu a do otevřených oken své zboží...
Teprve další den v 10,00 hodin se dostáváme do plavební komory, abychom srovnali asi dvoumetrový rozdíl nilské hladiny a mohli pokračovat v další cestě. Šestnáctihodinové zdržení nám bude samozřejmě v dalším programu citelně chybět...
Edfu leží přibližně 100 kilometrů jižně od Luxoru a je to hlavní město jedné ze 40 egyptských provincií. Zároveň se zde nachází také druhý největší chrám v celém Egyptě. Jeho základní kámen položil Ptolemaios III. Euergetes, faraón 33.dynastie, v roce 237 př.n.l., stavba však byla dokončena až v roce 57 n.l. Edfu se v tu dobu jmenovalo Apolonopolis.
Jedná se o jeden z nejzachovalejších egyptských chrámů. Nachází se totiž nějaký kousek od Nilu, takže unikl záplavám a byl pouze zasypán pískem. První křesťané, kteří se sem dostali, viděli jen vršky jednotlivých staveb a udělali si z nich příbytky. Proto jsou také reliéfy poničeny v horní polovině a stropy jsou začouzeny od ohňů. V době, kdy sem přišli Napoleonovy vojáci, byl chrám zasypán úplně celý a tehdejší vesnice Edfu stála vlastně na jeho střeše.
Chrám je zasvěcen Horovi, bohovi se sokolí hlavou, který se stal symbolem faraónů. Na vstupním pylonu je zobrazen společně se svou manželkou Hathor, která nad ním drží ochrannou ruku.
Horův chrám je obehnán 10 metrů vysokou zdí, za níž žili pouze kněží. Zdejší pylon, vysoký 36 metrů, je nejvyšším vstupním pylonem v Egyptě. Pylon je dutý, uvnitř něj se nachází schodiště, vedoucí na věže, v nichž jsou umístěny tzv. balkony zjevování. Před vstupem stojí sochy sokolů, upozorňující, komu je chrám zasvěcen. Nedochovala se pouze dřevěná vstupní brána a dva obelisky.
Reliéfy na hlavním nádvoří a v první sloupové síni zachycují příběh boha Hora, jeho matky Isis a otce Osira.
Ve druhé sloupové síni je zobrazeno nesení bárky. Samotná posvátná bárka je pak umístěna ve svatyni za ní. V době výročních obřadů bývala vyzdvižena na střechu chrámu, aby ji posvětily paprsky slunce, tedy boha Re.
Malé boční svatyně jsou zasvěceny Reovi, Hathor, Osirovi a Chonsovi, v dalších pak bývaly uloženy obětiny, posvátné předměty a obleky, používané při slavnostech.
Vnější chodba, obepínající prakticky celý chrám, je pak opět zaměřena na Horův příběh, který je zde podán jako divadelní hra.
Bůh Osiris (řecky Usir) byl podle této legendy prvním králem Egypta. Jeho úlisný bratr Suteh, jenž měl podobu hrocha, ho však vlákal do léčky a zavraždil, aby sám mohl usednout na trůn. Osirovo tělo rozřezal a poházel po celé zemi.
Osirova manželka Isis (řecky Eset) s pomocí své sestry Nebthet všechny jeho kousky sesbírala, složila dohromady a díky svým magickým schopnostem mu vdechla život, aby ji mohl oplodnit. Osiris pak sestoupil do podsvětí a stal se soudcem mrtvých.
Isis na základě této události porodila syna Hora, který svého otce pomstil a získal zpět uloupenou korunu. Celá hra končí triumfální scénou, v níž Horus zasazuje poslední ránu hrochovi, a následuje slavnost.
Egyptští faraóni proto považují Hora, který vybojoval zpět ztracený trůn, za svého patrona a sami sebe za přímé pokračovatele Osira, prvního vládce sjednoceného Egypta.
Na rozdíl od jiných starověkých civilizací toho o Egypťanech a jejich bozích a pověstech víme celkem dost díky perfektním záznamům, vedeným formou hieroglyfů, a bohatým vyobrazením na stěnách chrámů. Jedna z mála věcí, co neznáme, jsou jejich písně, protože kupodivu neuměli zapisovat noty.
Do Kom Ombo, ležícího dalších 60 kilometrů proti proudu Nilu, jsme dorazili kolem půlnoci. Prohlídku zdejšího chrámu navíc komplikoval fakt, že podobný nápad měly desítky dalších lodí, pendlujících oběma směry mezi Luxorem a Asuánem, a v 7,00 hod ráno procházelo kontrolou vstupenek najednou téměř 3.000 turistů. Někteří průvodci museli chránit členy svých výprav před drzými a nevychovanými Japonci vlastními těly...
Kom Ombo doslova znamená "zlatý kopec" a začalo se mu takto říkat až za Ptolemaiovců, protože se toto místo nacházelo na cestě, kudy proudilo zlato z jihu a taky se tady zpracovávalo. Jeho původní název byl Núbit.
Chrám v Kom Ombo začal stavět Ptolemaios V. a dokončil jej až Ptolemaios XII. Neos Dionýsos, což už bylo v římské době. Jedná se tedy o jeden z posledních chrámů, postavených ve "faraónském Egyptě", a zároveň jediný, který je zasvěcen dvěma bohům - krokodýlímu bohovi Sobkovi a Haruerovi, což je jedna z podob sokolího boha Hora, zvaná Horus starší.
Tato dvojznačnost chrámu se projevuje v tom, že má dvě hlavní osy, dvě hlavní svatyně a také vstupní pylon má dva portály. Bohu Horovi byla ve starověkém Egyptě věnována řada posvátných míst, protože byl patronem faraónů, Sobkovi je tento chrám zasvěcen zejména proto, že naproti se nachází ostrov, který byl v minulosti plný krokodýlů.
Stavba je postavena z kamene, který se v této oblasti nenachází a musel sem být dopraven. Na některých kamenných blocích můžeme vidět díry, do nichž byly zasazeny klíny, zajišťující jejich přepravu. Ty byly později zaplněny dřevem a zároveň tlumily otřesy v případě záplav a zemětřesení.
Reliéfy v první sloupové síni zachycují korunovační průvod, ve druhé sloupové síni je znázorněna zkouška panovníka, k níž docházelo vždy po 30 letech (tzv. slavnost heb-sed) a jelikož se jedná o chrám z ptolemaiovského období, najdeme zde rovněž portrét Kleopatry.
V jedné z bočních předsíní je vysvětlen princip egyptského kalendáře, který se lišil od kalendáře astronomického a sloužil pro plánování polních prací. Egyptský a astronomický kalendář se sešly jednou za 1460 let. Hodně to připomíná dvojitý kalendář starých Mayů, žijících v tu dobu na druhé polovině zeměkoule.
O perfektních technických znalostech egyptských kněží svědčí také podzemní "budky" na druhém nádvoří, které byly součástí dokonalého akustického systému, díky němuž naháněli posluchačům husí kůži při svých kázáních.
Poblíž stojící studna zase sloužila jako nilometr a podle výšky vody se dokonce stanovovalo, jaká bude toho roku úroda a tím také výška daní.
Na stěnách vnější chodby najdeme také vyobrazení chirurgických nástrojů (včetně Isis na gynekologickém křesle). Tato část je zasvěcena Imhotepovi, kterého známe především jako stavitele Džoserovy stupňovité pyramidy. Ve skutečnosti to byl ale velice osvícený muž, který se vyznal v řadě vědních oborů a po 2000 letech byl prohlášen také patronem lékařů. Ve výklenku svatyně stála zřejmě jeho soška.
Součástí lékařských znalostí byla rovněž mumifikace. Ve starém Egyptě se nemumifikovali pouze faraóni a vysocí hodnostáři, ale také posvátná zvířata, která byla symbolem bohů. Patřil mezi ně samozřejmě také krokodýl a jelikož je chrám v Kom Ombo zasvěcen krokodýlímu bohovi Sobkovi, není překvapením, že zde bylo nalezeno několik jejich mumií. Tři zachované schránky s mumiemi krokodýlů včetně jsou dnes uloženy v malé Hathořině svatyni.
Odplutí komplikovali nervózní kapitáni, kteří se snažili dohnat získané zpoždění na úkor turistů a trvali na tom, že musí vyplout z Kom Ombo přesně v 8,00 hod. Jelikož lodě parkují u mola ve více řadách, musíte projít několika předchozími, než se dostanete na tu svou - ty už ovšem byly v tuto chvíli zamčené...
Život ve starém Egyptě se soustřeďoval zejména do okolí hlavního města, jinak byla celá země víceméně vesnice se sporadicky rozmístěnými staveními podél Nilu - což zůstalo prakticky dodnes. Výjimku tvořilo pouze pár významných obchodní středisek, k nimž patřil také Asuán.
Asuán ležel na obchodních stezkách, kudy proudila zejména slonovina a kůže z jižních afrických států na sever. Známé byly také staré asuánské žulové lomy. Právě zde se těžil kámen, který byl použit na většině dnes obdivovaných egyptských staveb včetně pyramid, chrámů a obelisků.
Královna Hatšepsut, která vládla v polovině 15.století př.n.l., sem poslala za tímto účelem výpravu svých kameníků dokonce dvakrát. Poprvé dovezli materiál na dva obelisky, postavené v Karnaku. Jeden z nich, vysoký 31 metrů, tam stojí dodnes.
Královna však chtěla postavit ještě větší - nejvyšší obelisk ve své době. Dokončený by měl 42 metrů, základnu o rozměrech 4,3 x 4,3 metru a podle propočtů by vážil 1100 tun. Ten však zůstal nedokončený a v této podobě jej můžeme stále spatřit v asuánském královském lomu.
Všechny egyptské obelisky jsou vytvořeny z jednoho kusu kamene, který byl dopraven v surovém stavu po Nilu - zřejmě se čekalo, až se řeka rozvodní a hladina dosáhne až k lomu. Výzdoba se prováděla až na místě určení.
Jakým způsobem se však kámen ze skály vylamoval, není přesně známo. Nejpravděpodobnější se jeví varianta, že dělníci podél kvádrů navrtali díry, do nichž zatloukli dřevo, které se pak polévalo vodou, aby nabobtnalo a kamenný blok odlomilo.
Někdy se stalo, že se kámen rozlomil na nesprávném místě nebo se v něm objevila puklina. Původní obelisk byl buďto později rozlámán na stavební kámen nebo zůstal ležet na svém místě. To je také případ nedokončeného obelisku královny Hatšepsut, který díky umístění trhliny ani nebylo možno zmenšit.
Moderní město Asuán se rozkládá na východním nilském břehu, ze zdejších staveb stojí však za zmínku pouze Koptská katedrála, Nubijské muzeum a hotel Old Cataract, v němž napsala Agatha Christie svou detektivku Smrt na Nilu. Ve vytěžené části královského lomu byl v 11.století založen Fátimovci muslimský hřbitov.
Asuánská přehrada se stavěla ve dvou etapách. Stará přehrada byla dokončena již roku 1901. Protože však nestačila zachytit veškeré vlny, které způsobovaly nilské povodně, byla v 60.letech za sovětské pomoci vystavěna nová Velká asuánská přehrada, zvaná též Násirova přehrada podle tehdejšího prezidenta. Násirovo jezero je dnes dlouhé 510 kilometrů a dosahuje hloubky 180 metrů.
Některé z chrámů se octly pod vodou již po stavbě Staré přehrady, resp. byly chvíli pod vodou, chvíli nad vodou podle momentální výšky hladiny. To je také případ Chrámu bohyně Isis na ostrově Philae. Protože po vytvoření nové přehrady by byl pod vodou již neustále, bylo rozhodnuto o jeho přestěhování na 300 metrů vzdálený ostrov Agilkija. Tato operace proběhla v letech 1974-80 pod dohledem UNESCO a na závěr byl také jeho tvar dotvořen podle původního ostrova.
Chrám je zasvěcen bohyni Isis (řecky Eset), manželce boha Osira a matce Hora, která bývá znázorňována s korunou ve tvaru kravských rohů, mezi nimiž je umístěn sluneční kotouč. Poblíž původního ostrova Philae se nacházel posvátný ostrov Biga, považovaný za jedno z pohřebišť Osira, kam však měli přístup pouze nejvyšší kněží. Obyčejní lidé jezdili provádět své obětiny právě na Philae, aby jej alespoň měli na dohled.
Stavba chrámu byla zahájena kolem roku 350 př.n.l., některé části (například výzdobu vnější chodby) však dodělávali až římští císařové. Rovněž sloupy na kolonádě na hlavním nádvoří jsou řeckořímské a jedná se o tzv. sloupy se složenými (neboli kompozitními) hlavicemi.
Nejstarší částí chrámu je Síň bohyně Hathor, kterou dal vybudovat Nachtnebef II. ve 4.století př.n.l.. Sloupy, které ji podpírají, nesou tvář bohyně Hathor, manželky Hora.
Reliéfy na vstupním pylonu, stejně jako na hlavním chrámovém nádvoří, zachycují příběh Isis a Osira a zrození jejich syna Hora, které známe už z chrámu v Edfu. Po levé straně se nachází Mammisi, tzv. Dům zrození, zasvěcený právě okamžiku, kdy Isis s pomocí své sestry Nebthet sesbírala Osirovy kousky a vdechla mu život, aby ji mohl oplodnit.
Část reliéfů v hlavní sloupové síni byla odtesána a doplněna křesťanskými symboly, do zdi byl vysekán oltář. Uprostřed hlavní svatyně bohyně Isis je obětní kámen, na němž stávala posvátná bárka.
Stavby u vody pocházejí z pozdějšího období a jsou dílem římských císařů, kteří si toto místo rovněž zamilovali. Jedná se zejména o Hadriánovu bránu, Diokleciánovu bránu a Augustův chrám. Hadriánova brána na sobě nese vůbec poslední egyptské hieroglyfy, pocházející z roku 394 n.l.
Stěny další Hathořiny svatyně zdobí reliéfy hudebníků a tanečníků. Trajánův kiosek se 14 sloupy pak patří k posledním stavbám, které byly na ostrově vybudovány. Fresky znázorňují císaře, kadícího před Isis s Osirem.
Romantickou atmosféru Asuánu dotvářejí místní plachetnice, zvané feluky. Krátce před západem slunce se také my vydáváme na projížďku po Nilu.
Asuán byl založen poblíž prvního nilského kataraktu, tedy peřejí, kterých je na Nilu celkem šest - ty ostatní se však nachází na území Súdánu a Etiopie. Ani první nilský katarakt dnes už vlastně neexistuje, protože jej pohltila Asuánská přehrada.
Jižně od Asuánu se rozkládala Nubie, kterou Egypťané občas ovládali. První faraóni o ni však nejevili větší zájem, ten se objevil teprve poté, co byla v Nubii objevena naleziště zlata. Cílem nájezdů panovníků Staré říše do sousedních zemí vlastně nikdy nebylo získání území, podnikali pouze krátkodobé výboje za účelem získání otroků a dobytka.
V roce 30 př.n.l. se Egypt stal součástí Římské říše a poslední římská posádka sídlila právě v Asuánu na ostrově Elefantina. Do svého opevnění zahrnuli Římané také původní Chnumův chrám, založený ve 4.století př.n.l. Bůh Chnum podle legendy pracoval s hrnčířským kruhem a z bláta uhnětl také první lidi a zvířata.
Navečer se vracíme na ostrov Philae. Představení "světlo a zvuk" probíhá v Egyptě celkem na třech místech - u pyramid v Gíze, v karnackém chrámu a na ostrově Philae. Právě představení v Chrámu bohyně Isis na ostrově Philae se odlišuje tím, že při něm nesedíte na jednom místě, ale procházíte postupně celým chrámem a ve hře, popisující opět bájný příběh bohů Osira, Isis a Hora, účinkují přímo jednotlivé obrazy a reliéfy.
Abú Simbel leží ještě 280 kilometrů na jih od Asuánu, téměř na súdánských hranicích. Skalní chrámy, které dnes stojí na břehu Násirova přehradního jezera, však před 3500 lety vznikly na nilském břehu ve zcela pusté krajině. Proč se Ramesse II. rozhodl postavit je právě tady?
Jedním z důvodů může být to, že faraón se zde nechává zobrazovat bezmála jako bůh, což by mu například u kněží v Karnaku neprošlo. Další teorie říká, že tato mohutná stavba, která se před překvapivými cestovateli najednou objevila, měla být varováním pro Nubijce.
Ramesse II. postavil za dobu své vlády v Egyptě celkem 7 chrámů, jeho skalní chrám v Abú Simbel je však ze všech největší. Průčelí je široké 35 metrů a vysoké 30 metrů a zdobí jej čtyři kolosální sochy sedícího faraóna a jeho manželky Nefertari, vysoké 20 metrů. U nohou jim stojí mnohem menší sochy některých z 200 Ramessových dětí.
Sloupová síň je podpírána 10 metrů vysokými sloupy a sochami Ramaesse II. Reliéfy na levé straně znázorňují krále, přinášejícího obětiny bohům a také předání zakládacích listin chrámu. Díky nim víme, že k jeho otevření došlo ve 24.roce faraónovy vlády (jednotlivé roky se ve starém Egyptě nečíslovaly, ale určovaly se podle významných událostí a skutků panovníků).
Celá pravá strana hypostalu je věnována bitvě u Kadéše, k níž došlo v roce 1274 př.n.l. a jednalo se o jednu z nejvýznamnějších bitev starověku. Faraón je zde zobrazován na válečném voze v doprovodu svých synů a jak kosí své nepřátele a to i přesto, že na rozdíl od některých svých předchůdců Ramesse II. nikdy Chetitskou říši nedobyl a bitva u Kadéše skončila remízou. Reliéfy však mají vysokou uměleckou hodnotu a právě v případě faraóna na válečném voze se objevují první pokusy o zachycení pohybu, tedy jistý druh animace.
V zadní svatyni jsou umístěny čtyři sochy, představující Ptaha, Amona Re, Ramesse II. a Reharachteje. Faraón tady tedy již bez skrupulí zařadil sám sebe přímo mezi bohy a navíc dochází dvakrát ročně v této místnosti ke zvláštnímu úkazu, při němž ranní sluneční světlo osvětluje nejvíce právě sochu Ramesse II. Tento jev nastává 22.února a 22.října, což je den Ramessova narození a korunovace, a zůstal zachován i po přestěhování chrámu (pouze se posunul o den dopředu).
Druhý chrám je zasvěcen bohyni Hathor a Ramesse II. jej věnoval královně Nefertari. Po bitvě u Kadéše byla totiž mezi Egypťany a Chetity podepsána mírová smlouva, jejíž součástí byla také úmluva, že egyptský faraón pojme za choť chetitskou princeznu. Aby se Ramsess II. alespoň trochu ospravedlnil své první manželce, kterou velmi miloval, dal jí v Abú Simbel postavit chrám poblíž svého.
Hathořin chrám je o něco menší, také sochy v průčelí jsou vysoké "pouze" 10 metrů. Hypostylovou síň podpírá 6 sloupů s podobou Hathor. Obrazy na stěnách jsou tentokrát více božské - bohyně Hathor a Isis zde například nasazují korunu Nefertari. Reliéf Hathor jakožto "božské krávy" byl původně zdoben zlatem.
Koncem 60.let, když se stavěla Asuánská přehrada, hrozilo, že chrámy v Abú Simbel stejně jako stovky dalších památek budou zaplaveny a navždy zmizí pod vodou. Přední státy světa se tenkrát spojily a pod patronací UNESCO provedly jedinečnou operaci - celkem 24 chrámů bylo přeneseno, aby se neocitly pod vodou.
Prioritou při tom byla záchrana Ramessova chrámu v Abú Simbel. Celý chrám byl rozřezán na tisíce několikatunových bloků a v průběhu let 1963-1972 byl přemístěn o 63 metrů výš. Archeologové se snažili o to, aby pohled z vody na oba chrámy, zasazené ve skále, zůstal stejně ohromující, a proto byl nad nimi vytvořen umělý kopec. Celou váhu zeminy nese vlastně ohromná kopule, vztyčená nad chrámy.
Chrámy byly sestaveny pouze z původních bloků a byly přesunuty také se všemi svými nedostatky - včetně odloupnuté vrchní části jedné ze soch, která byla poničena při zemětřesení již ve 2.století př.n.l. Menší chrám již přenášeli samotní Egypťané, takže spáry mezi jednotlivými bloky po jeho sestavení nejsou tak přesné.
Při zpáteční cestě Nubijskou pouští jsme narazili na fata morgánu, což údajně není v této oblasti vůbec neobvyklý jev. Fata morgánu způsobuje horký vzduch nad pouštním pískem, v němž se zrcadlí obraz krajiny, která se ve skutečnosti nachází daleko odsud. V našem případě jsme uprostřed pouště spatřili několik lagun i s palmami na jejích březích, přičemž jsme věděli, že se v těchto místech nenachází nic jiného než písek. Nejedná se tedy o žádnou halucinaci, fata morgána je optický jev a je dokonce možno ji zachytit na fotoaparát.
Na západním břehu Nilu se dnes nachází nubijské vesnice. Nubijci obývali původně rozlehlý kraj jižně od Asuánu, který zasahoval do Egypta a Súdánu. Dnes je celá tato oblast pod vodou, protože musela ustoupit stavbě Asuánské přehrady a 800.000 Nubijců bylo nuceno opustit své domovy.
Někteří odešli do měst nebo do sousedních států, řada z nich však zůstala v Asuánu, kde vznikly nové vesnice, v nichž chtěli pokračovat ve svých tradicích, aby tak nezanikla celá nubijská kultura. Snaha po snadném výdělku však vedla k tomu, že dnes tato místa připomínají spíš sepermarket se suvenýry...
Škola je dnes prázdná, protože je středa. Nevíme, proč zrovna ve středu Nubijci do školy nechodí - bylo nám prostě řečeno, že "je středa". Ostatně pracovat jsme taky nikde nikoho neviděli a celá vesnice je jako vylidněná.
Plachtou nade dveřmi jsou označeny domy, v nichž někdo podnikl pouť do Mekky. Na dece je znázorněn rovněž dopravní prostředek, který k tomu použil. Jelikož to ve většině případů bylo letadlo, hádáme, že prodej suvenýrů a bakšiš od turistů docela vynáší.
Za vesnicí pak nasedáme na velbloudy a vydáváme se na cestu do pouště. Klášter sv.Simeona vypadá spíš jako pevnost a fungoval až do 12.století, kdy jej vyplenil Saladin.
Obloukem jsme se dostali opět k Nilu a z velbloudů sesedáme pod mauzoleem Aga Chána. Sultán Aga Chán patřil ve své době k nejbohatším mužům světa a jeho mauzoleum bylo postaveno v roce 1959 z bílého mramoru, čímž má připomínat slavný Taj Mahal.
Kitchenerův ostrov je pojmenován po důstojníkovi, který potlačil povstání v Súdánu. Ze svých výprav přivezl semena rostlin a stromů, která na svém ostrově zasadil, a dnes se zde nachází rozsáhlá botanická zahrada.
Z feluky lze spatřit také hrobky na západním břehu. Jedná se o místo posledního odpočinku významných hodnostářů a správců Horního Egypta, některé z nich pocházejí už z doby Staré říše.
V posledních dnech jsme vystřídali několik dopravních prostředků - kromě autobusu, malé loďky a velké lodě to byla taky koňská bryčka nebo velbloudi a nyní je před námi noční cesta vlakem do 1000 kilometrů vzdálené Káhiry...
Sjednocením Egypta na počátku 4.tisíciletí př.n.l. začíná období faraónů. První dynastie se udržela u moci 200 let a jednalo se většinou o panovníky z Horního Egypta. Král Narmer, který pocházel z Abydu, založil nové hlavní město Memfis. Jeho nekropole se nacházela na druhém břehu Nilu a je zde pochováno celkem šest dynastií.
Stará říše, do níž počítáme 3. až 6.dynastii, je charakteristická tím, že si faraóni jako své posmrtné příbytky stavěli pyramidy. Souvislý pás pyramid se táhne z Gízy přes Abúsir, Sakkáru a Dahšúr až do Médúmu v délce několika desítek kilometrů.
Gíza je dnes prakticky městskou částí Káhiry a hrobky faraónů 4.dynastie jsou ty největší a nejslavnější - Cheopsova, Chefrenova a Menkaurova pyramida. Všechny přitom vznikly kolem roku 2500 př.n.l. v průběhu necelých 100 let.
Pyramidy byly pravděpodobně vyloupeny už v prvním přechodném období, přestože všechny byly původně celé obloženy leštěnými vápencovými deskami, které měly maskovat skutečný vchod. Toto obložení bylo zničeno v následujících staletích, zejména v arabské době, kdy byl vápenec použit na podlahy mešit nebo prostě rozdrcen na vápno. Z celého obložení dnes zbývá pouze "čepička" na druhé pyramidě.
Cheopsova (Chufuova) pyramida byla až do stavby Eiffelovy věže nejvyšší stavbou na světě. Její původní výška byla 146,5 metru Dnes je vysoká 137 metrů a na vrcholu se nachází plošina o velikosti 10 m2.
Vchod do pyramidy je orientován na sever, stejně jako u ostatních pyramid. Hrobka je tady však uvnitř stavby, zatímco u ostatních byla většinou pod zemí. Otvor, kterým se dnes vchází do pyramidy, byl vytvořen Araby v 10.století. Od vchodu vedou dovnitř dvě chodby. První ústí do podzemní komory, druhá míří ke druhé komoře a pak Velkou galerií do královské hrobky se sarkofágem. Obě chodby jsou spojeny úzkou šachtou.
Faraónovo tělo se ovšem nikdy nenašlo, takže není jisté, zda byl ve své hrobce vůbec uložen. Způsob vlády a výstavba monumentální pyramidy totiž musely zemi značně vyčerpat, takže si nadělal zřejmě spoustu nepřátel.
Pyramidu tvoří 2,5 miliónu kamenných bloků o průměrné váze 2 tuny, které byly zřejmě nahoru tahány na dřevěných saních po hliněných rampách. Některé bloky měly téměř 20 tun a stavba musela být navíc rovnoměrně zatěžována, aby samotná pyramida nerozdrtila pohřební komoru.
Způsob stavby Cheopsovy pyramidy není přesně znám, podle zápisků starověkého historika Herodota však trvala celkem 30 let (z čehož 10 let bylo věnováno přípravným pracem a úpravě terénu) a podílelo se na ní milión lidí.
Cheops byl podle Herodota velice krutý panovník a v době, kdy se nepracovalo na polích, zapojil do stavby své pyramidy všechny obyvatele. Jednu z dcer dokonce poslal do nevěstince, kde si nechávala platit kamennými kvádry, které použil na stavbu. Poslední dělníky pak nechal údajně popravit, aby nevyzradili vstup do hrobky.
V jámách vedle pyramidy byly nalezeny tři posvátné bárky, určené pro plavbu faraóna do podsvětí. Jednu z nich si lze prohlédnout v nedávno otevřeném Muzeu sluneční bárky.
Na východní straně pyramidy se nachází tři malé pyramidy, určené pro faraónovy manželky (hrobka královny Henutsen je dokonce přístupná veřejnosti) a rozvaliny Cheopsova zádušního chrámu.
Na západní straně se rozkládá rozlehlé pohřebiště, kde jsou uloženi úředníci 5. a 6.dynastie. Významným a věrným hodnostářům bylo dovoleno po své smrti spočinout v blízkosti svých faraónů.
Chefrenova (Rachefova) pyramida je vysoká 134 metrů (původně 137 m) a zdálky vypadá dokonce ještě větší než Cheopsova, což je způsobeno tím, že je postavena na mírném vršku. Jako jediná si alespoň na svém vrcholu zachovala zbytky původního obložení.
Menkaurova (Mykerinosova) pyramida má 60 metrů (původně 67 m). Říkalo se jí také "barevná", protože byla obložena pláty z červené žuly a bílého mramoru. Nejlépe se tady zachovaly tři satelitní pyramidy, určené pro manželky a dcery.
Před pyramidami stojí Velká sfinga - tvor se lvím tělem a lidskou hlavou. I když je sfinga ženského rodu, jedná se pravděpodobně o zpodobnění samotného faraóna Chefrena, tedy "majitele" prostřední pyramidy. Je však také docela dobře možné, že tady sfinga byla už dávno před pyramidami.
Sfinga, střežící vstup do chrámu, je 20 metrů vysoká a 67 metrů dlouhá a dívá se na východ. Mezi svými tlapami svírá stélu z doby Thutmose IV., panovníka 18.dynastie, který pod ní ještě jako mladý princ usnul a zdál se mu sen o tom, že mu sfinga daruje egyptský trůn, pokud z ní odstraní navátý písek.
Velká sfinga byla v minulosti častokrát zasypána pískem natolik, že například Herodot se o ní vůbec nezmiňuje. Různé názory panují také na to, kdy přišla o falešné vousy a o svůj nos. Podle jedněch to mají na svědomí Napoleonovy vojáci, kteří si ze sfingy udělali střelecký terč, druzí to připisují Arabům, kteří neuznávají zpodobňování jakýchkoliv bytostí.
Vedle Chrámu sfingy se nachází také Chefrenův údolní chrám, který je spojen s jeho pyramidou. Údolní chrámy byly součástí každé pyramidy, tento je však ze všech nejzachovalejší. Postaven byl z kamenných bloků, vytěžených přímo na místě. Menší hrobky po stranách byly určeny pro královské hodnostáře.
V poledne se zastavujeme ještě v papyrovém institutu. Papyrus (přesněji řečeno šáchor) dnes roste přirozeně již pouze na území Súdánu. Jeho stvoly se nařežou na tenké plátky, které se vyluhují a z nich se pak skládají jednotlivé listy. Po jejich usušení a vylisování je místní umělci popisují hieroglyfy a malují na ně egyptské výjevy. Prví papyry se objevily v Egyptě přes 5 tisíci lety, pravé i falešné papyry nás však provází prakticky po celou dobu cesty po Egyptě...
Káhira je sice stará už přes 1000 let, vzhledem k historii Egypta je to však docela mladé město, které vzniklo teprve v arabském období.
Arabové se do Egypta dostali v 7.století a z arabských panovnických rodů stojí za zmínku zejména Fátimovci, kteří odvozují svůj původ přímo od dcery proroka Mohammeda. V roce 1171 pak dobyl tuto zemi Saladin a od poloviny 13.století ovládali Egypt s přestávkami Mamelukové, potomci bývalých otroků ("mameluk" doslova znamená "ten, kdo je vlastněn").
Fátimovci vládli Egyptu v 10. a 11.století a v roce 969 založili severně od bývalé římské pevnosti Babylon osadu al-Káhira (rovná se "vítězná"), která se postupně rozrostla v dnešní hlavní město. V současné době má Káhira téměř 20 miliónů obyvatel a dál rozprostírá svá chapadla do pouště jako chobotnice.
Centrem dnešní Káhiry je náměstí Tahrír (Mídán Tahrír), kde stojí také Egyptské muzeum. Egyptské muzeum otevřel v roce 1863 francouzský archeolog Auguste Mariette, vlnu zájmu o egyptskou historii však zahájil jiný Francouz - Napoleon.
Napoleon se vylodil v roce 1798 poblíž Alexandrie a Mameluky porazil v bitvě u gízských pyramid. Zdržel se zde se svými vojáky sice pouhé tři roky, přivezl však vědce a malíře, po zveřejnění jejichž obrázků vzrostl v Evropě značně zájem o egyptské památky a vznikla egyptologie.
Muzeum je velice přehledně uspořádáno. Hned za vchodem vidíme kopii Rosettské desky, která se stala klíčem k rozluštění hieroglyfů, protože obsahovala tentýž text také v démotickém a řeckém písmu (její originál je nyní umístěn v Britském muzeu v Londýně).
V přízemí jsou památky seřazeny chronologicky podle jednotlivých dynastií, většina prvního patra je věnováno pokladům, nalezeným v Tutanchamonově hrobce. V mezipatře si lze pak za 100 LE (cca 400 Kč) prohlédnout mumie egyptských faraónů.
Pyramidy v Gíze jsou sice největší a nejslavnější, nejsou však nejstarší. Za nejstarší je považována stupňovitá pyramida krále Džosera, panovníka 3.dynastie, která stojí v Sakkáře.
První vládcové sjednoceného Egypta si nechávali dokonce stavět hrobky dvě - jednu v Horním a jednu v Dolním Egyptě, aby symbolicky vyjádřili spojení těchto zemí. Tehdejší hrobky měly tvar mastaby, což doslova znamená "lavice". Vynalézavý architekt Imhotep potom postavil těchto lavic na sebe šest a vytvořil tak pro krále Džosera první stupňovitou pyramidu.
V tu dobu také začíná stavba zádušních chrámů. Kromě areálu Džoserovy pyramidy zde proto najdeme ještě další pohřební komplexy panovníků 3.-6.dynastie, takže Sakkára dnes tvoří vůbec největší archeologické naleziště v celém Egyptě.
Panovníci 5. a 6.dynastie stavěli rovněž pyramidy. Ty byly sice podstatně menší, na rozdíl od předchozích byly však některé z nich popsané dekorativními hieroglyfy. V pyramidě Unase (Venise), posledního krále 5.dynastie, se poprvé objevují tzv. texty pyramid, což jsou modlitby a zaklínadla, která mají ochraňovat krále na onom světě.
Unasova (Venisova) pyramida je vysoká 43 metrů a byla postavena kolem roku 2360 př.n.l. Pyramida leží jižně od Džoserova areálu a vede od ní vzestupná cesta, mířící do Memfisu. Podél této cesty se nachází téměř 200 mastab a hrobek, z nichž některé byly odkryty teprve nedávno.
Šachtové hroby, hluboké 20 až 30 metrů, odpovídají panování posledních dynastií, jejichž vládcové zjistili, že ani v Údolí králů nejsou jejich hrobky bezpečné před lupiči. Šachty byly vytesány ve skále a poté, co byl na dno spuštěn sarkofág, byly zasypány pískem. Zloději se k němu tak nemohli dostat, ani kdyby vykopali boční šachtu, protože by jim neustále padal na hlavu další a další písek.
Inefert byl prvním ministrem v období 5.dynastie, jeho hrobka pochází z roku 2430 př.n.l., skládá se přibližně z 5-6 místností, zdobených barevnými freskami, na konci se nachází tzv. falešné dveře. Takovéto dveře byly součástí většiny hrobek - dveře nikam nevedly a pouze úzká štěrbina sloužila pro odchod duše.
Podobné uspořádání a výzdobu má rovněž hrobka Unasova syna prince Unase Ankta, pocházející z období kolem roku 2400 př.n.l.
Od hrobky nejvyššího Unasova kněze, spadající do stejné doby, nám nejdříve musí strážný odklidit odpadky. Na přijímání bakšiše se najde v Egyptě vždycky dost rukou, s úklidem je to o něco horší.
Poblíž brány na konci cesty, vedoucí k Unasově pyramidě, se nachází Chenuova hrobka, nejvyššího kněze a prvního ministra jednoho z panovníkům 6.dynastie.
Na rozlehlém nádvoří před Džoserovou pyramidou probíhala slavnost heb-sed, což byl obřad, který se konal jednou za 30 let a panovník při něm musel dokázat, že je dosud schopen vládnout. Jednalo se o celkem náročnou fyzickou zkoušku - faraón musel čtyřikrát oběhnout dvůr, který symbolizoval hranice Egypta, a poté podstoupit zápas s býkem. Pokud neuspěl, byl zabit.
Džoserova pyramida má šest pater a postavena byla kolem roku 2630 př.n.l. Podle odhadu na ní pracovalo 10.000 dělníků po dobu 20 let. V nejnižším stupni se nachází královská hrobka a labyrint chodeb, spojených šachtami. Její stavitel Imhotep byl nejen výborným architektem, ale také matematikem, lékařem a astronomem a jedním z nejvyšších králových hodnostářů.
Špehýrkou v jedné z místností zádušního chrámu lze spatřit také jeho sedící sochu panovníka - jedná se vlastně o nejstarší kamennou sochu na světě (originál je vystaven v Egyptském muzeu). Socha je z vápence a jelikož zobrazuje krále Džosera v životní velikosti, můžeme si udělat reálnou představu o tom, jak byli staří Egypťané velcí (nebo spíš malí).
Další významná část sakkárského areálu se rozkládá kolem Tetito pyramidy a najdeme zde především hrobky z období 6.dynastie. Za nejhonosnější z nich bývá považována Mererukova mastaba.
Mereruka byl prvním inspektorem, vezírem a zeťem Tetito. Jeho mastaba se skládá ze 30 místností, které údajně kopírují schéma princova paláce. Stěny zachycují lovecké a rybářské výjevy, ale také trestání dlužníků a neplatičů daní. V největší síni je umístěna socha Mereruky, vystupujícího z falešných dveří.
Hned vedle se nachází Kagemniho mastaba, nejvyššího kněze faraóna Tetiho. Na stěnách jsou znázorněny opět lovecké výjevy, doplněné tentokrát naturalistickými scénami z jatek.
Tetiho pyramida, zakladatele 6.dynastie, patří rovněž k tzv. "mluvícím pyramidám", zdobených dekorativními hieroglyfy, které se staly předzvěstí pozdějších maleb ve skalních hrobkách faraónů Nové říše. Strop pohřební komory je tady dokonce pomalován hvězdami.
Memfis založil podle legendy bájný král Meni kolem roku 3100 př.n.l. krátce po sjednocení Horního a Dolního Egypta. Historické prameny potvrzují jeho existenci v období panování 3.dynastie, konkrétně krále Džosera, kdy je hlavním městem Staré říše.
Původní název města byla Mennof-Rá a jeho vrchol nastává za 6.dynastie, kdy se stal kultovním obřadním místem boha Ptaha, jemuž byl také zasvěcen největší chrám.
Stará říše trvala přibližně do roku 2200 př.n.l., kdy dochází k úpadku Egypta a následuje stoleté přechodné období, v němž byl stát nejednotný a jednotlivá území spravovali místní vládcové. Další proces sjednocování zahájil thébský vládce Mentuhotep a dokončil jej jeho syn Mentuhotep II., který založil 11.dynastii. Hlavním městem se v tu dobu sice stávají Théby, Memfis si ale ponechává místo administrativního a obchodního centra říše až do konce faraónského období.
Nálezy fragmentů z této doby, zejména 18. a 19.dynastie, jsou taky bohužel to jediné, co se v Memfisu dochovalo. Z památek na Starou říši nezbylo vůbec nic.
Zachráněné sochy, kamenné reliéfy, sarkofágy a alabastrové mumifikační stoly jsou dnes umístěny v muzeu pod širým nebem. Alabastrová sfinga, pocházející z časů Amenhotepa II., střežila původně vstup do Ptahova chrámu, v němž byli korunováni faraóni. Sfinga je vysoká 5,5 metru, dlouhá 8 metrů, váží 80 tun a je vytesána z jednoho kusu alabastru.
Dalším významným memfiským nálezem jsou dvě kolosální sochy Ramesse II. z růžové žuly. Jedna z nich stála donedávna před káhirským hlavním nádražím, druhá je umístěna tady ve speciálním pavilónku. Socha byla původně vysoká 13 metrů (momentálně je uřezaná v kolenou), na šerpě, na broži a na opasku je vytesáno faraónovo jméno.
Dahšúr leží 20 kilometrů jižně od Sakkáry a dominují mu dvě Snofruovy pyramidy. Faraón Snofru, zakladatel 4.dynastie, již sice předtím postavil pyramidu v Médúmu, ta byla ovšem stupňovitá. V Dahšúru se rozhodl postavit první skutečnou pyramidu, tzn. ve tvaru jehlanu.
První pokus mu tak úplně nevyšel - Lomená pyramida (tzv. Snofruova jižní pyramida) nebyla přesně podle jeho představ, protože teprve v průběhu stavby se zjistilo, jaký sklon musí svírat stěny pyramidy, aby se nezřítila vlastní vahou.
Lomená pyramida je vysoká 105 metrů (původně měla mít 128,5 metru), délka její strany je 188,6 metru a sklon byl z původních 55 stupňů změněn ve výšce 47 metrů na 43 stupňů.
První opravdovou pyramidou se tak stala až Červená pyramida (tzv. Snofruova severní pyramida), v níž byl také panovník pochován. Červená pyramida je vysoká 104 metry, délka strany je 220 metrů, sklon je od samého počátku 43o. Červená se jí říká kvůli barvě použitého vápence a co se týče objemu, je to druhá největší pyramida v Egyptě. Právě tato stavba pak byla vzorem pro pyramidu Snofruova syna Cheopse a dalších panovníků 4.dynastie.
Vstup do Červené pyramidy se nachází ve výšce 28 metrů, odtud vede 65 metrů dlouhá strmá chodba, na jejímž konci jsou tři komory. První dvě mají přečnělkovou klenbu, která posloužila zřejmě jako předobraz pro tvorbu Velké galerie v Cheopsově pyramidě. Ze druhé komory pak opět stoupají schody vzhůru do třetí, v níž byl umístěn sarkofág s faraónovým tělem. Fotografování je zde sice zakázáno, ale díky naprosté tmě je blesk jedinou možností, jak si můžeme posvítit na to, co vlastně vidíme.
Na východní straně Červené pyramidy se rozkládá Snofruův zádušní chrám, v němž je dnes umístěn také pyramidion, nedávno objevený původní vrchol pyramidy.
Koptská Káhira se rozkládá v místech, kde kdysi stávala římská pevnost Babylon. Římská věž, jediný zbytek této stavby z 1.století, je dnes přímo součástí areálu Koptského muzea.
Koptové jsou vlastně egyptští křesťané. Toto pojmenování jim dali Arabové, aby odlišili původní obyvatele jiného vyznání od muslimů (v jejich jazyce znamená Koptové totéž co Egypťané).
Křesťanství přinesl do Egypta sv.Marek, jeden ze 12 Ježíšových učedníků, a státním náboženstvím bylo v Egyptě vyhlášeno již ve 4.století. Koptově se však oddělili od pravoslavné církve po chalkedonském koncilu v roce 451, který přijal dvojí přirozenost Krista, zatímco Koptové považují Ježíše zároveň za Boha - řadu původních soch egyptských bohů dokonce přijali do svého náboženství, např. Isis s Horem ztotožňují s Madonou, tedy P.Marií s Ježíškem v náručí.
Kostel sv.Jiří je zasvěcen římskému legionáři, který neuposlechl příkaz císaře Diokleciána a nadále šířil křesťanské učení, za což byl nakonec umučen. Dnešní kostel vznikl sice až počátkem 20.století, nachází se však na místě svatyně, která byla zasvěcena sv.Jiří již v 10.století.
Kostel sv.Sergia je zřejmě nejznámějším kostelem v celé zemi, protože se nachází na místě jeskyně, v níž se podle pověsti ukrývala svatá rodina během svého útěku do Egypta. První svatostánek zde vznikl již v 5.století, základy dnešního kostela pocházejí z 10.-12.století a za ta léta jsou již hluboko pod úrovní stávající ulice.
Kostel sv.Barbory vznikl v 11.století na místě starší svatyně a je zasvěcen dívce ze 3.století, kterou její otec ubil za to, že přestoupila na křesťanskou víru.
Synagoga Ben Ezry je nejvýznamnější židovskou svatyní v zemi. Byla postavena ve 12.století na místě kostela z 8.století, většina Židů však opustila Egypt po vzniku Izraelského státu v roce 1948 a po šestidenní válce v roce 1967.
Visutý kostel (arabsky al-Muallaka) je považován vůbec za nejhezčí kostel v Káhiře. Svoje jméno získal díky tomu, že je zavěšen na zbytcích římské brány. Původně vznikl již ve 4.století, obnoven byl po zemětřesení v průběhu 10.-13.století. Tři lodě jsou zakončeny dřevěnými valenými klenbami, přepážky mezi nimi jsou vykládány perletí a slonovinou, mramorová kazatelna je z 11.století.
Jinak se však jedná o veskrze moderní svatostánek - papežovo kázání z Vatikánu zde sledují věřící hromadně na televizní obrazovce nebo na projekčním plátně a ti, co jej zmeškají, si mohou koupit CD nebo DVD...
Citadelu začal budovat arabský dobyvatel Saladin (přesněji Salah al-Din) v roce 1176 a na její stavbu použil rovněž kámen z obložení gízských pyramid (proto se zachovala pouze "čepička" na Chefrenově pyramidě).
Mešita Mohammeda Alího byla postavena v letech 1830-1848 v ryze tureckém stylu a díky jejímu obložení se jí většinou říká Alabastrová mešita. Její kopule nejsou stříbrné, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale jsou pomalované barvou. Uprostřed nádvoří stojí hodiny, které daroval sultánovi francouzský král Ludvík Filip výměnou za luxorský obelisk. Při převozu však byly poškozeny a od té doby nejdou.
Mešita Mohammeda al-Násira ibn Khalúma je jedinou dochovanou mameluckou stavbou uvnitř Citadely. Postavena byla v letech 1318-1335 a její minarety byly obloženy keramickými obklady. Když dal počátkem 19.století sultán Mohammed Alí zbořit všechny mamelucké stavby v pevnosti, tato mešita unikla díky tomu, že byla v tu chvíli používána jako stáje.
Z ochozů Citadely se nabízí také nejhezčí pohled na Starou Káhiru. Směrem ke káhirskému letišti se rozkládá rozlehlé Mrtvé město, což je vlastně obrovský hřbitov. Přístup k tomuto místu je zde však poněkud jiný, než jsme zvyklí u nás. O nedělích a svátcích sem přicházejí pozůstalí a nad hroby svých příbuzných pořádají pikniky. Některé hrobky dosahují rozměrů menších vilek a využívají je také místní bezdomovci a feťáci. Cizincům se proto nedoporučuje do tohoto mohutného komplexu vůbec chodit - řada z nich zde v minulosti beze stopy zmizela.
Mešita sultána Hassana pochází z ranně mameluckého období a částečně byla postavena z peněz lidí, kteří podlehli hladomoru v roce 1348. Její minaret je vysoký 65 metrů a je to vůbec nejvyšší minaret v Káhiře. Vedle stojící mešita ar-Rifáího byla dokončena teprve v roce 1912 a nachází se v ní hrobka krále Farúka a íránského šáha Rézy Páhlavího.
Centrem islámské Káhiry je Chán al-Chalíli, jedna z největších tržnic v celém arabském světě. Slovem chán (nebo také karavanseraj či vakálat) se označovala místa, kde se zastavovaly obchodní karavany a která sloužila jako skladiště, obchody a ubytovny zároveň. Chalíli se mu říká podle podkoního sultána Barkúka, který jej v roce 1382 založil.
Chán al-Chalíli se rozprostírá do všech stran od náměstí Mídán Hussein, pojmenovaném podle mešity al-Hussejníja, která je nejposvátnějším místem pro všechny muslimy v Káhiře a jako jedna z mála není vůbec přístupná nevěřícím. Tato mešita vznikla v roce 1870 na základech původní mešity ze 12.století a uvnitř se údajně nachází hlava mučedníka Hussejna, vnuka proroka Mohammeda.
Jednou z nejstarších částí Chánu al-Chalíli je komplex al-Gúrího, sestávající z mauzolea, medresy a vakalátu. Jeho minaret je rozpoznatelný podle červeného šachovnicového zdiva.
Na okraji bazaru se nachází mešita al-Azhar, nejstarší mešita a nejvýznamnější univerzita ve městě. Univerzita al-Azhar byla založena již v roce 970, tedy krátce po vzniku Káhiry, a střediskem islámské vzdělanosti zůstala rovněž po svržení Fátimovců.
Do mešity vstupujeme tzv. Branou holičů, která získal svoje pojmenování díky tomu, že zde byla vyholena dohola hlava nově příchozím studentům. Modlitebna byla v polovině 18.století rozšířena o čtyři arkády, takže dnes obsahuje několik mihrábů. Minarety pocházejí z let 1340, 1469 a 1510.
Komplex Bén al-Kasrén je středem bývalé fátimovské Káhiry, založené v roce 969, a na místě dvou původních fátimovských paláců, po nichž je pojmenován, dnes stojí tři mamelucké medresy. Nejstarší je jižní medresa sultána Kalaúna z roku 1279, kterou budovali křižáci, proto má téměř gotickou fasádu. Následuje medresa a mauzoleum sultána Mohammeda al-Násira, který vládl Egyptu přes 40 let a postavil v Káhiře na 200 staveb (nejznámější je jeho mešita v Citadele). Poslední je medresa sultána Barkúka, postavená v letech 1384-86.
Alexandrie je vzdálená od Káhiry 210 kilometrů a dnes je to druhé největší město v Egyptě. Hlavním městem říše byla v době Alexandra Velikého a Ptolemaiovců, tedy od konce 4.století př.n.l. až do roku 30 př.n.l., kdy zemřela Kleopatra VII. Mnoho památek na toto období se zde ovšem nezachovalo. Valná většina jich byla zničena vlivem zemětřesení a se sesunutou půdou se ocitl pod vodou také řecko-římský královský palác a legendární maják na ostrově Pharos.
Alexandrii založil Alexandr Veliký v roce 331 př.n.l. a bylo to první ze 12 měst, které neslo jeho jméno. Dokonce známe přesné datum - 7.dubna. Samotný Alexandr ale svoje město nikdy neviděl, protože v roce 323 př.n.l. zemřel v Babylonu. Vybral však architekta, kterým byl Diokratés ze Rhódu.
Alexandrie, ležící na břehu Středozemního moře, měla výbornou strategickou polohu - ze západu ji chránila poušť, z východu rameno Nilu a z jihu Mariotské jezero. Centrem města byla Séma, což bylo náměstí, v jehož středu mělo stát velké mauzoleum. Dodnes se ovšem neví, kde bylo Alexandrovo tělo nakonec uloženo ani kde Séma vlastně ležela.
V 7.století př.n.l. se dostávají do Egypta Asyřané a v 6.století př.n.l. jej dobývají Peršané. Alexandra Velikého proto vítali Egypťané jako osvoboditele a královský místodržící Satrapa jej údajně již čekal s klíčem na palestinských hranicích. Alexandr navštívil věštírnu v oáze Siwa a na základě tamějšího doporučení přijal faraónskou korunu.
Po Alexandrově smrti bylo území říše rozděleno mezi jeho generály. Egypt připadl Ptolemaiovi, který tady měl mnohem větší autoritu než ostatní panovníci na svých podílech.
Ptolemaiovci bývají někdy označováni jako 33.egyptská dynastie a nakonec se ukázalo, že právě tato dynastie vládla zemi nejdéle - celých 300 let. Jejím posledním zástupcem byla Kleopatra VII., která spáchala sebevraždu v roce 30 př.n.l. To už ale defakto byla země součástí Římské říše.
Alexandrie se stala hlavním městem římské provincie Aegyptus (přestože největší římská posádka sídlila v pevnosti Babylon) a zůstala jím vlastně až do roku 641, kdy zemi dobyli Arabové, kteří založili nové hlavní město Fustát (jeho zbytky dnes leží pod haldou odpadků na okraji Káhiry).
Alexandrie poté začala upadat, zejména kvůli tomu, že zdejší přístav byl postupně zanášen nilskými naplaveninami, takže například v době, kdy zde přistál Napoleon, mělo město pouhých 7.000 obyvatel. Význam mu vrátil až počátkem 19.století sultán Mohammed Alí, který je opět spojil kanálem s jedním z ramen Nilu.
Římské katakomby Kom el-Shuqafa začaly vznikat v 1.století n.l. Nachází se zde celkem 300 hrobek, pouze největší rodinné hrobky však mají reliéfní výzdobu. Římané se nechávali mumifikovat po vzoru Egypťanů, jejich mumie byly ale trochu jiné a na závěr jim umělci na ksicht namalovali obličej.
Součástí katakomb je také triclinium, což je místnost posledního rozloučení, kde pozůstalí hodovali se svými nebožtíky.
Římský amfiteátr Kom el-Dikka pochází ze 2.století. Dochovaly se zde mramorové lavice a část podlahové mozaiky. Divadlo je celkem malé a sloužilo zřejmě k zasedání městské rady. V další části naleziště odkrývají v současné době archeologové mezi paneláky další zbytky lázní, auditoria a římských vil.
V době příchodu Římanů právě soupeřila Kleopatra VII. o vládu se svým bratrem Ptolemaiem XIII. V Římě dochází po smrti Crasa ke konfliktu mezi Pompeiem a Caesarem. Caesar překročil Rubikon, vpochodoval do Říma a se svými vojsky pronásledoval Pompeia, který prchnul do Egypta.
Ptolemaios XIII. se chtěl Caesarovi zavděčit a poslal mu proto Pompeiovu hlavu na uvítanou. Caesarovi se ovšem toto vměšování nelíbilo a postavil se na stranu jeho starší sestry Kleopatry.
Pompeiův sloup, což je 30 metrů vysoký samostatně stojící žulový sloup uprostřed Alexandrie, tedy nemá s Pompeiem vůbec nic společného, protože Pompeius na egyptské půdě nikdy živý nestanul. Sloup vztyčil s největší pravděpodobností teprve císař Dioklecián a významnější než Pompeiův sloup jsou zbytky Serapidova chrámu, který zničili křesťané v roce 391.
V ptolemiovské době se egyptské umění a náboženství již značně prolínalo s řeckými a římskými vlivy. Příkladem je právě bůh Serapis, uctívaný Ptolemaiovci, který se vyvinul z původního kultu božského býka Apise, smíchaného s řeckým Zeusem.
Pevnost sultána Kait Beje pochází z roku 1477 a byla postavena na místě, kde stával slavný alexandrijský maják. Alexandrijský maják dal postavit v roce 280 př.n.l. Ptolemaios II. Filadelfos, byl vysoký podle odhadů 120-150 metrů a jeho světlo svítilo do vzdálenosti 50 kilometrů. Jak vypadal můžeme dnes odhadovat pouze díky mincím s jeho vyobrazením. Po zemětřesení ve 14.století totiž skončil tento div světa definitivně pod vodou.
Maják stál na ostrůvku Pharos, který ležel před přístavem, a již dávno byl spojen s pevninou umělou hrází, zvanou heptastadion (což znamená, že byla dlouhá 7 stadionů).
V těchto místech se nacházel také královský palác Ptolemaiovců. V hloubce 3-4 metrů byly nedávno objeveny jeho zbytky a nějakou dobu se dokonce uvažovalo o tom, že by si je turisté mohli prohlížet při procházce proskleným podvodním tunelem. Z jeho výstavby ale nakonec sešlo kvůli neustálému zanášení této části přístavu pískem.
Pevnost sultána Kait Beje má tři patra a její součástí je rovněž malá mešita. Vnitřní zeď ji obepínala ze tří stran a bylo v ní celkem 34 pokojů.
Mešita Abu al-Abbáse al-Mursího je pojmenována po andaluském světci, který se stal patronem alexandrijských námořníků a rybářů. Byla postavena v roce 1945 a je to největší mešita v Alexandrii.
Náměstí al-Zaghlúl (Mídán Saad Zaghlúl) je pojmenováno po národním hrdinovi, který vedl boj za nezávislost Egypta po 1.světové válce. Dnes mu vévodí socha nacionalistického vůdce, v minulosti zde ovšem stával královský palác, který dala postavit Kleopatra pro Caesara a kde taky zřejmě spáchala sebevraždu.
Ptolemaios I. začal na břehu moře budovat královský palác a také muzeion, což byl komplex zasvěcený múzám. I když se od něj dnes odvozuje název všech muzeí, původní muzeion fungoval spíše jako univerzita.
Ptolemaios založil také knihovnu a do Alexandrie zamířili nejznámější tehdejší učenci, jako byli Archimédes, Hypsiklés, Euklidés nebo Aristerchus ze Samu. Alexandrijská knihovna obsahovala 700.000 papyrových svitků a byla největší knihovnou starověku.
Muzeion fungoval až do konce 4.století, kdy císař Theodosius začal uzavírat pohanské chrámy a školy. Muzeion včetně knihovny Římané vypálili.
Nová budova Alexandrijské knihovny, která byla otevřena v roce 2002, představuje velký odosobněný architektonický komplex, jehož součástí je několik kongresových center, výstavka tiskařských strojů, muzeum vědy a planetárium. Názor Egypťanů na tuto stavbu není jednotný a značná část pochybuje o tom, zda bylo rozumné investovat tolik miliónů do výstavby velkolepého centra vzdělanosti, když například řada egyptských žen je dosud negramotná.
Vnější polokruhový plášť budovy je vytvořen z asuánské žuly, do níž jsou vyryty hieroglyfy a ukázky všech abeced světa. Obrovská prosklená kupole zajišťuje osvětlení několika tisíc pracovních stolků. V knihovně je uloženo 6 milionů svazků, najdeme zde sice také klasické knihy, většinu si však studenti prohlíží ve formě počítačových souborů.
Alexandrie je dnes moderní město a zároveň letovisko. Zdejší pobřežní promenáda, zvaná Corniche, je dlouhá téměř 30 kilometrů a kromě 5 milionů Alexandrovců sem jezdí na pláže také řada Káhiřanů.
Královské zahrady Montaza, založené počátkem 20.století, využívali k rekreaci také egyptští králové. Palác Haramlik dodnes slouží jako letní sídlo prezidenta, v paláci Salamlik je nyní hotel a kasino.
První letoviska se v Egyptě začala budovat před 30 lety, první dva hotely v Hurghádě byly postaveny počátkem 80.let. Hotel Sindbád, kde jsme bydleli před 12 lety, stál tenkrát na samém okraji města - dnes je uprostřed.
Hotelový komplex Golden 5 City, v němž jsme ubytováni letos, leží 20 kilometrů od centra a 5 kilometrů od nejbližší promenády. Řadě zejména ruských klientů to ale vyhovuje, protože v areálu najdou všechno, co potřebují (kromě hotelů o různém počtu hvězdiček a několika bazénů s tobogánem také divadlo, obchody, banku a kadeřnictví), takže za celou dobu pobytu v Egyptě nemusí ani vytáhnout paty ze své "zlaté klece" - dokonce i na pláž je dopraví ze střechy hotelu lanovka...