Peking

(Středa, 12. května 2010)

Letiště Beijing Capital bylo značně rozšířeno při příležitosti Olympijských her. Nové haly byly otevřeny v roce 2008, orientace a doprava mezi nimi zabere pasažérům hodně času, takže je potřeba vždy počítat se značnou trpělivostí a časovou rezervou. Hlavní hala má střechu ve tvaru draka, včetně šupin.

Bydlíme přímo v historickém centru Pekingu, romantickou atmosféru čtvrti hutongů tady však už kromě názvů autobusových zastávek máloco připomíná. Když bylo definitivně potvrzeno místo konání OH 2008, začaly se zdejší úzké uličky měnit na široké třídy a historické památky, pocházející už z mongolského období, jsou dnes obklopeny novou zástavbou.

Bubnová věž a Zvonová věž stávaly na ose, rozdělující město od severu k jihu. Obě věže postavili Mongolové koncem 13.století, po zničujících požárech a povstáních však už prošly několika rekonstrukcemi. Jejich současná podoba pochází z 18.století.

Bubnová věž je vysoká 47 metrů, je pěkně barevná a původně na ní bylo 24 bubnů. Čas se zde oznamoval do roku 1924.

Naproti stojící Zvonová věž je šedá a má výšku 33 metrů.

Chtěli jsme vystoupat na Bubnovou věž a přestože jsme sem dorazili půl hodiny před zavíračkou, máme smůlu - dnes se koná partajní schůze, tak zavřeli dřív.

Peking nebyl přímo spojen se starobylou Hedvábnou cestou a není to dokonce ani tradiční hlavní město Čínské říše. Hlavním městem se stal až v období nomádských kmenů, kteří s Číňany vždy bojovali a častokráte jejich území obsadili.

Ve 12.století to byli Džurčenové, po nich přišli Mongolové. Čingischán dobyl převážnou část Asie a vytvořil do té doby největší světovou říši.

Jeho vnuk Kublajchán ve druhé polovině 13.století přestěhoval hlavní město do Pekingu a začal stavět Císařský palác (dnes stojí na jeho místě Zakázané město). V tu dobu sem také dorazil Marco Polo a díky němu se o Čínské říši, potažmo celé Hedvábné stezce, dozvěděla Evropa.

Tenkrát se ovšem místo jmenovalo Chanbalyk, pojmenování Peking pochází až z období čínské dynastie Ming, která Mongoly vytlačila. Peking znamená „severní hlavní město“, čímž chtěli vyjádřit rozdíl proti Nankingu, tedy „jižnímu hlavnímu městu“, kde sídlili předchozí čínští císařové.

Zbývající domy v uličkách císařského města nyní zabírají čajovny a obchodníci se starožitnostmi. Střechy starých chrámů a paláců mají podobný tvar - hřeben drží ve svých tlamách dvě saně, zajišťující ochranu proti ohni. Rovněž další zvířátka na krovech představují ochranné tvory.

Kublajchán dal vybudovat také síť kanálů, přivádějících vodu do Císařského paláce. Dnes tyto kanály spojují jezera, ležící severně od Zakázaného města.

Nejstarší most pochází ze 13.století a stráží jej po stranách dva draci. Drak je totiž v Číně na rozdíl od českých pohádek považován spíš za ochránce a symbol štěstí.

U jezera Qianhai, což je doslova Přední jezero, dříve býval trh s lotosovými květy, což dnes připomíná výzdoba restaurací a půjčovny lodiček.

Na náměstíčku mezi jezery se shromažďují hudebníci a maséři, partičky důchodců hrají deskové hry nebo pouští draky.

Taoistický chrám na břehu kanálu nyní stojí samostatně, ještě nedávno býval namačkán v husté zástavbě. Bourání dalších domů stále pokračuje a přímo před našima očima mizí úzké uličky hutongů (slovo hutong doslova znamená „úzké uličky“). Málokterá z památek má to štěstí, aby byla prohlášena chráněným objektem, jako se to stalo jednomu z paláců na hlavní třídě díky jeho malovaným podhledům.

Mezi nejoblíbenější pokrmy čínských císařů patřila také pekingská kachna. Pekingská kachna není žádný zvláštní druh ptáka, svoji tmavou barvu získává díky speciální směsi medu a bylinek, jíž se potírá. Namazaná kachna se pak naplní vodou a vloží do pece, takže se vlastně dusí.

Pekingská kachna se jí tak, že na tenkou placku naložíte cibuli a okurek, kousky masa a zakapete právě onou speciální hnědou omáčkou. Placku potom zamotáte. To všechno si musíte připravit hůlkami a pokud možno se při tomto procesu co nejmíň pokecat...