Santiago de Chile
(Pátek, 24.února 2012)
Santiago je nejstarším chilským městem. Dobyvatel Pedro de Valdivia je založil již v roce 1541, vzhledem k častým zemětřesením se zde ale dochovalo málo španělských staveb.
Dnes je Santiago de Chile moderní metropolí, která má 6 milionů obyvatel. Pěší zóny Huérfanos a Ahumada zaplňují během týdne úředníci z okolních institucí a úřadů. Protože je zde nejvíc bank, je to taky nejčastější místo pro konání protestních průvodů a demonstrací.
Moderní indiánská skulptura nás vítá na hlavním náměstí. Plaza de Armas má téměř čtvercový půdorys, prostranství lemují koloniální stavby s podloubím. Poněkud nepatřičně působí skleněná kancelářská budova, která funguje jako zrcadlo pro katedrálu.
Metropolitní katedrála (Catedral de Santiago) pochází z roku 1789, je to ale už pátá stavba. První vypálili indiáni, další zničilo zemětřesení.
Sousední stranu náměstí zabírá Hlavní pošta (Correo Central), Radnice (Municipalidad) a Palác královského slyšení (Palacio de la Real Audiencia), v němž je umístěno Historické muzeum.
S dějinami města se ale můžeme taky seznámit přímo na dlažbě. Tři zapuštěné panely přibližují nejdůležitější momenty z jeho historie. V čele stojí bronzová socha Pedra de Valdivii, zakladatele Santiaga. Obyvatelé a návštěvníci si u ní dávají sraz podobně jako v Praze u koně sv.Václava.
Vítězství v tichomořské válce v roce 1883 vedlo k získání nových území, na nichž Chile zahájilo těžbu ledku. Ekonomický vzestup přinesl samozřejmě také stavební boom v hlavním městě. Architekti se zhlédli zejména ve francouzských vzorech.
Soudní dvůr (Tribunales de Justicia) a bývalý Národní kongres (Ex Congreso Nacional) byly postaveny na přelomu 19. a 20.století v neoklasickém stylu. V době Pinochetovy vlády byl parlament přesunut do Valparaísa, takže dnes má v této budově sídlo Ministerstvo zahraničních věcí. Na protější straně ulice stojí Akademie pro diplomaty.
Mnohem zajímavější „francouzskou“ stavbou je pro nás Mercado Central, otevřené roku 1884. Součástí tržnice je litinová hala, plná rybích restaurací. Otevřeno mají od 4 do 4 a o polední pauze je zde vždycky plno.
Ve městě je hodně parků, řada z nich se rozkládá na kopcích a návrších. Cerro Santa Lucia není sice z nejvyšších, má sotva 70 metrů, jeho výhoda tkví ale v tom, že se nachází přímo uprostřed centra.
Pseudoklasické stavby připomínají historické události - zámek, kaple, fontána. Nejzajímavější je Caupolican, indiánský náčelník, který vedl první povstání Mapuchů proti španělským dobyvatelům a podařilo se mu držet toto území pěkně dlouho.
Palác La Moneda (Palacio del Moneda) postavili Španělé v roce 1799 a po vyhlášení nezávislosti sloužil jako mincovna (odtud název La Moneda). Od roku 1846 je oficiálním sídlem chilského prezidenta.
Budova má novou fasádu, takže už na ní nejsou vidět Pinochetovy kulky. V září 1973 tady proběhl vojenský převrat pod vedením generála Augusto Pinocheta, při němž zemřel socialistický prezident Salvador Allende.
O jeho smrti se dlouho spekulovalo, dnes už je však jasné, že se sám zastřelil. I tak zůstává Salvador Allende rozporuplnou osobností chilských dějin. Za jeho doby šla ekonomika prudce dolů a vzkvétal černý trh, na němž byly potraviny až 100x dražší. Dnes má na rozdíl od Pinocheta monumentální hrobku na místním hřbitově.
Stejně nejednoznačný pohled panuje na jeho nástupce. Pinochet se chopil moci krvavým převratem, při němž zahynulo mnoho nevinných lidí. V následujících letech však pozvedl ekonomiku Chile na tak vysokou úroveň, že ji lze dnes považovat za nejvyspělejší zemi Jižní Ameriky.
Estación Central je další typickou francouzskou stavbou z konce 19.století. Neprůjezdné nádraží na první pohled připomíná díla Gustava Eiffela. Dodnes odsud jezdí vlaky na jih země, na ně navazuje místní metro. Pasáže v okolí jsou plné obchodů, takže vypadají spíš jako tržnice.
Chile je proslavené také svými koňmi a chilští hřebci se vyvážejí do celé Ameriky. Koňské závodiště klubu Hipico se nachází v jižní části Santiaga. Bylo vybudováno na konci 19.století v anglickém stylu a dokonce se tady jezdí vlevo.
Členové klubu jsou VIP osobnosti a je jim vyhrazena samostatná část tribuny. Dvakrát týdně se konají dostihy, trénuje se každý den.
Jak je vidět, Chile je opravdu kosmopolitní zemí. Projevují se tady vlivy španělské, francouzské i anglické. Neztratí se mezi nimi ale ani české stopy.
Národní stadión v Santiagu (Estadio Nacional Julio Martínez Prádanos) je dokonce spojen s nejslavnějším obdobím našeho fotbalu. Ve finále MS v roce 1962 se tady utkaly týmy Brazílie a Československa. Brazílie sice zvítězila 3:1, česká ani československá reprezentace se však od té doby nikdy tak daleko nedostala.
Druhá událost, spojená s tímto místem, už tak veselá není. V září 1973 sloužil stadión jako vězení pro odpůrce vojenského režimu. Dodnes není přesně známo, kolik lidí zde bylo vězněno nebo zastřeleno. Odhady se pohybují od 3.000 do 30.000. Jisté je, že mezi nimi byl například zpěvák Victor Jara.
Estadio Nacional byl postaven v roce 1938 a původně měl 47.000 míst. Nyní je jich 80.000 a kromě reprezentace je domovským stánkem Clubu Universidad de Chile a konají se zde velké koncerty. Příští týden tady například Roger Waters dvakrát představí svou Zeď.
Za nejkrásnější městskou čtvrť je považována Bellavista, plná barevných vilek a murálů. Jednu ze svých vil tady měl také Pablo Neruda, chilský básník, který si zvolil svou přezdívku podle našeho Jana Nerudy a v roce 1971 dostal Nobelovu cenu za literaturu.
Pablo Neruda byl prý docela velký proutník, proto měl na různých místech tři domy pro své tři ženy. Ten santiagský se jmenuje La Chascona, což lze přeložit jako „nepříjemné překvapení“ nebo „špatný vtip“.
San Pedro de Atacama
(Sobota, 25.února 2012)
San Pedro de Atacama bývá nazýváno „hlavním městem pouště“. Pod pojmem „město“ si však v tomto případě představme spíš řetěz hliněných baráčků a pod pojmem „centrum“ to, že v nich sídlí cestovní agentury, které zajišťují výlety do okolních míst v poušti Atacama.
Snad jen na hlavním náměstí najdeme pár kamenných staveb s podloubím. Nejstarší z nich je Casa Incaica, kterou dal postavit dobyvatel země Pedro de Valdivia už v roce 1540. Dnes si zde můžete půjčit sandboard.
San Pedro de Atacama leží ve výšce 2400 metrů n.m. a tyčí se nad ním bezmála šestitisícový vulkán Licancabur, který nás provázel už cestou z letiště v Calamě.
Jedinou památkou městečka je koloniální kostel (Iglesia de San Pedro), který je považován za největší a nejkrásnější v regionu. Byl postaven počátkem 17.století. Přesné datum není známo, ale první mši pro místní indiány na tomto místě sloužil už páter Cristóbal Díaz v roce 1577.
Valle de la Luna
(Sobota, 25.února 2012)
Valle de la Luna (Měsíční údolí) se nachází pouhých 15 kilometrů od San Pedra. Zdejší pouštní krajina se solnými nánosy a bizardními útvary patří mezi nejsušší místa na planetě.
Plošinu lemují andské vrcholky. Mezi nimi kraluje Licancabur, vysoký 5920 metrů. Vrchol se nachází v Chile, pokud byste na něj ale chtěli vystoupat, musíte vyrazit z Bolívie. Hranice je odsud vzdálená 47 kilometrů. Menší bratříček je Juriques a měří 5704 metrů.
Čepičky na vrcholcích hor jsou samozřejmě sněhové, jinak je ale veškerá bílá krajina kolem nás jenom sůl. Solné plochy jsou pozůstatek z doby, kdy tato oblast ležela na mořském dně.
Procházíme mezi písečnými dunami a třpytivými solnými krystaly. Není ovšem radno chodit mimo vyšlapané cestičky. Tloušťku solné krusty nelze dopředu odhadnout a už vůbec ne, co se nachází pod ní.
Z pláně vystupují útvary, vymodelované erozí za tisíce let. Mezi nejzajímavější figury patří Tři Marie (Las Tres Marias). Přesněji řečeno - kdysi byli tři, teď už zbyly jenom dvě.
Nejlepší panoramatická vyhlídka na Měsíční údolí se pod námi otevře, když vystoupáme na vrchol Velké duny (Duna Mayor). Kromě Licancaburu vidíme v dálce i kouřící Miňiques, poslední aktivní vulkán v této části And.
Řetězu skal, které spojují Měsíční údolí s Údolím smrti, se říká Cordillera de la Sal, doslova Slané Kordillery.
Valle de la Muerte (Údolí smrti) vypadá kupodivu úplně jinak. Na rozdíl od solných plání Měsíčního údolí připomíná spíš hlubokou naběračku. Voda stéká ze všech stran a drží se dole.
Je tady taky víc měkkého písku. Komu tedy nestačí kochat se divy přírody, může vyzkoušet sandboarding. I když pochybujeme o tom, jestli kvůli těch pár kotrmelců stojí za to vláčet se s prknem nahoru.
Na západ slunce se vracíme do skal nad Měsíčním údolím. Lepší než hledět přímo do slunka, je pozorovat, jak mění barvu hory za námi.
Salar de Atacama
(Neděle, 26.února 2012)
Solná pláň Atacama (Salar de Atacama) je dlouhá přes 100 km a zabírá celkem 3000 km2. Nachází se v propadlině, vytvořené před miliony let při vyzdvihování And a pohoří Domeyko (Cordillera de Domeyko). Celé území bylo původně na mořském dně, voda se solí stekla při této činnosti dolů do prohlubně. Později se vytvořila jezera.
Laguna Chaxa leží 62 kilometrů od San Pedra ve výšce 2300 metrů n.m. Pozorujeme hejna plameňáků, brodících se mělkým solným jezerem. Plameňáci totiž umí filtrovat slanou vodu, takže na rozdíl od jiných rostlin a živočichů dokážou přežít i ve zdejším nehostinném prostředí.
Na laguně se vyskytují dokonce 3 ze 6 existujících druhů. Některé z nich lze rozeznat pouze podle barvy chodidel, takže si musíme počkat, až vzlétnou. Nejčastější je ale stejně plameňák andský (flamenco andino), kterého poznáme bezpečně podle černého ocasu.
Plameňáci dali taky jméno celé oblasti. Národní rezervace Los Flamencos byla na území solné pláně Atacama vyhlášena v roce 1990 a skládá se celkem ze 7 sektorů.
Do každého z nich se platí samostatné vstupné, většinou 2500 pesos (což je asi 100 Kč). Včera jsme byli ve Valle de la Luna, leguna Chaxa patří do sektoru Soncor.
Cestu nám zkřížilo stádo polodivokých lam. Místní průvodce nás důrazně upozorňuje, že tohle není lama, ale llama (psáno s dvěma „l“ a čteno „jama“). Chilané totiž žertem říkají, že „lama je tibetský duchovní, zatímco llama je na maso“.
Dalším podivuhodným místem jsou dvě pastelové laguny pod sopkami Miscanti a Miňiques, ležící 120 kilometrů jižně od San Pedra. Vstup do této oblasti se nachází ve výšce 4200 metrů n.m., samotná jezera jsou o necelých sto metrů níž.
Zleva vidíme vulkány Aguas Calientes, Pulsar, Miscanti a menší vrcholy nad stejnojmenným jezerem. Mohutný vulkán Miňiques pak obě vodní plochy odděluje.
Laguna Miscanti pokrývá 15 km2, její obvod je 19 kilometrů. Voda v jezeře je jedovatá, protože po erupci vulkánů je plná arzeniku. Přesto ji lamy a místní lidé pijí a nic jim není. Nikdo neví proč.
Laguna Miňiques je podstatě menší - 1.5 km2. Sopka nad ním je stále aktivní a dosahuje výšky téměř 6000 metrů. Na první pohled to tak sice nevypadá, nezapomínejme ale, že my samotní jsme přes 4000 metrů n.m.
Těžko se nám dýchá, i v takové výšce ale hnízdí vodní ptáci. Specialitou laguny Miňiques je Tagua Cornuda (česky lyska rohatá, latinsky fulica cornuta). U vody vidíme tři ptáky, což je pouhý zlomek z registrovaného počtu 1500. Teď už je pozdní léto, tak všichni někam odletěli.
Nejmalebnějším koutem, jaký jsme dnes poznali, je Salar Aguas Calientes (Horké vody). Tato barevná solná pláň leží 160 kilometrů od San Pedra, takže sem prakticky žádná cestovka nezajíždí.
Místo se navíc nachází už v argentinském hraničním pásmu a taky nás kontrolovali policajti. Polední piknik u vodního zrcadla ale určitě stál za to.
Na zpáteční cestě nás čekají dvě „vesnické“ zastávky. Socaire je poslední vesnicí před Argentinou, proto to byla vždy důležitá zastávka na obchodní a dobytčí stezce. Nyní zde žije asi 300 lidí, kteří se živí zemědělstvím. Pěstují hlavně fazole a brambory.
Za prohlídku určitě stojí kostel se samostatnou zvonicí. Kostel je zasvěcen ženám, věž mužům. Vnitřní výzdoba odpovídá zdejšímu mixu různých náboženství, proto tu najdeme Panenku Marii i Pachamamu. Kostel byl postaven z kamene a adobe, střecha je z kaktusového dřeva.
Toconao leží již pouhých 38 kilometrů od San Pedra, takže i styl staveb je podobný. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco v San Pedru jsou hliněné baráky, tady se staví většinou z kamene.
Vesnice je zásobována vodou z oázy Quebrada de Jere. Na náměstí stojí kostel sv.Lukáše (Iglesia de San Lucas) z poloviny 18.století. Střechu má taky z kaktusového dřeva a zvonice je samostatná, jak už je v kraji pod Andami zvykem.
Space tour
(Neděle, 26.února 2012)
Nabídka turistických kanceláří v San Pedru je velmi podobná. Jedna z nich se však výrazně liší. Jmenuje se SPACE a v noci jsme s nimi podnikli návštěvu hvězdné observatoře.
Poušť Atacama je totiž díky své nadmořské výšce a 350 čistým dnům v roce jedním z nejlepších pozorovacích míst na světě. Na první pohled nás překvapilo obrovské množství hvězd, pouhým okem jsme jasně viděli Jižní kříž na konci Mléčné dráhy.
Místní astronom pak laserovým ukazovátkem přímo na obloze kreslí souhvězdí zvěrokruhu a ukazuje nám většinu planet (Měsíc, Merkur a Venuše jsou nyní pod obzorem).
Vyvrcholením je 10 velkých teleskopů (s průměrem od 30 do 55 cm), zaměřených na nejzajímavější objekty. Díky nim jsme mohli zjistit, že Alfa Centauri je ve skutečnosti dvojhvězda, nebo spatřit Saturn i s jeho prstencem a dvěma měsíci.
Vzhledem k tomu, že pozorování hvězd probíhá v naprosté tmě, neměli jsme samozřejmě možnost pořídit jakékoliv rozumné záběry. Tváře astronomů jsme spatřili až ve světle svíčky v improvizované přednáškové místnosti, kde nás hostili horkou čokoládou.
Archeologická cesta
(Pondělí, 27.února 2012)
Nehostinná poušť Atacama byla kupodivu už dávno v minulosti centrem paleolitické civilizace. První osídlení oblasti datují historikové do doby před 12000 lety.
Nejstarší osadou v údolí je vesnice Tulor (Aldea de Tulor), kde vzkvétala v letech 3000 př.n.l. až 580 n.l. kultura lovců a sběračů rostlin, známá jako Licanantai. Pojmenována je podle vulkánu Licancabur. V některých pramenech se jim říká prostě Atacameňos.
Rostliny tahají vodu ze země, proto mají slané listy. Což jsme samozřejmě taky vyzkoušeli. Rica Rica má jemnou citronovou příchuť, proto se někdy přidává do míchaného nápoje pisco sour.
Na první pohled to vypadá, že jsme si spletli místo. Ve skutečnosti jsou archeologická naleziště všude kolem nás, jenže pod zemí. Sypký písek je opět zavál, tak vidíme jenom základní obrysy.
Kruhové stavby sloužily původně jako cisterny na vodu, kterou stahovali domorodci kanály z hor. Později se tyto objekty staly hřbitovem, což ovšem archeologové zjistili zcela náhodou, když v nich při hloubkovém vrtu narazili na mumie.
Mumie byly pohřbeny ve skrčené poloze a nebyly nijak balzamovány. O všechno se postaral písek a zdejší suché klima. Nebožtíkovi pouze vytáhli bokem vnitřní orgány a uložili do jámy vzhůru nohama. Skrčená poloha symbolizovala dítě v děloze, hlava dolů návrat do země.
Mumie byly dlouhou dobu vystaveny v muzeu v San Pedru, včetně té nejznámější. Miss Chile je asi třicetiletá žena, o níž se neví, jak zemřela. Jelikož byla těhotná, mohlo k tomu dojít při porodu.
V roce 2007 však byly všechny mumie z expozice odstraněny. Stalo se tak na žádost domorodé komunity. Operaci ještě podpořil náhodný požár v dané části muzea, který místní obyvatelé označili za hněv předků. Stěhování tak dostalo příchuť legendy.
Mumie jsou stále v muzeu, ale nevystavují se. Přístup k nim mají jenom vědci na zvláštní povolení.
V archeologickém areálu Tulor si můžeme prohlédnout rekonstrukci dobového obydlí. Vesnice zanikla někdy kolem roku 580. Civilizace Licanantai byla mírumilovná, lehce ji proto převálcovaly kmeny, které sem v tu dobu přišly z Bolívie.
Druhým důvodem bylo, že se z původních lovců a sběračů stali zemědělci a k této činnosti potřebovali víc vody. Vydali se proto hledat nové místo a to našli u řeky San Pedro, v místech, kde dnes stojí pevnost Pukara de Quitor.
Slovo pukara se většinou překládá jako pevnost, ve skutečnosti to znamená stavbu ve tvaru pyramidy, která se táhne do kopce. Pukara de Quitor takto stoupá z 2400 metrů (což je úroveň San Pedra de Atacama) až do výšky 2550 metrů.
Ze skalní terasy se nám naskýtá pohled na Rio San Pedro. Místo poprvé osídlila kultura Licanantai a řeka jim poskytla dostatek vody k zavlažování. V tu dobu zde samozřejmě žádná pevnost nebyla.
Tu postavili až v roce 980 kolonisté z Tiahuanaca, kteří se sem dostali z Bolívie a brzy začali dominovat tomuto kraji.
Někdy ve 13.-14.století se území dostalo pod nadvládu Inků. Protože však bylo na okraji říše, místní obyvatelé měli relativní samostatnost.
Pevnost byla dobyta teprve Španěly v roce 1540, což souvisí s tažením Pedra de Valdivii. Jeho kapitán Francisco de Aguirre sem vyrazil z tábora v Chiu Chiu prakticky sám, s oddílem pouhých 30 mužů.
Vojáci na koních, kterým indiáni říkali „čtyřnozí válečníci“, tlačili obyvatele pevnosti nahoru, kde byli nuceni skočit z příkrého srázu. Některé prameny uvádějí, že hrdinně bránili pevnost a nakonec raději spáchali sebevraždu. Skutečnost je bohužel taková, že byli prostě vytlačeni.
Pukara de Quitor vlastně jako vojenská pevnost nikdy nesloužila. O tom svědčí také to, že se zde nacházejí především obytné prostory. Stavby na terasách uvnitř ohrad byly ložnice, dvorky a kuchyně.
Laguna Cejar
(Pondělí, 27.února 2012)
Doba, ve které jsme navštívili poušť Atacama, není pro zdejší kraj zrovna typická. Přesně před 3 týdny se totiž nejsušším místem na světě přehnaly povodně.
Projevilo se to zejména v tom, že řada cest je dosud nesjízdných a na některá místa se lze dostat pouze vozidly s náhonem na všechna čtyři kola.
To je také případ laguny Cejar. Blankytně modré jezero se nachází sice pouhých 20 kilometrů od San Pedra, dnes je ale první den, kdy se sem dá vůbec dojet a musíme si kvůli tomu pronajmout 4 x 4.
Laguna Cejar leží 2450 metrů n.m. a má ještě větší hladinu soli a lithia než Mrtvé moře. Koupání ve stylu „nepotopitelných špuntů“ je oblíbenou kratochvíli turistů a zdejších mládežníků. Díky ztíženému způsobu dopravy je tady dnes minimum lidí, takže máme jedno menší jezero sami pro sebe.
Jako jediní jedeme dokonce ještě dál - až k Ojos del Salar (Očím solné pláně). Tato dvě malá jezírka s dosud nezjištěnou hloubkou vznikla pravděpodobně dopadem meteoritů.
Při pohledu na zapadlý van, který tu trčí od včerejška, se však už raději otáčíme zpátky. Slaná krusta je zrádná. Nevíme, co je pod ní a několikrát prokloužeme solným bahnem jen díky zkušenostem řidiče Ivana.
Gejzíry El Tatio
(Úterý, 28.února 2012)
Rovněž ke gejzírům El Tatio (Geysir del Tatio) můžeme zatím vyrazit pouze čtyřkolkami. Jelikož se nachází 95 kilometrů severně od San Pedra, musíme si navíc přivstat a vyjet už ve 4,30, abychom se ke gejzírovému poli dostali do 7,00 hodin.
To je totiž nejvhodnější doba pro jejich pozorování. Je sice ještě docela zima (dnes -4 st. Celsia), právě ale vychází slunce a gejzíry stále čoudí. Po 8,00 hodině se vzduch zahřeje a kouř se díky větru ztratí jak pára nad hrncem.
Gejzírové pole El Tatio se rozkládá ve výšce 4320 metrů n.m. Je to nejvýše položené gejzírové pole na světě a co do počtu gejzírů třetí největší (po Yellowstonu a Kamčatce). Přes 80 aktivních vulkánků vytváří působivá oblaka, stoupající několik desítek metrů nad zem.
Cedule nás varují: „Nepřibližujte se příliš blízko ke gejzírům. Jejich teplota dosahuje 90-100 st. Celsia a výstřik bývá nečekaný. Myslete na to, že nejbližší nemocnice je až v Calamě.“
Není se co divit, že nedaleko odsud se nachází horké prameny (Aguas Calientes). Fumaroly sice mají teplotu 85 st. Celsia a stříkají až do výšky 10 metrů, voda v bazénech dosahuje ovšem maximálně 30st. Celsia, takže se v ní dá koupat.
Teprve na zpáteční cestě se můžeme kochat krásou zdejší přírody. Ve Vado Rio Putana taky konečně vidíme zblízka Tagua Cornuda, ptáka s červenýma nohama a žlutým rohem.
Údolí je pojmenováno podle aktivního vulkánu Putana (5890 m n.m.), který stále kouří. Nedaleko odsud se nachází Machuca, malá osada s malebným kostelíčkem ve stráni.
Vesnice Guatin leží v Údolí kaktusů (Los Cactuses). Zdejší obří kaktusy jsou staré až 200 let.
San Pedro de Atacama
(Úterý, 28.února 2012)
Po návratu do hotelu si už musíme sbalit kufry a času do odjezdu na letiště využíváme k obědu a návštěvě muzea Gustavo Le Paige, zaměřeného na život zdejších indiánských kultur.
Muzeum vlastní přes 380.000 archeologických kousků a po vystěhování mumií je jeho největší atrakcí Poklad Atacameňů.
Valle de Casablanca
(Středa, 29.února 2012)
Chile má podobu nudle, dlouhé přes 4000 kilometrů. Díky tomu prochází několika geografickými pásmy. Centrální údolí, uzavřená mezi mořem a Andami, jsou velice vhodným místem k zemědělství. Pěstují se zde mandarinky, citrony, olivy, mandle a avakádo.
Některá údolí jsou dokonce vyhrazena pouze vinicím. To je také případ Valle de Casablanca.
Ve vinařství Emiliana jsme ochutnali několik druhů vína - od lehkého bílého Savignon Blanc až po nejsilnější červený Coyam.
Valparaíso
(Středa, 29.února 2012)
Přístavní město Valparaíso leží 110 km od Santiaga. Jeho jméno doslova znamená „rajská dolina“, říká se mu taky „perla Pacifiku“ nebo „nevěsta oceánu“, pro domácí je to však jednoduše Valpo.
Španělé zde přistáli v roce 1536 a krátce na to místo kolonizovali. Největší rozkvět přišel na přelomu 19. a 20.století s rozvojem paroplavby. Dnes je to hlavní obchodní centrum země, které má půl milionu obyvatel. Byly sem dokonce přestěhovány některé státní a vládní instituce.
Valparaíso bylo vystavěno v chráněném zálivu na více než 40 kopcích. Nemá tudíž žádné centrum, nepočítáme-li hlavní třídu, táhnoucí se v úzkém pásu podél pobřeží.
Prakticky celou avenidu Argentina zabírají stánky trhovců, nad nimiž se tyčí nová budova Parlamentu a kostel, na kterém jsou stále patrné stopy po zemětřesení.
Obyvatelům přístavní čtvrti se říká porteňos a na trhu kromě neuvěřitelně levného ovoce (1 kg hroznů za 1 USD) převažují dary moře. Nejprodávanější je místní ryba, zvaná reineta.
Procházku tržnicí končíme u měděného Monumentu sjednocení. Termínem „sjednocení“ se tady myslí konec tichomořské války, v níž zvítězilo Chile nad Peru a Bolívií a získalo tak rozlehlou část území na severu země. Důvodem sporu byla naleziště ledku v provincii Atacama. Příměří bylo podepsáno v říjnu 1883. Část území byla později Peru vrácena, Bolívie však definitivně ztratila přístup k moři.
Avenida Argentina pokračuje až do přístavu. Nejstarší stavbou jsou sklady anglické čajové společnosti, staré 250 let.
Taky další nápisy se v nás snaží vyvolat dojem, že nejsme tak daleko od své domoviny. Řada ulic má evropská jména - Francouzská, Italská, Jugoslávská. Nepovedený je ovšem sloup s kondorem, vztyčený uprostřed Francouzské třídy. Aby se jim sem vešel, vypadá spíš jako kuře.
Stoupáme na Cerro Bellavista, tedy „krásnou vyhlídku“. Ve vile La Sebastiana prožil poslední roky svého života Pablo Neruda. Výhled z postele na valparaíský přístav ho inspiroval k napsání následujících veršů: „Miluji Valparaíso, všechno, co objímáš, co vyzařuješ, nevěsto oceánu“.
Pablo Neruda se ve skutečnosti jmenoval Ricardo Eliezer Neftali Reyes Basoalto. Pseudonym si složil ze jmen svých oblíbenců Paula Verlaina a Jana Nerudy.
Ve své době byl básník nesmírně vlivnou a populární osobností. V roce 1969 podporoval volební kampaň Salvadora Allendeho. Jeho návrat s Nobelovou cenou oslavoval celý národ na Národním stadiónu. Zemřel sice v roce 1973 na prostatu, pohřeb se však stal podnětem k protestům proti Pinochetovu režimu.
Co se týče soukromého života, Pablo Neruda si dopřával dostatek pití i žen. Proto měl taky tři domy - v Santiagu, Valparaísu, nejvíc pobýval na Isla Negra.
La Sebastiana je pojmenována podle jeho poslední ženy a poté, co několik let chátrala, byla přetvořena v muzeum, vybavené oblíbeným nábytkem a suvenýry, jež si dovezl ze svých cest (včetně křesla „La Nube“ neboli „Oblak“).
Na valparaíské kopce vede celkem 15 lanovek. Některé z nich připomínají spíš secesní výtahy, proto se jim taky říká ascensores (doslova „výtahy“).
Prvním byl Ascensor Concepción, zprovozněný v roce 1883, tenkrát ještě na parní pohon. Další vznikly v krátkém rozmezí několika let. Díky výtahům, které vyvážejí cestující na barevné kopce, bylo také Valparaíso zapsáno na seznam UNESCO
Slova „barevné kopce“ označují především Cerro Alegre a Cerro Concepción, plné barevných domů, pomalovaných murály a graffiti. La Concepción, jak už název napovídá, je především francouzská čtvrť.
Cerro Alegre je zase oblíbeným místem filmařů. Říká se jí Happy Hill, tedy Šťastná hora. Místní taxikář nám vypráví, jak si na náměstí, zvaném Sedm rohů, zahrál s Francem Nerem.
Zajímavostí je Zelený dům, v němž blízký strom po zemětřesení prorůstá domem. Pokácet ho nemůžou, protože jeho kořeny drží stavbu na svahu.
Pod kopcem Alegre se rozkládá Plaza Sotomayor. Horní stranu náměstí uzavírá Hlavní velitelství námořnictva, nejstarší stavbou je růžový dům, v němž je nyní Hotel Reina Victoria.
Uprostřed stojí Památník hrdinů tichomořské války (Monument de los Héroes de Iquique). Hlavní postavou sousoší je generál Arturo Prat, který zahynul se svými vojáky v námořní bitvě u Iquique v roce 1879.
Místní úsloví říká: „Kdo nejel lanovkou, nebyl ve Valparaísu“. My jsme si pro tento zážitek zvolili Ascensor Artilleria (Dělostřelecký výtah), stoupající na horu Santo Domingo.
Výtah nejezdí sice rychlostí dělové koule, jak by napovídal jeho název, zato je spolehlivý. Všechny lanovky mají dodnes ruční ovládání a fungují v nich motory Siemens z konce 19.století. Pan Siemens je sice už dávno chtěl odkoupit do firemního muzea a nabídl za ně nové, zdejší provozovatelé to však odmítli.
Cerro Santo Domingo je posvátná hora, na níž Španělé vztyčili první kříž. Dnes tady stojí Námořní muzeum (Museo Maritimo) a z terasy Náměstí 21.května (Plaza Vientiuno de Mayo) se naskýtá nádherný pohled na nákladní přístav.
Viňa del Mar
(Středa, 29.února 2012)
Viňa del Mar znamená „vinice, shlížející na moře“ a při příjezdu nás vítají květinové hodiny. Ve skutečnosti je to však jenom brána do moderního letoviska, čítajícího dnes 200.000 obyvatel.
Viňa del Mar je pravým protikladem Valparaísa. Nejen proto, že leží na protější straně zálivu. Zatímco ve Valparaísu je přístav, ve Vině jsou pláže, tam, kde jsou ve Valparaísu barevné domky, stojí ve Vině betonové mrakodrapy.
Už v koloniální době zde byly vily a haciendy boháčů, kteří se sem jezdili rekreovat. Obsah zůstal zachován, změnila se jenom forma - nyní sem jezdí novodobí zbohatlíci provozovat vodní sporty a užívat si noční život.
Viňa del Mar je chilskou variantou francouzské riviéry, včetně pořádání koncertů, filmového festivalu a výtečných restaurací.
Na oběd jsme si dali congrio, mořského úhoře, a zapili jej místním pivem, o němž jsme se dočetli, že je vyrobeno dle receptury ze Ciudad de Pilsen.
Jediným kouskem přírody v tomto městě je tulení skála, ležící na samém konci Michael Jackson Road. Takto pojmenovali ulici taxikáři, kterým pohyby tuleňů připomínaly „měsíční tanec“.
Poslední pohled na riviéru si dopřejeme z Vyhlídky Pabla Nerudy. Vpravo se rozkládá Viňa del Mar, vlevo za kopcem je Valparaíso.
Velikonoční ostrov
(Čtvrtek, 1.března 2012)
Velikonoční ostrov je jedním z nejodlehlejších míst na zeměkouli. Je vzdálen přes 3600 kilometrů od chilské pevniny a téměř 2000 kilometrů od dalšího nejbližšího obydleného ostrova. Proto byl taky objeven dost pozdě.
Prvními Evropany, kteří se zde vylodili, byla holandská výprava admirála Jacoba Roggeveena. Protože připluli na Velikonoce roku 1722, pojmenoval jej podle data svého příjezdu. Roku 1770 obsadili ostrov Španělé a přejmenovali na San Carlos. V roce 1774 se tady zastavil James Cook.
Od roku 1888 patří Velikonoční ostrov Chile, které jej získalo prakticky bez problémů. O pustý ostrov neměl tenkrát nikdo zájem a tajemné sochy moai, které dnes přitahují milovníky záhad z celého světa, ležely povaleny v písku.
Velikonoční ostrov má tvar trojúhelníku, v každém vrcholu stojí sopka (nejvyšší je Terevaka 507 m n.m.). Zabírá plochu 164 km2, maximální vzdálenost mezi dvěma body na ostrově je 25 kilometrů.
Let ze Santiaga trval 5 hodin, dvě hodiny navíc jsme ale získali díky časovému posunu proti pevnině. Nejzajímavější bylo pozorovat obrazovku s trasou letu. Jedinou tečku na zcela modré ploše představoval právě náš ostrov.
S prvními moai se potkáváme už v místním přístavu. Dvě vztyčené sochy na Ahu Tautira byly původně zlomené, což je na nich bohužel vidět.
Třetí socha, s nápisem Plaza Hotu Matua, pak je úplný slepenec. Červené nohy dávají tušit, že byla složena z různých kusů kamene.
Na terase jedné z rybích restaurací jsme si poprvé dali výborného tuňáka a pokochali se výhledem na místní přístav, malou pláž a fotbalový stadión.
Více se toho o historii ostrova dozvíme v muzeu (Museo Antropológico P.Sebastian Englert). Základy expozice tvoří sbírka kapucínského pátera Sebastiána Englerta, který přišel na ostrov v roce 1935 a zabýval se zdejšími domorodci a nálezy. Po jeho smrti v roce 1969 proběhla první výstavka. Muzeum bylo založeno roku 1973.
Velikonoční ostrov se španělsky jmenuje Isla de Pascua, mnohem líp to ale zní v domorodém jazyce - Rapa Nui (Velká země) nebo Te Pito O Te Henua (Pupek světa).
Ostrov osídlili Polynésané kolem roku 400 nebo krátce po něm. O původu obyvatel již historikové spory nevedou, někteří z nich však kladou toto datum až do roku 900, jiní dokonce 1100.
Jako první sem podle legendy připlul král Hotu Matua ze země Hiva, ležící v souostroví Markézy. Hotu Matua se se svými lidmi vylodil na pláží Anakena. Přivezli s sebou plodiny, zvířata a také náboženství, jehož hlavou byl bůh make-make.
Obyvatelé se dělili do 10 klanů, z nichž nakonec ostrov ovládly dva - Hanau Momoko (krátkouší) a Hanau Eepe (dlouhouší). Není dosud vyjasněno, jestli sem dlouhouší přišli v první imigrační vlně nebo připluli později. Překlad jména je taky nepřesný - krátkouší zřejmě znamená slabí, zatímco dlouhouší jsou silní.
Od počátku také jednotlivé klany stavěly ahu, kamenné plošiny, určené k obřadům a pohřbům. Na ně umisťovaly sochy předků, jak je tomu zvykem i v jiných částech Polynésie. Sošky byly zpočátku malé, nejčastěji dřevěné. Říkalo se jim kava-kava, díky jejich strašidelnému vzezření se můžeme setkat rovněž s termínem „žebrové sochy“.
Zahájení tvorby velkých moai spadá podle legendy do období vlády krále Tuu Ko Ihu, což doslova znamená „ten, který naučil sochy chodit“.
Sochy se tesaly kamennými sekerkami toki. Od původních „bramborových“ hlav se řemeslníci postupně dopracovali k vysokým sochám s reliéfy, očima a klobouky.
Způsob tesání a transportu moai se stal předmětem práce mnoha badatelů. Na panelu najdeme taky jméno českého inženýra Pavla Pavla.
O skutečných dějinách ostrova toho ovšem moc nevíme. Muzejní expozice obsahuje destičky s písmem rongo-rongo (tzv.mluvící hole). Toto písmo však nebylo nikdy rozluštěno a řada odborníků pochybuje o tom, jestli to vůbec písmo je.
Celý Velikonoční ostrov je vlastně muzeem pod širým nebem. Na louce pod muzeem vidíme pozůstatky kamenných obydlí a zahrádku. Způsob pěstování se dodneška nezměnil. Každou rostlinu obklopuje kruh z kamenů (tzv. manavai), který ji chrání před větrem od moře.
Podobným způsobem, i když ve větším měřítku, se stavěla ahu, kamenné obřadní plošiny. Celkem je jich na ostrově asi 250, většinou rozbořených. Mají délku od 10 do 100 metrů, vysoké jsou 2-3 metry. Jejich výšku ještě opticky zvyšuje mořský sráz.
Komplex Tahai, nacházející se severně od města Hanga Roa, sestává ze tří ahu. Hned na prvním z nich, Ahu Ko Te Riku, můžeme spatřit dokonalou ukázku moai - s očima a kloboukem. Socha je vysoká 4.73 metru a váží 20 tun.
Na sousední plošině stojí jedna moai bez klobouku a na Ahu Vai Uri celkem pět soch v různém stádiu zachovalosti.
Moai představovaly významné předky a krále. Sochy se proto podobají původním obyvatelům, kteří se zdobili tetováním, dlouhé rudé vlasy nosili stočené do drdolu a uměle si natahovali ušní lalůčky. Dlouhé uši byly znakem urozenosti. Všechny se dívají do vnitrozemí, aby chránily své potomky.
Moai byly vytvořeny ze sopečného tufu, měřily průměrně 4 metry a vážily něco přes 10 tun. Tesaly se přímo v lomu Rano Raraku, odkud se dopravovaly na vzdálenost až 16 kilometrů. Klobouk neboli pukao se nasazoval až na místě. Nejstarší moai pochází z roku 900, většina jich však vznikla v rozmezí pouhých 150-200 let ve 14-16.století (cca 1350-1550).
Původně se myslelo, že všechny sochy byly slepé. Nálezy bílých korálových úlomků a červených škvárových disků přivedly teprve koncem sedmdesátých let vědce k poznání, že moai měly také oči.
Dále je v komplexu Tahai umístěna hrobka Williama Mulloye, amerického antropologa, který plošiny na konci šedesátých let zrekonstruoval. Protože se Velikonoční ostrov stal jeho životem, přál si zde být také pochován. Později byla do hrobu uložena i jeho žena Emily Ross.
Cestička zpátky do vesnice vede přes místní hřbitov. Náhrobky zdobí křesťanské kříže, častokrát jsou však vytvořeny ze stejného materiálu jako zdejší sochy. Rovněž jejich tvar připomíná spíš moai kava-kava nebo oválné kameny s petroglyfy ptačího muže.
Moai v datech:
Celkový počet registrovaných moai na Rapa Nui: 887
Počet soch, dopravených na ahu: 288
Počet soch, ponechaných v kráteru Rano Raraku: 397
Počet soch, ponechaných v průběhu transportu na ahu: 92
Největší moai: El Gigante, kráter Rano Raraku, 21.6 m, 160-182 tun
Největší vztyčená: Paro, Ahu Te Pito Kura, 9.8 m, 74 tun
Nejmenší vztyčená: Poike, 1.13 m
Nejvyšší moai, padlá při vztyčování: Ahu Hanga Te Tenga, 9.94 m
Rano Raraku
(Pátek, 2.března 2012)
Odborníci se stále přou o to, jestli se mají ahu restaurovat nebo je ponechat v takovém stavu, v jakém byly nalezeny. Pobořená ahu jsou totiž důkazem určité etapy a událostí, které se na Velikonočním ostrově odehrály.
Typickým příkladem je Ahu Akahanga, ležící na jižním pobřeží ostrova. Několik povalených moai svědčí o devastaci ostrova a následných bojích mezi kmeny.
Největší populace dosáhl Rapa Nui v polovině 16.století, kdy zde žilo téměř 15.000 obyvatel. Pro toto množství byl ovšem už nedostačující. Počátkem 17.století byly vykáceny všechny lesy a nežila zde prakticky žádná zvířata. Lidé se přestěhovali do jeskyní a uchýlili se ke kanibalismu, který se stal jediným možným způsobem obživy. Nové moai už nevznikaly, protože bez dřeva je nebylo jak dopravovat.
Jednotlivé klany bojovaly proti sobě a povalovaly sochy svých nepřátel. Ty na Ahu Akahanga doslova ryjí držkou zemi. Zároveň jsou taky důkazem toho, že klobouky na nich nebyly připevněny, ale pouze nasazeny. Při stržení se pak „zakutálely“ o kousek dál.
Ve stráni nad mořem jsou roztroušeny obřadní kameny a zbytky kněžských obydlí. Obřady byly v pozdním období zřejmě doprovázeny kanibalskými rituály, které se odehrávaly v lávové jeskyni.
Pokračujeme jižní cestou až k Ahu Tongariki. Předtím, než na něj vstoupíme, se ale musíme zastavit ještě u jedné sochy. To je totiž přesně ta, kterou v únoru 1986 stěhoval Pavel Pavel v rámci expedice Thora Heyerdahla.
Ing.Pavel vyšel ze starých domorodých legend, podle nichž sochy po ostrově chodily ve vzpřímené poloze. Použil principu postupného naklánění ze strany na stranu a popotahování půlobloučky kupředu. Podobně, jako když doma stěhujete skříň.
Pomocí dvou lan se mu v 16 lidech podařilo posunout desetitunovou sochu o 6 metrů. Místní průvodkyně popisuje jeho metodu, zároveň ale dodává, že pro pohyb velkých soch na 20 kilometrů se jí nezdá příliš praktická.
Ahu Tongariki je největším a zároveň taky nejlépe zrestaurovaným ahu na celém ostrově. Zásluhu na tom má japonská firma, která v devadesátých letech provedla jeho rekonstrukci.
Plošina byla v roce 1960 zničena vlnou tsunami a ještě v době, kdy tady Pavel Pavel prováděl svůj experiment, byly sochy rozmetány několik desítek až 100 metrů daleko.
Odměnou firmě bylo to, že si mohla vypůjčit jednu sochu na veletrh do Japonska. A hádejte, která to byla? Nejen kvůli českému inženýrovi se jí tedy říká „stěhovavá socha“.
U paty plošiny je dále uskladněno několik velkých červených klobouků, zvaných pukao, opaluje se tady další ležící moai a je odsud pěkný výhled na kráter Rano Raraku.
Rano Raraku je jedním z nejzajímavějších míst na ostrově. Svahy kráteru sloužily jako lom sopečného kamene a zároveň dílna nebo přímo továrna na sochy.
Řemeslníci tady vytvořili téměř 900 moai, přičemž necelé 400 se jich zde stále válí - položených, zlomených, nedodělaných nebo prostě tak těžkých, že je nebylo možno transportovat.
Sochy se tesaly přímo v lomu kamennými sekerkami toki. Moai ležela na zádech a jako poslední se odtesala přepážka, držící záda.
Poté ji domorodci spustili samospádem z kopce, dole postavili do připravené díry a dodělali záda. Teprve pak se sochy dopravovaly na místo určení, až tam se jim nasazovaly klobouky a vkládaly oči.
Jednou z nejvyšších dokončených a postavených moai je Piropiro, vysoký 11 metrů. Postupně se obnažuje víc a víc, velká část je ale stále zapadlá v měkké sopečné půdě.
Každá moai je originál a žádné dvě nejsou stejné, což svědčí o tom, že předlohou zřejmě byly skutečné postavy. Netypický tvar má Hinariru. Socha díky vybouleným ramenům vypadá, jako by měla vykroucený krk. Hinariru byl podle legendy bratrem Hotu Matuy.
Tvůrci také zdobili sochy stále složitějšími ornamenty. Některé byly ovšem očividně dotesány později. Například socha s petroglyfy ptačího muže musela vzniknout dřív než její ozdoba.
Na rozdíl od hollywoodského filmu Rapa Nui byl totiž kult ptačího muže založen až v době, kdy už se moai nevyráběly. Podobný je osud evropské lodi na soše Ko Kona He Roa. Ty mohli domorodci vidět také až později.
V jednom ale měl film pravdu. S blížícím se koncem éry moai začali ostrované tesat stále víc a větších soch. Jako by se snažili udobřit si bohy za to, že svou zemi zničili.
Největší moai, zvaná El Gigante, měří 21.6 metru a odhadem váží přes 200 tun. Nebyla však nikdy dokončena.
V jeskyni kousek pod ní se najednou tesaly čtyři sochy, pátá prý je ukryta pod zemí. To všechno svědčí o náhlém spěchu, až posedlosti vládců ostrova tvorbou moai. Přitom je zřejmé, že jejich inženýři ještě v tu dobu vůbec nevěděli, jak budou takové kolosy přepravovat.
Velice zvláštní je Tukuturi. Tato klečící socha je zřejmě poslední vytvořenou moai. Kromě nohou má navíc taky bradku, což svědčí o tom, že se vlády ujímá nový král, který se snaží změnit dosavadní pravidla.
Od sochy klečící moai se nám naskýtá nádherný pohled na Ahu Tongariki a poloostrov Poike, tyčící se za ním.
Koncem 17.století vyvrcholily boje mezi klanem dlouhouchých a krátkouchých. Dlouhouší, kteří se uchýlili právě na poloostrov Poike, vykopali příkop, do něhož chtěli pochytat své nepřátele. Našel se mezi nimi ale zrádce. Dívka, která se zamilovala do jednoho z krátkouchých, prozradila svému chlapci chystanou léčku.
Dlouhouší se tak chytili do vlastní pasti a téměř všichni uhořeli ve vykopané jámě. Její zbytky jsou dodnes patrné, je to tzv. Ikův příkop (Ko Te Ava o Iko).
Prašnou cestou podél Ikova příkopu jsme se přesunuli na severovýchodní pobřeží ostrova. Na Ahu Te Pito Kura stála vůbec nejvyšší vztyčená moai. Jmenuje se Paro, byla vysoká 10 metrů, jen uši mají 2 metry, a socha váží 82 tun.
Zároveň to byla jedna z posledních vztyčených moaí. Vyplenění země považovali domorodci za hněv bohů, chtěli se jim proto zavděčit stavbou větších soch. Tohle bylo ale maximum, kterého dosáhli. Ty ještě větší už nikdy neopustily lom.
Jak dlouho socha na ahu stála, se přesně neví. Některé zdroje uvádí, že až do 19.století. To je ale nepravděpodobné. Pokud nespadla a nezlomila se při zemětřesení, tak by ji určitě strhli příslušníci nepřátelského kmene.
Sestoupíme-li z ahu až k moři, narazíme na magický kámen, zvaný „pupek světa“. Vzhledem k jednomu z označení ostrova, je to tedy doslova „pupek na pupku světa“.
Tento kámen s sebou údajně přivezl Hotu Matua ze své domoviny a proto u něj králové prováděli nejdůležitější rozhodnutí. Jeho kouzelnou moc se ještě dnes snaží dokázat řada odborníků. To, že tady blázní střelka kompasu, je ovšem ve skutečnosti způsobeno tím, že kámen obsahuje hodně železa.
Jedním z nejkouzelnějších míst ostrova je ve skutečnosti pláž Anakena. Bílý písek a palmy jako z katalogu cestovních kanceláří. Není divu, že se tady usadil samotný král se svou rodinou.
Ahu Nau Nau patří k nejfotografovanějším. Stojí na ní 7 moai, z toho 4 s klobouky pukao. Dvě sochy jsou sice jen torza, ale zbývajících 5 patří k těm nejzachovalejším. V ostrém slunci bohužel nevidíme příliš dobře tetování na zádech.
Z historického hlediska je taky důležité nenápadné Ahu Ature Huki s jedinou sochou. V důsledku kmenových sporů už totiž počátkem 19.století nestála na Velikonočním ostrově jediná moai. První opět vztyčil Thor Heyerdahl v létě roku 1956 a to je právě ona. S týmem dobrovolníků ji zvedal 9 dní metodou podkládání kamenů.
Hanga Roa
(Pátek, 2.března 2012)
Hanga Roa je hlavním a vlastně jediným městem na Velikonočním ostrově. Žije zde 3800 lidí, což je 90% všech ostrovanů.
Busty v parku na křižovatce hlavních tříd připomínají připojení ostrova k Chile v roce 1888. Smlouvu podepsali kapitán Policarpo Toro a místní náčelník Atamu Tekena.
Chile ovšem o Velikonoční ostrov velký zájem nemělo. Spíš jen v euforii po vyhrané tichomořské válce chtělo rozšířit své panství. Proto jej taky hned pronajalo dobytkářské společnosti, jejíž ovce vypásly veškerý porost.
Pronájem byl ukončen teprve v padesátých letech 20.století, kdy už tajemný ostrov ve světě zpopularizoval Thor Heyerdahl a další badatelé. Chile vyhlásilo Rapa Nui národním parkem a od roku 1996 je zapsán dokonce na seznamu UNESCO.
Ovce se dnes už na Velikonočním ostrově nevyskytují. Vystřídala je stáda polodivokých koní.
Na konci ulice Te Pito O Te Henua stojí Kostel sv.Srdce (Iglesia Sagrado Corazón). Jeho výzdoba je opět ukázkou propojení křesťanství s místními kulty. Sochy mají tvar moai kava-kava, mezi svatými je rovněž ptačí muž. Ve výklenku je vystaveno Pražské Jezulátko (Jesulus Pragensis), které daroval kostelu Václav Havel při své návštěvě v září 1996.
Za kostelem se rozkládá Umělecká tržnice (Mercado Artesanal). Typickým suvenýrem jsou samozřejmě sošky různých tvarů, materiálů a velikostí. Někteří řemeslníci tesají moai přímo na place a žádný prodavač vás nezapomene poučit, že klobouky se nasazují dopředu, podobně jako kšilt na kšiltovce.
Orongo
(Sobota, 3.března 2012)
Masivní kráter Rano Kau, ležící v jihozápadním cípu ostrova, je vysoký 324 metrů. Na jeho hraně se rozkládá vesnice Orongo, která se stala centrem kultu ptačího muže (tzv. tangata-manu).
Samotná soutěž o ptačího muže je ve filmu Rapa Nui ztvárněna celkem věrohodně, problém je v tom, že filmová fikce mísí dohromady dvě naprosto rozdílné časové epochy. Zatímco éra tvorby moai probíhala přibližně od 5. do 16.století, kult ptačího muže nastoupil téměř o století později.
V době před příchodem Evropanů byl ostrov již víceméně neobyvatelný. Posledním pokusem o záchranu společenství byl kult ptačího muže, který nahradil tradičního boha make-make. Jeho tradice vznikla kolem roku 1680.
Soutěž o ptačího muže se konala vždy s příchodem jara, což je ve zdejším kraji září. Před kráterem Rano Kau se tyčí z moře tři skaliska - Motu Kao Kao, Motu Iti a Motu Nui. Ptačí muži byli zástupci 10 vládnoucích rodin. Při závodu museli doplavat k ostrůvku Motu Nui a získat první ptačí vejce. Náčelník klanu, z něhož pocházel vítězný borec, se stal králem ostrova na následující rok.
Poslední soutěž o ptačího muže se konala v roce 1866. To bylo čtyři roky poté, co byla většina obyvatel odvlečena peruánskou lodí do otroctví. Na základě celosvětových protestů byli nakonec ti, kteří přežili, vráceni na ostrov. Přivezli s sebou však epidemii neštovic, proti kterým byli domorodci bezbranní. V roce 1877 tady žilo pouhých 111 lidí.
Na vrcholu kráteru se nachází 50 obydlí, která zrestauroval William Mulloy. Domorodci využili při jejich stavbě přírodních děr, kamenné překlady zvětšily prostor. Domky jsou naskládány jeden vedle druhého, vevnitř jsou často zdobeny kresbami. Nízké vchody mají kvůli nepřátelům.
Uvnitř kráteru je jezero, porostlé rákosem totora. Do kamenů na jeho hraně jsou vyryty petroglyfy, představující boha make-make, ženské orgány plodnosti (ko-mari) a ptačího muže (tangata-manu).
Oblast pod kráterem Rano Kau se jmenuje Mataveri, tedy stejně jako zdejší letiště. Letištní dráha prakticky odřezává jižní cíp od zbytku ostrova a naváděcí světla sahají až do moře.
Komplex Vinapu, ležící v klínu mezi cípem a jižním pobřežím ostrova, byl již značně poničen erozí a zemětřesením. Původně zde stávalo 6 moai.
Důležitější než sochy je však tentokrát samotné ahu. Bylo totiž postaveno z velkých, přesně do sebe zapadajících kamenných kvádrů. Na Velikonočním ostrově je to spíš výjimka, hodně to ale připomíná incké a předincké stavby v Peru a Bolívii - Cusco, Sacsayhuaman, Tiahuanaco.
Tato podobnost přivedla Thora Heyerdahla k teorii o osídlení Velikonočního ostrova z Jižní Ameriky. Genetické rozbory už ovšem prokázaly, že se mýlil a prvními obyvateli byli Polynésané.
Stejně tak jeho datování stavby do 17.století lze považovat za chybné, protože, jak víme, v tomto období se už moai netvořily, takže ani nebylo třeba pro ně stavět nová ahu.
Prohlídka komplexu Vinapu tím ale nekončí. Červená socha s krátkýma nohama je vytvořena ze stejného materiálu jako klobouky pukao. Podle různých znaků lze navíc určit, že se jedná o ženskou sochu. Což nás přivádí k otázce, jak to bylo s postavením žen ve zdejší ostrovní společnosti a zda se žena mohla stát králem.
Červený je rovněž nedaleko stojící monolit. Má sice tvar klobouku, ale vzhledem ke svému umístění na kamenné plošině to bude spíš něco jako oltář.
Podle některých historiků se jedná o podstavec, na kterém se vystavovali zemřelí několik dnů před pohřbem.
Podle jiných je to obětní stůl, který souvisí se zdejším kanibalským kultem. Kanibalismus se totiž na ostrově zřejmě neobjevil až v poslední fázi, ale jeho počátky jsou spojeny již s nástupem dlouhouhých. Původně měl ovšem rituální charakter, např. při významných slavnostech byla snězena žena náčelníka.
Označení „kanibalská jeskyně“ nese rovněž Ana Kai Tangata, lávová jeskyně, nacházející se v mořském útesu na úpatí sopky (ana - jeskyně, kai - jídlo, tangata - člověk). Kresby na stěnách, které popsal už páter Englert, však zachycují především rybářské výjevy a mořské tvory.
Akivi
(Sobota, 3.března 2012)
Zatím jsme se pohybovali prakticky pořád po pobřeží, protože tam stojí všechna ahu se sochami moai. Poslední den se vydáváme do vnitrozemí ostrova.
Lom v kráteru Puna Pau je jediným zdrojem červené sopečné strusky, z níž se dělala pukaa, tedy klobouky, resp. drdoly, nasazované sochám na hlavy.
Pukaa o více než 10 tunách byla přepravena do tak vzdálených míst jako Ahu Tongariki nebo Ahu Te Pito Kura, což je 12 kilometrů. Jejich doprava a nasazení je předmětem podobných spekulací jako samotné moai. Tvar napovídá sice tomu, že klobouky mohly být normálně valeny, nebylo to ale nikdy potvrzeno.
Největší klobouk má průměr 3 metry a výšku 2.5 metru. Váží údajně 30 tun, nebyl ale nikdy nasazen.
Některá pukaa tedy potkal podobný osud jako sochy v Rano Raraku. Celkem 60 jich bylo přemístěno na jiná místa, 25 dosud leží ve zdejším kloboučnictví. Čísla na nich pochází ještě z doby, kdy páter Englert prováděl inventarizaci.
Z vrcholu sopky je rovněž pěkný pohled na městečko Hanga Roa. Sady a zahrady v okolí svědčí o tom, že v pěstování zeleniny a ovoce jsou dnes ostrované soběstační.
Když se dozvídáme, že se na Rapa Nui neplatí žádné daně, tím spíš musíme dát za pravdu místní průvodkyni, která nechápe, proč je zde veškeré jídlo pětkrát dražší než na pevnině. To importované zdražuje samozřejmě drahá letecká přeprava, cenu ryb a zdejšího ovoce ale nasazují prodejci.
Ahu Akivi je jediná plošina, ležící ve vnitrozemí ostrova. Stojí na ní 7 moai, které se navíc jako jediní nedívají dovnitř, ale hledí na moře.
Podle pověsti je tomu tak proto, že těchto 7 soch představuje 7 prvních objevitelů, které vyslal náčelník Hotu Matua na průzkum nových území. Říká se jim „synové krále“ a dívají se přes oceán domů do země Hiva.
Ahu zrekonstruoval William Mulloy už v roce 1960. Byla to vůbec jeho první velká práce na ostrově.
Sochy měří průměrně 5 metrů a váží 20 tun. Jedná se vůbec o jedny z prvních moai. Mají ještě nejasné rysy obličeje a tvar hlavy svědčí o tom, že nikdy nenosily klobouky.
Sopečná krajina směrem k pobřeží je plná lávových jeskyní. Kdysi sloužily jako obydlí, dnes jsou v nich úrodné zahrádky. V jeskyni Ana Te Pahu se pěstují banány, citrusy a avokádo.
Sopečná půda je vlastně už hnojená a zavlažování zajišťují kamenné cisterny, v nichž se shromažďuje dešťová voda. Úplně nejlepší pak je, když se propadne strop lávové jeskyně. Ve vzniklé prohlubni jsou rostliny chráněny před ostrým větrem od moře.
Sestoupili jsme dolů a vydali se kousek do jejího nitra. Jeskyně prý vede až na pobřeží. Zapadnout do nějaké trhliny bychom ale nechtěli…
Kari Kari
(Sobota, 3.března 2012)
Hotel O’Tai je klidný a příjemný. I když nestojí přímo „na pobřeží“, jak praví jeho název. Všechny bungalovy jsou obklopeny zelení, společenskou místnost zdobí sošky ptačích mužů, o pestrou zahradu se každý den stará zahradník.
Tím spíš nechápeme, proč když si sedneme večer na terasu, nekocháme se pohledem na kytičky, nýbrž čučíme do betonové zdi!
Jinak se ovšem (především díky vzdušné vlhkosti) cítíme být přesně tam, kde jsme - tedy v Polynésii.
Dokonce i místní obyvatelé o sobě prohlašují, že nejsou Chilané, ale Polynésané. V tomto směru by ani Thor Heyerdahl nemusel důkazy o jejich původu dlouho hledat.
Rovněž na večerním show předvádí skupina Kari Kari tradiční polynéské tance a písně. Některá jiná představení (např. Maori Tupuna nebo Matato’a) jsou prý modernější a zaměřené více na tradice Velikonočního ostrova. Ta však skončila zároveň s koncem sezóny, což bylo před 3 dny.
Santiago de Chile
(Neděle, 4.března 2012)
Při letu na Velikonoční ostrov jsme díky časovému posunu 2 hodiny získali. Teď je situace přesně opačná, takže si projdeme pouze pár míst v centru Santiaga.
Začínáme u paláce La Moneda, za nímž se rozkládá rozlehlé náměstí, kde se konávají vojenské přehlídky. Prostranství obklopují sochy chilských osvoboditelů, v kryptě pod ním jsou uloženy ostatky toho nejvýznamnějšího - generála O’Higginse.
Po generálovi je také pojmenována hlavní dopravní tepna města. Pod názvem Avenida del Libertador Bernardo O’Higgins se na ni však nedoptáte, místní jí říkají pouze Alameda.
Alameda je dlouhá 27 kilometrů, nachází se na ní nádraží, několik kostelů, Chilská univerzita a Národní knihovna. Sgraffiti na budově Universidad de Chile tvoří odpovídající kulisu při studentských protestech.
Nejstarším dochovaným kostelem ve městě je Sv.František (Iglesia de San Francisco). Jeho stavba byla zahájena v roce 1586 a dokončena 1628. Nejvzácnější relikvii najdeme na hlavním oltáři - tepanou sošku Virgen de la Socorro (P.Marie Pomocné) přivezl Pedro de Valdivia. Čestné místo zabírá taky sv.Anežka z Prahy (Santa Inés de Praga). Rajský dvůr v sousedním františkánském klášteře zato připomíná spíš zarostlou džungli.
Teatro Municipal je prestižní chilskou scénou pro představení opery, klasické hudby a divadla. Bylo postaveno v polovině 19.století v tehdy módním francouzském neoklasickém stylu. Poblíž stojící Palacio Subercaseaux je sídlem elitního Klubu letců.
Hlavním kostelem města je nyní Basílica de la Merced, stojící pod kopcem Santa Lucia. Byla založena v roce 1549, současná neorenesanční stavba je třetí v pořadí. Uvnitř nás zaujala zejména barokní kazatelna.
Díky zemětřesením zůstalo ve městě jen málo španělských staveb. Jednou z nich je Casa Colorada z roku 1769, v níž je nyní umístěno Muzeum historie města (Museo de Santiago).
Nejzajímavější sbírky má prý Muzeum předkolumbovského umění (Museo de Arte Precolombino), které sídlí v budově bývalé celnice (Real Casa de la Aduana). Letos si je ale prohlédnout nemůžeme, protože se právě rekonstruuje po zemětřesení.
Krátkou prohlídku centra Santiaga proto končíme tam, kde jsme před 14 dny začali - na Plaza de Armas, kam v neděli večer míří domorodci za zábavou.
České stopy v Chile a na Velikonočním Ostrově
1. Básník Pablo Neruda, držitel Nobelovy ceny za rok 1971, si dal pseudonym podle našeho Jana Nerudy (La Sebastiana, Valparaíso, La Chascona, Santigao de Chile)
2. Na MS ve fotbalu v roce 1962 se Československo poprvé a naposled probojovalo do finále. Finálový zápas se hrál na Národním stadiónu v Santigu (Estadio Nacional, Santiago de Chile).
3. V nejstarším kostele v Santiagu najdeme sochu sv.Anežky z Prahy (Iglesia de San Francisco, Santiago de Chile).
4. Místní pivo Kross je vyrobeno dle receptury z Ciudad de Pilsen (Microcervecería Kross, Curacaví).
5. Ing.Pavel Pavel ze Strakonic rozpohyboval na Velikonočním ostrově sochu moai metodou, vycházející ze starých domorodých legend (Isla de Pascua, leden-únor 1986).
6. Sošku Pražského Jezulátka daroval kostelu v Hanga Roa Václav Havel při své návštěvě v září 1996 (Isla de Pascua, září 1996).
7. Video, na němž si Václav Klaus po podpisu smlouvy o zamezení dvojího zdanění strká pero do kapsy, se stává na internetu hitem roku (La Moneda, Santiago de Chile, duben 2011).
