Sozopol je považován za jedno z nejstarších sídel na bulharském Černomořském pobřeží. Skalnatý poloostrov, zařezávající se hluboko do moře, byl pravděpodobně osídlen již na přelomu 3. a 4.tisíciletí př.n.l.
Nejstarší písemné záznamy, pocházející od řeckých autorů, se zmiňují o opevněném městě, které zde založili počátkem 7.století př.n.l. emigranti z Malé Asie. Město se původně jmenovalo Apollonia Pontika a jeho obyvatelé vystavěli v 5.století př.n.l. chrám na počest boha Apolla Istrose s 13 metrů vysokou sochou.
Poloostrov je stále spojen s pevninou pouze širokým písečným náspem a Kaple sv.Zosima (Sveti Zosim) se nachází přímo v městském parku mezi starým a novým Sozopolem. Byla dokončena v roce 1857 a i když se jí díky své velikosti říká kaple, je to ve skutečnosti jednolodní kamenný chrám s apsidou. Ikony jsou dílem talentovaného renesančního malíře Dimitera Sozopolchanina.
Kostel sv.Cyrila a Metoděje (Sv.Kiril i Metodij) byl postaven bulharskými křesťany v letech 1888-89. Jednolodní budova s apsidou a polokruhovou klenbou je dílem architekta Gencho Kaneva. V roce 1961 se chrám stal muzeem, kam byl přenesen také vyřezávaný dřevěný ikonostas ze zbořeného kostela sv.Jana Bohoslovce (Sv.Joan Bogoslow).
Sozopol připojil k bulharskému státu v roce 812 chán Kroum, v následujících stoletích se však jeho vládci často střídali. V období renesance byly vystavěny malebné uličky s typickými kamennými a dřevěnými domky a na 20 chrámů a kaplí.
Kostel sv.Matky Boží (Sveta Bogorodica) vznikl v průběhu 10.-13.století a je to nízká budova, jejíž východní část je navíc zcela zapuštěna do země. Takovéto náboženské stavby jsou charakteristické pro architekturu ottomanského období, protože Turci vydali nařízení, že kostely nesmí převyšovat jezdce na koni. Vnitřek chrámu je naproti tomu zdoben nádhernými ikonami a vyřezávanými oltářními okny, kazatelna a biskupský trůn jsou mistrovskými díly bulharské dřevořezby.
Zakopávání kostelů a kaplí do země je příkladem "bulharského" řešení problémů. Mezi jeho další typické projevy patří také vrtění hlavou místo "ano" a přitakávání na znamení nesouhlasu, což vzniklo rovněž v období turecké nadvlády - když je Turci nutili k přijetí islámu, Bulhaři kývali hlavou, ale v duchu si mysleli své...
Kostel sv.Jiří (Sveti Georgi) je nejstarším svatostánkem v Sozopolu a dlouho dobu sloužil jako biskupský chrám. Současná třílodní stavba byla vybudována počátkem 19.století na základech původní křesťanské baziliky z 5.století. Uvnitř se nachází kolekce zajímavých ikon ze druhé poloviny 19.století.
Parte na kostelní zdi neznamenají, že by zde umíralo tolik lidí. Bulhaři vylepují smuteční oznámení na vrata, stromy a telegrafní sloupy nejen v případě pohřbu, ale také později při různých kulatých výročích jako vzpomínku na zemřelé.
Na přelomu srpna a září se koná v sozopolském amfiteátru festival folklórních souborů, pojmenovaný podle původního názvu města - Apollonia 2007.
Staré město Nessebar se rozkládá na poloostrově, který je dlouhý pouhých 850 metrů a široký 350 metrů. Potápěči však objevili zbytky hradeb ještě 80 metrů od pobřeží, což svědčí o tom, že v průběhu let ztratil více než třetinu své rozlohy.
Poloostrov byl osídlen již před 3000 lety, staří Thrákové mu říkali Melsambria, což bylo v období řecké a římské kolonizace změněno na Mesambria, resp. Mesamvria.
Původní helénské hradby byly v průběhu 5. a 6.století nahrazeny byzantskými. Brána v západní části zdí chránila město od pevniny. V tu dobu byly také postaveny první křesťanské chrámy.
Město se stalo poprvé součástí bulharského státu v roce 812, když jej dobyl chán Kroum. V tu dobu jej obývali Slované a Bulhaři, pod jejichž kontrolou se Nessebar ocitl opět na dlouhou dobu za vlády cara Simeona Velikého.
Během 12. a 13.století se Nessebar stal důležitým překladištěm zboží, směřujícího ze Středozemního a Jaderského moře do zemí severně od Dunaje. Velký rozvoj prodělal zejména za vlády cara Ivana Alexandra, kdy byly postaveny nové kostely a několik klášterů v okolí. Carská rodina udělila městu řadu privilegií a proudily sem štědré dary, v klášterech se vzdělávali budoucí bulharští patriarchové.
Především díky středověkým kostelům byl také Nessebar v roce 1983 zapsán na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedním z nejlépe zachovaných je Kostel Krista Pantokrata (Cerkev Christos Pantokrator), který vznikl na přelomu 13. a 14.století.
Prototypem nessebarských chrámů se staly kostely z 10. a 11.století. Nejstarším z nich je Kostel sv.Jana Křtitele (Cerkev Joan Chrastitel). Jedná se o jednoduchý kostelík, zdobený pouze cihlovými obrazci. Rovněž jeho vnitřní výzdoba je zcela minimální a dnes slouží jako prostory výtvarné galerie.
Nessebar byl také známým lázeňským městem. Ruiny termálních pramenů, které byly odkryty teprve nedávno, pochází z ranně byzantského období, pravděpodobně z 5. nebo 6.století. Turecké lázně, nacházející se hned vedle, jsou z 18.století.
Nessebar měl ve středověku 40 kostelů (dodnes se jich zachovalo 26), díky čemuž si vysloužil přízvisko "balkánská Ravenna". Kulturní rozvoj se však nezastavil ani v čase ottomanské nadvlády, kdy byla řada z nich doplněna nástěnnými malbami. Typickým příkladem je Kostel sv.Vykupitele (Sv.Spas) ze 17.století. Fresky byly namalovány v roce 1609.
Kostel archandělů Micheala a Gabriela (Sveti archangeli Mihail i Gavrail) byl postaven v období druhého bulharského státu ve stylu architektury tehdejšího hlavního města Veliko Tarnovo. Z období 13.-14.století pochází také Kostel sv.Paraskevy (Sv.Paraskeva), ve kterém se nachází v současné době galerie a kavárna.
Hlavním chrámem staré Mesambrie byl Starý metropolitní kostel, zasvěcený sv.Sofii (podle chrámu v Konstantinopoli). Tato třílodní byzantská bazilika byla postavena v 5.-6.století na místě původního antického chrámu boha Apolla. Náměstíčko, na němž se ruiny kostela nachází, lemují měšťanské domy z 18.-19.st., tedy z období tzv. bulharského národního obrození.
Většina nessebarských kostelů dnes již neslouží svému účelu, nejčastěji jsou v nich umístěna muzea a galerie. Jediným funkčním chrámem je Kostel sv.Matky Boží (Sveta Bogorodica), dokončený v roce 1894. Bočním vchodem lze vstoupit do kostelního muzea, v němž jsou vystaveny róby a staré ikony.
Vykopávky na mořském břehu svědčí o tom, že moře za poslední staletí značně stouplo a Nessebar byl kdysi o hodně větší. Zbytky kruhové stavby nepatří ani majáku ani strážní věži, ale jedná se o ruiny větrného mlýna. Přímořská bazilika také původně nestála u moře. Byla postavena v 5.-6.století a zasvěcena sv.Matce Boží.
Úlohu metropolitního chrámu převzal po zničení staré baziliky Kostel sv.Štefana. Proto bývá také někdy nazýván Nový metropolitní kostel. Kostel sv.Štefana (Sv.Stefan) vznikl na přelomu 10. a 11.století a výzdoba jeho interiéru patří k nejzajímavějším ve městě - fresky ze 16.století, ikonostas ze 17.století a biskupský trůn z 18.století.
Kostel sv.Jana Aliturgeta (Sv.Aliturgetos) byl postaven ve 14.století a protože při jeho stavbě zahynul dělník, nebyl nikdy vysvěcen. Někdy se mu proto taky říká sv.Jan Nevysvěcený (Sv.Joan Neosveteni).
Centrem jižní části Černomořského pobřeží je Burgas. Město bylo známo již v římském období, k jeho rozvoji však dochází až koncem 19.století v souvislosti s výstavbou železnice, přístavu a ropovodu.
Průmyslovým centrem a překladištěm zůstává Burgas dodnes a turistům slouží většinou pouze jako přestupní stanice. Také místní hotely využívají především obchodníci.
Monstrózní socialistický hotel Bulgaria stojí přímo na hlavní třídě Aleksandrovska a v jeho stínu se krčí také kamenný arménský kostel. Arménský kostel vyl postaven v roce 1853 a věřící v něm při bohoslužbě sedí na orientálních kobercích. Bulvár Aleksandrovska končí na náměstí Trojkata.
Katedrála Cyrila a Metoděje (Sv.sv.Kiril i Metodij) byla postavena v letech 1894-95 podle návrhu italského architekta Ricardo Toscaniniho. Světci jsou zobrazeni na barevném okně vedle vchodu, portál je zakončen secesními ozdobami.
Údolí růží se táhne od města Gurkovo až ke Karlovu v délce téměř 100 kilometrů, ne ve všech jeho částech se však zaměřují na stejný druh růží. Centrem růžového údolí je Kazanlak, kde tato tradice trvá již téměř 300 let a pěstuje se zde především tzv. máslová růže. Přesnější název by ovšem byl olejová růže, protože v bulharštině slovo "máslo" znamená taky "olej".
Se způsobem výroby růžového oleje a destilací růžové brandy se můžeme seznámit v etnologickém komplexu "Kulata". Ústřední místo zde zabírá dvoupatrový dům Hadjiho Ena, představující typickou ukázku městské stavby z konce 19.století.
Kraj kolem Kazanlaku bývá nazýván také Údolí thráckých králů. Podivuhodné kopečky uprostřed polí můžeme spatřit na několika místech Bulharska. Největší koncentrace thráckých hrobek, které skrývají, se však nachází právě zde.
Každá hrobka sloužila pouze pro jediný pohřeb a během rituálu nebo krátce po něm byla zakryta vrstvou hlíny, vytvarovanou do tvaru umělého kopce, a nadále již nebyla přístupná.
Hrobky nebyly velké a zemřelí do nich byli ukládáni v pozici novorozeněte, protože Thrákové věřili na reinkarnaci. Vnitřní výzdoba připomínala chrám nebo domov.
Thrácké hrobky začaly vznikat v polovině 1.tisíciletí př.n.l. a dosud jich bylo objeveno kolem 50, nejvíce právě v oblasti Kazanlaku. Tady totiž leželo také thrácké hlavní město Sevtopolis, pojmenované po králi Sevtovi III., které je však momentálně pohřbeno na dně přehrady Koprinka.
Nejstarší a nejkrásněji vyzdobená je hrobka, nacházející se v parku Tjulbeto v severní části Kazanlaku. Pochází z konce 4. nebo začátku 5.století př.n.l. a objevena byla zcela náhodou v dubnu 1944 skupinou vojáků, kteří kopali studnu.
Ústřední pozici na kopulové malbě zabírá car a jeho žena, sedící u bohatě prostřeného stolu. Z obou stran k nim přichází hudebníci, koňská spřežení a zástup služebníků, nesoucích dary.
Thrákové byli totiž velcí milovníci života, moc neválčili a zabývali se především hudbou a zpěvem. Dokonce i králové byli v řadě případů básníci a pěvci.
Kazanlacká hrobka byla již v roce 1979 zařazena na seznam UNESCO a její originál je přibližně od té doby přístupný pouze odborníkům na zvláštní povolení, aby nedocházelo k ničení maleb vlivem vlhkosti a výparů z návštěvníků. Vedle však byla vytvořena dokonalá kopie, kterou si lze bez problémů prohlédnout.
Průsmyk Šipka, překonávající pohoří Stará Planina, leží mezi Kazanlakem a Gabrovem a spojuje tak vlastně severní a jižní část Bulharska. Jako takový měl proto vždycky důležitý strategický význam, díky němuž se několikrát zapsal do dějin země.
Významnou úlohu sehrál zejména v době národně osvobozeneckého boje na přelomu let 1877-78. Nejtvrdší boje probíhaly v srpnu 1877, kdy ruští vojáci ve spojení s bulharskými vlastenci odrazili útok armády Sulejmana paši, přečkali krutou zimu a na jaře následujícího roku vytlačili Turky z většiny svého území. Třetí březen je pak v Bulharsku vyhlášen dnem nezávislosti.
Při obraně průsmyku padlo 6500 ruských, bulharských, ukrajinských a francouzských vojáků. Myšlenka na výstavbu chrámu na památku obětí vznikla hned po skončení války.
Chrám Narození Krista (Rožděstvo Christovo) ve vesnici Šipka bývá proto často nazýván Chrám-památník. Postaven byl ve stylu ruských pravoslavných kostelů ze 17.století podle projektu architekta A.Y.Tomishka. Kopulovitý chrám je vytvořen na půdorysu kříže, zvonice je vysoká 53 metrů a je v ní umístěno celkem 17 zvonů různých velikostí.
Chrám byl vysvěcen 28.září 1902. V tu dobu jej zdobil pouze obraz Ježíše Krista a 12 apoštolů v centrální kopuli a 34 mramorových desek na zdech (17 z nich se nacházelo ve venkovní galerii). Poslední malby byly doplněny teprve v roce 1959.
V podzemní kryptě je umístěno 17 mramorových sarkofágů, v nichž jsou uloženy pozůstatky bojovníků, kteří padli při obraně průsmyku v srpnu 1877 a bojích poblíž vesnice Šipka v lednu 1878.
Památník svobody, stojící na Šipčanském návrší, je věnován všem obětem rusko-ottomanské války a ze sedla k němu stoupá 999 schodů, k nimž je ovšem třeba ještě připočítat dalších 164 schodů, vedoucích na střechu sedmipodlažního monumentu.
Stavba Památníku svobody byla zahájena v roce 1926 a ke slavnostní inauguraci došlo 9.srpna 1934. Monument, vysoký 31,5 metru, je dílem architekta Donkova a sochaře Andrejeva. Nad hlavním vchodem je umístěn bronzový lev, symbol bulharské státnosti. Na zbylých třech stranách jsou uvedena jména obcí, u nichž probíhaly rozhodující boje - Šipka, Šeinovo a Stara Zagora. Nedaleko památníku stojí ruský železný kříž, zasazený do skály na místě orlího hnízda, které bylo svědkem nejdramatičtějších okamžiků.
Z vrcholu památníku se naskýtá nádherný pohled na Starou Planinu, což je se svými 600 kilometry nejdelší pohoří na Balkáně, na Údolí růží, bývalý Sjezdový palác a přehradu Koprinka, na jejímž dně nyní leží thácká metropole Sevtopolis.
Ve vesnici Etara, ležící 8 kilometrů od známého humoristického městečka Gabrovo, se nachází muzeum pod širým nebem, do něhož bylo k dnešnímu dni převezeno celkem 26 domů řemeslníků s jejich obchůdky a dílničkami. Skanzen, rozkládající se na ploše 7 hektarů, představuje typickou ukázku balkánské řemeslnické osady ze druhé poloviny 18. a počátku 19.století.
Vodní mlýny nejsou jediným využitím proudu horských bystřin a potůčků. Šikovní řemeslníci tady sestavili také gril, frézu nebo soustruh na vodní pohon a automatickou pračku.
Plovdiv je druhé největší bulharské město a i když je to v současné době především průmyslové centrum, jeho historie sahá hluboko do minulosti. Plovdiv je dokonce jedním z nejstarších měst v Evropě - starší než Řím nebo Athény a současník Tróje a Mykén.
Velký boom zažil Plovdiv v době bulharského národního obrození koncem 18. a zejména v 19.století, kdy místní bohaté měšťanské rodiny zajišťovaly obchod mezi Evropou a Orientem. V průběhu pár desetiletí zde vyrostl soubor barokních domů, vyzdobených nejlepšími bulharskými mistry malíři a řezbáři.
K nejobdivovanějším patří domy Dimitara Georgiadiho a Nikoly Nedkoviče na Lavrenově ulici. Dům kupce Argira Kujumdžioglu, postavený v roce 1847, dnes slouží jako Etnografické muzeum.
Město bylo vystavěno na třech pahorcích. Na vršku Nebet Tepe byly odkryty pozůstatky prehistorického osídlení, datované do 12.století př.n.l. V 5.století př.n.l. se zde rozvíjelo staré thrácké město Evmolpia, které později dobyl Filip Makedonský a přejmenoval jej na Philipopolis. Římané mu pak díky jeho poloze začali říkat Trimoncium (tedy doslova "tři kopce") a učinili z něj centrum provincie Thracia.
Pahorek Nebet Tepe, na kterém stojíme, je vysoký 205 metrů. Nejvyšší z míst, obklopujících město, je však vrch Kamenitze (218 m), po němž je pojmenováno také místní pivo.
Kostel sv.Konstantina a Eleny vznikl v roce 1832 na místě ranně křesťanské svatyně, věnované světcům, umučeným koncem 4.století císařem Diokleciánem. Ikonostas s vyřezávanými barokními ozdobami je dílem Joana Paskoulise, všechny ikony namaloval v letech 1836-40 jeden z nejvýznamnějších umělců bulharského obrození Zahari Zograf.
Dům dr.Stojana Chomakova pochází z roku 1860, v domě dr.Sotira Antoniadyho z roku 1872 byla Hipokratova lékárna a v současné době je zde umístěno Muzeum farmacie.
Poněkud zanedbaný je dům Georgyho Mavridy, který byl dokončen v roce 1830 a roku 1833 zde pobýval básník Lamartine.
Římské divadlo, vybudované počátkem 2.století za časů císaře Trajána, bylo jednou z nejdůležitějších staveb římského Trimoncia. Bylo určeno pro 7.500 diváků, z původních 28 řad se jich dodnes zachovalo 20.
Hudebník Saša Sladur, jehož sochu najdeme v parku nad divadlem, se stal obětí komunistického režimu, protože hrál západní skladatele. Zemřel v roce 1961 v koncentračním táboře, kde nutili vězně pracovat v nepředstavitelných vedrech a sarkasticky jej pojmenovali Slunečné pobřeží.
Katedrála sv.Matky Boží je největším ortodoxním chrámem v Plovdivu. Postavena byla v roce 1844 mistry Bratsigovy školy a její ikonostas je vytvořen v empírovém stylu. Chrámová ikona Svatého přijímání, namalovaná předním ikonopiscem Nikolou Odrinčaninem, patří k nejuctívanějším ve městě.
Náměstí Džumaja Džamija je pojmenováno podle Páteční mešity. Mešita byla postavena v letech 1421-51 na místě původní plovdivské katedrály, zbořené Ottomany, a je to jedna z nejstarších budov ve městě.
Přímo pod náměstím leží zbytky starého stadiónu města Philipopolis ze 2.století. Stadión měl rozměry 250 x 75 metrů, závodní ovál měřil přesně 1 stadion (tj. 600 římských stop). Jeho kapacita byla 30.000 míst, mramorová sedadla byla rozmístěna do 14 řad. Socha na sloupu je věnována Filipu Makedonskému, jehož jméno v tu dobu město neslo.
Bulharsko, to není jenom moře, ale také nádherné hory. V jihozápadní části země se nachází hned několik horských masivů, dosahujících výšky přes 2000 metrů - Rodopi, Pirin, Rila, Vitoša.
Bansko, ležící na severních svazích pohoří Pirin, je výchozím místem k výletům do Pirinského národního parku, uvedeného rovněž na listině UNESCO. Nejvyšším vrcholem Pirinu je Vichren (2914 m n.m.).
Osada Bansko byla založeno již v 9.století a postupně se stala oblíbeným výletním místem sofijské smetánky. Dnes je to muzejní komplex a zároveň moderní středisko zimních sportů. Hotely, penzióny a restaurace jsou umístěny ve starobylých domech, zachovávajících si stále svůj folklórní ráz.
Ústřední náměstí je pojmenováno po spisovateli Nikolovi Vapcarovi, místním rodákovi, jemuž je věnováno také muzeum a národní čítárna.
Monstrózní památník na náměstí Vazraždanje připomíná dalšího zdejšího rodáka Paisije Chilendarského, který napsal Slovansko-bulharskou historii.
Kostel sv.Trojice se samostatnou zvonicí pochází z roku 1835. Jeho stavba však byla povolena až poté, co místní kupci zaplatili městskému úředníkovi za prohlášení, že byla na tomto místě nalezena posvátná ikona. Uvnitř se nachází cenné fresky a ikonostas.
Bulharsko je rovněž zemí klášterů. V době dobytí země Turky jich tady bylo celkem 250. Největší a nejznámější z nich je Rilský monastýr, který byl také zapsán na seznam UNESCO.
Rilský klášter založil ve třicátých letech 10.století poustevník Ivan Rilský, zvaný Divotvůrce (bulharsky "čudotvorek"). Nachází se v nadmořské výšce 1150 metrů, přímo pod Rilským pohořím, nejvyššími horami na Balkáně (2925 m n.m.).
Klášter leží 120 kilometrů jižně od Sofie a nejstarší částí současného objektu je obranná věž, kterou postavil v roce 1334 místní bojar Sebastverat Hrelyu. V roce 1343 následoval malý Hrelyův kostelík, zasvěcený P.Marii Osenovické.
Stavba rezidenčních budov o několika podlažích byla zahájena v roce 1816 a dnes zabírají plochu 8800 m2 ve tvaru nepravidelného čtverce. V roce 1833 byly budovy zničeny požárem, ale brzy byly postaveny znovu. V roce 1844 byla ke strážní věži přistavěna zvonice.
Hlavní chrám vznikl v letech 1834-37 a je zasvěcen Zrození P.Marie. Postavil jej mistr Pavel Ivanovič z vesnice Krimini. Chrám má pět kopulí se třemi oltářními nikami, dvě boční kaple a otevřenou galerii s freskami.
Sofie leží pod pohořím Vitoša a od Černého moře je vzdálena 378 kilometrů. Město se vyvinulo z původní thrácké osady Serdika, založené v 7.století př.n.l., později bylo hlavním městem římské provincie Dacia.
Poté, co bylo město v polovině 5.století vypleněno Attilou, dal jej byzantský císař Justinián vybudovat celé znovu. Součástí Bulharské říše se stalo v roce 809, kdy jej dobyl chán Kroum.
Z turecké nadvlády byla Sofie osvobozena v lednu 1878 a od dubna 1879 je hlavním městem Bulharska. V současné době má asi 1,2 miliónu obyvatel.
Obyvatelé sofijské oblasti se nazývají Šopáci. Ano - odtud pramení pojmenování šopského salátu, který má svými vrstvami vyjadřovat barvy bulharské vlajky - bílé okurky, zelená paprika a červená rajčata.
Chrám Alexandra Něvského je největším východním ortodoxním chrámem na celém Balkánském poloostrově. Chrám byl postaven na počest ruských vojáků, padlých ve válce proti Turkům. Jeho stavba trvala 30 let a vysvěcen byl v roce 1925, od roku 1953 slouží rovněž jako patriarchální katedrála. Muzeum v kryptě obsahuje kolekci 1500 ikon od konce 9.století až do konce 19.století.
Chrám sv.Sofie je nejstarším ortodoxním chrámem ve městě. Postaven byl v první polovině 6.století za vlády císaře Justiniána, pod prosklenou podlahou lze spatřit zbytky mozaik z původního kostela ze 4.století, který byl zničen Attilovými hordami. Během turecké nadvlády byl chrám změněn na mešitu. Dnes je to křesťanská bazilika se třemi oltáři, která je stále funkční.
Sv.Nikolaj je typický ruský chrám. Dokončen byl v roce 1914, což znamená, že byl budován zároveň s Chrámem Alexandra Něvského, který se ovšem tehdejšímu petrohradskému vyslanci nezdál dost pravoslavný.
U Sofijské univerzity začíná bulvár Car Osvoboditel, na němž stojí Národní galerie, Etnografické muzeum, Národní banka a Archeologické muzeum, které našlo svoje sídlo v bývalé mešitě.
Třída Car Osvoboditel pak ústí na Náměstí Nezávislosti, kde se nachází Národní shromáždění, Prezidentský palác a budovy ministerstev. Bulharsko je snad jediná země na světě, kde je prezidentem bývalý předseda Komunistické strany a premiérem vnuk posledního cara.
Náměstí Nezávislosti (zvanému Largo) dominuje od roku 2000 socha sv.Sofie, patronky města.
Na nádvoří hotelu Sheraton stojí Rotunda sv. Jiří (Sv.Georgi), což je vůbec nejstarší sofijský svatostánek a jedinečný příklad časně byzantského kopulovitého chrámu, postaveného na půdorysu kříže. Chrám byl součástí velké antické svatyně ze 4.století, postavené na místě původního římského obřadiště, a bylo zde objeveno celkem pět úrovní zdí, nejčerstvější z 10.století. Další vykopávky na tomto prostranství pak odkryly zbytky byzantských staveb a římské ulice.
Kaple sv.Petka Samardžijska stojí v současné době uprostřed staveniště a lze se k ní dostat pouze podchodem metra. Jedná se však o jednu z nejautentičtějších ukázek sofijských středověkých kostelů. Kaple pochází ze 13.století, fresky byly vytvořeny v 16. a 17.století.
Mešita Banja Bashi je dnes jedinou fungující sofijskou mešitou. Vznikla v roce 1576 jako součást komplexu lázní a postavil ji architekt Khodja Mimar Sinan, stavitel 81 mešit (nejznámější je mešita Selima II. v Edirne).
Katedrála sv.Nedelja je druhým největším sofijským chrámem po Alexandru Něvském. Původní kostel pochází již ze středověku, jako kamenný chrám byl postaven v letech 1856-63.
V dubnu 1925 byla však katedrála vyhozena do povětří skupinou komunistů, kteří chtěli zavraždit krále Borise III. Tento teroristický akt stál život spoustu nevinných lidí a budova musela být postavena prakticky celá znovu. Dnes je to chrám s centrální kupolí a obdélníkovou zvonicí s 11 zvony.
Od katedrály sv.Nedelja vybíhá nejznámější a zároveň také nejdražší sofijský bulvár Vitoša, na němž sídlí řadu obchodů předních světových značek.
Muzejní komplex "Jižní hrad a věž" je situován na jižním pobřeží sozopolského Starého města a skládá se z restaurované hradní zdi se strážní věží, vytvořené v průběhu 4. až 16.století, sýpky na obilí z 5.-6.století a antické studny a vodovodu ze 4.století př.n.l. Kamenné bloky, zvané "pískovcové kvádry", k sobě těsně přiléhají bez jakýchkoliv spojů.
Sozopolský poloostrov zakončují mořské skály, nad nimiž se vznáší vypasení rackové. Při posezení ve zdejších restauracích můžete navíc kromě výborných ryb, šašliků, kefte, karnáčů a kebabčet vychutnávat také nádherný pohled na sousední ostrovy sv.Ivana a sv.Cyrila a Metoděje. Ten je sice spojen hrází s pevninou, přístup na něj je však zakázán, protože je tam umístěna vojenská základna.