Z Anchorage do Seattle (2012)

Pondělí, 27.srpna 2012
Alaska

Pojmenování Aljaška vychází z aleutského slova „Alyeska“, což znamená „Velká země“.

Aljaška zabírá plochu 1.718.000 km2 a naprostou většinu pokrývá věčně zmrzlá půda (tzv. permafrost), která ani v níže položených oblastech v létě moc hluboko nerozmrzá.

Ještě před 15.000 lety byla celá Aljaška pokryta vrstvou ledu, silnou přes 300 metrů. Když koncem poslední doby ledové roztál, zůstalo po něm 3 miliony jezer.

Je konec léta a z okýnka letadla sledujeme fjordy a ledovce, které do nich stékají z aljašských hor.

SP Chugach

Úterý, 28.srpna 2012
Alaska

Aljaška je největším státem USA. Na obrovské ploše však žije velice málo obyvatel a na některá místa se lze jen stěží dostat. Proto má údajně každý šedesátý člověk soukromé letadlo.

Většinou se jedná o hydroplány, pro něž je tady díky množství jezer dostatek přistávacích ploch. Nemůže nás proto ani překvapit, že na jezeře Hood prakticky v centru Anchorage se nachází největší přístaviště hydroplánů na světě.

Anchorage je největším městem na Aljašce, vzniklo však teprve v roce 1915 při budování železnice ze Sewardu do Fairbanksu. První lokomotivy byly dovezeny čerstvě otevřeným Panamským průplavem. V řadě případů se jednalo o speciálně upravené stroje, jakým byla například rotační sněžná pila.

Trať v této části kopíruje okraj Turnagain Arm, což je rameno Cookovy zátoky (Cook Inlet). V roce 1778 ji svým jménem pojmenoval samotný James Cook, když hledal severozápadní cestu z Pacifiku do Atlantiku.

Od Cooka pochází rovněž název ramene Turnagain, protože právě tady dal svým lodím rozkaz, aby se vrátily (anglicky se to řekne „turn again“).

Slavný mořeplavec tedy nakonec cestu Severním ledovým oceánem nenašel. Tu objevil až počátkem 20.století Roald Amundsen. Jelikož je ale po většinu roku zamrzlá, stejně se nepoužívá.

Turnagain Arm je 35 kilometrů dlouhý záliv. Teď je prakticky bez vody. Jelikož je ale hodně úzký, voda při přílivu rychle stoupá a kdo se zapomene v sypkém lávovém písku, má problém před ní utéct.

O to víc si prostředí zátoky oblíbily belugy. Jméno této velryby vychází z ruského slova „běluha“, což nejlíp vystihuje její barvu. Protože belug v mořích kvapem ubývá, měli jsme docela štěstí, že jsme jich tady pár zahlídli.

Už od Anchorage nás provází pohoří Chugach (Chugach Mountain), které zabírá prakticky celou jihovýchodní část Aljašského poloostrova. Hory, ledovce a jezera jsou součástí stejnojmenného státního parku.

Svahy pohoří s ruským jménem sahají až k vodě. Do úzkého pobřežního pásu se vešly jen dva pruhy silnice a jedna železniční kolej. Oblast navíc postihlo zemětřesení na Velký pátek roku 1964. Vrstva bahna zalila lesy (nyní Mrtvý les) a celé městečko Portage, které nebylo nikdy obnoveno. Ještě dnes trčí z bahna krovy a střechy.

Údolí Portage (Portage Valley) je pojmenováno podle ledovce, který však už ustoupil natolik, že ho z většiny míst ani není vidět a museli bychom si k němu pěkně vyšlápnout. Nevadí. Do malebného údolí stéká spousta jiných ledovců.

V potoce pod Medvědím ledovcem pozorujeme lososi. Sezóna lososů trvá 7-8 týdnů, teď už je prakticky její konec.

Ryby táhnou v létě od moře k trdlištím na horních tocích řek, kde se vytírají. Původně mají díky mořské vodě ocelově šedou barvu, čím víc se dostávají do sladké vody, tak červenají. Není to ale pravidlem, někteří jsou červení od přirození.

Lososů je cekem pět druhů. Největší z nich je královský losos (King Salmon), který váží až 40 kg. Ten už ale letos táhl, takže vidíme spíš dva z menších druhů.

Zbytky na protějším břehu jsou důkazem, že se tu před chvilkou stavil nějaký medvěd na svačinku.

Medvědi potřebují na podzim nabrat 100-150 kg, aby přežili zimní spánek. Ani lososa proto nejí celého a vybírají si pouze energeticky vydatné kousky, jako je mozek, podkožní tuk nebo kaviár.

O migraci lososů se toho více dozvíme v návštěvnickém centru, nacházejícím se na břehu jezera Portage (Portage Lake).

Městečko Whittier leží v zátoce, skryté za hradbou hor, a jedinou možností, jak se tam dostat, je tunel, dokončený v roce 1943.

Po napadení Pearl Harboru a obsazení Aleutských ostrovů si Američané uvědomili, že jsou zranitelní z této strany a hledali vhodný přístav pro námořní lodě, které by zabránily dalšímu útoku Japonců. Nejvhodnější se ukázal záliv, kde dnes leží Whittier. Bylo ale nutno ho zpřístupnit taky z pevniny.

Proto vybudovali tunel, který se napojil na železnici ze Sewardu do Anchorage a vešla se do něj pouze jediná kolej. Vlaky tady už nejsou, stále se v něm ale jezdí po kolejích.

Tunel Antona Andersona (Anton Anderson Memorial Tunel) je pojmenován po železničním inženýrovi a bývalém starostovi města Anchorage. Měří 4 kilometry, v půl se jezdí tam, v celou zpátky.

Ve Whittieru už vojenský přístav taky není. V současné době tady kotví rybářské bárky a výletní lodě, vozící turisty do Zálivu prince Williama (Prince William Sound).

Jelikož finanční krize dorazila i na Aljašku, byly letošní plavby zrušeny. Ledovcové splazy tak bohužel uvidíme pouze ze země.

Z další vyhlídky na jezero Portage/ můžeme konečně spatřit kousek stejnojmenného ledovce a ušetřeného času využíváme k tomu, abychom podnikli alespoň menší trail k ledovci Byron (Byron Glacier Trail).

Anchorage

Úterý, 28.srpna 2012
Alaska

Přestože v Anchorage žije téměř polovina všech obyvatel Aljašky, není to mezi původními obyvateli příliš oblíbené místo. S nadsázkou říkají, že „jeho jedinou výhodou je to, že leží půl hodiny jízdy od Aljašky“.

V tomto výroku je řečeno především to, že nemá prakticky žádnou historii. Největší město Aljašky vzniklo až v roce 1915. Poté, co bylo v roce 1902 objeveno zlato severně od Fairbanksu, začala vláda uvažovat o stavbě železnice na Aljašce (dosud existovaly jen krátké místní tratě). Důležitým bodem na trase ze Sewardu do Fairbanksu bylo právě místo, kde dnes stojí Anchorage. V roce 1915 zde proto vyrostl stanový tábor pro 2.000 mužů, který se stal základem dnešní metropole.

V březnu roku 1964 zničilo Anchorage zemětřesení, které většina budov nepřežila (jednou z mála starších staveb je radnice). Z toho důvodu se zde taky nestaví žádné věžáky, přestože ve městě má sídlo řada státních institucí.

Hlavním městem Aljašky je Juneau, které je ovšem těžko přístupné. Nevede do něj dokonce žádná silnice. Umístění některých úřadů do Anchorage je tedy čistě praktickou záležitostí.

Anchorage doslova znamená „přístaviště“. Na konci hlavní třídy se rozkládá Resolution Park. James Cook shlíží na svůj záliv (Cook Inlet) a za jasného počasí je v dálce vidět řetěz Aljašských hor (Alaska Range).

Nejstarší stavbou ve městě je dům Oscara Andersona (Oscar Anderson House), který byl postaven v roce 1915, tedy v době, kdy se teprve rodil tábor železničářů. Oscar Anderson byl podle kroniky 18.obyvatelem města.

Na místě bývalého stanového tábora vyrostlo později nádraží (Alaska Railroad), které je stále funkční, i když většinou jej využívají pouze prosklené vyhlídkové vlaky. Lokomotiva na soklu před budovou je jednou z prvních, které byly na Aljašku dopraveny díky Panamskému průplavu.

V parku nad nádražím stojí Památník státnosti, který připomíná připojení Aljašky jakožto 49.státu unie v roce 1959. Z vyobrazení je jasné, že se tomu stalo za prezidenta Eisenhowera.

Aljaška zůstávala dlouhou dobu ve stínu kontinentální „osmačtyřícítky“ (původních 48 států unie) a její nákup byl často kritizován. Na strategický význam tohoto území upozornila paradoxně až druhá světová válka.

V roce 1943 byla urychleně vybudována Aljašská dálnice a situace nakonec vedla k tomu, že roku 1958 vyvrcholily rozhovory o plnoprávném členství v unii. Dne 3.1.1959 se Aljaška stala 49.státem USA.

Centrem Anchorage je 4.avenue. Kromě největšího obchodu se suvenýry se zde nachází taky dvě návštěvnická centra. Informační centrum pro Aljašku sídlí ve federální budově. Mnohem tradičněji vypadá Informační centrum města, umístěné v dřevěném srubu se zatravněnou střechou. Takovéto „ekologické“ stavby jsou pro daleký sever typické - tráva zajišťuje tepelnou izolaci

O pár bloků dál stojí socha huskyho, označující místo startu závodů psích spřežení. Nejnáročnější z nich je Iditarod Trail, který vede z Anchorage do Nomu a je dlouhý přes 1000 kilometrů. Běží se na počest psa Balta, který v roce 1925 dopravil do zachváceného Nomu sérum proti záškrtu.

Zcela z jiného soudku je murál Velrybí rodinka, umělecké to dílo Roberta Wylanda z roku 1994. Najdeme jej na parkovišti vedle Městského náměstí (Town Square).

Eklutna je malá osada, ležící severně od Anchorage. Jedná se vlastně jenom o pár domků a karavanů. Zdejší kostely a hřbitov jsou ale významnou připomínkou toho, že Aljaška kdysi patřila Rusku. Teprve v roce 1867 ji car Alexandr II. prodal za 7 milionů dolarů Američanům.

Vesnice Eklutna vznikla v roce 1650. Lovci a obchodníci s kožešinami sem už dávno pronikali ze Sibiře a ruští misionáři se snažili konvertovat původní obyvatele národa dena’ina.

Výsledkem jsou náhrobky na hřbitově. Malované „domy duchů“ představují kombinaci ruské ortodoxní kultury a původních rituálů.

Pokračujeme dál na sever. Ve Wasille nás vítají předvolební agitátoři. Místní politici jsou docela agilní. Vždycky, když se Juneau a Anchorage hádají o post hlavního města Aljašky, přihlásí do souboje rovněž svoje město. Zatím jim to ještě nevyšlo.

Naším dnešním cílem je kemp ve vesnici Healy, ležící poblíž vstupu do NP Denali. Prstenec kolem národního parku pokrývá stejnojmenný státní park a z dálnice se nám naskýtá pohled na jeho symbol - jižní stranu Mount McKinley.

Státní parky mají spíš informativní charakter, nepanují v nich tak přísné podmínky a zřízení nemusí podepisovat americký prezident.

NP Denali

Středa, 29.srpna 2012
Alaska

NP Denali je pojmenován podle nejvyšší hory Severní Ameriky. Mount McKinley se totiž v řeči Atabasků jmenuje Denali, což znamená „ten nejvyšší“.

Národní park zabírá plochu 6 milionů akrů (24.500 km2), které lze rozdělit podle výšky do tří ekologických systémů - zalesněná tajga, otevřená pustá tunda a alpské pásmo.

My se budeme pohybovat většinou v barevné tundře, která je teď v období indiánského léta nejkrásnější a na volné planině máme možnost zahlédnout nějaká zvířata.

Pohyb v národním parku je z důvodu ochrany přírody značně omezený. Vlastním autem můžeme dojet pouze k návštěvnickému centru. Tam přesedáme do místního shuttle-busu, což je upravený školní autobus.

Masiv Mount McKinley je součástí pohoří Alaska Range, které se ve tvaru podkovy táhne napříč celým Aljašským poloostrovem.

Hora je vysoká 6194 metrů. Jelikož ale okolní vrcholy mají pouze 2000-3000 metrů, vypadá mnohem vyšší, než ve skutečnosti je, a bývá považován za nejvyšší samostatnou horu na světě. Mount McEverest má sice víc metrů, ale nad himalájskými sedmitisícovkami tolik nevyčnívá.

NP Denali byl založen v roce 1917. Tenkrát byl ovšem mnohem menší a nepatřil do něj ani samotný Mount McKinley. Prvotním důvodem vzniku byla ochrana vzácných Dallových ovcí. Ovce s mohutnými zatočenými rohy jsou endemické a nikde jinde se nevyskytují.

Zdálky jsme tyto „aljašské kamzíky“ mohli spatřit na svazích kopce, zvaného Katedrála (Cathedral Mountain). Naše zraky se ale stejně hned soustředily na jiné představení - medvědici se dvěma mláďaty.

Medvěd grizzly dříve žil na celém území severní Ameriky. Po několika desítkách let lovu se však jejich počet na kontinentě zmenšil na pár set kusů. Záchranou se pro ně Aljaška, kde je jich odhadem stále na 30.000.

Grizzly bývá většinou hnědý, není to ale podmínkou. Barvu často mění podle ročního období a podle stáří. Grizzlyho bezpečně poznáme podle hrbu za krkem.

Grizzly je ze všech medvědů největší. Samice váží 150-200 kg, samec může mít dokonce 350 kg. Denně spořádá kolem 20 kg potravy a žere všechno - od borůvek až po vyvržené velryby.

Na člověka medvěd útočí zcela výjimečně. I když právě teď panuje v parku nejistá atmosféra, protože v pátek odpoledne grizzly sežral jednoho turistu. Jednalo se ovšem o první případ od založení parku a baťůžkář porušil řadu zásad bezpečného chování.

Pohyboval se sám a z jeho foťáku se zjistilo, že se k medvědovi přiblížil na 50 yardů (cca 45 metrů) a natáčel ho minimálně 8 minut. Medvěda zastřelili správci parku, vážil 300 kg. Odvézt jeho tělo se podařilo až následující den, protože kvůli špatnému počasí se tam helikoptéra dřív nedostala.

Nejhezčí část parku představují v tomto ročním období údolí, která lze spatřit během stoupání do Polychromového sedla (Polychrome Pass). Jak už název napovídá - o barvy nebude nouze.

Léto je na severu krátké, takže barevné indiánské léto přichází taky o něco dřív. Otázkou je, jestli jej máme nazývat „indiánské“, původní obyvatelé si totiž neříkají indiáni, ale spíš eskymáci nebo inuité.

V kempu u řeky Toklat si můžeme prohlédnout parohy. Patří dvěma nejhojnějším zástupcům jelenovité zvěře na Aljašce.

Rozvětvené parohy jsou soba, kterému se tady říká karibu (cariboo). Parohy mají samci i samice. Těžké lopaty patří losovi (moose). V tomto případě je nosí pouze samec.

Zasněžené pláně napovídají, že stoupáme do alpského pásma. Počasí se mění s každým údolím. Po průjezdu Dálničním sedlem (Highway Pass) se výhled zhoršil natolik, že když se před námi konečně znovu objevil Mount McKinley, vidíme pouze jeho spodek.

Totéž nás čeká na základně Eielson. To, že hora má dva vrcholy, si musíme pouze domýšlet. Není to ale nic mimořádného, statistika v návštěvnickém centru říká, že horu je vidět tak 3-5x za měsíc.

Náladu nám spraví to, že na zpáteční cestě vidíme další medvědy. Dnes je to celkem 6 grizzlyů.

Nejnižším pásmem parku je lesnatá tajga, v níž jsme zahlédli pár losů. Mezi hustými stromy je však zcela nemožné je vyfotit. Buďto vidíme jenom parohy nebo jenom zadek.

Na závěr se zastavujeme ještě v Denali Village, abychom nakoupili pár suvenýrů a dali si grilovaného královského lososa.

Denali Highway

Čtvrtek, 30.srpna 2012
Alaska

Název Denali Highway je trochu zavádějící. Jednak tato cesta vůbec nevede parkem Denali, ale naopak od jeho brány míří na západ. A za druhé si pod pojmem „highhway“ nemůžeme představovat „dálnici“, v tomto případě dokonce ani vyasfaltovanou silnici.

Asfalt je jen na prvních 20 kilometrech. Jinak se jedná o prašnou štěrkovou cestu. Což je ovšem spíš výhoda. Pevný povrch se totiž na permafrostu mění brzy v houpačku.

Denali Highway je vlastně první silnice, která vedla do vnitrozemí Aljašky. Dnes se už běžně nepoužívá, takže je to nejlepší možnost, jak poznat pravou divočinu. Autobusy s japonskými turisty jezdí raději po dálnici přes Fairbanks.

Denali Highway vede hlavně tundrou ve výškách kolem 1200 metrů n.m. a přes zimu bývá zavřená. Vyskytuje se na ní pouze jediná osada (Paxton) a samozřejmě není signál, což dobře poznáme, když se nám podaří píchnout dvě pneumatiky najednou.

Nakonec nás zachránili turisté z Oregonu, kteří pro nás poslali servisní auto z nejbližšího motelu.

Jedeme po jižní straně pohoří Alaska Range. Jezírka v údolích mezi silnicí a horami jsou ledovcového původu, pokud to nejsou přímo pozůstatky z doby ledové.

Pod horou Maclaren se rozkládá archeologická oblast, v níž byly nalezeny zbytky původního osídlení, starého 10.000 let. Ze stejnojmenného sedla (1245 m n.m.) lze podniknout dvě kratší tůry. O turistu tady člověk nezavadí, zato potkáváme několik lovců, kterým právě začíná sezóna.

Dali jsme se s nimi do řeči. S puškou na čtyřkolce a protikomáří síťkou na hlavě vypadají docela legračně. Dnes neviděli žádného losa, pouze čtyři karibu. Před 14 dny tudy prý ale procházelo stádo, čítající několik set kusů.

Nebylo by to nic zvláštního. Kousek za sedlem míjíme údolí The Gap, kterým každoročně táhnou stáda sobů přes hory.

NP Wrangell-St.Elias

Čtvrtek, 30.srpna 2012
Alaska

Pohoří Alaska Range zakončují téměř čtyřtisícové vrcholy. Nejsou to ale naše dnešní poslední hory. Z Denali Highway odbočujeme na Richardson Highway a poté pokračujeme po Tok Cut-Off.

Poblíž Paxtonu překračujeme Aljašský ropovod (Alaska Pipeline), který protíná ze severu na jih celý Aljašský poloostrov. Většinu trasy je veden na speciálních pilířích nad zemí. Proudící teplá ropa by jinak rozpustila zmrzlý permafrost a potrubí by se propadlo do země.

Sopky Wrangell, Drum a Blackburn patří už do NP Wrangell-St.Elias. Tento park je největší v USA (větší než Yellowstone), je však málo navštěvovaný vzhledem ke své nesnadné dostupnosti.

Mount Wrangell je stále činný. Zemětřesení ostatně nejsou na Ajašce žádnou vzácností. Wrangell měl poslední velkou erupci v roce 2002.

Lodge Gaskona vznikla ze staré srubové osady.

Chistochina je typická vesnice původních obyvatel. Srub slouží jako letištní hala a domek na kuřích nožkách je obecní spižírna na ochranu potravin před zvěří.

Okraj pohoří lemují opět řeky a jezera. K mělkým leknínovým jezírkům chodí rádi losi a losice, které ožírají trávu na dně. Losi netáhnou na zimu jako sobi, ale naopak mají svá teritoria (podobně jako medvědi).

Tok

Pátek, 31.srpna 2012
Alaska

V osadě Tok poprvé křižujeme Aljašskou dálnici. Jelikož hlavním impulsem k její výstavbě bylo napadení Pearl Harboru Japonci, začalo se zdejšímu pracovnímu táboru říkat Tokyo Camp.

Název byl později zkrácen na Tok a městečko má dnes pár set obyvatel, kteří všichni pracují v ubytovacích a stravovacích službách.

V návštěvnickém centru si můžeme prohlédnout pětimetrového grizzlyho, kterého zastřelil japonský turista z helikoptéry.

Odstřel určitého počtu medvědů je na Aljašce povolen, střelba z helikoptéry je ale zhovadilost. Japonec zaplatil 20.000 dolarů pokuty a přišel o lovecký průkaz.

Top of the World

Pátek, 31.srpna 2012
Alaska

Taky dnes budeme potkávat spíš lovce než turisty. Cedule na začátku Taylor Highway upozorňuje, že každý má povolen odstřel jednoho karibu.

Cestou nás místo bujné přírody provází spíš ohořelé stromy. Požáry zde považují za nedílnou součást omlazování přírody, proto je nehasí a nechávají dohořet. Zatímco starý les už neposkytoval žádnou potravu, mezi černými pahýly pomalu raší první zelené keříky, které ožužlávají první zvířata.

Koroptev u silnice by nás jindy nevzrušila. Tento pták, zvaný ptarmigan (česky bělokur), je znakem Aljašky a pro první osadníky byl jedním z mála místních zdrojů potravy. Na zimu se zbarví doběla a chodidla mu orostou peřím.

V tuto chvíli má pro nás navíc ještě jeden význam. Blížíme se totiž k jediné osadě na dnešní cestě a ta se jmenuje Chicken.

Chicken vzniklo stejně jako většina vesnic v této části světa na přelomu století v době zlaté horečky. Zlatokopové chtěli místo pojmenovat Ptarmigan podle oblíbeného ptáka. Nikdo ale nevěděl, jak se to speluje, tak na ceduli napsali prostě jenom „kuře“.

Chicken je roztomilá osada, ve které žije 21 obyvatel. Opodál se nachází pošta a výstavka strojů z doby zlaté horečky. Razítka na dopisech z nejzapadlejší americké pošty jsou mezi filatelisty hodně ceněná.

Naše další cesta pokračuje kolem zlatých potoků. Zpřeházené haldy zeminy svědčí o tom, že byly několikrát přesety stále lepšími rypadly.

Silnice se nyní jmenuje Top of the World, tedy „vrchol světa“. Není to ovšem kvůli zdejším nalezištím, ale protože vede po hřebenech kopců.

Poslední zastávkou před hranicemi je osada Boundary - 1 benzinka, bistro a srub jako letiště. Ještě loni tu žilo 6 obyvatel. Jak ale vidíme, teď je prázdná a vypálená. Zejména na nápis „opravna pneumatik“ budeme za pár hodin smutně vzpomínat.

S Aljašskou se loučíme u cedule „Vítejte na Aljašce“. Ostatně není to navždy. V následujících dnech se na Aljašku ještě dvakrát vrátíme.

Top of the World

Pátek, 31.srpna 2012
Yukon

Nápisy na kanadské celnici nás vítají na Yukonu, ale taky upozorňují na to, že povolená rychlost od této chvíle není v mílích, ale v kilometrech, a že si máme přetočit hodinky o hodinu dopředu.

Yukon není kanadskou provincií, ale teritoriem, což znamená, že má větší samostatnost. Pojmenován je samozřejmě podle řeky, která tvoří jeho tepnu.

Řeka Yukon je dlouhá 3.190 km. Pramení v Britské Kolumbii, teče směrem na západ a na nejvzdálenějším cípu Ajašky se vlévá do Beringova moře. Její jméno pochází z indiánského „yuchoo“ (velká řeka).

Divoká příroda pokračuje i za hranicemi. Hned se proto vydáváme na procházku kanadskou tundrou. Vítají nás hejna ptarmiganů, planiny jsou snad ještě barevnější a mezi červenými kvítky se objevují trsy kanadských borůvek.

Na Yukonu je nádherně!

Tuto pravdu si několikrát opakujeme, když nám opět praskne pneumatika - dnes už druhá. Signál opět není, nejbližší město 80 km a během 6 hodin projedou kolem 3 auta.

Teprve pozdě večer se dostáváme k řece Yukon a trajektu, který nás převeze do Dawson City. Na první pohled to ani nevypadá, že už je tak pozdě. Na severu ale v létě vydrží světlo hodně dlouho. Ostatně zlatokopové měli cestu na Klondike mnohem těžší…

Dawson City

Sobota, 1.září 2012
Yukon

Ospalé sobotní ráno nejlépe vystihuje atmosféru současného Dawson City. Před 114 lety tady přitom žilo téměř 50.000 lidí a bylo to největší město severně od San Francisca.

Kromě lidského mumraje tady ale jinak všechno zůstalo stejné jako v dobách zlaté horečky. Široké prašné cesty lemují dřevěné chodníky, vývěsní štíty domů a obchodů nesou letopočty z konce 19.století.

Kostel P.Marie (St.Mary’s Catholic Church) byl založen již v roce 1896, tedy v době vzniku města. Současná budova byla otevřena v roce 1904. V přízemí je katolická škola, v patře kostel.

Zlatá horečka na Klondiku začala 16.srpna 1896, když Geroge Carmack se svými dvěma indiánskými přáteli objevili valoun zlata na Králičím potoce (Rabbit Creek). Potok překřtili na Bonanzu (Zlatý důl) a v místě, kde se řeka Klondike vlévá do Yukonu, brzy vzniklo stanové město, z něhož vyrostlo Dawson City.

S historií zlaté horečky se můžeme podrobněji seznámit v návštěvnickém centru, které se nachází v budově bývalého obchodu se smíšeným zbožím (Alaska Commercial Store).

Do „civilizovaného“ světa se zpráva o zdejších nalezištích dostala až za rok. Novinové články v červenci 1897 však způsobily největší migrační vlnu v dějinách Ameriky. Tisíce lidí směřovalo za zlatými vidinami, aniž by na to byli jakkoliv připraveni. Řada z nich ani nevěděla, že Yukon není v USA, ale v Kanadě.

První část cesty byla relativně jednoduchá. Zlatokopové dopluli lodí do Skagway, odkud je to však na Klondike ještě dobrých 600 mil (téměř 1000 km) a hned na začátku je čekal Chilkootský průsmyk.

Většinu z nich v tuto chvíli překvapila zima, takže se ten rok ani dál nedostali a přezimovali u Bennettova jezeru. Teprve když roztály ledy na Yukonu, mohli pokračovat dál. Do Dawsonu připluli dva roky po prvním nálezu a všechny claimy už byly rozebrány.

Na jaře 1898 doraziilo do Dawson City téměř 35.000 lidí. Nebyli to jenom zlatokopové, ale taky obchodníci, hoteliéři, barmani a prostitutky. Těch bylo dokonce tolik, že jim policie vyhradila uzavřené prostranství na druhém břehu řeky (říkalo se mu Všivárna).

Zlata bylo ve městě dost, ale všechno taky stálo několikanásobně víc. Čerstvé vejce bylo luxusním zbožím. Barmani a prostitutky dostávali zaplaceno skutečným zlatem. Ti, co na zlaté horečce zbohatli, nebyli zlatokopové, ale „přidružené služby“.

Rychle se také zlepšilo spojení a zásobování. Vory na Yukonu nahradily kolesové parníky. Lodě byly dlouhé až 50 metrů a měly velice nízký ponor (jen 25 cm). Trasu z Whitehorse do Dawsonu urazily za 1,5 dne, opačně to trvalo 4 dny.

Ve vrcholné době tady kouřilo 250 plavidel a jejich éra skončila vlastně až po stavbě Aljašské dálnice. Poté byly vytaženy na břeh, kde lze jejich rezavějící trupy spatřit dodnes.

Posledním kolesovým parníkem na Yukonu se stal S.S. Keno. Byl v provozu od roku 1922 do roku 1960, teď si jej můžeme prohlédnout na nábřeží v Dawson City.

Město si je dobře vědomo svého historického dědictví. Mnohem víc než Památník zlatokopům připomínají tehdejší dobu všechny domy na hlavních třídách. Nejedná se ovšem o žádný skanzen. Budovy stojí na svém původním místě, normálně se v nich bydlí, obchody a hospody fungují, rovněž hotely a penzióny pro návštěvníky jsou umístěny ve starých stavbách.

Jedinou nevýhodou je, že Dawson City stojí na permafrostu, který se v létě mění v bláto. Domy se proto naklání a čas od času je potřeba je podložit. Pěknou ukázku působení permafrostu představuje komplex na 3.avenue.

Kostel sv.Pavla (St.Paul’s Church) je anglikánský. Původně byl postaven v roce 1897 ze dřeva, stavba toho současného byla zahájena v roce 1902 díky sbírce, uspořádané mez zlatokopy.

Pamětní kameny na promenádě připomínají zakladatele. Dawson City založil obchodník Joseph Ladue, který sem přišel pár dní po objevení zlata na potoce Bonanza. Nejprve postavil obchod, pak hospodu a město pojmenoval po geoologovi G.M.Dawsonovi.

Jedním z nejkrásnějších míst je soutok Klondiku s Yukonem. Zleva přitéká Klondike, zprava Yukon.

Teprve teď se taky dostáváme k ceduli „Vítejte v Dawson City“. Jak vidíme, město je značně rozlehlé. V řadě ulic však zejí velké mezery mezi domy. Je to způsobeno tím, že na ploše původního padesátitisícového sídla dnes žije pouhých 1.300 obyvatel.

Na okraji Dawsonu najdeme taky srub Jacka Londona. Jedná se skutečně o boudu, v níž spisovatel strávil rok života na Klondiku. Originalitu potvrzuje jeho podpis, vyrytý hřebíkem do zadní stěny.

Jediný rozdíl je v tom, že původně srub nestál tady, ale na řece Stewart. Když byl přestěhován do Dawson City, projevilo o něj zájem rovněž Londonovo rodné město Oakland v Kalifornii. Spor byl vyřešen tím, že s použitím dřeva z původního srubu byly vytvořena sruby dva.

Vedlejší stavba na kůlech je typická spižírna, jaké budovali zlatokopové na ochranu zásob proti medvědům.

Jack London dorazil na Klondike už v roce 1897. Jako zlatokopovi se mu příliš nevedlo, navíc se přidaly zdravotní potíže. Po roce se proto vrátil zpátky do Kalifornie. Přivezl s sebou ale spoustu námětů na povídky, které zahájily jeho spisovatelskou slávu,

Na téže ulici stojí srub Roberta Service. Tento básník není sice ve světě moc známý, tady byl ale hodně populární, protože do svých poém zapracovával místní historky (Zastřelení Dana McGrewa, Pohřeb Sama McGee). Říkali mu „bard severu“.

Třetím autorem, který zpopularizoval zlatou horečku ve svých knihách, byl Pierre Berton. Jeho dům vznikl rozšířením starého srubu z roku 1901.

Odpoledne máme na autě konečně pár zánovních pneumatik, tak se vydáváme prozkoumat okolí Dawson City. Hlavním cílem je samozřejmě potok Bonanza.

Na claimu č.33 si můžeme prohlídnout polorozpadlé kabiny zlatokopů a pár rezivých strojů ze „zlatého“ období.

Zlatá horečka neskončila proto, že by na Klondiku už nebylo zlato. Bylo ale složitější ho získat a už se to neobešlo bez pomoci techniky.

Těžební stroje, zvané dredge, přesívaly zeminu a svým pohybem vlastně simulovaly rýžování zlatokopů.

Největší byl dredge č.4, který pracoval od roku 1912 až do 1960. Váží 3000 tun a dokázal přehrabat až 10 tun zeminy za minutu. Rypadlo těžilo do hloubky 17 metrů.

I velký dredge měl ale svoje mouchy. Byl totiž nastaven tak, že velké nugety považovat za štěrk. Vybíral pouze kamínky do velikosti 2 centimetrů. Když se objevily dokonalejší stroje, hromady sutě se přesívaly znovu.

Pokračujeme k místu, kde George Carmack se svými indiánskými švagry objevil první valoun zlata (Discovery Claim). Poté si na vlastní kůži vyzkoušíme rýžování na claimu č.6. Luboš nám předvádí, jak se to má správně dělat.

Šupiny zlata jsou rozptýleny všude v okolní půdě. Zeminu lze proto nabrat třeba 8 metrů od potoka. Voda slouží pouze k jejímu promývání.

Musíme si vybrat místo, kde je malý proud. Pánev by v něm měla být stále ponořena. Postupně odhazujeme omyté kameny, až na dně pánve zůstane pouze měkké bahínko. V něm hledáme třpytící se kousky.

Pokračujeme po historické silnici, vinoucí se po hřebenech hor (Ridge Road Heritage Trail). Je dlouhá 80 kilometrů, cesta tam vede podél potoka Bonanza, zpátky kolem Hunker Creek. V roce 1899 představovala jediné spojení Dawson City se zlatými poli.

Při vyprávění o nálezu zlata na Klondiku se většinou zapomíná na Roberta Hendersona. Ten už předtím objevil pár malých kousků na potoce Hunker a věřil, že ho tady v okolí musí být ještě spousta.

Bavil se o tom s Carmackem, ale nepadli si do noty. Zejména proto, že Carmack měl indiánskou manželku a Henderson indiány nenáviděl.

Henderson odešel na svůj claim na Hunker Creek, zatímco Carmack se vydal se svými přáteli rybařit na Králičím potoce. Myšlenky na zlato zcela zavrhnul, dokud se jednomu z nich nepřipletl pod nohy velký zlatý kámen.

Romantický způsob rýžování zlata zažili jenom první zlatokopové. Pánve brzy nahradila dřevěná koryta a dnes připomíná spíš průmyslovou výrobu. Bagry rozhrnují půdu a připravují ji pro mobilní dredge, která vypadají jak míchačky na beton. Kolem silnice se válí haldy přesypané půdy a krajina připomíná Mosteckou pánev. Vítejte v Dawson City!

Podobný pohled na město nabízí také Půlnoční kopec. Na jedné straně romantický soutok Klondiku s Yukonem, na druhé „housenky“ přehrabané zeminy.

Půlnoční kopec (Midnight Dome) se jmenuje proto, že tady v létě slunce vůbec nezapadá. Tento úkaz však bývá velice krátký. K severnímu polárnímu kruhu je to odsud přece jenom ještě pár set kilometrů.

Hřbitov v Dawson City je rozdělen podle zařazení jednotlivých obyvatel - YOOP (Yukonští pionýři), NWMP (Severozápadní vojenská policie) atd. Nejstarší jsou náhrobky Yukonských pionýrů, na nichž můžeme číst letopočet 1897.

České návštěvníky samozřejmě nejvíc zajímá hrob Jana Eskymo Welzla, rodáka ze Zábřehu na Moravě, který prožil v Dawson City posledních 20 let svého života. Málokdo se opomene zapsat do deníku v umělohmotné krabici nebo přiložit malý suvenýr. Dnes jsme třetí.

No a jak jinak zakončit vzpomínání na dobu zlaté horečky, než v herně u Gerty s diamantovým zubem (Diamond Tooth Gerties). Kasino nese jméno tanečnice Gertie Lovejoy, která zbohatla natolik, že si nechala do předních zubů vsadit drahý kámen.

Klondike Highway

Neděle, 2.září 2012
Yukon

Po Klondike Highway se dostaneme z Dawson City do Whitehorse. Cesta většinou kopíruje tok Yukonu, po kterém pluly vory zlatokopů.

Míjíme odbočku na Dempster Highway, což je silnice, která by nás dovedla k polárnímu kruhu a dále až k Severnímu ledovému oceánu. Na jejím začátku stojí poslední most přes Klondike.

Klondike je zkomoleninou slova Trondek, což v řeči původních obyvatel představuje „údery kladivem“. Domorodci lovili lososi tak, že zatloukali kůly a napínali mezi ně sítě.

Tintina Trench představuje zlom v zemské kůře, kde se severoamerická pevninská deska zasouvá pod pacifickou. Proto je v této oblasti vyšší tektonická činnost, která v minulosti dokonce znamenala změnu toku Yukonu (prakticky obrácení do protisměru).

Kanadské dálnice jsou stejně osamělé jako na Aljašce. První osadou, na kterou jsme narazili, je Losí potok (Moose Creek), kde žijí 2 skvělí chlapíci a 3 přátelští psi. Mají tady taky největšího komára a telefonní budku na stromě.

Most přes Yukon přejíždíme poblíž Stewart Crossing. Slovem „crossing“ se označovala místa, kde se přecházela řeka (česky „brod“). Odbočka vede do hornických městeček, v nichž se těžilo stříbro (tzv. Silver Trail).

Podobným místem je Pelly Crossing. Tentokrát ovšem nepřekračujeme Yukon, ale řeku Pelly.

Řeka Yukon byla vždy důležitou dopravní tepnou - pro místní domorodce, ruské lovce kožešin i americké hledače zlata. Cesta z Whitehorse do Dawsonu je dlouhá 800 kilometrů a kolona, která tudy proplouvala na jaře roku 1898, čítala 7.124 plavidel.

Nejnebezpečnější pro ně bylo místo, zvané Peřeje pěti prstů (Five Finger Rapids). Divoké proudy tady vyryly do skalního podloží pět soutěsek, připomínajících prsty. I když momentálně už vidíme jenom čtyři. Jedna skála totiž zmizela pod vodou.

Řada zlatokopů zde přišla o své životy nebo alespoň materiál. Lodě a kolesové parníky se přesouvaly pomocí lan, přivázaných ke břehu.

Další městečko se jmenuje Carmacks. Geroge Carmack, který objevil zlato na Klondiku, začal svou kariéru prospektora už předtím právě tady.

Osada má 500 obyvatel, malou radnici, novou školu a pěknou dřevěnou promenádu kolem Yukonu. Uhlí se v okolí těží dodnes.

Rovněž v této části světa považují ohně za ozdravný proces, takže je nehasí, ale nechávají dohořet. Příroda si s tím poradí. Kilometry spálených lesů představují následky požáru u jezera Fox v roce 1998.

Jezera v této oblasti přitom patří k nejhezčím. Malé Lištiččí jezero (Little Fox Lake) je dokonce považováno za nejfotografovanější na Yukonu.

Nakonec jsme si prohlédli i její matku, tedy Liščí jezero (Fox Lake).

Whitehorse

Neděle, 2.září 2012
Yukon

Whitehorse je pojmenováno podle peřejí, jejichž pěna připomínala hlavu bílého koně. Mluvíme o nich v minulém čase, protože od roku 1958 se nachází pod hladinou přehrady Schwatka.

Při stavbě přehrady bylo nutno vyřešit také jeden nezvyklý problém. Protože právě tudy táhnou v létě tisíce lososů a přehradní zeď by nepřeskočili, byl pro ně vybudován speciální žebřík. Jedná se údajně o nejdelší rybí žebřík na světě. Prosklenými okny lze navíc sledovat ryby „tváří v tvář“. Letos je na ně ale už pozdě, takže tady zbyl jenom jeden zatoulaný Pepík.

I když respektujeme lososí geny, které je neomylně nasměrují každý rok do původních trdlišť, na otázku, jak vědí, že mají šplhat po žebříku, nám nikdo odpovědět nedokázal.

Whitehorse existuje od osmdesátých let 19.století, kdy tudy procházel generál Schwatka, mapující severní teritoria. Poznal výhodnou pozici místa, kde řeka Yukon vytváří Miles Canyon, a založil zde obchodní stanici.

Město se rozrostlo zejména v době zlaté horečky. Když povolily ledy na Lindemanově a Bennettově jezeře, připluli zlatokopové se svými vory na Yukon. Tam je přivítal právě Miles Canyon. Spousta plavidel se tady převrátila a došlo dokonce ke ztrátám na životech.

Kanadské imigrační úřady proto vydaly nařízení, že každý musí mít přes peřeje zkušeného místního průvodce. Jako lodivod se zde krátce živil i Jack London.

Kaňon je široký 10-15 metrů a stále je tu pěkný proud, i když jeho dravost značně zmírnila nedaleká přehrada.

Na rozdíl od ostatních měst, která se po odchodu zlatokopů stala osadami duchů, Whitehorse prosperovalo dál.

Zásluhu na tom měla především úzkokolejná železnice do Skagway, která spojila moře s vnitrozemím Yukonu. Byla zahájena v roce 1898 a byla to velice hazardní stavba, vedoucí přes horská sedla a napříč údolími. Takový sklon neměla do té doby žádná trať.

Protože Whitehorse leží zároveň na řece Yukon, stal se významným překladištěm a díky nádherné přírodě přitáhl kromě obchodníků taky jejich paničky, které se vydávaly na výletní plavby.

Největším kolesovým parníkem na řece byl S.S. Klondike. Poslední plavbu absolvoval v roce 1955 a jeho luxusní prostory jsou od té doby muzeem.

V současné době je Whitehorse hlavním městem Yukonu a žije zde přes 23.000 obyvatel, což představuje 70 procent celého teritoria.

Na hlavní třídě najdeme bustu Jacka Londona a Památník zlatokopů, který je „věnován všem, kdo následovali své sny“.

Národní památkou je starý dřevěný kostel (Old Log Church) a třípatrový srub, kterému se říká „yukonský věžák“ (Yukon Skyscraper). Dnes se tísní mezi baráky na soukromém pozemku, který údajně patří místnímu poslanci.

Návštěvnické centrum stojí poblíž budov, v nichž sídlí vláda teritoria Yukon.

Aby se dobrodruzi se svým nákladem dostali bezpečněji přes Miles Canynon, vybudovalo pro ně později město železnici, přesněji řečeno tramvajovou linku.

To bylo ale už v době, kdy hlavní proud zlatokopů pominul, takže trať neměla dlouhého trvání a stará tramvaj nyní jezdí jako turistická atrakce po nábřeží Yukonu.

MacBride Museum láká na výstavu fotografií z doby zlaté horečky a před radnicí stojí drátěný bílý kůň jakožto symbol města. Nás však už v tuto chvíli víc lákají klondajská žebra a losos se džbánkem místního červeného piva.

White Pass

Pondělí, 3.září 2012
Yukon, British Columbia, Alaska

Pokračujeme v cestě po Klondike Highway, tentokrát její jižní částí. Silnice většinou kopíruje železnici z Whitehorse do Skagway, která se začala stavět v roce 1898. Otevřena byla roku 1902.

V současné době je v provozu pouze část, jinak koleje zarůstají keře a stromy. Ve svou dobu to však byla velice oblíbená trať a vyrostlo na ní několik ubytovacích zařízení. Jedním z největších byla Robinson Station. Dnes je komplex srubů v polorozpadlém stavu.

Zastavujeme se u Smaragdového jezera (Emerald Lake) a dále na planině Carcross Desert, která bývá označována jako „nejmenší poušť na světě“. Ve skutečnosti se jedná o pozůstatky prehistorického jezera.

Městečko Carcross se původně jmenovalo Caribu Crossing, protože tudy procházela ohromná stáda karibu, čítající až 500.000 kusů. V době zlaté horečky byla většina sobů vybita a název zkrácen.

Carcross leží na břehu Bennettova jezera, kde většina zlatokopů trávila zimu 1897-98. Nucenou přestávku využili k tomu, aby si vyrobili plavidla, s nimiž na jaře pokračovali na Yukon.

V současné době má město sotva 50 obyvatel. Památník zlatého hřebu označuje místo, kde se setkali stavitelé železnice. Vyhořelá loď S.S. Tutshi je pojmenovaná po jednom z místních kmenů. Matthew Watson General Store je prý nejstarším obchodem na Yukonu.

Jakmile překročíme hranice Britské Kolumbie, dostáváme se do větších výšek, s čímž je spojena mlha a mrholení.

Cesta Britskou Kolumbií není dlouhá a podruhé během našeho zájezdu nás vítají na Aljašce. Kanadská celnice je v osadě Fraser, kde taky končí turistické vláčky ze Skagway.

Kanadsko-americká hranice prochází místem, zvaným White Pass. Tento název bývá často překládán jako Bílý průsmyk, ve skutečnosti je však pojmenován podle tehdejšího ministra vnitra pana Whita.

Bývá odsud prý pěkný výhled, mlha zase líp navozuje děs, jaký zažívali zlatokopové. White Pass představoval jednu ze dvou cest přes hory. Jelikož tudy mohli jít i koně, využívali jí hlavně movitější hledači.

Ani pro ně to ale nebyla žádná pohádka. Za rok tady zahynulo 3.000 zvířat, jejichž kostry potom lemovaly silnici. Říkalo se jí Cesta mrtvých koňů.

Skagway

Pondělí, 3.září 2012
Alaska

Prohlídku Skagway zahajujeme na starém hřbitově, známém jako Hřbitov zlaté horečky (Gold Rush Cemetery). Nejznámější náhrobky patří dvěma pistolníkům, kteří se vzájemně zastřelili při souboji.

Soapy Smith byl bandita, který okrádal město. Dělal to ale tak chytře, že byl považován za váženého občana (z nahrabaných peněz dával dary apod.).

Nicméně jednou na něho padlo podezření a při veřejném shromáždění ho poručík Frank Reid vyzval na souboj. V něm se oba zranili. Smith zemřel hned, Reid v bolestech 12 dní poté.

Skagway je přirozený přístav na konci fjordu. V indiánské řeči to znamená „dům severního větru“. Právě sem připlouvaly lodě se zlatokopy, kteří pak pokračovali v cestě za bájnými nalezišti na Klondiku.

Velké lodě zde kotví stále, přivážejí ale japonské turisty. Většinou plují ze Seattlu do Anchorage a zastávka ve Skagway je pro ně jedinou možností, jak okusit atmosféru zlaté horečky.

Skagway je proto víc skanzen. Na rozdíl od Dawson City, kde zůstaly domy na původních místech, tady byly všechny významné stavby přestěhovány na ulici Broadway.

Pro zlatokopy bylo Skagway jen přestupní stanicí, nabalila se na ně ale spousta obchodníků a podvodníků, takže v době největší slávy tady žilo 20.000 lidí a za první rok vyrostlo 70 hospod. Nejstarší je údajně The Mascot, nejznámější salón Červená cibule (Red Onion Saloon).

Reklama na skále pochází rovněž z doby zlaté horečky. Je jich tam dokonce víc, ale dnes jsou už zarostlé.

V současné době má město pouhých 920 stálých obyvatel a pokud zrovna nepřipluje nějaká loď, tak bary na westernové ulici zejí prázdnotou. Málokdo absolvuje divokou cestu vnitrozemím a málokdo taky zabloudí z Broadwaye do bočních uliček.

Skagway založil už v roce 1887 kapitán William Moore. Když se tudy plavil na svém parníku, měl vizi, že jednou těmito místy potáhnou davy lidí. Skoupil proto všechny pozemky v okolí a čekal, až začne zlatá horečka, aby je mohl prodávat.

Doba byla ale tak hektická a divoká, že lidé si zabírali půdu sami a Moore nakonec z obavy o vlastní život od prodeje upustil.

Srub, v němž bydlel kapitán Moore se svým synem, stával původně u vody. Nebyl ovšem přenesen ani neustoupilo moře. Půda se od té doby zvedla. Jedná se o běžný fyzikální úkaz. Země, která byla stlačena ledovcem, se po jeho zmiznutí znovu „nadechne“ a vystoupí.

Při hledání záchodků taky narazíte na radnici, v níž je nyní muzeum, a park, věnovaný místní servírce a humanitární pracovnici Mollie Walshové.

Řada turistů ani nedojde na konec Broadwaye, kde stojí místní pivovar. V patře vaří pivo, které se trubkami hned rozvádí do hospody v přízemí. Zdejší značky mají správné názvy - Prospector Pale, Chilkoot Trail IPA nebo Boom Town Brown.

Vracíme se k nádraží, ze kterého právě vyjíždí vláček do White Passu (White Pass & Yukon Route Railway). Úzkokolejná železnice dnes slouží jako atrakce pro turisty. Vagóny se jmenují podle řek, jezer a průsmyků, jimiž projíždí. Uvnitř jsou klasická kamna na uhlí.

Zlatokopové, kteří mířili na Chilkoot Pass, připlouvali do Dyea, ležící 16 kilometrů od Skagway. Na původní planině, kde se svého času rozkládal největší tábor na světě, zůstaly už jen zatlučené kůly, mezi nimiž se prohání mořské vydry.

Chilkoot Trail začíná u řeky Taiya. Dřevěné schody před námi ovšem nejsou ony Zlaté schody, jimiž bývá označován Chilkootský průsmyk. K tomu se i dnes dostanete teprve po dvou dnech pochodu.

Samotný Chilkootský průsmyk je kilometr dlouhé stoupání 45o svahem. Zlaté schody byly vytesány do zmrzlého sněhu a tisíce mužů po nich stoupalo husím pochodem. Každý zlatokop navíc musel tuto trasu absolvovat několikrát.

U paty průsmyku stály váhy, na nichž celníci převažovali náklad zlatokopů. Na rozdíl od nezkušených dobrodruhů totiž dobře věděli, jak krutá je zima na Klondiku. Proto vydali nařízení, že každý s sebou musí mít téměř tunu zásob.

Předpokládáme-li, že člověk unese najednou 20-30 kg, dostaneme se jednoduchými počty k tomu, že každý musel vystoupat průsmyk minimálně 30x. Dobové fotografie určitě nic nepřikrašlují.

Ve Skagway jsme se rozdělili. Zatímco jsme si udělali odbočku do Dyea, železničář Franta se vydal na cestu vláčkem.

Železnice teď vede po druhé straně údolí a vlak potom zajede mezi hory. Na konečnou stanici za White Passem přijede jinou cestou než my.

Vítr na zpáteční cestě mraky trochu rozfoukal. Vyhlídka ze sedla je sice stále pasé, můžeme si ale prohlédnout jezírka v jeho okolí.

Alaska Highway

Pondělí, 3.září 2012
Yukon

Už dvakrát jsme byli na Aljašce a dvakrát jsme taky křižovali Aljašskou dálnici. Teď se po ní projedeme chvilku dýl - asi 300 kilometrů.

Alaska Highway je přes 2.000 kilometrů dlouhá silnice, která byla vybudována v roce 1942 během pouhých 10 měsíců. Po japonském útoku na Pearl Harbor a obsazení Aleutských ostrovů zahájila americká armáda urychleně stavbu „dálnice“, která by zajistila zásobování vojenských základen na Aljašce.

Rychlost a neznalost se na ní citelně podepsaly. Přesnější termín než „vybudována“ by byl, že silnice byla „protažena“. Nedostatek zkušenosti s permafrostem znamenal, že při prvním jarním tání se musela opravovat a vlastně se opravuje dodnes.

Nejdelší most na Aljašské dálnici je u města Teslin. Na břehu stejnojmenného jezera žijí původní obyvatelé kmene Tingit a nachází se zde Muzeum severské přírody.

Kontinentální rozvodí představuje hranici mezi vodami, které jsou odváděny do Severního ledového oceánu a do Beringova moře, tedy Pacifického oceánu.

Jinak ovšem Alaska Highway nemá s přírodou vůbec nic společného. Je to především praktická cesta a nevede nijak zajímavými místy.

Watson Lake

Úterý, 4.září 2012
Yukon

Jednou z mála osad, které stojí za zastávku, je Watson Lake. Kromě benzinky, motorestu a restaurace má totiž taky jednu atrakci - Les cedulí (Signpost Forest).

První směrník vyrobil v roce 1942 vojín Carl K.Lindley, který pracoval na stavbě Alaska Highway a zastesklo se mu po domově. Přitloukl na strom ukazatel se vzdáleností do rodného města Danville ve státě Illinois.

Když se sem po 50 letech vrátil, nestačil se divit. K dnešnímu dni je tady téměř 76.000 cedulí a stále přibývají další. Nechybí ani několik českých.

České vlajky vidíme dokonce i na sloupech kolem dálnice a pár kilometrů za městem se nachází česká restaurace. Ta je ovšem už dva roky zavřená.

Cassiar Highway

Úterý, 4.září 2012
British Columbia

Krátce po odbočce na Cassiar Highway vstupujeme do Britské Kolumbie. Tentokrát už definitivně.

Cassiar Highway je považovaná za nejméně efektivní silnici celé provincie, V osadách kolem ní žije pouze 1100 lidí. Musela se však postavit na žádost původních obyvatel.

Buďme jim za to ale vděční. Jezera a lesy kolem Cassiar Highway jsou určitě pestřejší než cesta po nudné Aljašské dálnici.

Bahenní jezírko (Mud Lake) je tak mělké, že jsou vidět barvy na jeho dně. Krátce po něm následuje Jezero dobré naděje (Good Hope Lake).

Dálnice je pojmenovaná podle osady, kde se kdysi těžil azbest, a není to jediná surovina. Oblast je proslulá zejména těžbou a zpracováním jadeitu.

Divoká i spoutaná příroda Britské Kolumbie pokračuje i nadále. Jezero Dease Lake je oblíbenou rekreační oblastí. Na sopku Mount Edziza zase podnikají výstupy milovníci adrenalinu.

Barevné yukonské pláně vystřídaly husté zelené lesy a medvěd se občas zatoulá až k silnici. V Britské Kolumbii žije především černý medvěd, zvaný baribal. Je menší než grizzly a kromě černé barvy ho charakterizuje světlý čumák. Můžeme si ho prohlédnout celkem zblízka, dokud ho neodežene trouba na náklaďáku.

V Meziadin Junction odbočujeme směrem do Stewartu. Tato část cesty se jmenuje Ledovcová dálnice (Glacier Highway).

Na svazích kolem Stewartu je totiž zavěšeno celkem 20 ledovců Nejznámější z nich je Medvědí ledovec (Bear Glacier), stékající do jezera Strohn (Strohn Lake).

Samotný Stewart nelze nazvat jinak než jako místo, kde lišky (nebo medvědi?) dávají dobrou noc. Je to poslední město v Britské Kolumbii a kromě hotelů jej tvoří především liquor-story.

Hyder

Úterý, 4.září 2012
Alaska

Ze Stewartu se ještě jednou podíváme na Aljašku. Hyder sice patří Spojeným státům, jediná silnice sem ale vede z Kanady. Je to vlastně město duchů, které existuje jedině díky malému pohraničnímu styku. Proto je tady víc barů než obytných domů (údajně 1 liquor-store na 3 obyvatele).

Hlavním důvodem návštěvy Hyderu je však opět příroda. Potok plný lososů láká medvědy a po lososech je pojmenován rovněž nádherný ledovec, nacházející se asi 25 km od města.

Lososí ledovec (Salmon Glacier) leží ve výšce 1300 metrů n.m. a je to poslední ledovec, dostupný po cestě. Nějakou dobu čekáme, až se pohnou mraky, abychom mohli spatřit všechny jeho zákruty.

Jediné, co nevíme určitě, je, ve kterém státě se právě nacházíme. Silnice se klikatí mezi hranicemi a každou chvíli přejíždíme z USA do Kanady a naopak. Jiná cesta sem ale stejně nevede.

Na Rybím potoce (Fish Creek) se právě třou lososi a nikdy předtím by nás nenapadlo, jak přesně toto slovo vystihuje činnost, kterou provádí.

Dobře to vědí taky medvědi, kteří je pravidelně chodí požírat. Je tu dokonce vybudována dřevěná lávka, odkud je můžete pozorovat. O tom, že tady před chvílí skutečně dva byli, svědčí zbytky lososí hostiny na břehu a fotky, které nám ukazují ostatní turisté.

Povolení ke vstupu platí na celý den, záleží tedy jen na naší trpělivosti a času, který hodláme čekání na medvěda věnovat. Nakonec jeden přibíhá po cestě, na poslední chvíli si to ale rozmyslí a zase zmizí v lese.

Vynahradil nám to naštěstí baribal, kráčející korytem vyschlé řeky (dnes je to náš sedmý). Když zjistil, že v téhle vodě asi ryby nebudou, dal se do otrhávání keřů na břehu.

Medvěd je všežravec a když zrovna nemá maso, spokojí se i s malinami. Pozorujeme ho několik minut ze vzdálenosti dvou metrů a vůbec mu nevadíme. Z činnosti ho nevyruší dokonce ani Frantovy blesky. Škoda jen, že už se tolik setmělo.

Kitwanga

Středa, 5.září 2012
British Columbia

Cassiar Highway končí ve vesnici Kitwanga, uprostřed oblasti, v níž žijí původní obyvatelé. Oni sami si raději říkají „první národy“.

Indiánské území se táhne až k oceánu. Zatímco na pobřeží a blízkých ostrovech žijí především Haidové a Tsimshiané, ve vnitrozemí jsou to příslušníci kmene Gitxsan.

První navštívenou vesnicí je Kitwancool, v původním jazyce Gitanyow. Indiáni dnes žijí moderním způsobem života, na domech místo amuletů vidíme satelity a místo koní zaparkované pickupy. Náves však zdobí totemové pole, připomínající jejich minulost.

S totemy se teď budeme setkávat na celém území severozápadní Ameriky. Na rozdíl od těch, které byly převezeny do Vancouveru nebo vytvořeny moderními umělci, jsou však tyto zcela původní.

Totemy jsou většinou vytesány z jednoho kusu stromu a umisťovaly se na významné místo uprostřed tábora. Sloup představuje historii kmene, zobrazená zvířata připomínají jejich původ nebo známé legendy. Nejvýznamnější zvíře, tzv. prapředek rodu, je umístěno na vrcholu.

Na totemovém poli Gitanyow najdeme 15 sloupů a podle zvířete na špičce je jasné, že Gitxsanové pochází z havrana. Nejvyššímu totemu říkají Díra do nebe (Hole in the Sky).

V osadě Kitwanga (původně Gitwangak) se nachází taky kostel se zvonicí a zarostlý indiánský hřbitov.

Totemové pole je však o něco chudší. Čítá 11 sloupů a podle vyobrazení na vrcholu to vypadá, že zdejší indiáni vzešli z Gluma.

Od vesnice Kitwanga jedeme po Yellowhead Highway, která víceméně kopíruje tok řeky Skeena. Ta nás bude doprovázet až na pobřeží do přístavu Prince Rupert. Kolem leží roztomilá jezera a samotná řeka je na několika místech taky tak široká, že připomíná spíš vodní nádrž.

Prince Rupert je především dopravním uzlem, můžeme jej ale klidně taky zařadit mezi historicky nejvýznamnější místa prvních národů.

Na archeologických nalezištích v okolí byly objeveny rozsáhlé pozůstatky, podle nichž se tady předkové dnešních Tsimshianů usadili už před 10.000 lety. Místo to bylo nesmírně výhodné - na pobřeží, kam ústí řeky, jimiž táhnou lososi.

Nálezy potvrzují také obchodní styky s Haidy, žijícími na Ostrovech královny Charlotty (Queen Charlotte Islands neboli Haida Gwaii).

Město Prince Rupert bylo založeno v roce 1880, kdy tudy proudili první trapeři do vnitrozemí. Pojmenováno bylo na počest prince Ruprechta, syna královny Alžběty a Fridricha Falckého, který umožnil vznik Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company).

Je tady jeden z největších přístavů na západním pobřeží, začátek Transkanadské železnice, byla postavena první továrna na zpracován lososů. Ve své době město konkurovalo Vancouveru a nebýt toho, že prohrálo spor o tom, kam povede Transkanadská dálnice (Trans-Canada Highway), mělo by dnes určitě víc než 13.000 obyvatel.

Inside Passage

Čtvrtek, 6.září 2012
British Columbia

Dnes vstáváme velmi brzy, abychom se stihli včas nalodit na trajekt, který nás převeze z Prince Rupert do přístavu Port Hardy na ostrově Vancouver. Loď pluje rychlostí 19 uzlů (35 km/hod), takže vzdálenost 500 kilometrů urazí asi za 15 hodin.

Západní pobřeží severní Ameriky je hodně členité a plné zátok a malých ostrůvků. Nebylo tedy jednoduché najít vodní cestu, která by vedla co nejblíž pobřeží. Říká se jí Inside Passage, doslova „vnitřní pasáž“.

Plavba Inside Passage není žádným samoúčelným přesunem, naopak bývá považována za jednu z nejkrásnějších vodních cest v Americe.

Prvním zajímavým místem je Grenville Channel. V roce 1793 jej kapitán George Vancouver pojmenoval po bývalém britském ministerském předsedovi. Kanál je dlouhý 70 kilometrů, v nejužším místě měří pouhých 425 metrů a skály kolem něj dosahují výšky až 1000 metrů.

Dále plujeme kolem Princeznina královského ostrova (Princess Royal Island), na němž lze spatřit několik opuštěných osad.

Butedale vzniklo v roce 1918 jako rybářská a těžařská vesnice. Na vrcholu měla až 400 obyvatel a fungovala zde jedna z mála konzerváren na pobřeží.

Z vesnice v zálivu Swanson Bay zůstaly jen zbytky komína.

Jedním z nejfotografovanějších míst je Boat Bluff, maják na jižním konci ostrova Sarah (Sarah Island).

Úžina Milbanke Sound je více otevřená do volného moře, takže sem občas zabloudí i velryby. Jeden keporkak si dokonce hoví v brázdě za naší lodí.

Na rozdíl od většiny vybydlených osad, indiánská vesnice Bella Bella je stále funkční. Mají tady školu, nemocnici a díky trajektu se tam lze dostat taky autem.

Další velryby potkáváme v Úžině královny Charlotty (Queen Charlotte Sound). Tentokrát to vypadá dokonce na kosatky. Tady už to s námi houpe o něco víc, jsme prakticky na otevřeném Pacifiku.

Slunce zapadá a pomalu se blížíme k severnímu cípu ostrova Vancouver. Do Port Hardy připlouváme až za tmy.

Ostrov Vancouver

Pátek, 7.září 2012
British Columbia

Port Hardy je rybářské a dřevařské městečko, v blízkých horách se těží uhlí. Pojmenováno je po důstojníkovi admirála Nelsona, kterého držel v náručí v bitvě u Trafalgaru.

Nápis na pláži nejlíp vystihuje činnosti, díky kterým prosperuje většina vesnic v regionu: „fishing-logging-mining“ tedy „rybářství-těžba dřeva-hornictví“.

Mezi zdejší symboly patří orel bělohlavý. Mladí ještě nemají tak jasně bílou barvu. Teprve se vybarvují.

Na začátku cesty ostrovem Vancouver je potřeba upřesnit jednu věc. Ostrov Vancouver nemá nic společného s městem Vancouver. Město Vancouver se nachází na pevnině. Na ostrově Vancouver ale leží hlavní město Britské Kolumbie. Hlavním městem Britské Kolumbie totiž není Vancouver, jak si spousta lidí myslí, ale Victoria, která se nachází na ostrově Vancouver.

Ostrov Vancouver je dlouhý přes 500 kilometrů a zejména v jeho severní části můžeme ještě pocítit závan divoké přírody Britské Kolumbie.

Tato oblast je obrovskou zásobárnou dřeva. Kamiony sváží kmeny do zálivů, kde je obrovské stroje překládají na vodu, po níž se plaví k pilám. Ty největší čelisti dokážou uchopit najednou celý náklad.

Nanaimo je druhé největší město na ostrově. Dnes je to takové Monte Carlo, začátky města jsou však spojeny s těžbou uhlí. První velké ložisko bylo objeveno v roce 1852 a znamenalo velký průmyslový rozvoj celé oblasti.

Baštu postavila v roce 1853 Společnost Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company), aby chránila zdejší osadníky a horníky. Důl č.1 (No.1 Mine) byl zavřen teprve v roce 1938 a v tu dobu to byl nejstarší fungující důl v provincii.

Nucenou přestávku na opravu auta využíváme k tomu, abychom prozkoumali okrajovou část města, v níž se nachází pila.

V domech žijí původní obyvatelé a hrdost na svůj původ dokládají názvy zdejších institucí - Domorodý kostel Vítězství (Nanaimo Native Victory Church) nebo Zdravotní středisko aboriginců.

Chemainus je bývalé dřevařské městečko. Když ale nestačili konkurenci okolních měst, nechali pomalovat své domy výjevy ze života místní komunity, aby přilákali turisty. Murály najdeme všude - na divadle, obchodech, parkovištích i veřejných záchodcích.

V malém místním muzeu jsme dostali čtení o historii města dokonce v češtině a stojí za to si ho přečíst celé.

Duncan bývá zase nazýván městem totemů. Jejich náměty sice vychází z původních indiánských legend, na rozdíl od těch, které jsme viděli dřív, jsou to však díla umělců z osmdesátých let 20.století.

Victoria

Pátek, 7.září 2012
British Columbia

Victoria leží v jižním cípu ostrova Vancouver. V současné době má 80.000 obyvatel (spádová oblast 340.000) a je hlavním městem Britské Kolumbie. Díky příjemnému klimatu se zde usazují hlavně důchodci, takže je to město s nejvyšším věkovým průměrem v zemi.

I když je posledních pár desítek kilometrů nutno překonat trajektem, míří sem všechny důležité kanadské trasy. V parku na Beacon Hill stojí socha Terryho Foxe a milník „0“ označuje začátek Transkanadské dálnice. Dálnice je dlouhá 7.820 kilometrů, prochází všemi velkými městy a končí v Novém Foundlandu na pobřeží Atlantiku.

Hlavní město Britské Kolumbie je zároveň taky jedním z nejstarších, což je dáno výhodnou polohou u vody. Už v roce 1778 proplul úžinou kapitán James Cook, ale území zkolonizoval teprve v roce 1792 George Vancouver.

Vancouver byl jedním z Cookových důstojníků a po jeho smrti se sem vrátil, protože se mu nelíbilo, že Cook se hnal za dalšími objevy a nezabíral potenciálně výhodnou půdu pro britskou korunu.

Z toho důvodu je mu taky věnováno významnější místo v městském pantheonu. Zatímco Cookova socha stojí na nábřeží před hotelem Empress, pozlacený Vancouver se třpytí na vrcholu Parlamentu.

Parlament Britské Kolumbie byl postaven v letech 1893-97 pouze s použitím místních materiálů. Granit byl dovezen z ostrova Nelson, kámen z ostrova Haddington, vápenec pochází přímo z ostrova Vancouver. Na kopuli s měděnou střechou stojí kapitán George Vancouver a před budovou socha královny Viktorie, patronky města.

Historický hotel The Empress vyrostl roku 1908 na místě bývalých močálů. Jeho architektem byl rovněž Francis Rattenbury, stavitel Parlamentu. Interiér je vyzdoben v bengálsko-indickém koloniálním stylu, což se určitě líbilo jeho hostům, mezi něž patřila jak královna Viktorie, tehdejší indická císařovna, tak spisovatel Rudyard Kipling.

Budovy Parlamentu navrhl Francis Mawson Rattenbury, když mu bylo 25 let, a kromě Empress Hotelu vytvořil ve městě ještě řadu dalších staveb. Na přelomu století se ovšem postaral rovněž o největší skandál, když opustil svou ženu kvůli mladé milence. Přišel o všechny peníze a utekl do Anglie, kde byl zavražděn milencem své ženy. Když byl odsouzen, žena spáchala sebevraždu.

Victoria

Sobota, 8.září 2012
British Columbia

Ráno pokračujeme v prohlídce Victorie. Vnitřní přístav (Inner Harbor) lemuje Vládní ulice (Government Street), na niž navazuje Wharf Street. Cedule na Baštovním náměstí (Bastion Square) označuje místo, kde stávala první pevnost.

Fort Victoria vznikla v roce 1843 víceméně z politických důvodů. Z vnitrozemí sem totiž pronikala Společnost Hudsonova zálivu, která zakládala pevnosti a osady napříč celou Kanadou.

Po řece Fraser se dostala až na pobřeží Britské Kolumbie a pověřila obchodníka s kožešinami Jamese Douglase založením pevnosti. Když se potom stanovovala hranice mezi USA a Kanadou, připadl celý ostrov Vancouver Kanadě. Jinak hranice vede přesně po rovnoběžce.

Kolem pevnosti vzniklo malé sídliště skotských farmářů, osada ale 15 let pouze stagnovala. Teprve v roce 1858, když bylo objeveno zlato na řece Fraser, byla zaplavena zlatokopy, a rozrostla se natolik, že se za dalších 10 let stala hlavním městem královské kolonie Britská Kolumbie.

Královské muzeum Britské Kolumbie (Royal British Columbia Museum) se pyšní svými maskami a totemy. Pěknou sbírku ale najdeme taky v sousedním Thunderbird Parku, pojmenovaném podle bájného ptáka bouřňáka.

Jedná se hlavně o totemy indiánů Haida a Gitxsan. Kromě nich je tady ale taky wawadit’la, velký ceremoniální dům kmene Kwakwaka’wakw.

Před budovou muzea stojí Holandská stoletá zvonice (Netherlands Centennial Carillon), osazená 62 zvony.

Agentury ve Victorii nabízí plavbu za velrybami. Tož si taky navlékáme kombinézy, sedáme do zodiaku a vydáváme se pozorovat mořské kytovce do kanálu mezi ostrovem Vancouver a americkým pobřežím. Zasněžené hory jsou již součástí NP Olympic, nacházejícího se ve státě Washington.

Několik velryb jsme viděli, lodě nejčastěji doprovázela matka s dítětem. Asi mu chtěla ukázat zvědavé turisty.

Všechno to byli keporkaci (humpback), dneska žádná orca (kosatka), což je stejně „jenom“ přerostlý delfín.

Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme u kamenitých ostrůvků, kde se vyvalují lachtani. Jsou tu dva druhy - Stellerův (neboli severní, česky lachtan ušatý) a kalifornský (česky lachtan tmavý).

Pomalu opouštíme Victorii a míříme na loď, která nás z ostrova Vancouver dopraví na pevninu.

Jízda napříč ostrovem byla ještě docela klidná, množství aut na trajektu nám ale už připravilo dokonalou „civilizační facku“ a s láskou vzpomínáme na prázdné silnice mezi aljašskými jezery a barevnými pláněmi Yukonu.

Vancouver

Sobota, 8.září 2012
British Columbia

Jelikož je sobota odpoledne, jsou lodě plné. Ostrované vyráží do Vancouveru za zábavou. Noční život se koncentruje zejména v klubech na Granville Street.

My spíme v hotelu, bezdomovci ve spacácích dole na ulici a neváhají si dokonce přímo před divadlem vystavit ceduli „sbírám peníze na jointa“.

Vancouver

Neděle, 9.září 2012
British Columbia

Město Vancouver má nádhernou polohu mezi Skalnatými horami a Tichým oceánem. Jeho uspořádání je celkem přehledné.

Vpravo vidíme Deadman Island, tedy Ostrov mrtvého muže, kde byly nalezeny kostry původních obyvatel. Mrakodrapy za ním představují Finanční centrum a stavby u vody jsou součástí kongresového centra. Přesněji řečeno se jedná o centra dvě.

Skleněná budova s trávou na střeše je nové sjezdové centrum, vybudované k ZOH v roce 2010. Původní kongresové centrum, známé jako Canada Place, má typický tvar bílých stanů. Za nimi se pak tyčí Harbour Tower, přístavní věž s kruhovou vyhlídkou.

Původně byla na tomto místě pila a osada dřevorubců. Na město byla povýšena v roce 1870 zároveň se vznikem provincie Britská Kolumbie. Jméno Vancouver získalo v roce 1886. V současné době má 600.000 obyvatel (s okolím téměř 3 miliony) a je to třetí největší město Kanady.

Vancouver je zdravé město. Stanley Park, nacházející se v severní části, je větší než newyorský Central Park (zabírá 400 hektarů). Na rozdíl od něj navíc není umělý, ale zachovává původní přírodu.

Socha běžce taky není samoúčelná. Málokdo ví, koho představuje, ale denně ho následují stovky běhajících spoluobčanů.

Pro úplnost - je to Harry Winston Jerome, který byl v Britské Kolumbii vyhlášen atletem století.

Stanley Park vznikl už dva roky po založení města a byl pojmenován po lordu Frederickovi Arthurovi Stanleym, tehdejším generálním guvernérovi Kanady. Je to ten samý člověk, který založil Stanleyův pohár (původně Dominion Hockey Challenge Cup).

Totemové pole připomíná, že na poloostrově byla kdysi loviště indiánů Squamish. Sloupy ale pochází od různých kmenů, hlavně Haida a Kwakwaka’wakw. První byl vztyčen v roce 1912, další získávalo město postupně.

Totem ptáka bouřňáka je ochranný domovní totem kmene Kwakwaka’wakw (Kwakiuti). Na vrcholu je umístěn pták bouřňák, dole grizzly, držící člověka.

Stožár náčelníka nebes pochází z vesnice Ohiaht. Nahoře náčelník nebes drží měsíc, dále je tam ledńáček, velryba, had, vlk.

Další je věnován bohyni Kakaso’las. Lidé přicházejí zdaleka, aby získali její radu. Opět je to kmen Kwakwaka’wakw. Na vrcholu pták bouřňák, pod ním mořský medvěd, držící kosatku, člověk, žába, divoký lesní muž, dole havran.

Stožár náčelníka Wakase - tento ceremoniální totem je příkladem mluvících holí. Popisuje jednu z legend lidu Owikeno. Jejími aktéry jsou pták bouřňák, kosatka, vlk, mudrc, mýtický pták, medvěd a havran.

Totem Oskara Maltipiho vypráví indiánský příběh o zvířatech a nadpřirozených bytostech. Tyto historky, oslavující původ rodiny, jsou častým námětem původních písní, tanců a řezeb.

Bobří totem vytvořil Norman Tait z kmene Nisga se svými syny a bratry. Znázorňuje, jak rodinný orlí klan přijal bobra do svého znaku a jak se orel a havran setkali a rozdělili si nebe.

Devítihodinové dělo (Nine O’Clock Gun) oznamovalo každý večer lodím, že se mají vrátit do přístavu. Teď už střílí jenom při slavnostních příležitostech.

Pohled na Severní Vancouver se nám odkrývá od majáku na Brockton Pointu. Vidíme taky další ze symbolů města - Lions Gate Bridge. Most byl otevřen v roce 1938, jméno Lví zátoce dal ale už kapitán Vancouver.

Socha na pláži vypadá jako malá mořská víla, ve skutečnosti je její jméno mnohem míň prozaičtější - dívka v mokrých šatech (The Wet Suit Girl).

Obyvatelé Vancouveru to kupodivu nemají daleko ani do skutečné přírody. Lynn Canyon leží pouhých 17 kilometrů od centra. Visutá pěší lávka byla nad údolím zavěšena v roce 1912. Má rozpětí 48 metrů a visí 50 metrů nad potokem.

Na zpáteční cestě se zastavujeme v západní části Stanleyho parku, kde se nachází ještě víc pláží, běžeckých tratí a cyklistických stezek (celkem přes 80 km). Z místa, zvaného Prospect Point, můžeme spatřit lodě, plující do otevřeného zálivu za Lvím mostem.

Různé zálivy a jejich ramena vytváří „městské fjordy“, které často zasahují až do centra Vancouveru, případně oddělují jeho jednotlivé části. Stavby kolem Falešné zátoky (False Creek) se staly dějištěm světové výstavy Expo v roce 1986.

Velká skleněná koule byla postavena speciálně k této příležitosti. Původně se jmenovala Science World (Vědecký svět), teď nese jméno firmy, která sponzoruje kino a přírodovědné muzeum (Telus World of Science).

Nadzemní trať, spojující výstavní pavilóny, se stala první linkou monorailu. Říká se jí SkyTrain a vlakové soupravy jezdí zcela bez řidičů.

Na severní straně zálivu se tyčí stadión BC Place, který se kromě Expa 86 stal taky hlavním stánkem Olympijských her. Hokejový turnaj se hrál v sousední Rogers Areně.

Čínské město (Chinatown) ve Vancouveru patří k největším v Americe. Menší či větší komunity se ale vyskytují i v jiných částech města.

První Číňané přišli do Vancouveru koncem 19.století. Nejvíc jejich počty rozšířili uprchlíci z Hong Kongu (předtím, než byl vrácen Číně). Někdy se městu dokonce říká Van-kong nebo Hong-couver.

Raritou Chinatownu je nejužší obchodní dům na světě (Sam Kee Building). Důvodem je daň z nemovitostí, která se platila podle velikosti průčelí. Dům je široký 1,5 metru, patro má o 30 cm víc.

Na okraji Čínského města se rozkládají zahrady, pojmenované na počest dr.Sun Yat Sena. Jedná se o první čínské zahrady, vybudované mimo Čínu.

Chinatown Memorial Monument je věnován čínským Kanaďanům, kteří se zasloužili o růst, vitalitu a prosperitu Vancouveru, Britské Kolumbie a Kanady.

Centrum Vancouveru se rozkládá kolem přístavu. Nový kongresový palác (Vancouver Convention Centre) byl vybudováno k Zimním olympijským hrám 2010. Na přilehlém náměstíčku hořel olympijský oheň.

Moderní výtvor na terase před skleněnou budovou se nazývá Digitální kosatka (Digital Orca).

Kongresové centrum, zvané Canada Place, bylo otevřeno u příležitosti Expa 1986. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnil princ Charles a kanadský ministerský předseda Brian Mulroney.

Na kanadské stezce (The Canadian Trail) si můžeme připomenout navštívená místa a události. Typickou bílou střechu ve tvaru stanů však pořádně nevidíme, protože u mola právě kotví dvě velké výletní lodě.

Přístavní věž (Harbour Centre) je napodobeninou CN Tower v Torontu. Budova je vysoká 174 metrů (bez antény 167 metrů) a nabízí se z ní zřejmě nejlepší výhled na město.

Než ale vyjedeme nahoru, zajdeme si ještě na stylový oběd do Pivovaru u parního stroje (Steamworks Brewing Co.).

Nejstarší částí Vancouveru je Gastown. Hlavní ulici lemují staré obchodní domy ve viktoriánském stylu.

Hodiny na Water Street také připomínají „století páry“, byly ale vytvořeny teprve v roce 1977. Kromě vyfukování páry mají každou čtvrthodinu pískat jako lokomotiva. Dvakrát jsme ale čekali marně.

Ulice končí na Náměstí javorového stromu (Maple Tree Square). Trojúhelníkový hotel ve stylu newyorské „Žehličky“ byl postaven v roce 1908.

Návštěvníky sem ale táhne jiná figurka. Za skutečného zakladatele Vancouveru je totiž považován Gassy Jack, stojící na sudu od whisky. Slovo „gassy“ znamená, slušně řečeno, něco jako ukecaný nebo užvaněný.

Kapitán Gassy Jack (vl.jm. John Deighton) sem přišel v roce 1867. Za posledních 6 dolarů koupil sud whisky a otevřel první hospodu. Jejími návštěvníky se stali dělníci z místní pily a brzy vyrostlo kolem celé město.

Na místě hospody dnes stojí socha na stylovém podstavci a čtvrť byla na počest užvaněného Jacka pojmenována Gastown.

Výraznou dominantou města je budova Sun Tower, která byla otevřena v roce 1911 novinami Vancouver World. Je vysoká 82 metrů a ve svou dobu to byla nejvyšší budova Britského impéria. V roce 1937 ji koupili vydavatelé Vancouver Sun.

Hned za rohem stojí předchozí držitel rekordu - Dominion Building. Tato masivní kancelářská budova byla dokončena v roce 1910.

Kenotaf na Victory Square je věnován obětem první světové války. Její konec se v zemích Britského společenství národů tradičně slaví jako Den zármutku neboli Den vlčích máků (Remembrance Day, resp. Poppy Day).

Stadión BC Place byl postaven v roce 1983 na severní straně Falešného zálivu (False Creek). Přesnější slovo než „postaven“ by možná bylo „nafouknut“. BC Place je totiž největší nafukovací hala na světě. Konalo se zde Expo 86 a zahajovací a závěrečný ceremoniál ZOH 2010.

Socha před Síní slávy představuje běžce Percyho Williamse, který se proslavil na OH 1928 v Amsterodamu, kde vyhrál sprint na 100 a 200 metrů.

Olympijská sportoviště nebyla pouze ve Vancouveru. Lyžařský areál se nacházel ve 125 km vzdáleném Whistleru, rychlobruslařský ovál byl umístěn do nové haly v Richmondu. Jednu halu ale vidíme hned naproti za dráhou monorailu.

Rogers Arena je domovskou arénou týmu Vancouver Canucks (Canuck je speciální pojmenování pro obyvatele Kanady) a hrál se tady olympijský hokejový turnaj. Tenkrát se ovšem jmenovala GM Place (tedy General Motors Place).

Náměstí národů (Plaza of Nations) je shromažďovací prostranství, vybudované pro Expo 86. Při Olympiádě vlály kolem vlajky zúčastněných zemí a v malém amfiteátru se každý večer předávaly medaile vítězům.

Náměstíčko Terryho Foxe (Terry Fox Plaza) je věnováno nezdolné vůli běžce, který chtěl s jednou nohou přeběhnout celou Kanadu.

Terry Fox vystartoval ze St.John’s na Newfoundlandu a jeho cílem byla Victorie. V Ontariu se však projevily plicní potíže a krátce na to zemřel.

Na promítací ploše můžeme kromě reklam spatřit záběry z jeho běhu a slavné artefakty, jako jsou například Terryho ponožky.

Robson Street je nejznámější nákupní třídou downtownu. Nová budova knihovny, vybudovaná podle vzoru římského Kolosea, byla dokončena v roce 1995. Odborníci se stále nemůžou shodnout na tom, jestli je to hrůza nebo umělecké dílo.

Vancouver

Pondělí, 10.září 2012
British Columbia

Na Robsonově náměstí (Robson Square) se rozkládá soudní dvůr (Law Courts). Slovo „rozkládá“ je v tomto případě opravdu výstižné. Architekt Arthur Erickson totiž sovu stavbu doslova položil. Jednotlivé budovy spojují prosklené koridory a náměstíčka, doplněná vodopády s kluzištěm. Rampy a chodníky jsou oblíbeným místem skateboardistů.

V původní budově soudu dnes sídlí Vancouverská umělecká galerie (Vancouver Art Gallery) a nad ní se tyčí zelená střecha Hotelu Vancouver. Ve své době to byl jeden z nejhonosnějších hotelů Britského impéria. Rozlehlá podkrovní tančírna (Empire Ballroom) je spojena se začátky slavné éry swingu.

Zcela ve stínu vysokých bankovních domů se nyní choulí Vancouverská katedrála (Christ Church Cathedral), založená roku 1889. Je to názorná ukázka toho, jak finanční chrámy převyšují chrámy ducha.

Ve městě je několik zahrad a parků. Jedním z nejstarších je Queen Elizabeth Park, založený v roce 1912 na jednom z nejvyšších kopců (Little Mountain).

Pod mohutnou kopulí se rozkládá botanická zahrada (Bloedel Conservatory) a mezi „atrakce“ kromě lvích hodin a fotografické seance patří taky časová kapsle (Time Capsule). Pod kamenem staletí jsou ukryty vzkazy dalším generacím. Otevřou se v roce 2054.

Vancouver je hodně roztahaný. Vznikl sloučením řady samostatných osad, takže je problém určit, kde jsou vlastně hranice „většího“ města.

Steveston je klidná rybářská vesnice. V restauraci na přístavním mole jsme si dali smaženou tresku a prohlédli si historickou konzervárnu.

Richmond je snad ještě víc čínský než Vancouver. Není se proto co divit, že se tady nachází dva největší buddhistické chrámy Britské Kolumbie.

Chrám bohyně Kuan Yin (Kuan Yin Temple) je označován jako mezinárodní, protože jej vybudovala Mezinárodní buddhistická organizace, založená v Hong Kongu. Slavnostně otevřen byl v roce 1986 za účasti richmondského starosty a členů parlamentu.

Bellingham

Pondělí, 10.září 2012
Washington

Přesunuli jsme se do Spojených států, konkrétně do státu Washington. Washingtony jsou totiž v USA dva (nepočítáme-li menší města a vesnice). Zatímco hlavní město Washington D.C. leží u Atlantiku, stát téhož jména se nachází na úplně opačné straně.

Město Bellingham vzniklo v roce 1903 sloučením čtyř původních osad na severozápadním pobřeží USA. Historicky nejvýznamnější z nich je Fairhaven, který je stále zastávkou lodí, plujících na Aljašku.

Na tomto území původně žili indiáni kmene Lummi. První osadu kolem roku 1850 založil velrybář Dirty Dan Harris (Nemytý Dan), po němž je pojmenována hlavní městská třída.

Kamenná zastavení označují místa důležitých událostí a jejich hledání nám připravilo na dnešní odpoledne pěknou bojovku - čínský forman vyměnil dceru za chlapce, místo opiového doupěte Sama Lowa, těžký náklaďák zmizel v tekutých píscích, obecní skládka, co smrděla jak sloní dech, policista Phil de Fries byl během 6 let služby 23krát postřelen, místo, kde byl Mathew rozříznut tramvají na dva kousky, nebo čára, za niž byl zakázán vstup Číňanům (za což se starosta po 108 letech omluvil).

Fairhaven prodělalo velký rozvoj v devadesátých letech 19.století. Z té doby pochází většina viktoriánských domů - Bellingham Bay Hotel, rohová Schering Building nebo Morgan Block na protější straně. Na místě bývalé herny je dnes obchod s korálky, v Nelsonově bance je francouzský butik a v bývalé fabrice na doutníky se zabývají jiným druhem ohně - mexickými jalapeňos.

Staré nádraží (Temrinal Building) bylo zařazeno na seznam amerických historických památek. K nejhezčím patří Dům rytířů Pythie (Knights of Pythias) a samozřejmě Hospoda U špinavého Dana (Dirty Dan Harris), umístěná v bývalém nakladatelství (Day Building).

Se zakladatelem si můžete poklábosit na lavičce na hlavní návsi (Village Green), kde je taky velké květinářství a dvoupatrové knihkupectví.

Seattle

Úterý, 11.září 2012
Washington

Největším městem státu Washington je Seattle, který má 620.000 obyvatel.

Seattle je družebním městem Vancouveru a taky tady byla světová výstava. Pro Expo 1962 byla vybudována nová dominanta - Space Needle (Vesmírná jehla). Věž je vysoká 184 metrů, observatoř má průměr 42 metrů.

Hned za „jehlou“ se nachází Muzeum rockové hudby, přesněji řečeno experimentální multimediální prostory, zasvěcené rockovým fanouškům. Přesný název je EMP (Experience Music Project).

Otevřeno bylo v roce 2000, architektem je Frank Gehry, který postavil taky Tančící dům v Praze. Budova má tvar rozbité kytary Jimiho Hendrixe a aktuální výstava je věnována další místní legendě - skupině Nirvana.

Moderní stavby spojuje se starým městským centrem monorail. Nadzemní jednokolejka byla otevřená rovněž v roce 1962.

Seattle je pojmenován podle náčelníka indiánského kmene Duwamish. Byl to takový ten hodný indián, který se snažil žít v míru s bílými. Na malém náměstí Tilikum Place stojí jeho měděná socha.

Staré město trochu připomíná San Francisco, autobusy se zalamují při jízdě do příkrých ulic. Žádné domy z původní zástavby tu ale nezůstaly. Při velkém požáru 6.června 1889 bylo zničeno 30 bloků historického centra.

Památník na Occidental Square (Náměstí Západu) připomíná hrdinství zdejších hasičů. Jednou z prvních budov, postavených po požáru, byl Dům pionýrů (Pioneer Building).

Prvním mrakodrapem ve městě se stal Smith Tower, dokončený v roce 1914. Měří 149 metrů (bez antény 141 m) a má 42 pater. Jeho stavitel Lynn Cornelius Smith ale nemá nic společného s kolty Smith & Wesson. Tenhle pan Smith vyráběl psací stroje.

Náměstí pionýrů (Pioneer Square) zdobí 18-timetrový indiánský totem, dovezený z vesnice Tingitů, a busta náčelníka Seattla. Správně by se to mělo číst si-alth. Skupina Soundgarden dokonce nahrála svou verzi skladby Black Sabbath „Into the Void“, v níž původní slova nahradila mírovým proslovem náčelníka.

Další ikonou Seattlu je socha kovajícího muže (Hammering Man) před Muzeem moderního umění (Seattle Art Museum). Jeho výška je srovnatelná s okolními domy.

Z ostatních staveb stojí za povšimnutí Colman Building, Columbia Tower nebo Dexter Horton Building.

Henry M.Jackson Federal Building stojí na místě bývalé Burke Buildng, dokončené v roce 1900. Zachoval se z ní alespoň původní románský portál.

Na závěr jsme si nechali Muzeum zlaté horečky (Klondike Gold Rush Historical Park). Celá naše cesta vlastně vedla po jejich stopách, resp. proti nim. Zatímco zlatokopové v Seattlu začínali, my jsme tady skončili.