Prokleté hory (Prokletije) se sice nachází na území Černé Hory, s Albánií však mají ledacos společného. Plavské jezero na jejich severních svazích je obecně považováno za severní hranice albánské komunity.
Albánci totiž kromě své země obývají ještě další dvě významné oblasti - Kosovo a Sanjak. Sanjak tvořil kdysi jihozápadní cíp Srbska, dnes patří samostatné Černá Hoře.
Všechna údolí, zařezaná v Prokletých horách, míří směrem k albánským hranicím. Náš autobus parkuje v údolí Grbaja, odkud se hned po nočním přejezdu vydáváme na devítihodinový trek do masivu Valušnica.
Od horské chaty Skala ve výšce 1160 metrů stoupáme lesem vzhůru. Po překonání 700 strmých výškových metrů se ocitáme na louce, kde si vychutnáme zasloužený řízeček.
Jasoňova část výpravy vyšplhá ještě na kopec Valušnica (1879 m). Skupina těch nejzdatnějších, zvaných drsoni, se vydává pokořit nejvyšší vrchol Talijanka (2057 m).
Po sestupu dolů jdeme hledat Grbajské jezero na konci údolí... což se nám ovšem nepovedlo, protože jezero je v tuto roční dobu vyschlé. Náhražkou je nám alespoň pramen, zvaný Suljova česma, a pár piv v jediném otevřeném penziónu.
Na nocleh se vracíme do horského městečka Andrijevica, nacházejícího se na úpatí pohoří Komovi.
Hned za kosovskými hranicemi se zastavujeme u pramenů řeky Drin. Přesněji řečeno se jedná o pramen Bílého Drinu. Drin totiž vzniká až u města Kukes spojením Bílého a Černého Drinu, který vytéká z Ohridského jezera. S touto řekou se budeme setkávat během našeho putování častěji a završíme je krátce po příjezdu do Albánie plavbou z Fierze do Komanu. Teď jsme ale teprve v Kosovu a posloucháme poprvé tóny Kalašnikova...
Kosovo vyhlásilo svou nezávislost 17.února 2008 a k dnešnímu dni ji uznala většina evropských států. My sem přijíždíme zejména kvůli srbským klášterům, zapsaným na seznamu UNESCO, naprostou většinu obyvatel této země však teď už tvoří kosovští Albánci, jak se můžeme přesvědčit hned při naší první procházce po městě Peč.
Peč (Peja) byla centrem Pečského patriarchátu, který ve středověku ovládal celé území Srbska. V současné době se přemalovávají srbské nápisy, z orientálních krámků zní albánská hudba a naše kroky míří k jedinému významnému zdejšímu svatostánku, což je samozřejmě mešita.
Paradoxem je, že jak srbská etnika ustupovala před Turky na sever, došlo k tomu, že současné území Republiky Srbsko leží úplně jinde, než kde se formoval původní srbský stát. Odtržení jednotlivých republik od Jugoslávie potom způsobilo, že místa, kde jsou nejslavnější srbské památky, dnes už vůbec nejsou součástí Srbska.
Křesťanské památky na území Kosova potkal smutný osud. Řada klášterů a pravoslavných kostelů byla zničena a ty zbývající se zachovávají jen díky ochraně vojsk KFOR. A věřte, že se nejedná o žádnou formální misi.
Klášter Visoki Dečani, ležící 12 kilometrů jižně od Peče, mají na starost italští vojáci a při pohledu na jejich opevněné zákopy a strážní věže je jasné, že se nacházíme ve zcela regulérním vojenském sektoru. O tom, že budou po jejich odchodu klášterní budovy vypáleny, nikdo nepochybuje.
Dečanský monastýr pochází z první poloviny 14.století a jedná se o největší dochovanou sakrální stavba středověkého Srbska. Zdejší cyklus fresek je nejrozsáhlejší na celém Balkáně.
Každý velký srbský panovník nechal postavit nějaký klášter. Štefan Uroš III. z rodu Nemaničů (zvaný též Štefan Dečanski, vládl 1321-1331) vybudoval na počest vítězné bitvy u Belguše Dečanský monastýr. Klášter je postaven v byzantském stylu a na jeho výzdobě se podíleli nejvýznamnější balkánští mistři.
Hlavní chrám je zasvěcen sv.Pantokratorovi. Je dlouhý 36,5 metru a vysoký 30,5 metru. Dostavěn byl v roce 1335, v době, kdy už vládl Štěpánův syn Dušan, vůbec nejvýznamnější srbský panovník (1331-1355).
Výjev nad portálem, oddělujícím jednotlivé síně chrámu, zachycuje oba krále, jak skrze cherubíny dostávají posvěcení ke stavbě kostela. Vpravo je Štefan, vlevo jeho syn Dušan. Na stěně napravo od portálu je znázorněn rodový strom Nemaničů.
Malby byly kompletně dokončeny teprve roku 1350, čemuž se ani nelze moc divit. Fresky pokrývají 4.000 m2 a je na nich téměř 10.000 postav. Celkem 1.000 scén je rozděleno do 20 tématických okruhů.
Centrální část je věnována životu svatých a výjevům z Bible, kolem nich jsou scény ze života krále. Zajímavé je jedno z mála vyobrazení Ježíše Krista s mečem.
Vysoká kopule dala jméno celému klášteru Visoki Dečani. Uprostřed je znázorněn Ježíš Kristus Pantokrator. Dřevěný kříž před ikonostasem pochází ze 14.století.
V chrámu jsou pohřbeni významní srbští šlechticové včetně Štefana Dečanského a jeho sestry Heleny, manželky byzantského cara. Mniši, kteří se sem přicházejí pomodlit, zapalují svíce, jak je v pravoslavných chrámech zvykem. Nahoru se zapichují svíce za živé, dole za mrtvé.
Nad západní bránou, kterou kostel opouštíme, je uveden podpis architekta.
Kamenný most poblíž vesnice Gjakova pochází ze 17.století. Řeka Erenik se kousek odsud vlévá do Drinu, takže naše další zastávka je už přímo nad řekou Drin.O tom, že obavy z možného zničení památek po odchodu vojsk KFOR nejsou vůbec neopodstatněné, jsme se přesvědčili v Prizrenu.
Prizren leží na severních svazích pohoří Šar Planina. Na kopci stojí srbská pevnost, pod ní se rozkládá srbská čtvrť, která byla kompletně vypálená. Ani přítomnost německých vojáků nezabránila etnickým Albáncům v tom, aby zničili kostel sv.Spasitele (Sveti Spas) ze 14.století, jehož siluetu vidíme ve stráni.
K útoku na srbské svatostánky došlo v noci ze 17. na 18.března 2004 a byl při něm vypálen kněžský seminář a několik pravoslavných chrámů v centru města. Pogromy se ten večer konaly rovněž na dalších místech Kosova - celkem bylo v průběhu 3 dnů zničeno 34 kostelů a nespočet srbských obydlí.
Zkáze neušel ani chrám sv.Bohorodičky Ljevišky (Sv.Bogorodica Ljeviška), který dal postavit v letech 1306-1307 král Milutin a už od středověku sloužil jako metropolitní chrám srbské ortodoxní církve.
Biskupská katedrála byla proto přemístěna do chrámu sv.Jiří (Sv.George) ze druhé poloviny 19.století, nacházejícímu se poblíž biskupské rezidence. Ten sice taky neunikl březnovému řádění, jeho vnější konstrukce byla ale už částečně opravena.
Areál katedrály je obehnán ostnatým drátem a dovnitř se můžeme podívat jedině v přítomnosti vojáků. Vedle stojí starý kostel sv.Jiří ze 16.století.
Mešita Sinan Paša momentálně prochází rekonstrukcí. Mešitu založil albánský vezír v Prizrenu kolem roku 1600. Čtvercovou stavba o rozměrech 14 x 14 metrů zakončuje mohutná kopule. Vnější mihráb o průměru 4,5 metru je završen půlkopulí.
Prizren má bohatou tureckou čtvrť, které dominuje hamam Mehmeta Pashi (zvaný též Velký hamam). Lázně byly součástí komplexu, který založil Sanjak-bej v letech 1573-74 a obsahoval rovněž velkou mešitu Bayrakli, medresu, základní školu (maktab), knihovnu a mauzoleum.
Hranici do Albánie jsme překročili včera večer a jelikož se v této části země prakticky žádné možnosti ubytování nevyskytují, spali jsme v jediném hotelu v Bajram Curri.
Bajram Curri je pojmenováno podle národního hrdiny, jehož socha stojí na náměstí, a údajně je to jedno z nejlépe položených albánských měst, což jsme bohužel nemohli posoudit, protože jsme za tmy přijeli a brzy ráno jsme "hotel hrůzy" zase opouštěli.
Hotel Ermal se původně jmenoval Termal a sloužil k rekreaci komunistické smetánky. První písmeno ale už dávno upadlo. Nás místo horkých pramenů zahřívala místní rakije.
Plavba po řece Drin z Fierze do Komanu je považována za jednu z nejkrásnějších na světě. Průzračná barva vody, množství zátočin a strmé útesy s vodopády bývají nejčastěji srovnávány s krásou norských fjordů.
Původními obyvateli Albánie byli Ilyrové, které Římané vytlačili do hor z rovin podél Jadranského moře. Samotní Albánci nazývají svou zemi podle jednoho z ilyrských kmenů Shqiperia - podle Karla Maye jsme tedy v "zemi Škipetarů".
Hned na začátku je nutno říci, že Albánci patří k nejpohostinnějším národům na světě a jejich snaha nezištně pomoci cizinci byla až neskutečná a v dnešním světě naprosto výjimečná. Jedinou černou tečku od nás mají za svůj vztah k odpadkům. I když budete schovávat každý papírek a prázdnou plechovku, než najdete nejbližší kontejner, je tato snaha naprosto zbytečná - náklaďák, který je nakonec naloží, vyjede na kopec a veškeré odpadky vysype ze stráně dolů přímo doprostřed té nádherné panenské přírody...
Trasu, dlouhou 40 kilometrů, jsme upluli za 2,5 hodiny. Přístaviště trajektů v Komanu je stísněno na malém plácku, sevřeném skálami, a jediná cesta odsud vede tunelem.
Po průjezdu tunelem se zastavuje pod přehradní zdí, abychom si ji prohlédli taky z druhé strany a omrkli zdejší elektrárnu.
Centrem severní Albánie je hrdinné město Skadar (Shkoder, Shkodra). Kdysi tady sídlila ilyrská královna Teuta, která úspěšně bojovala s Římany, a Rozafa byla také poslední pevností, která se vzdala Turkům.
Revoluční historii města dokládá několik sousoší a památníků, které se ovšem průběžně upravují podle konkrétního režimu. Zatím převládají ty komunistické - pomník mezi mešitou Abu Bakr a pravoslavným chrámem je sice rozstřílený a nápis zabílený, zatím ale stále ještě stojí.
Pokroková je také výzdoba v kostele sv.Františka. Mnichy s kalašnikovy jsme zatím nikde jinde neviděli.
Každé pravidlo má ale svou výjimku. Marně jsme hledali nejznámější symbol Skadaru - Pomník pěti hrdinů uprostřed rondelu před divadlem Migjeni byl před čtyřmi měsíci odstraněn...
Pevnost Rozafa se tyčí na 134 metrů vysokém kopci v jihovýchodní části Skadaru, přibližně 2 kilometry od centra města. Její umístění nad soutokem tří řek - Drinu, Kiri a Buny - je velkolepé. Dole pod kopcem se nachází Olověná mešita.
S pevností Rozafa je spojena pověst o ženě, která se obětovala, aby zbavila pevnost zlého ducha, co bořil hradby. Žena se nechala zazdít, ale měla jedno přání - aby jí byl ponechán malý otvor, kterým by mohla kojit své dítě.
Původní hrad byl přestavěn a rozšířen Benátčany a Turky. V konečné podobě zabírá 3,6 hektarů, délka hradeb je 811 metrů.
Na hradním nádvoří stojí kostel sv.Štefana, který byl postaven koncem 13.století v románském stylu. Po ottomanské invazi v roce 1479 byl změněn na mešitu a byl k němu přistavěn minaret.
Okolní stavby vznikly ve druhé polovině 14.století v souvislosti s nutností sbírat dešťovou vodu pro případ obléhání. Vězení vybudovali Ottomani.
Z hradních ochozů se naskýtá nádherný pohled na Skadarské jezero. Skadarské jezero patří dvěma státům, kopce po levé straně už jsou Černá Hora. Jedná se o největší jezero na Balkáně, jeho plocha je ovšem proměnlivá - pohybuje se od 370 do 530 km2 podle stavu vody. Délka jezera je 50 km, šířka 15 km, průměrná hloubka však dosahuje pouhých 8 metrů.
Skadarské jezero je rájem rybářů a ornitologů - žije zde 40 druhů ryb (vč. lososů) a 270 druhů ptáků. Pro vzácného pelikána je to dokonce jedno z posledních míst výskytu v Evropě.
Dnes nás čeká cesta rovinatou střední Albánií, plnou míst, připomínajících albánskou historii.
Největší albánský národní hrdina Gjergje Kastrioti, známý jako Skanderbeg, zemřel v Lezhe a v Lezhe byl také v roce 1468 pochován. Dlouho se o tom ale nevědělo. Teprve zemětřesení ve druhé polovině 18.století náhodou odkrylo jeho hrobku ve františkánském klášteře.
V tu chvíli se stalo malé město Lezhe populárním poutním místem. Dokonce se říká, že obyvatelé místních vesnic si rozebrali hrdinovy kosti, takže v hrobce už není ani kousek jeho těla.
Ruiny františkánského kláštera byly za Hodžova režimu zastřešeny mramorovou konstrukcí a přeměněny v monumentální památník.
Hrad na kopci nad městem byl součástí řetězu Skanderbegových pevností, který byl tvořen tak, aby bylo vždy vidět z jedné na druhou a mohly si mezi sebou předávat signály.
Baštou národního hrdina byla Kruja (Kruje). Ze zdejší pevnosti uprostřed hor vedl Skanderbeg rozhodující boje s Turky. V Kruji se opevnil a vyrážel odsud do útoku. V roce 1443 tady vztyčil červenou vlajku s černým dvouhlavým orlem a vyhlásil nezávislost Albánie. Po dobu 25 let pak Skanderbeg vzdoroval Turkům a i když po jeho smrti Albánii dobyli, Evropa mu vděčí za zadržení turecké expanze dál na západ.
Kruja doslova znamená "jaro", Turci jí ale říkali "Bílý hrad". Víc než samotná pevnost nás ovšem na první pohled zaujme černá věž, stojící na skále vlevo. To je kula. Tímto nelichotivým názvem se označovaly vysoké domy bez oken, do nichž odcházeli ti, na které byla vypsána krevní msta. Kula sloužila více klanům a nezřídka se stávalo, že jejím dalším obyvatelem byl právě ten, kdo předchozí krevní mstu vykonal. Z tohoto začarovaného kruhu nebylo úniku a stejně jako u nás říkáme zlobivým dětem, že rostou pro šibenici, tady je straší kulou. Krevní msta byla vlastně zrušena až za socialistického režimu, říká se ale, že v odlehlých vesnicích ji praktikují dodnes.
Z původní pevnosti zůstaly jen hradby a dvě strážní věže, ostatní budovy padly za oběť zemětřesení v roce 1617. Současnou stavbu, napodobující středověký hrad, dal postavit v roce 1982 komunistický vůdce Enver Hodža. Tým projektantů vedla osobně jeho dcera Pranvera.
Obrazy uvnitř muzea zachycují dějiny Albánie počínaje původními obyvateli Ilyry. Hlavní část expozice je samozřejmě zaměřena na život Skanderbega, potažmo dějin bojů proti Osmanské říši.
Gjergje Kastrioti byl synem albánského knížete, který v 19 letech skončil se svými třemi bratry jako rukojmí na dvoře sultána Murada II. Dosáhl zde však vynikajících studijních a vojenských výsledků a stal se jedním z velitelů sultánovy armády. Tady také získal přezdívku Skanderbeg, turecky "car Alexandr".
Bratry však nechal sultán otrávit a obsadil jeho knížectví. Skanderbeg sloužil sultánovi 20 let a čekal na vhodný okamžik. V roce 1443 po bitvě s uherským králem Janem Korvínem opustil turecké vojsko a vrátil se do Albánie. Získal zpět Kruju a vztyčil nad ní svou zástavu.
Celkem 24x se pokusila turecká vojska pevnost dobýt, ani 100.000 armáda, vedená samotným sultánem, ale neuspěla. Skanderbegovy oddíly přitom neměly více než 17.000 mužů. Přesto dále rozšiřoval své panství. Poté, co v roce 1468 zemřel na malárii, Albánci vzdorovali ještě dalších 10 let, než Turci definitivně dobyli jejich území. Až do první světové války to byl první a poslední samostatný albánský stát.
Skanderbegovo muzeum je zaplněno spíše oslavnými freskami než historickými artefakty. Naprostá většina předmětů včetně přilby s kozí lebkou a Skanderbegova meče jsou repliky (originály jsou uloženy ve Vídni).
Prohlídku završuje monumentální budovatelská mozaika, která je také dílem Hodžovy dcery - starý bard vypráví své příběhy pionýrům a partyzánkám se samopaly.
Dnešní Kruja má 50.000 obyvatel a charakterizuje ji výstavba ve stylu socialistického realismu. Zvláštním příkladem megalomanie je luxusní hotel, stojící nahoře na skále - nevede k němu totiž žádná cesta...
V citadele se nachází rovněž Etnografické muzeum, umístěné v typickém místním domě z roku 1764. Jedná se o jednu z nejlepších albánských sbírek - všechny předměty byly vyrobeny v Kruji přibližně před 200 lety.
Jediným místem, kde můžeme ještě na vlastní kůži pocítit atmosféru minulých dob, je bektašská čtvrť, choulící se v podhradí. Její obyvatelé jsou členy muslimské sekty, která je na rozdíl od jiných náboženských směrů značně liberální.
Svým chrámům říkají bektašové teqe, jejich představený je baba. Toto teqe bylo postaveno v roce 1193 muslimského letopočtu (což je 1789 našeho) a zdejší baba obrátil na víru Ali Pašu Tepelenského. Když bylo v roce 1967 v Albánii zrušeno veškeré náboženství, stalo se z chrámu skladiště. U svatyně jsou pohřbeni otec, děd a praděd dnešního baby, na nádvoří stojí Skanderbegova oliva.
V balkánských zemích bývá zvykem, že zatímco svatebčané hodují, chodí se nevěsta s ženichem fotografovat ke známým národním památkám. Nevěsta, která právě přichází na nádvoří citadely, si na hlavu nasazuje čeleše, typickou albánskou čapku.
Zlatá ulička, spojující citadelu s novým městem, připomíná orientální bazar. Úzké dlážděné chodníčky jsou lemovány dřevěnými krámky, ve kterých můžete zakoupit Skanderbega v tuhém i tekutém stavu...
Na kopcích v okolí Kruje stojí další pevnosti, které patřily Kastriotům a zajišťovaly obranu jejich území. Hrad Preza vlastnila Mamica Kastrioti, Skanderbegova sestra.
Drač (Durres) je nejstarší albánské město a jedno z nejstarších měst v Evropě. Založili ho v roce 627 př.n.l. řečtí osadníci z Kerkyry (Korfu) a ve starověku se jmenovalo Epidamnos. V roce 229 jej získali Římané a přejmenovali na Dyrrachium.
Procházku začínáme na nábřeží u Benátské věže a pokračujeme podél městských hradeb. Původní byzantské zdi byly výrazně rozšířeny a zpevněny v 15.století Benátčany.
V římském období se Dyrrachium stalo začátkem Via Egnatia, obchodní cesty, spojující Jadranské moře s Konstantinopolem.
Římský amfiteátr byl vybudován počátkem 2.století a byla to největší aréna na Balkáně. Při jeho stavbě bylo použito techniky střídání vrstvy cihel a směsi malty s kamením, díky čemuž přežil všechna zemětřesení.
Amfiterát má půdorys elipsy s hlavní osou 120 metrů, jeho výška je 20 metrů a měl kapacitu 15.000 diváků.
Tunelem pod řadami sedadel vcházeli do arény gladiátoři, najdeme tady ale také malou byzantskou kapličku s nástěnnými mozaikami.
Velká brána uprostřed hlediště byla určena pro místní honoraci, která přijížděla kočáry až ke svým sedadlům.
V současné době je Drač druhé největší albánské město a stále největší přístav. V letech 1914-1918 to bylo dokonce hlavní město nezávislé Albánie. Na hlavním náměstí stojí radnice, mešita a divadlo.
Mešita Fatih vznikla v období turecké nadvlády a pojmenována byla podle sultána Mehmeda II., který si po dobytí Konstantinopolu začal říkat Fatih (Dobyvatel).
Nejslavnější období města spadá do období mezi 1. a 3.stoletím, kdy se stavěly cesty, domy, paláce, knihovna, vodovod a amfiteátr. Řada z těchto památek je stále ukryta pod moderní městskou zástavbou. Typickým příkladem jsou římské lázně, tísnící se mezi paneláky.
Berat je považován díky své poloze mezi horami za jedno z nejkrásnějších měst na Balkáně. Zároveň je také jedním z nejtolerantnějších.
Berat založil král Štefan Dušan. Turci mu říkali "Bílé město" a dnešní název pochází pravděpodobně z jeho slovanského přepisu Beligrad.
Na nábřeží stojí Mešita svobodných mužů, která byla postavena pro svobodné městské prodavače. Stačí ovšem přejít visutý most a ocitáme se v křesťanském světě.
Řeka Osum odděluje muslimskou a slovanskou část. Slovanská čtvrť se jmenuje Gorica a jejími úzkými uličkami jsme došli až ke klášteru sv.Spyridoma.
Nad starobylou muslimskou čtvrtí Mangelem se tyčí byzantská citadela ze 14.století, kde se kupodivu podařilo křesťanům udržet svou kulturu i v době turecké nadvlády. Z celkového počtu 42 pravoslavných kostelíků se jich tady dodnes dochovalo 8, řada z nich je zdobena ikonami mistra Onufriho.
Nápis "ENVER" je vyleptán do skály kyselinou, takže je nezničitelný. Působivě umístěný kostel ve svahu pod hradem je zasvěcen sv.Michaelovi.
Zpátky na muslimský břeh se vracíme přes kamenný most z konce 18.století.
V okolí města Fier se rozprostírá Fierská kotlina. Ropné věže jsou soukromé, čepuje se přímo ze země.
Dnešní program byl opravdu nabitý a do starověkého města Apollonia, ležícího 10 kilometrů od Fieru, přijíždíme bohužel až za tmy.
Apollonia je druhé nejstarší albánské město. Založili jej v roce 588 př.n.l. také osadníci z Kerkyry, na rozdíl od Drače však už dávno neleží u moře, takže zdejší přístav ztratil svůj význam.
Město bylo pojmenováno po bohu Apollónovi a v římské době šlo o významné obchodní středisko. César ho dokonce osvobodil od daní a Octavianus tady studoval.
Bývalou slávu Apollonie dnes připomíná především vztyčený portál bouleterionu - budovy, která sloužila jako senát a byla centrem města. Kolem stály stánky obchodníků, odkryty byly zbytky knihovny a odeonu.
Další významnou památkou, nacházející se v blízkosti archeologického areálu, je byzantský klášter Panny Marie ze 14.století. Prohlídka ikon a fresek při svíčkách má zvláštní atmosféru...
Valonský záliv tvoří rozhraní mezi Jadranským a Jónským mořem. Pojmenován je podle města Vlore (česky Valona). Hotel Regina leží přibližně 20 kilometrů jižně od Valony, poblíž poloostrova, na němž byly objeveny pozůstatky starověkého sídla Oricum.
Pojmem Albánská riviéra se označuje pobřeží Jónského moře mezi Vlore a Sarandou. Nádhernou pobřežní krajinu dotváří pohoří, která se zvedají hned nad blankytnými mořskými vodami.
Nejvyšším bodem pobřežní silnice je Llogarský průsmyk, ležící v nadmořské výšce 1600 metrů. Sedlo je bohatě porostlé stromy, což je v Albánii celkem zvláštnost, protože žádné velké lesy se tady jinak nevyskytují. Bohužel spousta borovic byla zničena při požáru před 3 lety.
Není se co divit, že toto místo mělo vždy strategický význam. V bitvě v Llogarském průsmyku zvítězil Pompeius nad Césarem (i když nakonec prohrál), albánské vojenské základny se letos staly základnami NATO.
Nádherné pohledy na Jónské moře se otevírají prakticky z jakéhokoliv místa, v dáli se objevují obrysy ostrova Kerkyra (známějšího dnes spíš pod jménem Korfu). Lze předpokládat, že po výstavbě hotelových komplexů bude Albánie stejně atraktivní jako nedaleké Chorvatsko, řecké ostrovy nebo protější Itálie, momentálně se však tato oblast nachází v jakémsi mezidobí.
Albánská riviéra byla totiž ještě v nedávné době bohatý kraj. Hodža jej podporoval víc než sever. Po revoluci se situace obrátila a o peníze navíc přišli při pyramidových hrách v roce 1996. Takže komunistické dotace jsou pryč a kapitalistické dolary sem ještě nedorazily....
V horách leží řecké vesničky, které patří k nejmalebnějším, ale zároveň taky nejzanedbanějším, protože jim nikdo nepomáhá - pro Řeky, kteří odchází na práce za hranice, jsou zdejší obyvatelé outsideři, a Albánci samozřejmě nemají důvod je podporovat.
Panoráma vesnice Dhermi dotváří tři kostelíčky - nahoře na kopci je Chrám sv.Anastase, modrá kopule na věži uprostřed vesnice patří Sv.Marii, přímo za námi pak stojí kostel Sv.Thomasi.
Další dvě řecké vesnice, Ilias a Vuno, jsou známé zvláštními pískovcovými útvary, označovanými jako zemní pyramidy.
K moři se zase přibližujeme u Himare, přímořského letoviska se zbytky pevnosti Aliho Paši. Do této oblasti už se Skanderbeg nedostal a vládnul tady Ali Paša Tepelenský.
Jižně od vesnice Qeparo se rozkládá Palermský záliv (Porto Palermo). Po 2.světové válce tady vznikla ponorková základna, kterou vybudovali Číňané. Dok, hluboký 400 metrů, vysekali do tvrdé skály. Uvnitř má tvar stromu s odbočkami až pro 10 ponorek. Paradoxem je, že tady nikdy žádné ponorky nebyly (snad až dnes americké), přesto právě toto zařízení stálo na počátku totální izolace albánského režimu.
Ponorková základna se líbila Chruščovovi, Enver Hodža se však zalekl sovětského vlivu a omezil vztahy se SSSR, což vyvrcholilo v roce 1968 vystoupením Albánie z Varšavské smlouvy. Tím taky začíná období "paranoidního" budování bunkrů, kterých je dodnes rozeseto na pobřeží i ve vnitrozemí Albánie přes půl miliónu.
Na ostrůvku v Palermském zálivu stojí dobře zachovalá pevnost Ali Paši Tepelenského z počátku 19.století. Ali Pašovi svěřili Turci správu nad jižní částí Albánie, když se však zapletl s řeckými revolucionáři, dali jej stít a jeho hlavu si nechal sultán poslat do Istanbulu.
Gjirokastra (Gjirokaster) bývá nazývána "město tisíců schodů", "kamenné město" nebo "město bílých střech". Celé město bylo vyhlášeno památkovou rezervací a jeho historické centrum se v červenci 2005 stalo druhou albánskou položkou na listině UNESCO.
Důvodem zápisu jsou především zdejší věžovité domy s kamennými střechami, které nemají okna v přízemí, protože již od středověku sloužily zároveň jako pevnosti. Střechu mají pokrytou stejnými kameny, jakými jsou dlážděny zdejší úzké ulice.
Dějiny města jsou v tomto směru dost drsné, protkané krevní mstou a násilím. Ostatně samotné pojmenování Gjirokastra prý pochází od princezny Argjiro, která se raději i se svým dítětem zabila skokem z věže, než aby se stala otrokyní Turků.
V hradu nad městem je nyní umístěno Muzeum zbraní. Citadelu postavili už Ilyrové, dnešní hradby, brána a strážní věže jsou však z velké části výsledkem úprav, které provedl Ali Paša Tepelenský počátkem 19.století. Zdejší vězení bylo považováno za nejstrašnější v zemi a sloužilo v různých obdobích a režimech (až do roku 1971).
Na terase je vystaveno americké letadlo, sestřelené albánskou armádou. Stále je to národní monument, ke kterému se například chodí fotografovat nevěsty.
Na hradním nádvoří právě staví pódium, na němž se konají lidové slavnosti. Ali Pašovy ochozy jsou zakončeny Hodinovou věží.
Gjirokastra má dva slavné rodáky - spisovatele Ismaila Kadereho a především komunistického vůdce Envera Hodžu (psáno Hoxha), díky němuž to bylo v minulosti bohaté město. Peníze v tu dobu tekly především do jižní části země. Po revoluci v roce 1990 se situace změnila a finance teď proudí na sever.
Přestože Komunistická strana byla v Albánii oficiálně zakázána, lidé v Gjirokastře na ni stále vzpomínají a stříkají na zeď nápisy, oslavující jejího vůdce. Jelikož loni uplynulo 100 let od jeho narození, nemůžou sgrafita samozřejmě chybět ani na jeho rodném domě.
V rodném domě Envera Hodži je nyní umístěno Etnografické muzeum. Je to typický měšťanský dům z předminulého století - přízemí sloužilo jako skladiště a cisterna na vodu, okna jsou z bezpečnostních důvodů až v horních patrech a visuté balkóny jsou zakryté. Vyřezávané dřevěné stropy a trámy nesou břidlicovou střechu.
Hlavní náměstí je věnováno památce žen, které byly pověšeny za to, že pomáhaly partyzánům - Náměstí oběšených žen.
Butrint leží na jižním cípu poloostrova Ksamil, téměř na řeckých hranicích. Z jedné strany je město obklopen mořem, z druhé jezerem. Národní park Vivari, rozkládající se kolem stejnojmenného kanálu, je vyhlášenou ptačí rezervací, při jízdě kolem Butrintského jezera jsme spatřili řadu sádek na ryby. Na protějším břehu stojí pevnost Aliho Paši, k níž vás dopraví "jednomístný" lanový trajekt.
Butrint je nejvýznamnějším archeologickým nalezištěm v celé Albánii. Prohlídku areálu začínáme sice u hranaté Benátské věže ze 16.století, čekají nás ale stavby, pocházející z rozmezí 2500 let. Před věží jsou zbytky svatyně ze 4.století př.n.l., zasvěcené bohu léčitelství Asklepiovi. Staré ilyrské opevnění je ukryto v lese.
Butrint založil podle legendy Helenus, syn Priamův, který sem přivedl uprchlíky ze zničené Tróje, a pojmenoval jej Buthroton (Býčí město). V 6.století př.n.l. se tady usadili Řekové, po nich přišli Římané. Ve 4.století žilo v Butrintu 10.000 obyvatel a bylo to dost prosperující město.
Úpadek nastal ve 12.století po řadě zemětřesení a epidemií. Město se začalo pokrývat blátem a ve 14.století bylo prakticky vylidněno. Ve třicátých letech minulého století jej odkryli Italové (vykopávky začaly 1924) a řada památek skončila v Mussoliniho soukromé sbírce. Od roku 1992 je Butrint na seznamu UNESCO.
Centrem starého řeckého města byla agora. Asklepiův chrám vyrostl na několika terasách, stoupajících od dlažby před dnešním divadlem. První svatyni tvořil boží chrám, stoa (zastřešená pasáž) a pokladnice, kam lidé přinášeli oběti.
Ve 3.století př.Kr. byl chrám přestavěn a jeho součástí se stalo divadlo a budova se sloupořadím (peristyle), která zřejmě sloužila jako ubytovna pro poutníky. Celý komplex byl uzavřen zdí, jež vymezovala hranice posvátného okrsku. Zeď byla doplněna branou, která umožňovala věřícím vstup do spodní části areálu. Asklepiův okrsek zabíral 10 hektarů a uvnitř hradeb se nacházela minimálně jedna studna.
Jak vidíme, jednalo se nakonec spíš o pevnost než o posvátné místo. Samotného boha lékařství tady dnes spíš připomínají zvířata, která se stala jeho symboly - želvy, hadi a skokani.
Původní helénské divadlo přestavěli Římané. Zatímco Řekové ctili terén, Římané mu dali pravidelnější tvar, 23 kamenných řad mohlo pojmout až 2500 diváků. Jeviště muselo být později ještě zvýšeno kvůli stoupající hladině Butrintského jezera.
V průběhu 1.-3.století také vzniklo poblíž divadla fórum a římské lázně.
Příjemná procházka mezi antickými památkami pokračuje ve stínu eukalypů za cvrkotu cvrčků. Účel další budovy není přesně znám, mohlo to být gymnázium nebo soukromý palác, možná dokonce pohanský chrám (1.-2.st.).
V každém případě se jednalo o součást římského města, které vzniklo vedle Asklepiova okrsku na základech řeckých staveb. Místnosti byly pokryty mozaikami, uprostřed vydlážděného nádvoří stála mohutná fontána.
Rozlehlý Trikonchální palác vznikl rozšířením původní měšťanské vily někdy kolem roku 400. Jeho název bývá rovněž předkládán jako Palác mušlí, což ale není správné - slovo "concha" sice znamená také "mušle", v tomto případě platí ale jeho druhý význam, protože budova je postavena ve tvaru trojlístku.
Baptisterium z počátku 6.století je jedinečnou ukázkou ranně křesťanské architektury a je to dokonce druhé největší baptisterium Východořímské říše (po chrámu Hagia Sofia v Istanbulu). Křtitelnice ve tvaru kříže je obklopena 16 granitovými sloupy, uspořádanými do dvou kruhů, niky ve zdi sloužily k uložení křtících předmětů. Mozaika na podlaze je nyní zasypána pískem, aby se neponičila. Její fotografie je ale umístěna v muzeu. Mozaika symbolizuje spojení země (zvířata), vzduchu (ptáci) a vody (ryby) jakožto křesťanské spásy.
U vody najdeme další ranně křesťanský chrám. Takovýchto menších kostelů bylo ve městě celkem osm, většina z nich stála právě u Vivarského kanálu.
O kousek dál vidíme starý akvadukt a zbytky hlavní městské brány, která sloužila od 3.st.př.Kr. až do 14.století. Nymphaeum pochází ze 2.století.
V 5.století se Butrint stal biskupstvím a byla zahájena stavba biskupského chrámu. Velká bazilika byla dokončena v polovině 6.století a svou funkci plnila až do 18.století. Bazilika je trojlodní, centrální loď je od postranních oddělena kolonádou sloupů s hlavicemi, použitými z předchozích staveb. Mozaika na podlaze byla dílem stejných umělců jako v baptisteriu. Tady můžeme spatřit odkrytý alespoň kousek před apsidou.
Město je obehnáno kamennou hradbou s několika branami. První opevnění, které začalo vznikat už ve 4.století př.n.l., je dokonalou ukázkou tehdejší stavební techniky - zdi se stavěly bez malty, velké kamenné bloky k sobě těsně přiléhaly.
Součástí původních hradeb byla také Jezerní brána, určená pro potraviny a další produkty, které připlouvaly po jezeře.
Lví brána, pocházející rovněž ze 4.století př.n.l., sloužila naopak pro VIP hosty. Kamenný reliéf, po kterém je pojmenována, sice vypadá spíš jako prase, ve skutečnosti je to ale lev, držící v tlamě býčí hlavu. Reliéf nebyl součástí původní brány, byl sem doplněn teprve v 5.století, aby snížil její výšku a byla snadněji bránitelná. I my se musíme nyní sehnout..
Vykopávky na akropoli potvrzují osídlení už v 8.století př.n.l. Na vršku stojí benátská pevnost ze 13.-14.století. Vypadá ovšem jako nová, čemuž se ani nelze moc divit, protože byla v roce 1930 zrestaurovaná a nedávno do ní bylo umístěno nově vybavené muzeum.
Saranda (Sarande) je nejjižnější letovisko Albánské riviéry a hodně oblíbené bylo už za totality, kdy se sem jezdívali rekreovat papaláši a zasloužilí pracovníci. Bílé terasy, čisté Jónské moře, promenáda, lemovaná palmami a oleandry, Korfu na dohled - není se co divit, že si vysloužila přízvisko "perla riviéry".
Saranda doslova znamená "čtyřicet" a toto jméno získalo město díky starému byzantskému chrámu, zasvěcenému 40 mučedníkům. Dnes stojí na jeho místě nový pravoslavný kostel.
Vyvěračka Modré oko (Syri i kaltër) představuje výjimečný přírodní úkaz. Podzemní pramen sytě modré vody, která vyvěrá z hloubky 150 metrů, napájí říčku Bystrica, která se po pár kilometrech vlévá do Jónského moře. Přesnější název než "vyvěračka" si ani nelze představit. Jelikož voda má teplotu 10oC, je koupání určeno pouze pro otrlé.
Nevíme, jestli to někdy zkoušel Enver Hodža, v jeho době se sem ovšem sjížděli soudruzi na stranické potlachy s vyhlášenými pstruhy.
Butrint byl nejjižnějším bodem celé naší cesty, od této chvíle se vracíme zpátky na sever. Poblíž Tepelene jsme najeli do údolí řeky Vjosa (Vjose), kterým budeme pokračovat prakticky až k řecké hranici.
Permet je malebné městečko v krajině, obklopené velehorami. Na břehu řeky Vjosa se zvedá Městská skála, na níž se kromě pěkného výhledu nachází také zbytky starého hradiště.
Kromě nádherné polohy má Permet i historický význam. Albánie byla za 2.světové války jakožto součást Itálie na straně fašismu a právě v Permetu byl v roce 1943 vyhlášen národně-osvobozenecký boj a založena partyzánská brigáda Envera Hodži. Po válce zde zvolil kongres prozatímní vládu. Tyto události připomíná Pomník partyzána na hlavním náměstí.
Zastavujeme se kvůli výhledu na Zubaté hory, nejhezčí "fujipoint" se ale nachází na kopci U křížku. Kromě údolí Vjosa je odsud také vidět pěknou skupinu bunkrů, odborným termínem "soubunkří".
Pár kilometrů před hraničním přechodem Tre Urat (Tři mosty) jsme opustili řeku Vjosa a odbočili do dalšího údolí. Pohoří Grammos tady tvoří přirozenou hranici mezi Albánií a Řeckem. V bistru U Karlíka na břehu Schelegurského jezírka jsme se zastavili na studené ražničí a kebabčeta.
Naše krátká turistická vycházka vede do vesnice Kamnik, malebné horské osady, ležící poblíž prehistorické lokality. Ve vesnici žije asi 20 rodin, má ale svou školu a samozřejmě bunkr.
Pozůstatky ilyrského osídlení z 8.století př.n.l. byly objeveny na kopci, na němž teď stojí vysílače. To je také důvod, proč k jeho odkrytí asi hned tak nedojde.
Archeologové z naší výpravy jsou nadšeni střepy keramiky, nás spíš zajímá poblíž stojící bunkr.
Albánské bunkry vyrostly v průběhu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Stavěly se asi 10 let a celkem jich bylo přes 700.000. Bunkry měly různou velikost, většinou byly pro jednoho člověka, existují ale i pro 10.
Toto je typický případ jednomístného bunkru. Prefabrikovaný betonový hříbek s úzkou střílnou je zapuštěn asi 1,5 metru do země. Z toho důvodu jsou bunkry prakticky nezničitelné a setkáte se s nimi všude - na zahradách, na polích, na plážích, dokonce i na hřbitovech. Někteří chalupáři si z nich udělali sklep na brambory a zeleninu, většinou však dnes slouží pouze jako veřejné záchodky. To je taky hlavní důvod, proč dovnitř vlezou jenom silnější povahy...
Vesnice Borove byla vypálena za války podobně jako naše Lidice. Tuto událost připomíná monumentální památník se hřbitovem.
Tato pietní vzpomínka jistě má své opodstatnění, jinak ovšem není problém narazit v Albánii na řadu opravdu bizardních sousoší a pomníků. Na náměstí ve městě Erseke například ještě nedávno stála socha partyzána, který se učí číst v přestávce mezi bitvami.
Dnešní den je vyhrazen turistice v národním parku Drenove, známému unikátními skalními útvary.
Vycházíme ze čtvrti Mborja na okraji Korče a zprvu procházíme jakýmsi primitivním kamenolomem. První zastávkou je starý uhelný důl, který již byl uzavřen. Stále tady ale těží soukromníci, kteří uhlí potom prodávají na trhu ve městě. Nedaleko odsud se nachází výcvikový tábor pro přípravu vojáků do Afghanistánu.
V lese se ukrývá dokonce i malá kaplička s ikonami. U vodního pramene část naší výpravy již další výstup vzdává a po pohledu na skalní útvary v dáli se vrací zpátky k autobusu.
My pokračujeme až ke skalám. Jejich bizardním tvarům ještě přidávají nádech tajemnosti plující mraky.
Tajemství skal je ovšem dnes již přístupné všem - byly do nich taky provrtány bunkry. Jedná se dokonce o soustavu bunkrů, vzájemně propojených spojovacími tunely, což se vydáváme s čelovkami na hlavách prozkoumat.
Spojovací tunely připomínají svou velikostí spíš hangáry. Vzadu se nacházela místnost na potraviny. Musela to být nadlidská práce takové tunely ve skále vytvořit a o to víc nám vrtá hlavou, proč se tady Albánci tak opevňovali.
Jedním bunkrem jsme vlezli dovnitř, jiným vylezli ven...
Na okraji Korče se zastavujeme u místního hřbitova. Bunkry mezi hroby ještě vyfocené nemáme.
Korča (Korče) bývá díky svým širokým bulvárům někdy nazývána "albánskou Paříží". Na náměstí vedle rušného rondelu stojí také místní katedrála.
Muzeum ikon (Muzeum středověkého umění) shromažďuje především památky z kostelů ve vesnici Voskopoja, ležící v horách nedaleko Korče. Ve středověku to ovšem bylo největší město a nejvýznamnější středisko vzdělanosti na Balkáně. Díky své nepřístupnosti bylo uchráněno vpádu Turků a ještě v 18.století zde byl klášter a 25 funkčních kostelů.
Nové výstavbě města musela padnout za oběť řada domů z 19.století. Nejvíce tradičních bílých domků s kamennými střechami najdeme v úzkých uličkách Turecké čtvrti, i když i tady už byly hodně upraveny.
Ve druhé polovině 19.století se Korča stala centrem albánského národního obrození a byla tady otevřena vůbec první škola, na níž se vyučovalo v albánštině.
V parku před radnicí stojí socha jedné z nejvýznamnějších postav albánského národního obrození - básníka Naima Frasheriho, autora epického poemu Příběh Skanderbega.
Mešita Mirahori je nejstarší v Albánii. V roce 1496 ji postavil Iliaz Bej Mirahor, první osmanský vládce města.
Nejdříve jsme jen nejistě nahlíželi dovnitř, muslimové nás ale sami zvou dál a po modlitbě si s námi chtějí potřást rukou. Jeden z nich nás dokonce dovede na místní tržnici, která nás překvapí svou rozlohou, i když stánky jsou v tuto denní dobu už samozřejmě prázdné...
Mborja (Mborje) je sice malá vesnička, ve středověku to bylo ale významné obchodní středisko, které zásobovalo Voskopoju. Její název je dokonce odvozen od slova "trh".
Kostelík sv.Risto byl postaven ve 13.století z místního kamene a dřevěných trámů a i když zvenku vypadá celkem nenápadně, jeho vnitřní výzdoba je nejlepší ukázkou albánské středověké architektury.
Každý kousek kaple i předsíně je pokryt překrásnými freskami, které se zachovaly ve výborném stavu díky tomu, že vesnice zůstala ušetřena nájezdu Turků i turistů.
Nad vchodem v přepážce je umístěna hlavní malba, představující nanebevzetí Krista, jemuž byl chrám zasvěcen.
Postava vpravo od vchodu váží na vahách lidské skutky a následuje barvité znázornění hříchů, za něž se dostanou do pekla - sebevražda, znásilnění, trhání zubů nebo uštknutí hadem.
Albánci jsou velice pohostinní a vždy připravení pomoci. Když je kostel právě zavřený, hned se najde někdo, kdo zaběhne pro toho, kdo má klíče. Stačí chvilku postávat a projevit zájem. Tentokrát nám pomohly místní děti a neopomněly se navíc zmínit o tom, že se ve vesnici právě koná svatba...
Ohridské jezero (Liqeni i Ohrit) je jedním z nejstarších jezer na světě (společně s Bajkalem, Titicacou a Tanganikou). Jezero je dlouhé 30 km, široké 14,5 km a dosahuje hloubky 295 metrů. Rozkládá se na území dvou států - Albánie a Makedonie.
Nejzajímavějším místem na albánské straně Ohridského jezera je bezesporu rybářská vesnička Lin, která se nachází na starověké cestě Via Egnatia.
Via Egnatia navazovala na Via Appia, která vedla z Říma do Brindisi. Odtud vyplouvaly lodě do Drače, kde začínala Via Egnatia, která vedla přes celou Albánii k Ohridskému jezeru a odtud dál do Soluně a Konstantinopole.
Via Egnatia byla samozřejmě postavena mnohem později než Via Appia a začaly na ní vznikat první křesťanské chrámy. Jeden z nich byl právě na pahorku nad vesnicí Lin a když přelezeme plot, můžeme spatřit ranně křesťanské mozaiky. Mozaiky jsou chráněny nejen plotem, ale taky pískem, takže odkrytý je pouze kousek.
Linský výběžek je stylově zakončen bunkrem. Jelikož se jedná o nejvýchodnější albánský bunkr, byl po revoluci natřen na bílo a přeměněn v kapličku.
Ohridské jezero se nachází v horské krasové oblasti ve výšce 700 metrů n.m. a kromě podzemních pramenů je napájeno především vodami z Prespanského jezera, které leží o 150 metrů výš. Obě jezera spojuje 10 km dlouhá podzemní řeka a několik podzemních potoků.
Ohridské jezero má plochu 358 km2 a jelikož jeho průměrná hloubka přesahuje 200 metrů, znamená to zároveň, že je to jedna z největších zásobáren sladké vody v Evropě.
V průzračné čisté vodě žijí vzácní živočichové - korán, beljuška, sladkovodní krab. Rybáři loví především ohridské pstruhy, kterým se říká koráni. I my jsme si na závěr našeho pobytu v Albánii na koránech s červeným vínem pochutnali.
Úplně poslední rozloučení pak bylo víceméně symbolické - prohlídka posledního albánského bunkru. Tentokrát byl o něco větší, zřejmě pro pět lidí. Ostatně není se co divit - jsme už na dohled makedonských hranic.
Ohrid představuje jedno z nejstarších evropských osídlení a zároveň je to kolébka slovanského křesťanství. První křesťané tady byli už v roce 60 n.l. a na přelomu 9. a 10.století zde působil sv.Kliment, žák Cyrila a Metoděje, který položil základy první slovanské univerzity. Jeho socha proto stojí na hlavním ohridském nábřeží.
V dobách největší slávy studovalo na univerzitě 3.500 studentů a kromě sv.Klimenta na ní vyučovali další významné osobnosti té doby, např. sv.Naum. Kolem jezera stálo údajně 365 kostelů - na každý den jeden. Turci většinu z nich zničili, dnes je jich asi třetina. I to ale stačí k tomu, aby byl Ohrid zapsán jako jediná makedonská památka na seznamu UNESCO.
Chrám sv.Sofie pochází z 10.století a dlouhou dobu sloužil jako katedrála ohridského biskupství. Originální fresky jsou z 11.století a patří k nejstarším na světě (v tak dobrém stavu se dochovaly jen v katedrále sv.Sofie v Kyjevě). Největší zásluhu na tom mají kupodivu Osmané, kteří je na dlouhá léta zabílili. Dvoupatrová arkádová přístavba na západní straně byla provedena v roce 1314.
Kostel Sv.Jovan Bogoslav je díky svému umístění znám spíše jako Sv.Jovan Kaneo. Byl postaven v roce 1270 na útesu nad jezerem a objevil se také v nejslavnějším makedonském filmu "Před deštěm" (Before the Rain, 1994, režie: Milčo Mančevski, hudba: skupina Anastasia).
Na nejvyšším kopci nad starým městem se tyčí Samuelova pevnost z 10.století a přímo pod ní se rozkládá oblast Plaošnik. Právě tady zřídil sv.Kliment v 10.století první univerzitu, osídlení tohoto místa je ale mnohem starší. Jeho počátky sahají až od 8.století př.n.l. Ve starověku se město jmenovalo Lichnidos (tedy Město světla). Pojmenování Ohrid mu dali až Slované a znamená to "na skále".
Sv.Kliment tady založil také kostel Sv.Pantelejmon, kde byl pohřben. V Ottomanském období byl kostel změněn na mešitu, jak bylo tenkrát zvykem. Od roku 2002 zde stojí obnovený kostel sv.Klimenta, do něhož byly vráceny světcovy ostatky.
Když Turci udělali ze sv.Pantelejmona mešitu, křesťané od nich tenkrát koupili ostatky sv.Klimenta a přenesli je do jiného kostela. Kostel Sv.Bogorodica Perivlepta byl postaven v roce 1295 a jeho malby jsou jednou z nejlepších ukázek byzantského umění. Někdy se mu říká Sv.Pantelejmon, protože tady byly taky uloženy ostatky sv.Klimenta - v tom názvosloví je teď v Ohridu po všech těch změnách trochu zmatek.
Staré město opouštíme Severní branou a zastavujeme se ještě v kostele Sv.Bogorodica Kamensko. Všechny kostely v Ohridu ale stejně obejít nemůžeme...
Nocovali jsme v hotelu Srna v národním parku Mavrovo. Mavrovské jezero vzniklo zatopením údolí při výstavbě přehrady v roce 1953. Potopený kostelík pochází z poloviny 19.století, oltář a vnitřní vybavení byly předtím přeneseny.
Tetovo má 200.000 obyvatel a je to druhé největší makedonské město.
Pestrá mešita (Šarena džamija), stojící na pravém břehu řeky Pena (Artat), je považována za nejhezčí mešitu v Makedonii. Byla postavena v roce 1495 a jej správné pojmenování je Pašova mešita. V roce 1833 ji rozšířil Abdurrahman Pasha, syn správce Tetova, Výzdoba ovšem zcela odpovídá ustálenému názvu, pokud bychom jí nechtěli říkat přímo Perníková chaloupka.
Na protějším břehu řeky stojí turecký hamam, v němž je nyní umístěna galerie.
Tetovo je centrem makedonských Albánců, kteří tady mají dokonce svou univerzitu. Makedonci ji uznali v roce 2001, aby odvrátili hrozbu občanské války, což se ukázalo jako velice rozumný tah vzhledem k tomu, kam vedly etnické nepokoje v sousedním Kosovu. Tady se naštěstí projevují jen přestříkáváním nápisů.
Makedonie je zemí dvou národů, zemí dvou řečí a dvou náboženství. Státní vlajka měla původně 16 paprsků stejně jako prapor Alexandra Makedonského. Po řeckých protestech jich má 8 a aby se odlišila od stejnojmenné části Řecka, oficiální název země je FYROM (Bývalá jugoslávská republika Makedonie).
Tetovu vévodí stará turecká architektura, hlavní třída byla přebudována ve stylu socialistického realismu. Vzhledem k tomu, že tady žijí hlavně muslimové, máme ovšem problém najít restauraci s pivem.
Budovatelské symboly dominují také budově divadla, vepředu ovšem už stojí socha Naima Frasheriho, albánského národního obrozence.
Největším kostelem je sv.Cyril a Metoděj (Sv.Kiril i Metodij), který se nachází v křesťanské části Starého města. Je to zároveň jeden z nejhezčích ortodoxních chrámů v celé Makedonii. Jeho stavba byla zahájena v roce 1903 a dokončena 1918, vysvěcen byl roku 1925.
Sveti Nikola (sv.Mikuláš) je starý přibližně 300 let. Zvenku nijak zajímavě nevypadá, vevnitř má ale nádhernou výzdobu. Zajímavý je zejména strop, složený z malých pomalovaných kopulí. Do prostoru za ikonostasem smí vstoupit pouze hlavní kněz.
Vedle stojí malý kostelík, zasvěcený sv.Petce a sv.Nedeli. Ten byl vysvěcen v roce 2001.
Na druhé straně řeky se nachází kostel sv.Bohorodičky (Sveta Bogorodica).
Od kostela scházíme dolů k tržnici, čímž se ocitáme opět v muslimské části města. Křesťanská čtvrť v Tetovu opravdu není moc velká...
Nad Tetovem se zvedá horský masiv Šar Planiny. Lyžařský resort Popova Šapka leží v nadmořské výšce 1700 metrů.
Svahy pohoří Šar Planina jsou pokryty obrovskými plochami pastvin a tisícihlavá stáda ovcí tady hlídá typický pastevecký pes šarplaninec.
Středisko je momentálně prázdné, takže jsme rádi, že se alespoň v hotelu Slavia můžeme skrýt před deštěm a čekat na drsoně, kteří se vydali zdolat Titův vrch (Titov Vrv, 2747 m n.m.), druhou nejvyšší horu Makedonie.
Náš okruh se uzavírá. Před několika dny jsme byli v Prizrenu, ležícím na severních svazích Šar Planiny, dnes jsme na jižních.
Poslední taškařice nás čeká na srbských hranicích, kde nám celníci musí znehodnotit pas razítkem, za to, že jsme byli v Kosovu...