Po sedmihodinovém čekání na letišti Šeremetěvo v Moskvě, v jehož závěru někteří zapomnětlivci málem přišli při bezpečnostní kontrole o boty, se konečně dostáváme do Taškentu, kde ihned přesedáme na místní "andulu" do Nukusu, hlavního města Karakalpakstánu.
Uzbekistán tvoří 12 provincií a autonomní Karakalpacká republika, která má svůj vlastní jazyk a ústavu. Karakalpaština, patřící do skupiny turkických jazyků, je po uzbečtině dokonce druhým nejrozšířenějším jazykem v zemi.
Karakalpakstán zabírá západní část Uzbekistánu a na jeho území se rozkládalo Aralské moře. Nezáleží na tom, jestli mu budeme říkat Aralské jezero nebo Aralské moře, minulý čas je v tomto případě na místě, protože Aral už dnes prakticky neexistuje.
Řeky Amudarja a Syrdarja, které do něj původně ústily, se totiž ztrácejí v poušti díky gigantickému zavlažovacímu systému, jehož cílem bylo v budovatelských sovětských dobách vytvořit z této oblasti střední Asie největšího pěstitele bavlny na světě.
Přístavní město Mojnak, které leželo na jeho břehu, se nyní nachází 150 kilometrů od jezera a zrezivělé rybářské lodě se válejí v pouštním písku. Není se co divit, že procházka lodním hřbitovem s kulisou mrtvého města a prázdných továren v pozadí, na nás působí poněkud depresivně.
Vysychání Aralu, které začalo koncem sedmdesátých let, je jednou z největších světových ekologických katastrof. Je to výsledek přehnaného zavlažování a zahnojování. Jelikož jezero bylo původně slané, je vyschlá půda navíc díky vysokému obsahu soli již nevhodná pro pěstování čehokoliv. Uzbekistán se proto v současné době zaměřuje spíše na těžbu ropy a zemního plynu, stále se zde také vyrábí letadla Iljušin. Zemědělská družstva omezují pěstování bavlny a orientují se na rýži, což dost dobře nechápeme, protože tato plodina je na vodě rovněž značně závislá.
Aralské moře, zabírající sotva třetinu své původní rozlohy, je již rozděleno na dvě části, tzv. Velké a Malé moře. Největší hloubka, která dosahovala 64 metrů, je nyní maximálně 13 metrů.
V severní části, nacházející se na území Kazachstánu, existují sice plány alespoň na jeho částečnou záchranu, jsou však značně nekoordinované a navíc je zcela jasné, že katastrofa již překročila únosnou hranici a obnovení jezera v původním rozsahu je zcela nemožné. To, co nedokázala příroda za několik miliónů let ani několik generací dobyvatelů za tři tisíciletí, zvládli sovětští inženýři během necelého půl století.
Hlavním městem Karakalpacké autonomní republiky je Nukus, který leží 210 kilometrů jižně od Mojnaku a dnes má 180.000 obyvatel. Jedná se přitom vlastně o nové město, založené teprve ve 30.letech 20.století.
Karakalpak znamená doslova "černá hlava" a toto označení dostal kraj díky nomádům, svým původním obyvatelům, kteří se však jako národ začali profilovat právě až za Stalina.
V dnešním Nukusu toho mnoho významného nenajdeme a dokonce ani z nabídky hotelů si moc vybírat nemůžeme. Nejvýznamnější zdejší pamětihodností je proto Muzeum sovětského umění, založené Igorem Savitským.
Igor Vitalievich Savitsky byl sběratelem moderního umění a v době Stalina schovával obrazy sovětských malířů. Jeho kolekce patří k nejreprezentativnějším v celém bývalém svazu a již názvy jednotlivých děl vypovídají o jejich realistickém zaměření - "Pelmeně", "Pokládka vodovodu", "Mouka", "Procházka v Parku Gorkého", "Sběračka bavlny".
Obyvatelé Uzbekistánu jsou z 85% muslimové, nejsou však nijak ortodoxní a kromě nich zde existují také početné skupiny křesťanů, buddhistů a vyznavačů dalších náboženství.
Za historický Chorezm je označován Karakalpakstán společně s oblastí Chivy. Jedná se o kraj v okolí řeky Amudarji a jeho osídlení se měnilo právě v závislosti na jejím toku. Našly se zde již pravěké nálezy, osídlovat však začali toto území až v 6.-5.st.př.n.l. Achamenejci. Po dobytí Babylonu se dostává do rukou Peršanů. Ti s sebou přinesli rovněž své náboženství - zoroasterismus.
Zoroasterské ohňové chrámy vznikaly především na kopcích. Prvním z nich, který se před námi náhle při cestě z Nukusu do Chivy vynoří, je Chilpak. Na této kónické hoře, vysoké 40 metrů, byla umístěna dhama, věž ticha, používaná jako pohřební místo chorezmských uctívačů ohně. Sem byly pokládány po spálení těla kosti mrtvých, aby byly očištěny supy a divokými zvířaty, předtím, než budou uložena do tzv. ossuárií, kostních schránek.
Perskou říši dobyl Alexandr Makedonský, obsadil východní oblasti, ale s chorezmským vládcem, který tenkrát sídlil v pevnosti Toprak Kala, měl mírovou dohodu. Následovali Seleukovci, což představovalo směsici helénské a asijské kultury, v 7. a 8.století sem proniká islám. Období rozkvětu, zastavené ve 13.století Čingischánem, pak pokračuje opět za vlády Timura a jeho vnuka Ulug Bega.
V 16.století vznikají na území střední Asie chanáty, které přetrvávají prakticky až do počátku 20.století. Mezi nejvýznamnější patří Chiva, Buchara a Kokand. Za Stalina se území Chorezmu stává základem nově vzniklé Uzbecké sovětské socialistické republiky.
Jedním z mála lesů, které přetrvaly v deltě Amudarji a Syrdarji, je rezervace Baday Tugay, v níž žije několik ohrožených druhů rostlin a zvířat, např. bucharští jeleni nebo karakalpacká divoká kočka.
Za nejstarší z chorezmských pouštních pevností je považována Koi Krylgan Kala, což doslova znamená "město mrtvých ovcí". Postavena byla již ve 4.st.př.n.l. a pocházejí odsud rovněž nejstarší dochované písemné památky v Uzbekistánu (psané kupodivu v aramejštině).
Pevnost sestává ze dvou částí - samotného hradu a města, které jej obklopovalo. Hradby města již dnes nejsou v okolních polích zřetelné, archeologové však odhalili, že mělo kruhový půdorys. Kruh měl průměr 87 metrů, čtvercová pevnost, stojící v jeho středu, má rozměry 42 x 42 metrů. Domy stály těsně u hradeb města, na ploše mezi nimi a palácem se choval dobytek.
Pevnost měla dvě patra, na její ploché střeše probíhaly pohřební obřady. Podle historiků se jednalo o kultovní stavbu, která sloužila zároveň jako palác i astronomická observatoř. Sledování slunce a hvězd bylo nezbytnou součástí tajemného slunečního a vodního kultu, který byl základem chorezmského náboženství.
Koi Krylgan Kala byla navíc pokladnicí pro všechny paláce Chorezmu. V oblasti bylo totiž odkryto celkem 50 hliněných pevností, proto se tomuto území také někdy říká "kraj 50 pevností". Většina z nich byla opuštěna v 5.-6.století, ostatní zanikly za Arabů a Čingischána. Zázrakem je, že se právě nejstarší z nich zachovala v tak dokonalém stavu.
Centrem Chorezmské říše, která vznikla v 1.století př.n.l., byla pevnost Toprak Kala. Jedná se spíše o hliněné město, z něhož pochází také nejvíce archeologických nálezů. Součástí paláce byly síně a harém, v nichž byly nalezeny nádherné nástěnné malby a mince s aramejskými nápisy.
Hlavní město království bylo vybudováno přímo v centru Ellikalské oázy podle předem daného architektonického plánu. Na ploše 500 x 300 metrů leží sídelní čtvrti, chrámy a paláce, chráněny 14 metrů vysokou zdí. Pestré fresky královských sálů ve Velkém paláci byly přehlídkou bohů zoroasterského pantheonu.
Hrad zabírá plochu 17 hektarů a strážily jej tři věže, vysoké 25 metrů. Jeho vrchol nastává ve 3.století za vlády Kušana. Celé město bylo opuštěno v 6.století z důvodu změny toku Amudarji (Amudarja = "divoká řeka").
Po obědě v jurtovém táboře u jezera Ayaz-kul, vystoupáme do pevnosti Ayaz Kala. Právě jezero Ayaz-kul sloužilo jako zdroj bahna pro přípravu cihel, z nichž byla pevnost postavena.
Ayaz Kala je v překladu "větrné město" a jedná se vlastně o soubor tří pevností, stojících ve třech patrech na východní straně horského hřbetu Sultanuizdag.
Nejstarší z nich pochází ze 4.století př.n.l. a nachází se dole. Mladší pevnosti na kopcích jsou ze 4. a 7.století a sloužily jako strážní hrady, odkud se vydávaly kouřové signály v případě nebezpečí.
Nejvyšší pevnost, vybudovaná na vrcholu červené hory, poskytuje nádherný pohled na starobylou deltu Amudarji. Z citadely na prostředním kopci se svažuje rampa k paláci chorezmského krále Afriga.
Amudarju jsme překročili po pontonovém mostě Beruni. Při pohledu na její šířku se člověk nestačí divit, že se řeka už po pár desítkách kilometrů celá ztratí v sovětském zavlažovacím systému.
Hlavním městem provincie Chorezm je Urgench, který má 140.000 obyvatel. Toto moderní město však nemá nic společného s bývalým centrem chorezmské říše. Starý Urgench leží 150 kilometrů odsud v dnešním Turkmenistánu. Vzhledem k odklonu Amudarji se přestěhovali v minulosti jeho obyvatelé sem.
Chiva má v současné době 50.000 obyvatel, zůstalo zde však nejzachovalejší staré město. Vnitřní město, tzv. Ichan Kala, je se svými hradbami, bránami, věžemi, paláci, domy a veřejnými stavbami jediným dochovaným příkladem opevněného středověkého města v celé střední Asii. Většina dnešních budov sice pochází až z 19. nebo dokonce počátku 20.století, byly však postaveny podle původních plánů a propozic.
Chiva se stala hlavním městem chanátu v 16.století. Poté, co bylo město v 17.století zničeno Íránci, dal jej chán vybudovat celé znovu. Dnešní městské zdi pocházejí z 18.století a domy byly podle původního zvyku stavěny těsně u nich. Tehdy také vznikla koncepce dvou měst - kolem hradeb vnitřního města Ichan Kala se rozkládá vnější město, tzv. Dishan Kala, což je obchodní čtvrť, v níž jsou umístěny obchody a školy.
Vnější město (Dishan Kala) zabírá plochu 60 hektarů a vede do něj 10 bran. Celková délka hradeb je 6500 metrů. V roce 1972 byly v rámci sovětské přestavby zbořeny domy u hradeb a na jejich místě vybudována dnešní prostranství. Zde stojí náš hotel i monument Al-Khorazmi. Mohammed Musa Chorezmi byl významným matematikem (objevil nulu), který se narodil v 8.století v Chivě. Památník byl postaven v roce 1983.
Vnitřní město (Ichan Kala) má 26 hektarů a lze do něj vstoupit čtyřmi branami. Na severu je to Bogcha Darvaza (Zahradní brána), na východě Palvan Darvaza (Zápasnická brána), na jihu Tosh Darvaza (Kamenná brána). Za hlavní je považována západní Ota Darvaza (Otcova brána), kterou využívaly karavany a rovněž chán tudy vyjížděl z města ven.
Dnes žije ve vnitřním městě asi 4.000 lidí, což byla podmínka UNESCO (že se musí jednat o živé město). Na listinu kulturního a historického dědictví lidstva byla Chiva zapsána 12.prosince 1990.
Medresa Mohammed Amin Khan pochází ze druhé poloviny 19.století a byla postavena v typickém zdejším stylu - medresy v Chivě nejsou na rozdíl od jiných měst přezdobené, mozaika se nachází většinou jen na části stavby, specialitou je balkón nad průčelím.
Medresa Mohammed Amin Khan má 130 místností, v nichž studovalo 260 studentů. Studium trvalo 21 let (3 cykly po 7 letech). Medresa byla uzavřena v roce 1920, poté sloužila jako vězení, nemocnice a hotel. Po získání nezávislosti bylo studium na náboženských školách v Uzbekistánu opět obnoveno, v Chivě se však v současné době nenachází žádná funkční medresa, nejbližší je v Buchaře.
Součástí této medresy je rovněž Kalta Minor, tedy tzv. "nedokončený" neboli "krátký minaret". Jeho stavba byla zahájena v roce 1855 a měl to být nejvyšší minaret ve střední Asii. Chán Mohammed Amin chtěl postavit minaret větší, než mají v sousední Buchaře, po jeho smrti v tom však nikdo nepokračoval. Dokončený minaret měl mít 120 metrů, jeho konečná výška je však 30 metrů, průměr základny je 15 až 16 metrů.
Hlavní náměstí starého města sloužilo jako tržnice, v roce 1905 zde Rusové postavili dokonce první obchodní dům (Palvan Kari Trade House). Kromě toho se na prostranství oslavovaly svátky, probíhaly zde korunovace a také exekuce. Vězňové byli před popravou krátce umístěni v malém vězení (Zindan) v rohu náměstí, do studny uprostřed se odváděla jejich krev.
Nejstarší část města představuje pevnost Kunya Ark, která sloužila jako chánův palác od 4.století. Recepční hala získala svou dnešní podobu v 18.století a používala se v zimním období. V létě probíhal příjem státních návštěv přímo na nádvoří, které sloužilo zároveň jako soudní dvůr.
Zimní hala je vykládána alabastrem a je v ní umístěna kopie královského trůnu (originál odvezli Rusové). Stěny iwanu jsou zdobeny majolikou.
Jeden z nejkrásnějších pohledů na Chivu se naskýtá z věže Ak Sheikh Bobo, zasazené přímo do městských hradeb. Tato bašta ze 6.století patří mezi nejstarší dochované chivské stavby.
V severní části pevnosti se pak nachází soukromá chánova mešita s nádherně zdobeným mihrabem (modlicí výklenek) a mimbarem (kazatelna). Z jejího nádvoří lze vstoupit rovněž do zimní mešity a do mincovny, kteréžto prostory dnes slouží jako muzeum. V zimní mešitě jsou umístěny nálezy z pevnosti, v mincovně sbírka mincí a hedvábných bankovek, které se zde později také tiskly.
Medresu Mohammed Rakhim Khan na protější straně hlavního náměstí dal postavit Rakhim Khan II. v roce 1871. Jako jediná má dvě nádvoří, po jejichž stranách se nacházely cely studentů, zvané hujry. Bohatí studenti zde byli umístěni dokonce po jednom.
V prostorách bývalé školy se dnes nachází muzeum, v němž najdeme také portréty chánů a zakládací listinu medresy. Na druhém nádvoří se konaly přednášky, které v létě poslouchali studenti i ze střech.
Konstrukce, která je zde umístěna, patří provazolezcům, jejichž představení bývají v Chivě oblíbenou součástí oslav. Často si je zvou také svatebčané a jelikož jsme během dnešního dopoledne potkali hned několik svatebních průvodů při procházce městem, nebudou mít zřejmě o výdělek nouzi. Pestrá a okázalá svatba je vizitkou každé rodiny. Jenom nechápe, kde tady berou pořád tolik nevěst...
V medrese Kubai Khidza a okolních budovách dnes sídlí řemeslníci - dřevořezbáři, barvíři, tkalci koberců.
Medresu Shir Gazi Khan, dokončenou v roce 1726, stavělo 5000 perských otroků, kteří sem byli přivezeni z Mashadu, a svého pána, který jim po dokončení stavby odmítl dát slíbenou svobodu, nakonec v jeho medrese zabili.
Největším islámským komplexem v Chivě je Pakhlavan Mahmud Mausoleum. Pakhlavan Mahmud, zvaný též Herkules Východu nebo Pirar Vali, byl na přelomu 13. a 14.století oblíbeným básníkem a zápasníkem. Na místě jeho pohřbu vyrostlo v průběhu let malé mauzoleum, které do dnešní velkolepé podoby po požáru původní dřevěné stavby přebudovali kungradští chánové.
Dovnitř vstupujeme jižní branou, datovanou do roku 1701. Svatebčané míří ke studni, stojící uprostřed nádvoří. Nevěsta, která se z ní napije, bude mít podle pověsti do roka dítě.
Po stranách nádvoří se nachází cely, v poslední z nich jsou tři hrobky chánovy rodiny. Dvě jsou ovšem prázdné, ve třetí je pohřbena jeho matka.
Chán Mohammed Rakhim II., který stavbu mauzolea počátkem 20.století dokončil, je uložen ve speciální místnosti za dřevěnými dveřmi uvnitř mešity. Samotná mešita je ovšem starší, její dekorace pochází z 18.století. Nevěsty se chodí poklonit k chánově hrobce a poté si jdou pro požehnání.
Malý hřbitov kolem mauzolea je určen pro další členy chánovy rodiny a bohaté chivské měšťany.
Nejvyšším minaretem ve městě je Islam Khoja. Medresa Islam Khoja pochází z počátku 20.století. Islam Khoja byl osvíceným ministerským předsedou, který dal mimo jiné vybudovat první železnici v Uzbekistánu. V Chivě založil kromě medresy také ruskou školu.
Medresa má 46 místností, v nichž je v současné domě umístěno muzeum užitého umění. Minaret byl dokončen v roce 1910, je vysoký 57 metrů a vede na něj 102 schodů.
Nejstarší mešitou ve městě je Páteční mešita (Juma Masjid). Postavena byla původně v 10.století, v 17.století však byla kompletně přestavěna. Původní stavbu totiž zničili Peršané, protože Nadir Shah nevěděl, že je to mešita. Když se to dozvěděl, tak svého činu litoval a dal ji postavit znovu.
Vznikla tak ještě velkolepější budova. Mešitu podpírá 213 dřevěných sloupů, pocházejících z různých období. Některé z nich jsou dokonce originální z 10.století. V každém směru jsou sloupy umístěny v jedné řadě, tak, aby všech 5000 modlících vidělo imáma. Otvory ve zdi sloužily jako zesilovače. Mešita fungovala až do roku 1920, za sovětské éry zde bylo skladiště a sýpky.
V medrese Mohammed Amin Inaq z roku 1765 je dnes umístěna obřadní síň.
Palác Tosh Khuli sloužil jako chánova rezidence. Postaven byl v letech 1832-1838. Jeho název doslova znamená "kamenný palác" a ve složitém labyrintu chodeb a nádvoří není vůbec problém zabloudit.
V místnosti při vstupu do paláce proto seděl zapisovatel (tzv. devonbegi), který kontroloval příchozí návštěvníky a poučoval je, jak se mají chovat. Chán je pak pozval do jurty, stojící na platformě uprostřed hlavního nádvoří. Toto nezvyklé opatření zavedl panovník z toho důvodu, aby se přiblížil svým knížatům, což byly většinou náčelníci kočovných kmenů. Pro cizí hosty pak byla jurta příjemným exotickým zpestřením, takže jim nevadila.
Jedním z exponátů, které můžeme spatřit ve vstupní hale, je kočár, který chán používal k únosu dívek do svého harému. Proto se mu taky říkalo "černý kočár".
Harém se nachází v zadní části paláce Tosh Khuli a má samostatný vstup z ulice. Tvoří jej pět iwanů, zdobených jemnými čínskými modrými kachlíky a dřevěnými pilíři na mramorových podstavcích, takže se není co divit, že se tyto prostory zalíbili také místním filmařům.
Úzkými uličkami jsme se dostali až do východní části vnitřního města, kde stojí proti sobě dvě medresy - Medresa Allah Kuli Khan a Medresa Kutlug Murad Inaq. Obě vznikly v první polovině 19.století a v prostoru mezi nimi se v minulosti stejně jako dnes nacházela spousta obchůdků a galerií.
O něco starší je bokem stojící Ak Masjid (Bílá mešita), pocházející z roku 1657. Její dřevěné sloupy a vyřezávané dveře patří ve městě k nejkrásnějším.
Východní brána Palvan Darvaza se jmenuje "zápasníkova brána", protože zápas byl v Chivě nejoblíbenějším sportem. Karavanseraj Allah Kuli Khan, stojící hned vedle ní, byl rovněž centrem kultury a na jeho nádvoří se konala divadelní představení a zápasnické turnaje.
Hned za branou se nachází mešita Said Niyaz Shalikarbay (1842), která sloužila rovněž jako páteční mešita, a v pozadí se tyčí minaret medresy Palvan Kari (1905), patřící již do vnějšího města.
Cesta z Chivy do Buchary je dlouhá 460 kilometrů a vede z větší části pouští Kyzylkum. Poušť Kyzylkum zabírá plochu 200.000 km2, slovo "kyzylkum" doslova znamená "červený písek".
Není to ovšem typická písečná poušť, jak si ji představujeme ve svých představách. Rostou zde byliny a keře, lze tady spatřit ještěrku a hada. Typickou rostlinou je saxaul, což je keř, jehož kořeny sahají až do hloubky 20 metrů.
V pouští také dosud žijí beduíni, i když již nekočují tolik jako dřív a své jurty si raději staví poblíž potrubí, vedoucího vodu z Amudarji. Jurty jsou z morušového dřeva, pokrytého plstí z ovčí vlny.
Malý tábor, na který jsme narazili, patří dvěma bratrům a jejich rodinám. Každý z nich vlastní 600 kusů dobytka a na zimu ženou kozy do hor, vzdálených 400 kilometrů.
Čím více se blížíme k Bucharské oáze, začíná se objevovat stále více zeleně a pouštní písek je nahrazen bílými lány. Bílými proto, že právě začíná sklizeň bavlny.
Sběrači bavlny se usmívají a sami se nám staví před objektiv. To je ostatně pro celý Uzbekistán typické - zatímco jinde nemají domorodci naoko focení rádi a požadují zaplatit za každý snímek, tady dostanete spíše vynadáno za to, že si dotyčného nechcete vyfotit vícekrát a ještě s každým členem rodiny. Zemědělci dokonce sami odněkud vyčarovali svůj foťák a chtějí se zvěčnit s námi...
Buchara byla v minulosti velmi bohaté město, protože bylo významnou zastávkou na Hedvábné stezce. Hedvábná stezka existovala přibližně od 1.století př.n.l. a vedla z Číny do Říma, později Byzance. Její konec je těsně svázán s dobytím Konstantinopolu osmanskými Turky v roce 1453.
Hedvábná stezka představovala prakticky první transkontinentální cestu. Její celková délka byla přes 12000 kilometrů a jejím centrem byla právě oblast střední Asie, kde se dělila na více proudů. Města jako Samarkand a Buchara proto z její existence značně zbohatla. Buchara navíc kromě obchodní činnosti byla také významným centrem islámu.
V 16.století se Buchara stala hlavním městem nově vzniklého Bucharského emirátu, který přetrval až do počátku 20.století. Většina památek pochází z tohoto období, jsou zde však i takové, které přetrvaly nájezdy Čingischána. K těm patří zejména dvě mauzolea, nacházející se v městském parku.
Nejstarší památkou města je Mauzoleum Ismaila Samanida. Samanidovská dynastie vládla v Buchaře v 9. a 10.století a mauzoleum dostalo jméno po jejím zakladateli, i když je v něm uložena také hrobka jeho otce a jednoho z vnuků. Stavba svými prvky připomíná zoroasterské ohňové chrámy a napočítáme zde celkem 19 způsobů kladení cihel. Jako pojivo bylo použito velbloudí mléko.
Mauzoleum Chasma Ayub se začalo stavět již ve 12.století, první kopule však vznikla teprve ve 14.století a další tři dokonce až v 16.století. Jako mauzoleum navíc tato budova nikdy nesloužila a protože stojí na místě, spojeném s legendou o prvním vystříknutí bucharského pramene, je dnes uvnitř umístěno Muzeum vody.
S vodou dokázali Bucharští vždy dobře hospodařit. Na přelomu 19. a 20.století se ve městě nacházelo 100 bazénů a 20 lázní, tzv. hammámů. Některé z nich jsou funkční dodnes, ty nejstarší fungují dokonce nepřetržitě od 16.století.
V současné době má Buchara 260.000 obyvatel a v městském parku se konává dopoledne bazar. Tržnicí se proplétají zbytky městských hradeb ze 16.století.
Každý bochník chleba je ozdoben a označen značkou výrobce. Tyto značky se dělají speciálním nástrojem, který vypadá na první pohled jako ocelový kartáč.
U vodní nádrže stojí také jedna z nejkrásnějších bucharských mešit - Bollo Hauz. Mešita byla dokončena v roce 1712 a její název doslova znamená "za rybníkem". Za sovětské éry zde byl dělnický klub, dnes však již opět slouží jako páteční mešita.
Historie Buchary je velmi stará, první významnější zpráva pochází od Alexandra Velikého, který město obsadil ve 4.století př.n.l. Po něm sem přišli z Íránu Sassánovci, kteří s sebou přinesli zoroasterismus.
V 8.století dobyli město Arabové, v 9.století buduje Ismail Samanid mauzoleum pro svého otce. Ve 12.století zničil Bucharu Čingischán, rozkvět nastává opět až ve 14.století za vlády Amira Timura a následně jeho vnuka Ulug Bega.
V 16.století se Buchara stala hlavním městem dynastie Shaybánovců. Poslední dynastií, která zde vládla, byli od roku 1785 Mangitové. Úplně posledním emírem pak byl Said Alimchán, který v roce 1920 utekl do Afghanistánu a město zcela přenechal v rukou Sovětů.
Nejrozsáhlejší bucharskou památkou je pevnost Ark, zabírající 4,5 hektaru. Původní stavba vznikla již ve 4.století, z té doby tady ale nic nezůstalo a Ark je dnes prezentován spíše jako rezidence bucharských emírů. Na náměstí Registán před hradbami se konával každý den veliký bazar a emír se svými ženami sledovali nikým neviděni z malého balkónu ruch na tržnici a odesílali své služebníky dolů pro vybrané zboží.
Hned za branou stojí Bílá mešita (Ak Masjid), v níž se zastavovali příchozí poutníci a obchodníci, aby se pomodlili. Zřejmě kvůli jejich značné frekvenci má mešita hned čtyři mihráby - 1 vevnitř a 3 venku (všechny samozřejmě směřují k Mekce).
Korunovační síň pochází ze 17.století, zlatý emírův trůn se však nyní nachází v petrohradské Ermitáži. Cihlová zeď za vchodem měla dva významy - procházející poutníci neviděli jednání, probíhající na nádvoří, a odcházející delegace, které musely před emírem couvat, se teprve u zdi mohly otočit.
Značná část královského paláce byla však bohužel zničena při bombardování, jímž se Lenin snažil přinutit bucharského emíra, aby připojil svou zemi k Sovětskému svazu. Jeho následky jsou vidět v tzv. "zakázané zóně" dodnes.
Zároveň se odsud ale naskýtá také jeden z nejhezčích pohledů na Bucharu. Hlavní třída Khoja Nurobod vede od pevnosti až na náměstí Poi Kalon s nejvyšším minaretem ve městě a nachází se na ní velký trh s koberci a zlatý bazar.
Komplex Poi Kalon tvoří mešita, medresa a minaret. Nejstarší z nich je minaret, který jako jediná z původních staveb přežil ničení Čingischána. Mešita a medresa musely být vybudovány v 16.století znovu.
Minaret Poi Kalon dal postavit Karakhanid Arslanchán, dokončen byl v roce 1127 a jedná se již o třetí minaret na tomto místě. První spadl při zemětřesení a druhý, částečně dřevěný, se zřítil již krátce po svém vztyčení. Tento je vysoký 46,5 metru a jeho základy jsou ukotveny v hloubce 11 metrů.
Mešita Poi Kalon je druhou největší v Uzbekistánu (po mešitě Bibi Chanum v Samarkandu). Vejde se do ní současně 10.000 věřících, 208 pilířů podpírá 288 malých kupolí, které slouží zároveň jako zesilovače. Mešita byla postavena v první polovině 16.století, dochovala se zde však například také studna ze 12.století.
Medresa Mir-i-Arab byla dokončena v roce 1536 za chána Shaybani Ubaydullaha a je dodnes činná, studuje zde 80 studentů.
Typickými bucharskými stavbami jsou obchodní dómy, které daly v 16.století postavit Shaybánovci. Všechny jsou zastřešeny malými kupolemi a jsou postaveny na půdorysu chorsu, což lze doslova přeložit jako "čtyři cesty". V praxi to znamená, že východy vedou do všech čtyř stran, čímž je zároveň zajištěna přirozená klimatizace a příjemné prostředí pro obchodníky i zákazníky.
Jednotlivé dómy byly v minulosti zaměřeny na určitý druh zboží, například Zargoron je určen šperkařům, Telpak Furushon byl obchodním dómem, kde se šily a prodávaly čapky, Saraffon byl bazarem penězoměnců (vyměnit dneska v Buchaře peníze je ovšem trochu problém a když už nějakou směnárnu najdete, tak mohou vyměnit maximálně 50 dolarů pro celou skupinu).
Na dalším náměstí stojí proti sobě dvě medresy. Ulug Begova medresa pochází z první poloviny 15.století. Timurův vnuk Ulug Beg byl osvícený muž a kromě toho, že dal postavit ve své zemi tři medresy (všechny tři postupně uvidíme), zavedl také vzdělání pro všechny. Do té doby bylo určeno pouze mužům.
Stavba Abdul Azizchánovy medresy byla zahájena v 17.století, nebyla však nikdy dokončena, protože panovník v roce 1652 předčasně zemřel.
Tim Abdullachán pochází ze 16.století a vchází se do něj dosud původními dveřmi z jilmového dřeva.
Mešita Magok-i-Attari pochází ze 12.století, pod jejími základy však byly nalezeny pozůstatky buddhistického kláštera a zoroasterského ohňového chrámu. Rovněž dochovaný portál na sobě nese zoroasterské znaky. Mešita se nachází pod úrovní ulice, protože v 16.století při výstavbě obchodních dómů a karavanserajů byla provedena navážka, aby se hladina celého prostranství srovnala.
Lab-i-Hauz patří k oblíbeným místům odpočinku a občerstvení místních domorodců i turistů. Neexistuje snad jediná výprava, která by se v některé ze zdejších restaurací nezastavila alespoň jednou na oběd či večeři "u bazénu" (jak by se dal taky přeložit název tohoto místa).
Stavby kolem bazénu jsou dílem Nadir Devon Begiho. Devon Begi není jméno, ale funkce, odpovídající vládnímu úředníkovi, zastávajícímu za chána pozici ministra financí či velkého vezíra (v tu dobu to bylo totéž). Otázkou je, zda je čistě náhoda, že v přilehlém parku je umístěna socha Khoji Nasredina, oblíbeného vtipálka, který svou chytrostí vyzrával nad daňovými správci.
Nadir Devon Begi Chanaka byla postavena v letech 1619-20 a nebyla zřejmě dokončena v plném rozsahu. Tvoří ji totiž pouze mešita s dvojitou kopulí a několik cel ve dvou patrech, určených pro svaté muže. Dnes slouží jako obchod a galerie, obrazy a látky jsou vystaveny rovněž v bývalém mihrábu.
Na druhé straně bazénu stojí Nadir Devon Begi Medresa, postavená rovněž v první polovině 17.století. Její portál zdobí vyobrazení ptáka fénixe jakožto symbolu štěstí, což je v islámu dost nezvyklé. Další výjimkou je, že v této medrese se nenachází mešita. Důvodem je zřejmě to, že se původně mělo jednat o karavanseraj. V současné době probíhají na nádvoří každý den masové večeře s folklórním programem.
Chor Minor nestojí sice přímo v oblasti starého města, takže je třeba si k němu kousek zajít, jedná se však o jednu z nejvíce zobrazovaných bucharských památek.
Chor Minor znamená doslova "čtyři minarety" a původně se jednalo o vstupní bránu do medresy, postavené v roce 1807 bohatým turkmenským měšťanem Khalifem Niyazkulem. Každý ze čtyř minaretů je jiný, protože mají vyjadřovat povahu jeho čtyř dcer. Medresa byla zničena za sovětské éry.
Náš hotel Malika (Princezna) se nachází poblíž dalšího náměstí, na němž stojí dvě medresy a jedna mešita - mešita Khoja Kalon (1573-1579) s výrazným minaretem, medresa Abdurachmoni Alam (19.st.), v níž je dnes umístěna pobočka muzea umění, a medresa Gaukushon (1562-1566), postavená na místě bývalých jatek. Gaukushon je v překladu "ten, kdo zabíjí býky".
Sitorai Makhi Khosa, známý spíše jako Letní palác emíra, leží několik kilometrů severně od Buchary. Tento "palác měsíce a hvězd", jak zní překlad jeho názvu, dali vybudovat v roce 1911 Rusové pro posledního bucharského emíra Saida Alimchána. Ten jej obýval do roku 1920, kdy utekl do Afghánistánu.
Princip paláce zůstal stejný jako za Timurovců (tzn. část palác, část zahrada), jeho architektura je však jiná a jednotlivé části (přijímací síň, obývací pokoje, harém) nejsou umístěny v jedné budově, ale jsou rozmístěny v zahradách.
Před harémem se nachází bazén, v němž se koupaly konkubíny a emír si z galerie vybíral adeptku pro následující noc.
Město Gijduvan, nacházející se 50 kilometrů severně od Buchary, je proslulé tradiční keramickou výrobou a svým shish-kebabem, což je "šášlik iz mlétovo mjása".
Rodinný podnik, který provozuje již šestá generace rodiny Narzulajevových, se může pochlubit tím, že jejich keramické výtvory mají doma na poličce i u Clintonů, Albrightů a Mayorů. Zatímco muži krouží hrnce a vázy, ženy vytváří strojovou výšivkou, zvanou susanna.
Gijduvan má v současné době 50.000 obyvatel a všechno významné je zde pojmenováno po Ulug Begovi. Zdejší Ulug Begova medresa byla postavena v roce 1433 a je nejstarší ze všech tří Ulug Begových medres v Uzbekistánu. Před medresou se nachází hrobka Khoji Abdulchalika Gijduvaniho, významného sufijského učence ze 12.století.
Největším městem na dálnici z Buchary do Samarkandu je Navoiy, který má 150.000 obyvatel. Nad městem se už tyčí Zaravshanské pohoří. Ve zlatém dole ve městě Zaravshan se údajně vytěží 68 tun zlata za rok.
Jižně od města Navoiy lze spatřit zbytky karavanseraje Rabat-i-Malik, který založila ve 12.století dynastie Karachanovců.
Z karavanseraje se dochovala prakticky jen vstupní brána a půdorys budov, zrekonstruována však byla sardoba na protější straně silnice, původně rovněž ze 12.století.
Do sardoby se sbírala dešťová voda a voda z roztátého sněhu, která potom sloužila procházejícím karavanám. Jednalo se o veřejnou stavbu, voda byla tudíž zdarma. Sardoby bývaly poblíž každého karavanseraje, ve městech sloužily zároveň jako zásobárna v případě obléhání.
Samarkand má dnes 400.000 obyvatel a je druhým největším městem Uzbekistánu. Kromě toho má však také dávnou historii. Už Alexandr Veliký prohlásil, že je to krásné město, za Timura a Ulug Bega byl Samarkand hlavním městem rozlehlé středoasijské říše.
Samarkand leží v údolí řeky Zaravshan v nadmořské výšce 720 metrů n.m. V době Alexandra Velikého se město ovšem jmenovalo Marakanda a stejně jako následující Afrosiyob leželo vně dnešního Starého města.
Mimo hradby se nachází také komplex Shah-i-Zinda, což je vlastně "město mrtvých". Shah-i-Zinda sice doslova znamená "živý král", jedná se však o soubor mauzoleí, která zde byla vystavěna v průběhu 11. až 20.století. Ve 20 honosných budovách, pocházejících většinou ze 14. a 15.století, jsou uloženy hrobky největších světců a nejvýznamnějších občanů města.
Nejstarší a nejvýznamnější je hrobka Kussamy ibn Abbáse, bratrance proroka Mohammeda, který v této oblasti v 7.století rozšiřoval islám. Vyřezávané dveře pocházejí z let 1404-5, nástěnné malby jsou z 19.století. Původní dřevěnou hrobku dal ve 14.století Tamerlán obložit majolikou. K samotné hrobce dnes nemají poutníci přístup, lze ji spatřit pouze skrze dřevěné okno, zvané panjava.
V další části komplexu Shah-i-Zinda se nachází také hrobka Timurovy ženy a jeho sestry. Po obou stranách areálu se pak rozprostírá rozlehlý muslimský hřbitov.
Ulug Begova observatoř se nachází na kopci Chupan. Mirzo Ulug Beg byl totiž vzdělaný muž a kromě kralování se zabýval také uměním, vědou a astronomií.
V roce 1414 založil s pomocí svého žáka a učitele největší observatoř v Asii. Jeho cílem bylo vytvořit katalog hvězd, což se mu nakonec také z větší části podařilo. Po jeho zavraždění v roce 1449 byla ale observatoř opuštěna a rozpadla se.
Když ji v roce 1904 sovětští archeologové odkryli, nebyl jim účel této stavby vůbec jasný. Teprve archeolog V.I.Vyatkin odhalil její skutečný význam a začal s restauraci.
Observatoř měla tři patra a jejím nejdůležitějším přístrojem byl mramorový sextant, dlouhý 30 metrů, který umožňoval určení polohy hvězd s přesností menší než 1 minuta.
Mauzoleum Khoji Donijara (Khoja Doniyor) je umístěno prakticky na okraji Afrosiyobu. Pěšina k němu vede kolem řeky Siyob.
Khoja Donijar je postava ze Starého zákona a jeho mauzoleum je poutním místem pro muslimy, křesťany i judejce. Křesťané ho znají pod jménem sv.Daniel.
Prorok Daniel žil v 6.století př.n.l. v Jeruzalémě. Po jeho dobytí ho vzal král Nabuchadnezar II. s sebou do Babylonu a tam mu sv.Daniel sestavil horoskop až do konce života. Nabuchadnezar se jeho předpověďmi skutečně řídil a častokrát také díky nim v bitvách zvítězil.
Tamerlán chtěl mít alespoň kousek Danielova těla doma a tak ve 14.století přivezl jeho kostru ze Sús do Samarkandu. Jelikož první velbloud z karavany klesl u řeky Siyob, byla pohřbena právě zde. Na místě vytryskl také podle pověsti pramen, k němuž chodí poutníci dodneška pít.
Sv.Daniel však pokračoval ve svých zázracích i po smrti a jeho kostra neustále rostla, čemuž přítrž učinili teprve Rusové, kteří pro ni v roce 1900 postavili kamenné mauzoleum a kostra se nemohla již dále rozpínat. Délka těla sv.Daniela se tedy zastavila na 18 metrech, čemuž odpovídá velikost jeho sarkofágu.
Afrosiyob byl hlavním městem Sogdské říše. Sogdové byli příbuzní Peršanů a jejich náboženstvím byl zoroasterismus. Město vzniklo ve 2.století př.n.l. a osídleno bylo až do 13.století. V roce 1220 jej zničil Čingischán, povraždil mnoho lidí a zničil hlavní kanál.
Původní jméno města není vlastně známo, Afrosiyob bylo pojmenováno později a neznamená to nic jiného než "za řekou Siyob". Spíš než o památku se jedná o archeologické naleziště, kde jsou na několika místech patrné původní místnosti. Více nám proto o jeho historii řekne spíše malé Muzeum Afrosiyobu.
Archeologové odkryli postupně 11 vrstev města. První vrstva spadá do 6.-4.století př.n.l. a představuje řecko-baktrijskou kulturu. Druhá a třetí vrstva pokrývají období od 3.st.př.n.l. do 1.st.n.l. a byly v nich nalezeny například helénské mince.
Další vrstvy, představující 3.-5.století, pak svědčí o příchodu zoroasterismu a buddhismu do této oblasti. Na několika místech byly nalezeny zoroasterské oltáře a ossuárie, schránky s kostmi. Vrcholem jsou sogdanské fresky, datované do 7.století.
V Muzeu Afrosiyobu jsou umístěny originály těchto fresek a vůbec celkově na nás toto jednoduché muzeum zapůsobilo mnohem víc než Státní muzeum historie Uzbekistánu, které jsme navštívili odpoledne.
Během oběda v restauraci poblíž Registánu jsme byli svědky místní svatby. Nejednalo se vlastně o svatbu, ale o jakési seznámení příbuzenstva. Rodiny ženicha a nevěsty se nějakou dobu před obřadem (v tomto případě je to celý měsíc) schází na společné posezení.
Posezení příbuzenstva se koná většinou v nějaké místní restauraci, jelikož jeho cílem je se především dobře najíst a napít a účastní se ho několik desítek až stovek osob. Samotná svatba už potom nebývá zdaleka tak početná a okázalá.
Ženy a muži sedí odděleně, uprostřed místnosti jsou naskládány svatební dary a k tomu všemu hraje živá muzika. Největší otrava je to pro chlapečky, kteří jsou vykázáni do ženského oddělení...
Srdcem Samarkandu je Registán, považovaný právem za jedno z nejkrásnějších náměstí světa. Právě tady se nacházelo obchodní centrum Tamerlánovy říše, v němž se sbíhaly všechny tepny hlavního města. Kulturní a politický význam však dal tomuto místu až jeho vnuk Ulug Beg, který zde také postavil první stavby. Dnešní podoba náměstí, obklopeného třemi medresami, byla završena v 17.století.
Nejstarší je Ulug Begova medresa, pocházející z 15.století. Její vstupní portál, tzv. pishtak, je vysoký 35 metrů a jeho výzdoba znázorňuje hvězdy, které byly symbolem Ulug Bega.
Medresa Tillya Kari je ze všech tří staveb nejmladší. Byla dokončena v roce 1660 a stojí na místě bývalého karavanseraje. Její výzdoba měla být původně ještě velkolepější a portál a kupole ještě vyšší, na jejich dokončení v zamýšleném rozsahu však již nebyly peníze.
Medresa Shir Dor pochází z první poloviny 17.století a je postavena na místě původní chanaky. Netradiční je zejména lví vyobrazení na jejím portále, které dalo medrese jméno (shir dor = "nesoucí lvi") a dostalo se až na uzbecké dvoustovky.
V proluce mezi medresami lze spatřit osmiúhelníkovou budovu bazaru (Chorsu) a dakhmu, pohřební kámen ze 16.století, který sem umístili sovětští restaurátoři.
Stranou zájmu turistů zůstávají v záplavě samarkandských památek další mešity, medresy a mauzolea. Mauzoleum Ishrat Khana bylo dokončeno v roce 1464 a přestože se jedná o mauzoleum příslušníků Timurovy rodiny, jeho výzdoba byla tak velkolepá, že si vysloužilo přízvisko "palác radosti". Po zemětřesení v roce 1904 zůstala však budova v ruinách.
Stačí přejít cestu a ocitneme se na hřbitově, kde je mezi stromy umístěn poněkud tajemný komplex Khoja Abdi Darun. Pojmenován je po arabském právníkovi z 9.století, jehož mauzoleum zde postavil ve 12.století seldžucký sultán Sanjar a přestavěl v 15.století Ulug Beg, který jej také doplnil o chanaku s portálem a kupolí.
V jižní části města, cestou na Shachrisabz, se pak nachází Medresa Nadir Devon Begi ze 17.století. Rovněž její portál na sobě nese lví vyobrazení.
Shachrisabz leží 80 kilometrů jižně od Samarkandu v provincii Kashkadarja a cesta do něj vede přes výběžek Zaravshanského pohoří, tvořícího jedno z předhůří Pamiru.
Shachrisabz neboli "zelené město" má dnes 100.000 obyvatel a je to čtvrtá památka Uzbekistánu, zapsaná na seznam UNESCO. Pod názvem Kesh byl znám už jako významné sogdské město, nehynoucí slávu mu však přinesl až Tamerlán, který se v roce 1336 narodil ve vesničce Khodja Ilgar, ležící 12 kilometrů odsud.
Tamerlán původně plánoval, že bude v Shachrisabzu také pohřben. Vzhledem k jeho předčasné smrti během tažení do Číny jej však jeho vojáci umístili do dřevěné rakve, se kterou doputovali pouze do Samarkandu.
Nejvýznamnější památkou, která se v Shachrisabzu dochovala z Timurových dob, je Ak Sarai, tedy Bílý palác. Timurova socha byla do parku před ním umístěna v roce 1996 a nahradila původní sochu Lenina. Rovněž Park vítězství se předtím jmenoval Rudé náměstí.
Palác Ak Sarai stavěl Timur v letech 1380 až 1404. Pojmenování "bílý palác" má symbolizovat jeho vznešený původ, převažujícími barvami jsou však modrá, zelená a zlatá. Mezi dvěma 65 metrovými věžemi stála brána, vysoká 39 a široká 22 metrů, kterou se původně vcházelo na 100 metrů široký mramorový dvůr, lemovaný dvoupatrovými arkádami. Městské hradby, které byly částečně zrekonstruovány, dosahovaly výšky 13 metrů.
Další významnou památkou Shachrisabzu je komplex Dorus Siadat, což doslova znamená "palác štěstí a míru". Komplex byl vystavěn ve 14. a 15.století a jeho nejrozsáhlejší stavbou je mešita Hazrat Imam, kterou dal koncem 18.století přebudovat kokandský chán na páteční mešitu. Mnoho věřících se do ní ale nevejde, slavnostní modlitby se proto konají v mešitě Kuk Gumbaz.
Areál Dorus Siadat si zachovává spíše charakter posvátného poutního místa díky tomu, že se zde nachází Jehangirovo mauzoleum a Timurova krypta. Jehangir byl Timurovým nejstarším a nejoblíbenějším synem, který byl zavražděn v roce 1375 ve věku pouhých 22 let.
Timur dal na přelomu 14. a 15.století postavit Jehangirovi mauzoleum a původně plánoval, že bude uložen rovněž blízko něj. O Timurově kryptě, budované v témže čase, se však dlouho nevědělo. Objevena byla zcela náhodou v roce 1943, když do ní spadla hrající si holčička. Víko sarkofágu, vážící 2,5 tuny, držely zlaté řetězy.
Podle nápisů historikové určili, že se jedná o kryptu samotného Tamerlána. Ten ovšem odpočívá od své smrti v mauzoleu Gur-Amir v Samarkandu, tato hrobka tedy měla zůstat prázdná. O to větší bylo překvapení, že se uvnitř našly kostry dvou žen.
Mešita Kuk Gumbaz, což znamená "mešita s modrou kopulí", je součástí komplexu Dorut Tilowat. Mešitu dal vybudovat Ulug Beg pro svého otce Shahrucha a dlouhou dobu sloužila jako páteční mešita. V současné době se otevírá pro věřící dvakrát ročně (a bude to již brzy, protože právě začíná ramadán).
Součástí komplexu Dorut Tilowat jsou dále dvě mauzolea. První z nich postavil Timur pro Sheikha Shamseddina Kulola, sufijského vůdce a učitele svého otce. Druhé mauzoleum je dílem Ulug Bega a je určeno termezkým saidům. Jejich pojmenování pochází od Mohammedova vnuku Husaina a této stavbě se někdy říká Gumbazi Saidon (Dóm Saidů). Ve čtyřech hrobkách jsou uloženi Ulug Begovi potomci.
Rovněž bazar v Shachrisabzu se jmenuje Chorsu podle osmiboké stavby, představující hlavní obchodní dóm. Název "chorsu" znamená, že z něj vedou východy do čtyř stran.
Na zpáteční cestě musíme opět překonat Zaravshanské hory. Tentokrát si místo velkého autobusu bereme mikrobusy a zastavujeme se rovněž na nejvyšším bodě ve výšce 1700 metrů n.m. Shachrisabz měl 650 metrů n.m.
Samarkand se stal koncem 14.století hlavním městem Timurovy říše, která v době svého největšího rozmachu zahrnovala kromě střední Asie také Írán, Ázerbajdžán, Zakavkazko, Povolží, severní Indii a části Mezopotámie a Turecka, a Timur se vydal dobýt Čínu. V roce 1405 však zemřel v Kazachstánu v důsledku prochlazení a nadměrného pití alkoholu. Pro jeho tělesnou vadu se mu říkalo Tamerlán, tedy "kulhavý Timur", a pohřben je rovněž v Samarkandu.
Na jednom prostranství se zde vlastně nacházejí tři mauzolea - Gur Amir, Ruchabad a Ak Sarai. Mauzoleum Gur Amir stojí na místě, kde dal v roce 1400 Timurův oblíbený vnuk Mohammed Sultan stavět medresu a chanaku. Po jeho předčasné smrti v roce 1403 se Timur rozhodl změnit celý komplex na jeho mauzoleum. Tenkrát ještě netušil, že se zde brzy ocitne také on sám.
Vstupní portál je původní, kupole byla vztyčena později, ale ještě v 15.století. Modrá kupole je vysoká 32 metrů, přes 64 žeber je rozprostřena slupka z barevných glazovaných kachliček v nekonečném diamantovém vzorku.
Do samotné krypty se vchází východní galerií, kterou dal přistavět Ulug Beg. Uvnitř se nachází Timurova nefritová hrobka a dále hrobka jeho dvou synů, dvou vnuků (včetně Ulug Bega) a učitele.
Nahoře jsou umístěny pouze kenotafy, těla jsou pohřbena ve třímetrové hloubce, tváří k Mekce, jak je v islámu zvykem. Jedinou výjimkou je právě Timur, který je uložen v dřevěné rakvi, tak, jak jej dovezli jeho vojáci z Kazachstánu.
Předpověď říká, že když někdo tuto rakev otevře, objeví se nový tyran, horší než Timur sám. Poprvé se o to proto pokusili teprve sovětští inženýři - a den na to napadl Sovětský svaz Hitler.
V roce 1398 se Timur rozhodl postavit největší a nejkrásnější stavbu celého muslimského světa. Mešita Bibi Chanum byla dokončena v roce 1404 a je to dodnes největší mešita ve střední Asii. V průběhu let však byla několikrát poničena zemětřesením, takže její původní nádheru si musíme ve své fantazii domyslet.
Vstupní portál je vysoký 33 metrů a vcházíme jím na velké obdélníkové nádvoří o rozměrech 167 x 109 metrů, které bylo celé pokryto mramorem. Galerii, zastřešenou 400 kupolemi, podpíralo 400 sloupů. Po stranách se nachází dvě menší mešity, uprostřed stojí velký kamenný čtecí podstavec na korán. Minarety jsou dvoupatrové a původně dosahovaly výšky 60 metrů. Nejvíce poničena zemětřesením byla kupole velké mešity, zabírající čelní stranu nádvoří.
Na protější straně ulice stojí mauzoleum Bibi Chanum, Timurovy milované manželky a poradkyně, kterou ovšem nechal nakonec sám shodit z minaretu, protože se během jeho nepřítomnosti spustila se stavitelem mešity.
Mauzoleum má oktagonální tvar a postaveno bylo rovněž v průběhu let 1399-1404. V podzemí jsou uloženy hrobky Bibi Chanum, její matky a dvou služek. Výstup na střechu mauzolea je kvůli probíhajícím stavebním úpravám sice poněkud nebezpečný, nabízí se odtud však jeden z nejhezčích pohledů na tuto část Samarkandu - mešitu Bibi Chanum, mešitu Khazret Khizr a ulici mauzoleí v Shah-i-Zinda.
Mešita Khazret Khizr je zasvěcena patronovi poutníků a cestovatelů. Postavena byla v polovině 19.století, její barevný interiér a překrásný dřevěný iwan byl však od té doby několikrát renovován.
Mešita stojí v blízkosti muslimského hřbitova, rozprostírajícího se až ke komplexu Shah-i-Zinda. Na rozdíl od našich pohřebních průvodů tady nosiči s tělem nebožtíka pěkně peláší...
Rovněž rozsáhlý samarkandský bazar se rozprostírá v blízkosti mešity Bibi Chanum.
Stará ruská čtvrť se nachází v jihozápadní části města. Ortodoxní kostel sv.Alexije (Sobor svjatovo Aleksija Moskovskovo) je sice polský, ale je postaven ve zcela ruském stylu stejně jako okolní domy.
Tečkou za naší prohlídkou Samarkandu byla návštěva vinařských závodů "Chovrenko", založených v roce 1868 Dmitrijem Filatoffem. V průběhu přestavby zde byly dokonce objeveny zazděné sklepní místnosti, v níž tento znalec ukrýval po příchodu Sovětů svou sbírku vín.
Historie vinařství na území Uzbekistánu je stará více jak 2000 let a její počátky jsou svázány s příchodem Řeků. V Afrosiyobu byly dokonce objeveny tabulky v sogdském písmu, představující povolení k pěstování vína a odvádění daní.
Závěrečná degustace patřila k jedněm z nejpříjemnějších, jaké jsme kdy zažili, a málokdo vypil všech deset vzorků zdejších vín a koňaků, které každému na prkýnku naservírovali. Uzbecká vína jsou však pro nás poněkud hutná a hodně sladká. Jedná se přitom o přírodní sladkost, cukernatost zdejšího vína je 25-30% (v Evropě je to maximálně 16%).
Taškent leží na místě, které bylo významným obchodním střediskem již ve 2.tisíciletí př.n.l., dějiny města však oficiálně začínají až v 19.století, kdy se osamostatnil jeden z úředníků kokandského chána a založil Taškent v dnešní podobě. Taškent doslova znamená "kamenné město".
V roce 1966 byl navíc Taškent značně poničen při velkém zemětřesení. Za pomoci ostatních sovětských republik byl sice rychle vystavěn znovu, jedná se však veskrze o moderní město s minimem historických památek, většina budov pochází až z doby po zemětřesení.
Společenským centrem Taškentu je Náměstí Amira Timura, pojmenované po legendárním dobyvateli, který se stal po získání nezávislosti uzbeckým národním hrdinou, přestože vlastně ani nebyl Uzbek a mnohými historiky je označován spíše za tyrana a ničitele. Také jeho socha nahradila bývalé národní symboly Marxe a Stalina.
Z parku vychází třída Broadway, na níž jsou umístěny nejluxusnější značkové obchody a pizzerie ve městě. Cukrárny a stánky jsou však dnes zavřeny, protože je ramadán. Na rohu ulice stojí budova Právnického institutu, který se stal nejstarší taškentskou univerzitou.
Taškentské divadlo opery a baletu je pojmenováno po Alisheru Navoim, významném básníkovi a zakladateli uzbecké literatury, který žil v 15.století. Původní plány na stavbu budovy pocházejí již z roku 1855, kvůli válkám a dalším odkladům bylo však divadlo otevřeno až v roce 1947 a jeho architektem byl Ali Schusev, mezi jehož díla patří také Leninovo mauzoleum a budova Lubjanky v Moskvě.
Za mramorovým lobby se nachází šest předsálí, hlediště má 1500 sedadel. Přestože představení mívají vysokou úroveň, lístky do divadla jsou díky dotaci Uzbeckého státu velice levné - dnes například dávají Čajkovského operu "Jolanta" a vstupné činí 1500 sumů, což je něco málo přes 1 USD.
Státní muzeum historie Uzbekistánu bylo založeno v roce 1970 jako Leninovo muzeum při příležitosti jeho stých narozenin. Po získání nezávislosti sem však byly přemístěny nejvýznamnější uzbecké archeologické nálezy včetně relikvií ze samarkandské mešity Bibi Chanum, Ulug Begovy observatoře nebo chorezmských pevností.
V nedalekém parku stojí Palác Romanovců, postavený v 19.století. Za sovětské éry sloužil jako Dům pionýrů, dnes jsou v něm kanceláře ministerstev.
Náměstí nezávislosti patří k největším prostranstvím celého bývalého Sovětského svazu. V minulosti to bylo Katedrální náměstí, pak zde stál ortodoxní kostel se zvonicí. V součansé době jej obklopují tři významné budovy - Prezidentský palác, Dolní sněmovna a Úřadovna vlády.
Prezidentský palác je bývalé sídlo Ústředního výboru Komunistické strany Uzbekistánu. Prezident Islam Karimov, který byl předtím jejím prvním tajemníkem, tedy nemusel po vyhlášení nezávislosti v září 1991 ani měnit kancelář.
Jelikož budovy jsou dobře hlídány, nemůžeme se jít podívat blíž k Památníku Uzbekistánu, který vidíme v pozadí. Památník Uzbekistánu má tvar glóbu s příslušně zvětšenou mapou státu.
Památník chrabrosti je věnován obětem zemětřesení, které postihlo Taškent 26.dubna 1966 v 5,20 ráno. Právě tento čas je znázorněn na zastavených hodinách před památníkem. Při zemětřesení přišlo o život 3500 lidí a byla zničena značná část města. V květnu jej pak navíc následovaly další otřesy půdy.
Konečně se dostáváme k historickým památkám Taškentu. Medresa Kukeldash byla postavena v roce 1560, v sovětském období zde sídlila vláda a později tady bylo muzeum. Původně to měla být kopie Ulug Begovy medresy v Samarkandu, ale tak úplně se stavba nevyvedla. Dnes je v medrese opět náboženská škola, v níž studuje 250 studentů. Třídy jsou ovšem vybaveny zcela moderním zařízením.
Vedle stojící Páteční mešita (Juma Masjid) pochází z 15.století, byla však několikrát restaurována, takže vypadá nověji. Ženy nemají dovnitř přístup, venku si ale mohou koupit kázání na CD nebo DVD nosičích.
Další skupina historických budov se nachází kolem náměstí Khast Imam. Barakchánova medresa byla založena v 16.století a její funkci později převzala Kukeldashova medresa. Dnes je zde sídlo církevního úřadu. Vstupním portálem, zdobeným mozaikami z modrých dlaždiček a inskripcemi z koránu, vstupujeme na čtvercový dvůr s růžovou zahradou a 35 celami.
Mešita Tellya Sheikh, založená v 16.století, je považována za nejdůležitější páteční mešitu ve městě. Stále se však restauruje, významné relikvie jsou proto umístěny v přilehlé medrese Moji Muborak, pocházející rovněž ze stejného období.
V roce 1946 zde vznikla knihovna, která má dnes přes 20.000 svazků, přičemž 2/3 z tohoto počtu jsou vzácné manuskripty ze 7.-9.století. Nachází se mezi nimi rovněž korán ze 7.století, považovaný za nejstarší dochovaný korán na světě. Byl napsán na kůži za třetího chalífa Osmana a Timur jej přivezl ve 14.století z Basry a uložil v mešitě Bibi Chanum. Poté, co byl 50 let v Ermitáži, se v roce 1924 na základě Leninova dekretu vrátil do Uzbekistánu.
Taškentské metro bylo postaveno teprve v sedmdesátých letech minulého století a není zdaleka tak honosné jako metro moskevské, některé jeho "budovatelské" stanice však přesto stojí za vidění. Týká se to zejména stanic Ozbekiston s velkými kulovými lampami, Kosmonavtlar s keramickými disky kosmonautů, Alisher Navoi, vyzdobené zlatými listy a stanice Pakhtakor, jejíž mozaiky znázorňují bavlníkové plantáže.
Při výstupu z metra nás zadrželi místní policisté a odtáhli na stanici, kde dlouze prohlíželi naše pasy a snažili se dostat i do našich "sumek". Důvody jejich počínání jsme nepochopili a teprve po naší žádosti, že jim asi pořádně nerozumíme a bylo by lepší zavolat zástupce místní cestovní kanceláře, který sídlí nedaleko odsud v Hotelu Uzbekistan, nás raději propustili. Zřejmě se snažili z nás udělat blbce a skásnout nějakou vymyšlenou pokutu. Škoda takové tečky za jinak pěkným zájezdem do velice příjemné země...
Desetihodinové čekání v Moskvě jsme si tentokrát zpříjemnili prohlídkou tohoto nádherného města a i přes věčné dopravní zácpy jsme toho stihli docela dost.
Moskva byla založena v roce 1147, kdy dal suzdalský kníže Jurij Dolgorukij postavit u řeky Moskvy první pevnost, rusky kreml. Původní dřevěná stavba byla v 15.století nahrazena kamennou. V téže době také Ivan Hrozný rozšiřuje původní malé knížectví ve velkou říši.
Srdcem Moskvy je Rudé náměstí, na něž vstupujeme Voskresenskou bránou. Voskresenskaja (nebo též Iverskaja) brána byla sice Stalinem stržena, v devadesátých letech byla však znovu postavena a poutníci se chodí opět modlit do malé kapličky, v níž je umístěna ikona Panny Marie Iverské.
Krasnaja ploščaď patří k nejstarším náměstím v Moskvě. Prakticky od jejího založení zde existovala tržnice, kterou na náměstí přebudoval v 15.století Ivan Hrozný.
Ze slovní hříčky, že "krasnyj" je "červený", jsme si jako školáci dělali často legraci, původní název náměstí však ve skutečnosti byl blíž našemu přirozenému pojetí než otrockému překladu - slovo "krasnyj" ve staroruštině znamená totiž opravdu "krásný".
Chrám Vasilije Blaženého s typickými barevnými těrpyčnymi kopulemi pochází rovněž ze druhé poloviny 15.století a je dílem Ivana Hrozného, který dal jeho staviteli po dokončení vypíchnout oči, aby už nemohl nikdy nic takového postavit (slovo "těrpyčnyj" se u nás sice nejčastěji překládá jako "cibulovitý", ve skutečnosti má však vyjadřovat polohu sepjatých rukou při modlitbě a s cibulí nemá nic společného).
Během okružní jízdy kolem Starého města pak z okna taxíku spatříme další význačné moskevské stavby - Leninovu knihovnu, Hotel National, Dům Sovětů, Velké divadlo (momentálně zcela pod lešením), Lubjanku, Polytechnický institut.
Největším moskevským chrámem je dnes opět Chrám Krista Spasitele. Tento svatostánek vznikl původně jako pomník hrdinům napoleonských válek a stavěl se po dobu 40 let. Dokončen byl v roce 1883, už v roce 1931 byl však stržen Stalinem a na jeho místě měl vyrůst monumentální Palác Sovětů, završený stometrovou sochou Lenina.
Nakonec tady však vznikl pouze bazén a už za Gorbačova se zrodila myšlenka na obnovení původního chrámu. Jeho stavba byla nakonec zahájena v roce 1995 a probíhala 5 let. Chrám Krista Spasitele se skládá ze dvou částí - Horního a Spodního chrámu, průměr kopule je 30 metrů.
Novoděvičí klášter (nebo též Klášter novicek) je největším z moskevských klášterů a v roce 2004 byl zapsán rovněž na seznam památek UNESCO. Klášter byl založen v roce 1524 a značného rozšíření se mu dostalo koncem 17.století díky princezně Sofii, sestře cara Petra Velikého, která sem byla poslána do vyhnanství po nezdařeném pokusu o svržení svého bratra.
Jeden z nejkrásnějších pohledů na Moskvu poskytují Vrabčí hory (Vorobjove Gory, dříve Leninskije Gory). Lze odsud spatřit nejen stadión Lužniky, ale také šest ze sedmi Stalinových sester - novogotických mrakodrapů, postavených Stalinem počátkem padesátých let.
Sedmá sestra je pak přímo za námi - budova Moskevské (dříve Lomonosovovy) univerzity. Moskevská univerzita má 125 fakult, na nichž studuje celkem 40.000 studentů. Hlavní budova má 32 pater a jsou v ní umístěny posluchárny pro 9.000 žáků.
Stalinových sester mělo být původně osm - osmá měla stát za Rudým náměstím na místě dnešního hotelu Rossia (ten se ostatně v současné době již taky bourá). Nakonec se však sovětští inženýři zalekli kontrastu s Chrámem Vasilije Blaženého a osmou budovu postavili ve Varšavě.
Sofijské nábřeží zase nabízí nejznámější pohled na Kreml. Jedná se o záběr, který se stal logem ruských i sovětských televizních stanic včetně vysílání Intervize.
Starý Arbat je stále nejoblíbenější pěší zónou moskvičů. Jeho název vznikl již v 15.století a připomíná kočáry, které tudy tehdy jezdily. Ve známost však vešel především v 18. a 19.století, kdy se stal oblíbeným útočištěm umělců.
Na náměstí, kde se stýká Starý Arbat s Novým, stojí restaurace Praha a Arbatskaja, jedna z nejhezčích stanice moskevského metra. Nový Arbat je na rozdíl od vedlejší ulice rušný bulvár, plný obchodních domů a dopravního ruchu.