Uzbekistán vyhlásil sice svou nezávislost jako první ze středoasijských republik, lidé zde ale klidně přiznávají, že ne všechno za sovětské éry bylo tak špatné. Díky tomu, že se z této oblasti snažil SSSR vytvořit největšího pěstitele bavlny na světě, vznikl dokonalý zavlažovací systém, což znamená, že Uzbekistán nemá dodnes problémy s vodou, přestože více než polovinu jeho území tvoří poušť. Také, co se týče ropy a zemního plynu, je země zcela soběstačná a za 1 USD zde dostanete přibližně 3 litry benzínu.
Uzbekistán se uzbecky řekne O'zbekiston, lidé se s vámi ale klidně budou bavit rusky a jsou velmi přátelští. Za focení také nic nechtějí, spíš naopak - sami se vám staví před fotoaparát a za urážku považují, když si je nechcete vyfotit i s celou rodinou včetně kozy a krávy nebo s jejich krámkem.
Hlavním náboženstvím je islám, jeho dodržování se zde ovšem nebere tak striktně jako v jiných muslimských zemích. Lidé se sice modlí, ženy ale chodí nezahalené a volným dnem je sobota. Také přístup Uzbeků k alkoholu je spíše "sovětský" než "islámský".
Národním symbolem je bájný pták. Jelikož v islámu se ale nesmí znázorňovat žádné živé bytosti, je jeho ztvárnění víceméně symbolické, takže se žádnému skutečnému ptákovi nepodobá.
Taškent byl založen již kolem roku 2000 př.n.l. a od samého počátku tvořil nedílnou součást Hedvábné stezky. S tímto starým městem však nemá dnešní uzbecká metropole téměř nic společného. V současné době žijí v Taškentu 3 miliony obyvatel, které tvoří téměř 100 různých národností.
Moderní Taškent se začal stavět ve druhé polovině 19.století, když sem začali přicházet Rusové. Po zemětřesení v roce 1966 však muselo být i toto město vyprojektováno a vystavěno celé znovu. Přestavba se děla pod taktovkou sovětských architektů, z typických sovětských velkoměst však zůstal naštěstí zachován pouze systém širokých bulvárů, které byly doplněny spoustou zeleně. Na rozdíl od sovětských měst působí také Taškent velice čistým dojmem a jednotlivé stavby mají překvapivě orientální charakter - babylonská věž je supermarket, na novou mešitu navazuje galerie, jejímž vlastníkem je údajně prezidentova dcera.
Centrem Taškentu je Staré město (Shahristan), rozkládající se kolem největšího bazaru ve Střední Asii. V okolních uličkách sídlí odnepaměti řemeslníci (dřevořezbáři, kovotepci, pekaři), aby si trhovci mohli koupit také předměty denní potřeby.
Bazar Chorsu (nebo též Juva bazar) stojí na místě, kde se prodávalo už před tisíci lety. "Chorsu" znamená "4 brány" nebo "4 vstupy". Nová budova bazaru byla postavena samozřejmě až po zemětřesení v roce 1966.
Poblíž bazaru se nachází také nejstarší mešita v Taškentu, která je součástí medresy Kukeldash. Medresu dal postavit v polovině 16.století vládcův vezír Kukeldash, v letech 1920 až 1991 byla uzavřená a sloužila jako obchodní dům a muzeum. Dnes je však již opět funkční, v 38 celách žije 250 mladých studentů koránu a v okolních stáncích se prodávají posvátné knihy a předměty. Páteční mešita vznikla již v 10.století, byla však od té doby několikrát rekonstruována.
Další významné stavby se nachází na severu Starého města. Medresa Tellya Sheikh je ze 16.století a její nejvýznamnější část představuje knihovna, v níž jsou shromážděny knihy od 7.století, tedy od samého počátku islámu. Mezi různými verzemi koránu najdeme i české vydání.
Nejcennějším exponátem je ovšem nejstarší dochovaný korán na světě. Vytvořil jej třetí chalíf Abu Bakr v 8.století a analýza krvavých skvrn na jeho stránkách prokázala, že byl nad ním také zavražděn. Do Taškentu dovezl tuto knihu Timur při svém tažení z Bagdádu.
Na protější straně náměstí Khast Imam stojí medresa, kterou dal v první polovině 16.století postavit a její žáky sponzoroval kokanderský chán Barak. Barakchán byl velkým milovníkem vědy a umění, sám taky skládal básně a v medrese se nachází rovněž jeho mauzoleum. Medresa je zvláštní tím, že má pouze jedno patro. Většina medres je totiž dvoupatrových, druhé patro slouží jako ubytovna. Tato byla ovšem určena pouze pro studenty z okolí, takže zde nikdo nebydlel.
Znovuobjeveným uzbeckým národním hrdinou se po roce 1991 stal Timur Veliký. Timurova říše sahala na přelomu 14. a 15.století od Středozemního moře až k Číně, zabírala část Ruska a víc než polovinu Indie. Za jeho potomky se hrdě označovali indičtí Mogulové.
Říkalo se mu Tamerlán, což doslova znamená "kulhavý Timur", protože byl od mládí chromý. Hlavní taškentské náměstí a přilehlý park dnes nesou jeho jméno (Amir Temur Park), přestože Timur vůbec nebyl Uzbek. Uzbekové přišli na toto území až 200 let po jeho smrti.
Centrální park vznikl v 19.století a Timurova jezdecká socha, která sem byla umístěna v roce 1993, nahradila obrovskou bustu Karla Marxe a ještě starší sochu J.V.Stalina. Kam se ovšem v záchvatu euforie poděla Marxova hlava, není dodnes známo. Pravděpodobně leží někde na dvorku v něčí soukromé sbírce, podobně jako například na nádvoří našeho hotelu Rovshan stojí obrovská Leninova busta.
Na park navazuje třída Satyelgoh kochasi, které ovšem místní neřeknou jinak než Broadway, protože ji lemuje řada kavárniček a stánku s občerstvením, kde se večer schází místní mládež. Rezidence guvernéra, postavená za cara, sloužila později jako Palác pionýrů a Muzeum šperků.
Z druhé strany uzavírá ulici Náměstí nezávislosti, na němž stojí nová budova senátu a dosud se buduje pomník, nazvaný "Světlejší zítřky", který má být slavnostně odhalen 1.září při příležitosti 15.výročí vyhlášení nezávislosti Uzbekistánu.
Budova Uzbecké opery a baletu je dílem architekta Aliho Schuseva a vznikala v letech 1937-47. Na stavbě údajně pracovali také japonští a němečtí vězni. Lístek do opery stojí neuvěřitelných 1500 sumů, což je jen o trochu víc než 1 USD. Uzbekistán si totiž ze sovětské doby zachoval některé výhody socialismu, mezi něž patří například bezplatné školy a zdravotní péče. Kulturní představení dotuje stát z 80%.
Kdo nechtěl do opery, mohl si prohlédnout další pamětihodnosti města. Množství národností a skupin, které jej obývají, s sebou přineslo samozřejmě řadu kulturních tradic a náboženství. Kromě mešit a medres zde proto najdeme také židovskou synagogu nebo ortodoxní kostel.
Večer jsme si pak zašli společně posedět do zahradní restaurace na jednom z místních bulvárů. Malý šašlik zde stojí 400 sumů (tj. 8 Kč), půl litru vodky 1500 sumů (30 Kč). Nejedná se přitom o žádnou "lavorovici", ale řádně okolkovaný značkový výrobek. Místní pivo taky není nejhorší. Uzbecké pivovary totiž pomáhali rozjíždět čeští sládkové a jako v jediné zemi kromě Česka a Slovenska se tady dokonce můžeme setkat s označením "desítka" a "dvanáctka".
Cesta z Taškentu do Samarkandu je dlouhá 330 kilometrů. Dnes je zde nádherná asfaltová silnice, která ovšem kopíruje trasu původní Hedvábné stezky. Stejně jako obchodní karavany v minulosti tedy musíme i my překročit Syrdarju (ve starověku Jaxartes) a projet soutěskou, zvanou Timurova vrata skrz pohoří Chizak.
Hedvábná stezka oficiálně začínala v Benátkách a končila v čínském Xianu, odkud pak vedla jedna větev do Japonska a druhá do severního Vietnamu. Fungovat začala přibližně kolem roku 200 př.n.l. za dynastie Chan, která vládla v Číně až do roku 220 n.l.
Kromě obchodního významu představovala Hedvábná stezka také jedinečné kulturní spojení vzdálených krajů. Její trasa nebyla jednoznačně dána a měnila se v průběhu let v závislosti na přírodních podmínkách a vládcích jednotlivých území, jimiž procházela.
Pohledem na mapu zjistíme, že přirozené křižovatky těchto cest leží na území dnešních středoasijských republik. Jména jako Taškent, Samarkand, Merv nebo Buchara proto voní Orientem a mají tu nejvýraznější příchuť "Pohádek tisíce a jedné noci". Tady se střetly všechny významné světové kultury (Čína, Persie, Alexandr Veliký, helénská kultura, Mongolové) a jejich vliv se prolíná ve zdejších stavbách a tradicích.
Města, která na Hedvábné stezce ležela, poskytovala obchodníkům ochranu a vysílala své vojáky k zabezpečení karavan již po vstupu na jimi ovládaná území.
Obchodníci měli možnost nabízet své zboží na místním trhu jeden den zcela zdarma, v dalších se vybíraly stále se zvyšující poplatky. Většině z nich se proto vyplatilo pobýt na jednom místě maximálně tři dny a pak se vrátit nebo pokračovat v cestě dál. Města tímto způsobem dosáhla obměny zboží a tím pádem také většího přílivu nakupujících i prodávajících, z jejichž pobytu bohatla.
Málokdo z obchodníků také projel Hedvábnou stezku celou, rozsah každého z nich se většinou vztahoval na jedno až dvě sousední města. Absolvovat celou trasu si vyžadovalo několik let, důkazem je například cesta Marca Pola.
Konec Hedvábné stezky je spojen s rokem 1453 a dobytím Konstantinopolu. Osmané, kteří se v tu chvíli staly pány většiny území, jimiž procházela, stanovili obchodním karavanám tak vysoké poplatky, že se jim už nevyplatilo tudy zboží přepravovat a začaly hledat nové cesty do Číny a do Indie po moři.
"Zpátečnické" daňové embagro tak tedy paradoxně znamenalo přínos ve vývoji lidstva, protože vedlo k zámořským objevům, které vyvrcholily v roce 1492 dobytím Ameriky. Nebýt Osmanů, byla by objevena pravděpodobně až o nějakých sto nebo dvě stě let později.
Hedvábná stezka ovšem tím pádem zanikla a zájem o ni byl oživen až počátkem 19.století v souvislosti s objevy švýcarského cestovatele J.L.Burckhardta. Teprve tehdy se jí také začíná říkat "hedvábná". Předtím to byla například "cesta koření" nebo prostě "obchodní stezka". Nejcennějším zbožím, které se na ní v minulosti přepravovalo, byl čaj, koření, textil, koberce, jadeit, drahé kameny a kadidlo. Vývoz hedvábí však čínský císař zakázal.
Samarkand se v minulosti jmenoval Afrosiyob a Marakanda a vždy byl jedním z nejvýznamnějších míst na Hedvábné stezce. Koncem 14.století se stal hlavním městem rozlehlé Timurovy říše a dnes je druhým největším městem Uzbekistánu.
Archeologové datují první osídlení této oblasti do roku 2700 př.n.l., od té doby se stalo městem cílem hned několika válečníků. Již v roce 329 př.n.l. byl jeho krásou unešen Alexandr Veliký (tenkrát se jmenovalo Marakanda), po něm následovali Seleukovci, v 8.století sem přišli Arabové. Teprve Čingischán však na rozdíl od předchozích dobyvatelů město zničil, takže muselo být v průběhu 14.-17.století postaveno znovu.
Některé městské čtvrti nesou výrazný íránský vliv. Samarkand byl totiž v historii několikrát součástí Íránu, hodně Íránců sem přišlo také za Timura a svoje tradice, svátky a náboženství si kupodivu zachovali i za sovětské éry (Íránci jsou šíité, zatímco většina vyznavačů islámu v Uzbekistánu patří k sunitům).
V "perle Střední Asie", jak bývá Samarkand často nazýván, se nachází také mauzoleum Timurovců (Guri Amir Mausoleum). Tento objekt dal původně stavět Timur Veliký jako místo odpočinku pro svého milovaného vnuka, který nečekaně zemřel. Stavba se mu ovšem tak zalíbila, že se rozhodl, že zde chce být rovněž pochován. V tu chvíli ještě netušil, jak je okamžik jeho smrti blízko. Timur Veliký zemřel v únoru 1405 během svého tažení do Číny, když jeho tělo, oslabené za ta léta množstvím alkoholu, podlehlo silnému nachlazení.
Ústřední místo v kryptě zabírá jednoduchý sarkofág z černého nefritu, v němž je uložen samotný Timur. Legenda říká, že když jej někdo otevře, přijde nový vládce ještě hroznější než byl sám Timur. Lidé se jej proto báli po celá staletí jen dotknout. Teprve sovětští archeologové se rozhodli v červnu 1941 prozkoumat Timurovy kosti. Den na to napadalo Sovětský svaz hitlerovské Německo.
Středobodem Samarkandu je Registan, považovaný mnohými za nejkrásnější náměstí na světě a zcela po právu zařazené na listinu světového kulturního dědictví UNESCO.
Už ve středověku se na tomto místě konaly velké trhy, za Timura se pak Registan stal centrem společenského života města. Teprve v době panování jeho vnuka Ulugh Bega zde ovšem byly postaveny první budovy - medresa, chanaka, karavanseraj a dvě mešity.
Dnes obepínají náměstí tři medresy. Medresa Shir Dor nese na svém portále dokonce vyobrazení lva. Možná je to tygr nebo jaguár, v každém případě se ale jedná o naprostý unikát, protože v islámském světě se živé bytosti zobrazovat nesmí (pouze Alláh může znát jejich přesný tvar). Toto lví vyobrazení se však dostalo dokonce až na uzbecké bankovky.
Ulugh Begova medresa byla postavena v první polovině 15.století a je dvoupatrová. Dole se nacházely učebny, nahoře ubytovny pro žáky a učitele. Její portál je vysoký 35 metrů.
Ulugh Beg byl osvícený muž. V medresách se do té doby vyučoval pouze výklad koránu, on však ve své škole zavedl také matematiku, fyziku a astronomii. Dnes jsou v učebnách umělecké galerie.
Poslední stavbou na náměstí je medresa Tillya Kori, což doslova znamená "zlatem obložená". Výzdoba interiéru tomuto spojení opravdu odpovídá. V roce 1660 však již nebyl dostatek peněz na její dokončení, takže medresa nemá ve skutečnosti kupoli, ale zcela rovnou střechu. Tento nedostatek vyřešili místní umělci dokonalou malbou - při pohledu vzhůru si připadáte jako pod skutečnou kupolí a pokud nevíte, že se jedná jen o optický klam, tak si ničeho ani nevšimnete.
Medresa Shir Dor byla postavena v první polovině 17.století a kromě již zmíněných lvů na portále na sobě nese její výzdoba další prvky, prozrazující silný vliv zoroasterismu a východních náboženství. Nechybí mezi nimi ani svastika (hákový kříž) a snad je tam dokonce i Alláh se šikmýma očima. To všechno je důkazem toho, jak se v Samarkandu mísily jednotlivé kultury.
Ani jedna ze tři medres na Registanském náměstí dnes již neslouží svému původnímu účelu. Jejich nádvoří se používají jako galerie, prodejny suvenýrů nebo prostory pro ukázku tradičních řemesel, hudby a uzbeckých lidových tanců. Ani muezín se již neprotahuje úzkým poklopem na vrcholu minaretu, aby oznámil čas nejbližší modlitby. Pouze hrstce turistů, kteří zaplatí úplatek ve výši 3000 sumů místnímu policajtovi, je dopřáno vyšplhat se po rozpadajícím schodišti na pravý minaret Ulugh Begovy medresy a pokochat se odsud pohledem na Samarkand...
Na severozápadním okraji města se nachází Ulugh Begova observatoř, kterou založil tento učený emír v první polovině 15.století. Jako hlavní nástroj k pozorování hvězd sloužil sextant o průměru 40,4 metrů.
Hvězdopravectví hrálo významnou úlohu v životě většiny Timurovců. Samotný Timur například nechal hvězdáře určit datum své svatby s milovanou Bibi Chanum a začátky důležitých tažení a staveb.
Kopec Afrosiyob představuje místo, kde se nacházel první Samarkand, legendární středisko království Sogda. Město bylo pojmenováno po bájném turanském králi a pod názvem Afrosiyob se s ním setkáme v řeckých, perských, čínských i arabských kronikách.
Vykopávky zde začaly koncem 19.století a nejzajímavější nálezy jsou shromážděny v přilehlém muzeu. Nejcennější z nich jsou sogdské nástěnné malby ze 6.století.
Pahorek Shah-i-Zinda, ležící jižně od Afrosiyobu, pokrývá obrovská nekropole. Prvním člověkem, který zde byl pohřben, byl Qussam ibn Abbos, bratranec proroka Mohammeda, který koncem 7.století přinesl islám na území dnešního Uzbekistánu. Jelikož podle legendy nezemřel, ale dostal se fontánou přímo do země, kde žije v posvátném ráji, je jeho hrobka pouze fiktivní. Od 11.století, kdy zde byla postavena, vyrostla ovšem kolem ní řada dalších mauzoleí a náhrobků emírů a význačných měšťanů, kteří chtěli být pohřbeni co nejblíže pomyslnému vchodu do ráje.
Sedmdesátimetrová kolonáda, táhnoucí se napříč nekropolí ze severu na jih, bývá proto někdy také nazývána "třída mauzoleí" a celý komplex je díky jejich pohádkovým dekoracím označován jako "otevřené muzeum majoliky", což je technika kresby na kachličky. Nejčastějšími motivy jsou květiny a hvězdy.
Mešitu Bibi Chanum dal postavit Timur Veliký koncem 14.století a mělo se jednat o největší mešitu na světě. Její vnitřní nádvoří zabírá plochu 540 m2, hlavní portál je vysoký 40 metrů. Mešita má 400 kupolí a mohlo se zde modlit současně 10.000 věřících.
Základní kámen byl položen v květnu roku 1399 přesně podle výpočtů hvězdářů, její stavbu však po celou dobu provázely problémy a neštěstí. V době, kdy byl Timur na tažení, dohlížela na stavbu jeho manželka a rádkyně Bibi Chanum, po níž je mešita také pojmenována. Stavba se však protahovala a když se Bibi Chanum dozvěděla, že se Timur za dva měsíce vrátí, požádala stavitele, aby práce urychlil. Ten slíbil včasné dokončení stavby pod podmínkou, že smí císařovnu políbit a ta s tím po delším váhání souhlasila. Timur byl nejdříve mešitou nadšen, když však cucflek na tváří Bibi Chanum celou aféru prozradil, tak se naštval a nechal ji shodit z minaretu.
Dnes stojí mešita Bibi Chanum, značně poničená při zemětřesení, hned vedle hlavního samarkandského bazaru, na kterém se ovšem vzhledem ke stoupajícím teplotám dlouho nezdržujeme a raději míříme pod ochranná křídla hotelu Kamila.
Většina uzbeckých hotelů je vytvořena z bývalých kupeckých domů. Do ulice nevedou žádná okna, do nichž by se opíralo nepříjemné odpolední slunce. Všechny pokoje jsou naopak otočeny směrem k centrálnímu nádvoří, které poskytuje příjemný chládek. Na nádvoří jsou většinou rozmístěny takhty. Takhty bývají také v restauracích a spíš než sedačky připomínají dřevěná lehátka se stolem uprostřed, na něž se zouváte a v pozici pololeža-poloseďa tak můžete lehce poobědvat nebo při čaji či skleničce piva strávit ta největší denní parna.
Večerní představení na nádvoří medresy Shir Dor, přibližující tradiční uzbecké slavnosti, zejména svatbu, pak patří díky své přirozenosti a nepodbízivosti určitě k těm nejlepším, jaké jsme kdy viděli.
Rovněž Tádžikistán je těsně svázán se jménem Alexandra Velikého. Z kraje Baktrie, hraničícího s územím Uzbekistánu, pocházela dokonce jeho manželka Roxanna, kterou si vzal po svém vítězném perském tažení během krátké chvíle odpočinku v Babylonu.
Z Babylonu pak zamířil směrem na sever, překročil řeku Oxus (dnešní Amudarja), dobyl Samarkand a Panjikent a přes pamírské průsmyky pokračoval do Indie, kde byl zraněn. Na zpáteční cestě podlehl v Babylonu zápalu plic. Oblast Samarkandu a západního Tádžikistánu představuje tedy nejsevernější hranici, kam se během své dobyvatelské cesty dostal.
My narážíme hned za hranicemi na utečenecké tábory, které jsou výsledkem snahy jiných dobyvatelů. Po obsazení Afghánistánu sovětskými vojsky v roce 1979 směřovali afghánští uprchlíci právě do sousedního Tádžikistánu a Turkmenistánu.
Panjikent leží pouhých 20 kilometrů od uzbeckých hranic a při příjezdu nás vítá socha posledního sogdanského krále, která naznačuje, že vjíždíme do města, které bylo po 300 let centrem Sogdanského království.
Sogdové byli v období Kushanské říše (1.-4.století) jedním z největších sjednocených národů na území Střední Asie a v 5.století vytvořili vlastní nezávislé království, jehož hlavním městem se stal právě Panjikent.
Město zničili Arabové v 8.století a od té doby o něm nikdo nevěděl. Teprve pasáček ovcí objevil v roce 1933 v blízkých horách vrbový košík s listinami, které přečetli historikové z muzea v St.Peterburgu. Vykopávky začaly v roce 1946 a dnes je starobylý Panjikent nejvýznamnější historickou památkou v celém Tádžikistánu.
Do země, kde teprve nedávno skončila občanská válka, však samozřejmě mnoho turistů nejezdí a i nás tady vítá kromě jednoho strážce s klíči pouze pár zvědavých surikat.
Panjikent doslova znamená "pět osídlení" a je znám i z řeckých pramenů, podle nichž je to nejvýchodnější město tehdejšího známého světa, za nímž se už žádná další civilizace nenachází.
Náboženstvím Sogdanské říše byl zoroasterismus a nejzachovalejším objektem celého archeologického areálu je právě zoroasterský chrám z 5.století, v němž se udržoval věčný oheň. Je dokonce pravděpodobné, že se jedná o nejstarší dochovaný zoroasterský chrám na světě.
V malém muzeu si pak můžeme prohlédnout sogdanské fresky, originální dřevěné sloupy, mísy, vázy, urny a šperky. Většina nástěnných maleb pochází z Paláce krále Dewashticha z 8.století.
V pohřebních nádobách byli lidé ukládáni na tzv. věže pohřbů, kde bylo jejich tělo rozklováno supy, protože v zoroasterském náboženství je kromě ohně posvátná i země, takže se do ní nesmí pohřbívat. V urnách jsou dosud uloženy lebky a kosti dětí.
Další starobylé artefakty lze spatřit na hlavní třídě současného Panjikentu v Muzeu Rudaki, které je ovšem zaměřeno také na novodobé dějiny této oblasti. Pojmenováno je po zakladateli perské a tádžické literatury, který byl po své smrti v roce 940 pohřben v překrásných horách asi 60 kilometrů od města.
Tádžikistán je jednou z nejvýše položených zemí na světě, na jeho území leží také nejvyšší hora bývalého Sovětského svazu Pik Komunisma (7495 metrů n.m.).
Fannské hory (Fannsky Gory), tvořící předhůří Pamíru, jsou proslulé svými tyrkysovými jezery. Nejblíže se nachází tzv. "oblast 7 jezer", navlečených jak perličky na šňůrce na řece Shing.
Prvním z nich je jezero Mishgon, ležící 45 kilometrů jižně od Panjikentu. Ponořit se do jeho křišťálově čisté, ale pěkně studené vody, napájené potoky z pamírských ledovců, se však nikomu z Čechů ani Slováků nechtělo...
Jsme zpátky v Uzbekistánu a míříme přímo do pouště Kyzylkum. Město Nurota se nachází 200 kilometrů severně od Samarkandu, v minulosti se jmenovalo Nur a již ve starověku mělo významnou strategickou pozici na hranicích kultivované krajiny a prázdné stepi.
Dnes je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst ve Střední Asii. Počátky zdejší mešity sahají až do 10.století a její postupné rekonstrukce se snaží zachovat především originální střechu s 25 kupolemi.
Cílem poutníků je zdejší zázračné jezírko, které není kromě podzemního pramene vůbec nijak napájeno. Tento pramen (Chashma spring) podle legendy vznikl, když Mohammedův zeť Hazrat Ali udeřil svým klackem do země. Čas od času z něj prý ještě dnes vysvitne proud světla, kvůli němuž taky dostalo místo svoje pojmenování ("nur" znamená "sloup světla").
V jezírku žije zvláštní druh ryb, jejichž jedinou potravou jsou minerály. Nedaleko odsud je rovněž speciální klinika, kde tyto ryby léčí kožní nemoci, zejména lupénku.
Jezírko obdivoval také Alexandr Veliký, pevnost na kopci však stála uprostřed města již před jeho příchodem. Alexandrovi vojáci ji pouze zpevnili a rozšířili, aby mohla sloužit jako základna pro útok na Samarkand.
Z Nuroty jsme ujeli ještě 80 kilometrů autobusem do vesnice Yangiqazgan, odtud však můžeme pokračovat již jen upraveným starým sovětským gazíkem, který nás doveze až k jurtám uprostřed pouště.
Poušť Kyzylkum zabírá 58% rozlohy Uzbekistánu a říká se jí "černá poušť", což ovšem není způsobeno barvou zdejšího písku, ale protože trávy a keříky, které zde rostou, okamžitě na slunci usychají a způsobují temné zabarvení celé krajiny.
Nacházíme se téměř na hranicích s Kazachstánem a místní nomádi mají již značně mongolské rysy. Jejich způsob života se za posledních několik set let prakticky nezměnil a dodnes jej charakterizují velbloudi, koně a jurty.
Mongolové přitom vytvořili ve 13.století vůbec největší říši v dějinách, která sahala od Číny až po Slovensko a pokoušeli se dobýt také Japonsko. Počátky tohoto impéria sahají do roku 1206, kdy Temudžin, jeden z místních náčelníků, sjednotil kočovné kmeny a přijal titul Čingischán (tj. "největší chán").
Čingischán založil v roce 1216 Peking a pak otočil své výboje na západ. Zničil Samarkand a Merv, prohnal se Ruskem a pokračoval až do Karpatské kotliny, kde se Mongolům říkalo Tataři.
Mongolové byli velmi pohybliví a měli lehkou zbroj, díky čemuž bez problémů poráželi tehdejší "těžkotonážní rytíře". Sami ovšem žádné hodnoty nevytvořili, dobytá města pouze vyrabovali a zničili a z jejich velkolepého impéria se dodneška nic nezachovalo.
O nádheře chánova paláce píše například Marco Polo, který se dostal na dvůr Čingischánova vnuka Kublajchána v roce 1271. Po jeho smrti v roce 1295 se však už nenašel nikdo, kdo by byl schopen říši vládnout a ta byla rozdělena na čtyři samostatné útvary. Jedním z nich byla například Střední Asie, odkud pak tzv. Zlatou hordu již bez větších problémů vytlačil Timur.
My jsme si romantiku tehdejších časů připomněli po večeři, když jsme si dali u ohně pár stakanů vodky, poslechli si několik kazašských písní a uložili se k noclehu v luxusních jurtách nebo na takhtách pod čistou hvězdnou oblohou...
Jezero Aidar-kul, ležící v severní části pouště Kyzylkum, je v dnešní době již největším jezerem v Uzbekistánu. Na rozdíl od Aralského moře, jehož plocha se díky zavlažování bavlníkových plantáží scvrkla na minimum, Aidar-kul je na tom přesně naopak.
Jezero je dlouhé 350 kilometrů a neustále se zvětšuje. Důkazem jsou například telegrafní sloupy a cesta, kterou se ještě loni dalo projet. V současné době je již obojí pod vodou.
Jezero Aidar-kul je slané a žije zde několik druhů rostlin a zvířat, která se jinde nevyskytují. Na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu vznikla dokonce chráněná ptačí rezervace. Také na místní štice, zvané sudak, si nikde jinde pochutnat nemůžete.
Odpoledne již přejíždíme do Buchary s několika málo zastávkami. Přírodní rezervace Sarmysh je proslulá svými skalními kresbami, které zde zanechaly kmeny, jež v minulosti táhly Uzbekistánem.
Soutěska Sarmysh leží severně od města Navoiy. Přes 3000 petroglyfů na černé skále, vytvořených v období od doby bronzové až po ranný středověk, znázorňuje především býky, jeleny, kozy, psi a koně. Lidské figury loví se zbraněmi nebo provádí rituální tance.
Pár kilometrů jižně od města Navoiy lze u cesty spatřit pozůstatky karavanseraje Rabat-i-Malik. Jeho nejstarší části pochází z 11.století.
První zprávy o městě Buchara pochází z roku 2500 př.n.l. Díky své poloze na řece Zaravshan to byla vždy významná oáza v poušti, která se stala důležitou zastávkou všech obchodních karavan.
Její příjemné prostředí ještě podpořilo město výstavbou dobré kanalizační sítě. V Buchaře se nachází celkem 120 bazénů a posezení ve stínu 400 let starých morušovníků přijde v odpoledním vedru k duhu i dnes.
Proto se zde taky vždy dařilo řemeslníkům a obchodníkům. Například výroba nožů má v Buchaře staletou tradici.
Nejhezčí pohled na město v zapadajícím slunci se naskýtá z nejvyššího minaretu Poi Khalon, vysokého 46,5 metru. Ten podobně jako minaret v Samarkandu není běžně přístupný, takže opět musel přijít ke slovu úplatek...
Chor Minor, což doslova znamená "4 minarety", byl postaven v roce 1807 a původně byl součástí větší stavby, která obsahovala také mešitu a medresu. Ta byla však zničena za sovětské éry, zbytky tříd je vidět po stranách.
Za nejhezčí chrám v Buchaře bývá považována mešita Bollo-Hauz, která vznikla v letech 1712-13 a je stále aktivní. Za sovětské éry byla zavřená, v současnosti se však používá jako bucharská páteční mešita a proto se zde právě dnes připravuje všechno k modlitbě (koberce, zvuková aparatura apod.).
Nejstarší stavbou Buchary je pevnost Ark, která byla vybudována v 1.století a významně přestavěna ve 4.století. Pevnost sloužila jako rezidence emíra, který zde působil až do roku 1920, kdy se Lenin rozhodl ji vybombardovat, aby přinutil Uzbekistán připojit se k SSSR. Jednalo se vlastně o první použití leteckých bomb v historii.
Buchara byla prosperujícím městem už 2000 let př.n.l., v 1.století byly vybudovány dvojité hradby, což byla sice finančně náročná záležitost, Buchara si to však díky své pozici na Hedvábné stezce mohla dovolit.
Město mělo v tu dobu 12 bran a u každé z nich stála malá mešita, kde se příchozí umyli a pomodlili. Jednou z nich je také Bílá mešita, která dnes slouží jako muzeum, v němž jsou vystaveny spisy ze 16.-20.století.
Pevnost byla vlastně malým městem ve městě, v němž bydleli příslušníci královské rodiny a nejvyšší šlechtici. Před hradbami se rozkládala tržnice a jejich ženy si vybíraly zboží, aniž by je přitom bylo zezdola vidět.
Trůní sál, který sloužil rovněž jako recepční hala, pochází ze 16.století a jedná se o jedinou dochovanou část Královského paláce, zbytek byl zničen v roce 1920.
Následky Leninova bombardování si můžeme prohlédnout zejména v zakázané části, kam jsme se dostali opět díky úplatku policajtovi. V ruinách paláce tady lze dokonce ještě dnes zakopnout o zbytky původní keramiky.
Na nejznámějším bucharském náměstí, nazývaném podle jedné z mešit Poi Khalon, se nachází hned tři význačné stavby - mešita Poi Khalon (16.st.), minaret Poi Khalon (12.st.) a medresa Mir-i-Arab (16.st.).
Nejstarší z nich je minaret Poi Khalon (Kalyan), postavený v letech 1123-27. Všechny ostatní původní stavby na tomto místě ve 13.století Čingischán zničil. Minaret ponechal, protože to byl důležitý strategický bod. Mešita zde byla obnovena až v 16.století, kdy byla rovněž naproti přistavěna medresa.
Mešita Poi Khalon (Kalyan) byla postavena počátkem 16.století v typickém timurovském stylu a jednalo se o druhou největší mešitu ve Střední Asii (po mešitě Bibi Chanum v Samarkandu).
Galerie je zastřešena 288 kupolemi, které stojí na 208 sloupech, na dvoře se může modlit současně 10.000 věřících, kteří perfektně slyší díky akustickému systému, používanému rovněž už od dob Timurovců. Mešita je dodnes aktivní a každý pátek se sem chodí modlit domorodci v tradičním oděvu.
Na nádvoří stojí monument, věnovaným nevinným dětem, zabitým Čingischánem. Čingischán totiž vjel na nádvoří mešity na koni a po upozornění, že se má v chrámu poklonit, začal nemilosrdně stínat hlavy všech přítomných a jejich dětí.
Medresa Mir-i-Arab vznikla v roce 1535 a dodnes slouží jako škola koránu. Proto si ji můžeme natočit pouze zvenku a dovnitř nemáme povolen přístup.
Při výstavbě města v 16.století byly ulice Buchary spojeny řadou obchodních dómů (Trading Dome). Čárka nad "o" je ve slově "dóm" záměrně, protože se ve skutečnosti jedná o rozlehlé pasáže, zastřešené kupolemi. Každá z nich byla zaměřena na určitý druh zboží a toto dělení se víceméně stále dodržuje - výroba a obchod se šperky, koberce, nožíři, penězoměnci atd. V některých z nich najdeme dokonce hrobky, v nichž se nechali pochovat místní obchodníci.
Další bucharské prostranství bývá někdy nazýváno Náměstí dvou medres. Medresa Abdul Aziz Chán se začala stavět v roce 1652, zůstala však nedokončená a dodnes je kolem ní lešení.
Ulugh Begova medresa z roku 1417 je typická dvoupatrová stavba, výrobky ve zdejších galeriích jsou však dražší než jinde, protože je na ně uvalena 35% přirážka, která jde na její opravu.
Mešita Magoki Attari leží pod úrovní ulice, protože byla postavena již v 10.století a to ještě navíc na základech chrámu ze 6.století. Na její fasádě proto můžeme rozeznat také zoroasterské prvky.
Lab-i-Hauz bývá nejoblíbenějším místem odpočinku návštěvníků Buchary. Jedná se doslova o "náměstí kolem bazénu", což také volně označuje jeho pojmenování - slovo "lab" znamená "rty" a má vyjadřovat skutečnost, že stavby jsou zde rozestavěny kolem vodní nádrže jako rty kolem vlhkých úst. Při teplotě 38 st. C je pro nás toto vysvětlení rozhodně přijatelnější než legenda o nešťastné židovské dívce.
Bazén je zde již od roku 1477, chanaka, mešita a medresa byly postaveny později. Mešita Nadir Divan Begi je z roku 1620 a má velice jednoduchou výzdobu, protože sloužila jako meditační místo sufídů (dervišů).
Medresa Kukeldash byla postavena v letech 1568-69 a jedná se o největší medresu v Buchaře. Má celkem 160 pokojů a za sovětské éry zde sídlila vláda Uzbecké SSR.
Nadir Divan Begi Chanaka z roku 1622 dnes přes den představuje spíše nákupní dvůr, večer se zde konají folklórní představení. V parku před chanakou pak stojí socha další oblíbené místní postavičky - Hodži Nasredina.
Ani vysoké teploty nám nezabránily v tom, abychom se nešli ještě víc zapotit do jednoho z místních hammamů. Vybrali jsme si schválně nejstarší lázně, které se stavěly již počátkem 16.století, tedy v době, kdy vznikaly také bucharské obchodní dómy.
Podlaha v hammamu je vyhřívaná zespodu. Nejprve se posadíte nebo si lehnete na vyhřívané mramorové desky, doporučuje se asi tak na 20 minut. Míra vlhkosti závisí na tom, nakolik se budete při tomto procesu polévat vodou. Mokří budete ale stejně.
Pak již nezbývá nic jiného než se položit na "obětní oltář" a nechat se dokonale vydrhnout a rozválcovat místním masérem...
Dokonale vyčištění a naporcovaní jsme si před večeří ještě zašli na procházku do městského parku. Ne kvůli kolotočům a horské dráze, ale protože se zde nachází také hrobky místních vládců.
Mauzoleum Chasma Ayub (12.-16.st.) připomíná spíše malou pevnost. Sestává ze čtyř místnosti, završených kupolemi, přičemž každá z nich byla postavena v jiné době a jiném stylu. Přestože základní konstrukce pochází již ze 12.století, první kupole byla vztyčena teprve za Tamerlána v roce 1380.
Mauzoleum Ismaila Samanida (Ismoil Samoniy), stojící pouhých pár desítek metrů od Chasma Ayub, je ještě starší. Stavět se začalo počátkem 10.století a pojmenováno bylo po zakladateli Samanidovské dynastie, která vládla v Buchaře od roku 875. Jelikož hlavním náboženstvím ve městě byl v tu dobu ještě zoroasterismus, má toto mauzoleum tvar zoroasterského chrámu.
Překročili jsme Amudarju (což je starověký Oxus) a dostali se do Turkmenistánu. Dvoukilometrové území nikoho jsme museli přejít i se zavazadly pěšky a celý proces odbavení trval asi 2,5 hodiny. Celníci se ovšem po celou tu dobu nijak neflákali a každému dali do pasu, na vstupní pas, celní prohlášení a další dokumenty celkem 11 razítek a naše údaje několikrát přepisovali ručně nebo do počítače.
Na hranicích jsme kromě tureckých a turkmenských obchodníků byli samozřejmě sami, protože získat vízum do Turkmenistánu, země neomezeného vládce Turkmenbašiho, je prakticky nemožné a zástupce slovenské cestovky BUBO nám jej mohl vyřídit jen díky osobnímu přátelství s bratrancem prezidenta.
Cestu do Turkmenabadu jsme pak absolvovali malými minibusy kvůli pontonovému mostu a teprve odsud jsme pokračovali velkým autobusem...
Turkmenabad má 130.000 obyvatel a je to vyloženě industriální město. Centrální náměstí, zdobené zlatou sochou sedícího Turkmenbašiho, se stejně jako všude jinde v zemi jmenuje Ruhnama Merkezi.
Ruhnama představuje jakousi místní "bibli". Sepsal ji prezident Turkmenbaši, dnes má už dva svazky a musí ji znát nejen každý zájemce o práci na státním úřadě, ale také například každý žadatel o řidičák.
Ruhnama doslova znamená "duchovní kniha". První díl, vydaný v roce 2001, se zaměřuje zejména na historii Turkmenistánu. Druhý díl vyšel loni a popisuje zásady správného chování. Jedním ze sedmi jazyků, do nichž byla Ruhnama přeložena, je rovněž čeština.
Turkmenistán vyhlásil svou nezávislost v roce 1991, Turkmenbaši (vlastním jménem Separmurat Niyazov) mu však vládl již za sovětské éry, kdy byl generálním tajemníkem Komunistické strany. Sovětští vůdcové mu moc v této oblasti rádi přenechávali, protože byl jediným člověkem, který dokázal udržet na uzdě znesvářené turkmenské kmeny. Dnes je Turkmenbašimu 65 let a byl jmenován doživotním prezidentem.
Tady ovšem veškerá negativa končí. Celkově jsme totiž byli z Turkmenistánu značně překvapeni. Na základě u nás prezentovaných zpráv jsme očekávali, že přijedeme do chudé země, sužované krutým tyranem. Místo toho jsme přijeli do země příjemných a usměvavých lidí, kteří si v klidu žijí ve své zemičce pod dohledem svého velkého tatíčka (Turkmenbaši znamená "otec Turkmenů").
Turkmenistán je určitě nejbohatší ze všech bývalých sovětských republik. Země má tak velké zásoby ropy a zemního plynu, že je může dokonce vyvážet. Za 1 USD zde můžete natankovat přibližně 20 litrů benzínu nebo 30 litrů nafty. Elektřina, plyn, voda a sůl na vaření jsou pro obyvatele Turkmenistánu zcela zdarma.
Ze sociálních výhod lze dále vyjmenovat - bezplatnou zdravotní péči, studium zdarma, na vysoké škole navíc stipendium dle prospěchu. Lístek na MHD vyjde na naše peníze na 5 haléřů, taxi na 5 Kč, dokonce i letenky jsou dotované - všechny vnitrostátní lety stojí 1,5 USD. Roční nájemné čtyřpokojového bytu dělá 4,5 USD.
Kult osobnosti tady sice očividně existuje, všechna ta hesla, sochy a portréty prezidenta však v tomto kontextu připomínají spíše "dětskou hru". Turkmenbaši dokonce přejmenoval některé měsíce podle významných výročí své rodiny.
Informační blokáda zde ale vzhledem k záplavě satelitů asi nebude. Uzavřenost země vůči zahraničí vyplývá spíš z toho, že si Turkmenci nechtějí do svého životního standardu nechat nikoho zasahovat. Proto taky do země přijíždí pouze 110 turistů měsíčně. To ovšem neznamená, že by se vůči nim špatně chovali. Kdekoliv na ulici se lidé zastavují na kus řeči, chtějí se s námi vyfotit a o bezpečnost taky rozhodně strach mít nemusíme.
Ceny v místní restauraci, nízké i pro domorodce, nabývají pak pro nás úplně neskutečných hodnot:
* šiškebab = 7000 manatů (tj. 7 Kč)
* pivo = 9 Kč
* 1/2 l vodky = 17 Kč
* 1/2 l koňaku = 23 Kč
* zeleninový salát = 0,50 Kč
Jestliže jsme se v Uzbekistánu cítili jako boháči, v Turkmenistánu jsou z nás přímo milionáři. Oficiální kurz je sice 5.200 manatů za dolar, u veksláků jsme ale dostali 23.000. Za 100 USD to tedy bylo 2.300.000 manatů a to v pětitisícových bankovkách. Takovýto balík ani nebylo možno strčit do kapsy, takže jsme vždy hrst peněz tahali přímo z igelitky...
Co se týče přírodních podmínek, většinu Turkmenistánu pokrývá poušť Karakum, která je charakteristická svými teplotními výkyvy - přes den je zde 50-60 st. C, v noci však může být taky -25 st. C.
Dnes je 45 st. C a cesta z Turkmenabadu do Mary je dlouhá 290 kilometrů. Na naší trase se nachází také přírodní pouštní rezervace Repetek, kde se kromě 20 druhů jedovatých hadů (zejména zmijí) vyskytuje rovněž unikátní pouštní krokodýl.
Město Mary leží na řece Murghab a má 85.000 obyvatel. Přestože se nachází v centru oblasti, kde bylo jedno z nejstarších osídlení v Turkmenistánu, žádné historické památky zde nenajdeme. Po zemětřesení byly všechny stavby nahrazeny moderními bulváry. Také náš hotel Yrsgal stojí přímo na rozlehlém betonovém Náměstí prezidenta Niyazova.
Mary tedy pro nás bylo spíše výchozím bodem k prozkoumání Mervu, nejdůležitější turkmenské pamětihodnosti, ležící 30 kilometrů severně od tohoto města, a k nákupům na místním bazaru.
Po ránu se nejprve zastavujeme na dobytčím trhu, který se ve většině turkmenských měst koná každou sobotu a neděli. Ovce nebo beran zde stojí 4-5 USD, velbloudici s mládětem se nám podařilo "zkušebně" usmlouvat na 320 USD.
Starobylý Merv se rozprostírá na ploše 100 km2 a nachází se zde celkem pět historických měst, která mají tu zvláštnost, že nejsou vystavěna nad sebou, ale nové vždy vzniklo na volné ploše mimo hradby starého, takže se všechna zachovala.
První město zde založil v 6.století př.n.l. perský král Dareios I. a jeho náboženství bylo kombinací zoroasterismu, buddhismu a hidnduismu. Dokonce i název Merv pochází ze slova Meru, označujícího bájnou hinduistickou horu, což je další důkaz mísení jednotlivých kultur v této oblasti.
Achamenejci zde vládli asi 200 let, pak přišel Alexandr Veliký a město přejmenoval na Alexandrii. Neví se ovšem, jestli zde byl přítomen osobně. Následují Seleukovci a od 3.století př.n.l. do 3.století n.l. zde vládne Partská říše. Merv byl dokonce nějaký čas jejím hlavním městem.
Parthové bojovali s Římany a vítězství se přelévala z jedné strany na druhou. Po nich přichází Sassánovci a v 7.století je tu islám. Nastává boj mezi zoroasterismem a islámem, v němž islám nakonec vítězí zejména díky tomu, že byl pro lidi jednodušší.
Od 8.století tedy vládnou v Mervu různí muslimští vládci. Vrchol města nastává v 10.století, kdy zde působí řada básníků a filozofů.
Nejhorší událost představuje vpád Mongolů, kteří město 6 dní marně dobývali a pak přerušili dodávky vody (tím, že zahradili řeku Margush). Obyvatelé Mervu se vzdali v naději, že je Mongolové ušetří. Ti je však přesto pobyli a město zničili.
Od té doby se Merv už nikdy nevzpamatoval. Byl součástí městských států jako Samarkand nebo Buchara. Od 16.století sem přicházejí Turkmeni, kteří však samostatný státní útvar nezaložili, protože byli poraženi carským Ruskem. Turkmenština (která se mimochodem píše latinkou) byla vzkříšena vlastně až v roce 1991.
Vzhledem ke značné rozloze archeologického naleziště v Mervu jej samozřejmě nemůžeme prozkoumat celý a zaměřujeme se proto pouze na vybraná místa.
Citadela Erk Kala bývala součástí nejstaršího města ze 6.-4.století př.n.l. Byla to vlastně malá pevnost ve městě, obehnaná hradbami, v níž bydleli příslušníci nejvyšších vrstev obyvatelstva. Na svazích kopce se dosud válí mince a střepy, představující jak zbytky váz, tak kanalizace.
Kolem citadely se rozkládá na ploše 400 hektarů Gyaur Kala, širší město, které se začalo stavět ve 3.století př.n.l. a bylo chráněno 20 metrů vysokými hradbami se 4 hlavními branami. Tady žili řemeslníci a další služebníci, kteří se starali o chod královského paláce. Každá čtvrť se přitom věnovala určitému oboru (šperkaři, hrnčíři apod.). V areálu byly nalezeny zbytky zoroasterského chrámu i buddhistické stúpy, která je považována za nejzápadnější buddhistický chrám na světě.
Shahriar Ark je pevnost ze 12.století, která je podstatně menší (má pouhých 44 ha), dochovaly se zde však dvě stavby - bývalá knihovna a zbytky královského paláce, přesněji řečeno sídla vládce. Unikátní je zejména celkem zachovalá knihovna, protože knihovny byly vždy to první, co dobyvatelé vypálili, jelikož tam se ukrývaly základy náboženství, které drželo lidi pohromadě.
Sultan Kala z 9.století zabírá plochu 380 hektarů a uprostřed stojí nejzachovalejší památka celého Mervu - mauzoleum sultána Sanjara, postavené v roce 1147, tedy 10 let před sultánovou smrtí. Mauzoleum má čtvercový půdorys o straně 27 metrů, je vysoké 40 metrů a zrestaurováno bylo z tureckých peněz. Původně se jednalo o součást velkého náboženského areálu, zničeného Mongoly.
Pevnost Kiz Kala postavili v 7.-8.století muslimové a spíš než o pevnost šlo zřejmě o palác. Proto bývá také nazýván "hrad bohatých lidí". Jeho rozměry jsou 40 x 42 metrů.
Ve skutečnosti jsou to navíc hrady dva. Velký a malý hrad stojí 100 metrů od sebe a legenda říká, že když si chtěl chlapec vzít své děvče, musel dohodit jablkem z jedné pevnosti do druhé.
Mauzoleum Muhammada ibn Zayda je ze 12.století a zrestaurováno bylo v 16.století. Jeho výzdoba na sobě nese výrazné zoroastriánské znaky. Vedle mauzolea stojí bývalé vodní cisterny, které dnes slouží jako příbytky.
Cesta přes poušť Karakum byla pro karavany kvůli vedrům jednou z nejnáročnějších částí celé Hedvábné stezky, proto zde byly rozmístěny karavanseraje každých 20 kilometrů.
Jednu z důležitých zastávek na trase z Mervu do Nisy představovalo město Abiverd. Starobylý Abiverd prožil svůj vrchol v 10.století, v roce 1221 však byl zničen Mongoly.
Hlavní město Turkmenistánu se rozkládá pod malebnými svahy pohoří Kopet Dag, které odděluje poušť Karakum od Persie. Kopet Dag je doslova "mnoho kopců", pohoří je dlouhé 250 kilometrů a jeho nejvyšší vrcholky dosahují výšky 2950 metrů.
Ašchabad v překladu znamená "město lásky" a dnes má 700.000 obyvatel. Vedou do něj čtyři brány a je to veskrze moderní město, které muselo být po zemětřesení v roce 1948, při němž zahynulo 100.000 lidí, postaveno prakticky celé znovu.
Jestliže jsme tedy po příjezdu do Turkmenistánu byli překvapeni, Ašchabad byl pro nás úplný šok. Výstavba tady dodnes probíhá ve vysokém tempu a jednotlivé stavby se svou architekturou a velkolepostí mohou klidně měřit s nejmodernějšími metropolemi světa. Důležité je také to, že kromě památníků mezi nimi nechybí ani nové nemocnice, sportovní areály nebo dětská divadla.
Na hlavní třídě Turkmenbašiho můžeme spatřit dokonce Olympijský stadión a to i přesto, že zde Olympiáda nikdy nebyla. Kromě sportovních utkání se tady pořádají také oslavy dvou nejvýznamnějších turkmenských svátků - Dne nezávislosti a Dne neutrality.
Na masový sport se v dnešním Ašchabadu ale taky nezapomíná. Po svazích pohoří Kopet Dag se vine tzv. "ozdravná stezka", dlouhá 32 kilometrů. Místní obyvatelstvo se na ni hromadně vydává v listopadu, o jejich odpočinek a zábavu se starají četné zastávky, na kterých jsou umístěny stánky s občerstvením a dětská hřiště.
Nisa leží 12 kilometrů od Ašchabadu. První zmínky o tomto místě pocházejí ze 6.století př.n.l. od Achamenejců, po odchodu Alexandra Velikého se stala hlavním městem Partské říše.
Parthové učinili Nisu svou metropolí kolem roku 220 př.n.l., v roce 32 př.Kr. proběhla v její blízkosti významná bitva s Římany. Město těžilo z polohy blízko íránských hranic a prosperovalo až do roku 227, kdy jej právě Sassánovci z Persie totálně zničili.
Nisa je vystavěna na přírodním kopci a její rozloha je 14 hektarů. Silné městské hradby byly vysoké 20 metrů a 5-10 metrů široké. Bylo v nich celkem 42 obranných věží. Tak vysoký počet věží je ovšem zvláštností a svědčí pouze o bohatosti města.
Tato "zbytečnost" navíc vynikne ještě více, když si uvědomíme, že Nisa je dokonale chráněna horami. Pohoří Kopet Dag mu ovšem kromě obranné funkce poskytovalo také dostatek vody. Jako překlad názvu Nisa se proto taky nejčastěji uvádí "příjemné město" nebo "příjemné místo k pobytu".
Nisu objevili ruští archeologové, dnes zde provádějí rekonstrukce Italové. Cihly se vyrábí původním postupem ze směsi hlíny a slámy.
Význam a účel většiny staveb není ovšem znám, proto jsou také jednoduše pojmenovány například čtvercová či kruhová budova. Jestliže se navíc jednalo o rezidenci či paláce, kde se nachází hroby jejich obyvatel?
Čtvercová místnost byla původně vysoká 3 metry a měla 3 vchody. Většina vnitřních prostor byla vymalována červenozlatě.
Kruhová místnost má průměr 17 metrů, zdobily ji sochy řeckých bohů a uprostřed plál zoroasterský oheň.
Věžová stavba představuje přístupovou halu. Jednalo se o vysokou budovu, v níž byla umístěna zdaleka viditelná socha panovníka, který přijímá dary.
Nejzajímavější místo další části areálu představují obchody s vínem. Jedná se o 500 jam, v nichž se v minulosti víno chladilo. Každá nádoba přitom na sobě nesla tabulku s informacemi v aramejštině o jeho původu. Na základě opravdu pestré přehlídky značek lze usuzovat, že se jednalo o dary, které přinášeli obchodníci místnímu vládci a že to byly kolikrát delegace opravdu z velice exotických krajů.
Pomník nezávislosti je vlastně pouze středem rozlehlého parkového areálu. Samotný pomník s měsícem na špici je vysoký 118 metrů. Zlatá socha Turkmenbašiho uprostřed fontány (tentokrát stojící a s kabátem, přehozeným přes záda) je vysoká 27 metrů. Kolem jsou rozmístěni turkmenští hrdinové v nadživotní velikosti.
Nedaleko odsud se nachází rovněž pomník, věnovaný jediné knize - Pomník Ruhnamy. Každý den v 17,00 hod začne kniha hrát a čte se jedna její pasáž.
Velká mešita je kopií Modré mešity z Istanbulu. Vejde se do ní údajně 3.000 věřících, její kupole je vysoká 40 metrů a minarety měří 63 metrů, což symbolicky představuje rok osvícení a rok úmrtí proroka Mohammeda.
Hlavní náměstí nese název Náměstí nezávislosti (předtím se jmenovalo Náměstí K.Marxe) a obkružují jej tři významné stavby - Kongresová hala s modrými kupolemi, Prezidentský palác se zlatou kupolí (ten se nesmí fotit), budova s Ruhnamou na čele je knihovna (Ruhnama není ale jedinou knihou, která se tam nachází, uvnitř je údajně celkem 7 milionů svazků).
Na náměstí pak stojí dva monumentální pomníky. Pomník zemětřesení, připomínající tragédii z roku 1948, má tvar zeměkoule na rohách býka, na níž sedí matka, držící v rukou zlatou sochu dítěte, což je údajně malý Turkmenbaši. Tento výjev má symbolizovat, že pod jeho vedením se země opět vzchopila.
Pomník neutrality je vysoký 75 metrů a připomíná spíše raketu, na jejímž vrcholu stojí opět zlatý Turkmenbaši. Tento je vysoký 12 metrů a 24 hodin denně se otáčí za sluncem. Výtah na rozhlednu zrovna dnes nejezdí (i když to vypadá, že nejezdí už delší dobu).
Národní muzeum, otevřené v roce 1998, má celkem tři poschodí, rozkládající se kolem centrální Haly nezávislosti. V prvním patře je pět výstavních síní, z čehož tři jsou zaměřeny na historii Turkmenistánu - Gonur, resp. civilizace kolem řeky Margush (3000-2000 př.n.l.), Starou Nisu, hlavní město Partské říše (3.st.př.n.l.-3.st.n.l.), Merv (5.-12.století) a Urgench, hlavní město království Chorezm (9.-15.století).
Teplota venku se mezitím vyšplhala na 55 st. C, takže jedinou záchranou v tuto chvíli je hotelový bazén. I třicetistupňová voda může být někdy osvěžující...
Poslední závan vůně Orientu na nás dýchl v tureckém Istanbulu. Tady se Hedvábná stezka dělila na několik větví - jedna z nich směřovala přes Palestinu do Egypta, další na Arabský poloostrov a dále pak do Persie a do Indie.
Dobytí města Turky v roce 1453 však zároveň znamenalo její konec. Osmané zatížili obchodní karavany takovými daněmi, že se jim již nevyplatilo tudy zboží dopravovat a začala éra zámořských objevů.
Istanbul se v tu dobu jmenoval Konstantinopol a ještě předtím Byzantion, čímž dal jméno celé Východořímské říši. Typickou ukázkou byzantské baziliky je Aya Sofia (Hagia Sofia). První chrám zde postavil již v roce 360 císař Konstantin, po něm následoval chrám císaře Theodosia z počátku 5.století.
Dnešní podoba baziliky Aya Sofia je dílem císaře Justiniána z poloviny 6.století. Osmané k ní přistavěli čtyři minarety a změnili vnitřní výzdobu, původní byzantské mozaiky však naštěstí pouze zalíčili vápnem, takže později mohly být opět odkryty.
V Istanbulu se nachází hned několik bazarů a tržnic. Největší z nich je Velký bazar (Kapuli carsi), který dal postavit již v roce 1455 Mehmed II. V současné době je do něj možno vstoupit 18 branami a uvnitř se nachází tisíce obchodů, kaváren, lázní, kašen a mešit.
Z Velkého bazaru míříme k Modré mešitě, k níž těsně přiléhá Hipodrom. Toto náměstí dal vybudovat již ve 3.století císař Septimus Severus a značně rozšířeno bylo za císaře Konstantina, kdy se stalo centrem tehdejšího Konstantinopolu a koňské závody, které se zde konaly, mohlo sledovat až 100.000 lidí.
Hipodromu dnes dominují tři starověké sloupy, které sem byly zasazeny v průběhu následujících staletí - Egyptský obelisk, Hadí sloup a Konstantinův sloup. Sloupy jsou momentálně potopeny pod současnou hladinu náměstí, která byla zvýšena při stavbě Modré mešity.
Modrá mešita se správně jmenuje Sultanahmed (Sultanahmed Camii) podle svého zakladatele sultána Ahmeda I. Vznikla počátkem 17.století a přízvisko "modrá" získala díky barvě kachliček, které tvoří její vnitřní výzdobu. Jako jediná mešita na světě má šest minaretů.
Byzantské cisterny (Yerebatan Sarayi) vybudoval císař Justinián v roce 532. Podzemní nádrže naplnilo 80.000 m3 vody, která měla sloužit v případě obléhání města. Cisterna má rozměry 140 x 70 metrů a podpírá ji 336 osmimetrových sloupů.